Univerzita Hradec Králové. Pedagogická fakulta. Katedra sociální patologie a sociologie SYNDROM VYHOŘENÍ U ZDRAVOTNÍCH SESTER.

Transkript

1 Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Katedra sociální patologie a sociologie SYNDROM VYHOŘENÍ U ZDRAVOTNÍCH SESTER Bakalářská práce Autor: Lucie Valová Studijní program: Specializace v pedagogice Studijní obor: Sociální patologie a prevence Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Stanislav Pelcák, Ph.D. Hradec Králové 2015

2 UNIVERZITA HRADEC KRÁLOVÉ Pedagogická fakulta Akademický rok: 2014/2015 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE (PROJEKTU, UMĚLECKÉHO DÍLA, UMĚLECKÉHO VÝKONU) Jméno a příjmení: Osobní číslo: Studijní program: Studijní obor: Název tématu: Zadávající katedra: Lucie Valová P12697 B7507 Specializace v pedagogice Sociální patologie a prevence Syndrom vyhoření u zdravotních sester Katedra sociální patologie a sociologie Z á s a d y p r o v y p r a c o v á n í: Problematika syndromu vyhoření v práci zdravotních sester a jejího vlivu na výkon v práci. Vysvětlení fenoménu vyhoření a faktorů podílející se na syndromu vyhoření. Příznaky tohoto jevu, tak i prevence a léčba již přítomného syndromu. Plošný výzkum ke zjištění míry rizikovosti vzniku syndromu vyhoření u sester v závislosti na délce praxe, na náročnosti daného oddělení a na věku sestry. Výzkumná metoda: standardizovaný dotazník Rozsah grafických prací: Rozsah pracovní zprávy: Forma zpracování diplomové práce: Seznam odborné literatury: Vedoucí diplomové práce: PhDr. Stanislav Pelcák, Ph.D. Katedra sociální patologie a sociologie Datum zadání diplomové práce: Termín odevzdání diplomové práce: L. S. doc. PhDr. Pavel Vacek, Ph.D. děkan dne PhDr. Václav Bělík, Ph.D. vedoucí katedry

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala pod vedením PhDr. Stanislava Pelcáka Ph.D. samostatně a uvedla jsem všechny prameny a literaturu. V Hradci Králové dne

4 Poděkování Ráda bych poděkovala PhDr. Stanislavu Pelcákovi, Ph.D. za odborné vedení práce, jeho cenné rady, připomínky a čas, který mi věnoval.

5 ANOTACE VALOVÁ, Lucie. Syndrom vyhoření u zdravotních sester. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2015, 45 s. Bakalářská práce Teoretická část bakalářské práce pojednává o problematice syndromu vyhoření tzv. burnout syndromu, jeho příčinách, příznacích a především prevenci. Empirická část je zaměřena na sběr informací pomocí standardizovaných dotazníků. Dotazníky vyplnily zdravotní sestry Orlicko-ústecké nemocnice. Tato část zjišťuje psychickou odolnost zdravotních sester a přítomnost rizikových faktorů životního stylu. Klíčová slova: syndrom vyhoření, burnout, pomáhající profese, rizikové faktory, stres, dotazník

6 ANNOTATION VALOVÁ, Lucie. Burnout syndrome of nurses. Hradec Králové: The Faculty of Education, The Univerzity of Hradec Králové, 2015, 45 p. Bachelor s thesis The theoretical part of the thesis deals with the issue called burnout also with burnout syndrome, its causes, symptoms and prevention in particular. The empirical part is aimed at gathering information using standardized questionnaires. Questionnaires filled nurses from Orlicko-ustecka hospital. This section identifies mental endurance of nurses and other risk factors of lifestyle. Key words: burnout syndrome, help professions, risk factors, stress, questionnaire

7 OBSAH ÚVOD 1 1. Psychické důsledky výkonu profese a syndrom vyhoření Psychická zátěž a stres při výkonu profese Příznaky stresu Zvládání stresu Prevence stresu Syndrom vyhoření Rizikové faktory vzniku vyhoření Příznaky syndromu vyhoření a komorbidita Proces syndromu vyhoření Prevence syndromu vyhoření Supervize v prevenci syndromu vyhoření Léčba Salutoprotektivní faktory životního stylu Resilience Nezdolnost v pojetí koherence a hardiness Sociální opora Typy sociální opory Psychické důsledky výkonu profese u zdravotních sester Cíl výzkumného šetření, hypotézy Výzkumný soubor a metodika výzkumu Popis výzkumných metod Psychické důsledky výkonu profese zdravotní sestry- syndrom vyhoření Depresivní symptomatologie u zdravotních sester Subjektivně vnímaný distres u zdravotních sester Smysl pro soudržnost jako protektivní faktor syndromu vyhoření Smysl pro soudržnost jako protektivní faktor distresu Souhrn...40 Závěr 41 Seznam použitých zdrojů 43

8 ÚVOD Tématem bakalářské práce je syndrom vyhoření u zdravotních sester. Problematika syndromu vyhoření je v dnešní době velmi aktuální a setkáváme se s ní ve všech tzv. pomáhajících profesích. Hlavním důvodem jsou zvyšující se nároky na jedince, roste důraz na pracovní výkon, zrychluje se neustále životní tempo a kladou se nové požadavky, jak na ekonomické, tak sociální a emoční zdroje člověka. Někteří autoři se shodují na tom, že syndrom vyhoření může vzniknout u jedinců, kteří jsou zvýšeně senzitivní. Takoví jedinci nedokážou zvolit vhodnou míru své citové angažovanosti, být empatičtí. Profese zdravotní sestry je ve zdravotnictví velmi zásadní a s vývojem oboru se obecně zvyšují požadavky na rozsah a efektivitu dané práce. Nároky se zvyšují jak ze strany zaměstnavatele, tak ze strany společnosti. Pacienti/klienti v mnoho případech kladou na zdravotní sestry nepřiměřeně vysoké nároky a mají zkreslené představy o tomto povolání. Tuto profesi nemůže vykonávat každý jedinec pro svou náročnost především na psychiku. Je zde potřeba velká míra empatie, spolehlivosti, obětavosti a i častého sebezapření. Zdravotní sestra hraje mnoho rolí vůči pacientům, ale především je v jejich očích osobou, která mu vždy pomůže. Zodpovědnost, kterou cítí zdravotní sestra za své pacienty se, může stát zranitelnou stránkou osobnosti. Je nutné mít dané hranice své empatie a zároveň si zachovat určitý odstup od bolesti a utrpení jiných. Práce je rozdělena do dvou částí. První, teoretická část popisuje a definuje syndrom vyhoření, jeho projevy, faktory vzniku tohoto jevu, prevenci a léčbu již vzniklého syndromu vyhoření. Druhá, empirická část spočívá v realizaci screeningového šetření, kterého se zúčastnily sestry z oddělení Orlicko-ústecké nemocnice. Při sběru dat informací byly použity standardizované dotazníky dotazník nezdolnosti typu SOC - 29, dotazník PSSS, dotazník SCL - 90, dotazník sebeposuzovací stupnice deprese dle Zunga. Cílem šetření bylo zjistit psychické důsledky výkonu profese s akcentem na riziko vzniku syndromu vyhoření. 1

9 1. Psychické důsledky výkonu profese a syndrom vyhoření 1.1 Psychická zátěž a stres při výkonu profese V posledních letech je psychická zátěž a stres nejen na pracovišti, ale i v soukromém životě vážným problémem. Na jedince jsou kladeny větší nároky, jak na odbornost, tak na čas, a to se projevuje v chování jedince v pracovním i soukromém životě. Psychickou zátěž lze definovat jako proces psychického zpracování a vyrovnání se s požadavky a vlivy životního a pracovního prostředí. Klade nároky zejména na pozornost, paměť, myšlení a rozhodování (Tuček, Cikrt, Pelclová, 2005, s. 186). Každá zátěž, se kterou se jedinec setká a subjektivně vyhodnotí jako náročnou, nemůže být považována za stresující. Existují čtyři kategorie míry zátěže, které uvádí Mikšík (2009, s ) : 1. Běžná zátěž Tento typ zátěže se vyskytuje v každodenním životě běžně a jedinec je na ni připraven. K vyřešení této zátěže stačí již osvojené postupy. Jde o přizpůsobení se stávajícím poměrům, systému a způsobu života. 2. Optimální zátěž Tato zátěž podmiňuje psychický rozvoj osobnosti. Míra zátěže a tím vzniklé napětí podmiňují jedince k přetváření životní reality i sebe sama. Jedinec získává nové zkušenosti a dovednosti. 3. Hraniční zátěž Zátěž, se kterou se jedinec vyrovnává s mimořádným vypětím sil, ale je schopen danou situaci vyřešit. Je to ovšem značné obtížné, a musí použít kompenzační i únikové a obranné mechanismy. Důležité je zachovat si vnitřní integritu. Vyřešení dané situace stojí jedince mnoho úsilí a je často důsledkem funkční poruchy v emocionální oblasti. 4. Extrémní psychická zátěž Při tomto typu zátěže není jedinec schopen zvládnout situaci, jakékoli mechanismy zvládání jsou neúčinné nebo je jedinec není schopen využít. Projevuje se maladaptivním jednáním, které má za následek až psychické selhání jedince. 2

10 Lze rozlišovat pět základních typů zátěžových situací dle povahy vzájemných vztahů mezi potenciálními předpoklady jedince a situačními nároky na psychickou odolnost (tabulka č. 1) Tabulka č. 1 Klasifikace zátěžových situací Situační kontext Stimulace rozvoje osobnosti Dezintegrující účinky 1. Nároky na činnost a výkonnost zvyšování práceschopnosti, rozvoj dovedností, pracovních návyků, postupů, činností a interakcí, odolnosti vůči únavě a strategií zvládání rozvoj tendence rezignovat, lhostejný vztah k životu, úkolům a povinnostem, pocity deprese, vyčerpání a nedostačivosti, snadná unavitelnost, nižší koncentrace na výkon 2. Problémové situace rozvoj schopností vyrovnávat se s novými situacemi, s nároky na přizpůsobivost a kreativitu neschopnost vpravit se do vzniklé reality, rozvoj maladaptivní interakční odezvy na řešený problém 3. Překážky v dosažení cíle rozvíjení volních vlastností a schopností aktivně se vyrovnávat s překážkami na cestě k dosažení cíle regrese cíle směrných aktivit, spontánní uvolňování tenzí spojených s frustrací a deprivací potřeb 4. Konfliktogenní situace rozvoj integrované struktury procesů rozhodování a jednání v ambivalentních podmínkách a situacích aktualizace subjektivně neřešitelných nároků na rozhodnutí přijmout jednu z neslučitelných variant jednání 5. Stresogenní situace rozvoj odolnosti vůči bezprostředním účinkům nových okolností na realizaci osvojených aktivit dezintegrace psychických struktur a osvojených činností, neobvyklostí a anticipací možných důsledků chybného kroku Zdroj: Mikšík, 2009, s. 45 Je nutné si uvědomit, že stres není jen nežádoucí záležitost, ale může být i pozitivní zátěžovou situací. V literatuře se dělí stres na negativní, neboli distres (např. úmrtí v rodině, rozvod), a na pozitivní zátěžovou situaci eustres (např. narození potomka, svatba). 3

11 Za nejvýznamnějšího badatele v oblasti stresu je považován americký fyziolog Hans Selye. Studoval na německé univerzitě v Praze. Všiml si, že určité symptomy jako by odpovídaly chorobám různých typů. Tělo určitým způsobem reaguje na jakýkoli podnět zima,, námaha, překvapení, radost. Tuto reakci nazval syndromem všeobecné adaptace. V roce 1956 vydal knihu Stres života, ve které upřesnil, že ohrožuje-li ohrožuje li živý organismus vnější síla, reaguje hypofýza poplachem, poté následuje aktivace žláz s vnitřní sekrecí. Po čase nastávají změny metabolismu hladiny tukových kyselin, srážlivosti krve. Organismus má adaptační schopnost, umí návaly kompenzovat, nechá je fyziologicky odeznít. Avšak při dlouhodobém působení uvedených faktorů může dojít k poškození orgánů. ¹ Stresová reakce Obr. 1:: Schopnost zvládat stres podle Selyeova modelu obecného adaptačního syndromu GAS Obecný adaptační (stresový) syndrom je generalizovaná reakce, zahrnující různé systémy organismu. (Křivohlavý, 1994, s. 17) Stres jako komplexní odezva organismu na fyzickou nebo psychickou zátěž zajišťuje optimální činnost všech funkcí organismu v nových podmínkách. (Pelcák, 2013, s. 48) ¹ Sestra.. Praha: Mladá fronta, 2010, roč. 20, č. 4. ISSN

12 Obr. 2 : Základní rozměry stresu (Křivohlavý, 1994, s. 8) HYPERSTRES DISTRES EUSTRES HYPOSTRES Distres negativní stres Eustres pozitivní stres Hyperstres - stres přesahující hranice adaptability Hypostres stres, který ještě není na hranice nezvládnutelnosti, ale při dlouhodobém působení může dojít ke zvratu. Slovo stres pochází z angličtiny (stress) a jeho význam je zátěž. Stres je stav organismu, který je odezvou na výrazně působící zátěž- psychickou nebo fyzickou. Pomocí symptomů, které jsou určující pro danou fázi stresu, můžeme zjistit, v jaké fázi se stres nachází. Proces reakce na stres probíhá ve třech fází - varovná, rezistentní, vyčerpání. 1. Fáze varovná dochází k nečekanému narušení vnitřního prostředí organismu. 2. Fáze rezistentní organismus hledá strategie, které by mohly snížit účinky stresu nebo stres zvládnout. V této fázi je schopnost organismu odolávat stresu na nejvyšší úrovni. 3. Fáze vyčerpání jestliže je stres příliš velký nebo trvá příliš dlouhou dobu, organismus stresu podléhá (dochází např. k srdečnímu selhání, šoku). (Pelcák, 2013, s ) 5

13 1.1.1 Příznaky stresu Mnoho odborníků se snažilo sestavit seznam příznaků stresu, a proto došlo ve Světové zdravotnické organizaci k dohodě o tom co je pro stres typické. Shodně s tzv. biopsycho-sociálním přístupem ke zdraví a nemoci standardně rozlišujeme tři navzájem provázané oblasti stresové odpovědi. Následující výčet obsahuje tři druhy příznaků, fyziologické, psychologické a behaviorální. Nejdříve se objevují příznaky behaviorální a jsou i nejcitlivější. Příznaky behaviorální nerozhodnost (nejistota při volbě) změněný denní rytmus (nespavost, pozdní vstávání často spojené s pocitem únavy) neustálé nářky a bědování (svět je viděn v černějších barvách) změny ve vztahu k potravě (ztráta chuti nebo opak- příjem většího množství jídla) zvýšená nepozornost (zhoršená koncentrace pozornosti) zvýšená snaha vyhnout se práci, úkolům, odpovědnosti, zhoršená kvalita práce zvýšená spotřeba tabákových výrobků, alkoholu vyšší závislost na drogách všech druhů (tzv. prášcích na dobro ) Příznaky psychologické prudké a výrazné změny nálady (kolísavá nálada od smutku k radosti a naopak) zvýšená podrážděnost, iritabilita a úzkostnost nadměrné trápení se věcmi, které nejsou tak důležité a potřebné zvýšené pocity únavy nadměrné starosti o svůj zdravotní stav a fyzické zjev neschopnost projevit emoce a sympatie v mezilidských vztazích ( zmrazení emociálních postojů) nadměrné snění a omezení kontaktu s druhými lidmi Příznaky fyziologické bušení srdce (palpitace) nesnesitelné bolesti hlavy výrazné bolesti páteře (krční páteře, oblast v kříži) 6

14 bolesti a svírání za hrudní kostí nechutenství, plynatost křečovité, svíravé bolesti v dolní části břicha (často i průjmy) časté nucení na močení ztráta sexuální apetence až úplná sexuální impotence změny v menstruačním cyklu bodavé, palčivé pocity v rukou a nohou migrény exantém nepříjemné pocity v krku obtížné soustředění pohledu obou očí na jeden bod Zvládání stresu Zvládání stresu je to co děláme, jak se chováme, jak jednáme. Cíle zvládání mohou být různé snížit úroveň toho, co nás zatěžuje, zachovat si emociální klid a duševní rovnováhu, pozitivní obraz sebe sama, relaxovat. Postupy zvládání stresu, které lze použít: plánovat hledání řešení problému uklidňování rozrušených emocí utkat se s těžkou situací distancování se od stresové situace hledání pozitivních stránek dané situace hledání podpory (pomoci) u druhých lidí, rodiny přijetí odpovědnosti za danou situaci snaha vyhnout se stresové situace Křivohlavý (2001, s. 87) uvádí tyto cíle zvládání stresu: snížit úroveň toho, co jedince ve stresu ohrožuje tolerovat a zvládat to nepříjemné, co se děje zachovat si tvář a pozitivní obraz sama sebe zachovat si emocionální klid zlepšit podmínky, za nichž by se bylo možné po stresujícím zážitku zregenerovat 7

15 pokračovat v sociálním kontaktu s druhými lidmi Podle Pelcáka (2012) vymezujeme vlastní proces zvládání pomocí tří funkcí. Tyto funkce charakterizují strategie zvládání stresu (tabulka č. 2) Tabulka č. 2 Strategie zvládání stresu 1. strategie zvládání zaměřené na problém aktivní zvládání (úmyslné zvýšení koncentrace nebo snahy dosáhnout cíle) plánování (zvažován, jak zvládnout problematickou situaci) zdrženlivé zvládání (vybrat si vhodný čas a nejednat bezprostředně) 2. strategie zvládání zaměřené na emoce hledání instrumentální sociální opory (získávat informace, zkušenosti a pomoc) hledání sociální emocionální opory (získávat podporu, sympatii a porozumění) pozitivní reinterpretace (identifikace kladných aspektů problému) akceptace (přijetí problému, změnit jej nebo se přizpůsobit) popření (odmítnutí věřit v existenci problému či v jeho řešení) obrat k náboženství (příklon k nadpřirozenému jevu) 3. dysfunkční strategie zaměření se na projevování emocí (zaměření na osobní nepohodu a její projevy) behaviorální odpoutání (projevování pocitů bezmoci a vzdání se cíle) mentální odpoutání (mentální odvádění pozornosti od problému jinou činností) odpoutání pomocí alkoholu a drog (únik od řešení užíváním drog) Zdroj: Pelcák, Prevence stresu Důležitá u stresu je prevence a má prvořadý význam. Jde o prevenci primární a jejím cílem je eliminace stresu. Klade důraz na prevenci osobní, kdy každý jedinec by si měl vytvořit životní styl, který je smysluplný, příjemný a fyzicky aktivní. Své místo by 8

16 měla mít i duševní hygiena. Součástí duševní hygieny je péče o duši, péče o tělo, mít pro co žít, vytvořit si místo pro odpočinek. Péče o duši pečujeme o své názory, představy, myšlenky, co prožíváme, jaký je cíl našeho života. Péče o tělo správná životospráva, pohyb, odpočinek. Mít pro co žít najít smysl života, čeho chceme dosáhnout, co je důležité. K prevenci patří, že se naučíme radovat z každé maličkosti je krásný den, svítí sluníčko, kvetou květiny, Je nutné naučit se vytvořit žebříček naléhavosti úkolů, které jsou před námi. Přitom bychom neměly zapomenout na volný čas pro sebe, který zaměříme také na aktivní odpočinek, sport, jízda na kole atd. Relaxace je nejznámější technika v prevenci stresu, která podporuje fyzický a duševní klid. Relaxaci můžeme nejobecněji rozdělit do dvou skupin spontánní (samovolná) relaxace dochází k ní bez naší snahy a úsilí např. při spánku nebo odpočinku diferencovaná (záměrná) relaxace navozuje ji člověk vlastní vůlí (procházka, dýchání, uvolňování svalů, ventilace emocí, klasická relaxační cvičení) Kromě relaxace existuje řada doporučení, která ve svém důsledku snižují pravděpodobnost vyhoření. Jejich souhrnný přehled zpracoval Křivohlavý (2010): dělejte, mimo jiné, i něco, co vás opravdu baví (když vás nic nebaví, navštivte psychiatra) mějte dobrou míru smyslu pro humor a nedejte si humor nikým a ničím vzít nepohrdejte skromnějším způsobem života nechtějte být vždy, všude a ve všem nej, nej, nej, ale snažte se radovat i z maličkostí naučte se odpouštět a netrapte se do smrti s tím, co vám kdo udělal život je krásný buďte vděčni a to i za věci, které považujete za zcela samozřejmé mějte jednoho člověka, který je vám přítelem na život a na smrt (manžela) mějte několik dobrých přátel, kterým můžete důvěřovat a starejte se o ně (navštěvujte je, pomáhejte jim, pečujte o svou sociální síť) snažte se vidět věci z širšího hlediska a stát nad nimi (využívejte daru vertikály) 9

17 věřte, že zlo v jakékoli podobě nemá na světě největší sílu (Křivohlavý, 2010, s. 119) 1.2 Syndrom vyhoření Syndrom vyhoření tzv. burnout byl poprvé popsán v článku Staff burnout v časopise Journal od Social Issues v roce 1974 H. Freudenbergerem, který jako první začal tento pojem užívat. H. Freudenberger vyslovil tuto první definici: Burnout je konečným stádiem procesu, při němž lidé, kteří hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení a svou motivaci. Syndrom vyhoření vzniká při dlouhodobých emocionálně náročných situacích. Objevuje se v tzv. pomáhajících profesích (zdravotníci, sociální pracovníci, soudci, učitelé, policisté, duchovní ) při práci s lidmi. Burnout je spojen se zátěží, ale také v důsledku selhání osobních coping mechanismů (mechanismů zvládání nároků). Při vzniku syndromu vyhoření se kombinuje velké očekávání jedince (subjektivní příčiny) a zátěže plynoucí z vysokých nároků (objektivní podmínky). Opakující se zážitek, že nemůžeme těmto názorům dostát spojený s přesvědčením, že vynaložené úsilí neodpovídá výslednému efektu nebo hodnocení vede k vyhoření. Burnout není nemoc, ale proces, který se objevuje v průběhu kariéry zdravotní sestry velmi záhy a způsobuje jak škody osobní, tak se také v jeho důsledku zhoršuje kvality odvedené práce. Existují různé definice syndromu vyhoření, shodu lze spatřovat v následujících charakteristikách: 1. Jde především o psychický stav, prožitek vyčerpání. 2. Vyskytuje se zvláště u profesí, která obsahuje podstatnou složku pracovní náplně práci s lidmi. 3. Je tvořen řadou symptomů především v oblasti psychické, částečně však též v oblasti fyzické a sociální. 4. Za klíčovou složkou syndromu je zřejmě emoční exhausce, kognitivní vyčerpání a opotřebení a často i celková únava. 5. Všechny hlavní složky tohoto syndromu vznikají z chronického stresu. (Kebza, 2003, s. 7) 10

18 1.2.1 Rizikové faktory vzniku vyhoření Rizikové faktory, které přímo či nepřímo, způsobují syndrom vyhoření, můžeme rozdělit na tzv. vnější a vnitřní faktory. Vnější faktory jsou spojeny se zaměstnáním, rodinou, společností. Vnitřní faktory se týkají osobnostní charakteristikami daného jedince, které podporují vznik vyhoření. Patří sem i stav organismu, především fyzický stav i způsoby chování a reagování v určitých situacích. Vnější rizikové faktory Zaměstnání a organizace práce dlouhodobé a především opakované jednání s lidmi nedostatek personálu, času, finančních prostředků, odborných zkušeností nedostatek odpočinku v průběhu práce, příliš mnoho pracovních úkolů, pracovní přetížení nedostatečné uznání ze strany vedení či klientů příliš náročné pracovní podmínky dlouhodobé trvání nepříznivých podmínek přítomnost náročných soutěživých podmínek na pracovišti příliš vysoké pracovní termíny nebo pracovní kvalitativní a kvantitativní požadavky snížená možnost tvůrčího rozvoje pracovníků, pracovní rutina odmítání ze strany druhých, klientů i nadřízených snaha o postup na profesním žebříčku špatní vedoucí pracovníci, kteří nedokážou ocenit schopnosti jedince a poskytnout mu adekvátní pracovní vytížení (Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 16) Rodina, rodinný systém přehnaná pozornost k problémům ostatních neutěšené bytové nebo finanční starosti nemoc nebo jiná zátěž v rodině, obzvláště dlouhodobá partnerské problémy a konflikty (Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 16) 11

19 Rizikové faktory na společenské úrovni soutěživá povaha naší společnosti vede soutěživé jedince k tomu, aby si stanovovaly stále vyšší a vyšší cíle, které jednoho dne začnou překračovat jejich fyzické nebo emoční možnosti falešný obraz úspěchu společensky uznávaný, úspěšný člověk je ten, který vydělává dostatek peněz, má rodinu, prestižní zaměstnání tlak vyvíjený na ženy v domácnosti, aby nastoupily do práce a kromě často plného pracovního úvazku v zaměstnání, mají doma ještě funkci hospodyně, matky apod. zrychlující se tempo naší společnosti si činí nemalé nároky na jedince žijícího v této společnosti snaha udržet krok s ostatními kolem nás, jak po výkonové tak i finanční stránce (Jeklová, Reitmayerová, 2006, s ) Vnitřní rizikové faktory přílišné nadšení pro práci vnitřní tendence k soutěživosti, ke srovnávání s druhými subjektivní vnímání obtížnosti vlastních životních podmínek špatné vnitřní sebehodnocení nízká sebedůvěra silné vnímání neúspěchu špatný fyzický stav nepravidelný denní biorytmus snaha udělat si všechno sám, mít vše pod kontrolou nízká úroveň zdravé asertivity, neschopnosti říci ne nezvládání konfliktů neschopnost aktivního a pasivního odpočinku nebo relaxace přílišná odpovědnost a pečlivost kladení příliš vysokých nároků na sebe sama neschopnost přibrzdit (Jeklová, Reitmayerová, 2006, s ) 12

20 Bartošíková (2006) konkrétněji specifikuje specifický mix faktorů, jež ovlivňují pravděpodobnost vzniku syndromu vyhoření u zdravotních sester: přetíženost špatné vztahy na pracovišti nedostatek podpory od rodiny, spolupracovníků a nadřízených nevhodné chování nadřízených, necitlivý přístup nízká loajalita k pracovišti, k zařízení, k oboru nadměrná emocionální zátěž zdravotníci nebývají zvyklí ventilovat své skutečné pocity a to ani v kruhu blízkých, ani na pracovišti nevyhovující pracovní podmínky a špatná organizace práce vyžadování čím dál větší zodpovědnosti, respektive přenášení zodpovědnosti na sestru mimo její kompetence energetická bilance je dlouhodobě negativní, sestra více dává, než dostává nedostatek radosti, respektive jejich zdrojů v profesionálním ale i osobním životě nereálné očekávání a ztráta ideálů při vstupu do zaměstnání Příznaky syndromu vyhoření a komorbidita Syndrom vyhoření není charakterizován jedním příznakem, ale skupinou určitých příznaků. Zároveň platí, že přítomnost několika příznaků nemusí značit proces vyhoření. Mezinárodní klasifikace nemocí, desátá revize (1992, s. 633) obsahuje v rámci skupiny diagnóz Z73 Problémy spojené s obtížemi při vedení života, kde je obsažena i kategorie Z 73.0 Vyhasnutí (vyhoření). Pod tuto kategorii dále patří: Z73.2 Nedostatek zotavení a volného času Z73.3 Stres, nezařazený jinde Z73.5 Konflikt společenské role Z73.8 Jiné problémy spojené s obtížemi vedení života Kromě kategorie diagnóz Z73 popisující nejen burnout, ale i související jevy, vztahuje se k burnout i skupina diagnóz, která se váže k zaměstnání: Z 56 Problémy spojené se zaměstnáním a nezaměstnaností Z56.3 Stresový pracovní řád Z56.4 Neshoda s nadřízenými a spolupracovníky 13

21 Z56.6 Jiné fyzické a duševní vypětí spojené se zaměstnáním Z56.7Jiné a neurčené problémy spojené se zaměstnáním Vzhledem k individuální symptomatologii by se dal burnout syndrom zařadit i do skupiny diagnóz F48 - Jiné neurotické poruchy, kde se nejvíce týká F48.0 Neurastenie a F Depersonalizační a derealizační syndrom, jelikož se dá říci, že se jedná o specifický únavový syndrom. Samozřejmě je zde i blízkost ke skupině diagnóz F43 - Reakce na těžký stres a poruchy přizpůsobení a to ve chvíli, kdy se jedná o chronický stres. (MKN-10, 1992, s. 633, Kebza, 2005, s. 142) Symptomy neboli příznaky se vyskytují ve více oblastech, a to v oblasti psychické (emocionální), tělesné (fyzické) a sociální (vztahy mezi lidmi). Sociální příznaky Sociální příznaky se projevují tím, že postižený ztrácí kapacitu pro lidi, nechce slyšet další starosti, trápení, cítí se citově vyprahlý. Začíná se emočně distancovat a nemá sílu se vžívat do pocitů jiných. Ztrácí citlivost vůči ostatním, snaží se lidem vyhýbat, a když se to nedaří, tak reaguje nepřátelsky, necitlivě, přestává být empatický. Postupně se vytrácí radost z kontaktu s lidmi, a to si přenáší i do osobního života. Rodina a přátelé se stávají pro postiženého další přítěží místo zdroje radosti a uspokojení. Emocionální příznaky Emocionální příznaky se nejvíce odrazí v negativních postojích vůči sobě, k jiným a změnou životních postojů. Postižený je cynický, negativistický, pesimistický a vnímá život jako samé problémy, nároky a hrozících katastrof ( všechno je špatně ). Dochází k utlumení celkové aktivity, tvořivosti a objevují se poruchy soustředění, zapomnětlivosti, snaží se obrnit vůči světu. Činnosti se redukují na rutinní postupy, upadají do myšlenkového stereotypu. Vytrácí se smysl pro práci, později i života, mohou se objevit až sebevražedné myšlenky. Tělesné příznaky Tělesné příznaky se projevují chronickou únavou, nedostatkem energie, svalovými bolestmi a pocity tělesné slabosti. Únava se objevuje po krátkých etapách relativního zotavení. Tato únava je odlišná od fyzické únavy po sportovním nebo pracovním výkonu, kde po odpočinku tato únava mizí. U vyhoření je únava spojena s pocity viny a selhání. 14

22 Projevuje se večer jako bolest celého těla i přesto, že fyzická aktivita během dne byla malá. Zvyšuje se potřeba spánku, ale přitom je tento spánek nekvalitní, ráno se člověk cítí nevyspalý, neodpočatý. Je zde přítomnost častější nemocnosti, drobné úrazy, změny stravovacích návyků. V novější literatuře jsou projevy vyhoření popsány konkrétněji. Tabulka č. 3 uvádí příznaky BOS dle Ptáčka a Čeledové (2011). Tabulka č. 3: Příznaky syndromu vyhoření Fyzické Psychické stav celkové únavy až vyčerpání předrážděnost organismu záchvaty zlosti a hněvu apatie, ochablost zvýšený smutek dechová tíseň, pocity zkrácení dechu celkový útlum a depresivita bušení srdce nekontrolované verbální projevy zlosti bolesti hlavy podezíravost a vztahovačnost gastrointestinální obtíže vyhýbání se pracovním povinnostem nespavost nespecifické tělesné bolesti Pracovní přesvědčení, že nic už nemá cenu pokles až naprostá ztráta zájmu o témata související s profesí negativní hodnocení situace, v níž byla profese až dosud vykonávána sebelítost, intenzivní prožitek nedostatku uznání projevy negativismu, cynismu a zvýšené iritability ve vztahu k pacientům redukce činnosti na rutinní postupy, užívání stereotypních fází a klišé objevuje se přesvědčení o vlastní postradatelnosti až bezcennosti Zdroj: Ptáček a Čeledová, 2011 Aktivní a pasivní vyhoření U syndromu vyhoření můžeme rozlišovat tzv. aktivní vyhoření nebo pasivní vyhoření. O pasivní vyhoření se jedná tehdy, kdy je jedinec vystaven tlaku způsobené svým okolím, bez vlastního přičinění. Aktivní vyhoření je způsobené vlastním přičiněním kdy si jedinec stresovou situaci zapříčiní sám. 15

23 Aktivní vyhoření se především týká workoholiků a jedinců, kteří se vyznačují energetičností, soutěživostí, perfekcionismem, velkou pílí, vysokými ambicemi. Jedince s těmito povahovými vlastnostmi nutí jeho vnitřní potřeby k tomu, aby přetěžoval svůj organismus, i když k tomu není důvod. Pasivní vyhoření (vyčerpání, opotřebení, neboli wearout ) je typ vyhoření, které je způsobené především vnějšími vlivy, a to okolním prostředím jedince. Stock ve své knize uvádí, že jen v malém procentu případů je syndrom vyhoření způsoben výhradně vnitřními nebo vnějšími faktory. Ve většině případů jde o kombinaci obou typů rizikových faktorů, kdy se tyto faktory vzájemně ovlivňují a působí odlišně na každého jedince. (STOCK, 2010, s. 25) Proces syndromu vyhoření Syndrom vyhoření je proces, který se permanentně vyvíjí v důsledku řady okolností, zvláště chronického stresu. V literatuře se popisuje několik fází neboli stádií tohoto procesu od mnoha autorů. Obecně jsou stádia syndromu vyhoření popisovány od prvotního zapálení pro věc, po vystřízlivění, že dané cíle nejsou realizovatelné. Dochází k období první frustrace, zklamání profesí, pacient začíná být vnímán negativně. Následuje apatie, kde se projevuje úplná hostilita vůči pacientovi a profesi, jako takové. Poslední fází je úplné vyhoření, vyčerpání. Ch. Maslachová, autorka řady prací o burnout syndromu prezentuje koncepci čtyř základních fází vyhoření. 1. fáze prvotní nadšení a zaujetí pro věc, dlouhodobější přetěžování, vysoká angažovanost sestry po nástupu do práce 2. fáze postupně objevující se psychické a částečně i fyzické vyčerpání 3. fáze obrana před vyhořením tzv. dehumanizací druhých lidí (okolí) 4. fáze totální vyčerpání, negativismus, lhostejnost, nezájem Další koncepci od R. Schwaba uvádí ve své knize Kebza (2003, s. 14), kdy syndromu vyhoření dochází v procesu interakce mezi jedincem a situačními podmínkami. Vývoj tohoto procesu má 3 fáze: 16

24 1. nerovnováha mezi požadavky zaměstnání (práce) a schopnostmi jedince těmto nárokům dostát (stress) 2. bezprostřední krátkodobá emocionální odpověď na tuto nerovnováhu - pocity úzkosti, tenze, únavy a vyčerpání (strain) 3. změny v postojích a chování tendence jednat s klienty neosobně a mechanicky (jedná se o defenzivní chování, psychologický únik ze situace, která se nedá zvládnout aktivním řešením problémů) Další členění procesu vyhoření dle A. Laengle: fáze nadšení člověk se pro něco zcela nadchne, má konkrétní cíl, jeho jednání mu připadá smysluplné, protože usnadňuje cestu k vytyčenému cíli. Hlavním tématem je zde smysluplnost; fáze vedlejšího zájmu z prostředku se začíná stávat cíl. Jedinec už není motivován samotným cílem a jeho dosažením, ale odměnou, kterou za tuto práci získává. Cíl se stal vedlejším produktem. V profesi dále funguje, jeho nadšení začíná pohasínat; fáze popela jedinec ztrácí úctu k ostatním lidem, ke klientům, nerespektuje je, vidí v nich věci, zároveň ztrácí i úctu k sobě samému, k vlastnímu životu, neváží si vlastního snažení, vlastních přesvědčení, ztrácí smysl života. (Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 19) Jiné dělení procesu vyhoření uvádějí Tošnerovi (2002, s. 5): 1) nadšení - jedinec má vysoké ideály, které jsou mnohdy nereálné, cítí se angažovaný ve své práci, vydává mnoho energie a zbytečně se vyčerpává 2) stagnace - cíle se nedaří realizovat, postupně dochází ke slevování z daných cílů, mění se jejich zaměření, upírá se spíše na své potřeby, plat a požadavky klientů či zaměstnavatele začínají obtěžovat 3) frustrace jedinec vnímá klienta negativně, má pochyby o tom, zda má smysl druhým pomáhat, práce pro něj začíná být velkým zklamáním, objevují se první zdravotní a psychické potíže a problémy v interakci s bližními 4) apatie - mezi jedincem a klientem vládne negace, jedinec se vyhýbá novým úkolům a jakýmkoliv aktivitám, dělá jen to nezbytně nutné a navíc s odporem 17

25 5) vyhoření konečná fáze, kdy jedinec dosáhl stadia úplného vyčerpání, ztratil veškerý smysl své práce, je cynický, odosobněný, odcizený, toto stadium mohou provázet značné fyzické a psychické problémy a onemocnění Přehled profesí nejvíce ohrožených syndromem vyhoření Ve své publikaci Kebza, Šolcová uvádějí žebříček profesí, které bývají syndromem vyhoření nejvíce postižené. (Kebza, Šolcová, 2003, s. 8) lékaři (zvláště v oborech onkologie, chirurgie, JIP, LDN, psychiatrie, gynekologie, rizikové obory pediatrie atd.) zdravotní sestry další zdravotničtí pracovníci (ošetřovatelky, laborantky, technici apod.) psychologové a psychoterapeuti sociální pracovníci a pracovnice ve všech oborech učitelé na všech stupních škol pracovníci pošt, zvl. pracovníci u přepážek a poštovní doručovatelé dispečeři a dispečerky (záchranné služby, dopravy atd.) policisté, především v přímém výkonu služby, kriminalisté a členové posádek motorizovaných hlídek právníci, zvl. pak advokáti pracovníci věznic (dozorci, ale i další zaměstnanci) profesionální funkcionáři (v oblasti státní správy, ale i v oblasti sportu či umění), politici, manažeři dále pak poradci, informátoři, úředníci v bankách, úřadech apod. Syndrom vyhoření se může vyskytnout i u jedinců jiných profesí, které jsou v přímém kontaktu s druhými lidmi, jsou závislé na jejich hodnocení a mohou být vystaveny chronickému stresu (sportovci, dealeři aj.). Praško a kol.(2010) zdůrazňují zvláštnosti výkonu pomáhající profese (tabulka č. 4) 18

26 Tabulka č.4 : Rizikové faktory (paradoxy) výkonu pomáhající profese Pomáhání druhým jako profese přináší řadu paradoxů Pomáhání druhým nebezpečná, náročná a současně i člověka samého deformující profese Vyčerpává (pacient nechce být pro pomáhajícího jen objektem pomoci, ale také blízkým, s nímž soucítí, chce lásku, pozornost, nejen výkon práce a neosobní radu) Dává moc a kontrolu Ovlivňuje sebevědomí a životní postoje, splývá s životem Přenáší se do nepracovních situací (učitel, právník, lékař, zdravotní sestra) Přináší také zklamání a osobní úrazy - léčba se nedaří, je stereotypní, nudná, příliš náročná a stresující - pacient je odmítavý, zhorší se, vrací se znovu, není vděčný - schází ocenění a dostatečná odměna shora, naopak nároky jsou příliš vysoké - spolupracovníci trestají za snahu Může vést k: - nadměrnému stresu - rozbití blízkých vztahů - vyhoření (burn out) - rozbití pracovních vztahů - psychické poruše - somatické nemoci Zdroj: Praško a kol., Prevence syndromu vyhoření Přístup k prevenci u syndromu vyhoření je stejně důležitý jako u ostatních nemocí a jevů. U burnout syndromu se prevence dělí na dva základní přístupy: prevence na úrovni jednotlivce nalezení smysluplné práce získání a převzetí profesionální autonomie a opory konstituování přirozeného vztahu k práci a dalším aktivitám v životě Na této úrovni by mělo dojít k vytvoření zdravé sebe podpory, která představuje péči o vlastní smysluplný, příjemný a fyzicky aktivní život mimo roli pomáhajícího. (Bartošíková, 2006, s ) Každý jedinec by měl pečovat o své zdraví jak duševní, tak tělesné. Je nutné umět relaxovat, radovat se z maličkostí, ale i znát hranice svých možností. Důležitý je dostatek 19

27 kvalitního spánku, zdravý životní styl, mít své koníčky, záliby. Svou nezastupitelnou roli zde má i udržování a rozšiřování dobrých mezilidských vztahů. A jak uvádí ve své knize Schmidbauer (2008, s. 225) kdo se může profesionálně vyvíjet, ten nevyhoří.,,když nejsme sami v pořádku, něco chybí i tomu, co děláme pro druhé. Proto je péče o sebe sama stejně důležitá jako péče o druhé. I ve známém výroku Milovati budeš " se říká, že milovati máme druhé,,jako sami sebe". ( Křivohlavý, Pečenková, 2004, s. 14.) Některá konkrétní opatření, která může snadno aplikovat na sebe každý z nás: snížit své příliš vysoké nároky naučit se říkat NE předcházet komunikačním problémům vyjadřovat otevřeně své pocity hledat věcnou oporu doplňovat energii vyhledávat konkrétní ohraničené výzvy zajímat se o své zdraví nepropadat syndromu pomocníka stanovit se priority plánovat hledat emocionální podporu vyvarovat se negativního myšlení v kritických okamžicích zachovat rozvahu využívat nabídek pomoci - dělat přestávky (Jeklová Reitmayerová, 2006, s. 26) preventivní opatření na úrovni organizace Tento typ prevence vyjadřuje zájem organizace o své podřízené, kteří v důsledku toho neztrácejí výkonnost a sebedůvěru. Hlavní vliv má především sociální opora a podpora týmové spolupráce, která může zajistit lepší výkonnost, motivaci a pracovní uspokojení. (Bartošíková, 2006, s ) 20

28 Klíčovou roli v prevenci má management daného zaměstnavatele. Nepostradatelnou součástí prevence je týmová spolupráce. Je zde vymezení pracovních úkolů a kompetencí. Z jasného postavení pracovníka v týmu roste efektivita práce a péče o klienta, a zároveň přináší pocit radosti, důvěry i zdroj motivace. Základním předpokladem je vedoucí, který dokáže vytvořit na pracovišti atmosféru týmové spolupráce a je schopen zohledňovat potřeby a problémy svých podřízených. Důležité je kladné hodnocení pracovníků evalvace. Snížení psychického i fyzického stresu pracovníků vede k lepší spolupráci ve zdravotnickém týmu a k vyšší kvalitě odvedené práce. Projevy egoevalvačního chování popisuje Křivohlavý (1998): někdo si mne všimne někdo mne pozdraví, odpoví mi na pozdrav někdo mi důvěřuje, jedná se mnou taktně někdo, s kým mluvím, mi neskáče do řeči a nechá mne domluvit někdo bere v úvahu to, co dělám, co říkám dává mi najevo respekt někdo mě chválí - za práci vzhled, snahu někdo se mnou jedná otevřeně nemá skryté úmysly někdo se mne zastává tam, před pomluvami, neoprávněnou kritikou. (Křivohlavý, 1998, s. 105) Supervize v prevenci syndromu vyhoření Je to ústřední forma podpory, při níž se můžeme nejen soustředit na vlastní obtíže v práci, ale také se podělit se svým supervizorem o část odpovědnosti za práci s klienty. Je součástí našeho neustálého profesního učení a vývoje, včetně toho, že nás postupně naučí, jak se sami stát supervizory". (Hawkins, Shohet, 2004, s. 34) Jde o systematickou pomoc (individuální či skupinou) při řešení profesionálních problémů v neohrožující atmosféře, která dovolí pochopit osobní, zejména emoční podíl člověka na jeho profesním problému. (Jeklová, Reitmayerová, 2006, s. 27) Jedním z velmi důležitých prvků prevence v péči o psychické zdraví pracovníků je supervize. Supervize má podporovat pracovníka v jeho růstu, zlepšovat pracovní atmosféru. V dnešní době se stala důležitým podpůrným nástrojem, který je užitečný v pomáhajících profesích. Cílem supervize je zlepšení uspokojení z práce, hledání nových 21

29 řešení, lepší porozumění, posílení vlastního hodnocení a prevence syndromu vyhoření. Supervizi provádí supervizor, který má za úkol pracovníka nejen uklidnit, pomáhá mu vnímat a hodnotit vlastní práci a nacházet nová řešení problematických situací. Supervize zaměřena na hlubší prožívání a lepší porozumění daných situací, pomáhá rozvíjet profesní chování. Tato služba je poskytována jednotlivcům, skupinám, ale i celým kolektivům. Individuální supervize pomáhá řešit závažné i většinou náhle vzniklé problémy pracovníka, ale také osobní psychické problémy, které by mohly ovlivňovat jeho pracovní výkon. Supervize má dané své cíle, které jsou hodnoceny a sledovány v pravidelných časových intervalech Léčba syndromu vyhoření Při prvních příznacích syndromu vyhoření je důležité zahájení včasné terapie. Nejefektivnější léčba je ve fázi stagnace. Léčba by měla spočívat ve spolupráci dané sestry a vedoucího pracovníka. Prvním efektivním krokem je změna pracovního místa a tím se oddělí od zdroje problému. Po dané změně by mělo dojít k řešení osobní krize sestry pomocí odborné pomoci (supervize, psycholog). Odborná pomoc je důležitá i z důvodu, že sestra dané přeřazení na jiné pracovní místo může vnímat jako osobní selhání a negativní pocity se mohou prohlubovat. Posledním krokem by mělo být rozhodnutí sestry podat výpověď z organizace a změnit obor. Zde je ovšem riziko, že si své problémy a pocity selhání přenese sebou do nového zaměstnání a tato radikální změna nepomůže. 2. Salutoprotektivní faktory životního stylu 2.1 Resilience Podle definice Světové zdravotnické organizace z roku 1986 je zdraví stav celkové tělesné, duševní a sociální pohody. Narušení jedné z těchto součástí může, ale nemusí být příčinou poruchy zdraví. Hranice mezi zdravím a nemocí nemusí být vždy jednoznačně stanovitelná, někdy mohou chybět jakékoli objektivně zjistitelné příznaky nemocí, avšak člověk se přesto necítí zdráv.(křivohlavý, 2001, s. 21) Dle Vosečkové klade salutogenetický přístup důraz na hledání vztahů mezi zdravím, stresem a zvládáním obtíží, na celkovou mobilizaci člověka, na hledání cest ke zmírnění vlivů náročných životních situací. Jedním ze základních znaků změn, které tento 22

30 přístup přináší, je orientace na subjektivní stránku procesu zvládání a možnosti jeho ovlivnění. Salutogenetický model umožňuje v praxi identifikovat a cíleně rozvíjet moderátory zdraví, které napomáhají člověku k udržení a posilování zdraví ve smyslu well-being.(vosečková, 2003, s. 274) Salutogeneze se zabývá obecnými faktory, které zdraví posilují. V této souvislosti používá řadu speciálních termínů definovaných v tomto salutogenetickém smyslu. Hovoří např. o údržbě zdraví (health maintenace), o povzbuzování zdraví (health enhancement) či posilování zdraví (health promotion) apod. Salutogenezi v pojetí Aarona Antonovského jde v prvé řadě o obecné faktory, které např. posilují obranu organismu nejen proti zcela určité specifické nemoci, ale obecně proti všem možným druhům zdravotních rizik. (Křivohlavý, 2001, s. 24) Resilience je nezdolnost jedince, která mu pomáhá přežít v nepříznivých podmínkách, ve stresu, osamění. Je typická pro osobnostní charakteristiku typu nedat se a bojovat s těžkostí. V češtině se používá obecný termín nezdolnost, které doplňujeme dalším slovem podle toho, o který druh pojetí nezdolnosti se jedná. Termín resiliency znamená doslova pružnost, elastičnost, houževnatost, nezlomnost, schopnost rychle se vzpamatovávat. (Křivohlavý, 2001, s. 71) Šolcová uvádí, že kromě odolnosti vůči stresogenním situacím, elastičnosti a přizpůsobivosti vystihuje resilience i pružnost návratu systému k počátečnímu stavu, aniž by byl jakkoliv deformován. (Šolcová, 2009, s. 54) Resilience vyjadřuje skutečnost, že určitý jedinec má dost fyzické i psychické síly a dostatečné sociální dovednosti, aby se mohl úspěšně vyrovnat s nejrůznějšími problémy a ještě dokázal takto získané zkušenosti využít ve svůj prospěch (Vágnerová, 2010, s. 354) Kebza popisuje resilienci jako osobnostní dispozice, které ovlivňují odolnost jedince vůči působení stresogenních vlivů. (Kebza, 2005, s. 94) Resilience u dospělých bývá definována jako univerzální schopnost, která umožňuje osobě, skupině či společnosti předejít, minimalizovat či překonat poškozující důsledky nepřízní či protivenství. Nepřízeň či protivenství představují u dospělých nejčastěji stresové situace, ať už jsou akutní nebo chronické, jednorázové nebo 23

31 kumulované. Jsou založeny primárně v osobnosti a dotvářeny interakčními vazbami s faktory prostředí. (Šolcová, 2009, s. 53) 2.2 Nezdolnost v pojetí koherence a hardiness Nezdolnost v pojetí koherence Lidstvo prošlo ve 20. století řadou těžkých zkoušek. Druhá světová válka znamenala pro mnohé nepředstavitelnou zátěž a našli se psychologové, kteří studovali, co lidem pomohlo přežít ve chvílích maximálního stresu. Aaron Antonovsky na základě svého výzkumu, při kterém zaměřil svou pozornost na Židy, kteří přežili holocaust, formuloval osobnostní charakteristiku nazvanou koherence neboli rys osobnostní soudržnosti Sence of koherence (SOC). (Křivohlavý, 2001, s. 72) Termínem koherence se v kulturním prostředí Antonovského (v Izraeli) rozumí dvojí: jednak pospolitost v sociálním slova smyslu, tj. pevná soudržnost skupiny lidí, a jednak vnitřní skloubenost osobnosti člověka, tj. obdoba modernějšího pojetí pevného charakteru. Opakem koherence je pak rozporuplnost a nesoudržnost ve skupině lidí. Nepevnost a nejednotnost osobnosti. Člověk vykazující takovouto pevnou vnitřní jednotu (koherenci) a žijící v pevné, soudržné společenské skupině, dle Antonovského lépe vzdoruje životním těžkostem. (Křivohlavý, 2001, s. 72) Osobnostní charakteristika koherence je tvořena třemi dimenzemi: smysluplností boje, srozumitelnost situace a zvládnutelností úkolu. Tyto dimenze mají své kladné i záporné extrémy či póly. Ty byly A. Antonovskym slovně formulovány. (Křivohlavý, 2001, s. 72) Smysluplnost boje (meaningfulness) Pojetí smysluplnosti souvisí s motivačním zaměřením daného jedince k životnímu cíli. Situace, do které se dostal, je s ohledem na to, oč danému jedinci jde buď smysluplná, nebo nesmyslná. Kladný extrém charakterizuje postoj jedince, přesvědčeného o smysluplné řešitelnosti situace, do které se dostal. Chce se angažovat a zabývat řešením dané situace. Investuje určitý čas, energii a úsilí, aby zvládl danou překážku k cíli, který má pro jedince určitou hodnotu. Problémy jedinec chápe jako výzvy k aktivitě, na kterou se těší a domnívá 24

32 se, že v řešení dané situace bude moci projevit svou iniciativu a tvořivost. Očekává, že práce, kterou na řešení dané situace vynaloží, bude druhými lidmi kladně hodnocena a dojde u nich uznání. Pro tento negativní extrém je charakteristické odcizení (alienation). Projevuje se citovou neangažovaností na tom, co se děje, daný jedinec se ocitá v sociální izolaci. Styku s druhými lidmi se vyhýbá, protože se pro něho stává obtížným. (Křivohlavý, 2001, s. 73) Srozumitelnost situace (comprehensibility) Srozumitelnost je kognitivní stránka koherence, kde jde o způsob vnímání a chápání světa a svého místa v něm. V kladném extrému jedinec nevnímá jen určitý výsek situace, ale celkový obraz světa. Toto celkové vidění světa dává možnost chápat funkci a hodnotu jak lidí, tak věcí, sebe i dění ve světě. Svět má určitý řád a pořádek, na který se může jedinec spolehnout a důvěřovat mu, je to něco trvalého. Celek i detaily takto viděného světa dávají dané osobě kognitivně dobrý smysl. Vše je do značné míry konzistentní a díky tomuto řádu se dá do značné míry předvídat budoucnost. Týká se to nejen věcí, ale i lidí, např. tzv. pravidel hry mezilidského styku. Tato pravidla sociální interakce jsou viděna jako pevná, dá se jim věřit a spolehnout se na ně. Negativním opakem je chaos. Jedinec vnímá jevy kolem sebe jako náhodné, nevysvětlitelné, bez jakéhokoliv řádu a v sociální interakci nevidí žádná pravidla hry. Nic v jejím světě není pevné a spolehlivé, těžko se v tomto chaosu orientuje. Celkové vidění světa charakterizuje nadměrná složitost a nepřehlednost. (Křivohlavý, 2001, s. 73) Zvládnutelnost úkolů (manageability) Tato stránka je charakterizována zvládnutelností, zachycuje konativní, instrumentální stránku osobnosti. Jde o vnímání možností, které má daný jedinec k dispozici ke zvládnutí požadavků na něj kladených. Charakteristické je povědomí o svých vlastních silách a možnostech, tak o možnostech lidí kolem jedince úspěšně řešit vyřešit danou situaci. Jde také o důvěru v efektivitu toho, co je k vyřešení dané situace k dispozici, jde o osobní i sociální kompetenci. 25

33 V záporném extrému z tohoto postoje pramení deprese, pocit úzkosti, strachu a obav a lze ho vyjádřit termínem všeobecné bezvýchodnosti. Je to nad síly a prostředky jedince, které má k dispozici, nedá se to zvládnout. V pozadí je představa, že vše potřebné ke zvládnutí těžké situace je mimo dosah daného jedince. (Křivohlavý, 2001, s. 73) Nezdolnost v pojetí hardiness S. Kobasová (1979) se zaměřila na vedoucí pracovníky střední sociální vrstvy a rozdělila je na dvě extrémní skupiny podle výsledků vyšetření pomocí tzv. Social Readjustment Rating Scale (škála sociálního přizpůsobení). V jedné byli ti, kteří měli častější pracovní absence z důvodu nemoci a zažili mnoho stresu v posledních třech letech. Ve druhé skupině byli ti, kteří zažili stresu méně. Analýzami osobností lidí v těchto dvou skupinách zjistila tři charakteristiky, kterými se výrazně odlišují: jednou byl dojem dané osobnosti, že je s to řídit a kontrolovat dění, v němž se pohybuje. Druhou byla charakteristika oddanosti, tj. do jaké míry se daný člověk osobně ztotožňuje s tím, co dělá. Třetí charakteristikou bylo chápání těžkých životních situací. Tyto tři charakteristiky podřadila Kobasová pod záhlaví hardiness osobnostní tvrdosti. V těchto studiích se také ukázalo, že lidé, kteří dosahují vyšších hodnot v dimenzi tvrdosti, zvládají lépe např. zdravotní obtíže po operacích, jsou tělesně i psychicky zdravější, lépe se o sebe starají. Častěji používají aktivnější strategii řešení problémů než strategií vyhýbání se těžkostem, více vyhledávají a využívají sociální opory apod. (Křivohlavý, 2001, s. 74) 2.3 Sociální opora Sociální oporou (social support) je nečastěji a nejobecněji definována jako existence nebo dostupnost, blízkost osob, které mají k danému jedinci vztah, které mají o něj starost, cení si ho a mají ho rády. (Pelcák, 2013, s. 81) Kvalita sociální opory přitom může být, jak uvádí Křivohlavý, odlišně hodnocena poskytovatelem na jedné straně a příjemcem na straně druhé. (Křivohlavý, 2009, s. 98) Sociální opora je vyjádřena v síle, kterou jedinci bojujícímu se stresem poskytují lidé jemu blízcí. V první řadě jde o tzv. primární sociální skupinu. Tato skupina je v sociální psychologii rodina manžel, manželka, společenství rodičů a dětí i tzv. širší 26