Psychoanalytický výklad hudebního díla

Transkript

1 Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, Ústav hudební vědy obor Hudební věda Martin Profous Psychoanalytický výklad hudebního díla (magisterská diplomová práce) vedoucí práce Prof. PhDr. Jiří Vysloužil, DrSc. Chrudim, 2009

2 Prohlašuji, že jsem pracoval samostatně na základě literatury uvedené v seznamu na konci práce, a že je použitá literatura vždy citována. 1

3 OBSAH 1. Předmluva Úvod Psychoanalýza (Hlubinná psychoterapie) Sigmund Freud ( ) a klasická psychoanalýza Základní pilíře freudovské psychoanalýzy Oidipovský komplex Nevědomí a topografický model mysli Dětská sexualita a stadia psychosexuálního vývoje Narcismus, truchlení a melancholie, eros a thanatos, strukturální model mysli Neuróza a perverze, úzkost, obranné ego-mechanismy Terapeutická metoda, volné asociace, přenos a výklad snů Dílčí problematika v oblasti zájmu Freudovy psychoanalýzy Alfred Adler Carl Gustav Jung Aplikovaná psychoanalýza K definici aplikované psychoanalýzy ( applied psychoanalysis ) Freudův přínos aplikované psychoanalýze v oblasti umění a literatury Styčné body literatury a psychoanalýzy Freudův ambivalentní postoj k umělcům Psychoanalytický výklad hudebního díla K definici oboru Stav bádání Teoretická problematika Analýza psychologie skladatele

4 5.5 Přímý rozbor hudebního díla opera Nepřímý (zprostředkovaný) rozbor Interpretační důsledky (?) Muzikoterapeutické souvislosti Sondy do analytických příkladů Leoš Janáček Její Pastorkyňa Frank Wildhorn Jekyll a Hyde Závěr Resumé Resumé (česky) Summary (English) Resumé (Deutsch) Seznam literatury Přílohy Příloha č. 1 - portréty nejdůležitějších vědců Příloha č. 2 - Její Pastorkyňa dějová linie (podle M. S.) Příloha č. 3 - Jekyll & Hyde Synopsis

5 1. PŘEDMLUVA Téma mojí diplomové práce, tedy psychoanalytický výklad hudebního díla, vykrystalizovalo do této konečné podoby jako produkt mého trvalého zájmu o psychologizující pohled na hudbu jako fenomén, jenž byl konkretizován zejména pod vlivem podnětných přednášek mých pedagogů na Ústavu hudební vědy na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity, zejména pak Prof. Vysloužila, Prof. Stříteckého a Dr. Stejskalové. Pole interdisciplinárního střetu psychologie a hudby, nebo chceme-li psychologický (psychologizující) pohled na hudbu, je tématem diskutovaným a populárním. Existuje mnoho prací (nutno podotknout, že co do kvality a vědecké objektivity velmi různorodých), jež se zabývají takzvanou psychologií hudby či psychologií slyšení popřípadě muzikoterapií, ale tyto jsou většinou motivovány pedagogicky, pedopsychologicky, nebo popřípadě psychoterapeuticky. Avšak systematický výzkum průniků hudby (resp. hudební analýzy) a psychologie (resp. psychoanalýzy), zejména v našem prostoru, téměř chybí. I to je pro mě motivujícím činitelem. V této práci, co do rozsahu, mírně převládají otázky psychoanalytické nad muzikologickými. Důvodem je jednak fakt, že téma psychoanalýzy je nepoměrně rozsáhleji zpracováno a také to, že cílem práce je položit otázky, základní teze k dalšímu průzkumu terénu psychoanalytického výkladu uměleckého (hudebního) díla, bude-li tato práce obhájena. Chtěl bych zde poděkovat Prof. Vysloužilovi nejen za jeho přednášky, ale zejména za to, že se uvolil být vedoucím této práce, poskytl mi k ní řadu podnětů vlastních i zprostředkovaných literaturou a svědomitě mě vedl na cestě k jejímu konečnému tvaru. 4

6 2. ÚVOD Jak už bylo naznačeno, mým cílem je pohlédnout na universum hudby prismatem psychoanalýzy, respektive jejích vybraných myšlenek, či snad lépe řečeno, pokusit se zjistit, do jaké míry jsou psychoanalytické ideje k hudebnímu dílu relevantní. Jedná se vlastně o rešerši v interdisciplinárním poli zmíněných oborů psychoanalýzy a hudební vědy. Základní otázkou je, zda je vůbec možné vykládat psychoanalyticky hudební dílo a pokud ano, tak jakým způsobem, za jakých podmínek, za jakým účelem tak činíme a jaký je možný očekávat výsledek či dopad takového snažení. Hned prvním problémem je zásadní otázka překlenutí bariéry mezi psychoterapeutickou metodou, která se nevyhnutelně pohybuje v kontextu slovní komunikace, a neverbálním mediem (hudbou). Dále se budu zabývat tím, jaké myšlenky klasické psychoanalýzy a dalších oborů jsou pro výklad hudebního díla relevantní, a také samozřejmě vezmu v úvahu i ambivalentní postoj k umělcům samotného tvůrce psychoanalýzy Sigmunda Freuda. K názvu práce Psychoanalytický výklad hudebního díla - neaspiruji na vytvoření konkrétní analytické metody, což by, jak později uvidíme, ani nedávalo smysl, jde spíš o položenou otázku dalo by se to formulovat i tak, že pokud by to forma práce umožňovala, dal by se její název uvést s otazníkem. Nejbližším oborem je takzvaná aplikovaná psychoanalýza, kterou se zde také budu zabývat, neboť má velmi mnoho styčných bodů s naším předmětem studia a zejména poskytuje hlavní metodologické východisko, nicméně má pro naše účely příliš široký záběr studia. Na závěr úvodu je potřeba zdůraznit, že se jedná o teorii výkladu. Nemá tedy sloužit primárně interpretovi, ale má pomoci dílu porozumět, podobně jako například Schenkerova analytická metoda nemá interpretační východiska, jejím cílem je porozumět tomu, jak hudba funguje. 5

7 3. PSYCHOANALÝZA (HLUBINNÁ PSYCHOTERAPIE) 3.1 SIGMUND FREUD ( ) A KLASICKÁ PSYCHOANALÝZA Sigmund Freud se narodil 6. května 1856 ve Freiburgu (nyní Příbor) na Moravě Jakobu a Amélii Freudovým. Sigmund byl matčiným oblíbencem, čemuž sám přičítá svou silnou sebedůvěru, a zároveň v tomto ohledu považuje za podstatný svůj židovský původ, jenž pro něj znamená intelektuální nezávislost (Storr, 1996). V roce 1859, tedy v jeho třech letech věku, se Freudova rodina přestěhovala do Vídně. Přestože zde prožil značnou část svého života, vyjadřoval se o tomto místě značně nelibě, neboť se tu mimo jiné poprvé setkal s antisemitismem, který postupně nabýval na síle, až vyústil v nacistickou okupaci Rakouska a druhou světovou válku, před kterou musel Freud uprchnout do Anglie těsně na sklonku života. Jak bylo řečeno, Freud byl hrdý na svůj židovský původ, ale židovské náboženství sám nepraktikoval, neboť náboženství principiálně odmítal. Už od mládí projevoval Freud mimořádnou snaživost a byl svědomitým studentem. Četl klasickou literaturu, zejména Goetha a Shakespeara, kteří jsou mimochodem v jeho dílech citováni častěji než doboví psychiatři. Roku 1873 nastoupil na lékařskou fakultu ve Vídni, promoval roku Od roku 1876 pracoval v týmu Ernsta Brückeho, který se chtěl dopátrat vysvětlení všech životních procesů pomocí fyziky a chemie, a vyloučit tak z biologie náboženství. Tato zkušenost přispěla k jeho životnímu postoji zásadový determinismus vše má svou příčinu a následek a pomocí kauzálních spojů lze vykládat všechny jevy, ať už fyzické či psychologické. Freud se v roce 1882 zasnoubil s Martou Barnaysovou (přes brzké ochladnutí intimních vztahů bylo jejich manželství šťastné), takže byl nucen svůj post v Brückově týmu opustit a hledat si lépe placené místo. Po tři roky získával zkušenosti ve Vídeňské všeobecné nemocnici, aby byl roku 1885 jmenován lektorem neuropatologie na vídeňské univerzitě. V letech pracoval v Paříži u Jean-Martin Charcota, jednoho z tvůrců moderní neurologie a psychiatrie a ředitele ústavu pro choromyslné Salpetriére. Charcot svým studiem hysterie probudil ve Freudovi zájem o problém neurózy v protikladu k organickým 6

8 onemocněním. Jeho cílem bylo objevit diagnostickou metodu, která by dokázala rozlišit mezi obrnou jako následkem organického onemocnění a obrnou neurotického původu hysterií. Hysterie (z řečtiny, hystera znamená děloha) byla v té době považována za výhradně ženskou nemoc. Charcot tento názor nesdílel, nicméně byl zastáncem mechanicismu, předpokládal, že hysterie musí mít výlučně somatické příčiny, což mu bránilo pohlédnout na hysterii jako na psychologický problém. Odmítal obě tehdejší protichůdné hypotézy o hysterii (fyziologické podráždění pohlavních orgánu versus domněnka, že ženy hysterii pouze předstírají) a tvrdil, že hysterie není zdánlivá a že je ve své podstatě neurotická, nadto, že není výlučně ženskou záležitostí. Říká, že hysterie ignoruje anatomii, není tedy narušením struktury, ale poruchou funkce, neboť hysterická ochrnutí vykazují odlišnosti od ochrnutí způsobených somatickou poruchou, jako je například mrtvice (Appignanesi, 2004). Ovšem, jak již bylo řečeno, Charcot byl mechanicista a bránil Freudovi v psychologické interpretaci diskutovaného fenoménu. Dalším bodem, v němž se názory Freuda a Charcota rozcházely, byla otázka hypnózy. Charcot si byl vědom toho, že hypnosugesce může vyvolat hysterické příznaky, ale nesouhlasil s tím, že by bylo možné využít hypnózu v terapii. Tento Charcotův názor byl zpochybněn novou teorií hypnózy, která tvrdila, že je možné hypnotizovat i zdravé jedince. Freud nevěřil ani v léčbu elektroterapií. Další krokem na cestě k psychoanalýze byla Freudova spolupráce s Josefem Breuerem. Citujeme základní myšlenky této studie (Appignanesi, 2004), neboť v mnohém předjímají následující myšlenkový konstrukt psychoanalýzy. 1. Hysteriky trápí bolestné vzpomínky traumatické povahy 2. Traumatické vzpomínky jsou patogenní, vyvolávají chorobu. Toto byla převratná a antimechanicistická představa, jež naznačovala, že psychický (výhradně mentální) činitel ovlivňuje fyzikální procesy probíhající v těle. 3. Traumatické vzpomínky obvykle nevyblednou, ale zůstávají aktivní a nevědomou silou motivující chování člověka. (To, na co se nelze upamatovat, není možné zanechat za sebou) 4. Vypuzení bolestných a emočně zatížených vzpomínek z vědomí vyžaduje aktivní potlačovací mechanismus působící na nevědomé úrovni duševního života. 7

9 5. Jelikož negativní a nevědomé vzpomínky nelze vyjádřit normálně, jejich emocionální energie neboli účinek je potlačen, přiškrcen. 6. Účinek potlačené vzpomínky se nevědomým podnětem přemění v tělesné příznaky hysterie. 7. Příznaky vyvolané nevědomím zmizí, pokud dojde k odreagování. Odreagování je proces uvolnění potlačených emocí souvisejících se zapomenutou událostí. Úkolem terapie je přimět pacienta, aby znovu prožil traumatický zážitek, který vyvolal příznak. 8. Terapie je obtížná, protože každý příznak je zapříčiněn více než jedním určujícím psychickým faktorem. Je vyvolán souhrou několika psychických událostí. Neboť každý psychoanalytik před vlastní praxí musí sám absolvovat analýzu, vraťme se ještě před rozborem období, ve kterém vznikla psychoanalýza, k Freudově osobnosti. On sám si povšiml toho, že jeho osobnost je obsedantní. Byl nesmírně oddaný své práci, byl čestný a snažil se intenzivně dobrat pravdy. Trpěl některými druhy úzkosti, byl pověrčivý (k číslům) a projevoval zvýšený zájem o smrt. Striktně odmítal náboženství i víru v okultismus, tehdy velmi populární. Jedním z projevů jeho obsedantní povahy bylo jeho proslulé nutkavé kouření doutníků a také sběratelská vášeň pro starožitnosti. Nesmí ovšem vyvstat dojem, že by Freud trpěl jakoukoliv neurózou. Přes veškeré dílčí symptomy projevoval obrovskou sebekázeň a v klinické praxi byl údajně milý a tolerantní. Ovšem zejména v začátcích psychoanalýzy byl ve svém názorovém postoji tvrdý a neústupný a měl, stejně jako řada dalších geniálních myslitelů, tendenci k neúměrné generalizaci svých myšlenek, což ovšem nelze chápat jako pouze negativní vlastnost, neboť to byla právě jeho sebedůvěra, která byla hnací silou jeho práce. Breuer měl pravdu v obou ohledech. Pokud se jednalo o lidské slabosti, vyznačoval se Freud zcela neobyčejnou tolerancí. To vedlo k civilizovanějšímu postoji k neuróze, sexuální deviaci a jiným formám emoční nepřizpůsobivosti, což je jednou z nejcennějších Freudových předností. V začátcích psychoanalýzy však nemohl dovolit těm, kteří měli k němu blízko diskutovat o tom, co nazýval základními principy nové vědy o mysli, kterou koncipoval, a to vyvolávalo nejen trhliny s Breuerem a Fliessem, ale i odchod Adlera, Stekela, Junga, Ranka a jiných z psychoanalytického hnutí. (Storr, 1996) Počínaje vydáním Výkladu snů (viz. dále) začíná nová kapitola nejen ve Freudově životě, ale i v dějinách psychologie. Než se definitivně obrátíme k psychoanalýze, uvědomme 8

10 si, jakou výpovědní hodnotu má směrem k Freudově osobnosti sám fakt, že se autor po 44 letech uchyluje ke kompletní revizi svých myšlenek. Definitivně se vzdává jak katarzní metody, tak hypnózy a obrací se k analytické metodě založené na volných asociacích. V následujícím období jsou vydána Freudova stěžejní díla, ve kterých postuluje topografický (vědomí předvědomí nevědomí) a strukturální (Ego Id Superego) model psychiky, její obranné mechanismy a sexuální pud jako hlavní psychoaktivní činitel, s čímž souvisí i jeho kontroverzní nastínění vývoje lidské osobnosti konfrontované s rozvojem lidské sexuality. Po Výkladu snů následují díla Psychopatologie všedního života (1901), Vtip a jeho vztah k nevědomí (1905), Tři úvahy o sexuální teorii (1905), Totem a tabu (1913), Truchlení a melancholie (1916), Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci, Psychoanalytické chorobopisy, K uvedení narcismu (1911), Mimo princip slasti (1920), Masová psychologie a analýza já (1921), Ego a Id (1923), Útlum, příznak a úzkost (1926), Budoucnost jedné iluze (1927), Nespokojenost v kultuře (1930) a Konečná a nekonečná analýza (1937). 3.2 ZÁKLADNÍ PILÍŘE FREUDOVSKÉ PSYCHOANALÝZY Základní vstupní filosofickou podstatou (myšlenkou) psychoanalýzy je determinismus, a to jednak psychický, ale také fyziologický. Psychický determinismus znamená, že každý psychický jev má svou příčinu, vědomou či nevědomou, a že psychické obsahy jsou asociativně spojeny. Fyziologický determinismus reflektuje ideu člověka jako bytosti poháněnou pudy OIDIPOVSKÝ KOMPLEX Thébský král Laios vyslechl věštbu, v níž se pravilo, že se dočká smrti z rukou svých potomků. Aby této hrozbě unikl, rozhodl se zůstat bezdětný. Jeho touha po následníkovi byla ale tak veliká, že se rozhodl unést Chrýsippa, syna élidského krále Pelopa. Po té, co Chrýsippos zemřel, Pelopos thébského krále proklel a předpověděl mu, že bude mít syna a opravdu jeho rukou zemře. Po několika letech se Pelopos dočkal syna, ale z obavy z naplnění prokletí ho nechal pohodit v lese. Nechal jej zranit na nohou a očekával, že nepřežije, ale byl zachráněn pastýři, kteří ho pojmenovali Oidipus (oteklá noha) a kteří ho pak také odnesli do 9

11 paláce korintského krále Polyba, který jej se svou ženou vychoval. Když se v dospělosti Oidipus dozvěděl, že není Polybovým vlastním synem, vydal se k delfské věštkyni, která mu řekla jen tolik, že zabije svého otce a ožení se a bude mít děti se svou vlastní matkou. Tato kletba se naplnila, neboť po cestě do Théb po hádce usmrtil starce, nevěda že se jedná o Pelopa. Oidipus poté osvobodil Théby od Sfingy a oženil se s královnou-vdovou Iokasté. Když pak bylo vše díky shodě okolností pro Oidipa i ostatní po mnoha letech odhaleno, Iokasté spáchala sebevraždu, Oidipus se oslepil a nakonec byl i z města vyhnán. Tento příběh připomněl Freudovi případy, které zažíval ve své klinické praxi. Jedná se o takzvanou obsedantní neurózu. Jeden Fredův pacient například trpí neodbytným pocitem strachu z toho, že zabije každého, koho potká. Freud v tomto zdánlivě iracionálním strachu odhaluje, že subjekt nechce zabít každého, ale pouze jednu konkrétní osobu, a to svého otce. Jeho strach tak pramení z faktu, že otec skutečně zemřel na velmi bolestivou chorobu, a subjekt se rozpomíná, že jeho smrt si v dětství přál. Freud píše v dopise Fliessovi v roce 1897 toto: Moje sebeanalýza je fakticky nejpodstatnější věc, kterou v současné době mám a od níž si slibuji, že se stane nejvíce přínosnou, jestliže dosáhne svého cíle Není to v žádném případě snadné. Být sám vůči sobě zcela upřímným, je dobré cvičení. Rozprostřela se přede mnou jediná představa obecné platnosti. Ve svém vlastním případě jsem se též setkal s jevem být zamilován do vlastní matky a žárlit na otce. Nyní to předpokládám za vždy přítomnou událost raného dětství, i když ne tak raného u dětí, které se utvářely hystericky. (Podobnost s objevem rodičovství, rodinné romance, u paranoidního onemocnění hrdinů, zakladatelů náboženství). Je-li tomu tak, můžeme, navzdory všem námitkám, které rozum staví proti předpovědím osudu, pochopit úchvatnou sílu krále Oidipa a též toho, proč pozdější osudové drama musilo tak bídně selhat. (Freudovy dopisy Fliessovi, cit. dle Storr, 1996). Dospěl tedy k představě, že v době mezi čtvrtým a pátým rokem věku, tedy v období takzvaného falického stadia, jež bude diskutováno dále, se chlapec začne sexuálně zajímat o svou matku, ta se stane objektem jeho touhy a snaží se ji získat jenom pro sebe. V návaznosti na to začne žárlit na otce a snaží se zaujmout jeho místo. Jelikož ovšem nepřátelství budí 10

12 vnitřní strach, že otec takové tendence potrestá, objevuje se u chlapce kastrační komplex kastrace jako trest za incestní vztah, který je potvrzen absencí penisu u dívky, ta se zjevně již musela podrobit kastraci, a také hrozbami dospělých, např. za masturbaci. Chlapec opouští své touhy na spojení s matkou. Následuje proces vytěsnění incestní touhy, identifikace s agresivním otcem a později hledání sexuálního uspokojení u jiných žen. Tato představa zní velice brutálně, může však být přeformulována v obecně odsouhlasitelné a přijatelné tvrzení že se zde jedná o ověření vlastní identity jako muže, pocity strachu z otce, frustraci poznámkami o chlapcově velikosti a vědomí si velké citlivosti genitálií. Freudova tendence odstranění metafor ve prospěch skutečnosti často vedla k neporozumění jeho myšlence, která byla v syrové podobě považována za rouhačskou a nečistou. Varianta oidipovského komplexu u žen, jež bývá nazývána (nikoliv však Freudem) jako Elektřin komplex, je ve Freudově díle méně jasně formulována. Domnívá se, že dívka, jež je zprvu také velice silně citově vázána na matku, o ní později ztrácí iluze, neboť ji viní z toho, že nemá penis (kdy se u chlapců objeví kastrační úzkost, tehdy dívky pociťují to, co Freud nazval jako závist penisu) a obrací se proto s veškerou láskou k otci, u kterého tuší potenciálního oplodnitele. Dítě vzešlé z takového spojení by bylo pro dívku kompenzací za chybějící orgán a pomohlo by jí cítit se jako rovnocenná bytost. Cesta ke zdravé ženské sexualitě tedy vede přes smíření s matkou a osamostatnění se od otce, až k přijetí představy o spojení s mužem. Již Freud si všiml toho, že otázka psychosexuálního vývoje není jednoduchá. Nejen psychologicky, ale nadto i biologicky neexistuje jednoznačná mužskost či ženskost, přestože sociální tendence určité doby a společnosti to mohou vyžadovat. Jedinec vždy vykazuje nejen znaky svého pohlaví, ale parciálně i charakterové rysy pohlaví opačného NEVĚDOMÍ A TOPOGRAFICKÝ MODEL MYSLI Filosofové odedávna kladli rovnítko mezi mysl a vědomí. Jednou z Freudových revolučních myšlenek bylo, že tuto rovnost narušil, neboť si uvědomil, že mysl nemá pouze 11

13 složku vědomou, ale i složku nevědomou. Nezabýval se totiž, jak předpokládá častá nesprávná a nepřípustná simplifikace, nemocnou myslí, ale jeho cílem bylo vytvořit všeobecnou teorii mysli. Neurózy (viz dále) proto nechápe jako chorobnou abnormalitu, ale jako jiný modus duševního fungování, jenž nám pomáhá nahlédnout i do oblastí mysli, jež nejsou běžně přístupné. Jeho topografický model mysli má tři sféry: 1. Vědomí 2. Předvědomí duševní obsahy (myšlenky, vzpomínky), jež mohou být podle potřeby snadno vyvolány do vědomé části mysli princip reality. 3. Nevědomí samostatná sféra mysli, jejíž obsah není vědomí běžně dostupný, a přesto má velký vliv na jednání jedince. Obsahem nevědomí jsou pudové tendence rozhodujícího významu pro vývoj osobnosti, ale i pro vznik neurózy, tedy touhy, nutkání nebo přání sexuální, eventuálně však i destruktivní povahy. Nevědomí je poháněno primárními tělesnými instinkty. Freud označuje nevědomé úsilí o naplnění nevědomých tužeb jako princip slasti. Zatímco předvědomí se projevuje uspořádaným a sociálně přípustným stylem fungování, nevědomé myšlenky jsou neuspořádané, impulzivní a nelogické. Proto se může princip slasti velmi snadno dostat do konfliktu s vědomou složkou mysli. Podle Freuda jsou tedy lidské myšlenky střetem nebo kompromisem mezi nimi DĚTSKÁ SEXUALITA A STADIA PSYCHOSEXUÁLNÍHO VÝVOJE Teorie dětské sexuality vyvolala ve své době značný odpor a související teorie svedení byla jednoznačně odmítnuta. (Freud měl zpočátku za to, že ke svedení dospělým v dětství skutečně došlo, teprve pak, na základě empirické zkušenosti toto tvrzení odmítl, a přešel k teorii nové). Freud však přesto na existenci sexuality v raném dětství trval, neboť měl za to, že neurotické chování může být zapříčiněno nedokončeným nebo chybným vývojem libida - Začíná se rýsovat, že sexualita u neurotiků setrvala v dětském stavu, nebo do něj byla 12

14 vrácena zpět. (SE VII, 172, cit. dle Storr, 1996) Nadto obecně změnil pohled na sexualitu a perverzi. Postuloval, že účel slasti a rozmnožování není vždy totožný a že sexuální slast nemusí být nutně čerpána pouze z oblasti genitálií. Odpovědí na otázku co je tedy vlastně sexuální perverzí je, že se jedná o stav, kdy jedna složka pudu (např. voyeurství pohled, exhibicionismus ukazování, fetišismus dotýkání) převládne nad běžným sexuálním cílem. Zvláštní byl krajní odpor neurotiků k těmto zvráceným představám a ten právě přivedl Freuda k sexualitě v dětství. Klíčovým pojmem je libido, neboli tělesná, eventuálně pohlavní touha. Ta má duševní i tělesné rysy, kam patří zdroj vzrušení, jeho míra, cíl a objekt. Sexuální historie začíná narozením (porodní trauma). Libido novorozence je neuspořádané a jeho vývoj vyžaduje složitý proces učení. Freud označuje takové libido jako polymorfně perverzní, neboť zdrojem slasti může být kterákoliv část těla. Jedná se o sexualitu difúzně složenou z tendencí sadistických, masochistických, homosexuálních, voyeurských, exhibicionistických nebo fetišistických, které později splývají a vytvářejí dospělý sexuální pud. Původně byl kladen velký důraz na autoerotismus, tj. spíše vnitřní vývoj než vztahy s okolím, přechodnost vnější vazby, ale ten byl později přeformulován jako vnitřní vývoj spojený se vzájemným působením s matkou. Ontogenetický vývoj se uskutečňuje v následujících fázích: 1. Stadium orální (do 18 měsíců) primárním zdrojem slasti je sání a příjemné pocity spojené s přijímáním potravy. Později, když začnou růst dítěti zuby, nastupuje chování destruktivní a agresivní. Stupeň uspokojování orální potřeby může mít vliv na vývoj některých osobnostních rysů, např. optimismu, lehkověrnosti a manipulovatelnosti při dobrém uspokojování a pesimismu, podezíravosti a závistivosti při nedostatečném uspokojování. Osoby, které jsou fixovány na orální úrovni, mají tendenci udržet si ústa jako svou primární erotogenní zónu, cože se projevuje například v sexu, ale i v orientaci na jídlo, kouření, cucání palce, apod. (Kratochvíl, 2006). Jelikož nám jde o využití psychoanalýzy při výkladu hudby, tj, umění, není na škodu zmínit též kulturní 13

15 mýty, jež jednotlivá stadia připomínají. V případě orálního stádia je zjevným příkladem mýtus o vyhnání z ráje (orální hřích, ztráta orálního objektu touhy). 2. Stadium anální (eventuálně sadisticko-anální, 1,5 3 roky) primárním zdrojem slasti je konečník, uspokojování je spojeno nejen se zadržováním a vypuzováním stolice ale i s agresí. Vylučovací funkce je spojena se společenskou představou čistoty a pořádku a hnusu. Požadavky rodičů ohledně hygieny mohou v přehnané formě vést k nadměrné pořádkumilovnosti, šetrnosti a tvrdohlavosti, naopak podceněny vyvolávají povahové rysy jako uvolněnost, nepořádnost a sklon k plýtvání. Mytickým obrazem tohoto stadia je Prometheus. Anální představy o daru, tvoření, provinění a omezujícím řádu nám připomínají jiný kulturní mýtus. Titán Prometheus pozvedl první lidi z bahna (hmota podobná výkalům), dal lidem jejich první dar, oheň, a naučil je prvním dovednostem a za trest jej bohové přikovali ke skále a poslali orla, aby mu kloval vnitřnosti. (Appignanesi, 2004) 3. Falické stadium (kolem 3 let) dítě objevuje genitálie jako zdroj slasti. (Pozn. Slovo falický se zde vztahuje k oběma pohlavím, nikoliv pouze k mužskému.) V tomto věku se začíná projevovat zvědavost, ale i úzkost a zmatení nad rozdíly v pohlavní anatomii - Oidipovská fáze u dítěte vzniká výše popsaný Oidipovský/Elektřin komplex, a spojený komplex kastrační/závist penisu. Za normálních (přirozených) okolností dítě zvládne nepřátelské sklony a identifikuje se s rodičem stejného pohlaví i s jeho normami. 4. Latentní stadium (od 6 let do puberty) Po vytěsnění incestních oidipovských myšlenek nastává období (zdánlivé) sexuální latence, během kterého nastupuje tzv. dětská amnézie. Přestože Freud předpokládá, že se jedná o důsledek vytěsnění, dnes se odborníci kloní k názoru, že je tato amnézie spíše přirozeným produktem normálního vývoje mysli a paměti a rozdílu v jejich struktuře před tím, během toho a potom, co se dítě naučí mluvit. (Mitchell, Black, 1999). 5. Genitální fáze - Za předpokladu, že vývoj proběhl bez patologických fixací, se sexuální zájmy pak znovu objeví až v pubertě jako normální genitální sexualita zaměřená heterosexuálně a vztahově. 14

16 3.2.4 NARCISMUS, TRUCHLENÍ A MELANCHOLIE, EROS A THANATOS, STRUKTURÁLNÍ MODEL MYSLI Pojem narcismus, který původně znamenal sexuální deviaci, jež se projevuje jako zamilovanost sama do sebe, byl nyní rozšířen tak, aby byl vztažitelný na jakoukoliv formu sebelásky. (Určitá míra narcismu je nezbytná pro zdravý psychosexuální vývoj dítěte normální narcismus autoerotismus.) Freud rozlišuje libido ega, které je obráceno k sobě sama, a libido objektivní které směřuje k vnějšímu objektu lásky. Oproti normálnímu narcismu existují i jeho extrémní formy, a to při poruchách, jako je například schizofrenie. Melancholie je staré označení pro stav blízký psychotické depresi. Pro někoho truchlit je normální. Ovšem při psychotické depresi jsou ve skutečnosti za pacientovým žalem skryty pocity nenávisti, které jsou pro pacienta nepřípustné, a proto se identifikuje s objektem těchto pocitů, s milovanou osobou. Tomuto procesu říkáme introjekce. Pacient potom obrátí nevědomou nenávist vůči sobě. Tato situace je spojena s regresí do stadia infantilního narcismu. Freud také pokračoval v hledání teorie pudů. Původně se domníval, jak je uvedeno výše, že se jedná o konflikt principu slasti (bezprostřední ukojení slasti) a principu reality (umožňuje odklad, sublimaci). Později si však uvědomil, že v obou případech jde o totéž snížení napětí jen v jiné podobě, tudíž princip slasti a princip reality nejsou protichůdné. Jednak Freudova touha po dualitě protikladů a jednak příklady z jeho praxe ho přiměly přeformulovat teorii pudů na model pudu života (eros láska, sebezachování, uspokojení) a pudu smrti (thanatos) tímto způsobem: jestliže je vzrůstající napětí nepříjemné a úleva od vzrušení příjemná, co si myslet o chování, které je s tímto předpokladem v rozporu? * + například masochismus * + případy granátového šoku? (Appignanesi, 2004). Pacient pak znovuprožívá své trauma. Freud se pokoušel vysvětlit, jak toto nutkavé opakování může být ve shodě s principem slasti. Pociťovaná úzkost není zdrojem neurózy, ale obranným mechanismem, úzkost nás varuje před opakováním traumatické události, a to opakovaně tak dlouho, dokud si mysl nevybuduje obranu. 15

17 Tyto a podobné úvahy vedly Freuda ke zformulování strukturálního modelu mysli, stalo se tak v roce Tento nový model předpokládá složení psychiky ze tří částí ego (já), id (ono), superego (nadjá). Id je primitivní, nevědomý a vývojově zřejmě prvotní základ duše neohlížející se na většinu běžných kategorií jako je prostor a čas nebo protiklady, který vyžaduje okamžité ukojení potřeb nebo častěji vyhnutí se nelibosti a který využívá toho, co Freud označuje jako primární procesy mechanismus kondenzace, přemístění, symbolizace a halucinatorního splnění přání. Je to temná, nepřístupná část naší osobnosti. To málo, co o ní víme, jsme se dozvěděli na základě zkoumání snové práce a ze stavby neurotických příznaků. Má většinou negativní ráz a může být popsána v kontrastu k ego. K id přistupujeme pomocí analogií a nazýváme je chaosem, kotlem plným vřících vzruchů Je zaplněno energií, která vyvěrá z pudů, avšak nemá žádnou organizaci, nevytváří žádnou integrovanou vůli, ale pouze úsilí po dosažení toho, aby byly uspokojeny pudové potřeby, které jsou podřízeny principu slasti. (SE XXII, 73, cit. dle Storr, 1996). Zatímco id využívá primárních procesů, opírá se ego o procesy sekundární, jako je logika a schopnost odložit ukojení primitivních pudů. Ego je ta část psychiky, jež představuje vědomí. Jedná se hlavně o vědomí své fyzické podstaty, ego je spojovacím článkem id s vnějším světem. Pokud se vnějších událostí týče, plní tento úkol tím, že si uvědomuje podněty, ukládá zkušenosti o nich (v paměti), vyhýbá se silným podnětům (útěkem), zachází s přiměřenými podněty (adaptací) a konečně navozuje vhodné změny ve vnějším světě k vlastnímu zájmu (činností). Pokud se týče vnitřních událostí, ve vztahu k id, provádí tento úkol získáváním kontroly nad požadavky pudů, rozhodováním, zda jim má být umožněno uspokojení odkladem uspokojení do doby, kdy nastanou okolnosti, které budou příznivé vzhledem k vnějšímu světu nebo potlačením stimulace. (Freud, 1999). Třetí složka duše, superego, je projevem introjekce rodičovské autority, tedy ta část ega, v níž se uskutečňuje sebepozorování, sebekritika a jiné reflektivní aktivity. (Rycroft, 1993). Jde o nástupce oidipovského komplexu, nevědomé vstřebání rodičovských a obecných společenských norem. Freud popisuje ve svém spise z roku 1923 Já a ono superego takto: Dlouhé období dětství, během něhož rozvíjející se lidská bytost žije v závislosti na rodičích, nechává za sebou jako sraženinu formaci zvláštního mechanismu, pomocí níž ego uchovává rodičovský vliv. Dostalo se mu názvu superego. To, jak dalece se superego a ego navzájem liší nebo jsou v protikladu, utváří třetí sílu, kterou ego musí zvažovat. Ego je vlastně činitelem, jenž vyvažuje leckdy protichůdné tendence id, superega a vnějšího světa a proto se lidské konání zdá být někdy nerozhodné či nejednoznačné. 16

18 3.2.5 NEURÓZA A PERVERZE, ÚZKOST, OBRANNÉ EGO-MECHANISMY V psychosexuálním vývoji jedince může dojít k fixaci v jedné z fází a tato se později projeví jako perverze, nebo, je-li potlačena, jako neuróza. Taktéž může dojít k regresi (tj. návratu na nižší vývojový stupeň libida) nebo k neuróze zapříčiněné nevyřešeným konfliktem mezi libidem/požadavky id a vnějším světem. (Ego používá k vytěsnění takových tendencí zpět do nevědomí funkci zvanou cenzura.) V neurologii se rozlišují dva typy neuróz aktuální neuróza (neurastenie, úzkostná neuróza) a psychoneuróza (hysterie, fobická neuróza, obsedantní neuróza, tyto tvoří hlavní oblast zájmu psychoanalýzy). Rozdíl mezi nimi je v míře existence psychogeneze. Zatímco u aktuální neurózy se jedná zejména o změny vegetativního nervového systému, u psychoneurózy je psychogeneze úplná symptomy symbolizují konflikt pudů a primárních a sekundárních procesů. Právě psychoneurózy jsou díky své povaze v kompetenci psychoanalytické terapeutické metody. Pokud dojde ke konfliktu, a energie není využita v normalitě, vyústí v psychoneurózu nebo sexuální perverzi.: a) Při dobrých vnitřních i vnějších okolnostech dochází k vytěsnění primárního pudu z vědomí, libido se využije jiným způsobem změna v opak, substituce, sublimace (viz. dále). b) Pokud převládne vliv libida, vytěsnění selže a patologické fixace vyústí v sexuální perverzi. (Freud, 2000) c) Pokud převládnou silné útlumy superega, vytěsnění nenastane (nezdařený kompromis) a nastává psychoneuróza. Podle typu neurózy se projevují její různé symptomy. Konverze (somatizace) u hysterie, strach u fobické neurózy a izolace u obsedantní neurózy. (Izolací se myslí oddělení afektu od představy.) 17

19 Jednotlivé složky mysli (id, ego, superego) na sebe působí katekticky a antikatekticky. Katexe je energie, která pramení z id a posiluje touhu po uspokojení vnějším nebo vnitřním (narcistická tendence). Antikatexe je protichůdná síla ze strany ega a superega. Konflikt ego-id nastává, pokud primární proces (touha) není naplněn z objektivních, vědomých důvodů Konflikt superego-id nastává, pokud primární proces není naplněn z důvodů společensky normativních Konflikt superego-ego nastává, pokud zájem ustoupí vyššímu cíli Je-li konflikt příliš silný, vyústí v úzkost. Viděno prismatem našeho zájmu bude vhodné vyložit i jednotlivé obranné ego-mechanismy, neboť nám poskytnou soupis možných reakcí na potenciálně traumatickou situaci. Negace Represe Vytěsnění Racionalizace Intelektualizace diskuze Regrese Transgrese Fixace Autistická reakce Projekce Reaktivní formace Přesun Identifikace Somatizace Disociace Izolace odmítnutí nepřijatelné skutečnosti (popření) nepříjemné myšlenky jsou vědomě odstraněny (potlačení) nevědomé potlačení myšlenek dodatečné vysvětlení/zdůvodnění/omluvení nepřijatelná skutečnost je odosobněna tím, že se stane předmětem návrat k reakci typické pro nižší ontogenetickou fázi, popsáno výše opak regrese, přeskočení vývojového stupně iracionální lpění na určitém i nefunkčním způsobu řešení útěk do denního snění přenesení nežádoucího prvku na jinou osobu nahrazení úzkost způsobující nevědomé reakce reakcí opačnou regresivní reakce postoupená na méně nebezpečný objekt/osobu převzetí části osobnosti nebo vlastností jiného nevědomá konverze psychického tlaku do tělesné podoby tik, apod. narušení jednoty vnějšího a vnitřního uzavření se Substituce - (Hyper)kompenzace nahrazení nedostatku - Sublimace uvolnění pudového napětí společensky přijatelným způsobem 18

20 3.2.6 TERAPEUTICKÁ METODA, VOLNÉ ASOCIACE, PŘENOS A VÝKLAD SNŮ Pro studium aplikované psychoanalýzy, resp. psychoanalytického výkladu hudebního díla je z nadepsaných témat očividně nejzajímavější výklad snů, ovšem i psychoterapeutická metoda volných asociací je velmi důležitým činitelem, jak uvidíme později. Souběžně s teorií neuróz vyvíjel Freud i příslušnou terapeutickou metodu. Záhy se distancoval od hypnózy jako prostředku vhledu do pacientovy duše a zaměřil se na metodu tzv. volných asociací, které nejen připouštějí, ale dokonce vyžadují spoluúčast analyzanda v terapii, a učí ho, jak pomoci sám sobě. Tato metoda volných asociací, spočívá v řetězení slov, slovních spojení, vzpomínek a myšlenek, které vytanou pacientovi na mysli, a v jejich výkladu terapeutem za asistence pacienta. Freud začal později využívat i tzv. přenos, což je projekce osobních emocí do terapeuta. Nedospěl k němu hned, v první fázi se snažil působit jako emocionálně nezaujatý lékař. Až později pochopil, že přenosové pouto mezi terapeutem a pacientem nejen není nežádoucí, ale dá se dokonce využít k hlubšímu porozumění pacientovu problému. Výklad snů - poprvé publikován v roce 1899 Proces snění je podle Freuda halucinatorním splněním vytěsněných přání. To ovšem neznamená, že by sen nepodléhal cenzuře, byť oslabené. Mimochodem tímto učinil z psychoanalýzy obecnou teorii mysli, která se nutně nemusí vztahovat na nemocné jedince, neboť sny mají všichni, a Freud sny považoval za kompromis mezi tužbou a jejím potlačením, podobně jako neurotický symptom. Jak již bylo zmíněno, sen je v mysli modifikován cenzurou tak, aby nepůsobil rušivě. K těmto modifikacím řadíme procesy konsolidace (spojení různých představ do jedné), substituce (nahrazení zneklidňující myšlenky myšlenkou příbuznou, ovšem méně rušivou), reprezentace (přeměna myšlenky do zrakové představy) a symbolizace (předmět konfliktní sexuální povahy, je reprezentován objektem neutrálním). Po té ještě nastupuje to, čemu Freud říká sekundární korekce, což je cesta, jak učinit sen srozumitelným jeho převyprávěním, což ovšem zamlžuje snový obsah a snovou práci. (Freud proto rozlišuje obsah zjevný a obsah skrytý.) Poznámka - Je třeba 19

21 podotknout, že, přestože Freud považoval Výklad snů za své vrcholné dílo, praxe velmi brzy jeho výklad snů redukovaný na potlačené sexuální touhy dětského libida vyvrátila. Příliš často se objevují sny, které neodpovídají charakteristice snu, tak jak je vykládá Freud, např. sny, které nevyžadují výklad, traumatické sny, úzkostné sny, sexuální sny (přímé, nesymbolické) se somatickou, excitovanou, event. orgasmickou reakcí, atd. Podívejme se, čím se konkrétně Freud ve své knize zabývá. Po první kapitole, jež obsahuje kritický komentovaný přehled dosavadní literatury o problematice snů a snění, následuje vhled do metody výkladů snů. Freud zde vymezuje svou metodu oproti dvěma populárním metodám výkladu snů a to symbolickému výkladu, jenž je referován jako umění vyžadující speciální nadání, a šifrovacímu výkladu pomocí snáře. Freudova metoda jednoznačně vyžaduje považovat sen za konglomerát znaků, čímž se distancuje od symbolického výkladu (ten vykládá sen ihned jako celek), ale zároveň považuje za krajně nevhodné používat k výkladu snů jednoznačný znakový překladač, který není adaptabilní vůči snící osobě. Zároveň je v této kapitole zmíněna kategorie tzv. prorockých (věšteckých) snů, které Freud považuje pouze za prostředek uměleckého díla, tedy nikoliv za reálně existující fenomén. V cílové problematice této práce však tato stratifikace hraje sekundární úlohu, neboť nám půjde hlavně o procesy substituce, symbolizace, atd., nebo naopak o procesy s těmito v rozporu. V dalších dvou kapitolách je rozebrána výše zmíněná teorie, že sen je naplněním přání a také to, jak funguje ve snu cenzura a sekundární korekce. Následující kapitoly jsou pro fenomén umění/hudby viděný prismatem našeho oboru klíčové, proto je rozebereme detailněji. Materiál a zdroje snu: 1. Recentní a lhostejné prvky ve snu recentní prvek ve snu, přestože nemá přímou výpovědní hodnotu o podstatě skrytého přání, je zdrojem snového obsahu v následujících podobách: - recentní a psychicky významný zážitek, který je zastoupen přímo ve snu - několik recentních, významných zážitků, které sen slučuje do jednoty - jeden nebo několik recentních a významných zážitků, které jsou ve snovém obsahu zastoupeny zmínkou o současném, ale lhostejném zážitku 20

22 - významný vnitřní zážitek (vzpomínka, myšlenkový pochod), který je zpravidla ve snu zastupován zmínkou o recentním, ale lhostejném dojmu 2. Dětské zážitky jak zdroje snu (viz. výše) 3. Tělesné zdroje snu diskutuje se zde relevance somatických podnětů ke snové práci objektivní (vnější) smyslové podněty, subjektivně odůvodněná vnitřní podrážděnost smyslových orgánů a vnitřní tělesné podněty. Podstata snu se nezmění, přistoupí-li k psychickým zdrojům snu materiál somatický; zůstává splněním přání bez zřetele k tomu, jak je jeho projev určen aktuálním materiálem. (Freud, 2005a, s. 138) 4. Typické sny - sen o rozpacích z nahoty za typický považuje Freud tento typ snu v té podobě, kdy snící cítí stud za svou nahotu. Tato je v rozporu s obvyklou netečností přihlížejících i s jejich neurčitostí. Splnění přání je v tomto případě v ukojení infantilního exhibicionismu, jiná duševní soustava se brání pocitem studu proti latentnímu významu snu a naplnění přání. - sny o smrti blízkých osob v tomto případě je typický ten sen, při němž pociťujeme bolestný afekt, pokud tomu tak není, jedná se o substituci něčeho jiného. Podle Freuda je přáním zde naplněným to, co je obsahem snu, tudíž smrt oné osoby, která ovšem nemusí být aktuální, může být vytěsněnou vzpomínkou na dětské přání. - sen o zkoušce zobrazuje obavy z neúspěšného složení zkoušky. Freud o tom píše: Jsou to nesmazatelné vzpomínky na tresty vytrpěné v dětství za spáchané přestupky, Snová práce Freud připomíná fakt, že dosavadní pokusy o výklad snu pracovaly s dešifrováním jeho zjevného obsahu. Jeho předpoklad cenzury a korekce ovšem nutně znamená, že, má-li být sen opravdu vyložen, musí se pracovat s jeho latentním (skrytým) obsahem. 1. Práce zhušťovací sen je oproti snovým myšlenkám stručný Napsaný sen obsáhne půl stránky, rozbor obsahující snové myšlenky vyžaduje šestinásobné, osminásobné, dvanáctinásobné místo. * + Zpravidla podceňujeme míru nastalého zhuštění, považujíce snové myšlenky, které vyšly najevo, za úplný materiál, 21

23 zatímco další vykladačská práce může odhalit nové myšlenky, skryté za snem. (Freud, 2005a, s. 173) 2. Práce přesunovací podstatný obsah snových myšlenek nemusí být ve snu vůbec zastoupen Sen je, abychom tak řekli, jinak centrován, jeho obsah se seskupuje kolem jiných prvků jakožto středu, než snové myšlenky. (Freud, 2005a, s. 188) 3. Znázorňovací prostředky snu jakým způsoben sen znázorňuje vztahy mezi snovými myšlenkami Na tomto místě nás výlučně zajímají podstatné snové myšlenky. Ty se nejvíce odhalují jako velmi složitě vybudovaný komplex myšlenek a vzpomínek, se všemi vlastnostmi myšlenkových pochodů. Které známe z bdělého myšlení. Nezřídka jsou to myšlenkové sledy vycházející z více než jednoho ústředí, ale nechybí jim styčné body; téměř pravidelně stojí vedle myšlenkového pochodu jeho kontraindikační protějšek, spjatý s ním kontrastní asociací. Jednotlivé části tohoto složitého útvaru jsou k sobě ovšem v nejrozmanitějších logických vztazích. Jsou popředím a pozadím, odchylkami a vysvětlivkami, podmínkami, důkazy a námitkami. Když je pak celé toto množství snových myšlenek prolisováno snovou prací a jednotlivé části jsou otáčeny, rozkouskovány a sestrkány dohromady, podobně jak plovoucí led, vzniká otázka, co se stane z logických vazeb, které do té doby utvářely strukturu. (Freud 2005, s. 191) Odpovědí je podle Freuda, že sen nemá znázorňovací prostředky pro tyto logické vztahy, zajímá se pouze o věcný obsah a vznik souvislostí ponechává na snovém výkladu. 4. Zřetel k znázornitelnosti zatímco doteď bylo diskutováno pouze přesunutí (tj. vznik asociační řady v různých psychických sférách, s tím výsledkem že prvek snu je nahrazen prvkem jiným), nyní se Freud zabývá i tendenci snu ke znázornitelnosti, kdy prvek zamění své slovní znění za jiné, nahradí pro snícího nesrozumitelný abstraktní výraz. Výhoda a tudíž úmysl této náhrady je nabíledni. Co je obrazné, je pro sen znázornitelné, dá se včlenit do nějaké situace tam, kde by abstraktní výraz působil snovému znázornění podobné obtíže, jako třeba politický úvodník ilustrovanému časopisu. (Freud, 2005a, s. 207) 22

24 Při zmíněném procesu nahrazení získá nejen znázornitelnost, ale i práce zhušťovací a cenzura. V této kapitole Výkladu snů nalezneme i diskutabilní prvky výkladu, domníváme se, že jsou jednou z klíčových složek správného psychoanalytického pochopení uměleckého díla, neboť nás upomínají na nejednoznačnost snu.: Zpravidla je při výkladu každého snového prvku sporné, zda jej máme: a) chápat v kladném nebo záporném smyslu (vztah protikladu), b) vykládat historicky (jako vzpomínku), c) symbolicky nebo d) zda jeho využití má vycházet z doslovného znění (Freud, 2005a, s. 208) 5. Snové znázorňování symboly dostáváme se k velmi podstatné kapitole o snové symbolice a jejím výkladu - Freudova obecná (a často kritizovaná) tendence výkladu na pozadí sexuality. vydatně sen používá symboliky k znázorňování sexuálního materiálu, (Freud, 2005a, s. 213). Zde je zachycena první konkrétní zmínka o předpokladu aplikované psychoanalýzy. Freud zde píše: Tato symbolika není vlastní jen snu, ale nevědomému představování, obzvláště lidovému a úplněji než ve snu je obsažena ve folklóru, v mýtech, pověstech, rčeních, v moudrosti průpovědí a v kolujících vtipech jednotlivých národů. Museli bychom tedy daleko překročit úkol výkladu snů, kdybychom chtěli učinit zadost významu symbolů a projednat četné, z valné části dosud nevyřešené problémy, které souvisejí s pojmem symbolu. (Freud, 2005a, s. 213) Symbolické vyjadřování patří k vyjádřením nepřímým, ale nesmí být s ostatními způsoby házeno na jednu hromadu. Spojení mezi symbolem a jeho designátem může být přímé ale i nepřímé, zjevné i zastřené. Přestože Freud na tomto místě přiznává, že volba symbolu je záhadou, vyslovuje domněnku, že symbolický vztah je genetické povahy, tj. to, co je dnes symbolem, mělo kdysi jazykovou totožnost a s odkazem na literaturu (Gotthilf Heinrich Schubert: Die Symbolik des Traumes. Bamberk, 1814) naznačuje, že symbolika přesahuje jazykové společenství. Dále už následují teze ke konkrétnímu výkladu snů, ovšem se dvěma poznámkami: a) Existence snové symboliky, byť k tomu může svádět, nesmí vést k pouhé aktualizaci šifrovací metody. b) Je potřeba připustit si, že existence snové symboliky nejen výklad snů usnadňuje, ale že jej zároveň komplikuje. 23

25 Symbolické prvky snového obsahu nutí ke kombinované technice, jež mísí výklad snícího a doplnění výkladu symbolu vykladačem. Z důvodu oproti ostatním nepřímým vyjadřovacím prostředkům naprosto specifických vlastností symbolů (mnohoznačnost, nedostatečně prostudované téma) vybízí Freud pečlivé studium a kritickou opatrnost při rozkrývání snového obsahu. Teprve s těmito omezeními a výhradami lze uvést typické snové symboly: 1. Autoritativní osobnost, tj. císař a císařovna, král a královna, ale i velikáni dějin, symbolizují rodiče. 2. Všechny dlouhé, resp. ostré předměty, tj. hole, kmeny stromů, deštníky (jejichž napnutí lze dle Freuda přirovnat k erekci, (Freud, 2005a, s. 215)), nože, dýky, kopí, ba dokonce pilníky symbolizují mužské genitálie. Na jiném místě se praví, že mohou být symbolizovány i oblečením kravata, plášť, u žen klobouk a dále i složitými přístroji. 3. Naopak ženským genitáliím jsou přisouzeny předměty jako krabice, bedny, skříně, pouzdra, jeskyně, kamna, lodě a různé nádoby. 4. Obecně pohlavní ústrojí může být znázorněno symbolem krajiny, mostu, lesního porostu, ale i symbolem dítěte. 5. Pokoje ve snu symbolizují ženy, roli hraje uzavřenost či otevřenost (ke vstupu sexuálnímu spojení), objevuje se v literatuře metaforicky používaná symbolika klíče a zámku. 6. Sen, ve kterém procházíme řadou pokojů, může znamenat jak sen o nevěstinci, tak sen o manželství (protiklady, viz. výše) 7. Vztah k dětským sexuálním teoriím má sen o známém pokoji, jež je ve snu rozdělen na dva dětská kloaková teorie 8. Pohlavní styk je znázorněn stoupáním po žebříku nebo schodišti. 9. Vzpomínka na rodiče může být reprezentována jako lezení po hladké stěně (otec) nebo jako prkno či stůl (matka). Stůl a postel symbolizují manželství a jídlo. 10. Kastrace je znázorněna stříháním vlasů, dekapitací, atd. 11. S odkazem na Stekela (později např. Wilhelm Stekel: Die Sprache des Traumes, Wiesbaden, 1911) uvádí Freud i další symboly - Pravé a levé je třeba chápat eticky (pravé jako správné, levé jako špatné), ale vždy s ohledem na individuální výklad těchto kategorií snícím. - Příbuzní hrají roli genitálií. 24

26 - Zavazadla znamenají břímě hříchů, ale i symbol vlastních genitálií. - Stekel přisuzuje pevný symbolický význam číslům, což ovšem Freud odmítá, nikoliv jako nepravdivé, ale jako nedostatečně zjištěné. - Genitálie mohou být ve snu zastoupeny i jinými částmi těla mužské rukou nebo nohou, ženské ústy nebo uchem. - Výměšky lidského těla se mohou vzájemně zastupovat (podle Freud, 2005a, s ) 6. Počítání a řeči ve snu V této části Freud na podkladě mnoha různých snů rozkrývá složitosti, kterými vzniká sněný obraz z latentního obsahu, a to jak v oblasti lingvistických problému (viz výše konkrétní-abstraktní pojem), tak v oblasti čísel (nikoliv však šifrovací symboliky čísel). 7. Absurdní sny Je potřeba říci, že absurdní sny nahrávají teorii o tom, že sny nejsou nic jiného než nepřehledná a nepodstatná změť zážitků z předešlého dne. Ale jak Freud demonstruje na četných příkladech, absurdnost je pouze zdánlivá a skrývá za sebou latentní obsah. 8. Afekty ve snu Je zvláštní, že velmi často situace ve snu nejsou provázeny takovým afektem, jaký bychom za běžných okolností (v bdělém stavu) očekávali, a to jak ve smyslu, že se nedostaví očekávaný afekt, tak v dostavení se afektu přehnaného či neadekvátního. Představy jsou ve snu odpoutány od psychických hodnot. Řešení je velmi jednoduché. Zatímco během snové práce (zejména přesouvání) byl zjevný obsah od latentního jednoznačně oddělen, třeba až do ostrého protikladu, afekt zůstal nezměněn a proto se již nehodí ke snu. Na psychickém komplexu, který podlehl vlivu cenzury, jsou afekty odolnou částí, jež jediná nám může být vodítkem pro správné doplnění. (Freud, 2005a, str. 276) 9. Druhotné zpracování cenzura je leckdy překvapena již povoleným snovým obsahem a proto nastoupí sekundární proces (druhotné zpracování), tedy psychická funkce blízká bdělému myšlení, aby tento nepříjemný obsah vytlačila, například popřením je to jen sen. Tato funkce přitom není nikterak výjimečná, ale podílí se na tvorbě snu kontinuálně. Podle Freuda je to i jeden z důvodů, proč sny tak lehko zapomínáme 25

27 Jen pro úplnost, v poslední části knihy, v kapitole K psychologii snových pochodů se Freud zabývá již výše probranou problematikou zapomínání snů, regrese, plnění přání, atd DÍLČÍ PROBLEMATIKA V OBLASTI ZÁJMU FREUDOVY PSYCHOANALÝZY Přestože následující odstavce nejsou v přímé souvislosti s psychoanalytickým výkladem hudebního díla, dokážou upřesnit Freudovy postoje a názor a doplnit představu o stylu a směru jeho uvažování. Totemismus Snaha vysvětlit společensky motivovaný zákaz incestu vedla Freuda k hlubší úvaze o podstatě a formování lidské společnosti a jejich etických norem zejména pak zákazu vraždy a již zmíněného incestu (tzv exogamie). Všímá si totemové symboliky posvátného zvířete, jež je však někdy rituálně zabito a snědeno a rituální smutek je následován oslavou. Považuje to za reminiscenci na hlubší, tzv. prvotní mýtus Darwin předpokládá, že primitivní lidé žili v malých tlupách pod vedením jednoho silného muže, jenž měl více žen (Appignanesi, 2004). Freud k tomu doplňuje, že soupeření o ženy dohnalo mladší muže k tomu, aby vůdce zabili a snědli (Freud, 1997c). Pocit viny vedl k vytvoření zákonů o zákazu vraždy a incestu. Podle Freuda stojí vytěsnění primitivního oidipovského zločinu na počátku lidské společnosti, kultury, náboženství i umění. Tento závěr sebou nese celou řadu problémů a sám Freud si jím nebyl příliš jistý. Jednak je Darwinův předpoklad o tlupách a jejich vůdci založen na nepotvrzené domněnce a jednak Lamrackova teorie (dědičnost získaných charakteristik), na které Freud přes svou znalost Darwinových prací trval, se prokázala být mylnou. (Někteří vědci jsou ochotni ji připustit u jednobuněčných organismů za specifických okolností.) (Storr, 1996) Kniha Totem a tabu je všeobecně považována za produkt Freudova zobecňování bez dostatečného množství důkazů, na druhou stranu je třeba poznamenat, že vznikla v době, kdy antropologie byla disciplínou teoretickou, bez provádění řádného terénního výzkumu. Zajímavé na této knize jsou dvě věci jednak styl, jakým Freud píše, který bývá oceňován i po umělecké stránce (Thomas Mann: Je bezpochyby jedním z Freudových děl, které má nejvyšší uměleckou hodnotu. Cit.dle. Storr, 1996) a za druhé fakt, že tato kniha přispěla k posunu od vnímání psychoanalýzy jako terapeutické metody léčby neuróz a k všeobecné teorii myšlení. 26