Zvěstník CČSH ve Zlíně Z V Ě S T N Í K. Církve československé husitské ve Zlíně. Vydáno za podpory Kulturního fondu města Zlína

Transkript

1 Zvěstník CČSH ve Zlíně Z V Ě S T N Í K Církve československé husitské ve Zlíně 2009 Vydáno za podpory Kulturního fondu města Zlína

2 2 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2009 Obsah Úvodník (J. Chaloupková) 3 Vikariát Východní Morava (M. Sladkowski) 4 Dopis Radě starčích CČSH v N. (Z. Svoboda) 6 Rozhovor s bratrem R. Medkem (M. Sladkowski) 7 Z vikariátu Pastorační středisko Kvasice (L. Pliska) 22 Ztráty a nálezy na Slovácku (M. Sladkowski) 28 O práci s dětmi a táboře ve Fryštáku (J. Buttová) 30 Ze Zlína Bohoslužby a biblické hodiny 2008 (M. Sladkowski) 33 Vzpomínka na L. Kopeckého (J. Pala) 36 Bohoslužebné prostory ve Zlíně (M. Sladkowski) 39 Pohřeb řídícího učitele Adolfa Šišky (M. Sladkowski) 43 Prapory náboženské obce Zlín (M. Sladkowski) 46 Z hlav a srdcí O podávání rukou (R. Váňová) 48 Básně (Z. Svoboda) 50 Vilémov (R. Váňová) 52 Básně (A. Kojanová) 54 Prečo by mali kresťania čítať rozprávky (J. J. Dovala) 56 Pro děti (V. Procházková) 59 Informace o zlínské náboženské obci 60

3 Zvěstník CČSH ve Zlíně Vážení a milí čtenáři, většina z vás, kteří berete do rukou nové číslo zlínského Zvěstníku, bydlí bez ohledu na to, zda jste členy CČSH či ne, v okruhu vikariátu Východní Morava. Pokud jste členy církve a našich sborů, tak se dost dobře známe. Můžeme se za sebe modlit, můžeme si pomáhat, radovat se z různých společných akcí. Napříč různými církvemi se potřebujeme a vědí o nás i ti, kteří se nehlásí k žádné církvi, ale na ostatních lidech a kvalitě života jim záleží. Chci proto jako vikářka vyjádřit přesvědčení, že tam, kde mají lidé v srdci pochopení pro druhého, nesobectví, dobrotu, vnímavost a chuť prokazovat si lásku navzájem je kolem nich radost a pokoj. A to bez ohledu na to, že nás čeká jakási krize ekonomiky, že budeme mít na talíři méně, že budeme muset více šetřit. Tam, kde nás potká úsměv, pohlazení, podaná ruka či laskavé slovo, tam můžeme ledacos kolem sebe změnit. Přeji vám co nejvíce dobrých lidí, přátel, šťastnou rodinu, laskavé sousedy, příjemné spolupracovníky a ze srdce hojnost Božího požehnání. Vaše vikářka Jana Chaloupková

4 4 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2009 Vikariát Východní Morava Církve československé husitské Církev československé husitská (CČSH) se administrativně dělí na diecéze a ty dále na vikariáty a náboženské obce. Brněnská diecéze CČSH má tři vikariáty: Brno, Vysočina a Východní Morava. Na rozdíl od diecéze, která má sídlo v Brně, není sídlo vikariátu pevně určeno je jím ta náboženská obec, jejíž farář je zároveň vikářem. Sídlem vikariátu Východní Morava je proto v současné době Kroměříž. Vikariát Východní Morava tvoří 11 náboženských obcí (NO), v nichž podle údajů z počátku roku 2008 žije 2962 věřících: Břeclav (66 členů), Bzenec (365), Hodonín (136), Hovorany (482), Kroměříž (388), Kvasice (529), Kyjov (293), Morkovice (99), Uherský Brod (276), Zborovice (81) a Zlín (247). Náboženská obec Kvasice je počtem členů třetí největší obcí v diecézi, naproti tomu Břeclav třetí nejmenší. Bohoslužby se kromě sídel náboženských obcí konají také v 13 bohoslužebných střediscích: Uherské Hradiště, Uherský Ostroh, Vracov, Veselí nad Moravou, Žeravice (patří k NO Bzenec), Čejkovice (NO Hovorany), Holešov (NO Kroměříž), Halenkovice, Napajedla, Otrokovice, Žlutava (NO Kvasice), Luhačovice a Žitková (NO Uherský Brod). Církev má ve vikariátu 10 vlastních sborů nebo modliteben, v nichž se konají bohoslužby: v Bzenci, Hodoníně, Hovoranech, Kroměříži, Kvasicích, Kyjově, Morkovicích, Uherském Brodě, Zborovicích a Vracově. Vlastní sbor nemají NO Břeclav a Zlín, naproti tomu svůj kostel má bohoslužebné středisko Vracov. V místech bez vlastních budov se bohoslužby konají v prostorách pronajatých většinou od obcí (obřadní síně) nebo je využito pohostinství jiných

5 Zvěstník CČSH ve Zlíně církví (Českobratrská církev evangelická, Církev adventistů sedmého dne, Jednota bratrská). Ve vikariátu působí aktuálně 8 duchovních: vikářka a farářka Jana Chaloupková (Kroměříž, Morkovice), faráři Olga Medková (Zborovice), Lubomír Pliska (Kvasice, Zlín), Iva a Pavel Pospíšilovi (Uherský Brod, Bzenec, Kyjov), Juraj Dovala (Hodonín, Břeclav), Dana Konečná (Hovorany) a jáhenka Radana Váňová (Zlín). V některých náboženských obcích ještě vypomáhají kazatelé a pastorační asistenti. kow

6 6 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2009 Dopis Radě starších CČSH v N. Vážení, k Vašemu písemnému dotazu, která nedělní hodina (8., 9., 10., 14., 15., 16.) by byla nejvhodnější ke konání bohoslužeb, sdělujeme: V neděli si naše rodina chce pospat, protože po celý týden (kromě soboty) vstáváme brzy, abychom přišli včas do práce či do školy. Osmá i devátá hodina jsou pro nás příliš časné. Jedině naše dcera Sabina se budí dřív. Náš pes Baron ji totiž už po sedmé hodině tahá za polštář, protože chce jít ven. Sabina má Barona ráda a na procházku s ním se vždycky těší. Kolem deváté se nasnídáme a jedeme společně autem do supermarketu, kde nakoupíme na celý týden, co je třeba, neboť jindy na to není čas. Také tam společně poobědváme. Odpoledne, když je pěkné počasí, si vyjedeme do přírody, v létě na houby, jahody či maliny, případně zamíříme na koupaliště, abychom udělali něco pro své zdraví. Někdy se jdeme podívat na fotbal, protože náš syn Patrik hraje za zdejší klub The Best Burčák. V zimě se věnujeme běžkám a v deštivých dnech k nám chodí příbuzní a sousedé na kus řeči. Z toho, co jsme Vám vylíčili, sami vidíte, že bychom se těžko v uvedených hodinách mohli bohoslužeb zúčastnit. Zůstáváme však stále členy církve, protože člověk nikdy neví. Naši prarodiče také velmi pomáhali při stavbě zdejšího Husova sboru. Přejeme Vám hodně zdaru a pozdravujeme Vás. Rodina X. Z archivních dokumentů Zdeněk Svoboda

7 Zvěstník CČSH ve Zlíně Člověk musí skončit v jistotách víry Rozhovor s bratrem emeritním biskupem Rudolfem Medkem S bratrem biskupem Medkem jsme se sešli jednoho mrazivého zimního rána na faře ve Zborovicích, kde žije se svou ženou, farářkou Olgou Medkovou. Připadal jsem si na té staré klidné faře jako u své babičky. Prožil jsem tam půlden s plnou penzí. Začínalo se snídaní, k níž se podával horký čaj a jak jinak biskupský chlebíček. Pohostinná sestra farářka nás potom nechala o samotě (nepočítám-li zvědavou kočku Číču), a tak jsem mohl zapnout diktafon a ptát se bratra biskupa, co za svůj dlouhý a pestrý život zažil. Zdání rozšafného dědečka, jemuž chybí jenom fajfka, však klamalo. Najednou tu byl pohotový diskutér a kritický polemik, který se, opřen o hlubokou víru a zkušenost, nebojí ostrých slov do vlastních řad. Může si to dovolit. Pro svůj věk? Nejenom. Pamatuji, jak na jednom vikariátním shromáždění v teologické disputaci s bratrem farářem Kolářem něco nepřesně formuloval a hned se sebekriticky omluvil: Odpusť, jsem stařec. Z přísné sebereflexe tedy sebe nevyjímá; a to je vzácná vlastnost. Bratr biskup Medek je osobnost tesaná z jednoho kusu.

8 8 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2009 Bratře biskupe, svou aktivní kněžskou službu jste prožil přesně v letech komunistického režimu. Je to tak? Ano, od počátku do konce, od roku 1949 do roku 1989, takže jsem službu za jiného režimu nepoznal. Jaké byly začátky? Začínal jsem v Humpolci v hradecké diecézi, kde jsem byl rok. Pak se měnily hranice diecézí, tak mě biskup Tabach přeložil z Humpolce do Nechanic s tím, že se tam zakládá náboženská obec, které jsem měl být prvofarářem. Poslal jsem si tam dřevěný kufr s věcmi a pak přijel s tím, že jdu na faru. Vystoupil jsem z autobusu a vidím, že před poštou stojí můj kufr. Tak komusi říkám: Prosím vás, to je můj kufr, odneste mi ho na farní úřad. A on: Kde je tady farní úřad? Já že nevím, jen jsem slyšel, že tady je. Kdepak, tady nic není. Co jsem měl dělat? Ten pán mi řekl, abych se zeptal nějakých čechoslováků. Jenže předseda rady starších byl na dovolené, já jsem stál u kufru a nevěděl, co dál. Zkrátka biskup mi řekl, že se obec zakládá, ale nebylo tam vůbec nic; a mým úkolem bylo něco sehnat. K večeru jsem našel jednoho člena církve, u kterého jsem přespal, a na druhý den jsem jel do Hradce. Ale biskup nebyl doma. Nakonec jsem sehnal ubytování v jedné zrušené nechanické restauraci, i se stravováním. Jenže tak jsem všechny potravinové lístky dal za stravu. Měl jsem sice vydatný oběd, ale pak mi nezůstalo ani na rohlík. Byly tam švestkové aleje, tak jsem se kromě oběda živil jen švestkami. No, byl jsem tam jen krátce, tři týdny, ale zařídil jsem bohoslužby ve škole a u jednoho příslušníka našel místnost pro farní úřad, takže jsem obec jakž takž založil. Pak mě povolali do Prahy na fakultu. Tam jsem to odskákal za profesora Trtíka, protože byl tehdy v nemilosti a já byl jeho asistent. A protože na Trtíka dobře nemohli on se dovedl hájit tak se hledaly chyby na asistentovi. Kromě toho, že jsem se připravoval k doktorátu, jsem měl jediný úkol: když Trtík nemohl, tak za něj přednášet, tedy spíš číst jeho přednášky, pracovat se studenty atd. Ale za rok mě vyhodili.

9 Zvěstník CČSH ve Zlíně Fakulta byla tehdy nová, vznikla v roce Jaká na ní byla atmosféra? Tehdy bylo vše v církvi ovládáno lidmi, kteří nebyli příslušníky komunistické strany, ale smýšlením byli komunisté. Jak v ústřední radě, tak na fakultě. Zpočátku tam byly dvě sekce, evangelická a československá, formálně spolupracovaly, ale evangelíci se na nás dívali skrz prsty. Považovali nás za ty, kteří se jim teologicky nevyrovnali, a také věděli, že naši úředníci, ba i někteří duchovní byli smýšlením komunisté. Já jim to nemám za zlé, věřili, že s pomocí KSČ vytvoří království boží na zemi, to byl jejich úkol. No, zklamali se. To byla jistě složitá atmosféra. Já jsem s nimi nebyl, staral jsem se o studium. Ale pořád mi vytýkali, že má teologie je reakční, málo pokroková. Mínili tím Trtíkovu teologii, ale jemu se to neodvážili říct. Byl jsem tehdy hodně ovlivněn Barthem, který přinesl mnoho nového, ale i Hromádkou, k němuž jsem chodil na přednášky a který mě pak taky doporučil na studium do Švýcarska. Ale postavil se proti tomu ministr Nejedlý a marně Hromádka i patriarcha Kovář intervenovali. Mělo nás původně jet šest, z CČS já jediný. Nakonec to ministr zredukoval, že pojede jeden evangelík a jeden čechoslovák, Lochman a já. Dostali jsme roční stipendium do Basileje. Ale nepustili ani mě, ani Lochmana. Lochman pak do Švýcarska emigroval a udělal tam v Basileji kariéru, stal se dokonce rektorem. Tehdy byli totiž nějací bohoslovci v Americe a nevrátili se, tak to Nejedlého zatvrdilo, že tedy ne, nepojede nikdo. Tak jsem místo do Švýcarska byl ustanoven do duchovní správy. A to jsem si představoval, že budu dělat akademickou dráhu. Je vám to dnes, po těch desítkách let, ještě líto? No, podívejte se, já jsem měl možnost v roce 1981: přišel za mnou děkan Salajka, že nemá žádného historika, abych si udělal habilitaci. Práci jsem udělal a podal fakultě, ale zrovna v té době jsem byl zvolen biskupem a měl se rozhodnout, zda jít na fakultu nebo dělat biskupa. Tak jsem zase fakultu vzdal.

10 10 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2009 Proč? Myslím, že profesor Kučera se tehdy trochu bál konkurence, byli jsme teologicky trochu jinde. Já stál na linii Barthově, on byl tillichovec. Vycítil jsem to a řekl, že tedy vezmu biskupskou funkci a docenturu dělat nebudu. Velkou část života jste prožil tady na venkově ve Zborovicích. Měl jste tu prostor pro teologickou práci, pro kontakt s fakultou? Ne, tu na vesnici jsem byl odříznutý. Naštěstí jsem měl známého knihovníka v Kroměříži, kde je v zámku velká arcibiskupská knihovna. Byl náhodou ze Zborovic, tak mi umožňoval si tam literaturu vyhledávat. Literatura to byla samozřejmě spíš starší, protože když knihovna přešla na stát, tak se už nedoplňovala. Z fakulty jsem nedostával nic a z univerzitních knihoven to bylo složité. Samozřejmě, když jsem jel do Prahy, prošel jsem všechna knihkupectví, katolická, evangelická a nakupoval. No, dnes už jsem to většinou rozdal. Jaká byla vaše hlavní teologická témata? Systematická teologie, věrouka a dějiny dogmatu. To mě bavilo, neměl jsem ani jiný koníček než studium. Filozoficky jsem byl ovlivněn existencialismem, ale ne francouzským, spíš duchovním a teologickým, Jaspersem a Buberem. Ale v mládí jsem byl ovlivněn také mystikou, silně zejména Tomášem Kempenským. Jeho Následování Krista byla má denní četba. A potom také Karel Weinfurter. Jak jste skloubil existencialismus s křesťanstvím? Někdy to může vypadat, že jdou zdánlivě proti sobě. Nešlo mi ani tak o extrémní existencialismus, ale opravdu o duchovní, kdy teologie není postavena na spekulaci, ale na zkušenosti ze života. To jest být v situaci, v existenci, prostě to, co vyznávám, žít. Aby víra vycházela z prožitku, z existence. To se mi dařilo skloubit. Na rozdíl od francouzského existencialismu, který vidí člověka jako vrženého do zkaženého cizího světa, z něhož je mu doslova na blití. Vezměme Sartra, třeba hrdiny jeho knihy Cesty svobody. Člověk je pod-

11 Zvěstník CČSH ve Zlíně le existencialismu svobodný a může se rozhodnout tak nebo onak, ale nakonec končí krachem, protože vidí absurditu světa a je mu z ní zle. Já taky vidím absurditu světa, ale věřím, že Bůh jej přece jen má v rukou, že za vším mohu vidět jeho ruku. To je rozdíl existencialismu filozofického a teologického. Teolog vidí stvoření Boží a ví, že všechno má svůj cíl a plán, i když ho člověk nechápe. Někdy se stane, že člověk nenajde smysl života, ale Bůh smysl každého života zná a řídí. Trochu to připomíná váš osobní život, který byl velice složitý a pestrý. Záhy jste přišel o rodiče a byl vychován v klášterním sirotčinci na Slovensku. Tatínek umřel, když mi byly tři roky, a maminka, když mi byly čtyři, takže jsem je ani nezažil. Klášterní sirotčinec vedly maďarské řádové sestry, takže jsem jako děcko plynně mluvil maďarsky. Tatínek byl Čech, maminka Slovenka, ale učila na maďarské škole, a babička byla Němka. Doma se mluvilo česky a s babičkou německy. Ale maďarštinu už jsem zapomněl. Jaké bylo klášterní prostředí? Studené. Sestřičky se sice snažily a byly laskavé, bylo tam jídlo a teplo, ale přece jen jsem byl děcko, které touží po lásce, mamince a tatínkovi, a tohle teplo domova tam nebylo. Dokonce jsme i utekl, toulal jsem se po ulicích, až mě večer policajti našli a přivedli zpátky. Po tom dobrodružství se mě ujali cizí lidé, známi mého tatínka z legií, kteří mi pak rodiče dokonale nahradili. Vzpomínám na ně s velkou úctou a vděčností. Nakonec jsem měl dobré mládí. Co váš bratr, který byl taky v klášteře? Rozdělili jsme se, jedna rodina si vzala mě a jiná rodina jeho. Každý jsme žili jinde, takže jsme se mnoho nestýkali. Bratr zůstal katolíkem, kterým jsem byl původně i já. Ale moji noví rodiče byl zapálení čechoslováci, kteří mě nechali přepsat do své církve. Bratr byl uvědomělý katolík, mystik. Byl učitelem matematiky a kreslení, kterého pro víru vyhodili, tak pracoval jako textilní dělník.

12 12 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2009 Za války jste chodil na obchodní akademii v Rakovníku. Myslel jste už tehdy na teologii nebo se to ve vás zrodilo později? Už na obchodní akademii. Můj třídní profesor ing. Fencl, který byl členem pražské diecézní rady, mě k tomu i trošku vedl, ale hlavně já sám jsem chtěl, od malička. Jako děcko jsem si hrál na faráře, zpíval liturgii. Když jsem šel na bohosloví, představoval jsem si, že budu na střední škole učit náboženství a dějepis, ale během studia se ukázalo, že to není možné. Jeden čas jsem myslel, že budu vojenským duchovním, ale duchovenská služba v armádě byla zrušena, tak to taky padlo. Takže jediné východisko bylo, že budu farářem, s čímž jsem nepočítal, nechtěl jsem být farářem. No, dopadlo to takhle. Jak jste se vlastně dostal na obchodní akademii? Původně jsem byl na vojenském gymnáziu, ale když přišel Hitler, bylo zrušeno, museli jsme svléknout uniformu a jít do civilu. Tak jsem šel na gymnázium do Rakovníka. Tam se stala taková věc, že kdosi v kvartě rozházel protiněmecké letáky, což německým úřadům stačilo jako záminka, aby celou kvartu vyhodili ze školy. Co teď? Tak jsem šel na Křivoklát učit se obchodním příručím. Mezitím obchodní akademie udělala extra třídu, do které vzali vyhozené z gymnázia a tam jsme dostudovali. Po válce, v roce 1945, jsem jako bývalý student vojenského gymnázia dostal nabídku, abych šel do vojenské akademie, že stačí jeden rok a vyřadí mě jako poručíka. Ale po zkušenostech z války už se mi to nelíbilo a šel jsem na bohosloví. Profesor Fencl se za mě přimluvil, aby mě vzali do koleje, protože jsem byl chudý a nic jsem neměl. Jaké zkušenosti z války máte na mysli? Ještě jako dítě jsem nastoupil na vojenské gymnázium v Moravské Třebové, v nepřátelském německém prostředí. Nedalo se tam pomalu jít ani na vycházku. Jednou jsme si vyrazili s kamarádem do lesa

13 Zvěstník CČSH ve Zlíně a uviděli jsme skupinu německých kluků. Otočili jsme se a utíkali pryč, ale asi uslyšeli nějaké dupání, tak se za námi pustili. Utíkali jsme jako zběsilí, jich bylo asi třicet a my dva, to by nás byli ztloukli. Když jsme po Mnichovu z Třebové odcházeli, pomalovali jsme stěny hákovými kříži a šibenicemi s Hitlerem; byl to bezmocný vztek. Co se dalo, to jsme zpustošili, vytrhali dráty, telefony, zničili lustry, no všechno. Němci přišli, převzali to, a když odešli, tak se to opakovalo. Nás přesunuli do Hranic, kam přišli Němci v březnu Vzpomínám na ten sněžný poprašek ráno, my byli ve třídách, obrněná auta stála před vojenskou akademií a hlavně kulometů mířily do oken. Na fakultu jste nastoupil hned po osvobození v roce 1945? Ano, ale bylo to složité v tom, že jsem z obchodní akademie neměl maturitu z latiny, což bylo podmínkou univerzitního studia. Takže jsem nastoupil jako mimořádný posluchač s tím, že si do roka dodělám doplňovací maturitu z latiny. V Praze byl kurs latiny pro studenty práv, tak jsem šel na právnickou fakultu a do roka tu latinu sice s odřenýma ušima, ale udělal. Pak jsem byl zapsán jako řádný posluchač Husovy fakulty. Byl jsem tam šťastný a spokojený, na kolejní léta rád vzpomínám. Kdo byli vaši spolužáci? Vlastimil Zítek, pozdější olomoucký biskup, biskup Fialka z Plzně, Luděk Beneš. Už z nich nežije nikdo, jen Anežka Ebertová, která pak učila na fakultě sociologii. (Farářka Anežka Ebertová zemřela , týden poté, co se uskutečnil tento rozhovor; pozn. MS). Jaký byl kolejní život? Výborný, ráno jsme šli na fakultu, celé dopoledne byly přednášky, odpoledne jen výjimečně. Na koleji byla samospráva, která všechno řídila, žili jsme tam velice pěkně. Měli jsme ranní a večerní pobožnosti, profesoři za námi docházeli a vedli rozhovory. Velice na to vzpomínám.

14 14 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2009 Vašimi vyučujícími byli také Alois Spisar a Zdeněk Trtík. Jak byste je charakterizoval? Po lidské stránce mi byl Spisar bližší než Trtík. Dovedl s člověkem promluvit a vyměňovat si názory. Napsal jsem třeba písemku, on řekl: Víte, bratře, já s vámi nesouhlasím, ale písemku přijímám a dám vám z ní jedničku. To u Trtíka nebylo, když jsem psal disertaci, musela být v souhlasu s jeho názory. Byl skvělý debatér, ovšem jiný názor nesnesl. Měl od nás odstup, i potom, když jsem byl jeho nejbližším asistentem a bavili jsme se o všem, třeba, jak se vaří guláš, nejen o teologii. A kdo vám byl blíž teologicky? Trtík. Spisar byl přesvědčený liberál, pro něho byl Ježíš Kristus člověk, učitel, prorok, ale nikoliv Syn Boží. Já už jsem byl pod vlivem Bartha, Trtíka a Hromádky. Trtík byl taky barthovec, ale nemohl mluvit jasně, jen opatrně, protože mu pořád hrozil vyhazov z fakulty. Ale v soukromí se s ním dalo hovořit jinak. Zůstal jste s ním v kontaktu i po odchodu z fakulty? Ano, vedli jsme spolu debaty, trošku jsme se i časopisecky porvali v Náboženské revui. Chtěl prosadit biskupské svěcení a já jsem hájil počáteční ideál Církve československé, že je jedno kněžství Kristovo, ne vyšší a nižší kněžství jako u katolíků, kde pravým plným knězem je biskup, který jaksi odkapává něco ze své svátostné moci na nižší svěcení. Zastával jsem, že když jsem vysvěcen na kněze a pak dostanu vyšší pravomoc, tak je to úřední jurisdikce, ne vyšší kněžství. V tom dal vývoj v církvi za pravdu vám......víte, nejsem si tím jistý, protože dnes mladí pořád volají po apoštolské posloupnosti. Já věřím apoštolské posloupnosti nikoliv ve smyslu předávání úřadu, ale předávání víry. Víra se předává z pokolení na pokolení, což sice platí i u katolických biskupů, ale domnívám se, že nepřetržitá řada biskupů by se nedala dokázat. O apoš-

15 Zvěstník CČSH ve Zlíně tolskou posloupnost úřadu bych zrovna nestál, je i proti počátečním ideálům Církve československé. Mě na tom spíš zaujalo, jak se teolog z venkova pustí do sporu s hlavním teologem církve a církev dá za pravdu tomu prvnímu. Nu, církev není nic statického, je to živý organismus, který se vyvíjí a působí na ni různé vlivy, dobré a zlé. Tak to bylo vždycky. Stále se musí vyrovnávat s podněty. I když já se v tom, jak se naše církev vyvíjí, začínám cítit cizincem. Neříkám, zda se vyvíjí k horšímu nebo lepšímu, ale některé věci jsou mi cizí. Můžete uvést příklad? Podívejte, naše církev chce být v obraze, viditelná a slyšitelná. A já jsem vždycky toužil po ideálu církve jako tichých v zemi, neokázalých zbožných věřících, o kterých svět nemusí vědět, ale kteří jsou věrní Pánu. Popravdě řečeno si myslím, že společnost nestojí o to, co říká církev, to může mluvit o potratech, rodině, eutanazii. To je realita. A proto se domnívám a to jsem se učil od Rutrleho že jako církev máme být tiší v zemi. Možná je církev nucena mluvit nahlas právě proto, že o ni společnost nestojí. Na upozadění církve se jistě podepsal i komunistický režim, když ji zatlačil do ghetta. Jaké to bylo v 50. letech, kdy jste byl farářem velké náboženské obce v Prostějově? Člověk cítil, že ho neustále někdo hlídá. Cokoliv jsem podnikal, musel jsem rozvážit, co z toho vzejde. Dal jsem třeba na vývěsku citát: Pomni, abys den sváteční světil. Církevní tajemník to viděl a už jsem šel na kobereček: Co to tam máte napsané? Vždyť lidé dnes chodí pracovat i v neděli. To musíte suspendovat. Já na to, že je to slovo Boží, to suspendovat nemůžu, ale že to tedy vyměním. Tak jsem tam dal citát z žalmu: Lépe sedět v domě Boha svého, nežli přebývat v stáncích bezbožníků. A znova na kobereček: Kdo jsou ti bezbožníci, komunisti? Člověk se musel pořád hlídat, to znervózňovalo. Nemohl jsem dělat, co jsem chtěl. Byl bych rád víc pracoval s mládeží, ale to nešlo.

16 16 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2009 Kvůli práci s mládeží vás nakonec donutili odejít? Takové příklady jsou známy, třeba faráře Františka Nygrýna kvůli práci s mládeží přeložili z Jihlavy do Hrušovan u Brna. To se tak říct nedá. Mně vytýkali, že se stýkám s reakčními živly. Tomu jsem se bránil tím, že se přece stýkám se svými příslušníky a že se neptám na jejich politické názory, o tom s nimi debaty nevedu. Ale ano, velmi jim vadilo, že jsem vedl mládež a že jsem vůbec měl nějakou mládež. Potřebovali nějakou záminku, aby se mě zbavili. Ale nezahořkl jsem, tady na vesnici jsem měl klid a pokoj, tady mě nikdo nehonil. A když jsem byl biskupem, tak s krajským církevním tajemníkem jsem vycházel celkem dobře, ale musel jsem být opatrný. Přišel jste do styku jak s okresními církevními tajemníky, tak poté jako biskup s krajským církevním tajemníkem. Dá se postoj těch složek srovnat? Když jsem byl v olomoucké diecézi, byl tam církevní tajemník Černý to byl neřád, abych to řekl doslova. Několikrát jsem byl u něj na koberečku, kdy na mě řval, vyhrožoval soudy a vězením. Jednou jsme na okrskové schůzi duchovních mluvili o práci s mládeží a já jsem utrousil poznámku: To abychom tu práci dělali ilegálně. A jeden z duchovních šel a udal mě krajskému tajemníkovi. Dnes to mohu říct rovnou, byl to pozdější biskup Marceluch. Kdežto s Bělohoubkem, který byl krajským tajemníkem v Brně, jsem vycházel dobře, i když měl poslední slovo. Takže nebyl tajemník jako tajemník. Tady v Kroměříži jsem poznal dva: první se celkem o nic nestaral, druhý se vychloubal, jakou má moc a člověk ho musel vyslechnout. Byli církevní tajemníci, jako třeba ve Vyškově, kteří chtěli hlásit i to, že přijedu do náboženské obce na biřmování apod. S některými se dalo jednat slušně, někteří byli tvrdí. Koncem 50. let jste nuceně přešel z Prostějova do Morkovic a poté do Zborovic. Jaký byl rozdíl v práci faráře ve velkém městě a na venkově? Rozdíl byl znatelný. V Prostějově jsem byl sám, neměl jsem ani čas přečíst noviny. Byl jsem zapřažený do práce od rána do večera, učil

17 Zvěstník CČSH ve Zlíně ve školách, pracoval s mládeží a biřmovanci, konal svatby a pohřby, chystal biblické hodiny nebo večery duchovní četby. Na pastoraci jsem téměř neměl čas. Tady na vesnici to bylo jiné. Je rozdíl, když máte ve sboru v neděli stovku lidí a nebo tady na vesnici dvacet. Je to rozdíl, a přitom příprava je pořád stejná. Přechod z toho množství sem, to mě tísnilo. Ale dalo se tady víc přiblížit lidem, to těšilo. Taky mě tu nikdo moc nekontroloval, snad jen jednou mi vytkli, že jsem nevyvěsil prapor na prvního máje nebo co to bylo. Od 60. let jste byl venkovským farářem a zdálo se, že tak i dokončíte svou službu. Ale do toho přišel biskupský úřad. Jak k tomu došlo? Celá řada lidí mi říkala, abych kandidoval, protože diecézi řídilo Brno a bylo potřeba, aby se ke slovu dostaly také mimobrněnské obce. Ale Brno chtělo biskupem bratra Štěpánka, který v té době dělal i politickou kariéru. Ve volebních průzkumech jsem však měl víc hlasů já. Ministerstvo by také raději vidělo Štěpánka, tak si mě zavolali a tvrdili, že pro doktora bohosloví je Brno malé, ať přejdu do Prahy, že začnu jako diecézní tajemník, nemocný biskup Kupka za chvíli odejde a já po něm budu pražským biskupem. Takhle na mě šli. Řekl jsem, že si to rozmyslím, ale poměry v pražské diecézi jsem neznal, v brněnské ano, proto jsem se rozhodl zůstat v Brně. Tak na mě z ministerstva naléhali, abych se vzdal kandidatury. Ten tlak vzešel ze strany státu? Ano, z ministerstva. Ale postavil jsem si hlavu ne že bych o to místo stál, ale chtěl jsem, aby byla volba. Podle

18 18 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2009 naší ústavy se biskupové volí a já chci, aby byl volen z několika kandidátů. Byli tedy tři kandidáti, ale ve skutečnosti dostal státní souhlas k volbě jen jeden, bratr Štěpánek. Byl jsem zvolen bez státního souhlasu, který mi byl udělen až dodatečně. Ale i potom jsem ze strany brněnských cítil určitou opozici. Brňáci mě biskupem nechtěli, chtěli Štěpánka. Odstěhoval jste se do Brna? Ne, nechtěl jsem sloužit více než deset roků, takže jsem dojížděl. Kromě toho mi v Brně nedali byt a ani jej nesháněli. Jako biskup jsem bydlel ve středisku na Lipové v jednom z hostinských pokojů. Když se mě ptali, jestli budu kandidovat znovu, říkal jsem, že jedno funkční období stačí a chci se vrátit na faru. Ale už jsem se na faru nevrátil. Měl jsem toho dost a šel jsem rovnou do penze. Jaké hlavní úkoly jste řešil v biskupském úřadě? Byly to přesuny duchovních, kteří se mnohdy nelíbili státním úřadům, a ty nesdělovaly důvody. Ale podle zákona je nebyly povinny sdělovat. Nebo se udělovaly důtky duchovním, já jsem je sice neuděloval, ale musel jsem u toho být. Snažil jsme se duchovní hájit, někdy jsem de facto prosil. Jednou mě církevní tajemník nutil, abych jednal proti svému svědomí. To jsem nemohl udělat a raději jsem předčasně na funkci biskupa rezignoval. Nelitoval jste nakonec svého biskupského úřadu? Víte, nikdy jsem nelitoval, že jsem se stal knězem, tu službu jsem konal rád. Možná, že biskupa jsem dělat nemusel. Ale myslel jsem to dobře, chtěl jsem deset let posloužit diecézi. Snad jsem i posloužil, já nevím. Můžete z perspektivy desítek let kněžské služby posoudit budoucnost naší církve? Řeknu to jako Gamaliel v židovské veleradě: Když Bůh bude chtít, abychom tu byli, tak tu budeme. A já věřím, že tady budeme: nebude nás milion ani sto tisíc, možná jen pár tisíc. Jsou takové církve. Hu-

19 Zvěstník CČSH ve Zlíně sitská církev se rozhodně zmenší, ale bude tady. V Novém zákoně jsou dvě zaslíbení: ostatkové zůstanou (Ř 11, 5) a skálu církve brány pekel nepřemohou (Mt 16, 18). Fundament církve zůstane a je nepřemožitelný. Je to dogmatická víra, ne pragmatická, protože podle toho, co kolem sebe vidím jak církev upadá a vymírá bych řekl, že za dvacet roků bude po ní. Ne, nebude, ostatkové zůstanou a skálu církve brány pekel nepřemohou. O budoucnost se v tomto směru nebojím. I když to asi bude jiná církev a možná bližší mému ideálu tichých v zemi. Církev má být vyznavačská, ne lidová. Co se mi nelíbí, je přemíra žen v církvích. Sám mám manželku duchovní, ale je jich trochu moc. Začínal jste jako kněz v době, kdy byly v naší církvi svěceny první ženy. Byl jsem proti tomu. Dnes věřím, že ženy zachraňují církev. Proč jste byl proti tomu? Protože Pán Ježíš žádnou ženu mezi svými učedníky neustanovil. A učedníci své pověření předávali dál zase mužům. Ženy od začátku v církvi pomáhaly, ale kněžskou službu vykonávali muži. Ale věřím, že služba žen byla potřebná a možná je to i vůle Boží, možná to čeká nakonec i katolíky. Ženy dělají svou práci dobře, já proti nim vůbec nic nemám. Popravdě řečeno, mnohé to dělají lépe než muži. To souhlasím. Neměli bychom ještě zapomenout na vaši knihu Katechismus v duchu církve československé husitské. Připravoval jste ji celý život nebo je plodem nějakého období? Celý život ne, začal jsem ji připravovat na vojně. Jako radiotelegrafistu mě popravdě řečeno moc nehonili a měl jsem čas promýšlet tyto věci. Domnívám se, že Katechismus je dodnes platný. Možná bych některé věci doplnil. Telefonovali mi úplně neznámí lidé, kteří dostali do rukou Katechismus nebo i Výklad velkého vyznání víry a říkali, že se jim to moc líbilo. Taky bohoslovcům pomáhá při studiu. Mám odezvu, že má dodnes co říct.

20 20 Zvěstník CČSH ve Zlíně 2009 Katechismus je formálně a strukturou podobný Trtíkovým Základům víry, základnímu věroučnému dokumentu církve. Je to náhoda nebo záměr? Původně jsem jej chtěl psát pro mládež, protože Základy víry, ač jsou jejich formulace přesné, se mi zdály být příliš učené. Jinak s nimi souhlasím, jen jsem je chtěl dělat lidovějším srozumitelnějším způsobem. Rudolf Horský navrhl, abych psal pro děti, ale to neumím. Začal jsem, ale pak jsem toho nechal. Horský pak sám napsal katechismus Cesta. Já jsem myslel především na bohoslovce. Když jsem totiž začínal jako bohoslovec po roce 1945, celkem žádná teologická literatura nebyla, začala se objevovat až během mého studia a ještě k tomu sporadicky, protože komunismus vydávání teologické literatury nepřál. Takže jsem to cítil jako naléhavou potřebu a kromě toho jsem si ty otázky řešil i sám pro sebe. Vydání z roku 1990 bylo první nebo mu nějaká předcházela? Nepředcházela. Je to první vydání a další už asi nebude. Ale mě spíš rmoutí, že naši věřící literaturu, a tím nemyslím jen Katechismus, nečtou. Pořád objevujeme Ameriku. To, co jsme už jednou promysleli a vyřešili, se zapomene a dělá zase od začátku. To je chyba. Já už, kvůli nemoci, nemůžu číst, ale slyším o tom, co píše Tomáš Halík. Vidí křesťana jako Zachea, toho, kdo hledá. Nu ano, nehledá jen křesťan, hledají všichni, ale člověk nemůže pořád hledat, jednou také musí dojít určitých jistot. Jak píše svatý Augustin: Nepokojné srdce hledá, dokud nespočine v Tobě. Člověk nakonec musí skončit v jistotách víry a už nehledá. S bratrem Rudolfem Medkem rozmlouval Marcel Sladkowski