SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU Aktéři a nástroje rozvoje venkova

Transkript

1

2 SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU Aktéři a nástroje rozvoje venkova Jan Binek Hana Svobodová Jan Holeček Iva Galvasová Kateřina Chabičovská GaREP, spol. s r. o. Společnost pro regionální ekonomické poradenství Brno 2009

3 Autorský kolektiv: Ing. Jan Binek, Ph.D. Mgr. Hana Svobodová Mgr. Jan Holeček PhDr. Iva Galvasová RNDr. Kateřina Chabičovská Recenzoval: RNDr. Radim Perlín, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze GaREP, spol. s r. o., Brno 2009 náměstí 28. října 3, Brno, ISBN

4 SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU Aktéři a nástroje rozvoje venkova Publikace byla vytvořena v rámci výzkumného projektu Ministerstva zemědělství ČR s označením QH82249 SYNERGIE v přístupu k rozvoji venkova v rámci Programu výzkumu v agrárním sektoru jako první ze série publikací rozvíjející téma synergie.

5 Řešitel výzkumu: GaREP, spol. s ekonomické poradenství, Brno r. o., společnost pro regionální

6 OBSAH Úvod Pojetí venkova Co je venkov? Východiska vymezování venkova Prostorové úrovně identifikace venkova Znaky venkova Kvantitativní přístupy k vymezování venkovských oblastí Obecné přístupy k vymezování venkova Vymezování venkovských regionů Velikostně-polohová diferenciace venkovských obcí pojetí venkova v rámci projektu Synergie Synergický přístup k rozvoji venkova Pojetí rozvoje venkova Hledání nové podoby venkova Synergický přístup k rozvoji venkova Rozvojové struktury ve venkovském prostoru Aktéři rozvoje venkova Kategorizace aktérů rozvoje Specifikace aktérů rozvoje venkova Národní úroveň Krajská úroveň Místní úroveň Vybrané charakteristiky aktérů rozvoje ve vztahu k jejich spolupráci s dalšími subjekty Nástroje rozvoje venkova Členění nástrojů rozvoje... 59

7 4.2 Administrativní nástroje Koncepční nástroje Koncepční dokumenty Územněplánovací dokumenty Pozemkové úpravy Institucionální nástroje Věcné nástroje Sociálně-psychologické nástroje Finanční nástroje Dotace Závěr Literatura Přílohy Seznam zkratek... 94

8 ÚVOD Předkládaná publikace je první z řady dílčích výstupů publikovaných v rámci výzkumného projektu řešeného týmem společnosti GaREP, spol. s r.o., pro Ministerstvo zemědělství ČR s označením QH82249 SYNERGIE v přístupu k rozvoji venkova. Hlavní myšlenkou projektu je rozvinutí synergie v přístupu k rozvoji venkova. Projekt usiluje o dosaţení synergického účinku při aplikaci účelně vybraných postupů, opatření a nástrojů k podpoře vyšší kvality ţivota na venkově a podnikání v agrárním sektoru, který bude umoţněn zvýšením kvality činností institucí ovlivňujících tento rozvoj. Hlavním principem řešení je komplexní a interdisciplinární pohled na vytyčený předmět zkoumání. Venkov je specifickým, nicméně značně různorodým společenským, ekonomickým, kulturním i ekologickým prostorem. Odrazem pestrosti a mnohovrstevnatosti venkovského prostoru je stejně bohatý počet institucí ovlivňujících, rozvíjejících či řešících jednotlivé sloţky či problémy tohoto prostoru. Na úrovni státní správy jde zejména o ministerstvo zemědělství, ministerstvo pro místní rozvoj a ministerstvo ţivotního prostředí; významnou roli hrají úřady práce. Ze zájmových organizací dominuje agrární komora a její regionální organizace, dále byla zřízena krajská informační střediska pro rozvoj zemědělství a venkova, pro diverzifikaci podnikatelských činností je důleţité i zapojení hospodářské komory, působí rovněţ řada dalších dílčích zájmových organizací. Obce vyvíjejí řadu aktivit k oţivení venkova: vznikly školy obnovy venkova, Národní síť rozvoje venkova, Národní observatoř venkova, Národní síť venkovských komunitních škol. Kraje podporují venkovské obce, svazky obcí a místní akční skupiny pomocí programů rozvoje venkova. Jednotlivé uvedené subjekty i další usilují o rozvoj venkova: o zvýšení kvality ţivota na venkově, rozvoj lidských zdrojů, rozvoj podnikání; vyuţívají široké škály nástrojů a směřují na venkov poměrně značné prostředky. Podchycení celého komplexu rozvojových aktivit realizovaných různými aktéry ve venkovském prostoru a zhodnocení jejich vazeb, účinků a omezení jejich plného rozvinutí by mělo nalézt moţnosti, jak účinněji přistupovat k řešení nepříznivých trendů na venkově zejména jde o vylidňování v periferních oblastech, resp. v určitých obcích, ztrátu pracovních míst, oslabení dříve nosného zemědělského sektoru, relativní zhoršení ţivotních podmínek atd. prostřednictvím sladění přístupů jednotlivých aktérů rozvoje a rozvinutím vzájemné podpory a spolupráce. Cílem je vytvoření strukturovaných a uspořádaných souborů opatření a nástrojů vedoucích ke zlepšení podnikání v agrárním sektoru, kvality ţivota 7

9 na venkově a dopadu hospodářských činností na krajinu a zesilujících funkčnost a provázanost činností zainteresovaných institucí. Projekt usiluje o nalezení cest a opatření pro systémová i praktická řešení vedoucí ke sníţení neţádoucích trendů dosavadních změn. Z hlediska synergického uchopení venkovské reality je důleţité hledat specifické dopady jednotlivých veřejných politik do území, resp. rozlišit politiky a procesy, které výrazným způsobem dopadají právě na obyvatele venkova. Nezbytným přístupem k řešení projektu je rozvinutí interaktivní komunikace se spolupracujícími zástupci relevantních subjektů ze všech sloţek řešené problematiky tj. zejména zástupců veřejné správy (obcí i institucí státní správy, územní a zájmové samosprávy) a podnikatelů z agrárního sektoru, ale také specialistů ze sféry environmentální a občanské. Rámec pro utváření podmínek rozvoje venkova je nemalou měrou stanoven Společnou zemědělskou politikou EU (SZP), která v posledních letech prošla důleţitými reformami. Pro rozvoj venkova byla zásadní tzv. průběţná zpráva o stavu SZP (mid-term review) z roku Klíčovým prvkem se stala redukce přímých plateb určených velkým zemědělským podnikům, přičemţ ušetřené prostředky poplynou právě na rozvoj venkova (tzv. modulace přesun financí z I. do II. pilíře SZP). Cílem publikace je stručnou formou přiblíţit základní definiční a metodologické přístupy k venkovu a zdůraznit vybrané rozvojové souvislosti venkova důleţité pro synergii rozvojových aktivit. Stěţejním tématem je problematika aktérů rozvoje. V této oblasti publikace usiluje o jejich komplexní uchopení a strukturaci tak, aby na základě tohoto poznání mohly být budovány synergické struktury spolupráce. Rozvojové aktivity je třeba vnímat v kontextu celého souboru nástrojů rozvoje. Jen tak je moţno účinně rozvíjet různorodé oblasti a kombinovat nejvhodnější kroky. Publikace proto chce čtenáři přiblíţit obecnou strukturu nástrojů rozvoje a zejména jejich aplikaci ve venkovském prostoru. Publikace je členěna do čtyř kapitol. První kapitola se ve stručnosti věnuje pojetí venkova a způsobům jeho vymezování. Uvádí hlavní znaky venkova a jejich uţití v různých klasifikacích. Zdůrazňuje zejména účel jednotlivých přístupů a představuje hlavní moţnosti jeho vymezení vyuţitím kvantitativních znaků. 8

10 Kapitola druhá formuluje rámec rozvojových aktivit venkova a specifikuje synergický přístup k rozvoji venkova jako nosnou linii zkoumání aktérů a nástrojů rozvoje. Ve třetí kapitole jsou strukturovány jednotlivé subjekty relevantní pro rozvojové dění na venkově, tj. aktéři rozvoje venkova. V členění dle prostorových úrovní a typů subjektů jsou přiblíţeny jejich charakteristiky a role v rozvoji venkova. U vybraných z nich jsou nastíněny vzájemné vazby. Závěrečná kapitola je vstupem do problematiky nástrojů rozvoje venkova. Na základě obecného členění nástrojů rozvoje území jsou představeny základní charakteristiky nosných nástrojů. U jednotlivých nástrojů jsou specifikovány aplikace pro venkov jako specifický typ regionu. 9

11 10

12 1. POJETÍ VENKOVA 1.1 CO JE VENKOV? Pojem venkov je neurčité a do jisté míry abstraktní označení osídlené kulturní krajiny se specifickými charakteristikami. Co je venkov, vnímáme do jisté míry intuitivně, na základě řady znaků různorodé povahy. Zásadní otázkou je, zda je vůbec moţné vymezit venkov jednoznačně a exaktně, a pokud ano, za jakých podmínek a k jakému účelu. Východiska vymezování venkova Exaktní vymezení venkova jako jednoznačně ohraničeného prostoru je v obecné rovině velmi obtíţné. Jedná se o přechodovou škálu mezi divočinou a městem, respektive i tyto kategorie jsou samy přechodovou škálou v různých hierarchických uspořádáních různé úrovně. Současný venkov jiţ vykazuje mnohé znaky města a mnohá města mohou mít venkovský charakter. Navíc neexistuje jen jeden venkov, ať jiţ ve smyslu sociálního konstruktu, či prostorově vymezitelné entity. 1 Objektivně proto nelze vytvořit jedno univerzální vymezení, ale je moţné a účelné vymezovat věcně podloţené klasifikace venkovského území ve vztahu k jejich konkrétnímu vyuţití. Přístupy k jeho vymezování se odvíjí od jeho hlavního účelu. Můţeme potom zjednodušeně odlišit přístupy zaloţené např. na: velikosti sídel s aspektem na demografii a s úzkou vazbou na prostorovou strukturu; charakteru krajiny, tj. jako výsledek dlouhodobé interakce lidí a přírodního prostředí, zrcadlící se v ekonomických, sociálních a ekologických funkcích krajiny; charakteru sídel a ţivota v nich, tj. vnímání role sídla ve správním systému, etnografické oblasti, vybavenosti včetně pracovních příleţitostí, podnikání, politice v rámci obce a navenek; event. jiné. 1 Více viz např. Blaţek (2007). 11

13 Exaktní vymezení venkova je však v ojedinělých případech nezbytné. Takovým případem můţe být poţadavek na jasné vymezení příjemců dotací, tj. účelové vymezení pro uplatňování politiky rozvoje venkova. Základní podmínkou této politiky je přesná, adresná a právě jen jedna moţnost financování určitého záměru z veřejných zdrojů, aby byla dodrţena filozofie její transparentnosti. Exaktní vymezení venkova tak neodráţí reálný venkov, respektive venkovy jako takové, ale různé hierarchické semiperiferie, periferie a marginálie. Výsledek takového přístupu je také často značně proměnlivý v závislosti na základní zkoumané jednotce (obce, obvod POÚ, obvod ORP, okres), volbě ukazatelů a nastavení kritérií. Účelem vymezení venkova je najít pokud moţno co nejvíce odpovídající prostory jako územně souvislé regiony nebo shodou identifikačních znaků související jednotky, které můţeme nazvat venkovskými. Na účelová vymezení venkova by potom byly navázány nástroje revitalizace a podpory rozvoje jednotlivých oblastí. Vzhledem k různému působení existujících rozvojových nástrojů by musely být uplatněny různé klasifikace, tak aby došlo k jejich efektivnímu zacílení. Tento přístup je součástí procesu regionalizace území, který je uţíván hlavně pro potřeby veřejné a vědeckovýzkumné sféry. Proces nastavení regionalizace venkova (tj. jak rozčlenit venkovský prostor na přirozené či účelové venkovské regiony) je předmětem diskurzu a navrhovatelé, rozhodovatelé a uţivatelé by měli dospět k přijetí pro ně pouţitelné varianty v cíleně orientovaném procesu vyjednávání. Proto je důleţité, aby zejména ve výzkumné sféře byly předkládány nové alternativy, výstiţněji odráţející skutečnost, umoţňující překonání stávajících, méně dokonalých řešení. V kaţdém případě je třeba počítat se skutečností, ţe ţádné řešení nebude zcela přijatelné pro všechny zúčastněné s ohledem na rozmanitost zájmů, poslání či kompetence, coţ by nemělo být neodstranitelnou bariérou pro poznání ani pro rozvíjení venkova a venkovského prostoru jako takového. Prostorové úrovně identifikace venkova V oblasti terminologické jsou v analýzách venkova uţívány pojmy venkov a venkovský prostor. Oba jsou obvykle chápány jako do značné míry synonymní, nicméně z hlediska hlubšího zkoumání a prostorové kompozice a dekompozice mezi nimi existuje rozdíl. Venkovský prostor je základním prostorovým souborem, v rámci něhoţ nabývá krajina a sídla venkovských znaků, tj. podoby venkova. Venkovský 12

14 prostor zahrnuje venkovské obce i malá města tvořící jeden funkční celek, prostory venkovské i s venkovem jen obtíţně ztotoţnitelné. Venkovské obce Venkovský prostor Městský prostor Malá města Chráněná území bez činnosti člověka Plošná těţba Venkov Městský prostor Městský prostor Vojenský prostor Obr. 1: Prostorová strukturace území z hlediska přístupů k vymezení venkova Pramen: vlastní zpracování Ve zmíněném pojetí, naznačeném na obr. 1, je venkovský prostor vše, co není prostorem městským, urbánním. Mimo města však neleţí jen venkov. Zmíněnými, do venkova jen s velkým nadhledem zařaditelnými oblastmi mohou být vojenské prostory, ale i území rozsáhlé těţby (např. severočeské uhelné pánve) a území s vysokým stupněm ochrany ţivotního prostředí, vyčleněné z kulturní krajiny. V úvahách o uchopení socioekonomických charakteristik určitých prostorových jednotek, tak můţeme na různých úrovních rozlišit následující dichotomní entity: 2 městské prostory a venkovské prostory, městská území a venkovská území ( venkovy ), městské obce a venkovské obce, městská a venkovská sídla. 2 Müller, J. (2005), s

15 V případě městských a venkovských prostorů jde o zachycení charakteru osídlení a o hrubé členění odvoditelné např. od hustoty zalidnění či hustoty osídlení. U menších území je moţné vyuţít základní socioekonomické charakteristiky (viz Perlín, Kuldová, 2008) nebo v regionalizaci uplatnit kulturní, historická či národopisná hlediska (viz např. Perlín, 2008). Můţeme potom hovořit o typech venkova. Obce jsou základními správními jednotkami státu. Jako venkovské obce chápeme obvykle obce s niţším počtem obyvatel (nejčastější hranicí je 2000 obyvatel). Lze uţít i statusu obce, resp. správních charakteristik, kdy městské obce mají status města. Sídelní útvary jsou základní jednotkou osídlení a na této úrovni lze jiţ identifikovat venkovská sídla, tj. sídla vykazující hlavní znaky venkova. Počet sídel v České republice činí více neţ 14 tisíc, nicméně poslední přesné údaje pochází z roku Po sčítání lidu v roce 2001 nebyla tato oblast vyhodnocována. Na úrovni sídelních útvarů je moţné např. v rámci měst identifikovat jádrová městská sídla, odlehlé místní části venkovského charakteru či okolní administrativně postupně připojovaná venkovská sídla. Müller (2005) odhaduje, ţe ve venkovských sídlech, která jsou administrativně součástí měst, ţije aţ 0,5 mil. obyvatel. Závěrem lze tedy konstatovat, ţe jednoznačnou vyčerpávající regionalizaci venkova není na úrovni obcí moţné vytvořit, nicméně lze vyčlenit různá území s převládajícími venkovskými sídly. Znaky venkova Základním problémem rozvoje venkova je skutečnost, ţe neexistuje jeden univerzální venkov jako území jednoznačně naplňující věcnou podstatu venkova. Co je venkov, vnímáme do jisté míry intuitivně na základě řady znaků různorodé povahy a různé intenzity. Jsme potom schopni označit různé typy venkovů podle přítomnosti těch či oněch znaků. S růzností znaků je spojena i různost rozvojové situace těchto venkovů. Pro nalezení znaků venkova se musíme ztotoţnit s vymezením venkova jako prostoru tvořeného venkovskými obcemi a okolní krajinou. U venkovských obcí, resp. venkovských sídel potom můţeme z různých hledisek vymezit zejména následující znaky typické pro tradiční venkov: urbanistické znaky vysoký podíl rodinných domů, málo vyvinutá uliční síť s dominantním prostorem návsi jako společenského 14

16 a kulturního centra sídla, rozvolněná zástavba, vysoký podíl zeleně v sídle; architektonické znaky nízkopodlaţní zástavba, absence nájemního bydlení, domy doplněny hospodářským zázemím (integrace obytné a dalších funkcí), vymezení dvora a zahrady s výrazně oddělenými funkcemi; sociální znaky uţší sociální kontakty mezi obyvateli sídla, neformální sociální kontrola, participace, tradicionalismus, konzervatismus; ekonomické znaky dominantní nebo rozhodující činností je zemědělství a primární výroba potravin, významný podíl ekonomicky aktivních osob vyjíţdí do zaměstnání mimo toto sídlo, vyšší podíl samozásobitelství, kutilství; administrativní znaky status sídla (sídlo, které v minulosti či v současnosti získalo městská práva, je městem, ostatní sídla jsou vesnicemi); velikostní znaky počet obyvatel pod konvenčně stanovenou hranicí, hustota zalidnění, podíl zastavěné plochy apod. 3 Na základě uvedených znaků s výjimkou administrativních a velikostních není moţné bezezbytku plošně vymezit území splňující znaky venkova. V praxi se vedle administrativního vymezení, které nemá z rozvojového hlediska větší opodstatnění, 4 uţívá různých velikostních (kvantitativních) znaků. Hlavní uţívané přístupy k vymezení venkova jsou představeny v následující podkapitole. Základní prostorovou entitou pro úvahy o exaktním vymezení venkova je katastrální území, resp. území obce. Pro vytvoření žádoucích vnějších podmínek rozvoje venkova a případně aktivizaci vnitřních aktérů je důležité vnímání venkova a venkovských znaků ze strany jeho reprezentantů a obyvatel. Starostové 66 venkovských obcí na Boskovicku a Hrotovicku na otázku, jaké znaky by měla splňovat venkovská obec, odpověděli následující: konkrétní znaky již nejsou; 3 Zpracováno s vyuţitím Maříková (2006), Perlín (2008). 4 Současný administrativní přístup uţívá pro přidělení statutu města velikostní kriterium obyvatel. 15

17 krajinné znaky harmonická krajina, zeleň a voda, ekologická stabilita, vesnický ráz, klid, minimum hluku; kulturní znaky folklor, tradice, spolky, místní kulturní a společenské vyžití, škola, kostel, myšlení obyvatel venkova, sdružení dobrovolných hasičů, kulturní dům; společenské znaky pohostinnost lidí, kvalitní život, lidé spokojení s vlastním životem, otevřenost vůči nově příchozím i turistům z měst hledajícím klid, bezpečí, bližší vztah k přírodě, žití s ní, znalost přírody a boj proti nepřízni, spolupráce, soudržnost, konvergence s městy, dotace jako kompenzace; urbanistické a architektonické znaky bydlení v kvalitních rodinných domech, hospodářská stavení, upravená náves, řešení odpadů; ekonomické znaky řemesla, práce v místě bydliště. Na uvedených příkladech je rámcový soulad s obecným výčtem znaků, nicméně na mnohých výrocích je znát vnímání méně obvyklých nuancí. Pro někoho může být překvapením i deklarovaná otevřenost. V souvislosti s otázkou udrţování znaků venkova, resp. venkovských obcí je nutné zmínit tzv. nepřímou urbanizaci, kterou chápeme jako komplex procesů působení a osvojování městských způsobů chování a organizace ţivota, městské kultury a městských forem sociálních kontaktů a hodnotových orientací obyvateli, kteří ve městech nebydlí. 5 V obcích s intenzivní imigrací, obvykle v příměstských oblastech, bývají tyto procesy příchodem obyvatelstva z měst umocněny. 1.2 KVANTITATIVNÍ PŘÍSTUPY K VYMEZOVÁNÍ VENKOVSKÝCH OBLASTÍ V úvodní části byly řešeny obecné otázky vymezení venkova. Níţe uvedený text uvádí nejčastější konkrétní přístupy, které staví na názornějším přístupu k vymezení venkovských oblastí, komentuje zvolený postup a zamýšlí se nad jeho praktickou vyuţitelností. 5 Slovník územního plánování. Dostupné z: < 16

18 Obecné přístupy k vymezování venkova Nejsnadněji zjistitelnou a dlouhodobě sledovanou charakteristikou slouţící k vymezování venkova je velikostní kategorie obce. Velikost sídla je charakteristikou sociální koheze, není ale jediným a dostačujícím způsobem výpovědi o aktuálních problémech v obci. Ve statistikách se navíc běţně uţívá počet trvale bydlících obyvatel v obci, kde za relevantní se povaţují data vedená Českým statistickým úřadem. 6 Tab. 1: Podíl obyvatel obcí v krajích podle velikostních kategorií obcí (k ) Počet Podíl obyvatel dané velikostní skupiny obcí na celku v % obyvatel obce ČR 1) SČ JČ PL KV UL LB KH PA VY JM OL ZL MS do ,4 29,6 23,0 22,0 12,0 12,7 15,5 23,4 26,6 32,7 18,5 18,3 17,6 6, ,2 7,7 6,8 7,2 3,2 3,9 4,1 4,8 6,8 5,1 7,7 10,8 5,0 4, ,3 5,1 3,9 3,8 5,3 2,1 4,5 3,3 4,5 4,1 3,7 5,5 7,0 4, ,1 3,4 3,9 3,3 2,9 3,2 1,0 4,5 1,3 0,9 3,9 3,5 5,4 2, ,6 1,9 2,5 3,9 2,7 1,7 3,9 1,0 1,6 1,6 3,7 4,8 4,3 1, ,8 7,6 7,9 8,7 6,7 4,8 7,0 5,5 7,2 6,2 7,7 6,0 5,9 6, a více 57,7 44,8 51,9 51,1 67,2 71,6 63,9 57,6 52,1 49,5 54,8 51,2 54,9 75,0 Celkem Pozn.: SČ Středočeský kraj, JČ Jihočeský kraj, PL Plzeňský kraj, KV Karlovarský kraj, UL Ústecký kraj, LB Liberecký kraj, KH Královéhradecký kraj, PA Pardubický kraj, VY Kraj Vysočina, JM Jihomoravský kraj, OL Olomoucký kraj, ZL Zlínský kraj, MS Moravskoslezský kraj. 1) Česká republika bez Prahy Pramen: Varianty vymezení venkova a jejich zobrazení ve statistických ukazatelích v letech 2000 aţ 2006, ČSÚ, Za nejběţnější ukazatel postihující charakter osídlení a nepřímo tedy i charakter krajiny je hustota zalidnění. Tento ukazatel je uţíván OECD či Eurostatem (viz dále). Alternativním ukazatelem můţe být ukazatel hustoty osídlení, kdy základní úrovní není jiţ rozloţení obyvatelstva na určitém území, ale velikostní rozloţení sídel v prostoru (tento rozdíl je jasně patrný při srovnání např. území s převahou velkých a od sebe vzdálenějších obcí na jihu Moravy a území s převahou malých a vzájemně bliţších obcí ve středních Čechách a na Vysočině). Omezení těchto ukazatelů spočívá v tom, ţe mohou být značně zkreslené počítá se s trvale bydlícím, hlášeným 6 Mírně odlišné údaje mohou být v evidenci obyvatelstva Ministerstva vnitra ČR. 17

19 obyvatelstvem (přechodné pobyty, ač jsou velmi časté, nejsou uvaţovány), které se v dané denní době významně mění dojíţďkou a vyjíţďkou. Jistou moţností, zejména z hlediska charakteru sídel, je počet obyvatel na zastavěnou plochu/intravilán. Inovace této metody spočívá v nahrazení katastrální plochy obce zastavěnou plochou území, čímţ dojde k získání relativně vypovídajícího údaje o způsobu osídlení. Avšak tato metoda a i další zde neuvedené nejsou jiţ běţně pouţívány. Účelné není pouţívat sadu mnoha indikátorů, které se obtíţně získávají, udrţují, monitorují a vyhodnocují, případně se z nich vyvozují málo korektní závěry. Z hlediska rozvoje venkova jsou významné údaje o vyuţití krajiny a jejich proměnách, proto je zajímavé i vymezování venkova na krajinných principech. Charakteristiku krajiny lze prezentovat na základě analýzy informací o vyuţití půdy (land use) dle údajů Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, případně Městské a obecní statistiky či pomocí zajímavější a inovativnější metody s uţitím leteckých snímků, ze kterých lze přímo zjistit druh ploch a jejich umístění (polohu) v krajině. Zjištěný charakter krajiny vypovídá o stavu krajiny, tj. je jeho obrazem v určitém čase. Vymezování venkovských regionů Vymezování venkova dle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) je regionalizací zaloţenou na kritériu hustoty osídlení a podílu populace v niţších územních jednotkách, které jsou ale účelově definovány. Definice OECD je politicky velmi tvárná. Účelovost definování srovnávaných jednotek je hlavním problémem uţití a srovnání různých výsledků pouţité metody. Limitní hodnotou je hustota osídlení v obcích niţší neţ 150 obyvatel/km 2. Takto vymezené obce jiţ můţeme povaţovat za venkovské. Blíţe rozlišujeme tři podkategorie: převážně venkovské oblasti, kde více neţ 50 % populace ţije ve venkovských obcích či regionech, významně venkovské oblasti, kde ţije % obyvatel ve venkovských obcích, regionech, a převážně městské oblasti, kde je méně neţ 15 % obyvatelstva ve venkovských obcích, regionech. Vymezování venkova dle Eurostatu je zaloţeno na hustotě obyvatel podobně jako definice OECD a rozlišuje: hustě zalidněné oblasti (hustota obyvatel > 500 obyvatel/km 2, populace > obyvatel), středně zalidněné oblasti (hustota > 100 obyvatel/km 2, populace > obyvatel) a řídce osídlené 18

20 oblasti (ostatní regiony, obce ). Uvedené vymezení je sice zjednodušující, ale dobře aplikovatelné a lehce srovnatelné. Vymezení venkova v ČR není v tomto kontextu jasně dáno a existuje souběţně několik členění. Program rozvoje venkova ČR na období vymezuje venkovské oblasti dle definice OECD a dále pracuje s rozlišením venkovského prostoru ČR na příměstský, mezilehlý a odlehlý. Český statistický úřad vymezuje venkov v osmi variantách dle krajů ČR, přičemţ kombinuje různou velikost obcí, s různou hustotou zalidnění a statut obce. 7 Mezi kraji ČR je Liberecký kraj téměř jediný, který vlastním způsobem formuluje své pojetí venkova, aniţ by pouze přebíral některou z existujících definic (viz rámeček). Konkrétní přístup k vymezení venkova v Libereckém kraji 8 Návrh metodiky vymezení venkovského prostoru Libereckého kraje, která by umožnila oddělit venkov (venkovský prostor) od ostatního (městského) území, se opírá o 4 kritéria: počet trvale bydlících obyvatel v obci obce s počtem obyvatel vyšším než 2000 nepatří do venkovského prostoru, administrativněsprávní kritérium města jsou obce se statusem města, podíl rozlohy zastavěného území obce na celkové rozloze obce; toto kritérium umožní zařadit do venkovského prostoru obce, které počtem obyvatelstva patří mezi města, ale městský charakter má pouze malá část správního území obce, neboť převládá zemědělský půdní fond a lesní půdní fond, počet obyvatel na 1 ha zastavěné plochy. Pramen: Strategie rozvoje Libereckého kraje Velikostně-polohová diferenciace venkovských obcí Poţadavku na moţnost stabilního a jednoznačného určení dílčích venkovských oblastí při zohlednění jejich základních rozvojových 7 Varianty vymezení venkova a jejich zobrazení ve statistických ukazatelích v letech 2000 aţ [on-line]. Praha: Český statistický úřad, s. URL < 8 Jde o téměř jediný případ mezi kraji ČR, kdy kraj vlastním způsobem formuluje své pojetí venkova, aniţ by si vybíral pouze některé z obvyklých ukazatelů. 19

21 podmínek vyhovuje velikostně-polohová diferenciace. 9 Velikostní kategorie jsou diferencovány dle počtu obyvatel obce, polohová diferenciace je zaloţena na dopravní poloze obcí. První zmíněné hledisko přeneseně odráţí charakter obce, hledisko dopravní potom rozvojové podmínky. Tab. 2: Kategorie velikostně-polohové diferenciace venkovských obcí Velikostní kategorie Polohové kategorie A Zázemí měst B Obce s velmi dobrou dopravní polohou C Obce s průměrnou dopravní polohou D Obce se špatnou dopravní polohou Pramen: Binek a kol. (2007, 24) Ve zmíněné pramenné studii bylo zázemí měst vymezeno na základě vzdálenosti obce od města a vyjíţďkou za prací z obce do města. Zařazení ostatních obcí mimo zázemí měst je provedeno podle dopravní polohy. Obce jsou členěny do tří kategorií: obce s velmi dobrou dopravní polohou (obvykle jde o obce na urbanizačních osách), obce s průměrnou dopravní polohou a obce se špatnou dopravní polohou (tzv. periferní obce). Dopravní poloha byla hodnocena prostřednictvím metody bodování, která vţdy na základě přítomnosti příslušných předem definovaných dopravních prvků přisoudila dané obci jistý počet bodů. Pro přidělení bodů byl rozhodující status / kategorie daného dopravního zařízení, nikoliv jeho technický stav. V případě ţeleznice či dálnice byla podmínkou moţnost napojení obce na uvedenou komunikaci (zastávka, nájezd). Přidělovaný počet bodů byl expertně rozdělen podle předpokládaného přínosu daného dopravního zařízení ve škále od jedné do pěti. V rámci výzkumného projektu Venkovský prostor a jeho oţivení (WB-29-04) 10 byly pomocí analýzy statistických dat naznačeny základní souvislosti mezi polohou a velikostí obce. Na základě socioekonomických analýz se ukázalo, ţe při určitém zjednodušení lze vymezit tři základní skupiny venkovských obcí: nejmenší obce mimo zázemí měst, obce mimo zázemí měst větší neţ 200 obyvatel, obce v zázemí měst. 9 Podrobněji viz Binek a kol. (2007; 24, 28, 104). 10 Závěry publikovány v Binek, J. a kol. Venkovský prostor a jeho oţivení. Brno: Georgetown,

22 Se zhoršující se polohou z hlediska vazeb na dopravní infrastrukturu se stále více projevuje vliv velikosti obce. U obcí v zázemí měst jsou tak rozdíly mnohem menší neţ mezi nejmenšími a největšími obcemi ve špatné poloze. U obcí nad 1000 obyvatel se špatnou polohou se projevuje jejich význam jako regionálních center a jejich situace je srovnatelná se stejně velkými obcemi s dobrou polohou. Nejpříznivějších hodnot socioekonomických ukazatelů dosahovaly obce v zázemí měst s 1000 aţ 1999 obyvateli, na opačném konci stojí nejmenší obce se špatnou polohou. Toto jednoduché členění můţe slouţit jako podklad pro volbu a nastavení nástrojů regionální politiky a pro cílenou podporu rozvoje podle potřeb a moţností území. S vyuţitím geografických informačních systémů je moţné zahrnout umístění v krajině, omezující podmínky či specifické místní zdroje. Vymezování venkova je sloţitou a nejednoznačnou záleţitostí. Pro další uchopení venkova v kontextu projektu Synergie a se snahou o rozvinutí synergických efektů je vhodný účelový postup pracující s vazbou rozvojový problém (zdroj, šance, vize, hodnota) rozvojový nástroj strukturace venkova pro aplikaci nástroje. Klíčové je přiřazení řešení problémů a realizace rozvojových aktivit jednotlivým aktérům. Daná strukturace je potom vţdy spojena s garantem či tvůrcem nástroje. 1.3 POJETÍ VENKOVA V RÁMCI PROJEKTU SYNERGIE Projekt Synergie, opírající se o celou škálu aktérů rozvoje venkova a uvaţující v celé řadě rozvojových dimenzí a kontextů, chápe venkovský prostor v souladu s uvedeným v části 1.1 jako prostor mimo spojitá městská území. V rámci venkovského prostoru lze geograficky vymezit různá venkovská území (venkovy) s určitým charakterem osídlení, hospodářství, krajiny, se specifickou historií, kulturou apod. Jako venkovy s výraznou identitou jsou v rámci ČR vnímány např. jiţní Čechy, jiţní Morava spojená s vinařstvím, rovinatá Haná či kopcovité Valašsko. Zde je nutné zdůraznit prostupnou hranici, resp. přímo prolínání mezi jednotlivými venkovy a výrazný vliv regionální identifikace. V projektu dominuje institucionální přístup doplněný o působení sítí kontaktů (cílem projektu je v podstatě přispět k posílení a rozšíření funkční sítě kontaktů). Prostorovým východiskem je proto administrativní struktura, s níţ jsou jednoznačně spojeni aktéři rozvoje (zejména veřejná správa) a také uplatňované rozvojové nástroje (viz různé přístupy krajů k problematice venkova či vymezování disparitních území včetně 21

23 rozdílných opatření k řešení problémů). Ve správních hranicích jsou potom identifikovány dominující typy venkova spolu s jejich přesahy. Určení hranice pro zařazení obce mezi venkovské je ze své podstaty hranicí umělou (malá sídla s městskými prvky, venkovská sídla zařazená do městských obcí apod.), nicméně pro analytické uchopení venkova nezbytnou. V projektu Synergie je jako velikostní limit pro zařazení do souboru venkovských obcí bráno 2000 obyvatel, nicméně v potaz se bere i skupina obcí mezi 2000 a 3000 obyvateli, které jsou hranicí dvou tisíc vyřazeny mimo venkovské obce, ale nemohou být zařazeny mezi města. Ve vztahu k venkovským územím je třeba zdůraznit, ţe jejich součástí jsou nejen venkovské obce, ale i města. Jde obvykle o menší města s omezenými suburbanizačními tlaky, která jsou integrální součástí venkova a působí jako venkovská střediska. Bez jejich zapojení do rozvojových aktivit venkova jsou moţnosti okolních malých obcí limitované. Zařazení obce mezi venkovské na základě populační velikosti není tedy pro uplatnění synergického přístupu k rozvoji venkova určující. 22

24 2. SYNERGICKÝ PŘÍSTUP K ROZVOJI VENKOVA 2.1 POJETÍ ROZVOJE VENKOVA V úvodní kapitole byla naznačena obtíţnost jednoznačného prostorového i věcného zachycení venkova. Pro cílený rozvoj můţeme venkov povaţovat za prostor tvořený venkovskými obcemi a krajinou mezi nimi. Při rozvoji potom lze akcentovat jednotlivé dimenze vztahů mezi jednotlivými společenskými a krajinnými sloţkami. Zásadní otázkou zůstává, co je to rozvoj. V obecné rovině jej můţeme označit jako proces pozitivních změn; obvykle jde o zlepšení kvantitativních (extenzivní rozvoj), ale zejména kvalitativních (intenzivní rozvoj) charakteristik dané oblasti (nejčastěji přírodní a sociálněekonomické oblasti). Je ale nutné odlišit od sebe posouzení toho, jak se zlepšilo naplnění kvantitativních charakteristik (délka vybudovaných komunikací, vybudování ubytovacích kapacit, počet deklarovaných nových pracovních míst apod.), od toho, jakých cílů (dopadů) mělo být dosaţeno realizací jednotlivých aktivit (zlepšení dopravní dostupnosti zrychlení dopravy, usnadnění dojíţďky za prací, zajištění průjezdnosti pro různé typy vozidel; zkvalitnění podmínek pro rozvoj cestovního ruchu zkvalitnění poskytovaných sluţeb, zajištění potřebné infrastruktury cestovního ruchu, prodlouţení doby pobytu hostů; sníţení nezaměstnanosti, řešení sociálních problémů atd.). Realizace rozvojových projektů by tak neměla být samoúčelná, jak je často obvyklé, ale měla by vést ke zlepšení v řadě souvisejících oblastí, tj. mít synergický efekt. Za rozvojové lze povaţovat i aktivity směřující k udrţení stávajícího uspokojivého stavu, tj. pod záminkou rozvoje není třeba měnit fungující věci. Projekt Synergie usiluje o vypracování strukturovaných a účelově provázaných souborů opatření a nástrojů podporujících rozvoj venkova. Subjektem primárně uplatňujícím návrhy projektu je veřejná správa, projekt proto zuţuje různá abstraktní pojetí rozvoje na spíše účelový pohled, na podchycení a konkretizaci potřeb venkova a jeho rozvoje z hlediska obcí nebo podnikatelů v agrárním sektoru. Ze zkušeností řešitelského týmu vyplývá, ţe stávající vymezení jsou pro uplatnění rozvojových nástrojů málo vhodná, a tak projekt směřuje k nalezení nadefinování našeho nového pohledu, zaloţeného na principech synergie a to jak procesů, tak působnosti lidí a disponibilních nástrojů. V oblasti venkova lze rozvoj konkretizovat jako proces zlepšování pozice venkovských obcí a krajinné sféry, v níţ se tyto obce nacházejí. Tento proces směřuje zejména k: 23

25 vytvoření harmonického systému kulturní krajiny, rozvoji celkové pestrosti a specifik venkovských obcí, vytvoření stabilního ekonomického systému zajišťujícího pracovní příleţitosti, zajištění kvalitních podmínek pro ţivot obyvatelstva, rozvinutí občanské společnosti, zajištění dostatečné dopravní dostupnosti. V nejvíce zjednodušeném pojetí lze rozvoj venkova ztotoţnit s rozvojem venkovských obcí, resp. venkovských obcí a malých (venkovských) měst. Místní samospráva usiluje nejen o fungování a prosperitu daného sídla, ale většinou pečuje i o stav okolní krajiny. Důleţitým znakem i hodnotou je krajinný ráz, kterým rozumíme zejména přírodní, kulturní a historickou charakteristiku určitého místa či oblasti a který by měl být chráněn před činností sniţující jeho estetickou a přírodní hodnotu. 11 Navzdory výše specifikovaným cílům zůstává rozvoj venkova jako soubor dílčích, nicméně vzájemně provázaných, praktických kroků poměrně abstraktní sférou. Univerzální nástroje rozvoje regionů nepracují příliš s venkovskými dispozicemi a jejich hlavním cílem je sniţování rozdílů v rozvoji. Skrytou linií rozvoje venkova však zůstává zachování jeho specifičnosti, jeho unikátních hodnot a nezastupitelných funkcí. Rozvoj se v konkrétním prostoru stává ryze subjektivní veličinou, která se odvíjí od hodnotové orientace občanů, lokálních autorit apod. Jeho směřování se přitom odvíjí od místních zdrojů. Neopominutelný vliv na vnitřní procesy mají také oficiální nebo převaţující socioekonomické doktríny, kdy jsou atributy rozvoje a rozvojové směry často napodobovány a přejímány, a to nejen ve venkovském prostoru, ale ve společnosti obecně. Z hlediska rozvojových dispozic a směřování rozvoje je důleţité rozlišení endogenních a exogenních faktorů rozvoje. Endogenní faktory jsou spojeny přímo s aktivitami stávajících uţivatelů venkova (aktivita obyvatel, migrace, sociální sítě ), tj. s aktéry rozvoje. Exogenní faktory představují rámec faktorů a nástrojů, které ovlivňují rozvoj venkova, ale jednotliví aktéři je nemohou bezprostředně ovlivňovat (poloha obce, přírodní prostředí, působení ostatních regionů na straně jedné, legislativa, finanční systémy, nastavení centrálních rozvojových nástrojů, dotačně podporované 11 Viz zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. 24

26 aktivity apod. na straně druhé). Exogenní faktory jsou nezbytnou podmínkou, nicméně nejsou dostačující a bez zapojení endogenních faktorů nelze funkčního rozvoje dosáhnout. Venkovský prostor Venkovy Aktéři rozvoje Rozvojové souvislosti venkova Hodnoty Funkčnost Nástroje rozvoje Udrţitelnost Obr. 2: Vyjádření rozvojových souvislostí venkova Pramen: vlastní zpracování Na zachování hodnot, zajištění funkčnosti a dosaţení udrţitelnosti mají klíčový vliv místní aktéři rozvoje. Obyvatelé a místní podnikatelé primárně vytváří či přetváří svými aktivitami charakter venkovského prostředí. Role ostatních aktérů mohou nabývat různého významu a působit podpůrně či jako bariéry. Moţnosti aktérů a obvykle i mnoţství aktivních aktérů a jejich rozvojové schopnosti (současně i představy o rozvoji) jsou nicméně velkou měrou determinovány velikostí obce, polohou obce (geografickou, sídelní či dopravní), ekonomickými aktivitami v obci apod. Z hlediska vyuţití rozvojových dispozic a zapojení aktérů jsou velmi důleţité schopnosti představitelů místní samosprávy. Uvedené faktory mají potom přímý vliv na účinnost a tedy i na volbu vhodných rozvojových nástrojů. Působí synergicky (a to v pozitivním i negativním smyslu) a posilují či oslabují efekty jednotlivých nástrojů. Aktivita obyvatel je například důleţitá pro realizaci rozvojových projektů a pro sociálně-kulturní oţivení venkova. Poloha obce z hlediska vzdálenosti od sídelních center a od hlavních linií dopravní infrastruktury se jeví jako klíčový faktor ovlivňující podnikatelské aktivity v obci, dle velikosti obce se diferencuje přímá dostupnost sluţeb pro obyvatele v místě bydliště. 25

27 Z celé řady způsobů k vymezení venkova, stručně zachycených v kapitole 1, je zřejmá problematická vazba mezi situací jednotlivých venkovů a rozvojovými nástroji aplikovanými v těchto územích. Jedna věc je řešit hospodářský rozvoj venkova, druhou stranou je otázka, zda realizované kroky k dosaţení ekonomických cílů nepovedou k destrukci venkovských znaků a hodnot. Pro rozvoj venkova platí ještě více neţ jinde nezbytnost diverzifikace přístupů a nástrojů a citlivé volby rozvojových cílů. Ve zmíněném kontextu lze rozlišit dvě prostorové veřejné politiky, a to regionální politiku a rurální politiku. Regionální politika je v Evropě obecně chápána jako činnost, jejímţ úkolem je přispívat ke sniţování rozdílů mezi úrovněmi rozvoje jednotlivých regionů a zabezpečení jejich harmonického rozvoje. Cílem regionální politiky je, aby regiony měly stejné šance a moţnosti a aby jejich demografický, hospodářský a přírodní potenciál byl plnohodnotně vyuţit. Vanhove a Klaassen (1983) specifikují v široce akceptované definici regionální politiku jako všechny veřejné intervence vedoucí ke zlepšení geografického rozdělení ekonomických činností, respektive se pokoušející napravit určité prostorové důsledky volné trţní ekonomiky ve smyslu dosaţení dvou vzájemně závislých cílů: ekonomického růstu a zlepšení sociálního rozdělení ekonomických efektů. Venkov je v jejím rámci rozvíjen na univerzální rozvojové platformě. Z hlediska dopadů a uplatněných nástrojů je cenný pohled E. Lauschmanna (In Wokoun, 2008: 30), který identifikuje tři základní typy regionální politiky, a to: růstově orientovanou regionální politiku, jejímţ cílem je optimální alokace výrobních faktorů v prostoru prostřednictvím odpovídající koordinace soukromých a veřejných investičních aktivit; stabilizačně orientovanou regionální politiku, jejímţ cílem jsou relativně vyváţené hospodářské struktury v jednotlivých regionech, čehoţ je dosaţeno prostřednictvím koordinace regionální politiky a odvětvových politik; infrastrukturně orientovanou regionální politiku, jejímţ cílem je více méně relativně rovnoměrné vybavení jednotlivých regionů infrastrukturou. Na základě uvedené identifikace můţeme jednak zachytit dopady jednotlivých směrů ve venkovských územích, jednak zvolit nejvhodnější přístupy z hlediska rozvoje venkova. Z hlediska venkova můţe v určitých případech, kdy region trpí odloučeností od rozvojových center a obtíţně uplatňuje své silné stránky, velmi napomoci infrastrukturně orientovaná regionální politika. Základním konceptem však zůstává stabilizačně 26

28 orientovaná regionální politika. Efekty růstově orientované regionální politiky jsou ve venkovských územích obvykle nevyrovnané v závislosti na vzdálenosti od rozvojových (růstových) center a na schopnosti předávání (difuzi) rozvojových impulzů a příleţitostí. Rurální politiku lze na základě politiky rozvoje zemědělství a venkova, zachycené např. v Programu rozvoje venkova ČR na období , formulovat jako soubor opatření ke zkvalitnění ţivota na venkově a k diverzifikaci hospodářství na základě zlepšení konkurenceschopnosti zemědělství, potravinářství a lesnictví s důrazem na zvýšení biologické rozmanitosti a ochrany přírodních zdrojů (zejména vody a půdy). Uvedená formulace rurální politiky se odvíjí od posilování venkovské dimenze původní zemědělské politiky a snahy o harmonický rozvoj jednotlivých sloţek venkova. V centru rurální politiky stojí vedle otázky kvality ţivota na venkově a konkurenceschopnosti a různorodosti hospodářství (celkově otázky zachování venkovských sídel) také otázky udrţení a oţivení znaků, resp. hodnot venkova. Strukturální a kvalitativní dimenze rozvoje venkova na lokální úrovni spojená s endogenními prvky rozvoje, místními aktéry apod. je nutným doplňkem plošné aplikace nástrojů regionálního rozvoje řešících neopodstatněné rozdíly mezi regiony (obvykle městskými či příměstskými na straně jedné a venkovskými na straně druhé). Pro posuzování dopadů uvedených i dalších veřejných politik či působení různých subjektů na venkov je moţné tedy jít v zásadě dvěma cestami. V případě přístupu regionální politiky zaloţeném na řešení problematiky fungování malých a polohově z rozvojových center hůře dostupných sídel lze navzdory jistým omezením a účelovému přístupu pracovat s komplexnější definicí venkova a hledat v prvním kroku univerzální přístup. Ve druhém případě za situace rozličných venkovů je vhodnějším a vzhledem k řadě kvalitativních cílů účinnějším přístupem (kdy usilujeme o zachování funkcí a hodnot venkova) dekompozice řešeného venkovského území na jeho jednotlivé znaky a hodnoty, s nimiţ lze pracovat relativně samostatně a výsledné kroky k řešení navrhovat jako synergický soubor nástrojů váţících se k jednotlivým znakům. Je třeba mít v patrnosti riziko situace, kdy nemusí být jednotlivé hodnoty a nástroje slučitelné. Můţeme tedy vyčlenit dva doplňující se, podmiňující se a prolínající se rozvojové přístupy uplatňující se ve venkovských regionech, a to a) rozvoj venkovských obcí v kontextu regionálního rozvoje zaměřený na udrţitelnost osídlení, zaměstnanost, dostupnost sluţeb apod.; 27

29 b) uchování, oţivení, rozvoj vybraných znaků, činností a aktivit tradičně spojovaných s venkovem (tradicionalistický rozvoj), např. těţiště výrobních aktivit v zemědělství, lesnictví či rybolovu, tradice, krajinný ráz, architektura atd. V optimálním případě lze usilovat o spojení obou přístupů. Reálně je však často nutné volit mezi novými ekonomickými aktivitami měnícími prostředí obce a ţivot obyvatel, či mezi stávajícím stavem s limitovanými rozvojovými moţnostmi. V případě rozvoje venkovského prostoru je třeba vnímat sociálně-kulturní rozvoj venkova a rozvoj venkovské krajiny na jedné straně a hospodářský rozvoj venkova na straně druhé. Prvního můţe být dosaţeno dlouhodobým vnitřním úsilím aktérů z daného území, ale hospodářské oţivení určitých venkovských oblastí a vytváření pracovních míst na venkově je problematičtější. Podnikatelský sektor při rozhodování o umístění své výroby zvaţuje řadu lokalizačních faktorů, kdy hlavní roli hraje nejvíce často dopravní dostupnost a moţnost zajištění odbytišť, dostupnost a kvalita pracovní síly a existence ostatní technické i sociální infrastruktury. S rozvojem dopravy a moderních technologií došlo sice k oslabení vlivu některých faktorů, ale je zřejmé, ţe hlavní většina podnikatelských aktivit se bude nadále koncentrovat v blízkosti měst (zde se právě projevují nejvíce rozdíly v moţnostech obcí v závislosti na poloze), i kdyţ nemusí jít o města největší. Nezbytným krokem je identifikovat rozvojové předpoklady a faktory, které na ně působí, a jejich vhodným vyuţitím stimulovat rozvoj širšího zázemí. Není nutné ani vhodné oţivovat plošně, ani centrálně. Je vhodnější podporovat přirozená střediska, aby působila sama na rozvoj svého zázemí, neboť právě malá města a velké venkovské obce ( střediskové obce ) jsou nejčastějšími póly rozvoje venkova. 2.2 HLEDÁNÍ NOVÉ PODOBY VENKOVA Tradiční venkov s dominantními zemědělsko-výrobními funkcemi, samozásobitelstvím, konzervatismem a řadou dalších ekonomických, sociálních, urbanistických či architektonických znaků je v současné době jiţ do značné míry neexistujícím prostředím, resp. v různých oblastech setrvaly různé znaky více či méně v souladu s funkčností sídla a udrţitelností ţivota. Prosazují se vlivy z městského prostředí a tradiční nabývají nových forem. V návaznosti na obecné cíle rozvoje venkova si je nutno poloţit otázku, jakými formami by měly být naplněny. 28

30 Kučera a Kuldová (2006) uvádějí následující pohledy na venkov: venkov jako neměstský prostor, venkov jako krajinu, venkov jako prostor zemědělské výroby, venkov jako ţivotní styl, venkov jako prostor rekreace a odpočinku. Kaţdý pohled přináší různé implikace pro směřování venkova. Vedle zjednodušeného uchopení zbytkového prostoru mimo urbanizované oblasti jde o kvalitativní přístupy. V případě krajiny jde o (pro český venkov typické) mozaikovité uspořádání sídel, zemědělsky obhospodařovaných ploch, lesních ploch s celou řadou kulturních památek čili o zachování specifického rázu krajiny jako významné hodnoty, jak bylo naznačeno výše. Právě venkovská krajina, zahrnující celou řadu komponovaných prostor (např. Lednicko-valtický areál, Valdštejnova barokně komponovaná krajina v okolí Jičína a mnohé další) a obsahující značné přírodní i kulturní bohatství, je stále více pojímána jako prostor rekreace a odpočinku. M. Gojda 12 tak např. na přelomu 20. a 21. století hovoří o postagrární krajině. Faktem ovšem je, ţe naprostá většina venkovských území je stále formována zemědělskou výrobou. Venkov jako prostor zemědělské výroby odráţí tradiční přístupy zemědělské politiky, zdůrazňující úzkou vazbu mezi prosperujícím zemědělstvím a rozvíjejícím se venkovem. Venkov jako ţivotní styl lze chápat jako vědomé, či nevědomé uplatňování sociálních a vybraných ekonomických (kutilství, samozásobitelství), architektonických a urbanizačních (zejména důraz na sepětí sídel s přírodou) znaků venkova. Výrazným impulzem v této oblasti jsou venkovské tradice. Na míru zachování venkovského ţivotního stylu mají silný vliv vazby daného sídla s městy a uplatnění zmíněné nepřímé urbanizace. Pro konkretizaci vize rozvoje venkova se lze opřít jednak o současné a budoucí funkce venkova, jednak o hodnoty venkova. Můţeme rozlišit tři, v literatuře obvykle v nějaké podobě zmiňované, hlavní funkce venkova: produkční, 12 Krajinná archeologie. Dostupné z < KRAJ2/KrajArch_15-16.pdf>. 29

31 rezidenční, rekreační a relaxační. K funkcím venkova např. M. Baše 13 uvádí, ţe venkovské sídlo má nebo v minulosti mělo převáţně zemědělskou, produkční funkci, kterou dnes nahrazuje převáţně funkce obytná, rekreační, nebo kombinace obou. Produkční funkce byla tradičně spojena s produkcí potravin, se zemědělstvím a také s lesnictvím a souvisejícími činnostmi. Obyvatelstvo venkova bylo se svým bydlištěm spojeno i pracovně. S rozvojem dopravy a technologickým pokrokem (počínaje průmyslovou revolucí) sílí pracovní vazby s městy a venkov je pro stále více lidí pouze bydlištěm. Na druhé straně stále více lidí z města hledá na venkově klid a relaxaci. Ve dvacátém století změnu funkcí venkova zintenzivňuje silné oslabení významu zemědělství, pokud jde o zaměstnanost obyvatelstva i podíl na produkci a suburbanizační procesy. Zmíněné funkce venkova nabývají na významu v závislosti na prostorových charakteristikách daného území. V příměstských oblastech v souladu se suburbanizačními trendy dominuje funkce rezidenční, kdy bydlení na venkově je výhodnou alternativou města, které je snadno dostupné. Z městského úhlu pohledu se venkov často redukuje na bydlení v klidu a poblíţ přírody. Zemědělská produkční funkce venkova relativně oslabuje, z hlediska celkové produkční funkce venkova je klíčová diverzifikace ekonomických činností a výhodná lokalizace pro řadu odvětví. Zde ovšem záleţí na sídelní či dopravní poloze obce. Odlišnost výrobní funkce venkova tvořila aţ do nedávna klíčovou identitu venkova. Nyní jiţ spojení venkov=zemědělství zcela neplatí. Jednotlivé součásti agrokomplexu se nachází jak na venkově, tak ve městech. Rekreační a relaxační funkce venkova je spjata s harmonickou kulturní či přírodní krajinou a je jistým protipólem intenzivní produkční funkce. 13 Viz část B Principy a pravidla územního plánování. ÚÚR, Dostupné z < 30

32 Kultura/člověk společenství/identita kreativita odraz přítomnosti Příroda/ekologie ţivotní prostor základ pro ţivot Ekologická inovace Sociální inovace Ekonomická inovace Obr. 3: Koncept Ekosociofóra Pramen: Glück, Magel (1992) Výroba/hospodářství zachování ţivota seberealizace Za hodnoty venkova mohou být povaţovány charakteristické venkovské prvky a jevy cenné pro společnost, např. v rovině environmentální (přírodní ekosystémy, člověkem vytvořené krajinné prvky a harmonicky přetvořená území apod.), v rovině sociální (tradice, folklor) či hospodářské (tradiční řemesla). Důleţitými principy rozvoje venkova zcela jistě jsou prostupnost krajiny, společenské vazby a přímý podíl obyvatel na vytváření prostředí pro ţivot, harmonie funkcí, která je pro venkov typická. Procesy člověka by neměly vést k narušení procesů přírody. Inspirací pro hledání nové podoby venkova můţe být výše uvedené schéma konceptu Ekosociofóra, které v sobě integruje vztahy tří pilířů konceptu udrţitelného rozvoje. Právě aspekt udrţitelnosti je tradičně spojován s aktivitami rozvoje venkova. Hlavní témata rozvoje venkova v rámci OECD lze zobecnit na: posílení dopravních, telekomunikačních a obchodních infrastruktur pro spojení mezi venkovskými regiony a celostátními 31

33 a mezinárodními trhy a jako pomoc zaměřená na zlepšení jejich konkurenceschopnosti a na zaplnění existujících mezer ve vztahu ke specifickým znalostem, zařízením slouţícím veřejnosti a podnikatelským kapacitám; rozvíjení lidských zdrojů zlepšováním kvality vzdělání, usnadněním přechodu ze školy do zaměstnání a zlepšováním manaţerských schopností; zlepšování zařízení sloužících veřejnosti s cílem trvale udržitelného rozvoje pomocí zhodnocení existujícího fondu přírodních i člověkem vytvořených aktiv, která mohou pomoci definovat pocit místní identity, a zvyšování tohoto fondu prostřednictvím kulturních aktivit, venkovské turistiky, vícefunkčnosti zemědělství a vyuţívání přírodních zdrojů. 14 V případě hledání nové podoby venkova nebylo cílem jednoznačně zformulovat, jak by měl venkov vypadat, ale naznačit některá východiska. Současný venkov se posunul od tradicionalismu vyznačujícího se jistou statičností k dynamickému prostředí, jehoţ podoba je dotvářena více neţ kdy jindy vazbami s okolními prostředími a vnějšími subjekty. 2.3 SYNERGICKÝ PŘÍSTUP K ROZVOJI VENKOVA Nosným principem spolupráce je dosaţení synergie, nastolení synergického rozvoje. V případě venkova jako území střetu mnoha zájmů a mnoha představ o rozvojových trajektoriích je rozvinutí synergie obecně či synergie mezi jednotlivými rozvojovými strukturami i uvnitř nich mimořádně významné. Synergii můţeme dle Malé československé encyklopedie chápat jako spolupůsobení různých energií nebo potencí k jedinému konečnému výsledku a bývá brána jako situace, kdy různé intervence (případně různé součásti intervence) mají dohromady dopad větší, neţ je jejich prostý součet. O synergii obvykle hovoříme v případě pozitivních dopadů (i kdyţ se můţeme setkat také s negativní synergií nebo tzv. antisynergií). 15 Úvodním krokem budování předpokladů pro synergický přístup k rozvoji venkova je vytvoření sítě vazeb a vztahů mezi aktéry a systematizace styčných míst. Pro dlouhodobou spolupráci je nutná jistá formalizace vzájemného dialogu, tak aby existovaly komunikační kanály pro sladění 14 Pracovní skupina pro územní politiku ve venkovských oblastech (2002, 16). 15 Evaluace socioekonomického rozvoje (2005, 98). 32

34 rozvojových aktivit a řešení problémů. Dočkal (2006, 11) k formování procesních vazeb uvádí: Proces spolupráce a kolektivního řešení regionálních otázek na nejniţší úrovni regionů je spjat především s ţivelným budováním politických sítí. Obecně je moţno konstatovat, ţe stupeň formalizace politického dialogu s aktéry regionálních zájmů vypovídá o míře zapojení těchto subjektů do vládnutí. V případě, ţe neexistují ţádná formální procesní pravidla, lze se jen těţko domnívat, ţe by mohli zájmoví aktéři participovat i na tvorbě či realizaci politik. Naopak, pokud je stupeň formalizace (případně institucionalizace) politického dialogu vysoký, je moţno předpokládat, ţe jsou dané zájmové skupiny do procesu vládnutí zapojovány. Není samozřejmě nutné, aby formalizace byla stvrzena písemně, můţe se jednat i o zaţité nepsané vzorce a obyčeje. Budování vazeb v praxi probíhá více méně po linii veřejné správy. Aktéři ze soukromého sektoru mohou sice působit na formování rozvojové strategie, nicméně tak činí poměrně zřídka a nahodile. Při nastavování, resp. identifikaci rozvojových struktur je třeba rozlišit vnitřní a vnější cesty, tj. co by měli dělat samotní venkovští aktéři a co je potřebné učinit zvenku. Smysluplnost a funkčnost rozvojových struktur je dána kombinací zúčastněných aktérů a jejich schopností, identifikovaných problémů a disponibilních rozvojových nástrojů. V návaznosti na poznání území, jeho specifik a problémů, a na identifikaci aktérů rozvoje dochází k hledání konkrétních aktivit či míst, kde lze uplatnit synergický přístup. Vhodným příkladem ilustrujícím synergický přístup k rozvoji může být vstřícný postoj Lesů ČR k budování cyklostezek na území Jihomoravského kraje, kdy Lesy ČR na základě krajského plánu budování cyklostezek přizpůsobují svůj plán budování zpevněných komunikací v lesích, tak aby tyto komunikace mohly být optimálně využity i pro cyklistiku. Z rozvojového hlediska se často vymezují soubory provázaných a vzájemně se doplňujících místních zdrojů, které směřují ke konkrétním způsobům vyuţití a rozvoje území. Transformace dostupných zdrojů do rozvojového potenciálu musí být nutně selektivní, aktéři musí zvolit několik málo rozvojových směrů. Různě vymezené typy rozvojových potenciálů nestojí totiţ vedle sebe, ale prolínají se a překrývají v závislosti na charakteru činností a vazeb mezi nimi. Nezřídka také existuje úzká hranice mezi zdrojem jako příleţitostí k rozvoji a zdrojem jako příčinou jeho ohroţení. Vyuţívání řady zdrojů se můţe navzájem vylučovat a je nutné zvolit prioritní oblasti rozvoje. Příkladem můţe být těţba přírodních zdrojů či průmyslová činnost, které mohou přispívat k zaměstnanosti a přinášet ekonomické benefity, na druhé straně však mohou vést k nenávratným 33

35 změnám území a znemoţnění vytvořit potenciál cestovního ruchu. Je nutné rozvíjet takové zdroje, které jsou pro dané cíle nejvhodnější, a přitom nepodléhat lákavým, ale nereálným cestám rozvoje, které nenavazují citlivě na místní podmínky. Je nezbytné sladit rozvojové dispozice (identifikace území) s dispozicemi a představami aktérů a jejich strukturami. V rámci konkrétních projektů by potom měly být mimo jiné identifikovány konkrétní moţnosti synergie a na jejich základě by v rámci synergického přístupu k rozvoji byly promítnuty synergické aspekty do souvisejících projektů a aktivit, případně by byly rozvinuty potřebné komunikační kanály pro koordinaci různých rozvojových kroků. Podchycením celého komplexu rozvojových aktivit realizovaných ve venkovském prostoru a zhodnocením jejich vazeb, účinků a omezení jejich plného rozvinutí lze nalézt moţnosti, jak účinněji přistupovat k řešení nepříznivých trendů na venkově prostřednictvím sladění přístupů jednotlivých aktérů rozvoje a rozvinutím vzájemné podpory a spolupráce. Klíčovou otázkou oţivení, rozvoje či stabilizace venkova je pochopení vztahů mezi jeho sloţkami reprezentovanými různými aktéry či jejich skupinami, tj. poznání relevantních interakcí mezi socioekonomickými podmínkami pro ţivot obyvatel, jejich promítnutím v určité struktuře osídlení, zemědělstvím a lesnictvím jako tradičním hospodářským odvětvím a dalšími odvětvími podnikání ve venkovském prostoru. Na obr. 4 představené schéma aplikačního modelu pro vyuţití synergického přístupu k rozvoji venkova vychází ze sladění pohledů regionální a rurální politiky na rozvoj venkova a zejména z výše představených pohledů na venkov a funkcí venkova. Aktéry a subjekty lze v tomto modelu rozlišit na základě jejich aktivního chování. Subjekty jsou všechny osoby a organizace v daném prostoru, zájmové oblasti apod. Ty subjekty, které vstupují aktivně do rozvojových procesů, formulují určité názory na směrování rozvoje, ovlivňují svým chováním prostředí jiných subjektů atd., se posouvají do role aktérů (občanská sdruţení, zájmové organizace, instituce veřejné správy a další). Kaţdý subjekt se můţe stát aktérem. Vnitřní subjekty a aktéři jsou bydlištěm, sídlem, resp. pracovištěm spojeni s daným prostorem, vnější subjekty a aktéři jsou s daným prostorem spojeni nepřímo. 34

36 Aplikační model pro využití synergického přístupu v rozvoji venkova venkova Vnitřní subjekty Vnitřní aktéři Vnitřní procesy Vnější subjekty Znaky venkova Hodnoty venkova Znaky venkova Hodnoty venkova Uchování / přeměna / zničení hodnoty Uchování / přeměna / zničení hodnoty Vnější aktéři Vnější procesy Znaky venkova Hodnoty venkova Uchování / přeměna / zničení hodnoty Obr. 4: Aplikační model pro využití synergického přístupu v rozvoji venkova Pramen: vlastní zpracování Z faktu, ţe venkov má rozdílné funkce, které jsou různě důleţité pro jednotlivé subjekty a aktéry, plynou zájmy různých vnitřních i vnějších subjektů a aktérů na jejich uplatňování. Pro obyvatele měst je zásadní funkce rekreační a relaxační, environmentální otázky mohou vnímat jinak neţ obyvatelé venkova. Obyvatelé venkova, kteří nejsou existenčně spojeni s ekonomickými aktivitami na venkově, mohou preferovat stabilizační rozvojové aktivity a klid oproti růstovým aktivitám podporujícím podnikání v obci. Snahy státní správy o legislativní zakotvení určitých hodnot a znaků (krajinný ráz, ochrana přírody) mohou mít nepříznivý dopad na běţný ţivot obyvatel venkova. Státní správa nastavuje celou řadu nástrojů rozvoje venkova, její představy a cíle nemusí být v souladu s představou místní samosprávy o pojetí rozvoje. Je tedy zřejmé, ţe na vnímání znaků venkova a na identifikaci hodnot, jeţ je třeba zachovat a oţivit, mohou mít vliv jak vnitřní, tak vnější aktéři. Důleţité je si ale uvědomit, ţe pro trvalé uchování, přeměnu či oţivení určité hodnoty musí 35

37 být tenze mezi představami jednotlivých aktérů, dostupnými nástroji a realizovanými rozvojovými aktivitami co nejmenší. Velké šipky na obr. 4 značí souslednost procesů a vzájemné působení součástí modelů, malé šipky s černým hrotem mezi znaky a hodnotami venkova značí výběrovost vztahů mezi těmito prvky, tj. ţe některé znaky mohou být aktéry povaţovány za hodnotu, kterou je třeba podpořit. Základním problémem ţádoucího rozvoje venkova je okolnost, ţe neexistuje jeden univerzální venkov, kde se budou rozvojové iniciativy uplatňovat srovnatelnou měrou (stejné efekty, dopady), ale ţe venkovů je více typů, které se liší ve struktuře i intenzitě projevů svých znaků. Inovativním přístupem konceptu synergie je pracovat s horizontálními liniemi jednotlivých znaků (mix vlivů a subjektů znaky prolínající se s hodnotami změny hodnot jako důsledek vlivů a subjektů) a vertikálně seskupovat aţ jejich výslednice, tj. nezabývat se primárním (vstupním) synergickým efektem, ale usilovat o vytvoření synergických vazeb na základě přítomného mixu dispozic a hodnot daného venkova. Výše uvedený přístup lze účelně vyuţít jako podklad pro aktivní politiku státu zaměřenou na rozvoj venkova. Rozvoj venkova je třeba při snaze o synergii rozvojových aktivit zcela jednoznačně vnímat ve zmíněném kontextu regionální politiky. Větší část problémů venkovského prostoru je řešena po linii regionálního rozvoje, přičemţ jde o sladění cílů rozvoje venkova s celkovými cíli rozvoje regionů, jejichţ součástí daný venkov je. Proto je z pohledu rozvoje venkova vhodnější uvaţovat části venkova jako části regionů. Respektive odlišovat různé specifické venkovy v různých regionech jako prostorech v krajině vymezených s určitým cílem na základě určitých kritérií. Rozvoj těchto regionů pak znamená i rozvoj venkova v nich obsaţeného. Snaha o přesné územní vymezení venkovského prostoru můţe narušit přirozené regionální vazby mezi centrem a jeho zázemím, a být tak paradoxně překáţkou rozvoje venkova. (Kučera, Kuldová, 2006, 401) Venkovy a města nejsou nezávislé entity, nýbrţ jde o vzájemně často velmi úzce propojené prostory. Rozvoj venkova bez reflexe rozvoje vnořených městských celků podvazuje značné rozvojové synergické efekty. Základním předpokladem pro rozvoj je spolupráce. Je nutné posilovat formy horizontální spolupráce, a tedy i synergie. Vertikální forma organizace je přirozená a existuje díky hierarchické organizaci společnosti, veřejné správy nebo dalších socioekonomických jevů. Moţnosti a formy spolupráce v procesech lokálního (regionálního, rurálního) rozvoje souvisí mimo jiné i s počtem potenciálních aktérů, kteří 36

38 vstupují do procesu, a obvyklou velikostí, resp. významností aktérů z hlediska kvantitativního (rozpočet, počet zaměstnanců, spravované území apod.) i kvalitativního (know-how, informační sítě, vazby v jiných strukturách apod.). Na rozdíl od regionálního rozvoje na národní a krajské úrovni, kde jednotliví aktéři jsou dostatečně velké jednotky s příslušnou ekonomickou nebo institucionální velikostí (velké firmy, kraje, velká města, národní nebo velké neziskové organizace) a je jich v procesu usměrňování regionálního rozvoje bezprostředně aktivních a vstupujících do rozhodovacích procesů relativně málo. Při lokálním rozvoji se jedná a) o řádově menší projekty s menšími objemy prostředků a b) o řádově větší potenciální okruh aktérů lokálního rozvoje c) a aktéry lokálního rozvoje jsou velmi malé subjekty nebo neformální skupiny. Tab. 3: Charakteristiky projektů a aktérů v regionálním a lokálním rozvoji Znak Regionální rozvoj Lokální rurální rozvoj Velikost projektů velké projekty malé projekty Počet aktérů omezený a konečný velké mnoţství Velikost aktérů velcí, institucionalizovaní malí, neformální Pramen: vlastní zpracování Definování rozvojových cílů na lokální úrovni a dosaţení synergických efektů je obtíţné. Snazší a zdánlivě efektivnější je dosahování synergie ve velkých projektech s omezeným počtem aktérů, avšak pro lokální rurální rozvoj je přínosnější aktivizace menších z počátku i neznámých subjektů, kterých je však v řešeném území potenciálně nekonečně mnoho. 37

39 3. ROZVOJOVÉ STRUKTURY VE VENKOVSKÉM PROSTORU 3.1 AKTÉŘI ROZVOJE VENKOVA Venkov je značně heterogenní kategorií. Společensko-ekonomické změny, které nastaly po roce 1990, s sebou přinesly nové trendy a nové rozvojové impulzy dochází k polarizaci venkovského prostoru, kdy rozsáhlá skupina obcí těţí z proběhnuvších změn, resp. se rychle přizpůsobila (obce v zázemí měst a v rozvojových osách s dobrou dopravní dostupností), zatímco v druhé skupině obcí dochází ke kumulaci problémů. Rozvoj venkova je v dílčích kompetencích velkého počtu institucí, jejichţ rozvojové aktivity se zaměřují na řešení dílčích problémů, coţ oslabuje moţnosti řešení oblastí na pomezí více sektorů. Do rozvoje území značně nerovnoměrně vstupují různě silné subjekty, které ovlivňují vývoj v různě širokém okolí. Aktéry rozvoje venkova můžeme chápat v nejširším slova smyslu jako veškeré formalizované instituce či jednotlivce, kteří nějakým způsobem svými aktivitami vstupují do dění na venkově či kteří jsou součástí venkova. Rozmanitost a počet institucí ovlivňujících, rozvíjejících či řešících jednotlivé sloţky či problémy venkovského prostoru je odrazem pestrosti a mnohovrstevnatosti venkovského prostoru. Nalezením rozvojových vazeb, poznáním moţností a schopností jednotlivých institucí přispívat k rozvoji venkova dochází k otevření prostoru ke zvýšení efektů jednotlivých aktivit rozvoje venkova a k novým impulzům pro nové ekonomické aktivity současných i nových ekonomických subjektů i k tvorbě nových pracovních míst. Spolupráce aktérů můţe zlepšit situaci na lokálním trhu práce a zvýšit šance pro uplatnění disponibilního lidského potenciálu v území, mohou být podpořeny ţádoucí migrační trendy a trendy rozvoje osídlení. Praktická implementace poznatků přispěje k rozšíření dalších moţností pro vyuţívání lidských znalostí a schopností při zabezpečení příznivých podmínek pro ţivot člověka ve venkovském prostředí. Vytvoření základního institucionálního a partnerského rámce je klíčovou otázkou rozvoje venkova; je nutné rozlišit a stanovit relevantní aktéry rozvoje venkova, jejich vzájemné vztahy, práva a povinnosti. Tyto sítě se liší dle úrovně pojetí rozvoje venkova, přičemţ se předpokládá jistá prostorová či věcná skladebnost, tj. krajské subjekty mající vliv na rozvoj venkova by měly být také jedněmi z aktérů celostátních. Vzhledem k tomu, ţe rozvoj venkova se svými dopady a působením odvíjí od situace ve (venkovské) obci, je nejvhodnější postupovat při stanovení okruhu aktérů rozvoje směrem zdola nahoru. 38

40 Spolupráce aktérů z různých úrovní a sektorů je motivována zejména jejich rozdílnými předpoklady pro poskytování sluţeb, a tedy vhodností pro výkon jednotlivých společenských úloh. Dochází tak k většímu vyuţití silných stránek a eliminaci stránek slabých. Rozvoj souvisí s moţnostmi a silou jednotlivých aktérů. Významní aktéři mají obvykle dostatek kapacit lidských či finančních pro podporu vlastního rozvoje, ostatní subjekty, např. malé obce, neziskové organizace, drobní podnikatelé jsou v řadě oblastí silně limitováni. Pro tyto aktéry se spolupráce stává klíčovou příleţitostí pro zlepšení vlastní situace. 3.2 KATEGORIZACE AKTÉRŮ ROZVOJE Moţností kategorizace aktérů lokálního rozvoje na venkově je pochopitelně celá řada. Z pohledu cílů projektu Synergie je klíčové jejich rozdělení dle různých charakteristik jejich fungování, tak aby bylo moţné identifikovat jejich vzájemné styčné plochy a nalézt moţnosti jejich synergického působení. Všichni níţe uvedení aktéři hrají určitou, přímou či nepřímou, roli v rozvoji venkova. Podle prostorové a funkční vazby mezi nimi můţeme vytvářet rozvojové řetězce. Nositel určitých rozvojových aktivit je často adresátem cílené podpory funkčně či prostorově šířeji působícího subjektu (např. venkovský spolek je podporován obcí, obec vyuţívá podpory kraje či státu, stát zajišťuje určité aktivity pomoci neziskových organizací apod.). Základní dělení aktérů vychází z jejich hierarchického postavení vzhledem ke správní organizaci území, která se odráţí v jednotlivých úrovních veřejné správy. Podle tohoto členění je moţné dělit aktéry s působností lokální, regionální a národní. Vedle aktérů zařaditelných na jednu z uvedených prostorových úrovní existuje nemálo subjektů s působností celostátní, resp. regionální, které zastřešují své lokální, relativně samostatné jednotky (např. mládeţnické organizace, agrární komory apod.). Podle formálnosti struktury a vnitřního fungování, které hrají významnou roli ve způsobu zapojování do rozvojových aktivit i v komunikaci, můţeme rozlišit 39

41 institucionalizované aktéry (instituce veřejné správy; zájmová samospráva, formalizované neziskové organizace s širší působností), částečně institucionalizované aktéry (zejména organizace neziskového sektoru), neformální aktéry (zájmové skupiny a ad hoc iniciativy k řešení jednoho problému, občané). Ochota aktérů rozvoje venkova vzájemně spolupracovat a spolupodílet se na rozvoje venkova se odvíjí od konceptu jejich činnosti. Z celé řady moţných směrů můţeme jako základní uvést rozvoj venkova jako celku (např. Ministerstvo zemědělství, Spolek pro obnovu venkova), rozvoj určité oblasti ţivota na venkově (např. spolky), rozvoj určitého odvětví (např. zájmové organizace). Návaznosti činností jednotlivých aktérů lze budovat vertikálně, kdy se kaţdý z aktérů jiným způsobem a na jiné úrovni věnuje rozvoji dané oblasti (např. stát kraj obec), nebo horizontálně, kdy různým oblastem se věnující aktéři slaďují na jedné úrovni své aktivity (např. spolupráce určitých ministerstev, spolupráce agrární a hospodářské komory apod.). Budování návazností a spolupráce se uskutečňuje v určitých oblastech činností, z nichţ můţeme jako výrazně se profilující uvést nastavování rámce rozvoje strategické plánování, tvorba legislativy, lobbing; realizace konkrétních rozvojových projektů a činností; informační servis, komunikace, poradenství; vzdělávání. Podle místa aktivity a postavení vůči sledované činnosti můţeme rozlišit vnější a vnitřní aktéry. Čím formalizovanější a na větším území působící aktéři jsou, tím je jejich vliv (nikoliv význam) více zprostředkovaný ( koncepční aktéři ). Spíše ovlivňují obecné prostředí neţ konkrétní aktivity, a čím lépe toto obecné prostředí ovlivňují, tím snáze potom lokální aktéři mohou působit na konkrétní lokality. Čím blíţe se nachází aktér k řešenému prostoru, tím je jeho konkrétní dopad na dění v dané lokalitě větší. Důleţitou oblastí, kde je třeba dosahovat 40

42 ÚROVEŇ synergie, jsou tedy vztahy mezi aktéry nastavujícími rozvojové rámce a aktéry naplňujícími v daném prostředí lokální rozvoj. Pro rozvoj venkova je důleţité vytvoření flexibilního systému aktérů v závislosti na úrovni působení a charakteru subjektu. V tab. 3 je uvedeno základní rozdělení subjektů dle hierarchie subjektů a jejich sektorové příslušnosti, v následujícím textu jsou pak uvedeny hlavní typy aktérů na základních prostorových úrovních. Je však nutné předeslat, ţe toto členění je spíše orientační a inspirativní a v praxi zejména dynamické. Úplný výčet všech aktérů není lehké postihnout (např. aktéři, kteří se zapojují do rozvoje venkova pouze okrajově, či nově vznikající subjekty). Tab. 4: Matice aktérů prostorová úroveň versus typ sektoru SEKTORY národní veřejný podnikatelský neziskový ministerstva celostátní zájmová uskupení spolky, svazy, sítě krajská kraj vysoké školy krajská informační střediska podnikatelská sdruţení nezisková sdruţení lokální Pramen: vlastní zpracování obce DSO, MAS obcí zřizované organizace podnikatelé, zemědělci zájmová sdruţení, spolky Oblastí veřejného sektoru je zde myšlena zejména veřejná správa (subjekty státní správy a samosprávy). Pro tuto skupinu subjektů je typické právě to, ţe se podílí přímo i nepřímo na vytváření podmínek a přípravě vhodného prostředí pro samotný rozvoj venkova. Pro samotné vymezení veřejného sektoru je zcela rozhodující skutečnost, ţe je financován z veřejných financí, je řízen a spravován veřejnou správou, rozhoduje se o něm veřejnou volbou a podléhá veřejné kontrole. 41

43 Aktéři z oblasti veřejné správy představují širokou škálu subjektů na různých hierarchických úrovních řízení a správy územních celků (viz kap. 2.2) od těch na místech nejvyšších státních, jako jsou ministerstva, přes úroveň jednotlivých krajů aţ po úroveň lokální, kterou představují jednotlivé obce, svazky obcí a další relevantní subjekty. Zatímco subjekty vyšší a střední úrovně uplatňují při rozvoji venkova spíše metodickou spolupráci a vyuţívání finančních nástrojů (v současnosti tak populární různé dotační programy), subjekty na lokální úrovni realizují své aktivity přímo v daném území nebo s bezprostředním dopadem těchto aktivit na něj, čímţ mohou přímo ovlivňovat jeho rozvoj. Podnikatelský sektor v ČR prošel od roku 1989 výraznými změnami. V oblasti venkovských regionů vţdy dominoval obor zemědělství a lesnictví, kdy především zemědělství prodělalo dramatickou redukci, která vedla aţ k tomu, ţe nyní jiţ zemědělství nepatří mezi dominantní podnikatelské sektory venkova z hlediska zaměstnanosti, stále má ale nezastupitelnou roli v produkci potravin a se vstupem ČR do EU a přijetí Společné zemědělské politiky EU je neustále větší význam přikládán funkci krajinotvorné. Škála podnikatelských subjektů na venkově zahrnuje jak zemědělské podniky či samostatně hospodařící rolníky, lesní a vodohospodářské podniky, tak i průmyslové podniky (často v zázemí měst), různá zájmová uskupení (hospodářské a agrární komory, Asociace soukromého zemědělství apod.) či malé podnikatele z různých oborů hospodářství (řemesla a sluţby). Rozmach neziskového (občanského) sektoru v posledních deseti letech se pozitivně odrazil i v rozvoji venkova. Na rozdíl od veřejné sféry jsou jednotliví aktéři neziskového sektoru úţeji vyprofilováni a na rozdíl od soukromé sféry není jejich cílovou funkcí zisk ve finančním vyjádření, ale přímé dosaţení uţitku. Můţe se jednat o různé rozvojové (Centrum pro komunitní plánování ), zájmové (myslivci, hasiči, senioři ) a sportovní organizace (různé sportovní kluby, Sokol, Orel ) nebo i různé nadace (nadace Partnerství, nadace ČEZ ). K těmto neziskovým organizacím se dále přidávají například vysoké školy či různé výzkumné ústavy, jejichţ aktivity mají většinou celorepublikový dosah (Galvasová, Holeček, 2008). V posledních letech se začínají výše popsané sektory vzájemně prolínat za účelem znásobení pozitivních účinků více typů subjektů pomocí vzájemné kooperace. Forma spolupráce aktérů veřejného a soukromého sektoru můţe mít formálně stanovenou podobu (např. Public-Privat-Partnership) nebo 42

44 naopak volnou strukturu, která je zaloţena spíše na vzájemném porozumění, důvěře a často slovní dohodě případných partnerů. 3.3 SPECIFIKACE AKTÉRŮ ROZVOJE VENKOVA Národní úroveň Ucelené vymezení aktérů rozvoje venkova a jejich kompetencí není ani na národní úrovni jednoduché. Venkov není kompetenčním zákonem svěřen výslovně ţádnému resortu, je sektorově rozloţen především mezi Ministerstvo zemědělství ČR (MZe) a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR (MMR), vliv však mají i další ministerstva. Ministerstvo zemědělství je ústředním orgánem státní správy zejména pro oblast zemědělství, pro vodní hospodářství, ochrany vodních zdrojů a ochrany jakosti povrchových a podzemních vod a pro potravinářský průmysl. Je rovněţ ústředním orgánem státní správy lesů, myslivosti a rybářství, s výjimkou území národních parků. MZe také získalo v souvislosti se vstupem ČR do EU a s přijetím Společné zemědělské politiky EU klíčové postavení v rozvoji venkova. Program rozvoje venkova ČR na období , coţ je základní rozvojový dokument, jasně směřuje k přeorientování od podpory zemědělské produkce k politice rozvoje venkova. Přímý vliv ministerstva zejména na rozvoj zemědělství a venkova v jednotlivých regionech se uskutečňuje pomocí regionálních či detašovaných pracovišť jeho ústředních orgánů (např. krajské veterinární správy, hygienické stanice). Ministerstvo pro místní rozvoj má ve vztahu k rozvoji venkova a ve své gesci pouze Program obnovy venkova a soutěţ Vesnice roku. Podpora z Programu obnovy venkova je poskytována jako systémová investiční nebo neinvestiční dotace pro obce či registrované svazky obcí na realizaci akcí, jeţ spadají pod tři vymezené dotační tituly (I. Podpora vítězů soutěţe Vesnice roku, II. Podpora zapojení dětí a mládeţe do komunitního ţivota v obci, III. Podpora spolupráce obcí na obnově a rozvoji venkova). Program předpokládá participaci obyvatel venkova, občanských spolků a sdruţení při obnově jejich obce v souladu s místními tradicemi. Cílem soutěže Vesnice roku je snaha vyzdvihnout aktivity obcí, jejich představitelů a občanů, kteří se snaţí nejen zvelebovat svůj domov, ale rozvíjejí i místní tradice a zapojují se do společenského ţivota v obci (viz kap. 4.6). MMR také podporuje chov a vyuţití koní v ČR. 43

45 Venkovu se z hlediska svého rezortu věnuje i Ministerstvo životního prostředí, které zřídilo odbornou skupinu pro udrţitelnost rozvoje venkova a zpracovává svůj strategický přístup k rozvoji venkova, mimo zmíněné zajišťuje také regeneraci venkovských brownfields; problémem ovšem zůstává jeho zúţené pojetí venkovské problematiky. Ministerstvo financí je na programové období certifikováno a akreditováno jako kompetentní orgán za účelem zajištění spolupráce mezi komisí a členskými státy v oblasti financování výdajů společné zemědělské politiky (SZP) a k zajištění řádného řízení finančních prostředků na tuto politiku určených. Pro programové období byl jako platební agentura pro provádění opatření SZP financovaných z EAGF a EAFRD akreditován Státní zemědělský intervenční fond (SZIF). Zvláštní význam má Ministerstvo práce a sociálních věcí, v jehoţ gesci je Evropský sociální fond, jenţ je klíčovým finančním nástrojem pro realizování Evropské strategie zaměstnanosti. MPSV také spolupracuje na přípravě projektů týkajících se rozvoje venkova a zemědělství, např. projekt Sociálně-ekonomické, sociologické a demografické podmínky zachování a rozvoje venkova nebo Multifunkčností k udrţitelným ekonomickým a sociálním podmínkám českého zemědělství. Ministerstvo kultury se podílí na rozvoji venkova podporou kulturních akcí, lidové kultury na venkově a pečuje o venkovské kulturní dědictví. Ministerstvo průmyslu a obchodu podporuje rozvoj malého podnikání a diverzifikaci činností na venkově. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se spolu s MPSV dělí o kompetence při podpoře základní občanské vybavenosti venkovských mikroregionů. V návaznosti na posun těţiště společné zemědělské politiky k problematice komplexního rozvoje venkova ustavila v listopadu 2008 Česká republika v souladu s nařízením Rady (ES) č. 1698/2005 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova Celostátní síť pro venkov. Zřizovatelem je Ministerstvo zemědělství ČR. Síť bude komunikační platformou Programu rozvoje venkova. Bude propagovat a reprezentovat nejen ministerstvo zemědělství a jeho aktivity, ale také příjemce podpor z Programu rozvoje venkova, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Cílem sítě je sběr dat o nejlepší praxi, zpracování těchto informací se záměrem identifikovat, šířit a upevňovat nejefektivnější nástroje rozvoje venkova a zemědělství, shromaţďovat informace o vývoji 44

46 ve venkovských oblastech a zajišťovat setkávání aktérů a semináře pro osoby, které se aktivně podílí na rozvoji venkova a zemědělství. Síť bude následně podřízena společné Evropské síti pro rozvoj venkova, kterou zřizuje Evropská komise za účelem zefektivnění spolupráce mezi jednotlivými členskými státy EU. Obr. 5: Struktura Celostátní sítě pro venkov ČR Pramen: Zpravodaj Ministerstva zemědělství 5/2008. Dostupné z: < Síť je rozdělena do krajských a regionálních sítí, které budou sdruţovat agentury pro zemědělství a venkov a subjekty působící ve venkovském prostoru na úrovni krajů a okresů. Krajské a regionální sítě zajistí mezisektorové provázaní a integrovaný přístup k rozvoji venkova a zemědělství. Prostřednictvím agentur pro zemědělství a venkov bude zajišťován vzájemný přenos informací mezi Ministerstvem zemědělství ČR a aktéry na regionální úrovni. Takto navrţená struktura zajistí efektivní obousměrný přenos informací a zároveň začleňuje do rozvoje venkova a zemědělství všechny regiony. Agentury pro zemědělství a venkov poskytnou otevřenou platformu pro širokou interdisciplinární diskusi mezi aktéry ochotnými se podílet na koncipování přístupů k rozvoji venkova a zemědělství. Zároveň budou vykonávat činnosti sekretariátu sítě. Síť je také rozdělena do tematických pracovních skupin zřizovaných dočasně a účelově dle aktuálních potřeb. Z podnikatelského sektoru lze za nejdůleţitější subjekt v oblasti rozvoje venkova a zemědělství povaţovat Agrární komoru ČR. Agrární komora je 45