METROPOLITNÍ UNIVERZITA PRAHA DIPLOMOVÁ PRÁCE Bc. Tereza Kalivodová

Transkript

1 METROPOLITNÍ UNIVERZITA PRAHA DIPLOMOVÁ PRÁCE 2009 Bc. Tereza Kalivodová

2 METROPOLITNÍ UNIVERZITA PRAHA DIPLOMOVÁ PRÁCE IZRAELSKÉ ORGANIZACE PRO LIDSKÁ PRÁVA PŮSOBÍCÍ NA PALESTINSKÝCH ÚZEMÍCH Autor: Bc. Tereza Kalivodová Vedoucí bakalářské práce: JUDr., PhDr. Marek Čejka, Ph.D. 2009

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny citace a prameny řádně vyznačila v textu. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury. V Praze, dne

4 Poděkování Za odbornou pomoc při zpracování předkládané práce chci na tomto místě poděkovat vedoucímu práce panu JUDr.,PhDr. Marku Čejkovi, Ph.D.

5 Obsah Seznam zkratek... 3 Úvod... 4 Historické mezníky arabsko izraelského konfliktu... 6 Válka o nezávislost (1948)... 6 Šestidenní válka (1967)... 7 Jomkipurská válka (1973) a mír s Egyptem... 9 Počátek výstavby židovských osad Invaze do Libanonu První intifáda Mírový proces Od války v zálivu k první mírové konferenci Dohody z Oslo Od smrti Jicchaka Rabina k jednání v Camp Davidu Druhá intifáda Lidská práva Stát versus společnost Universální pojetí LP Mezinárodní právo NGO a občanská společnost Lidská práva a jejich dodržování v regionu Aktuální lidsko-právní situace v regionu Egypt Jordánsko Sýrie Libanon Palestinská území Izrael a okupovaná palestinská území Suverenita a právo národů na sebeurčení Mezinárodní válečné právo Aktuální situace Izraelské organizace pro lidská práva Historický vývoj B Tselem - Izraelské informační centrum pro lidská práva na okupovaných územích

6 Hlavní činnost Monitoring a dokumentace Publikační činnost Informační centrum jako zdroj informací Veřejné vzdělávání a prosazování LP Video dokumentace Závěr SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ České publikace: Zahraniční publikace: Internetové zdroje: Stránky organizací: Internetové zdroje k přílohám: Přílohy Příloha č. 1 - Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č Příloha č. 2 Hranice palestinských území před rokem Příloha č. 3 Zóny palestinské samosprávy dle tzv. Přechodné dohody, Oslo Příloha č. 4 Ukázka z reklamní kampaně organizace B'Tselem Příloha č. 5 Israel's Adoption of Major Human Rights Treaties

7 Seznam zkratek ACRI ECOSOC EU INGO LAS NGO OIK OOP OSN PHR PLO UNHCR UNIFIL UNWRA Association for Civil Rights in Israel (Asociace pro občanská práva v Izraeli) United Nations Economic and Social Council (Hospodářská a sociální rada OSN) Evropská unie international non-govermental organisation (mezinárodní nevládní organizace) Liga arbských států non-govermental organisation (nevládní organizace) Organizace islámské konference Organizace pro osvobození Palestiny Organizace spojených národů Physicians for Human Rights (Lékaři za lidská práva) Palestine Libaration Organization United Nations High Commissioner for Refugees (Úřad Vysokého komisaře OSN prouprchlíky) United Interim Force in Lebanon (prozatímní síly OSN v Libanonu) United Nations Relief and Works Agency for Palestine Refugees in the Near East (Pracovní administrace uprchlíků OSN) -3-

8 Úvod Arabsko-izraelský konflikt je dlouhodobým činitelem, který ovlivňuje velké množství aktérů jak na mezinárodní, tak národní scéně. Během šedesáti let existence izraelského státu vznikla řada analýz, dokumentů, publikací a jiné literatury, která nahlížela na konflikt z různých pohledů, například bezpečnostních, ekonomických, geopolitických či environmentálních. V posledních dvou dekádách vstoupil v Izraeli na scénu nový aktér, představovaný lidsko-právními nevládními organizacemi, které tak odkrývají novou dimenzi tohoto konfliktu. V této práci sleduji myšlenku politologa Gada Barzialiho, podle které existuje souvislost mezi veřejným vnímáním bezpečnostní hrozby a utvářením tlaku veřejnosti proti státu. Pokouším se tuto tezi verifikovat na případu izraelských lidsko-právních organizací. Otázkou tedy je, co vedlo ke vzniku lidsko-právních organizací a v jakých historických podmínkách a okamžicích se uskupení formovala. V českém prostředí není zatím toto téma příliš reflektováno, pokud někteří autoři téma zmiňují, pak pouze okrajově a pro mou práci nedostatečně. Proto vycházím zejména ze zahraničních zdrojů, jimiž jsou články zveřejněné především v databázi dále z dostupných zahraničních publikací a především mi jsou zdrojem výstupy a výroční zprávy lidsko-právních organizací samotných. Práce je členěna do pěti kapitol. V první a druhé se zabývám důležitými historickými událostmi a mírovým procesem. Tyto kapitoly mají zobrazit historický kontext arabskoizraelského konfliktu, do kterého jsou následně zasazeny lidsko-právní organizace. Ve třetí kapitole se věnuji pojetí a vývoji lidských práv a obecnému rámci lidsko-právních organizací, který ukazuje umístění nevládních organizací a jejich funkci v mezinárodním systému. Čtvrtá kapitola prezentuje pojetí lidsko-právní problematiky muslimskými státy a obsahuje také krátký exkurz do aktuální situace lidských práv v sousedních zemích Izraele. Větší pozornost je zde věnována samotnému Izraeli. Současný stav v oblasti lidských práv je doplněn o širší pohled reprezentovaný kontradikcí mezinárodního práva v otázce suverenity a práva národů na sebeurčení. Závěrečná kapitola je pak zaměřena především na historický vývoj izraelských lidsko-právních organizací, kde se zaměřuji zejména na -4-

9 ústřední tezi práce, která je zmíněna výše. Tato kapitola dále představuje jednu z nejvlivnějších izraelských organizací B Tselem, kde je největší pozornost upřena na používané metody při prosazování lidských práv v Izraeli. -5-

10 Historické mezníky arabsko izraelského konfliktu Válka o nezávislost (1948) Nezávislost izraelského státu byla vyhlášena 14. května 1948 na základě rezoluce OSN č. 181 o rozdělení Palestiny z konce roku Zřízení židovského státu odsoudila Liga arabských států, která byla založena v roce 1945, s tím, že nedopustí jeho dlouhotrvající existenci. Nově vzniklý stát uznaly ihned Spojené státy americké následované Sovětským svazem, státy východního bloku a jižní Ameriky. Velká Británie ke vzniku státu přistupovala zprvu pasivně a snažila se odradit od souhlasu západoevropské státy a dominia. Tuto její snahu prolomila Jihoafrická republika a postupně se přidaly i ostatní státy. V den vyhlášení samostatnosti státu vtrhly do země jednotky okolních arabských států včetně irácké, jemenské a armády Saúdské Arábie. Tento konflikt vešel do dějin jako Válka za nezávislost. Arabské země nepochybovaly o svém úspěchu. Jejich armády však sledovaly své vlastní cíle a postrádaly jednotné efektivní vedení. Nejúspěšnější armádou byla zajordánská Arabská legie, která byla založena a vycvičena Angličany a disponovala moderními zbraněmi. Jejím cílem bylo získat území na západním břehu Jordánu. Legie se angažovala v bojích o Jeruzalém, ale kromě tohoto území odmítala proti Židům dále postupovat. Izrael svou nezávislost obhájil a navíc v souladu s uzavřenými smlouvami své území oproti návrhu rezoluce rozšířil (mj. o většinu Galileje, část Gazy a západní Jeruzalém). Na zbylém palestinském území se nevytvořil žádný arabský stát. Území západního břehu řeky Jordán včetně východního Jeruzaléma anektovalo Zajordánsko. V důsledku první arabsko-izraelské války opustilo domovy více než půl milionu palestinských Arabů, kteří hledali úkryt v Libanonu, Sýrii, Iráku, ale především v Gaze a na východním území hašemitského království. 1 Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 194 z prosince roku 1948 vyzývala zainteresované státy k neprodleným jednáním o jejich 1 Sachar, Howard, M.: Dějiny státu Izrael, str

11 budoucnosti a požadovala jejich návrat do svých domovů. Dohody však nikdy nebylo dosaženo. OSN v roce 1950 vytvořila Pracovní administraci uprchlíků Spojených národů (UNRWA). Úřad pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě je v činnosti dodnes a zajišťuje palestinským uprchlíkům zdravotní péči, humanitární pomoc a sociální zabezpečení. 2 Šestidenní válka (1967) Od poloviny šedesátých let se zvyšuje napětí mezi Izraelem a okolními státy, zejména Sýrií a Egyptem. Sýrie i Egypt usilovaly o dominantní postavení v arabském světě a podpora palestinského hnutí byla jedním z prostředků pro dosažení tohoto cíle. V roce 1964 byla ve východním Jeruzalémě pod egyptským patronátem založena Organizace pro osvobození Palestiny (OOP, anglická zkratka PLO), v jejímž čele stanul Ahmad Šukajrí. 3 OOP měla k dispozici vojenskou složku - Palestinskou osvobozeneckou armádu, která rekrutovala vojáky z řad Palestinců z různých arabských zemí, zejména však z Gazy. 4 V průběhu padesátých let byla v Sýrii vytvořena radikálnější palestinská skupina al-fatah, neboli palestinské osvobozovací hnutí. V první polovině šedesátých let tato skupina organizovala ozbrojené útoky na Izrael, zvláště pak ze syrského území, z demilitarizované zóny na Golanských výšinách. 5 Na počátku roku 1967 se stupňovalo napětí zejména na syrsko-izraelské hranici, kde docházelo nejen k ostřelování izraelského území, ale i k leteckým střetům. Sýrie se, přes platný obranný pakt z listopadu 1966 uzavřený s Egyptem, pomoci nedočkala 6. Egyptský prezident Násir se omezil pouze na nesouhlas a varování Izraele. Přes to však postupně soustředil větší počet tanků a pěchoty na Sinajský poloostrov. Izraelská tajná služba předložila informace o plánovaném arabském útoku na Izrael. Alarmující byl i fakt, že Egypt uzavřel smlouvu o společné obraně s Jordánskem k níž se připojil i Irák. V průběhu 2 Mezinárodní právo, palestinští uprchlíci, dostupný na WWW [2005; cit ]. 3 Ahmed Šukajrí ( ): v českých publikacích také Šukeiri, Šuqajrí, Šubairí; právník, bývalý náměstek generálního tajemníka Ligy arabských států. Více viz: 4 Sachar, Howard, c.d., s Sachar, Howard, c.d., s Vladimír Nálevka, Světová politika ve 20. století, Praha: Aleš Skřivan ml str

12 května se navíc na žádost egyptského prezidenta ze Sinajského poloostrova stáhli pozorovatelé OSN, kteří zde působili od druhé poloviny padesátých let, tzv. Suezské krize. 7 V důsledku geopolitické situace se tedy Izrael musel smířit s rolí agresora. Jinými slovy pokud chtěl uspět, musel zvolit preemptivní útok. 8 Dne 5. června 1967 začal útok izraelského letectva s cílem zničit egyptské, syrské a jordánské letectvo. Úspěšný letecký útok byl následně doprovázen pozemní ofenzivou. Během šesti dnů dokázal Izrael obsadit kromě Sinajského poloostrova pásmo Gazy, celý Západní břeh včetně východního Jeruzaléma a syrské Golanské výšiny. Šestidenní válka měla samozřejmě ohlas na mezinárodní scéně. Po několikaměsíčních jednáních byla 22. listopadu 1967 přijata rezoluce Rady bezpečnosti OSN pod číslem Tento dokument vyzývá Izrael ke stažení z okupovaných území získaných v předešlé válce, uznání svrchovanosti a územní celistvosti všech států oblasti. Dále pak volá po obnovení svobodné plavby mezinárodními vodami. Tato pasáž byla zjevně namířena proti Egyptu, který blokoval Tiranské úžiny. 10 Rezoluce byla kompromisním řešením a jak izraelská strana, tak arabské státy si ji interpretovaly po svém. Dokument 11 hrál na dále klíčovou roli v budoucích mírových aktivitách na Blízkém východě. Izraelský stát v šestidenní válce nezískal pouze území, ale i obyvatelstvo na něm žijící. Na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě, v pásmu Gazy, na Sinaji a na Golanských 7 M.H.Sachar, c.d., s Preemptivní použití síly směřuje k odvrácení bezprostřední závažné hrozby v situaci, kdy není možné využít jiných prostředků k jejímu odvrácení a akce je přiměřená hrozbě. Je tedy založena na existenci protivníkových rozvinutých schopností a na faktoru jasného a bezprostředního ohrožení. R. Khol (hlavní řešitel): Koncept preemptivní sebeobrany v kontextu boje proti terorismu po 11. září 2001, Ústav mezinárodních vztahů Praha, 2005, s.1. dostupný na WWW: F9AFC00E7CC5&lng=cs [ ; cit ]. 9 M.H.Sachar, c.d., s Marek Čejka, Izrael a Palestina, Minulost současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, Barrister&Principal 2008, str Celý text rezoluce viz příloha č

13 výšinách žilo přes jeden milion Arabů. 12 Na tomto území, nejvíce pak v Gaze, se nacházelo více než uprchlíků, kteří opustili své domovy již v předešlé válce v roce Okupace Západního břehu Izraelem navíc přiměla přibližně Arabů k emigraci na východní břeh nebo do Sýrie. 13 Izraelská okupace území se zdála být pouze dočasná. V červnu roku 1967 izraelský kabinet volil jednohlasně pro navrácení Sinaje Egyptu a Golanských výšin Sýrii, nicméně požadoval plnou demilitarizaci a mír. S Jordánskem mělo dojít k vyjednávání o hraničním uspořádání, ale status Jeruzaléma byl nediskutovatelný a měl být nadále neodmyslitelnou součástí Izraele. Sýrie však zcela odmítla rezoluci OSN a Egypt s Jordánskem odmítly podepsat mírové urovnání s Izraele před tím, než opustí okupovaná území. 14 Jomkipurská válka (1973) a mír s Egyptem Vztahy mezi Egyptem a Izraelem se i nadále vyostřovaly. Ani Egypt ani Sýrie se nedokázaly smířit s prohrou v šestidenní válce. Přípravy Sýrie a Egypta na konflikt probíhaly tentokrát systematičtěji za silné materiální podpory Sovětského Svazu. 6. října 1973, v den jednoho z nejdůležitějších svátků židovského kalendáře v Den smíření - Jom Kipur, egyptská a syrská vojska zaútočila na stát Izrael. Vláda Goldy Meirové byla ofenzivou zaskočena a v prvních dnech bojů měla velké problémy tlaku odolat. Izrael se ocitl v takové krizi, že uvažoval o nasazení jaderných zbraní. 15 Spojené státy dodávkami vojenského materiálu pomohly Izraeli v polovině měsíce k odražení útoku a židovský stát mohl přejít do úspěšné protiofenzivy. Izraelská armáda nakonec zatlačila egyptská vojska zpět a překročila Suezský průplav a dále postupovala na Káhiru. Na severní frontě zastavila postup syrské armády a po dobytí hory Hermon získala přístupovou cestu do Damašku. Rada bezpečnosti vydala 22. října 1973 rezoluci č. 338 žádající zastavení palby na všech frontách. Rezoluce byla naplněna o dva dny později a příměří bylo podepsáno M.H.Sachar, c.d., s M.H.Sachar, c.d., s J. D. Gerner, J. Schwedler (eds.), Understanding The contemporary Middle East, Lynne Rienner Publishers 2004, s V. Nálevka, c.d., s

14 listopadu. 16 Izrael se stáhl ze Sinajského poloostrova, který měl od šestidenní války pod kontrolou, avšak Golanské výšiny a západní břeh Jordánu si ponechal. Počáteční úspěchy arabských armád na jedné straně a oslabený mýtus neporazitelnosti izraelské armády na straně druhé otevřely nové obzory řešení konfliktu. Počáteční neúspěch Izraele v Jom Kipurské válce měl dohru také na židovské politické scéně. Premiérka Golda Meirová rezignovala na svou funkci a pomyslné žezlo přijal bývalý náčelník generálního štábu Jicchak Rabin a ministra obrany Mošeho Dajana nahradil Šimon Peres. 17 I přes změny v levicové vládě byla vůle voličů demonstrována zcela jasně ve volbách roku 1977, kdy se poprvé v historii státu Izrael dostala k moci pravice reprezentovaná stranou Likud. 18 Na konci šedesátých let stanul v čele OOP Jásir Arafat ( ). Ozbrojené složky organizace se v roce 1970 dostaly do otevřeného konfliktu s jordánskou armádou. Podporu Jordánsku vyslovily Spojené státy a ochotný pomoci byl i Izrael. Na stranu OOP se přidala Sýrie, která ovšem pod tlakem Sovětského svazu nepodnikla ozbrojený zásah. 19 OOP byla z Jordánska vyhnána a za své hlavní sídlo si zvolila vnitřními nepokoji oslabený Libanon. Věhlas OOP následně stoupl po arabských summitech (Alžír 1973, Rabat 1974) a rezoluci Islámské konference z roku 1974, kde členské státy těchto organizací uznaly OOP jediným představitelem palestinského národa. 20 OOP byla takto uznána také OSN a získala statut přísedícího státu. Kromě arabských států především Indie, Rakousko nebo Kypr přiznaly představitelům OOP diplomatický status. Izrael OOP uznat odmítl. Mírový proces s Egyptem započal především z iniciativy egyptského prezidenta Anwara Sadata. V listopadu roku 1977 se událo, do té doby něco nemyslitelného. Historická cesta prvního arabského prezidenta do Izraele byla provázena nadšením izraelské společnosti V. Nálevka, c.d., s Erich Terner, Dějiny státu Izrael. Pardubice 1991 str M. Čejka, c.d., s E. Terner, c.d., str M. H. Sachar, c.d., s V souvislosti s mírovým procesem vzniká řada mírových organizací. Pravděpodobně nejdůležitější z nich je hnutí Šalom achšav ( mír nyní ). Organizace vzniká roku 1978 z popudu důstojníků v záloze a vojáků, -10-

15 Anwar Sadat pronesl projev v Knesetu, izraelském parlamentu a jeho iniciativa byla o několik týdnů opětována premiérem Beginem, který navštívil Egypt. 22 Přímá vyjednávání mezi Egyptem a Izraelem vyvrcholila 26. března 1979 podpisem mírové smlouvy v americkém Camp Davidu. Dle ujednání směl Izrael volně využívat Suezský průplav a Egypt získal zpět Sinajský poloostrov 23, na obou stranách byly obnoveny diplomatické styky. 24 Mírová smlouva z Camp Davidu byla ostatními arabskými státy odmítnuta. Egypt byl vyloučen z Ligy arabských států a samotný prezident Sadat zaplatil cenu nejvyšší, v roce 1981 se stal obětí atentátu. OOP rovněž odsoudila mírové ujednání s Egyptem a pokračovala v teroristických útocích proti Izraeli. 25 Židovský stát navíc v roce 1980 schválil zákon, který ustanovil Jeruzalém věčným a nedělitelný hlavním městem Izraele a v následujícím roce Kneset přijal zákon, kterým anektoval část Golanských výšin. Oba tyto zákony nebyly světovými mocnostmi akceptovány. 26 Bylo tedy jasné, že politika židovského státu směřuje k udržení okupovaných území a nikoli k jejich navrácení, o kterém se hovořilo v dohodách z Camp Davidu. Izrael se v mnoha směrech snažil připoutat nově získané území k Židovskému státu. Činil tak mj. v oblasti dopravy, komunikací a další ekonomickou aktivitou. Proto je následující období ve znamení zhoršujících se ekonomických podmínek na palestinských územích, které vedly Palestince ke zvyšující se závislosti na židovském státu. 27 Jednou z aktivit Izraele je také proces budování židovských osad. kteří se snažili přimět vládu k větší aktivitě v mírovém procesu s Egyptem. Z jejich pohledu nebyla činnost vlády dostačující. V průběhu let se stala zastřešující organizací mnoha dalších mírových skupin. Svého vrcholu dosáhla v době invaze do Libanonu. Více viz: D. Hall-Cathala: The Peace Movement in Israel, Oxford, M. Čejka, c.d., s. 147nn. 23 Sinajský poloostrov byl plně navrácen Egyptu v dubnu viz: Michael Krupp: Sionismus a stát Izrael: historický nástin, Vyšehrad 1992, s. 154n. 24 E. Terner, c.d., s V. Nálevka, c.d., s E. Terner, c.d., s J. D. Gerner, J. Schwedler (eds.), c.d. s

16 Počátek výstavby židovských osad Po vítězství v šestidenní válce byly na okupovaných územích stavěny především vojenské základny. Oficiální osidlovací politika židovského státu se z počátku soustředila především na strategické oblasti, tedy na jordánské údolí, které bylo častým útočištěm guerillových skupin. 28 Osídleno bylo také okolí větších měst na Západním břehu, hlavně okolí Betléma a Hebronu, které jsou tradičně cílem náboženských osadníků, především kvůli posvátným místům, biblické jeskyni Machpela a Rachelině hrobce. V první polovině sedmdesátých let se zformovala skupina náboženských sionistů pod názvem Guš Emunim ( Blok věrných ), která ideologicky odůvodnila proces židovského osidlování tzv. Velkého Izraele. 29 Svou činnost směřovala převážně na nejzalidněnější arabské oblasti Západního břehu a bojovala proti všem snahám o navrácení okupovaných území. S příchodem pravicové vlády Likudu se výrazně zvýšila výstavba židovských osad na okupovaném území. Beginova vláda se zaměřila na plánované rozšiřování předměstí již etablovaných měst za tzv. zelenou linii tedy na Západní břeh. Stěhování do těchto oblastí bylo strategicky státem zvýhodňováno (daňové a sociální výhody). 30 Invaze do Libanonu Od roku 1970 OOP soustředila své síly v jižním Libanonu, odkud pokračovala v teroristických akcích namířených proti Izraeli. V roce 1978 na tuto situaci reagoval Izrael vojenskou akcí pod krycím názvem Litani, když obsadil jižní část Libanonu a tím zatlačil bojovníky OOP na sever. 31 Ke stažení izraelských vojsk došlo až po umístění jednotek UNIFIL M. Čejka, c.d., s E. Terner, c.d., s M.H.Sachar, c.d., s M. Krupp, c.d., s United Interim Force in Lebanon. -12-

17 Stažení vojsk přesto neznamenalo vyřešení situace a izraelské jednotky nadále setrvaly v pohraniční oblasti. Židovský stát čekal na oficiální důvod, kterým by mohl ospravedlnit další vojenskou akci a tím dosáhnout stabilizace severní hranice. Touto záminkou se stal úspěšný atentát na izraelského velvyslance v Londýně v červnu 1982, který rozpoutal další vojenskou akci tentokrát pod názvem Mír pro Galileu. 33 Izraelská invaze do Libanonu měla od samého počátku odpůrce v izraelské společnosti. Poprvé v historii Izraele bylo rozhodnutí vlády zpochybňováno nadmíru explicitně. Lidé demonstrovali svůj nesouhlas nejen v ulicích ale i na univerzitách, psali petice a dopisy do různých redakcí. Po masakrech v palestinských táborech Sabra a Šatíla, kterým přihlížela izraelská vojska, došlo v Izraeli k vůbec největším demonstracím v dějinách státu. Podle uskupení Šalom achšav se demonstrací účastnilo na obyvatel. 34 Invaze do Libanonu nejen oživila aktivity již stávajících mírových uskupení jako například zmíněné Šalom achšav, ale iniciovala také vznik nových. Jedním z uskupení byl mj. Ješ Gvul ( Hranice existuje ), 35 které zpochybňováním legitimity války vyzývalo izraelské vojáky k odmítnutí služby ve válce. Na stovky vojáků podepsalo petici a bylo ochotno myšlenku podpořit. Přibližně 150 z těchto vojáků pak bylo odsouzeno na různě dlouhé tresty pro neuposlechnutí rozkazu. 36 Zničení infrastruktury OOP v Libanonu vedlo ke vzniku lépe organizovaných lokálních hnutí odporu na Západním břehu a v Gaze. Mezi důvody tohoto procesu byly také vzrůstající nezaměstnanost mezi Palestinci, restrikce uvalené izraelskou správou, pokračující výstavba židovských osad, ale také pocit, že OOP a ostatní arabské státy nejsou schopny dostatečně hájit jejich zájmy. 37 Lokální hnutí odporu pak získala na důležitosti v závěru osmdesátých let v souvislosti s lidovým povstáním intifádou M. Čejka, c.d., s J. D. Gerner, J. Schwedler (eds.), c.d. s. 184n. 35 Překládáno též jako Odsud-posud nebo Hranice je 36 M. Krupp, c.d., s M. Čejka, c.d., s J. D. Gerner, J. Schwedler (eds.), c.d. s

18 První intifáda Katalyzátorem napjaté atmosféry na okupovaných územích byl silniční incident z prosince 1987, při kterém izraelský řidič naboural do řady vozidel na vojenském přechodu (checkpoint) v Gaze a usmrtil čtyři palestinské dělníky a sedm vážně zranil. Mnozí si tuto událost vykládali ne jako nehodu, ale jako úmyslný čin, který měl odčinit zabití izraelského obchodníka, jenž incidentu předcházelo. Pohřby palestinských dělníků přerostly v masové demonstrace, které se brzy přenesly i do východního Jeruzaléma a na Západní břeh. 39 Palestinská intifáda vznikla do značné míry spontánně. Vedoucí představitelé Fatahu a OOP v zahraničí byli tímto výbuchem hněvu dokonce překvapeni. Izrael byl povstáním také velmi zaskočen a zpočátku odpovídal na demonstrace velmi tvrdými vojenskými a policejními zásahy. Tím se samozřejmě zvyšoval počet obětí na palestinské straně a také tím docházelo k eskalaci konfliktu. 40 Hlavními útočnými zbraněmi Palestinců při násilnostech byly především kameny, zápalné lahve a někdy i lehké zbraně. Brutálními zásahy izraelských vojáků se světové sympatie přikláněly na palestinskou stranu a izraelská popularita značně klesala. Pro své metody byl židovský stát kritizován nejen Spojenými státy a západní Evropou, ale také OSN. 41 Hlavním cílem povstání bylo dosáhnout odchodu Izraelců z okupovaných území a vytvoření palestinského státu, který byl proklamován rezolucí OSN v roce Pro první intifádu jsou charakteristické většinou nenásilné akce - demonstrace, masové stávky pracovních sil zaměstnaných v Izraeli, odmítnutí podnikatelů platit poplatky Izraeli, bojkot izraelských výrobků apod. Tyto akce vyvolaly hospodářské problémy na obou stranách. Zvýšené náklady na vojenskou kontrolu, ztráty v izraelském obchodním sektoru, nedostatek pracovních sil, který paralyzoval stavební průmysl a největší citrusové, plantáže stálo Izrael po roce jeho trvání přibližně 650 milionů dolarů J. D. Gerner, J. Schwedler (eds.), c.d. s V počátku povstání se zformovala islámská fundamentalistická organizace Hamás. Navazovala a později řídila aktivity Muslimského bratrstva v Palestině. Více viz M. Inrovigne: Hanás, Islámský terorismus ve Svaté zemi, Vyšehrad M. Čejka, c.d., s. 170n. 42 M.H.Sachar, c.d., s

19 Intifáda obecně přispěla k upevnění palestinské národní identity a sebeuvědomění. Palestinci přestali být závislí na aktivitách sousedních států (hlavně Jordánska), sami více začali ovlivňovat svoji situaci. 43 V roce 1988 ukončil jordánský král Husajn právní a administrativní svazky s okupovaným územím, tedy se Západním břehem, a uznal požadavek na vytvoření nezávislého palestinského státu. Odpovědnost za tato území oficiálně převzala OOP v čele s Jásirem Arafatem. Ten o několik měsíců později na zasedání Palestinské národní rady vyhlásil založení nezávislého palestinského státu a uznal rezoluce Rady bezpečnosti č. 242 a 338. Uznáním rezolucí tedy došlo k nepřímému uznání existence Izraelského státu. 44 Izraelská vláda nadále trvala na pozici nevyjednávání s OOP a spolu s armádou pokračovala v represivních akcích proti povstalcům. Intifáda rozdělila izraelskou společnost do několika táborů. Část byla ochotna k větším ústupkům, jiní však zastávali opačný názor a požadovali ještě tvrdší postoj vlády i armády. Radikálové pak neváhali přikročit k teroristickým akcím, které byly namířeny proti arabskému obyvatelstvu. V době povstání však na druhou stranu zaznamenala nárůst i mírová hnutí. Přes to, že se nekonaly takové demonstrace jako při invazi do Libanonu, k různým protestním akcím docházelo. Nově vzniklá skupina Ženy v černém každý pátek tiše demonstrovala ve velkých městech. Na konci roku 1989 se v Jeruzalémě sešly desetitisíce Izraelců a Palestinců, kteří pod heslem rok 1990 rok míru vytvořilo živý řetěz kolem starého města, 45 dále se konala různá setkání mezi Izraelci a Palestinci zejména z iniciativy Šalom achšav. 46 Izrael se v průběhu čtyřiceti let konstituoval do regionální mocnosti, vyvinul vlastní jaderný arsenál, disponuje jednou z nejlepších armád v regionu a v průběhu válek ukázal 43 M. Čejka, c.d., s E. Terner, c.d., s. 202n a Této akci dala podnět Italská mírová asociace. Někteří účastníci akce byli napadeni policií, která využívala slzný plyn, vodní děla a gumové projektily. Padesát účastníků bylo zatčeno a přibližně stejný počet zraněno. Zásah policie vyvolal odpor zejména radikálních mírových hnutí, která na následující dny svolala demonstrace a různé workshopy. Více viz:: Andrew Rigby, Unofficial Nonviolent Intervention: Examples from the Israeli-Palestinian Conflict, Journal of Peace Research, Vol. 32, No. 4 (Nov., 1995), s Dostupný na [cit ]. 46 Krupp Michael: Sionismus a stát Izrael: historický nástin, Vyšehrad 1992, str

20 svou houževnatost a neústupnost. S první intifádou získává arabsko-izraelský konflikt nové dimenze a stává se konfliktem palestinsko-izraelským. Před Izraelem stojí nová výzva v podobě mírového procesu, která skýtá naděje na mírové uspořádání jak s okolními arabskými státy, tak s Palestinci. Které z těchto nadějí budou vyplněny, které méně a které vůbec, to se pokusím nastínit v následující kapitole. -16-

21 Mírový proces Od války v zálivu k první mírové konferenci Válka v zálivu začala v srpnu roku 1990 iráckou invazí do Kuvajtu a zastínila tak události v Izraeli. Palestinci, kteří se přidali na iráckou stranu, kritizovali mezinárodní společenství za aplikování dvojího metru, když se při nátlaku na Irák, odvolávajíc se na mezinárodní právo, společenstvo dožadovalo, aby se bezodkladně stáhl z kuvajtského území, nicméně totéž odmítlo udělat v případu Palestinců, resp. Izraele. V průběhu války byl Izrael ostřelován iráckými raketami. V této souvislosti byl požádán Spojenými státy, aby se zdržel odvety, ze strachu z narušení protiirácké koalice a rozšíření konfliktu do většího regionu. 47 Důsledky války v zálivu měly neblahý dopad pro Palestince, který se projevil jak na lokální tak na mezinárodní scéně. Velký počet Palestinců přišel během války o zaměstnání a kvůli silné migrační vlně sovětských Židů našli svá místa po ukončení konfliktu obsazená. Zákaz vycházení, uvalený během války na Gazu a Západní břeh, měl fatální důsledky také pro zemědělce. 48 Na mezinárodní úrovni ztratila OOP spojence a bohaté donátory z Kuvajtu a Saudské Arábie, radikální hnutí šířící myšlenky islámské revoluce pak nově našla oporu v Iránu či Súdánu. 49 Po vyřešení konfliktu v Kuvajtu se americké zájmy opět přeorientovaly na palestinskoizraelský konflikt. Po rozpadu Sovětského bloku navíc nabyly na prestiži a vlivu a tento fakt jen umocnila válka v zálivu. Nově navázaná spolupráce s arabskými státy navíc přispěla k řešení problematiky palestinsko izraelského konfliktu. Po několikaměsíčním diplomatickém úsilí, v jehož čele stál americký státní tajemník James Backer, byla svolána mírová konference do španělského Madridu. Pod patronací USA a Sovětského svazu se mírových jednání zúčastnily kromě delegací Egypta, Sýrie, Libanonu 47. D. Gerner, J. Schwedler (eds.), c.d. s. 187n. 48 M.H.Sachar, c.d., s M. Čejka, c.d., s

22 a Izraele také společná jordánsko palestinská delegace, neboť izraelská vláda odmítla přímá jednání s OOP. Konference v Madridu sice nevyústila v žádnou dohodu, nicméně samotný fakt, že byla svolána, byl úspěch. 50 Mírová jednání pokračovala i v následujícím roce 1992 jak na multilaterální, tak bilaterální rovině. Hovořilo se o klíčových oblastech, především o vodních zdrojích, palestinských uprchlících, kontrole zbrojení, ale také o ekonomickém rozvoji či životním prostředí. Nakonec až tajná jednání v Norsku ve svém důsledku vedla k mírovým dohodám. 51 V izraelských volbách navíc v roce 1992 zvítězila levice, Strana práce Jichcaka Rabina, která byla více nakloněna mírovým rozhovorům. V témže roce byl také zrušen zákon, který zakazoval kontakt s OOP. Dohody z Oslo V letech 1993 až 1999 podepsal Izrael s Palestinskou samosprávou několik dohod, pro které se vžilo označení dohody z Oslo. K uzavření historicky první dohody mezi oběma stranami došlo pod americkým patronátem v září 1993 v Bílém domě ve Washingtonu. Deklarace principů prozatímního uspořádání samosprávy, 52 jak se dokument oficiálně nazýval, udala v podstatě rámec pro další vyjednávání, která měla sledovat daný časový harmonogram. Po přechodné pětileté období měla být vytvořena Palestinská národní samospráva na jasně stanovených území Jericha a Gazy 53 a obě strany měly v tomto časovém horizontu postupně budovat a upevňovat vzájemné vztahy, aby byly v závěrečné fázi jednání schopny projednávat složitější otázky například status Jeruzaléma, otázku uprchlíků, hranice či židovské osady. Konečného uspořádání mělo být dosaženo k roku Důležitou součást dokumentu představovala deklarace o vzájemném uznání mezi 50 J. D. Gerner, J. Schwedler (eds.), c.d. s M. Čejka, c.d., s.184n. 52 Nebo také Deklarace principů přechodné samosprávy, v angličtině pak celé znění dokumentu: Declaration of Principels on Interim Self Government Arrangement. 53 M. Čejka, c.d., s

23 OOP a Izraelem, 54 která prolomila bariéry i mezi ostatními arabskými státy a židovským státem. 55 Brzy bylo jasné, že harmonogram nebude možné dodržet. I přes dílčí úspěchy v Káhiře a Tabě v říjnu 1993, kde se projednávalo předání Jericha a Gazy pod palestinskou samosprávu, pokračovala jednání velmi pomalu. Ke komplikaci mírového procesu přispěla i vnitropolitická situace v židovském státě a na okupovaných územích. V Izraeli schválil Kneset Deklaraci principů jen těsnou většinou, na palestinské straně získal dokument podporu větší. 56 Na palestinské straně odmítali dokument fundamentalistická islamistická hnutí v čele s Hamásem a v Izraeli se proti deklaraci stavěla hlavně radikální pravice, osadnická hnutí (Guš Emunim), ale také umírněný Likud. Likud také zahájil ostrou politickou kampaň proti levicové vládě. Situace se ostřila a ruku k násilí vztahovalo stále více lidí. V únoru roku 1994 židovský osadník Baruch Goldstein zastřelil v Hebronu v hrobce patriarchů 29 muslimů, mnohem více jich zranil a nakonec byl sám zabit. V průběhu vyšetřování se zjistilo, že jeho pohnutky byly čistě politické zastavit nebo alespoň zkomplikovat mírový proces. 57 Spirála násilí byla roztočena a odpověď z palestinského tábora na sebe nenechala dlouho čekat. Následující měsíce byly ve znamení teroristických akcí ve velkých izraelských městech. Na teroristické útoky Palestinců odpovídala izraelská vláda tvrdými vojenskými zásahy, které byly podpořeny uzavřením palestinských území. Tyto uzavírky měly neblahý dopad především na palestinské hospodářství kvůli jejich závislosti na Izraeli. Prohlubující se chudoba tak palestinskou společnost spíše radikalizovala. 58 Na počátku května 1994 byla v Káhiře podepsána smlouva o odchodu izraelských jednotek z Gazy a Jericha. Byla ustavena Palestinská národní samospráva, jejímž prezidentem se 54 Izrael uznal v dokumentu OOP jako vrcholného představitele Palestinců, nikoli však jejich právo na vlastní stát. viz M. Čejka, c.d., s L. Hindlsová, Dlouhá cesta k míru, Bill Clinton a Blízký východ, Professional Publishing 2004, str M. Krupp, c.d., s M. Čejka, c.d., s M. Čejka, c.d., s

24 stal Jásir Arafat a právě do Gazy přesunul i své sídlo. 59 Paralelně s palestinským mírovým procesem jednal Izrael také o mírovém uspořádání s Jordánskem a Sýrií. Mírová jednání se Sýrií ztroskotala, protože nebyla nenalezena shoda ve dvou klíčových oblastech: Izrael byl ochoten stáhnout se z Golanských výšin, ale akt podmínil prvotním uznáním existence svého státu. Sýrie navíc požadovala stažení vojsk v průběhu jednoho roku, kdežto Izrael trval na pětileté lhůtě. Odlišnou cestou se ubírala jednání s Jordánskem. Ihned po podepsání Deklarace principů vypracovaly obě strany společnou agendu pro mírovou smlouvu. Spojené státy do bilaterálních jednání nezasahovaly, jednání probíhala za přítomnosti Rabina, Perese a krále Husajna a jeho bratra, prince Hassana. Úspěšná jednání vedla v červenci roku 1994 uzavření tzv. Washingtonské deklarace a tím ukončila válečný stav mezi oběma aktéry. Deklarace navíc garantovala Jordánsku práva nad posvátnými muslimskými místy v Jeruzalémě, což s nelibostí nesl zejména Jásir Arafat. 60 Na podzim roku 1995 byla podepsána tzv. Přechodná dohoda 61 neboli Oslo II., která rozšiřovala palestinskou samosprávu na stanovená palestinská města zejména Ramalláh, Hebron, Betlém atd. Území Gazy a Západního břehu měla být podle dohody rozdělena do následujících tří zón 62 : Zóna A: představuje oblast, ve které žije většina palestinské populace. V souladu s uzavřenou dohodou měla do této zóny patřit největší města. Oblast měla být pod plnou palestinskou kontrolou. Zóna B: je druhou nejvíce zalidněnou oblastí, která zahrnuje převážně venkov. Tato oblast spadá dle dohody pod palestinskou civilní správu, avšak pod izraelským vojenským dohledem. Izrael zůstal odpovědný za vnitřní bezpečnost. Zóna C: zahrnuje největší rozlohu, zbytek území Západního břehu a Gazy. Jedná se především o problematické oblasti, jejichž statut měl být v budoucnu projednán, tedy zejména východní Jeruzalém, židovské 59 M. Krupp, c.d., s. 196n. 60 L. Hindlsová, c. d., s. 66nn. 61 The Taba Acccord. Interim Agreement Between Israel and the PLO. 62 Viz příloha č

25 osady, pohraniční zóny a vojenské osady. Tato území měla prozatím zůstat pod plnou izraelskou kontrolou. 63 Izraelské jednotky se podle budoucích dohod měly stahovat ze zón B a C až do úplného předání území pod palestinskou samosprávu. Přechodná dohoda dále stanovila termín voleb do palestinské samosprávy nejpozději na leden 1996, kterých se mohli zúčastnit i Palestinci žijící ve východním Jeruzalémě. 64 Otázka efektivního výkonu palestinské správy v zóně A a B byla zpochybňována, neboť se jedná o oddělená území a implementace výkonné správy je tedy více než komplikovaná. Další překážkou jsou komunikace tzv. Bypass Roads, které mohou využívat pouze osadníci a které navíc přispívají k další izolaci palestinských území. Diskutabilní je i zóna C, kde si Izrael ponechal právo na další výstavbu osad v rámci tzv. přirozeného rozvoje židovských osad. 65 Od smrti Jicchaka Rabina k jednání v Camp Davidu Zavraždění Jicchaka Rabina v roce 1995, vítězství pravicového Likudu ve volbách v následujícím roce, zvyšující se počet židovských osad, teroristické útoky Palestinců a izraelské vojenské odpovědi nechávaly osud dohod z Oslo a vůbec celého mírového procesu značně nejistým. Přes silný tlak Spojených států došlo pouze k dílčím pokrokům ve formě tzv. Hebronského protokolu, který upravoval statut posledního velkého města spadajícího pod palestinskou autonomii. Ve městě byly vytvořeny dvě zóny H1 a H2. V zóně H1 žila převážná část populace města a do zóny H2 byla zahrnuta i malá židovská komunita s izraelskou vojenskou přítomností. 66 Dále pak za vlády izraelského premiéra Netanjahua bylo podepsáno tzv. Memorandum od Wye River, podle kterého měl Izrael získat bezpečnostní záruky a odstranění protiizraelsky namířených pasáží Charty OOP za uvolnění části Západního břehu, propuštění vězňů a hospodářskou pomoc ve prospěch Palestinců. 63 Gerner, J.D a Schwedler, J. (ed) 2004, str.190, Čejka, M. 2008, str. 194, Negotiations Primer, Palestine Liberation Organization, Negotiations Affairs Department, str L. Hindlsová, c. d., s. 66nn. 65 M. Čejka, c.d., s L. Hindlsová, c. d., s. 93n. -21-

26 Optimističtěji ale vypadala jednání Izraele se Sýrií, o kterých se hovořilo již na počátku roku 1997, která však byla obnovena až za nastupující levicové vlády Ehuda Baraka v roce Přes několik setkání vrcholných představitelů států ke shodě nakonec nedošlo. Syrský prezident Asad se kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu snažil připravit nástupnictví svého syna a premiér Barak se opětovně přeorientoval na mírová jednání s Palestinci. Po krachu jednání se Sýrií se izraelský premiér rozhodl k jednostrannému stažení izraelských vojsk z jižního Libanonu, ke kterému došlo v polovině roku Bezpečnostní situace v Izraeli a na okupovaných územích se neustále horšila. Několik týdnů před stažením z Libanonu propukly na palestinském území nepokoje provázené ozbrojeným násilím, ke kterým se Arafat ze strachu o své postavení mezi Palestinci stavěl velmi rezervovaně. Nakonec i on souhlasil se svoláním mírového summitu na červenec roku 2000 do Camp Davidu, kde mělo být projednáno konečné uspořádání. 67 V porovnání s mírovým summitem v Camp Davidu z roku 1978 byla pozice jednotlivých aktérů značně odlišná. Prezidentu Billu Clintonovi se chýlilo druhé funkční období ke konci a měl proto eminentní snahu o pokrok v jednáních. Na druhé straně byl Arafat pod stále větším tlakem radikální opozice, která si mírová jednání nepřála. Premiér Barak neměl příliš silný mandát, což se projevilo na podzim téhož roku, když rezignoval na svůj post a oznámil předčasné premiérské volby konané na počátku roku nadcházejícího. 68 V Camp Davidu se projednávala otázka Jeruzaléma, hranice Západního břehu a otázka palestinských uprchlíků. Rozhovory však nepřinesly žádné pozitivní řešení nestálé situace, která tak měla kulminovat krátce poté vypuknutím druhé intifády. Druhá intifáda Začátek druhé intifády je spojován s datem 28. září 2000, kdy izraelský předák opoziční strany Likud Ariel Šaron navštívil v doprovodu stovek policistů Chrámovou horu v Jeruzalémě, jedno z nejsvětějších muslimských ale i židovských míst. Proto je toto 67 L. Hindlsová, c. d., s. 119n. 68 L. Hindlsová, c. d., s. 121nn. -22-

27 povstání také označováno jako intifáda Al-Aksá. 69 Je však nutné poznamenat, že provokativní vystoupení Ariela Šarona se v atmosféře dlouhotrvajícího neklidu stalo pouhou záminkou pro rozpoutání povstání. Od uzavření první dohody z Oslo se zdvojnásobila populace židovských osadníků na okupovaných územích, k největšímu nárůstu došlo v premiérském období Benjamina Netanjahua. Samotné osady pak následně zvětšovaly svou rozlohu, například kolem východního Jeruzaléma se utvořilo souvislé židovské osídlení, což výrazně narušilo palestinskou ideu východního Jeruzaléma jakožto budoucího hlavního města palestinského státu. Palestinské obyvatelstvo dále trpělo ekonomickým propadem, rostoucí nezaměstnaností a neustále se zhoršující životní úrovní. Vnitřní napětí také rostlo v souvislosti s korupcí v Arafatově správě. 70 Palestinská frustrace se následně odrazila ve zvyšující se podpoře radikálních hnutí v čele s Hamásem a Palestinským džihádem, inklinace k těmto a sekulárním militantním hnutím dále rostla i v průběhu intifády. 71 Po Šaronově návštěvě posvátného okrsku vypukly nepokoje nejen v Gaze a na Západním břehu, ale nově i v izraelských městech se silnou arabskou komunitou, tedy například v Hajfě, Nazaretu či Jafě. Druhá intráda probíhala ve znamení ozbrojeného boje, proto tedy byly ztráty lidské i ztráty hmotné mnohem větší, nežli při intifádě první. Od samého počátku se palestinský odpor často uchyloval k užití daleko sofistikovanějších zbraní užitých nejen při sebevražedných útocích. Židovské osady a sídliště byly ostřelovány z pásma Gazy jednoduchými raketami Kassám, které byly naplněny trhavinou a docházelo také k využití min a dálkově ovládaných podzemních náloží. Izrael na útoky reagoval velmi tvrdě. Odpovědí byly útoky vojenské těžké techniky na vybrané palestinské cíle a tyto vojenské operace mnohdy doprovázelo obsazení oblastí pod plnou palestinskou samosprávou, tedy zóny A. 72 Vláda také iniciovala tzv. mimosoudní fyzické likvidace zaměřené na vlivné představitele palestinských frakcí, zejména Hamásu. V každodenním životě byl Palestincům omezován pohyb mezi Západním břehem a Gazou, ale také na 69 J. D. Gerner, J. Schwedler (eds.), c.d. s M. Čejka, c.d., s V období druhé intifády vznikla nová teroristická ozbrojená organizace Brigády mučedníků Al-Aksá jejíž členové mají vazby na Fatah. Více viz M. Čejka, c.d., s M. Čejka, c.d., s

28 samotném Západním břehu mezi městy a vesnicemi, což na jedné straně komplikovalo výkon již tak oslabené samosprávy a na druhé straně přispělo ke zhoršující se ekonomické situaci a prohlubující se frustraci Palestinců, kteří nebyli zapojeni do teroristických aktivit. I v průběhu druhé intifády však probíhala diplomatická jednání. Jedním z posledních pokusů amerického prezidenta Clintona bylo svolání vrcholných představitelů Izraele, palestinské samosprávy, Jordánska, Egypta, členů EU a generálního tajemníka OSN do Šarm al-šejchu. V egyptském letovisku se jednalo o zastavení násilí a znovu obnovení mírového procesu. Na základě dohody byla ustanovena komise, která měla prozkoumat důvody krize. V závěru roku se naposledy pod Clintonovým patronátem sešel Arafat s Barakem v Bílém domě, kde americký prezident představil svou vlastní ideu řešení konfliktu. 73 Přes to, že byl plán stranami přijat jako základ pro budoucí vyjednávání, byl mírový proces na dlouhou dobu přerušen. Bilaterální jednání sice pokračovala ještě v lednu roku 2001 v Tabě avšak bez výrazného úspěchu. V Bílém domě vystřídal Billa Clintona bývalý texaský senátor George Bush Jr. a v únoru na izraelské premiérské křeslo usedl Ariel Šaron. 74 K oživení mírového procesu došlo až v souvislosti s tzv. Cestovní mapou, 75 která byla navržena jako společný projekt Spojených států, Evropské unie, Ruska a Organizace spojených národů, a která měla za prvotní cíl ukončení izraelsko-palestinské násilí. Poprvé byl plán představen americkým prezidentem Georgem W. Bushem v roce 2002, který se vyslovil pro vznik nezávislého palestinského státu. Celý návrh byl rozdělen do tří fází a jeho konečným cílem mělo být vyřešení konfliktu jako takového do roku V první fázi mělo být ukončeno palestinské násilí a na druhé straně se měl židovský stát stahovat z osad a ukončit jejich novou výstavbu. Ve fázi druhé měl vzniknout nezávislý palestinský stát, jehož fungování mělo být kontrolováno mezinárodním dohledem. 73 Podle Clintonova plánu měl být vytvořen palestinský stát na 95% rozloze Západního břehu, Gaze a zbývajících 5% území mělo být kompenzováno rozšířením území Gazy. V otázce Jeruzaléma pak měla být arabská část pod kontrolou Palestinců a židovská Izraele. Palestinským uprchlíkům měl být umožněn návrat do nově vzniklého palestinského státu. 74 L. Hindlsová, c. d., s. 128n. 75 V ang. Road Map for Peace. -24-

29 Konečně ve třetí fázi mělo dojít ke stanovení přesného postavení hranic mezi Izraelem a Palestinským státem. V rámci naplňování plánu se však nepodařilo úspěšně dokončit ani jeho první fázi. Bylo jasné, že složité otázky konečného uspořádání nebude možné vyřešit během tak krátké chvíle, kterou představovaly tři roky. K dílčím změnám ovšem přeci jen došlo, a to zejména na palestinské straně, kde byla zřízena funkce premiéra, byla schválena prozatímní ústava a došlo i na částečnou reformu bezpečnostních složek. 76 Na izraelskopalestinském summitu konaném v únoru 2005 v egyptském Šarm al-šejchu 77 se obě strany vyjádřily pro podporu Cestovní mapy. 78 Jednou z nejdůležitějších událostí druhé intifády bylo bezpochyby úmrtí Jásira Arafata, který již několik posledních let nuceně trávil ve svém sídle v Ramalláhu. Arafat zemřel ve francouzské nemocnici, kam byl pro svůj zhoršený zdravotní stav převezen. Jeho smrt byla oficielně potvrzena 11. listopadu Smrt Jásira Arafata posílila jeho politické protivníky zejména Hamás, ale na druhou stranu rozložila politickou moc, která byla v jeho osobě kumulována. A tak se po jeho smrti do vedení OOP postavil Mahmúd Abbás, 79 do čela Fatahu přešel Farúk Kaddúmí a prezidentský post Palestinské autonomie dočasně obsadil stávající premiér Ahmad Kurája. Na začátku roku 2005 proběhly prezidentské volby a tento post obsadil demokratickou cestou zvolený Mahmúd Abbás. 80 Přibližně v téže době žila izraelská společnost politickým rozhodnutím Ariela Šarona tedy plánem jednostranného stažení Izraele z pásma Gazy. Izraelského premiéra vedly k tomuto kroku zejména vysoké náklady na bezpečnostní a vojenské závazky plynoucí z okupace území. Vzhledem k tomu, že izraelská strana nespatřovala na palestinské straně partnera pro vyjednávání, rozhodla se pro jednostranný krok. Stažení izraelských vojsk vyvolalo 76 M. Čejka, c.d., s Toto setkání bývá označováno za konec druhé intifády, protože zde byla podepsána deklarace o příměří. Jiní považují za konec povstání Arafatovu smrt, druzí tvrdí, že pokračuje dodnes. 78 Cestovní mapa dodnes není zcela odložena. Představuje totiž jeden z nejucelenějších návrhů poslední doby. 79 Mahmúd Abbás participoval jako nově zvolený premiér mj. na jednáních v roce 2003 v Akábě, kde se projednával plán Cestovní mapy. Na toto setkání Jásir Arafat pozván nebyl, což jasně signalizovalo nedůvěru v jeho osobu jako mírového vyjednavače. 80 M. Čejka, c.d., s

30 protesty v izraelské společnosti, protože spolu s odchodem izraelských jednotek mělo odejít také na sedm tisíc židovských osadníků. 81 K vyklizení pásma Gazy došlo i přes odpor vlastní strany Likud 82 v září roku V listopadu byl pak následně pod mezinárodním dohledem otevřen hraniční přechod mezi Gazou a Egyptem. I přes odchod si však Izrael ponechal kontrolu nad pozemními hranicemi, vzdušným prostorem i pobřežím. Závislost palestinského území na Izraeli byla udržena i nadále a týkala se především dodávek vody a elektřiny. Izraelské stažení z pásma Gazy se odrazilo i na vnitropolitické scéně v tom smyslu, že Ariel Šaron opustil stranu Likud a založil nové uskupení nazvané Kadima (Vpřed), která zvítězila v následujících předčasných volbách na jaře roku V době vlády Ariela Šarona byla zahájena výstavba tzv. separační bariéry. 84 Tato bariéra má podobu vysoké betonové zdi či plotu s elektronickými čidly. Její výstavba v mnohém mohla usnadnit budoucí teritoriální rozdělení země, přesto však svým charakterem způsobuje spíše komplikace. Bariéra nerespektuje tzv. zelenou linii, tedy územní hranice z roku 1967, nejen že zvětšuje izraelské území, ale také k tomuto území připojuje palestinská sídliště. V neposlední řadě je třeba zmínit další překážku už tak paralyzovaného mírového procesu, kterou je bezpochyby vítězství Hamásu v palestinských parlamentních volbách v roce Výsledek parlamentních voleb v Palestinské autonomii překvapil nejen lokální aktéry, ale šokoval i svět, neboť se předpokládalo vítězství Fatahu. Hamás je radikálním islamistickým hnutím, které odmítá uznat existenci židovského státu, účast na mírových jednáních a mezinárodních konferencích a podporuje ozbrojený boj proti Izraeli. 85 Navíc je Hamás na oficiální listině teroristických hnutí mnoha států včetně USA. Proto vítězství Hamásu zkomplikovalo dění nejen na lokální úrovni, kde se Fatah nebyl schopen s novou situací vypořádat (vláda byla sestavena až na jednu výjimku z představitelů Hamásu), tak 81 M. Čejka, c.d., s Šaronův plán byl ve stranickém referendu odmítnut. 83 Petr Karas, Kořeny izraelsko-palestinského konfliktu, Dostupný na WWW: [vyšlo nedat.; ] 84 Izraelské NGO používají název separation barrier, palestinské pak annexaation wall. 85 M. Inrovigne, c.d. s