Obsah: Jakub Engelmajer. Ondřej Filipec. Rostislav Fridrich. Miroslav Kalous. Jiří Král. Josef Kraus. Kryštof Kruliš. Michal Mádl.

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Obsah: Jakub Engelmajer. Ondřej Filipec. Rostislav Fridrich. Miroslav Kalous. Jiří Král. Josef Kraus. Kryštof Kruliš. Michal Mádl."

Transkript

1

2 Globální bezpečnost v Obamově éře Obsah: Předmluva...4 Jakub Engelmajer Analýza transformace situace v Iráku v letech se zaměřením na vliv navýšení amerických jednotek v Iráku a změny taktiky tzv. Surge...6 Ondřej Filipec Chemická bezpečnost v globální perspektivě...21 Rostislav Fridrich Vševojskový charakter Armády České republiky...34 Miroslav Kalous Íránský jaderný program a co s ním (ne)dělat...47 Jiří Král Privatizace bezpečnosti jako řešení problematiky vězeňství...64 Josef Kraus Íránská podpora terorismu hrozba nebo mýtus?...80 Kryštof Kruliš Protiraketová obrana a globální bezpečnost v Obamově éře...94 Michal Mádl Rostoucí čínská vojenská moc v globálně bezpečnostním kontextu Michael Murad Irák a migrace v kontextu událostí po roce

3 Globální bezpečnost v Obamově éře Vendula Nedvědická Nasazení soukromých vojenských společností ve vojenských operacích v Iráku a Afghánistánu Raimonda Nováčková Protiteroristická politika EU a europeizace Michal Onderčo Sebaobrana proti neštátnym aktérom po 11. septembri: Pohľad na Afganistan 2001, Libanon 2006 a Libanon Dobromila Pospíšilová Představuje Čína jako nový aktér ve Střední Asii ohrožení energetické bezpečnosti EU? Lukáš Tichý Zahraniční politika Dmitrije Medveděva a vztahy s NATO Jana Urbanovská Vliv teroristických útoků z 11. září 2001 a války proti terorismu G. W. Bushe na mírové operace OSN Václav Walach Sociálně vyloučené oblasti v kontextu boje proti terorismu a extremismu. Příklad ČR Barbora Winterová Problematika nedostatku vody v Afghánistánu Informace o autorech

4 Globální bezpečnost v Obamově éře Předmluva Tato kniha obsahuje písemnou podobu šestnácti vybraných příspěvků, které byly ústně předneseny na druhé výroční studentské konferenci Centra bezpečnostních studií Metropolitní univerzity Praha 9. dubna Na přípravě této konference, vzhledem k tehdy právě probíhající návštěvě amerického prezidenta Baracka Obamy v Praze, velmi příhodně nazvané Globální bezpečnost v Obamově éře, se významně podílelo i brněnské Centrum pro bezpečnostní a strategická studia. Hlavním cílem konference bylo dát studentům českých vysokých škol příležitost pro prezentaci svého výzkumu na aktuální bezpečnostní témata. Velmi nás proto coby organizátory potěšilo, že o konferenci projevil zájem rekordní počet studentů z celé České republiky celkem bylo ústně předneseno 29 příspěvků v osmi panelech. Kompletní program celé konference je archivován na stránkách obou organizátorů konference a Pracovní či studijní povinnosti nedovolily všem prezentujícím převést svůj ústní příspěvek do písemné formy a několik dalších příspěvků také následně neprošlo anonymním recenzním řízením. Přesto však příspěvky v této knize obsažené představují reprezentativní vzorek různých studentských pohledů a názorů na aktuální bezpečnostní témata. První příspěvek Jakuba Engelmajera je dostatečně charakterizován již ve svém názvu Analýza transformace situace v Iráku v letech se zaměřením na vliv navýšení amerických jednotech v Iráku a změny taktiky tzv. Surge. Ondřej Filipec se ve svém příspěvku zaměřil na aktuální problémy chemické bezpečnosti. Příspěvek Rostislava Fridricha analyzuje charakter a úkoly Armády České republiky jakožto stále více specializované, spíše než vševojskové, síly. Miroslav Kalous se ve svém příspěvku zaměřil na íránský jaderný program a zkoumání tří v současnosti diskutovaných strategií jeho zadržování: vyjednávání, vynucení a změnu režimu. Příspěvek Jiřího Krále představuje fenomén privatizace vězeňství a předkládá konceptuální rámec, který je následně využit ke komparaci fází privatizace vězeňství v České republice, konkrétně případové studie projektu soukromé věznice v Rapoticích u Brna. Cílem příspěvku Josefa Krause je představení problematiky státní podpory terorismu ze strany Íránu a vysvětlení ideologických, náboženských i jiných motivů Islámské republiky k této podpoře. Kryštof Kruliš ve svém příspěvku provádí analýzu aktuálních geopolitických otázek spojených se současným stavem budování protiraketového štítu Spojených států amerických. Příspěvek Michala Mádla zkoumá dynamiku modernizace čínských ozbrojených sil a její implikace pro globální bezpečnost. Problematiku emigrace z Iráku po vojenské intervenci v roce 2003 analyzuje příspěvek Michaela Murada. Vendula Nedvědická se ve svém příspěvku zabývá fenoménem moderních soukromých vojenských společností a jejich masovým využitím ve vojenských operacích vedených Spojenými státy americkými v Iráku a Afghánistánu. Příspěvek Raimondy Nováčkové představuje možnosti aplikace konceptu europeizace k analýze protiteroristické politiky Evropské unie. Příspěvek Michala Onderča se zabývá novou výzvou mezinárodního práva, kterou dle autora představuje fakt, že stále větší počet nestátních aktérů je schopen zaútočit na státní aktéry, čímž zejména vyvstávají zcela nová dilemata ohledně práva na sebeobranu. Příspěvek Dobromily Pospíšilové se snaží zodpovědět otázku, zda může Čína svou přítomností ve Střední Asii ohrozit dodávky plynu do Ruska a potažmo tedy i evropskou energetickou bezpečnost v oblasti dodávek ruského plynu. Lukáš Tichý se svém příspěvku zaměřil na vzájemné vztahy NATO-Rusko a jejich vývoj od rusko-gruzínského konfliktu v srpnu Jana Urbanovská ve svém příspěvku argumentuje, že vliv teroristických útoků z 11. září 2001 a války proti terorismu G. W.

5 Globální bezpečnost v Obamově éře Bushe na mírové operace OSN nebyl doposud zásadního charakteru. Příspěvek Václava Walacha představuje důvody a význam výzkumu bezpečnostní problematiky sociálně vyloučených oblastí. Knihu uzavírá příspěvek Barbory Winterové, který analyzuje problematiku špatného vodního managementu v Afghánistánu a poukazuje na možné konflikty s okolními státy plynoucí z dlouhodobého zanedbávání tohoto problému. Vzhledem k tomu, že v České republice doposud studenti neměli, a bohužel i nadále nemají, mnoho příležitostí pro prezentaci výsledků svého výzkumu v bezpečnostní problematice, představuje tato publikace ojedinělý vhled do myšlenek, názorů a formujících se postojů nastupující generace české bezpečnostní komunity. S mnohými z těchto názorů lze samozřejmě polemizovat, což je ostatně i důležitým cílem našich výročních studentských konferencí. Doufáme proto, že si tato kniha nejen získá čtenáře z řad odborné a širší veřejnosti, ale že bude i inspirací pro další mladé badatele bezpečnostní problematiky. Za obsah i jazykovou správnost příspěvků odpovídají jejich autoři. Oldřich Bureš a Tomáš Šmíd V Praze a Brně, 31. května 2010

6 Globální bezpečnost v Obamově éře Analýza transformace situace v Iráku v letech se zaměřením na vliv navýšení amerických jednotek v Iráku a změny taktiky tzv. Surge Abstrakt: Jakub Engelmajer Tato práce se zabývá bezpečnostní a politickou situací v Iráku. Práce je časově vymezena léty 2003 a aktuálním děním roku 2009, přičemž se soustředím na období po roce Cílem této práce je podat analýzu transformace situace v Iráku se zaměřením na vliv navýšení amerických jednotek v Iráku a změny taktiky tzv. Surge. Usiluje o přiblížení změn probíhajících v tomto období, identifikuje šest faktorů majících vliv na zlepšení bezpečnostní situace a podává jejich analýzu. V návaznosti na cíl práce je formulována hypotéza, že: Hlavním důvodem obratu byla strategie Surge, protože byla hlavním hybatelem pozitivních změn a ostatní činitelé na ní záviseli. V práci je dokumentován vývoj bezpečnostně-politického prostředí v Iráku a tento vývoj je analyzován. Jsou předneseny argumenty příčin transformace místní situace, které tuto hypotézu podporují. První část práce shrnuje transformaci bezpečnostně-politického prostředí mezi rokem 2006 a Druhá kapitola přibližuje situaci před ohlášením strategie Surge. Kapitola třetí je zaměřena na hlavní rysy nové strategie. Čtvrtá část se soustředí na změnu bezpečnostní situace a konkretizuje ji. Poslední část podává analýzu příčin těchto změn a identifikuji šest hlavních faktorů. Abstract: Key theme of this paper is security and political situation in Iraq. It concerns with the time period between the year 2003 and current events of 2009 while it concentrates on the period of the 2006 onwards. Aim of this work is to analyze the transformation of Iraqi situation with the main focus given on the influence of the increase of American units in Iraq and the change of tactics of the so-called Surge. Paper portrays the security and political environment in Iraq, outlines and analyses the changes that have been occurring during this period, identifies six factors causing the improved security situation and provides the analysis of their influence. The hypothesis, that the Surge was the main cause of the situation reversal, because it was the main driver of positive changes and other factors depended on it, is examined. Arguments about the causes of aforementioned environmental transformation are given which support the hypothesis. First part of this paper summarizes the transformation between the year 2006 and Second chapter illustrates the situation before the Surge announcement. Chapter three is focused on the main features of the new strategy. Fourth part is concentrates on the change of security situation and characterizes it. Last part gives the analysis of the causes and identifies six main factors of those changes. Úvod V této práci se zabývám bezpečnostní a politickou situací v Iráku v letech Cílem práce je podat analýzu transformace situace v Iráku se zaměřením na vliv navýšení amerických jednotek

7 Globální bezpečnost v Obamově éře v Iráku a změny taktiky tzv. Surge. 1 Přiblížím změny probíhající v tomto období, identifikuji šest faktorů majících vliv na zlepšení bezpečnostní situace a podám jejich analýzu. V návaznosti na hlavní cíl této práce si pokládám následující otázky. Jak se změnila a jaká je současná situace v Iráku? Co vedlo k těmto změnám a byla příčinou obratu situace v Iráku Surge, nebo lze tento vývoj připsat jinému faktoru? Následně formuluji hypotézu: Hlavním důvodem obratu byla strategie Surge, protože byla hlavním hybatelem pozitivních změn a ostatní činitelé na ní záviseli. V příspěvku argumentuji, že kampaň Surge byla úspěšná a byla zásadním prvkem příčiny obratu situace v Iráku. Zároveň bylo ovšem toto zlepšení způsobeno souborem několika navzájem propojených faktorů. Při volbě metody pro vypracování této sborníkové statě jsem se řídil hlavně vybraným tématem mé práce. Zvolil jsem metodu případové studie a využívám empiricko-analytický přístup, který považuji vzhledem k charakteru zvoleného tématu za nejvhodnější. Literatura na toto téma je v českém jazyce značně omezená. Byl jsem proto nucen v práci využívat zdroje v anglickém jazyce, kde je naopak hojná. Kostru práce představují monografie od Lindy Robinsonové, Thomase Rickse, Boba Woodwarda a Michaela Yona. Dalším, pro mě významným zdrojem, se stala kniha The Surge: A Military History autorky Kimberly Kaganové. Velmi přínosným primárním zdrojem pro mě byl také Field Manual No Counterinsurgency, jenž poskytuje interní pohled do pojetí protipovstalecké taktiky ozbrojených sil USA. V práci také hojně využívám internetových zdrojů zvláště kvůli aktualizaci statistických dat a dostupnosti pramenů a literatury. Vždy jsem využíval buď oficiálních stránek institucí, neziskových organizací, uznávaných informačních portálů nebo think tanků. Při využívání zdrojů pocházejících z think tanků je samozřejmě nutné dohlížet na objektivitu sdělení. Celkově hodnotím množství dostupné literatury jako dostatečné, limity shledávám pouze v nedostatku česky psaných zdrojů. Práci časově vymezuji léty 2003 a aktuálním děním roku 2009, přičemž se soustředím na období od roku Předkládanou práci jsem rozdělil do pěti částí. První část shrnuje transformaci bezpecnostně-politického prostředí mezi rokem 2006 a V druhé kapitole nastíním situaci před ohlášením strategie Surge. V třetí kapitole jsem se zaměřil na hlavní rysy nové strategie. Čtvrtá část se soustředí na změnu bezpečnostní situace a konkretizuje ji. Poslední část se zaměřuje na analýzu příčin těchto změn a identifikuji šest hlavních faktorů. Transformace bezpečnostně-politického prostředí Při analyzování současné situace v Iráku bychom se měli vyhnout dvěma snahám o zjednodušení. Jeden pól bychom mohli označit jako superoptimistický, kdy pozorovatelé mluví o extrémním zlepšení situace, o vyřešení všech bezpečnostních problémů Iráku, zbytečnosti přítomnosti zahraničních vojsk a o existenci irácké vlády, která je schopná od zítřka řídit všechny záležitosti moderního státu. Opačný 1 V článku používám označení Surge pro politiku, která za války v Iráku (2003) nebo také druhé války v Zálivu zavedla navýšení amerických jednotek v Iráku a změnu taktiky. Byla ohlášena americkým prezidentem G. W. Bushem v projevu The New Way Forward. (White House. 2007b) Podrobněji o novém postupu viz (White House. 2007a) a kapitola Hlavní rysy nové strategie.

8 Globální bezpečnost v Obamově éře pól můžeme označit jako superpesimistický, který prohlašuje, že poměry se v Iráku nijak nezměnily, navýšení počtu amerických vojáků tzv. Surge bylo neúspěšné a že bezpečnostní situace je protknuta neustálým násilím a bojem o moc. Jaká je tedy současná situace v Iráku? Změny oproti roku 2006 a 2007 jsou nepopiratelné. Bezpečnostní situace se zásadně zlepšila. Současný stav je v očividném kontrastu s obdobím poloviny a konce roku 2006, kdy se na obzoru vynořovala hrozba občanské války a strategické prohry USA a jejích spojenců v Iráku. Statistická data ukazují zlepšení bezpečnostního prostředí v dané zemi. V roce 2008 klesl počet civilních obětí 2 na 4859, což představuje méně než třetinu oproti z předchozího roku, stále však okolo 15 denně. (Iraq Coalition Casualty Count 2010a) Souběžně počet bezpečnostních incidentů v Iráku za týden klesl až o 90 procent, z vrcholu 1700 v červnu 2007 na 400 ve stejném období následujícího roku a 200 roku (Cordesman 2009) Počet sektářského a mezietnického násilí klesl v roce 2008 o více než 95 procent. (U. S. Department of Defense 2009) Počet vojenských ztrát USA se v roce 2008 snížil o dvě třetiny z 904 na 314 ročně. V roce 2009 se pak dále klesl o polovinu na 149 mrtvých. (Iraq Coalition Casualty Count 2010b) Přestože irácké ozbrojené složky velkou měrou přebraly úlohu vojáků koalice, zvláště po přesunu koalice do podpůrné role od prvního července 2009 a stažení jednotek z měst, počet obětí útoků klesá. Například v posledním měsíci roku 2008 zemřelo 246 civilistů, což je v průměru 8 denně. Počet měsíčních obětí se v roce 2009 ustálil na podobné hodnotě a celkový počet klesl na 2604 za rok. (Iraq Coalition Casualty Count 2010a) Zlepšení je viditelné v kontrastu s obdobím vrcholu sektářského násilí, kdy se průměrný měsíční počet civilních obětí blížil Stejně tak počet obětí iráckých bezpečnostních složek i přes nárůst aktivit klesl o téměř 72 % z 1830 v roce 2007 na 515 v roce (Iraq Coalition Casualty Count 2010a) Celkově je méně útoků, méně násilí, byly zásadně omezeny ztráty koaličních vojáků, je méně mrtvých příslušníků iráckých ozbrojených sil, méně zemřelých civilistů, spolupráce s místním obyvatelstvem je výrazně efektivnější a protivník je v rozkladu a v defenzívě. Vlna povstání proti nové irácké vládě podporované koaličními vojsky byla jako hnutí rozložena a omezena na jednotlivé nepropojené teroristické buňky. (Institute for the Study of War 2010) Omezení násilí ve společnosti na druhou stranu umožňuje umocnění průběhu a rychlosti rekonstrukce a obnovy země. Pokrok ovšem nezůstal omezen pouze na bezpečnostní oblast. V roce 2008 proběhly i důležité politické změny 13 z 18 provincií bylo předáno pod správu irácké vlády, včetně dříve nejnebezpečnější provincie Anbár, a ostatní byly předány v roce Irácký parlament přijal okolo 20 důležitých zákonů a rozhodnutí od zákona o amnestii, přes datum provinčních voleb v lednu 2009 a zákon o kompetencích provincií až po přijetí smlouvy o dlouhodobé spolupráci a smlouvy SOFA 2 Statistická data o počtu obětí jsou neúplná a mění se dle použitého zdroje. Srovnej zde užívané icasualties.org s Iraq Body Count, který udává tradičně vyšší počty, zdroji iráckých ministerstev, Brookings Iraq Index nebo údaje Associated Press. 3 Počítá incidenty, tj. i zabráněné a bez obětí, 140 násilných útoků týdně, například 90 % IEDs [Improvised Explosive Device = nástražný výbušný systém] zneškodněno či nezpůsobilo žádné ztráty.

9 Globální bezpečnost v Obamově éře s USA. (U. S. Department of Defense 2008a) Významným předělem bylo také rozhodnutí premiéra Núrí Málikího, ač sám šíita, zakročit proti šíitským ozbrojeným milicím v Basře a Bagdádské čtvrti Sadr a tím omezit svázanost irácké politiky na sektářský původ. Přesto je nutné mít neustále na paměti slabé stránky dnešního Iráku. Radikální bojovníci jsou stále schopni provádět teroristické útoky, napětí a nedůvěra mezi šíity a sunnity stále existuje stejně jako potenciál konfliktu mezi Araby a Kurdy. Vměšování a vliv Íránu nelze podceňovat, stejně tak nesmírný rozsah korupce a roli polorozpadlé ekonomiky. Selhání v řešení těchto problémů by vedlo k deziluzi obyvatel, ztrátě důvěry ve vlastní vládu a naději v lepší budoucnost. Každý z těchto problémů ohrožuje samotný základ křehkého politického systému a mohl by vést k znovuobnovení rozsáhlého násilí a bojů. Tato rizika by ovšem neměla zastínit pozitivní vývoj posledních tří let a výrazné zlepšení životních podmínek. Uspořádání a férový průběh voleb do provinčních rad v lednu minulého roku a parlamentní volby z března 2010 můžou být rozhodujícím okamžikem a testem současného iráckého politického systému. Za hlavní změnu stojící v pozadí většiny positivních faktorů lze považovat celkový odklon irácké společnosti od násilí a násilného boje o moc k nenásilnému politickému střetu. Situace před ohlášením strategie Surge Irácký konflikt na přelomu se skládal ze tří současně probíhajících konfliktů: a) ze sunnitského povstání proti Koaličním jednotkám a nové irácké vládě; b) ze sektářské války mezi šíity a sunnity; c) z teroristické kampaně irácké al-káidy (Al Qaeda in Iraq = AQI) napojené na povstalecké skupiny. 4 (Woodward 2008: 92) V rámci sektářského násilí působilo mnoho různorodých skupin, které měly odlišné zájmy, ovšem navzájem se ovlivňovaly a konflikt eskalovaly. AQI za účelem vyvolání občanské války využívala masivních útoků na civilní obyvatelstvo, zvláště v šíitských čtvrtích. Ve stejnou dobu šíitské polovojenské milice násilně vyháněly sunnitské obyvatelstvo ze smíšených čtvrtí Bagdádu. Irácké ozbrojené složky nebyly schopny těmto útokům zabránit, šíitské polovojenské milice reagovaly na útoky AQI zesílením násilím a vraždami sunnitů. Následně sunnitské obyvatelstvo odpovídalo obrácením se na AQI kvůli zprostředkování ochrany. Vzniká tak navzájem umocňující se kruh násilí. Bagdád se tak na přelomu roku 2006 a 2007 stává bojištěm sektářské války mezi šíity a sunnity o kontrolu města. (Kagan 2007: 21) Strategická situace koaličních vojsk v Iráku byla v roce 2006 pochmurná. Povstání proti nové irácké vládě nabíralo na síle a na obzoru se po únorových útocích na posvátnou mešitu šíitů v Sámaře vynořovala hrozba občanské války a strategické prohry USA a jejích spojenců. (West 2008a: 114) Dosavadní strategie generála Caseyho, založená na ofensivních operacích, vytvoření iráckých ozbrojených sil, přesunu zodpovědnosti na iráckou vládu a postupném stahování amerických vojenských jednotek za účelem vytvoření tlaku na politické strany k dosažení politického dohody a kompromisu, nedosahovala požadovaných výsledků. Naopak koncem roku se nadále zhoršovala. 4 Srovnej (Woodward 2008: 92) s (West 2008a: a 364). West mluví o dvou frontách iráckého konfliktu 1) Anbár sunitské povstání a propojení s al-káidou 2) Bagdád sektářská válka mezi šíity a sunnity.

10 Globální bezpečnost v Obamově éře Přesvědčení gen. Abizaida společně s gen. Caseym, že americké jednotky svou samotnou přítomností jako okupační jednotky vyvolávají odpor a konflikt, ovšem vedlo k tomu, že z obav o zhoršení situace nepožadovali vyslání dodatečných jednotek. (Robinson 2008: 20) Pochybnosti presidenta Bushe o výsledcích uplatňované strategie začaly vznikat již na jaře roku 2006 a v průběhu června došel k závěru o nutnosti změny ve vedení kampaně v Iráku. (Woodward 2008: 9 a 12) Bylo zahájeno několik interních inspekcí s cílem určit možnosti a východiska z tehdejší situace. Celkem existovaly čtyři možnosti dalšího postupu, masové navýšení jednotek, stažení jednotek, dlouhodobá poradní role a kombinace první a třetí možnosti. (Robinson 2008: 27) Zatímco první možnost byla vyloučena kvůli praktickému nedostatku vojenských jednotek a zátěži kladené na ozbrojené síly USA. Druhá možnost byla vyřazena kvůli geopolitickým následkům a pravděpodobnému vzniku občanské války následkem stažením amerických jednotek. (Robinson 2008: 27) Důležitý vliv na určení dalšího postupu měla návštěva a působení gen. Keana, Freda Kagana, Stephena Biddla a Eliota Cohena, kteří obhajovali krátkodobé navýšení stavu vojsk v Iráku. K uskutečnění rozsáhlých změn bylo přistoupeno po listopadových volbách do Kongresu, zejména v průběhu prosince (Robinson 2008: 218) V prosinci byl do křesla ministra obrany potvrzen bývalý ředitel CIA Robert Gates, velení operací Koalice v Iráku (Multi-National Force - Iraq = MNF-I) 5 se ujal generál Raymond Odierno a v únoru byl do pozice vrchního velitele jednotek Koalice v Iráku schválen generál David Petraeus. Změna strategie Surge byla oficiálně ohlášena americkým prezidentem G. W. Bushem v projevu "The New Way Forward". (White House 2007b) Hlavní rysy nové strategie Strategie Surge se skládala ze čtyř hlavních změn, navýšení amerických jednotech v Iráku, změna taktiky jejich užití, personálních změn a nárůstu ekonomické a politické pomoci. (National Security Council 2007) Počet amerických jednotek byl v průběhu pěti měsíců krátkodobě posílen o pět brigád, spolu s podpůrnými jednotkami celkem o téměr vojáků. (Ricks 2009: 122) Toto navýšení umožnilo jednotkám koalice zasahovat efektivněji, na více místech zároveň a území nejen dobýt, ale i udržet. Neméně zásadní součástí Surge byla také změna koaliční taktiky vedená generálem Petraeusem a aplikace protipovstalecké taktiky (Counterinsurgency = COIN) 6 namísto tradičního vedení boje. Cílem Surge bylo dosáhnout zabezpečení irácké populace, znovuzískání kontroly Bagdádu, porazit al-káidu v Iráku, omezit násilí a vytvořit situaci umožňující politický postup a mezietnické usmíření. 7 (National Security Council 2007) 5 Od 1. ledna 2010 MNF-I v rámci reorganizace nahrazeno Silami USA v Iráku (United States Forces Iraq 2010) 6 Podrobněji o COIN viz Field Manual No Counterinsurgency. 7 Rozdíl mezi termínem ethnic accomodation, zde užívám termín mezietnického narovnání či dohody, a ethnic reconciliation (zde užívaný termín mezietnickému usmíření).

11 Globální bezpečnost v Obamově éře Aplikace COIN vedla k celkové změně přístupu a vedení boje v iráckém konfliktu. Přístup COIN využívá komplexních civilních a vojenských prostředků k odstranění hlavních důvodů nespokojenosti a porážce povstaleckého hnutí. (U. S. Department of Defense Dictionary of Military Terms 2010a) Nejedná se o předem určenou soupravu kroků, ale o specifický přístup k porážce povstání. (Kilcullen 2006: 112) Lze ovšem určit několik hlavních zásad COIN, které byly také v Iráku aplikovány. Ústředním principem je ochrana obyvatelstva, boj o jejich podporu a zajištění legitimity místní vlády. (Department of the Army 2006) Boj s povstáním je totiž politická válka. (Yon 2008: 8 a 30) Porážky povstání je docíleno pomocí bezpečnostního, politického a ekonomického zlepšení životních podmínek obyvatel. Vojenské jednotky současně akceptují, že povstání nelze porazit pouhým zabitím povstalců, ale získáním podpory obyvatelstva a zrušením prostředí produkujícího povstalecké hnutí. (Department of the Army 2006) Důležitou součástí COIN je také pochopení různorodosti povstaleckého hnutí a přístupu k němu. Některá část může být podplacena, jiná získána na spojeneckou stranu využitím společného nepřítele, zatímco určitá část radikálních bojovníků musí být násilně odstraněna. Provedení nové strategie spočívalo na nově dosazených vojenských velitelích. Petraeus a Odierno byli rozhodnuti naplno využít principů COIN a dodatečných vojenských a materiálních posil. Bylo učiněno rozhodnutí soustředit se na AQI jako hlavní příčinu umocňující a vyvolávající ostatní složky iráckého konfliktu. (West 2008a: 228) [V Iráku] Nešlo o pravou občanskou válku. Al-Káida vraždila šíity, aby se mstili na sunnitech. Odstraňte al-káidu a odstraní se tak hlavní stimul pro boj mezi šíity a sunnity. 8 (West 2008a: 236) Za ohnisko konfliktu a hlavní cíl byl určen Bagdád. Vývoj bezpečnostní situace v letech 2007 a 2008 Situace v lednu 2007 byla dle statistických údajů udávajících počet civilních a vojenských obětí, i počtu bezpečnostních incidentů v nejhorším bodě od roku Ve skutečnosti byly podmínky zralé k otočení situace. 9 (West 2008b: 50) V provincii Anbár, území nedávno ovládané AQI, se vyvíjel proces vedoucí ke zvratu situace v prospěch koalice, tzv. Probuzení Anbáru (Awakening of Anbar), později označované také jako hnutí Sahwat. Místní sunnitské obyvatelstvo se kvůli striktním náboženským pravidlům, násilnostem a brutálním represím postupem času odvracelo od podpory AQI. Americké speciální jednotky se již delší dobu snažily navazovat kontakty s kmenovými vůdci v provincii a v průběhu roku 2006 tato snaha začala přinášet pozitivní výsledky. Prvním, kdo se odhodlal spolupracovat s americkými jednotkami, byl šejk Abú Alí Džásim. (Yon 2008: 91) Jeho zavraždění a zohyzdnění těla al-káidou mělo za účel odstrašit ostatní šejky od podobných aktivit. Tato vražda měla ovšem účinek zcela opačný. Místo vůdce odporu proti AQI zaujal šejk Abdassattár Abú Ríša a soustředil kolem sebe 26 z 31 kmenových vůdců provincie Anbár. Znalost místního prostředí ve spojení s americkou vojenskou silou vedla k úspěšnému postupu proti bojovníkům AQI v provincii. Koncem roku se podobná spolupráce začala rozšiřovat i do ostatních sunnitských částí na západě 8 [ It wasnt a true civil war; Al-Qaeda was murdering Shiates so that Shiites would retaliate against Sunnis. Remove Al-Qaeda and you remove the primary provocation for Shiites and Sunnis fighting each other. ] 9 [In fact, conditions were ripe for a turnaround.]

12 Globální bezpečnost v Obamově éře Iráku. (Robinson 2008: 242) Šejk Sattar byl sice v září 2007 terčem úspěšného atentátu, ale hnutí již bylo dostatečně silné a jeho místo zaujal jeho bratr šejk Ahmad Abú Ríša. Hlavním problémem byla na konci roku 2006 zhoršující se situace v Bagdádu, kde se stupňovala sektářská válka mezi sunnity a šíity. (West 2008a: 187) V reakci na toto násilí proběhly v roce 2007 tři po sobě následující rozsáhlé vojenské operace. První tzv. Plán zabezpečení Bagdádu (Baghdad Security Plan), plánovaný čerstvě dosazeným generálem Odiernem již od prosince minulého roku, měl za úkol zabezpečit obyvatelstvo města. (Kagan 2009: 196-7) Tento plán využíval dvou brigád z přidělených posil v rámci Surge a také již nové COIN taktiky. Jednotky se z velkých centrálních základen přesunuly do malých základen blíž lidem a soustředily se na zajišťování bezpečnosti obyvatel. K tomu ovšem bylo potřeba více vojáků a jejich zdrojem byl Surge. S dostatkem vojáků šlo území nejen dobýt, ale posléze i udržet a zaměřit se na obnovu. Tyto bezpečné zóny byly poté často izolovány od nebezpečných čtvrtí betonovými bariérami. Druhou byla operace s názvem Tajemný hrom (Phantom Thunder), jejímž cílem bylo zbavit pás čtvrtí v okruhu 30 mil okolo Bagdádu silného zázemí AQI. Tyto příměstské oblasti Bagdádu totiž hrály významnou roli v zásobování a přípravě teroristických aktivit proti Bagdádu. Tajemný hrom byl zahájen 15. června, jakmile dorazily zbylé tři brigády z nově vyslaných posil vyčleněné na tuto operaci. (Kagan 2009: 106-8) V rámci této akce probíhaly rozsáhlé boje, které měly za následek krátkodobý nárůst obětí a bezpečnostních incidentů. V dlouhodobém horizontu ovšem vedly k vyhnání zbylých bojovníků AQI z Bagdádu do okolních venkovských oblastí a výraznému zlepšení situace. Třetí operace s názvem Tajemný úder (Phantom Strike) byla zahájena po konci předchozích v průběhu srpna. Jednalo se o dlouhodobou akci probíhající na celém území Iráku. Podstatou bylo zachovat souvislý tlak na protivníka a zabránit jeho pokusům o přeskupení v různých oblastech Iráku. Společně tyto tři po sobě následující vojenské operace znamenaly obrat pozice a aktivit AQI. Vážně narušily zázemí a schopnosti organizace a donutily ji přejít do defenzívy. Po úspěšném odstranění AQI se spojenecké jednotky zaměřily na udržení dobytého území a umožnění jeho obnovy. K tomu byla využívána spolupráce s iráckými bezpečnostními složkami a nově utvářenými decentralizovanými útvary místní domobrany tzv. Syny Iráku. Toto hnutí bylo výsledkem šíření sunnitského hnutí Probuzení z Anbáru směrem na východ k Bagdádu. V průběhu srpna 2007 se sunnitské obyvatelstvo Bagdádu odvrací od AQI a dobrovolníci vytvářejí jednotky Synů Iráku. (Institute for the Study of War. 2008b) Koncem roku již toto hnutí zahrnuje 90 tisíc dobrovolníků, ve valné většině sunnitského původu. Operace roku 2007, zvláště Tajemný úder, se ovšem neomezovala svým zaměřením pouze na povstalecké skupiny kolem irácké al-káidy, ale také na zamezení rozšíření vlivu šíitských milicí v nově dobytých územích. (Institute for the Study of War 2008b) Koncem roku 2006 si premiér Málikí začal uvědomovat růst moci Sadrova hnutí, jenž začal zpochybňovat pozici irácké vlády, a rozhodl se jej omezovat. (Cochran 2009) Odstup Sadrova hnutí z irácké vlády a související zhoršení jeho vztahů s premiérem Málikím umožnil cílenou kampaň amerických a iráckých speciálních sil proti vedení

13 Globální bezpečnost v Obamově éře radikálních odnoží Mahdího armády 10. Sadrovo hnutí bylo v této době do značné míry nesoudržné a Sadrova schopnost jej ovládat byla omezená. Sadr přikročit k znovuobnovení své kontroly a ve snaze ochránit své hnutí při reorganizaci oznámil jednostranné zastavení palby. (Cochran 2009) Kampaň kombinovaných iráckých a amerických vojenských složek se následně zaměřila na frakce nedodržující toto příměří. Zhoršení vzájemných vztahů bylo dále umocněno v březnu, kdy množství důkazů předané Američany Malíkímu definitivně potvrdilo a upozornilo na rozsáhlé vměšování a podporu radikálních odnoží Íránem. (Robinson 2008: 166-8) Kampaň vedená proti radikálním frakcím koncem července dále zintenzivněla, což vedlo tyto skupiny k odvetným akcím. (Kagan 2007: 26) Atentáty zaútočily na několik členů nejsilnější šíitské politické strany v Iráku ISCI (Islamic Supreme Council of Iraq) a na konci srpna, v průběhu významného šíitského náboženského svátku, zaútočily na ochranku posvátné mešity v Karbale. Tento incident, kdy bylo v nastalých bojích zabito na 50 přítomných poutníků, se stal významnou přelomovou událostí. Momentem, od kdy byl Malíkí odhodlán zamezit násilnostem Sadrova hnutí. (Robinson 2008: 286) Současně Mahdího armáda přišla o velkou část podpory veřejnosti. Malíkí se osobně podílel na vyřešení situace a využil situace k vlastnímu získání veřejné podpory. (West 2008a: 319) Sadr obratem vyhlašuje půlroční příměří své milice s koalicí i iráckou vládou ve snaze dále konsolidovat vliv Mahdího armády a vyloučit radikální odnože. (Institute for the Study of War 2008a) Frakce nedodržující toto příměří se staly cílem pokračující kampaně ze strany kombinovaných iráckých a amerických vojenských složek. Definitivní krok k odstranění vlivu Mahdího armády Málikí uskutečnil v březnu a dubnu následujícího roku. Rozhodnutí zakročit proti Basře a Bagdádské čtvrti Sadr ovládané šíitskými milicemi Mahdího armády znamenalo konec přední šíitské milice Mahdího armády jako organizované ozbrojené síly s potenciálem konkurovat irácké vládě. Současně se jednalo o předělový krok vedoucí k odklonu od svázanosti irácké politiky na sektářský původ, růstu veřejné podpory Málikího osobě a růstu sebevědomí irácké vlády a bezpečnostních složek. (Ricks 2009: 283-4) V červnu 2008, měsíc před odjezdem poslední z pěti dodatečných brigád poskytnutých v rámci Surge a po uskutečněné operaci v Mosulu, kontrolovala irácká vláda všechny tři strategická centra v zemi Bagdád, Basru a Mosul. (Ricks 2009: 286) Důvod trasformace poměrů v Iráku Strategie postupného stahování amerických vojenských jednotek za účelem vytvoření tlaku na politické reprezentanty k dosažení politického dohody a kompromisu v roce 2006 selhala kvůli sektářské povaze a neefektivitě irácké vlády a iráckých bezpečnostních složek. Tato strategie současně narážela na protichůdnou představu o nutnosti vítězství v Iráku pomocí ochrany populace, jež by ovšem vyžadovalo navýšení amerických jednotek. (West 2008a: ) Myšlenky COIN byly ve skutečnosti vydržovány pouze jako slogan bez praktické aplikace. (West 2008a: 107) Základem úspěšného strategie, tedy prozíravým plánem uceleného užití složek státní moci za účelem dosažení cílů na bojišti, je pochopení podstaty konkrétního konfliktu. (U. S. Department of Defense 10 Radikální odnože Mahdího armády původně v angličtině užití zejména termínu special groups, ale také radical militant cells nebo factions splintered fron Mahdi army. Viz například (Robinson 2008: 163).

14 Globální bezpečnost v Obamově éře Dictionary of Military Terms 2010b) Nepochopení prostředí, jeho dynamiky a příčin vedlo k neúspěchu. Názor, že americké jednotky jsou svou samotnou přítomností jako okupační jednotky původcem odporu a konfliktu, vedl k nesprávnému a neefektivnímu užití koaličních sil v boji s povstaleckými silami. Nová strategie v souladu s principy COIN byla uvedena na přelomu roku a plně implementována v důsledku provedených personálních změn. Nově zavedenému přístupu v rámci kampaně Surge se podařilo správně pochopit zákonitosti konfliktu, identifikovat příčiny a charakteristické rysy povstaleckého hnutí a vytvořit postupy, jak jim čelit. (Kilcullen 2007) Základem úspěšné strategie je také využití slabin a chyb protivníka. Al-Káida v Iráku ve zpětném pohledu učinila dvě zásadní chyby. Zaprvé její snaha o vyvolání občanské války mezi sunnity a šíity se v dlouhodobé perspektivě ukázala jako kontraproduktivní. Intenzivní sektářské boje ukázaly, že v občanské válce proti jasné přesile šíitů nemohou sunnité zvítězit. To vedlo ke změně postoje sunnitů a v konečném důsledku umožnilo pozdější vlnu místních příměří a hnutí Sahwat. (Biddle, Stephen et al. 2008: 42) Druhou chybou AQI byla přílišná radikalita a brutalita vedoucí nakonec k znepřátelení svých hlavních spojenců sunnitského obyvatelstva. Když se poté AQI ukázala nedostatečným prostředkem k vítězství v sektářské válce a selhala při ochraně sunnitské populace před útoky šíitů, projevila se jako slabý a zbytečný spojenec. Sunnité si uvědomili, že k odvrácení porážky musí najít nového a silnějšího spojence a tím se staly jednotky MNF-I. (Biddle, Stephen et al. 2008: 43) Al-Káida v Iráku doplatila na svou největší slabinu, kterou byla neschopnost získání a udržení podpory populace. Jejich poselství bylo příliš spjaté s jednou sektářskou skupinou a svoji ideu nedokázala propojit s iráckým nacionalismem. AQI nedokázala sjednotit povstalecké hnutí, naopak jejich aktivity vedly k vyprovokování jednotlivých složek povstání ke vzájemným bojům. (Robinson 2007: 269) Podobně užívané prostředky AQI, jakým bylo zastrašování a nátlak populace společně s využitím sebevražedných atentátníků a nástražných výbušných zařízení vedoucí k početným civilním obětím, byly neúspěšné. Podkopávaly totiž základní předpoklad vítězství povstání, čímž je zisk podpory obyvatelstva. Tato strategie mohla být úspěšná, pouze pokud by donutila koalici v čele s USA k opuštění Iráku. Jaká byla tedy příčina změny situace, bylo důvodem obratu situace v Iráku navýšení amerických jednotech v Iráku a změna taktiky tzv. Surge, nebo lze tento vývoj připsat jinému faktoru? Rapidní zlepšení situace bylo způsobeno souborem několika navzájem propojených faktorů. 1) Surge neboli navýšení počtu amerických vojáků o téměř vojáků nařízené dnes již bývalým prezidentem USA G. W. Bushem v lednu Toto navýšení umožnilo jednotkám koalice zasahovat efektivněji a na více místech zároveň. Neméně důležitou součástí Surge byla změna koaliční taktiky vedená generálem Petraeusem a aplikace protipovstalecké taktiky namísto tradičního vedení boje. Jednotky se z centrálních základen přesunuly do malých základen blíž lidem a soustředily se na zajišťování bezpečnosti obyvatel. K tomu ovšem bylo potřeba více vojáků a jejich zdrojem byl Surge. S dostatkem vojáků šlo území nejen dobít, ale posléze i udržet a zaměřit se na obnovu. Tyto bezpečné zóny byly poté často izolovány od nebezpečných čtvrtí betonovými bariérami. Důležitým prvkem Surge byl i psychologický efekt. Byl vyslán jasný signál, že koalice není poražena, neustoupí a že Iráčany neopustí. (Ricks 2009: 271)

15 Globální bezpečnost v Obamově éře ) Významným faktorem vedoucím ke zlepšení situace byl odklon sunnitských kmenových vůdců od povstaleckého hnutí a následná spolupráce s koalicí a iráckou vládou. Jejich důvodem bylo znechucení extremním násilím, vraždami a chováním AQI. (Yon 2008: 89-90) 11 Kmenový vůdci si uvědomili, že ze dvou protivníků je koalice tím menším. S tímto je spojené ustanovení tzv. Synů Iráku jakési kmenové domobrany bojující proti povstaleckému hnutí a AQI, placené koalicí. Těchto sto tisíc mužů, část z nich dříve bojující proti koalici, spolu s podporou sunnitských kmenů hrálo významnou roli při oslabení povstaleckého hnutí zvláště v provincii Anbár. Vojenské operace v rámci Surge umožnily široké zapojení populace do hnutí Sahwat a následný vznik jednotek Synů Iráku. (Kagan 2009: 199) Tyto jednotky vznikaly ve valné většině až po vypuzení AQI z konkrétního území a Surge, zvláště nový důraz na poskytnutí ochrany obyvatelstvu americkými jednotkami, umožnil sunnitům přežít tuto změnu loajality a čelit nevyhnutelným protiútokům al-káidy. (Biddle et al. 2008: 43) 12 Zastavení mezietnických násilností a uklidnění situace v Bagdádu bylo nutnou podmínkou k udržení a rozšíření hnutí Sahwat na východ. 3) Opomíjeným prvkem bývá nárůst iráckých bezpečnostních složek o více než jednotek v roce 2007 a dalších 100 tisíc v roce následujícím. (U. S. Department of Defense 2009) Toto zvětšení spolu s lepším výcvikem a většími zkušenostmi umožnilo větší a efektivnější zapojení iráckých sil do konfliktu. Jasným příkladem může být například uskutečnění několika ofensiv v první polovině roku 2008 zásahy v Basře, Mosulu, Bagdádu a Amaře nebo kampaň v Diyale. Poslední z uvedených již byla plně připravená, vedená i provedená iráckou stranou, kdy koalice poskytovala pouze sofistikovanou vojenskou techniku jako například leteckou podporu, dělostřelectvo, část logistiky a podobně. 4) Prvek, kterému některé zdroje připisují zásadní vliv, je rozhodnutí o zastavení palby milice vedené šíitským duchovním Muktadou Sadrem. Ačkoliv samotná deklarace mohla omezit množství bojů, nebyla prvotní příčinou zlepšení situace, ale reakcí. Problémem je časté zaměňování kauzality. Sadr vyhlásil klid zbraní až po soustavné kampani proti jím ovládané Mahdího armádě, umožněné výše uvedenými faktory. Tímto prohlášením se podvolil vojenskému tlaku, aby alespoň částečně zachoval svůj vliv a důvěryhodnost, tentokrát na politické scéně. Navíc po odklonu sunnitských milicí od násilí se legitimita šíitských milicí vytratila a Sadrova Mahdího armáda na tento fakt musela reagovat. Slovy generála Odierna: Sadr vyhlásil příměří, ať už bylo jakkoliv užitečné, protože prohrával. Náš tlak vyvolal pro nás příznivou reakci. Příměří nebyl dárek od Sadra. Byl to prostředek k přežití. (West 2008a: 319) 13 Sadrovo hnutí bylo v této době vnitřně rozštěpené a fragmentované, tyto spory byly dále posilovány vnějším tlakem. Jako nejúčinnější postup se ukázalo decentralizované vyjednávání místních příměří s jednotlivými skupinami Mahdího armády a současný vojenský tlak na radikální frakce. (Robinson 2008: 315-6) 11 Srovnej s (West: 2008a: 346). 12 [The surge, and especially its new emphasis on the provision of direct population security by U.S. forces, enabled the Sunnis to survive this realignment in the face of AQI's inevitable counterattacks.] 13 [ Sadr called a cease-fire, for whatever it was worth, because he was losing. Our pressure forced a reaction favorable to us. The cease-fire wasnt a gift from Sadr. It was a means of survival. ].

16 Globální bezpečnost v Obamově éře ) Jako alternativní vysvětlení redukce násilí v době Surge je podávána dokončená etnická homogenizace Bagdádu, jež odstranila stimul mezietnických násilností v Bagdádu. Jistá významná homogenizace šíitských a sunnitských čtvrtí opravdu proběhla a přispěla ke snížení napětí, ovšem stále zde zůstávalo nejenom mnoho sunnitských, ale i smíšených čtvrtí. Bagdád nadále zůstával městem s nejvíce sunnitskými obyvateli v Iráku. (Robinson 2008: 268) Existence razantního snížení násilností, přestože v Bagdádu nadále existují významné potenciální možnosti pro etnické čistky, ukazuje, že etnická homogenizace nevysvětluje transformaci situace v Iráku a nevyvrací vliv Surge. Naopak proces násilné etnické homogenizace byl zastaven právě až v souvislosti s navýšením jednotek v Bagdádu 14 a jejich zacílením do smíšených čtvrtí a na střed města kolem řeky Tigris, jež odděluje sunnitskou a šíitskou část. (The International Institute for Strategic Studies 2007) 6) Jako poslední rys bych uvedl odklon běžných Iráčanů od hnutí odporu. (U. S. Department of Defense 2008b) Lidé jsou již unaveni dlouhotrvajícím násilím a válkou a rozhodli se postavit proti násilí jako řešení sporných otázek. Tato podpora obyvatel, positivně ovlivněná zlepšením bezpečnostní situace pomocí vytváření bezpečných zón, vede k lepšímu přístupu ke zpravodajským informacím, což významně zefektivňuje prováděné zásahy. Ztráta podpory souvisí se zmíněnými přehmaty al-káidy v Iráku. Můžeme tedy za hlavní důvod obratu považovat navýšení amerických jednotek v Iráku a změnu taktiky v rámci tzv. Surge, nebo ostatní faktory? Lze říci, že všechny uvedené hrály svou roli. Osobně za hlavní důvod obratu považuji Surge, protože byla hlavním hybatelem positivních změn a ostatní činitele na ní záviseli. Například změna taktiky byla součástí Surge a byla umožněna dostatečným množstvím vojáků. Podobně odklon kmenových vůdců a sunnitů od povstaleckého hnutí. Ti se k tomuto kroku mohli odhodlat, až když měli zajištěnou dostatečnou ochranu a podporu spojeneckými vojsky. Stejně tak Sardovo příměří bylo vynuceno vojenskou kampaní proti Mahdího armádě, jež byla opět umožněna dostatkem vojáků. Ani růst irácké armády nemohl být hlavním faktorem, protože počet ozbrojených složek rostl i v dřívější době, ovšem nestačil ke změně situace. Tyto jednotky mohly svou kvalitou pouze doplnit americké síly. Stejně tak samotné ukončení podpory obyvatel povstalcům nestačí, pokud není podpořeno silou schopnou vytlačit povstalecké skupiny. (Kilcullen 2007) Podobně by bez psychologického efektu Surge a podpory spojeneckých vojsk neproběhla ani významná ofenziva iráckých jednotek v Basře. Závěr V této práci jsem se zabýval bezpečnostní a politickou situací v Iráku v letech Hlavním cílem této sborníkové stati bylo podat analýzu transformace situace v Iráku v letech se zaměřením na vliv navýšení amerických jednotek v Iráku a změny taktiky tzv. Surge. Domnívám se, že cíle stanovené v úvodu byly naplněny. Zachytil jsem změny probíhající v tomto období, identifikoval procent sektářského násilí se odehrávalo v Bagdádu. (Woodward 2008: 92)

17 Globální bezpečnost v Obamově éře šest faktorů majících vliv na zlepšení bezpečnostní situace a podal jejich analýzu. První část práce shrnuje transformaci bezpečnostně-politického prostředí mezi rokem 2006 a Druhá kapitola přibližuje situaci před ohlášením strategie Surge. Kapitola třetí je zaměřena na hlavní rysy nové strategie. Čtvrtá část se soustředí na změnu bezpečnostní situace a konkretizuje ji. Poslední část podává analýzu příčin těchto změn a identifikuji šest hlavních faktorů. V návaznosti na hlavní cíl této práce jsem formuloval tuto hypotézu: Hlavním důvodem obratu byla strategie Surge, protože byla hlavním hybatelem positivních změn a ostatní činitele na ní záviseli. V této práce dokumentuji vývoj bezpečnostně-politického prostředí v Iráku a domnívám se, že analýza vývoje a příčin transformace místní situace potvrzuje mou hypotézu. Spolu s určením šesti hlavních faktorů změn jsem provedl analýzu jejich vlivu a přednesl jsem argumenty, které tuto hypotézu podporují. Svou analýzou jsem se snažil najít odpověď na otázku, jak se změnila a jaká je současná situace v Iráku. Co vedlo k těmto změnám? Ve své práci jsem pomocí analýzy na tyto otázky odpověděl. Rozbor ukázal závažnou změnu prostředí a pozitivní trendy vývoje. Cílem Surge bylo dosáhnout zabezpečení irácké populace, znovuzískání kontroly Bagdádu, omezení násilí, redukce vlivu AQI a vytvoření situace umožňující politický postup a mezietnické usmíření. Tyto hlavní cíle byly splněny. Lze se setkat s námitkou, že Surge sice dosáhla taktického úspěchu, ale strategického neúspěchu. Negativní hodnocení je vysvětlovano absencí mezietnického usmíření a vyřešení zásadních politických otázek, například otázky statutu Kirkuku, zákona o ropných zdrojích, úpravě ústavy apod. Takové pojetí ovšem pracuje s přehnanými požadavky. Je nereálné očekávat, že dojde v rámci krátké doby dvou let od vrcholu sektářského násilí, jež hrozilo přerůst v občanskou válku, ke kompromisu v nejsložitějších otázkách a k úplnému mezietnickému usmíření. Boje s povstaleckými hnutími jsou dlouhodobé, úspěšné kampaně trvají v průměru deset let (Moore 2007), a vyžadují soustavné úsilí a čas k postupným kompromisům. Pokrok je náročný a projevuje se postupnými malými úspěchy. Politické prostředí doznalo významných změn 15, ovšem nelze očekávat vyřešení všech hlavních politických problémů v časovém horizontu dvou let. Boj s povstaleckým hnutím nebývá a také nebyl uzavřen jednou závěrečnou vítěznou bitvou či událostí, ale přesto lze vývoj posledních let označit za úspěch protipovstaleckých sil. Surge byla úspěšná protipovstalecká vojenská kampaň, jejíž hlavní složkou byla ochrana populace a vytvoření lokálního mezietnického narovnání či dohody. Toto nové prostředí vedlo k postupnému 15 Irák v roce 2006 byl na pokraji občanské války, vláda v čele s premiérem Málikím byla velmi slabá a legislativní proces byl zablokován. Vláda nedokázala čelit rozšířenému násilí, organizované milice mimo vládní složky byly časté a irácké bezpečnostní síly nebyly schopny kontrolovat otázky vnitřní bezpečnosti. S touto situací kontrastuje tranformace politického procesu v roce 2008 a V Iráku existuje aktivní politický a legislativní proces s funkční vládou. Proběhlo předání provincií pod kontrolu irácké vlády, v roce 2008 irácký parlament přijal okolo 20 důležitých zákonů, 31. prosince 2008 vypršela platnost resoluce Rady bezpečnosti OSN 1790 a prvního ledna vstoupila v platnost smlouva o dlouhodobé spolupráci a smlouva SOFA mezi Irákem a USA, jež ustanovila plné navrácení suverenity irácké vládě. Pobyt amerických jednotek na irácké půdě se od té doby řídí pravidly standardními u ostatních smluv SOFA kdekoliv na světě. V průběhu roku 2009 proběhly volby do provinčních rad, jednotky koalice se přesunuly do podpůrné role, bylo uděleno několik strategických zakázek na využití ropných zdrojů a přijat zákon upravující pravidla parlamentních voleb v roce 2010.

18 Globální bezpečnost v Obamově éře vzniku celostátní atmosféry mezietnického narovnání, jež otevírá cestu možnému budoucímu mezietnickému usmíření. Kampaň Surge přerušila koloběh násilí. Omezila množství násilí ve společnosti, redukovala vliv AQI a umožnila širokou vlnu participace sunnitského obyvatelstva v hnutí Sahwat. Omezení násilností ze strany sunnitů následně usnadnilo redukci násilí šíitských milicí vedoucí k dalšímu poklesu bojů. Prostřednictvím navýšení amerických jednotech v Iráku a změnou taktiky byla získána podpora populace a zajištěna legitimita irácké vlády, což je zásadním krokem k porážce povstaleckého hnutí. Literatura Alawi, Ali The Occupation of Iraq: Winning the War, Losing the Peace. London: Yale University Press. Biddle, Stephen a O Hanlon, Michael E. a Pollack, Kenneth M How to Leave a Stable Iraq. Building on Progress. Foreign Affairs 87, č. 5, Cochran, Marisa Iraq Report 12: The Fragmentation of the Sadrist Movement. Washington: Institute for the Study of War (http://www.understandingwar.org/files/iraq%20report%2012.pdf). Cordesman, Anthony H Iraq: Creating a strategic partnership, Third Reviw Draft. Washington: Center for Strategic & International Studies (http://csis.org/files/publication/091118_iraqsectrends.pdf). Cordesman, Anthony H Iraq: Creating a strategic partnership, Third Reviw Draft. Washington: Center for Strategic & International Studies (http://csis.org/files/publication/100203_iraqahcrevstratpart.pdf). Department of the Army Field Manual No Counterinsurgency. Washington: Federation of American Scientists (http://www.fas.org/irp/doddir/army/fm3-24.pdf). Institute for the Study of War. 2008a. Jaysh-al-Mahdi (http://www.understandingwar.org/theme/jaysh-al-madhi). Institute for the Study of War. 2008b. Timeline of the Surge in Iraq (http://www.understandingwar.org/iraq-project/timelines/surge-timeline-1.pdf). Institute for the Study of War Future of Iraq Conversation with gen. Raymond Odierno (http://www.understandingwar.org/press-media/webcast/future-iraq-conversation-general-raymond-todierno). Iraq Coalition Casualty Count. 2010a. Iraqi deaths (http://icasualties.org/iraq/iraqideaths.aspx). Iraq Coalition Casualty Count. 2010b. Operation Iraqi Freedom (http://icasualties.org/iraq/index.aspx).

19 Globální bezpečnost v Obamově éře Kagan, Kimberly How They Did It: Executing the winning strategy in Iraq. The Weekly Standard 13, č. 10, Kagan, Kimberly The Surge: A Military History. New York: Encounter Books. Kilcullen, David Counterinsurgency Redux. Survival 48, č. 4, Kilcullen, David Counterinsurgency in Iraq: Theory and Practice. Washington: Small Wars Journal (http://smallwarsjournal.com/documents/kilcullencoinbrief26sep07.ppt). Moore, Scott R The Basics of Counterinsurgency. Washington: Small Wars Journal (http://smallwarsjournal.com/documents/moorecoinpaper.pdf). National Security Council Highlights of The Iraq Strategy (http://georgewbushwhitehouse.archives.gov/nsc/iraq/2007/iraq-strategy pdf). Ricks, Thomas E The Gamble: General David Petraeus and the American Military Adventure in Iraq, New York: Penguin Press HC. Robinson, Glenn E The Battle for Iraq: Islamic insurgencies in komparative perspective. Third World Quarterly 28, č. 2, Robinson, Linda Tell me how this war ends: General David Petraeus and the Search for a Way Out of Iraq. Philadelphia: PublicAffairs. The International Institute for Strategic Studies The Baghdad Surge (http://www.iiss.org/publications/strategic-comments/past-issues/volume /volume-13-issue- 4/the-baghdad-surge/). U. S. Department of Defense. 2008a. General Credits Success in Iraq to Various Surges. Washington: American Forces Press Service (http://www.defenselink.mil/news/newsarticle.aspx?id=50587). U. S. Department of Defense. 2008b. DoD News Briefing with Maj. Gen. Kelly from Iraq Transcript (http://www.defenselink.mil/transcripts/transcript.aspx?transcriptid=4309). U. S. Department of Defense Measuring Stability and Security in Iraq. Washington: U. S. Department of Defense (http://www.defense.gov/pubs/pdfs/9010_report_to_congress_nov_09.pdf). U. S. Department of Defense Dictionary of Military Terms. 2010a. Counterinsurgency. (http://www.dtic.mil/doctrine/dod_dictionary/data/c/3474.html) U. S. Department of Defense Dictionary of Military Terms. 2010b. Strategy. (http://www.dtic.mil/doctrine/dod_dictionary/data/s/7303.html).

20 Globální bezpečnost v Obamově éře U. S. Forces Iraq Multi-National Security Transition Command - Iraq cases its Colors (http://www.usf-iraq.com/news/press-releases/multi-national-security-transition-command-iraq-casesits-colors). West, Bing. 2008a. The Strongest Tribe: War, Politics, and the Endgame in Iraq. New York: Random House. West, Bing. 2008b. In Victory s Direction. National Review 60, č. 17, White House. 2007a. Fact sheet: The New Way Forward (http://georgewbushwhitehouse.archives.gov/news/releases/2007/01/ html). White House. 2007b. The New Way Forward (http://georgewbushwhitehouse.archives.gov/news/releases/2007/01/ html). Woodward, Bob The War Within: A Secret White House History New York: Simon & Schuster. Yon, Michael Moment of Truth in Iraq: How a New 'Greatest Generation' of American Soldiers is Turning Defeat and Disaster into Victory and Hope. Minneapolis: Richard Vigilante Books.

21 Globální bezpečnost v Obamově éře Chemická bezpečnost v globální perspektivě Ondřej Filipec Abstrakt: Autor pojednává o hlavních problémech chemické bezpečnosti. První část příspěvku přibližuje chemickou demilitarizaci v USA a Ruské federaci, kde autor zmiňuje možnosti budoucího vývoje. Dále seznamuje čtenáře s problematikou potopených chemických zbraní, které se mohou stát příčinou ekologické katastrofy. Prostor je rovněž věnován starým a zanechaným chemickým zbraním a zejména průběhu jejich likvidace v Číně. Autor upozorňuje na měnící se tendence chemického terorismu, kdy teroristé začínají využívat znalosti pouliční chemie k výrobě improvizovaných výbušných zařízení a bomb. Část příspěvku je věnována hodnocení mezinárodního úsilí v boji proti šíření chemických zbraní. Autor se zabývá spoluprací v rámci multilaterálního exportního kontrolního režimu Australské skupiny a Proliferační bezpečnostní iniciativy (PSI). Autor je poněkud skeptický vůči těmto iniciativám a jejich roli v zabránění šíření chemických zbraní. Příznivěji je pak hodnocena spolupráce na půdě Organizace pro zákaz chemických zbraní, jejíž programy, ačkoliv značně limitovány, jsou schopny nepřímo reagovat na aktuální hrozby. Abstract: Author of the conference contribution discusses main chemical security problems and challenges. First part of his contribution discusses status of chemical demilitarization in USA and Russian Federation. Prospects of demilitarization are discussed as well. Another topic is dedicated for introduction to problematic of dumped chemical weapons, which could cause ecological disaster. Some space is also given to old and abandoned chemical weapons with special focus on current chemical demilitarization in China. Author briefly describes how the aspects of chemical terrorism are changing; how terrorists are using tacit knowledge of street chemistry for producing improvised explosive devices and other explosives, made from commercial chemical products. Another part deals with evaluation of international cooperation on the field of chemical weapons non-proliferation. Multilateral export control regime Australia group and Proliferation Security Initiative (PSI) are evaluated and author is slightly skeptical about their role. More positively is evaluated cooperation under the Organization for the Prohibition of Chemical Weapons (OPCW), where international cooperation programs are able to address and react indirectly on some of actual challenges. Šíření zbraní hromadného ničení patří k nejvážnějším hrozbám mezinárodní bezpečnosti po konci studené války. Soupeření mezi dvěma bloky vedlo k vytvoření obrovských arzenálů, především jaderných zbraní, které v současné době právem přitahují pozornost světové veřejnosti i světových státníků. V dubnu 2010 jsme se stali svědky podpisu nové odzbrojovací smlouvy mezi prezidenty USA a Ruské federace Barackem Obamou a Dmitryjem Medveděvem v Praze, na základě které má dojít

22 Globální bezpečnost v Obamově éře k omezení arzenálu strategických hlavic. Děje se tak v době, kdy některé státy jsou podezřívány z vývoje vlastních jaderných zbraní a teroristé mnohokrát demonstrovali, že neváhají přistoupit i k hromadnému vraždění. Přestože obavy týkající se šíření jaderných zbraní jsou jistě na místě a hrozba jejich případného zneužití by se neměla podceňovat, jiné kategorie zbraní hromadného ničení jsou často ve světle jaderných zbraní přehlíženy, přičemž mohou představovat daleko větší hrozbu pro mezinárodní bezpečnost než zbraně jaderné. Pokud nahlédneme do světových dějin minulého století, tak zjistíme, že chemické zbraně mají několik nelichotivých prvenství. Nejen, že jsou vůbec nejstarší kategorií zbraní hromadného ničení, ale rovněž jsou kategorií nejvražednější. Zatímco na následky dvou svržených atomových bomb na japonská města Hirošima a Nagasaki zemřelo 150 až 246 tisíc lidí (Radiation Effects Research Foundation 2010), počet obětí chemických zbraní je mnohonásobně vyšší. Pouze během hlavních konfliktů 20. století, je odhadováno na mrtvých a 3 miliony zasažených, přičemž do této statistiky není započteno více jak 4 miliony lidí popravených v plynových komorách vyhlazovacích táborů za druhé světové války. (Pitschmann a kol. 2001: 176) Chemické zbraně tedy v minulosti usmrtily několikanásobně větší počet lidí než zbraně jaderné a i z tohoto důvodu si zaslouží přinejmenším stejnou pozornost. Hrozbu opětovného použití chemických zbraní zvyšuje skutečnost, že díky jednodušší technologii výroby a rozsáhlým možnostem produkce jsou chemické zbraně nebezpečnější i co do významu jejich šíření. Rovněž existuje celá řada problémů, které se týkají pouze této kategorie zbraní hromadného ničení: desetitisíce tun chemických zbraní stále čeká na svou likvidaci, přičemž chemická demilitarizace naráží na celou řadu různých problémů. Nezabezpečené staré a zanechané chemické zbraně, jež jsou pozůstatkem světových válek a konfliktů dvacátého století, představují riziko pro místní obyvatelstvo. Stejně tak potopené chemické zbraně jsou rizikem pro mořské ekosystémy a lovící rybáře. S těmito problémy se musíme vypořádávat v době, kdy teroristé usilují o zbraně hromadného ničení, obchod s chemickými látkami rok od roku narůstá, objevují se nové chemické látky a s tím i nové možnosti produkce chemických zbraní. Navíc se chemická produkce přesouvá z rozvinutých zemí do zemí rozvojových, kde je bezpečnostní situace nejistá. S tím se pojí i řada dílčích problémů, jako nedostatečná právní ochrana a vymahatelnost práva, nedostatečná implementace Úmluvy o zákazu chemických zbraní (dále jen Úmluva) ve všech zemích, korupce a obcházení exportních kontrol. Na tyto problémy je potřeba urychleně reagovat. V následujícím příspěvku představím základní problémy vztahující se k chemické bezpečnosti, uvedu stav jejích řešení a nastíním možný budoucí vývoj. Pod pojmem chemická bezpečnost rozumím především svobodu od rizik a následků, jež jsou spojeny s chemickými zbraněmi, přičemž tato rizika jsou především zdravotní, environmentální, ekonomická a politická. Průběh chemické demilitarizace Studená válka zanechala dědictví v podobě téměř devíti milionů kusů munice, naplněné 70 tisíci tun nebezpečných látek (Organization for the Prohibition of Chemical Weapons; dále jen OPCW). V roce 1997 vstoupila v platnost Úmluva o zákazu chemických zbraní (dále jen Úmluva), v rámci které se její členové zavázali zlikvidovat veškeré chemické zbraně do deseti let od vstupu Úmluvy v platnost.

23 Globální bezpečnost v Obamově éře Jelikož hlavní dva vlastníci chemických zbraní demilitarizaci nestíhají, bylo rozhodnuto o posunutí termínů na rok (OPCW 2006) K držení chemických zbraní se přiznalo celkem šest států: Ruská federace, Spojené státy americké, Libye, Albánie, Indie a jeden stát, který si přeje zůstat v anonymitě, 16 označovaný v dokumentech doslova jako Členský stát. Zde je nutno podotknout, že členy Úmluvy nejsou státy, jejichž národní zájmy převažují výhody plynoucí ze členství a některé z nich prokazatelně vlastní chemický arzenál. Takovým příkladem je Severní Korea. (Nautilus Institute 2009: 7) Už tato samotná skutečnost zvyšuje riziko použití chemických zbraní těmito státními aktéry. Z členů Úmluvy doposud nezlikvidovaly svůj arzenál pouze dva státy USA a Ruská federace přičemž se dá s určitostí předpokládat, že nesplní svůj závazek a likvidaci do roku 2012 nestihnou: k loňskému roku USA zničily cca 60 % svých zásob, zatímco demilitarizace v Rusku zaostává více jak o 20 % za USA. (Arms Control Association 2009) V USA (stejně jako v Rusku) bylo rozhodnuto o likvidaci přímo na místě skladování, jelikož případný transport a manipulace s těmito látkami přináší daleko vyšší míru rizika. V USA má proběhnout likvidace celkem v 9 továrnách, speciálně vystavených k tomuto účelu. Tři z nich již svou práci dokončily, ve čtyřech továrnách likvidace probíhá a dvě ještě nebyly uvedeny do provozu (Arms Control Association 2008). Rád bych poukázat na to, že časové prodlevy likvidace a neplnění termínů zvyšují riziko úniku nebo použití skladovaných chemických zbraní nestátními aktéry. Podle odhadů si může útok na tato zařízení vyžádat stovky tisíc obětí. (The New York Times 2009) Případným terčem mohou být i jiné chemické továrny, které také mohou efektivně sloužit jako zbraně hromadného ničení, jak jsme mohli vidět na případu havárie továrny Union Carbide India ve městě Bhopal, při které zemřelo na 20 tisíc lidí a dalších zhruba 200 tisíc lidí bylo zraněno. (Varma a Varma 2005: 37) Zatímco v USA máme spíše drobné problémy, které doprovázejí průběh demilitarizace, jako nespokojenost místních komunit s likvidací chemických zbraní v blízkosti jejich domů, tak v Ruské federaci narážíme na celou řadu odlišných problémů, pramenících zejména z toho, že v Rusku jsou skladiště chemických zbraní situována v odlehlých místech. Nedostatek infrastruktury si vyžádal takřka od základu výstavbu nových měst: domů pro zaměstnance továrny, školy pro jejich děti, nemocnice specializované na případná zranění chemickými zbraněmi, monitorovací systém, kanalizaci atd. (Zakharov 2008: 70-73) Jedná se tedy o investice v řádu miliard dolarů, které se státy zavázaly poskytnout Rusku v rámci spolupráce G8. Je nutno podotknout, že financování zdaleka neprobíhá tak snadno, jak by byla potřeba a i z tohoto důvodu se výstavba některých zařízení určených pro likvidaci chemických zbraní o několik let opozdila. (Flournoy 2005: 2-11) Problémy spojené s financováním nejsou jedinou překážkou. Například skladiště chemických zbraní u města Pochep leží v zóně kontaminované radioaktivním spadem z černobylské havárie, což v praxi znamenalo velké úpravy v infrastruktuře města, které bylo z části vylidněno. (Anitsarenko 2008: 48) Pokud tedy zhodnotíme průběh chemické demilitarizace, byl snížen počet aktérů vlastnících deklarované chemické zbraně z šesti na dva. Tím se částečně redukovala hrozba použití zbraní státními aktéry, nicméně hrozba použití nestátními aktéry stále trvá. Je jasné, že se nepodaří 16 Je veřejně známo, že se jedná o Jižní Koreu.

24 Globální bezpečnost v Obamově éře zlikvidovat všechny deklarované zbraně do roku Pokud se podíváme na nejreálnější odhady, tak v případě likvidace amerického arzenálu se hovoří nejdříve o roku 2017 nebo dokonce (Global Security Newswire 2009) V případě Ruska situace není rovněž zcela příznivá. Je tedy pravděpodobné, že všechny chemické zbraně v této dekádě nebudou eliminovány, vzhledem k náročnosti procesu likvidace. Potopené chemické zbraně Potopené chemické zbraně představují riziko zejména pro životní prostředí, přesto je zařazuji do problematiky chemické bezpečnosti, jelikož se člověka přímo dotýkají. Například ve svém výzkumu Centrum Jamese Martina (James Martin Center for Non-proliferation Studies) lokalizovalo na světě nejméně 127 oblastí, ve kterých došlo ke shozům chemické munice do moří a oceánů, přičemž některá místa sloužila rovněž ke shozům konvenční munice a vyhořelých palivových článků jaderných elektráren. (James Martin Center 2009) Z evropského pohledu se jeví problematická zejména oblast Baltského a Severního moře, nicméně potopené chemické zbraně nalezneme i v Biskajském zálivu. Okupační mocnosti během druhé světové války musely čelit problému jak co nejrychleji a nejefektivněji zničit nacistický arzenál chemických zbraní čítající přes 300 tisíc tun chemické munice. Menší část byla převezena mocnostmi k dalšímu využití, ta větší skončila na dně moří. (Fokin a Babievsky 2007: 29-35) V současné době je munice v různém stádiu koroze a dochází k únikům toxických látek do moře a nepříznivým vlivům na ekosystém. V letech došlo k 439 incidentům, přičemž cca 75 % tvořili dánští rybáři lovící poblíž ostrova Borholm, kde se nachází místo nejobjemnějšího shozu v Baltském moři. Počet incidentů odpovídá pravděpodobnosti vylovení chemické munice v hodnotě 0,02 %. (Glasby 1997: 271) Aktuální vývoj nenaznačuje žádnou změnu v tomto trendu. V letech došlo mezi dánskými rybáři k 98 incidentům, při kterých bylo vyloveno přes tři tuny chemických zbraní. (Stock 2007: 5) U ostrova Borholm v Baltském moři je situace nejhorší, jelikož chemické zbraně byly potopeny do relativně malé hloubky, v moři jsou silné mořské proudy a dochází k pohybu sedimentů. Navíc některé chemické zbraně byly shazovány již během cesty k lokalitě určené pro shození a tak se munice může nacházet desítky mil od místa určení (Helsinki Commission 1994). Ke zvýšenému zájmu o tuto lokalitu u ostrova Borholm došlo v souvislosti s výstavbou plynovodu Nord Stream, který má danou lokalitou procházet a výstavba by mohla způsobit únik chemických látek ve velkém rozsahu. (WMD Insights 2008) Je nutno podotknout, že stále nejsou známa všechna místa shozů chemické munice, včetně počtů potopených lodí s chemickými zbraněmi na palubě. Nejsou známy ekologické a eko-toxikologické efekty bojových plynů v mořské vodě, nejsou vypracovány národní směrnice pro rybáře, jak zacházet s vylovenou municí nebo jak si počínat v případě incidentů a rovněž není znám stav koroze shozené munice. (Stock 2007: 6-7) Výzkum výše zmíněných vlivů si vyžaduje přesné informace a je paradoxní, že USA a Velká Británie se rozhodly prodloužit režim utajení dokumentů týkajících se shozů munice do moře (původně stanoven na 50 let) o dalších 20 let. (Nezavisimaya Gazeta 2008) Jedná se tedy o problém, který zasahuje do mnoha oblastí. Úmluva o zákazu chemických zbraní poměrně přísně stanovuje podmínky shazování chemických zbraní do moře a osvobozuje státy, které shodily chemickou munici do moře před rokem 1985, od jakéhokoliv závazku přiznat shozy před tímto datem [Convention on the Prohibition of the

25 Globální bezpečnost v Obamově éře Development, Production, Stockpiling and Use of Chemical Weapons and on thein Destruction (dále jen CWC): Article III (2)]. Toto datum přitom bylo po dlouhém vyjednávání záměrně stanoveno tak, aby všichni aktéři nemuseli v této věci nic dělat. Neexistuje tedy jakákoli právní povinnost států deklarovat shozené chemické zbraně do moře po druhé světové válce. Naštěstí v současné době probíhá několik projektů, které se daným problémům věnují, a vytvořila se síť pro mezinárodní spolupráci. 17 V podstatě existují tři typy řešení tohoto problému: zaprvé je možné chemickou munici ponechat na svém místě podlehnout korozi a čelit tak případné ekologické katastrofě. Za druhé je možné ji vylovit a přesunout do hlubších a bezpečnějších vod, nebo zatřetí je možné ji vylovit a bezpečně ekologickým způsobem zlikvidovat. Je nutno podotknout, že jakákoliv manipulace s sebou přináší určitá rizika, navíc ačkoliv poslední zmíněná možnost se jeví jako nejcitlivější vůči životnímu prostředí, na druhou stranu je nejnákladnější a nejnebezpečnější pro personál manipulující s touto municí. Potopená chemická munice tedy zatím přináší více otázek než odpovědí na to, jak velké riziko ve skutečnosti představuje. Přestože se vědecké názory na vliv jedovatých látek na mořské prostředí a organismy liší (WMD Insights 2008), neměla by se tato hrozba podceňovat. Staré a zanechané chemické zbraně Úmluva o zákazu chemických zbraní definuje jako staré chemické zbraně ty, které byly vyrobeny před rokem 1925 nebo takové, které byly vyrobeny v letech , a byly poškozeny v takovém rozsahu, že je už nelze použít. Zanechané chemické zbraně jsou pak takové, které stát zanechal na území jiného státu po 1. lednu 1925 bez jeho souhlasu [CWC: Article II (5-6)]. Tyto zbraně byly v drtivé většině ponechány napospas povětrnostním podmínkám ve volné přírodě, a tak rovněž představují vysoké riziko, jak ekologické, tak zdravotní a jsou tedy součástí chemické bezpečnosti. Ačkoliv jejich použitelnost je limitována jejich stářím a špatným funkčním stavem, podle některých států by mohly být použity teroristy. Pokud pomineme toto riziko (které je ve většině případů díky nepoužitelnosti takovéto munice poměrně malé), stále existuje riziko náhodného objevu lidmi, ke kterému dochází poměrně často. Například v Belgii téměř každý týden hlásí farmáři objevy částí nebo celých kusů staré chemické munice. Daleko větším rizikem jsou pak zanechané chemické zbraně, které představují problém především v Číně, kde byly zanechány japonskou armádou. Chemické zbraně byly zanechány v Číně před půl stoletím a nacházejí se téměř na 30 místech. Počet úmrtí následkem intoxikace při náhodné manipulaci či objevu zanechané chemické munice je čínskou stranou odhadován na dva tisíce, přičemž nejohroženější skupinou jsou dělníci pracující na stavbách a hrající si děti. (Weekly Treaty Review 2006) Celkový počet chemické munice je odhadován na 300 až 400 tisíc kusů, 18 přičemž největší množství se nachází v oblasti Haerba-ling. Pro likvidaci několika desítek tisíc kusů zanechané munice byl vytvořen speciální mobilní systém. (Nishi 2007) Likvidace této munice v první fázi připomíná mravenčí práci archeologů pracujících na vykopávkách. S každým kusem 17 V této spolupráci jsou zapojeny výzkumné instituty a univerzity z Finska, Ruska, Belgie, Německa, Litvy a Dánska. 18 Odhady se liší. Podle některých oficiálních odhadů se může jednat až o 700 tisíc kusů chemické munice.

26 Globální bezpečnost v Obamově éře munice se tedy pracuje individuálně s ohledem na nejvyšší bezpečnost pracovníků. Situace je komplikovaná tím, že zkorodovaná munice již ztratila povrchový nátěr s označením a na místě se většinou nachází více typů munice, přičemž konvenční munice často bývá smíchána s municí chemickou, často se také nachází poměrně hluboko podzemí nebo na dně řek. Proto hledání probíhá pomocí detektoru kovu a každé podezření nálezu je označeno vlaječkou. (Nishi 2007) Z výše zmíněných důvodů je celý proces od vyjmutí zanechané munice ze země až po její zabalení a přípravě k transportu velice časově náročný. Po identifikaci je již označená a řádně zabalená munice převezena k dočasnému skladování. Druhá část likvidace spočívá v rozebrání munice a zničení chemických látek. Odpad, stejně jako například kontaminovaná zemina z místa nálezu, je bezpečně zpracován. Proces likvidace chemické munice je rovněž náročným technologickým problémem. Jelikož munice je často naplněna více druhy bojových plynů, nemůže být použita jednotná technologie jejich likvidace (Coman-Enescu 2001: 20). Tato skutečnost si v praxi vyžaduje individuální přístup k munici i během likvidace jejího obsahu, což rovněž prodlužuje délku celého procesu. Proces likvidace staré a zanechané chemické munice je tedy časově velice náročný a lze předpokládat, že bude probíhat ještě několik let. Zde je nutno zmínit, že nebyla pravděpodobně objevena všechna místa, kde se tyto zapomenuté zbraně nacházejí, a může i nadále docházet k náhodným objevům. Od roku 1991 do roku 2007 bylo v rámci čínsko-japonské spolupráce provedeno 74 vyšetřovacích misí, za účelem odhalení místa podezřelého z uložení zapomenutých chemických zbraní. (Nishi 2007) Chemický terorismus Terorismus je jmenovatelem, který zvyšuje aktuálnost výše zmíněných hrozeb chemické bezpečnosti. Je nutno podotknout, že chemický terorismus není ničím novým a není výsadou zejména posledních několika let. Od roku 1945 bylo evidováno několik velkých teroristických útoků a pokusů o teroristický útok za použití chemikálií či bojových plynů. (Tucker 2000) Se změnou geopolitické situace následující po pádu Sovětského svazu se změnila i struktura aktérů mezinárodní bezpečnosti. Vedle států do mezinárodního dění stále častěji začali vstupovat nestátní aktéři. Proces globalizace pak tyto nestátní aktéry posílil dříve nevídaným způsobem na úkor tradičních aktérů. (Wirtz 2008: ) Aféra pákistánského vědce Abdula Kádíra Chána, který dlouhá léta obcházel mezinárodní exportní kontroly a pomohl vybudovat jaderný program několika státům, je toho důkazem. Spolu se změnou mezinárodního prostředí a naskytnutím se nových možností se mění i modus operandi terorismu a jisté změny můžeme pozorovat i u terorismu provedeným chemickými zbraněmi. Po sarinovém útoku v Tokijském metru v roce 1995, při kterém díky neefektivně zvolenému způsobu rozptylu zemřelo pouze sedm lidí a na pět tisíc jich bylo zraněno (Okumura et al. 1998: ), se uvažovalo, že teroristé budou i nadále vyhledávat a používat bojové plyny k teroristickým útokům. Jak útok v Tokiu prokázal, nestátním aktérům se podařilo překonat finanční a technologické překážky při výrobě bojových látek. Následný vývoj však ukázal odlišné tendence, které byly pravděpodobně zapříčiněny několika skutečnostmi, na které upozorňuje Jonathan Tucker. Teroristický útok za použití zbraní hromadného ničení s následkem tisíců obětí vyvolá silnou protireakci, která pravděpodobně

27 Globální bezpečnost v Obamově éře ohrozí samotnou existenci teroristické skupiny. (Tucker 1996: 168) Tato situace platí za předpokladu, že považujeme teroristy za racionální aktéry. Druhá skutečnost je technického charakteru: výroba a způsob efektivního rozptylu představují technické překážky, které odrazuje mnoho teroristických skupin od užití zbraní hromadného ničení. (Tucker 1996: 168) Třetí skutečností může být u skupin bojujících za politické cíle možnost odrazení stávajících příznivců. Například někteří odborníci se domnívají, že teroristická organizace Al-Kajdá nepoužije zbraně hromadného ničení, jelikož jejím posláním je získat masovou podporu muslimů a korán nediskriminační zabíjení civilistů nedovoluje. (Browne 2008: 97-98) Na základě výše zmíněných skutečností můžeme tedy tvrdit, že sarinový útok v Tokiu v roce 1995 byl výjimkou a nenaznačoval novou etapu vývoje ve strategii chemického terorismu a posunu směrem ke zvýšenému zájmu o použití bojových plynů. Právě naopak: zdá se, že po útocích v Tokiu teroristické skupiny reflektovali nevýhody užití zbraní hromadného ničení a zaměřili se na užívání konvenčních trhavin. Tyto trhaviny pak často byly vytvářeny z komerčně dostupných chemických látek. Tzv. Improvizovaná výbušná zařízení jsou dnes největším problémem vojáků bojujících v Iráku a Afghánistánu, kde mají na svědomí přes polovinu obětí. Teroristické skupiny využívají internetu pro zveřejňování svých návodů, což umožňuje buňkám v běžné velikosti 5-6 lidí operovat téměř nezávisle. (Wilson 2007: 2) Značná část trhavin a technologie je do těchto zemí pašována přes hranice, nicméně současný trend ukazuje, že teroristé jsou schopni tyto trhaviny vyrábět sami. I zde narážíme na problematiku látek dvojího využití, kdy například běžně dostupná hnojiva mohou být použita pro výrobu toxických chemických látek nebo výbušnin. To je například případ dvou skupin napojených na al-káidu Džama Islamíja z Malajsie a skupiny kolem Abú Músy Zarkávího. Malajská policie v roce 2004 zabavila azid sodný, který se dá použít k výrobě chemické i konvenční bomby a je běžně dostupný fungicid nebo pesticid. (Kosal 2008: 72) Z Iráku je rovněž znám případ sítě Al-Abúd, která v roce 2003 vycvičila bagdádského chemika Jayshe Muhammeda, který se snažil vyprodukovat nervový plyn tabun. Jaysh Muhammed přitom obstaral všechny potřebné látky pro výrobu nervového plynu od místních farmářů a z chemické průmyslové zóny. (Kosal 2008: 72) Teroristé si tedy předávají zkušenosti, jak vyrobit z chemických látek improvizovaná výbušná zařízení, popřípadě využít svých znalostí k vyprodukování bojových plynů. Složky dvojího využití a přístup k informacím jim tyto záměry usnadňují. Je zřejmé, že tato pouliční chemie hraje v taktice gerilového boje poměrně důležitý význam. Již nestačí upínat svou pozornost na tradiční bojové chemické látky a je třeba rozšířit pozornost na stovky, možná tisíce chemikálií, které se mohou proměnit v rukou teroristů v improvizovaná výbušná zařízení či nekonvenční munici. Přestože globalizace teroristům otevřela nové možnosti, chemický terorismus v masovém rozsahu, alespoň co se následků týče, bude v nejbližších letech i nadále dílem několika vzdělaných radikálů. Mezinárodní úsilí v boji proti šíření chemických zbraní V současné době existuje několik mezinárodních iniciativ, které přímo či nepřímo znesnadňují šíření chemických zbraní a přispívají tak ke zvýšení mezinárodní bezpečnosti. Zde bych si dovolil zmínit

28 Globální bezpečnost v Obamově éře především Australskou skupinu, Proliferační bezpečnostní iniciativu (PSI) a spolupráci pod záštitou OPCW. Australská skupina je neformální sdružení 40 států a Evropské komise, které se rozhodly zpřísnit exportní kontroly s chemickými a biologickými látkami dvojího využití (The Australia Group 2009). Jedná se tak o multilaterální exportní kontrolní režim, podobně jako je Skupina jaderných dodavatelů (Nuclear Supplies Group), Kontrolní režim raketových technologií (Missile Technology Control Regime) nebo Waasenaarská ujednání (Waasenaar Arrangements). Je nutno podotknout, že Australská skupina je sama o sobě kontroverzní iniciativa. Členství v Australské skupině s sebou přináší celou řadu dobrovolných závazků, jako rozšíření seznamu nebezpečných látek, podléhajícím povolení k exportu, nad rámec příloh I až III Úmluvy, což je některými členy vnímáno jako porušení článku XI Úmluvy, kde je zaručen volný obchod s chemickými látkami, které nejsou uvedeny v příloze I až III Úmluvy (The Henry L. Stimson Center 1997). Tento rozpor je citlivě vnímán zejména rozvojovými státy, které obviňují vyspělé země s rozvinutým chemickým průmyslem z protekcionismu a tvoření překážek volného obchodu, na který mají členské státy podle článku XI Úmluvy právo. V praktické politice na půdě OPCW je tato skutečnost diplomaticky reflektována téměř v každém prohlášení států, která jsou věnována článku XI Úmluvy. 19 Dle mého názoru tato pozice vyspělých průmyslových států a existence Australské skupiny má své opodstatnění: jedna věc je nárokovat práva, která daným zemím patří na základě článku XI Úmluvy, ovšem proti tomuto argumentu stojí fakt, že Úmluva nebyla ve všech zemích implementována rovnoměrně a důsledně. Odborníci na mezinárodní právo jsou v tomto ohledu rovněž rozděleni. Někteří prohlašují praktiky Australské skupiny za protiprávní, někteří prosazují argument, že článek XI Úmluvy nelze vykládat samostatně a musí být brán v kontextu i jiných článků, tedy že státy jsou povinny zdržet se výroby chemických zbraní nebo jakýmkoliv způsobem tuto výrobu umožnit. V mnoha zemích neexistují zákony a efektivní systém kontrol, který by výrobu nebezpečných látek vyloučil nebo znemožnil. Tento problém je navíc posílen skutečností existence cca 100 tisíc druhů chemických látek a odhadovaným objevem 1500 nových chemických látek ročně, přičemž v mnoha případech nejsou známy jejich vlastnosti. Navíc se chemická produkce se přesouvá právě do těchto rozvojových zemí. (Monosson 2007) Je otázkou, do jaké míry je Australská skupina efektivním režimem, jelikož se jedná poměrně o uzavřenou, neformální skupinu a informace o jejím fungování prakticky nejsou k dispozici. Můžeme však předpokládat, že jakákoli exportní kontrola chemických látek nad rámec přílohy I až III Úmluvy je pozitivní z hlediska bezpečnosti. Pokud přihlédneme k trendu přesunu produkce a relativně rychlému vývoji nových chemických látek, tak rovněž můžeme předpokládat, že k politickým střetům mezi vyspělými a rozvojovými státy bude docházet stále častěji. Druhou mezinárodní aktivitou s velkým potenciálem je Proliferační bezpečnostní iniciva (Proliferation Security Initiative; dále jen PSI). Dne 31. května 2003 americký prezident George W. Bush představil PSI, která je zaměřena na vytvoření mezinárodních dohod a partnerství proti šíření zbraní hromadného 19 Autor vypracoval pro OPCW analýzu vývoje postojů jednotlivých států k článku XI Úmluvy, avšak jedná se o politicky citlivý dokument. Z tohoto důvodu nelze zveřejnit jeho závěry.

29 Globální bezpečnost v Obamově éře ničení (US Department of State 2008). Iniciativa získala podporu OSN a od počátku se k ní připojilo 60 zemí. (Schulman 2006: 18) Členové PSI se zavázali vytvořit koordinovanější a efektivnější přístup, který zabrání šíření zbraní hromadného ničení, stejně tak i systémů jejich doručení a podobných prostředků, zejména nestátním aktérům. V praxi se tak státy v rámci PSI zavázaly umožnění kontrol lodí a letadel, které jsou podezřelé z přepravy zbraní hromadného ničení a raketových technologií. K hlubšímu zapojení EU do této iniciativy došlo krátce po summitu G8 v Evianu 28. června 2003, kdy bylo sepsáno společné prohlášení EU a USA týkající se šíření zbraní hromadného ničení a obav z nestátních aktérů, přičemž nejvyšší obavy byly zmíněny v souvislosti se Severní Koreou a Íránem. (Australian Government 2009) Tyto obavy se týkaly především jaderných zbraní a technologií jejich výroby, avšak PSI se zaměřuje i na chemické zbraně, které díky preventivním kontrolám dopravních prostředků může odhalit. PSI byla již od svého počátku označována jako za kontroverzní, jelikož podle některých zemí ustanovuje právo kontroly plavidel třetí strany, čímž je porušena Úmluva OSN o námořním právu z roku (Warden 2004: 43-58) Ačkoliv tato otázka legitimity není zcela vyřešena, útoky somálských pirátů a požadavek větší bezpečnosti na moři poukázaly na nový pohled. Evropská unie spustila ve spolupráci s NATO operaci Atalanta, která může být zdařilým případem propojení EU, NATO, USA a PSI. Navíc již od počátku (mimo OSN) je EU druhým nejsilnějším zdrojem legitimity PSI. (Schulman 2006: 14) Přestože se zdálo, že potenciál PSI byl zcela naplněn koncem roku 2005, tak PSI uspěla ve vytvoření mezinárodní platformy pro boj proti šíření zbraní hromadného ničení, která je plně využitelná i dnes. I zde však zůstává otázkou, jaká je účinnost prevence v oblasti šíření chemických zbraní. Jeví se jako nepravděpodobné objevení zásilky chemických zbraní v kontejneru nákladní lodi, když existují daleko jednodušší postupy získání chemických zbraní přímo v místě určení. Tuto pravděpodobnost objevu snižuje i objem rostoucího mezinárodního obchodu, přesun výrobních kapacit do rozvojových zemí a snadnější přístupnost technologií výroby. Zde můžeme také pozorovat kontroverzi podobnou Australské skupině, kdy nečlenské státy argumentují nelegálností iniciativy. Australská skupina i PSI tedy nepředstavují dostatečnou garanci proti šíření chemických zbraní. Potenciál PSI může být značně rozšířen přístupem nových členů, zvláště pak s rozvinutým chemickým průmyslem, užší spolupráci s národními autoritami a sdílením informací. Na půdě OPCW se rovněž diskutuje oblast mezinárodní spolupráce v boji proti šíření chemických zbraní. V rámci OPCW funguje Oddělení mezinárodní spolupráce a pomoci, které má za úkol provádět rozhodnutí přijatá Konferenci smluvních stran. Toto oddělení funguje na základě článku XI Úmluvy, a přestože bylo vytvořeno několik programů, které mají převážně rozvojový charakter, v současné době probíhá na půdě OPCW neformální debata o článku XI, který by mohl získat nový obsah. Současné programy se zaměřují především na vzdělávání analytických chemiků z rozvojových zemí, od kterých se předpokládá, že budou šířit získané know-how v zemích původu a budou se podílet na zlepšení legislativní úpravy vztahující se k bezpečnosti v chemickém průmyslu v zemích původu. Rovněž lze zmínit Program podpory konferencí, v rámci kterého si odborníci z celého světa mohou předávat cenné informace o bezpečnosti v chemickém průmyslu a mírovém využití chemie. Ačkoliv tyto aktivity mají pouze nepřímý vliv na chemickou bezpečnost, nepochybně se jedná o cestu, kterou mohou být řešeny aktuální problémy. Špatná legislativní situace v rozvojových zemích či nedostatečná implementace Úmluvy je v mnoha případech pouze následkem neznalosti problému ze strany

30 Globální bezpečnost v Obamově éře členských států a nedostatku personálních kapacit (pomineme-li strukturální jevy jako korupce, nedostatečná vymahatelnost práva, slabost institucí apod.). Mezinárodní konference, školící programy, přístup k informacím, všeobecné vzdělávání o možnostech mírového využití chemie atd., je cesta, jak tyto problémy alespoň nepřímo řešit. Bohužel i zde narazíme na praktické limity zejména technickoorganizačního charakteru, ať již se jedná o omezené personální možnosti, nebo otázky rozpočtu. Závěr Chemické zbraně a možnosti jejich kontroly budou i nadále mezinárodním problémem. Ačkoliv pravděpodobně nemůžeme počítat s dokončením chemické demilitarizace v této dekádě, je velice důležité, že stávající arzenály chemických zbraní jsou likvidovány pod přísným mezinárodním dohledem. Můžeme tvrdit, že s likvidací posledních kusů munice dojde k významnému momentu v dějinách mezinárodní bezpečnosti, kdy po více jak sto letech státy nebudou vlastnit chemické zbraně (vyjma států, které nejsou členy Úmluvy). S dokončením této demilitarizace klesne riziko teroristických útoků na sklady chemických zbraní, či riziko případné ztráty munice určené k likvidaci. Nicméně otazníky stále převládají nad tím, zda všechny státy deklarovaly všechny své chemické zbraně a jak přimět také státy, které nejsou členy Úmluvy, k úplnému chemickému odzbrojení. Potopené chemické zbraně pak budou stále citelnějším problémem zejména z ekologického hlediska a přímým vlivům na rybolov. I zde zůstává nezodpovězena otázka, zejména díky nedostatečnému výzkumu a neznalosti celkového množství potopených zbraní, zda může dojít k ekologické katastrofě dosud nevídaných rozměrů, či zda případný únik toxických látek ze zkorodované munice představuje pouze marginální riziko. V horizontu několika let můžeme očekávat dokončení likvidace starých chemických zbraní a zanechaných chemických zbraní v Číně. Určité změny můžeme pozorovat u taktiky chemického terorismu. Můžeme pozorovat nástup pouliční chemie, kdy vzdělaní teroristé předávají své zkušenosti bojovníkům, kteří se naučili využívat komerčně dostupné chemické látky k výrobě improvizovaných výbušných zařízení a jiných trhavin. Boj proti chemickému terorismu se tedy posouvá do nové dimenze, kdy je nutné nebrat v potaz pouze možné použití známých bojových plynů, ale i širší možnosti využití tisíců alternativních chemických látek. S chemickým terorismem souvisí i mezinárodní úsilí v boji proti šíření chemických zbraní. Multilaterální exportní kontrolní režim jako Australská skupina, který je založen na neformálních setkáních a dobrovolnosti implementace, nezaručuje dostatečný systém kontrol vývozu chemických látek. Navíc stále probíhá debata o jeho legitimitě. Stejný problém nalézáme i u Proliferační bezpečnostní iniciativy, která umožňuje kontroly dopravních prostředků třetích států. I PSI je omezenou formou spolupráce, zejména vzhledem k možnostem produkce chemických látek v zemích určení a rozšíření přístupu k technologii výroby. Jistou nadějí může být nalezení nového obsahu článku XI Úmluvy o mírovém využití chemie a mezinárodní spolupráci. Ačkoliv akceschopnost OPCW je limitována, nové programy spolupráce v této oblasti představují nástroj, kterým je možno odpovědět nepřímo na dílčí problémy, jako je nedůsledná a nejednotná implementace Úmluvy do národní legislativy států. Vzhledem k fenoménu přesunu chemického průmyslu z rozvinutých zemí do zemí

31 Globální bezpečnost v Obamově éře rozvojových, růstu objemu mezinárodního obchodu, objevování nových chemických látek a to vše ve stínu mezinárodního terorismu, je vyšší míra spolupráce na tomto poli nejen žádoucí, ale i nezbytná. Literatura Anitsarenko, Vasiliy Regional Aspects of Chemical Weapons Destruction in the Bryansk Oblast. In: Tenth Russian National Dialogue on Chemical Weapons Nonproliferation and Destruction, October 28-29, 2008, Moscow, Russia. Ed. Paul F. Waulker. Moscow: Green Cross Russia, 48. Arms Control Association Destruction Complete at U.S. Chemical Weapons Site. Arms Control Today, October (http://www.armscontrol.org/act/2008_10/destructioncw) Arms Control Association Russia,U.S. Lag on Chemical Arms Deadline. Arms Control Today, July/August (http://www.armscontrol.org/act/2009_07-08/chemical_weapons) Australian Government Department of Foreign Affairs and Trade: Proliferation Security Initiative (PSI) - Chairman's Statement. (http://www.dfat.gov.au/globalissues/psi/chair_statement_0603.html) Browne III, W. W.: : Constituency constraints on violence: Al-Qaeda nad WMD. In: Globalization and WMD Proliferation: Terrorism, transnational network, and international security. Eds. James A. Russell and James J. Wirtz. London: Routledge Coman-Enescu, Gabriela The disposal of abandoned chemical weapons and the potential impal of the CWC. OPCW Synthesis (June 2001). Archiv autora. Convention on the Prohibition of the Development, Production, Stockpiling and Use of Chemical Weapons and on thein Destruction. The Organization for the Prohibition of Chemical Weapons (http://www.opcw.org/chemical-weapons-convention/download-the-cwc/) Flournoy A Michéle The G-8 Global Partnership: Successes and Shortcomings: Testimony before the Subcommittee on International Terrorism and Nonproliferation. United States House of Representatives.Washingotn: Center for Strategic and International Studies, Fokin, A. V. Acad a Babievsky, K. K Chemical Echo of the Wars. In: Sea-Dumped Chemical Weapons: Aspects, Problems and Solutions. Ed. Alexander V. Kaffka. Dodrdrecht: Kluwer Academic Publishers, Glasby, G. P Disposal of chemical weapons in the Baltic Sea. The Science of the Total Environment 206 (1997): Global Security Newswire Pentagon Must Meet Chemical Weapons Disposal Deadline, U.S. Lawmakers Say. Wednesday, Aug. 26, (http://gsn.nti.org/gsn/nw_ _9408.php)

32 Globální bezpečnost v Obamově éře Helsinki Commission Report on Chemical Munitions Dumped in the Baltic Sea. Report to the 15th Meeting of Helsinki Commission 8-11 March 1994 from the Ad Hoc Working Group on Dumped Chemical Munition. Archiv autora. James Martin Center for Non-proliferation Studies Chemical Weapon Munitions Dumped at Sea: An Interactive Map. (http://cns.miis.edu/stories/090806_cw_dumping.htm) Kosal, Margaret E.: Near-term threats of chemical weapons terrorism. In: Globalization and WMD Proliferation: Terrorism, transnational network, and international security. Eds. James A. Russell and James J. Wirtz. London: Routledge Monosson, Emily Chemical Use in Africa. United Nations Environment Programme. April 12, Databáze OPCW. Nautilus Institute North Korea's Chemical and Biological Weapon Programs: Asia Report N June Seoul/Brussels: International Crisis Group. (http://www.nautilus.org/fora/security/09051cicg.pdf) Nezavisimaya Gazeta Chemical Weapons Dealayed Action: Sunken German Chemical Weapons Feared To Become Unsealed (http://en.ng.ru/energy/ /4_weapons.html) Nishi, Masanori Abandoned Chemical Weapons in China Efforts for early destruction. Abandoned Chemical Weapons Office, Cabinet Office, Government of Japan. May 15, Archiv autora. Okumura, Tetsu et all The Tokyo subway sarin attack: disaster management, part 1: Community emergency response, part 2: Hospital response. Academic Emergency Medicine, 5 (6). Organization for the Prohibition of Chemical Weapons Annual Chemical Weapons Convention Conference Concludes; Final Stockpile Destruction Deadlines Extended to Den Haag: OPCW (http://www.opcw.org/news/news/article/annual-chemical-weapons-convention-conferenceconcludes-final-stockpile-destruction-deadlines-exten-1/) Organization for the Prohibition of Chemical Weapons. Nedatováno. Destruction of chemical weapons. Den Haag: OPCW (http://www.opcw.org/our-work/demilitarisation/destruction-of-chemical-weapons/) Pitschmann, Vladimír a kol Boj ohněm, dýmem a jedy. Nejstarší historie vojenského použití chemických a zápalných látek a vznik moderní chemické války. Kounice: MS Line. Radiation Effects Research Foundation Frequently Asked Questions. (http://www.rerf.or.jp/general/qa_e/qa1.html) Schulman, Mark R.: The Proliferation Security Initiative As a New paradigma for Peace and Security. Strategic Studies Institute, April 2006.

33 Globální bezpečnost v Obamově éře Stock, Thomas Sea-dumped chemical weapons under CWC more questions than answers? Pugwash Meeting no. 324, 52 nd Pugwash CBW Workshop. Archiv autora. The Australia Group: Fighting the Spread of Chemical and Biological Weapons, Strengthnening global Security. (http://www.australiagroup.net/en/index.html) The Henry L. Stimson Center: Issue Brief: The CWC Critics Case Against Articles X and XI: Nonsense (April 1997). (http://www.stimson.org/cbw/?sn=cb ) The New York Times Chemical Plants Could Be More Safe. 4 August (http://www.nytimes.com/2009/08/04/opinion/04tue2.html?_r=3) Tucker, Jonathan B Toxic Terror: Assessing Terrorist Use of Chemical and Biological Weapons. Cambridge: Monterey Institute Press. Tucker, Jonathan B Chemical/Biological Terrorism: Coping with a New Threat. Politics and the Life Sciences, Vol. 15, No. 2 (Sep., 1996). United States Department of State Diplomcacy in Action: Proliferation Security Initiative. (http://www.state.gov/t/isn/c10390.htm) Varma, Roli a Varma R. Daya The Bhopal Disaster of Bulletin of Science, Technology & Society 25, č. 1, Warden Herbert N Overcoming Challenges to the Proliferation Security Initiative. Naval Postgraduate School, Monterey, California. Archiv autora. Weekly Treaty Review Japan To Restart Disposal of Wartime Chemical Weapons in China's Jilin. Open Source Center, 18 August Document CPP Databáze OPCW, Archiv autora. Wilson, Clay Improvised Explosive Devices (IEDs) in Iraq and Afghanistan: Effects and Countermeasures. CRS Report for Congress. (http://www.fas.org/sgp/crs/weapons/rs22330.pdf) Wirtz, James J Conclusion. In: Globalization and WMD Proliferation: Terrorism, transnational network, and international security. Eds. James A. Russell and James J. Wirtz. London: Routledge. WMD Insight Sea-Dumped Chemical Weapons: An Old Problem Resurfaces. March 2008 Issue. (http://www.wmdinsights.com/i23/i23_g1_sea-dumpedchemicalweapons.htm) Zakharov, Evgeniy The Destruction of Chemical Weapons and Resolution of Local Community Problems. In: Tenth Russian National Dialogue on Chemical Weapons Nonproliferation and Destruction, October 28-29, 2008, Moscow, Russia. Ed. Paul F. Waulker. Moscow: Green Cross Russia:

34 Globální bezpečnost v Obamově éře Vševojskový charakter Armády České republiky Rostislav Fridrich Abstrakt: Charakter Armády České republiky jakožto specializované či vševojskové síly je rozhodující pro obranyschopnost České republiky, stejně jako pro její mezinárodně-politické postavení. Specializovaná armáda není schopna plnit širokou škálu bojových a nebojových úkolů a stát, který by preferoval tento typ armády, by byl v případě ohrožení odkázán na své spojence. Naproti tomu vševojsková armáda je schopna plnit velkou paletu bojových i nebojových úkolů a v případě ohrožení země je schopna z velké části zajistit její efektivní obranu. Samozřejmě, že záleží na charakteru případného ohrožení, ovšem vždy je výhodnější spoléhat raději sám na sebe, než být odkázán na ostatní. Připravenost na ty nejméně pravděpodobné bezpečnostní hrozby výrazně snižuje možný moment překvapení, který s sebou mohou určité hrozby nést. Abstract: It is crucial point for Czech Republic to have specialized or complex army because of its striking power and its international position. Specialized army is not capable of fulfill many combat and non-combat tasks, and state which would prefer this kind o army, would be reliant on its allies in case of essential threat. Complex type of army is capable of fulfill practically all of combat and non-combat tasks and in case of any threat is this army powerful enough to effectively defend state territory. Character of threat is always important, but it is much more preferable to rely on ourselves, than to be dependent on others. And it is more effective to be prepared to the most unlikely security threat, because this preparation dramatically lowers possible moment of surprise, that can these security threats take. Úvod Vojenská a armádní problematika v rámci bezpečnostní oblasti je životně důležitá pro zajištění efektivní obrany země. Zatímco zájem o bezpečnostní problematiku jako celek se v poslední době neustále zvyšuje, témata ryze vojenská jsou stále poměrně v pozadí. Mezi bezpečnostní témata se v současné době kromě vojensko-politické problematiky řadí i okruhy ekonomické, sociální a environmentální. Nelze však přehlédnout, že oblast vojenská stále hraje velmi důležitou roli. Otázka jak nejefektivněji zajistit bezpečnost České republiky je tématem velmi obsáhlým. Ve svém příspěvku se zaměřuji na oblast vojenskou a cílem práce je představit možnost posilování vševojskového charakteru Armády České republiky, neboť důraz na specializaci Armády České republiky nebere v potaz možné budoucí hrozby, které se od současných hrozeb asymetrických mohou výrazně lišit. Česká republika by proto měla podporovat budování Armády České republiky jakožto vševojskové síly, která je schopná efektivně plnit komplexní bojové i nebojové úkoly za jakýchkoli podmínek.

35 Globální bezpečnost v Obamově éře Budování silné vševojskové armády 20, která je ovšem pod plnou kontrolou civilního sektoru, také může přispět ke zvýšení respektu České republiky na mezinárodním poli. Účast některých jednotek Armády České republiky (dále jen AČR) v zahraničních misích zvyšuje již dnes prestiž naší země v zahraničí, ovšem otázkou zůstává míra této prestiže. Česká republika by si mohla dovolit mnohem větší angažovanost na mezinárodním poli skrze vojenské zahraniční mise, čímž by se následně zvýšila i míra mezinárodněpolitického respektu. Ovšem budování vševojskové armády nesouvisí pouze s navyšováním účastí jednotek AČR v zahraničních misích. Podstatnějším tématem je obrana samotné České republiky. V současné době sice neexistuje přímé vojenské ohrožení naší země, ale rozhodující je v tomto případě ochota být připraven i na tu nejneočekávanější variantu. Mezi tyto nejméně pravděpodobné hrozby spadá velký konvenční vojenský střet mezi dvěma jasně vymezenými bloky. Ovšem, ač se jedná o velmi nepravděpodobnou možnost, nikdy ji nelze úplně vyloučit. Navíc obrana státního území, suverenity, principů demokracie, právního státu a životů obyvatel patří mezi základní a klíčové úkoly ozbrojených sil země. (Balabán et al. 2007: 116) AČR tudíž, jakožto hlavní prvek ozbrojených sil, musí být k plnění těchto úkolů uzpůsobena. V práci jsou čerpány informace především z několika dokumentů, týkajících se zajišťování bezpečnosti České republiky. Jedná se o Bezpečnostní strategii České republiky z roku 2003 a Vojenskou strategii České republiky z roku Pro vymezení základních termínů a pojmů je použita publikace Česká bezpečnostní terminologie, kterou editoval Petr Zeman. Mezi další použité publikace vztahující se k vymezení bezpečnostní problematiky patří kniha Barryho Buzana, Ole Waevera a Jaapa de Wildeho Bezpečnost. Nový rámec pro analýzu. Přínosem se také stal sborník Bezpečnost a strategie. Východiska Stav Perspektivy kolektivu autorů pod vedením Šárky Waisové. Informace o charakteristice ozbrojených sil a jejich složení jsou čerpány ze sborníku Kapitoly o bezpečnosti editorů Miloše Balabána, Jana Duchka a Libora Stejskala. Velmi přínosným pro tento text, především pro charakteristiku specializované a vševojskové armády, se také stal rozhovor s velitelem Společných sil 21, panem generálmajorem Ing. Hynkem Blaškou. Příspěvek je rozdělen do šesti částí. V první kapitole jsou nastíněna základní terminologická fakta, ve druhé části textu je analyzováno bezpečnostní prostředí a možné budoucí hrozby, které by se mohly objevit. Třetí kapitola se podrobněji věnuje definici specializované a vševojskové armády a současné situaci Armády České republiky. Ve čtvrté kapitole jsou nastíněny úkoly, které by měly ozbrojené síly plnit. Pátá kapitola se věnuje významu členství České republiky v NATO a šestá kapitola je zaměřena na vybrané nedávné vojenské konflikty, které jsou analyzovány vzhledem k charakteru použitých armád. 20 Pojem vševojsková armáda je ve vojenské terminologii běžně používán. Tento termín je podrobněji vysvětlen níže, nicméně vzhledem k jeho určité neobratnosti je vhodné jeho běžné používání zmínit již na tomto místě. 21 O struktuře Společných sil a o celkové organizaci Armády České republiky viz internetové stránky Ministerstva obrany České republiky.

36 Globální bezpečnost v Obamově éře Základní terminologie Vzhledem k velkému počtu různých odborných termínů, vojenských i nevojenských, je dobré si je alespoň v základních faktech vysvětlit. Tento příspěvek je zaměřen na problematiku ozbrojených sil, konkrétně na oblast armády, proto se valná většina pojmů týká vojenských termínů. Nejdříve je dobré si ujasnit tři základní termíny bezpečnost, ozbrojené síly a armáda. Termín bezpečnost je sám o sobě velmi obsáhlý, ovšem pro potřeby tohoto příspěvku je nutné si ho objasnit. 22 Klíčové je poté rozlišování mezi ozbrojenými silami a armádou. Často dochází k tomu, že posledně dva jmenované pojmy jsou zaměňovány, či používány v nesprávném kontextu. Bezpečnost Bezpečnostní problematika je velmi obsáhlá. Můžeme ji rozdělit na tzv. širokou a úzkou. (Buzan et al. 2005: 10) Tzv. široké pojetí bezpečnosti, které je novější, se týká širokého okruhu otázek, a sice ekonomických, sociálních, kulturních či environmentálních. Naproti tomu tzv. úzké hledisko bezpečnosti se věnuje vojensko-politickým aspektům bezpečnosti. (Romancov 2003: 75) Do kategorie vojenskopolitických aspektů bezpečnosti můžeme také zařadit problematiku charakteru armády jako součásti ozbrojených sil. V zásadě můžeme rozlišit dva základní typy armád, a sice specializovanou armádu a vševojskovou armádu. Existují i státy, které nedisponují armádou. Vesměs se ovšem jedná o velmi malé státy, ať již rozlohou či počtem obyvatelstva. Tyto státy mají zajištěnu obranu buď v rámci bilaterální dohody s některým ze svých větších sousedů, nebo si zajišťují určité obranné schopnosti skrze své vlastní policejní síly, které tak plní i některé úkoly armády. Vzhledem k často malé rozloze těchto států, takováto forma zajištění bezpečnosti svého území postačuje. Ozbrojené síly Ozbrojené síly České republiky představují základní prvek obrany země před vnějším napadením. Jsou členěny na Armádu České republiky, Vojenskou kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž. Do ozbrojených sil můžeme ještě zařadit také Vojenskou policii a Vojenské zpravodajství. Tyto posledně jmenované orgány ovšem působí relativně autonomně v rámci rezortu Ministerstva obrany. Jejich posláním je zajistit svrchovanost, územní celistvost, principy demokracie a právního státu, životy obyvatel a jejich majetek před vnějším ohrožením a přispět k prosazování životních, strategických a dalších významných bezpečnostních zájmů České republiky ve spolupráci s aliančními a koaličními partnery a v souladu s mezinárodním právem. (Balabán et al. 2007: ) 22 K pojmu bezpečnosti podrobněji viz Buzan Waever Wilde, 2005 nebo Waisová, Šárka (2005): Bezpečnost: vývoj a proměny konceptu. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005.

37 Globální bezpečnost v Obamově éře Armáda České republiky Jak bylo výše uvedeno, AČR je součástí ozbrojených sil. AČR tvoří základ ozbrojených sil a problematika charakteru armády je jádrem tohoto textu. V zásadě můžeme rozlišit dva základní typy armád specializované a vševojskové. Na rozdíl od termínu bezpečnost, ke kterému existuje v současné době rozsáhlá literatura, pojmy jako specializovaná nebo vševojsková armáda nejsou v literatuře příliš reflektovány. Pojmy specializovaná a vševojsková armáda jsou obšírněji vysvětleny níže, proto stačí na tomto místě konstatovat, že specializovaná armáda je schopna plnit pouze určité spektrum bojových a nebojových úkolů, zatímco armáda vševojsková má dostatečné kapacity k tomu, aby mohla plnit prakticky všechny bojové i nebojové úkoly. K tomuto účelu jsou v této armádě zastoupeny všechny druhy zbraní. 23 Bezpečnostní prostředí V současné době se do popředí zájmu dostávají bezpečnostní problémy, které nejsou čistě vojenského rázu. Například environmentální problematika nebo energetická bezpečnost. Dochází proto k určitému přehlížení vojenské síly a vojenské připravenosti státu, být schopen reagovat i na ty nejneočekávanější bezpečnostní hrozby a rizika. Současné bezpečnostní prostředí se vyznačuje vysokou proměnlivostí, nestálostí a představuje do jisté míry prostředí nejistoty. (Galatík 2008: 9) Existují rozdíly mezi vnitřní a vnější bezpečností. Není snadné přesně tyto dva pojmy vymezit. Také vzhledem k faktu, že jsou oba dva vzájemně provázány. Ovšem v zásadě můžeme říci, že vnitřní bezpečnost se týká možných bezpečnostních hrozeb, které se mohou objevit uvnitř státu. Naproti tomu vnější bezpečnost se orientuje na možné hrozby či rizika přicházející zvnějšku. (Zeman 2002: 27) Co se týče určitých prognóz do budoucna, tak mohou bezpečnostní problematice dominovat témata environmentální či energetické bezpečnosti. Ovšem nelze vyloučit i vypuknutí rozsáhlejšího vojenského konfliktu v některých oblastech, které vykazují určité napětí dlouhodobě. V těchto oblastech existují vždy napjaté vztahy mezi dvěma aktéry. Můžeme sem zařadit izraelsko-palestinský konflikt, indicko-pákistánský spor o Kašmír nebo dlouhodobě trvající napětí na Korejském poloostrově. (Balabán et al. 2007: 331) Konkrétně problematika vztahů mezi Jižní Koreou a Korejskou lidově demokratickou republikou (KLDR) je velmi vyhrocená. 23 Druhy zbraní je souhrnné označení pro tankové vojsko, dělostřelectvo, pěchotu, letectvo, ženijní vojsko a další druhy vojenských jednotek, které má armáda k dispozici.

38 Globální bezpečnost v Obamově éře Možné bezpečnostní hrozby Současné bezpečnostní prostředí je charakteristické převahou asymetrických konfliktů a hrozeb. Co se týče budoucnosti, tak je možné, že nové formy války budou charakterizovány tím, že protivník bude disponovat sice starými, ale zároveň levnými a účinnými bojovými prostředky, se kterými se bojiště bude stále více přesunovat do městských aglomerací. (Potůček 2002: 234) Tento možný budoucí vývoj, ovšem nic nemění na faktu, že stále existují ve světě země, které mohou v budoucnosti představovat riziko například Írán, Čína či Severní Korea. Tyto státy disponují klasickými vševojskovými armádami a těžko lze předpokládat, že by čistě specializovaná armáda byla schopna vítězného střetu s protivníkem disponujícím početnou vševojskovou armádou. Tato možnost sice zřejmě nepředstavuje v blízké budoucnosti riziko, ovšem není vyloučena. A vyloučena ani být nemůže. Problematika specializovaných a vševojskových armád Specializovaná armáda Tyto síly se od vševojskových liší tím, že se soustřeďují na rozvoj pouze několika druhů vojsk. Není pro ně rozhodující udržovat komplexní armádu, ale působit pouze v několika oblastech. A to na špičkové úrovni. Chybějící druhy vojsk jsou zajištěny například určitou spojeneckou smlouvou, kdy jednotky, které daný stát nemá k dispozici, poskytne v případě potřeby spojenec. Druhy vojsk, kterými specializované ozbrojené síly nedisponují, jsou většinou těžká obrněná technika. Takovýto typ ozbrojených sil je vhodný pro státy, které nemají dostatečné kapacity, ať už finanční či lidské, k tomu, aby si zajistili komplexní ochranu sami. Ovšem ani v současné době ve světě neexistuje stát, který by disponoval pouze takovýmito silně specializovanými ozbrojenými silami. (Ministerstvo obrany České republiky 2007) Kromě ekonomických a lidských aspektů, které podporují vytváření specializovaných ozbrojených sil, je také nutné zmínit problematiku politických procesů. V současné době je velmi rozšířen názor, že dochází k výraznému posunu funkcí ozbrojených sil. Ke klasické funkci armád, kterou je vedení boje, se též přidává určitá policejní a správní funkce. A to vzhledem k charakteru současných konfliktů ve světě. Nutnost pružně reagovat na nové bezpečnostní výzvy a nové typy konfliktů je samozřejmě nutná. Ovšem čistě specializované síly jsou schopny plnit pouze omezenou škálu úkolů. Přesto, že jsou zřejmě vhodnější pro nasazení do současných asymetrických konfliktů, nejsou tyto síly schopny čelit protivníkovi, který disponuje vševojskovými ozbrojenými silami. Vševojsková armáda Armáda vševojsková obsahuje všechny nebo alespoň většinu druhů vojsk, se kterými je schopna provádět komplexní bojové operace. (Blaško 2009) Tato armáda je schopna plnit především klasické bojové úkoly. Pokud ovšem disponuje i vysoce mobilními lehkými silami, tak je schopna efektivně působit i v prostředí,

39 Globální bezpečnost v Obamově éře které se vyznačuje charakteristikami asymetrického bojiště. Tyto vysoce mobilní jednotky jsou jednou z částí vševojskové armády a jsou složeny z několika různých druhů vojsk. Je ovšem zřejmé, že Česká republika si některé vysoce nákladné a technicky nesmírně náročné projekty nemůže dovolit budovat sama. To se týká například protiraketové obrany. V tomto případě je logické, že bude Česká republika spolupracovat s ostatními zeměmi na zajištění obrany v této kategorii. V současnosti panuje přesvědčení, že pro asymetrické konflikty jsou výhodnější lehké mobilní síly, schopné zasahovat kdekoli na světě. Moderní síly musejí být mobilní a musejí být schopny zasahovat kdekoli na světě, ovšem musejí být schopny také v případě potřeby nasadit i všechny druhy bojové techniky. Úspěšný zásah proti nejasně definovaným silám (guerillovým) může být veden za součinnosti i těžké bojové techniky (především letectvo), ovšem musí být precizně podložen zpravodajskými informacemi. 24 Nasazování malých lehkých bojových jednotek nemusí vždy vést k odstranění nepřítele a zajištění území, na němž operace probíhají. Současná bezpečnostní strategie České republiky z roku 2003 hovoří o specializaci ozbrojených sil jako o efektivním řešení nedostatku obranných zdrojů. Specializace ozbrojených sil dále podle této strategie posílí schopnost plnit případné obranné úkoly na území ČR. (Bezpečnostní strategie ČR 2003: 13) Tato formulace reaguje především na nové asymetrické hrozby v mezinárodním prostředí a profiluje ozbrojené síly jakožto síly, které budou zaměřeny pouze na několik odvětví, ve kterých se budou snažit dosáhnout špičkové úrovně. Ovšem mezinárodní bezpečnostní prostředí je velmi proměnlivé a může se často měnit. Proto by bylo rozumné nesoustředit se pouze na současné aktuální bezpečnostní hrozby, jakými jsou například terorismus, ale také na možné případné hrozby, které nemusejí mít asymetrický charakter. Tyto symetrické hrozby ovšem nemusejí být zcela nové. Může se jednat o klasický konflikt mezi dvěma státy, respektive o konflikt mezi dvěma jasně vymezenými protivníky, kteří budou odhodláni mezi sebou svést klasickou bitvu. Tento tzv. tradiční konflikt tedy nepředstavuje žádný nový prvek. Ozbrojené síly ČR jsou ovšem v současnosti konfrontovány s aktuálními hrozbami a opouští schopnost působit i v rámci této tzv. klasické bitvy. Tento proces je pochopitelný, ovšem zodpovědní političtí a vojenští představitelé by neměli zapomínat na případnou možnost nutnosti obrany určitého teritoria za pomoci všech vojenských prostředků. Tato možnost se sice v současnosti může jevit jako velmi nepravděpodobná či prakticky nereálná, ovšem v žádném případě není vyloučena. (Ministerstvo obrany ČR 2004: 19) Ať už ve střednědobém, či dlouhodobém horizontu. Současná situace AČR V současné době si AČR zachovává charakter vševojskové armády, ovšem s výraznou snahou o specializaci v několika oblastech radiační, chemická a biologická ochrana, vojenské zdravotnictví, elektronický boj a pasivní sledovací systémy. Ve vojenské strategii se zároveň mluví o tom, že ČR bude vytvářet primárně takové schopnosti ozbrojených sil, které jsou efektivně využitelné a přínosné 24 Viz níže o izraelské operaci proti hnutí Hamás v pásmu Gazy.

40 Globální bezpečnost v Obamově éře v podmínkách působení v mnohonárodních uskupeních. (Vojenská strategie ČR 2008: 7) V praxi to znamená, že se armáda snaží preferovat pouze určité oblasti vojenství. Tento fakt může také vypovídat o určité nerozhodnosti a částečné koncepční nejasnosti, jakým směrem by AČR měla být budována. Důvodem může být určitý nezájem politiků, kteří jsou zodpovědní za zadávání úkolů armádě. Tento jev je v polistopadové historii vztahů mezi civilním sektorem (politiky) a armádou častý. (Kříž 2004: 52) Ovšem AČR momentálně představuje sílu, která je zatím stále schopna operovat se všemi druhy vojsk, jež má ve výzbroji. (Blaško 2009) V této souvislosti je nutné připomenout problematiku případného rušení některých druhů vojsk. Vzhledem k velmi nákladnému a poměrně dlouhému výcviku, který je nutný k profesionálnímu ovládání moderních bojových prostředků, by rušení a následné propouštění příslušníků těchto jednotek mělo za následek ztrátu schopnosti AČR v případě potřeby tyto jednotky obnovit. (Blaško 2009) To se týká především těžké obrněné techniky a dělostřelectva. Současné těžké bojové prostředky (tanky, obrněné transportéry, samohybné dělostřelectvo) vzhledem k vysoké technické složitosti, vyžadují ke svému správnému chodu vojenské profesionály, kteří jsou vysoce vzděláni v daném oboru. Chybná je také argumentace, která se snaží prezentovat například tankové či dělostřelecké vojsko, popřípadě bojové letectvo za nepotřebné pro ČR. Všechny vyspělé státy světa těmito druhy zbraní disponují a jak bude níže analyzováno, také je stále v různých konfliktech používají. Proto je nelogické aby se AČR těchto druhů vojsk zbavovala. V této souvislosti je velmi vhodné zmínit bojové zkušenosti amerických ozbrojených sil v případě nasazení tanků M1 Abrams v Iráku. Působení těchto tanků například v městských bojích prokázalo neocenitelnou pomoc pěším jednotkám, které v případě silně opancéřovaných tanků získaly výraznou ochranu vůči povstalcům, kteří disponují převážně lehkými zbraněmi a nikoli protitankovými střelami. Podobnou zkušenost získala kanadská armáda s nasazením tanků Leopard C2 v Afghánistánu. (Zdobinský 2009) Úkoly ozbrojených sil Hlavním úkolem ozbrojených sil je příprava k obraně České republiky a její obrana v případě vnějšího napadení. (Vojenská strategie České republiky 2004: 8) Tento úkol v současnosti není sama AČR schopna plnit. Proto je Česká republika členem Severoatlantické aliance (NATO) a v případě ohrožení by na základě článku 5 Washingtonské smlouvy o kolektivní obraně byla České republice poskytnuta vojenská pomoc dalšími členy aliance. Členství v NATO je pro Českou republiku nezbytností a neexistuje pro ně žádná alternativa. Ovšem otázkou zůstává, do jaké míry by měly být ozbrojené síly závislé na případné pomoci spojenců. Čím menší tato závislost bude, tím více prostředků bude Česká republika schopna nasadit do zahraničních misí. Na základě tohoto faktu také může dojít k posílení zahraničního vlivu České republiky a k posílení postavení České republiky na mezinárodním poli. Dnešní probíhající vojenské operace (Irák, Afghánistán) vyžadují nasazování rychlých a vysoce mobilních jednotek, ovšem mnohdy tyto jednotky potřebují také ochranu, kterou jim může zajistit pouze těžká obrněná technika. Nelze tedy často působit v oblasti bojů (především peacekeepingové mise) bez podpory techniky, kterou specializovaná armáda většinou opomíjí.

41 Globální bezpečnost v Obamově éře S rozvojem mnoha moderních technologií dochází také k rozvoji moderních armád. Státy se snaží vybudovat si co nejefektivnější ozbrojené síly, které by byly co nejuniverzálnější. S tím souvisí projekty sil 21. století. (Kotala 2008: 29) V České republice se pracuje s projektem Voják 21. století (V21). Tento projekt se týká především pěchoty a snaží se zajistit malým pěším bojovým jednotkám co největší efektivitu jejich působení. Tyto jednotky jsou právě vhodné pro charakter dnešních asymetrických konfliktů, ve kterých jsou třeba špičkově vybavené a vycvičené malé, vysoce mobilní síly. Ovšem není pravděpodobné, že by tyto jednotky zcela nahradily soudobé těžké mechanizované útvary vyzbrojené tanky a pásovými bojovými vozidly (ty by měly stále mít svou roli jako síla pro vybojování nadvlády). (Kotala 2008: 32) Úkoly ozbrojených sil souvisí s politicko-vojenskými ambicemi každého státu. Politicko-vojenské ambice České republiky jsou také naplňovány skrze účast ozbrojených sil České republiky v zahraničních misích. S počtem příslušníků ozbrojených sil České republiky také souvisí obranný potenciál země. Co se týče České republiky, tak její obranný potenciál je ve srovnání se stejně velkými a početnými zeměmi, jako je například Belgie či Rakousko, podstatně nižší. (Eichler 2006: 295) Na základě tohoto faktu Česká republika nedosahuje takového mezinárodně-politického postavení, které by jí možná příslušelo. S obranným potenciálem země také souvisí závazky České republiky k aliančním partnerům jak v NATO, tak v Evropské unii. Jestliže se Česká republika hodlá účastnit na operacích vedených v rámci NATO i EU, tak při současném početním stavu AČR to pro ni bude velmi náročné. Kapacity AČR jsou již v současné době velmi vytížené a je otázkou, zda bude vůbec Česká republika schopna efektivní rotace sil například v rámci tzv. Battlegroups, které vytváří EU. 25 Tento fakt by mohl zhoršit již tak slabé vojenské možnosti EU jako celku, jejichž jednotlivé země nejsou příliš ochotné navyšovat vojenské kapacity. (Kříž 2006: 51) Se schopností plnit své alianční závazky také souvisí mezinárodní pověst České republiky. Tato pověst je dána především úspěšností domácí a zahraniční politiky, ekonomickou vyspělostí, kvalitou výzkumu a připraveností k mezinárodní spoluodpovědnosti. V případě získání mezinárodní prestiže těmito cestami se státu dostává na mezinárodním poli uznání, přičemž rozloha či počet obyvatel země nehraje podstatnou roli. (Had 1998: 10) Jednou z cest jak získat mezinárodní prestiž je tedy zahraniční politika. A součástí zahraniční politiky je také bezpečnostní politika státu, která je závislá na svých vojenských možnostech. Proto je rozumné, aby země disponovala v rámci možností co nejobsáhlejšími vojenskými kapacitami, které by mohla být schopna nasadit například v zahraničních misích. Ovšem za předpokladu, že nebude žádným způsobem narušena civilní kontrola a demokratické řízení armády Tyto Battlegroups jsou vojenské jednotky, které jsou tvořeny zhruba 1500 vojáky a jsou pod přímou kontrolou Evropské rady. Více zde: 26 K tématu civilního řízení a demokratické kontroly armády viz Kříž 2004.

42 Globální bezpečnost v Obamově éře AČR v NATO Pro obranyschopnost České republiky je velmi důležité její členství v Severoatlantické alianci, které díky systému kolektivní bezpečnosti zajišťuje České republice velmi výrazné bezpečnostní záruky. Členství v NATO opírající se o silnou transatlantickou vazbu je základním východiskem obrany ČR. (Vojenská strategie 2008: 3) Nicméně členství samo o sobě nezajišťuje České republice bezpečí a nelze ho považovat za jakousi trvalou záruku obrany České republiky a jejich obyvatel. Síla a akceschopnost Severoatlantické aliance se odvíjí především od síly a akceschopnosti jednotlivých armád členských států. Jestliže má Česká republika využívat prvků kolektivní obrany a spoléhat na pomoc aliančních partnerů v případě nouze, tak také musí přispívat ke zvyšování obranyschopnosti a akceschopnosti NATO v době, kdy přímá vojenská hrozba naší zemi nehrozí. Zároveň kromě posilování obranyschopnosti Aliance v případě teritoriální obrany je také nutné, aby se Česká republika aktivně angažovala v boji proti povstaleckým silám v Afghánistánu, neboť tento boj v současnosti představuje klíčovou úlohu pro NATO v zahraničí. Vzhledem k určitým změnám v bezpečnostním prostředí bude schopnost působit s vojenskými jednotkami na velkou vzdálenost velmi důležitá. (NATO 2006, 24-25) Tyto úkoly posilování teritoriální obrany a aktivní působení v boji proti povstaleckým silám nelze úspěšně plnit v případě, že by se AČR stala převážně specializovanou silou. Z tohoto důvodu je nutné podporovat takové aktivity na poli obranné politiky, které povedou k posilování vševojskového charakteru AČR. Nedávné konflikty Pro potřeby tohoto příspěvku je vhodné zmínit několik konfliktů, které se odehrály za posledních zhruba deset let. Charakter těchto střetů se samozřejmě v jednotlivých případech liší, ovšem všechny zmiňované konflikty mají jedno společné. 27 Všechny byly vybojovány za použití kombinovaných operací jak pozemních, tak leteckých a námořních sil. Pro pochopení problematiky charakteru armády je proto nutné, některé konflikty zmínit a alespoň v základních faktech nastínit jejich průběh. Začněme konfliktem v Kosovu z roku Při úderech NATO proti srbským jednotkám byla nejdříve spuštěna masivní letecká kampaň, která měla za cíl přinutit protivníka stáhnout se z území Kosova. Po zhruba dvouměsíčním intenzivním bombardování srbských jednotek v Kosovu a některých cílů v samotném Srbsku, došlo k podpisu dohody, ve které se srbské jednotky zavázaly, že se z Kosova stáhnou. (Havlíková et al. 2005: 548) Ovšem letecká kampaň vedená NATO neměla za následek zničení vojenského potenciálu srbské armády či policie. Navíc srbské jednotky, které opouštěly Kosovo, odcházely s početnou nepoškozenou technikou. (Havlíková et al. 2005: 548) Je tedy diskutabilní, zda letecká kampaň sama o sobě, měla za následek odchod srbských jednotek z Kosova, či se jednalo spíše o výsledek diplomatických jednání. Otázkou do diskuze také zůstává, jestli by vojenská kampaň NATO byla mnohem kratší a účinnější, pokud by byly spolu s leteckými údery také použity pozemní jednotky. 27 Válka v Kosovu ovšem představuje poněkud odlišný případ od ostatních zmiňovaných konfliktů, neboť pozemní síly byly nasazeny až v době, kdy srbské síly Kosovo opouštěly a nedostaly se tak do přímého bojového střetu.

43 Globální bezpečnost v Obamově éře Na rozdíl od konfliktu v Kosovu, úvodní fáze války proti Iráku v roce 2003 byla vedena klasickým konvenčním způsobem. Masivní úder pozemních sil za podpory letectva a námořnictva měl za cíl zničení iráckých ozbrojených sil a zabránění jim ve vedení bojové činnosti. Samozřejmě, že tento konflikt se od konfliktu v Kosovu liší svými mezinárodněpolitickými charakteristikami, ovšem způsob vedení prvotního úderu proti iráckým jednotkám názorně ukazuje, jak je i v současné době důležité disponovat vševojskovou armádou. Pouze díky kombinovanému nasazení sil a také díky obrovské technické převaze koaličních jednotek, byly tyto jednotky schopny eliminovat hrozbu irácké armády prakticky během necelých čtyř týdnů. (Poledne 2004: ) Pro porovnání mohou posloužit ještě dva nedávné konflikty. Jedná se o válku mezi Gruzií a Jižní Osetií, respektive Ruskem a o vojenskou operaci Izraele proti hnutí Hamás v pásmu Gazy. Co se týče prvního zmíněného konfliktu 28, tak Gruzie reprezentovala stranu, jejíž armáda byla sice vševojskového charakteru, ovšem byla málo početná. Prakticky se jednalo o armádu expedičního typu. Gruzínská armáda navíc měla poměrně značné nedostatky na operační a strategické úrovni, zatímco na úrovni taktické byli její vojáci dobře vycvičeni. (Bukkvoll 2009: 58) Pokud by gruzínská armáda bojovala pouze proti jihoosetským milicím, tak by zřejmě dosáhla svého cíle a Jižní Osetii by obsadila. Ovšem do konfliktu se zapojilo také Rusko, které do oblasti bojů vyslalo svoje početné jednotky. Tématem tohoto příspěvku není detailní popis této války, proto zmíním pouze její výsledek. Gruzínská armáda byla z velké části zničena ruskými jednotkami, které byly ovšem vyzbrojeny poměrně zastaralou vojenskou technikou. I přes tento fakt dokázala ruská armáda ve střetu obstát a gruzínskou armádu vyřadit z boje. Nepochybně k tomu přispěla ruská letecká nadvláda nad bojištěm. V zásadě lze říci, že i přes zastaralost ruské vojenské techniky a nedostatky ruského velení dokázaly tyto jednotky díky své početní převaze a letecké nadvládě eliminovat gruzínskou armádu jako hrozbu. A to i přesto, že gruzínská vojska byla cvičena americkými instruktory. Výše zmíněná fakta dokazují, že i v dnešní době se mohou vyskytovat konflikty, v nichž se utkají dva jasně vymezení aktéři v konvenčním vojenském střetu, kteří navíc disponují vševojskovými armádami. Posledním konfliktem, který je vhodné připomenout, je izraelská operace Lité olovo, kterou se snažil Izrael odpovědět na raketové útoky členů Hamásu. 29 Spuštění izraelské operace předcházela dlouhodobá zpravodajská činnost, na které poté byly založeny vojenské operace. Izrael nejdříve oslabil protivníkovu obranu a infrastrukturu masivními leteckými údery a poté následovala pozemní invaze, za použití těžké obrněné techniky a dělostřelectva. Výsledkem této operace bylo podstatné oslabení schopnosti Hamásu provádět raketové útoky na území Izraele 30. Je tedy vidět, že i klasická vševojsková armáda je schopna efektivně působit proti těžce definovatelnému nepříteli, jakého představuje hnutí Hamás. 28 K průběhu války viz například zpravodajství portálu ihned 29 K průběhu izraelské operace viz 30 Hrozba útoků sice nebyla eliminována zcela, ovšem byla omezena velmi výrazným způsobem.

44 Globální bezpečnost v Obamově éře Závěr Zajišťování bezpečnosti státu a jeho obyvatel, ochrana územní celistvosti, státní nezávislosti, suverenity a hodnot demokracie patří v každé zemi k těm nejdůležitějším politickým tématům. Všechny státy světa se snaží zajistit si bezpečnost všemi dostupnými prostředky, které musejí být co nejefektivnější. To platí i pro Českou republiku. Česká republika má zajištěnu svoji vnější bezpečnost především díky členství v NATO a spoléhá hlavně na koaliční potenciál této organizace. Ovšem ozbrojené síly České republiky, respektive AČR v současné době nemají dostatek kapacit k tomu, aby byly schopny samostatně ubránit teritorium ČR proti případnému nepřátelskému útoku. Takovýto konvenční vojenský útok je v současnosti sice prakticky nereálný, ovšem nikoliv úplně vyloučený v dlouhodobém časovém horizontu. Posilování obranných schopností AČR je jednou z možností jak se vyvarovat případné nepřipravenosti, pokud by někdy v budoucnu k takovémuto existenčnímu nebezpečí pro ČR došlo. Silná vševojsková armáda má ovšem i své opodstatnění v době míru. Její efektivní využívání v zahraničních misích by nepochybně zvýšilo respekt a prestiž České republiky na mezinárodním poli. Navíc by takováto armáda nepochybně zvýšila obranný potenciál NATO, čímž by v hypotetickém případě uvolnila síly, které by jinak musely být poskytnuty na ochranu ČR. ČR by tak jasně dala najevo, že se snaží zajistit si obranu sama a že není závislá pouze na svých koaličních partnerech v NATO. V případě důrazu na prohlubování specializace AČR, by ČR neposílila svoji vlastní bezpečnost a stejně tak by nedošlo k posílení její mezinárodněpolitické prestiže. Mohlo by dojít právě k opačnému vývoji, kdy by ČR nemusela být brána jako relevantní partner, ale jako někdo, kdo není ochoten výrazněji přispět k posilování bezpečnosti mezinárodního prostředí. Navíc stále platí teze, že kam nevkročila noha pěšáka, tam nebylo dosaženo vítězství. (Kotala 2008: 30) Výše zmíněná fakta podporují snahu o budování silné vševojskové armády, která by se snažila do co největší míry zajistit obranyschopnost České republiky sama a zároveň by tak přispívala k posilování obranyschopnosti celé Severoatlantické aliance. Přesto, že je v blízké budoucnosti rozsáhlý konvenční vojenský střet pravděpodobně nereálný, takovýto střet nemůže být nikdy zcela vyloučen. Proto je nanejvýš zodpovědné budování takových sil, které budou schopny zabezpečit obranu ČR samostatně. Lidské zdroje pro vševojskovou armádu ČR nepochybně stále vlastní, přestože dochází k negativnímu demografickému trendu stárnutí obyvatelstva. (Janošec 2005: 109) Otázka financí je spojena s politickou ochotou alokovat potřebné zdroje ve prospěch kroků, které by vedly k vybudování vševojskové armády. Je nanejvýš rozumné investovat potřebné finance do armády nyní, v době kdy České republice nehrozí žádné existenční nebezpečí. Pokud by se takové nebezpečí někdy v budoucnu objevilo, nemusela by země mít dostatek času k tomu, aby se dokázala připravit efektivně takovému nebezpečí čelit. V současné době je vzhledem ke stále větší složitosti zbraňových systémů, časově velmi náročné budování takových sil, které jsou schopny efektivně plnit širokou škálu bojových i nebojových úkolů.

45 Globální bezpečnost v Obamově éře Literatura Balabán, Miloš a Duchek, Jan a Stejskal, Libor, eds Kapitoly o bezpečnosti. Praha: Karolinum. Bukkvoll, Tor Russia s Military Performance in Georgia. Military Review November-December 2009, s Buzan, Barry a Waever, Ole a Wilde, de Jaap Bezpečnost: nový rámec pro analýzu. Brno: Centrum strategických studií. Eichler, Jan Mezinárodní bezpečnost na počátku 21. století. Praha: AVIS. EU Council Secretariat Factsheet EU Battlegroups. Galatík, Vlastimil, ed Principy obrany České republiky Brno: Univerzita obrany Ústav strategických studií. Had, Miloslav a Kotyk, Václav a kol Malé země, velcí sousedé. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. Havlíková, Lubomíra a Chrobák, Tomáš a Rychlík, Jan a Tejchman, Miroslav a Vojtěchovský, Ondřej Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Janošec, Josef a kol Bezpečnost a obrana České republiky Praha: AVIS. Kotala, Jan Síly 21. století od pojmu k realitě. Vojenské rozhledy 17, č. 1, Kříž, Zdeněk Adaptace Severoatlantické aliance na nové mezinárodní bezpečnostní prostředí. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity. Kříž, Zdeněk Civilní řízení a demokratická kontrola armády v České republice. Brno: Masarykova univerzita v Brně. North Atlantic Treaty Organization NATO Handbook. Brussels: NATO Public Diplomacy Division. Ministerstvo obrany České republiky Bezpečnostní strategie České republiky. Praha. Ministerstvo obrany České republiky Doktrína Armády České republiky. Praha: AVIS. (http://www.army.cz/images/id_5001_6000/5238/dacr_ pdf) Ministerstvo obrany České republiky Vojenská strategie České republiky. Praha. (http://www.army.cz/images/id_5001_6000/5195/vojstr2004.pdf) Ministerstvo obrany České republiky Vojenská strategie České republiky. Praha. (http://www.army.cz/images/id_8001_9000/8492/vojensk strategie R-2008.pdf)

46 Globální bezpečnost v Obamově éře Ministerstvo obrany České republiky V Seville proti radaru nikdo nic nenamítal. Praha. Poledne, Aleš Největší moderní války (od Koreje po Irák). Praha: Volvox Globator. Potůček, Martin, ed Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku. Praha: GUTENBERG. Romancov, Michael Prostor a bezpečnost v geopolitické perspektivě. In: Bezpečnost a strategie. Východiska Stav Perspektivy. Ed. Šárka, Waisová. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, Rozhovor s velitelem Společných sil AČR generálmajorem Ing. Hynkem Blaškem. Olomouc, 3. února Zdobinský, Michal Nejmodernější tanky v boji. ATM 41, č. 10, Zdobinský, Michal Nejmodernější tanky v boji 2. ATM 41, č. 11, Zeman, Petr, ed Česká bezpečnostní terminologie. Brno: Masarykova univerzita v Brně Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně.

47 Globální bezpečnost v Obamově éře Íránský jaderný program a co s ním (ne)dělat Miroslav Kalous Abstrakt: Článek se zabývá íránským jaderným programem. V první části krátce popisuje historii vývoje jaderné technologie v Íránu, odhaduje stav jejího vývoje v současnosti, zastavuje se nad otázkou civilního nebo vojenského charakteru jaderného programu a následně představuje a hodnotí rizika spojená s hypotetickým, jaderně vyzbrojeným íránským státem. Druhá část příspěvku identifikuje tři v současnosti diskutované strategie zadržování íránského jaderného programu (vyjednávání, vynucení, změna režimu). Autor v závěru argumentuje pro přístup nový (nicnedělání). Abstract: The article deals with Iran's nuclear program. In the first part it shortly describes the history of development of nuclear technology in Iran, estimates its current state, pays attention to the question of the character of the program (civilian or military?) and presents and evaluates the risks related to hypothetical, nuclear-armed Iranian state. The second part of the article identifies three discussed strategies of containing Iranian nuclear program (negotiation, enforcement, regime change). The author concludes by arguing for a new approach (doing-nothing). Íránský jaderný program stojí v centru světové pozornosti po několik let, přesto se zájem o něj ještě zvýšil po nástupu Baracka Obamy na post prezidenta USA potenciální jadernou hrozbu se měly západní státy pod jeho vedením (opět) pokusit odvrátit za pomoci vyjednávání s problémovým Íránem. Na začátku května 2010 se však zdá, že tato politika neuspěla, a znovu se tak vrací otázka: co dál? Článek v první části popisuje historii vývoje jaderného programu v Íránu, zabývá se otázkou, zda je jaderný program (pouze) mírový, a poté hodnotí celé spektrum možných rizik, která by mohla nebo nemusela vyvstat s Íránem v držení jaderné zbraně. Tato kapitola si klade především analytické otázky a vychází z dokumentů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (dále IAEA), odtajněných zpráv zpravodajské komunity USA, literatury z oboru strategických a bezpečnostních studií, popř. z dalších zdrojů. Druhá část staví na analytických závěrech části první a zabývá se onou neodbytnou otázkou: co si za současné situace s Íránem počít? Téma druhé části tak článek přesouvá směrem k žánru policy paperu. Nejprve jsou identifikovány a ve smyslu důsledků a proveditelnosti zhodnoceny tři hlavní

48 Globální bezpečnost v Obamově éře názorové proudy, které odpověď na položenou otázku nabízejí (vyjednávání, vynucení, změna režimu). Z důvodů nespokojenosti s těmito názory autor článku následně představuje a obhajuje politiku novou a alternativní (nicnedělání). I. část: o jaderném programu Íránu Vývoj jaderné technologie: od počátků po současnost Revoluční Írán zdědil jaderný program po šáhovi, tehdy čerstvě sesazenému vládci země. Šáh začal s vývojem jaderné technologie v roce 1967, kdy se mu podařilo získat první výzkumný reaktor. Reaktor dodaly v rámci programu Atomy pro mír nutno si povšimnout jízlivé ironie dějin tehdy spřátelené Spojené státy. 31 V prvních letech po revoluci vývoj jaderné technologie stagnoval; zřejmě proto, že jeho zastánci neměli podporu nejdůležitějšího muže v zemi, Chomejního. Navíc od roku 1980 vedl Írán válku s Irákem, kterému se několikrát podařilo bombardovat íránská jaderná zařízení. Ke konci 80. let získal jaderný program nový impuls v podobě know-how zakoupeného, s největší pravděpodobností a nikoli naposled, od nechvalně proslulé sítě A. Q. Chána. (Corera 2006: 57 85) Od té doby vývoj opět pokračoval a nezastavil se ani během osmi let ( ), v nichž byl prezidentem země Muhammad Chátamí. Podle převládající interpretace měl přitom Írán v těchto letech směřovat k více kooperativnímu jednání. Íránský jaderný program se dostal do centra pozornosti v roce 2002, v němž došlo k prozrazení tajného komplexu ve městě Natanz. Tento objev byl od počátku považován za významnou událost, jelikož komplex měl zajišťovat obohacování uranu. Po několika měsících zařízení poprvé navštívili inspektoři IAEA, kteří do té doby v Íránu čas od času kontrolovali pouze Íránem hlášená výzkumná střediska. Jestli neohlášení komplexu v Natanzu bylo porušením závazků vůči IAEA nebo ne, je předmětem sporu mezi agenturou a Íránem. 32 Tyto závazky vyplývají z faktu, že Írán je signatářem 31 První úvahy o výrobě jaderného zařízení se však objevují již v 50. let. Pro historický přehled íránského jaderného programu viz Khan 2010 a ISIS Nuclear Iran Totožný spor nastal také v roce 2009 s utajovaným komplexem ve městě Kóm. Relevantní je v této otázce článek 3.1 obecné části Doplňujících opatření Úmluvy o zárukách (Subsidiary Arrangements of Safeguards Agreement). Úmluvu o zárukách Írán ratifikoval v roce Tehdejší znění článku 3.1 povinovalo Írán ohlásit každé zařízení 180 dní předtím, než do něj bude umístěn jaderný materiál. V roce 1992 však Rada guvernérů danou pasáž upravila tak, že nyní je nutné nahlásit začínající výstavbu nebo i jen autorizaci k výstavbě nového jaderného zařízení. Írán tyto změny v jednáních s agenturou akceptoval v roce 2003, avšak pozměněný text Doplňujících opatření nikdy neratifikoval a necítí se tak být změnami vázán. IAEA kontruje (s článkem 39 Úmluvy o zárukách), že Írán se na změnách s agenturou dohodl a od této dohody již nemůže unilaterálně odstoupit. Jádro sporu tkví v tom, jestli je nutné ratifikovat změnu v textu Doplňujících opatření: podle Íránu ano, podle IAEA stačí dohoda agentury a íránské vlády. V praxi se opravdu, z praktických důvodů, většina menších změn řeší výměnou dopisů. (Acton 2009) Postupu úpravy Doplňujících opatření se týká pouze jedna věta zmíněného článku 39 Úmluvy o zárukách, jež říká, že Doplňující opatření mohou být rozšířena nebo změněna dohodou mezi vládou Íránu a agenturou bez dodatku k této Úmluvě [o zárukách] (kurzíva autor

49 Globální bezpečnost v Obamově éře Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). Jako takový je podroben kontrolním mechanismům v rámci režimu, který tato smlouva zavádí. Naopak Írán bezesporu postupoval v rozporu s právním rámcem smlouvy již v roce 1991, když nakoupil od Číny hexafluorid uranu, aniž by agenturu informoval. Tyto dvě události symbolizují celý příběh Írán s IAEA do značné míry spolupracuje, současně však stále něco zatajuje a vede s agenturou spory o interpretaci klíčových dokumentů. Pracovníci agentury průběžně sestavují seznam otázek, které by s Íránem chtěli diskutovat; Írán od srpna 2008 tyto konzultace odmítá s tím, že podezření vycházejí z podvržených dokumentů (viz např. IAEA 2010). V letech následujících po objevení zařízení v Natanzu s Íránem o zastavení obohacování uranu vyjednávala skupina EU-3 (trojice evropských zemí: Británie, Francie a Německo), a přestože Írán dočasně, téměř na 2 roky, obohacování přerušil, dlouhodobé řešení se dohodnout nepodařilo. S nástupem Ahmadínežáda na post prezidenta v roce 2005 se zhoršují již tak dost špatné vztahy s USA a napětí kolem íránského jaderného programu roste. Mnozí spatřovali naději na změnu v Baracku Obamovi, který v Bílém domě vystřídal George Bushe mladšího. 33 Obamův diskurs se značně liší od Bushovo: proslovy o ose zla vystřídaly pozdravy íránskému lidu a jeho vůdcům. Tímto si USA připravily lepší podmínky k jednání, v nichž spolu s Ruskem a Francií nabídly Íránu obohacení přibližně 70 % jeho zásob nízko obohaceného uranu. K procesu mělo dojít v Rusku a Francii, obohacený uran by se poté dopravil zpět do Íránu. To však Íránci po určitém čase odmítli. V současnosti (květen 2010) vyjednávání dále neprobíhají. Obama se nyní snaží přesvědčit Rusko a Čínu, aby podpořily tvrdší sankce. Rusku však neřešený spor mezi Íránem a USA vyhovuje, geopolitické a ekonomické zájmy jej odrazují od vyvolání vlastního sporu s Íránem a Obamovy šance na získání efektivní podpory Ruska jsou tak nízké. (Ottolenghi 2010) Proto také nepřekvapí, že při březnovém příjezdu do Moskvy čekala na Hillary Clintonovou zpráva o ruském úmyslu brzy dokončit jadernou elektrárnu v íránském Búšehru. Čína se stavěla kladně k vyjednávání, ohledně sankcí je však přinejmenším zdrženlivá a tvrdí, že obavy z proliferace nejsou dostatečně podložené; současně je patrně připravena (s nevolí, ale přece) akceptovat Írán v držení jaderné zbraně. K tomuto postoji ji také vedou vlastní, najmě ekonomické, zájmy. (ICG 2010) Podobný názor jako Čína zaujímá Hnutí nezúčastněných zemí, jehož členem je Írán spolu s dalšími 117 státy (FARS News Agency 2010). Snaha USA rámovat problém jaderného programu jako Írán proti světu je, vzhledem k definovaným cílům, pochopitelná, avšak objektivně tomu tak není. článku) (IAEA 1974). O nutnosti ratifikace se nikde nemluví, platnost Doplňujících opatření je vázaná na platnost Úmluvy (tzn. je možné od ní odstoupit a tak zrušit platnost Doplňujících opatření) a článek explicitně staví do role schvalovatelů agenturu a vládu, z čehož v souhrnu vyplývá, že íránský argument o nutnosti ratifikovat (také) Doplňující opatření je lichý. Pokud by se chtěl Írán vrátit k původnímu znění sporného článku 3.1, musel by se na tom s agenturou dohodnout. 33 Nakonec to, že vždy existuje možnost vyřešit napohled bezvýchodné problémy, byla ústřední myšlenka Obamovy volební kampaně.

50 Globální bezpečnost v Obamově éře Jaderný program: civilní nebo také vojenský? Ve chvíli, kdy se Obamova diplomatická snaha napnula ke shánění podpory pro utužení sankcí, Ahmadínežád s pompou oznámil, že Írán je schopen obohatit uran na 19,75 %. To, spolu s informacemi od IAEA, naznačuje, že Írán je zvládnutí jaderné technologie blíže než kdy dříve. Vyvstává otázka, kdy se může dostat na úroveň %, potřebnou k výrobě jaderné zbraně. Odůvodněné odhady hovoří o jednom roce (např. Iran Watch 2010). Je však třeba mít na vědomí, že odhady tohoto typu počítají s optimálním průběhem obohacování za použití dostupných kapacit, což je úvaha realitě obvykle vzdálená. Historie prognóz pokroku vleklého íránského jaderného programu, plná mýlek a nesmyslů, nabádá ke skepticismu. Odhad času, který dělí Írán od vlastnictví jaderné zbraně, musí navíc započítat nejen obohacování uranu, ale i proces přípravy jaderné hlavice (weaponization) a její nasazení na balistickou raketu 34. (Khan 2010: 90) Ten může trvat několik měsíců až let, tato doba odvisí mj. od technologické úrovně souvisejících zbraňových systémů státu. Írán se v tomto ohledu nemůže rovnat nejvyspělejším státům a lze očekávat, že tento proces mu zabere celkově roky. Nikdo však jistě neví, jestli se tomuto výzkumu Írán aktuálně věnuje, potažmo kolik z této roky trvající cesty již urazil v minulosti. Klíčová otázka usiluje Írán o vlastnictví jaderné zbraně? nebyla dosud přesvědčivě zodpovězena. Přestože íránský jaderný program měl s velkou pravděpodobností vojenskou dimenzi v minulosti, je-li tomu tak i dnes, jistě ví patrně pouze několik desítek osob v Íránu. Podle National Intelligence Estimate Spojených států z roku 2007 Írán v této době se středně velkou jistotou neobnovil svůj vojenský jaderný program (tj. ani vývoj jaderné hlavice), zřejmě si však nechával tuto možnost otevřenou. (NIC 2007) Novější nález zpravodajců USA ve výročním hodnocení hrozeb z února 2010 soudí, že Írán vyvíjí několik jaderných zařízení s cílem přiblížit se možnosti vyrobit jadernou zbraň pro případ, že by se pro tento krok režim rozhodl. (DNI 2010) Tentýž dokument pokračuje tím, že američtí zpravodajci neví, jestli k tomuto rozhodnutí v budoucnu na straně Íránu dojde; zpráva tedy zároveň implikuje přesvědčení, že toto rozhodnutí dosud nepadlo. IAEA se k tomuto problému jaderného programu obvykle vyjadřovala velmi opatrně, 35 ve zprávě z února tohoto roku však zmiňuje, že existují indicie, které vyvolávají obavy ohledně minulého nebo současného vývoje vojenské části jaderného programu. (IAEA 2010) Co by mohlo přimět íránské vůdce vydat příkaz k výrobě jaderné zbraně? Rejstřík důvodů, s nímž pracují analytici, je široký a zahrnuje: 36 bezpečnostní zájmy státu (obrana v podobě odstrašování zejména před Irákem, Izraelem a USA; snaha vyrovnat strategické síly s dalšími jadernými mocnostmi, 34 Írán může potenciálně využít jako nosiče pro jaderné hlavice rakety Šaháb. Jejich maximální dolet je v daný moment 2000 km (BBC News 2009), avšak lze očekávat v průběhu let jeho prodlužování, jelikož Írán věnuje vývoji raketových systémů značnou pozornost. 35 V září 2009 měl prosáknout do novin tajný dodatek zprávy IAEA, podle nějž má Írán dostatek informací k výrobě jaderné hlavice a již pravděpodobně otestoval její klíčový prvek. (Borger 2009) Zprávu nicméně IAEA dementovala a zopakovala, že nemá žádný konkrétní důkaz o minulé nebo aktuální snaze Íránu vyrobit jadernou zbraň. 36 Pro rozbor potenciálních íránských motivů viz Amuzegar 2006.

51 Globální bezpečnost v Obamově éře zejména USA, Izraelem, Pákistánem a Indií); mocenské zájmy určitých skupin uvnitř íránského státu (snaha radikálních skupin v čele s Ahmadínežádem upevnit vlastní pozici v systému vyhrocením vztahů se západem a/nebo tatáž snaha vojenských složek, zejména Revolučních gard); touhu státu po regionální dominanci; snahu státu posílit vyjednávací pozice na mezinárodním fóru; společnost prostupující národní pýchu, vedoucí k úsilí o získání prestiže spojené se statutem jaderné mocnosti. Přestože není jasné, jestli Írán o jadernou zbraň usiluje, faktem je, že směřuje k vyvinutí dostatečných kapacit, které by mu případně jadernou zbraň vyrobit umožnily. Současně není íránský jaderný program zcela transparentní, pročež představa Íránu v držení jaderné zbraně oprávněně znepokojuje celou řadu lidí a států. Zbytek této části článku se věnuje hodnocení rizik, které jsou v souvislosti s íránskou bombou debatovány. Riziko nejznámější: Írán útočí Nejméně pravděpodobnou a přitom nejčastěji diskutovanou hrozbou je ofenzivní použití jaderné bomby ze strany Íránu stačí si vzpomenout na projekt výstavby součástí protiraketového systému USA na území České republiky a Polska, jehož potřeba byla obhajována právě poukazem na přítomnost hrozby napadení íránskou jadernou zbraní. Při posuzování této hrozby je nutné se ptát, v jakém strategickém kontextu by se íránští vůdci museli rozhodovat o použití zbraně. Případný íránský arzenál bude neporovnatelný s Izraelem a USA, tedy znepřátelenými státy, které (oba jednotlivě) výrazně předčí Írán v kvalitě i kvantitě jaderných zbraní a jsou schopné úder vrátit. Sousední Turecko je členem NATO a útok na něj aktivuje kolektivní obranu, v jejíchž kapacitách budou navíc jaderné zbraně Francie a Británie. Otazníkem jsou další státy: zahrnou je Spojené státy pod ochranná křídla v rámci rozšířeného odstrašování, tzn. zavážou se použít vlastní jaderný arzenál pro odvetu v případě, že spřátelený stát bude íránskou jadernou zbraní napaden? Tuto možnost si lze představit se státy, s kterými již USA udržují určitou formu spojenectví (Saudská Arábie, Egypt, menší arabské státy při Perském zálivu). Danou myšlenkou se před půl rokem veřejně zabývala ministryně zahraničí USA Hillary Clinton. (Shuster 2009) Nicméně rozšířené odstrašování má svá rizika. Írán by mohl mít pochyby o tom, jsou-li Spojené státy ochotné nasadit tak těžký kalibr, jakým jaderné zbraně jsou, na obranu zemí, s nimiž je nepojí zvláštní sounáležitost ani životní národní zájmy. Důvěryhodnost hrozby je přitom klíčovým prvkem strategie odstrašování. Nedostatečný zájem na straně USA a s ním související neochota zavázat se čelit jadernému konfliktu by nakonec mohla USA od strategie rozšířeného odstrašování odradit. To by skoro jistě byl případ zemí, s nimiž Spojené státy neudržují nadstandardní vztahy. Znamenalo by to však pro Írán svobodu jaderné akce? Nikoli. Použitím jaderné zbraně by si Írán v momentě znepřátelil většinu mezinárodního společenství, včetně států regionu. Jako přinejmenším nepravděpodobná se jeví byť i představa, že např. Sýrie, do určité míry spojenec Íránu, by pozitivně kvitovala (úspěšný) íránský útok vůči řekněme Izraeli. Takový útok by pro Sýrii znamenal obrovskou nestabilitu, rizikovou situaci a po reakci USA a dalších zemí ztráty, které by nepřevážily výhody plynoucí ze skutečnosti, že byl zničen nebo podlomen stát, s nímž měla Sýrie vlastní spory.

52 Globální bezpečnost v Obamově éře S nejvyšší pravděpodobností by tedy Írán dosáhl něčeho, co je obvykle dosažitelné velmi obtížně: totiž jednotného postupu Rady bezpečnosti OSN. Jen opravdu stěží si lze představit, že by po ofenzivním použití jaderné zbraně Íránem nenásledovala drtivá odpověď ostatních států. Zároveň lze očekávat, že nerozšíří-li USA odstrašování na další blízkovýchodní země, tak alespoň veřejně prohlásí odhodlání svévolnou jadernou akci Íránu potrestat. Ať je celkové strategické hodnocení vojenských anabází USA na Blízkém východě jakékoli, v tomto momentě by operace z roku 1991, 2001 a 2003 zapůsobily pozitivně (tj. posílily důvěryhodnost hrozby odvety). Výklad se věnoval pouze možným následkům, které by na Írán dolehly zvnějšku; je však také třeba počítat s vnitřní nestabilitou v Íránu, kterou by tento útok vyvolal. Nezbytná odbočka: o racionalitě íránských vůdců Jak bylo zmíněno, existuje řada politiků i analytiků, kteří vidí možnost nevyprovokovaného jaderného útoku Íránu na jiný stát jako pravděpodobnou. Aby to bylo možné, využívají premisu, jež má moc kouzelného triku: předpokládají, že íránští vůdci nejsou racionální aktéři. Předchozí odstavce obhajovaly názor, že je těžké představit si situaci, v níž by první jaderný úder znamenal pro Írán sledování nejlepšího možného užitku, resp. představoval krok, z nějž vyplynou větší zisky než ztráty (řečeno s mikroekonomickou teorií podpírající teorii odstrašování). Šílení mulláhové, zdá se, neobstojí ani ve volnějším testu racionality, totiž v jejím běžném chápání: tedy jako lidé, kteří se zamýšlí nad argumenty a zkoumají důkazy, učí se ze zkušenosti a domýšlejí následky svých rozhodnutí (Paul et al. 2009). Za 31 let života režimu však už máme dost důkazů o tom, že jeho představitelé racionální jsou. Kontrastovat ideologii s pragmatickým přístupem je zavádějící. Sám Chomejní, ideolog par excellence, byl současně chladným pragmatikem a šikovným politikem. Úspěšná reakce al-qá'idy na útok USA po roce 2001 transformace ve volnou síť a amorfní entitu je jen dalším důkazem pragmatičnosti ideologů. (Hoffman 2004) Podle Shahram Chubina (2009) je Írán ideologický a pragmatický, revoluční a konzervativní, rigidní a flexibilní. Ideologii je v prvé řadě nutné vnímat jako faktor, který spoluutváří zájmy, motivaci a cíle, ne však racionalitu prosazování těchto cílů jako takovou. 37 Ideologie i kultura mohou také ovlivnit způsoby dosahování cílů, např. míru ochoty riskovat nebo pokládat oběti. Příkladem mohou být hordy nezletilých chlapců, které se valili se na smrt v ústrety zkušenějším, lépe vycvičeným, vyzbrojeným i postaveným iráckým vojskům (Karsh 2002: 62) bylo však v rámci válečného úsilí rozhodnutí íránského generálního štábu využít této metody neracionální? Vzhledem k omezenému taktickému přínosu těchto útoků a zejména pak jejich dopadu na morálku Iráčanů je zřejmě, že právě naopak. Pokud jde o sklon k riskování, existují názory, že Írán je ochotný riskovat více, než je obvyklé. To může být v určité míře pravda a je třeba s tím počítat. (Chubin 2008) Avšak racionalita není totéž co 37 Zcela mylná je také představa, podle níž je jednání radikálních islamistů, ať už v čele státu nebo teroristické skupiny, řízeno svatými texty. Během několika let, kdy vládl Íránu, dal Chomejní jasně najevo, že o tom, co je, nebo není, islámské, rozhoduje duchovní vůdce, nikoli Korán. (Khalaji 2008: 27 33)

53 Globální bezpečnost v Obamově éře opatrnost. Proto tento názor nezpochybňuje zde obhajovanou tezi, podle níž by ofenzivní využití jaderné zbraně nebylo riskantním tahem Íránu, nýbrž bláznovstvím. Riziko druhé: posílení Íránu díky kapacitě odstrašovat a projektovat moc Zatímco pro ofenzivní účely je jaderná zbraň pro Írán nepoužitelná, pro defenzivní se jeví naopak jako velmi vhodná. Trvalou výhodou je její odstrašovací účinek, což si Íránci dobře uvědomují. Mnoho pozorovatelů si neuvědomuje, nakolik určující zkušenost pro režim i íránskou společnost byla dlouhá a bolestná válka s Irákem. 38 V ní Írán nejenže čelil protivníkovi s podstatně větší podporou ze zahraničí, ale i protivníkovi, který se nezdráhal nasadit zbraně hromadného ničení. Od té doby má pro Islámskou republiku značný zvuk ideje soběstačnosti stejně jako strategie odstrašování. Írán, nepodobně většině států světa, se nachází přinejmenším ve dvou živých a dlouhotrvajících konfliktech s USA a Izraelem. Jak bylo zmíněno, oba soupeři převyšují Írán v konvenčních i jaderných silách. Nepopiratelnou výhodou jaderných zbraní (i v malém počtu!) je jejich funkce vyrovnávání strategických nedostatků. Po vyrobení jediné jaderné zbraně bude pro Írán vojenské vítězství nad USA takřka stejně vzdálená skutečnost jako předtím, avšak možnost vlastní porážky v tomtéž konfliktu se dramaticky snižuje. Ničivost jaderných zbraní je prostě příliš veliká a Írán má pádné důvody domnívat se, že odstrašování hrozbou potrestání útoku směřujícího na území státu bude fungovat. Nebudou mít však kromě vylepšení obrany jaderné zbraně Íránu také další efekt, totiž efekt posílení vlivu? Obavy o nárůstu schopnosti projektovat moc států, které vyrobily jadernou zbraň, jsou obecně značně přehnané. V případě Íránu a Blízkého východu se tato tendence projevuje v tezi, podle níž jaderný Írán získá výrazný náskok před ostatními státy a přiblíží se tak svému cíly: regionální dominanci (viz např. Linsday a Takeyh 2010). Tento názor pozoruhodně přehlíží jaderný arzenál Izraele, stejně jako nadsazuje vojenské kapacity Íránu. V současnosti je Írán desítky let daleko od vytvoření zásoby jaderných zbraní v kvantitě a kvalitě srovnatelných s izraelskými. Pokud jde o vojenské kapacity jako takové, výmluvný je fakt, že vojenské výdaje Íránu v roce 2008 představovaly 2 % výdajů USA. (IISS Military Balance, c. d. Walt 2010) V tomto kontextu je nejlepší argument proti přehnanému předpokladu o schopnosti jaderných států projektovat vliv Írán sám: jaderné zbraně, stejně jako obrovský rozdíl v celkovém vojenském potenciálu, pramálo pomohly Spojeným státům při snaze donutit Írán k požadovanému jednání v posledních 30 letech. Podobně jaderné zbraně zcela jistě odvedly Izraeli lví službu v obraně před potenciálně zničujícím útokem okolních států, avšak ve snaze přimět ostatní státy stejně jako nestátní aktéry přizpůsobit se požadavkům izraelské zahraniční politiky se jeví jako jalové. 38 Nutno dodat, že dlouhá byla zejména zásluhou Íránu.

54 Globální bezpečnost v Obamově éře Rizika ostatní: vojenská kontrola, předání zbraní teroristům, eskalace a další Jaderné zbraně však nesou svá rizika i jako prostředek obrany. Co když je bránící se stát použije ukvapeně? Co když dojde k technickému selhání? Co když konflikt o nepříliš důležité statky eskaluje až k jaderné pohromě? Co když kontrolu nad zbraněmi převezme od politiků armáda? Pokud jde o poslední bod, v souvislosti s Íránem komentátoři varují před rostoucím vlivem Revolučních gard (viz např. Alfoneh 2008). Tyto obavy mají svůj oprávněný základ vliv Revolučních gard v systému stoupá. Kontrola jaderných zbraní je však na konci pomyslné škály míry vlivu. Pokud by měly generálové Revolučních gard takto význačnou pravomoc, je nutné předpokládat, že by byly nejdůležitějším politickým činitelem uvnitř režimu. Tato představa se však zdá velmi vzdálená realitě: odkaz revolučního lídra Chomejního spolu s dvaceti lety politické praxe po jeho smrti jasně ukazují, že klíčovou roli v zásadních otázkách jako je použití jaderné zbraně má duchovní vůdce (v současnosti ájatolláh Chameneí). Přestože íránský stát je charakteristický různicemi mezi mocenskými frakcemi, toto postavení duchovního vůdce nikdo nezpochybňuje. Pokusit se postavit duchovního vůdce na vedlejší kolej by znamenalo zpochybnit model Islámské republiky jako takový, na čemž nemá žádná z etablovaných frakcí zájem. Revoluční Írán má dlouhou historii podpory terorismu, čímž vcelku pochopitelně nechává vzniknout scénářům, podle nichž své know-how nebo ještě hůře hotovou jadernou zbraň předá některé teroristické skupině. Důvěra v tyto scénáře však také vyžaduje značnou dávku fantazie. Raison d'etre Hamásu, Hizbulláhu ani žádné jiné skupiny, s níž Írán měl nebo má kontakty, není posluhování íránské zahraniční politice; v tomto směru je časté využívání termínu proxy zavádějící. Tyto skupiny mají vlastní ideologii, zájmy, agendu, veřejnou podporu i potřeby. Schopnost pomoci s naplněním posledně zmíněného je to, co dává Íránu určitý vliv nad jejich jednáním, tento vliv je však dalek tomu, aby byl absolutní. Je stěží představitelné, že by se Írán rozhodl předáním jaderné zbraně takto dramaticky posílit skupinu, nad níž nemá dostatečnou kontrolu. Podobně špinavý štít v otázce podpory terorismu má Pákistán, který neprojevil nejmenší ochotu část svého jaderného arzenálu předat dál (Byman 2005: ). Navíc pokud by chtěl Írán v tomto stylu razantně posílit spřátelené nestátní aktéry, mohl je už dávno vybavit chemickými nebo biologickými zbraněmi, které je schopen vyrobit (DNI 2009). Eskalace konfliktu až za mez jaderného prahu představuje jedno z největších nebezpečí, na které lze v souvislosti s jadernými zbraněmi pomyslet. Stres, vztek, nenávist, touha po odplatě, hrdost, ponížení nebo neústupnost, to jsou všechno lidské emoce, které mohou přemoci klíčové politiky a přivodit katastrofu. (Quinlan 2009: 63) Tento problém však tento článek nerozvádí s tím, že jde o obecný problém, který není specifický pro vůdce Íránu. Totéž je možné říci o hojně diskutovaných problémech mispercepce, nedostatečné komunikace, falešného poplachu, technického selhání a dalších, riziko riskování bylo v krátkosti zmíněno výše.

55 Globální bezpečnost v Obamově éře Rizika poslední a největší: vznik závodů v jaderném zbrojení a oslabení neproliferačního režimu Největší riziko spatřuje autor tohoto příspěvku ve vypuknutí jaderných závodů v regionu a s tím souvisejícím dalším oslabením neproliferačního režimu. Každý pozorovatel mezinárodní politiky musí vědět, že Írán by nebyl prvním státem v regionu, který by vlastnil jadernou zbraň. Necháme-li stranou skutečnost, že blízkovýchodní moře brázdí jaderně vyzbrojené ponorky států, které leží mimo region, disponuje v regionu jadernými zbraněmi Izrael a jako hraniční stát Blízkého východu také Pákistán. Odtud je zřejmé, že nejaderné státy Blízkého východu již měly více než jednou bezprostřední pobídku k výrobě jaderné zbraně, přesto tak neučinily. Izraelský jaderný program v 70. letech minulého století závody ve zbrojení vyvolal došlo však pouze k významnému urychlení a navýšení akvizice konvenčních zbraní u řady států. (Evron 1978) Proliferační režim je možné považovat za relativně úspěšný: od podpisu smlouvy NPT přibyly do jaderného klubu čtyři státy (kromě Pákistánu a Izraele ještě Indie se Severní Koreou), přestože odhady na počátku 60. let hovořily o desítkách jaderných států na konci 20. století. (Quinlan 2009: 79) Jako nejrizikovější se jeví jaderné zbraně Indie a Pákistánu, tedy dvou soupeřů vytvářejících samostatný bezpečnostní komplex. Za podobný komplex (subregion Blízkého východu), byť méně výbušný, je možné považovat Perský záliv, v němž se ve vypjatých vztazích nachází Írán na jedné straně a arabské státy zálivu na straně druhé. (Gause III 2005) Malé arabské státy spoléhají vzhledem k ekonomické a vojenské slabosti ve srovnání s Íránem na úzkou spolupráci s USA. To dává Spojeným státům, spolu s výše rozebranou možností rozšířit bezpečnostní záruky, velkou šanci odradit pokušitele od vývoje vlastní jaderné zbraně. Podobný vliv mohou uplatnit USA v případě Egypta a Saúdské Arábie, pro které by přerušení spolupráce s USA kvůli výrobě jaderné zbraně znamenalo citelné oslabení. Navíc pro Egypt představuje Írán více ideologického soupeře než bezprostřední fyzické ohrožení. Rivalita o status vůdčí země islámského světa spolu s komplikovanější geopolitickou situací staví do pozice ještě pravděpodobnějšího aspiranta na jaderný status Saúdskou Arábii. Obě země dosud podporovaly myšlenku Blízkého východu jako oblasti bez jaderných zbraní, nicméně jejich případná reakce na íránskou zbraň je velký otazník. 39 Sýrie má jako jediný stát s Íránem vztahy blížící se spojenectví, avšak také zkušenost vývojem jaderné zbraně. Turecko, jak bylo zmíněno, je chráněno jaderným arzenálem států NATO. Pro výše uvedené není možné zavrhnout obavu, že íránská jaderná zbraň povede k rozvoji vojenského jaderného programu v dalších státech. Stejně tak však nelze odmítnout opačný názor, a jakákoliv prognóza v této věci bude čistě spekulativní. Faktem zůstává, že pokud by v reakci na Írán vyrobily jaderné zbraně další státy nejkonfliktnějšího regionu na světě, znamenalo by to nové riziko vypuknutí jaderné války, srovnatelné jedině s indicko-pákistánským sporem, a také tvrdou ránu neproliferačnímu režimu. 39 Pro některé hypotézy viz McInnis 2005.

56 Globální bezpečnost v Obamově éře II. část: jak na program (ne)reagovat Pokud jde o názory ohledně správného postupu ve vztahu k Íránu, jenž by přiměl stát zastavit výrobu jaderné zbraně nebo jej alespoň odradil od tohoto úmyslu, můžeme najít v politickém diskursu tři odlišné, pro budoucnost relevantní pozice: zástupci první věří v možnost dosažení smíru prostřednictvím vyjednávání; druzí považují za nejvhodnější postup vynucení (zejména pomocí sankcí); třetí skupina názorů horuje pro změnu íránského režimu. Autor příspěvku si pak myslí, že čtvrtou možností je zjednodušeně řečeno nedělat nic. 40 Vyjednávání Jednou z možností, jak na íránské počínání reagovat, je vyjednávání. Na to vsadil po nástupu do úřadu Barack Obama. Jeho představa o vyjednávání, která zahrnovala pouze debatu o jaderném programu, však již v tuto chvíli neuspěla, nepředstavuje tak použitelnou možnost a proto se jí dále nezabýváme. Přesto by vyjednávání stále ještě mohlo mít smysl, muselo by však mít daleko větší záběr a neobešlo by se bez zásadního přehodnocení politiky vůči Íránu v USA. Ve zkratce řečeno, zastánci tohoto přístupu volají po strategické dohodě s Íránem, srovnatelné s politikou, jakou předvedl Nixon ve vztahu k Číně na začátku 70. let 20. století. V asijském státu tehdy doznívala obludná kulturní revoluce, přesto Nixon přijel do Číny a podal si ruku s jejím tehdejším vůdcem, Mao Ce- Tungem. Přístup velkého obchodu je optikou teorie mezinárodních vztahů více realistický oproti předchozím dvěma, jelikož upřednostňuje strategické zájmy (navázání spolupráce s klíčovým státem regionu) před sledováním ideologické agendy (podpora demokracie). Jako takový je do značné míry kontroverzní a nepopulární, což je však do značné míry způsobeno obrazem Íránu, který převládá v západním veřejném diskursu. O nedemokratičnosti Íránu není pochyb, avšak totéž je možné říci o Saudské Arábii a řadě dalších států, s nimiž mají USA vřelé vztahy. Írán sám tento rozpor ve vnímání v jistém smyslu totožných států přiživuje vyzbrojováním odbojových organizací v regionu. Toto jednání je však zastánci velkého obchodu také nahlíženo realisticky, jako jeden z prostředků, jimiž Írán sleduje národní zájmy, a jako takové má být předmětem vyjednávání. K čemu by měla dohoda USA s Íránem směřovat? 41 K zajištění národních zájmů země (které se v zásadě shodují se zájmy dalších západních zemí): zastavení íránského jaderného programu; zastavení íránské podpory terorismu; zanechání toho jednání na straně Íránu, jež brání izraelskoarabskému urovnání; spolupráce Íránu na stabilizaci Iráku a Afghánistánu; zajištění stabilního průtoku 40 Všechny čtyři strategie, mají-li mít šanci na úspěch, vyžadují vůdčí roli Spojených států. 41 Např. manželé Leverettovy (2008) oba bývalí vysocí funkcionáři v Bushově administrativě, z níž kvůli nesouhlasu s jeho politikou vůči regionu odešli v USA vehementně argumentují, že jednání s Íránem musí mít mnohem širší agendu, explicitně se zabývající íránskými i americkými zájmy v regionu. Z této perspektivy se čerstvá nabídka Obamy a starší jednání s EU-3 příliš neliší. Pro argument podobný Leverettovým viz Friedman 2010.

57 Globální bezpečnost v Obamově éře ropy Hormuzským průlivem. Co by Írán v oplátce obdržel? Bezpečnostní záruky USA; záruku nevměšování do vnitřních záležitostí; zrušení všech sankcí; uznání role státu v regionálním a mezinárodním kontextu. Nátlaková diplomacie Jelikož se svou představou o vyjednávání již Barack Obama neuspěl, přesouvá se nyní jeho pozornost k metodě nátlakové diplomacie. Její součástí je (pouze) hrozba vojenského útoku, která je artikulována jako jedna z možností na stole. Vzhledem k její aktuálně malé věrohodnosti je třeba hledat jiné možnosti nátlaku, a proto dostává příležitost politická ekonomie: neochota podrobit se má přijít Írán v ekonomickém smyslu slova draho. Tento postup ve vztahu k Íránu má svůj zvuk: íránská ekonomika je ve velmi špatném stavu. Zemi čeká nejenom malý hospodářský růst, ale i vysoká inflace a nezaměstnanost. (Amuzegar 2010) Írán je, jako jeden z rentiérských států, 42 do značné míry závislý na vývozu ropy, příjmy z prodeje této komodity mu umožňují získávat si společnost udržováním nízkých cen základních komodit apod. Nehledě na sankce Írán v očekávání ekonomických problémů připravuje omezení finančních dotací, které snižují cenu benzínu, elektřiny, cukru, mouky a dalšího zboží. Podíl výdajů na dotace přitom dosahuje jedné čtvrtiny íránského rozpočtu. (RFERL 2010) Sankce však nejsou v případě Íránu nic nového pod sluncem 43 a představitelé režimu jim vždy tvrdošíjně vzdorovali. Ve hře je totiž další faktor, nacionalismus íránská společnost vykazuje vysokou míru citlivosti na vměšování ostatních států a podrobení se vnějšímu tlaku by íránské vůdce mohlo stát více než zhoršení ekonomiky. Naopak ukazování na západní země jako původce útrap íránské společnosti je nástrojem posilování vlastní pozice, ke kterému se íránští vládci vždy uchylovali. Pokud sankce nesplní svůj konečný účel, mají pouze negativní a dlouhodobé dopady, protože běžní Íránci samozřejmě dobře vědí, komu (také) mohou za svou relativní chudobu vděčit. Přesto má v současnosti hrozba prohloubení ekonomických problémů dalšími sankcemi na obchod s ropou a plynem přimět Írán, čelící navíc společenským nepokojům kvůli zpochybňovaným prezidentským volbám, ke spolupráci. Za příklad úspěchu tohoto postupu bývá uváděna Libye. V případě Libye opravdu sankce hrály důležitou roli, avšak tato strategie se neobešla bez podpůrného elementu: věrohodné hrozby použití síly. (Jentleson a Whytock 2005) Ve vztahu k Íránu se diskutuje možnost bombardování jaderných zařízení, problém je, že Írán se poučil z izraelských útoků na Irák a Sýrii a je na tuto akci připraven; ve výsledku USA ani Izrael nevěří, že by mohly tímto tahem jaderný program zcela eliminovat. Navíc izraelské letectvo by mělo samo, bez pomoci USA, značný problém íránské komplexy byť jen smysluplně poškodit a případný vývoj jaderné zbraně alespoň na čas 42 V rentiérských státech (viz Luciani 2005) je stát sám nejdůležitějším ekonomickým aktérem, ovládajícím prostřednictvím různých dceřiných institucí nejdůležitější sektory ekonomiky. Přestože ve státech tohoto typu je často respektováno soukromé vlastnictví a umožněno podnikání, silná role státu deformuje ideál volnotržního hospodářství. Ropné státy Blízkého východu zavedly tento systém, jelikož jim zajistil značnou svobodu od tlaků společnosti na větší reprezentativnost a transparenci politického systému. 43 Pro podrobný přehled legislativních opatření USA, zavádějících sankce vůči Íránu, viz Katzman 2010.

58 Globální bezpečnost v Obamově éře zpomalit. Hrozba bombardování nemůže podpořit strategii vynucení, jelikož íránský režim by jej mohl paradoxně přivítat, útok ze zahraničí by totiž oslabil protirežimní nálady ve společnosti a revoluční stát a Íránce k sobě opět přiblížil. Skutečnou hrozbou pro režim by byla intervence typu Irák Ta se však ve světle vývoje událostí v Iráku a Afghánistánu a za prezidenta USA, který již obdržel (a přijal) Nobelovu cenu míru, nezdá vůbec věrohodná. Změna režimu Vyjednávání tedy v minulém roce neuspělo a celá řada lidí v USA vidí šanci na úspěch sankcí jako malou, už proto, že spolupráce Číny a Ruska v této věci je přinejmenším nejistá. Začínají proto sílit hlasy volající po změně íránského režimu. Navrhovaná strategie se ve své obhajobě podobá již uplatněné politice změny iráckého režimu. Jádro argumentu spočívá v akcentování represivního a nedemokratického charakteru státu, a ve vztahu k jaderným zbraním vykreslení režimu jako nezodpovědného, a proto obzvláště nebezpečného, ve výsledku jednoduše nepřijatelného. Žádoucí politika změny režimu se pak jeví dosažitelná v zásadě dvěma způsoby, vojenskou intervencí zvenčí, anebo podporou opozičních skupin uvnitř státu. Jak vypadá stabilita íránského režimu v těchto dvou ohledech? Existenční ohrožení zvenčí režim dobře zná, již rok a půl po vyhlášení Islámské republiky překročily irácké tanky společnou hranici a začala pro obě země dlouhá a vyčerpávající válka. Problémovým sousedem byl pro Írán i nestabilní Afghánistán. V roce 1998 zavraždil Tálibán, ovládající tehdy většinu země, devět íránských diplomatů, a málo chybělo k tomu, aby se obě strany ocitly ve válce. Írán si tak nemohl než přát poslední dvě vojenské mise USA v Iráku a Afghánistánu, které jej zbavily dvou velkých problémů. Ne však všech: necháme-li stranou Sýrii, snaží se většina ostatních muslimských zemí v regionu vliv Íránu pokud možno omezit a vztahy s Izraelem jsou dlouhodobě velmi vypjaté. 44 Podobně je to se vztahem Írán USA a právě USA jsou státem, bez jehož motivace a vojenských kapacit se případná intervence neobejde; jak však již bylo ukázáno výše, účast USA na podobné operaci se nejeví jako reálná. Z tohoto důvodu se zastánci změny režimu orientují na vnitřní vývoj v Íránu, k čemuž dostali výrazný impuls v podobě sociálních bouří, které zde vypukly v červnu roku Je skutečností, že se režim vzdaluje od společnosti a vnitřní napětí stoupá, otázkou však je, nakolik je tento proces intenzivní. Problémů má režim vícero. Jeho legitimita stojí na dvou ideologických pilířích nacionalismu a islamismu, přitom nejvyšší autoritou je duchovní, jenž svou odborností v otázkách víry nepatří k nejuznávanějším; za pozornost také stojí průzkumy, podle nichž religiozita společnosti je od revoluce přibližně stejná, avšak účast na státem kontrolovaných náboženských rituálech (např. motlitby v mešitě) je, ve srovnání s jinými muslimskými zeměmi, nízká. (Tezcur a Azadarmaki 2008: 215) Přestože za jednatřicet let došlo k významnému zlepšení v oblasti vzdělávání a zdravotní péče, lidé jsou se sociální a ekonomickou situací země nespokojeni, což vyneslo v roce 2005 Ahmadínežáda na 44 Pro analýzu íránského diskursu vůči Izraeli viz Kalous 2010a.

59 Globální bezpečnost v Obamově éře post prezidenta. Od té doby se však jako ještě větší problém ukázal otřesný kredit režimu v oblasti lidských práv a korupce, který spolu s nesplněnými sliby o zlepšení ekonomiky přivedl k volbám prezidenta v roce 2009 o více než 20 % voličů více než ve volbách předchozích; tento významný nárůst je těžké vnímat jinak než jako pokus o projevení nesouhlasu. Za vítěze však byl opět prohlášen Ahmadínežád, což vyústilo ve zpochybnění voleb a nepokoje, jaké Islámská republika do té doby nepoznala. Další aspekt vnitřního pnutí představuje nekonsolidovanost režimu, která je v současném kontextu podrobována zkoušce. Avšak navzdory skutečnosti, že moc v Íránu není sjednocená, je možné se ohlédnout a vidět, že konzervativní skupiny uhájily pozice v mnohem těžší (vnitrorežimní) zkoušce, jež měla podobu dvou prezidentských mandátů Chátamího a jeho reformního křídla. Síla protestního hnutí také aktuálně slábne. Co je však ve vztahu k jadernému programu vůbec nejdůležitější, není možné předvídat, jaký režim by případná nová revoluce k moci vynesla, resp. jak by se tento režim k jadernému programu stavěl. 45 Návrh strategie nicnedělání Poslední možností, jak postupovat vůči Íránu, vyvíjejícímu jadernou technologii a částečně nespolupracujícímu s IAEA, je, stručně řečeno, nedělat nic. Jak by taková strategie vypadala? USA by spolu s dalšími státy zanechaly sankční režim v aktuálním stavu (tzn. nepokoušely se ho zpřísnit), otevřeně by zapověděly možnost bombardování Íránu (a pokusily se ovlivnit Izrael, aby se zavázal k témuž), podobně by zavrhly politiku sledující změnu íránského režimu. Hlavním bodem ve vztahu k jadernému programu by byla podpora zpráv IAEA, tzn. pouze diplomatický nátlak na Írán, aby s agenturou zcela spolupracoval. Západní státy také mohou kritizovat íránský režim za poškozování lidských práv občanů země a odkazovat na Chartu OSN. Strategie nevyžaduje unilaterální rozhodnutí a porušování mezinárodního práva, čímž umožňuje v plné míře podporovat a navracet důvěru v existující mezinárodní instituce a mechanismy. Návrh strategie odráží skutečnost, že z autorova pohledu nejlepší řešení, strategická dohoda, se nejeví jako reálná: momentum pro takový krok bylo po nástupu Baracka Obamy na post prezidenta, ten si však vybral jinou cestu; přestože v minulých letech přicházely z Íránu signály, že je o takovou dohodu zájem, v současnosti bude tento zájem patrně menší. Naděje na úspěch dvou zbývajících strategií, vynucení a změny režimu, považuje autor článku za málé, resp. minimální. Cena za jejich vyzkoušení však bude vysoká. Zavedení dalších sankcí a hrozby silou z dlouhodobého hlediska zhorší vztahy s režimem stejně jako s íránskou společností. Obhajování těchto postupů také vyžaduje (nebo alespoň vybízí k) reprezentaci rizik spojených s potenciální íránskou jadernou zbraní jako větších, než ve skutečnosti jsou. Selhání strategie vynucení zanechá prezidenta USA a vůdce dalších států v diskursivním prostoru, v němž se jim bude stále nad hlavami vznášet nepřijatelná íránská hrozba. Odtud bude mnohem blíže k politice změny režimu a vojenskému střetu než předtím. Následkem snah o změnu íránského režimu (stejně jako následkem bombardování jaderných komplexů) bude negativní 45 Pro podrobnější argumentaci v tomto duchu viz článek autora tohoto příspěvku v Revue Politika (Kalous 2010b).

60 Globální bezpečnost v Obamově éře íránská reakce (přinejmenším větší podpora Hamásu, Hizbulláhu, povstaleckých/teroristických skupin v Iráku a Afghánistánu a podněcování těchto k násilí) a obecně posílení logiky anarchie na úkor suverenity na Blízkém východě, 46 což v budoucnu přinese další problémy a prohloubí ty současné. Přestože strategie nicnedělání problém neřeší, alespoň jej nezhoršuje: jde tak o strategii špatnou a přitom nejlepší, protože pořád lepší než jsou ostatní reálné alternativy. Zároveň jde o strategii, která je v tuto chvíli stále ještě prosaditelná, přestože by vyžadovala rozhodnutí prezidenta USA čelit silným tlakům ve vnitřní politice ze strany skupin, které dlouhodobě upřednostňují silové řešení a nekritickou podporu Izraele (srov. např. Mearsheimer a Walt 2007). Navrhovaná strategie však je v souladu s prvním rokem Baracka Obamy v úřadě, v němž se pokoušel o nápravu obrazu USA na Blízkém východě a revitalizaci podpory USA mezinárodním institucím. Závěr Článek se v první části pozastavil nad hlavními skutečnostmi a problémovými tématy, které jsou s íránským jaderným programem spojeny. Kořeny programu sahají v minulosti až do časů předešlého (šáhova) režimu, revoluční stát poté ve vývoji jaderné technologie pokračoval s proměnlivým zápalem. V současnosti vývoj dosáhl po dlouhých letech významné hranice, když prezident Ahmadínežád oznámil pokoření hranice 20 % při obohacování uranu. Existence vojenské dimenze jaderného programu se dle nejnovější zprávy zpravodajců USA nezdá jako pravděpodobná, nicméně faktem je, že Írán buduje potenciál pro rychlou výrobu jaderné zbraně, rozhodne-li se pro tento krok. Většina diskutovaných rizik, potenciálně vyvstanuvších s Íránem vlastnícím jadernou zbraň, byla ohodnocena jako více či méně nadsazená, za riziko nejvážnější považuje autor článku možnost vypuknutí regionálních závodů v jaderném zbrojení a oslabení neproliferačního režimu. Druhá část identifikovala tři hlavní názorové proudy, které nabízejí představu o dalším postupu vůči Íránu. Vyjednávání ve formě, kterou zvolil Barack Obama, k požadovanému výsledku nevedlo (alespoň jak se v květnu 2010 zdá), stále však existuje možnost vyjednávat s Íránem komplexněji o všech strategických zájmech. Šance na úspěch této politiky však byla daleko větší před rokem. Jako pravděpodobnější se jeví, že prezident klíčové mocnosti (tj. USA), se rozhodne pro postup, pokoušející se úplnou transparentnost jaderného programu na Íránu vynutit za pomoci utužených sankcí a nátlakové diplomacie. Tato strategie však dosud vždy selhala a přes ekonomické problémy Íránu paradoxně může nacionalistický íránský režim posílit. V současnosti se také s větší intenzitou objevují hlasy, volající po politice změny režimu. Ta se bude jevit jako nevyhnutelnější, selže-li strategie vynucení, kterou bude zcela jistě provázet akcentování (zveličování) íránské hrozby. Vojenská intervence, kterou zažil Irák v roce 2003, se nejeví jako pravděpodobná, alternativa v podobě aktivní podpory vnitřní opozice má přitom minimální naději na úspěch, režim spíše posílí a dodá váhy 46 Pokud v souladu s moderními teoriemi mezinárodních vztahů máme za to, že konfliktní vztahy mezi státy jsou normativního (sociálního) charakteru, je zřejmé, že každý výpad izraelské letky přes hranice stejně jako tajné dodávky íránských zbraní teroristům tuto konfliktní a státní hranice nerespektující logiku dále reprodukují.

61 Globální bezpečnost v Obamově éře konspiračním teoriím, které jsou stabilním prvkem veřejného mínění na Blízkém východě. Ve výsledku se ani jedna z předestřených strategií nejeví jako proveditelná a současně nadějná. Autor proto navrhuje politiku nicnedělání, která by se jako nejlepší ze špatných (tj. z jediných dostupných) možností omezila na diplomatickou podporu IAEA. Literatura Acton, James M Iran Violated International Obligations on Qom Facility. Proliferation Analysis, Carnegie Endowment for International Peace, (www.carnegieendowment.org/publications/index.cfm?fa=view&id=23884&prog=zgp&proj=znpp). Alfoneh, Ali The Revolutionary Guards' Role in Iranian Politics. Middle East Quarterly, XV, č. 4, 3 14 (www.meforum.org/1979/the-revolutionary-guards-role-in-iranian-politics). Amuzegar, Jahangir Nuclear Iran: Perils and Prospects. Middle East Policy, XIII, č. 2, Amuzegar, Jahangir Iran's Economy in Turmoil. International Economic Bulletin, 2, č. 2 (www.carnegieendowment.org/publications/index.cfm?fa=view&id=40354). BBC News Iran's Arsenal of Missiles (news.bbc.co.uk/2/hi/ stm). Borger, Julian IAEA secret report: Iran worked on nuclear warhead. Guardian.co.uk, Dostupné z Byman, Daniel Deadly Connections: States that Sponsor Terrorism. Cambridge: Cambridge University Press. Cordesman, Anthony H. a Kleiber, Martin Iran s Military Forces and War Fighting Capabilities. London: Praeger Security International. Corera, Gordon Shopping for Bombs: Nuclear Proliferation, Global Insecurity and the Rise and Fall of the A. Q. Khan Network. New York: Oxford University Press. Director of National Intelligence (DNI) Report on the Acquisition of Technology Relating to Weapons of Mass Destruction and Advanced Conventional Munitions. For Congress. Director of National Intelligence (DNI) US Intelligence Community Annual Threat Assessment. For Senate Select Committee on Intelligence. Evron, Yair Arms and Security in the Middle East. The Bulletin of the Atomic Scientists, 34, č. 2, Farhi, Farideh The Revolutionary Legacy: A Contested and Insecure Polity. In: The Iranian Revolution at 30. The Middle East Institute, Viewpoints Special Edition. FARS News Agency NAM Protests at IAEA Report on Iran (english.farsnews.com/newstext.php?nn= ).

62 Globální bezpečnost v Obamově éře Friedman, George Nemyslitelná dohoda USA s Íránem. Revue Politika, (www.revuepolitika.cz/clanky/1273/nemyslitelna-dohoda-usa-s-iranem). Gause III, Gregory F The International Politics of the Gulf In: International Relations of the Middle East. Ed. Fawcett, Louise. New York: Oxford University Press. IAEA The Text og the Agreement Between Iran and the Agency for the Application of Safeguards in Connection with the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons (www.iaea.org/publications/documents/infcircs/others/infcirc214.pdf). IAEA Implementation of the NPT Safeguards Agreement and relevant provisions of Security Council resolutions 1737 (2006), 1747 (2007), 1803 (2008) and 1835 (2008) in the Islamic Republic of Iran (www.iaea.org/publications/documents/board/2009/gov pdf). Hoffman, Bruce The Changing Face of Al Qaeda and the Global War on Terrorism. Studies in Conflict & Terrorism, 27, č. 6, Chubin, Shahram Extended Deterrence and Iran. Strategic Insights, VIII, č. 5 (www.nps.edu/academics/centers/ccc/publications/onlinejournal/2009/dec/chubindec09.html). Chubin, Shahram Iran's 'Risk-Taking' in Perspective. Proliferation Papers, Security Studies Center (www.ifri.org/?page=contribution-detail&id=4987&id_provenance=97). International Crisis Group (ICG) The Iran Nuclear Issue: The View from Beijing. Asia Briefing, č Iran Watch Iran Moves Closer to a Bomb. Iran Watch Bulletin, (www.iranwatch.org/ourpubs/bulletin/trrfuel-closertobomb htm). ISIS Nuclear Iran Nuclear History. Washington, D. C. (www.isisnucleariran.org/nuclear-history). Jentleson, Bruce W. Whystock, Christopher A Who 'Won' Libya? International Security, 30, č. 3, Kalous, Miroslav. 2010a. Oficiální diskurs Íránu ve vztahu k izraelsko-palestinskému konfliktu. Mezinárodní vztahy, 45, č. 2 (v tisku). Kalous, Miroslav. 2010b. Proč neusilovat o změnu režimu v Íránu. Revue Politika, (http://www.revuepolitika.cz/clanky/1264/proc-neusilovat-o-zmenu-rezimu-v-iranu). Karsh, Efraim The Iran-Iraq War Oxford: Osprey Publishing. Khalaji, Mehdi Apocalyptic Politics: On the Rationality of Iranian Policy. Policy Focus, č. 79. The Washington Institute for Near East Policy. Katzman, Kenneth U.S.-Iranian Relations: An Analytic Compendium of U.S. Policies, Laws, and Regulations. Atlantic Council (www.acus.org/files/publication_pdfs/65/us-iranrelations.pdf). Khan, Saira Iran and Nuclear Weapons: Protracted conflict and proliferation. New York: Routledge.

63 Globální bezpečnost v Obamově éře Leverett, Flynt a Leverett, Hillary Mann The Grand Bargain. Washington Monthly, srpen/září/říjen 2008 (www.washingtonmonthly.com/features/2008/0808.leverett.html). Linsday, James M. a Takeyh, Roy After Iran Gets the Bomb. Foreign Affairs, březen/duben Luciani, Giacomo Oil and Political Economy in the International Relations of the Middle East. In: International Relations of the Middle East. Ed. Fawcett, Louise. Oxford: Oxford University Press. Mearsheimer, John J. a Walt, Stephen M The Israel Lobby and U. S. Foreign Policy. New York: Farrar, Straus and Giroux. Milani, Abbas The Three Paradoxes of the Islamic Revolution in Iran. In: The Iranian Revolution at 30. The Middle East Institute, Viewpoints Special Edition. McInnis, Kathleen J Extended Deterrence: The U.S. Credibility Gap in the Middle East. Washington Quarterly, 28, č. 3, National Intelligence Council (NIC) Iran: Nuclear Intentions and Capabilities. National Intelligence Estimate. Ottolenghi, Emanuelle Russia and Iran s Nuclear Program. Journal of Energy Security, leden 2010 (www.ensec.org/index.php?option=com_content&view=section&layout=blog&id=25&itemid=355). Paul, V. T. et al Complex Deterrence: Strategy in the Gobal Age. London: University of Chicago Press. Quinlan, Michael Thinking About Nuclear Weapons: Principles, Problems, Prospects. Oxford: Oxford University Press. Radio Free Europe/Radio Liberty (RFERL) Iran Considers Cutting Subsidies, But At What Cost? Shuster, Mike Iran Prompts Debate Over Mideast Defense Umbrella. NPR, (http://www.npr.org/templates/story/story.php?storyid= ). Skocpol, Theda States and Social Revolutions. Cambridge: Cambridge University Press. Tezcur, Gunez M. a Azadarmaki, Taghi Religiosity and Islamic Rule in Iran. Journal for the Scientific Study of Religion, 47, č. 2, Walt, Stephen M How not to contain Iran. Author's blog at Foreign Policy (http://walt.foreignpolicy.com/posts/2010/03/05/how_not_to_contain_iran).

64 Globální bezpečnost v Obamově éře Privatizace bezpečnosti jako řešení problematiky vězeňství Jiří Král Abstrakt: Předkládaný příspěvek představuje fenomén privatizace vězeňství a kategorizuje jej podle dostupných definic v kombinaci s primárním výzkumem. Předkládá konceptuální rámec dle Logana doplněný o další relevantní teze. Zmíněný analytický rámec je v dalších statích užit ke komparaci fází privatizace vězeňství v České republice, konkrétně případové studie PPP projektu soukromé věznice v Rapoticích u Brna. Abstract: The present paper is focused on phenomenon of private prisons and defining it by relevant thesis and primary research. Based on Logan's conceptual framework for private prisons analyzing it compares basic facts about Czech pilot PPP project localized in Rapotice u Brna. Úvod Předložený příspěvek se snaží postihnout způsoby řešení problematiky vězeňství formou zapojení soukromého sektoru s předložením teoretického rámce a jeho následnou aplikací na případovou studii České republiky. Jednané téma vychází z teorie privatizace bezpečnosti, která své počátky datuje již k privatizačním pokusům britské premiérky Thatcherové. Poznamenejme, že mediálně známější obraz v této teorii představují spíše soukromé vojenské společnosti (dále jen SVS) (Bureš 2006: 143) a nelehkým úkolem tohoto textu bude vymezit se vůči nim při definici aktérů zajišťujících bezpečnost spíše na lokální úrovni. Privatizace vězeňství, v moderním slova smyslu, se rozšířila na základě zkušeností z USA směrem do Evropy, ale i přesto zde můžeme nacházet, vlivem odlišné mentality a právního systému, podstatné nuance. (Moyle 2000: 32) Rozsah tohoto textu nenabízí prostor pro důkladnou analýzu všech aspektů soukromého vězeňství, i proto je jeho ambicí spíše nalézt objektivní stanovisko vůči zkušenostem s privátním vězeňstvím ve světě a aplikovat je na případovou studii České republiky. Činíme tak proto, že výzkum privatizace vězeňství není dosud v českém akademickém prostředí zakotven dostatečně, aby byl schopen konkurovat zahraniční epistemické komunitě a jejím výstupům. Chybí totiž jednotný analytický rámec a historická reflexe, jelikož zamýšlené projekty jsou teprve v počátcích. Z hlediska obsahu se druhá kapitola soustředí na definici základního vztahu privatizace bezpečnosti a privatizace vězeňství zejména v terminologické rovině. Třetí kapitola představuje tzv. konceptuální rámec sestavený americkým badatelem Loganem z množiny výzkumných otázek za účelem analýzy

65 Globální bezpečnost v Obamově éře privatizace vězeňství. Jeho koncept sestává z deseti kategorií, které mohou mít pozitivní i negativní polaritu a lze je relevantně generalizovat i na případové studie mimo USA. Čtvrtá kapitola je rozdělena do částí týkajících se právního rámce privatizace vězeňství v České republice, obecného úvodu k prvnímu připravovanému projektu a tzv. bodové analýzy ve formě komparace vůči Loganovu konceptu. Závěrečná kapitola se snaží sumarizovat výsledky výzkumu a předložit verifikovatelné závěry. Základní zakotvení privatizace vězeňství v teorii privatizace bezpečnosti Privatizace bezpečnosti zakládá svou teorii v přizvání soukromého sektoru k výkonu funkcí do té doby vyhrazených pouze státu. Lze jen stěží hledat jednotnou definici, avšak tato kapitola se soustředí na předložení určitých definičních přístupů, které zahrnují i aktéry podílející se na výkonu vězeňské služby. Za takovou definici aktérů můžeme považovat dvě Mandelova kritéria citovaná Burešem: 1. majetková struktura aktéra poskytujícího služby je zřetelně nestátní; 2. charakter dodávaných bezpečnostních služeb zahrnuje donucovací pravomoci včetně takových prvků jako poradenství, logistickou podporu, špionáž skrze jednotky přímo bojující nebo obsluhující závislá zařízení. (Bureš 2006: 143) Již tato definice naznačuje, že aplikovat nástroje pro výzkum privatizace bezpečnosti na vnitřní aktéry není zcela přiléhavé jako u již zmíněných SVS. Přesto kontraktoři v oboru vězeňství mají jednoznačně nestátní majetkovou strukturu a dodávané služby se soustředí přinejmenším na poradenství či logistickou podporu. Další typologizaci aktérů SVS privatizace bezpečnosti odvozuje podle Bureše Brayton, když uvádí, že většina současných soukromých vojenských společností: 1. zřetelně prezentuje podnikatelské image; 2. otevřeně obhajuje a propaguje svou užitečnost a profesionalitu; 3. využívá mezinárodně přijímaných právních a finančních nástrojů pro realizaci svých transakcí; 4. podporuje jen mezinárodně uznané vlády. (Bureš 2006: 143) Na první pohled je tato definice mnohem přijatelnější pro potřeby zahrnutí kontraktorů i mimo SVS. Tyto typologie dokazují, proč je vhodné kontraktory z oboru privatizace vězeňství zahrnout i do vyšší množiny teorie privatizace bezpečnosti. Absence jednotného analytického nástroje však neumožňuje jednoduše definovat či typologizovat, co vlastně privatizace vězeňství je. Za zajímavý příklad lze považovat článek Prison Privatization: Past and Present od Zita. Do široké definice privatizace vězeňství totiž zahrnuje:

66 Globální bezpečnost v Obamově éře převedení stávajících věznic pod kontrolu kontraktora; 2. navržení, postavení a provoz nových věznic; 3. zajištění pouze dílčích služeb. (Zito 2003) Geografickou typologizaci aplikace privatizace vězeňství nabízí Ministerstvo veřejné bezpečnosti Státu Izrael. (MOPS 2010) Jednotlivé subtypy byly doplněny o další informace a jsou rozděleny následovně: 1. Francouzský semi-privatizační model. Tento model je charakteristický pouze privatizací tzv. vedlejších služeb jako jsou dodávka jídla, údržba zařízení, transport vězňů, pracovní a probační programy. Naopak samotnou ostrahu vězňů a management věznice stále obstarává k tomu určená administrativní složka ministerstva spravedlnosti. Platební mechanismus odpovídá tzv. denní platbě na jednoho vězně. Zdrojem této neúplné privatizace je podle amerických autorů odlišné právní prostředí, které se v pevninské Evropě zakládá na kodifikovaném, nikoli zvykovém (precedentním), právu. (Moyle 2000: 32) Historické počátky privatizace vězeňství ve Francii však původně byly zamýšleny podle amerického modelu plné privatizace, prosazované ministrem spravedlnosti Chaldonem po návštěvě soukromých zařízení v USA v roce Postupně došlo k transformaci způsobu privatizace, a tak byl projekt Programme dokončen v roce 1991 se zcela odlišnými privatizačními parametry. (Moyle 2000: 31) Nalezneme zde však i rozpor, kdy soukromé vedení ve vězeňských zařízeních bylo francouzskou vládou i parlamentem striktně odmítáno jako mimo ústavní, ačkoli výzkumy jasně potvrzují, že francouzská společnost respektuje soukromou administrativu v čele detenčních zařízení pro nápravu mladistvých. Ta jsou velmi precizně kontrolována příslušnými úřady a vedení většinou sestává ze zástupců nestátních organizacích jmenovaných státem. (Moyle 2000: 32) Takový přístup je bezesporu velmi nadějný a akceptovatelný, jelikož i podle dostupné americké akademické literatury je možné jej zařadit do teorie privatizace vězeňství. (Logan 1990: 17 20) 2. Britský privatizační model. Je cesta k plné privatizaci věznice, kterou kontraktor vybuduje či spravuje a následně provozuje většinu služeb kromě výkonu autority a trestání vězňů, jež náleží jednomu nebo více kontrolorům jmenovaným státní strukturou pro každou privátní věznici. Regulace věznic podléhá třístupňové dozorovací soustavě. První úrovní (v Anglii a Skotsku) jsou Nezávislé monitorovací rady (IMB) ustavené při každé ze soukromých věznic a jmenované ministrem spravedlnosti z místní komunity na principu dobrovolnosti. Soustředí se na kontrolu humánnosti a spravedlivého jednání s vězni i na kvalitu a efektivnost probačních programů za účelem jednodušší reintegrace vězňů do společnosti. Členové rady musí být přivolání při každém vážnějším incidentu ve věznici, přičemž až na bezpečnostní výjimky mají volný vstup do celého zařízení. Každý vězeň má rovněž právo soukromě hovořit se členy rady za účelem podání stížnosti. Člen IMB tráví touto činností cca 2 3 dny z měsíce, udržuje s vězni sociální vazby, působí zcela neutrálně vůči zařízení, které dozorují a volí do svého čela předsedu rady. Rada má za povinnost vydávání výroční zprávy. (IMB 2010) Druhou úrovní je institut Vězeňského a probačního ombudsmana (PPO) představující další

67 Globální bezpečnost v Obamově éře z nezávislých instancí pro vězeňské stížnosti. Má neomezený přístup ke všem podkladům věznice v případu vězně včetně utajovaných skutečností, podobně jako policie. Nejvyšší úroveň pro regulaci soukromého trhu v oblasti vězeňství představuje Vrchní inspektor věznic (HMCIP) pro Anglii a Wales, jehož úřad je přímo podřízen vládě Velké Británie a referuje o dodržování smluv uzavřených s kontraktory a podmínkách v podřízených soukromých věznicích. (HM Prison Service 2010) 3. Americký privatizační model. Znamená totální privatizaci včetně delegování administrativy věznice do rukou kontraktora zahrnující i přezkumné komise pro zkrácení výkonu trestu odnětí svobody. Americké pojetí privatizace vězeňství přenáší na kontraktora veškeré pravomoci ostrahy věznice včetně použití síly primárně vyhrazené státním strukturám (tj. smrtící síly). Otázka regulace amerických soukromých věznic je komplikovaným tématem, protože s ohledem na federální model náleží legislativa výkonu vězeňství každému ze států USA. (AFSCME 2000) Za první snahu o přechod k centralizaci informací o systému soukromého vězeňství v USA lze považovat návrh zákona H.R.2450: Private Prison Information Act of 2009 z května Na základě zákona o svobodném přístupu k informacím (Freedom of Information Act) tento návrh požaduje sdílení informací o provozu soukromých věznic a podmínkách, při nichž byly kontraktorovi poskytnuty daňové úlevy. Zákon je do současné doby (květen 2010) v legislativní fázi přednesení. (OpenCongress 2010) Výše popsané rozdělení bylo předloženo jako nosné typologizační schéma pro výzkum privatizace vězeňství nejen v České republice. Toto dělení odráží výstupy relevantní zahraniční literatury k jednané problematice. Konceptuální rámec výzkumu privatizace vězeňství v USA Fenomén privatizace vězeňství je z historického hlediska spojen zejména s angloamerickým prostředí (výše definovaný americký a britský model), avšak vlivem progrese vězeňské populace nalezl své opodstatnění i v kontinentální Evropě, zejména ve Francii a Belgii. Precedentem ve využívání vězňů soukromým sektorem byl tzv. systém pronajímání trestanců (Convict Lease System) aplikovaný na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tehdejší soukromé společnosti nesli za vězně zodpovědnost ve výkonu trestu, ubytování i zdravotní péči a mohli je využívat na práci. Náklady byly de facto nulové a firmy vydělávali na pracovních výsledcích vězňů. Vězeňská péče byla katastrofická a tak docházelo k mnoha útěkům, nemluvě o tom, že systém vykazoval výrazně rasově-diskriminační potenciál. Opomeneme-li tuto éru otroctví, která bývá označována za určité počátky privatizace vězeňství (Zito 2003), čerpá tradice moderní z myšlenek libertariánské politické filosofie a teorie minimalistického státu či liberální ekonomie volného trhu. (Logan 1990: 52 54) Za účelem komplexní analýzy představíme v této kapitole konceptuální rámec dle Logana, v němž předkládá soustavu kategorizovaných pozitivních a negativních výzkumných otázek pro analýzu soukromého vězeňství. Autor textu využívá tento koncept, protože Loganovy hypotézy lze snadno generalizovat i na případy mimo USA. Logan se ve své monografii Private Prisons: Cons & Pros

68 Globální bezpečnost v Obamově éře v kapitole Issues and Arguments in the Debate over Private Prisons věnuje deseti základním kritériím rozebíraným v následujících odstavcích. Vhodnost definuje v pozitivním smyslu jako první bod větší motivaci kontraktora k dobré vládě za účelem opětovného získání kontraktu. Takový předpoklad je smysluplný za situace, kdy stát i kontraktor mají korektně nastavený smluvní vztah s precizně propracovaným systémem kontroly a dohledu. Tato nezávislá kontrola ze strany státních struktur souvisí i s druhým bodem, v němž je kontraktor nucen ke striktnímu dodržování zákonných norem. Podle McDonalda a kolektivu je na něj totiž pohlíženo jako na státního aktéra, a tudíž je nucen plnit všechny ústavní podmínky stejně jako veřejný sektor. (McDonald et al. 1998: vi) Kontraktor by tak měl činit dobrovolně v obavách o znovuzískání kontraktu. Za velmi nadějný je možné považovat i třetí bod, který do procesu výkonu spravedlnosti přivádí kontraktora jako entitu, reprezentující další nezávislou vrstvu kontroly. (Logan 1990: 41) Mezi negativní body řadíme nevýhodu delegování donucovací pravomoci ze státních do soukromých rukou. Závažný je i druhý bod, týkající se možného upřednostňování zisku kontraktora před veřejným zájmem. Zisk se dotýká i třetího negativa, totiž potenciálu konfliktu zájmů. V sociální dimenzi se nabízí i čtvrtý bod, který predikuje ohrožení dosavadních pracovních míst a benefitů státních zaměstnanců. (Logan 1990: 45) Zmíněná negativní kritéria shrnuje ve své publikaci s názvem Don't be a prisoner to empty promises i americká odborová organizace pro státní zaměstnance AFSCME. (AFSCME 2006a) Ta dokonce předkládá i kvantitativní výzkum společnosti Lake Snell Perry & Associates o privatizace vězeňství ze srpna 1999 s relativně překvapivými výsledky, ve kterých až 60 % registrovaných voličů souhlasí, že soukromé společnosti nejsou dostatečně kvalifikované pro řízení věznic. Výzkum byl proveden na vzorku 800 voličů a 200 členů bezpečnostní komunity zahrnující 75 členů AFSCME. (AFSCME 2006b) Jako další kritérium Logan uvádí nákladovost. První pozitivní náhled charakterizuje schopnost kontraktora postavit vězeňské zařízení rychleji, levněji a efektivněji ve smyslu ekonomického modelu corner cutting. Model corner cutting přímo souvisí s kritériem kvality, protože se soustředí na maximální efektivitu a odstřihávání nadbytečných nákladů. Nabízí se úspora na zaměstnaneckých benefitech, které mohou být regulovány odlišně od státních zaměstnanců sdružených v odborech. Logan jako další bod uvádí přirozenou snahu kontraktora o zamezení plýtvání prostředky, které snižují jeho zisk. Velmi důležitý je i čtvrtý bod, v němž se předpokládá, že kontraktor je nucen se v rozpočtové politice vyrovnat s limity svých příjmů. Představuje tak opozici vůči státním věznicím, které případné vyšší náklady načerpají ze státního rozpočtu, což vede ke zvyšování jeho schodku. To potvrzuje i Boardem citovaná studie dvojice autorů Cox Love o konkurenci v kontraktování, když poukazují na fakt, že struktury státního sektoru přirozeně poptávají navyšování útrat. (Board 1994) Jako další bod se uvádí možnost efektivnějšího využití ekonomického modelu best value for money, ve kterém není stěžejní výše ceny, ale kvalita jednané komodity. Posledním významným bodem Loganovy hierarchizace je silnější pozice kontraktora v personální politice. (Logan 1990: 41 42) Board se v tomto smyslu staví za Logana, když kariérní postup v soukromé sféře vnímá jako soutěž a výsledek efektivní zaměstnanecké konkurence. (Board 1994) Mezi nevýhodné charakteristiky nákladovosti řadíme vytváření smluvních nákladů interpretované kritiky jako nadbytečné položky, které by nebylo ve státním vězeňství nutné vynaložit. U soukromých věznic musí stát čelit i riziku tzv. lowballlingu, jenž označuje proces neočekávaného navyšování výsledné nákladové položky. Odborářské lobby by se

69 Globální bezpečnost v Obamově éře mohlo odrazit i v nákladech na propuštění a zajištění sociálních jistot státních zaměstnanců z věznic, které by nebyly nově postaveny, ale privatizovány. Negativně lze interpretovat i fakt, že počáteční investice na privatizaci vězeňství mohou být vyšší než rozšíření státního vězeňského systému. (Logan 1990: 45 46) Vyšší nákladovost však ve svém příspěvku vyvrací Board, když operuje s 20% úsporou na výstavbu nových věznic ze strany amerického kontraktora CCA. (Board 1994) Je zcela zřejmé, že podobné závěry není možné paušalizovat na celé USA (King Maguire 1994: 49), už vzhledem k decentralizovanému charakteru vězeňského systému. Jedním z nejkritizovanějších aspektů privátního vězeňství je kritérium kvality. Z hlediska pozitiv je uváděn tlak na státní věznice nárůstem konkurenčního prostředí zapojením soukromého sektoru. Board k tomu dodává, že privatizace vězeňství se může orientovat podle cenové nabídky pouze v okamžiku, kdy kontraktor zajistí stejné nebo vyšší standardy vězeňství. (Board 1994) Aplikace ekonomického modelu quality as well cost zvyšuje míru kvality vůči nákladům. Zapojení kontraktorů do sféry vězeňství může, dle Logana, přinášet i reformační přístupy. Podnikatelské prostředí totiž nabízí větší prostor pro kreativitu ve vězeňském managementu. (Logan 1990: 42) Negativním bodem, jenž se často objevuje ve středu liberální kritiky, bývá předpoklad, že motivace ziskem snižuje jak kvalitu zařízení či ostrahy, tak kvalitu probačních programů. Podobně se vyjadřuje i AFSCME s odkazem na případ věznice Hernando County Jail ve státě Florida, kde došlo v krátké době ke třem sebevraždám, což je připisováno nezkušenosti personálu. Statisticky zde pracovalo 51% zaměstnanců s méně než jednoletou praxí. (ASFCME 2006c) Dále se zvyšuje riziko obchodní lobby a tzv. cream skimmingu, tedy záměrné obsazování soukromých věznic méně náročnými vězni za účelem snížení nákladů. Kritika se odráží i v předpokladu nižší míry kvalifikovanosti personálu ostrahy z důvodu úspor. (Logan 1990: 46) Obdobná data prosazuje i AFSCME, podle níž jsou zaměstnanci kontraktora platově znevýhodněni v řádech tisíců dolarů za rok a nejsou jim vypláceny přesčasy. (AFSCME 2006c) Kritérium přeplněnosti představuje další z proklamovaných pozitiv privatizace vězeňství, a to schopnost soukromého sektoru řešit problémy s nedostatečnou kapacitou vězeňského systému. Z hlediska administrativy se předpokládá nižší míra byrokratizace v soukromém sektoru, což může mít dopad na zeštíhlování státního aparátu. (Logan 1990: 42 43) Nebezpečné negativum představuje potenciální lobby za zvyšování počtu vězňů, které lze v případě napojení kontraktorů na justiční systém chápat jako ohrožení procesu spravedlnosti. V americkém plně privatizovaném systému vězeňství je toto riziko samozřejmě vysoké, jelikož výběr přezkumné komise se řídí místními, nikoli federálními zákony. Logan naráží i na druhou stranu mince, kdy možné navýšení kapacit vězeňského systému dosáhne stavu nadbytku, a může justiční systém negativně směřovat k odmítání hledání alternativního řešení výkonu trestu ve sporných případech. Uzavírání kontraktu na tzv. denní základ na jednoho vězně, justiční systém i kontraktora motivuje k udržení naplněnosti věznice po co nejdelší dobu. (AFSCME 2006d) Tato obava pramení zejména z amerického systému rekvalifikace trestu po uplynutí jeho poměrné části před přezkumnou komisí. (Logan 1990: 46) Flexibilita reflektuje schopnost přizpůsobivosti privátního sektoru. Z pohledu pozitivních bodů snižuje míru byrokratizace rozhodovacího procesu v řízení vězeňského zařízení. (Logan 1990: 162) Jako další se uvádí odlišný způsob provádění personální politiky vůči zaměstnancům státního a soukromého sektoru. Výhoda oddělení státních a soukromých struktur je v Loganově předpokladu patrná i vůči

70 Globální bezpečnost v Obamově éře dopadům vládní politiky. Soukromý subjekt v době podpisu kontraktu předpokládá vlastní přístup ke splnění závazků a řídí se vlastní metodologickou linií. (Logan 1990: 43) Podle výkonného viceprezidenta CCA Seitera je sektor privátního vězeňství flexibilnější diverzifikací vězeňského systému. Konstatuje, že v současné době nárůstu vězeňské populace, stát rozšiřuje své alternativní kapacity, aniž by musel projevovat iniciativu ve stavbě nových věznic, a na druhou stranu je pouze malé množství kontraktů uzavíráno v tak dlouhodobém horizontu, že by neumožňovaly státu odstoupení v situaci, kdy je to pro něj nejvýhodnější. (Seiter 2008: 4) Jako nežádoucí se definuje snížená míra flexibility kontraktora dodávat jakoukoli službu nad rámec kontraktu. To lze považovat za nebezpečný precedent, jelikož zmíněná akceschopnost je tím přímo závislá na konkrétní specifikaci ve smluvním vztahu. Případná strnulost ze strany kontraktora u plnění závazků neprecizovaných v kontraktu, pak přináší i další překážky v podobě komplikované koordinace se složkami státních orgánů. (Logan 1990: 46 47) Dalším významným kritériem je bezpečnost. Potenciálně výhodným bodem pro zkvalitnění bezpečnosti, je schopnost kontraktora soustředit se na odborné vzdělávání svých zaměstnanců a nákup moderních sofistikovaných technologií zabezpečení. Aplikace takového přístupu se však jednoznačně odvíjí od strategie kontraktora a nelze ji paušalizovat. Druhý bod souvisí s předpokladem nižší pravděpodobnosti stávky u zaměstnanců kontraktora než ve státní sféře. Tito zaměstnanci se totiž budou více obávat o svá místa. (Logan 1990: 43) Negativní charakteristiky v bezpečnostní dimenzi privatizace vězeňství se primárně odvíjejí od nekompetentnosti a neprofesionality personálu či nekvalitních technologií zabezpečení. (ASFCME 2006c) Další překážky představuje případná stávka zaměstnanců kontraktora. Ti na rozdíl od státních zaměstnanců mohou stávkovat i v případech, kdy zákon stávku omezuje. Za zcela stěžejní bezpečnostní problém lze považovat proces delegování pravomocí do rukou kontraktora, a to i v nejextrémnějším hledisku užití smrtící síly. (Logan 1990: 47) Studie McDonalda a kolektivu přikládá problematice užití smrtící síly význam zejména s ohledem na zakotvení jejího užití operátory kontraktora, buď v legislativní úpravě nebo přinejmenším v kontraktu. V opačném případě hrozí kontraktorovi nebo jeho zaměstnancům trestní stíhání. (McDonald et al. 1998: vi) Zákonná odpovědnost spjatá se subjektivitou kontraktora může vést k nižším nákladům na pojistné. (Logan 1990: 44) V záporném přístupu k tomuto kritériu je však možné shledávat zřejmě nejzásadnější problém privátního vězeňství, totiž fakt, že najmutí kontraktora nezbavuje stát přímé odpovědnosti za bezpečnostní statek nebo chyby při jeho zajišťování. (McDonald et al. 1998: vi) Předpokládá se i nárůst ceny v případě, že se začnou požadavky na odpovědnost kontraktora zvyšovat. (Logan 1990: 47) Kritérium praktické zodpovědnosti nabízí státním strukturám silné nástroje ke kontrole kontraktora. Je pro ně totiž jednodušší kontrolovat spíše cizí, než vlastní struktury. Za účelem opětovného získání kontraktu se soukromý subjekt bude snažit jednat více transparentně. Zajímavou dozorovací funkci nabízí britské IMB (viz výše) složené z občanů místní komunity. (HM Prison Service 2010) Roli hlídacích psů kromě dozorovacích orgánů mohou plnit i konkurenti kontraktora ucházející se o příští smlouvu a tudíž ve vlastním zájmu je kontraktor nucen postupovat striktně dle regulí. V systému státních věznic taková dozorovací vrstva zcela chybí. (Logan 1990: 44) Zápornou charakteristiku

71 Globální bezpečnost v Obamově éře kritéria praktické zodpovědnosti odráží nepřímý dopad mechanismů politické kontroly na kontraktora. Tento bod souvisí s již zmíněnou zákonnou odpovědností, podle níž kontraktování nezbavuje vládnoucí elity přímé politické odpovědnosti za výkon bezpečnostního statku. (McDonald et al. 1998: vi) Neméně závažnou hypotézou je nastavení tzv. rozptylu zodpovědnosti. Stavu, kdy se s privatizací rozostřují hranice zodpovědnosti státního a soukromého sektoru, což vede k odmítání viny oběma stranami a znemožňuje objektivní analýzu. Z hlediska právního rámce problém představuje i samotný kontrakt, pro nemožnost jeho dokonalé precizovatelnosti a korektní definice jednaných pojmů, zvláště v prostředí, kde není obor privatizace vězeňství dostatečně akademicky či právně analyzován. (Logan 1990: 47) Korupce je podle Logana omezena motivací manažerů a majitelů dbát na dobré jméno firmy. Soukromý sektor oproti státnímu navíc operuje se ziskem, přičemž přítomnost této finanční výhody by měla rovněž limitovat míru korupčního jednání oproti státnímu sektoru, který je řízen platovou politikou bez možnosti jiného zisku. (Logan 1990: 44) Silná pozice výkonu procesu spravedlnosti ve společnosti demokratického právního státu vytváří prostor pro etablování korupčních a klientelistických vazeb. Tzv. administrative corruption popisuje úplatkářství za účelem získání výhody v byrokratické soustavě (např.: vězeň vůči dozorci). Tzv. grand corruption je spojena s možným lobby mezi justicí a kontraktory. (Transparency International 2009a) Poslední kritérium závislosti poskytuje kontraktorovi na straně výhod, možnost rozsáhlejší diverzifikace zdrojů (personálu, technologií a materiálu), čímž svou závislosti rozptyluje a může snižovat náklady. (Logan 1990: 45) Existují obavy, že privatizace zajištění bezpečnostního statku povede k neschopnosti státu plnit své původní funkce, čímž může dojít k marginalizaci jeho moci. Jako ryze problematický se nabízí další bod, v němž stát de facto nese přímé riziko za krach kontraktora. Lze se jen dohadovat, do jaké míry bude mít stát motivaci nechat proběhnout faktory konkurenčního prostředí, aby vykrystalizovaly nového kontraktora, či zda sáhne k programu sanací finanční situace kontraktora, aby nedošlo k destabilizaci zajištění bezpečnostního statku. V této úvaze lze plynule navázat na obavy z přerodu státního na soukromé monopoly ve sféře vězeňství. (Logan 1990: 48) Svým způsobem je taková obava irelevantní, protože podle McDonalda jsou kontraktoři obecně považováni za státní aktéry (McDonald et al. 1998: vi) a s ohledem na nutnost dodržení právního rámce se nikdy nemohou stát zcela nezávislými na státních strukturách. Stát a soukromý sektor jsou vůči sobě spíše symbionty než agresory. Privatizace vězeňství v České republice Výše popsané kapitoly budou v následujících částech sloužit k uchopení problematiky pilotního projektu Public Private Partnership (dále jen PPP) s názvem Výstavba a provoz věznice typu s ostrahou nesoucí rysy privatizace vězeňství v České republice.

72 Globální bezpečnost v Obamově éře Právní rámec pro koncesní řízení v oblasti vězeňství Základní právní rámec pro aplikaci PPP projektů v České republice tvoří zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 139/2006 Sb., o koncesních smlouvách a koncesním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen koncesní zákon). (MMR 2009: 27) Pro účely této práce je třeba specifikovat i vězeňský systém v České republice, jenž se řídí zákonem č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláškami č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby, a č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. Česká republika by se rovněž měla řídit tzv. Evropskými vězeňskými pravidly ustavenými na základě doporučení Výboru ministrů členským státům Rady Evropy s označením Rec (2006) 2. (Rada Evropy 2006) Ze zmíněného odstavce je patrné, že jakákoli účast soukromého partnera (v oblasti vězeňství) je založena výhradně na koncesní smlouvě. 2. Současný stav PPP projektu: Výstavba a provoz věznice typu s ostrahou Tato kapitola popisuje stav případové studie PPP projektu Výstavba a provoz věznice typu s ostrahou v Rapoticích u Brna ke květnu Na základě údajů poskytovaných společností PPP Centrum a.s., jež je ve vlastnictví Ministerstva financí České republiky, bylo v průběhu roku 2006 zahájeno výběrové řízení zadavatelem, tj. Ministerstvem spravedlnosti České republiky (dále jen MSp ČR) a Vězeňskou službou České republiky (dále jen VS ČR), na poradenské služby ve věci realizace zmíněného PPP projektu. Jako vítězné poradenské konsorcium bylo vybráno trio Deloitte Advisory s.r.o., Atkins, s.r.o. (dnes PRO-SERV s.r.o.), a Havel & Holásek, v.o.s. (dnes Havel & Holásek s.r.o.), s nímž byla dne 4. dubna 2006 podepsána smlouva zahrnující dodávku následujících služeb: Zpracování ekonomické studie proveditelnosti včetně podrobné právní analýzy projektů. Zpracování podkladů pro zadání výběrového řízení na strategického soukromého partnera i s návrhem budoucího smluvního vztahu a detailních platebních mechanismů. (Justice.cz 2006) Na základě komunikace autora tohoto textu s poradcem Deloitte Advisory s.r.o. došlo v dubnu 2007 ke schválení finální podoby tzv. Studie proveditelnosti, která by měla být založena na zkušenostech zahraničních kanceláří nadnárodní společnosti Deloitte s již realizovanými PPP projekty v oblasti vězeňství a na požadavcích zadavatele (VS ČR, resp. MSp ČR). V srpnu 2007 pak došlo k přerušení plnění projektu. (archiv autora 2010) Podle posledního tzv. infosheetu vydaného PPP Centrem v květnu 2009 (PPP Centrum 2009), lze za klíčový krok považovat vládní usnesení č. 605 z 21. května 2008, v němž došlo ke schválení koncesního projektu. (Vláda ČR 2008) Bližší informace je možné získat i z písemné odpovědi Ministerstva spravedlnosti č.j. 25/2006-INV-PPP/11 ze dne 3. ledna 2007 na dotaz Transparency International Česká republika, o.p.s. (dále jen TI). Zde je, stejně jako v případě infosheetu PPP Centrum a.s., potvrzen předpoklad délky kontraktu na 25 let. Podle vyjádření společnosti Deloitte v autorově výzkumu se však aktuálně délka kontraktu předpokládá na období

73 Globální bezpečnost v Obamově éře let, z toho 24 let provozní fáze. (archiv autora 2010) Studie TI dále uvádí: Soukromý sektor ponese klíčová rizika, jakými jsou stavební rizika, riziko dostupnosti a riziko provozu. Veřejný sektor převezme naopak rizika vyplývající z případného nedodržení smluvních vztahů a rizika plynoucí ze změny legislativy. (Transparency International 2007: 2) V dopise zaslaném TI se rovněž hovoří o předpokládaném investičním nákladu kontraktora ve výši cca 1,142 mld. Kč. Připravovaná roční platba za veškeré služby byla vyměřena ve výši cca 135,0 mil. Kč. Zmíněné hodnoty však samozřejmě nejsou konečné. Detailnější informace nabízí studie TI z prosince 2009 s názvem Partnerství veřejného a soukromého sektoru v České republice Problémy současného stavu pilotních projektů a dalších strategických zakázek. Zde je vyspecifikován typ partnerství jako tzv. DBFO a BOT kontrakt. DBFO představuje model návrh výstavba financování provoz a zkratka BOT určuje typ převodu majetku výstavba provoz převod. Na základě výzkumu autora textu po komunikaci s VS ČR (květen 2010) se v důsledku změny vlády předpokládá aktualizace finančního modelu projektu. Podle informací VS ČR vyjádřila současná ministryně spravedlnosti Daniela Kolářová projektu podporu a hodlá v něm pokračovat. Po vyhlášení tendru bude přibližně padesát týdnů trvat náročné výběrové řízení, přičemž délka stavby se předpokládá do dvou let po podpisu kontraktu. Kritéria výběrového řízení by měla být nastavena dostatečně, aby byl partner schopen projekt zvládnout po stavební i provozní stránce. (archiv autora 2010) 47 TI k problematice realizace projektů Ministerstva spravedlnosti dále uvádí: PPP představuje nový koncept, ve kterém ministerstva a úřady, zvyklé na to, že zadají zakázku a tím velká část problémů skončí, najednou mají řídit týmy poradců a definovat dlouhodobé cíle projektů. Minimálně u projektů ministerstev spravedlnosti a dopravy se toto ukázalo jako problematické. Úředníci se jednak dostatečně nepodíleli na každodenním řízení projektu, jednak měli tendenci vše nechávat na externích poradcích. (Transparency International 2009b: 9) Proti této studii se PPP Centrum oficiálně ohradilo v tiskové zprávě ze dne 22. ledna (PPP Centrum 2010) K problematice výstavbě věznice v Rapoticích se daná tisková zpráva nevyjadřuje a vůči předložené studii nepodává významné objektivně hodnotitelné argumenty. 3. Bodová analýza privatizace vězeňství v České republice Tato kapitola by měla objektivně verifikovat nebo falsifikovat předpoklad zda lze jednaný PPP projekt považovat za proces privatizace vězeňství. Na úvod použijeme Loganovy charakteristiky pozice kontraktora v systému vládnutí za účelem jeho zakotvení. Svou subjektivitou představuje jednoznačně nestátní subjekt, avšak z hlediska delegovaní výkonu funkce státu, představuje přinejmenším quasistátní orgán. (Logan 1990: 14) Opět se tak navracíme k McDonaldově tezi, podle níž kontraktoři de facto představují státní aktéry. (McDonald et al. 1998: vi) Podobně jsou na tom i případní 47 Autor šetření provedl s tiskovým odborem VS ČR formou elektronické pošty na přelomu dubna a května 2010, přičemž poskytnutá data se samozřejmě mohou změnit.

74 Globální bezpečnost v Obamově éře koncesionáři (dále jen kontraktoři 48 ) v České republice, jelikož obchodní subjektivitou i vlastnickou strukturou by zastupovali soukromý sektor, avšak charakterem dodávaných služeb se přibližují quasistátní subjektivitě. Na základě předložených důkazů lze předpokládat, že projekt PPP Výstavba a provoz věznice typu s ostrahou v Rapoticích u Brna se konceptu soukromého vězeňství přinejmenším blíží. I proto se v této podkapitole dostáváme k jeho komparaci vůči vybraným kritériím Loganova konceptuálního rámce výzkumu privátního vězeňství. V porovnání s kritériem vhodnosti narážíme na první negativum českého projektu, který de facto absentuje jakoukoli míru konkurenceschopnosti po zakončení výběrového řízení. Je to dáno nastavením modelu DBFO/BOT, kdy po uplynutí kontraktu bude věznice přesunuta do rukou státu, jenž jej pravděpodobně bude dále spravovat sám. Tato situace se může změnit v případě, kdyby v průběhu kontraktu došlo k porušení smluvního vztahu a zadavatel by byl nucen hledat na trhu nového kontraktora, což by mohlo přinést i nové podmínky smluvního vztahu. Striktní dodržování předepsaných norem nelze v českém případě předjímat, jelikož dosud není znám způsob kontroly plnění sjednaných služeb, avšak nabízí se přinejmenším kontrola ze strany k tomu určených orgánů zadavatele tj. odboru generální inspekce MSp ČR. Z negativních bodů lze vyloučit delegování donucovací moci do soukromých rukou, jelikož výkon strážní služby bude v rapotické věznici náležet VS ČR. Zisk by v tomto případě neměl stát před veřejným zájmem, protože na základě výzkumu autora u společnosti Deloitte, bude vysoutěžená cena neměnná (s vyjímkou indexace, penalizace a dalších mechanismů). (archiv autora 2010) Kritérium nákladovosti sice na jedné straně předpokládá fixní platbu za dostupnost služby, což lze svým způsobem považovat bez efektivní dozorovací funkce za významnou komplikaci, avšak ve výběrovém řízení umožní kontraktorovi užití nástrojů pro snížení nákladů přinejmenším pro fázi výstavby věznice. Podle vyjádření společnosti Deloitte, zadavatel stanoví minimální požadavky na infrastrukturu, rozsah a kvalitu služeb. Kontraktor tak může využít jakékoli metody minimalizace nákladů za předpokladu, že splní definované požadavky na rozsah a kvalitu služeb, jinak bude penalizován a jeho platba za dostupnost hrazená zadavatelem bude krácena. (archiv autora 2010) Poradce Deloitte Advisory s.r.o. ve svém materiálu ze dne 26. března 2007 (Deloitte Advisory 2007) specifikuje i určité zaměstnanecké skupiny, které by mohly náležet do kompetence kontraktora v oblasti personální politiky. Autorovi bylo na základě komunikace s Deloitte Advisory s.r.o. potvrzeno, že s ohledem na platnou legislativu nemohl kontraktor vykonávat některé služby související zejména s ostrahou a dozorem věznice. Předpokládaný modelový návrh rozdělení činnosti tudíž vypadá následovně: 1. Činnosti v oblasti dozoru a dohledu při výkonu trestu může vykonávat pouze veřejný sektor, tj. VS ČR. 2. Činnosti v rámci Správy a údržby objektů a vybavení věznice/provozu věznice byly alokovány na soukromého partnera. 48 Autor v celém textu záměrně užívá termín kontraktor, ačkoli koncesní zákon nazývá soukromého partnera v PPP projektech jako koncesionáře. Důvodem je jeho přesvědčení, že termín kontraktor je obecně uznávaným pojmem v akademické sféře, a není třeba jej rozmělňovat jinými označeními.

75 Globální bezpečnost v Obamově éře Proces Reintegrace osob ve výkonu trestu odnětí svobody byl alokován pro soukromého partnera. 4. Poskytování Zdravotní péče náleží do kompetence VS ČR. (archiv autora 2010) Kontraktor by měl primárně zajišťovat tzv. facility management (správu objektu), ale podle poradenské firmy Deloitte nebyly role jednotlivých aktérů finálně specifikovány. (archiv autora 2010) Stejně tak jsou výše popsané kapitoly činností nezcela definované a lze tedy pouze předjímat, že se kontraktor může podílet i na probačních programech (viz bod 3). Zcela jednoznačně se v rapotickém projektu projevilo první Loganovo negativum nákladovosti, totiž existence výdajů na smluvní dohadování, které se snažila specifikovat výše zmíněná studie TI. K efektu lowballing by podle vyjádření Deloitte dojít nemělo, jelikož výsledná cena bude de facto finální a neměnná, přičemž proporce platby za dostupnost ovlivněná inflací se bude regulovat na základě tzv. inflačního indexu dojednaného předem v soutěžním dialogu. K dalšímu nárůstu může dojít skrze mechanismus tzv. testování trhu sloužící k případnému navýšení ceny za určité služby s ohledem na celý trh podle předem smluveného schématu a na základě uznání ze strany zadavatele. (archiv autora 2010) Loganovo kvalitativní kritérium předpokládá možný nárůst konkurence mezi státním a soukromým vězeňstvím, avšak vzhledem k vysoké angažovanosti státu ve specifikaci nároků na věznici lze takový předpoklad u tohoto projektu považovat spíše za nereálný. Nastavení českého případu pravděpodobně vylučuje také první Loganovu kritiku kritéria kvality, tedy možné snížení kvality zařízení či ostrahy. Objektivně pozitivním krokem, je předpoklad, že kontrakt bude zahrnovat i systém kompenzací za nekvalitu nebo nedostupnost služeb. (archiv autora 2010) Dodržení kvality z hlediska špatné volby materiálů či technologií by měla eliminovat silná role státu v projektu a delegování strážní služby na VS ČR. Konflikty zájmu a lobby lze očekávat zejména v koncesním řízení při výběru kontraktora, avšak případný cream skimming vylučuje fakt, že věznice bude z hlediska dozorčí služby v plné kompetenci VS ČR. Přeplněnost vězeňského systému projekt věznice v Rapoticích jednoznačně řeší. Naopak od současného stavu nelze zapojením kontraktora příliš očekávat zeštíhlení státního aparátu. Většina negativ kritéria přeplněnosti, není pro český projekt relevantní a objektivně s ním nelze pracovat. Částečně lze reflektovat již zmíněný problém fixní platby, který se v českém případě neodvíjí od denního základu na vězně, ale od paušálně platebního mechanismu. V kritériu přizpůsobivosti lze reflektovat bod personální politiky, která by mohla být v rukou kontraktora efektivnější u mu svěřených zaměstnaneckých skupin (viz výše). Komplikaci představuje role dopadů vládní politiky, jestliže platí, že na státním sektoru leží riziko nedodržení smlouvy nebo legislativní změny. Riziko lze očekávat i u dodávek nad rámec kontraktu, které může kontraktor odmítnout nebo abnormálně finančně nadsadit. Bezpečnostní kritérium a zákonná odpovědnost v této případové studii leží zejména na státu, jelikož funkci výkonu strážní služby a zajištění bezpečnosti bude pravděpodobně plnit VS ČR. Kritérium zodpovědnosti definuje jako první bod snazší kontrolní mechanismy a efektivnější dohled nad kontraktorem než nad státními institucemi. Takovou platnost lze obecně potvrdit, avšak dosud nejsou veřejně specifikovány orgány kontroly kontraktora. Zároveň studie TI (viz výše) poukazuje na vágní přístup úředníků MSp ČR ke kontrole PPP projektů. S absencí konkurenčního prostředí se bohužel eliminuje i vznik tzv. hlídacích psů tedy konkurentů, rovněž usilujících o kontrakt. Seriózně je možné předpokládat komplikace plynoucí z charakteru smluvního vztahu, tj. kontraktu (koncesní smlouvy). Jakýkoli požadavek obou stran zde musí být detailně vyspecifikován a obecně bude sázet

76 Globální bezpečnost v Obamově éře spíše na symbiotický (než agresivní) vztah obou aktérů. Míra korupce by mohla být v českém případě minimalizována zavedením výše zmíněných finančních mechanismů připravovaných společností Deloitte. Korupční prostor se v tomto ohledu zužuje spíše na proces tzv. testování trhu, kde by mohlo dojít k umělému navyšování. Stejně tak se nabízí riziko vzniku korupčních a klientelistických vazeb při získávání kontraktu. Kritérium závislosti by se mohlo nejvýrazněji dotknout českého projektu v případě insolvence kontraktora. S touto obavou je však podle vyjádření Deloitte Advisory s.r.o. počítáno v částech kontraktu s názvem Selhání koncesionáře a Kompenzace při selhání koncesionáře. Hlavní sankcí za insolvenci kontraktora by byla ztráta jím investované equity 49, která by nebyla vyplacena. Otázkou je kompenzace bank za poskytnutý úvěr, kdy obvykle dochází ke garanci výplaty seniorního dluhu financujícím institucím z prostředků zadavatele. Na druhou stranu si zadavatel obvykle ponechá vybudovanou infrastrukturu, tedy za předpokladu správně nastaveného projektu by pro něj selhání koncesionáře nemělo znamenat dodatečné náklady, nebo případnou ztrátu infrastruktury. (archiv autora 2010) Závěr Cílem této práce bylo poskytnout základní analytický rámec a empirický zdroj pro analýzu privatizace vězeňství v České republice. Vzhledem ke skutečnosti, že výzkum problematiky tohoto fenoménu dosud nenabízí obecně přijímaný nástroj, využil autor tohoto textu tzv. konceptuálního rámce předloženého americkým badatelem Loganem, jenž nezakládá striktně hodnotící soudy, avšak definuje soustavu kategorizovaných pozitivních a negativních hypotéz. Ty jsou definovány a vysvětleny v kapitole Konceptuální rámec výzkumu privatizace vězeňství v USA a doplněny o další informace z relevantních zdrojů Další kapitola s názvem se pak ve svém úvodu soustředí na úvahu o možné privatizaci vězeňství v České republice ve vztahu k případové studii PPP projektu Výstavba a provoz věznice typu s ostrahou. Podkapitola 1. Právní rámec pro koncesní řízení v oblasti vězeňství definuje soustavu právních předpisů upravujících koncesní řízení, český vězeňský systém a příslušné řády a doporučení Rady Evropy tzv. Evropská vězeňská pravidla. Část 2. Současný stav PPP projektu: Výstavba a provoz věznice typu s ostrahou se snaží zájemcům předložit soustavu dat z veřejných dokumentů k problematice připravovaného zařízení v Rapoticích za účelem další analýzy. Podkapitola 3. Bodová analýza privatizace vězeňství v České republice je stěžejním analytickým výstupem tohoto textu, jelikož aplikuje Loganovy hypotézy na případovou studii jednaného PPP projektu. Obě posledně jmenované podkapitoly byly doplněny aktuálními poznatky získanými z primárního výzkumu autora s VS ČR a poradenskou společností Deloitte Advisory s. r.o. na přelomu měsíců dubna a května Závěrem je důležité konstatovat, že mnoho odpovědí na klíčové otázky přinese až koncesní smlouva a vyjádření zadavatele nebo poradenského konscorcia je třeba brát s určitou rezervou. Objektivně je také třeba zdůraznit, že projekt je pilotní a svým zadáním působí konzervativně vzhledem k silné roli 49 Kontraktorem vložená poměrná investice do PPP projektu.

77 Globální bezpečnost v Obamově éře státu. Taková pozice však nutně neznemožňuje předání části iniciativy do rukou kontraktora a tak lze v současnosti za největší překážku vnímat fatální nedostatek informací o relativně slibném projektu. Absencí konkurenceschopnosti ve všech fázích po finálním výběru kontraktora stát samozřejmě eliminuje výsledky konkurenčního boje a rezignuje na využití konkurentů jako hlídacích psů. I přesto je možné, s ohledem na argumenty a data zveřejněná zejména ve čtvrté kapitole, konstatovat, že se český případ nejvíce blíží francouzskému semi-privatizačnímu modelu s vlastními specifickými znaky. Literatura Abt Associates Inc Private Prisons in the United States. Abt Associates Inc.: Cambridge (http://www.abtassociates.com/reports/es-priv-report.pdf). AFSCME State Statutes and Regulations Governing Private Prisons. AFSCME (http://www.afscme.org/workers/10204.cfm). AFSCME. 2006a. Don't be a prisoner to empty promises. AFSCME (http://www.afscme.org/docs/prison.pdf). AFSCME. 2006b. Lake Snell Perry & Associates Private Prisons Survey. AFSCME (http://www.afscme.org/workers/6574.cfm). AFSCME. 2006c. Empty Promise 3: Private Prisons Provide Good, Quality Jobs. AFSCME (http://www.afscme.org/publications/2541.cfm). AFSCME. 2006d. Empty Promise 2: Private Prisons Perform a Valuable Public Service. AFSCME (http://www.afscme.org/publications/2542.cfm). Board, Darren Private Prisons in Oregon: A Good Idea. Cascade Policy Institute (http://www.cascadepolicy.org/bgc/private.htm). Bureš, Oldřich. Privatizace operací na udržení míru In: Mezinárodní vztahy XXXXI, č. 6, Deloitte Advisory Pilotní PPP projekt Věznice. Praha: Deloitte (http://www.asociaceppp.cz/content/o_ppp/implementace/files/ppp_veznice.pdf). HM Prison Service. How Prisons are Regulated. HM Prison Service (http://www.hmprisonservice.gov.uk/prisoninformation/howprisonsareregulated/). Independent Monitoring Boards. About us. IMB (http://www.imb.gov.uk/about/about-us.htm). King, Ray a Maguire, Mike Prisons in context. Oxford: Oxford University Press. Logan, Charles Private Prisons: Cons & Pros. Oxford: Oxford University Press.

78 Globální bezpečnost v Obamově éře Ministerstvo spravedlnosti ČR První pilotní PPP projekty v ČR zahájeny. Praha: Ministerstvo spravedlnosti ČR (http://portal.justice.cz/justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=3894&d=92654). Ministerstvo pro místní rozvoj ČR Studie identifikující vhodné typy projektů v rámci jednotlivých operačních programů pro aplikaci metody PPP na programové období Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj ČR (http://www.strukturalni-fondy.cz/cmspages/getfile.aspx?guid=6c740efc-c2a a1e bf5). Ministery of Public Security State of Israel. A Survey of Prison Privatization around the World. (http://www.mops.gov.il/bpeng/ontheagenda/prisonprivatization/worldoverview/) Moyle, Paul Profiting from punishment: private prisons in Australia: reform and regression? Annandale: McPherson's Printing Group. OpenCongress.org. H.R Private Prison Information Act of OpenCongress (http://www.opencongress.org/bill/111-h2450/show) PPP Centrum Informace o PPP projektu: Výstavba a provoz věznice typu s ostrahou. Praha: PPP Centrum (http://www.pppcentrum.cz/res/data/005/ pdf) PPP Centrum Vyjádření PPP Centra ke studii Transparency International. Praha: PPP Centrum (http://www.pppcentrum.cz/index.php?cmd=news&lang=cs&id=376) Rada Evropy Evropská vězeňská pravidla. České vězeňství 2006, č. 1, příloha. Seiter, Richard Private Corrections: A Review of the Issues. CCA (http://www.correctionscorp.com/static/assets/private_corr_review_of_issues.pdf). Singer, Peter Corporate Warriors: The Rise of the Privatized Military Industry. Ithaca: Cornell University Press. Transparency International Žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Praha: Ministerstvo spravedlnosti ČR (http://www.transparency.cz/pdf/vz_zadost_info_ppp_justice2006.pdf) Transparency International. 2009a. Co to je korupce? Praha: Transparency International (http://www.transparency.cz/index.php?lan=cz&id=441) Transparency International. 2009b. Partnerství veřejného a soukromého sektoru v České republice Problémy současného stavu pilotních projektů a dalších strategických zakázek. Praha: Transparency International (http://www.transparency.cz/pdf/tic_ppp_2009.pdf) Vláda ČR Usnesení Vlády České republiky ze dne 21. května 2008 č Praha: Úřad Vlády ČR (http://kormoran.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/3996aa9dde0132ffc12574d / $FILE/605%20uv pdf)

79 Globální bezpečnost v Obamově éře Zito, Matthew Prison Privatization: Past and Present. International Foundation for Protection Officers (http://www.ifpo.org/articlebank/prison_privatization.html). Seznam použitých zkratek AFSCME - American federation of state, county and municipal employees BOT - výstavba provoz převod CCA - Corrections Corporation of America DBFO - návrh výstavba financování provoz HMCIP - Vrchní inspektor věznic IMB - Nezávislá monitorovací rada MSp ČR - Ministerstvo spravedlnosti České republiky PPO - Vězeňský a probační ombudsman PPP - Public Private Partnership SVS - soukromé vojenské společnosti TI - Transparency International VS ČR - Vězeňská služba České republiky

80 Globální bezpečnost v Obamově éře Íránská podpora terorismu hrozba nebo mýtus? Josef Kraus Abstrakt: Text se zabývá problematikou íránské podpory terorismu a sekuritizací tohoto tématu. Představuje základní motivy íránského režimu k vývozu revoluce za použití teroristických metod a postupnou přeměnu zahraniční politiky Islámské republiky ve více pragmatickou a méně revoluční. Jsou zde dále představeni hlavní aktéři sekuritizace íránské otázky, mezi něž patří především stát Izrael, íránská opozice, židovská lobby ve Spojených státech a americké neokonzervativní kruhy. Vysvětleno bude také vzájemné propojení těchto aktérů, jejichž cílem je vyvíjení tlaku na přitvrzení postoje Spojených států i celého mezinárodního společenství vůči Islámské republice. Abstract: This text is dealing with the problem of the support of terrorism by Iran and the way of securitization of this matter. It introduces the main motives of Iranian regime for exporting its revolution abroad using terrorism and the transformation of this kind of foreign policy into more pragmatic and less revolutionary one. There are further named the main securitizing actors of Iranian security issue like the state of Israel, Iranian opposition groups, Jewish lobby in the United States and American neoconservative think-tanks. There are also explained mutual linkages among these actors whose goal is to pressure United States and international community for adopt harder position against the Islamic republic. Úvod Íránská islámská republika je velkým státem s téměř sedmdesáti miliony obyvatel, státem s významnou geografickou polohou a značnými zásobami nerostných surovin. Írán je také typický svým teokratickým politickým zřízením a svým působením na mezinárodní scéně. Od tzv. islámské revoluce v roce 1979, kdy byl režim prozápadního monarchy Mohammada Rezy Pahlavího svržen a nahrazen režimem šíitského kléru pod vedením ajatolláha Rudolláha Chomejního, je Írán označován za jednoho z hlavních sponzorů terorismu a hrozbu pro stabilitu celého Středního východu. V lednu roku 2002 byl americkým prezidentem Georgem W. Bushem při pravidelném přednesu zprávy o stavu Unie označen spolu s Irákem a Korejskou lidově demokratickou republikou za součást tzv. osy zla, která ohrožuje světový mír usilováním o zisk zbraní hromadného ničení a podporou terorismu. (Bush 2002) Zatím poslední americká oficiální zpráva o terorismu za rok 2008 označuje Írán za nejdůležitějšího státního sponzora terorismu. Podle zprávy Írán dlouhodobě používá terorismus k zajištění vlastních cílů národní bezpečnosti a zahraniční politiky, mezi něž patří přežití režimu, regionální dominance, zabránění arabsko-izraelskému míru a opozice vůči západnímu vlivu na

81 Globální bezpečnost v Obamově éře Středním východě. Írán se v tomto má spoléhat především na činnost Revolučních gard, resp. jednotek al Quds 50, které podporují teroristické a islámské militantní organizace v zahraničí, jako jsou Hamás, Palestinský islámský džihád, Lidová fronta pro osvobození Palestiny Hlavní vedení, určité irácké šíitské skupiny, islámští militanti v Afghánistánu, na Balkáně a jinde. Podle zprávy měly také jednotky al Quds v roce 2008 pokračovat v poskytování zbraní, tréninku i financí libanonskému Hizballáhu bojujícímu proti Izraeli. Íránská vláda měla ve zmíněném roce podpořit Hizballáh částkou přesahující 200 milionů dolarů a výcvikem bojovníků v táborech v Íránu. Rovněž navzdory snižujícímu se počtu útoků iráckých povstalců na spojenecké síly během roku 2008 měly jednotky al Quds zásobovat vybrané šíitské militantní skupiny zbraňovými systémy (zejména improvizované explosivní nálože s projektily tvarovaných explozí EFP 51 ) a bojovou technikou nutnou k napadání amerických, iráckých i koaličních cílů. Zpráva také viní Írán z materiální podpory Tálibánu v Afghánistánu, kterému měly být poskytnuty lehké zbraně a výbušniny. (U.S. Department of State 2009: 10, 183) Cílem tohoto textu je zaprvé krátké představení státní podpory terorismu ze strany Íránu a vysvětlení ideologických, náboženských i jiných motivů Islámské republiky k této podpoře. Autorovou ambicí není důkladný výklad tohoto fenoménu, nýbrž jeho základní přiblížení čtenáři, které je nutné k jeho další orientaci v následující části textu. Ta se věnuje přiblížení způsobu sekuritizace tohoto tématu a také popisu hlavních aktérů sekuritizace. Dochází zde k ozřejmění pozice a vzájemného propojení íránských exilových skupin, izraelské politické scény i izraelských nátlakových skupin ve Spojených státech a amerických konzervativních think-tanků a sdružení, které se snaží ovlivnit chování americké administrativy vůči Íránu. Zmíněn bude také posun těchto skupin k většímu zaměření pozornosti na proliferaci jaderných zbraní, čímž dochází k menší sekuritizaci problému íránské podpory terorismu. Cílem práce rozhodně není jakékoli zlehčování íránského angažmá v podpoře terorismu a teroristických skupin či dehonestace uvedených aktérů sekuritizace, nýbrž poukázání na problémy s kvalitou, důvěryhodností a původem zdrojů potřebných k výzkumu tohoto tématu. 50 Revoluční gardy vznikly krátce po islámské revoluci a jejich primárním úkolem byla ochrana nového politického zřízení. Irácká invaze ale zvýšila potřebu nasazení všech ozbrojených složek na obranu země, čímž došlo k přesunu Revolučních gard na frontovou linii. Postupně došlo k vytvoření pozemní armády, letectva i námořnictva Revolučních gard, čímž se naplnilo vytvoření plně funkční paralelní armády oddané pouze nejvyššímu duchovnímu vůdci. Jednotka al Quds (arabský název pro Jeruzalém) patří ke zvláštním silám Revolučních gard. Specializuje se na nekonvenční způsoby boje, zejména záškodnictví a terorismus. Al Quds se dostává zvláštního zacházení a především priority pro výcvik a vybavení. Rozpočet jednotky je přísně tajný a je přímo kontrolován nejvyšším duchovním vůdcem. Skupina operuje primárně v zahraničí, i když její základny se nacházejí v i vně Íránu. K náplni její práce patří i zpravodajská činnost. Z toho důvodu pak často bývají členové jednotky přítomni na íránských ambasádách. Specializují se rovněž na výcvik zahraničních extrémistů a teroristů, které pak v cílové zemi logisticky i personálně podporují. (Cordesman 2005: 48 49) 51 Improvizované explozivní zařízení (Improvised Explosive Device IED) je nástražný výbušný systém, který se masivně rozšířil během války v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003). Projektil tvarovaný explozí (Explosively Formed Projectiles, někdy je také používáno slovo Penetrator místo slova Projectil EFP) je sofistikovanější IED, které je účinnější při prorážení ochranného pancíře atakovaného objektu.

82 Globální bezpečnost v Obamově éře Íránský teror Při zaměření na íránskou podporu terorismu je třeba rozlišovat dvě etapy tohoto fenoménu, které jsou výrazně odlišné. Tou první je Írán za vlády ajatolláha Chomejního v 80. letech 20. století a tou druhou je postchomejniovský Írán od začátku 90. let až po současnost. Zatímco v prvním zmíněném období je íránská participace na teroristických aktivitách státních i nestátních a domácích i zahraničích aktérů vysoká, ve druhém dochází k výraznému útlumu těchto aktivit s tím, jak se íránský režim stával stále více pragmatickým v domácí i mezinárodní politice. Islámská revoluce znamenala výrazně výbušný element v celém muslimském světě. Chomejní veřejně prohlašoval nutnost exportu revoluce i do ostatních muslimských zemí. Cíleně pak útočil na monarchie celého Středního východu, které označoval za zdroj utlačování a tyranie. Pravá islámská společnost se podle něj nemůže rozvíjet pod vládou monarchie, protože jedinými spravedlivými vládci jsou duchovní. (Takeyh 2006: 64) K tomu nový íránský režim začal využívat především šíitské skupiny v okolních státech, zejména v oblasti Perského zálivu. Původní Chomejního vize revoluce byla širší, než jen zaměření na šíitskou minoritu v ostatních státech. Chtěl se stát vůdcem celého muslimského světa nehledě na příslušnost k jednotlivým sektám islámu. Proto svou revoluci nedefinoval jako šíitskou, ale jako islámskou. Írán se měl stát základnou světového islámského hnutí. Sunnité ale islámskou revoluci za svou nepřijali a Chomejnímu nevěřili. Vzbuzovala u nich spíše obavy než radost a hrdost, jako tomu bylo u jejich šíitských protějšků. Z islámské revoluce se tak de facto stala pouze revoluce šíitská. (Nasr 2007: ) Šíité v ostatních zemích Středního východu byli ne neprávem vnímáni vládnoucími sunnity jako íránská pátá kolona. Ještě před vypuknutím irácko-íránské války začal Írán podporovat islámskou revolucí inspirované masové protesty, které měly často podobu násilných aktů i teroristických útoků, především v Bahrajnu, Saúdské Arábii, Iráku a Kuvajtu, ale protivládní demonstrace se objevily i v Kataru a SAE. Během irácko-íránského konfliktu až do první války v Zálivu docházelo k použití terorismu a sabotáží odehrávajících se zejména na území Bahrajnu a Kuvajtu. Podobné útoky byly chápány jako odplata Íránu zemím podporujícím ve válce Irák. (Marschall 2003: 34) Tyto události je tak třeba vnímat v kontextu krutého a vyhroceného ozbrojeného konfliktu, který s sebou přinesl několik excesů (použití chemických zbraní ze strany Iráku, využití dětských vojáků na íránské straně), mnoho utrpení a vysokou míru fanatismu. Po odeznění těchto extrémních podmínek začalo docházet k postupné normalizaci vztahů mezi Íránem a ostatními zeměmi oblasti. Nejvíce své aktivity Írán ovšem rozvíjel v Libanonu. Právě jeho provázání s tamní početnou šíitskou skupinou je nejvíce skloňováno v rámci íránské podpory terorismu. Na začátku 80. let 20. století již několik roků zuřila v Libanonu občanská válka. Nastalého chaosu často využívali členové OOP, kteří z libanonského území podnikali útoky na Izrael. V roce 1982 se tak židovský stát rozhodl pro vojenský zásah a provedl invazi do země. To vedlo k aktivizaci radikálních šíitských skupin v zemi a také samotného Íránu, jehož snaha o vývoz revoluce dostupovala vrcholu. Zhruba měsíc po invazi izraelské armády, tedy v červenci roku 1982, dorazilo do Libanonu několik set členů íránských Revolučních gard, kteří začali sjednocovat šíity v boji proti židovskému nepříteli. Tím vznikla skupina Hizballáh, která zpočátku plnila především funkci zastřešující organizace pro radikální šíitské militanty. Írán se tak téměř okamžitě stal jedním z hlavních hybatelů situace v Libanonu a patronem Hizballáhu. Tomu poskytoval po několik dalších let inspiraci, finance, trénink rekrutů na vlastním i libanonském území a zbraně. Hizballáh zase plně převzal ideologii Islámské republiky, kterou měl za cíl v zemi vybudovat,

83 Globální bezpečnost v Obamově éře uznával autoritu Chomejního coby hlavního náboženského vůdce a začal sloužit jako prostředník pro íránské teroristické aktivity. (Azani 2009: 59-63) Írán svou podporu terorismu samozřejmě zaměřoval i na palestinský problém. Hlavním spojencem v této oblasti se stala skupina Palestinský islámský džihád (Palestinian Islamic Jihad PIJ). Přestože se jedná o radikální sunnitskou organizaci, která vznikla na bázi Muslimského bratrstva, má k šíitské Islámské republice velice blízko. PIJ se zformoval během let a byl přímo inspirován íránskou islámskou revolucí. Organizace si dala za cíl vybudovat v Palestině Islámskou republiku podle íránského vzoru a byla také jednou z mála sunnitských skupin, která podporovala během iráckoíránské války Chomejního režim. Íránská finanční i jiná podpora organizaci začala nabírat na intenzitě od roku 1987, kdy propukla v Palestině tzv. první intifáda 52. Někteří významní členové PIJ byli Izraelci v reakci na propukající nepokoje deportováni do Libanonu, čímž vzniklo upevnění vazeb skupiny na libanonský Hizballáh a také samotný Írán. (Mannes 2004: ) Na počátku 90. let 20. století po smrti vůdce revoluce a jejího hlavního ideologa ajatolláha Chomejního ovšem došlo k úpadku revolučního nadšení, které bylo nahrazeno výrazným pragmatismem v Íránské zahraniční politice i podpoře terorismu. Vnitřní situace země se konsolidovala a zmírnila nástupem nevýrazného ajatolláha Sajjída Alího Chameneího na post nejvyššího duchovního vůdce a pragmatického technokrata ajatolláha Akbara Hášemího Rafsandžáního do úřadu prezidenta. Kromě Chomejního smrti se na íránském opuštění tvrdého kurzu podílelo zejména mezinárodně-politické klima té doby. Skončila vyčerpávající irácko-íránská válka a Írán nutně potřeboval k ekonomické revitalizaci Západ. Dále došlo k rozpadu Sovětského svazu vzniku nových států ve Střední Asii a na Kavkaze, s nimiž musel nyní Írán zvlášť jednat. Irácký vpád do Kuvajtu v roce 1990 a následná intervence mezinárodního společenství přivodily významnou změnu mocenského rozložení v Perském zálivu. Rovněž palestinská intifáda začala utichat a vystřídaly ji mírová jednání v Madridu (1991) a v Oslu (1993). Íránská podpora terorismu a snahy o vývoz revoluce v důsledku těchto skutečností výrazně oslabily. Robert Baer tuto íránskou proměnu popisuje jako transformaci z revolučního rebela v napoleonského dobyvatele. Ze státu, který podporoval vývoz šíitského povstání, se stal stát, jehož cílem nebylo ničit a zasévat nepokoje, ale naopak zavádění pořádku, zabírání území a expanze. (Baer 2010: 99) Přesto se nedá mluvit o úplném zastavení íránských teroristických aktivit. I nadále Írán udržoval blízké styky s libanonským Hizballáhem, který sice již kvůli svému vlastnímu ekonomickému působení a etablování v Libanonu nebyl až tak plně závislý na íránském patronovi, přesto zavedená spolupráce a podpora ze strany Islámské republiky pokračovala. Írán svou přítomnost udržoval i v Palestině, ovšem nově propukajícím konfliktům v 90. letech již tolik pozornosti nevěnoval 53. Teherán dokonce pragmaticky přehlížel konflikty v Čečensku či v čínské provincii Sin-ťiang, kde probíhaly velké represe 52 Intifáda znamená arabsky procitnutí, v přeneseném smyslu slova bývá užívána jako povstání. Za první intifádu bývá označována vlna palestinských nepokojů v letech V roce 2000 pak propukly další palestinské bouře, které nesou pojmenování druhá intifáda. (Čejka 2007: 84-86) 53 Výjimku představuje íránská účast na konfliktu v Jugoslávii, kde íránské Revoluční gardy výrazně participovaly na dodávkách zbraní i financí muslimským bojovníkům. (více viz Deliso 2007)

84 Globální bezpečnost v Obamově éře vůči muslimským Ujgurům, došlo ke zmírnění smrtící fatwy vůči spisovateli Salmanu Rushdiemu a Írán začal hledat možnosti zmírnění napětí mezi ním a státy Perského zálivu. (Maloney 2008: 37) Vývoj událostí byl ovšem změněn teroristickými útoky ve Spojených státech z 11. září 2001 a následnou válkou proti terorismu. 54 Ta vedla ke zvýšené sekuritizaci tématu terorismu, čehož využil i Izrael, který se začal stavět do pozice hlavního frontového bojovníka vůči tomuto fenoménu. Tím se samozřejmě zvýšila akcentace íránského sponzorství protiizraelských militantních organizací. Jako důkaz propojení Íránu s palestinskými teroristy začala být nejčastěji uváděna kauza lodi Karine A (viz níže). Spojeneckými invazemi do Afghánistánu (2001) a Iráku (2003) ovšem došlo k vytvoření dalších dvou bitevních polí ve válce proti terorismu, kde pozice Íránu bývá i přes nedostatek a spornost důkazů spojována s islámskými povstáními a nárůstem teroristických aktivit v těchto zemích (viz výše zmíněná zpráva U.S. Department of State 2009). Íránskou účast na afghánském povstání má dokazovat nalezený vojenský materiál, zbraně a výbušniny íránské provenience u členů Tálibánu i dalších militantů. Nejdůležitější má být přitom výskyt EFP nástrah, které měly být vyrobeny a následně vyvezeny z Islámské republiky. Historicky měl ovšem Írán spíše nepřátelský vztah vůči radikálně sunnitským skupinám v sousedním Afghánistánu. Islámská republika dokonce dlouhodobě podporovala vůči Tálibánu opoziční a vůči Íránu ideologicky i etnicky spřízněnou Severní alianci. Napětí mezi zeměmi několikrát málem vyvrcholilo ve válečný konflikt. Spojeneckou invazi do Afghánistánu tak Írán dokonce vítal a ihned začal spolupracovat s kábulskou vládou na rekonstrukci poničené infrastruktury země i na poskytování humanitární pomoci. Přímá podpora povstalců by tak byla nejen v rozporu s íránskými zájmy, ale také s dlouhodobou politikou vůči východnímu sousedovi. Podle Chrise Zambelise nejsou ani nalezené EFP a další vojenský materiál v rozporu s touto logikou. Předně množství těchto prostředků není nikterak velké, také nikdy nedošlo k dokázání íránské participace na transportu tohoto zboží do Afghánistánu. Jako mnohem logičtější a pravděpodobnější se v tomto jeví účast zkorumpovaných íránských ozbrojených složek či nezávislých pašeráků, kteří vojenské systémy dodávají výměnou za afghánské opium. Dlouhodobě problematické a nedostatečně střežené íránsko-afghánské hranice tomuto faktu nasvědčují. Nelze rovněž vyloučit paralelní, tajné i neschválené aktivity jednotek al Quds, nad jejichž operacemi je vládní kontrola v podstatě minimální. (Zambelis 2009: 9-10) V případě většinově šíitského Iráku se dá předpokládat mnohem větší zapojení Íránu do vnitřní bezpečnostní situace jeho západního souseda. Írán ostatně podporoval šíitský protisaddámovský odboj již od 80. let 20. století, kdy různé opoziční skupiny organizoval, trénoval i vyzbrojoval. Nejdůležitější z nich byla Nejvyšší rada islámské revoluce v Iráku (Supreme Council of the Islamic Revolution in Iraq SCIRI) 55, jejíž ozbrojenou částí byly tzv. Badrovy brigády (Badr Corps). Ve chvíli, kdy Spojené státy 54 Válka proti terorismu je termín, který se začal užívat po projevu prezidenta George W. Bushe adresovaného Kongresu Spojených států 20. září 2001, tedy několik dní po teroristických útocích na budovy Světového obchodního centra v New Yorku, budovu Pentagonu a další. Bush prohlásil Naše válka proti terorismu začíná s al-káidou, ale s ní nekončí. Neskončí, dokud všechny teroristické skupiny globálního dosahu nebudou nalezeny, zastaveny a poraženy. (Bush 2001) 55 Nejvyšší rada islámské revoluce v Iráku byla v roce 2007 přejmenována na Nejvyšší islámskou radu Iráku (Islamic Supreme Council of Iraq ISCI) kvůli rušivému slůvku revoluce v názvu, které se již neztotožňovalo

85 Globální bezpečnost v Obamově éře napadly Irák, čítaly Badrovy brigády mužů ve zbrani. Další podstatnou šíitskou skupinou, která nalezla v Íránu útočiště, byla Islámská strana Dawa (Islamic Dawa party IDP). I ta disponovala vlastní ozbrojenou jednotkou, přestože mnohem menší. Obě seskupení si dokázala v Iráku vytvořit vlastní podzemní hnutí odporu. Během americké invaze pak Írán začal vysílat do Iráku ozbrojené členy obou skupin. Ti neměli za cíl bojovat s americkými silami, ale být připraveni pro nasazení v postinvazním období, bude-li jich zapotřebí. (Taremi 2005: 34) O íránském vměšování byla přesvědčena nejen irácká prozatímní vláda včetně prezidenta Ghazí Džavara a ministra obrany Hazíma Šalana, kteří obviňovali Írán z podpory rebelů, finanční pomoci iráckým šíitským skupinám a umožnění teroristům průchod přes vlastní území do Iráku (tamtéž: 40), ale především Američané. Ve své zprávě Kongresu zdůraznil americký velvyslanec v Iráku Ryan Crocker, že Írán hraje v této zemi velice škodlivou roli především dodávkami zbraní nepřátelům irácké vlády. (Crocker 2007) Ještě dále pak ve svých tvrzeních zašel generál David Petraeus, když prohlásil, že koaliční vojáci jsou zabíjeni íránskými zbraněmi a povstalci jsou cvičeni jednotkami al Quds spadající pod íránské Revoluční gardy. Ty se snaží vytvořit na území Iráku skupinu podobnou libanonskému Hizballáhu. (Petraeus 2007) Izrael Nejdůležitějším aktérem sekuritizace íránské teroristické hrozby je bezesporu Izrael. Ten Írán od islámské revoluce v roce 1979 považuje za jednu z nejvážnějších hrozeb vlastní bezpečnosti. Vysvětlení a popis vztahu mezi Izraelem a Íránem výrazně překračuje možnosti i zaměření tohoto textu, protože se jedná o dlouhodobý komplex vztahů historické, politické, náboženské i etnické dimenze. Dojde zde tak pouze ke krátkému přiblížení této problematiky se zaměřením na její sekuritizaci na mezinárodní scéně. Během 80. let 20. století představoval Írán pro Izrael hrozbu především kvůli vytvoření a následnému zásobování a podpoře libanonského Hizballáhu. Rovněž podpora určitých palestinských militantních organizací (např. Palestinský islámský džihád) představovala pro Izrael bezpečnostní riziko. Přesto se vždy jednalo o ohrožení nepřímé, pouze skrze prostředníky. Pro židovský stát v té době představovaly přímé nebezpečí především palestinské odbojové organizace, občanská válka v Libanonu, Sýrie a Irák. Během 90. let byla irácká hrozba v důsledku první války v Zálivu a následného embarga snížena, zatímco vliv Íránu na Středním východě se začal posilovat a navzdory jeho klesající podpoře terorismu a vývozu revoluce začal být v Izraeli vnímán jako stále větší ohrožení. To bylo způsobeno zejména znovuotevřením jaderného programu Islámské republiky. Po útocích z 11. září 2001 a následném vyhlášení války proti terorismu ovšem došlo ke zvýšené akcentaci íránské podpory teroristických organizací. Potřebný důkaz o propojení Íránu s palestinskými teroristickými skupinami mělo přinést zadržení nákladní lodě Karine A ze začátku roku 2002 izraelským námořnictvem. Na palubě lodi byly nalezeny íránské zbraně a tento náklad měl směřovat k břehům pásma Gazy. Izrael okamžitě identifikoval za se současným politickým postojem skupiny. Rovněž to byl způsob distancování se od Íránu, kde skupina (nyní politická strana) vznikla.

86 Globální bezpečnost v Obamově éře příjemce zbraní Jásira Arafata a obvinil jej i Írán z podpory terorismu. Obě strany ovšem svou účast vehementně popíraly. Celá situace vzbudila řadu kontroverzí. Izraelci ji prezentovali jako důkaz íránské podpory terorismu v Palestině, přičemž tlačili na Spojené státy, aby zastavily právě probíhající americko-íránský dialog. Oproti tomu se ale objevily hlasy polemizující s tímto úsudkem. Například Haggai Ram, izraelský profesor na Negevské univerzitě Bena Guriona, namítá, že toto íránskopalestinské dobrodružství postrádá logiku. Poukazuje na fakt, že mezi organizacemi kolem sekulárního a nacionalistického Jásira Arafata a islamisticko-revolučním Íránem jsou značné ideologické rozdíly (mnohem blíže je v tomto Íránu Palestinský islámský džihád, viz výše). Arafat navíc v Íránu padl v nemilost svou výraznou podporou Iráku v irácko-íránské válce. Ram tak nepřímo naznačuje, že zatímco podpora Jásira Arafata Íránem je v rozporu s logikou i zájmy obou stran, jejich usvědčení z účasti na dodávkách zbraní teroristům je plně v zájmu izraelských tajných služeb a bezpečnostních složek. (Ram 2009: 77-80) Vzájemné ovlivnění a provázanost izraelských bezpečnostních složek, které jsou nejvýraznějším aktérem sekuritizace íránské hrozby, a politické sféry (a jejich napojení na židovské lobby a konzervativní think-tanky ve Spojených státech, viz níže) je do značné míry dáno způsobem, jakým se židovský stát, jeho bezpečnost i politika vytvářely. Historický stín holocaustu a bolestivý zrod vlastního státu, který musel od samého začátku čelit snahám svých sousedů o jeho zničení, vytvořily nejen specifický vztah mezi silovými složkami a politikou, ale také psychologický fenomén, který bývá označován za strach z druhého holocaustu (srov. Ram 2009, Finkelstein ). Ten se projevuje i s rostoucími izraelskými obavami z íránské podpory terorismu a především z jeho jaderného programu. Současný premiér Netanjahu dokonce přirovnal Írán k Německu v roce 1938 a íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda k Hitlerovi. Ahmadínežád svými kontroverzními verbálními útoky proti Izraeli podle Netanjahua připravuje půdu pro další holocaust. (Haaretz ) K výrazné sekuritizaci íránské podpory terorismu a jaderného programu dochází i ve vědecké sféře a na akademické půdě. Izraelské univerzity i vědecké ústavy patří k předním výzkumným institucím na světě zabývající se Íránem a bezpečnostní problematikou Blízkého a Středního východu. Tamní pracovníci jsou světově uznávanými odborníky na tuto oblast a jejich publikace bývají obecně považovány za významné svou informační hodnotou i jejich dopadem na bezpečnostní výzkum. Často je v nich ovšem patrná snaha o zvýšení sekuritizace íránské podpory terorismu tím, že jakýkoli teroristický čin nějaké skupiny, která má spojení s Islámskou republikou, bývá označován za důkaz íránského mezinárodního terorismu. Shaul Shay dokonce označuje tyto akty za šíitský terorismus, což používá jako synonymum k íránskému terorismu. Toto označení mu umožňuje do této kategorie umístit jakýkoli teroristický útok, který provedla i do značné míry samostatně operující organizace, jakou je například Hizballáh. (Shay 2005) Často také ve vědeckých a odborných textech izraelské provenience dochází k odkazům na zdroje izraelských tajných služeb (srov. Shay 2005, Bergman 2008), čímž jednak vzniká problém s ověřením údajů, ale navíc to dokazuje propojení vědeckých 56 Kniha Normana Finkelsteina The Holocaust Industry je velice kontroverzním dílem, v němž Finkelstein nabízí myšlenku, že memento holocaustu je současnými židovskými lobby i státem Izrael využíváno k prosazování i omlouvání vlastní zahraniční, ekonomické i náboženské politiky. Finkelstein sklidil za své dílo řadu kritiky a byl napadán z antisemitismu. Více viz recenze knihy Prudíková 2006.

87 Globální bezpečnost v Obamově éře institucí s bezpečnostními složkami státu. Takováto netransparentnost s možnou záměrnou tendenčností nutně vzbuzuje otázky ohledně motivace autora i jeho zdrojů informací. Íránská opozice V současnosti nejvýraznější íránskou exilovou skupinou, která má výrazný vliv na sekuritizaci tématu íránské podpory terorismu, jsou Lidoví mudžahedíni (Mudžahedín-e Chalq, známí také pod zkratkou MEK, MKO či PMOI People s Mujahedin of Iran). Jedná se o organizaci, jejíž kořeny sahají do počátku 60. let 20. století a jejíž ideová základna by se dala označit za směsici islamismu, marxismu a socialismu. Původním cílem skupiny byl ozbrojený boj proti režimu šáha Mohammada Rezy Pahlavího, k čemuž používala teroristické metody natrénované v táborech Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Mezi nejznámější skutky MEK patřil pokus o únos šáhova synovce v roce 1971 a především pak vlna bombových útoků na převážně americké cíle v Íránu, např. útok na budovu Íránsko-Americké společnosti, Pepsi, General Motors, Pan-American Airlines, Shell Oil a další. Útoky ovšem směřovaly i na noční kluby, policejní stanice či obchody a továrny, které měly kontakty na Izrael. Organizaci vedl manželský pár Maryam a Masúd Radžaví, kteří Lidové mudžahedíny spoluzakládali. Skupina se aktivně účastnila Islámské revoluce, ovšem záhy po ní došlo k rozchodu s Chomejního vládou, která MEK označila za pokrytce a nevěřící. Lidoví mudžahedíni zareagovali sérií teroristických útoků na vládní představitele, z nichž nejvýznamnějším činem byl bombový útok na ředitelství Strany Islámské republiky, při němž zemřelo přes sedmdesát vysoce postavených činitelů nového režimu. Chomejní zareagoval masivní vlnou čistek a represí, které ve výsledku donutily MEK k úniku do exilu. (Rubin 2006) Ten skupina našla ve Francii, odkud řídila teroristické akce v Íránu. V roce 1986 ovšem byli Lidoví mudžahedíni donuceni Paříž opustit a došlo k jejich přesunu do Iráku, kde se Saddám Husajn stal jejich patronem, dovolil jim vytvořit vojenské základny na iráckém území, poskytl finance i trénink a umožnil jim zapojení do bojů proti Íránu v právě zuřící válce mezi oběma zeměmi. V roce 1991 se pak skupina podílela na krvavém potlačení šíitského a kurdského povstání v Iráku. To spolu se zmíněnými útoky na americké cíle v Íránu v 70. letech potvrdilo americké administrativě správnost rozhodnutí zařadit skupinu na seznam teroristických organizací, kde je dodnes 57. (U.S. Department of State 2009: ) V Paříži ovšem Lidoví mudžahedíni zůstali zastoupeni skrze své politické křídlo Národní radu odporu Íránu (občas překládáno jako Národní hnutí íránského odporu či Íránská národní rada odporu National Council of Resistance of Iran NCRI). NCRI si začala budovat pozici íránské exilové vlády s pětisetčlenným parlamentem a postem prezidenta. Ten od roku 1993 zastává Maryam Radžaví, přičemž její manžel Masúd Radžaví je členem parlamentu a drží si titul Vůdce íránského odporu. (National Council of Resistance of Iran 2009) Ovšem velice důležitou a také kontroverzní postavou propojenou s NCRI i samotnými Lidovými mudžahedíny je Alírezá Džafárzádí. Ten po dlouhou dobu 57 Až do ledna roku 2009 byli Lidoví mudžahedíni vedeni i na seznamu teroristických organizací Evropské unie. Odtud byly ovšem po několikaletém snažení u evropských soudů odstraněni.

88 Globální bezpečnost v Obamově éře zastává pozici jakéhosi neoficiálního mluvčího NCRI a hlavního zástupce organizace na území Spojených států. Džafárzádí se sám dlouhodobě profiluje jako bezpečnostní expert, odborník na terorismus, islámský radikalismus a íránský jaderný program. Často vystupuje jako komentátor a odborník v amerických televizích, zejména na Fox News Channel, CNN, MSNBC a dalších. Je rovněž autorem rozporuplně přijímané knihy The Iran Threat (Jafarzadeh 2008), která se věnuje bezpečnostním otázkám íránského terorismu a především jaderného programu. Džafárzádí do Spojených států přijel ještě před Islámskou revolucí a nedlouho na to se stal oddaným členem Lidových mudžahedínů. Na konci 80. let odletěl do Iráku, kde se účastnil bojů proti Íránu. Jeho následné působení na pozici mluvčího politického křídla MEK ve Spojených státech a snaha o sekuritizaci íránské otázky se spolu s jeho minulostí a propojením s organizací na seznamu teroristických subjektů ukázaly jako velice kontroverzní. Například Scott Ritter, bývalý zbrojní inspektor OSN v Iráku, přirovnává osobu i pozici Alírezy Džafárzádího k Ahmedu Chalábímu. (Ritter 2008: 16-19) Chalábí byl hlavním představitelem Iráckého národního kongresu (Iraqi National Congress - INC), exilové opoziční skupiny, kterou Chalábí spoluzakládal. Hlavní snahou INC bylo svržení režimu Saddáma Husajna v Iráku a činnost skupiny byla financována mnoha miliony dolarů z kapes amerických daňových poplatníků. Chalábí na oplátku zásoboval americkou administrativu informacemi, či spíše nepodloženými domněnkami a desinformacemi, ohledně iráckého vývoje a držení zbraní hromadného ničení. Nejen kvůli šíření polopravd, které budily dojem cílené manipulace pro dosažení vlastních cílů, ale také kvůli spekulacím ohledně napojení šíitského Chalábího na íránský režim začal INC upadat stále více v nemilost, až mu bylo zastaveno vládní financování. (více viz Mayer 2004) Stejně jako INC, i íránská NCRI se stala jedním z nejdůležitějších aktérů sekuritizace kvůli zveřejňování tajných informací týkajících se problematického režimu, vůči němuž jsou ze svých důvodů v opozici, získaných oficiálně vlastní výzvědnou činností. Bývá ovšem upozorňováno na to, že tyto údaje NCRI získává z izraelské zpravodajské činnosti (srov. Ritter 2008, Hersh 2004, Bruck 2006). Izrael dlouhodobě usiluje o přitvrzení pozice Spojených států, které představují hlavního izraelského spojence, vůči Islámské republice. Právě zveřejnění informací týkajících se íránské podpory terorismu a jaderného programu skrze íránské opoziční hnutí může představovat účinný prostředek k dosažení vlastních cílů. Izraelci se původně měli pokoušet navázat obdobný druh spolupráce s kruhy kolem Rezy Pahlavího, syna sesazeného šáha Mohammada Rezy Pahlavího. Ten dlouhodobě vystupuje v opozici vůči íránskému režimu a sbírá podporu pro jeho změnu. Rovněž je napojen na monarchistické skupiny uvnitř Íránu. Tato spolupráce by ovšem byla problematická z toho důvodu, že by propojení Rezy Pahlavího s Izraelci poškodilo jeho kredit coby případného následníka trůnu a také by vyzrazování informací o íránském jaderném programu nebylo samotnými Íránci dobře přijato. Spolupráce tedy byla navázána s MEK, resp. NCRI, kteří se zveřejňování zpráv týkajících se Íránu ujali. (Bruck 2006) Stalo se tak ovšem již v době, kdy íránská podpora terorismu začala výrazně slábnout, přestože události z 11. září 2001 vedly k vyhlášení války proti terorismu a výraznému zvýšení sekuritizace tohoto problému. Z tématu íránské podpory terorismu tak začal být, až na výjimky (viz výše - případ Karine A), kladen důraz spíše na rozvíjející se íránský jaderný program. I přesto vzrostla vlna zájmu o identifikování íránské angažovanosti v post-saddámovském Iráku. NCRI hrála důležitou roli při zveřejňování informací o íránské podpoře, zásobování a tréninku iráckých povstalců. Ovšem tím nejdůležitějším, na čem se Lidoví mudžahedíni, resp. NCRI, začali profilovat, bylo odhalování íránských jaderných aktivit. Zatím vůbec nejvýraznější úspěch skupina zaznamenala v roce 2002, kdy představila

89 Globální bezpečnost v Obamově éře veřejnosti dvě doposud tajná jaderná zařízení na území Íránu. To první slouží k obohacování uranu pomocí centrifug a nachází se nedaleko města Natanz, druhé zařízení je umístěno v Aráku a slouží k výrobě tzv. těžké vody. Tisková konference, na níž Alírezá Džafárzádí tyto informace oznámil s tím, že byly získány usilovným výzkumem a vyšetřováním buňky MEK v Íránu, vzbudila po celém světě ohromný zájem i rozčarování zároveň. Údaje NCRI odstartovaly vyšetřování Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), která postupně značnou část z nich potvrdila. (Jafarzadeh 2008: ) Americké skupiny Výrazný vliv na sekuritizaci íránské podpory terorismu (a v současnosti především jaderného programu Islámské republiky) mají i určité americké lobbistické skupiny převážně (neo)konzervativní provenience, k jejichž výraznější aktivizaci došlo po roce 2001, tedy po útocích z 11. září, a také inauguraci republikánského prezidenta George W. Bushe. Jednou z těch nejvýraznějších byla od roku 2002 Koalice pro demokracii v Íránu (The Coalition for Democracy in Iran CDI). 58 Cílem CDI bylo přivést demokratické hodnoty do Íránu a v podstatě svržení tamního režimu. Toho chtěla skupina dosáhnout zveřejňováním informací o íránském porušování lidských práv, podpoře terorismu a jeho hegemonním sklonům v rámci celého Středního východu. Tím měl být vytvořen tlak na americkou administrativu skrze veřejné mínění, čímž by došlo k zaujetí tvrdší pozice USA vůči Islámské republice. (The Coalition for Democracy in Iran a ) Členskou základnu CDI tvořili přední neokonzervativní myslitelé, aktivisté a politici a organizace tak byla úzce personálně i ideově propojena s dalšími zájmovými skupinami a think-tanky. Jednou z nich je i Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti (American Israel Public Affairs Committee známý pod zkratkou AIPAC), což je nejsilnější americká proizraelská lobby. Židovská diaspora se obecně považuje za nejdůležitější a nejvlivnější diasporu v USA. Právě AIPAC, který otevřeně deklaruje svůj cíl v podobě bezpečnosti Izraele skrze zajištění podpory ze strany Spojených států, včetně prosazování tvrdších sankcí vůči Íránu (AIPAC), hraje v rámci židovské diaspory v USA nejdůležitější roli. Propojení mezi CDI a AIPAC zajišťuje především osoba Morrise Amitaye, bývalého ředitele AIPAC, v jehož kanceláři dokonce CDI oficiálně sídlilo. (Right Web 2007) Další významnou organizací, která byla propojena s CDI a AIPAC, je American Enterprise Institute (AEI). AEI je jedním z nejdůležitějších neokonzervativních think-tanků, který se zaměřuje na otázky volnotržního hospodářství, politiky a bezpečnosti. K tomuto tématu také vydává řadu knih, odborných časopisů i studií. Hned několik jeho členů bylo hlavními podporovateli CDI, zejména Joshua Muravchik, Danielle Pletka a Michael Ledeen. (srov. Right Web 2007, Lobe 2003, The Coalition for Democracy in Iran b ) Především poslední jmenovaný je významnou osobností sekuritizace íránského tématu ve Washingtonu. Michael Ledeen, sám americký žid, patří k hlavním představitelům proizraelské lobby v USA. Působil jako bezpečnostní konzultant v Pentagonu a v americké Národní bezpečnostní radě 58 Aktivita skupiny byla nejvýraznější od roku 2002 do roku Od té doby došlo k postupnému útlumu činnosti jednotlivých členů pod hlavičkou CDI a v současnosti je sporné, jestli organizace jako taková vůbec nadále působí jako aktér sekuritizace.

90 Globální bezpečnost v Obamově éře během Reaganovy administrativy a měl také blízké vazby na poradce prezidenta George W. Bushe. Proslul rovněž svou proklamací, že Irák byl jen začátkem širšího boje proti terorismu, přičemž Írán měl být další v pořadí. Kromě jeho napojení na AIPAC a participaci v CDI se nejvýrazněji posledních třicet let angažuje v Židovském institutu pro otázky národní bezpečnosti (The Jewish Institution for National Security Affairs JINSA). (Lobe 2003) JINSA vznikl v roce 1973 v reakci na tzv. Jomkipurskou válku a klade si za cíl posílit bezpečnostní vazby mezi Spojenými státy a Izraelem. Tato organizace se sídlem ve Washingtonu cíleně sekuritizuje témata týkající se izraelské bezpečnosti a snaží se zvýšit vojenskou podporu a spolupráci USA židovskému státu. Současným místopředsedou JINSA je Morris Amitay, zmíněný bývalý šéf AIPAC a zakládající člen CDI. (The Jewish Institution for National Security Affairs) Dalším neméně významným členem AEI je John Bolton. Bolton je neokonzervativní politik, který patří k zastáncům tvrdé linie v mezinárodním působení Spojených států. Je znám svou kritickou pozicí vůči OSN a jako opravdový jestřáb se projevuje v diskuzích o postupu vůči režimu na Kubě, v Severní Koreji i v Íránu a o podpoře Tchaj-wanu a zejména Izraele. Participoval již na Reaganově administrativě, po vytvoření té Bushovy v roce 2001 byl Bolton důležitou postavou při určování zahraniční politiky a v roce 2005 byl zvolen do funkce stálého vyslance USA v OSN. Zde působil až do své rezignace na konci roku 2006, kdy odstoupil při vědomí nemožnosti znovuzvolení do funkce. Během práce na půdě OSN výrazným způsobem hájil zájmy Izraele a systematicky vetoval jakékoli rezoluce, které by židovský stát odsuzovaly. (Right Web 2009) Bolton je silně proizraelský, přestože není židovského původu. Je ovšem dlouhodobě propojen s židovskými i křesťanskými sionisty. Bolton je mnoho let aktivní v rámci poradního výboru organizace JINSA a je rovněž členem nekonzervativního think-tanku Projekt pro nové americké století (Project of the New American Century PNAC). Boltonovu kandidaturu do OSN také výrazně podporoval AIPAC, který si je vědom jeho ideologické spřízněnosti. Právě během této kandidatury vypluly na veřejnost jeho neoficiální styky s izraelskými vládními představiteli i vysokými důstojníky izraelské tajné služby Mossad. John Bolton také dlouhodobě brojí proti Íránu a snaží se o sekuritizaci tohoto tématu. Výrazně se zasazuje o projednávání íránského problému na půdě Rady bezpečnosti OSN. Ve své řeči na půdě AIPAC také pohrozil Íránu bolestivými následky, pokud nepřistoupí na požadavky Washingtonu na zastavení jaderného programu. (Barry 2006) Vzájemné těsné propojení skupin CDI, AIPAC i JINSA vytváří silnou lobby, jejímž hlavním cílem je svržení íránského režimu a zintenzivnění podpory státu Izrael v bezpečnostních otázkách. Na kooperaci těchto organizací poukazuje i Ritter, který dále uvádí jejich úzké vazby na izraelské tajné služby a také na izraelskou pravicovou stranu Likud. Všechny tyto články protiíránského a proizraelského lobbistického řetězce mají používat skupinu Lidových mudžahedínů, především její politické křídlo NCRI, jako neoficiální kanál pro zveřejňování informací izraelských zpravodajců. Klíčovou postavou v tomto procesu má být izraelský generál Amos Gilad, dlouhodobý specialista na blízkovýchodní bezpečnost, jeden z nejdůležitějších lidí izraelské vojenské rozvědky Aman, častý mluvčí izraelské armády a klíčový člověk pro vytváření plánů národní bezpečnosti Izraele. Gilad byl od roku 1997 v čele tzv. Výboru pro únik informací (Leakage Committee), jehož cílem původně bylo sdílení zpravodajských informací mezi USA a Izraelem ohledně proliferace ruské raketové i jaderné technologie do Íránu. Následně se Výbor začal zaměřovat na sekuritizaci celé íránské otázky a i s pomocí AIPAC začal tlačit na americkou administrativu. Právě Gilad měl stát za poskytováním informací NCRI, zatímco

91 Globální bezpečnost v Obamově éře proizraelská lobby se měla snažit, aby NCRI nebyla spojována s teroristickou skupinou MEK. Hlavním cílem těchto aktivit bylo přesvědčit americkou veřejnost o správnosti tvrdého postupu proti Íránu a působit tlak na americkou administrativu a kongresmany, aby přijali potřebná opatření k oslabení íránského režimu. (Ritter 2008: 20-22, 56-58) Obamova éra Zvolení demokratického kandidáta Baracka Obamy na post prezidenta Spojených států v listopadu roku 2008 znamenalo výraznou ztrátu vlivu amerických neokonzervativců na administrativu USA a její zahraniční politiku. Tím se citelně snížila i schopnost izraelských silových a pravicových proudů působit na rozhodování Američanů o jejich působení na Blízkém a Středním východě. Když se na jaře roku 2009 stal po izraelských parlamentních volbách premiérem Benjamin Netanjahu, předseda pravicové strany Likud, vedlo to k dalšímu zvýšení rozdílů mezi názory demokraty ovládané americké administrativy a pravicové Izraelské vlády ohledně politiky vůči palestinskému i íránskému problému. Netanjahu má totiž historické vazby na americké konzervativce už od 80. let, kdy během Reaganova prezidentství zastával post izraelského zástupce v OSN a následně velvyslance ve Washingtonu. (Hadar 2009) Výrazné neshody mezi současnou izraelskou a americkou vládou lze vnímat i na aktuálním problému výstavby nových židovských osad příbytků na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě. I přes návštěvu amerického viceprezidenta Joe Bidena Izrael schválil výstavbu nových obydlí pro ultra-ortodoxní Židy na východě Svatého města, což Biden označil za velkou chybu a tento krok odsoudil, přestože neopomněl potvrdit závazky USA vůči bezpečnosti Izraele a americké odhodlání zabránit Íránu v zisku jaderných zbraní. (BBC ) Obamova administrativa tak v současnosti musí čelit v otázkách bezpečnosti Středního východu a íránské role v této záležitosti nejen domácí opozici ze strany republikánských jestřábů a neokonzervativních a židovských zájmových skupin a think-tanků, ale také současné izraelské pravicové vládě, která zastává tvrdou pozici v zahraniční politice a zcela zjevně má vazby právě na zmíněnou americkou opozici. Tito významní aktéři sekuritizace íránské podpory terorismu a v současnosti především íránského jaderného programu se cíleně snaží o zvýšenou sekuritizaci těchto témat, čímž vyvíjejí tlak na přitvrzení postoje Spojených států i celého mezinárodního společenství vůči Islámské republice. John Bolton například na začátku dubna roku 2010 označil prezidenta Obamu za naivního a nezkušeného ve věci vypořádání se s Íránem, protože prezidentem navrhované sankce nebudou mít podle Boltona žádný dopad. (Fars News Agency ) Jak těmto a podobným tlakům odolá Obamova administrativa, nám ukážou následující měsíce. Literatura AIPAC. What is AIPAC?. Washington D. C.: The American Israel Public Affairs Committee (http://www.aipac.org/about_aipac/default.asp) Azani, Eitan Hezbollah: The Story of the Party of God. New York: Palgrave Macmillan Baer, Robert Jak naložit s ďáblem, Praha: Volvox Globator

92 Globální bezpečnost v Obamově éře Barry, Tom John Bolton s Dual Loyalties. CounterPunch (http://www.counterpunch.org/barry html) BBC Joe Biden attacks Israeli plan for East Jerusalem homes. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/ stm) Bergman, Ronen The Secret War with Iran. New York: Free Press Bruck, Connie Exiles: How Iran s Expatriates are Gaming the Nuclear Threat, The New Yorker, March 6, dostupný on-line (http://www.iraninterlink.org/files/news4/mar06/newyorker htm) Bush, W. George Transcript of President Bush's address to a joint session of Congress on Thursday night, September 20, (http://archives.cnn.com/2001/us/09/20/gen.bush.transcript/) Bush, W. George President Delivers State of the Union Address. The White House President George W. Bush (http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/news/releases/2002/01/ html) Cordesman, H. Anthony Iran s Developing Military Capabilities. Washington D. C.: The CSIS Press Crocker, Ryan Report to U.S. House of Representatives on the Situation in Iraq, U.S. Department of State. dostupný on-line (http://merln.ndu.edu/archivepdf/iraq/state/91941.pdf) Čejka, Marek Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. Brno: Barrister & Principal Deliso, Christopher The Coming Balkan Caliphate: The Threat of Radical Islam to Europe and the West. Westport: Praeger Security International Fars News Agency Bolton Slams Obama for Pursuing Naive Policy on Iran. (http://english.farsnews.com/newstext.php?nn= ) Finkelstein, Norman The Holocaust Industry. New York: Verso Books Haaretz Netanyahu: It s 1938 and Iran is Germany; Ahmadinejad is preparing another Holocaust. (http://www.haaretz.com/hasen/spages/ html) Hadar, Leon Waiting for Obama. Washington D. C.: Right Web, Institute for Policy (http://www.rightweb.irc-online.org/articles/display/waiting_for_obama) Hersh, M. Seymour Plan B, The New Yorker, June 28, dostupný on-line (http://www.newyorker.com/archive/2004/06/28/040628fa_fact) Jafarzadeh, Alireza The Iran Threat President Ahmadinejad and the Coming Nuclear Crisis. New York: Palgrave Macmillan Lobe, Jim Veteran neo-noc advisor moves on Iran. Asia Times Online (http://www.atimes.com/atimes/middle_east/ef26ak03.html) Maloney, Suzanne Iran s Long Reach, Washington, D.C.: United States Institute of Peace

93 Globální bezpečnost v Obamově éře Mannes, Aaron Profiles in terror, New York: Rowman & Littlefield Publishers, Inc. Mayer, Jane. 2004: The Manipulator. The New Yorker, June 7, dostupný on-line (http://www.newyorker.com/archive/2004/06/07/040607fa_fact1) Nasr, Vali The Shia Revival. New York: W. W. Norton & Company, Inc. National Council of Resistance of Iran Introduction to the National Council of Resistance of Iran. Foreign Affairs Committee of the National Council of Resistance of Iran (http://ncriran.org/content/view/6046/) Petraeus, David. 2007: Report to Congress on the situation in Iraq. United States Department of Defense. dostupný on-line (http://www.defenselink.mil/pubs/pdfs/petraeus-testimony pdf) Prudíková, Dana. 2006: Norman G. Finkelstein (2006): Průmysl holocaustu. Úvahy o zneužívání židovského utrpení. Praha: Dokořán. Rexter, č. 2, 2006 (http://www.barrister.cz/strat/rexter/page.php?id=54) Right Web Coalition for Democracy in Iran. Washington D. C.: Institute for Policy Studies (http://www.rightweb.irc-online.org/profile/coalition_for_democracy_in_iran) Right Web John Bolton. Washington D. C.: Institute for Policy Studies (http://rightweb.irconline.org/profile/bolton_john) Ritter, Scott Cíl Írán, Praha: Mladá fronta Rubin, Michael Monsters of the Left: The Mujahedin al-khalq. Middle East Forum (http://www.meforum.org/888/monsters-of-the-left-the-mujahedin-al-khalq) Shay, Shaul The Axis of Evil. New Brunswick: Transaction Publishers Takeyh, Ray Hidden Iran: Paradox and Power in the Islamic Republic. New York: Henry Holt and Company Taremi, K. (2005): Iranian Foreign Policy Towards Occupied Iraq, , Middle East Policy, Vol. XII, No. 4, Winter 2005, pp The Coalition for Democracy in Iran a. Statement of Goals. Washington D. C.: CDI (http://web.archive.org/web/ /www.c-d-i.org/index.shtml) The Coalition for Democracy in Iran b. Individuals Expresing Support for the CDI. Washington D. C.: CDI (http://web.archive.org/web/ /www.c-d-i.org/supporters.shtml) The Jewish Institution for National Security Affairs. About. Washington D. C.: JINSA (http://www.jinsa.org/node/3) U.S. Department of State Country Reports on Terrorism Washington D. C.: United States Department of State Publication (http://www.state.gov/documents/organization/ pdf) Zambelis, Chris Is Iran Supporting the Insurgency in Afghanistan?. Terrorism Monitor. Vol. VII, Issue 33, November 6, 2009 (http://www.jamestown.org/uploads/media/tm_007_95cbdf.pdf)

94 Globální bezpečnost v Obamově éře Protiraketová obrana a globální bezpečnost v Obamově éře Kryštof Kruliš Abstrakt: Příspěvek obsahuje úvodní stručný přehled vysvětlující jednotlivé možné přístupy k budování protiraketové obrany, historický rozbor vývoje koncepcí protiraketové obrany od konce druhé světové války po současnost a na základě těchto rozborů provádí analýzu základních aktuálních geopolitických otázek spojených se současným stavem budování protiraketového štítu Spojených států. Dále je zde obsažen rozbor vlivu protiraketové obrany na motivaci tzv. darebných států k budování arzenálu jaderných zbraní a zdůrazňuje se provázanost těchto vlivů se spolehlivostí a celkovou technologickou orientací protiraketové obrany. Příspěvek se rovněž zaměřuje na vliv budování protiraketové obrany na vztah Spojených států a Ruska v souvislosti s uzavřením nástupnické dohody START a zvažuje možnosti zapojení Ruska do budování protiraketové obrany Spojených států. Abstract: This paper consists of a brief introductory outline explaining different possible concepts of the missile defense build-up, a historical examination of the development of concepts of the missile defense since the end of the World War II till the present and, based on those introductory analyses, the paper continues to examine the actual fundamental geopolitical questions inherent to the present stage of the US s missile defense build-up. Subsequently the paper includes a study of the missile defense impacts on motivation of the so called rouge states to develop their own arsenal of nuclear weapons and stresses the interconnection of those impacts with the reliability and the general technological orientation of the missile defense. The paper is also focused on the impact of the missile defense build-up on relationships between the US and Russia from the perspective of the negotiations leading to the conclusion of the new succession START treaty and examines the possibilities of Russian s participation on the US s missile defense build-up. Úvod Problematika protiraketové obrany má již od dob studené války významný vliv na geopolitické vztahy. Spojené státy a Sovětský svaz investovaly nezměrné finanční prostředky do výzkumu technologií umožňujících vybudovat efektivní protiraketový štít, který by chránil před útokem druhé supervelmoci. O tom, že daná problematika však není jen otázkou pro historiky zabývající se obdobím studené války, svědčí skutečnost, že téma protiraketové obrany bylo jedním ze stěžejních bodů při jednáních Spojených států a Ruska před podpisem dohody o omezení jaderných zbraní z 8. dubna Cílem příspěvku je analyzovat vývoj koncepcí protiraketové obrany a geopolitické vlivy protiraketové obrany Spojených států a poukázat na jejich provázanost s technologickým stavem protiraketové obrany. Příspěvek proto nejprve obsahuje stručný přehled jednotlivých možných přístupů k budování

95 Globální bezpečnost v Obamově éře protiraketové obrany. V návaznosti na informace poskytnuté v úvodním přehledu příspěvek provádí historický rozbor vývoje koncepcí protiraketové obrany. Tento rozbor je rozdělen na dvě etapy. První etapa pokrývá období od konce druhé světové války do konce studené války. Druhá etapa se zabývá obdobím po skončení studené války. V návaznosti na historický rozbor jsou pak předestřeny dvě základní aktuální geopolitické otázky spojené se současným stavem budování protiraketového štítu. První z nich je věnována problematice tzv. horizontálního šíření jaderných zbraní (problematika tzv. darebných států) a druhá se zabývá problematikou tzv. vertikálního šíření jaderných zbraní (problematika omezení jaderného arzenálu Spojených států a Ruska). Závěr tohoto příspěvku shrnuje hlavní poznatky učiněné v předchozích částech. Definice a jednotlivé varianty protiraketové obrany Protiraketovou obranu (někdy označovanou též jako protiraketový štít) lze definovat jako obranný systém, jehož úlohou je zneškodnit útočné balistické rakety před jejich dopadem na cíl. Dle uvedené definice by protiraketová obrana měla sloužit k odvrácení širokého spektra útoků založených na raketové technologii. Škála takovýchto útoků sahá od útoků raketami krátkého doletu až po vyslání útočných raket schopných mezikontinentálního letu. Rozmanitost útoků, proti kterým by protiraketová obrana měla poskytnout ochranu, je dále rozšiřována pestrostí technologií odpalování útočných balistických raket. Může jít o rakety odpalované z pozemních základen, z letadel, z plavidel na mořské hladině i pod ní. Závažnost samotného útoku balistickou raketou je pak dána zejména tím, zda raketa nese jadernou hlavici, konvenční nálož nebo slouží jako prostředek chemického či biologického útoku. Pestré škále útoků založených na raketové technologii odpovídá i rozsáhlé spektrum technologií, jejichž využití je zvažováno v rámci jednotlivých koncepcí protiraketové obrany. V následujícím exkurzu je krátce nastíněno možné členění variant protiraketové obrany a technologie, které využívají. Základní rozlišení jednotlivých variant protiraketové obrany lze založit na tom, zda protiraketová obrana má sloužit k obraně před útočnými balistickými střelami dlouhého doletu (například systém Ground-base Midcourse Defense), středního doletu (systém Aegis SM-3) nebo krátkého doletu (systém PATRIOT). K uvedenému základnímu členění však přistupují členění další. Rozlišovat lze například odlišné přístupy k tomu, v jaké fázi dráhy letu má být útočná balistická střela zneškodněna (tj. již ve fázi vypuštění balistické střely, v průběhu letu balistické střely vysoko v atmosféře, či před jejím dopadem). Každý z uvedených přístupů skrývá rozdílné technologické výzvy. Například zneškodnění útočné balistické střely již ve fázi jejího vypuštění je podmíněno značnými požadavky na pohotovost technologie použitého monitorovacího systému (například radary nebo satelity). Zneškodnění útočné střely při jejím letu vysoko v atmosféře je zase podmíněno použitelností zvolené technologie v příslušné vzdálenosti od zemského povrchu. Koncepce protiraketové obrany se dále liší v tom, jakou technologii používají k samotnému zneškodnění útočné střely. V průběhu historie bylo zvažováno či využito například ničení útočných střel za pomoci kinetické síly přímého nárazu obranné rakety do útočné střely, použití exploze jaderné hlavice nesené obrannou raketou či zneškodnění útočných střel za pomocí laserů. V neposlední řadě se pak jednotlivé koncepce protiraketové obrany liší plány na rozmístění jednotlivých elementů obranného systému. Jde například o rozmístění obranného systému na pevných pozemních

96 Globální bezpečnost v Obamově éře základnách, umístění systému na pohyblivé prostředky (lodě, letadla či pozemní prostředky) či jejich umístění na satelitech. Jednotlivé koncepce protiraketové obrany jsou pak často založeny na kombinaci uvedených variant a využívají spojení jednotlivých přístupů, aby v co nejširší míře zajistily obranu před raketovými útoky. Takový komplexní přístup je aktuálně uplatňován i Agenturou protiraketové obrany ministerstva obrany Spojených států, která v popisu protiraketového štítu budovaného Spojenými státy jako jeden z hlavních principů zdůrazňuje jeho několikavrstvou architekturu (layered architecture), která by měla zajistit vícenásobnou možnost likvidace útočné rakety před jejím dopadem na daný cíl. (Agentura protiraketové obrany ministerstva obrany Spojených států 2010) Historie protiraketové obrany od druhé světové války do konce studené války Historie vývoje protiraketové obrany nesahá hluboko do minulosti. Od sestavení prvních koncepcí protiraketové obrany uplynulo pouze několik desetiletí. V tomto krátkém časovém období se však přesto rozvinulo, jak již bylo shora v tomto příspěvku předestřeno, mnoho rozličných koncepcí a plánů na využití nejrůznějších technologií. Mnohé z uvedených zvažovaných koncepcí však nikdy nedospěly do stádia realizace a historie vývoje protiraketové obrany tak není prosta slepých vývojových větví. Následující přehled historie protiraketové obrany si proto klade za cíl zdůraznit pouze nejvýznamnější etapy budování protiraketové obrany. Zvláštní pozornost je pak věnována změnám strategické orientace budovaného systému, ke kterému došlo zejména v důsledku skončení studené války. Podle historika Agentury protiraketové obrany ministerstva obrany Spojených států Lawrence M. Kaplana lze počátky historie protiraketové obrany spatřovat již ve snaze spojenců vyvinout obranu proti útokům raketami V-2 (Vergeltungswaffe Zwei) Německé třetí říše. (Kaplan 2008: 1) Ke konci druhé světové války dopadlo na území Velké Británie více jak 1000 raket V-2 a další rakety zasáhly cíle na území Francie a zemí Beneluxu. Nedostupnost protiraketových obranných technologií způsobila, že reálnou obranou před útoky německých raket bylo pouze bombardování či okupace příslušných odpalovacích základen. Britské velitelství protiletecké obrany sice sestavilo koncepci obrany Londýna před útoky V-2, která vycházela z použití radarů a masivního nasazení konvenční protivzdušné obrany používané ve druhé světové válce, její účinnost však byla odhadována na pouhých 3 až 10 procent. V praxi k jejímu prověření nikdy nedošlo zejména z obav z pádu nevybuchlých šrapnelů a proto, že spojenci v mezidobí základny pro odpalování raket V-2 již obsadili. Nepříliš známou pak je také skutečnost, že Německá třetí říše již v roce 1944 sestavila plán, Projekt Laffarenz, který předpokládal útok na Spojené státy pomocí raket V-2 odpalovaných z německých ponorek. Období bezprostředně navazující na skončení druhé světové války přineslo dočasné oslabení strategické potřeby protiraketové obrany. Sovětský svaz sice již v roce 1949 vyvinul vlastní atomovou bombu, pro obě supervelmoci však hlavním prostředkem svrhnutí této zbraně zůstávalo strategické letectvo a budování protiraketové obrany tak nemohlo mít zvláštní prioritu. Teprve až vypuštění první umělé družice Země Sovětským svazem v roce 1957, spolu s předcházejícími informacemi zpravodajských služeb o rozvoji mezikontinentální raketové technologie Sovětským svazem, způsobilo,

97 Globální bezpečnost v Obamově éře že rozvoj systémů protiraketové obrany byl v lednu 1958 zařazen mezi nejvyšší strategické priority Spojených států. (Kaplan 2008: 7) K dosud probíhajícím závodům ve zbrojení v rovině ofenzivní, zajišťující strategické odstrašení protivníka (tj. budování kapacit strategického letectva, útočných balistických raket různé délky doletu, flotily ponorek se schopností odpalovat balistické rakety a navyšování samotného arzenálu jaderných hlavic), tak posléze přibyla ještě neméně nákladná defenzivní rovina spočívající v rozvoji technologií protiraketové obrany. Vybudování protiraketové obrany schopné čelit rozsáhlému útočnému arzenálu protivníka se však pro obě supervelmoci ukázalo být velice technologicky problematické. Docházelo navíc k souběžnému rozvoji útočných technologií, které nároky na obranné technologie dále umocňovaly. Za zásadní v tomto ohledu lze považovat technologii balistických raket schopných nést mnohonásobné jaderné hlavice, která byla oběma supervelmocemi zavedena v průběhu 60. let. Úkol raketové obrany se v důsledku uvedené útočné technologie natolik zkomplikoval, že obě supervelmoci byly nuceny přehodnotit plány na vybudování plnohodnotného protiraketového štítu. Namísto nákladného závodu ve zbrojení, jak v ofenzivní, tak v defenzivní rovině, supervelmoci začátkem 70. let akceptovaly realitu jaderného odstrašení založeného ofenzivními prostředky a v roce 1972 přistoupily k podpisu smlouvy o nešíření anti-balistických raket, která byla dále prohloubena protokolem z roku (Generální ředitelství pro vnější vztahy unie 2007: 32 33) V této mezinárodní smlouvě (ve znění uvedeného dodatkového protokolu) se supervelmoci zavázaly omezit se při budování svých systémů protiraketové obrany pouze na jednu základnu s maximálním počtem 100 obranných raket. Na straně Sovětského svazu šlo o rozmístění systému protiraketové obrany na základně chránící Moskvu. V případě Spojených států pak šlo o v té době již budovanou protiraketovou obranu základny letectva Spojených států s mezikontinentálními ofenzivními balistickými raketami v Grand Forks v Severní Dakotě. V důsledku zmrazení rozvoje protiraketové obrany byl svět odsouzen i nadále fungovat na základě politiky jaderného zastrašení a tzv. principu jaderného patu, při kterém si každá ze supervelmocí udržuje ofenzivní arsenál zaručující jí možnost tzv. druhého úderu, tj. takový arzenál, který by, i v případě dopadu jaderných zbraní na území napadené supervelmoci, byl stále schopen zničit útočníka odvetným útokem. Politice jaderného patu lze, přinejmenším ve vztahu k situaci na evropském kontinentu, přičítat bipolární zakonzervování status quo nastoleného po studené válce, kdy velmoci jsou zdrženlivé zasahovat do vnitřních záležitostí, ke kterým dochází v protějším táboře. Snaha Spojených států o vymanění se ze stavu jaderného patu je spojena s nástupem administrativy prezidenta Ronalda W. Reagana, který dne 23. března 1983 ve svém projevu ohlásil Strategickou bezpečnostní iniciativu zaměřenou na prověření možností vybudování systému protiraketové obrany využívající laserové technologie umístěné ve vesmíru. (Kaplan 2008: 13 14) Koncepce navrhované v rámci Strategické bezpečnostní iniciativy předpokládaly další technologický rozvoj a z hlediska mezinárodního práva by před jejich realizací muselo dojít k úpravě stávajících vztahů založených shora uvedenou smlouvou o nešíření anti-balistických raket z roku (Kaplan 2008: 15) Strategická bezpečnostní iniciativa však až do konce studené války neopustila stádium příprav a sestavování koncepcí.

98 Globální bezpečnost v Obamově éře Historie protiraketové obrany v době po skončení studené války Konec studené války přinesl do koncepce protiraketové obrany značné změny priorit. Ve zprávě o stavu unie v lednu 1991 prezident George H.W. Bush ohlásil, že nařídil přeorientování programu Strategické bezpečnostní iniciativy na zajištění obrany před útoky balistických raket omezeného rozsahu bez ohledu na jejich zdroj. (Bush 1997) Spojené státy tak ustoupily od nákladných záměrů vybudovat komplexní protiraketový štít schopný odvrátit potenciální útok arzenálu geopolitického oponenta. Do popředí zájmu se tak dostalo méně ambiciózní zajištění tzv. limitované obranné kapacity sloužící k likvidaci útoku zahrnujícího omezený počet balistických raket. V prvních letech po skončení studené války pak byl zvýšený důraz kladen také na rozvoj kapacity obrany vojenských jednotek Spojených států a jejich spojenců před útoky raketami krátkého doletu. (Kaplan 2008: 15 16) Po skončení studené války docházelo k postupné identifikaci nových hrozeb, před kterými by bylo zapotřebí se chránit pomocí systémů protiraketové obrany. Zdroje takových hrozeb je možné spatřovat ve zneužití balistických raket teroristy a postupně také v potenciálním rozvinutí útočné raketové technologie tzv. darebnými státy jako Severní Korea, Írán a do invaze v roce 2003 Irák. V roce 1999 pak prezident Bill Clinton podepsal zákon o Národní protiraketové obraně, který stanoví, že politikou Spojených států je, jakmile to bude technologicky proveditelné, rozmístit efektivní systém Národní protiraketové obrany schopný zajistit obranu území Spojených států před omezeným útokem balistických raket (ať již půjde o náhodný, neautorizovaný či záměrný útok). Administrativa prezidenta Clintona však rozmístění Národní protiraketové obrany odložila v důsledku řady selhání v průběhu zkušebních testů. (Kaplan 2008: 17) Vybudování Národní protiraketové obrany bylo akcelerováno nástupem administrativy prezidenta George W. Bushe. V prosinci 2001 Spojené státy zaslaly ruské protistraně výpověď smlouvy o nešíření anti-balistických raket z roku Výpověď nabyla účinnosti v červnu 2002 a Spojeným státům se tak uvolnil prostor pro budování dalších základen protiraketové obrany. Záměrem administrativy prezidenta George W. Bushe bylo vybudovat integrovaný obranný systém s několikavrstvou architekturou, který bude schopný likvidovat balistické rakety a hlavice ve všech fázích letu a v konečném stádiu poskytne obranu proti raketám všech typů délky dráhy letu. (Kaplan 2008: 17) Administrativa prezidenta George W. Bushe následně vybudovala pozemní základny protiraketové obrany využívající technologie kinetické síly přímého nárazu obranné rakety do útočné mezikontinentální balistické střely, s kapacitou okolo 20-ti odpalovacích sil obranných raket ve Fort Greely na Aljašce a s kapacitou přibližně tří dalších ve Vanderbergu v Kalifornii. (Generální ředitelství pro vnější vztahy unie 2007: 15) Uvedený protiraketový systém využívá radarový systém včasného varování, včetně radaru umístěného na základně v Thule v Grónsku, radaru na Filingladských ostrovech, patřících Velké Británii, a pásmového radaru na mobilní poloponořitelné plošině na Aleutských ostrovech. (Webb 2007: 1) Zvolené rozmístění protiraketové obrany je některými analytiky označováno za vhodně umístěné k obraně proti potenciálním útokům ze Severní Koreje, ale méně vhodně umístěné k zastavení útoků pocházejících z oblasti Blízkého východu. (Mockli 2007: 2) Záměrem administrativy prezidenta George W. Bushe bylo v další fázi rozšířit protiraketovou obranu o základny ve střední Evropě, konkrétně o radarovou základnu v České republice, základnu s kapacitou okolo 10 odpalovacích sil obranných raket v Polsku a předsunuté mobilní radarové zařízení umístěné

99 Globální bezpečnost v Obamově éře v jižní Evropě. Tato další fáze by rozšířila předmětnou limitovanou obranu před raketami dlouhého doletu i na území Evropy a zároveň by umožnila odstranit analytiky zmiňované nedostatky pokrytí obrany území Spojených států před mezikontinentálními raketami odpalovanými z území na Blízkém východě. S realizací uvedené druhé fáze však nebylo za administrativy George W. Bushe započato a s nástupem prezidenta Baracka Obamy bylo zbudování této fáze v dané podobě odloženo. Prezident Obama ohlásil rekonfiguraci koncepce protiraketové obrany ve svém rozhodnutí ze dne 17. září Na základě tohoto rozhodnutí Spojené státy budou při budování protiraketové obrany postupovat dle tzv. postupného adaptivního přístupu (Phased Adaptive Approach), dle kterého by nad územím Spojených států a Evropy měla být v následujícím desetiletí postupně zajištěna ochrana před balistickými raketami vypouštěnými z území na Blízkém východě, a to nejprve před raketami krátkého a středního doletu prostřednictvím technologie obranných raket SM-3 odpalovaných s pomocí systému Aegis z plavidel flotily námořnictva Spojených států operujících ve Středozemním moři, a v dalších fázích i proti mezikontinentálním balistickým raketám s pomocí modernizovaných raket SM-3 odpalovaných z pozemních základen. (O Reilly 2009: 2 6) Posun v koncepci protiraketové obrany reflektuje zjištění zpravodajských služeb, že hrozba útoku íránských balistických raket krátkého a středního doletu se vyvíjí daleko rychleji než bylo původně předpokládáno, zatímco rozvoj potenciálních íránských mezikontinentálních balistických raket se oproti původním předpokladům zpomalil. (Bílý dům 2009) Nový přístup zavedený administrativou Baracka Obamy tak umožňuje rychlejší a pružnější reakci na aktuální bezpečnostní hrozby. Přínosy protiraketové obrany a její vliv na tzv. horizontální šíření jaderných zbraní Shora provedený exkurz do historie koncepcí protiraketové obrany dokládá, že zaměření protiraketové obrany se postupně vyvíjelo a reagovalo na aktuální geostrategické potřeby. V době studené války sledovaly plány na rozvoj protiraketové obrany zejména dosažení strategické výhody oproti strategickým silám protivníka. Koncepce protiraketové obrany byly v této době orientovány na zajištění ochranného štítu chránícího před útokem rozsáhlého arzenálu balistických raket protivníka. Uvedené plány nebyly vzhledem k technologické náročnosti nikdy plně realizovány a strategická rovnováha mezi supervelmocemi byla založena na principu jaderného odstrašení. Principy aplikovatelné v průběhu studené války však nejsou vždy plně aplikovatelné i na bezpečnostní hrozby 21. století. Je potřeba zdůraznit, že masivní útočný arzenál nemůže zajistit například odstrašení útoků teroristů, kteří by se zmocnili odpalovacího zařízení vybaveného jadernými hlavicemi. Zřetel je také nutno brát na hrozby rozvoje raketových technologií a zbraní hromadného ničení státy s fundamentalistickými režimy. Lze ovšem předpokládat, že potenciální útok balistickými raketami ze strany teroristů či ze strany některého z tzv. darebných států, by svojí kapacitou byl mnohonásobně menší než útok supervelmoci v době studené války. Na počátku 21. století se tak sice objevily nové aktuální důvody pro budování protiraketové obrany, zároveň se ale oproti studené válce podstatně proměnily požadavky na její kapacitu a technologické zaměření. Podívejme se nyní blíže na novodobé hrozby raketového útoku a jejich geostrategické souvislosti. Zneužití raketové technologie teroristy není z podstaty věci možné bránit hrozbou jaderné odvety. Této hrozbě tak lze čelit pouze důkladným víceúrovňovým zabezpečením odpalovacích zařízení

100 Globální bezpečnost v Obamově éře a dalšími zpravodajsko-bezpečnostními opatřeními (jako například infiltrace teroristických skupin či rozvoj technologie umožňující sebedestrukci neautorizovaně odpálené balistické rakety). Oproti tomu je pravděpodobné, že účinek odstrašení, ať již jde o odstrašení jaderné, či odstrašení převahou konvenčních sil, je stále relevantní k odvrácení potenciálních raketových útoků darebných států. Nelze předpokládat, že by útok omezeným arzenálem některého z darebných států mohl způsobit takové škody, které by mezinárodnímu společenství zabránily vykonat odpovídající odplatu a zejména eliminovat riziko jakýchkoliv dalších útoků takovéhoto státu. Rozvoj protiraketové obrany by se tak z daného hlediska mohl jevit jen jako pouhá nadstavba účinků jaderného či konvenčního odstrašení. Existuje však ještě další geostrategická rovina, ve které by naopak existence efektivní protiraketové obrany mohla představovat zásadní přínos. Stát disponující jadernými zbraněmi, popřípadě arzenálem zbraní hromadného ničení, a raketovými nosiči schopnými útoku na dlouhé vzdálenosti, totiž získává do značné míry imunitu vůči vojenským intervencím mezinárodního společenství. Existence omezeného arzenálu takovému státu sice nestačí k provedení útoku, který by nebyl nevyhnutelně následován drtivou odplatou mezinárodního společenství, na druhou stranu ovšem i mezinárodní společenství již bude zdrženlivé zasahovat vůči takovému státu (vládnoucímu režimu), který by se ve fázi ohrožení své samotné existence mohl k použití svého arzenálu uchýlit. Daný stát by navíc mohl kalkulovat i s tím, že použití jaderné odplaty vůči němu by již mohlo být značně komplikováno například v důsledku pozemních operací intervenčních spojeneckých vojsk probíhajících na území daného státu. Existence spolehlivé protiraketové obrany by mohla do značné míry takovouto imunitu prolomit. Jeden z motivů rozvoje protiraketové obrany Spojených států tak lze spatřovat i v záměru Spojených států zachovat do budoucna možnost použití vojenské intervence i vůči státům s omezeným arsenálem jaderných zbraní a prostředky raketové technologie. (Generální ředitelství pro vnější vztahy unie 2007: 14) Aby protiraketová obrana mohla mít takovýto geostrategický účinek, je ovšem nezbytné zajistit vysokou míru její efektivnosti. Protiraketová obrana, schopná zajistit pouze omezenou pravděpodobnost sestřelení útočné balistické rakety potenciálně nesoucí jadernou hlavici, by nesplnila svůj účel poskytnout ochranu státům zúčastněným na intervenci mezinárodního společenství. Požadavek na míru spolehlivosti protiraketové obrany je přímo úměrný obavě z ničivé síly způsobené dopadem balistické střely, která by potenciálně protiraketový štít překonala. Přestože dle názoru některých bezpečnostních expertů jsou jaderné zbraně, kterými například potenciálně disponuje Severní Korea, pravděpodobně schopné pouze destrukce území ne většího než městský blok (Muller 2010: 153), obavy veřejnosti z použití jaderných zbraní by i přesto pravděpodobně vedly k podmínění intervence proti takovému státu zajištěním téměř naprosté spolehlivosti protiraketového štítu. V této souvislosti je vhodné uvést, že spolehlivost technologie, na jejíž bázi je v současné době budována protiraketová obrana Spojených států, má stále své limity. Například kontrolní testy technologie instalované za administrativy prezidenta George W. Bushe vykázaly, že v nerealistických podmínkách, při kterých jsou k dispozici informace, které by nebyly poskytnuty nepřítelem, bylo dosaženo úspěšného sestřelení pouze v šesti z jedenácti pokusů. (Webb 2007: 2) Existence efektivní protiraketové obrany by navíc mohla sehrát zásadní roli v úsilí o zamezení tzv. horizontálního šíření jaderných zbraní, tedy vyvíjení jaderných zbraní státy, které těmito zbraněmi dosud nedisponují. Výhody získání omezeného arzenálu jaderných zbraní by totiž byly

101 Globální bezpečnost v Obamově éře z geostrategického hlediska silně relativizovány, pokud by příslušný stát nemohl v důsledku existence protiraketového štítu použít k jejich svržení raketovou technologii. Vývoj jaderných zbraní je spojen se značnou investicí finančních prostředků a lidského potenciálu. Státy usilující o vyvinutí jaderných zbraní navíc čelí ostrakismu mezinárodního společenství. Ve světě s efektivně fungujícím protiraketovým štítem by mnohé státy ztratily jednu z hlavních motivací, proč uvedené náklady vůbec vynaložit. Imunita před zásahem mezinárodního společenství, dosud spojovaná s dispozicí s jadernými zbraněmi, by totiž zůstala rezervována pouze pro ty jaderné mocnosti, které by disponovaly útočnou kapacitou převyšující obranné možnosti protiraketového štítu. Závěrem této části příspěvku věnované přínosům protiraketové obrany a jejímu vlivu na tzv. horizontální šíření jaderných zbraní je třeba ještě zdůraznit, že v novodobé geopolitické situaci se jako klíčová ukazuje zejména potřeba úzkého napojení strategického směřování rozvoje protiraketové obrany na výstupy zpravodajských služeb o rozvoji raketové technologie jednotlivými darebnými státy. V tomto směru lze například odkázat na závěry zpravodajských služeb o stavu raketové technologie Íránu a související analýzy bezpečnostních expertů, kteří upozorňovali na skutečnost, že oproti nepříliš aktuální hrozbě mezikontinentálními balistickými raketami může být Írán schopen mnohem dříve svrhnout jaderné zbraně na pobřežní města Spojených států za pomoci raket krátkého doletu nebo řízených střel odpálených z lodě při pobřeží Spojených států. (Garwin 2008: 42) Uvedený posun v odhadu kapacit potenciálního útočníka měl za následek v tomto příspěvku již shora popsanou rekonfiguraci koncepce protiraketové obrany ze září Pouze takovýto flexibilní přístup spojený s přesným odhadováním příštích technologických kroků potenciálních protivníků může vést k tomu, že protiraketová obrana bude jak operativně tak i nákladově efektivním projektem. Protiraketová obrana a tzv. vertikální šíření jaderných zbraní Jak bylo v tomto příspěvku již shora diskutováno v rámci historického exkurzu, rozvoj systémů protiraketové obrany v době studené války představoval impuls přispívající k roztáčení soukolí závodů ve zbrojení. Rozvoj defenzivní kapacity jedné ze supervelmocí kladl před druhou stranu nutnost dalšího navýšení ofenzivního arzenálu. Se skončením studené války došlo ke změně strategických priorit. Kapacita protiraketového štítu budovaného Spojenými státy je zaměřena na odvrácení pouze omezeného počtu útočných balistických raket. Takto budovaný protiraketový štít může jen těžko sloužit jako ochrana před útočným arsenálem v dispozici Ruska, které dle dostupných údajů má k dispozici přibližně 500 raket schopných nést jaderné hlavice. (Webb 2007: 3) Pro ruský pohled na danou problematiku ovšem nemusí být relevantní jen skutečnost, že protiraketový štít Spojených států by v současné době nemohl zajistit ochranu před útočným arzenálem Ruska, ale též to, že Spojené státy zároveň rozvíjejí a zefektivňují technologii protiraketové obrany. Vzhledem k vypovězení smlouvy o nešíření anti-balistických raket z roku 1972 totiž v budoucnu Spojeným státům nic nebrání v tom, aby kapacitu protiraketového štítu potřebným způsobem navýšily. Pokud pak v mezidobí dojde k příslušnému technologickému zdokonalení obranných raket, může se Rusko nalézt v postavení, že jeho jaderný arzenál již nadále nebude mít strategické opodstatnění. Plány Spojených států na budování protiraketové obrany tak, přestože svojí současnou ani plánovanou kapacitou nemohou zajistit obranu před ruským jaderným

102 Globální bezpečnost v Obamově éře arsenálem, hrají a pravděpodobně budou i nadále hrát stěžejní roli při jednáních mezi Spojenými státy a Ruskem o omezení kapacit jaderných zbraní. Dne 8. dubna 2010 byla v Praze podepsána smlouva o dalším omezení jaderných zbraní v arzenálech Spojených států a Ruské federace. Problematika vztahu protiraketové defenzívy byla ze strany Ruska opakovaně vtahována do jednání o textu této smlouvy a v konečné podobě se promítla v tom, že smlouva sama sice neobsahuje žádná omezení ve vztahu k budování protiraketové obrany, Rusko ovšem přistoupilo k podpisu smlouvy s jednostranně učiněnou výhradou rebus sic stantibus pro případ, že by kvalitativní a kvantitativní potenciál výstavby strategické protiraketové obrany Spojených států začal ohrožovat efektivnost ruských strategických sil. (BBC 2010) Vzhledem k tomu, že potenciální útoky darebných států představují hrozbu nejen pro Spojené státy a jejich spojence, ale i pro Rusko, lze předpokládat, že Rusko se bude v nadcházejících jednáních ohledně potenciální spolupráce mezi Ruskem a Spojenými státy při budování protiraketové obrany plánovanými na léto 2010 (BBC 2010), snažit o zapojení do projektu Spojených států. Spolupráce obou bývalých rivalů z dob studené války při budování protiraketového šítu se po dohodě o dalším omezení jaderných zbraní z 8. dubna 2010 jeví jako další možné řešení typu win-win. Přestože by takové řešení pravděpodobně zahrnovalo nutnost vzájemného sdílení citlivých vojenských technologií, spolupráce na budování protiraketového štítu by bezpochyby přispěla k zajištění dřívější a efektivnější ochrany před útoky tzv. darebných států. Toto řešení by zároveň vyloučilo případné budoucí spory, které by mohly zbrzdit další postup jaderného odzbrojení. Vzhledem k tomu, že předmětem spolupráce by byla obranná technologie, nejsou na místě ani obavy z toho, že Rusko by mohlo vůči tzv. darebným státům zastávat vstřícnější postoj než Spojené státy a jejich spojenci. Závěr Tento příspěvek se zaměřil na dvě základní aktuální geopolitické otázky spojené se současným stavem budování protiraketového štítu. První otázka je věnována vlivu protiraketového štítu na problematiku tzv. horizontálního šíření jaderných zbraní (zejména ve vztahu k šíření jaderných zbraní do tzv. darebných států). Druhá otázka se zabývá vlivem budování protiraketového štítu na problematiku tzv. vertikálního šíření jaderných zbraní (tj. problematiku omezení jaderného arzenálu Spojených států a Ruska). Příspěvek nejprve v úvodu předestřel přehled jednotlivých možných přístupů k budování protiraketové obrany a upozornil na širokou škálu potenciálně použitelných technologií. V následující části příspěvek rozebírá historický vývoj koncepcí protiraketové obrany od konce druhé světové války po aktuální rekonfiguraci projektu protiraketové obrany, ke které došlo za administrativy prezidenta Baracka Obamy. V návaznosti na úvodní přehled jednotlivých možných přístupů a rozbor historického vývoje příspěvek přistoupil k analýze dvou shora uvedených aktuálních geopolitických otázek. Ve vztahu k otázce vlivu budování protiraketového štítu na problematiku tzv. horizontálního šíření jaderných zbraní příspěvek dospěl k závěru, že vybudování opravdu efektivní protiraketové obrany by v podstatném rozsahu přispělo k tomu, že tzv. darebné státy by nemohly používat arzenál jaderných

103 Globální bezpečnost v Obamově éře zbraní k odstrašení vojenské intervence mezinárodního společenství. Existence obraného štítu by tak zároveň mohla přispět ke snížení motivace těchto států arzenál jaderných zbraní vůbec vyvíjet. V souvislosti s novými trendy flexibilního budování protiraketového štítu příspěvek zároveň dospěl k závěru, že protiraketová obrana může být jak operativně, tak i nákladově efektivním projektem, pokud bude mít k dispozici přesné odhady příštích technologických kroků potenciálních protivníků (zejména ve vztahu k rozvoji raketové technologie v tzv. darebných státech) a bude podle takovýchto odhadů schopna flexibilně formovat své strategické směřování. V souvislosti s otázkou vlivu budování protiraketového štítu na problematiku tzv. vertikálního šíření jaderných zbraní se příspěvek zabývá rozborem postoje Ruska k budování protiraketové obrany Spojených států v souvislosti s postupným jaderným odzbrojováním, včetně vyjednávání smlouvy o dalším omezení jaderných zbraní v arzenálech Spojených států a Ruska podepsané v Praze dne 8. dubna Příspěvek dospěl k závěru, že rozvoj technologie protiraketové obrany by v budoucnu z důvodu Ruských obav mohl potenciálně představovat určitou překážku dalšího omezování jaderného arzenálu Ruska a Spojených států. Spolupráce uvedených států na projektu protiraketové obrany se proto jeví být z daného hlediska tzv. řešením typu win-win, které by zajistilo dřívější a efektivnější ochranu před útoky tzv. darebných států, aniž by do budoucna založilo potenciální překážku dalšího postupu v jaderném odzbrojení. Literatura Agentura protiraketové obrany ministerstva obrany Spojených států The Ballistic Missile Defense System (BMDS). Washington: Missile Defense Agency (http://www.mda.mil/system/system.html). BBC US and Russian leaders hail nuclear arms treaty. London: BBC News (http://news.bbc.co.uk/go/pr/fr/-/2/hi/europe/ stm). Bílý dům Fact Sheet on U.S. Missile Defense Policy A "Phased, Adaptive Approach" for Missile Defense in Europe. Washington: Úřad tiskového tajemníka. (http://www.whitehouse.gov/the_press_office/fact-sheet-us-missile-defense-policy-a-phased- Adaptive-Approach-for-Missile-Defense-in-Europe/). Bush, H.W. George State of the Union In: State of the Union Groningen: University of Groningen. Garwin, Richard L Evaluating Iran s Missile Threat. Bulletin of the Atomic Scientists 64, č. 2, Generální ředitelství pro vnější vztahy unie Missile Defence and European Security. Brusel: Evropský parlament. Kaplan, Lawrence Missile Defense: The First Sixty Years. Washington: Missile Defense Agency. Mockli, Daniel US Missile Defense: A strategic Challenge for Europe. CSS Analyses in Security Policy 2, č. 12, 1 3.

104 Globální bezpečnost v Obamově éře Muller, John Atomic Obsession. New York: Oxford University Press. O Reilly, Patric Unclassified statement before the House Armed Service Committee regarding Missile Defense in Europe. Washington: Sněmovna reprezentantů Spojených států (http://armedservices.house.gov/pdfs/oreilly_testimony pdf). Webb, David Does Europe Need an Anti-Missile Defence Shield? Brusel: Evropský parlament (http://www.europarl.europa.eu/comparl/afet/sede/hearings/ _antimissile/webb_en.pdf).

105 Globální bezpečnost v Obamově éře Rostoucí čínská vojenská moc v globálně bezpečnostním kontextu Michal Mádl Abstrakt: Následující text si klade za cíl osvětlit dynamiku modernizace čínských ozbrojených sil a její implikace pro globální bezpečnost. Snaží se identifikovat hlavní interní a externí bezpečnostní hrozby a rizika, kterým Čína čelí na regionální i globální úrovni. Právě jejich vnímání ze strany vedení Čínské lidové republiky je hlavní hybnou silou, která pohání modernizaci čínských ozbrojených sil. Poté se tato práce soustředí na samotnou čínskou vojenskou modernizaci, růst schopností čínské armády a zbrojní akvizici a v časovém úseku od roku 1990 až do konce roku Poté se snaží zhodnotit její výsledky a nastínit důsledky, které z ní plynou pro regionální a globální stabilitu. Abstract: The main aim of this article is to explain dynamics of the rapid military modernization of Chinese armed forces and its implications for global security. It tries to identifie both internal and external security thearts and risks, which China face on both regional and global level. The perception of these risks and the rts by Chinese leadership is the main driving force behind Chinese military modernization. Afterwards, this article concentrates on Chinese military modernization and its capability growth and acquisition in period from 1990 until It also tries to assess its results and implications for regional and global stability. Úvod Rapidní mocenský a vojenský vzestup Čínské lidové republiky se pomalu, ale jistě stává jednou z hlavních otázek globální bezpečnosti na počátku 21. století. ČLR udělala doslova obří skok. Od zaostalé rurální země, která se potýkala s nebezpečím hladomoru a silně represivní totalitní vládou, přešla Říše Středu do nejrychleji se rozvíjející ekonomiky světa, která předstihuje dosavadní ekonomické velmoci. Z totalitní komunistické vlády se změnila v moderní formu nedemokratického režimu, který se těžko zařazuje dle politologických příruček a jeho hlavní ideologií se stal spíše než komunismus vybičovaný čínský nacionalismus. S rostoucí politicko-ekonomickou mocí jde v ruku v ruce i rostoucí vojenská moc. Čínská armáda udělala za poslední dvě dekády nesmírný schopností skok. Od zastaralé síly, která se soustředila na masovou teritoriální obranu a jejichž schopnosti projekce síly byly prakticky nulové, se proměnila v alespoň částečně moderní hi-tech sílu. Dnes jsou čínské stíhače a bombardéry schopny zasáhnout cíle až v Austrálii. To vyvolává oprávněně otázky, co

106 Globální bezpečnost v Obamově éře pohání takto mohutné budování vojenských kapacit a jaké hrozby z něho mohou plynout. Právě objasnit dynamiku této vojenské modernizace a její kontext si dává tento text za cíl. V současnosti můžeme rozlišit tři hlavní determinanty čínské vojenské modernizace: 1) Vnitropolitická dynamika. 2) Regionální a globální bezpečnostně-politická situace. 3) Obecné trendy a revoluce ve vojenství. Vnitropolitická dynamika coby hlavní kritérium Již dlouho dobu existuje mezi akademiky a výzkumníky bezpečnosti a mezinárodních vztahů diskuze na téma, zda jsou bezpečnostní hrozby a rizika jakýmsi a priori daným objektivním fenoménem, nebo zda záleží na jejich percepci ze strany aktérů mezinárodního dění. Pro analýzu čínského bezpečnostněstrategického myšlení nejlépe poslouží právě konstruktivistická varianta, kterou definovali Barry Buzan, Ole Waever a Jaap de Wilde ve své práci Bezpečnost: Nový rámec pro analýzu. Jsou toho názoru, že bezpečnostní hrozby a rizika jsou u zemí třetího světa vyhodnocovány optikou domácích politických problémů. (Buzan, Waever, De Wilde 2005: ) Ačkoli dnes již není možné Čínu nazývat zemí třetího světa, tato definice je nejvíce výstižná vzhledem k její historické zkušenosti a současnému stavu. Ve staré Číně se periodicky opakovala období vzestupu, zlatého věku a úpadku dynastií vládců již od prvních vládců rodu Čchin. A právě největší hrozbou pro každého čínské vládce se stávaly vzpoury místodržících, masivní bouře rolníků a další hrozby, které bychom podle Buzanovy terminologie zařadili do společenského sektoru. (Buzan, Waever, De Wilde 2005: ) I současná komunistická strana Číny se dostala k moci díky ovládnutí venkova a periferních oblastí, které centrum v čele s Čankajškovým Kuomintangem nebylo schopné zvládnout. Právě hrozba velkých sociálních nepokojů je pravděpodobně nejsilnější motivací pro bezpečnostní úvahy Pekingu, které se promítají i do jejího chování na mezinárodní scéně. Čína dnes čelí několika hrozbám, mezi které patří zejména hrozba sociálních nepokojů. Ty a jsou spouštěny z různých příčin. Úřady evidují ročně desetitisíce demonstrací a nepokojů, které jsou eufemisticky nazývány jako mimořádné události. (Shirk 2007: 57) Nacionalismus se stal ideovou náhražkou komunismu. Čínští vůdci se po událostech z náměstí Nebeského klidu v roce 1989 prezentují jako ochránci čínského národa a prosperity. (Shirk 2007: 6-9) Nacionalismus se výrazně šířil zejména díky přispění státních učebnic se silně nacionálním podtónem, postojům čínských elit, ale i vzrůstajícímu sebevědomí čínské populace. Nicméně dnes už se tento fenomén začíná vymykat vedení z rukou. Zejména v citlivých mezinárodních otázkách, jako je otázka Tchaj-wanu, nebo Japonska by nacionalistické vášně obyvatelstva mohly přinutit čínské vedení k neuváženým krokům. (Shirk 2007: ) Protože ztrátou legitimity by patrně posléze ztratilo i celkovou politickou moc v Číně. Nemělo by se také zapomínat na fakt, že čínský nacionalismus není jediným problémem tohoto druhu. Projevy etnického a národnostního nacionalismu jsou vážnou hrozbou pro periferní oblasti Číny jako Sin ťiang, Tibet, ale i vnitřní Mongolsko.

107 Globální bezpečnost v Obamově éře Korupce se v čínské společnosti stala dlouhodobě zakořeněným jevem, jejíž počátky lze vysledovat až do dob císařství, kdy uzavřená úřednická kasta často sledovala vlastní zájmy. Právě silná zkorumpovanost byla jedním z důvodů pádu poslední čínské dynastie Čching. V poslední době se korupce stala opět rozšířeným jevem, ačkoli dnes již nebují tak jako v osmdesátých letech a v první polovině let devadesátých. Současně je pravděpodobné, že nezpůsobuje rozsáhlejší ekonomické škody, vzhledem k rapidnímu tempu čínského trhu. (Bergesten et al. 2008: ) Problém je, že může dlouhodobě poškodit autoritu Komunistické strany Číny. Nejčastěji jsou její ničivé následky vidět právě v protestech rolníků, kteří si stěžují na neprůhledné přidělování půdy, nebo dělníků, kterým vadí pracovní podmínky. Enviromentální znečištění způsobuje rovněž velký problém. Kyselé deště padají na jednu třetinu země. Odhaduje se, že až polovina vody je znečištěná a vzduch v mnoha aglomeracích přesahuje všechny přijatelné normy. Rovněž je zde problém toho, že centrální vláda nemá plnou autoritu nad provinciemi, obzvláště v případech enviromentální ochrany. (Shirk 2007: 33-34, Bergsten et al. 2008: 78-80) Pakliže se k tomu přidá fakt, že Čína musí pouhou šestinou úrodné světové půdy uživit okolo 20 % světové populace vytváří to velice nebezpečný mix, který se může velmi výrazně projevit na mezinárodní scéně. Dalším z řady domácích výzev je i relativní ekonomická nestabilita. Čínský hospodářský růste přinesl nesmírnou vlnu blahobytu a stal se hlavním legitimizačním znakem současného čínského vedení. Avšak ekonomové se stále přou nakolik je čínský hospodářský růst udržitelný. Mezi jeho bezprostřední ohrožení patří zejména akciová bublina, či nestabilní bankovní systém. K dlouhodobějším můžeme přičíst stárnutí populace. To bude klást zvýšené nároky na sociální zabezpečení a pokles levné pracovní síly. Dále tu je převaha těžkého průmyslu, která zároveň způsobuje závislost země na dovozu surovin, což je popsáno v následující kapitole. (Bergen et al. 2008: ) Dle různých analýz musí Čína udržet tempo meziročního hospodářského růstu minimálně na úrovni 7 % HDP, aby vytvořila dostatek pracovních míst a sociální řád. I když toto číslo je už dnes poměrně diskutabilní, stále zůstává nezpochybnitelným faktem, že vážný ekonomický propad by znamenal vážné ohrožení stability ČLR. (Shirk 2007: 7) Čínská lidová republika tedy dnes není ohrožována ani tak vnějšími hrozbami, jako spíše těmi vnitřními. Proto záměry čínských vůdců lze tedy nejlépe odhadovat zejména studiem jejího vnitřního stavu. Čínská vláda tradičně spoléhá na armádu z hlediska zajištění vnitřní bezpečnosti. Právě armáda byla vždy hlavní oporou Strany a ta si plně uvědomuje její důležitost v případě krize. Právě snaha mít armádu na své straně i v případě nutnosti jejího vnitřního nasazení je jedním z hlavních determinant masivních investic do její výzbroje a výcviku. (Fisher 2008: 15-28, Shirk 2007: 69-76) Regionální a globální bezpečnostně-politická situace Jak již bylo uvedeno výše, čínská vnitřní dynamika silně ovlivňuje její chování navenek. V některých případech, jako je např. otázka Tchaj-wanu, spory s Japonskem a částečně i vztahy se Spojenými státy, podléhají mezinárodní otázky velmi silně vnitřním tendencím. Je to způsobeno opět důrazem, který čínská vláda klade na nacionalismus. Tchaj-wan, de facto od čínské občanské války prakticky

108 Globální bezpečnost v Obamově éře nezávislý, je uváděn jako pozůstatek ponížení, kterým si země musela projít od devatenáctého století. Stejným tendencím podléhají i vztahy s Japonskem, kvůli jeho chování před a během druhé světové války. Otázka Tchaj-wanu je patrně nejvýznamnější zahraniční politicko-bezpečnostní dilema. Čínská republika, jak zní oficiální název Tchaj-wanu, prošla složitým vývojem. Na ostrov se nejdříve uchýlili příslušníci Kuomintangu, kteří tam uprchli před porážkou. Zpočátku doufali, že jejich emigrace je pouze dočasná a chtěli použít Tchaj-wan coby nástupní prostor pro osvobození pevniny. Avšak jak se Čína dále konsolidoval pod vládou Mao Ce-Tunga, ostrov se stával spíše nezávislým státem. K tomu se přidal vzestup domácí opozice, která se neidentifikovala s cíli sinocentrického Kuomintangu, stále tlačícího na sjednocení s pevninou. Nové politické síly se začaly orientovat na samostatnost Tchajwanu, coby suverénního země se svébytným národem. (Philips 2005: 45-67) Tento trend se naplno projevil v devadesátých letech, za vlády prezidentů Li Teng Chueje a zejména Čchen Šuej-piena. To vše, dohromady s geopolitickou důležitostí Tchaj-wanu, coby přístupu do Jihočínského moře, vedlo Peking k důraznému přehodnocení problematiky ostrova. Od skončení studené války se odstrašení Tchaj-wanu od vyhlášení nezávislosti, či jeho případné násilné ovládnutí stalo prvořadým zahraničně politickým cílem ČLR. Armáda měly tento úkol jako prioritní při svém budování. Protože pokud by selhal politický nátlak a Tchaj-wan by učinil rozhodné kroky k nezávislosti, musela by nastoupit hrubá vojenská síla a vypořádat se jak s velmi silnými ostrovními ozbrojenými silami, tak patrně i s americkou intervencí. S tou zejména musí Čína reálně počítat. Širším zahraničněpolitickým problémem jsou teritoriální spory se sousedy. Americké ministerstvo obrany ve svojí každoroční zprávě uvedlo, že Čína v současnosti identifikuje několik sporných oblastí. (US DoD 2008: 11) Jedná se o východočínské moře a spory s Japonskem ohledně využívání tvz. exkluzivních ekonomických zón a souostroví Senkaku. Opět se zde projevuje silný vliv nacionalistických tendencí v obou zemích. Dalším sporným bodem je otázka Jihočínského moře. Souostroví Spratleyské a Paraceleské je nárokováno kromě Číny také Vietnamem, Tchaj-wanem, Malajsií, Brunejí, a Filipínami. Každý stát okupuje, nebo si nárokuje určitou část z nich. K mezinárodním problémům pochopitelně rovněž patří složitá situace na Korejském poloostrově. Severokorejský režim je závislý na dovozu základních surovin z Číny a bez čínské pomoci by prakticky nemohl existovat. Peking rovněž polooficiálně vyjadřuje Pchojngjangu podporu, což se ukázalo během nedávné návštěvy čínského ministra obrany v KLDR. (People s Daily 2009) To vede ke spekulacím, že Čína by v případě konfliktu intervenovala na straně Severní Koreje. Avšak pravděpodobnějším vysvětlením je, že Čína se snaží zejména zachovat statut quo. Především chce zabránit vypuknutí konfliktu, který by ji mohl vyprovokovat masivní proud uprchlíků a ohrozit tak stabilitu jejich příhraničních oblastí. Je tedy poměrně složité tvrdit, jak by vypadala čínská reakce v případě války na Korejském poloostrově. Zcela jistě by se snažila vyhnout přímému zatažení do konfliktu. Avšak otázka, jak by měl být případný střet vyřešen, by se mohla stát vážnou hrozbou pro vztahy se Západem a jejími asijskými sousedy. Ačkoli Čína má pramalý zájem na přežití severokorejského režimu, který je pro ni pouze zdrojem nestability a obtíží, současně má stále zakořeněné obavy z možné přítomnosti cizích jednotek na svoji hranici. Proto v případě KLDR čelí poměrně složitému dilematu.

109 Globální bezpečnost v Obamově éře Teritoriální neshody vede Čína i s Indií. Jedná se o příhraniční území v oblastech Achrual Pradesh a Achin. Avšak spory s Indií mají mnohem širší strategický rozměr. Obě země spolu o příhraniční oblasti svedly krátkou, ale velice intenzivní válku v roce Ta skončila celkem výrazným čínským vítězstvím, kdy lépe připravené čínské síly ponížily Indii, jejího tradičního rivala. (Li 2007: ) Čína je současně tradičním spojencem Pákistánu, úhlavního nepřítele Indie. Avšak dnes dostávají sinoindické vztahy nový rozměr v souvislosti s ekonomickým vzestupem obou zemí a jejich odlišnými mocenskými představami. Čína se stále s větší nedůvěrou dívá na utužující vztahy USA a Indie, které podezřívá ze vznikající protičínské osy. Indie je zase znepokojena masivním posilováním Číny v Tibetu a budováním tamější infrastruktury využitelné pro vojenské přesuny k indické hranici. V poslední době se rovněž vynořily v obou zemích texty, které se vzájemně osočovaly z nepřátelských úmyslů. (Sakhuja 2010: 8-10, Malik 2009: 6-9) Indie dokonce ve svých dokumentech zmiňuje hrozbu dvou front : čínské a pákistánské (Bobin 2010). Čína rovněž zcela závisí na zdrojích surovin ze zahraničí. Právě to je hlavní hnací síla jejich vztahů s Afrikou a Středním východem. Peking je dnes druhým největším dovozcem a spotřebitelem ropy. Jeho podíl na světových trzích vzrostl na 16 % a její konzumace stále roste rapidním tempem. To je důsledek růstu hospodářství, které je vedeno zejména touhou, po co největším zisku a příliš se neohlíží na enviromentální a surovinou bezpečnost. Opět se zde projevuje poměrně silný dopad na domácí prostředí, kdy se objevují stále větší těžkosti při zajištění dodávek energie pro obyvatelstvo. (Begren et al. 2008: ) Čína pokrývá 68 % své ropné spotřeby ze Středního Východu a její většina proudí přes Malackou úžinu. (US EIA 2010) Oficiálně se snaží maximálně nezasahovat do lokálních bezpečnostních problémů a pouze se orientovat na zajištění svých dodávek. Avšak za jejího strategického spojence je považován Írán, se kterým má dlouhodobé vztahy. Zde dochází k velkém rozkolu se zájmy Západu ohledně íránského nukleárního programu, ve kterém Čína neshledává velký problém. Některé analýzy naznačují, že právě v něm vidí možnost obnovení regionální stability, která je z jejího pohledu příliš vycentrovaná na stranu Izraele a USA. (Lin 2009: 5-8) Právě nutnost zajistit si přístup ke zdrojům a tím i domácí stabilitu je hlavní hnací silou Číny na globální scéně, kde jinak oficiálně udržuje spíše nevelké cíle. V oblasti modernizace armády se to projevuje důrazem na schopnosti projekce síly na dlouhou vzdálenost a snahou vybudovat expediční námořní síly koncentrované okolo letadlových lodí. Právě to by mělo Pekingu zajistit dostatek síly k prosazování zájmů v globálním měřítku a zajištění přístupu ke zdrojům. Obecné trendy a revoluce ve vojenství Mimo vnitřní a zahraničně politické determinanty patří k rozvoji čínských sil zejména právě obecné trendy ve vojenství a takzvaná revoluce ve vojenských otázkách. Čína po druhé světové válce měla sice poměrně dlouhý záznam intervencí za svými hranicemi zejména na Korejském poloostrově, avšak její strategie se vždy opírala o pasivní, opotřebovací partyzánskou válku, kde hlavní zbraní byla lidská převaha. V oblasti vojenské techniky Čína tradičně silně zaostávala za vyspělým zeměmi v době studené války (Shambaugh 2002: 60-66). Nicméně tento přístup není již delší dobu pravda. Země radikálně změnila svoji doktrínu nasazení ozbrojených sil. Zcela jednoznačně ji vystihuje snaha přiblížit

110 Globální bezpečnost v Obamově éře se trendu revoluce ve vojenských otázkách. Tento trend se některými autory rovněž označuje coby války třetí vlny. Jedná se fenomén, kdy mnohatisícové mechanizované armády jsou nahrazovány zbraněmi schopnými precizně zasahovat cíle s menším počtem vojáků a dalším hi-tech vybavením. Na bojišti dneska a zítřka nerozhoduje tolik palebná síla, nýbrž schopnost rychlé výměny informací a situačního povědomí. (Toffler a Tofflerová 2002: 77-95) Tyto schopnosti se dají shrnout do anglické zkratky C4ISTAR. (Command, Control, Computers, Communication, Inteligence, Targeting, Acquisition, Reconnaisance) Revoluci ve vojenství názorně předvedly války vedené USA v devadesátých letech, při kterých si Čína uvědomila svoji zoufalou zaostalost. Všechny tyto konflikty byly pozorně studovány čínskými odborníky a staly se podnětem k rozsáhlým vojenským reformám. Čínská armáda připravila zcela nový koncept lokální válka v hi-tech podmínkách, který byl později mírně poupraven na doktrínu s názvem válka v informačních podmínkách. (Fisher 2008: 70) Nicméně i čínská vojenská modernizace má své unikátní charakteristiky. Kromě snahy o navýšení počtů moderních zbraní a celkově nového myšlení si Čína uvědomuje, že dohnat úroveň USA v této oblasti potrvá dekády. Proto Čína rovněž přichází ke zcela nové taktice tvz. anti-access/area-denial zbraní. Tyto zbraně jsou určeny k ničení specifických systémů důležitých pro vedení bojové činnosti (zejména např. letouny AWACS, tankovací letouny a letadlové lodě). Jejich cílem není porazit protivníka v celkovém počtu, nýbrž způsobit mu takové ztráty na vybraných důležitých systémech natolik, že to oslabí jeho vůli a možnosti vstoupit od určitých oblastí. (Kopp 2009a) Mezi tyto systémy můžeme zařadit vysoce výkonné systémy protivzdušné obrany, supersonické protilodní střely či střely vzduch-vzduch dlouhého dosahu. V podstatě se jedná tedy o klasické konvenční zbraně, ale jejich užití má spíše asymetrický charakter. Čína rovněž stále udržuje ve svém arzenálu velké procento starších zbraní, které procházejí modernizacemi. Zde se projevuje stále důraz na vedení boje pomocí nasazení masových prostředků a přečíslení nepřítele pouhou silou početní převahy. Tento originální mix moderní a tradiční taktiky spojený s filozofií zbraní anti-access může znamenat velkou hrozbu pro všechny čínské protivníky. Hlavním materiálním zdrojem pro akvizici čínské se stalo postsovětské Rusko a některé jeho bývalé státy jako např. Ukrajina. Kontroverzním se staly rovněž některé jeho vojenské styky s Izraelem, které ovšem byly již přerušeny. Právě rozsáhlé dodávky vojenské techniky výrazně pomohly ruskému zbrojnímu průmyslu přestát těžkou krizi let devadesátých. Rusko zcela pragmaticky překonalo historickou nedůvěru k svému sousedovi a prodávalo mu pokročilé zbraně ve velkém množství. Nicméně v souvislosti s rozpory ohledně čínského kopírování některých zbrojních systémů a měnící se strategické situace se považuje za pravděpodobné, že dojde k poklesu exportu. (Blank 2009: 6-8) Novému myšlení a vojenské modernizaci se ovšem musí přizpůsobit i lidský potenciál, což je v perspektivě čínské historie zcela nový fenomén. Jedná se o nahrazení velkých počtů branců, kteří jsou nasazováni ve velkých počtech, mnohem menším počtem trénovaných profesionálů. Čínská armáda zahájila masivní propouštění a snižování stavů důstojníků i mužstva. (Šebek 2003) Avšak propuštění jako takové nestačí a k přechodu k válkám třetí vlny, je zapotřebí změnit i celkové myšlení zejména v oblasti výcviku. Zde ovšem Čína poměrně značně zaostává, i přes masivní modernizaci svých sil. Piloti čínského letectva mají ve srovnání s jejich americkými protějšky až o polovinu méně

111 Globální bezpečnost v Obamově éře letových hodin a pozemní armáda stále nemá dostatek personálu, který by byl schopen operovat s moderní technikou (Globalsecurity 2010a, b). Letectvo a protivzdušná obrana Patrně nemasivnější proměnou prošlo čínské letectvo a námořnictvo. Na počátku devadesátých let tvořilo jeho výzbroj technika, která měla svůj původ v sovětských konstrukcích padesátých a šedesátých let, konkrétně typy J-5, J-6 a J-7, což byly kopie typové řady MiG-17, 19 a 21. Vlastní konstrukci představuje typ J-8, což je letoun vycházející ze sériově nerealizovaných prototypů MiGu-23 (Gill 1997: 109). Ke strategickým bombardérům patřily pouze kopie Tu-16 - bombardéry H-6. Moderní čínské vzdušené síly jsou budovány zejména okolo rodiny ruských letounů Su-27/30, coby hlavní úderné síly. Jejich dodávky proudí od počátku devadesátých let a jejich cílový počet odhaduje mezi (Kopp 2009b). Čína rovněž zahájila výrobu jejich domácí kopie s názvem J-11 (Sinodefence 2010a). Současně se snaží o vývoj domácích letounů. Moderním standardům se přibližují stíhací bombardéry JH-7 a zejména J-10, který se stal skutečně prvním moderním letounem, který byl v Číně vyroben. Ačkoli jeho přínos v oblasti vzdušného boje není patrně velký, na letoun nižší kategorie se může pochlubit velkým doletem a dobrou nosností. Velký nedostatek čínského letectva představuje absence bombardérů dlouhého dosahu. Ačkoli se objevovaly spekulace ohledně možného nákupu Tu- -22M3, či dokonce Tu-160, tyto zvěsti se nenaplnily (Kopp 2004). Čína se tedy snaží o vylepšení stárnoucích bombardérů H-6, které mají jejímu letectvu umožnit alespoň částečnou možnost dálkového úderu (Fisher 2007). Dalším důležitým rozvojem prochází i nebojové letouny. Velkým pokrokem se stala akvizice vzdušných tankerů Il-76, které umožňují mnohem větší rozsah působnosti čínskému letectvu. K dalším trendům patří i rozvoj letounů AWACS. Hlavním typem je KJ-2000, což je letoun na bázi Il-76 a s radarem s pasivním elektronickým vychylováním paprsku. Protivzdušná obrana byla rovněž zcela obstarožní. Její jádro tvořily systémy HQ-2, což byly kopie stařičkých sovětských střel S-75/SA-2. Postupem času se k nim přidaly i některé systémy kratšího dosahu, které pocházely z Francie a byly promptně okopírovány. Avšak skutečná změna nastala po akvizici vysoce výkonných systémů S-300 verzí PMU/PMU1/PMU2. Ty radikálně změnily schopnosti čínské protivzdušné obrany a díky kombinaci jejich radarů a raket Čína může například ovládat značnou část tchaj-wanské úžiny a vykonávat tak strategii odepření přístupu. Číně se na jejich bázi podařilo vyvinout nový systém HQ-9 a jako perspektivní se jeví rovněž nový systém středního dosahu HQ-12. (Kopp 2009c) Námořnictvo Druhá nejdynamičtěji se rozvíjející složka čínské armády také prošla razantní proměnou. Čínské námořnictvo se, podobně jako letectvo, nacházelo ve stavu, kdy většina jeho techniky byla několik dekád stará a prakticky neschopná jakéhokoli smysluplnějšího nesezení i proti regionálním rivalům. To platilo jak pro ponorkové tak pro hladinové síly. Hlavními úkoly, se kterými se mělo perspektivně

112 Globální bezpečnost v Obamově éře potýkat, byla zejména možnost regionálního konfliktu se sousedy ohledně sporů v Jihočínském a Východočínském moři a Tchaj-wanu. Je více než pravděpodobné, že by se do těchto konfliktů mohly zapojit Spojené státy, a námořnictvo tudíž buduje i kapacity dle filozofie anti-access. V dlouhodobější perspektivě lze očekávat i nutnost projekce síly větší vzdálenosti, což vyústilo v program stavby letadlových lodí. Právě akvizice letadlové lodi se stala jedním z ústředních a současně nejnáročnějších projektů, kterým čínské námořnictvo čelí. Za tímto účelem byla do Číny odtažena ex-sovětská letadlová loď Varjag, sesterská loď ruského Admirala Kuzněcova. Avšak Čína ještě v době psaní této práce nebyla schopna plavidlo dostavět a objevovaly se spekulace, že vlastně ani nikdy skutečně zprovozněno nebude. Nicméně dle posledních snímků se zdá, že Čína to se zprovozněním Varjagu myslí vážně. (Fisher 2009) Rovněž se objevily spekulace, že pro službu na novém plavidle budou vyvinuty nové palubní letouny s označením J-15, založené na typu Su-33, avšak s mnohem lepšími charakteristikami stealth. Neméně důležitá se stala otázka silných hladinových plavidel, které by byly schopné zajistit prostorovou protivzdušnou obranu, hladinový a protiponorkový boj dle světových standardů. Prvním krokem se opět stala akvizice opět ex-sovětských plavidel třídy Sovremennyj (projekt 956E a posléze vylepšená verze projekt 956EM). Ty byly schopny zajistit základní prostorovou obranu a byly silně vyzbrojeny pro hladinový boj. Avšak skutečným kvalitativním skokem se stala plavidla tříd Type 052C a 051C. Jsou vyzbrojena novelizovanými systémy HQ-9, respektive S-300. Type 052C se vyznačuje radarem s plošnou fázovou anténou, která se patrně snaží kopírovat systém Aegis US. Navy. Poměrně zajímavý je fakt, že Čína produkovala více tříd poměrně moderních lodí (např. Type 052B), avšak většina z nich zůstala jen u dvou nebo tří plavidel. Tento přístup naznačuje, že čínské námořnictvo se stále ještě hledá a snaží se o průběžné vylepšování typů. (Sinodefence 2010b) Poslední částí je pochopitelně ponorková flotila. Čína učinila veliký kvalitativní skok díky nákupu ruských ponorek třídy Kilo. Ty přinesly zejména velkou změnu pro oblast Tchaj-wanské úžiny, kde díky své tichosti mohly působit, coby anti-access zbraně pro plavidla v okolí ostrova. Čína současně vyvinula novou třídu konvenčních ponorek, mezi nimi například třída Song a snaží se o kopií třídy Kilo, jménem Juan. Mezi jaderné ponorky patří zejména čtyři zastaralé útočné ponorky třídy Chan. Hlavním novým projektem jsou plavidla s označením Type 093 a Type 094. První by měly být jaderné útočné ponorky a druhé nosič mezikontinentálních střel (Ibid.). Pozemní síly Pozemní síly jsou z hlediska modernizace poměrně specifické. Za prvé jsou nejvíce opomíjenou složkou. Ačkoli i u nich je patrná snaha o zavádění modernější výzbroje a celkově nové filozofie, jejich rozvoj neprovází rozsáhlé akvizice moderní zahraniční techniky a vláda se maximálně snaží uspokojit potřeby domácí výrobou. Hlavní projevem nové filozofie použití pozemních sil je jejich organizace do mobilních struktur o velikosti brigády. (Kopp 2009d) Avšak i tak Čína zůstává jedním z největších uživatelům a exportérů tanků, z nichž většina je ovšem zoufale zastaralá a i modernější verze zpravidla nedosahují současné úrovně.

113 Globální bezpečnost v Obamově éře Nejmodernějšími typy tanků v čínském arzenálu jsou Type 96 (a jeho zmodernizovaná verze Type 96G) a Type 99. Type 96 (nebo též ZTZ-96) je dnes páteří modernějších sil ČLR. Avšak i on zaostává za dnešní světovou úrovní. Jeho zmodernizovaná verze Type-96G a především nový Type 99 se už ale blíží světové špičce. Oba tanky se vyznačují pokročilým zkoseným pancéřováním věže, systémy řízení palby a ochranou proti zbraním hromadného ničení. Jsou vyústěním poměrně zvláštní čínské konstrukční školy, která byla vždy silně ovlivněna tou ruskou, avšak vždy měla tendence přidávat k tomu své vlastní prvky a později i západní. Čína rovněž zamýšlí rozsáhlou modernizaci svých tanků Type 59, což jsou kopie dnes silně zastaralých sovětských T-54. Takto zmodernizované tanky se nazývají Type 59D a zdá se, že se jedná o poměrně zdařilou modernizaci těchto vozidel. (Sidodefence 2010c) Vzhledem k počtu uživatelů těchto tanků ve světě se zde rýsuje poměrně dobrá naděje na exportní uplatnění této modifikace. Dokonce probleskly i zprávy o tanku nové generace, který by se vyznačoval velkou mobilitou a menším počtem členů posádky. Rozvoj pochopitelně zaznamenaly i bojová vozidla pěchoty a obrněné transportéry. Zde byl kladen důraz zejména na schopnosti přesunu a obojživelných operací, s ohledem na možné operace proti Tchaj-Wanu a i expediční operace dále od hranic. V posledních letech se objevilo poměrně značné množství nových bojových vozidel. Jedná se zejména o výsadková vozidla, jako např. ZBD 05 a pozemních BVP jako ZDB 97 s věží z ruského BMP-3 (Ibid.). V oblasti výsadkových vozidel došlo k rapidnímu rozvoji hned několika typů jako např. ZBD 2000 a novými vozidly na bázi výše zmíněného ZBD 97. Současně se Čína snaží rozvíjet i několik typů kolových vozidel, která vzdáleně připomínají americká vozidla Stryker (Andrew 2009). Dále byl vyvinut nový výsadkový lehký tank Typ-63A. Raketová technika a speciální zbraně Specifickým rysem čínské vojenské strategie, který nemá v moderních armádách příliš obdoby, je stále velký důraz na balistické střely. Jejich arzenál řady Dong Feng (v překladu Východní vítr) je velice rozmanitý a stále probíhá modernizace a vývoj nových typů. Podle různých odhadů Čína každoročně rozšiřuje svůj arzenál až o 150 raket. Právě tento fenomén je sledován s obavami v okolních státech a zejména v USA. Zvyšující se počet střel krátkého a středního dosahu v sobě skýtá riziko, že v případě válečného konfliktu by Čína mohla zdrcujícím prvním úderem vyřadit runwaye leteckých základen a dalších vojenských instalací svých protivníků a získat tak nesmírnou výhodu (Shlapak et al. 2009). Mezi střely krátkého dosahu, které jsou dnes ve službě v Čínské armádě, mají významné místo především střely DF-15, DF-11 a DF-7. DF-11 je pokračovatelem konstrukční verze slavné střely R-17 alias Scud, kdežto DF-7 je levná improvizace na bázi protileteckých střel HQ-2. DF-15 vyvíjená od roku 1987 je nový čínský design, který je primárně určen ke konvenčním útokům a ačkoli je schopen nést jadernou zbraně jasně ukazuje, jaký důraz je v čínské strategii přikládán konvenčním balistickým střelám (Missile Theart 2010). Avšak ještě zajímavější jsou balistické střely středního dosahu DF-21 a DF-25, které jsou rozebrány níže. Méně známým faktem je, že Čína až do začátku 21. století nedisponovala odpovídajícími nukleárními střelami mezikontinentálního dosahu. Zcela zastaralé střely

114 Globální bezpečnost v Obamově éře DF-5 se spoléhaly na kapalné palivo, což je nutilo několik hodin před úderem naplnit nádrže a tím je vystavovalo riziku prvního úderu. Proto Čína vyvíjí několik nových verzi mezikontinetálních střel. Hlavní proud představují střely DF-31. Ty jsou vyvíjeny v několika verzích, z nichž některé jsou určeny k rozmístění v horských úkrytech. Čínské zdroje dokonce hovoří již o pokročilejších střelách, jako je např. DF-41, který by měl být odvozen z ruské rakety Topol-M a DF-51, jenž by měl částečně sloužit i jako kosmický nosič. (Visingr, Kotrba 2008) Jak již bylo zmíněno, Čína se rovněž specializuje na rozvoj zvláštních schopností jako například zbraně typu anti-access. Jejich hlavním účelem je zaútočit na slabá místa protivníka a využít některé zranitelnosti, které mohou plynout z technologického rozvoje. Klasickým příkladem ryze čínské antiaccess zbraně jsou střely na bázi Dong Feng- 21, a to verze C. Ty jsou vybaveny velice přesným koncovým radarovým naváděním a jejich hlavním cílem je zasahovat velká plavidla, jako jsou letadlové lodě. To pochopitelně vyvolává velké obavy na straně USA, které se bojí, že by tak Číňané mohli zamezit vstupu jejich letadlových lodí do případného konfliktu. Počátkem roku 2007 Čína provedla test antisatelitní zbraně, která se označuje coby KT-1 a je patrně založena na balistické střele DF-21. Tomuto testu předcházelo několik neúspěšných pokusů, což dává z pravdu spekulacím o tom, že Čína se snaží vyvinout komplexní strategii pro militarizaci kosmu (Fisher 2008: 8,79). Objevily se rovněž informace, že se pracuje na zlepšené anti-satelitní střele s názvem KT-2, která by měla být odvozená od střel DF-31, ale i futurističtější prostředky jako například lasery. Těmi údajně již Čína několikrát ozařovala americké výzvědné satelity (Easton 2009, Ball 2007). Výrazně kontroverzním rysem, který se v poslední době velice často projevuje, je její činnost v kyberprostoru. Ten se začíná stávat další dimenzí možného velkého konfliktu. Čínské hackerské útoky dosahují stále vyšších čísel a několikrát se jim patrně podařilo dostat k citlivým údajům. Existuje tedy oprávněný předpoklad, že v případě války by se Čína pokusila ochromit počítačovými útoky nepřátelskou komunikační síť, čímž by citelně snížila jeho možnost vést bojové operace. Zhodnocení: Je Čína hrozba? Po rozboru čínské vnitřní a vnější dynamiky se pochopitelně nabízí zhodnocení, nakolik Čína představuje hrozbu pro globální bezpečnost, nebo naopak je její vojenská modernizace čistě normálním jevem provázející vzestup každé mocnosti. Samotné nákupy pokročilých bombardérů, ponorek a raket ještě nestačí k jednoznačnému určení. Dnes už se objevují publikace, které varují před čínskou vojenskou modernizací a snaží se predikovat určité scénáře možných konfliktů. Ty by mohly odehrávat nejen v oblasti Východní a Jihovýchodní Asie, ale i možné konflikty s Čínou na Blízkém východě a dokonce v Jižní Americe. (Babbin, Tomperlake 2006) Nicméně to je poněkud zjednodušené vidění Číny. Jedním z hlavních problémů, kterým Čína znepokojuje okolní svět je její nejednoznačnost v mnoha otázkách. Zdaleka tou nejpatrnější je záhadná výše jejího skutečného vojenského rozpočtu. Ten roste poměrně značným tempem, avšak kritici zcela oprávněně zpochybňují jeho udávanou výši, která může být až trojnásobná. (US DoD 2008: 32) Dalším problémem je jistá nejistota ohledně jejích záměrů.

115 Globální bezpečnost v Obamově éře Ačkoli její vůdci se neustále hlásí k principu mírového vzestupu a deklarují omezené cíle a politiku, která by na Čínu příliš neměla upozorňovat. Ovšem čas od času se na veřejnosti objeví dokument, který USA a jeho spojence označuje za nepřátele, či názory čínských generálů, které hrozí, že v případě konfliktu zaútočí proti americkým velkoměstům jadernými zbraněmi. (Assosiated Press 2005) Na možné chování Číny nejlépe odpoví právě její vnitřní dynamika. Právě strach o vlastní pozici a snaha udržet si legitimitu je patrně hlavní determinantou pro vůdce za branami Zakázaného města. Čína zatím postrádá skutečně velmocenský statut a stále čelí velkým problémům, ať již zmatené zprávy médií mnohokrát vytváří odlišný dojem. Ačkoli se snaží zajistit si spojence a přístup ke zdrojům v mnoha částech světa, její vliv na události dále od jejích hranic je stále velice omezený. Vzhledem k její slabosti v oblasti projekce síly je tedy nepravděpodobné, že by mohlo dojít k nějaké konfrontaci ve velmi vzdálených oblastech, jako tomu bylo po dobu studené války se SSSR. Hlavním determinantem bude pro Čínu patrně celou tuto dekádu její vnitřní vývoj. V případě vnitřních problémů nicméně nelze vyloučit možnost, že by čínské vedení projevilo agresivnější tendence, aby ulehčilo své nelehké pozici doma. Pakliže se nějaké zahraniční téma týká její vnitřní politiky, pak lze očekávat také zcela jiný vývoj. Čínští vůdci dnes postrádají prakticky jakoukoli ideologickou, či osobní legitimitu, jakou měli jejich předchůdci. Proto je možné, že v případě krizí by se snažili ukázat sílu navenek a tím i uspokojit domácí mínění. Podobně by tak mohla Čína postupovat i v případě, kdy by byla nucena zajistit si suroviny, které jsou pro její stabilitu klíčové. Čína ovšem také současně potřebuje svět. Její rozvoj závisel, závisí a patrně ještě dlouho bude záviset na její kooperaci se světem. Proto je nejlepším řešením, jak se vyrovnat s rostoucí mocí na mezinárodní scéně, jasné stanovení mantinelů. Je především nutné rozhodně vystupovat v případech, kdy by její vedení dávalo najevo příliš asertivní tendence z jakýchkoli příčin a udržovat ve Východní Asii dostatečnou odstrašující vojenskou sílu, kterou jsou v současné době schopné zajistit pouze Spojené státy americké. Současně je nezbytně nutné rázně odpovědět na znepokojivé jevy, jako je kybernetická i klasická špionáž či agresivní chování čínských plavidel na moři. Avšak také by bylo nebezpečné přistupovat k Číně s předsudky a určitou paranoiou. Realistické uchopení jejího vzestupu a částečné uznání jejich nároků na vliv se současně jasně deklarovanou ochotou přitvrdit v případě nutnosti jsou patrně nejlepším receptem na udržení globální stability s Čínou coby jedním z hlavních aktérů. Literatura Andrew, Martin Modern PLA Armoured Vehicles Air Power Australia 2009, September (ověřeno k ). (http://www.ausairpower.net/apa-pla-afv.html) Ball, Desmond Assessing China's ASAT program. Nautilus Institute, on line: (ověřeno )

116 Globální bezpečnost v Obamově éře Bergsten Fred, Freeman Charles, Nicholas R. Lardy a. Mitchell Derek China s rise: Challenges and Opportunities. Washington: Peterson Institute for International Economics Blank, Stephen Recent trends in Russo-Chinese Military Relations. The China Brief, 2009, č.2, 6-8, on-line: ]=2, (ověřeno ) Bobin, Joe a Timperlake, Edward Showdown: Why China Wants War with the United States. Washington: Regnery Publishing Inc. Bobin, Fréderic Le Pákistán s alarme de la nouvelle stratégie de l Inde. Le Monde, Easton, Ian The Great Game in Space: China's Evolving ASAT Weapons Programs and Their Implications for Future U.S. Strategy. Project 2049, on-line: (ověřeno ). Fisher, Richard D China s military modernization: building for regional and global reach. Westport: Praeger Security International Advisory Board Fisher, Richard D China s New Bomber International assesment and strategy centre, on-line: (ověřeno ). Fisher, Richard D Update: China s Aircraft Carriers, on-line: (ověřeno ) Gill, Bates Chinese Military Hardware and Technology Acquisitions of Concern to Taiwan. In: Crisis in the Taiwan strait. Ed. Lilley, James a Downs Chuck. Washington DC: National defence university press, Kopp, Carlo Backfires for China? Australian Aviation 2009, September, Globalsecurity.org. 2010a. People's Liberation Army Air Force. On-line: Globalsecurity.org. 2010b. People's Liberation Army - Ground Forces. On-line: Kopp Carlo.2009a. The Global Impact of Anti-Access Weapons. Air Power Australia, on line: (ověřeno k ). Kopp, Carlo. 2009b. Sukhoi Flankers: The Shifting Balance of Regional Air Power. Air power Australia, on-line: (ověřeno k )

117 Globální bezpečnost v Obamově éře Kopp, Carlo. 2009c. PLA Area Defence Missile Systems. Air power Ausralia, on line: (ověřeno k ). Kopp, Carlo. 2009d. PLA Mechanised Infantry Division, Air Defence Systems, PLA Point Defence Systems, on-line: (ověřeno ) Lin, Christiana China s Persian Gulf Strategy: Israel and a Nuclearizing Iran, The China Brief, 2009, č. 21, 5-8, on line ]=21, (ověřeno ) Malik, Mohan War Talk: Perceptual Gaps in Chindia Relations. The China Brief, 2009, č. 20, 6-9, on-line: ]=20, (ověřeno ) Peoples Daily DPRK top leader meets visiting Chinese defense minister,. on-line text: (ověřeno ke dni ) Philips, Steven. Building a Taiwanese Republic: The Independente Movement, 1945 present. In: Dangerous strait : the U.S. - Taiwan - China crisis. Tucker Nancy. New York: Columbia university press, Sakhuja Vijay Chinese Infrastructure Projects Troubles India. The China Brief, 2010, č.2, 8-10 on-line: =2, (ověřeno ) Shambaugh, David Modernizing China s military : progress, problems, and prospects. London: University of California press Shirk, Susan L China: The Fragile Superpower. New York: Oxford University Press Shlapak David, Orletsky David, Reid Toy, Murray Tanner, Wilson Barry A question of balance. Santa Monica: RAND Corporation Sinodefence.2010a. Jian-11 Multirole Fighter Aircraft. On-line: (ověřeno ) Sinodefence. 2010b. Chinese Naval Vessels. On-line: (ověřeno ) Sinodefence. 2010c. Ground Weapon Systems. On line: (ověřeno )

118 Globální bezpečnost v Obamově éře Šebek, David Čína vs. USA: Hrozí střet civilizací? Armádní technický magazín 2003, č. 10, str Tofller, Alvin a Tofflerová, Heidi Válka a antiválka: Jak porozumět dnešnímu globálnímu chaosu. Praha: Nakladatelství Dokořán a Argo United States Departement of Defense Military power of the People s Republic of China, Washington DC, Office of the Secretary of Defense, on line: (ověřeno k ) United States Energy Information Administration China. On line: (ověřeno k ) Visingr, Lukáš a Kotrba, Štěpán Raketový arzenál říše středu. Armádní technický magazín 2008, č. 11, Xiaobing, Li A history of the modern Chinese Army. Lexinghton: The University Press of Kentucky

119 Globální bezpečnost v Obamově éře Irák a migrace v kontextu událostí po roce 2003 Michael Murad Abstrakt: Hlavním cílem příspěvku je představit emigraci z Iráku po roce 2003, která svým rozsahem představovala (a i nadále představuje) významnou výzvu nejenom pro země Blízkého východu. Iráčané opouštěli svou zem již za vlády Saddáma Husajna, ovšem nejvíce jich odešlo právě po spojenecké invazi z roku 2003 (hovoří se o až 5 milionech přesídlených, přičemž více jak polovinu z tohoto počtu tvořili tzv. vnitřně přesídlení). Pozornost je upřena především na situaci v Sýrii a v Jordánsku, jelikož se jedná o země, které hostily a stále hostí největší počet iráckých uprchlíků. Abstract: The main aim of this paper is to introduce problems of emigration from Iraq since 2003, which was (and still is) challenge not only for the Middle East countries. Iraqis have been leaving their country since Saddam Hussein s rule, but the highest numbers of refugees were noted after US led invasion in 2003 (total number of refugees was 5 million, from which were more than half internally displaced persons). Attention is especially devoted to evolution of situation in Syria and Jordan, because these two countries became main final destinations of Iraqi refugees. Úvod Tématem příspěvku je představení emigrace z Iráku po roce 2003, stejně tak je ale pozornost věnována i migraci v rámci země. Migrační vlna, ke které došlo po spojenecké invazi vedené Spojenými státy v roce 2003, představuje jedno z největších přesídlení obyvatel v regionu Blízkého východu v historii, přičemž svým charakterem překonává i stěhování Palestinců po roce I přesto se ale tato krize netěšila přílišné pozornosti mezinárodního společenství a pomoc Iráčanům v nouzi tak přicházela (a v podstatě ještě přichází) v nedostatečném množství. V úvodu příspěvku jsou představeny trendy v migraci v regionu Blízkého východu a následně je již pozornost soustředěna na Irák a na Iráčany (zvláštní pozornost je v krátké kapitole věnována Kurdům) ať již přesídlené v rámci Iráku, tak do zahraničí. Migrace představuje bezesporu jednu z hlavních výzev dnešního světa. Dělit ji můžeme na migraci dobrovolnou a vynucenou. Podle kritéria doby trvání pobytu migranta v zahraničí pak na nezvratnou, která je spojena se záměrem trvalého usídlení migrantů v cílové zemi, a cyklickou, kdy je návrat do domovské země předpokládán. Dále můžeme rozlišit migraci podle motivace migrantů na pracovní (kdy většinou není cílem imigranta se v zemi usadit natrvalo) a ekonomickou (ta do značné míry souvisí s migrací pracovní, ale zahrnuje i např. migraci podnikatelů s cílem realizovat v hostitelské

120 Globální bezpečnost v Obamově éře zemi podnikatelské záměry). Zároveň je důležité rozlišovat migraci nelegální, která se stále více mění ve vysoce lukrativní podnikání zločineckých struktur, a migraci legální. (Scheinost 2009) Souvislosti mezi migrací a ohrožením bezpečnosti se lze věnovat hned ve třech různých dimenzích ohrožení migrantů během jejich putování; ohrožení bezpečnosti v zemi původu imigrantů, které je důvodem pro emigraci; a stejně tak může migrace znamenat hrozbu pro cílový stát imigrantů a společnost v něm žijící. (Süssmuth 2008) V práci bude pojednáno o všech dimenzích, ovšem z důvodu omezeného rozsahu jsou blíže rozpracovány jen dvě poslední. Migrace v regionu Blízkého východu Charakter migrace v zemích Perského zálivu, mezi které lze Irák zařadit, potažmo celého Blízkého východu je do značné míry odlišný od migrace v jiných regionech. Jedná se o oblast, do které na jedné straně imigranti přicházejí a ze které na straně druhé mnoho lidí odchází. Příkladem země, ze které se spíše odchází, může být právě Irák, který zaznamenal obzvláště po vojenské intervenci v roce 2003, respektive po následné vlně násilí masivní odchod svých obyvatel, zatímco příkladem států, ve kterých lze pozorovat významnou imigraci, mohou být Spojené arabské emiráty, Bahrajn či Katar, 59 ve kterých tvoří přistěhovalci dokonce většinu obyvatel. Růst cen a zisků z ropy, které přilákaly celou řadu přistěhovalců, ovšem nepředstavuje jediný faktor ovlivňující migraci ve státech Perského zálivu, ta je ovlivněna i politikou, či ideologiemi. (Bureš 2008: ) Migrace je ovšem s regionem Blízkého východu nerozlučně spjata již po dlouhou dobu. Mezi významné milníky, které lze zmínit patří Brity organizovaný příchod indických dělníků v 30. letech minulého století, vznik Izraele, tzv. Šestidenní válka z roku 1967, či občanská válka v Libanonu. Až do irácké invaze do Kuvajtu se ovšem netěšily přesuny obyvatel v rámci tohoto neklidného regionu významnější pozornosti ze strany západních analytiků. Udává se, že v souvislosti s tímto konfliktem (a následujícími událostmi v Iráku) změnilo během dvanácti měsíců místo svého pobytu až pět milionů lidí (značná část z nich byli zahraniční pracovníci v Iráku, Kuvajtu a Saudské Arábii). (Russel 1992: ) Počet imigrantů, kteří se přistěhovali do států Perského zálivu, hlavně přistěhovalců hledajících práci v různých sektorech, prudce vzrostl obzvláště v posledních desetiletích, přičemž většina z nich pochází z Indie, Pákistánu, Egypta, či Bangladéše. Přibližně do začátku 70. let minulého století přicházeli do zemí Zálivu převážně imigranti z arabských zemí (hlavně vzdělaní Jordánci a Palestinci na kvalifikované pozice v sektoru služeb, či Jemenci na méně kvalifikované práce), a to dost často s celou rodinou. V následujícím období lze zaznamenat nárůst přistěhovalců z Asie na úkor těch z arabského světa (ti ovšem stále tvořili dvě třetiny všech zaměstnanců). Vysoká míra pracovní imigrace se poněkud snížila v souvislosti s poklesem cen ropy v 80. letech 20. století. V současnosti se většina arabských států 59 Pro Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Kuvajt, či Katar představoval příchod zahraničních pracovníků kvůli nedostatku domácí pracovní síly v podstatě jedinou možnost pro povzbuzení jejich ekonomického růstu. Ovšem před ropným boomem odcházeli lidé i z těchto zemí. (Bureš 2008: 129)

121 Globální bezpečnost v Obamově éře potýká s nepříznivým demografickým vývojem, kdy tvoří mladí lidé relativně velkou část populace, přičemž hrozí, že se mezi nimi bude stále více zvyšovat nezaměstnanost, kterou lze pozorovat již dnes. Z tohoto důvodu se již některé státy snaží o nahrazení zahraničních pracovníků místní pracovní silou, což z pochopitelných důvodů nevyhovuje soukromým podnikatelským subjektům, na něž je tlak vlád vyvíjen (ve veřejném sektoru je zaměstnáváno jen minimum cizinců). (Bureš 2008: ) Irák a mezinárodní migrace do roku 2003 Dříve neměla mezinárodní migrace na demografii Iráku přílišný vliv. Počet emigrantů začal narůstat až v 60. a 70. letech 20. století, kdy v polovině 60. let žilo v zahraničí 0,6 % Iráčanů, ovšem v roce 1977 jejich podíl činil již 1,2 %. Ač se nejedná o počet na první pohled příliš vysoký, emigrace měla neblahý vliv na iráckou společnost, neboť značné procento emigrantů tvořili vysoce kvalifikovaní lidé a irácká inteligence. Tito lidé začali z Iráku odcházet po roce 1968, kdy se moci chopila strana Baas. 60 Vláda Irácké republiky si rizika, která z této skutečnosti pramenila, velmi dobře uvědomovala a během 70. a 80. let 20. století se snažila Iráčany žijící v zahraničí motivovat k návratu zpět do vlasti. (Bureš 2008: 145; Sassoon, J. 2008: 140) Nabízela jim poskytnutí pozemků, půjček, případně možnost bezcelního dovozu dražšího zboží a zároveň vláda slibovala, že reemigranti nebudou muset nastoupit na povinnou vojenskou službu. Příliš velkou odezvu však tato snaha nevyvolala. Stejně tak jako zpočátku neprobíhala masivní emigrace z Iráku, nebyla zaznamenána ani významná imigrace opačným směrem. Například v roce 1965 žilo v Iráku zhruba imigrantů (většinou mužů). Počet cizinců v zemi spolu s otevíráním se světu pomalu narůstal, přičemž zlom přišel během konfliktu s Íránem (1980 až 1988), kdy do země přišlo větší množství pracovníků z arabských zemí (většina byla z Egypta přibližně ). Uplatnění nalezli hlavně v zemědělství a stavitelství, část z nich se ale stala součástí irácké armády a byla nasazena do bojů. Naopak režim Saddáma Husajna během války vystěhoval do Íránu a Sýrie více než iráckých šíitských uprchlíků 61. (Bureš 2008: 145; Farouk Sluglettová, Sluglett: 325) Po válce a následných mezinárodních sankcích zaznamenal Irák značné zhoršení ekonomické situace a zahraniční pracovníci byli nuceni odejít. Zároveň zemi opouštějí i vysoce kvalifikovaní Iráčané (zejména technického zaměření, ale i např. lékaři). Jejich cílem jsou především Jordánsko a Jemen, 60 Strana Baas (strana Obrody, či Znovuzrození) byla založena počátkem 40. let minulého století v Damašku dvěma učiteli ze Sýrie; Mechelem Aflakem, řeckým pravoslavným křesťanem, a Saláh al-din al-bítárem, sunnitským muslimem. Jednalo se o radikální, světskou a moderní stranu, jejíž ideologii tvořila nesourodá směs panarabismu a socialismu, kterou lze redukovat na tři stmelující zásady: jednotu, osvobození a socialismus. Do Iráku začaly ideje strany Baas pronikat koncem 40. let 20. století. (Karsh Rautsi 1996: 20 21) 61 Přesné právní vymezení pojmu uprchlík je obsaženo v čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, který uprchlíka definuje jako Osobu, která se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo odmítá vzhledem ke shora uvedeným obavám, ochranu své vlasti.

122 Globální bezpečnost v Obamově éře ale stejně tak odcházejí i do zemí mimo region Blízkého východu do Evropy (ČSR/ČR nevyjímaje), Spojených států amerických, či Austrálie. V období mezi léty 1987 a 1997 má Irák negativní bilanci migrace výrazně více lidí z něj odchází, než přichází, což platí pro všechny věkové kategorie a pro muže i ženy. Již před útokem Iráku na Kuvajt byl počet Iráčanů žijících v zahraničí odhadován na 1,5 milionu, ovšem po roce 1991 dochází k další významné vlně emigrace a odlivu mozků, jelikož po dvou krátce po sobě následujících válkách ztrácejí mnozí Iráčané naději na slibnou profesní kariéru. Dalším důvodem byla i brutalita baasistického režimu. K významným přesunům obyvatel docházelo i uvnitř země, kdy se venkovské obyvatelstvo stěhuje do měst, respektive do Bagdádu. (Bureš 2008: ) Irák a mezinárodní migrace po roce 2003 Skutečně masivní odchod obyvatel během relativně krátké doby měl ovšem Irák teprve čekat. Humanitární krize, která následovala po koaliční vojenské intervenci v roce 2003, přišla oproti očekáváním poněkud později, ovšem v o to větším rozsahu. Nebyla bezprostředně vyvolána vojenským zásahem samotným, ale následujícím vývojem bezpečnostní situace, kdy dva roky po zásahu v podstatě selhávala koaliční snaha o obnovu země a civilní obyvatelstvo a místní i zahraniční vojáci byli v bezprecedentní míře vystaveni násilí ze strany povstalců, kriminálních skupin a sektářských milic. Po pádu Husajnova baasistického režimu na jaře 2003 se ovšem spíše očekával návrat velkého množství Iráčanů z exilu, kteří by mohli přispět k obnově Iráku. Mezi léty 2003 a 2005 se pak do Iráku skutečně vrátilo asi lidí. (Reiera Harper 2007: 10) Ovšem právě v roce 2005 se tento trend otočil, Iráčané ale začali v menší míře svou zemi opět opouštět již v roce Ačkoliv se začaly rozbíhat demokratické procesy, v zemi se stále více šířilo sektářské a kriminální násilí a Irák se stal daleko více rozdělenou zemí na základě nábožensko-etnických linií. Došlo k vytvoření celé řady radikálních skupin a zároveň sem pronikaly další skupiny ze zahraničí, al-káidu nevyjímaje. Od roku 2004 docházelo v Iráku ke střetům mezi spojeneckými silami a různými radikálními arabskými skupinami a zároveň došlo k mohutné vlně násilí na iráckých civilistech, přičemž všudypřítomné násilí bylo primárním důvodem odchodu mnoha Iráčanů do zahraničí, či alespoň bezpečnějších částí země. Navzájem se mezi sebou rovněž střetávaly radikální skupiny, přičemž oběťmi byli opět většinou civilisté. Násilí dosáhlo vrcholu v letech 2006 a 2007 a lze hovořit o konfliktu s prvky občanské války. (Čejka 2007) Po roce 2005 se mimo svůj domov ocitly statisíce Iráčanů, přičemž za významný milník pro zhoršení situace v zemi lze označit útok na šiítskou mešitu Al-Askarí ve městě Sámarrá z února Tato migrační vlna se ale týká v podstatě všech etnických a náboženských skupin zemi obývajících Irák je národnostně bohatý stát, kde představují přibližně 74 % obyvatel Arabové, nejvýznamnější menšinu tvoří s 21 % Kurdové a dále zde žijí Asyřané, Turkomané, Arméni, Peršané a Židé. Zhruba % populace jsou muslimové (z toho je % šíitů a % sunnitů), další 3 % představují křesťané (chaldejská

123 Globální bezpečnost v Obamově éře Některé odhady hovoří o tom (International Crisis Group), že do konce roku 2008, kdy dosáhl počet Iráčanů v zahraničí zřejmě vrcholu, opustilo své domovy celkem až pět milionů Iráčanů. Odhad Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) je asi o uprchlíků nižší, přičemž o něco více než polovina z tohoto počtu se v rámci Iráku přemístila do bezpečnějších severních (kurdských) oblastí, či do provincií jižních, případně alespoň mimo hlavní město. Jedná se o tzv. vnitřně přemístěné osoby (internally displaced persons IDPs), kterým je věnována zvláštní kapitola příspěvku. Druhá část migrujících Iráčanů, ta která si mohla finančně dovolit cestu a další náklady, odešla do zahraničí (především do Sýrie, Jordánska, Egypta, Libanonu, či Íránu, ale i do USA, Evropy, případně Austrálie). (UNHCR 2007; International Crisis Group 2008) Zajímavé je, že v Iráku samotném (především v severních kurdských regionech) žijí uprchlíci, či žadatelé o azyl z jiných států. Těch je v současné době evidováno takřka , přičemž se převážně jedná o občany Turecka (asi ), Palestince (asi ) a dále pak o občany Íránu a Sýrie. (UNHCR 2009a) Kurdská emigrace z Iráku Z Iráku odcházeli (často nuceně) i zde žijící Kurdové. V letech 1971 a 1980 odešlo do Íránu asi Kurdů. 63 Mnoho jich opustilo své domovy rovněž v roce 1975, kdy došlo k potlačení kurdského povstání (podporovaného Íránem, Izraelem a Spojenými státy). Snahou Kurdů bylo získání autonomie v rámci Iráku a toto povstání si vyžádalo na mrtvých. 64 Cílovou zemí Kurdů bylo tehdy i Nizozemsko, které udělilo politický azyl prvním kurdským politickým vězňům a vzdělaným Kurdům hovořícím anglicky. Ti se následně stali mluvčími nejenom Kurdů obývajících iráckou část Kurdistánu. Při další vlně odchodu z Iráku v 80. letech 20. století představovali nejčastější emigranty kurdští intelektuálové mířící většinou do Velké Británie a Švédska, kterým se úspěšně dařilo integrovat se do společnosti. Vzestup emigrace Kurdů v tomto období souvisí s událostmi konce 80. let 20. století, kdy při akci irácké armády s názvem Anfal (jejím vrcholem byl útok na město Halabdža) zahynulo asi Kurdů, a s válkou Iráku proti Íránu. Přibližně iráckých Kurdů uprchlo do Turecka, to je ale často vracelo zpět do Iráku. V Evropě se podařilo usídlit pouze menšímu počtu Kurdů. Další vlna kurdského exodu souvisí s první válkou v zálivu, kdy roku 1991 unikali Kurdové do pohraničí a následně hlavně do Íránu, Turecka a Sýrie (odhady hovoří o přemístění více než milionu Kurdů). (Bureš 2008: ; van Bruinessen 2000; Karsh Rautsi 1996: 87-90) katolická, syrská ortodoxní a nestoriánská asyrská východní církev) a rovněž Mandeané (al-sabi`a al-manda), Šabakové, Jezídové a Zoroastriáni (Velvyslanectví České republiky v Bagdádu; CIA 2010). 63 Převážně mladí Kurdové ale opouštěli území dnešního Iráku již po roce 1945, kdy odcházeli do zahraničí většinou za studiem. (Bureš 2008: 146) 64 Povstání bylo potlačeno i kvůli zastavení podpory ze strany Íránu. Největší část kurdských emigrantů tehdy směřovala do Íránu, Evropy, Spojených států amerických, Kanady a Austrálie. (Bureš 2008: 147; Karsh Rautsi 1996: 87-90)

124 Globální bezpečnost v Obamově éře Vnitřně přesídlení Iráčané Jak je již naznačeno výše, asi 2,7 milionu Iráčanů se z mnoha důvodů přemístilo (či bylo přemístěno) pouze v rámci země. Ovšem vnitřní přesídlování bylo v Iráku přítomno již před spojeneckou invazí z roku Režim Saddáma Husajna používal nucené stěhování obyvatelstva (obzvláště Kurdů) jako nástroj odplaty za neposlušnost a rebelii proti režimu. Přesné statistiky ohledně počtu přestěhovaných za Husajnovy éry neexistují, ovšem odhady hovoří o tom, že ze severu Iráku bylo přestěhováno až obyvatel a z jižní a střední části země pak asi 300 až převážně šíitů, či arabů pocházejících z bažinatých území. Vystěhování probíhalo leckdy velice rychle a tak museli dotčené rodiny zanechat ve svých domovech takřka veškerý majetek. (Sassoon 2008: 9 10) Iráčané byli nuceni se stěhovat i v důsledku Irácko íránské války, po útoku na Kuvajt, či kvůli stavbě přehrad a vysušování bažin. (IDP Working Group 2008: 4) Vnitřní přesídlování v rámci Iráku po roce 2003 lze rozdělit do tří fází. Ta první probíhala od května 2003 do února 2006, ta druhá od února 2006 do léta roku následujícího a fáze třetí probíhá od následného zlepšení bezpečnostní situace v zemi od léta roku Bezprostředně po pádu Husajnova režimu se oproti očekávání žádné masivní stěhování obyvatel nekonalo, ba naopak došlo k návratu Iráčanů z Íránu, kteří se ovšem v některých případech neměli kam vracet. Zpočátku menší počet Iráčanů opouštěl své domovy v důsledku bojů mezi ozbrojenými složkami pod vedením Spojených států a povstalci. Jejich počet narůstal v souvislosti s destabilizací situace v Iráku a neschopností místních úřadů zajistit základní potřeby obyvatel (oproti předchozí éře Saddáma Husajna došlo krom jiného ke zhoršení dodávek vody, či elektřiny a nezaměstnanost dosáhla ke konci roku 2007 až 50 %). Sektářské násilí ovšem nebylo tím jediným, co ohrožovalo Iráčany na životě umírali i při zásazích koaličních a iráckých ozbrojených sil, či soukromých vojenských společností, případně vinou zločineckých skupin. (Sassoon 2008; Amnesty International 2008a) V první fázi přesídlování se ovšem ne vždy jednalo o přesídlení dlouhodobějšího rázu, část rodin se vracela po ukončení vojenských operací poblíž jejich bydliště zpět. Po již výše zmíněném útoku na šiítskou mešitu ve městě Sámarrá v únoru roku 2006 začala daleko intenzivnější fáze přesídlování obyvatel. Sektářské násilí se spolu s útoky na menšiny stalo hlavním důvodem pro odchod z oblastí etnicky a nábožensky pestrých do oblastí obývaných vlastním etnikem, či náboženskou skupinou a toto stěhování již lze chápat spíše jako stěhování dlouhodobější. V důsledku toho se postupně oblasti se smíšeným obyvatelstvem stávali oblastmi homogenními, kdy byli příslušníci menšin často nuceni k opuštění daného místa i násilím. Zatímco na konci první fáze dle odhadů Iráckého červeného půlměsíce nově opustilo svůj domov asi lidí, na konci roku 2006 se jednalo již o přibližně Iráčanů. Počet vnitřně přesídlených stále narůstal a již v říjnu roku 2007 jich bylo 2,2 milionu, přičemž jejich počet dosáhl vrcholu v roce 2008, kdy jich bylo podle některých odhadů i o trochu více než 2,7 milionu. V roce 2008 již docházelo k vystěhovávání obyvatel i díky zlepšující se bezpečnostní situaci jen minimálně (méně jak 1% z počtu všech vnitřně přesídlených bylo přesídleno během tohoto roku a část rodin se již vracela zpět). (Reiera Harper 2007: 10; Sassoon 2008) Podíváme-li se na etnickou a náboženskou skladbu těch, kteří se přesídlili, lze z dostupných údajů obecně říci, že šíitské obyvatelstvo se přestěhovalo z centrálních provincií do provincií jižních, sunnité

125 Globální bezpečnost v Obamově éře z jihu naopak odešli do středu země, křesťané pak převážně do provincie Ninive, či na sever země, kam se stěhovali i Kurdové. (Margesson et al. 2009: 3) Iráčtí uprchlíci v Sýrii Nejvíce iráckých uprchlíků 65 odešlo do sousední Sýrie (UNHCR odhaduje jejich počet na asi 1,5 milionu). Lze říci, že Sýrie představuje pro Iráčany tradiční místo, kam se uchylují do exilu. I během éry Saddáma Husajna zde žilo mnoho představitelů opozice, ať už šlo o šíity, sunnity, Kurdy, či Asyřany. Zároveň zde žilo několik současných iráckých politických představitelů, kteří se do své vlasti vrátili po roce 2003 (do Damašku z Íránu přišel i irácký premiér Núrí Málikí), ale působilo zde i mnoho iráckých umělců (jmenovat můžeme např. básníka Muhammada Mahdího Al-Džawáhirího, který žil kromě Damašku i v Praze). Důvodů, proč je největší část Iráčanů v exilu právě v Sýrii, je hned několik. Jedním z nich je geografická blízkost a bezpečnější cesta do Sýrie než do Jordánska. Dále můžeme jmenovat zpočátku benevolentní podmínky pro vstup a pobyt v zemi, to, že v Sýrii je daleko rozvinutější šedá ekonomika než v Jordánsku skýtající větší možnosti pro přivýdělek, ale i to, že Sýrie je poněkud více nakloněna šíitům (a menšinám všeobecně) než Jordánsko a i fakt, že mnoho rodin již mělo v Sýrii příbuzné. (Sassoon 2008) Sýrie, stejně tak jako Jordánsko, či Libanon není signatářem Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, ovšem extradici uprchlíků pronásledovaných pro jejich politické přesvědčení zakazuje ústava z roku Jak je již zmíněno výše, primárním důvodem útěku Iráčanů po roce 2003 bylo takřka všudypřítomné násilí. Nejinak tomu je u Iráčanů všech etnik a vyznání, kteří se uchýlili do Sýrie. Mezi nimi mají ovšem disproporčně větší zastoupení příslušníci menšin např. Mandeané, či křesťané, ač nelze jejich počet přesně určit, UNHCR odhaduje, že iráčtí křesťané tvořili asi 20 % uprchlíků směřujících do Sýrie. Většinu z Iráčanů, kteří přišli do Sýrie, však tvořili sunnité. Pro mnoho z nich bylo bezprostředním důvodem k odchodu zabití člena rodiny, vyhrožování smrtí, či únosem, případně přímo únos někoho blízkého. (Sassoon 2008) Centrem uprchlíků v Sýrii je damašské předměstí soustředěné poblíž mešity Sajjidy Zajnab (jednalo se o vnučku Mohameda), která je posvátným místem pro šíity, tudíž se sem stěhují hlavně oni. Díky nízkým cenám bytů zde ovšem nalezneme i velké množství sunnitů. Ti se stěhují rovněž do Aleppa, kde se nachází i významná komunita iráckých křesťanů. Zajímavé je, že Iráčané, na rozdíl od uprchlíků z jiných oblastí zasažených válkami nepřebývají v uprchlických táborech, či ve stanech, ale naprostá většina jich přebývá v bytech v městské zástavbě (toto platí i pro Jordánsko, či Libanon a Egypt), což komplikuje práci humanitárních organizací. (Sassoon 2008) Až do října roku 2007 mohli do Sýrie Iráčané vstoupit prakticky bez omezení. I přes masivní příliv uprchlíků (který přišel obzvláště spolu se začátkem roku 2006, kdy do Sýrie proudilo asi 2000 uprchlíků denně) mohli Iráčané do Sýrie vycestovat bez vstupního víza, či splnění nějaké zvláštní 65 Syrské úřady neoznačují Iráčany za uprchlíky, ale za bratry. (Amnesty International 2008b)

126 Globální bezpečnost v Obamově éře podmínky a i získání povolení k pobytu bylo relativně snadné. Sýrii k počáteční benevolenci vedlo pravděpodobně hned několik důvodů, jedním z nich mohl být charakter režimu, který chtěl zřejmě ukázat praktickou rovinu arabského nacionalismu, ale objevovali se i teze, že chce Sýrie tímto způsobem získat prostředky od zahraničních dárců, či odstrašit USA od případného záměru podpořit změnu režimu v Damašku. Pro nepříliš bohatou Sýrii však představoval velký počet Iráčanů obrovskou zátěž, a tak v prosinci roku 2006 přišly Syrské úřady s prohlášením, že zavedou přísné požadavky pro udělení vstupního víza. Ačkoliv nebylo toto opatření zavedeno okamžitě, zpřísnily se podmínky pro získání povolení k pobytu, které bylo udělováno na jeden měsíc s možností prodloužení o další dva měsíce (předchozí povolení k pobytu bylo vydáváno na tři měsíce, s možností ho o další tři měsíce dále prodlužovat). Toto zpřísnění podmínek pro získání povolení k pobytu a prohlášení ohledně zavedení víz chápali Iráčané jako signál, že syrská politika otevřených dveří nebude mít již dlouhého trvání a počet příchozích z Iráku významně stoupl. Zavedení víz bylo Syřany opětovně oznámeno v září 2007 a o měsíc později byla víza skutečně vyžadována, což vedlo ke snížení počtu nově příchozích Iráčanů. (Leenders 2008: ) Ačkoliv byla Sýrie zpočátku hlavně, co se týká počtu přijatých uprchlíků velkorysá, jejich postavení v zemi nebylo (a není) příliš dobré. O neutěšené situaci iráckých uprchlíků žijících v syrském Damašku se mohl v srpnu roku 2008 přesvědčit sám autor. Mnoho Iráčanů v Sýrii je velmi chudých, část z nich se do země vydala dokonce bez živitele rodiny a někteří riskovali i cesty do Iráku pro penze a potravinové dávky (část rodin se dokonce kvůli nedostatku prostředků musela do Iráku předčasně vrátit). Někteří z Iráčanů mají dočasné povolení k pobytu, a pouze malá část z nich je registrována u UNHCR (v listopadu roku 2008 jich bylo pouze necelých ), většina z nich je však v Sýrii v nelegálním postavení, přičemž tito lidé jsou nejzranitelnější. Kvůli nemožnosti legálně pracovat (část pracuje ilegálně) je mnoho z nich odkázáno na úspory, které si přinesli z Iráku, či na prostředky zasílané od příbuzných, kteří v něm zůstali. Zároveň jsou zaznamenávány případy nucené prostituce (i velmi mladých dívek), či obchodu s lidmi. Úspory z Iráku ovšem stačí na krátkou dobu a finanční situace Iráčanů se tak postupně zhoršovala a počet lidí odkázaných na potravinové dávky od humanitárních organizací postupně narůstal. UNHCR rovněž začal vydávat platební karty, které do poloviny roku 2008 obdrželo asi rodin. Ty umožňující vybrat přibližně 100 amerických dolarů za měsíc (částka se liší dle počtu členů rodiny). Někteří z Iráčanů, ale v menším měřítku, i podnikají (podnikatelský subjekt formálně vlastní syrský partner). (Sassoon 2008; UNHCR 2008a) Náhlý vzestup počtu obyvatelstva vedl ke zvyšování cen, ale i ke krizi v syrském zdravotnictví a školství. Ceny potravin stouply asi o 30 %, u nemovitostí asi o 40 % a nájmy stouply přibližně o 150 %. Ač nemohli Iráčané oficiálně pracovat, řada z nich pracovala ilegálně, v důsledku čehož stoupla v Sýrii nezaměstnanost. Pro zdravotnictví a školství představovalo velké množství Iráčanů obrovskou zátěž. Zdravotnická péče ve státních zařízeních byla až do konce roku 2005 i pro Iráčany bezplatná, během roku 2006, kdy počet Iráčanů strmě narůstal, však byli Syřané nuceni přijmout různá restriktivní opatření a Iráčané si museli na léčbu vážných onemocnění připlácet. Díky smlouvě mezi UNHCR a syrským ministerstvem zdravotnictví platí Iráčané mající registraci u UNHCR, a kteří jsou vážně nemocní, v nemocnicích provozovaných syrským červeným půlměsícem pouze 20 % nákladů (to ovšem stále představuje pro mnoho Iráčanů příliš velkou částku a tak UNHCR leckdy hradí léčbu celou). Základní školství je v Sýrii bezplatné, ovšem velká část dětí Iráčanů nechodí do školy

127 Globální bezpečnost v Obamově éře kvůli tomu, že i ony musejí vydělávat peníze, či kvůli tomu, že nejsou do škol z kapacitních důvodů přijaty (některé rodiny mají zároveň strach děti do leckdy vzdálených škol posílat). I tuto situace se snaží UNHCR ve spolupráci se syrskými úřady řešit. Jen do roku 2008 odhadovala Sýrie náklady vynaložené v souvislosti s přítomností iráckých uprchlíků v zemi na asi 1,6 miliardy amerických dolarů. (Amnesty International 2008c; Sassoon 2008) Iráčtí uprchlíci v Jordánsku Některé důvody odchodu do Jordánska byly podobné jako v případě Sýrie (geografická blízkost, rodinné vazby, zpočátku relativně benevolentní režim vstupu atp.). Stejně tak i do Jordánska odcházeli Iráčané již před rokem 2003, respektive V druhé polovině 90. letech minulého století sem Iráčané přicházeli v důsledku represí Husajnova režimu zaměřených proti Kurdům a šíitům, ať už aby se zde usadili, či pouze Jordánsko využili při snaze dostat se dál. Jako tranzitní zemi se snažili Jordánsko využít i uprchlíci po roce 2003, kdy hlavně příslušníci iráckých menšin doufali, že se přes něj dostanou dále do Evropy, Spojených států, či Austrálie. Jordánsko je státem s vůbec největším podílem uprchlíků na celkové populaci a je hostitelskou zemí pro velké množství Palestinců. Přesné statistiky počtu Iráčanů před rokem 2003 neexistují, ale je odhadováno, že v roce 1996 jich v Jordánsku žilo asi V roce 2003 hovoří odhady již o 250 až Iráčanů, přičemž pouze z nich pobývalo v Jordánsku legálně na základě uděleného trvalého pobytu. V první vlně příchozích Iráčanů po invazi z roku 2003 přišli movití obchodníci a bývalí vládní činitelé (členové baasistické strany), včetně příbuzných Saddáma Husajna. Není tak překvapující, že docela vysoké procento Iráčanů žijících v Jordánsku přebývá ve svých vlastních domech a těší se relativně vysoké životní úrovni. Ani Jordánsko není signatářem Úmluvy o právním postavení uprchlíků a stále mu chybí právní definice uprchlíka, přesto je vydávání politických uprchlíků zakázáno ústavou. Stejně tak jako Sýrie, jsou i výdaje Jordánska spojené s přítomností iráckých uprchlíků veliké (v roce 2007 je jordánský ministr vnitra odhadl na miliardu dolarů ročně). (Sassoon 2008) Počet Iráčanů v Jordánsku byl v polovině roku 2008 odhadován na (některé odhady hovoří i o ) a pouze malá část z nich dostávala pomoc od mezinárodních organizací a to i z důvodu nevole Iráčanů jejich pomoc vyhledávat. 66 Stejně jako tomu bylo v Sýrii, i Jordánsko zpřísnilo svou vízovou politiku vůči Iráčanům v souvislosti s neustálým přílivem nových uprchlíků. Většina Iráčanů žijících v Jordánsku pobývá ilegálně (za překročení doby, na kterou je vydáno jordánské vízum hrozí vysoká pokuta), dle průzkumu uskutečněného v roce 2007 mělo platné povolení k pobytu pouze asi 22 % Iráčanů (toto platí spíše pro nejchudší uprchlíky, u bohatších je podíl výrazně vyšší až 80 %). Rovněž v Jordánsku nemohou Iráčané povětšinou legálně pracovat (některým se ale podařilo obdržet pracovní povolení), což rozhodně nepřispívá jejich ekonomické situaci a jsou tak odkázáni buďto na ilegální práci, život z úspor našetřených v Iráku, či na příspěvky odtud zasílané. Po počátečních 66 Strach a vyhýbání se mezinárodním organizacím nejsou v případě Iráčanů, kteří uprchli do Jordánska jevy novými. Již během éry Saddáma Husajna panovaly mezi Iráčany obavy, že je UNHCR a další organizace infiltrována iráckými agenty. (Sassoon 2008: 37)

128 Globální bezpečnost v Obamově éře omezeních mají všechny děti Iráčanů (včetně těch v ilegálním postavení) volný přístup k veřejnému vzdělávání na všech úrovních. Toto ovšem stěžuje jednak mnohdy nedostatečná kapacita škol, tak jejich požadavky na to aby mělo dítě (student) potřebné dokumenty ze své původní školy v Iráku a aby nebyla doba uplynulá od posledního plnění školní docházky delší než tři roky. Mnoho dětí se do škol nedostane i kvůli tomu, že musejí pracovat. I v Jordánsku byla mezi Iráčankami zaznamenaná prostituce, její výskyt má ovšem od roku 2007 sestupnou tendenci, a to jednak kvůli restriktivním opatřením, která přijaly jordánské úřady, tak kvůli skutečnosti, že se mnoho prostitutek přesunulo do Spojených arabských emirátů. (Amnesty International 2008c; Sassoon 2008: 39-43) Pouze asi deset procent Iráčanů žijících v Jordánsku mělo v roce 2008 zdravotní pojištění. Zde je již rozdíl mezi majetnými a nemajetnými méně patrný příslušníci obou skupin nejsou totiž příliš ochotni sdílet své osobní údaje. Na základě smluv mezi Jordánskem a mezinárodními organizacemi z roku 2007 mají Iráčané (ať již v legálním, či ilegálním postavení) přístup k primární lékařské péči), část z nich ovšem lékařskou péči nevyhledává ze strachu před deportací. Omezující rovněž je, že Iráčané musejí platit za léčbu chronických nemocí, takže řada z nich léčbu nepodstupuje. Existuje možnost využívat i soukromé kliniky nabízející vyšší kvalitu lékařské péče, ty jsou ale pro většinu uprchlíků příliš drahé. (Amnesty International 2008c; Sassoon 2008: 42 45) Iráčané v dalších zemích Jak je již zmíněno výše, Iráčané neodcházeli po roce 2003 pouze do Sýrie a Jordánska, ale i do dalších arabských států, sousedního Íránu, Evropy, Severní Ameriky a Austrálie. Přesný počet Iráčanů, kteří odešli do států v regionu Blízkého východu je jen obtížně zjistitelný (některé důvody zde byly již nastíněny neochota se registrovat, koncentrace v obydlených oblastech). Odhady UNHCR hovoří o tom, že v roce 2007 bylo v Sýrii až 1,5 milionu Iráčanů, dalších až v Jordánsku a až v Egyptě. Ve státech Perského zálivu jich bylo celkem , poněkud méně Iráčanů již nalezlo útočiště v Íránu, Libanonu, Turecku. Z evropských zemí žádalo o udělení azylu nejvíce Iráčanů ve Švédsku a za ním bylo s velkým odstupem Řecko (UNHCR 2007; International Crisis Group 2008). Do rozvinutých států se však dostala pouze malá část Iráčanů v roce 2006 jich o azyl žádalo necelých a o rok později (v ČR požádalo mezi léty 2003 a 2008 o azyl 345 Iráčanů), i tak ale v těchto státech představovali většinu žadatelů o azyl. (Amnesty International 2008c) V Egyptě (hlavně v Káhiře) bylo až Iráčanů, přičemž většinou se jednalo o sunnity, kteří přišli z Bagdádu. I zde nemohli Iráčané pracovat a byli tak odkázáni na své úspory, či příspěvky z domova, jelikož i na nelegálním pracovním trhu panuje v Egyptě velká konkurence a i problémy spojené s přístupem ke vzdělávání a ke zdravotnické péči jsou obdobné jako ve výše detailněji popsaných státech (děti Iráčanů ovšem museli platit vyšší školné než Egypťané). Stejně tak jako Syřané, či Jordánci viní Egypťané Iráčany z nárůstu cen nemovitostí a i jejich úřady reagovaly na příliv (ač ne tak masivní) zpřísněním vízových podmínek. Na počátku roku 2010 zůstávalo v Egyptě necelých uprchlíků z Iráku. (UNHCR 2010a; Sassoon 2008)

129 Globální bezpečnost v Obamově éře Do ledna roku 2010 zůstávalo dle odhadů UNHCR necelých Iráčanů rovněž v Libanonu. Před rokem 2003 žilo v zemi asi Iráčanů, přičemž jejich počet začal stoupat hlavně po únoru Většina jich žije v Libanonu ilegálně a dostala se sem za pomoci převaděčů přes Sýrii. Jedním z hlavních důvodů proč si za svůj cíl vybrali právě Libanon, byla horší ekonomická situace v Sýrii, roli hrál ale i větší pocit bezpečí (cítili se lépe chráněni před těmi, kdo je ohrožoval v Iráku), na druhou stranu mohou mít v Libanonu daleko větší strach z deportace. (UNHCR 2010b; Sassoon 2008) Do Kuvajtu, Saudské Arábie, Spojených arabských emirátů, Ománu, či Kataru se i přes vazby z minulosti dostalo jen velmi málo iráckých uprchlíků. Většina z těchto států zavedla přísná vízová a další opatření, aby nemusely uprchlíky hostit. Odlišná situace byla v Jemenu, který vyznával princip arabské jednoty Iráčané mohli volně pracovat, navštěvovat školy a čerpat sociální výhody, ale i Jemen svou politiku otevřených dveří zpřísnil. Ačkoliv Irán před invazí z roku 2003 avizoval, že nepřijme žádného uprchlíka z Iráku, v dubnu 2008 odhadoval UNHCR jejich počet na , přičemž ze zřejmých důvodů se jednalo většinou o šíity, pro něž se stal Írán v mnohém novým domovem, více než jen dočasným útočištěm. Dnes jich zde žije asi V sousedním Turecku je nyní asi uprchlíků původem z Iráku, zatímco odhad z roku 2008 hovoří maximálně o Turecko zavedlo velmi přísná vízová opatření a svou hranici pečlivě střežilo. Většinu Iráčanů v Turecku tvoří sunnité, následovaní křesťany. Mnoho z nich se přes Turecko snažilo dostat do Evropy. (Sassoon 2008; UNHCR 2010c) Ze západních států přijímalo od počátku krize Iráčany nejvřeleji Švédsko. Iráčané zde žili již před rokem 2003 (odhady hovoří o 90 až ) 67 a dalších asi jich přišlo mezi léty 2003 až Do Švédska se dostali i vysoce kvalifikovaní lidé, ovšem cesta sem byla nebezpečná a velmi drahá. Problémem nyní také je, že mnoho Iráčanů není do švédské společnosti dobře integrováno. Dále se již menší počty Iráčanů usadily v Řecku, Německu, Spojeném království, Nizozemsku a Austrálii (Sassoon 2008; UNHCR 2007). Spojené státy zpočátku masivní odchod uprchlíků z Iráku v podstatě ignorovaly, což vyvolala kritiku obviňující vládu USA z vyvolání krize a následné neschopnosti přijmout za to odpovědnost (kritika přišla nejenom z vnějšku), a tak došlo k postupné změně a počet přijímaných uprchlíků se zvýšil. Zatímco v roce 2006 přijaly Spojené státy pouze 202 Iráčanů, v roce 2009 jich bylo již (celkem jich USA mezi léty 2006 a 2009 přijaly ) (GAO 2010). 67 Iráčané začali do Švédska přicházet v polovině 70. let minulého století, přičemž až do roku 1982 byli takřka všichni z nich Kurdové. (Sassoon 2008: 100)

130 Globální bezpečnost v Obamově éře Mapa č. 1 Emigrace z a v rámci Iráku (stav k dubnu 2008), zdroj: UNHCR 2008a Návrat Iráčanů do Iráku Návrat Iráčanů do jejich vlasti probíhající od roku 2007 je i přes zlepšující se bezpečnostní situaci (a na druhou stranu zhoršující se jejich postavení v mnoha zemích, kam se uchýlili) velmi pomalý. Největší množství Iráčanů se pochopitelně stále nalézá v Sýrii (asi ) a v Jordánsku ( ). (UNHCR 2010d; 2010 UNHCR 2010e) Přestože se situace v Iráku lepší, i dnes se obyvatelé potýkají krom jiného s nedostatečnými dodávkami elektřiny (kupříkladu v Bagdádu je elektřina k dispozici pouze asi šest hodin denně, v kurdských oblastech je situace lepší), či stále čelí aktům násilí (i když méně častým), proto lze prozatím jen malou ochotu Iráčanů k návratu do země chápat. V roce 2008 se do svých domovů vrátilo přibližně vnitřně přesídlených a uprchlíků ze zahraničí. Ve větší míře než uprchlíci ze zahraničí se tedy vrací do svých domovů uprchlíci vnitřně přesídlení, ty lze ovšem brát jako předvoj navrátilců z exilu. Nejvíce návratů je zaznamenáno do Bagdádu, odkud i většina uprchlíků pocházela. Spojené státy i irácká vláda prezentovaly fakt, že se lidé do Iráku začali po roce 2007 vracet jako důkaz vlastních úspěchu ve snaze stabilizovat Irák (irácká vláda tyto návraty rovněž různými způsoby podporovala). Skutečnost byla ovšem poněkud odlišná mnoho Iráčanů se vracelo kvůli tomu, že již nedokázali zvládat vysoké finanční náklady života v zahraničí. Stejně tak se mnozí do své vlasti vraceli pouze na krátkou dobu (maximálně v řádu měsíců) pro důležité dokumenty, penze, či aby si vydělali nějaké prostředky. Z uskutečněných výzkumů vyplývá, že se Iráčané nejčastěji vrací do oblastí, které jsou obývány příslušníky jejich

131 Globální bezpečnost v Obamově éře etnické či náboženské skupiny. Část Iráčanů, kteří byli vnitřně přesídleni, ale nemá v plánu vrátit se do svých původních domovů ty byly buď zničeny, či je obývá někdo jiný, anebo je již nepovažují za bezpečné. (Sassoon 2008; UNHCR 2009b) Závěr Je zřejmé, že emigrace z Iráku způsobená invazí z roku 2003 a hlavně událostmi po ní následujícími přišla v daleko větším rozsahu, než kdokoliv očekával. Spíše bylo předpokládáno, že se po relativně krátkých vojenských operacích vedoucích ke svržení povětšinou nenáviděného režimu Saddáma Husajna, který způsobil, že se mnoho Iráčanů (mezi nimi značná část irácké inteligence) uchýlilo do zahraničí, vrátí a pomůže s poválečnou rekonstrukcí a vytvářením prosperujícího státu (pro což má Irák nepochybně předpoklady). Chyby v poválečné rekonstrukci spolu s působením dalších aktérů ovšem během relativně krátké doby vytvořili z Iráku jedno z nejnebezpečnějších míst na světě, kde každodenně umírali lidé. Za této situace nemělo mnoho lidí jinou možnost než opustit své domovy a odejít do zahraničí, či alespoň do pro ně bezpečnějších částí Iráku, k čemuž byli v mnoha případech i násilím nuceni. Toto stěhování vedlo k postupnému mizení oblastí, ve kterých vedle sebe žilo větší množství etnik a náboženských skupin, na které je Irák bohatý. Právě všudypřítomné násilí bylo primární příčinou útěku Iráčanů, ovšem po roce 2003 došlo k celkovému zhoršení poměru a i dnes je život v Iráku nesmírně obtížný asi 40 % Iráčanů žije v absolutní chudobě a jejich životní úroveň je nižší než před válkou v roce (Sassoon 2008) Stejně tak dochází v Iráku k porušování lidských práv a velký problém představuje i korupce, což jsou jevy, které poválečnou rekonstrukci, která by mohla vést k návratu emigrantů, neulehčují. Literatura Bureš, Jaroslav Main Characteristic and Development Trends of Migration in the Arab World. Praha: ÚMV. Čejka, Marek Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. Brno: Barrister & Principal. Farouk-Sluglettová, Marion a Sluglett, Peter Irák od roku Od revoluce k diktatuře. Praha: Volvox Globator Karsh, Efraim a Rautsi, Inari Saddám Husajn. Politická biografie. Praha: Melantrich. Amnesty International. 2008a. Carnage and Despair.Iraq Five Years On. London: Amnesty International (http://www.amnesty.org/en/library/asset/mde14/001/2008/en/3f78611b-f1e9-11dcadcd-cdafd0ab0dfe/mde eng.pdf).

132 Globální bezpečnost v Obamově éře Amnesty International. 2008b. Suffering in Silence. (http://www.amnesty.org/en/library/asset/mde14/010/2008/en/7f39d dd-a784-8b9c94c1f93f/mde eng.pdf) Amnesty International. 2008c. Iraq. Rhetoric and Reality: the Iraqi Refugee Crisis (http://www.amnesty.org/en/library/asset/mde14/011/2008/en/43d61ea dd-9db5- cb00b5aed8dc/mde eng.pdf). Bruinessen van, Martin Transnational Aspects of the Kurdish Question. Working paper, Florence: Florence Robert Schuman Centre for Advanced Studies, European University Institut (http://www.let.uu.nl/~martin.vanbruinessen/personal/publications/transnational_kurds.htm). Central Intelligence Agency The World Factbook. Iraq (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/iz.html#govt.) GAO Iraqi Refugees and Special Immigrant Visa Holders Face Challenges Resettling in the United States and Obtaining U.S. Government Employment (http://www.gao.gov/new.items/d10274.pdf). IDP Working Group Internally Displaced Persons in Iraq Update (June 2008). Amman: IDP Working Group (http://www.unhcr.org/491956e32.html) International Crisis Group Failed Responsibility: Iraqi Refugees in Syria, Jordan and Lebanon (http://www.crisisgroup.org/library/documents/middle_east north_africa/iraq_iran_gulf/ailed_respo nsibility iraqi_refugees_in_syria jordan_and_lebanon.pdf). Leenders, Reinoud Iraqi Refugees in Syria: causing a spillover of the Iraqi conflict? Third World Quaterly 29, č. 8, (http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=12&hid=7&sid=5bc2a7fd-86ee-424aa1d1-9e568d1c78c0%40sessionmgr13). Margesson, Rhoda a Bruno, Andora a Sharp, Jeremy Iraqi Refugees and Internally Displaced Persons: A Deepening Humanitarian Crisis? Washington: Congressional Research Service (http://italy.usembassy.gov/pdf/other/rl33936.pdf). Reiera, José a Harper, Andrew Iraq: the search for solutions. Forced Migration Review, Iraq s displacement crisis: the search for solutions (http://www.fmreview.org/fmrpdfs/iraq/full.pdf). Russel, Santon, Sharon International Migration and Political Turmoil in the Middle East (http://www.jstor.org/stable/ ?cookieset=1). Sassoon, Joseph Iraqi Refugees: The New Crisis in the Middle-East.London: GBR: I. B. Tauris (site.ebrary.com/lib/masaryk1/doc?id= &ppg=1).

133 Globální bezpečnost v Obamově éře Scheinost, Miroslav Trestná činnost cizinců a možné vlivy migračních procesů na kriminalitu v ČR. In: Obrana proti ohrožení společnosti závažnými formami trestné činnosti. Ed. Martin Cejp. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, (http://www.ok.cz/iksp/docs/353.pdf) Süssmuth, Rita Migration High Time for New Thinking. In: The Security - Migration Nexus Challenges and Opportunities of African Migration to EU Countries. Eds. Sommer, Jerry a Warnecke, Andrea. Bonn: BICC (http://www.bicc.de/uploads/pdf/publications/briefs/brief36/brief36.pdf). UNHCR Statistic on Displaced Iraqis around the World (http://www.unhcr.org/461f7cb92.pdf). UNHCR. 2008a. Iraq Situation (http://www.unhcr.org/491956a02.html). UNHCR 2008b. Iraq Displacement (http://www.unhcr.org/487ef7144.html). UNHCR. 2009a. Global Appeal (http://www.unhcr.org/4b03cd879.html). UNHCR 2009b Facilitating the Transition from Asylum to Return and Reintegration in Iraq (http://www.unhcr.org/4a8030d69.html). UNHCR. 2010a UNHCR country operations profile Egypt (http://www.unhcr.org/cgibin/texis/vtx/page?page=49e486356). UNHCR. 2010b UNHCR country operations profile Lebanon (http://www.unhcr.org/cgibin/texis/vtx/page?page=49e486676). UNHCR. 2010c. UNHCR country operations profile Islamic Republic of Iran (http://www.unhcr.org/cgi-bin/texis/vtx/page?page=49e486f96). UNHCR. 2010d UNHCR country operations profile Jordan (http://www.unhcr.org/cgibin/texis/vtx/page?page=49e486566). UNHCR. 2010e UNHCR country operations profile - Syrian Arab Republic (http://www.unhcr.org/cgi-bin/texis/vtx/page?page=49e486a76). Velvyslanectví České republiky v Bagdádu. Informace o Irácké republice (http://www.mzv.cz/baghdad/cz/informace_o_iracke_republice/index.html).

134 Globální bezpečnost v Obamově éře Nasazení soukromých vojenských společností ve vojenských operacích v Iráku a Afghánistánu Vendula Nedvědická Abstrakt: Tento příspěvek se zabývá fenoménem moderních soukromých vojenských společností. Analyzuje vztah, stav využívání a působnost těchto společností vzhledem ke Spojeným státům americkým, které jsou jednou z největších základen těchto společností, ovšem na druhé straně také jejich běžným a každodenním uživatelem. Článek zkoumá tuto problematiku vzhledem k nasazování těchto společností ve dvou významných novodobých vojenských operacích vedených Spojenými státy americkými v Iráku a Afghánistánu kde jsou SVS přítomné v hojném množství již od samého počátku konfliktů. Článek se mimo jiné snaží zodpovědět a osvětlit otázku, zda se vládě současného amerického prezidenta Baracka Obamy daří vypořádat s problematikou využívání a kontrolou soukromých vojenských společností v porovnání s předchozí vládou George W. Bushe a zda došlo skutečně k nějakým výraznějším posunům. Článek se zaměřuje i na nejčastější úskalí, jaká se při využívání SVS vyskytují. Abstract: This contribution deals with the present phenomenon of private military companies (PMC). It provides an analysis of the relationship between these companies and the US government, as most PMCs are based in the US and the US administration is one of their biggest customers. It also looks at the deployment of PMCs and the range of services they can offer. The current deployment of PMCs in two present military operations led by the US in Iraq and Afghanistan - is also addressed, as many PMCs have been present in these countries since the beginning of the conflict. The contribution among others tries to establish whether the current US administration headed by President Obama is able to cope better with the issues related to the use and control of the private military companies than the former government of G. W. Bush and whether there has been any significant shift since the change in the office of the US President. There is also a brief overview of the most common deficiencies experienced during the use of PMC s services. Úvod Soukromé vojenské společnosti (SVS) jsou v současné době důležitým a výrazným prvkem moderní bezpečnostní struktury. Přestože historicky existovaly již od počátku prvních civilizací, toto téma je stále velmi aktuální. První zmínky o společnostech tohoto typu pochází dokonce už z dob Mezopotámské říše (v období okolo 2050 př. n. l.) a Starého Egypta (okolo 1250 př. n. l.). Postupný rozmach těchto společností začal už ve Starém Řecku. (Singer 2004: 20) Moderní společnosti, jako

135 Globální bezpečnost v Obamově éře organizace korporátního charakteru, tedy v té podobě jak je známe dnes, začaly být všeobecně rozšířené a užívané až po roce Jejich celosvětové rozšíření v tomto období souvisí s ukončením studené války. (Jäger et al. 2007) Tento typ moderních společností je pro nás stále poměrně novým prvkem se spoustou nedořešených témat, která vyvolávají jak velké množství otázek, tak vzbuzují značné obavy. SVS se dají velmi zjednodušeně definovat jako soukromé korporace, jimž jejich klienti - nejčastěji státy, nadnárodní korporace nebo humanitární organizace - platí za poskytování služeb vojenského a bezpečnostního charakteru. Můžeme tedy rozlišovat nejen společnosti přímo vojenské povahy, ale také bezpečnostní povahy, které poskytují trochu jiný typ služeb, jenž je přesto využívaný i ve válečných konfliktech někdy se tyto společnosti proto označují jako soukromé bezpečnostní společnosti a jinými podobnými názvy. (PrivateMilitary 2009) Samotná definice SVS je nedořešenou otázkou. 68 Doposud totiž nebyla vytvořena žádná přesná definice těchto organizací, na které by se vědecká obec a mezinárodní komunita plně shodla a která by byla pro praxi i teorii využitelná. Právě proto, že neexistuje žádná skutečně široce akceptovatelná definice, je velmi těžké s touto problematikou pracovat, a to především v otázce jejich regulace. Jako příklad jedné, poměrně zdařilé, definice SVS zde uvádím v odborné literatuře často citovanou definici SVS od Stevena Braytona (Brayton 2002: 306): 1. zřetelně vystupují jako právní subjekt; 2. otevřeně obhajují a propagují svou prospěšnost a profesionalitu; 3. používají mezinárodně uznávané právní a finanční nástroje pro zajištění obchodních ujednání; 4. podporují pouze uznané vlády a vyhýbají se spolupráci s režimy nepřijatelnými pro mezinárodní společenství. 69 Poskytované služby SVS jsou velmi variabilní a mohou zahrnovat například tyto typy služeb: bojovou a logistickou podporu, školení, nákup zbraní, nebo různé zpravodajské služby. (Singer 2004) SVS se tedy mohou chovat a jednat podobně jako pravidelná armáda států a přebírat podstatnou část jejích povinností; ať už během otevřených mezinárodních válečných konfliktů, občanských válek, humanitárních krizí, nebo za běžného diplomatického působení v rizikových oblastech (na konzulátech). SVS mohou vykonávat obranné operace, někdy dokonce i útočné; mohou nosit a používat zbraně. (Gifford 2008) Je důležité si uvědomit, že přesto tyto společnosti nadále zůstávají součástí nestátních struktur, které jsou mnohem hůře kontrolovatelné a mají svá specifika. SVS svou účastí na různých operacích mají značný dopad na konflikty samotné, na jejich vývoj, přijatá opatření, ale také na jejich výsledky a procesy. Z tohoto důvodu je třeba zacházet s nimi obzvláště obezřetně a pozorovat jejich dopady v oblasti mezinárodních vztahů. 68 Problematice definice SVS se věnuje mnoho autorů a děl, více informací lze nalézt například: Peter W. Singer (2004), Jäger, Thomas et. al (2007), Kinsey, Christopher (2006) a mnoho dalších. Tato problematika je pak také odražena i v některých současných právních úpravách žoldnéřství. 69 Vlastní překlad: 1. they present a distinctly corporate image; 2. they openly defend and advertise their usefulness and professionalism; 3. they use internationally accepted legal and financial instruments to secure their commercial arrangements; 4. they support only recognised governments, avoiding regimes unpalatable to the international community.

136 Globální bezpečnost v Obamově éře SVS a jejich zaměstnanci bývají často zaměňovány či označováni jako žoldnéři. Toto označení ale není přesné, protože moderní SVS se značně liší od původního pojetí žoldnéře. Žoldnéř je fyzická osoba, kdežto SVS jsou často velké korporace. Žoldnéř je bojovník, který prodává své služby a jeho prioritním cílem je vlastní finanční zisk. Na druhé straně SVS poskytují širokou škálu vysoce profesionálních služeb, mezi kterými jsou ty bojové zastoupeny v naprosté menšině. SVS používají sofistikované nástroje jako marketing, lobbing a další moderní praktiky, které jim propůjčují důvěryhodnost. Zatímco státy vnímají žoldnéře jako naprosto nespolehlivé osoby motivované pouze vlastním obohacením, SVS vnímají jako profesionální a věrohodné partnery. (Newell et al. 2006: 71) Žoldnéři pracují pro aktéry, kteří nejsou mezinárodním společenstvím uznávání za legitimní (různé rebelské a separatistické skupiny). Některé velmi negativní historické zkušenosti s žoldnéry vedly k tvorbě různých právních omezení, které se snažily zamezit jejich existenci. Obecně pak tyto negativní zkušenosti zvýšili nedůvěru v samotné moderní SVS. Příkladem takových žoldnérů jsou například Bob Denard 70, Mike Hoare 71 nebo Bob McKenzie 72. Tyto zkušenosti vedly například k vytvoření Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám z roku 1949, článku 47, dále Konvenci k eliminaci žoldnéřství v Africe (Convention for the Elimination of Mercenarism in Africa) od Organizace africké jednoty, nebo Mezinárodní úmluvě proti náboru, užívání, financování a školení žoldnéřů (International Convention against the Recruitment, Use, Financing and Training of Mercenaries). Většina těchto právních aktů odráží fakt, že problém žoldnéřství se týká především afrického kontinentu. V tomto příspěvku se budu věnovat nasazení těchto společností v Iráku a Afghánistánu především z toho důvodu, že zde došlo k jejich enormnímu nasazení v novodobé historii. V porovnání s jinými válečnými konflikty, kterých se USA účastnily např. války v Koreji, Vietnamu či Perském zálivu je v Iráku a Afghánistánu přítomno daleko více zaměstnanců SVS. Jejich počet dokonce podle odhadů převyšoval či stále převyšuje počty armádních příslušníků v těchto oblastech (Human Rights First 2008). Takový rozsah nasazení SVS na druhé straně také přineslo spoustu nových poznatků o společnostech samotných a jejich vlivu na konflikty. Válečné konflikty, jako ty v Iráku a Afghánistánu, jsou velmi citlivou záležitostí a užívání těchto společností v mezinárodních i vnitrostátních válečných konfliktech vyvolává řadu často oprávněných obav. Válečné konflikty jsou vnímány a vedeny jako státní záležitosti (iniciované státy samotnými či vnitrostátními uskupeními), do kterých by se neměly vměšovat soukromé subjekty navíc v roli aktérů pověřených státem (jakožto mezinárodně uznávanými autoritami) v otázkách strategického vedení, podpory boje a bezpečnosti. To s sebou může přinášet řadu rizik a problémů, které je potřeba dořešit. 70 Bojoval například v Kongu na straně rebelů a později i na straně separatistické vlády. Bojoval také na straně kmenů, které se postavily vládě Jemenu. Účastnil se nepovedeného převratu v Beninu. Čtyřikrát svrhl vládu na Komorských ostrovech. V podstatě pracoval pro různé strany podle toho, kdo ho byl schopen lépe zaplatit. To je jeden z atributů žoldnérů, kdy nerespektují žádná profesní pravidla, pracují pro neakceptovatelné klienty a řídí se pouze vlastním obohacením. (BBC News 2009) 71 Pracoval mimo jiné pro separatistický režim Moise Tshombe v Kongu (Zair) a na Seychelách podpořil pokus o převrat podporovaný Jihoafrickou republikou. (Silverstein 2000: ) 72 Bojoval proti levicovým rebelům v El Salvadoru, školil speciální muslimské jednotky v Bosně, v Sierra Leone pomáhal vládním jednotkám v boji proti organizaci RUF. (Silverstein 2000: )

137 Globální bezpečnost v Obamově éře Soukromé vojenské společnosti a Spojené státy americké Velká většina současných SVS má sídlo právě ve Spojených státech amerických (USA). Tyto společnosti jsou zde často registrovány. (Kinsey 2006: 5-6) Zahrnují jak velké a známé společnosti (typu Blackwater či KBR), tak i ty menší (například International Charter Inc.). (Lilova: 2005) Prakticky všechny tyto americké společnosti působí po celém světě. 73 Tabulka 1: Vybrané americké soukromé vojenské společnosti Název společnosti AirScan ArmorGroup (součást společnosti G4S) Booz Allen Hamilton, Inc. Cubic Corporation Defense Security Training Service Corporation DynCorp, Inc. Global Options, LLC Gormly International International Charter Incorporated of Oregon ITT Corporation KBR (bývalá Kellog Brown & Root, Inc.) Kroll MPRI MVM Inc. Web Kromě Iráku a Afghánistánu působily nebo působí také v zemích Jižní Ameriky, Blízkého východu a Afriky viz webové stránky společností.

138 Globální bezpečnost v Obamově éře Northrop Grumman SCG International Triple Canopy Vinnell-Brown & Root Xe Services LLC (bývalá společnost Blackwater) me/ Nejen, že tyto společnosti sídlí v USA, ale jsou také americkou vládou hojně využívány. Nejsou využívány pouze Ministerstvem obrany, ale celým vládním aparátem včetně 16 různých zpravodajských agentur. Americká vláda je na službách kontraktorů značně závislá. Velká většina těchto služeb využívaných USA připadá především na ochranu osob. (Isenberg 2008) V letech 1994 až 2004 jen samotné Ministerstvo obrany USA uzavřelo s 12 SVS více jak smluv o celkové hodnotě 300 miliard USD. Z toho smluv si mezi sebou rozdělily jen dvě velké společnosti: KBR a Booz- Allen & Hamilton Inc. 17 předních SVS v letech 1999 až 2004 investovalo do volebních kampaní kongresu a prezidentské kampaně více než 12,4 milionů USD a v roce 2001 vynaložilo 10 SVS přes 32 milionů USD na lobbing. (Private Military Frims 2004: 13-14) Je tedy zřejmé, že provázanost SVS a amerického vládního aparátu nabyla skutečně ohromných rozměrů. Pro USA už je velmi složité vést řadu běžných úkolů právě bez pomoci a kapacity těchto společností. USA se ve využívání SVS a privatizaci bezpečnostních a vojenských operací dostaly nejdále ze všech států na světě. SVS ve válečných operacích v Iráku a Afghánistánu Jedno z nejhojnějších využití našly SVS především v těchto dvou válečných operacích pod patronací USA, které je do těchto zemí vysílají a permanentně využívají všechny možné typy služeb. V souvislosti s jejich nasazením v této zemi vstoupilo užívání SVS v řešení ozbrojených konfliktů do širšího povědomí. Mezi nejčastější typy služeb poskytovaných v Iráku a Afghánistánu patří především bezpečnostní služby jako: ostraha nevojenských zařízení (bezpečnost budov), zajištění osobní ochrany vysokých státních úředníků, ochrana civilních a humanitárních konvojů. (Chesterman et al. 2007: 84) Najaté subjekty také zajišťují údržbu a nabíjení zbraňových systémů (například bombardér B-2 Stealth). Jejich oblast působení zahrnuje i výcvik místních ozbrojených sil. Dále mohou zajišťovat podporu strategických zdrojů, jako společnost Erinys, která získala lukrativní smlouvy na zajištění bezpečnosti ropovodu. (Singer 2004b: 4-5) Mnoho SVS bylo také najato například k zajištění ochrany zaměstnanců velkých dodavatelů; najaly si je také irácké společnosti či jiné soukromé zahraniční společnosti.

139 Globální bezpečnost v Obamově éře (Chesterman et al. 2007: 84) SVS zde pomáhají poskytovat (distribuovat) jídlo, logistické služby, řídit automobily, nebo monitorovat průjezdy konvojů. (Isenberg 2009) Následující graf ukazuje rozložení poskytovaných služeb v Iráku. Předpokládá se, že stejné typy služeb jsou poskytovány i v Afghánistánu bohužel americké ministerstvo obrany nemá dostatek dat a informací k tomu, aby bylo možné přesně postihnout zastoupení jednotlivých typů služeb i v této zemi. (Schwartz 2009: 13) Graf 1: Irák: Typy služeb SVS poskytovaných americkému Ministerstvu obrany září 2009 Zdroj: Schwartz 2009: 9 V Afghánistánu například pouhé dva roky po zahájení konfliktu bylo registrováno 59 SVS. (Meyer 2007) Plní zde podobné úkoly jako v Iráku. Nahrazují pravidelnou armádu a přebírají část jejích úkolů: udržují zbraně, poskytují logistické a výcvikové služby. Afghánský prezident Hamid Karzai je ochraňován společností DynCorp. (Singer 2004: 4-5) SVS také dodávají a distribuují zásoby pro afghánské jednotky (Antonov Airlines) a ochraňují tamní vládu (MPRI zde pro tyto účely měla vyhrazeno 250 zaměstnanců). (Petersohn 2008: 25; Valero 2008) Při nasazení SVS pozorujeme dva protichůdné jevy. Na jedné straně se ukazuje, že jejich nasazení může být za určitých podmínek přínosné jak pro operaci samotnou, tak pro její aktéry. Někdy se dokonce jejich nasazení zdá být nevyhnutelné (viz následující informace o SVS kapacitách a počtech

140 Globální bezpečnost v Obamově éře v Iráku a Afghánistánu). Na druhé straně toto využívání SVS sebou přináší i spoustu rizik a negativ, která nás mohou utvrzovat v tom, že pro tyto operace nejsou vhodné. V následující části porovnám některé příklady pozitivních a negativních aspektů využití SVS v Iráku a Afghánistánu. Je třeba si uvědomit, že negativní i pozitivní aspekty jsou velmi často provázané; většinou se dá každá pozitivní zkušenost se SVS vyvrátit nějakou negativní a naopak. (např. Jennings 2006 nebo Avant 2004) Na to, abychom mohli tvořit nějaká jednotná a finální stanoviska o působení SVS, máme zatím málo informací a dat. Zároveň je potřeba SVS i nadále pozorovat při jejich využití v praxi a sbírat další vhodná data o jejich působení. Pozitivní aspekty využití SVS Využívání SVS v Iráku a Afghánistánu představuje pro USA obrovskou pomoc v oblasti kapacit. Americká armáda se podstatně zmenšila od ukončení studené války: z původních jednotek v roce 1991 na jednotek v roce (Kinsey 2006: 95) Ministerstvo zahraničí má jen odhadem agentů diplomatické ochrany na celém světě, kteří jsou vládními zaměstnanci, a pouhých 36 jich je nasazeno v Iráku. Pro porovnání, Blackwater [měl] sám skoro zaměstnanců v Iráku, nemluvě o dalších stovkách pracujících pro DynCorp a Triple Canopy. Kromě toho Ministerstvo zahraničí říká, že by mohlo trvat celé roky, než určí případné nové agenty, odsouhlasí je, vyškolí a rozmístí 74. (Scahill 2008) Není tedy žádným překvapením, že je potřeba chybějící kapacity pro tak náročné operace doplnit. V opačném případě je těžké operace provádět úspěšně a dovést je do zdárného konce. Samotné Ministerstvo obrany SVS pro svou práci v těchto oblastech potřebuje. Poměr najatých zaměstnanců SVS oproti pravidelné armádě je v jednotlivých operacích zhruba půl na půl. Celkový počet zaměstnanců SVS k září 2009 činil mužů v porovnání se muži americké armády tedy celkem 53 % členů SVS podílejících se na obou operacích. 74 Vlastní překlad: The State Department has only an estimated 1,450 diplomatic security agents worldwide who are actual government employees, and only thirty-six are deployed in Iraq. In contrast, Blackwater has nearly 1,000 operatives in Iraq alone, not to mention the hundreds more working for DynCorp and Triple Canopy. Moreover, the State Department says it could take years to identify prospective new agents, vet them, train them and deploy them.

141 Globální bezpečnost v Obamově éře Graf 2: Poměrné zastoupení SVS oproti pravidelné armádě září 2009 Zdroj: Schwartz 2009: 2 Kromě nasazení v Iráku a Afghánistánu jsou další zaměstnanci SVS a jednotky americké armády rozmístěny i v okolních státech. Například v Camp Arifjanu a Kuvajtu armáda závisí na SVS, kteří zde opravují a udržují vozidla používaná v Iráku a Afghánistánu jako například bojové vozidlo Bredley a pancéřové vozy pro převoz osob. (Schwartz 2009: 4) Tabulka 2: Poměrné zastoupení SVS oproti pravidelné armádě září 2009 Oblast SVS Jednotky armády Poměr Irák ,87 : 1 Afghánistán ,63 : 1 Okolní státy ,87 : 1 Zdroj: Schwartz 2009: 9 Jsou tedy zastoupeny ohromným počtem mužů, bez kterých by se hladký průběh operací neobešel. Kromě toho umožňují armádě, aby se mohla věnovat jiným, mnohem důležitějším úkolům. SVS totiž často zastupují činnosti nebojové povahy jako jsou logistické služby, údržbu zbraní, školení, poskytování materiálu, osobní ochranu, výzvědné služby aj. takže armáda se pak může soustředit na

142 Globální bezpečnost v Obamově éře skutečně důležité a neodkladné úkoly související s přímým bojem. (Singer 2004b: 4) Důležité kapacity jsou uvolněny a mohou být využity pro mnohem náročnější úkoly. To, jak může být náhrada SVS složitá, vykresluje i případ se společností Blackwater nyní přejmenovaná na Xe (Guradian 2009) v Iráku, kdy po závažném incidentu (viz Negativní aspekty využití SVS), nemohlo jejich stažení ihned proběhnout. USA byly na jeho službách natolik závislé, že neměly Blackwater jak nahradit (v ideálním případě armádou). Již v únoru 2009 USA prohlašovaly, že do jara 2009 zde Blackwater nebude působit. Paradoxní ovšem je, že ten stejný měsíc vláda uzavřela s touto společností nový kontrakt v hodnotě 22,2 milionů USD. (McElhatton 2009) Ještě v únoru 2010 zde působilo kolem 250 zaměstnanců a další pouze přestoupili do jiných SVS. (Williams 2009; CBS News 2010) V oblasti finanční náročnosti můžeme pozorovat dva protichůdné jevy. Někteří odborníci tvrdí, že outsourcing je dobrým způsobem, jak ušetřit finanční prostředky, jiní naopak říkají, že operace svěřené SVS se značně prodražují. Zastánci využívání SVS kvůli nižším finančním nákladům uvádějí předpoklad, že soutěživost mezi společnostmi je vede k tomu, že se snaží služby poskytovat za výhodné ceny (Avant 2007: 458). Na příkladu Iráku a Afghánistánu se ukazuje, že najímání SVS pouze na krátkodobé úkoly dovede ušetřit finanční prostředky. Jakmile se objeví určitý neodkladný problém, který je nutné řešit ihned, SVS jej splní a zemi, kde byla nasazena, stejně tak rychle opustí, když je úkol vyřešený. V dlouhodobém měřítku pak SVS vycházejí finančně nevýhodně (viz Negativní aspekty využití SVS; Schwartz 2009: 2). Ovšem, je velmi těžké toto pravidlo potvrdit vzhledem k nedostatečnému množství dat, na kterých by bylo možné tyto předpoklady prověřit. Ve skutečnosti si nikdo není jistý, zda jsou SVS v souhrnu skutečně levnější. (Isenberg 2009: 29) Další výhodou, která bývá často u SVS zmiňována, je jejich efektivita. SVS nejsou zatíženy nepružným byrokratickým aparátem. Obvykle také nemusí podstupovat problémy spojené s náročnou komunikací a koordinací jako v případě spojených mezinárodních sil. (Lewis 1993; Krishan 2008) Na základě tohoto tvrzení se dá předpokládat, že pokud armáda USA operuje v těchto oblastech v rámci koaličních sil (NATO) a plní úkoly ve velkých provázaných jednotkách, pak může být její flexibilita značně snížena: Na rozdíl od státně založených operací, aktéři orientovaní na zisk mohou vyslat prostředky do oblastí snadněji a rychleji prostřednictví existujících uspořádání a vyhýbání se politickým požadavkům na národní a mezinárodní úrovni. 75. (Spearin 2005: 242) Je třeba si uvědomit, že pokud jsou aktéři motivováni ziskem (jak se u SVS jako soukromých společností předpokládá), snaží se jednat rychle a efektivně, aby neztrácely své klienty a spolupráce pokračovala i v budoucnu. Pokud budou jednat pružně, pak mohou postupně provádět více operací pro více klientů a tím mít větší zisky (Spear 2006). SVS také zaměstnávají bývalé špičkové armádní příslušníky a nabízí tak skutečné odborníky pro práci v terénu. V Iráku jsou tak v rámci SVS nasazováni bývalí členové amerických speciálních jednotek, jedni z nejlepších na světě. (Singer 2004b: 9) 75 Vlastní překlad: Unlike state-based operations, profit-seeking actors can send assets more readily and quickly into an area through existing arrangements and the avoidance of political demands found at the national and multinational levels.

143 Globální bezpečnost v Obamově éře Často je též zmiňována vysoká míra flexibility u SVS. Například v Iráku byly SVS schopny velmi rychle vstoupit na území a začít ihned provádět nezbytné činnosti. Jakmile úkoly dokončí, jsou schopny se z území stejně rychle stáhnout. (Avant 2007) Pokud pak tyto společnosti jednají bez zbytečných prodlev, které mohou navyšovat riziko vymknutí konfliktu z kontroly a tím navyšování dalších výdajů na jeho řešení dovedou šetřit jak prostředky, tak lidské životy. Negativní aspekty využití SVS Nejčastějším problémem, zmiňovaným v souvislosti se SVS, je jejich nedostatečná kontrola. Nedostatečná kontrola se projevuje ve více oblastech: při uzavírání smluv samotných, kontrole finančních nákladů na jejich nasazení, kontrole jejich činnosti a v neposlední řadě při trestání přestupků společností samotných i jejích zaměstnanců. Americká vláda má uzavřené velké množství smluv se SVS pro práce v Iráku a Afghánistánu. Kontraktů je uzavřeno tolik, že dohlížet na všechny je velmi těžké a to jak na jejich uzavírání, nad jejich počty a cenami, tak na jejich plnění. Například v roce 2003 ani samotná Bushova vláda nevěděla, kolik přesně byla celková částka vynaložená na jejich nasazení; náklady pouze odhadovala na 4 miliardy USD měsíčně. Rozpočtový ředitel Bílého domu, Joshua Bolten, tehdy prohlásil, že ani není schopen předpovídat cenu vynaloženou na účetní rok (Wood 2003) Obecně problém spočívá v nedostatku přesných a kompletních informacích o nasazených SVS. Vládní činitelé pak nemohou podnikat včasné a patřičné kroky k nápravným opatřením, pokud k tomu nemají dostatek podkladů. Nedostatek informací o SVS také zamlžuje i informace o tom, zda a kolik kontraktorů je pro určité operace skutečně potřebné využít. Například v roce 2006 jeden velitel praporu v Iráku nebyl schopen určit počet tlumočníků od soukromých kontraktorů, které jednotce poskytovaly své služby. (Hutton 2009: 4) Stejně tak dokumentace k rekonstrukci v Afghánistánu v letech 2004 a 2005 (dokumentace od Agentury spojených států pro mezinárodní rozvoj - United States Agency for International Development, USAID), která pak sloužila jako podklad k tvorbě celkové strategie pro obnovu země, neobsahovala informace o různých dodavatelích (SVS, bezpečnostních společnostech). Tyto informace byly obsaženy až v jednotlivých projektech. Takové případy pak vedou k neschopnosti plánovat a vést jakékoliv akce efektivně. Je potřeba, aby existovaly kompletní a úhrnné soubory informací o působnosti SVS v Iráku a Afghánistánu. Některé statistiky se na SVS dokonce vůbec nevztahují. Například do konce roku 2008 bylo v Iráku zabito kolem zaměstnanců SVS, ale tato data nejsou v zásadních dokumentech uvedena, na rozdíl od úmrtí armádních vojáků, kterých do roku 2008 bylo zabito (Krishan 2008: 14) Ve finanční oblasti můžeme detekovat několik zásadních problémů, které mohou vést k navýšení nákladů na využívání SVS: nedostatek souhrnných informací o výdajích na SVS, špatné nakládání s finančními prostředky samotnými a podvody s finančními prostředky. Všechny problémy mohou vznikat jak na straně americké vlády a vedení operací, tak na straně samotných SVS. Špatné nakládání s finančními prostředky souvisí již s předtím zmiňovanou špatnou kontrolou. Tím, že neexistují žádné přesné údaje o tom, kolik je kde SVS, a co přesně dělají, tak se na jednu a tu samou činnost mohou

144 Globální bezpečnost v Obamově éře najmout dvě různé SVS. Tím pádem dochází ke zbytečným duplicitám a navyšování výdajů. (Hutton 200: 8) Nedostatek přesných informací o finančních údajích vynaložených na SVS znemožňuje vytvořit přesný rozpočet výdajů a jeho kontrolu. Například v roce 2005 nemělo k dispozici ani Ministerstvo obrany, vláda či USAID žádná data o přesných výdajích na SVS (Hutton 209: 5). V roce 2006 pro změnu nemělo Ministerstvo obrany jasno v tom, na co mají kontraktoři v Iráku z titulu vládní pomoci nárok to ho stálo o 43 milionů USD více, protože zaměstnanci soukromých společností dostávali zdarma stravu a příspěvek na jídlo. (Hutton 2008: 5-6) Najímání SVS je také často vystaveno různým podvodům a korupci. Například jedna americká společnost operující z Kuvajtu zaplatila statisíce dolarů na úplatcích americkým úředníkům, aby vyhrála zakázky v hodnotě 11 milionů USD od americké vlády. (Schmitt 2007) Společnost Blackwater se zase snažila zakrýt incident v Bagdádu podplácením příbuzných obětí, aby se vyhnula obviněním. (Broder 2007) Velká část negativních dopadů v důsledku vysokých nákladů je spojena se smlouvami typu cost-plus, u kterých nejsou stanoveny fixní ceny. Klient tak platí fixní poplatky a k tomu si SVS dále účtuje ceny navrch podle provedených prací a vynaložených financí na materiál. To je pro klienta velmi nevýhodné. SVS si tak může účtovat různé výdaje, které ale ve skutečnosti nemusela provést, nebo je neposkytla v takovém rozsahu. Například společnost Halliburton je podezřelá z několika různých přečinů za účelem vlastního obohacení: z předražování benzínu, fakturování jídla, které nebylo nikdy uvařeno a vození prázdných palet z místa na místo. (Singer 2004b: 7) K těmto přestupkům dochází nejen z důvodu nespolehlivosti zaměstnanců na straně SVS a úředníků americké vlády, ale také z důvodu nedostatku zaměstnanců amerických kontrolních úřadů, kteří by měli dohlížet na velký počet kontraktů uzavřených se SVS. Často tak mohou být některé nedostatky objeveny až po hloubkových analýzách auditorů. Peter W. Singer to okomentoval slovy: To, že máte 41 pracovníků, kteří dohlížejí na smluv je úděsné, neustále se to zhoršuje a svědčí to o tom, že vláda již překročila hranici, která vymezuje inteligentního klienta. 76 (Witte 2005: E01) Výdaje na jednotlivé společnosti jsou opravdu velké, a je proto důležité dbát na jejich kontrolu: zda skutečně dochází ke správnému naplnění objednaných služeb a ne pouze k plýtvání peněz a dalším nedostatkům. Následující tabulka pro představu uvádí o jak ohromné finanční toky na SVS se v případě operací v Iráku a Afghánistánu jedná. Tabulka 3: 20 největších SVS v Afghánistánu a Iráku podle výdajů na jejich služby v letech KBR Inc (formerly known as Kellogg Brown and Root) $16,059,282, DynCorp International (Veritas Capital) $1,838,156, Vlastní překlad: The fact that you have 41 people doing oversight for 6,500 contracts is just stunning, It's only getting worse, and it just points to the fact that the government is behind the curve when it comes to being a smart client.

145 Globální bezpečnost v Obamově éře Washington Group International Inc $1,044,686, IAP Worldwide Services Inc (Cerebus Capital Management LP) $901,973, Environmental Chemical Group $899,701, L-3 Communications Holdings Inc $853,535, Fluor Corp $736,853, Perini Corp $720,859, Orascom Construction Industries (OCI) $617,089, Parsons Corp $579,265, First Kuwaiti General Trading And Contracting Company WII $495,404, Blackwater USA $485,149, Tetra Tech Inc $362,107, AMEC PMC $317,171, Laguna Pueblo (Laguna Construction Company Inc.) $312,677, AECOM Technology Corp $293,731, Toltest Inc $266,595, Lockheed Martin Corp $244,376, Weston Solutions Inc $230,982, Red Star Enterprises Ltd $193,374,320 Zdroj: The Center for Public Integrity 2008 Při nasazení SVS v Iráku a Afghánistánu může hrozit podrývání lokální autority a suverenity států. Takové nasazení může být vnímáno jako novodobý kolonialismus. (Renou 2005: 110) Státy jako USA si mohou najímat SVS a vysílat je do chudších, méně rozvinutých zemí, prosazovat zde demokratické hodnoty a přitom posilovat svou vlastní moc. Přirozeně tak místní občané jejich přítomnost berou velmi negativně, jako cizí prvek, který by neměl operovat na jejich území. USA se například v Iráku i Afghánistánu snaží tyto dopady zmírnit tím, že zaměstnává soukromé společnosti a občany z těchto zemí. Vedlejším přínosem tak bývá i to, že zaměstnávání místních občanů pomáhá krátkodobě posílit ekonomiku země. Na oplátku mají americké jednotky k dispozici podporu a znalosti místních lidí. (Schwartz 2009) V tomto směru je značný rozdíl mezi Irákem a Afghánistánem bohužel neexistuje dostatek informací o tom, jaký je vztah mezi procentuálním podílem amerických a místních kontraktorů, který by mohl dojít k jasným a podloženým závěrům.

146 Globální bezpečnost v Obamově éře Tabulka 4: Poměr zaměstnanců SVS podle státní příslušnosti Irák září 2009 SVS celkem Občané USA Občané ostatních států Občané Iráku Počet Procenta 100 % 26 % 47 % 26 % Zdroj: Schwartz 2009: 10 Tabulka 5: Poměr zaměstnanců SVS podle státní příslušnosti Afghánistán září 2009 SVS celkem Občané USA Občané ostatních států Občané Afghánistánu Počet Procenta 100 % 9 % 16 % 78 % Zdroj: Schwartz 2009: 13 Ne vždy se dá na SVS a jejich jednání spoléhat. Na rozdíl od armády, která má naprosto pevný řád, její jednání je striktně řízeno, a jen tak se z bojové zóny nestáhne, SVS mají mnohem volnější ráz a mohou snadno bojové oblasti z různých příčin opustit. Například Linda K. Theis z amerického velení dodává: "Nemůžete dát civilistům rozkaz jít do válečné zóny, lidé to podepíší a půjdou ale mohou také vycouvat. 77 (Wood 2003) Potvrzují to i případy z praxe. Po zabití dvou Jihokorejských zaměstnanců jedné SVS v Iráku se dalších 60 jejich kolegů z operace stáhlo. (Holmqvist 2003: 29) Na rozdíl od běžných vojáků jim totiž za stažení z akce nehrozí žádné postihy. Takové případy pak mohou mít nedozírné následky a ohrozit celou akci. K tomu téměř došlo v roce 2003, kdy USA najala SVS na logistické služby v Iráku. Ty nebyly schopné poskytnout své služby včas a dostatečné kvalitě. Vinou toho pak armáda byla ubytována v primitivních přístřešcích a pošta chodila s několika týdenním zpožděním, přestože bylo za všechny služby řádně zaplaceno. (Wood 2003) Ještě závažnější dopady z hlediska nespolehlivosti bývají jednotlivé incidenty vyvolané zaměstnanci SVS. Takovým je například i médii často zmiňována kauza v Iráku týkající se společnosti Blackwater. Zaměstnanci této společnosti v Bagdádu v roce 2007 bezdůvodně postříleli 17 iráckých civilistů při průjezdu amerického diplomatického konvoje. Mezi zastřelenými byly též děti. (The New York Times 2008) Není divu, že krátce poté se společnost přejmenovala na Xe. (Guardian 2009) Toto byl první 77 Vlastní překlad: You cannot order civilians into a war zone, people can sign up to that -- but they can also back out.

147 Globální bezpečnost v Obamově éře případ, kdy se takovýto incident začal prošetřovat a byly podniknuty nezbytné právní kroky. Tato kauza byla a je důležitá i vzhledem k tvorbě regulace SVS, protože může posloužit jako precedens pro další podobné kauzy. Americký soud však na přelomu roku všechna obvinění vůči zaměstnancům zamítl. Nebylo tomu z důvodu pochybností o vině zaměstnanců, ale především kvůli formálním chybám žalobců, kteří s výpověďmi obžalovaných nakládali tak, že porušovali jejich práva. (Novinky 2009) Jedním z důležitých výsledů této kauzy bylo, že SVS začaly podléhat irácké jurisdikci předtím nemohli být zaměstnanci SVS soudně stíhání podle iráckého trestního zákoníku a měli imunitu. (Risen 2009) Blackwater byl obviněn i z několika dalších přestupků: nepovolené ozbrojování a podvody předstírané fakturace a jiné. (Los Angeles Times 2009; Leoning 2010) Samostatným velmi širokým tématem je regulace SVS. USA je z tohoto hlediska zajímavým příkladem snah o regulaci SVS. Několik různých regulačních pravidel bylo vyvinuto a schváleno aplikovatelné buď přímo na SVS jako právnické osoby, nebo na jejich zaměstnance jako fyzické osoby. Snahy o regulaci jsou motivovány především některými negativními zkušenostmi a nedořešenými otázkami z jejich nasazení některé vycházejí přímo z praxe v Iráku a Afghánistánu. Hlavními otázkami jsou především: jak zjistit koordinaci mezi vojáky a zaměstnanci SVS, jak trestat zaměstnance SVS, pokud spáchají nějaký zločin, jak nastavit určité standardy pro implementaci smluv s SVS. (Chesterman et. al. 2007: 85) USA má zavedený licenční systém, který vydává SVS licence a zároveň může zahájit trestní řízení. 78 (Chesterman et al. 2008: 160) Přesto je tento licenční systém předmětem kritiky, protože smlouvy jsou řízeny několika administrativními úseky a systém tím pádem postrádá konzistentnost. Po té, co je společnosti licence udělena, už na ni žádný orgán řádně nedohlíží. (Holmkvist 2003: 51; Newell et al. 2006: 94) USA přijaly také zákon o vojenské jurisdikci na území cizích států (Militatary Extraterritorial Jurisdiction Act, MEJA), podle kterého je možné stíhat civilní zaměstnance v Iráku a Afghánistánu, ovšem vztahuje se pouze na občany USA a tresty vyšší než 12 měsíců odnětí svobody. (Krishan 2008: 19) V roce 2007 proto bylo rozhodnuto, že tato právní úprava se bude vztahovat na všechny SVS najaté některou americkou vládní agenturou. (Groner 2004) Dalším používaným nástrojem je Jednotný vojenský soudní řád (Uniform Code of Military Justice, UCMJ). Od roku 2007 se začal aplikovat i na SVS, předtím se aplikoval pouze v případě, když Kongres vyhlásil válku. Zaměstnance SVS je možné postihnout i pro trestný čin vraždy. (Krishan 2008: 19) Přesto se odborníci o těchto nástrojích vyjadřují jako o neefektivních. Peter W. Singer o nich prohlásil: bez nové právní úpravy [UCMJ], kdykoliv náš vojenský činitel [v USA] se setká s případem podezřelých trestných činů spáchaných dodavateli [SVS] v operacích jako v Bosně, Kosovu, Iráku nebo 78 Může udělit pokutu od 1 milionu do 10 milionů USD, nebo do 10 let nepodmíněného trestu.

148 Globální bezpečnost v Obamově éře Afghánistánu, nemá žádné nástroje na to, jak je vyřešit 79. (Matthews 2009) Podle něj totiž nejsou SVS téměř nikdy na základě těchto dvou nástrojů obviněni a vždy se jim podaří proklouznout nějakou škvírou v zákoně. Přestože bylo v Afghánistánu spáchánu velké množství přestupků a trestných činů, zákon MEJA nebyl zcela aktivní. Poprvé byl aplikován až v roce 2007 na kauzu střelby na civilisty společností Blackwater v Bagdádu. (Matthews 2009) George W. Bush versus Barack Obama Aféra okolo hojného využívání SVS v Iráku a Afghánistánu se objevila v období úřadování prezidenta George W. Bushe, během něhož byly zahájeny tyto dvě rozsáhlé válečné operace. Za jeho úřadu se smlouvy s různými soukromými kontraktory pod Americkým ministerstvem obrany téměř zdvojnásobily. V roce 1993 bylo vynaloženo 200 miliard USD za poskytování služeb v rámci smluv Ministerstva obrany USA, v roce 2008 (na konci Bushova úřadu) už to bylo okolo 400 miliard USD. Jak je zřejmé z následujícího grafu, útraty za SVS rapidně rostly během Bushova úřadu, stejně tak narůstalo i samotné najímání SVS. Graf 3: Hodnota uzavřených smluv se SVS Ministerstvo obrany USA Zdroj: Schwellenbach Vlastní překlad: without the new law [UCMJ], whenever our military officers [in US] came across episodes of suspected contractor crimes in missions like Bosnia, Kosovo, Iraq or Afghanistan, they had no tools to resolve them,

149 Globální bezpečnost v Obamově éře Na druhé straně ale také značně klesl počet případů podvodů a korupce, které vládní vyšetřovatelé předali žalobcům přestože nárůst SVS byl ohromný. Pravděpodobně to souvisí s tím, že také klesal počet zaměstnanců ministerstva, kteří se zabývali prošetřováním podvodů a tím pádem, nebyl dostatek kapacit na to, aby byly všechny případy objeveny a řádně prošetřeny. Pozornost vyšetřovatelů se také zaměřila na boj s terorismem a byla odvedena od SVS. (Schwellenbach, 2009) Bush se skutečně hojnému využívání SVS nebránil. Už v roce 2000 prohlásil, že nechá SVS soutěžit s vládními zaměstnanci o míst. V roce 2001 Pentagonem nasmlouvaná pracovní síla poprvé překročila počty zaměstnanců Ministerstva obrany. (Isenberg 2009: 19) V dubnu 2003 iniciativa na čas ustala v souvislosti s rezignací tajemníka Whita, který v úřadě strávil dva roky naplněné neustálými spory s ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem. White upozorňoval pracovníky ministerstva obrany, kteří zodpovídali za uzavírání armádních smluv, za personál a finance, že armáda nemá k dispozici základní údaje potřebné k efektivnímu řízení bobtnajícího počtu SVS. To se jasně ukázalo, když armáda kongresu sdělila, že počet SVS, jež používá, se pohybuje mezi až osob nebyla vůbec schopna sdělit přesné číslo. (Isneberg 2009) Objevily se také spekulace investigativních žurnalistů o nepřímém ovlivňování. Například smlouva s KBR v hodnotě 3 milionů USD byla vedena bývalým viceprezidentem Dickem Cheneym. Společnost předtím věnovala více než 2,2 milionu USD na republikánské aktivity, včetně Bushovi prezidentské kampaně v roce Společnosti Blackwater, CACI International a Titan PAC věnovaly mnohem více peněz na podporu Republikánské strany než Demokratické strany během volební kampaně v roce Titan utratil USD na různé republikánské výbory a kandidáty v roce 2004, oproti USD pro demokraty. (Rosemann 2005: 84) Do určité míry tedy v Bushově prosazování SVS mohla hrát roli i provázanost a finanční podpora ze strany SVS samotných. Barack Obama již ve své prezidentské kampani naznačil, že nehodlá vyloučit možnost využívání SVS. Zároveň potvrdil, že nepodepíše žádný zákon, který by SVS přímo zakazoval nasazovat do vojenských operací. Obama po převzetí úřadu vstupoval do velmi těžké situace. Bushův úřad byl především v Iráku značně závislý na podpoře SVS a počty zaměstnanců SVS, jak už bylo řečeno dříve, převyšovaly pravidelnou armádu. Není divu, že poradci Obamy situaci před jeho nástupem do funkce označili takto: Jsme v takové pozici, kdy kvůli špatnému plánování a sérii katastrofálních politických kroků Bushova úřadu, musíme spoléhat na soukromé bezpečnostní dodavatele. 80 (Scahill 2008: 21) To i jasně vystihuje rozdílný přístup mezi oběma úřady k otázkám najímání SVS. Zatímco Bush značně spoléhal na jejich služby a v momentě kdy bylo potřeba nasadit do vojenských operací velké množství mužů, neváhal k tomu využít SVS - Obamův postoj je v těchto otázkách rezervovaný a klaní se spíše k využívání státních zaměstnanců a pravidelné armády (navyšování jejich počtu na úkor SVS). Obama adresoval zvýšení odpovědnosti těchto společností a začal se zabývat řešením problémů kontraktorů již v době získání senátorského mandátu. V roce 2007 tak představil zákon o transparentnosti a odpovědnosti v armádě a bezpečnosti (Transparency and Accountability in 80 Vlastní překlad: We are in a situation where, because of bad planning and a series of disastrous policy choices by the Bush Administration, we re forced to rely on private security contractors

150 Globální bezpečnost v Obamově éře Military and Security Act) a dodatky k zákonu o autorizaci obrany (Defense Authorization Act) z roku Požadoval, aby federální agentury podávaly Kongresu zprávy o počtech najatých vojenských kontraktorů, jejich úmrtích, zraněních a disciplinárních řízeních vedených proti nim. Tyto návrhy sice byly předloženy, ale nikdy nevešly v platnost. V únoru 2009 představila Obamova vláda řadu reforem ke snížení státních výdajů na SVS a řadu jimi poskytovaných služeb a zároveň na navracení některých úkolů a pravomocí zpět státním zaměstnancům. (Isenberg 2009) Obamova administrativa se rovněž zavázala ke zlepšení kvality a způsobilosti státních zaměstnanců, kteří mají dohled nad auditem a finanční správou nasmlouvaných kontraktorů a vynakládají tak měsíčně miliardy dolarů jak v rámci smluv s kontraktory samotnými, tak při následných úkonech souvisejících s kontrolou finančních toků a průběhu poskytovaných služeb. To, že statní zaměstnanci mají pečlivě dbát na dodržování/porušování smluv se SVS může být například situace, kdy vrcholní představitelé na Americké ambasádě v Iráku odmítli potrestat příslušníky společnosti Blackwater, kteří podávali křivá svědectví o neoprávněném použití zbraní a střílení v Bagdádu v roce 2005 (další incident společnosti Blackwater). Důvodem pro odmítnutí trestu byla podle příslušníků ambasády skutečnost, že nechtěli snížit morálku těch, kteří uzavřeli smlouvu o bezpečnosti práce. (USA Today 2009) 81 Podobné příklady dokládají, jak je velmi důležité připravit reformu, která zajistí na všech úrovních odpovídající kvalitu a způsobilost jednotlivých státních zaměstnanců v otázkách outsourcingu bezpečnostních služeb a kontroly zaměstnanců za ně zodpovídajících. Všechny tyto posuny dokládají, že Obamova administrativa nechce příliš spoléhat na najímání SVS - oproti Bushovi. Obama chce naopak počet využívaných SVS snížit a lépe je kontrolovat. Nadále však nebyly podniknuty žádné výrazné kroky, které by počty SVS snižovaly. Nebyly zatím představeny ani žádné nové systémy, které by pomohly lépe monitorovat SVS a postihovat jejich přečiny. Obama zároveň otevřeně přiznává, že je nemožné vést současné operace bez přítomnosti alespoň omezeného počtu SVS. Obzvláště po té, co se Obama zavázal vyslat do Afghánistánu posily v podobě dalších vojenských jednotek. Od počátku jeho zvolení prezidentem až do konce roku 2009 se tak počet armádních příslušníků v této oblasti zdvojnásobil. Nové jednotky mají za úkol stabilizovat zemi, ve které se bezpečnostní situace od roku 2008 postupně značně zhoršovala. (Scahill 2009; Youssef 2008) Takové navýšení počtu armádních jednotek potažmo vedlo k opětovnému navýšení zaměstnanců SVS v Afghánistánu. Ačkoliv tedy někteří zaměstnanci byli na jedné straně staženi z Iráku, tak jak Obama sliboval, jejich nasazením v Afghánistánu je opět souhrnný počet SVS působících v těchto dvou oblastech totožný jako před jeho nástupem do úřadu. Důvodem pro navýšení počtu SVS v Afghánistánu je ta skutečnost, že pokud do této oblasti vstupuje velké množství armádních jednotek, 81 Vlastní překlad: didn't want to lower the morale of those contracted to work security. Tento neoznámený incident dokonce předcházel známému incidentu v Bagdádu z roku Vyšetřování Úřadu diplomatických bezpečnostních služeb ukázalo, že příslušníci Blackwateru nebyli oprávněni k použití zbraní a vystřílení 70 nábojů na irácký automobil. Po střílení ostraha ihned místo činu opustila, aniž by zkontrolovala posádku automobilu.

151 Globální bezpečnost v Obamově éře potřebují zázemí SVS (ať už v oblasti logistiky, udržování zbraní a vozidel, či výcviku místní policie a armády). Graf 4: Počet vojáků a zaměstnanců SVS nasazených v Afghánistánu (Zdroj: Schwartz 2009: 12) Graf 5: Počet vojáků a zaměstnanců SVS nasazených v Iráku Zdroj: Schwartz 2009: 8

152 Globální bezpečnost v Obamově éře Závěr Moderní SVS si v oblasti mezinárodních vztahů vydobyly silnou pozici a staly se v řadě oblastí neodmyslitelnou součástí bezpečnostních struktur. SVS jsou velmi zajímavým fenoménem vzhledem k propojení soukromého sektoru (na straně SVS) se státním sektorem (propojení se státy, jejich vládními strukturami, mezinárodními organizacemi) na poli otevřených válečných konfliktů. Z tohoto netradičního aspektu, kdy jsou soukromé společnosti pověřeny státem, aby prováděly bojové či podpůrné služby ve válečných oblastech, vyplývá řada nedořešených otázek, ale také přínosů či rizik. Jaké konkrétní přínosy či rizika nasazení SVS ve válečných konfliktech přináší, můžeme pozorovat právě v Afghánistánu a Iráku, kde jsou tyto společnosti využity v opravdu velkém měřítku. Na jedné straně nám tyto operace ukazují, že za určitých podmínek dovedou být tyto společnosti prospěšné: poskytují nové kapacity nezbytné pro zdárné dořešení konfliktu, za určitých okolností mohou snížit náklady vynaložené na operaci, mohou jednat efektivněji a flexibilněji ve válečných zónách. Na druhé straně SVS přinášejí řadu rizik, která nás mohou utvrzovat v tom, že by ve válečných konfliktech neměly být nasazovány: nejsou dostatečně kontrolovány, jejich služby mohou za určitých podmínek vyjít mnohem dráž v porovnání s armádou, mohou podrývat lokální autority, nedá se na ně vždy spoléhat, mohou stát za vyvoláním různých závažných incidentů. Do oblasti Afghánistánu a Iráku jsou SVS nejčastěji vysílány USA, které se také více či méně úspěšně snaží vypořádat se všemi riziky a negativními dopady SVS. USA jsou na pomoci SVS v těchto oblastech značně závislé a je pro ně již nepředstavitelné zcela SVS přestat využívat, nebo dokonce zakázat. Hlavní problém při nasazení SVS tak v současné době tkví v nedostatečné právní úpravě a kontrole. Ačkoliv USA již přijaly některá právní opatření (licenční systém, MEJA, či UCMJ), ta nemají ve skutečnosti žádný přímý efekt na SVS nejsou například na jednotlivé případy spojené se SVS aplikovány, či taková opatření byla/jsou nějakým způsobem limitována. SVS samotné, jejich využívání a kontrola se vzhledem ke spoustě nedořešených otázek a nastalých problémů v Iráku a Afghánistánu staly předmětem politických zájmů a veřejné debaty v USA. Mezi vládou George W. Bushe a Baracka Obamy je zcela rozdílný pohled na využívání SVS. George W. Bush značně spoléhal na využívání SVS a za jeho vlády vzrostly počty zaměstnanců v Iráku a Afghánistánu Ministerstvo obrany pro tyto operace najalo takový počet SVS, jaký ještě od roku 1990 nikdy nevyužilo. V souvislosti s tím se ale také objevila spousta problémů a kontroverzí nejen s kontrolou SVS. Oproti tomu se Barack Obama snaží od počátku vstupu do úřadu snižovat počty najímaných SVS (alespoň podle svých slov). Sám také několikrát urgoval potřebu tvorby regulace a kontroly SVS. Bohužel od jeho nástupu do úřadu v podstatě k žádným rozdílům ve využívání a monitoringu SVS nedošlo. Ačkoliv byl počet SVS vyslaných do Iráku nepatrně snížen, na druhé straně byl v Afghánistánu navýšen. Barack Obama též neprosadil žádnou novou právní normu, která by upravovala působení SVS. Pro lepší uchopení celé problematiky SVS je důležité i nadále sledovat, jaký vliv tyto společnosti mají na mezinárodní bezpečnost a její aktéry (nejenom v Iráku a Afghánistánu) a získávat o nich nová data. Jak je zřejmé, jejich nasazení může přinášet za určitých podmínek pozitivní výsledky, na druhé

153 Globální bezpečnost v Obamově éře straně ale také spoustu negativních dopadů. USA by pro zlepšení situace měly především vytvořit jednotné databáze sběru dat a informací o SVS, aby skutečně měly přehled o všech svých smluvních partnerech. Musejí se také vypořádat s tvorbou vhodné regulace, která napomůže snazší kontrole SVS. Nejde pouze o to, aby byla taková regulace vytvořena, ale musejí také existovat přesně stanovená pravidla a nástroje pro postupy, jak se případné prohřešky a porušení zákonů budou řešit tedy jak skutečně regulaci implementovat v praxi. Bude nyní velmi záviset na dalších amerických vládách, včetně té Obamovy, zda se jí skutečně podaří prosadit nějaké nové monitorovací a regulační nástroje. Bohužel jsme zatím v případě současné vlády svědky toho, že žádné významné kroky v tomto směru zatím nebyly dosud učiněny. Literatura Additional Protocol I to the Geneva Convention of 12 August 1949, relating to the Protection of Victims of International Armed Conflicts, Geneva, ICRC, Avant, Deborah D Think Again: Mercenaries. Foreign Policy, Issue 143, (http://www.foreignpolicy.com/articles/2004/07/01/think_again_mercenaries). Avant, Deborah D Contracting for Services in U.S. Military Operations, Political Science & Politics, Volume 40, Issue 3, 2007, str BBC News Profile: French mercenary Bob Denard. London. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/ stm) Brayton, Steven. Spring Outsourcing War: Mercenaries and the Privatization of Peacekeeping. Journal of International Studies, vol. 55, No. 2., str Broder, John M Report Says Firm Sought to Cover Up Iraq Shootings. The New York Times, New York. (http://www.nytimes.com/2007/10/02/washington/02blackwater.html). Caparini, Marina Domestic Regulation: Licencing Regimes for the Export of Military Goods and Services, In: From Mercenaries to Market: The Rose and Regulation of Private Military Companies. Ed. Chesterman, Simon; Lehnardt, Chia. New York: Oxford University Press. str CBS News Iraq to Blackwater: Get Out, Bagdad: CBS News. (http://www.cbsnews.com/stories/2010/02/10/world/main shtml). Convention for the Elimination of Mercenaries in Africa, O.A.U. Doc. CM/433/Rev.L, Elhatton, Jim New Deal for Blackwater, The Washington Post. US: The Washington Post. (http://www.washingtontimes.com/news/2009/mar/17/new-deal-for-blackwater-bucks-decision-byiraq/).

154 Globální bezpečnost v Obamově éře Geneva Centre for the Democratic Control of Armed Forces, Working Group on Private Military Companies. May Private Military Firms, Geneva: Geneva Centre for the Democratic Control of Armed Forces (http://www.dcaf.ch/pfpc/proj_privmilitary.pdf). Gifford, Shane The Armed Private Military Company and the Canadian Forces: The Next Step in Contractor Support? Canadian Army Journal, Volume 11, Issue 1 (http://www.army.forces.gc.ca/caj/documents/vol_11/iss_1/caj_vol10.4_full_e.pdf). Groner, Jonathan Untested Law Key in Iraqi Abuse Scandal, Legal Times. Guardian US security firm mired in Iraq controversy changes its name. UK: Guardian (http://www.guardian.co.uk/world/2009/feb/13/blackwater-changes-name-xe) Holmqvist, Caroline Private Security Companies: The Case for Regulation, Stockholm: SIPRI Police Paper No. 9. Human Rights First Private Security Contractors at War, New York: Human Rights First. (http://www.humanrightsfirst.info/pdf/08115-usls-psc-final.pdf) a (http://www.humanrightsfirst.org/us_law/pmc/pages.asp?country=us&id=10&misc1=exec-sum) Hutton, John P Contingency Contracting DOD, State, and USAID Are Taking Actions to Track Contracts and Contractor Personnel in Iraq and Afghanistan. Washington: United States Government Accountability Act. International Convention against the Recruitment, Use, Financing and Training of Mercenaries, General Assembly resolution 44/34 of 4 December Isenberg, David Dogs of War: WPPS World, United Press International (http://www.spacedaily.com/reports/dogs_of_war_wpps_world_999.html). Isenberg, David Private Military Companies in Iraq In: From Mercenaries to Market: The Rose and Regulation of Private Military Companies. Ed. Chesterman, Simon; Lehnardt, Chia:, New York: Oxford University Press. Str Jäger, Thomas; Kümmel, Gerhard Private Military and Security Companies. Chances, Problems, Pitfalls and Prospects, Wiesbaden, VS Verlag für Sozialwissenschaften. Jennings, Kathleen M Armed Services: Regulating the Private Military Industry, Fato report 532, Norway. (http://www.fafo.no/pub/rapp/532/532.pdf). Kelley, Matt Falsehood in Iraq Shootings Unpunished. USA Today (http://www.usatoday.com/news/world/iraq/ blackwater_n.htm). Kinsey, Christopher Corporate Soldiers and International Security : The Rise of Private Military Companies. London: Routledge.

155 Globální bezpečnost v Obamově éře Krishan, Armin War as business: technological change and military service contracting, Ashgate: Adelshort. Leonning, Carol Blackwater accused of fraud over many years. The Sydney Morning Herald. Sydney: The Sydney Morning Herald. (http://www.smh.com.au/world/blackwater-accused-offraud-over-many-years nxjx.html) Lewis, William H.; Sewall, John O.B United Nations Peacekeeping: Ends versus Means. Joint Force Quarterly, Number 1 (http://www.dtic.mil/doctrine/jel/jfq_pubs/jfq0801.pdf). Lilova, Iliana Problems with the Privatization of Counterterrorism. Příspěvek v rámci kurzu na Univerzitě v Montreálu. (http://www.erta-tcrg.org/cri6224/ /ct-privatization.htm). Los Angeles Times U.S. Says Contractors in Afghanistan Violated Gun Policy. (http://articles.latimes.com/2009/may/20/world/fg-afghan-guns20). Matthews, Williams New Law Subjects Contractors to Military Justice Federal Times. US: Federal Times. (http://www.federaltimes.com/index.php?s= ) Newell, Virginia; Sheehy, Benedict. Winter Corporate Militaries and States: Actors, Interactions, and Reactions. Texas International Law Journal, Volume 41, Issue 1. (http://www.allbusiness.com/legal/international-law/ html). Novinky Irácká vláda nařídila ochrance Blackwater opustit do týdne zemi. (http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/ iracka-vlada-naridila-ochranceblackwater-opustit-do-tydne-zemi.html) Petersohn, Ulrich: Outsourcing the Big Stick:The Consequences of Using Private Military Companies, Weatherhead Center for International Affairs, Harvard University, No (http://www.wcfia.harvard.edu/sites/default/files/petersohn_outsourcing.pdf). Private Military Companies/ Conractors, US: Private Military (http://www.privatemilitary.org/home.html) Renou, Xavier. March Private Military Companies Against Development Oxford Development Studies, volume 33, Issue 1. Str Reuters, The Associated Press U.S. Opens Way for Trial of 6 Blackwater Guards, The New York Times, New York: The New York Times. (http://www.nytimes.com/2008/08/17/world/americas/17iht-black html). Risen, James: Guards Plead not Guilty in 07 Killings in Baghdad, Herald Tribune, US: Herald Tribune (http://www.nytimes.com/2009/01/07/world/middleeast/07blackwater.html).

156 Globální bezpečnost v Obamově éře Rosemann, Nils The Privatization of Human Rights Violations Business Impunity or Corporate Responsibility?, The Case of Human Rights Abuses and Torture in Iraq, Non-State Actors and International Law, Issue 5, str Scahill, Jereme Obama s Mercenary Position. The Nation. (http://www.thenation.com/doc/ /scahill). Scahill, Jeremy Obama Will Not Rule Out Private Security Contractors in Iraq, The Nation (nalezeno na: Schmitt, Eric U.S. Says Company Bribed Officers for Work in Iraq. The New York Times, New York. (http://www.nytimes.com/2007/08/31/washington/31contract.html?_r=1). Schwartz, Moshe Department of Defense Contractors in Iraq and Afghanistan: Background and Analysis, Washington: CRS Report for Congress. (http://www.fas.org/sgp/crs/natsec/r40764.pdf). Schwellenbach, Nick Fraud Cases Fell While Pentagon Contracts Surged Procurement Experts Say More Investigators Are Required Public Integrity (http://www.publicintegrity.org/articles/entry/1243/). Silverstein, Ken; Burton-Rose, Daniel Private Warriors, London: Verso. Singer, Peter W Corporate Warriors: The Rise of the Privatised Military Industry. New York: Coronell University Press. Singer, Peter W. November 2004b. The Private Military Industry and Iraq: What Have We Learn and Where to Next?, Policy paper, Geneva: Geneva Centre for the Democratic Control of armed forces. (http://www.google.cz/#hl=cs&lr=&ei=oka-s- DeMJfsmwOTyND3Bg&sa=X&oi=spell&resnum=0&ct=result&cd=1&ved=0CAUQBSgA&q=The+Private +Military+Industry+and+Iraq%3A+What+Have+We+Learned+and+Where+to+Next%3F&spell=1&f p=b9e21ba82b6a7764). Spear, Joanna Market Forces: The Political Economy of Private Military Companies, Fato report 531, Norway: Allkopi AS. (http://www.fafo.no/pub/rapp/531/531.pdf). Spearin, Christopher. June Between Public Peacekeepers and Private Forces: Can there be a Third Way?. Peacekeeping. 242., Volume 12, Issue 2, str The Centre for Public Integrity The Top 100. Washington: The Centre for Public Integrity. (http://projects.publicintegrity.org/wowii/database.aspx?act=toponehundredcontractors). Valero, Enrique V : Private Military Industry Continues to Grow, National Journal, US. (http://www.govexec.com/dailyfed/0108/010908nj1.htm).

157 Globální bezpečnost v Obamově éře Williams, Timothy U.S. Won t Renew Blackwater s Contract in Iraq. The New York Times, New York: New York Times. (http://www.nytimes.com/2009/01/29/world/africa/29iht- 30blackwater html). Witte, Griff. April Contractor, Army Office Fell Short, Audit Finds Report Examines Reconstruction in Iraq. Washington Post, 23 rd. Washington: Washington Post. (http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/articles/a apr22.html). Wood, David Some of Army's Civilian Contractors Are No-Shows in Iraq. Newhouse news services. San Francisco: Corp Watch. (http://www.corpwatch.org/article.php?id=11163). World Prout Assembly Security Firms Challenge State Authority. Bellevue USA. (http://www.worldproutassembly.org/archives/2007/11/security_compan.html). Youssef, Nancy A Top U.S. commander warns that Afghan war could get worse. McClatchyNewspapers. US McClatchy Newspapers. (http://www.mcclatchydc.com/2008/10/01/53351/top-us-commander-warns-thatafghan.html#ixzz0kypbemam).

158 Globální bezpečnost v Obamově éře Protiteroristická politika EU a europeizace Raimonda Nováčková Abstrakt: Předkládaný příspěvek se věnuje spojení konceptu europeizace a protiteroristické politiky EU. První část pojednává o etymologickém vymezení samotného konceptu. Následuje představení definice a užití pojmu europeizace v rámci debaty o definičním sporu a stručné shrnutí literatury. Poté se článek krátce dotýká europeizace, jakožto tématu současného sociálněvědního výzkumu. Dále jsou rozpracovány přístupy ke studiu europeizace, a sice bottom-up a top-down perspektiva. Poslední část se snaží reflektovat vzájemnou vazbu protiteroristické politiky EU a europeizace, a to na analýze dvou vybraných studií, D. Nohrstedta a M. den Boerové, jež se tímto tématem zabývají. Na závěr je pak nabídnuto stručné shrnutí a potenciální impulsy a výzvy pro budoucí výzkum v této oblasti. Abstract: This paper discusses the concept of Europeanization and related counter-terrorism policy. The first part deals with the etymological definition of the concept. Afterwards follow a presentation of definitions and uses of the concept of Europeanization in the debate on definition dispute and a brief summary of the literature. Thereafter, article briefly touches on Europeanization as a contemporary social-science research. Furthermore, there are presented approaches to the study of Europeanization, namely bottom-up and top-down perspective. The last part tries to reflect the mutual binding counter-terrorism policy of the EU and Europeanization, and the analysis of two selected studies by D. Nohrstedt and M.den Boer, who deal with this issue. Finally, it is then offered a brief summary and potentional impulses and challenges for future research in this area. Etymologické vymezení konceptu europeizace Termín europeizace nelze primárně považovat za původní koncept, vycházející přímo z politologie. Dle některých autorů totiž kořeny pojmu europeizace pocházejí spíše z moderní historie, v níž tento pojem odkazoval k vývozu evropského vlivu a sociálních norem, např. v podobě imperiální nadvlády, institucionálního uspořádání či sociálních a kulturních hodnot. Z výše uvedeného lze vyvodit tzv. maximalistickou (starou) a minimalistickou (novou) interpretaci termínu. Zatímco maximalistická koncepce souvisí především s historickými a kulturními aspekty Evropy a je možno zde pozorovat pouze malou přímou souvislost s vlivem Evropské unie (dále jen EU), minimalistické pojetí v sobě zahrnuje proces institucionální adaptace a modifikace politik i politických procesů a je tedy velmi úzce

159 Globální bezpečnost v Obamově éře spojeno s působením EU jako takové. (Featherstone 2003: 5-6) Olsen dodává, že v současné literatuře a veřejných dokumentech můžeme ve většině z nich nalézt pod pojmem Evropa odkaz na EU a její členské státy. (Olsen 2002: 7) Z nového pojetí europeizace tak vyplývá, že koncept je spojován spíše s EU, jakožto evropskou organizací, nežli se samotným evropským kontinentem. (Havlík a Valterová 2007: 79) Na koncept europeizace je tedy v konečném výsledku možno nahlížet trojí optikou, a sice historickou, kulturní a politickou. Jak bylo uvedeno výše, z historické perspektivy chápeme europeizaci skrze export evropských politických institucí, politické praxe a způsobu života za hranice evropského kontinentu, a to především v době evropské kolonizace. Jako výborný příklad takovéhoto chápání europeizace může posloužit Britské společenství, v němž jeho členové užívají podobného politického systému, jenž se samozřejmě velmi citelně shoduje s britským modelem politické struktury. (Sittermann 2006: 3) Historickou dimenzí europeizace se zabývají i dva američtí antropologové, Borneman a Fowler. Ti poukazují na skutečnost, že moderní evropský řád, potažmo nová úroveň a intenzita evropského integračního procesu, jsou výsledkem a reakcí na dvě zničující světové války a rozdělení Evropy na západní a východní blok v době války studené, kdy amerikanizace západní části Evropy a sovětizace části východní byla vystřídána europeizací. Tu oba autoři vnímají jako intenzivní proces a soubor řady efektů, jež redefinují formy identifikace, související s teritoriem a obyvateli. Po skončení bipolárního konfliktu musel evropský kontinent znovu nalézt svůj význam a smysl. Evropa v současné době tedy musí definovat samu sebe, a to jak z vnějšího, tak i vnitřního hlediska, v němž je stále více ztotožňována se samotnou EU. Oba autoři zdůrazňují, že Evropa jakožto entita není stabilním, suverénním ani nezávislým objektem, ale existuje pouze v rámci určitých historických vztahů a vazeb. Jak řekl Pomian, jen špatný geograf může Evropu umístit do neměnných hranic, a jen špatný historik může Evropě vepsat stejný obsah, ať už z právního, ekonomického, náboženského či kulturního hlediska. (Dančák et al. 2005: 15) Evropa se tedy vymezovala postupně a spolu s tím se proměňoval i její historický význam. Rozvoj Europeanismu, tedy jakýsi pocit sounáležitosti Evropy a Evropanů, související především s hodnotami pokroku či svobody, se skrze evropský kontinent rozšířil až koncem 18. století, konkrétně pak v roce 1796, kdy Edmund Burke prohlásil, že žádný Evropan nemůže být úplným vyhnancem v žádné části Evropy. V rámci evropské politické organizace se též hovoří o aplikaci modelu národního státu, spojující teritoriální formu politické organizace (státy) s jednotlivými národy (obyvateli). Nicméně vytváření států, formování národů a rozvoj EU, jakožto evropské regionální organizace, by v žádném případě nemělo být zaměňováno se samotným procesem europeizace, a to z toho důvodu, že státy, jenž nejsou členy této organizace mohou býti europeizovány daleko více než samotní členové EU. (Borneman a Fowler 1997: ) Kulturní pojetí europeizace dle Sittermannové souvisí zejména s antropologií a odkazuje v prvé řadě k přetváření identit v současné Evropě, a to způsobem, který relativizuje národní identity, avšak bez nutnosti jejich samotného nahrazení. Transnacionální rozšiřování každodenních zvyklostí, idejí, hodnot a tradic se ale netýká pouze antropologie, ale sociálních věd obecně. K tomuto přístupu se vztahují témata jako občanství, standardizace kulturní praxe, zvyšující se množství osobních přeshraničních kontaktů apod. Mair tento druh europeizace označil za neformální, jejímž výsledkem je zvyšující se kulturní konvergence napříč evropským kontinentem. Dle Maira lze tento proces přirovnat např. ke konceptu znárodňování či globalizace. (Sittermann 2006: 3-4)

160 Globální bezpečnost v Obamově éře V neposlední řadě Sittermannová připomíná, že na europeizaci je nahlíženo prostřednictvím politické perspektivy, v jejímž rámci bývá evropský kontinent často spojován s EU jakožto regionální organizací. Politický přístup je dále rozdělován na tři úrovně, v nichž lze koncept europeizace uchopit. V první řadě lze europeizaci chápat jako rozšíření EU. (Moga 2010, Grabbe 2002) Z hlediska nově vstoupivších členů se pak jedná o zakončení transformačního procesu, jenž zahrnuje i adaptaci na model západoevropského státu. Ve své podstatě je možné europeizaci pojímat jako proces modernizace (Harmsen a Wilson 2000), ve kterém jsou ekonomicky méně vyspělé státy finančně podporovány k tomu, aby dosáhly standardů ostatních členských států organizace. Do této kategorie pak spadají například státy střední a východní Evropy, ale i Irsko. Druhé hledisko, v jehož rámci Sittermannová odkazuje především na Cowlese (et al. 2001) a Maira (2004), zohledňuje europeizaci jako rozvoj politického systému a politik na úrovni EU, v němž je europeizace reflektována jako institucionalizace (Cowles et al. 2001, Olsen 2002, Radaelli 2003) evropského politického systému. Poslední rovina, kde se autorka opírá zejména o Vinka (2003) a Featherstona (2003), chápe koncept europeizace jako národní adaptaci, probíhající v důsledku vlivu EU, v níž se objevuje zejména pronikání evropských pravidel, směrnic a norem do jinak odlišných oblastí na národní úrovni. (též Olsen 2002) Následkem pak bývají změny určitých sfér v rámci domácího prostředí, které mohou probíhat na dvou odlišných platformách, a sice v oblasti institucionální a politické. V největší míře je zkoumán vliv na veřejné politiky, a to, jakým způsobem jsou evropská pravidla implementována do jednotlivých národních procesů. Vnímání takovýchto následků evropské integrace se stát od státu liší. V případě, že je stát nucen přijmout legislativu, která neodpovídá jeho národním principům či ideám a nemá veřejnou podporu, lze hovořit o určité ztrátě státní suverenity. V opačném případě mohou vlády ne/členských států delegovat svou odpovědnost za nepopulární opatření na evropskou úroveň. I pro ostatní aktéry, např. v podobě zájmových skupin, představuje EU nový politický rámec pln nových možností, kam lze přesunout své záměry. V každém případě záleží, jakou perspektivu náhledu na europeizaci zvolíme. Harmsen kupříkladu o vlivu EU na domácí prostředí hovoří jako o problému a zároveň příležitosti pro domácí politický management, z čehož vyplývá, že je na každém státě, jak s danou situací naloží. (Sittermann 2006: 4-6) Definice a užití pojmu Europeizace nám nabízí jeden z možných způsobů, jak zkoumat proces evropské integrace. Většina autorů se shoduje na skutečnosti, že europeizace se ve sféře sociálních věd a evropských studií stala velice populárním a módním přístupem. (Harmsen and Wilson 2000; Vink 2002; Olsen 2002; Bulmer 2007) I když europeizace může na první pohled vypadat jako něco nového, není tomu tak. Při vzniku Evropských společenství v 50. letech 20. století ve výzkumu evropské integrace dominovaly přístupy z teorie mezinárodních vztahů, jako např. realismus či neofunkcionalismus. (Milanese 2001, Zemanová 2007) O europeizaci se začíná hovořit koncem 80. a počátkem 90. let 20. století, v souvislosti s dynamikou evropské (ekonomické) integrace, a to od Jednotného evropského aktu, přes rozvoj Hospodářské a měnové unie a jiných politických oblastí. (Bulmer 2007).

161 Globální bezpečnost v Obamově éře Europeizace se objevuje v mnoha oblastech výzkumu. Literatura nabízí nepřeberné množství rozlišných sfér, v nichž je z různých úhlů pohledu zkoumána buď samotná europeizace, nebo jiné oblasti studovány právě skrze ni. Historií europeizace se zabývají (Featherstone 2003; Harmsen and Wilson 2000). Téma konceptualizace řeší (Olsen 2002; Börzel and Risse 2003, Radaelli 2003; Radaelli and Pasquier 2007). Nad teoritizací tohoto jevu bádají (Radaelli 2003; Graziano and Vink 2006; Bulmer 2007). Metodologii se věnuje především (Haverland 2007). Literatura, týkající se europeizace nabízí většinou pohled, kdy politika členských států (ale i těch, kteří členy organizace nejsou) je ovlivňována politikou EU (Schmidt 2006). Europeizace ale zasáhla i jiné oblasti, například antropologický pohled nabídli (Borneman and Fowler 1997). Vztahy europeizace a politických stran zkoumal (Ladrech 2001) na politické systémy se pak zaměřil (Mair 2007). Sociální politiku z hlediska europeizace sleduje (Falkner 2005, Falkner 2007), zemědělskou politiku pak (Roederer-Rynning 2007), politiku životního prostředí zase (Börzel 2007), kohezní politice se věnuje (Bache 2007), nad telekomunikační politikou bádají (Schneider and Werle 2007), ekonomickou politiku pozoruje (Dyson 2007), antidiskriminační politku pak (Guiraudon 2007), azylovou politiku zkoumá (Lavenex 2007) a europeizací zahraniční politiky se zabývá (Wong 2007). Samotnou europeizaci protiteroristické politiky nabízejí (Nohrstedt 2007a; Nohrstedt 2007b, Den Boer 2003). Co to tedy europeizace vlastně je a jaká je její definice a užití? Na tuto otázku není snadné nalézt jednoznačnou odpověď, a to z toho důvodu, že stejně jako u mnoha jiných pojmů, ani u europeizace nelze hovořit o jednotné shodě na definici. Z důvodu neexistence univerzálního vymezení a následného užití v mnoha rozlišných sférách výzkumu se zde tedy vyskytuje problém velice širokého rozpětí samotného konceptu, s čímž souvisejí další obtíže. (Radaelli 2003; Radaelli 2000) Termín je používán mnoha způsoby k popsání nějakého jevu či procesu změny a definice je většinou limitována konkrétními články či kapitolami knih. (Olsen 2002) Též se hodně spekuluje o jeho užitečnosti. (Vink and Graziano 2006; Olsen, 2002) Europeizace je nejčastěji charakterizována jako vliv politik na evropské úrovni na politiky na úrovni domácí (Vink and Graziano 2006) nebo jako změna domácího/národního politického systému způsobená evropskou integrací (Vink 2002) či jako přejímání norem EU v členských státech. (Kratochvíl, 2008) Pro některé zase europeizace znamená, že se integrační proces v rámci EU stává významnějším a důležitějším, jakožto faktor vedoucí k adaptacím a změnám v domácím institucionálním a administrativním uspořádání. (Laegreid 2000) Odlišný náhled poskytují autoři, kteří pojímají europeizaci jako proces, jenž proměňuje domácí identitu, struktury, politiky a jejich vytváření (Radaelli 2003, Ladrech 2001) či jako proces, jehož prostřednictvím se domácí oblasti politiky více stávají předmětem evropského vytváření jednotlivých politik (Börzel 1999). Podobný názor zastává i jiný autor, jenž o europeizaci hovoří jako o strukturální změně, která různou měrou ovlivňuje aktéry, instituce, zájmy a ideje. (Featherstone 2003) Blízké pojetí přináší i skupina autorů, kteří o europeizaci hovoří jako o zrodu a rozvoji zřetelných struktur vládnutí na unijní úrovni, tedy politických, právních a sociálních institucí, jež jsou spojeny s řešením politických problémů, a jež formalizují spolupráci mezi jednotlivými aktéry a politickými sítěmi, zaměřující se na utváření autoritativních evropských pravidel. (Cowles, Caporaso, Risse 2001) Jiní na tento jev nahlížejí jako na vizi a vidí europeizaci jako sjednocující prvek Evropy po bipolárním konfliktu, kdy byl starý kontinent rozdělen na západní a východní část. (Borneman and Fowler 1997) Pokud se zamyslíme nad tím, co to europeizace je, je rovněž nezbytné si uvědomit i to, co není. Někteří badatelé tak připomínají, že

162 Globální bezpečnost v Obamově éře samotnou europeizaci není možné zaměňovat s konvergencí, harmonizací či politickou integrací. (Radaelli 2003; Featherstone 2003, Zemanová 2007) Hovoříme-li o možné aplikaci konceptu, Olsen nabízí hned pět možných užití europeizace. Prvně hovoří o europeizaci jako o změnách ve vnějších teriroriálních hranicích, čímž myslí skutečnost, že se Evropa sjednocuje do jednoho teritoriálního celku EU. Dále vidí europeizaci jako rozvoj institucí vládnutí na evropské úrovni. Poté vnímá europeizaci skrze pronikání evropské dimenze do národních a subnárodních institucí a mluví o rozdělení kompetencí do vícero úrovní. Nakonec zmiňuje vývoz evropské politické organizace a vládnutí za hranice Evropy a jako poslední uvádí europeizaci jakožto politický projekt, jehož cílem je vytvoření sjednocené a politicky silnější Evropy. (Olsen 2002) S dalšími osmi možnostmi užití europeizace přicházejí Harmsen a Wilson (2000). Ti kupříkladu pojímají europeizaci jako vznik nových forem evropské vlády, národní adaptaci, modernizaci, rekonstrukci identit, kulturní integraci či problém a zároveň příležitost pro domácí politické vedení. Europeizace jako téma sociálněvědního výzkumu Ačkoliv koncept europeizace může na poli sociálních věd působit jako zcela nový přístup k výzkumu evropské integrace, opak je pravdou. Jak již bylo uvedeno výše, na počátku Evropských společenství převládaly při výzkumu evropské integrace přístupy z teorie mezinárodních vztahů. Poté, na základě zvyšující se role Evropského soudního dvora, se otázkami integračních procesů začaly postupně zabývat i přístupy z oblasti věd právních. V souvislosti s evropskou hospodářskou integrací, zejména pak budováním evropského hospodářského prostoru, se zapojují i vědy ekonomické. (Zemanová 2007: 29) Od Jednotného evropského aktu (1987) či Maastrichtské smlouvy (1993) se na výzkumu podílejí i jednotlivé politologické disciplíny, např. komparativní studia apod. (Milanese 2001: 4). Zatímco dříve k hlavním bodům výzkumu patřilo vysvětlení procesů a výsledků evropské integrace jako takové, v polovině 90. let se badatelé začínají zajímat o vysvětlení dopadů EU na národní či domácí úroveň. V klíčových výzkumných otázkách pak zaznívalo, jak evropská integrace ovlivňuje politické systémy a domácí politiky, či zda má EU vliv na transformaci, ba dokonce změnu identit členských států. Na základě takto položených otázek lze mluvit o zrodu výzkumu europeizace. (Börzel and Risse 2007: 483) K největšímu rozmachu, co do užívání samotného konceptu, dochází až koncem 90. let, a sice od roku (Dančák et al. 2005: 12) Jako první pojem europeizace ve své práci 82 použil americký politolog Robert Ladrech, a to v první polovině 90. let 20. století. (Rovná et al. 2007: 9) Zásadní otázku si v této souvislosti pokládá Caporaso, když se ptá, proč nebyl koncept europeizace potřebný již v 50., 60. či 70. letech, a z jakého důvodu se jeho použití objevilo až koncem 20. století. Odpověď nalézá ve stále vzrůstající potřebě doplnit mezeru v odpovídajícím výkladu a popisu vývoje na evropské úrovni, kterou nebyly klasické teorie evropské integrace s to adekvátně vysvětlit. Intenzifikaci užití termínu europeizace vysvětluje na tzv. 2 stupních integrační teorie. První vlnu 73 Práce nese název Europeanization of Domestic Politics and Institutions: The Case of France (1994).

163 Globální bezpečnost v Obamově éře evropské integrace charakterizuje přístup bottom-up, jenž vymezuje orientaci členských států na supranacionální uspořádání. Za stěžejní dílo této doby pak považuje Haasovo Sjednocování Evropy (1958), ve kterém autor detailně vystihuje organizaci a činnost nejrůznějších skupin na národní a transnacionální rovině a popisuje, jak dochází k postupnému přenosu kompetencí ze strany členských států na mezinárodní úroveň. V této době však ještě nelze hovořit o silném institucionálním podkladu pro nadnárodní zřízení, jelikož stále ještě existuje rovnováha sil v decentralizovaném evropském systému. Tehdejší dominantní teorie, jako funkcionalismus a mezivládní přístupy, svou pozornost zaměřují především na aspekty, jenž souvisejí primárně s mezinárodními vztahy jako takovými a nikoliv pouze se začínající evropskou integrací, i proto lze první stupeň integrační teorie shrnout jako vlnu, ve které převažuje výzkum mezinárodních vztahů nad výzkumem evropského integračního procesu. Od 80. let nastupuje tzv. druhá vlna, ve které lze zaznamenat zvyšující se míru institucionalizace celého společenství. Vzniká stále více evropské legislativy, rozhoduje se kvalifikovanou většinou a Evropský soudní dvůr vydává soudní rozhodnutí, která velmi často nekorespondují se zájmy členských států. Na evropské úrovni začíná vznikat silná institucionální struktura, jež představuje hnací motor celého společenství. Probíhající změny funkcionalitsté vnímali jako potvrzení své teorie, že společné podněty, a to i na úrovni low politics povedou k transformované nadnárodní struktuře, zatímco zástupci mezivládního přístupu to chápali jako vyšší úroveň delegace a další posílení kontroly v rukou členských států. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že jak proces evropské integrace, tak i samotná evropská integrační teorie, prošly vývojem dvou fází, přičemž v té první se jednalo o posun od decentralizovaného systému rovnováhy sil ke vzniku evropské nadnárodní struktury a druhá fáze zahrnovala postupnou institucionalizaci, skrze vytváření společných politik v mnoha různých oblastech. (Caporaso 2007: 24-26) Přístupy k europeizaci bottom-up a top-down perspektiva Hovoříme-li o fenoménu europeizace, můžeme rozlišit dvě perspektivy náhledu. První z nich označujeme za bottom-up přístup (Ladrech 1994, Bulmer and Burch 2001, Giuliani 2001, Risse et al. 2001, Radaelli 2004), jenž si zjednodušeně klade za cíl zkoumat vliv domácích politik členských států na EU, a top-down koncepci (Cowles et al. 2001, Buller and Gamble 2002, Olsen 2002, Radaelli 2003, Radaelli 2004, Jordan 2004) sledující opak. Většina badatelů se však shoduje na skutečnosti, že vztah mezi EU a členskými státy nelze považovat pouze za jednosměrný proces, ale je potřeba na něj nahlížet optikou obousměrné relace. (Börzel 2003: 1; Bulmer and Burch 2001: 75) Rozborem obou uvedených přístupů se celkem podrobně věnuje Tanja Börzelová. Tato část textu, věnující se oběma perspektivám, bude tedy explicitně vycházet z jejích poznatků. Po dlouhá léta ve výzkumu evropských studií převažovala první perspektiva ( bottom-up ). Badatelé se zabývali především otázkou konceptualizace a vysvětlení vlivu členských států na procesy a výsledky evropské integrace. Teoretickým debatám v té době dominovaly dva proudy, a sice mezivládní přístup a neofunkcionalisté, spolu s přístupem víceúrovňového vládnutí, jenž se zásadně lišily v odpovědích na otázku, jakou roli hrají členské státy na unijní úrovni. Zatímco mezivládní přístup připisoval členským státům a jejich vládám ústřední roli v řízení evropské integrace a utváření politik, a to za účelem

164 Globální bezpečnost v Obamově éře ochrany vlastních geopolitických a ekonomických zájmů, neofunkcionalisté a přístup víceúrovňového vládnutí preferovaly jak domácí aktéry (obchodní asociace, regiony), snažící se o podporu vlastních ekonomických a politických zájmů, tak i aktéry supranacionální (Evropská komise, Evropský soudní dvůr), usilující o zvýšení své moci v rámci evropských institucí nad členskými státy. Koncem 20. století se však stále více výzkumníků začalo zajímat o opačný proces ( top-down ), tedy o to, jak samotné členské státy reagují na vliv evropských procesů a institucí a přizpůsobují své politické orgány, procedury a jednotlivé politiky. První studie, zabývající se tímto přístupem, zkoumaly zejména následky evropské integrace na autonomii a autoritu členských států. Vrátíme-li se k výše zmíněným vysvětlením ohledně teoretizace domácího vlivu EU ze strany dvou paradigmat evropské integrace, jejich tvrzení se s opačným přístupem logicky obrátí. Pokud by výroky představitelů mezivládního přístupu byly správné, tedy, že členské státy kontrolují evropskou integraci, zatímco nadnárodní instituce mají pouze zanedbatelný nezávislý vliv, moc členských států by v takovémto případě nebyla vyžadována, spíše by evropská integrace zvýšila kontrolu národních vlád nad domácími záležitostmi, a to po přesunutí dané oblasti na unijní úroveň. Zástupci neofunkcionalistů a víceúrovňového vládnutí tvrdily opak, a sice, že evropská integrace poskytuje domácím aktérům spojení s nezávislými zdroji politického vlivu na unijní úrovni a umožňuje jim tak obejít členský stát v rámci evropského politického procesu. Mezi těmito dvěma přístupy se ale objevil ještě třetí, jenž tvrdí, že evropská integrace ani neoslabuje, ani neposiluje, ale transformuje členský stát tím, že umocňuje vzájemnou spolupráci mezi jednotlivými úrovněmi vládnutí. Top-down perspektiva v posledních letech výrazně vzrostla a utvořila si vlastní přístupy k analýze vlivu evropského systému na jednotlivé členské státy. Je zřejmé, že míra změn na základě vlivu ze strany EU se stát od státu liší. Rozdílnosti lze vysledovat kupříkladu napříč politickými sektory či institucemi. (Börzel 2003: 1-3) Bottom-up Jak bylo uvedeno výše, tato perspektiva náhledu zkoumá především vliv členských států na proces evropské integrace. O členských státech lze říci, že nejsou pouhými pasivními adresáty evropských požadavků po změnách na domácí úrovni. Naopak, členské státy EU se přímo a aktivně podílejí na formování a praktickém utváření evropských politik, institucí a vůbec celého integračního procesu, jehož jsou významnými aktéry. Vzhledem k nutnosti pozdější implementace evropských rozhodnutí do domácího prostředí je možné zaznamenat snahu členských států co nejvíce redukovat nesoulad mezi evropskou a národní legislativou tak, aby ta unijní co nejvíce odpovídala té národní. Jedním ze způsobů, jak propojit obě perspektivy ( bottom-up, top-down ), je dle Börzelové nahlížet na národní exekutivy jako na aktéry, jež evropské politiky v první řadě utvářejí a posléze je i přebírají do svých národních řádů. Z tohoto důvodu lze evropský politický proces považovat za reciproční vztah mezi domácí a unijní úrovní, v němž jsou členské státy považovány za jakéhosi prostředníka a taktéž za nejdůležitějšího hráče v rozhodovacím procesu. Aktéry na domácí scéně pak podle Börzelové můžeme označit za významné účastníky v oblasti implementace evropské legislativy. Velmi efektivní strategií pro maximalizaci zisků a naopak minimalizaci nákladů v souvislosti s evropskými politikami je přesunutí národních politik na unijní úroveň ( up-loading ), což snižuje potřebu právní a administrativní adaptace, v rámci přejímání a začleňování unijních postupů do domácích politických struktur ( down-

165 Globální bezpečnost v Obamově éře loading ). Při utváření politik a v rámci rozhodovacího procesu o nich, lze státy rozlišovat dle míry socioekonomické regulace a typů regulačních systémů. Zatímco státy s vysokou úrovní socioekonomické regulace požadují harmonizaci svých standardů na evropské úrovni, státy s nízkou měrou socioekonomického řízení se jakýchkoli harmonizačních kroků zdržují. Pokud jde o typy regulačních systémů, je zřejmé, že více regulované státy mají snahu vytvářet politiky dle svých standardů, za účelem pozdějšího snížení adaptačních nákladů v rámci implementačního procesu evropských politik, zatímco málo regulované státy trpí nedostatkem těchto struktur, díky nimž by implementace byla řádně provedena. Utváření a pozdější přejímání evropských politik představuje důležité spojení mezi oběma perspektivami náhledu na evropskou integraci. Podstatné je ale přítomnost politických (politická váha a legitimita, domácí aktéři s možností veta apod.) a administrativních kapacit (úřední zdroje, personál, finanční prostředky atd.) příslušných států pro provádění takovýchto kroků. (Börzel 2003: 3-8) Top-down V současné době lze zaznamenat nárůst užití přístupu, jenž se soustředí na vliv evropské integrace a europeizace na domácí politické a sociální procesy jednotlivých členských států. Klíčové tedy zůstává, jak evropský integrační proces a europeizace obecně ovlivňují domácí politiky, jednotky či uspořádání daných členských států. Zvýšený zájem o studium opačné perspektivy je možno považovat za krok kupředu, a to z důvodu potřeby plného uchopení způsobu, na jakém Evropa a EU jako taková spočívají, a jak významnou roli ve své podstatě hrají. Dalo by se též říci, že tento soudobý vývoj v rámci evropských studií je analogický k vývoji ve studiích mezinárodních, kde lze rovněž pozorovat vyšší růst zkoumání vlivu mezinárodních institucí, pravidel a norem na prostředí národního státu. Pro změny na domácí úrovni existují dle Risse a Börzelové celkem dvě podmínky. Zaprvé europeizace musí být nepohodlná, jinými slovy mezi unijními a národními procesy, politikami a institucemi, musí existovat určitý stupeň nesouladu či neslučitelnosti. Tato míra ne/souladu posléze vede k adaptačnímu tlaku po změně na domácí úrovni, což v konečném důsledku konstituuje zásadní, nikoliv však dostačující podmínku pro očekávání změny na úrovni daného státu. Platí tedy, že soulad mezi evropskou a domácí úrovní určuje stupeň adaptačního tlaku, jenž je produkován europeizací. Z toho vyplývá, že čím menší kompatibilita mezi unijní a lokální rovinou, resp. procesy, politikami a institucemi, tím větší adaptační tlak a naopak. Zadruhé, faktory, jako např. aktéři či instituce, na adaptační tlak odpovídají, a tím navozují patřičné změny. V této souvislosti se ale objevuje i kritika ze strany jiných autorů. V praxi lze totiž zaznamenat i případy, kdy europeizace proběhne bez přítomnosti proklamovaného adaptačního tlaku. Kupříkladu Knill a Lehmkuhl upozorňují na skutečnost, že domácí aktéři mohou přizpůsobovat své domácí politiky a produkovat tak příslušné změny, a to nezávisle právě na tlaku, jenž vyplývá z institucionálního nesouladu. (Radaelli 2004: 7) Nový institucionalismus nám nabízí dvě možné varianty uchopení adaptačního procesu z hlediska jeho konceptualizace, a sice použitím racionální volby či sociologického (konstruktivistického) institucionalismu. Z racionalistické perspektivy, jež vychází z logiky výhodnosti, poskytuje nesoulad mezi evropskými a domácími procesy, politikami a institucemi sociálním a politickým aktérům nový prostor a příležitosti, v jejichž rámci mohou naplňovat své zájmy (nutná podmínka, díky níž vede europeizace k redistribuci zdrojů). Zda takováto změna politické struktury vede k domácí redistribuci moci, záleží rovněž na samotných

166 Globální bezpečnost v Obamově éře aktérech a jejich kapacitách, jež jim umožňují úspěšně dospět k vytyčeným cílům a zároveň se vyvarovat nejrůznějším omezením (dostatečná podmínka). Příslušné kapacity jsou ovlivňovány dvěma zprostředkujícími faktory, a to formálními institucemi 83 a možnostmi užít právo veta 84. Racionalistická logika výhodnosti vychází z předpokladu, že europeizace vede ke změnám na domácí úrovni skrze rozdílné zplnomocnění aktérů, jenž se vyprofilovaly z redistribuce zdrojů v rámci daného státu. Na druhé straně, logika vhodnosti, na níž stojí sociologický institucionalismus, vychází z domněnky, že politiky a normy na unijní úrovni, vyvíjejí adaptační tlak na domácí procesy, a to z toho důvodu, že nejsou v takovém souladu s národními normami daného státu. Europeizace je zde tedy chápána jako vznik nových pravidel, norem, praxí či významových struktur, jimž jsou členské státy vystaveny a jež musejí začlenit do svých vnitrostátních postupů a struktur. Sociologický institucionalismus tedy předpokládá, že europeizace vede ke změnám na domácí úrovni skrze socializaci a proces kolektivního učení, jenž posléze vyústí v internacionalizaci nových norem a vzniku nových identit. Rovněž platí, že čím více se evropské normy, ideje, praxe či významové struktury podobají těm domácím, tím je větší pravděpodobnost jejich začlenění a o to menší bude provedená změna na lokální rovině daného členského státu. Dvě výše uvedené logiky se ovšem vzájemně nevylučují, naopak v mnohých případech probíhají simultánně. (Börzel and Risse 2003: 57-67) Protiteroristická politika EU a europeizace Daniel Nohrstedt: Europeanization and Counter-terrorism policymaking (2007) Aplikaci europeizace v současném výzkumu evropských studií nalezneme v mnoha rozlišných oblastech, a to od sociální až po environmentální politiku. Avšak výzkum protiteroristické politiky skrze europeizaci je v rámci bádání stále nedostačující, a to i přesto, že výzkum v této oblasti by mohl poskytnout nový empirický pohled na věc. Přesto existuje několik málo studií, jež se o to v nedávné minulosti pokusily. První z nich je práce skandinávského badatele Daniela Nohrstedta, Europeanization and Counter-terrorism policymaking z roku Nohrstedt připomíná, že zájem o protiteroristickou politiku v EU vzrostl především po útocích na USA a posléze na dvě evropské metropole, Madrid a Londýn. Problémem dle jeho názoru zůstává málo přesvědčující a pevně ukotvené teoretické zpracování a sofistikovanost této oblasti výzkumu, na druhou stranu lze ale hovořit o silném empirickém podchycení. Klíčovou otázkou této studie je, jaký vliv měla existující evropská institucionální opatření na institucionální změny v rámci protiteroristické sféry. Cílem je pak poskytnou řadu výzkumných otázek, vyplývajících ze současného vývoje protiteroristických iniciativ 74 V rámci daného státu mohou formální instituce aktérům poskytnout materiální a ideové zdroje k využívání nových možností a zvýšení domácí adaptace. 75 Možnost, v rámci institucionální struktury státu, užít právo veta, umožňuje jednotlivým aktérům s odlišnými zájmy, vzdorovat adaptačním tlakům, vycházejícím z europeizace. Čím více aktérů s právem veta je rozptýleno v rámci politického systému daného státu, tím obtížnější je dosáhnout konsensu potřebného k představení změn, jenž jsou reakcí na tlak, vycházející z europeizace.

167 Globální bezpečnost v Obamově éře v Evropě a umístit protiteroristickou problematiku do kontextu europeizace. Dlouhodobý záměr pak představuje zvýšení a podpora porozumění řídícím silám, jež stojí za soudobým vytvářením protiteroristických aktivit na evropském kontinentu. Nohrstedt přichází se dvěma pozorováními. Zaprvé hovoří o stěžejní a aktivní roli EU v procesu utváření institucionální transformace na úrovni členských států. Problematika terorismu tradičně spadala do oblasti bývalého třetího pilíře, kde unijní instituce měly pouze omezené kompetence a členské státy si o souvisejících záležitostech rozhodovaly samy. Tato praxe se však nezměnila ani po již zmíněných útocích na USA. Většina konvencí či akčních plánů stále zůstává v rámci tzv. soft law, jež nejsou jednotlivé členské státy povinny dodržovat. I když už i v tomto ohledu proběhly určité kroky vpřed, v podobě rámcových rozhodnutí s přímým účinkem na daný členský stát, co se týče samotné implementace, lze hovořit o velkých rozdílech mezi jednotlivými unijními členy. I přesto zde existují pozitivní signály vzhledem k roli EU ve sféře ovlivňování utváření politik v domácím prostředí. Hovoří o tom např. zpráva protiteroristického koordinátora EU z roku 2006 o pozitivních změnách v legislativním procesu na národní úrovni, stejně tak jako v oblasti operativní spolupráce. Zadruhé Nohrstedt zmiňuje proměnu EU z tradičního aktéra v rámci vytváření politik na více operativního hráče. Evropské instituce se v současnosti stále více věnují bezpečnostním standardům v oblasti letecké a námořní dopravy či v procesu analýz tajných bezpečnostních služeb. Mezi mnoha odborníky proto panuje shoda v tom, že oblast protiteroristické politiky se v rámci EU stává jednou z nejrychleji rostoucích, co do počtu aktivit samotné organizace. Výše uvedené změny dle Nohrstedtova názoru podtrhují užití europeizace na protiteroristickou politiku. Z dosavadní činnosti lze taktéž vyvodit dvě zásadní otázky, a sice, z jakého důvodu členské státy ne/přijímají evropskou legislativu (otázka spolupráce) a jakým způsobem a proč EU usnadňuje dobrovolnou výměnu mezi svými jednotlivými členy (otázka transferu politik). Vzhledem k tomu, že oblast terorismu stále zůstává v převážné většině součástí pravomocí samotných členských států, lze říci, že protiteroristická politika ve své podstatě vznikla na základě rámcových rozhodnutí (deklarace členských států o dohodě na zásadách, implementace dobrovolná), konvencí (nezávázné), rozhodnutí (plně závazná), akčních plánů (nezávazné) a v neposlední řadě i nejrůznějších doporučení (též nezávazná). Státy v minulosti nejvíce přijímaly legislativu spojenou s evropským zatýkacím rozkazem, policejní a justiční spoluprací, Europolem či společnými vyšetřovacími týmy. Jak tedy vysvětlit příčiny a rozdíly v ne/přijímání unijní legislativy mezi členskými státy? Nohrstedt ve své studii odkazuje na explanaci Falknerové, jež uvádí čtyři možnosti v případě pracovního práva. Zaprvé se jedná o nesouhlas národních vlád, které danou direktivu nechtějí nebo vyžadují uchování stávajícího národního modelu, a z tohoto důvodu příslušnou unijní legislativu neimplementují. Dalším důvodem je předcházení administrativních problémů, kdy některé členské státy nejsou s to kapacitně danou legislativu podchytit a naopak. Třetí příčinou může být skutečnost, že někteří členové EU definují určité téma, jakožto součást jiného tématu, a tudíž nemají potřebu jednat jinak. A v neposlední řadě lze jako jednu z možností uvést sporný výklad evropského práva v souvislosti s požadavky na členské státy, kdy tyto sporné body mohou spustit lavinu nesouhlasů. Vztah EU a členských států skrze europeizaci je zde vnímán více formálněji. Z neoinstitucionálního hlediska leze hovořit o užití dvou základních přístupů a sice, logiky výhodnosti a logiky vhodnosti, jakožto dvou možných vysvětlení na otázku, proč některé státy dané návrhy implementují a jiné nikoliv. V rámci protiteroristické politiky je tedy stále primární ochrana národních zájmů. Pokud svou pozornost zaměříme na otázku samotného transferu politik, lze EU v této pozici přisoudit dvě role, a sice roli politického prostředníka a nadnárodní autority. V rámci protiteroristické

168 Globální bezpečnost v Obamově éře politiky se jako nejaktivnější hráč či politický zprostředkovatel projevuje Evropská komise, jež vykazuje činnost v mnoha souvisejících oblastech. EU jako supranacionální autorita může rovněž sloužit jako platforma pro konsensus či jako stimul dobrovolné výměny mezi jednotlivými jejími členy. Protiteroristická politika je velice citlivá oblast, a proto si členské státy v této sféře i nadále uchovávají svou suverenitu a spolupracují skrze unijní instituce, jež jim poskytují příslušný kooperační prostor. Co ale státy vede k transferu jednotlivých politik? Nohrstedt ve své práci odkazuje na Weylanda, jenž přichází se čtyřmi faktory, nabízející určité vysvětlení. Zaprvé, přítomnost nadnárodního hráče (např. v podobě mezinárodní instituce) může zvýšit politický rozptyl či rozšíření dané politické oblasti. Zadruhé, některé státy se mohou chovat tak, aby získaly mezinárodní legitimitu. Zatřetí, státy se mohou řídit vlastními zájmy, přičemž věří, že přijetí určité politiky, adoptované jinde, jim přinese větší bohatství. A v neposlední řadě, státy mohou kopírovat určitá politická řešení, přijatá jinde, a to z důvodu jejich zjevné perspektivy, nikoliv pro jejich prokázanou úspěšnost. Vliv europeizace v rámci samotného přenosu politik je chápán spíše neformálně. Skutečnost, že EU nabízí institucionální základnu, usnadňující výměnu mezi jednotlivými členskými státy, jejichž zástupci se setkávají na nejrůznějších úrovních, může v konečném důsledku přispět k samotnému procesu adaptace příslušné politiky nebo vzniku nových řešení na některý z problémů. Lze rovněž říci, že oblast protiteroristické politiky má velký potenciál pro takovýto transfer, a to například z toho důvodu, že EU disponuje hned několika institucemi, jež například umožňují vzájemnou výměnu informací (Europol, SitCen, Frontex či Protiteroristická skupina). Nicméně, stále zde zůstává otázka skepse v rámci protiteroristické politiky mezi jednotlivými členy organizace, a tak se nedá v nejbližší době předpokládat, že by výměna informací, která je dosud dobrovolná, byla povinná. Operativní úroveň protiteroristické politiky i nadále ukazuje na limity evropského integračního procesu v takto senzitivní oblasti, jakou protiteroristická politika představuje. Proto, pokud hovoříme o protiteroristické politice a europeizaci, je potřeba brát v úvahu, že národní zájem poskytuje členským státům i nadále velkou motivaci. Je zřejmé, že mnoho odborníků na protiteroristickou politiku je ve velké míře skeptických ohledně politického transferu v rámci této citlivé oblasti. Mnozí pozorovatelé sice vidí EU jako schopnou institucionální platformu pro rychlý přenos mnoha politik, nicméně v praxi se tato kapacita EU ve velkém rozsahu zatím neprokázala, a je stále určitým způsobem limitována. K největším problémům pak patří pomalý a těžkopádný rozhodovací proces, nedostatečná implementace ze strany členských států, neefektivní spolupráce mezi členskými státy a samotnou EU či přetrvávající pocit nedůvěry, vyplývající ze samotné povahy tohoto sektoru, jenž není EU s to překonat. (Nohrstedt 2007: 1-13) Monica Den Boer: 9/11 And The Europeanisation of Anti-Terrorism Policy: A Critical Assessment (2003) Druhá studie, zabývající se problematikou europeizace a protiteroristické politiky, je práce z pera M. Den Boerové z roku 2003, nesoucí název 9/11 And The Europeanisation of Anti-Terrorism Policy: A Critical Assessment. Stejně tak jako Nohrstedt i Boerová zastává názor, že intenzita protiteroristických aktivit uvnitř EU se zvýšila až po již zmiňovaných útocích na USA. Klíčovou otázkou studie je, zda a do jaké míry lze terorismus považovat za sjednocující aspekt politických agend v rámci

169 Globální bezpečnost v Obamově éře EU. Terorismus byl vždy považován za domácí záležitost každého členského státu, nicméně po zářijových útocích na USA byla hrozba terorismu na evropském kontinentu přehodnocena a formování protiteroristické politické agendy se tak v EU stalo nezbytným a nevyhnutelným krokem. Autorka se ve své práci snaží ukázat, že mnoho nástrojů z oblasti bývalého třetího pilíře má ambici zachytit mnohem širší témata bezpečnostních otázek, nežli jen samotný terorismus. Studie se zabývá zejména tím, zda a v jakém rozsahu terorismus představuje společný problém pro jednotlivé členské státy. Jako základní předpoklad slouží přeformulování terorismu z národní na nadnárodní hrozbu, což vedlo k potřebě mezinárodní spolupráce. I přesto, že teroristické skupiny stále více operují na transnacionálním základě, je evidentní, že v rámci EU se jednotlivé členské státy (resp. jejich zpravodajské služby) zaměřují na skupiny, jež svou aktivitu provozují na domácí úrovni (např. ve Španělsku ETA, v Severním Irsku IRA, v Itálii Rudé brigády apod.). Od teroristických útoků na USA se v Evropě (Německo, Nizozemí, Belgie, Francie atd.) podařilo rozebrat několik teroristických buněk, jež na evropském kontinentu připravovaly útoky. Aktivita v rámci EU se zaměřila především proti rekrutování a financování podobných činností. Avšak stále lze na evropském kontinentu zaznamenat činnost některých evropských teroristických skupin. Přestože se v Evropě výrazně snížilo riziko války, terorismus se stal novou hrozbou s výrazným mezinárodním charakterem, jež ale v konečném důsledku zvýšila požadavky na spolupráci na unijní úrovni. Dále studie na základě zvýšeného množství legislativy související s terorismem po 11/9, ilustruje i zrychlení legislativního procesu, týkající se bezpečnostní agendy, uvnitř EU. Terorismus je v tomto ohledu vnímán jako katalyzátor pro rychlejší schvalování nejrůznějších právních nástrojů, a to jak na národní, tak i evropské rovině. Urychlená adopce některých právních nástrojů v rámci EU se projevila například v souvislosti s evropským zatýkacím rozkazem z roku 2001, na jehož přijetí se členské státy shodly už tři měsíce po útocích na USA, i když se o tomto dokumentu již od Tampere (1999) hovořilo jako o novém základním kameni v oblasti spolupráce v rámci trestního soudnictví. Po uspíšené proceduře na půdě Evropského parlamentu to ale zabralo ještě celý půlrok, něž byly z dokumentu odstraněny náležitosti kontroverzního charakteru, týkající se především extradice do zemí, které dle svého právního řádu umožňují trest smrti. K dalším dokumentům, které měly podpořit legislativní proces v této sféře patří kupříkladu Rámcové rozhodnutí o boji proti terorismu, též z roku Krátce po zářijových teroristických útocích také Evropská komise představila několik mimořádných právních dokumentů, za účelem zmražení finančních prostředků lidí podezřelých z terorismu. Díky nastalým skutečnostem byla též urychlena ratifikace některých konvencí, např. o extradici a rovněž byl založen systém, monitorující implementaci protiteroristických opatření v jednotlivých členských státech. Autorka přesto v závěru deklaruje skutečnost, že proces přijímání protiteroristické legislativy uvnitř EU se postupně zastavil a uvádí pro to hned několik důvodů. Zaprvé, rozhodovací proces v této oblasti mohl dosáhnout svého vrcholu, a to poté, co bylo zjištěno, že veškeré body z Akčního plánu, přijatého mimořádně konanou Radou v důsledku útoků na USA, byly splněny. A za druhé, tehdejší španělské předsednictví, jenž střídalo to belgické, v jehož průběhu se útoky uskutečnily, se spíše soustředilo na imigrační politiku, než na boj proti terorismu. Zjednodušeně řečeno, lze říci, že stěžejními oblastmi v rámci justice a vnitra uvnitř EU jsou spíše azylová a přistěhovalecká politika a s ní související legislativa, nežli

170 Globální bezpečnost v Obamově éře politika protiteroristická. Autorka se ve své studii krátce zabývá i vazbou mezi protiteroristickými opatřeními a lidskými právy. Je zřejmé, že mnoho států po zářijových útocích zpřísnilo svá bezpečnostní opatření, a to jistým způsobem ovlivnilo i životy tamních občanů 85. Pokud jde o samotnou europeizaci protiteroristické problematiky, autorka uvažuje v rámci této oblasti o stále větší míře tohoto fenoménu. Vyvozuje tak z toho, že pokud se podíváme na národní a unijní strategie a přístupy k tomuto tématu, není možné říci, že by se od sebe nějakým zásadním způsobem odlišovaly a postoupení kompetencí považuje za jeden z možných aspektů jakési relokace politik. I když státy stále zdůrazňují větší potřebu mezinárodní spolupráce v boji proti terorismu, nechávají si v těchto záležitostech hlavní slovo, a to i přesto, že jsou si stále více vědomy malé účinnosti národních nástrojů v boji proti terorismu. Protiteroristická politika, spadající do vysoké politiky tak stále zůstává natolik citlivou oblastí, že není možné byť jen uvažovat o její harmonizaci. Zdá se, že státy jsou ale čím dál více považovány za méně schopné k uchovávání své suverenity nad tak citlivými tématy, jaký představuje terorismus a jejich kapacity tuto oblast řídit můžou postupně klesat, a to i přesto, že jejich role v rámci mezinárodní spolupráce zůstává i nadále klíčovou. Problematika protiteroristické politiky naopak stále více zasahuje do vícero oblastí, spadajících do vysoké politiky a postupně se také stává předmětem fragmentovaných vládních opatření, zdrojů a regulací, jenž jsou posléze rozptýleny mezi řadu státních i soukromých aktérů, kteří musejí spolupracovat, aby dosáhly řešení společných problémů. Ačkoli v souvislosti s tímto tématem lze hovořit o četných obtížích, ať už v rámci problémů, vyplývajících z nedostatku koordinace mezi jednotlivými členskými státy, překrývání či rivalitě, základní otázkou zůstává, zda je EU schopná stát se uceleným systémem, jenž bude funkčně řešit otázky, týkající se terorismu, nebo zůstane rozděleným, heterogenním bezpečnostním společenstvím, jež je charakterizováno právě onou fragmentací, či zda obnovený zájem o protiteroristickou politiku povede k postupnému vývoji vlastní evropské bezpečnostní vlády. Na závěr své práce autorka shrnuje hlavní problémy a politická doporučení, vztahující se k výše zmiňované bezpečnostní problematice. Je zřejmé, že národní státy i nadále uchovávají mezivládní povahu této oblasti, avšak vzhledem k tomu, že terorismus je definován jako mezinárodní hrozba, bylo by na místě stávající rámec přehodnotit. Za závažné problémy autorka považuje především nejednotné řízení v rámci boje proti mezinárodnímu terorismu, jenž vede k rozporům mezi záležitostmi bývalého druhého a třetího pilíře, dále pak příliš mnoho aktérů, jenž v této oblasti operují, což může vést k nejrůznějším duplikacím či neefektivitě, absence systematického, komplexního a perspektivního programu, ale i legislativních priorit v rámci protiteroristické politiky pak vede k paralelním ad hoc reakcím na závažné bezpečnostní hrozby, problém nerovnoměrné implementace související legislativy v jednotlivých členských státech zase vede k různorodému vlivu na domácí právní řády, v neposlední řadě je zmíněna i nedostatečná ochrana lidských práv. Autorka proto doporučuje větší zapojení Evropské komise do debaty o budoucím bezpečnostním řízení uvnitř EU, plnou právní závaznost Charty základních lidských práv EU, stejně tak jako rozšíření pravomocí Evropského soudního dvora na celou oblast justice a vnitra. (Den Boer 2003: 1-23) 76 Občané se potýkají s častějšími a přísnějšími kontrolami své identity, na mnoha místech přibyly kamerové systémy apod.

171 Globální bezpečnost v Obamově éře Závěrem V posledních desetiletích se na poli evropských studií stále více prosazuje koncept europeizace, jenž nám nabízí nový způsob uchopení a pochopení procesu evropské integrace. I přesto, že se tento koncept stává mezi badateli stále více oblíbeným a moderním postupem v rámci praktické aplikace, ke své škodě není oproštěn od mnoha úskalí s ním spojených. Podobně jako mnoho jiných termínů, i pojem europeizace trpí nejednoznačnou definicí. V odborné literatuře lze nalézt značné množství různých a někdy velmi odlišných charakteristik konceptu. Příliš široké zasazení do kontextu mnoha různorodých oblastí, umožňuje tento koncept spojit téměř s čímkoliv. Z důvodu této roztříštěnosti by úkolem pro budoucí výzkum v rámci studií evropské integrace mělo býti především jednotné a přesné vymezení tohoto perspektivního modelu. Lepší propracování by si zasloužilo i teoretické a metodologické ukotvení konceptu. Vztah mezi EU a členskými státy je považován za obousměrný, interaktivní proces. Zatímco donedávna se v rámci výzkumu evropských studií více používal přístup bottom-up, zkoumající vliv členských států na EU, v současné době se badatelé začínají více zajímat o druhý možný náhled na fenomén europeizace, tedy perspektivu top-down, studující vliv samotné organizace na nejrůznější aspekty domácí úrovně jejích členů. Soudobé častější užití druhé perspektivy je možno označit za vývoj pozitivním směrem, jelikož zkoumání změn na úrovni jednotlivých členských států, jenž jsou jádrem celé organizace, nám umožní lépe pochopit samotnou podstatu celé EU. Ačkoliv koncept europeizace stále více proniká do mnoha rozlišných oblastí, protiteroristická politika není v tuto chvíli tímto způsobem zkoumána tak často a tak do hloubky, jako je tomu u jiných okruhů. Možnou příčinu může představovat zejména citlivý charakter této politiky. Za výraznou limitu tohoto tématu je možno považovat skutečnost, že některé z informací, popřípadě dokumentů se nacházejí v režimu utajení, a tudíž nejsou veřejnosti přístupné, což může celkový výsledek případného výzkumu výrazně omezit. Nicméně tato skutečnost může v konečném důsledku býti tím hlavním důvodem, proč právě tato oblast představuje o to větší výzvu v rámci badatelské sféry. Koneckonců o to cennější hodnotou může eventuální výzkum disponovat. I přesto, že existuje několik málo studií, zabývající se touto problematikou, v tomto textu byly použity studie M. den Boerové (2003) a D. Nohrstedta (2007), je výzkum v rámci evropských studií potřeba o tuto oblast obohatit. Současný svět, ale i Evropa jako taková, se stále více potýkají s hrozbou mezinárodního terorismu. Terorismus se dnes už netýká pouze Spojených států amerických, ale i evropského kontinentu a EU jako takové. Občané EU jsou ohroženi, i když z nejrůznějších výzkumů veřejného mínění vyplývá, že to není prozatím tolik vnímáno, a nejen z tohoto důvodu by se tedy měli zajímat o to, jak je na boj s terorismem připravena unie, ale i samotné členské státy této organizace. Navíc zkoumání oblasti protiteroristické politiky na národní úrovni jednotlivých členských států právě skrze europeizaci nám může přinést plno nových hodnotných empirických poznatků a náhledů na celou tuto oblast, jež od počátku nového tisíciletí nabývá stále na své aktuálnosti.

172 Globální bezpečnost v Obamově éře Literatura Bache, Ian Cohesion Policy. In: Europeanization. New Research Agendas. Eds. Graziano, Paolo and Vink, Maarten. Houdmills: Palgrave Macmillan, Borneman, John and Fowler, Nick Europeanization. Annual Review of Anthropology 26, no.1, Börzel, Tanja., A Towards Convergence in Europe? Institutional Adaptation to Europeanisation in Germany and Spain. Journal of Common Market Studies 37, no. 4, Börzel, Tanja., A Shaping and Taking EU Policies: Member State Responses to Europeanization. Queen s Papers on Europeanization, no. 2, 1-15.; dostupné na: ationfiles/filetoupload,38412,en.pdf Börzel, Tanja, A. and Risse, Thomas Conceptualizing the Domestic Impact of Europe. In: The Politics of Europeanization. Eds. Featherstone, Kevin and Radaelli, Claudio, M. Oxford: Oxford University Press, Börzel, Tanja, A., Risse, Thomas Europeanization. The Domestic Impact of European Union Politics. In: Handbook of European Union politics. Eds. Jørgensen, Knut, E., Pollack, Mark, A.,Rosamond, Ben. London: Sage Publications, Ltd., Börzel, Tanja, A Environmental Policy. In: Europeanization. New Research Agendas. Eds. Graziano, Paolo and Vink, Maarten. Houdmills: Palgrave Macmillan, Buller, J. and Gamble, A Conceptualising Europeanization. Public Policy and Administration 17, no. 2: Bulmer, Simon Theorizing Europeanization. In: Europeanization. New Research Agendas. Eds. Graziano, Paolo and Vink, Maarten. Houdmills: Palgrave Macmillan, Bulmer, Simon., Burch, Martin The Europeanisation of Central Government: The UK and Germany in Historical Institucionalist Perspective. In: The Rules of Integration: Institutionalist Approaches to the Study of Europe. Eds. Schneider, Gerald, Aspinwall, Mark. Manchester: Manchester University Press, Caporaso, James The Three Worlds of Regional Integration Theory. In: Europeanization. New Research Agendas. Eds. Graziano, Paolo and Vink, Maarten. Houdmills: Palgrave Macmillan, Cowles, Maria, G., Caporaso, James, A., Risse-Kappen, Thomas (ed.) Transforming Europe: Europeanization and domestic change. USA: Cornell University Press.

173 Globální bezpečnost v Obamově éře Dančák, Břetislav, Fiala, Petr, Hloušek, Vít (ed.) Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Den Boer, Monica /11 And the Europeanisation of Anti-Terrorism Policy: A Critical Assessment. Policy Paper, no. 6, 1-25.; dostupné na: Dyson, Kenneth Economic Policy. In: Europeanization. New Research Agendas. Eds. Graziano, Paolo and Vink, Maarten. Houdmills: Palgrave Macmillan, Falkner, Gerda et.al Introduction: Flexible EU Governance in Domestic Practice. In: Complying with Europe. EU Harmonization and Soft Law in the Member States. Eds. Falkner, Gerda et al. Cambridge: Cambridge University Press, Falkner, Gerda Social Policy. In: Europeanization. New Research Agendas. Eds. Graziano, Paolo and Vink, Maarten. Houdmills: Palgrave Macmillan, Featherstone, Kevin In the Name of Europe. In: The Politics of Europeanization. Eds. Featherstone, Kevin and Radaelli, Claudio, M. Oxford: Oxford University Press, Giuliani, M Europeanization and Italy: A bottom-up process? In: Europeanization and the Southern Periphery. Eds. Featherstone, Kevin and Kazamias G. London: Frank Cass: Grabbe, Heather Europeanisation Goes East: Power and Uncertainty in the EU Accession Process. Paper for the ECPR Joint Sessions of Workshops, Turin March 2002, Centre for European Reform, London, and Wolfson College, Oxford, 1-25, dostupné na: Guiraudon, Virginie Anti-discrimination Policy. In: Europeanization. New Research Agendas. Eds. Graziano, Paolo and Vink, Maarten. Houdmills: Palgrave Macmillan, Harmsen, Robert and Wilson, Thomas, M Introduction: Approaches to Europeanization. Yearbook of European Studies 14, Haverland, Markus Methodology. In: Europeanization. New Research Agendas. Eds. Graziano, Paolo and Vink, Maarten. Houdmills: Palgrave Macmillan, Havlík, Vlastimil a Valterová, Aneta Evropeizace českých politických stran: aplikace Ladrechova konceptu. Slovenská politologická revue VII, č. 4, , dostupné na: Jordan, Andrew The Europeanization of British Environmental Policy. Paper presented at the ESCRC/UACES conference Britain in Europe and Europe in Britain: The Europeanization of British Politics Sheffield Town Hall, 16 July School of Environmental Sciences, University of East Anglia, Norwich, 1-37, dostupné na:

174 Globální bezpečnost v Obamově éře Kratochvíl, Petr Teorie evropské integrace. Praha: Portál. Ladrech, R Europeanization of Domestic Politics and Institutions: The Case of France. Journal of Common Market Studies, Vol. 32, No. 1, Ladrech, Robert Europeanization and Political Parties: Towards a Framework for Analysis; Queen s Papers on Europeanization, no. 2, 1-11, dostupné na: ationfiles/filetoupload,38436,en.pdf Laegreid, Per Europeanization and Domestic Administrative Response Adaptation Pressure, Structural Features and Adaptive Behavior. Paper presented at ARENA seminar, Oslo , University of Bergen/LOS-center, 1-30, dostupné na: Lavenex, Sandra Asylum Policy. In: Europeanization. New Research Agendas. Eds. Graziano, Paolo and Vink, Maarten. Houdmills: Palgrave Macmillan, Mair, Peter The Europeanization Dimension, Journal of European Public Policy. 11, no. 2: Mair, Peter Political Parties and Party Systems. In: Europeanization. New Research Agendas. Eds. Graziano, Paolo and Vink, Maarten. Houdmills: Palgrave Macmillan; Milanese, Jimmy, O Europeanization in Central Eastern European Democratic Transition: a multi-level explanation approach. Paper prepared for presentation at the YEN Research Meeting; November 2-3, 2001; Siena, Italia, Moga, Teodor, Lucian Connecting the Enlargement Process with the Europeanization Theory (The Case of Turkey). CES: Alexandru loan Cuza University of Iasi. Working Paper 03/10, 1-15, dostupné na: Nohrstedt, Daniel. 2007a. Europeanization and Counter-terrorism policymaking. Uppsala University and the Swedish National Defence College, 1-15, dostupné na: Nohrstedt, Daniel. 2007b. Explaining Counterterrorism Policy Variation in Europe. Department of Goverment, Uppsala University, 1-19, dostupné na: Olsen, Johan, P The Many Faces of Europeanization. ARENA: University of Oslo. Working Paper 01/2, 1-36, dostupné na:

175 Globální bezpečnost v Obamově éře Radaelli, Claudio, M Whiter Europeanization? Concept stretching and substantive change. European Integration online Papers 4, no. 8, 1-25, dostupné na: Radaelli, Claudio M The Europeanization of Public Policy. In: The Politics of Europeanization. Eds. Featherstone, Kevin and Radaelli, Claudio, M. Oxford: Oxford University Press, Radaelli, Claudio, M Europeanisation: Solution or Problem? European Integration online Papers 8, no. 16, 1-26, dostupné na: Radaelli, Claudio, M. and Pasquier, Romain Conceptual Issues. In: Europeanization. New Research Agendas. Eds. Graziano, Paolo and Vink, Maarten. Houdmills: Palgrave Macmillan, Rovná, L., Kasáková, Z., Váška, J. (ed.) Evropská unie v členských státech a členské státy v Evropské unii. Praha: Nakladatelství Eurolex Bohemia, a.s., a nakladatelství VIP Books, s.r.o. Roederer-Rynning, Christilla Agricultural Policy. In: Europeanization. New Research Agendas. Eds. Graziano, Paolo and Vink, Maarten. Houdmills: Palgrave Macmillan, Schmidt, Vivian A The EU and National Policymaking. In: Democracy in Europe. The EU and National Polities. Schmidt, Vivian A. Oxford: Oxford University Press, Schneider, Volker and Werle, Raymund Telecommunications Policy. In: Europeanization. New Research Agendas. Eds. Graziano, Paolo and Vink, Maarten. Houdmills: Palgrave Macmillan, Sittermann, Birgit Europeanisation A Step Forward in Understanding Europe? Nachwuchsgruppe Europäische Zivilgesellschaft, Westfälische Wilhelms-Universität Münster, 1-23, dostupné na: Vink, Maarten What is europeanization? And Other Question on a New Research Agenda. Paper for the Second YEN Research Meeting on Europeanisation, University of Bocconi, Milan, November 2002; 1-22, dostupné na: Vink, Maarten and Paolo Graziano Challenges of a New Research Agenda; In: Europeanization. New Research Agendas. Eds. Graziano, Paolo and Vink, Maarten. Houdmills: Palgrave Macmillan, Wong, Reuben Foreign Policy. In: Europeanization. New Research Agendas. Eds. Graziano, Paolo and Vink, Maarten. Houdmills: Palgrave Macmillan, Zemanová, Štěpánka Výzkum europeizace. Aktuální problémy a perspektivy. In: Mezinárodní vztahy 42, č. 4,

176 Globální bezpečnost v Obamově éře Sebaobrana proti neštátnym aktérom po 11. septembri: Pohľad na Afganistan 2001, Libanon 2006 a Libanon Michal Onderčo Abstrakt: Aj keď Charta nehovorí o tom, že právo na sebaobranu sa vzťahuje iba na útoky zo strany iných štátom, počas travaux préparatoires a nasledujúcou praxou sa zaužívala potreba istej úrovne zapojenia sa štátu do útoku. Za posledné roky sa však mnoho neštátnych aktérov stalo schopnými významného útoku na štát aj bez významnej podpory iného štátu. Táto skutočnosť znamená novú výzvu pre medzinárodné právo. Vojna s terorom znamená viaceré transformácie práva na sebaobranu v jeho pôvodnom tradičnom ponímaní. V prvom rade ide o rozšírenie práva na sebaobranu aj na skupiny, ktoré nespĺňajú kritérium efektívnej kontroly štátom, vytvorené Medzinárodným súdnym dvorom v prípade Nicaragua. V druhom rade ide o problémy spojené s rozsahom aktivít, ktoré možno považovať za sebaobranu. V treťom rade ide o rozšírenie tzv. anticipačnej sebaobrany, ktorá bola najmä v Národnej bezpečnostnej stratégii z roku 2002 rozšírená ďaleko za limity obyčajového práva a precedentov (najmä prípad Caroline). Tri prípadové štúdie objasnia niekoľko právnych a politických aspektov, ktoré budú sprevádzať právo na sebaobranu na počiatku 21. storočia. Abstract: The Article 51 of the UN Charter does not limit the right of self-defense to attacks launched by a state, although during travaux preparatoires and through the subsequent state practice, certain degree of state involvement was required. During the past years, however, multitude of non-state actors became able to launch significant attacks on states without any direct state help. This development poses a new challenge to international law. The war on terror signifies a new twist in the common understanding of self-defense. Firstly, it is widening of the scope to the groups which are not under direct control of a state, as required by the International Court of Justice in Nicaragua case. Secondly, the problems arise as to what actions are justified in self-defense. Thirdly, the issue of preventive selfdefense arises, especially after the 2002 US National Security Strategy widened its application far beyond limits set by customary and case law. Three case studies will illuminate several legal and political aspects of law of self-defense at the beginning of the 21 st century. 86 Ďakujem prof. Dr. Wouterovi Wernerovi z Vrije Universiteit Amsterdam za jeho nápomocné komentáre k skoršej verzii tohoto príspevku. Všetky chyby, omyly a pochybenia ostávajú moje vlastné. Pokiaľ nie je uvedené inak, všetky citácie z cudzích jazykov v texte boli preložené autorom.

177 Globální bezpečnost v Obamově éře Úvod Okrem akcií schválených Bezpečnostou radou OSN, sebaobrana je jednou z dvoch možností ako možno legálne viesť vojnu v povojnovej ére. Chápanie sebaobrany, jej definícia a rozširovanie nárokov na sebaobranu do zdanlivého nekonečna zo strany niektorých štátov viedlo k zintenzívneniu debát na tému, kedy môže byť sebaobrana v skutočnosti akrivovaná. Okrem toho, s proliferáciou aktérov svetovej politiky a nárastom počtu neštátnych aktérov bojujúcich proti štátom, už dosť komplikovaná situácia sa o to viac skosmplikovala. V neposlednom rade, štáty sa stali viac náchylnými k prevencii útokov a začali preferovať anticipačnú sebaobranu. Konflikty sa od skončenia Druhej svetovej vojny zmenili. To však neznamená, že použitie práva na sebaobranu proti neštátnym aktérom je nóvum v medzinárodných vzťahoch. Naopak, už v 19. a 20.storočí krajiny používali sebaobranu proti neštátnym aktérom. V danej dobe však išlo iba o politický a rétorický nástroj vojna bola považovaná za štandardný nástroj zahraničnej politiky a neexistoval žiaden všeobecný zákaz použitia sily. (Neff, 2005) Prípad Caroline tu môže byť spomenutý ako príklad. Medzištátne konflikty však v poslednej dobe významne ustúpili v prospech tzv. nových vojen. (empirická analýza, cf. Harbom a Wallensteen, 2007) Nové vojny zahŕňajú aktérov, ktorými nie sú štáty a ich taktika je odlišná od taktiky štátu. Nepoužívajú masívne armády, len zriedkavo využívajú sofistikované zbraňové systémy a rozdiel medzi vojakom a nevojakom ustupuje (Kaldor, 2008). Mary Kaldor nazýva aktérov nových vojen supmi na dezintegrujúcom sa štáte. (2008:80) Nie všetky vojny po roku 1945 zahŕňajúce neštátnych aktérov boli rovnaké. Počas dekolonizácie bola snaha neštátnych aktérov do veľkej miery podporovaná väčšinou štátov. Mnohé krajiny sa preto snažili prezentovať tieto snahy ako vnútroštátne konflikty (napr. Portugalsko považovalo Mozambik za integrálnu súčasť teritória, rovnako ako Francúzsko a Alžírsko). V poslednom čase však nie sú vojny za účasti neštátnych aktérov zamerané na dosiahnutie nezávislosti, ale skôr sú výsledkom kolapsu štátnej moci a následnou neschopnosťou niektorých krajín ovládať významné časti vlastného teritória. Nové vojny spomenuté vyššie nie sú úplne novými. Samozrejme, mnohé z ich znakov sú prítomné počas celej histórie občianskych nepokojov (presvedčivú kritiku konceptu podáva napr. Kalyvas, 2001). Novinkou v nových vojnách je kombinácia proliferácie aktérov, tradičných hrozieb a zvýšenie aktivity nových aktérov vo využívaní týchto hrozieb voči tradičným aktérom. Udalosti z 11. septembra sú v tomto smere obzvlášt významné. Al Qa ida bola schopná vykonať mimoriadny útok na USA bez priamej pomoci akéhokoľvek štátu. Táto udalosť sa zdá byť bodom zlomu v dejinách sebaobrany proti neštátnym aktérom. V tomto smere teda možno argumentovať, že snaha o natiahnutie konceptu práva na sebaobranu tak, aby zahŕňal aj neštátnych aktérov, je odpoveďou na množenie neštátnych aktérov a vzrast významných neštátnych aktérov schopných významne zaútočiť na tradičných aktérov, teda štáty. Tento príspevok má zodpovedať základnú otázku, do akej miery sú snahy o uplatnenie práva na sebaobranu voči neštátnym aktérom v súlade s medzinárodným právom. Na zodpovedanie tejto otázky je tento príspevok rozdelený do dvoch kapitol. V prvej kapitole predstavím teóriu, súčasný stav

178 Globální bezpečnost v Obamově éře práva na sebaobranu v medzinárodnom práve. V druhej kapitole sa pomocou troch prípadových štúdií pozriem na aplikáciu tejto teórie do praxe. Tieto tri prípady som si vybral, keďže dve z nich sú najvýznamnejšími uplatneniami práva na sebaobranu zo strany štátov voči neštátnym aktérom po 11.septembri, zatiaľ čo tretí je modifikáciou jedného z prvých dvoch za zásadnej zmeny podmienok. Prvá kapitola je členená do štyroch podkapitol. V prvej sa pozriem na právnu otázku či je sebaobrana voči neštátnym aktérom povolená. Po druhé zanalyzujem nutnosť prisúdenia činu neštátneho aktéra inému štátu, berúc do úvahy najnovší vývoj v otázke zodpovednosti štátov za medzinárodne nezákonné činy. V tretej časti sa dotknem rozsahu možných aktivít ktoré môžu byť nazvané sebaobranou. V poslednej podkapitole sa budem venovať možnosti preventívnej sebaobrany. Všetky tieto aspekty potom premietnem do praxe v druhej kapitole. V prvých dvoch častiach sa zhodnotím nedávno minulé prípady použitia práva na sebaobranu a jeden možný scenár do budúcnosti. Prvými dvomi príkladmi použitia sily sú americká invázia do Afganistanu v októbri 2001 a izraelská vojenská operácia v Libanone v lete Treťou, hypotetickou, situáciou je možný vojenský konflikt medzi Izraelom a Hizballáhom v roku V tejto časti som čerpal najmä z existujúcich právnych analýz publikovaných v odborných časopisoch a nakladateľstvách, doplnených novinovými správami. 1 Právo na sebaobranu proti neštátnym aktérom Viaceré problémy musia byť je nutné adresovať osobitne, aby sme mohli odpovedať na otázku legality použitia práva na sebaobranu proti neštátnym aktérom. V prvom rade sa zameriam na otázku či je vôbec možné zamýšľať sa nad možnosťou sebaobrany proti neštátnym aktérom. V druhom rade, keďže tradičné chápanie sebaobrany voči neštátnym aktérom zahŕňalo nutnú úroveň zapojenia štátu, budem sa venovať aj tejto otázke. V tretej časti sa pozriem na rozsah aktivít ktoré môžu byť vykonané v mene sebaobrany proti neštátnym aktérom a v poslednej časti sa budem zaoberať otázkami preventívnej sebaobrany. Sebaobrana proti neštátnym aktérom Súčasné chápanie práva na sebaobranu v medzinárodnom práve sa opiera o článok 51 Charty OSN. Tradičnou esenciou práva na sebaobranu je legitímna jednostranná odpoveď na nelegitímne použitie sily (alebo jej bezprostredne hroziace riziko). (Dinstein, 2005) Ak A použije silu voči B legitímne, B sa nemôže dovolávať práva na sebaobranu. Text čl.51 hovorí o práve na sebaobranu ako o prirodzenom práve 87. V tomto bode je však lepšie oprieť sa o anglický text Charty, ktorý hovorí o inherent right čiže nie práve pochádzajúcom z prirodzeného práva, ale o práve vychádzajúcom zo suverenity štátu. 87 Slovenská verzia Charty v Klučka, 2004 hovorí o prirodzenom práve, aj keď pojem vyskytujúci sa v anglickej verzii je inherent right, ktorý sa dá do slovenčiny preložiť lepšie ako neodvodené právo.

179 Globální bezpečnost v Obamově éře (Dinstein, 2005) V prípade Nicaragua Medzinárodný súdny dvor vyložil toto právo na základe medzinárodného obyčajového práva a nie na základe zmluvného práva. Možno teda povedať, že právo na sebaobranu patrí všetkým krajinám bez ohľadu na ich členstvo v OSN 88. Skutočnosť, že právo na sebaobranu je považované za prirodzené právo štátov, viedla niektorých komentátorov k tomu, že sebaobrana je použiteľná aj na ochranu občanov, majetku či ekonomických záujmov v zahraničí. Tento návrh však zachádza príliš ďaleko a v konečnom dôsledku by mohol viesť k znovuzavedeniu jednostranného používania sily v medzinárodných vzťahoch niečomu, čoho zákaz bol jedným z hlavných cieľov Charty OSN. (Randelzhofer, 2002) 89 Medzinárodný súdny dvor ďalej osvetlil, čo v skutočnosti tvorí ozbrojený útok v prípade Nicaragua, kde vymedzil medzi najvážnejšími formami použitia sily ktoré dávajú vznik ozbrojenému útoku a menej vážnymi formami použitia sily. Rozdiel medzi nimi spočíva v rozsahu a napr. pohraničné strety nespadajú do prvej kategórie (Case Concerning Military and Paramilitary Activities In and Against Nicaragua (Nicaragua v. United States of America). Merits. Judgment of 27 June 1986, 1996). V jazyku Medzinárodného súdneho dvora (ďalej MSD), niektoré útoky môžu byť použitím sily a stále nebyť považované za ozbrojený útok. Tento názor MSD sa stal zdrojom kontroverzie a vyvolal obvinenia, že MSD sa stáva tolerantným voči vojnám s nízkou intenzitou. (Heinze, 2009) Napriek tomu, že text článku sa špecificky nezaoberá otázkou toho, voči komu môže byť právo na sebaobranu adresované, tradičná interpretácia čl.51 predpokladala, že páchateľom ozbrojeného útoku by mal byť štát. (Ruys a Verhoeven, 2005) Počas travaux préparatoires Charty OSN chceli autori explicitne uviesť, že štáty majú prirodzené právo na sebaobranu voči iným štátom, no neskôr sa tohto nápadu vzdali, lebo všeobecné uzrozumenie bolo, že štáty môžu niekedy využiť neštátnych aktérov ako svojich zástupcov. Ako vo svojom samostatnom výroku v poradnom názore v prípade Múru oddeľujúceho Izrael od Okupovaných palestínskych teritórií (v ďalšom texte Wall AO od Wall Advisory Opinion) uviedla sudkyňa Higgins, nič v texte článku 51 nevyžaduje, aby autorom útoku bol štát (Legal Consequences of the Construction of a Wall in the Occupied Palestinian Territory. Advisory Opinion of 9 July 2004, 2004). V prípade Ozbrojené aktivity sa MSD vyjadril, že keďže útoky nepochádzali z ozbrojených skupín vyslaných Konžskou demokratickou republikou (ďalej len KDR) alebo v jej mene, Uganda nemala právo použiť právo na sebaobranu voči KDR. (Kammerhofer, 2007: 96) Kammerhofer (nie bez kontroverzií) interpretoval toto vyjadrenie Súdu ako nenamietajúce voči právu na sebaobranu zo strany Ugandy. Naopak, tvrdí, že vyjadrenie súdu má znamenať, že KDR nemohla byť cieľom sebaobrany a legitímnym cieľom mohli byť militanti operujúci vo východnom Kongu. Tradičnými cieľmi sebaobrany bolo odrazenie útoku, znovuzískanie kontroly nad územím a prevencia ďalších útokov. (Barbour a Salzman, 2008) Ani v tomto zmysle nie je právo na sebaobranu voči neštátnym aktérom spochybňované. V prípade Ozbrojené aktivity sudca Kooijmans vo svojom nesúhlasnom názore potvrdil tento názor a sudca Simma dokonca uviedol, že v tomto smere možno 88 Aj keď sa môže zdať, že ide iba o akademickú diskusiu, je dôležité si uvedomiť, čo pojem inherent znamená a že nepochádza len z práv vyplývajúcich z Charty (zmluvného práva) 89 Je vhodné si pripomenúť, že v roku 1976 použil Izrael vojenské komando na záchrannú misiu v Entebbe a BR OSN neodsúdila túto akciu.

180 Globální bezpečnost v Obamově éře právo na sebaobranu považovať za súčasť medzinárodného obyčajového práva, keďže existuje významná prax štátov aj opinio iuris 90 v tejto otázke. (Barbour a Salzman, 2008) Prisúdenie štátu Počas dekolonizácie bola priama pomoc dekolonizačným hnutiam často citovaným dôvodom na odvolávanie sa na sebaobranu. (Ruys a Verhoeven, 2005) Okrem toho, pasívna podpora ( vedomé ukrývanie bojovníkov) bola tiež považované za dôvod na sebaobranu. Napriek tomu, štát bol vždy v centre zdôvodnenia. Po skončení studenej vojny sa však štáty vo svojom užívaní práva na sebaobranu začali čím ďalej, tým viac spoliehať na neochotu predchádzať ozbrojeným útokom. Takéto aktivity sa však len zriedka objavili v agende BR OSN. Situácia sa zmenila po 11. septembri. Útok na WTC a Pentagon bol však zorganizovaný transnacionálnym neštátnym aktérom bez akejkoľvek kontroly štátom. V tomto smere teda môžeme pozorovať posun práva smerom k väčšej prípustnosti sebaobrany bez nutnosti prisúdenia aktivít neštátneho aktéra inému štátu. (Ruys a Verhoeven, 2005) Literatúra nie je v otázke nutnosti prisúdenia útoku štátu ani zďaleka jednoznačná. Na jednej strane sú tí, ktorí tvrdia, že istý stupeň prisúdenia je nutný. V období pred 11.septembrom si väčšina medzinárodných právnikov myslela, že útok musí byť prisúditeľný štátu, aby mohla byť sebaobrana použitá. V prípade Nicaragua, MSD nepovažoval dodávanie zbraní a podobnú podporu za rovnajúcu sa ozbrojenému útoku. V tomto prípade vznikol štandard efektívnej kontroly (vyžadujúci efektívnu celkovú kontrolu nad neštátnym aktérom zo strany štátu, kedy je útok prisúditeľný danému štátu). (Heinze, 2009) Zároveň však MSD rozhodol, že ak by existoval dostatnočný dôkaz o vytrvalej podpore nepriamej agresie, samozrejme, oprávňovalo by to obeť uchýliť sa k vojenskej sile v sebaobrane podľa čl. 51. (Franck, 2002: 65) Táto požiadavka bola zdanlivo uvoľnená v prípade Tadić, kde Medzinárodný trestný tribunál pre bývalú Juhosláviu rozhodol, že na prisúdenie stačí celková kontrola, ktorá prekračuje púhe vyzbrojovanie a financovanie, ale zahŕňa aj účastnenie sa na rozhodovacích procesoch a plánovaní. Takáto aktivita môže potom založiť medzinárodne protiprávne správanie štátu v zmysle čl.8 Návrhu článkov o zodpovednosti štátov, ktorý reguluje konanie riadené alebo kontrolované štátom. (Crawford, 2002) Je jasné, že takéto prisúdenie vyžaduje oveľa viac než len teritoriálne spojivo. (Duffy, 2007) Rigidnejší názor (z prípadu Nicaragua) bol však zopakovaný vo Wall AO, kde MSD znovu zopakoval, že vyzbrojovanie a financovanie povstalcov je porušením medzinárodného práva, ale nedáva možnosť sebaobrany. (Kammerhofer, 2007) Táto pozícia sa však zdá byť príliš tesnou a je takmer nemožné ju uviesť do praxe. (Ruys a Verhoeven, 2005) Ruys a Verhoeven teda navrhujú presun k tzv klauzule podstatného zapojenia, pri ktorej štáty umožnia využiť svoje teritórium na útok s vedomím tohto útoku. 90 Ako napríklad turecké nájazdy na kurdských rebelov v severnom Iraku.

181 Globální bezpečnost v Obamově éře Na druhej strane sú autori, ktorí nevyžadujú žiadne spojenie so štátom. Podľa nich, vždy keď útok dosiahne istú silu, sebaobrana je povolená. Ich názor je založený na fakte, že čl.51 nespomína štát ako nutného páchateľa útoku. (viď cf. Dinstein, 2005) Tento názor je však spochybený neochotou BR OSN potvrdiť právo na sebaobranu voči neštátnym aktérom. Okrem toho, ako som už spomenul, prax štátov vždy zdôrazňovala spojenie neštátneho aktéra so štátom. (Ruys a Verhoeven, 2005) Vo významnom prípade terorizmu, ktorý je jedným z najviac diskutovaných v súčasnosti, je nájdenie strednej cesty nutné. Túto strednú cestu môžeme nájsť v tzv. útočisku nevyhnutnosti teda, sebaobrana je povolená, pokiaľ žiadne iné možnosti riešenia nie sú možné. Dôležitý príspevok do tejto diskusie pochádza od Gazziniho, ktorý poznamenal, že aj keď čl. 51 nehovorí nič o agresorovi, právny vzťah ostáva naďalej medzi dvomi štátmi. (Gazzini, 2008) Gazzini rozlišuje tromi prípady: - štát kontroluje teroristov druh a stupeň kontroly môžu byť diskutovateľné, ale štát môže byť cieľom legitímnej sebaobrany - štát podporuje alebo toleruje teroristov v tomto prípade štát porušuje medzinárodné právo a za istých okolností môže byť braný na zodpovednosť. Štát porušuje svoj záväzok nedovoliť vedome použiť svoje teritórium na aktivity v rozpore s právami iných štátov, ktorý pochádza z prípadu Prieliv Korfu (Dinstein, 2005). Okrem toho, vysielanie teroristov v mene štátu by pravdepodobne zakladalo akt agresie v duchu čl. 3(g) rezolúcie Valného zhromaždenia OSN o definícii agresie, ktorý hovorí, že skutok agresie je založený aj vysielaním ozbrojených skupín, nepravidelných bojovníkov alebo žoldnierov štátom alebo v jeho mene, aby vykonávali ozbrojené činy voči inému štátu v takej miere, ktorá dosahuje činnosti vyššie menované alebo dosahuje významné zapojenie v takýchto aktivitách (United Nations, 1970). - štát nie je schopný predísť použitiu svojho teritória na ozbrojený útok v tomto prípade štát nie je zodpovedný za aktivity neštátneho aktéra a nemôže byť objektom aktivít v sebaobrane. Gazzini pripomína, že v prípade útočiska nevyhnutnosti, vo výnimočných prípadoch, možno použiť právo na sebaobranu, a to v prípade kolabujúcich štátov. Ruys a Verhoeven spomínajú, že aj keď existujú mnohé prípady praxe štátov v tomto smere, väčšina týchto prípadov spadá buď do obdobia pred prijatím Charty alebo bola odsúdená BR OSN. (Ruys a Verhoeven, 2005) Iným sposobom prisúdenia štátu je prijatie aktivít neštátneho aktéra za svoje zo strany štátu. Takéto prijatie môže byť vykonané v duchu čl. 11 Návrhu článkov. (Crawford, 2002) Ako príklad tu môžeme uviesť schválenie a podporu okupácie americkej ambasády v Teheráne zo strany ajjatoláha Chomejního po Islamskej revolúcii. V období po 11. septembri sa logika prisúdenia zmenila razom aj povzbudzovanie, podpora, plánovanie, príprava a odmietanie klásť prekážky stačia. (Kattan, 2007) Sčasti táto zmena pochádza

182 Globální bezpečnost v Obamově éře zo staršieho dokumentu, a to Deklarácie o priateľských vzťahoch, ktorá vyžaduje od štátov, aby neumožnili použiť svoje územie na teroristické útoky voči iným krajínám. (United Nations, 1970) Čo sebaobrana umožňuje? V prípade vojenskej operácie pod hlavičkou sebaobrany majú štáty prakticky dve možnosti zaútočiť len na časť územia, ktorá je používaná daným neštátnym aktérom alebo zaútočiť na celé územie. V prípade Ozbrojené aktivity, MSD rozhodol, že Uganda nemala právo zaútočiť na KDR a že v tejto otázke neexistovala ani žiadna predchádzajúca jurisprudencia. Všetko, čo právnikom ostalo boli princípy nutnosti a proporcionality. V takomto prípade teda ozbrojená odpoveď na útok neštátneho aktéra z inej krajiny musí byť len veľmi obmedzená a cielená, s využitím sily len voči zdroju útoku (Heinze, 2009). Podmienka nutnosti však umožňuje otvoriť aj kompletnú vojenskú operáciu v prípade, že všetky ostatné možnosti riešenia zlyhali. Podmienka proporcionality na druhej strane vyžaduje symetriu [ ] v škále a efektoch [ ] medzi nelegitímnym použitím sily a legitímnou protisilou. (Dinstein, 2005:237) Takáto symetria je však ťažko dosiahnuteľná a ako Dinstein argumentuje, aj problematická z praktického hľadiska, keďže vyžaduje od brániacej sa strany aby pripodobnila svoje aktivity k aktivitám prvotného páchateľa. Napriek tomu, súčasná interpretácia práva na sebaobranu hovorí, že sila v sebaobrane by mala byť limitovaná len a len na aktivity a územia spojené s aktivitami neštátneho aktéra. (Duffy, 2007) Franck tiež tvrdí, že niektoré nástroje nemôžu byť využité v sebaobrane dlhodobá okupácia je jedným z nich. (Franck, 2002) Preventívna sebaobrana Otázka preventívnej sebaobrany je jednou z najvýznamnejších otázok súčasného práva na sebaobranu, najmä po prijatí americkej Národnej bezpečnostnej stratégie v roku Ako poradný panel holandskej vlády AIV/CAVV objasnil, existuje jasný rozdiel medzi anticipačnou sebaobranou (pre-emptive self-defense) a preventívnou akciou (preventive action). Prvá je obranou voči bezprostredne hroziacemu útoku, druhá je obranou voči vzdialenejšej hrozbe. Právny rámec pre anticipačnú sebaobranu je daný v prípade Caroline. V komentári k prípadu, Webster slávne definoval nutnosť sebaobrany [ako] okamžitú, úplnú, nenechávajúcu žiadny výber prostriedkov a čas na premýšľanie. (Caroline, 1841) Tento prípad bol súčasťou medzinárodného obyčajového práva už pred prijatím Charty. Treba však mať na pamäti, že v čase keď sa incident Caroline odohral, vojna bola povolená a neexistoval žiaden zákaz použitia sily v medzinárodných vzťahoch. Okrem toho, ďalším problémom je, že je ťažké objektívne merať nutnosť opísanú Websterom a tak nevyhnutne ostáva rozhodnutie na politikoch. (Randelzhofer, 2002) Ďalším znakom ktorý môže viesť k akceptácii anticipačnej sebaobrany je nevyhlásenie prvého úderu jadrovými zbraňami za čin protichodný medzinárodnému právu zo strany MSD v poradnom názore na

183 Globální bezpečnost v Obamově éře legalitu použitia jadrových zbraní. (Legality of the Threat or Use of Nuclear Weapons, Advisory Opinion of 8 July 1996, 1996) Zdá sa, že existuje aj opinio iuris nevyžadujúce vyčkávanie na materializáciu hrozby. V roku 1967 Izrael zaútočil na egyptské letectvo a účinne tak zničil všetký egyptské stíhačky pripravené na útok. Napriek búrlivej diskusii v BR OSN, Rada neodmietla izraelské právo na sebaobranu. V roku 1981, keď Izrael zničil iracký jadrový reaktor v Osiraku bola operácia odsúdená, avšak nie z dôvodu, že Izrael použil silu anticipačne, ale preto, že nedokončený reaktor pre neho neznamenal hrozbu. (Franck, 2002) Možno teda povedať, že aj keď existuje niekoľko prípadov anticipačnej sebaobrany, štáty odmietajú prijať definíciu tak širokú ako tú prijatú v americkej Národnej bezpečnostnej stratégii (AIV a CAVV, 2004). Preventívna sebaobrana voči vzdialenej hrozbe je však zakázaná a akceptovateľná môže byť len sebaobrana voči bezprostrednej hrozbe. (Gazzini, 2008) Čl.51 nevyžaduje, aby štáty čakali na spustenie útoku. Gazzini pripomína, že terorizmus si žiada práve také čítanie článku, keďže úspešný boj proti nemu požaduje detekciu a zameranie pred tým než je útok spustený (2008). 2 Tri prípady sebaobrany V nasledujúcej kapitole sa budem zaoberať dvomi minulými a jedným možným budúcim prípad použitia sily v sebaobrane a zanalyzujem ich v svetle kritérií z predchádzajúcej kapitoly. Afganistan 2001 Po útokoch z 11.septembra USA rýchlo poukázali na Al Qa idu ako na páchateľa. O Al Qa ide sa vedelo, že sa ukrýva v Afganistane (aj keď je otázne, či sa tam jej vedenie ešte stále nachádalo). 7. októbra 2001 USA spustili inváziu do Afganistanu v operácii Trvalá sloboda založenej na čl. 51, bez schválenia BR OSN. USA zaútočili na Afghanistan s vládou Talibanu, lebo Taliban ukrýval Al Qa idu a odmietal vydať jej predstaviteľov. (Bellinger, 2006) Dinstein dokonca argumentuje, že Taliban získal zodpovednosť za aktivity Usamu Bin Ladina a Al Qa idy vďaka tomuto odmietaniu. (Dinstein, 2005) Ak sa pozrieme na situáciu triezvejšie, musíme uznať, že Al Qa ida nebola ani pod efektívnou ani pod celkovou kontrolou Talibanu 91. Je teda nepravdepodobné, že udalosti z 11. septembra by mohli byť prisúdené Talibanu. Zaiste, Afghanistan (za vlády Talibanu) spáchal medzinárodne protiprávny akt ukrývaním teroristov z Al Qa idy a nesplňaním požiadaviek vyplývajúcich z rezolúcii BR OSN. Ale dosiahlo toto správanie hranicu ozbrojeného útoku (proti ktorému možno použiť silu v sebaobrane)? Na zanedbanie alebo neschopnosť splniť medzinárodné záväzky môže byť odpovedané nepriateľskými, ale právne čistými metódami. (Duffy, 2007) 92 Umelosť spojenia medzi neštátnym 91 Naopak, existujú dobré argumenty o tom, že to bola Al Qa ida, kto do významnej miery kontroloval Taliban 92 Je však potrebné dodať, že väčšina takýchto metód už bola bez úspechu uplatnená pred 11.septembrom

184 Globální bezpečnost v Obamově éře aktérom (Al Qa idou) a štátom (Afganistanom) iba podčiarkuje zmenu vnímania nutnosti prisúdenia štátu. V reakcii ostatných členov medzinárodnej komunity však nebadať pochybnosti o legitimite použitia sily v sebaobrane v prípade invázie do Afganistanu. Väčšina krajín ju prijala. (Duffy, 2007) Nakoniec ostávajú pochybnosti o tom, či je zmena režimu v sebaobrane legitímna. Je veľmi ťažké to ospravedlniť berúc do úvahy princípy proporcionality a nutnosti. (Duffy, 2007) Okrem toho, dlhodobá okupácia zo strany USA a neskôr NATO je problematická ako opatrenie v sebaobrane (porovnaj s Franck, 2002 vyššie). Libanon 2006 V lete 2006 Izrael zaútočil na pozície Hizballáhu v Libanone ako odvetu za zajatie dvoch izraelských vojakov, ktoré bolo vrcholom vzájomnej výmeny nepriateľských aktov. Zatiaľčo väčšina členských krajín OSN by nemala problem s akceptáciou práva na sebaobranu voči neštátnemu aktérovi, toto pravidlo nie je ani z ďaleka akceptované v tomto regióne (Kattan, 2007). Zdá sa však, že väčšina členských štátov (vrátane stálych členov BR OSN) akceptovala právo Izraela na sebaobranu voči útokom Hizballáhu a tak poukázali na svoje opinio iuris. (Heinze, 2009) Hizballáh nebol pod kontrolou Libanonu. (Kattan, 2007) Napriek tomu, že sa politické krídlo Hizballáhu účastní na politickom živote krajiny, hnutie nie je členom ozbrojených síl krajiny a jeho zbrane sú jedným z najvýznamnejších problémov súčasného Libanonu. Zdá sa teda, že Hizballáh spadá do tretej Gazziniho kategórie, kde štát nie je schopný zabrániť používaniu svojho teritória na útoky voči inej krajine. Je však otázne, či Izrael bol v situácii nutnosti a je jasné, že nevyčerpal všetky možnosti riešenia pred prijatím rozhodnutia o vojenskej akcii. (Kattan, 2007) Izrael použil dedukciu, podľa ktorej sa útoky Hizballáhu sa v istom bode naakumulovali do ozbrojeného útoku. (Heinze, 2009) Kattan však veľmi presvedčivo argumentuje, že rovnakú logiku by mohol po nespočetných narušeniach hraníc a vzdušného priestoru použiť aj Libanon (2007). Väčšina členov BR OSN uznala právo Izraela na sebaobranu v zmysle čl. 51. Mnohé štáty uznali ius ad bellum dimenziu konfliktu, ale väčšina z nich mala výhrady k ius in bello dimenzii. (Heinze, 2009) Toto uznanie nároku Izraela na sebaobranu teda naznačuje odklon od klauzuly o najvážnejších použitiach sily z prípadu Nicaragua. Keď sa pozrieme na aktivity Izraela v Libanone počas Druhej libanonskej vojny, je jasné, že Izrael útočil aj na objekty ktoré nemali nič spoločné s Hizballáhom. Bejrútske letisko a infraštruktúra s dvojitým využitím sa dajú použiť ako najproblematickejšie príklady. (Heinze, 2009; Kattan, 2007) Heinze pripomína, že akceptácia použitia územia štátu na teroristické útoky stačí v post-9/11 svete na spustenie totálnej vojenskej akcie v sebaobrane. V súčasnom svete svete sa totiž dve predtým oddelené podmienky vážnosť a zapojenie štátu spájajú. (Heinze, 2009)

185 Globální bezpečnost v Obamově éře Libanon 2010 Predstavme si teraz, že Izrael spustí vojenskú akciu v sebaobrane voči Hizballáhu na jar (ako príklad predpovedí, cf. RIA Novosti, 2009). V predchádzajúcej časti sme videli, že niektoré činy Izraela v Libanone v lete 2006 boli ťažko zlúčiteľné s princípmi sebaobrany (najmä útoky na infraštruktúru, ktorá nemala nič spoločné s Hizballáhom). V novembri 2009 izraelský minister obrany Ehud Barak vyhlásil, že ak Libanon dovolí Hizballáhu eskalovať konflikt, odpoveď (bez pochýb ako sebaobrana) bude smerovať voči celému Libanonu. (Eyadat, 2009) Zhruba v rovnakej dobe, novovytvorená libanonská vláda súhlasila s použitím zbraní Hizballáhu voči Izraelu (AFP, 2009). Berúc do úvahy tento vývoj, zdá sa, že libanonská vláda dáva úmyselne samú seba do horšej pozície schváľovaním aktivít Hizballáhu (použitím jazyka Návrhu článkov o zodpovednosti štátov, príjmaním aktivít Hizballáhu za svoje). Zatiaľ čo rozhodnutie libanonskej vlády má bez pochýb domáce korene, jeho medzinárodné dôsledky sú enormné. Ak Izrael skutočne spustí operáciu do Libanonu, bude môcť legitímne útočiť aj na infraštruktúru, ktorá nie je spojená s Hizballáhom (v zmysle kritérií daných medzinárodným humanitárnym právom). Toto by malo dva dôležité následky. Po prvé, s ohľadom na limitované schopnosti libanonskej armády odpovedať na izraelskú operáciu, Izrael by bol schopný vážne poškodiť libanonskú infraštruktúru. V druhom rade, Libanon by ešte viac zviazal svoju politickú budúcnosť s Hizballáhom čo nie je najrozumnejšia stratégia. Záver: Skok vpred do minulosti Vraciame sa teda pomaly do doby, kedy bola vojna legitímnym nástrojom politiky štátu? Toto chápanie je možné len ak by sme akceptovali, že aj vojna v sebaobrane je prostriedkom presadzovania národných záujmov. (Neff, 2005) Toto ponímanie má však dve vážne trhliny v prvom rade, kompletne protirečí logike sebaobrany a po druhé, je príliš kruté. Okrem toho, návrh že vojna je zmluvným stavom je v prípade sebaobrany kontroverzný. Len zriedka štáty súhlasia so stretom v sebaobrane. Ak k tomu pridáme podmienku z prípadu Caroline ktorá hovorí, že sebaobrana nenecháva čas na premýšľanie (Caroline, 1841), tento návrh ide proti logike sebaobrany. Neff vo svojej analýze však analyzuje aj vojny o sebaurčenie a občianske vojny s medzinárodným zapojením (Neff, 2005). Tieto potom môžu pripomínať vojny so zapojením neštátnych aktérov v súčasnosti. Je však otázne do akej miery je sebaurčenie cieľom týchto aktérov. Aké sebaurčenie má na mysli Hizballáh alebo Al Qa ida? Jedným z podobných znakov je rešpekt k právu ozbrojeného konfliktu v týchto vojnách. Ako Vöneky demonštrovala, USA sa snažili otočiť pravidlá dané Ženevskými konvenciami voči protivníkom a tvrdí, že teroristi sú v tomto smere podobní gerilám a sabotérom, ktorí nie sú neznámi medzinárodnému právu a sú legitímnymi cieľmi vo vojnovom konflikte. (Vöneky, 2007)

186 Globální bezpečnost v Obamově éře Expanzia hraníc sebaobrany môže byť vnímaná aj ako odpoveď na proliferáciu aktérov a nárast významu neštátnych aktérov v medzinárodnej politike. Avšak právne aspekty použitia sily v sebaobrane voči neštátnym aktérom ostávajú diskutabilné. Až donedávna bola istá úroveň zapojenia štátu nutná na spustenie vojenskej operácie v sebaobrane voči neštátnemu aktérovi, po 11. septembri boli podmienky uvoľnené. Navyše, podmienka vážnosti sa spája s podmienkou prisúdenia štátu, spájajúc tak doteraz oddelené zložky. Rozšírený pojem sebaobrany voči neštátnym aktérom nezapadá do žiadnej tradičnej paradigmy. Zdá sa, že vstupujeme do éry, kedy je vojenská sila použitá pod rúškom sebaobrany za účelom vykonávanie medzinárodných policajných aktivít. Len čas ukáže právne komplikácie tohoto nového spojenia. Literatura AFP Lebanon agrees Hezbollah right to use arms against Israel. (http://www.google.com/hostednews/afp/article/aleqm5jopbz2b1js62fzdhr-axpq6fptiw) AIV a CAVV Pre-Emptive Action. (http://www.aivadvies.nl/contentsuite/upload/aiv/doc/nr36eng(1).pdf) Barbour, Stephanie A a Salzman, Zoe A ""The Tangled Web": The right of self-defense against non-state actors in the Armed Activities case". Journal of International Law and Politics, 40, č. Special Issue, Bellinger, John B Legal Issues in the War on Terrorism. (http://www2.lse.ac.uk/publicevents/pdf/ _johnbellinger.pdf) Caroline (http://avalon.law.yale.edu/19th_century/br-1842d.asp#web1) Case Concerning Military and Paramilitary Activities In and Against Nicaragua (Nicaragua v. United States of America). Merits. Judgment of 27 June (http://www.icjcij.org/docket/files/70/6503.pdf) Crawford, James The International Law Commission's Articles on State Responsibility: Introduction, Text and Commentaries. Cambridge, UK: Cambridge University Press. Dinstein, Yoram War, Aggression and Self-Defense (4th ed.). Cambridge, UK: Cambridge University Press. Duffy, Helen The 'War on Terror' and the Framework of International Law. Cambridge, UK: Cambridge University Press. Eyadat, Fadi Barak: Israel to target Lebanon if Hezbollah escalates tension. (http://www.haaretz.com/hasen/spages/ html)

187 Globální bezpečnost v Obamově éře Franck, Thomas M Recourse to Force: State Action Against Threats and Armed Attacks. Cambridge, UK: Cambridge University Press. Gazzini, Tarcisio "A Response to Amos Guiora: Pre-Emptive Self-Defense Against Non-State Actors?" Journal of Conflict and Security Law, 13, č. 1, Harbom, Lotta a Wallensteen, Peter "Armed Conflicts, ". Journal of Peace Research, 44, č. 5, Heinze, Eric A "Nonstate Actors in the International Legal Order: The Israeli-Hezbollah Conflict and the Law of Self-Defense". Global Governance, 15, č. 1, Kaldor, Mary New and Old Wars: Organized Violence in a Global Era. Cambridge, UK & Malden, MA, USA: Polity Press. Kalyvas, Stathis " New and Old Civil Wars. A Valid Distinction?" World Politics, 54, č. 1, Kammerhofer, Jörg "The Armed Activities Case and Non-state Actors in Self-Defence Law". Leiden Journal of International Law, 20, č. 1, Kattan, Victor The Use and Abuse of Self-Defence in International Law: The Israel-Hezbollah Conflict as a Case Study. (http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=994282) Klučka, Ján Medzinárodné právo verejné (Všeobecná časť). Bratislava: Iura Edition. Legal Consequences of the Construction of a Wall in the Occupied Palestinian Territory. Advisory Opinion of 9 July (http://www.icjcij.org/docket/files/131/1671.pdf?phpsessid=b17b2c6e9f b4c0bfcaf3eec5) Legality of the Threat or Use of Nuclear Weapons, Advisory Opinion of 8 July (http://www.icj-cij.org/docket/files/95/7495.pdf?phpsessid=ba2089ec29fb1f030262d9c91b131440) Neff, Stephen C War and the Law of Nations: A General History. Cambridge, UK: Cambridge University Press. Randelzhofer, Albrecht "Article 51". In: The Charter of the United Nations: A Commentary Ed. Bruno Simma. Oxford, UK: Oxford University Press, RIA Novosti Lebanon warns of possible Israeli attack. (http://www.globalsecurity.org/military/library/news/2009/11/mil rianovosti02.htm) Ruys, Tom a Verhoeven, Sten "Attacks by Private Actors and the Right of Self-Defence". Journal of Conflict and Security Law, 10, č.3, United Nations United Nations General Assembly Resolution Declaration on Principles of International Law concerning Friendly Relations and Co-operation among States in accordance with

188 Globální bezpečnost v Obamově éře the Charter of the United Nations. (http://daccess-ddsny.un.org/doc/resolution/gen/nr0/348/90/img/nr pdf?openelement) United Nations United Nations General Assembly Resolution Definition of Aggression. (http://daccess-dds-ny.un.org/doc/resolution/gen/nr0/739/16/img/nr pdf?openelement) United Nations Charter of the United Nations and the Statute of the International Court of Justice. (http://www.un.org/en/documents/charter/) Vöneky, Silja N. U "The Fight against Terrorism and the Rules of International Law Comment on Papers and Speeches of John B. Bellinger, Chief Legal Advisor to the United States State Department". German Law Journal, 8, č. 7,

189 Globální bezpečnost v Obamově éře Představuje Čína jako nový aktér ve Střední Asii ohrožení energetické bezpečnosti EU? Dobromila Pospíšilová Abstrakt: Následující článek se zabývá aktuální problematikou energetické bezpečnosti v oblasti dodávek ruského plynu do EU v souvislosti s čínskou přítomností ve Střední Asii, resp. v Turkmenistánu. Otázkou tohoto článku tedy je, zda může Čína svou přítomností ve Střední Asii ohrozit dodávky plynu do Ruska, tedy potažmo evropskou energetickou bezpečnost v oblasti dodávek ruského plynu. Vycházím z předpokladu, že zásoby turkmenského plynu jsou dostatečně velké pro uspokojení poptávky všech zainteresovaných zemí, tedy i nového aktéra ve Střední Asii, Číny. Stejně tak i snížená poptávka po ruském plynu kvůli ekonomické krizi způsobila, že část turkmenského plynu mohla být uvolněna pro dodávky plynu do jiných zemí bez poškození zájmů na straně Ruska. Zejména z těchto důvodů nedojde minimálně ve střednědobém horizontu k ohrožení dodávek ruského plynu do EU. Abstract: The article deals with the current issues of energy security in the supply of Russian gas to the EU in the context of the Chinese presence in Central Asia, respectively in Turkmenistan. The question of this article therefore is whether China can threaten gas supplies to Russia by its presence in Central Asia. I suppose in the text that the Turkmen gas reserves are large enough to satisfy the demand of all interested countries, including a new player in Central Asia, China. Likewise, the economic crisis caused reduced demand for Russian gas, therefore part of the Turkmen gas could be exported to other countries without harming the interest on the part of Russia. Therefore gas supplies to the EU are not threatened at least in the medium term. Úvod Čína si v rámci svých pětiletých plánů stanovila závazek, že do roku 2020 nahradí část uhlí a ropy ve svém energetickém mixu čistějším zdrojem energie, tedy zemním plynem (dále jen plyn), tak, aby podíl plynu na celkové čínské primární spotřebě energie dosáhl 10 %. Ke splnění tohoto závazku je třeba zajistit, aby v roce 2020 dosahoval objem plynu určeného pro čínskou spotřebu celkové kapacity 250 mld. m 3. Logickým důsledkem tohoto kroku pak je to, že spotřeba plynu v Číně rok od roku roste a do budoucna se očekává rostoucí závislost Číny na dovozech plynu ze zahraničí. S ohledem na rostoucí spotřebu plynu a potřebu diverzifikovat zdroje této nerostné suroviny se Čína od 90. let minulého století začala zajímat také o středoasijský plyn. Ve svém příspěvku se chci tedy zabývat otázkou, zda Čína jako nový aktér ve Střední Asii (SA) může ohrozit energetickou bezpečnost

190 Globální bezpečnost v Obamově éře Evropské unie (EU)? Pozici Číny ve SA vysvětlím na příkladu Turkmenistánu, který je největším vývozcem plynu v oblasti SA. Proto je potenciálně pro Čínu nejdůležitějším partnerem v této oblasti. Faktický monopol Ruska na import téměř veškerého středoasijského plynu určeného na export byl v nedávné době narušen dvěma plynovody vedoucími do Číny a Íránu. Tyto plynovody vychýlily geopolitiku v tomto prostoru směrem na východ. Tím Rusko ztratilo svou dlouholetou dominanci v této oblasti, která se odvíjela zejména od toho, že reálně existovala jediná možnost exportovat středoasijský plyn, a to přes území Ruska. V této souvislosti mě tedy bude zajímat to, zda jsou ohroženy dodávky ruského plynu z tohoto regionu, potažmo tedy zásobování EU ruským plynem. V první kapitole se budu zabývat současnou produkcí plynu v Turkmenistánu a velikostí jeho zásob plynu, které až donedávna nebyly podrobeny nezávislému výzkumu. Nebylo tedy jasné, zda je Turkmenistán schopen dostát všem svým závazkům. Ve druhé kapitole se zaměřím na současnou situaci ruské produkce exportního plynu mířícího do EU a také na to, jak velkou roli má středoasijský plyn na tomto exportu. Krátce se také zaměřím na vývoj vztahů mezi EU a Ruskem v oblasti plynu a v neposlední řadě také na to, jak je předpovídána budoucí závislost EU na ruském plynu. Třetí kapitola je věnovaná současné situaci čínské produkce a spotřebě plynu. Dále se v rámci této kapitoly budu zabývat vztahem Číny a Turkmenistánu, a to zejména v souvislosti s nově vybudovaným plynovodem Střední Asie Čína. V poslední kapitole se budu věnovat současným energetickým vztahům mezi Turkmenistánem do Íránem, resp. důvodům, které vedly k velmi rychlému postavení nového plynovodu propojující tyto dvě země, a také jeho důsledkům ovlivňujícím geopolitiku v tomto regionu. Studie s názvem Natural Gas in China z roku 2009 vydaná International Energy Agency mi byla důležitým základem pro zjištění relevantních informací týkajících se využití plynu v Číně. Pro porozumění současného vztahu mezi Ruskem a státy SA bych chtěla uvést článek Slavomíra Horáka Vztahy Ruska a Střední Asie jako determinant plynové bezpečnosti z roku 2008, který ale bohužel již nereflektuje novou realitu tohoto regionu. Daný autor se věnuje problematice států SA, proto bych zde chtěla uvést ještě jeden jeho článek s názvem Nástup Číny ve Střední Asii? Možnosti a limity vzájemných vztahů. Studie Pierra Noëla A Market between Us: Reducing the Political Cost of Europe's Dependence on Russian Gas podává vysvětlení skutečné závislosti EU na ruském plynu. Neguje široce rozšířenou domněnku, že Rusko dominuje evropskému trhu s plynem, a že tato naše závislost na Rusku bude v budoucnu růst. Vymezení pojmu Střední Asie Dnešní pojem SA vymezuje prostor pěti bývalých sovětských republik, tzn. Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu, které se staly suverénními a nezávislými státy po rozpadu SSSR v roce V této oblasti se nachází značné přírodní bohatství, které nepoutá pozornost jen Ruska, jehož geografická blízkost a historické vazby k tomuto regionu z něj činí stále nejdůležitějšího aktéra v energetických vztazích těchto zemí, ale nově i US, EU, Číny, Íránu či Indie.

191 Globální bezpečnost v Obamově éře Pro svou analýzu jsem jako zástupce zemí SA vybrala Turkmenistán, neboť na jeho území se nachází největší zásoby plynu v této oblasti, Turkmenistán je zároveň i jeho největším vývozcem mezi zeměmi SA. Turkmenistán je tak pro potenciální zájemce o středoasijský plyn tím nejdůležitějším partnerem. Nejvýraznějším aktérem je dnes v oblasti SA, samozřejmě kromě Ruska, Čína, které se nedávno podařilo s Turkmenistánem dojednat smlouvu na export plynu. Plynovod Střední Asie-Čína vedoucí plyn přes Uzbekistán a Kazachstán je od prosince 2009 v provozu. Tímto se Číně podařilo vychýlit energetickou geopolitiku v tomto prostoru směrem na východ a snížit závislost tohoto regionu na Rusku. 1. Turkmenistán Turkmenistán je největším exportérem plynu v regionu SA a po Rusku je druhým největším exportérem plynu v rámci SNS (graf č. 1). Jeho nevýhodou je však jeho geografická vzdálenost k potenciálním exportním trhům. V roce 2007 jeho těžba plynu dosáhla objemu 72,3 mld. m 3, přičemž domácí spotřeba činila okolo 18 mld. m 3. (IEA 2008: 167) Do otevření plynovodu Střední Asie-Čína importovalo Rusko cca 70 % turkmenského plynu, čili okolo 50 mld. m 3, a plánovalo navýšení importu až na 80 mld. m 3. (IEA 2008: 167) 1.1 Velikost zásob turkmenského plynu Až do nedávna si nikdo nemohl být jistý, kolik plynu se na území Turkmenistánu nachází, a zda tak může Turkmenistán bezpečně zajistit všechny své aktuální smlouvy s Ruskem, Čínou a Íránem. Za doby vlády prezidenta Niazova, známého jako Türkmenbašy, totiž nikdy nedošlo k nezávislému výzkumu ložisek s plynem, a tak se jednotlivé údaje od jednotlivých agentur výrazně lišily. Po jeho smrti v prosinci 2006 nastoupil do funkce prezidenta Berdymuhammedov, který dovolil provést tuto nezávislou studii. Na počátku roku 2008 tedy turkmenská vláda najala nezávislou britskou společnost Gaffney Cline and Associates (GCA), aby provedla výzkum na jenom z turkmenských nalezišť plynu. (Chazan, 2008; Horák 2008: 41) Společnost GCA konkrétně zkoumala ložisko Jižní Jolotan v jihovýchodní části Turkmenistánu. Výsledky této studie prokázaly, že Jižní Jolotan skrývá neobvykle velké zásoby plynu, které se pohybují v rozmezí od 4 14 bil. m 3, kdy nejpravděpodobnější se zdá být odhad 6 bil. m 3. (Pannier 2008) 93 Množství těchto zásob řadí ložisko Jižní Jolotan mezi pět největších polí zemního plynu na světě Do zveřejnění této studie byl za největší ložisko v Turkmenistánu považován Dauletabad s množstvím plynu zhruba 1,2 bil. m 3. Většina dohod na export zemního plynu vedla právě z ložiska Dauletabad (Pannier 2008). 94 Na počátku roku 2010 společnost GCA znovu potvrdila svůj nejpravděpodobnější odhad zásob tohoto ložiska, tedy 6 bil. m 3, a to poté, kdy Ruská média označila tento odhad za přehnaný (Farey 2010).

192 Globální bezpečnost v Obamově éře V reakci na tyto nové zjištění, BP 95 ztrojnásobila odhad turkmenských zásob plynu ve své každoroční zprávě o stavu světové energetiky. BP pak konkrétně předpovídá, že velikost zásob plynu v Turkmenistánu dosahuje 7,94 bil. m 3. Tím zařadila Turkmenistán na 4. místo v žebříčku světových zásob plynu 96. (Statistical Review of World Energy 2009: 22) Smlouvu na průzkum a těžbu z tohoto největšího ložiska v Turkmenistánu získalo mezinárodní konsorcium společností z Číny, Jižní Koreje a Spojených arabských emirátů. Toto rozhodnutí ze strany Turkmenistánu potvrzuje jeho snahu diverzifikovat své transporty plynu jiným směrem než do Ruska a zbavit se tak své závislosti na tomto exportéru. (ČTK 2009) Současná situace ruské produkce plynu I přesto, že se na území Ruska nacházejí největší zásoby plynu na světě a Rusko je největším světovým producentem plynu a největším světovým vývozcem této suroviny, je schopnost Ruska udržet a rozšířit své kapacity pro těžbu a export plynu často zpochybňována. A to zejména kvůli stárnutí produkujících ložisek plynu, téměř monopolní nadvládě státní společností Gazprom nad daným sektorem energetiky, a nedostatečnými investicemi do zlepšování a rozšiřování těžby ruského plynu a potrubního systému. (IAE 2008: 155; BP Statistical Review of World Energy 2009: 22; Gelb 2007: 3) 97 Nejméně od roku 2006 se jak západní, tak i ruští komentáři zabývali myšlenkou, zda Gazprom investuje dostatečné množství kapitálu do rozvoje budoucích produkčních oblastí. Zpochybňovali tak schopnost Ruska dostát všem svým budoucím závazkům, obzvláště dodržení dlouhodobých smluv evropských odběratelů. Současná ruská produkce plynu je založena na těžbě ze tří superobřích nalezišť. Produkce z těchto nalezišť ale od roku 2000 neustále klesá, proto je třeba tento systém produkce přetransformovat na nový systém. Tomu bude nadále dominovat produkce z nových regionů, především z poloostrova Jamalu, a to jak na pevnině, tak i mimo ni. V této oblasti severní Sibiře se totiž nachází největší ruské zásoby zemního plynu (mapa č. 1). Rozvoj této oblasti má tak zásadní význam pro zajištění budoucí ruské produkce plynu. (Noël 2009: 6 7) 95 BP (Beyond Petroleum) je jednou z největších světových energetických společností, která mimo jiné zveřejňuje objektivní data o stavu světových energetických trhů a současných trendech. 96 Na prvních třech místech se nachází Rusko, Írán a Katar. 97 Gazprom má opravdu zvláštní postavení v odvětví ruského plynu, protože drží více než 25 % světových zásob plynu, produkuje téměř 85 % ruského plynu, vlastní ruskou přenosovou soustavu plynu a má také zákonný monopol na export ruského plynu. Daně, které Gazprom odvádí, tvoří asi 25 % ruských federálních daňových příjmů (Pirog 2007; IAE 2008: 155).

193 Globální bezpečnost v Obamově éře Dopad ekonomické krize na produkci plynu v Rusku J. Stern 98 píše, že vypuknutí ekonomické krize na podzim roku 2008 zcela změnilo, minimálně ve střednědobém výhledu, perspektivy ohledně budoucí ruské produkce plynu a schopnosti Gazpromu dodávat sjednané množství svým klientům jak v Evropě, tak i mimo ni. (Stern 2009: 2; Pirani 2009: 31) Celková poptávka po ruském plynu totiž klesla, a pro rok 2009 se předpokládá, že došlo k celkovému snížení poptávky o mld. m 3 ve srovnání s rokem předešlým. Ekonomická krize tedy způsobila problémy s dodávkami ruského plynu, ale zcela opačné, než kterých se dříve analytici obávali. (Stern 2009: 5) Podle P. Noëla 99, by se ale Gazprom mohl dostat do situace, kdy by kvůli klesajícím příjmům z exportu plynu mohl shledat obtížné financování průzkumu a produkci v nových oblastech, čímž by došlo k dalšímu zpoždění těžby plynu v oblasti Jamalu. (Noël 2009: 9) A tato jeho predikce se již potvrdila. V reakci na pokles poptávky po ruském plynu na všech cílových trzích kvůli globální finanční a ekonomické krizi Gazprom upravil svůj investiční rozpočet jak na rok 2009 tak i Stern ale píše, že vždy když chceme hodnotit schopnost Gazpromu produkovat a dodávat plyn do EU, musíme uvažovat v následujícím schématu složeném ze dvou základních částí: 1. Ruský plyn produkují tři hlavní producenti: vlastní produkce Gazpromu, tzv. nezávislí producenti a dovoz plynu ze zemí Střední Asie 2. Ruský plyn je spotřebováván ve třech hlavních trzích: domácí ruská spotřeba, export plynu do zemí v rámci Společenství nezávislých států (SNS) a export do EU. (Stern 2009: 3) Současné podmínky na trhu s plynem zapříčiněné finanční krizí, čili výrazný pokles v poptávce po plynu jak v EU, tak i v rámci SNS vedly k tomu, že tři hlavní producenti ruského exportního plynu jsou nuceni mezi sebou soupeřit o podíl na celkové ruské produkci plynu, neboť na té jsou všichni výše uvedení aktéři velmi závislí. Gazprom tedy musel s ostatními producenty tvrdě vyjednávat a brát v úvahu nejen politické a strategické otázky, ale i ty čistě ekonomické. Výsledkem této složité situace bylo zastavení dodávek plynu z Turkmenistánu (viz níže). (Pirani 2009:26) Podle Sterna je tedy neoprávněné obviňovat Gazprom z nedostatečných investic do rozvoje nových ložisek bez podrobné analýzy všech výše uvedených prvků ve složité a vzájemně propojené realitě produkce ruského plynu. Pirani navíc v této souvislosti upozorňuje na fakt, že snižování investic do 98 Jonathan Stern je energetickým analytikem Oxford Institute for Energy Studies. 99 Pierre Noël je výzkumným pracovníkem v Electricity Policy Research Group, University of Cambridge a významný člen European Council on Foreign Relations.

194 Globální bezpečnost v Obamově éře oblasti produkce v situaci, kdy jsou projekce poptávky po plynu klesající jak ve střednědobém, tak i dlouhodobém výhledu, je fenomén, který se netýká jen Gazpromu. (Pirani 2009: 33) 2. Míra závislosti EU na dodávkách ruského plynu Podíl spotřebovaného plynu v rámci EU získaného dovozem vzrostl z téměř nuly v roce 1970 na dnešních přibližně 40 %. Rusko se etablovalo jako největší vývozce plynu do EU v reakci na dva ropné šoky v letech 1973 a Od počátku roku 1980 však již dovoz plynu z jiných zemí rostl podstatně rychleji než dovoz plynu z Ruska. A tento proces postupné diverzifikace se od roku 2000 dále postupně zintenzivňuje. (Noël 2009: 3; Kovačovská 2007: 7) V období let 1990 až 2006 je patrné, že spotřeba plynu v rámci EU roste, ovšem tento nárůst ve spotřebě plynu je pokryt z 80 % dovozem plynu z jiných exportních zemí než z Ruska. Proto podíl ruského plynu v celkovém objemu dováženého plynu do EU, který na počátku roku 1970 dosahoval 80 %, prudce poklesl na 60 % v roce 1995 a v současnosti se ruský plyn podílí na dovozu plynu ze 40 % (graf č. 2). (Noël 2009: 3; Kovačovská 2007: 7) V období let spotřeba plynu v rámci EU rostla průměrně o 2,2 % za rok. Tato míra růstu spotřeby plynu je však dále neudržitelná. To vyplývá i z faktu, že celková spotřeba plynu začala klesat v EU dávno před začátkem finanční krize (graf č. 3). (Noël 2009: 5) Je tedy velmi nepravděpodobné, že by celková závislosti EU na ruském plynu mohla v budoucnu vzrůst. EU se již dlouhou dobu snažila diverzifikovat své exportní trasy, a tak snížit svou závislost na Rusku. Poslední taková vlna proběhla v reakci na lednovou plynovou krizi v roce 2009, kdy země EU upřednostňovaly nákup plynu z Norska a ostatních evropských producentů. (Pirani 2009: 4) Důsledkem této plynové krize je pak důraz EU na posilování své energetické bezpečnosti v oblasti plynu, konkrétně se tedy jedná hlavně o opatření vedoucí k další diverzifikaci exportních tras, propojování evropské plynové soustavy a podporu projektů na zvýšení kapacity podzemních zásobníků plynu. 3. Energetické vztahy Ruska a Turkmenistánu Spolupráce mezi těmito zeměmi v oblasti plynu není a nikdy nebyla jednoduchá. Její novodobé počátky se datují do roku 1992, kdy byla podepsána dohoda o exportu turkmenského plynu v rozsahu 11,3 mld. m 3 ročně přes Rusko do Evropy. Dalších 28,4 mld. m 3 ročně bylo směřováno na pokrytí poptávky na Ukrajině (tento scénář zásobování Ukrajiny turkmenským plynem přetrval od doby existence SSSR). (Horák 2008: 42) Pro současné vztahy Ruska a Turkmenistánu se stala klíčová dohoda o spolupráci v plynárenské oblasti podepsaná v Moskvě roku Ta de facto Rusku deklarovala faktický monopol na odběr turkmenského plynu od roku 2007 na dobu 25 let. V květnu roku 2007 pak byla podepsána důležitá

195 Globální bezpečnost v Obamově éře dohoda pro zajištění dodávek turkmenského plynu do Ruska a dále do EU. Byla totiž podepsána deklarace o výstavbě Kaspického plynovodu, v jejímž rámci se předpokládá rekonstrukce a navýšení maximálního objemu stávajících systémů plynovodů vedoucích ze Střední Asie do Ruska. V rámci této dohody je také plánována stavba nového plynovodu po východním pobřeží Kaspického moře vedoucího z Turkmenistánu, přes Kazachstán do Ruska, kde se má napojit na ruský systém plynovodů. Jeho kapacita má dosáhnout 40 mld. m 3 ročně. (Horák 2008: 43, Gazprom 2009) Rusko do nedávné doby exportovalo z Turkmenistánu plyn v rozmezí mld. m 3 ročně, což představovalo okolo 90 % veškerého turkmenského plynu na export. (Energy-pedia News 2009) Důležitá změna se však odehrála v dubnu 2009, kdy došlo k výbuchu na plynovodu vedoucím z Turkmenistánu do Ruska. Turkmenistán tehdy obvinil Gazprom ze snížení objemu dovozu plynu o 90 %, tedy z porušení smluv, což vedlo k následnému výbuchu na plynovodu vedoucího plyn z Turkmenistánu do Ruska. (Pirani 2009: 27) Poté následoval mezi oběma zeměmi dlouhý spor o cenu plynu, který bránil v obnovení dodávek plynu. Podle analytiků Gazprom dohodu oddaloval ryze záměrně, neboť evropská poptávka po ruském plynu v daném období v souvislosti s ekonomickou krizí výrazně klesla (ČTK 2009). Turkmenistán kvůli této situaci přicházel o zisk ve výši jedné miliardy dolarů každý měsíc. (Fingerland 2009) Na obnovení dodávek plynu se tyto dvě země dohodly až v prosinci téhož roku. Dodávky byly obnoveny k 10. lednu Rusko však dle nové smlouvy bude odebírat turkmenský plyn jen v objemu dosahující 30 mld. m 3 ročně (oproti 50 mld. m 3, které dováželo do dubna 2009). V oblasti ceny turkmenského plynu bylo již poněkolikáté domluveno navýšení. Rusko tak začne platit za turkmenský plyn tzv. evropské ceny. (ČTK 2009; BBC News 2010) Přerušení dodávek plynu mezi Turkmenistánem a Ruskem výrazně zvýšilo napětí mezi těmito zeměmi, což následně vedlo k tomu, že se Turkmenistán zaměřil na hledání alternativních tras pro vývoz svého plynu. Během tří týdnů, konkrétně od 14. prosince 2009 do 6. ledna 2010, dokázal Turkmenistán překreslit energetickou mapu Euroasie. Byly totiž otevřeny dva plynovody spojující Turkmenistán s Čínou a Íránem (viz níže). Podle Bhadrakumara se nezdá, že by Rusko mělo obavy z toho, že se Číně a Íránu podařilo napojit na plyn ze Střední Asie (Bhadrakumar 2010). Stejný názor zastává i Horák, když Čínu a Írán řadí z ruského pohledu do skupiny tolerovaných partnerů na území SA (mezi nevítané konkurenty o středoasijský plyn pak řadí US a EU). (Horák 2008: 40) Pozice Ruska jako odběratele středoasijského plynuje je totiž zajištěna dostatečně. Navíc díky finanční krizi požadavky evropských trhů na dovoz ruského plynu značně poklesly, v roce 2009 celkově o 30 %, takže Rusko nepotřebuje navyšovat dovoz plynu z této oblasti. Klíčové pro Rusko je zůstat největším dodavatelem plynu do EU, proto dokud středoasijské republiky, a zejména Turkmenistán, nebudou mít akutní potřebu stavět plynovody směřující do EU, zájmy Ruska ohroženy nebudou. (Renaud 2010: 3)

196 Globální bezpečnost v Obamově éře I z tohoto důvodu bylo Rusko ochotno dohodnout se s Turkmenistánem na cenovém výpočtu založeném na evropských cenách plynu, který v konečném důsledku vede k tomu, že je nákup takového plynu pro Rusko neziskový. Hlavním důvodem pro tuto pozici Ruska je snaha zajistit plyn, který by potenciálně mohl být použit pro alternativní plynovod Nabucco. (Bhadrakumar 2010, Gazprom 2009) Současná situace čínské produkce a spotřeby plynu Podle IEA, dosahují zásoby plynu v Číně přibližně 5 bil. m 3. Tři hlavní naleziště plynu situované ve vnitrozemí, v západní a centrální části Číny, obsahují více než polovinu celkových čínských prokázaných rezerv plynu. Pokud jde o těžbu v moři, hlavní naleziště plynu se nachází v Jihočínském moři, ve Východočínském moři a v zátoce Bohai (mapa č. 2). (National Bureau of Statistics of China 2008) Produkce plynu v Číně v období let rostla průměrně o 15 % za rok. Celková domácí produkce plynu dosáhla v roce 2007 velikosti 69,2 mld. m 3. Ve srovnání s rokem 2006 tedy vzrostla o 18,3 %. (Higashi 2009: 16) Ačkoli Čína každoročně navyšuje svou produkci plynu, její závislost na dovozech této suroviny bude stále růst díky ještě rychleji rostoucí domácí poptávce po plynu. Tento růst je zapříčiněn zejména plynofikací měst a rostoucím využíváním plynu v čínském průmyslovém sektoru. Vláda navíc velmi podporuje využívání plynu skrze nejrůznější nařízení a regulace, a především investicemi do plynovodů. (Higashi 2009: 16) Čínská vláda si totiž stanovila závazek, že do roku 2020 nahradí část ropy a uhlí čistějším zdrojem energie, tedy plynem tak, aby podíl plynu na celkové čínské spotřebě primární energie dosáhl 10 %. Tím se snaží najít řešení pro ekologické problémy související se znečištěním ovzduší. Ke splnění tohoto závazku je třeba zajistit 250 mld. m 3 plynu. Logickým důsledkem tohoto kroku pak je to, že spotřeba plynu v Číně rok od roku roste, stejně jako se očekává rostoucí závislost Číny na dovozech plynu. (Higashi 2009: 4) V roce 2007 čínská spotřeba plynu vzrostla o 23,8 % a dosáhla 69,5 mld. m 3. I přes tento nárůst spotřeby je podíl plynu v energetickém mixu Číny jen 3,5 %, zatímco podíl uhlí dosahuje 69,5 %. (National Bureau of Statistics of China 2008) Spotřeba plynu byla v Číně donedávna omezena kvůli nedostatku plynovodů a plyn se tak mohl využívat jen jako lokální palivo. První plynovod spojující několik provincií, tzv. plynovod Ordos-Peking, byl dokončen až v roce Jeho celková délka měří 868 km a jeho přepravní kapacita je 3,6 mld. m 3 za rok. Další, již významnější plynovod Západ-Východ o celkové délce km byl dokončen v prosinci Dnešní kapacita tohoto plynovodu dosahuje 17 mld. m 3 za rok a je jím zásobováno především město Šanghaj (mapa č. 6). (Higashi 2009: 7)

197 Globální bezpečnost v Obamově éře Energetické vztahy Číny se zeměmi Střední Asie Z geografického hlediska se dá říci, že Čína má velmi výhodnou polohu pro dovoz plynu, neboť zahraničními dodavateli plynu mohou být jak země z oblasti SA či samotné Rusko, tak i země z oblasti Asie - Tichomoří či Blízkého východu. (Higashi 2009: 34) S ohledem na rostoucí spotřebu plynu a potřebu diverzifikovat zdroje této nerostné suroviny se Čína v průběhu 90. let minulého století začala zajímat o středoasijský plyn. Za nejvýznamnější čínský plynovod dnešních dnů můžeme označit plynovod Střední Asie-Čína. Tento plynovod byl slavnostně otevřen v prosinci Velkou měrou přispěje k rostoucí spotřebě plynu v Číně a naplnění tak vládní snahy zmenšit využívání uhlí v primární spotřebě energií. (Higashi 2009: 8) Čína přistoupila na jednání se státy Střední Asie z důvodu neúspěšných jednání nad několika projekty, které měly Čínu napojit na ruský plyn. Do dnešního data nedošlo k žádnému reálnému úspěchu takových jednání. (Ramzy 2009) I přes velkou důležitost plynovodu Střední Asie-Čína, M. Economides 100 říká, že Čína stále potřebuje ruský plyn k pokrytí své domácí poptávky. Stejně tak Rusko potřebuje Čínu, aby mohlo diverzifikovat své exportní trasy dosud vedoucí do Evropy, jejíž poptávka po ruském plynu klesá. (Economides 2010) 1.1. Energetické vztahy Číny a Turkmenistánu Čína navázala diplomatické styky s Turkmenistánem už v roce První desetiletí jejich vzájemných vztahů můžeme podle Horáka nazvat jako hledání hlavních směrů jejich budoucí spolupráce. Podobnost těchto dvou režimů v politických otázkách nakonec vyústila v úzkou spolupráci v energetickém sektoru, dopravě či textilním průmyslu. Stěžejní oblastí vztahů těchto dvou zemí se nakonec stala energetika. (Horák a Šír 2008: 79) Ovšem až do roku 2001 se čínské energetické společnosti do oblasti SA příliš nehrnuly. Dodávky z Perského zálivu byly v mnohém stabilní a relativně dostačující i pro rostoucí potřeby Číny. Až v souvislosti s vpádem USA do Afghánistánu a především do Iráku začala Čína reálně přemýšlet o významu SA jako regionu který by jí potenciálně mohl zabezpečit dodávky plynu a odstranit její závislost na zprostředkovatelích ze Středního východu a mořských cest směrem do Číny (zejména v oblasti přetíženého Malackého průlivu a v úžině mezi Čínou a Tchaj-wanem). (Horák 2009: 41) Myšlenka na postavení plynovodu, který by spojoval Turkmenistán a Čínu, byla předmětem jednání od samotného počátku navázání diplomatických styků mezi těmito zeměmi. Na základě dohody z roku 2000 začala Čína zkoumat možná naleziště plynu na pravém břehu řeky Amudarji, která se následně stala zdrojem pro naplnění plynovodu Střední Asie-Čína. Tento krok byl na tehdejší turkmenské poměry průlomový. Čínská státní společnost China National Petroleum Corporation (CNPC) se stala 100 Michael Economides je editorem časopisu Energy Tribune.

198 Globální bezpečnost v Obamově éře první zahraniční plynárenskou společností, která získala právo vést těžbu na území Turkmenistánu na základě tzv. dohody o dělbě produkce (Production Sharing Agreement) 101. (Horák a Šír 2008: 82) Dalším rozhodujícím bodem vedoucím k dohodě o plynovodu Střední Asie-Čína byl Pekingský summit konaný v dubnu Zde byla podepsána mezivládní dohoda o již konkrétních termínech a objemu dodávek plynu. První dodávky plynu byly stanoveny již na rok 2009 v celkovém objemu 30 bil. m 3 ročně po dobu trvání 30 let. (CNPC 2010) Horák a Šír zde upozorňují na fakt, že Čína při podpisu této smlouvy měla v rukou předběžné výsledky týkající se zásob plynu v dané lokalitě. Daní autoři proto předpokládají, že Čína si byla jistá tím, že zahájení výstavby tohoto plynovodu bude ekonomicky výhodné, že jsou tedy zásoby plynu v nalezišti Bagtyjarlik dostatečné. (Horák a Šír 2008: 83; Horák 2009: 42) Projekt plynovodu Střední Asie-Čína tak s největší pravděpodobností nepředstavuje konkurenci pro ruský systém plynovodů Střední Asie-Centrum, jehož naleziště plynu se nacházejí v jiné oblasti, konkrétně Dowletabadu v jižní části Turkmenistánu. Tato oblast je však od Amudarji vzdálena jen několik set kilometrů. (Horák 2008: 52) Horák v této souvislosti píše: Pokud však zásoby tohoto naleziště nebudou stačit, dohoda mezi Turkmenistánem a Čínou z dubna 2006 umožňuje naplnění čínského plynovodu z jiných zdrojů než na pravém břehu Amudarji. Právě tato skutečnost je největší hrozbou jakýchkoli dlouhodobých plánů Moskvy i evropských zemí. V případě uplatnění této klauzule se dlouhodobý kontrakt mezi Gazpromem a Turkmenistánem z roku 2003 může ocitnout v ohrožení. Tím by se potvrdila nedůvěryhodnost Turkmenistánu jako stabilního obchodního partnera, avšak turkmenské vedení by patrně dalo přednost okamžitému zisku před dlouhodobou koncepcí. (Horák 2009: 43). Plynovod Střední Asie-Čína začíná v městě Gedaim u hranic s Uzbekistánem a vede do oblasti severozápadní Číny, přesněji do města Horgos v autonomní oblasti Sin-ťiang, kde bude napojen na plynovod Východ-Západ 2 (mapa č. 7). Tento plynovod Střední Asie-Čína byl slavnostně otevřen 14. prosince roku 2009 a plné kapacity 30 mld. m 3 ročně bude dosaženo do konce roku (CNPC 2010) Tento nový plynovod Střední Asie-Čína ukončil dlouhodobou dominanci Ruska v dovozu středoasijského plynu a zároveň se stal prvním plynovodem, který exportuje velké množství plynu ze Střední Asie mimo Ruské území. Od roku 1997 sice již Turkmenistán vyvážel mimo Rusko plyn o objemu 8 mld. m 3 ročně do severního Íránu, ovšem toto množství je ve srovnání s vývozem 101 Production Sharing Agreement (PSA) je typ dohody, dle které stát poskytuje investorovi výhradní práva na průzkum a těžbu nerostných surovin ze specifických přírodních zdrojů po určitou dobu. Investor provádí tyto úkony po danou dobu na vlastní náklady a rizika. Investor, tedy konkrétní zahraniční ropná nebo plynárenská společnost, se následně podílí na ziscích z produkce ve výši stanovené smlouvou. Tím se mu vrací předchozí náklady a vytváří zisk (Karayianni 2004: 149). 102 Plynovod Střední Asie-Čína celkově dosahuje délky cca km. Přes Turkmenistán vede potrubí v délce 188 km, 525 km vede přes Uzbekistán, 1293 km přes Kazachstán a konečně v Číně zbývajících 4860 km (Energy-Pedia News 2009).

199 Globální bezpečnost v Obamově éře turkmenského plynu do Ruska či nově do Číny velmi malé, a nemohlo tak zpochybnit ruskou dominanci nad oblastí exportu turkmenského plynu. (Energy-Pedia News 2009) Plynovod Střední Asie-Čína bude zásobován nejen turkmenským plynem, ale i plynem z Uzbekistánu a Kazachstánu. Obě tyto země se zavázaly dodávat po 10 mld. m 3 plynu do tohoto projektu. (Energy- Pedia News 2009) Tento projekt tak i pro tyto země znamená o něco lepší postavení vůči Rusku. DeLay, editorka Former Soviet Union Oil & Gas Monitor, vidí jako velkou výhodu plynovodu Střední Asie-Čína v tom, že se jedná o plynovod vedoucí po pevnině. Takový plynovod proto představuje ve srovnání s přepravou LNG pro Čínu menší bezpečnostní riziko. (Bhadrakumar 2010) Horák píše: Na rozdíl od evropských partnerů má Čína některé komparativní výhody, díky nimž má před dalšími zájemci o energetické suroviny ze Střední Asie náskok. Především jde o efektivitu při plánování a realizaci projektů. Zatímco členské státy Evropské unie (EU) se teprve od roku 2007 snaží najít přijatelný kompromis mezi kontrastními politickými (rozvoj demokracie a občanské společnosti v regionu) a ekonomickými cíli (dialog s autoritářskými režimy ohledně energetiky), v případě Číny (stejně jako Ruska) jsou tyto dva aspekty vzájemných vztahů v mnohem větším souladu. Na rozdíl od jiných zájemců již Čína realizovala či realizuje své projekty. Omezené zásoby středoasijských surovin se tím rozdělí převážně mezi Rusko a Čínu a další zájemci budou mít již omezené možnosti jak tomuto tandemu odběratelů konkurovat. (Horák 2009: 41-42) Energetické vztahy Íránu a Turkmenistánu První plynovod vedoucí plyn z turkmenského plynového naleziště Korpedzhe, nacházející se na západě Turkmenistánu, do íránského města Kurt-Kui, byl otevřen již v prosinci roku 1997 (mapa č. 8). Byl to současně první plynovod, kterým se Turkmenistán vymanil ze 100% závislosti na Rusku v oblasti exportu svého plynu. Plynovod Korpezhe-Kurt-Kui je 200 km dlouhý, z čehož 135 km vede přes území Turkmenistánu, a byl z 90 % financován Íránem. (Olcott 2004: 13; Renaud 2010:1) Turkmenistán otevřel dne 6. ledna 2010 již druhý plynovod do Íránu. Jedná se o významný krok v politice Turkmenistánu, protože tento plynovod umožňuje větší diverzifikaci tras pro turkmenský plyn. Tím došlo k dalšímu narušení ruské historické nadvlády v odvětví energetiky, kterou ve Střední Asii dlouhodobě disponoval. Plynovod s názvem Dauletabad-Sarakhs-Khangiran, známý také jako Dauletabad-Salyp Yar, je plynovod vedoucí z oblasti naleziště plynu Dauletabad v Turkmenistánu do Khangiran v Íránu. Tam se napojuje na již existující plynovod Korpezhe-Kurt-Kui. Tento nový plynovod bude dodávat plyn do severních regionů Íránu. Jedná se o významný krok i pro samotný Írán, neboť se tím více než zdvojnásobí roční vývoz turkmenského plynu do Íránu. (Renaud 2010:1; BBC 2010) Kapacita tohoto plynovodu je sjednána na 12 mld. m 3 ročně. V současné době tento plynovod transportuje plyn o objemu 6 mld. m 3 s tím, že plné kapacity má být dosaženo v roce Tím bude Turkmenistán svému jižnímu sousedovi dodávat celkově 20 mld. m 3. Teheránu dále tento nový plynovod také umožní exportovat své vlastní zásoby plynu do jiných zemí. (Renaud 2010:1; BBC 2010)

200 Globální bezpečnost v Obamově éře M. K. Bhadrakumar vidí v této spolupráci mezi Ašchabadem a Teheránem několik výhod: 1. Turkmenistán si tím zajistil jistý trh v blízkosti svých hranic; 2. Íránu již nebude hrozit v jeho severních oblastech výpadek plynu během zimy; 3. Írán může vytvořit více přebytků pro export; 4. Turkmenistánu se otevírají nové exportní trasy přes území Íránu, a v neposlední řadě Írán tak může využít svou vynikající geografickou polohu pro export turkmenského plynu. (Bhadrakumar 2010) Vybudovat nový plynovod o délce 30 km na území Turkmenistánu trvalo Íránu a Turkmenistánu pouhých 6 měsíců od jejich rozhodnutí tento plynovod vystavět. 103 Rusko-turkmenský spor z dubna 2009, který naprosto zastavil vývoz turkmenského plynu do Ruska, dalece vysvětluje rychlost dokončení tohoto nového plynovodu. Společný zájem obou zemí na tomto plynovodu je z výše uvedených pěti bodů více než zřejmý. (Renaud 2010: 2) Závěr V regionu SA jsme svědky nového modelu spolupráce v oblasti exportu plynu. Od začátku ledna 2010 je téměř všechen turkmenský plyn vyhrazený pro export nově směrován do trojice zemí Ruska, Číny a Íránu. Důsledkem této skutečnosti je to, že Rusko již nadobro ztratilo svou pozici naprosté dominance v tomto prostoru. Ačkoli se na první pohled může zdát, že Čína svou přítomností ve Střední Asii může ohrožovat tamní postavení a energetické zájmy Ruska, a potažmo tedy i dodávky ruského plynu do EU, plynovod Střední Asie Čína nepředstavuje konkurenci pro turkmenské dodávky plynu do Ruska. Naleziště plynu pro tento plynovod jsou totiž situovány v jiné oblasti než ložiska pro systém ruských plynovodů Střední Asie Centrum. Navíc studie prověřující skutečné množství zásob turkmenského plynu provedená nezávislou společností GCA potvrdila, že jsou zásoby turkmenského plynu dostatečné pro uspokojení poptávky jak ze strany Ruska, tak i Číny. Část turkmenského plynu se mohlo uvolnit pro jiné státy bez ohrožení současné energetické pozice Ruska v této zemi i kvůli důsledkům finanční krize. Ta totiž způsobila klesající poptávku po této surovině ve všech třech hlavních trzích, tedy klesla jak domácí ruská spotřeba, export plynu do zemí v rámci SNS, stejně jako export plynu směrem do EU. Rusko si dále ve SA zajistilo svou dostatečnou přítomnost zejména dvěma důležitými energetickými projekty. První se týká rekonstrukce a navýšení maximálního objemu stávajících systémů plynovodů vedoucích ze Střední Asie do Ruska. V rámci druhého projektu je pak plánována stavba nového plynovodu po východním pobřeží Kaspického moře vedoucího z Turkmenistánu přes Kazachstán do Ruska, kde se má tento nový plynovod napojit na ruský systém plynovodů. 103 Celkově plynovod Dauletabad-Sarakhs-Khangiran dosahuje délky 185 km.

201 Globální bezpečnost v Obamově éře Zejména tyto výše uvedené důvody pak vedou k závěru, že energetická bezpečnost EU v oblasti dodávek ruského plynu není v souvislosti s nově otevřeným plynovodem Střední Asie Čína ohrožena. Literatura BBC Turkmenistan opens new Iran gas pipeline. (http://news.bbc.co.uk). Bhadrakumar, M., K Pipeline Geopolitics: Major Turnaround. Russia, China, Iran Redraw Energy Map. Montreal: The Centre for Research on Globalisation (http://www.globalresearch.ca). BP BP Statistical Review of World Energy. London: Beacon Press (www.bp.com/statisticalreview). CNPC Central Asia-China Gas Pipeline. China National Petroleum Corporation (http://www.cnpc.com.cn/en). Ebel, Robert, E The Geopolitics of Russian Energy. Looking Back, Looking Forward. Washington DC: Center for Strategic and International Studies (www.csis.org/publication/geopolitics-russianenergy). Farey, Ben Gaffney Cline Defends Estimates of Turkmen Natural-Gas Reserves. New York: Bloomberg L.P. (http://www.businessweek.com/news). Fedynsky, Peter Russia and Turkmenistan Vying for Central Asian Gas. Washington DC: VOA (http://www1.voanews.com/english/news/asia). Fingerland, Jan Čína otevřela nový plynovod z Turkmenistánu. Praha: Český rozhlas (www.rozhlas.cz/cro6/komentare). Fox News Russia, China Closer to Mammoth Energy Deal (http://www.foxnews.com/). ČTK Největší turkmenské pole plynu získaly firmy z Číny, Koreje a SAE. (www.ctk.cz). Economides, Michael Russian Gas Finally Headed to China? (http://www.energytribune.com). Energy-Pedia News Turkmenistan, Uzbekistan, Kazakhstan and China lunch gas pipeline (www.energy-pedia.com). Gazprom. 2009a. Gas purchases in Central Asian countries. (http://www.gazprom.com/production/central-asia/ ) Gazprom. 2009b. Gazprom in Questions and Answers. (http://eng.gazpromquestions.ru). Gelb, Bernard Russian Oil and Gas Challenges. Washington DC: Congressional Research Service (http://digital.library.unt.edu/govdocs). Goldthau, Andreas Rhetoric versus reality: Russian threats to European energy supply. Energy Policy, č. 36, (http://www.elsevier.com/wps).

202 Globální bezpečnost v Obamově éře Higashi, Nobuyuski Natural Gas in China. Market Evolution and Strategy. Paris: IEA/OECD (http://www.iea.org/papers). Horák, Slavomír Vztahy Ruska a Střední Asie jako determinant plynové bezpečnosti Evropy. Mezinárodní vztahy, 2, Horák, Slavomír Nástup Číny ve Střední Asii? Možnosti a limity vzájemných vztahů Mezinárodní vztahy, 3, Chazan, Guy Turkmenistan Gas Field is One of World s largest. Wall Street Journal (http://online.wsj.com/article). IAE Natural Gas Market Review. Optimising Investment and Ensuring Security in a High-Priced Environment. Paris: IEA/OECD (http://www.iea.org/textbase). Karayianni, Marika Production Sharing Agreements and National Oil Funds. In: The Caspian. Politics, energy and security. Ed. Shirin, Akiner. Oxfordshire: RoutledgeCurzon, Kovačovská, Lenka Energetická (ne)bezpečnost Evropské unie: Závislost na Rusku. Obrana a strategie, č. 2, Mitrova, Tatiana Dynamic development in Russia s gas sector In: (ed), Pipelines, politics and Power. The future of EU-Russia energy relations. Katinka Barysch. London: Centre for European Reform, (http://www.cer.org.uk). National Bureau of Statistics of China China Statistical Year Book Peking: China Statistics Press (http://www.stats.gov.cn). Noël, Pierre Beyond Dependence: How To Deal With Russian Gas? London: ECFR (http://ecfr.3cdn.net). Noël, Pierre A Market Between Us: Reducing the Political Cost of Europe s Dependence on Russian Gas. Cambridge: University of Cambridge (http://www.eprg.group.cam.ac.uk/tag/noel/). Olcott, Martha Brill International Gas Trade in Central Asia: Turkmenistan, Iran, Russia and Afghanistan. Stanford: Baker Institute Policy (www.bakerinstitute.org/regions/russia). Pannier, Bruce Independent Audit Shows Turkmen Gas Field 'World-Class'. (http://www.rferl.org). Pirani, Simon The Impact of the Economic Crisis on Russian and CIS Gas Markets. Oxford: Oxford Institute for Energy Studies (http://www.oxfordenergy.org/gasresearch.php). Pirog, Robert Russian Oil and Gas Challenges. Washington DC: Library of Congress. Congressional Research Service (http://www.fas.org/sgp/crs).

203 Globální bezpečnost v Obamově éře Ramzy, Austin Russia and China: An Old Alliance Hinges on Energy. Time (http://www.time.com/time/world). Renaud, Francois Central Asia: The Russian-Iranian-Chinese Troika. ESISC (www.esisc.org/esisc.php). Reuters Asia supply to ease China s gas shortage. (http://www.timeslive.co.za/world). Sadri, Houman A. a Burns, Nathan L Geopolitics of Oil & Energy in Central Asia. Orlando: University of Central Florida (www.allacademic.com). Stern, Jonathan Future Gas Production in Russia: is the concern about lack of investment justified? Oxford: Oxford Institute for Energy Studies (http://www.oxfordenergy.org/gasresearch.php). Šír, Jan a Horák Slavomír China as an Emerging Superpower in Central Asia: The View from Ashkhabad. China and Eurasia Forum Quartely, č. 2, Přílohy Graf č. 1: Import/export plynu ve Střední Asii (bcf/y) Zdroj: Sadri a Burns 2009: 29.

204 Globální bezpečnost v Obamově éře Mapa č. 2: Rozmístění rezerv ruského plynu Zdroj: Gazprom 2009b: 24. Graf č. 3: Závislost EU na dovozu ruského plynu v období let Zdroj: Noël 2009: 29.

205 Globální bezpečnost v Obamově éře Graf č. 4: Růst spotřeby energií a plynu v EU v období let Zdroj: Noël 2009: 30. Mapa č. 5: Rozmístění zásob plynu v Číně Zdroj: Higashi 2009: 7.

206 Globální bezpečnost v Obamově éře Mapa č. 6: Infrastruktura zajištující transport plynu v Číně Zdroj: Higashi 2009: 9. Mapa č. 7: Trasa plynovodu Střední Asie-Čína Zdroj: CNPC 2010.

207 Globální bezpečnost v Obamově éře Mapa č. 8: Plynovod Korpedzhe-Kurt-Kui Zdroj: Olcott 2004: 2.

208 Globální bezpečnost v Obamově éře Zahraniční politika Dmitrije Medveděva a vztahy s NATO Lukáš Tichý Abstrakt: Vzájemné vztahy NATO Rusko, institucionálně ztělesněné Radou NATO-Rusko a úzce svázány se vzájemnými vztahy Ruska a USA, prošly během posledních dvou let řadou výrazných proměn. Od poměrně velkého ochlazení vztahů v důsledku rusko gruzínského konfliktu v srpnu 2008, až po znovuobnovení důvěry a navázání společné spolupráce, která by se měla týkat postkonfliktní rekonstrukce Afghánistánu či boje proti terorismu. Hlavním cílem příspěvku je analyzovat ruskou zahraniční politiku současného prezidenta Dmitrije Medveděva na pozadí vývoje vztahů mezi Ruskem federací a NATO. Otázka vztahů NATO k Rusku bude také diskutována. Vedlejším cílem příspěvku je odpovědět na následující otázky: Jak se vyvíjely vztahy mezi Ruskem a NATO? Jak, pokud vůbec, se změnila zahraniční politika Ruska vůči NATO během prvních dvou let prezidentství D. Medveděva? Jaké sporné otázky podle Ruské federace brání lepší spolupráci s NATO? Jaké jsou možnosti vzájemné spolupráce mezi Ruskem a NATO? Abstract: Mutual relations of NATO - Russia, institutionally embodied the NATO-Russia Council and closely associated with the mutual relations between Russia and the U.S. have undergone during the past two years, a number of significant changes. Since relatively large cooling of relations as a result of short Russian - Georgian conflict in August 2008 to re-establish trust and mutual cooperation, which should cover, inter alia, post-conflict reconstruction of Afghanistan and the fight against terrorism. The main objective of this paper is to analyze the current Russian foreign policy of the President Dmitry Medvedev on the background of the development of relations between Russia and NATO. The question of NATO's relations with Russia will also be discussed. A secondary aim of this paper is to answer the following questions: How did relations between Russia and NATO develop? How, if at all, did foreign policy of Russia towards NATO change during the first two years of D. Medvedev s presidency? How do Russia percieve the conflictual issues, that limit cooperation within NATO? What are the possibilities of mutual cooperation between Russia and NATO? Úvod Pro Ruskou federaci představuje Severoatlantická aliance (NATO) jednu z hlavních výzev zahraniční politiky, která trvale vytváří překážky v bezpečnostní architektuře Evropy. (Kulhánek 2009a: 136) Zároveň Rusko považuje NATO za vojenskou organizaci, se kterou je třeba vést bezpečnostní dialog. Tento postoj potvrdil ruský prezident Dmitrij Medveděv například v jednom z rozhovorů pro francouzský časopis Paris Match koncem února 2010 Rusko a NATO čelí řadě výzev, jež je třeba řešit koordinovaně a společně.. (Prezident Rossiji 2010a)

209 Globální bezpečnost v Obamově éře Primárním cílem příspěvku je analyzovat ruskou zahraniční politiku stávajícího prezidenta Medveděva na pozadí vývoje vztahů mezi Ruskem a NATO. Hlavní důraz bude kladen na percepci NATO ze strany Ruské federace a na konfliktní otázky a možnosti spolupráce ve vzájemných vztazích. Postoj NATO k Ruské federaci je také diskutován. Vedlejším cílem textu je zodpovědět následující otázky: 1) Jak se vyvíjely vztahy mezi Ruskem a NATO před nástupem D. Medveděva do úřadu ruského prezidenta? 2) Jak, pokud vůbec, se změnila zahraniční politika Ruska vůči NATO během prvních dvou let prezidentství Medveděva? 3) Jaké sporné otázky podle Ruska brání lepší spolupráci s NATO? 4) Jaké jsou možnosti vzájemné spolupráce mezi Ruskem a NATO? Příspěvek vychází z předpokladu, že Rusko na jednu stranu vnímá NATO jako hlavní bezpečnostní hrozbu, jak vyplývá například z nové Vojenské doktríny Ruské federace. Na druhou stranu bude argumentováno, že Ruská federace v současnosti usiluje o stabilizování vztahů s NATO. Časový rozsah textu je s mírnými přesahy vymezen od května 2008, kdy se Dmitrij Medveděv oficiálně ujal úřadu prezidenta Ruské federace, až do uspořádání bezpečnostní konference v Mnichově začátkem února První část příspěvku se zaměřuje na historický kontext a vývoj vztahů mezi Ruskem a NATO. Důraz je kladen zejména na důležité historické události, které podstatným způsobem ovlivňovaly konfliktní otázky, ale i spolupráci. Ve druhé části textu je analyzována zahraniční politika stávajícího prezidenta Ruska Medveděva vůči NATO. V analýze jsou použity základní zahraničněpolitické a bezpečnostní dokumenty Ruské federace, které se svým obsahem zmiňují o postoji k NATO. Jedná se zejména o Koncepci zahraniční politiky Ruské federace z července 2008, Strategii národní bezpečnosti Ruské federace do roku 2020 z května 2009 a novou Vojenskou doktrínu Ruské federace z února Ve třetí části jsou diskutovány hlavní konfliktní otázky, které podle Ruska limitují plnohodnotnou spolupráci a ohrožují bezpečnost Ruské federace. Jedná se například o rozšiřování Aliance o nové členské státy směrem k ruským hranicím (Ukrajina, Gruzie) nebo americký plán na vybudování protiraketové obrany v Evropě. Zároveň je popsán postoj členských států NATO vůči Rusku. Závěrem jsou zmíněny oblasti možné spolupráce ve vzájemných vztazích. Metodologicky je zkoumání odpovědí na stanovené otázky pevně ukotveno v analýze akademické literatury. Použita je také deskripce nejdůležitějších událostí.

210 Globální bezpečnost v Obamově éře Historický vývoj vztahů mezi Ruskem a NATO K porozumění stávajícího postoje Ruska vůči NATO je potřeba se nejprve krátce podívat na klíčové historické souvislosti 104, jež zásadně determinovaly vzájemné vztahy. Vztahy NATO-Rusko se začaly formálně rozvíjet v roce 1991, kdy se Rusko připojilo k Radě Severoatlantické spolupráce 105. Tehdejší ruský prezident Boris Jelcin, v naději na prohloubení vztahů se Západem, navrhl během své návštěvy v prosinci 1991 velitelství Aliance možnost podání žádosti o členství v NATO. (Trenin 2007: 70) Tato epizoda byla velmi rychle zapomenuta; a ani Rusko, ani NATO se k tomuto návrhu již nevrátily. 106 (Kulhánek 2009a: 138) Jakmile bylo začátkem 90. let jasné, že k dezintegraci NATO nedojde, ale bude naopak hrát důležitou roli v evropské bezpečnosti, začalo se Rusko daleko více a otevřeně stavět vůči NATO. Neshody se objevily například během diplomatické debaty o zapojení sjednoceného Německa do struktur NATO. Rusko nakonec za ujištění o nerozmisťování vojenských jednotek nebo nukleárních zbraní směrem na východ s integrací Německa do NATO souhlasilo. (Averre 1998) Neshody pokračovaly dále v polovině 90. let, když NATO začalo uvažovat o rozšíření Aliance o země střední Evropy. Důkazem frustrace Ruska byl projev Borise Jelcina na summitu OBSE v roce 1995, kde varoval před ohrožováním éry studeného míru. (Polikanov 2004, Allison 2006: 63) 107 Ke zmírnění ruské nedůvěry v rozšíření ČR, Polska a Maďarska o členské státy, podepsaly NATO a Rusko 27. května 1997 Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti, zakládající Stálou společnou radu NATO-Rusko, jako hlavní cestu komunikace mezi Moskvou a Bruselem. (NATO- Russia Council 1997, Smith 2006: 70) 108 Přestože Stálá společná rada vypadala na papíře impozantně, 104 Zvyšující se napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem koncem 40. let minulého století podpořilo vznik NATO, jako kolektivní bezpečnostní organizace vůči rostoucí vojenské hrozbě a přítomnosti SSSR v Evropě. K naplnění svého závazku podepsaly USA, Kanada a deset západoevropských států (Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Portugalsko a Velká Británie) 4. dubna roku 1949 ve Washingtonu Severoatlantickou smlouvu. Jako odpověď na vstup Západního Německa do NATO v roce 1955, ratifikovaly státy tzv. východního bloku v čele se Sovětským svazem, smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, známou jako organizaci Varšavské smlouvy. (Kulhánek 2009a: 137) Během studené války byly oba vojenské bloky připraveny k vzájemné konfrontaci. Konec studené války následně přinesl rozpad Varšavské smlouvy společně se Sovětským svazem. Naproti tomu NATO zůstalo a postupně si vytvářelo svoji novou roli v mezinárodních vztazích. (Kaplan 1990, Friedman 1991, Gray 1990) 105 Rada Severoatlantické spolupráce bylo fórum vytvořené k posílení vzájemné transparentnosti a dialogu. V roce 1997 byla Rada Severoatlantické spolupráce přejmenované na Radu euro-atlantického partnerství 106 Místo toho se Rusko v roce 1994 připojilo k Partnerství pro mír, které mělo vybudovat cestu pro praktickou spolupráci mezi NATO a Ruskem. (Kulhánek 2009a 135) 107 Toto varování západoevropským státům znovu připomnělo možnost obnovení konfrontace s Ruskem. 108 Zakládající akt se zdál být směrem k Ruské federaci graciózní, neboť hovořil o potřebě prohloubit spolupráci v řadě otázek oboustranných zájmů. (Kulhánek 2009a: 139) V otázce budoucího znovu rozmístění zbraní NATO, Zakládající akt vyjadřuje, že členské státy NATO nemají úmysl ani důvod rozmisťovat nukleární zbraně na území nových členských států, ani nemají potřebu nějak měnit aspekt jaderné pozice a politiky NATO a není předpokládané, že by se to mělo v blízké době výrazným způsobem změnit. (NATO-Russia Council 1997)

211 Globální bezpečnost v Obamově éře ve skutečnosti nebyla schopna vytvořit formovaný rámec pro komunikaci mezi Ruskem a NATO. (Braun 2007 et al.: 58, Hunter and Rogov 2005) 109 První test Stálé společné rady NATO-Rusko přišel po vypuknutí násilí v Kosovu a Srbsku. Po té, co Bělehrad odmítl přistoupit na dohodu navrženou mezinárodním společenstvím, zahájily vojenské síly NATO v březnu 1999 letecké bombardování Jugoslávie. (Kulhánek 2009a: 140, Veselý 2007: 546) Rusko v době kosovské krize vyjádřilo znepokojení nad vlivem NATO a jeho rostoucí pohotovostí užít vojenskou sílu za hranicemi svého obranného okruhu. (Braun et al.: 44) Bombardování Srbska jednotkami NATO potvrdilo nejhorší obavy Ruska, že jeho názor v rámci Stálé společné rady i mimo ní má jen minimální váhu. (Smith 2008) Jako výsledek bombardování Srbska, Rusko odsoudilo akci členských států NATO a zmrazilo s ním svoje kontakty 110. (Johnson 2001: 245) Kosovská krize ukázala na snížení vlivu Ruska ve světové politice. Po rezignaci Borise Jelcina 31. prosince 1999 se jeho nástupce v úřadu prezidenta Vladimir Putin zaměřil na stabilizování Ruska na domácí úrovni a v mezinárodní politice. Nový ruský prezident měl, i přes výše uvedené překážky, zájem na zlepšení vztahů s NATO (Smith 2006). V březnu 2000 sdělil Vladimir Putin v jednom z prvních rozhovorů v pořadu BBC Snídaně s Davidem Frostem, my jsme otevřeni spolupráci a partnerství. Věřím, že můžeme hovořit o skutečné a vážné integraci v NATO, ale pouze v případě, že bude Rusko bráno jako rovný partner. (Kulhánek 2009a: 145) Prezident Putin dal zcela jasně najevo připravenost Ruska spolupracovat s NATO, ale jen za podmínek rovného partnerství. Prostorem pro spolupráci mezi Ruskem a NATO se stala Rada NATO-Rusko, založená na summitu v Říme v roce Rozhodnutí založit Radu bylo podstatným způsobem ovlivněno teroristickými útoky z 11. září 2001, které znovu posílily potřebu pro koordinované akce v odpovědi na společné hrozby. (Kulhánek 2009a: 151) To demonstruje sdílené odhodlání členských států NATO a Ruské federace pracovat dohromady směrem ke společným cílům, stavějících na trvalém a všeobecném mírů v euroatlantickém prostoru (NATO-Russia Council 2002). Cílem Rady NATO-Rusko bylo poskytnout hlavní strukturu a místo pro rozvíjení vztahů mezi NATO a Ruskou federací. Založeno na základě konsenzu, Rada podporuje souvislý politický dialog k bezpečnostním otázkám s ohledem na identifikaci vznikajících problémů, determinaci společného přístupu, rozvoje praktické spolupráce a řízení společných operací (NATO-Russia Council 2002) Přes přátelský postoj vůči ruské straně, dokument zdůrazňuje, že Rusko by se nemělo vyjadřovat k vnitřnímu rozhodování nebo akcím NATO 110 Není proto přehrané tvrzení, že vztahy NATO-Rusko dosáhly v roce 1999 nejnižšího bodu 111 Rada NATO-Rusko, která nahradila Stálou společnou radu z roku 1997, představuje mechanismus pro konzultace, budování konsenzu, spolupráci, společné akce a společné rozhodnutí (Kulhánek 2009: ). 112 Práce v rámci Rady NATO-Rusko se zaměřila na všechny oblasti společných zájmů identifikovaných v Zakládajícím aktu. Nové oblasti spolupráce pak mohou být přidány v agendu Rady NATO-Rusko na základě rozhodnutí členských států, které se schází každý rok, aby schválily jednoletý pracovní program (NATO-Russia Council 2002).

212 Globální bezpečnost v Obamově éře V rámci Rady NATO-Rusko se členské státy NATO a Rusko setkávají jako rovní partneři ve formaci 29 místo původního bilaterálního formátu NATO + 1, stanoveného Stálou společnou radou 113. Přes počáteční entuziasmus, Rada NATO-Rusko nesplnila očekávání v ní vkládané. Rada nebyla schopna vytvořit smysluplné strategické přiblížení v podmínkách překonání percepce dědictví studené války. (Antoněnko and Bastian 2009: 13) Vztahy mezi Ruskou federací a NATO byly během Putinova prezidentství zatíženy řadou konfliktních otázek. K identifikaci sporných témat je možné využít projev ruského ministra zahraničních věcí Sergeje Lavrova z 3. září 2007 na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů, v němž identifikoval červené čáry ruské zahraniční politiky. Rusko je podle něj rýsuje, pokud vzniká reálná hrozba naší národní bezpečnosti nebo současnému mezinárodněprávnímu řádu. (Lavrov 2007) Jako příklady Lavrov výslovně uvedl dvě témata: plány rozmístění základen globálního systému americké protiraketové obrany v Evropě a urovnání situace v Kosovu. Mimo to Lavrov zmínil rozšíření NATO a patovou situaci kolem Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách (SKOS), které spolu s problematikou protiraketové obrany představují jednostranné či blokové přístupy k mezinárodním vztahům, jež by mohly narušit princip rovnosti bezpečnosti. (Lavrov 2007) Zahraniční politika Dmitrije Medveděva a vztahy NATO-Rusko Tato čtyři témata reflektovala také nová Koncepce zahraniční politiky Ruska schválená v červenci 2008 Dmitrijem Medveděvem, který v květnu téhož roku vystřídal v úřadu ruského prezidenta Vladimira Putina. 1. Koncepce zahraniční politiky Ruska z července 2008 Protiraketová obrana je ve spojitosti se Spojenými státy výslovně uvedena v kapitole IV. Regionální priority 114 a dvakrát je zmíněna v podkapitole III.3 Upevnění mezinárodní bezpečnosti, avšak bez 113 Setkání Rady NATO-Rusko je řízeno generálním tajemníkem NATO. Rada NATO-Rusko se obvykle schází jednou měsíčně na úrovni velvyslanců a vojenských představitelů, dvakrát do roka se pak schází na úrovni ministrů zahraničí a ministrů obrany a bezpečnosti, příležitostně na úrovni summitu. V rámci Rady NATO- Rusko byl také ustanoven Přípravný výbor, který se schází dvakrát měsíčně k přípravě jednání ambasadorů a kontrole všech expertních aktivit Rady (NATO-Russia Council 2002). V rámci Rady NATO-Rusko byla vytvořena řada pracovních skupin a výborů pro rozvoj spolupráce v otázkách terorismu, šíření zbraní, peacekeepingu, velitelství raketové obrany, řízení vzdušného prostoru, logistiky a vědecké spolupráce zaměřené na nové hrozby a výzvy. Experti mají také za úkol pracovat na individuálních projektech v jiných klíčových oblastech (NATO-Russia Council 2002, NATO s relations with Russia). 114 Rusko zde deklaruje, že se bude důsledně zasazovat o dosažení nových dohod s USA týkajících se upevnění opatření důvěry a transparentnosti v oblasti protiraketové obrany (Мinisterstvo inostrannych del RF 2008).

213 Globální bezpečnost v Obamově éře konkrétní spojitosti s USA. (Мinisterstvo inostrannych del RF 2008) Podle první zmínky se Rusko zasazuje o vytvoření systému kolektivní reakce na možné raketové hrozby a vystupuje proti jednostranným krokům v oblasti strategické protiraketové obrany (Konecký 2008: 34). Podle druhé zmínky se Rusko důsledně zasazuje o zabránění závodům ve zbrojení a vystupuje proti snahám vytvářet a rozmisťovat destabilizují zbraně včetně nových typů, k nimž Rusko řadí systém strategické protiraketové obrany. (Мinisterstvo inostrannych del RF 2008) Koncepce o Kosovu výslovně nemluví. Obsahuje však řadu ustanovení vyzdvihujících roli mezinárodního práva obecně, Charty Spojených národů, roli OSN a Rady bezpečnosti OSN (The Moscow Times July 16, 2008). Kosovo je možno konkrétně vidět v jednom z tvrzení v kapitole II. Současný svět a zahraniční politika Ruské federace, podle nějž je jedním z trendů ve světě ignorování klíčových principů mezinárodního práva jednotlivými státy a skupinami států. (Baev 2008) Koncepce v kapitole IV. Regionální priority v části věnované NATO říká, Rusko si zachovává odmítavý postoj k rozšíření NATO, konkrétně k plánům přijetí Ukrajiny a Gruzie za členy NATO. (Мinisterstvo inostrannych del RF 2008) Obecně je Rusko připraveno rozvíjet spolupráci s NATO na půdě Rady NATO Rusko, což vychází z jeho realistického hodnocení role NATO. (pravda.ru July 15, 2008) Ruská federace přitom bude vyhodnocovat, jak je Aliance připravena k rovnoprávnému partnerství s Ruskem a jak plní svůj závazek nezajišťovat svou bezpečnost na úkor bezpečnosti Ruské federace. (The Moscow Times July 16, 2008) O Smlouvě o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (SKOS) z roku 1990, ani o adaptované verzi SKOS z roku 1999, Koncepce výslovně nehovoří. V kapitole IV. Regionální priority je však obsaženo obecné tvrzení, že ve vojensko-politické sféře bude Rusko usilovat o odstranění nevyvážeností vzniklých v oblasti omezení konvenčních zbraní a ozbrojených sil v Evropě a o přijetí nových opatření důvěry. (pravda.ru July 15, 2008) Jestliže v roce 2000 bylo cílem pozitivní vnímání Ruska ve světě, pak verze z roku 2008 mluví o objektivním vnímání Ruska jako demokratického státu se sociálně orientovanou tržní ekonomikou a nezávislou zahraniční politikou. Jedním z hlavních cílů ruské zahraniční politiky zůstává hledání porozumění a společných zájmů s ostatními státy světa a také s mezivládními seskupeními. (Konecký 2008: 34, Baev 2008) 2. Rusko-gruzinský konflikt a krize ve vztazích mezi NATO a Ruskem Necelý měsíc po zveřejnění Koncepce došlo 7. srpna 2008 k rusko-gruzínskému konfliktu. Gruzínské vojenské jednotky nejprve napadly separatistický region Jižní Osetie, který společně s Abcházií považuje Gruzie za integrální součást území. Následující den na gruzínský krok reagovalo Rusko rozsáhlou vojenskou operací pod záminkou ochrany civilního obyvatelstva žijícího na území

214 Globální bezpečnost v Obamově éře gruzínských separatistických regionů. (Yenikeyeff 2008:2) 12. srpna ruský prezident Medveděv oznámil ukončení vojenských operací ruské armády v Gruzii 115. Jako výsledek konfliktu, podepsal 26. srpna Medveděv dokument uznávající nezávislost Jižní Oseti a Abcházie. Jeho prohlášení následně rozpoutalo v západním světě vlnu odsouzení. (Dvořák 2009) Srpnová válka mezi Ruskem a Gruzii způsobila vážný rozpor ve vztazích NATO Ruská federace (NATO s relations with Russia). Následná krize zcela otevřeně ukázala, jak disfunkční spolupráce mezi Ruskem a NATO se stala. V důsledku rusko-gruzínského konfliktu NATO dočasně pozastavilo spolupráci a formální setkávání v rámci Rady 116. (Antoněnko and Bastion 2009:15) Rusko na tento krok reagovalo rozhodnutím zatavit na dobu neurčitou mezinárodní vojenské akce a vojenskou výměnu s NATO 117. Zároveň Rusko chápalo některá rozhodnutí NATO a Spojených států jako útok proti jeho bezpečnosti. (Kozin 2009) Obavy z opatření NATO a USA vyjádřil ruský prezident Dmitrij Medveděv ve svém prvním vystoupení před Federálním shromážděním Ruské federace 5. listopadu 2008, kavkazský konflikt byl použit jako záminka pro vstup námořních plavidel NATO do Černého moře a poté urychlil rozhodnutí o umístění amerického protiraketového štítu v Evropě. Tato situace tlačí Ruskou federaci k přijetí adekvátních opatření. (Prezident Rossiji 2008) Jako odvetný krok za případné zřízení americké protiraketové základny na území Česka a Polska, pohrozil Medveděv rozmístěním ruských raket Iskander-M v Kaliningradské oblasti na západě Ruska. Vedle toho ruský prezident definoval rozšíření Aliance směrem na východ jako další z vážných hrozeb vlastní bezpečnosti a hlavní překážku ve vztazích s NATO. (President of Russia 2008a) 3. Na cestě ke zlepšení vztahů NATO-Rusko Přesto podle ředitele nového ruského nezávislého centra v IFRI (French Institute of International Relations based in Paris and Brussels) Thomase Gomarta mělo Rusko v té době zájem na stabilizování vztahů s NATO. (Rian.ru ) Tento proces usnadnilo několik událostí. 115 Francouzský prezident Sarkozy záhy po vypuknutí konfliktu pomohl dojednat mezi oběma znepřátelenými stranami příměří, jehož součástí bylo mj. stažení veškerých vojenských jednotek do pozic, v nichž se nacházely před zahájením vojenských operací. 116 Spolupráce nicméně pokračovala v klíčových otázkách společného zájmu, jako je například boj proti terorismu. 117 Během setkání koncem roku 2008 ve Valdai Discussion Club, který představuje skupinu mezinárodních expertů zvaných každý rok ruskou agenturu RIA Novosti, vyjádřil ruský premiér Putin zklamání z NATO a Rady NATO-Rusko. Podle Vladimira Putina, NATO přislíbilo vytvořit rozhodovací radu 27 členů a diskusní fórum, ve skutečnosti bylo ovšem Rusko vždy konfrontováno jednotným postojem NATO ve formátu Ruský premiér proto navrhl, aby NATO nabídlo Rusku status členství v podobě otevřených dveří (back-door membership), čímž by Rusko bylo považováno za rovného člena, aniž by bylo nuceno přijmout kriteria a závazky plnohodnotných členů. (Antoněnko and Bastian 2009:46).

215 Globální bezpečnost v Obamově éře První impulz, který Rusko vnímalo pozitivně, byl nástup Baracka Obamy do úřadu prezidenta USA začátkem roku Nový americký prezident si za jeden z hlavních úkolů zahraniční politiky stanovil zlepšení vztahů s Ruskem a nabídl společné jednání o protiraketové obraně v Evropě. Na výzvu reagoval ruský velvyslanec při NATO Dmitrij Rogozin: Pokud USA přehodnotí své plány na obranný štít v Evropě, bude to velký dárek nejen pro Rusko, ale i pro Evropu a také pro americký lid, protože budeme schopni najít alternativní odpověď na obranu našich národů před nevyzpytatelnými státy." (idnes.cz ) Druhým důležitým krokem bylo rozhodnutí ministrů zahraničí členských států NATO, učiněné na březnovém zasedání v roce 2009, obnovit formální setkání a praktickou spolupráci v rámci Rady NATO-Rusko. Zároveň se Moskva a NATO po jednání Rady na řeckém ostrově Korfu v červnu 2009 dohodly na obnovení vojenské spolupráce týkající se například Afghánistánu, boje proti terorismu, potírání pirátství či obchodu s drogami (NATO s relations with Russia). Národní bezpečnostní strategie Ruské federace do roku 2020 Poměrně vstřícný a méně konfliktní postoj Ruska k NATO a Spojeným státům byl pak prezentován v nové Národní bezpečnostní strategii Ruské federace do roku 2020, kterou schválil 12. května 2009 ruský president Dmitrij Medveděv. Nová Strategie, nahrazující Národní bezpečnostní koncept z roku 2000, založila nový rámec pro ruskou bezpečnostní politiku. Hlavními změnami oproti Bezpečnostnímu konceptu z roku 2000, jsou větší důraz na potřebu zlepšit kvalitu života ruských občanů a méně nepřátelský postoj vůči Spojeným státům a NATO. (Morales 2009) Strategie kombinuje prvky kontinuity, změny a pragmatismu silně ovlivněné ochotou obnovit dobré vztahy se Spojenými státy a NATO k překonání negativního efektu v důsledku ruskogruzinského konfliktu. Podle Strategie bude Rusko reagovat na vnímané hrozby podle národního opatření a v rámci vzájemně výhodného partnerství (Sovet bezopasnosti Rossiskoj federaciji 2009). Oblasti, kde se percepce hrozby od roku 2000 nejvíce změnila, představují vztahy s NATO a Spojenými státy. S ohledem na Atlantickou alianci, možnost nového rozšíření směrem k ruským hranicím zejména o Ukrajinu a Gruzii je pro Rusko sice stale nepřijatelná. (Schröder 2009:11) Na druhou stranu není definována jako nebezpečí či hrozba pro Rusko. Ve srovnání s jasným vnímáním NATO jako bezpečnostní hrozby, zmíněné v Národním bezpečnostním konceptu z roku 2000, zůstává Rusko podle nové Strategie otevřeno spolupráci se Severoatlantickou organizací. (Morales 2009) V Národním bezpečnostním konceptu z roku 2000 byly Spojené státy považovány v souvislosti s kosovskou krizí pouze za vedoucí stát koalice západních mocností, které prostřednictvím unilaterálních vojenských akcí usilují o světovou dominanci. (Schröder 2009:11) Naproti tomu tón nové Strategie je daleko méně nepřátelský. Ruská federace usiluje o rovné, smysluplné a ucelené partnerství s NATO a se Spojenými státy v otázkách odzbrojení a vojenské kontroly, nešíření zbraní hromadného ničení, boji proti terorismu a řešení regionálních konfliktů (Sovet bezopasnosti Rossiskoj federaciji 2009).

216 Globální bezpečnost v Obamově éře Přes výhrady vůči rozšiřování NATO a odmítání záměrů USA na vybudování protiraketové obrany, Strategie zdůrazňuje záměr tento negativní postoj vyvážit snahou o spolupráci s těmito pro Ruskou federaci klíčovými hráči. Strategie částečně odrážela pomalé, ale postupné obnovování vztahů se Spojenými státy a NATO, které postoupilo do další fáze zvolením Anderse Forga Rasmussena generálním tajemníkem NATO v srpnu Vize Generálního tajemníka NATO Anderse Rasmussena na vztahy s Ruskem Generální tajemník NATO Anders Rasmussen si jako jednu z hlavních priorit stanovil zlepšení vztahů Aliance s Ruskou federací. V prvním zahraničněpolitickém projevu 18. září 2009 v Bruselu představil generální tajemník NATO potřebu založení skutečného a pozitivního strategického partnerství s Ruskou federací. To by v konečném výsledku mělo vést k více produktivní formě spolupráce a zlepšení vzájemných vztahů. (Vogel 2009) K naplnění tohoto cíle generální tajemník předložil tři konkrétní, vzájemně provázané návrhy. Za prvé NATO a Rusko by měly rychle pracovat na posílení svojí praktické spolupráce v oblastech, kde obě strany čelí společným rizikům a bezpečnostním hrozbám. Za druhé obě strany by měly nalít novou energii do Rady NATO-Rusko s cílem užívat jí jako fórum pro otevřený a bezprecedentní dialog na cestě k zajištění míru a stability v Evropě. Za třetí Anders Rasmussen volal po společném pohledu na nové bezpečnostní výzvy 21. století a položení pevného základu pro budoucí spolupráci. (Kozin 2009) Nové zhoršení vztahů mezi Ruskem a NATO Současně s procesem stabilizování vztahů se Severoatlantickou organizací se začaly podle Ruské federace objevovat nové sporné otázky zhoršující spolupráci se Spojenými státy. (ihned.cz ) Po té, co americký prezident Barack Obama v druhé polovině září 2009 ustoupil od plánu vybudovat protiraketový štít v České republice a Polsku, rozhodly se Spojené státy vytvořit v Evropě nový obranný systém. Americký plán na vytvoření mobilního protiraketového systému počítá s rozmístěním protivzdušných raket v Polsku a některých prvků systému v Rumunsku a Bulharsku. 118 Rasmussen na závěr zdůraznil Rusko by si mělo uvědomit, že NATO je zde a NATO je rámec pro naše transatlantické vztahy. Zároveň bychom měly vzít v úvahu, že také Rusko má své legitimní bezpečnostní zájmy. Měli bychom zapojit Rusko a naslouchat ruskému stanovisku a postoji. (Blitz 2009).

217 Globální bezpečnost v Obamově éře Vojenská doktrína Ruské federace Odmítavý přístup Ruska vůči novému záměru Spojených států se následně promítl do nové Vojenské doktríny Ruské federace, kterou 5. února 2010 podepsal prezident Dmitrij Medveděv. Doktrína označuje za jedny z hlavních hrozeb bezpečnosti Ruské federace zejména budování strategické protiraketové obrany a rozšiřování Severoatlantické aliance. Rusko v Doktríně považuje za legitimní používat ozbrojených sil k odvrácení agrese vůči svému území nebo spojencům a k ochraně ruských občanů v zahraničí. (ihned.cz ) Zároveň Rusko si vyhrazuje právo použít jadernou zbraň v odpovědi na použití jaderných či jiných typů zbraní hromadného ničení proti němu a jeho spojencům, jakož i v případě napadení Ruska konvenčními zbraněmi, pokud by byla ohrožena sama existence státu." (Prezident Rossiji 2010) Klíčové slovo doktríny je legitimní či zákonný, čímž pokračuje ruské úsilí ospravedlnit svoji intervenci do Gruzie v srpnu Ve druhé části nazvané Válečné hrozby a vojenské hrozby Ruské federace Doktrína říká, že největší vojenská hrozba pro Rusko a jeho spojence vychází ze snahy globalizovat roli NATO, které se snaží přiblížit vojenskou infrastrukturu Aliance k ruským hranicím "i cestou rozšiřování paktu". (Kulhánek and Fedorov 2010) Podobně ostře doktrína odmítá plány USA na vytváření systému protiraketové obrany, který podkopává strategickou stabilitu, stejně jako rozmisťování západních vojenských jednotek v postsovětském prostoru. (ihned.cz ) K hlavním vnějším hrozbám doktrína dále řadí militarizaci kosmu a rozmisťování vysoce přesných nejaderných strategických zbraní, územní nároky vůči Rusku a jeho spojencům. (rian.ru 9 February 2010) Doktrína vyjadřuje varování směrem k NATO, stejně jako vůči Gruzii, Ukrajině a dalším sousedům Ruska. Dále Rusko v Doktríně posílá jasnou zprávu státům střední a východní Evropy, které jsou součástí americké iniciativy na vybudování protiraketové obrany. (Kulhánek a Fedorov 2010) Na druhou stranu Doktrína ukazuje na protichůdnou povahu ruské zahraničí a bezpečnostní politiky, protože v dalších částech dokument volá po posílení a prohloubení vztahů s NATO. (Prezident Rossiji 2010) Problémy ve vztazích mezi Ruskem a NATO Interakci mezi Ruskem a NATO je možné chápat jako vztahy zatížené protichůdnými postoji a zájmy, které brání vytvoření plnohodnotného strategického partnerství. Podle Oksany Antoněnko, problém vztahů mezi Ruskou federací a NATO zahrnuje rozdíly v kultuře strategie, předpojatost a dědictví studené války, které stále výrazným způsobem formuje vzájemnou percepci. (Antoněnko and Bastian 2009:14) 119 Postoj Ruska k NATO zopakoval o den později ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov během 46. bezpečnostní konference v Mnichově, když se ohradil proti rozšiřování NATO a plánovanému umístění amerických raket Patriot v Polsku (Munich Security Conference 2010).

218 Globální bezpečnost v Obamově éře Rusko vidí NATO jako antiruskou organizaci, která zůstává hrozbou pro její bezpečnost, a to i přes opakované ujištění ze strany NATO, že Aliance je obrannou organizací a není namířena proti nikomu (Kozin 2009). Ruští političtí činitelé také vidí NATO jako nástroj politiky Spojených států v Evropě a Eurasii. A konečně političtí představitelé Ruska věří, že rozšiřování NATO je pokus s nulovým efektem k zajištění bezpečnosti členských států NATO. (Antoněnko and Bastian 2009:14) Členské státy NATO jsou ve vnímání Ruska rozděleny. Mnoho západoevropských států nevidí Rusko jako hrozbu a chtějí budovat partnerství s Moskvou s cílem řešit regionální problémy. (Puchov 2008) Na druhou stranu řada členských států stále vidí Rusko jako potenciální nebezpečí, a i z tohoto důvodu usilují o zařazení významných bezpečnostních otázek, například energetické bezpečnosti, pod článek 5 zakládající Washingtonské smlouvy. Hlavní rozdíly v kultuře strategie pak formují vnímání hrozby a odpovědi na tyto bezpečnostní hrozby. Ruská federace stále vidí bezpečnost v podmínkách geografie a realpolitiky. Rusko se obává vlivu vnějších aktérů v prostoru, který považuje za bezpečnostní prostor. V neposlední řadě Rusko cítí, že jeho zranitelnost pochází z oblastí u ruských hranic. (Antoněnko and Bastian 2009:14) Například předseda sekce politické analýzy a prognózy z oddělení pro asijské záležitosti ministerstva zahraničí Vladimír Kozin, vedle rozšiřování NATO a plánu USA na vybudování protiraketového štítu v Evropě, identifikoval další překážky, které nedovolují plnohodnotné spolupráci mezi Ruskem a NATO. Mezi tyto sporné otázky patří: Za prvé pokusy některých členských států NATO podpořit protiruský postoj v rámci Aliance a snaha NATO podněcovat v zemích bývalého Sovětského svazu antagonismus vůči Rusku. Dále zvyšování počtu vojenských základen NATO a jejich umisťování v blízkosti ruských hranic. Za třetí stupňování vojenských aktivit námořních a leteckých sil NATO podél hranic Ruska, zejména v Baltském a Černém moři. Za čtvrté Rusko zůstává primárním potenciálním nepřítelem zmiňovaným ve vojenských a strategických dokumentech NATO a jeho vojenské doktríně pro užívání jaderných a konvenčních zbraní. Za páté odmítnutí návrhu ruského prezidenta Dmitrije Medveděva ze strany NATO na vytvoření nového Evropského bezpečnostního paktu, který by zahrnoval Rusko jako rovného člena. (Kozin 2009) Možnosti spolupráce Ruska a NATO Na druhou stranu zde existuje předpoklad, že obě strany mají společný zájem na řešení bezpečnostních témat v rámci spolupráce. Negativní reakce členských států NATO na novou Vojenskou doktrínu Ruské federace se snažil koncem února 2010 zmírnit ruský prezident Dmitrij Medveděv v rozhovoru pro francouzský magazín Paris Macht, když zdůraznil, naše vojenská doktrína

219 Globální bezpečnost v Obamově éře nevnímá NATO jako hlavní vojenskou hrozbu. Nemáme zájem vracet se zpět do období studené války. Rusko a NATO čelí řadě výzev, jenž je třeba řešit koordinovaně a společně, například šíření zbraní hromadného ničení, terorismus a obchod s drogami. (Prezident Rossiji. 2010a) K užší spolupráci mezi Ruskem a NATO vyzvala také ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová ve svém projevu na L'Ecole Militaire v Paříži koncem ledna (U. S. Department of State 2010) Podle Clintonové by se spolupráce měla týkat vedle boje proti terorismu, obchodu s drogami a šíření zbraní hromadného ničení, také otázky jaderných zbraní, potírání pirátství či postkonfliktní rekonstrukce Afghánistánu 120. (NATO s relations with Russia) Boj proti terorismu Spolupráce v boji proti terorismu se uskutečňuje ve formě pravidelné výměny informací, v podobě konzultací, společného stanovení hrozeb, civilního nouzového plánování pro případ teroristických útoků, dialogu o významu armády v boji proti terorismu a v podobě vědecké a technické spolupráce. (Kulhánek 2009) Členské státy NATO a Rusko spolupracují v otázce terorismu v dalších oblastech, jako například hraniční kontroly, boj proti šíření zbraní, jaderná bezpečnost atd. (Antoněnko and Bastian 2009:15) Nešíření zbraní hromadného ničení Další významnou otázkou vzájemné spolupráce mezi NATO a Ruskem jsou zbraně hromadného ničení. Dialog na téma nešíření zbraní hromadného ničení je rozvíjen v rámci Rady NATO-Rusko, kde došlo v roce 2002 k založení Ad hoc pracovní skupiny pro tytu otázku. (Jackson 2002) Pracovní skupina sdružuje představitele NATO, ruského ministra zahraničí a další představitele s cílem diskutovat stávající situaci a vývoj problému nešíření zbraní hromadného ničení a zkoumat možnosti pro posílení spolupráce (NATO s relations with Russia). V rámci Rady poskytuje Aliance Rusku bilaterální a multilaterální pomoc při zabezpečení jaderného a radiologického materiálu, který byl nashromážděn z dřívějších aktivit. Například v produkci jaderných zbraní při užívání jaderné energie pro civilní a vojenské cíle nebo jako výsledek snižování počtu jaderných zbraní. (NATO s relations with Russia, The Atlantic Council 2005) Dále byla v rámci Rady NATO-Rusko založena společná Poradní skupina NATO-Rusko s cílem zhodnotit dopady chemického, biologického, radiologického a jaderného terorismu. (Weitz 2008) V neposlední řadě byla v rámci Rady učiněna konkrétní doporučení k posílení existujících dohod o nešíření zbraní hromadného ničení. Řada diskuzí a expertních seminářů poskytla příležitosti pro praktickou spolupráci v ochraně proti jaderným, biologickým a chemickým zbraním. Rozhovory během semináře ve Florencii v září 2007 se 120 Přesný plán konkrétní spolupráce očekává NATO od Ruska v květnu letošního roku tj. 2010, kdy by se měla konat další schůzka vojenských představitelů Aliance a Ruska.

220 Globální bezpečnost v Obamově éře zaměřily na nešíření balistických střel a jaderného terorismu. Během bukurešťského summitu v dubnu 2008 se Rusko a NATO dohodly v rámci Rady zvýšit vzájemný dialog v otázkách boje proti šíření zbraní hromadného ničení (NATO s relations with Russia). Obnova Afghánistánu Podobně otázka Afghánistánu a jeho postkonfliktní rekonstrukce představuje jednu z nejdůležitějších oblastí společného zájmu a spolupráce. Na summitu v Bukurešti v roce 2008 se představitelé Ruska a členských států NATO shodli na tranzitu přes ruské území (NATO s relations with Russia). O pomoc v afghánské misi znovu požádal generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen ruské představitele v prosinci 2009 v Moskvě. (idnes.cz, 16. prosince 2009) Ruský zástupce při NATO Dmitrij Rogozin již předtím opakovaně uvedl, že jeho země by ráda hrála více aktivní roli ve stabilizaci Afghánistánu. Moskva by se například mohla podílet na dodávkách vrtulníků a další výzbroje, ale také na výcviku afghánských pilotů, policistů a specialistů na potírání drog. (Rogozin 2009) Závěr Vzájemné vztahy NATO Rusko, institucionálně ztělesněné Radou NATO-Rusko a úzce svázané se vzájemnými vztahy Ruské federace a Spojených států, prošly během posledních dvou let řadou výrazných proměn. Od poměrně velkého ochlazení vztahů v důsledku krátkého rusko gruzínského konfliktu v srpnu 2008 až po znovuobnovení důvěry a navázání společné spolupráce, která by se měla týkat mimo jiné postkonfliktní rekonstrukce Afghánistánu, boje proti terorismu a šíření jaderných zbraní a potírání pirátství či obchodu s drogami. Pro Ruskou federaci v současnosti představuje Severoatlantická aliance (NATO) jednu z hlavních zahraničněpolitických a bezpečnostních výzev. Jak například vyplývá z nové Vojenské doktríny Ruské federace, kterou začátkem února 2010 podepsal ruský prezident Dmitrij Medveděv, Rusko za jednu z hlavních vnějších hroze svojí bezpečnosti považuje rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím a plán Spojených států vybudovat v Evropě protiraketový obranný štít. Zároveň Rusko ve své podstatě chápe NATO jako vojenskou organizaci, se kterou je třeba vést dialog a spolupráci. Literatura Allison, Roy, ed Putin s Russia and the Enlarged Europe. London: Chatham Housem Americký radar součástí systému NATO? Možná., idnes.cz (idnes.cz)

221 Globální bezpečnost v Obamově éře Antoněnko, Oksana and Bastian Gigerich Rebooting NATO-Russia Relations. Survival 51, Number 2, Averre, Derek NATO Expansion and Russian National Interests. European Security 7, March, Baev, Pavel, K Medvedev s Foreign Policy Takes Indefinite Shape Eurasia Daily Monitor 5, Issue 138 Blitz, James. Nato chief calls for closer ties with Russia Financial Times. September 15, 2009 (www.ft.com) Braun, Aurel, ed NATO-Russia Relations in the Twenty-First Century. New York and London: Routledge Dvořák Libor Obama v Moskvě & souvislosti obnovení Rady NATO Rusko, natoaktual.cz (http://www.natoaktual.cz/obama-v-moskve-souvislosti-obnoveni-rady-nato-ruskof9h/na_analyzy.asp?c=a090707_190139_na_analyzy_m 02) Exclusive interview with Thomas Gomary on RIA Novosti, RIA Novosti, 4 March 2010 (http://en.rian.ru/valdai_op/ / html) Friedman, L. Thomas. NATO s Difficult Career Change. The New York Times, June 9, 1991 (www.nytimes.com) Gray, M. John. With the demise of the Cold War, the question arises whether the North Atlantic Treeaty Organization is still needed to keep the peace. The Globe and Mail, October 20, 1990 (www.theglobeandmail.com) Haas, de Marcel and Schröder, Henning Russia s National Security Strategy, No 62, Russian analytical digest. (http://www.res.ethz.ch/analysis/rad/) Hunter, E., Robert and Rogov, M., Sergey Enganging Russia as Partner and Participant: The Next Stage of NATO-Russia Relations (Rand corporation report) 1-2 (http://www. rand.org) Jackson, Nicole J Russia-NATO Relations. Prepared for the International Security Research and Outreach Programme International Security Bureau, December 2002 (http://www.international.gc.ca/arms-armes/isrop-prisi/research-recherche/intl_securitysecurite_int/jackson2002/index.aspx) Johnson, J. Rebecca Russian Response to cisis management in the Balkans: How NATO s Past Actions May Shape Russia s Future Involvement. Demokratizatsiay 9, Spring Kaplan, Fred. NATO in a changing Europe: searching for a reason to stay. The Boston Globe, July 7, 1990 (www.boston.com)

222 Globální bezpečnost v Obamově éře Konecký, David Několik poznámek ke změněné Koncepci ruské zahraniční politiky. Mezinárodní politika 32, č. 11, Kozin, Vladimir. 8 Obstacles to Better NATO Ties. The Moscow Times, September 25, 2009 (moscowtimes.ru). Kulhánek, Jakub. 2009a. Putin s Foreign Policy and the Founding of the NATO-Russia Council. Central European Journal of International and Security Studies 3, Issue 1, Kulhánek, Jakub. Resseting NATO Relations. The Moscow Times, October 22, 2009 (moscowtimes.ru). Kulhánek, Jakub and Fedorov, Yury Russia's new military doctrine: Is the reset over? Europe's World, February 22 (http://www.europesworld.org) Lavrov, Sergei Speech at MGIMO University on the Occasion of the Start of a New Academic Year, September 3, 2007 (http://www.mid.ru/brp_4.nsf/e78a48070 f128a7b bcbb3/2c11d9a5d7a4d595c325734c001c31d9?opendocumen) Ruský ministr Lavrov se ohradil proti rozšiřování NATO a raketám v Polsku. ihned.cz (ihned.cz) Lo, Bobo Vladimir Putin and evolution of Russain Foreign Policy. London: Chatham Housem McGuigan, Mark NATO and Russia: Progress or Process? In: Russia and Europe in the Twenty-First Century. An Uneasy Partnership. Ed. Jackie, Gower and Graham, Timmins. London: Anthem Press, Мinisterstvo inostrannych del Rossijskoj federacii Кoncepcija vnešnej politiky Rossijskoj federaci. Utverdena prezidentom Rossijskoj federacii D. A. Medvedevym, 12 июля 2008 г. (http://www.mid.ru) Morales, Javier Russia s New National Security Strategy: Towards a Medvedev Doctrine? Real Instituto Elcano (http://www.realinstitutoelcano.org) Munich Security Conference 2007 (http://www.securityconference.de/konferenz M53db17c337d.0.html?&L=1) Munich Security Conference 2008 (http://www.securityconference.de/conference html?&L=1) Munich Security Conference 2009 (http://www.securityconference.de/konferenz html) Munich Security Conference 2010 (http://www.securityconference.de/konferenz html) NATO s relations with Russia (http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics _ htm?)

223 Globální bezpečnost v Obamově éře NATO-Russia Council Founding Act on Mutual Relations, Cooperation and Security between NATO and the Russian Federation Paris, 27 May 1997 (http://www.nato-russiacouncil.info/htm/en/documents27may97.shtml) NATO-Russia Council Declaration by Heads of State and Government of NATO Member States and the Russian Federation, 28 May (http://www.nato-russiacouncil.info/htm/en/documents28may02_1.shtml) Navzdory Bushovi NATO Ukrajinu a Gruzii členství nepřiblíží, idnes.cz (idnes.cz) Polikanov, Dimitry Nato-Russia relations: present and future. Contepory Security Policy 25, December, Ponsard, Lionel Russia, NATO and Cooperative Security. Bridging the gap. New York and London: Routledge Prezident Rossiji Voennaja doktrina Rossijskoj federacii. 5 febralja 2010 g. (http://news.kremlin.ru/ref_notes/461) Prezident Rossiji. 2010a. Intervjů francuzskomu žurnalu «Pari matč, 25 febralja 2010 g. (http://news.kremlin.ru/transcripts/6964) Prezident Rossiji Poslanie Federalnomu Sobraniju Rossijskoj federacii, 5 nojabrja 2008 g. (http://news.kremlin.ru/transcripts/1968) President of Russia 2008a. Statement and Answers to Journalists Questions after the 22 Russia EU Summit, November 14, 2008 (http://eng.kremlin.ru/speeches/2008/ 11/ 14 / 2126_ type82914type82915_ shtml) Puchov, Ruslan Russia-NATO relations dimension, rodina.ru, December 9, 2008 (http://natomission.ru/en/society/article/society/artbews/22/) Putin Gets a Role in Foreign Policy, The Moscow Times July 16, 2008 (moscowtimes.ru) Dmitry Rogozin Moving beyond strained relations, European Voice, September 17, 2009 Rumer, Eugene and Stent, Angela Russia and the West. Survival 51, No. 2, Russian security chief says NATO still serious threat to Moscow. rian.ru 9 February 2010 (rian.ru) Rusko opět varovalo Kosovo před vyhlášením nezávislosti, idnes.cz (idnes.cz) Russia libely to strike new arms control deal with U. S. soon, February 24, 2010, English.news.cn. Smith, A. Martin Russia and NATO since From Cold War through cold peace to partnership? New York and London: Routledge

224 Globální bezpečnost v Obamově éře Sovet bezopsansoti Rossijskoj federacii Strategija nacionalnoj bezopsansoti Rossijskoj federacii do 2020 g., 12 maja 2009 g., no 537 (http://www.scrf.gov.ru /documents/99.html) The President approved the Foreign Policy Concept for the Russian Federation, pravda.ru July 15, 2008 (pravda.ru) The Atlantic Council of United States The Future of NATO-Russia Relations. Or. How Dance With a Bear and Not Get Mauled. Occasional Paper, December (http://www.acus.org/files/publication_pdfs/82/0512-future_nato_russian _Relations _Gordon_Hendrickson.pdf) Trenin, Dmitri Getting Russia Right. Carnegie Endowment for international peace (www.carnegieendowment.org). U. S. Department of State Remarks on the Future of European Security, January 29, 2010 (http://www.state.gov/secretary/rm/2010/01/ htm) Veselý, Zdeněk Dějiny mezinárodních vztahů. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o. Vogel, Toby. Nato chief seeks backing for Russian partnership. EuroepanVoice, September 17, (www.europeanvoice.com) Vrátí se Rusové do Afghánistánu? Vzpomínky na porážku jsou stále živé, idnes.cz, 16. prosince 2009 (idnes.cz) Weitz, Richard NATO Debates BMD Ahead of April Bucharest Summit. WMD Insights, April (http://www.wmdinsights.org/i24/i24_eu1_nato Debates.htm) Yenikeyeff Shamil Midkhatovich The Georgia-Russia standoff and the future of Caspian and Central Asian energy supplies, August 2008, Oxford Institute for Energy Studies.

225 Globální bezpečnost v Obamově éře Vliv teroristických útoků z 11. září 2001 a války proti terorismu G. W. Bushe na mírové operace OSN Jana Urbanovská Abstrakt: Mírové operace Organizace spojených národů (OSN) byly od počátku ovlivňovány aktuálním stavem mezinárodního systému. Výrazným mezníkem v jeho vývoji byly teroristické útoky z 11. září Příspěvek si proto klade otázku, jaký vliv měly tyto útoky a následný boj proti terorismu pod vedením George W. Bushe na mírové operace OSN. Pozornost věnuje také vývoji postoje USA, nejklíčovějšího hráče v mezinárodním systému, vůči mírovým operacím. Dochází k závěru, že ačkoli události z 11. září 2001 přivodily fundamentální změnu v pojímání bezpečnosti a přehodnocení vztahů v rámci mezinárodního systému, na roli Spojených národů při udržování mezinárodního míru a bezpečnosti neměly zásadní vliv. Boj proti terorismu se nestal novou dimenzí mírových operací a nebyla ani modifikována jejich povaha. Prevence konfliktů a budování míru coby jedny z klíčových aktivit mírových operací se však staly vítaným příspěvkem do úsilí o eliminaci zázemí teroristických skupin ve slabých státech, což ocenily zejména Spojené státy a oproti očekávání k mírovým operacím zaujaly více méně kooperativní postoj. Abstract: United Nations (UN) peace operations have always been influenced by the state of the international system. Terrorist attacks of the 11 September 2001 represent a major break in the development of the international system. It is therefore relevant to ask about the influence of these attacks and of the subsequent fight against terrorism under the leadership of George W. Bush on UN peace operations. The article also devotes attention to the attitude of the United States (US) towards peace operations as of the key player in the international system. It concludes that even though the events of September 11 have induced a major reorientation of the relations within the international system, they have not had any fundamental effect on the UN s role in keeping international peace and security. The fight against terrorism has not turned into a new dimension of peace operations and thus has not modified their very nature. However, conflict prevention and peacebuilding as key activities of peace operations have become a welcomed contribution to the efforts to eliminate havens for terrorist cells in weak states. This was appreciated especially by the US which in turn has adopted a more cooperative attitude to peace operations than many anticipated. Úvod Mírové operace Organizace spojených národů (OSN) byly od počátku ovlivňovány aktuálním stavem mezinárodního systému. Za studené války byly limitovány americko-sovětským antagonismem, který způsobil zablokování Rady bezpečnosti (RB) a omezil tak schopnost OSN řešit konflikty zejména ve

226 Globální bezpečnost v Obamově éře sférách, které spadaly pod vliv jedné ze supervelmocí. Ke konci studené války naopak uvolnění v mezinárodním systému přivodilo nevídanou expanzi mírových operací, a to jak kvantitativní, tak kvalitativní. Teroristické útoky z 11. září 2001 představují další významný mezník ve vývoji mezinárodního systému. Došlo k silnému narušení oddělenosti vnitřní a vnější bezpečnosti, státy byly nuceny přehodnotit vnímání vlastní bezpečnosti a způsobů jejího dosažení, převládl pocit neustálé nejistoty. Je proto zcela relevantní klást si otázku, jaký vliv měly tyto útoky a následný boj proti terorismu pod vedením George W. Bushe na mírové operace Spojených národů. Následující text nejprve krátce představí roli OSN v boji proti terorismu po 11. září. Poté se zaměří na vliv teroristických útoků z 11. září na mandát mírových operací, jejich samotnou povahu a následně na ochotu států podporovat mírové operace i ve změněném bezpečnostním prostředí. Text je zakončen pojednáním o vlivu 11. září na postoj nejklíčovějšího hráče mezinárodního systému, Spojených států amerických, vůči mírovým operacím OSN. Cílem textu je objasnit, do jaké míry se útokům z 11. září skutečně podařilo ovlivnit praxi mírových operací OSN. Představují teroristické útoky a boj proti terorismu další mezník ve vývoji mírových operací OSN, jakým byl např. konec studené války, či ve skutečnosti neměly zásadní vliv na roli Spojených národů při udržování mezinárodního míru a bezpečnosti? Po téměř jedné dekádě, která uplynula od 11. září 2001, je již možné zhodnotit, jaké předpoklady byly naplněny a jaké se naopak nepotvrdily. Mírové operace jsou v textu chápány v širokém slova smyslu jako operace zahrnující udržování míru, vynucování míru i budování míru. Můžeme je zasadit do rámce kapitoly VI Charty OSN, která se zabývá tzv. pokojným řešením sporů, a kapitoly VII Charty OSN, která je zaměřena na tzv. akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných. Na základě toho David Ramsbotham definuje operace spadající pod kapitolu VI jako operace prováděné se souhlasem válčících stran, na podporu úsilí o dosažení či udržení míru, za účelem prosazení bezpečnosti a udržení života v oblastech potenciálního či skutečného konfliktu, zatímco operace pod kapitolou VII charakterizuje jako operace prováděné za účelem obnovení míru mezi válčícími stranami, jež ne zcela souhlasí s intervencí, a které mohou být zapojeny do bojových akcí. (Ramsbotham 1995: 2) Role OSN v boji proti terorismu Již 12. září 2001 schválila RB OSN rezoluci č. 1368, ve které tvrdě odsoudila teroristické útoky, označila je za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost a uznala právo Spojených států na individuální či kolektivní sebeobranu. (United Nations 2001a) O dva týdny později RB v rezoluci č a s odvoláním na kapitolu VII Charty OSN vyzvala členské státy k přijetí přísných opatření, která byla zaměřena zejména na zmrazení finančních účtů teroristů, jejich vydání spravedlnosti a znesnadnění náboru nových lidí do teroristických organizací. Zároveň byl rezolucí vytvořen tzv. Protiteroristický výbor (Counter-Terrorism Committee) s cílem pomáhat členským státům v implementaci opatření obsažených v dané rezoluci. (United Nations 2001b)

227 Globální bezpečnost v Obamově éře Konečně třetí z nejvýznamnějších rezolucí RB schválených v souvislosti s událostmi z 11. září je rezoluce č z prosince 2001, která autorizovala International Security Assistance Force (ISAF). Mandátem operace, spadající pod kapitolu VII Charty OSN, bylo asistovat afghánské dočasné správě v udržování bezpečnosti v Kábulu a okolí, aby mohly jak vládní instituce, tak personál Spojených národů operovat v bezpečném prostředí. (United Nations 2001c) V roce 2004 byla v rámci OSN přijata zpráva nazvaná Bezpečnější svět: naše sdílená zodpovědnost, která vytyčila komplexní strategii Spojených národů proti terorismu. Ta by měla být zaměřena na odstraňování podmínek, které vedou k rozrůstání teroristických skupin, jako např. posilování sociálních a politických práv či opatření k prevenci ekonomického a politického kolapsu; dále na opatření proti šíření extremismu a nesnášenlivosti; celosvětovou spolupráci v boji proti terorismu; opatření proti náboru do teroristických organizací; a konečně na kontrolu nebezpečných materiálů a ochranu veřejného zdraví. OSN tedy klade důraz na dlouhodobé působení proti hlubším příčinám terorismu a zaměřuje se na preventivní, nikoli preemptivní přístupy. (Eichler 2009: ) Události z 11. září představovaly útoky na životní zájmy Spojených států a vytvořily tak situaci, která z logiky věci nedávala výraznou roli mezinárodním institucím. Odpověď na útoky byla vedená na rovině států a je obtížné si představit, že mohly být Spojené národy angažované více, než byly. OSN není nastavena na řešení tohoto druhu problémů, nemá dostatečnou kapacitu na boj proti terorismu ani dostatek zkušeností z období před 11. zářím. (Tardy 2004b: 19) Útoky nezměnily roli OSN v mezinárodních vztazích, její pozice byla konzistentní s pozicí před 11. zářím: Organizace se zabývala civilními a politickými aspekty reakce mezinárodního společenství a vyhýbala se příliš ambiciózním či riskantním akcím. Ostatně ani generální tajemník OSN Kofi Annan, ani členské státy netrvaly na tom, aby OSN hrála jinou roli. (Tardy 2004b: 22-23) Vliv na mandát mírových operací Mírové operace a boj proti terorismu jsou dva velmi odlišné způsoby reakce na bezpečnostní problémy; liší se jejich účel, prostředky i kontext, ve kterém působí. Přesto je možné nalézt výrazný styčný bod: mírové operace často působí v hroutících se či přímo zhroucených státech, které mohou představovat potenciální nebo skutečné zázemí pro teroristické skupiny. (Tardy 2004b: 25-26) V rámci spektra nástrojů, jež má OSN při udržování míru a bezpečnosti k dispozici, je úkolem především prevence konfliktů (conflict prevention) a budování míru (peacebuilding) čelit strukturálním příčinám konfliktů. Prevence konfliktů zahrnuje aplikaci strukturálních nebo diplomatických opatření s cílem zabránit eskalaci mezistátního či vnitrostátního napětí a sporů v násilný konflikt. (UN DPKO 2008: 17) Budování míru zahrnuje řadu opatření zacílených na zmírnění rizika návratu konfliktu, a to zejména posilováním národních kapacit a položením základů pro udržitelný mír a rozvoj. (UN DPKO 2008: 18) Obě tyto aktivity jsou ze své definice využitelné v rámci boje proti terorismu. Jak uvádí zpráva pracovní skupiny o Spojených národech a terorismu (Report of the Policy Working Group on the

228 Globální bezpečnost v Obamově éře United Nations and Terrorism) z roku 2002: Ačkoli by prevence a řešení ozbrojených konfliktů neměly být primárně chápány jako protiteroristické aktivity, mohou asistovat takovýmto aktivitám zužováním prostoru, ve kterém teroristé operují. (United Nations 2002: Art. 38) V Oddělení OSN pro mírové operace (UN Department of Peacekeeping Operations, UN DPKO) je myšlenka, že zhroucené státy vytváří příznivé podmínky pro vznik teroristických skupin, široce akceptovaná. Implikace této vazby však nebyly podrobněji zvažovány. Zprávy vydávané generálním tajemníkem OSN na téma mírových operací od roku 2001 neodráží žádné podstatné změny v praxi OSN a jen zřídka zmiňují otázku terorismu. V rámci UN DPKO není terorismus výrazněji diskutován, nezměnil denní činnost Oddělení a v probíhajících mírových operacích není vnímán jako prioritní záležitost. (Tardy 2004b: 29) Současná doktrína mírových operací 121 vytyčuje několik klíčových aktivit mírových operací. V oblasti tradičního peacekeepingu jde o pozorování, monitorování a zpravodajství, dohled nad příměřím a podporu verifikačních mechanismů, rozmístění jako nárazníkové pásmo a aplikaci opatření na posílení důvěry. (UN DPKO 2008: 21) V kontextu širšího, multidimenzionálního peacekeepingu obsahuje mandát mírových operací následující cíle: vytvořit bezpečné a stabilní prostředí a posílit schopnost státu zajistit bezpečnost; napomáhat politickému procesu podporou dialogu a usmíření a ustavením legitimních a efektivních vládních institucí; a poskytovat rámec zajišťující, že OSN a další mezinárodní aktéři vykonávají své aktivity v zemi koherentním a koordinovaným způsobem. (UN DPKO 2008: 23) Boj proti terorismu mezi nimi není výslovně uváděn. Vykonáváním těchto aktivit mohou mírové operace nicméně sloužit jako nástroj k podchycení příčin terorismu a stabilizaci slabých států, ve kterých hrozí vznik prostředí příznivého pro rozvoj teroristických skupin. 11. září tedy nezměnilo priority v mandátu mírových operací OSN. Jejich aktivity v oblasti prevence konfliktů a budování míru mohou věnovat více pozornosti příčinám ležícím na pozadí terorismu, zejména pokud jsou operace rozmístěny v náchylných oblastech. Nicméně je jen velmi málo pravděpodobné, že by bylo primárním mandátem mírové operace zabývat se příčinami terorismu v té které zemi. (Tardy 2004b: 30) Vliv na povahu mírových operací Vliv teroristických útoků z 11. září 2001 na mandát mírových operací je úzce spojen s vlivem na samotnou povahu mírových operací. Ty se řídí principy, které byly vyvinuty během studené války a s mírnými obměnami platí až do dnešních dnů. Mírové operace jsou předně nestranné nepřihlíží k právům či nárokům některé ze stran konfliktu, žádná ze stran konfliktu by na základě působení mírové operace neměla získat výhody a žádná nesmí být upřednostňována. Mírové operace dále používají sílu jen v omezeném rozsahu a reprezentují spíše morální autoritu Spojených národů než sílu zbraní. A konečně jsou mírové operace vysílány se souhlasem stran konfliktu, resp. se souhlasem 121 United Nations Peacekeeping Operations. Principles and Guidelines, tzv. Capstone doctrine

229 Globální bezpečnost v Obamově éře země, na jejímž území jsou mírové jednotky rozmístěny. Platí přitom, že řízení a kontrola mírových operací je svěřena generálnímu tajemníkovi OSN a jemu podřízeným orgánům v rámci Sekretariátu OSN. (Waisová 2005: ) Boj proti terorismu, který byl rozpoután pod taktovkou administrativy G. W. Bushe, naopak využívá vojenských kapacit nejmodernější armády světa, jejíž jednotky vynikají schopností zasazovat na velkou vzdálenost přesné a zničující údery, po kterých se nepřátelská vojska hroutí ještě dříve, než uvidí svého protivníka. (Eichler 2009: 198) Spojené státy jako vedoucí aktér války proti terorismu daly najevo, že budou vést boj za podmínek, které si samy stanoví. Přijatý přístup má daleko do multilaterálního způsobu vedení mírotvorných aktivit OSN. (Patrick 2008: 135) V případě mírových operací a boje proti terorismu nastaveného administrativou G. W. Bushe se jedná o dva neslučitelné způsoby reakce na bezpečnostní problémy. Pokud by byl boj proti terorismu začleněn coby nová dimenze mírových operací, musela by se zcela zásadně změnit jejich povaha. Klíčový princip nestrannosti by bylo téměř nemožné udržet, pokud by bylo úkolem mírových operací bojovat proti teroristickým skupinám. Vzhledem k dalšímu principu, limitovanému použití síly, by takový boj neměl konec konců ani naději na úspěch. OSN se snaží podnikat zejména aktivity založené na souhlasném projevu vůle stran konfliktu, což se z logiky věci s terorismem vylučuje. Následkem 11. září tedy nedošlo k ovlivnění povahy mírových operací; jakákoli změna v tomto ohledu by se musela uskutečnit na základě důsledného a systematického zhodnocení možných konsekvencí, k čemuž (zatím) nedošlo. (Tardy 2004b: 30) Je však třeba připomenout, že válka proti terorismu zahájená po 11. září 2001 pod vedením G. W. Bushe není jediný možný přístup k boji proti terorismu. Tzv. criminal model se jeví být s mírovými operacemi OSN mnohem kompatibilnější. Na rozdíl od non-criminal modelů totiž nezahrnuje užití smrtící vojenské síly, tak jak ji např. popisuje Eichler výše, ale dává přednost dlouhodobému zneschopnění teroristů soudní cestou coby nejvíce legitimnímu způsobu zacházení s teroristy. (Chesney Goldsmith 2007: 2) Toto nevojenské řešení již mnohem více odpovídá přístupu OSN k hrozbě terorismu. Nicméně tlaky na uplatňování non-criminal modelů, které byly přítomné již před 11. zářím 2001, po tomto datu mnohonásobně vzrostly, což ruku v ruce s uznávanou neschopností criminal modelu odstrašovat teroristy od jejich činů a malé flexibilitě vedlo ke zvýšenému zájmu o vojenskou alternativu. (Chesney Goldsmith 2007: 21) Vliv na podporu států vůči mírovým operacím Jak již bylo zmíněno v úvodu, teroristické útoky z 11. září zásadně přehodnotily priority států v oblasti bezpečnostní a zahraniční politiky. Boj proti terorismu se pro široké spektrum zemí stal bezpečnostním úkolem číslo jedna. Tomu byly přizpůsobeny zdroje a kapacity, pomocí kterých státy dosahují zajištění bezpečnosti své a svých spojenců. Očekávané implikace tohoto přehodnocení priorit hovořily v neprospěch mírových operací. Bylo nepravděpodobné, že by finanční, materiální a lidské zdroje alokované pro mírové operace vzrostly

230 Globální bezpečnost v Obamově éře v době, kdy se boj proti terorismu stal urgentnější potřebou. Protože mezi mírovými operacemi a hrozbou terorismu nebyla spatřována výraznější spojitost, očekávalo se, že bude negativně ovlivněna politická vůle států podporovat mírové operace. (Tardy 2004b: 23-24) Jedině snad kdyby byly operace chápány jako nástroj k odstranění příčin terorismu, nikoli jen příčin a následků konfliktů jako dosud, získaly by státy novou pohnutku k intenzivnější participaci v mírových operacích. (Tardy 2004a: 7) Podíváme-li se na vývoj podpory států vůči mírovým operacím od roku 2001, musíme konstatovat nárůst v počtu států přispívajících jednotky. Jejich počet se z 89 participujících zemí v roce 2000 vyšplhal až na 115 v roce Graf č. 1: Vývoj počtu participujících zemí Počet participujících států Zdroj: vyhotovení autorkou na základě UN DPKO 2010a Vývoj počtu mírových operací sice není stabilně vzestupný, nicméně k poklesu důsledkem 11. září nedošlo: jejich počet se po dobu dekády následující po 11. září pohyboval mezi 15 a 22.

231 Globální bezpečnost v Obamově éře Graf č. 2: Vývoj počtu mírových operací OSN Počet mírových operací OSN Zdroj: vyhotovení autorkou na základě UN DPKO 2010a Ještě výmluvnější jsou narůstající počty celkového personálu v operacích OSN, které se od roku 2001 více než zdvojnásobily: ze 47 tisíc v roce 2001 se počet policistů, vojáků a vojenských pozorovatelů v mírových operacích vyšplhal až k 100 tisícům v roce Graf č. 3: Vývoj počtu personálu mírových operací OSN Počty personálu Zdroj: vyhotovení autorkou na základě UN DPKO 2010a 122 Jedná se o mírové operace OSN zahrnující civilní policii, vojáky a vojenské pozorovatele.

232 Globální bezpečnost v Obamově éře Počty civilních i vojenských jednotek v mírových operacích vykazují výrazně vzestupný trend. Nicméně podstatnou otázkou je, z jakých zemí tento personál pochází. Boj proti terorismu není vnímán se stejnou prioritou napříč všemi zeměmi mezinárodního společenství a tím pádem i všemi možnými přispěvateli do mírových operací. Podíváme-li se na graf znázorňující současných 20 největších přispěvatelů jednotek do mírových operací, je zřejmé, že z převážné většiny se nejedná o země, které mají intenzivně zapojené své jednotky do operací souvisejících přímo s bojem proti terorismu. Graf č. 4: Největší přispěvatelé jednotek do mírových operací OSN Zdroj: UN DPKO 2010b Naopak, podíváme-li se na vývoj příspěvků civilních i vojenských jednotek do mírových operací ze strany USA coby lídra boje proti terorismu po 11. září, lze konstatovat dlouhodobý a výrazný trend snižování těchto jednotek. Z 885 vojenských a policejních jednotek v roce 2000 jejich počet postupně klesal až na 85 v roce 2010 jedná se tedy o přibližně desetinásobný pokles v rámci jedné dekády.

Obrana pojetí a aktuální vývoj. Ing. Eduard Bakoš, Ph.D.

Obrana pojetí a aktuální vývoj. Ing. Eduard Bakoš, Ph.D. Obrana pojetí a aktuální vývoj Ing. Eduard Bakoš, Ph.D. 1 Literatura Relevantní legislativa a dokumenty viz dále (Ústava, Bezpečnostní strategie, resortní zákony) webové stránky příslušných institucí (např.

Více

DEKLARACE O STRATEGICKÉ SPOLUPRÁCI V OBLASTI OBRANY MEZI ČESKOU REPUBLIKOU

DEKLARACE O STRATEGICKÉ SPOLUPRÁCI V OBLASTI OBRANY MEZI ČESKOU REPUBLIKOU DEKLARACE O STRATEGICKÉ SPOLUPRÁCI V OBLASTI OBRANY MEZI ČESKOU REPUBLIKOU A SPOJENÝMI STÁTY AMERICKÝMI Česká republika a Spojené státy Americké (Spojené státy) sdílí historii úzkých vztahů mezi našimi

Více

Návrh U S N E S E N Í S e n á t u P a r l a m e n t u České republiky

Návrh U S N E S E N Í S e n á t u P a r l a m e n t u České republiky 241 10. funkční období 241 Návrh na působení Leteckého poradního týmu rezortu Ministerstva obrany v Irácké republice v období ode dne schválení Parlamentem České republiky do 31. prosince 2018 v celkovém

Více

Ochrana obyvatelstva

Ochrana obyvatelstva Ochrana obyvatelstva Název opory - ÚVOD DO STUDIA PŘEDMĚTU, CÍLE VÝUKY, ZÁKLADNÍ POJMY, ZÁKLADNÍ PRÁVNÍ NORMY mjr. Ing. Jan KYSELÁK, Ph.D., tel.: +420 973 44 3918, e-mail: jan.kyselak@unob.cz Operační

Více

Test pro přijímací zkoušky do magisterského navazujícího studia (prezenční i kombinované) studijní modul Ochrana obyvatelstva.

Test pro přijímací zkoušky do magisterského navazujícího studia (prezenční i kombinované) studijní modul Ochrana obyvatelstva. Test pro přijímací zkoušky do magisterského navazujícího studia (prezenční i kombinované) studijní modul Ochrana obyvatelstva Varianta B 1. Mezi rozsáhlé živelní pohromy nepatří: (2) a) sesuvy půdy vyvolané

Více

Postoje občanů ČR k NATO a USA

Postoje občanů ČR k NATO a USA Tisková konference pořádaná v rámci 15. výročí vstupu České republiky do NATO Postoje občanů ČR k NATO a USA CEVRO Institut, úterý 11. března 2014 Pozadí a cíle výzkumu V souvislosti s 15. výročím vstupu

Více

I. Základní informace. II. Útok. III. Konspirační teorie

I. Základní informace. II. Útok. III. Konspirační teorie I. Základní informace II. Útok III. Konspirační teorie I. ZÁKLADNÍ INFORMACE Co je to terorismus? je užití násilí nebo hrozby násilím s cílem zastrašit protivníka je v posledních letech celosvětový problém

Více

Doprovodná prezentace k přednášce

Doprovodná prezentace k přednášce Doprovodná prezentace k přednášce Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Projekt: Vzdělávání pro bezpečnostní systém státu (reg. č.: CZ.1.01/2.2.00/15.0070) Mgr. Richard Stojar, Ph.D. Centrum

Více

PŘEDSTAVENÍ poslanecké iniciativy pro efektivizaci boje ČR s terorismem. Ing. Michael HRBATA místopředseda Výboru pro obranu

PŘEDSTAVENÍ poslanecké iniciativy pro efektivizaci boje ČR s terorismem. Ing. Michael HRBATA místopředseda Výboru pro obranu PŘEDSTAVENÍ poslanecké iniciativy pro efektivizaci boje ČR s terorismem Ing. Michael HRBATA místopředseda Výboru pro obranu Obecná definice Terorismus je taktika z oblasti válečných činů, vyvolávající

Více

Předmět: DĚJEPIS Ročník: 9. ŠVP Základní škola Brno, Hroznová 1. Výstupy předmětu

Předmět: DĚJEPIS Ročník: 9. ŠVP Základní škola Brno, Hroznová 1. Výstupy předmětu Opakování učiva 8. ročníku Brainstorming, práce s mapou, opakovací soutěže Určí základní historické události 19. stol. příčiny, důsledky a chronologie. Vysvětlí základní politické, sociální, ekonomické

Více

PUBLIC RELATIONS JAKO SOUČÁST MK. doc. PhDr. Dušan Pavlů, CSc. dusan.pavlu@vsfs.cz

PUBLIC RELATIONS JAKO SOUČÁST MK. doc. PhDr. Dušan Pavlů, CSc. dusan.pavlu@vsfs.cz PUBLIC RELATIONS JAKO SOUČÁST MK doc. PhDr. Dušan Pavlů, CSc. dusan.pavlu@vsfs.cz 1. HLAVNÍ AUTOŘI: SAM BLACK, PETR NĚMEC, PHILIP LESLY, JAROSLAV KOHOUT, MIROSLAV FORET, VÁCLAV SVOBODA 2. SYSTÉM MARKETINGOVÝCH

Více

Definice. Failed States Index. Míra funkčnosti státní moci (povinné pro studenty MRS a RG, informativní pro učitelské studium)

Definice. Failed States Index. Míra funkčnosti státní moci (povinné pro studenty MRS a RG, informativní pro učitelské studium) Míra funkčnosti státní moci (povinné pro studenty MRS a RG, informativní pro učitelské studium) Definice Jako failed state se označuje stát, jehož ústřední vláda je tak slabá nebo neefektivní, že její

Více

VZDĚLÁVÁNÍ V OBLASTI KYBERNETICKÉ BEZPEČNOSTI NA UNIVERZITĚ OBRANY I. ČÁST. pplk. Ing. Petr HRŮZA, Ph.D. petr.hruza@unob.cz Univerzita obrany Brno

VZDĚLÁVÁNÍ V OBLASTI KYBERNETICKÉ BEZPEČNOSTI NA UNIVERZITĚ OBRANY I. ČÁST. pplk. Ing. Petr HRŮZA, Ph.D. petr.hruza@unob.cz Univerzita obrany Brno VZDĚLÁVÁNÍ V OBLASTI KYBERNETICKÉ BEZPEČNOSTI NA UNIVERZITĚ OBRANY I. ČÁST pplk. Ing. Petr HRŮZA, Ph.D. petr.hruza@unob.cz Univerzita obrany Brno Struktura Univerzity obrany Fakulta vojenského leadershipu

Více

Studijní texty. Název předmětu: Krizové řízení. Krizové řízení v České republice. Ing. Miroslav Jurenka, Ph.D.

Studijní texty. Název předmětu: Krizové řízení. Krizové řízení v České republice. Ing. Miroslav Jurenka, Ph.D. Studijní texty Název předmětu: Krizové řízení Téma: Krizové řízení v České republice Zpracoval: Ing. Miroslav Jurenka, Ph.D. Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace

Více

VELKÁ BRITÁNIE VE 2. POLOVINĚ 19. STOLETÍ

VELKÁ BRITÁNIE VE 2. POLOVINĚ 19. STOLETÍ VELKÁ BRITÁNIE VE 2. POLOVINĚ 19. STOLETÍ Masarykova ZŠ a MŠ Velká Bystřice projekt č. CZ.1.07/1.4.00/21.1920 Název projektu: Učení pro život Č. DUMu: VY_32_INOVACE_17_02 Tématický celek: Evropa a Evropané

Více

ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM

ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM ZAMĚSTNÁVÁNÍ OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM PROČ SE ZAPOJIT DO PRACOVNÍHO PROCESU? Pocit užitečnosti. Překonání handicapu uvnitř sebe sama. Alespoň částečná finanční nezávislost. Aktivní zapojení do formování

Více

Nadpis článku: Zavedení speciálního nástroje SYPOKUB do praxe

Nadpis článku: Zavedení speciálního nástroje SYPOKUB do praxe Oborový portál BOZPinfo.cz - http://www.bozpinfo.cz Tisknete stránku: http://www.bozpinfo.cz/josra/josra-03-04-2013/zavedeni-sypokub.html Články jsou aktuální k datumu jejich vydání. Stránka byla vytvořena/aktualizována:

Více

U N I V E R Z I T A O B R A N Y

U N I V E R Z I T A O B R A N Y U N I V E R Z I T A O B R A N Y DLOUHODOBÝ ZÁMĚR VZDĚLÁVACÍ A VĚDECKÉ, VÝZKUMNÉ, VÝVOJOVÉ A DALŠÍ TVŮRČÍ ČINNOSTI UNIVERZITY OBRANY NA OBDOBÍ 2006 2010 Aktualizace pro rok 2006 Brno, červen 2006 Aktualizace

Více

Smart Life = schopnost přežít hlavní rizika

Smart Life = schopnost přežít hlavní rizika Smart Life = schopnost přežít hlavní rizika Ing. Ivan Beneš Místopředseda Českého národního výboru pro omezování katastrof Člen Rady expertů, Czech BCSD/WBCSD Konference Smart Life Praha 29.1.2014 Tento

Více

VÝCHODISKA BEZPEČNOSTNÍHO VÝZKUMU ČR

VÝCHODISKA BEZPEČNOSTNÍHO VÝZKUMU ČR VÝCHODISKA BEZPEČNOSTNÍHO VÝZKUMU ČR Jarmil Valášek, Petr Linhart MV-GŘ HZS ČR, Institut ochrany obyvatelstva Lázně Bohdaneč Abstrakt: Security situation has been changing in the world and in the territory

Více

9851/14 ESPACE 46 COMPET 277 IND 160 TRANS 274 RECH 190

9851/14 ESPACE 46 COMPET 277 IND 160 TRANS 274 RECH 190 RADA EVROPSKÉ UNIE Brusel 27. května 2014 (OR. en) 10289/14 ESPACE 50 COMPET 305 IND 172 TRANS 288 RECH 204 VÝSLEDEK JEDNÁNÍ Odesílatel: Rada Příjemce: Č. předchozího dokumentu: Předmět: Delegace 9851/14

Více

Důchodová reforma. doc. PhDr. Ing. Marek Loužek, Ph.D. Recenzovali: prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc. prof. Ing. Vojtěch Krebs, CSc.

Důchodová reforma. doc. PhDr. Ing. Marek Loužek, Ph.D. Recenzovali: prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc. prof. Ing. Vojtěch Krebs, CSc. Důchodová reforma doc. PhDr. Ing. Marek Loužek, Ph.D. Recenzovali: prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc. prof. Ing. Vojtěch Krebs, CSc. Vydala Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum Redakce

Více

POZMĚŇOVACÍ NÁVRHY 1 13

POZMĚŇOVACÍ NÁVRHY 1 13 EVROPSKÝ PARLAMENT 2009-2014 Výbor pro rozvoj 21. 4. 2010 2009/2217(INI) POZMĚŇOVACÍ NÁVRHY 1 13 Charles Goerens (PE439.073v01-00) k nové strategii v Afghánistánu (2009/2217(INI)) AM\813767.doc PE441.045v01-00

Více

Rada Evropské unie Brusel 17. dubna 2015 (OR. fr)

Rada Evropské unie Brusel 17. dubna 2015 (OR. fr) Rada Evropské unie Brusel 17. dubna 2015 (OR. fr) Interinstitucionální spis: 2013/0025 (COD) 7768/15 ADD 1 REV 1 POZNÁMKA K BODU I/A Odesílatel: Příjemce: Předmět: Generální sekretariát Rady Výbor stálých

Více

Adolf Hitler. Kdo rozpoutal válku...

Adolf Hitler. Kdo rozpoutal válku... DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA Adolf Hitler Kdo rozpoutal válku... Začátek války (1939-1945) EVROPA Německo USA Itálie V. Británie Maďarsko Bojovali proti SSSR... Rumunsko Bulharsko Slovensko (a dalších 47 států)

Více

POČÁTEK I. SVĚTOVÉ VÁLKY

POČÁTEK I. SVĚTOVÉ VÁLKY POČÁTEK I. SVĚTOVÉ VÁLKY Masarykova ZŠ a MŠ Velká Bystřice projekt č. CZ.1.07/1.4.00/21.1920 Název projektu: Učení pro život Č. DUMu: VY_32_INOVACE_16-14 Tématický cele