qwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwerty uiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasd fghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzx cvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmq

Transkript

1 qwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwerty uiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasd fghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzx cvbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmq Makroekonomická analýza a HoPo wertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyui Slaný a kol. výpisky (kapitoly , 6.) opasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfg PEHOPO: Jaro 2008 petkab@gmail.com hjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxc vbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmq wertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyui opasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfg hjklzxcvbnmqwertyuiopasdfghjklzxc vbnmqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmq wertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyui opasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopasdfg hjklzxcvbnmrtyuiopasdfghjklzxcvbn mqwertyuiopasdfghjklzxcvbnmqwert yuiopasdfghjklzxcvbnmqwertyuiopas

2 Kapitola 2 Základy teorie a praxe hospodářské politiky Koordinace ekonomiky Dělba práce, která vede k potřebě vzájemného slaďování jednotlivých činností požadavek koordinace ekonomiky. Tři základní systémy řešící problém koordinace: systém dědičného přinucení (zvykové ekonomiky) u některých primitivních kmenů i dnes, jinak již patří historii. Člověk se rodí do kast, každá má přesně vymezená pravidla. systém tržně cenový (tržní ekonomiky) v současnosti nejrozšířenější, základem je trh, kde výrobci nabízejí své zboží a nákupy jsou uspokojovány potřeby. Základním informačním zdrojem výhodnosti směny je cena. Každý z účastníků trhu se snaží maximalizovat svůj užitek. systém organizačně příkazový (CPE) dominantní role státu, ekonomická (cenová) kalkulace probíhající v horizontální rovině hospodářských vztahů byla nahrazena vertikálními vztahy v rozhodování centrální autority. Základním koordinačním prvkem je tedy plán. Souběžné působení koordinačních mechanismů trhu a plánu vede v teorii k pokusům o syntézu pozitivních prvků obou mechanismů hledání tzv. třetí cesty. Vymezení role státu (funkce státu) a role trhu (regulační funkce trhu) v ekonomice: Stát 3 fce: zabezpečovat podmínky pro dobré fungování tržního mechanismu zabezpečovat spravedlivé fungování tržního mechanismu přerozdělováním důchodů zajišťování vnitřní a vnější stability ekonomiky (pomocí makroekonomické stabilizační politiky) Zatímco tržní systémy mohou, ale nemusí být spravovány demokraticky, demokracie bez trhu existovat nemůže. politický systém ekonomický systém Tržní systém Demokratický Autoritativní Demokratický kapitalismus Centrálně plánovaný - Socialistické země Typy politicko-ekonomických systémů Země s fungujícím trhem, ale bez lidských práv a svobod Koordinace plánováním: SSSR a jeho pozdější satelity, ve vývoji socialistického CP můžeme vytipovat v souladu s hospodářskou praxí následující etapy: Období válečného komunismu aplikace vysoké centralizace řízení ekonomiky, přídělové hospodářství a systém donucovacích opatření. Používány nejjednodušší koordinační mechanismy pro vytvoření rovnováhy mezi disponibilním množstvím a spotřebou jednotlivých statků. Období nové ekonomické politiky (NEP) také krátké porevoluční období. Diskuse dvacátých let o základních vztazích mezi plánem a tzv. zbožně peněžními vztahy (socialistické pojmenování kategorie tržní ekonomiky jako je cena, úrok, náklady apod.). Diskuze vedeny ve třech rovinách o vztahu plánu a trhu, o otázkách reálnosti a direktivnosti plánu, o vztahu běžných a perspektivních plánů. Plánovací model založený na materiálových bilancích Stalin, odmítá ekonomickou kalkulaci, místo toho užívána bilanční metoda plánování. 2

3 Teoretické diskuse na téma plánování : V meziválečné sovětské diskusi 20. let zaznamenala sovětská ekonomická škola několik pozoruhodných výsledků G. A. Feldmana (růstové modely), V. V. Litošenka (inspirátor vzniku soustavy národních účtů) a N. D. Kondratěva (teorie cyklů). Diskusi o plánování jako koordinačním mechanismu ekonomiky je třeba rozdělit tak, jak byl v době jejího vzniku rozdělen svět SSSR i západní svět. Za iniciátora celé diskuse je považován L. E. von Mises rakouský ekonom (škola mezního užitku) velký odpůrce kolektivismu. Snaží se dokázat, že zbožní kategorie jsou spojeny pouze se soukromým vlastnictvím a jeho zrušení znemožňuje jakoukoliv kalkulaci. Dalším představitelem byl Enrico Barone pokusil se stanovit podmínky pro rovnováhu hospodářství na bázi efektivnosti => teoretický model plánovacího mechanismu vede k témuž řešení jako model tržní rovnováhy, ale optimální stav není předem vypočitatelný. Nejvýznačnější zastánci plánování v této diskusi O. Lange a M. Dobb. Pro rozhodování je třeba znát trojí údaje: 1) preferenční stupnice, 2) ocenění jednotlivých alternativ, 3) množství disponibilních zdrojů. Celý proces dosahování rovnováhy zobrazuje Lange-Arrow-Hurvitzova plánovací procedura: Upravená poptávka Stínové ceny a sociální zásady Konečná poptávka Plánovací centrum Stínové ceny Výrobní programy Výrobci max. zisk Diskuse o plánování v tržních ekonomikách probíhá dodnes, její intenzita však slábne. Aplikace plánování v praxi: Výsledkem diskuzí bylo poznání, že existují 2 rozdílné přístupy k plánování jako nástroje koordinace ekonomiky: imperativní plánování závazné (sovětský typ) indikativní plánování přístup odpovídající charakteru tržní ekonomiky, plní fci informativní O shrnutí poznatků se pokusil v r norský ekonom L. Johansen makroekonomické plánování definuje jako institucionalizovanou činnost vykonávanou centrálním orgánem a zaměřenou na: a) přípravu rozhodnutí a činností vykonávaných centrálním orgánem, b) koordinaci rozhodnutí a činností jednotek nižšího řádu k dosažení určitých specifických cílů a harmonizace ekonomického vývoje s neekonomickými cíli společnosti. využití poválečná Francie (Monetův plán poválečné obnovy), Japonsko, Nizozemí, Norsko. Regulace: Na rozdíl od plánování je považována za nástroj, který je slučitelný s tržní ekonomikou. Regulace = vědomá činnost vlád při usměrňování ekonomického a sociálního vývoje (rozvoje). Důvody pro regulaci: přirozené veřejné potřeby (obrana, právo, administrativa) vlády přejímají odpovědnost za uspokojení minimálních základních potřeb (sociální konsenzus) 3

4 snaha o potvrzení, že trh bere na vědomí výdaje vlád v oblasti zdravotnictví, ochrany ŽP, vychází ze skutečnosti, že vládní regulace je nezbytná (trhy jsou nedokonalé, existuje nebezpečí monopolizace a možnosti tohoto postavení zneužívat. Vládní regulace by měla sledovat tyto cíle: poskytnout nezbytná pravidla hry pro poskytnutí důvěry ve fungování trhu (legislativa), zajistit všem přístup k potřebným informacím (administrativa), podporovat soutěživost a konkurenci. Současný pohled na problematiku regulace rozděluje regulační akty na dvě oblasti: Tradiční regulace regulace cen a mezd, odvětvová regulace, regulace veřejných statků a r. související se stimulací hospodářského vývoje, Moderní (nová) regulační vlna otázky ochrany jednotlivců (spotřebitelů i výrobců), dále ochranu ŽP, vyvíjí snahu o snižování rizik a nejistoty ochranou a podporou šíření informací. 80. léta 20. století přinesla zásadní obrat v regulaci USA v době Reagana vytvořila termín deregulace. Odpůrci regulace tvrdí: - tam, kde existuje tržní řešení, je regulace nemorální, - regulace potlačuje lidskou přirozenost, - ztěžuje legislativě výklad lidských práv, - uspokojuje touhu byrokracie po moci zakládá možnost korupce, - může vzniknout rozpor mezi podstatou selhání trhu a způsobem zasahování vlády. Problematika veřejných statků nová rakouská ekonomická škola pojmu veřejný statek se často užívá i u statků, které jsou soukromé, prostor pro soukr. rozhodování je u veřejných statků mnohem širší, než se předpokládalo, jsou financovány z daní ty byly někomu odebrány a tím mu bylo znemožněno plnění vlastních soukromých cílů. V oblasti externalit platí to, co bylo řečeno o veřejných statcích. Předpoklady úspěšné regulace v síťových odvětvích: dokonalá informovanost o nákladech, stabilita nabídky a poptávky a jejich předvídatelnost, nezávislost regulátora. Nejvážnější regulační defekt = motivační selhání nejznámějším takovým selháním je Averch- Johnsonův efekt vychází z poznání, že přiměřený zisk se vypočítává jako výnos z použitého kapitálu. To vede v konečném důsledku k plýtvání pro monopolního výrobce je výhodnější vybrat z možných investičních možností tu nejnákladnější. Závěr: každý regulační zásah odvádí ekonomiku směrem, kterým by se sama nepohybovala, vládní zásahy způsobují kromě deformací tržního prostředí administrativní nepružnost, každá regulace spotřebovává prostředky, které sama nevytvořila, a vždy bude podezírána z jejich neefektivního využití, jako pro každou činnost vládní byrokracie platí i pro regulaci možnost vládního selhání. Přesto hraje regulace důležitou roli při vytváření ekonomického koordinačního mechanismu. Teoretické a praktické základy HoPo Pojem Hospodářská politika: Vymezení pojmu existuje mnoho, zkusíme to shrnout dohromady: Hospodářská politika = obecně přístup státu k ekonomice své země. Činnost, při níž nositelé HP (zejména vláda, centrální banka) používají určité nástroje a svěřené pravomoci k tomu, aby ovlivnili ekonomický a sociální vývoj, přičemž se snaží dosáhnout určitých ekonomických cílů. Zahrnuje dvě oblasti hospodářství a politiku. 4

5 HP jako samostatná věda se začala formovat cca ve 30. letech 20. století. Její vývoj se pak výrazně zrychlil, především od 70. let. Existují 2 proudy utváření teorie HP: 1) Anglo-americký proud chápe HP jako krátkodobou konjunkturální politiku tomu odpovídá charakter cílů i nástrojů (monetární a fiskální opatření) 2) Kontinentální proud hlavně západoněmečtí a švýcarští neoliberálové. Chápe HP jako systémotvornou činnost státu, tomu odpovídá charakter cílů i povaha nástrojů (důraz na obecné prvky) Základní (obecné) problémy teoretické HP: vědecká analýza hospodářskopolitické činnost výzkum a vysvětlení jevů praktické HP optimální určení HP cílů a instrumentů. nabízí HP určitá řešení, aniž by za ně přebírala odpovědnost. Dvě základní části HP: Makroekonomická HP oblast makroekonomické rovnováhy a efektivnosti využití zdrojů, popř. růstu. Základní politiky: Rozpočtová (fiskální); Měnová (monetární); Vnější hospodářská (mezinárodní); důchodová viz mikroekonomická politika. Mikroekonomická HP zaměřená především na zvyšování efektivnosti při alokaci zdrojů společnosti. Rozlišujeme: Politiku ochrany hospodářské soutěže; Strukturální politiku; Politiku rozdělování a důchodovou; Sociální politiku aj. Dále je možno HP dělit podle nástrojů, které jsou vládou využívány: Systémotvorná HP využívající nástroje tržně konformní. Systémotvornými prvky je tvořen hospodářský řád a jsou jimi dány hlavní parametry fungování ekonomického mechanismu jako celku. Na základě systémotvorných prvků rozlišujeme dva zákl. typy mechanismu fungování ekonomiky: organizačně uspořádanou ekonomiku (CEP) tržní ekonomiku Regulativní HP nástroje mají regulativní charakter. Regulativní prvky pomáhají udržovat systém schopný fungování. Je to soubor prostředků, jimiž může stát nebo jeho instituce manipulovat a působit tak na chování ekonomických subjektů. Regulativní prvky jsou na systémotvorných závislé. Cíle HP: Hospodářští politikové zakládají své jednání vědomě či nevědomě na určitých preferencích. S formulací cílů se dostáváme do oblasti politického systému politických stran. Obecné cíle HP svoboda a demokracie, spravedlnost, jistota, pokrok, blahobyt a bezpečnost. Velmi často se objevují ve většině programů pol. stran. Tradiční cíle HP hospodářský růst (pomocí tempa růstu HDP), hospodářskou rovnováhu (na trhu práce u, rovnováha cen a stabilita měny inflace, rovnováha ve vnějších ekonomických vztazích platební bilance pb) Graficky zobrazení 4 prioritních cílů pomocí magického čtyřúhelníku dosahování některých cílů je navzájem konfliktní (hl. krátkodobě) je zde vyjádřena: 1) míra inflace (π) optimum dle OECD = 2%, 2) míra nezaměstnanosti (u) optimum = 5,5%, 3) meziroční tempo růstu reálného HDP (y) optimum = 3%, 4) podíl salda běžného účtu PB na nominálním hrubém produktu (bú) opt = 0%. Dílčí cíle státní rozpočet, peněžní oběh a úvěr, směnný kurz, regulace mezd, Mikroekonomické cíle struktura firem, veřejné podpory, selektivní dotace. 5

6 Další možnosti klasifikace cílů: Podle stupně agregace proměnných: makroekonomické, sektorové, mikroekonomické. Podle kvantitativního charakteru cílových proměnných: k dosažení jisté úrovně stability, k dosažení rovnováhy, strukturální cíle. Podle teleologického vztahu nadřazenosti a podřízenosti: původní (konečné), odvozené. Vztahy cílů a jejich pořadí Existuje 5 základních možností vztahů mezi cíli: Vztah negace sledování jednoho cíle vylučuje sledovat současně cíle jiné. Vztah neutrality cíle vzájemně nezávislé Vztah komplementarity (harmonie) cíle se doplňují a posilují. Jde o ní mluvit, jen když jeden z cílů není určen převážně jako prostředek k uskutečnění druhého. Vztah konfliktnosti úsilí o dosažení jednoho znemožňuje dosažení cíle jiného, resp. přiblížení se jednomu cíli povede ke ztrátám jiného cíle. (Phillipsova křivka). Vztah identity dva nebo více cílu se při stejné analýze obsahově neliší jsou převoditelné na jeden z cílů. Ekonomická teorie politiky vychází z toho, že politici jsou při volbě cílů vedeni třemi základními skupinami faktorů: 1) prvkem politické volby 2) ekonomickou analýzou 3) skupinovými zájmy, zejména zájmy státního aparátu, podnikatelů apod. Nositelé HP: = subjekty, jež se podílejí na procesu formulování HP, na jejím provádění a kontrole. Lze je rozdělit do tří skupin: 1) Decizní sféra stát ve své rozložené podobě na jednotlivé složky státní správy a moci parlament, vláda, CB, další instituce (st. úřady, soudy, výzkumné instituce atd.) 2) Vlivová sféra instituce protivážných sil velké podniky, politické strany a odbory, vědecké instituce, tisk, lobby aj. 3) nadnárodní organizace představuje spíše vnější podmínky HP rozhodování. Zvlášť aktuální v ekonomicky integrovaných celcích. Nástroje HP: Třídění podle úrovně působení: makroekonomické mikroekonomické Podle charakteru vlivu: přímé nepřímé Podle oblasti působení: Měnové nástroje Fiskální nástroje Podle způsobu ovlivňování: Globální Selektivní 6

7 Významným kritériem pro členění nástrojů HP je to, jak daný nástroj působí na vývoj vztahů mezi účastníky trhu: Systémové (kvalitativní) nástroje pravidla chování pro nositele rozhodování, například regulace cen vs. cenová liberalizace, řízení zahraničního obchodu vs. liberalizace zahraničně obchodních vztahů atd. Mohou mít formu doporučení nebo donucovacích právních norem. Zpravidla neomezení časová platnost. Zákony. Nástroje běžné HP (kvantitativní) nemění organizaci ekonomického systému, nemají tedy za následek zásadní změnu v chování ek. subjektů. Teoretické zdroje HP a hospodářskopolitické koncepce Zdroje formování hospodářské politiky: Mezi směry propagující liberální HP patří: ekonomické učení fyziokratů, klasický liberalismus, renesance neoklasicismu. Mezi směry propagující spíše intervencionistickou HP řadíme: učení merkantilistů, školy vycházející z učení J. M. Keynese, řízení pomocí plánování. v 17. a 18. století převládalo v západní Evropě merkantilistické ekonomické myšlení. Jedná se o první intervencionistický směr HP. Merkantilisté byli přesvědčeni, že stát musí hrát v ekonomice aktivní a dominantní úlohu. Rakouská varianta merkantilismu kameralisté byla v mnoha ohledech podobná západoevropskému merkantilismu. počátkem 18. století vznikl ve Francii fyziokratismus z hlediska HP je průkopníkem liberální koncepce. Snažili se o vydělení ekonomie jako samostatné vědní disciplíny, razil heslo laisser faire, laissez passer => požadavek, aby se stát zdržel přímých intervencí s výjimkou těch, které spontánní řád zabezpečují. Z hlediska formování teorie HP má dominantní postavení klasická ekonomická škola A. Smith, D. Ricardo, J. S. Mill, J. B. Sayes. Neviditelná ruka trhu slaďuje individuální činnosti do přirozeného řádu, na druhé straně uznával Smith činnost státu jako organizátora činnosti ve svobodné společnosti. specifickým a i extrémním případem intervencionismu je je organizování ekonomiky jako jedné díly plánováním. Teorie plánování předpokládá kromě převzetí veškeré moci dělnickou třídou zejména existenci společenského vlastnictví. To vyvolává nutnost plánovat. kromě národohospodářského plánování, typického pro blok socialistických zemí, vyvinula ek. teorie další typy institucionální koordinace ekonomických aktivit ekonomické plánování. Na rozdíl od ekonomického liberalismu se vyznačuje tím, že vláda či jiné státní instituce rozhodují o objemech a struktuře finančních vstupů a o alokaci VF mezi alternativní užití. Skutečný zrod moderní HP je datován vznikem nové ekonomické teorie publikované v knize J. M. Keynese Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936). V krátkodobém období produkuje tržní mechanismus nechtěné alokační efekty a ekonomická rovnováha se realizuje při nízké míře využití disponibilních zdrojů. To je důvodem pro intervence státu do výše AD (C + I + G) tak, aby bylo zajištěno maximální využití všech výrobních faktorů. Základním nástrojem je fiskální politika využívající pro stimulaci AD jak výdajovou, tak i příjmovou část (G, daně). Reakce na keynesiánství byla dvojí anglosaská (monetarismus, chicagská škola) a kontinentální (ordoliberalismus). Monetarismus založený na kvantitativní teorii peněz (Fisherova rovnice směny: M x V = P x Q). M. Friedman, navazuje na mladší generaci rakouské ekonomické šloky L. Misese a F. A. von Hayeka. Rovnice je integrována do širších souvislostí makroekonomické teorie, hl. je spojena 7

8 s obecnou teorií cen. Inspirace rakouskou školou vede monetaristy k odmítání přílišného zasahování státu do ekonomického vývoje, což na jedné straně znamená snižování daňového zatížení, a tím stimulaci podnikatelské aktivity, na druhé straně globální snižování státního rozpočtu a GDP. HP se vrací k podpoře AS formou podpory soukromého sektoru (=> vznik nové ek. teorii škola vlastnických práv). ve 30. letech se na univerzitě ve Freiburgu zrodila protikeynesiánská reakce pojetí HP zvaná ordoliberalismus. Položil teoretické základy poválečné obnovy Německa proslulou Erhardovou ekonomickou reformou. W. Eucken definoval hospodářský řád jako jednotu dvou skupin principů konstruující a regulující. Tyto principy pomáhají rozlišit dva Hosp. řády tržní a CPE. Je odmítána centrální regulace a v tržní ekonomice je kladen důraz na konstruující prvky vedoucí k automatickému přizpůsobování ekonomiky. Nově je zaveden pojem sociální tržní hospodářství sociální zde znamená, že směřování k vyšší výkonnosti ekonomiky má za cíl prospěch spotřebitele. Samotný pojem ordoliberalismus lze vysvětlit dvojím překladem německého ordung pořádek a řád. Ve tvorbě řádu je možné spatřovat největší teoretický přínos ordoliberalismu. Zatím posledním teoretickým zdrojem formování teorie HP je Teorie veřejné volby analyzuje politické chování a rozhodování, lidé se nechovají racionálně jen v oblasti ekonomie, ale také v politice. Lidé vstupující do politiky se v první řadě snaží realizovat své vlastní ambice, uspokojovat přednostně své vlastní potřeby, místo obecného blaha. J. Buchanan zesílení argumentace proti narůstání intervencionismu. Součástí teorie je i analýza chování zájmových skupin a lobbysmu. Hospodářskopolitické koncepce = teoreticko-orientační rámec pro hospodářskou činnost. V souladu s vývojem ekonomické teorie se vydělily tři skupiny přístupů států k hospodářství: 1) Liberální konzervativní (MONETARISMUS) - soukromý sektor je schopen opatřit si informace o vývojových tendencích ekonomiky a bere je v úvahu při rozhodování - chybný vývoj ekonomiky je způsoben chováním státního sektoru stanovením chybných rámcových podmínek - klasická ekonomie (Smith, Ricardo), monetarismus (M. Friedman), škola racionálních očekávání (R. E. Lucas), škola strany nabídky (A. Laffer), teorie reálného ek. cyklu (J. Long) 2) Intervencionistická (KEYNESIÁNSTVÍ) - soukromý sektor nemá dostatečné informace o budoucím hospodářském vývoji orientuje se na krátkodobé ad hoc rozhodování => od toho jsou odvozovány obecné defekty tržního procesu - současně je zdůrazňována potřeba hospodářské politiky a státních zásahů do chodu ekonomiky. Stát jimi má kompenzovat chybný vývoj soukromého sektoru. - Keynesiánství, Postkeynesiánství (Kaldor, Robinsonová), Neokeynesiánství (Samuelson), institucionální 3) Organizačně uspořádané ekonomiky - některými autory řazena do intervencionistické - odmítá tržní mechanismus jako nástroj koordinace, signály trhu nahrazuje centrálním direktivním plánováním => zaniká prostor pro HoPo (je nahrazena direktivním plánováním) Pozornost bude věnována prvním dvěma skupinám. HoPo Intervencionistická INTERVENCIONISTICKÝ New Deal, keynesiánství, koncepce SMĚR KEYNESIÁNSKÝ japonská hopo (makro plán), skandinávský, franc. model směry HoPo Liberální koncepce KONZERVATIVNÍ SMĚR Thatcherismus, Reagonomika, MONETARISTICKÝ sociálně tržní hospodářství 8

9 Dva směry praktické hospodářské politiky: Intervencionistický keynesiánský Neokonzervativní monetaristický OBLAST KEYNESIÁNCI MONETARISTÉ teoretické východisko Y = C + I + G M. V = Y (M. V = P. Q) charakter stabilizační politiky převážně fiskální převážně monetární časový aspekt stabilizace rozpočtový tok operativní rozhodování politické souvislosti přímá vazba na pol. cyklus není přímá vazba zásahy vlády podpora aktivistické politiky odmítání charakter opatření diskreční opatření tvorba fixních pravidel charakter rozpočtu cyklicky vyrovnaný každoročně vyrovnaný sklon křivky AS pozvolný strmý Hospodářskopolitické rozhodování Fáze HP rozhodování: kontrola předchozího cyklu řízení porovnávání informací s původním záměrem vývoje, shodují-li se, není důvod pro zásah. příprava rozhodnutí příprava variant možného vývoje a možných cest ovlivnění řízeného procesu. Problém se hlouběji analyzuje, stanoví se diagnóza, dospívá se k variantní prognóze. rozhodování má dvě části: 1) varianty jsou vyhodnocovány, zejména jejich účinnost a rizika. 2) jedna z variant je vybrána a realizuje se v následující etapě. provedení rozhodnutí přijmutí konkrétního opatření. V HoPo (v procesu její tvorby) má výše popsaný obecný model řízení tyto základní fáze: makroekonomický analýza a diagnóza prognóza a tvorba programu zavedení působení kontrola (makroekonomickou diagnózou) => celý proces se označuje jako makroekonomické plánování. Systém národních účtů - je zdrojem informací o makroekonomických charakteristikách ekonomiky. Význam: - základní zdroj makroekonomické analýzy a tím i hospodářského rozhodování - pomocník vládních orgánů při změně, tvorbě a formulaci HoPo - základ pro ekonomické modelování a prognózování - významný nástroj mezinárodních komparací NÁRODNÍ ÚČET: UŽITÍ ZDROJE 9

10 Systém je založen na mezinárodně uznávaných definicích makroekonomických agregátů. Rozeznává 3 třídy účtů: TŘÍDA I konsolidované (národní) účty, svodné účty celého systému. Zachycují hlavní ekonomické toky ve vztahu k výrobě, spotřebě, akumulaci a vnějšímu světu. TŘÍDA II a III podrobnější zobrazení a zachycení procesů účtů třídy I. třída II účty výroby, spotřeby a investic sestavené podle jednotlivých skupin výrobků či odvětví. třída III účty běžných příjmů a výdajů a kapitálové účty Jednotlivé účty: účet výroby základní národní účet v SNÚ, zachycuje toky spojené s pohybem zboží a služeb, které jsou v dané zemi vyráběny (v daném období). Základním agregátem je hrubá hodnota přidaná zpracováním. 2 nezávislé metody výpočtu HDP důchodová, poptávková účet akumulace zobrazuje hrubé investice a jejich financování, klíčovým ukazatelem jsou úspory účet vnějšího světa odráží běžné a kapitálové transakce se zahraničím, rozvádí položky vztahující se k vnějšímu světu, které jsou uvedeny na předchozích účtech. Makroekonomická analýza a prognóza: Analýza zkoumá vývoj E jako celku v jeho historických a příčinných vtazích. - hodnotí účinnost makroekonomické politiky a dává doporučení hospodářské politice v příštím období - klade důraz na empirické údaje a jejich vysvětlení => nepostradatelná pro formulaci HP. - Hlavními oblastmi makroekonomické analýzy jsou: o ekonomický růst a ekonomická úroveň země o vývoj národohospodářské poptávky o vnitřní rovnováha o zahraniční obchod a vnější rovnováha o zaměstnanost a trh práce Diagnóza tvoří se na základě výsledků analýzy, hledá odpovědi na otázky: jak se reálná ekonomická situace odchyluje od stanovených cílů jak se dají tyto odchylky vysvětlit (na základě pozorování ekonomického vývoje) jak tyto odchylky odstranit nebo minimalizovat Prognóza navazuje na analýzu, přináší další informace k rozhodování, vztahuje se k výhledům do budoucnosti. Rozlišujeme prognózy: krátkodobé (konjunkturní) 1 24 měsíců, k poznání hospodářského cyklu střednědobé 2 5 let, na postižení a předvídání střednědobých tendencí ek. růstu a na změny struktury dlouhodobé nad 5 let, spolehlivost prognózy s délkou období klesá, podobné zaměření jako u předchozí Podle objektu prognózy rozlišujeme: sociálně politické prognózy také demografické vědecko technické prognózy Podle rozlišovací úrovně: globální prognózy mikroekonomické (regionální) prognózy Metody ke tvorbě prognóz: METODY EXTRAPOLACE vývoj v budoucnosti bude analogický s vývojem v minulosti METODY EKONOMETRICKÉ založené na soustavě rovnic vyjadřujících zákl. vztahy v systému METODY REFLEXNÍ A INTUITIVNÍ subjektivní názory jednotlivců a skupin, ze zkušeností METODY EXPERTNÍ předpovědi expertů v daném oboru METODY SCÉNÁŘŮ 10

11 Možnosti hospodářské politiky: - jsou závislé na tom, jak je společnost organizována: Despotická společnost = diktatura, moc soustředěna do rukou několika lidí. Praktická HoPo na celosvětové úrovni despotova moc neomezena - na individuální úrovni individuální iniciativa omezena Anarchie přímý protiklad diktatury, nevláda, která zajišťuje vnitřní svobodu všech Praktická HoPo na celosvětové úrovni nevyužití všech možností - na individuální úrovni maximální využití schopností a dovedností Demokratická společnost mnohostranná hlasovací pravidla. Využití všech teoretických možností je nemožné prosazení závěrů teorie v praxi je podmíněno souhlasem většiny. Vládní selhání: - představuje omezení HoPo, má mnoho společného s tržním mechanismem - jde o stav, kdy vládní rozhodnutí způsobují poruchy v přirozeném vývoji tržního mechanismu. - Hlavní oblasti vládního selhání: o čas časové zpoždění, o sledování vlastních zájmů, o vztah k ekonomické teorii, o nevyužití politického kapitálu atd. Politicko-ekonomický cyklus: Vedle sebe stojí ekonomický a politický cyklus. Politický má 2 hlavní příčiny: - snaha realizovat pozitivní opatření k datu voleb - nutnost řešit určité problémy bez ohledu na termín voleb Politický cyklus graficky: popularita VRCHOL VRCHOL DNO VOLBY 4 roky VOLBY čas Z hlediska průběhu křivky se politický cyklus vyvíjí ve shodě s ekonomickým cyklem. Křivka popularity často nemá ideální průběh vlivem špatného odhadu časového zpoždění dochází k poruše politického cyklu (= prostor pro opozici) zpoždění politického cyklu: popularita VRCHOL VRCHOL DNO VOLBY 4 roky VOLBY čas Východiskem analýzy politicko-ekonomického cyklu je existence politického trhu. 11

12 Politické strany: Oportunistické snaží se zapůsobit na všechny voliče, snaha o maximalizaci své popularity vytvářením ekonomických cyklů populární opatření před volbami, nepopulární po volbách Ideologické zaměřují se pouze na voliče určité politické strany, orientace na problémy zajímající jejich voliče Voliči: Racionální zvažují všechny dostupné informace, dokážou předvídat důsledky vládních opatření a adaptovat se na ně. Neracionální nesplňují výše uvedené kritéria => 4 typy modelů politicko-ekonomického cyklu: 1) Model s oportunistickými stranami a neracionálními voliči NORDHAUSŮV MODEL 2) Model s oportunistickými stranami a racionálními voliči RACIONÁLNÍ OPORTUN. M. 3) Model s ideologickými stranami a neracionálními voliči HIBBSŮV MODEL 4) Model s ideologickými stranami a racionálními voliči RACIONÁLNÍ IDEOLOGICÝ M. NORDHAUSŮV MODEL - ekonomika je popsána Phillipsovou křivkou (stejně jako u dalších), inflační očekávání jsou přizpůsobivá, inflace kontrolována politiky, voliči hodnotí vládu podle vývoje. - neracionální voliči vláda je schopna ovlivnit nejen nominální, ale i reálné ekonomické veličiny - vláda se před volbami snaží expanzí vytvořit podmínky pro rychlejší ek. růst - po volbách rostou inflační tlaky restriktivní politika vlády, přechod na nižší PC opět předvolební expanze RACIONÁLNÍ OPORTUNISTICKÝ MODEL - podmínky jako u předchozích - s racionálními voliči vláda nemůže ovlivňovat reálné veličiny jedinou pohyblivou veličinou je míra inflace, v důsledku předvolební expanzivní politiky roste a v důsledku mezivolební restrikce se snižuje HIBBSŮV IDEOLOGICKÝ MODEL - podmínky obdobné - vláda si na PC zvolí bod, který se snaží dosáhnout a držet (levicové vlády volí vysokou inflaci a nízkou nezaměstnanost, pravicové opačně) RACIONÁLNÍ ODEOLOGICKÝ MODEL - od Hibbsova se liší pouze předpokladem racionality voličů 12

13 Kapitola 3 Stabilizační politika v otevřené ekonomice Destabilizační prvky a cíle stabilizační politiky Stabilizační politika vychází z předpokladu, že ekonomické veličiny jsou v neustálém pohybu a že tržní ekonomika podléhá výkyvům, a to: strukturálním dochází k nim zejména v důsledku změn preferencí spotřebitelů, měnící se vzácnosti ekonomických zdrojů a nových technických a technologických poznatků. Jsou přirozenou reakcí tržní ekonomiky a jsou výrazem její adaptibility. cyklickým = hospodářské cykly - charakterizovány celkovým poklesem ekonomiky, po kterém opět následuje její všeobecný růst. Toto kolísání se považuje za nežádoucí, protože většinou vyvolává ekonomické problémy a sociální náklady. V zájmu dosažení žádoucích cílů by měly být tyto cykly vyhlazeny. V nejobecnější rovině existují 2 vysvětlení příčiny ekonomického cyklu: Monetární teorie cyklu vidí příčiny oscilací ve změnách tempa růstu peněžní zásoby, které pak v ekonomice způsobují poptávkové šoky. Představitelé Knut Wicksell, F. A. Hayek, M. Friedman, Reálné teorie cyklu vidí příčiny cyklických pohybů v reálných silách, jako jsou investiční nebo inovační vlny. J. M. Keynes a A. Schumpeter. Keynes příčiny jsou změny objemu investic a státních výdajů: I = I 0 + e.y b.r, kde I 0 jsou autonomní investice, e koeficient citlivosti investic na pohyb reálného důchodu Y, b koeficient citlivosti I na pohyb reálné úrokové míry r. Schumpeter viděl příčiny cyklického vývoje v charakteru inovační činnosti. Další kritérium hospodářského cyklu zkoumá, zda výkyvy způsobují faktory: primárně vnější příčiny stojí mimo národní hospodářství, jsou vně ekonomického systému. Jedná se např. o nedostatečné informace, neadekvátně prováděnou HoPo vlády, nerovnoměrné tempo růstu obyvatelstva a jeho migraci atd. primárně vnitřní příčiny cyklu jsou uvnitř ekonomiky samotné. Jde o faktory, které vyvolávají tzv. seberegenerující cykly každá expanze rodí recesi a pokles a každý pokles rodí oživení a expanzi v pravidelné opakující se periodě (řetězci). Další teorie interpretují oscilace podle toho, zda jde o jevy a impulzy: nahodilé (jednorázové); systematický proces. Dalším možným kritériem členění je, zda se projeví na straně: poptávky, či nabídky. Toto kritérium je předmětem tzv. teorie reálného ekonomického cyklu. Vychází z toho, že příčiny cyklu jsou v reálných změnách, resp. v reálných nabídkových šocích ekonomiky (hl. ve změnách výrobních technologií). Hospodářská politika orientovaná na zmírnění či eliminaci oscilací se označuje jako konjunkturální politika. Především krátkodobý horizont, s cílem zmírnit kolísání ve stupni využití produkčního potenciálu. Hovoří se však spíše o stabilizační politice (SP), které preferuje střednědobý časový horizont. Oproti konjunkturální politice má daleko širší cíle. Usiluje o stabilizaci všech ekonomických aktivit. SP je časoprostorově určena a mění se v závislosti na hospodářském vývoji. Snaha spojována s plněním čtyř známých cílů: 1. stabilita cenové hladiny 3. hospodářský růst 2. vysoký stupeň zaměstnanosti 4. vnější rovnováha 13

14 Předpokladem úspěšné stabilizační politiky je správně určit jednak skutečný stav a jednak budoucí vývoj ekonomiky. Informační úlohu plní konjunkturní indikátory, které je možné rozdělit do tří skupin: předstihové indikátory počty přijatých zakázek, počty vydaných stavebních povolení, současné indikátory reálný HDP, trh práce, ceny výrobců, zpožděné indikátory mzdy, spotřebitelské ceny. Rozpočtová politika Základní funkce rozpočtové politiky: je pokládána za jednu z rozhodujících aktivit při stabilizaci ekonomického vývoje. Základní fce: o stabilizační pomocí fiskální politiky působit na rovnoměrný růst ekonomiky při zdravé míře inflace, vysoké zaměstnanosti a přijatelné platební bilanci, o alokační dochází k poskytování veřejných statků veřejným sektorem, o distribuční redistribuce důchodů, v současnosti především prevence chudoby formou stanovení příjmového prahu. Hlavními fiskálními nástroji stabilizační politiky jsou změny vládních výdajů (G) a změny v příjmech plynoucí z daňové soustavy (daňové sazby T). V základním rovnovážném modelu ASAD se působení těchto nástrojů projeví v posunu AD. Rozpočtová politika a vliv výdajů soukromého sektoru: Pro SP vytváří změny výdajů soukromého sektoru velké obtíže. Z tohoto pohledu má SP dva cíle: snaha udržovat GDP na úrovni plné zaměstnanosti tak, že vyrovná všechny poznatelné výchylky v soukromých výdajích. To je možné uskutečňovat tzv. diskrečním jemným laděním ekonomiky individuální zásahy (intervence) vlády, které automaticky nevyplývají z přijatých pravidel hry. Např. změna daňových sazeb, zavedení nových daní či celková změna daňové soustavy. Používáno především v 50. a 60. letech 20. století. Vycházelo se z poznání, že vládní výdaje musí tvořit určité protizávaží výdajům soukromým. V realitě byl postup velkým zjednodušením, vytvořené zpětné vazby nestačily korigovat probíhající vývoj, neboť závažnosti nabyla časová zpoždění. => automatické jemné ladění ekonomiky méně náročné cíle, prostřednictvím vestavěných stabilizátorů, zabudovaných do mechanismu fungování ekonomiky. mandatorní vládní výdaje, progresivní daně, transferové platby, podpory vlády, vláda usiluje pouze o vyrovnání větších výkyvů. 14

15 Rovnováha rozpočtu, rozpočtový deficit a jeho financování: Vyrovnaný rozpočet může mít dvojí charakter: 1) každoročně vyrovnaný rozpočet daňové příjmy kolísají podle výkyvů národního důchodu. Většina G je fixována, ale i zbytek výdajů se dá rychleji měnit jen obtížně. Proto je tento rozpočet těžko proveditelný, a není ani žádoucí pokud by se výdaje přizpůsobily cyklickým výkyvům, byly by destabilizující silou a zvyšovaly by mezní sklon ekonomiky ke spotřebě a hodnotu multiplikátoru. 2) cyklicky vyrovnaný rozpočet může eliminovat nebezpečí destabilizace i růstu veřejného sektoru. Zde vláda udržuje G přibližně na stejné úrovni jako průměrnou úroveň daných příjmů. Úskalí umožňuje, aby vláda utrácela před volbami, a nutí vládu po volbách více šetřit. Rozpočtový deficit: Jestliže vláda utrácí víc, než jí umožňuje příjmová stránka státního rozpočtu, vzniká deficit SR. Mezi základní formy financování rozpočtového deficitu patří: peněžní krytí transformace deficitu do nárůstu monetární báze dluhové krytí transformace deficitu do veřejného dluhu, který mění objem emitovaných vládních obligací. Rozlišujeme: krytí domácím úvěrem transformace deficitu do domácího dluhu krytí zahraničním úvěrem transformace do zahraničního dluhu daňové příjmy Mezi další způsoby krytí deficitu patří krytí aktivy, úbytek státních aktiv. První dva způsoby financování (peněžní a dluhové) jsou postaveny na bilanční rovnici: 15

16 Levá strana vyjadřuje celkový rozpočtový deficit, pravá strana pak možné způsoby jeho financování: Peněžní financování deficitu: Peněžní (emisní) financování je zvláštním případem financování, kdy si vláda bere úvěr od CB, a to buď přímý, nebo si CM sama přímo od státu zakoupí emitované státní dluhopisy změna v držbě státních CP centrální bankou způsobuje odpovídající změnu MB a dochází ke krytí deficitu úvěrovou emisí. Tato praxe je v mnoha zemích legislativně zakázána negativní monetární důsledky (růst MB -> negativní makroekonomické důsledky jak ve vztahu k pohybu agregátní cenové hladiny, tak ve vztahu k pohybu úrokových měr). Dluhové financování deficitu: Při tomto způsobu financování jednotlivci i firmy (včetně komerčních bank) nakupují státní CP, které byly emitovány na zvláštní účely s úhradou většinou u CB. Schopnost úvěrové absorpce rozpočtového deficitu je možno analyzovat pomocí bilanční rovnice. Rovnice vyjadřuje rozpočtový deficit jako vztah rozdílu mezi úsporami SP a investicemi IP soukromého sektoru, s deficitem obchodní bilance (IM EX). Reálně o co více nakoupí stát nad objem disponibilních zdrojů, o to více je nutno snížit reálnou spotřebu soukromého sektoru, případně potřebné zdroje dovézt. Krytí rozpočtového deficitu domácím úvěrem nedostatek veřejných financí ve veřejném sektoru se pokryje části úspor soukromého sektoru. Projeví se nárůstem domácího veřejného dluhu. Krytí rozpočtového deficitu zahraničním úvěrem to se projeví vznikem či zvýšením zahraničního dluhu s odrazem nárůstu pasivního salda běžného účtu platební bilance. Existuje tedy silná vazba mezi deficitem státního rozpočtu a deficitem běžného účtu platební bilance. Z hlediska zahrnutí úrokových výdajů je důležité rozlišovat celkový a primární deficit. Celkový deficit v konvenčním vyjádření podle metodik MMF vyjadřuje rozdíl mezi celkovými příjmy a výdaji bez ohledu na jejich charakter. Primární deficit vyjadřuje rozdíl mezi celkovým deficitem a úroky placenými z veřejného dluhu, tedy veškeré vládní výdaje, s výjimkou úrokových plateb, snížené o veškeré vládní příjmy. Proto se tomuto deficitu často říká bezúrokový deficit. Daně jako zdroj financování deficitu: Daně tvoří na příjmové straně státního rozpočtu nejdůležitější položku. Považujeme je za zákonem stanovenou platbu do rozpočtu a při její konstrukci se vychází z pravidel konstrukce optimálního daňového systému: výnos z daní by měl být pro rozpočtové záměry dostatečný, daňové zatížení jednotlivých občanů by mělo být rovnoměrné (spravedlivé), daňová povinnost by měla být co nejméně narušovat efektivní využívání zdrojů, daňový systém by měl být srozumitelný a společností akceptovatelný, náklady na vybírání daní by mělo být co nejmenší. 16

17 Každá daň (kromě paušální) má obecně dva efekty: 1) důchodový efekt spojen s transferem části důchodu od subjektu do veřejného sektoru. 2) substituční efekt vyplývá z poplatníkem provedené substituce v důsledku daně. Každá změna v daních má vliv na chování lidí mění se mezní užitky zboží, výnosu práce, volného času atd. Substituční efekt způsobuje mrtvou ztrátu tím větší, čím větší je substituční efekt: Před zdaněním je rovnováha v bodě E 0, všechny obchody nalevo od Q 0 přinášejí prodávajícímu a kupujícímu zvláštní užitek (přebytek výrobce a přebytek spotřebitele. Zdanění každé prodávané jednotky se projeví v posunu nabídkové křivky vlevo nahoru. Výrobce bude požadovat cenu P + t, nová rovnováha se ustálí v bodě E 1. Vedle nadměrného daňového břemene vyvolává zavedení nové daně i administrativní náklady (přímé státní správa, nepřímé nese je soukromý sektor) Měnová (monetární) politika Měnová politika je oproti fiskální politice prováděna jiným typem centrální autority (CB nebo jinou institucí). Prostřednictvím kontroly zásoby nominálních peněz (peněžní zásoby) nebo pomocí pohybu úrokové sazby působí na stabilitu ekonomického vývoje, zejména na stabilitu cenové hladiny. Mechanismus působení monetární politiky: Analýza tří situací zda se ekonomická rovnováha nachází: 1. pod úrovní potenciálního produktu (recesní mezera) zvýšení nabídky peněz snižuje úrokovou míru a odstraňuje recesní mezeru, neboť obnovuje úroveň produktu na jeho potenciální výši. 2. na úrovni produktu růst nominálního množství peněz má trvalý dopad na cenovou hladinu, ale jen dočasný dopad na národní produkt a úrokovou míru. 3. nad úrovní potenciálního produktu (inflační mezera) zvýšení nominální peněžní nabídky jen prohlubuje inflační mezeru a zvýší inflační tlaky. Výsledným efektem bude, že produkt se vrátí na svoji potenciální úroveň při mnohem vyšší cenové hladině. Proto pro odstranění připadají v úvahu 2 možnosti: neutralizace inflační mezery působením inflace => pokles reálné peněžní nabídky, nebo snížení nominální peněžní nabídky. 17

18 Nezávislost CB a nástroje monetární politiky: Nezávislost CB: Rozlišujeme nezávislost: politickou koeficient může nabýt max. hodnoty 8. Kritéria, charakterizující pol. nezávislost: guvernér není jmenován vládou, guvernér je jmenován na více než 5 let, bankovní rada není jmenována vládou, bankovní rada je jmenována na více než 5 let, vláda neschvaluje záměry monetární politiky, požaduje na udržení měnové stability je upraven zákonem, existuje zákonné opatření pro řešení konfliktu mezi vládou a CB ekonomickou koeficient max. 7, charakterizuje míru autonomie CB při výběru a používání nástrojů monetární politiky. Kritéria: přímé možnosti úvěrování existují, ale nejsou automatické přímá možnost úvěrování za tržní úrokovou míru, přímá úvěrová možnost je dočasná, přímá úvěrová možnost je omezená výší, CB se nepodílí na primárním trhu veřejného dluhu, diskontní sazba je stanovena CB, bankovní dozor není svěřen CB, nebo pouze CB. Nezávislost CB na politicích a vládě je často považována za nutnou, byť nikoliv postačující podmínku udržení inflačních toků na uzdě. Souvislost mezi π a stupněm nezávislosti CB je složitější (odvíjí se od vzájemného vztahu mezi inflací a nezaměstnaností). Argumenty pro nezávislost CB: předpoklad, že podřízení CB větším politickým tlakům by způsobilo inflační zkreslení monetární politiky (politici zájem o úspěch ve volbách nesprávná stimulace v předvolebním období, poté zájem opadá), nejsilnější argument, kontrola monetární politiky je příliš důležitá, aby byla ponechána politikům. Nezávislá CB může usilovat o politiku, která je z politického hlediska nepopulární, i když je prováděna ve veřejném zájmu. Argumenty proti nezávislosti CB: je nedemokratické, když je monetární politika kontrolována elitní skupinou, která není nikomu odpovědná. CB sice potřebuje sledovat dlouhodobé cíle, ale volení politici také často pracují s dlouhodobými záležitostmi. nutnost koordinace měnové politiky s ostatními součástmi HoPo, především fiskální politikou. neexistující zodpovědnost centrálních bankéřů v případě nezdaru při uskutečňování měnové politiky. Empirické poznatky: Vztahem mezi mírou nezávislosti CB a mírou π se zabývala řada empirických studií. Drtivá většina nalezla pozitivní korelaci mezi stupněm nezávislosti CB a cenovou stabilitou v jednotlivých zemích. (měřeno pomocí indexu politické a ekonomické nezávislosti v 16 zemích OECD). Mezi stupněm nezávislosti CB a vývojem reálných veličin však ve sledovaném období žádny vztah není. Empirické výzkumy potvrzují, že vyšší stupeň nezávislosti CB vede k lepší schopnost CB dosáhnout vytyčených cílů (především inflačních). 18

19 Nástroje CB: nepřímé nástroje plošné působení o politika změny diskontní sazby o stanovení výše povinných minimálních rezerv, o operace na volném trhu, o lombardní úvěr, o reeskontní sazby a úvěry, o konverze devizového kurzu, o swapy zahraniční měny, o intervence směnného kurzu. přímé nástroje selektivnost, jsou používány zpravidla na přechodnou dobu o selektivní pravidla likvidity, o úvěrové kontingenty, o povinné vklady, o doporučení, výzvy, dohody. CB chce dosáhnout cenové stability, ale neovlivňuje ji přímo. Při antiinflační politice se zaměřuje buď na kritérium úrokových měr, nebo na kritérium peněžních agregátů. Oba současně není možno sledovat. Keynesiánské a monetaristické pojetí stabilizační politiky: PENĚŽNÍ A FISKÁLNÍ POLITIKA V MONETARISTICKÉM MODELU Peněžní - v tomto modelu existuje přímá a spolehlivá vazba mezi nabídkou peněz a HNP. Změna nabídky peněz mění agregátní výdaje a HNP o částku, kterou lze předpovědět. Úvaha - CB zvyšuje nabídku peněz prostřednictvím nákupu státních CP. Lidé však nechtějí tyto peníze navíc zbytečně držet a utratí je => stimulace produkce a investic => růst GNP. Tento růst může pokračovat do té doby (tzn. výdaje na zboží a služby porostou do té doby), dokud GNP nevzroste do bodu, ve kterém relace mezi GNP a nabídkou peněz bude stejná jako v okamžiku, kdy CB zvýšila nabídku peněz. 19

20 Fiskální zvýšení výdajů státního rozpočtu bude mít vliv na posud křivky IS doprava nahoru. Tento pohyb není účinný z pohledu růstu GNP (Y 1 = Y 2 ) a vede pouze ke zvýšení i. Jde o tzv. vytlačení, kdy růst výdajů st. rozpočtu krytý prodejem st. obligací vede k takovému růstu i, který z trhu vytlačí soukromé investice v rozsahu zvýšených výdajů SR. PENĚŽNÍ A FISKÁLNÍ POLITIKA V KEYNESIÁNSKÉM MODELU Peněžní keynesiánci nesouhlasí s názorem monetaristů, že mezi nabídkou peněz a GNP existuje přímá souvislost. Úvaha - CB zvýší nabídku peněz, např. nákupy státních CP na burze. Tím sice vzroste likvidita zdrojů veřejnosti, ale lidé si mohou dodatečné peníze ponechat po nějakou dobu celý proces tím může skončit, protože nabídka peněz roste, ale GNP to nijak neovlivňuje. Peníze zde slouží nejen jako prostředek ke každodenním směnným transakcím (jak je tomu u monetaristů), ale také jako nečinný zbytek nebo jako zdroj spekulací na burzách CP, ceny těchto CP při zvýšené poptávce rostou a výnosnost klesá => klesají i bankovní úrokové míry => zvýšená dostupnost úvěru může vést ke zvýšeným půjčkám => ke zvýšenému nákupu zboží a služeb => zprostředkovaně se to promítne v růstu GNP. Neúčinnost měnové politiky je zřejmá z obrázku posun horizontální křivky doprava není možné postřehnout. Fiskální také vidět na obrázku. V keynes. modelu se s ohledem na její vliv na růst HNP považuje za nejúčinnější. Zvýšení výdajů SR posune IS doprava a nový rovnovážný bod E 2 je na vyšší úrovni HNP. Zpoždění v rozpočtové a peněžní politice: Zpožděná reakce má 2 hlavní příčiny => Zpoždění poznávací dostupná data jsou často neadekvátní nebo protichůdná, ukvapená reakce pak může mít velmi negativní důsledky. je tedy třeba zavést opatření (na zahájení recese reagovat o půl roku později, na konjunkturu o čtvrt roku později apod.) 20