Z obsahu. Hudební rozhledy 5/2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Transkript

1 Hudební rozhledy 5/2003 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka a Nadace Open Society Fund Praha Šéfredaktor: Jan Šmolík Redakční rada: Jiří Hlaváč, Mikuláš Chadima, Petr Janda, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Redaktorka: Hana Jarolímková Externí spolupráce: Jitka Slavíková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Výtvarné řešení obálky: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, Praha 5 tel.: (šéfredaktor) , (redaktoři), (sekretariát) fax: rozhledy@volny.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele MEDIASERVIS s.r.o. Abocentrum, Moravské náměstí 12D, Brno. Příjem objednávek: tel , fax , abocentrum@mediaservis.cz; příjem reklamací: tel Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, Bratislava 3, tel./fax: / , předplatné / administrativa / inzerce magnet@press.sk Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s.r.o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, Praha 10, tel.: , fax: Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřed nic tvím internetového serveru: Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 20 Kč, roční předplatné 240 Kč. Odevzdáno do sazby: Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN Z obsahu O Pražském jaru Michael Tilson Thomas a novinka od Johna Adamse...5 Česká filharmonie s O. Kukalem a O.Vänskä...6 Orchestr FOK řídil John Storgards...8 Petr Altrichter a Jan Simon se SOČRem...10 Premiéra Gemrotova Dvojkoncertu s PKF...10 Jaroslava Pěchočová absolvovala Prokofjevem...11 ČKO v kostele sv. Šimona a Judy...12 Josef Mazan v cyklu Mladí interpreti...13 Kvetoucí Musica Florea...14 Ars instrumentalis Pragensis v Rudolfinu...14 Jaroslavu Smolkovi k sedmdesátinám...15 Vlachovo kvarteto k poctě prof. Václava Snítila...16 Ensemble Martinů v ČSKH...17 Magdalenu Koženou doprovodil Karel Košárek...18 Houslový recitál Bohumila Kotmela...18 Viviane Hagner roli anděla zvládla...22 Brněnská konzervatoř Leoši Janáčkovi...25 George Mraz: Jazzová legenda z Čech...30 Leoncavallova Bohéma v SOP...32 Dallapiccolův Vězeň ve Vídni...38 Daybreak aneb Jitro v USA...38 Franz Welser-Möst: hudba povstává z ticha...41 Jaroslav Tůma a Rejchovy fugy na PJ...43 Co si přečtete v příštím čísle? Česká filharmonie s Liborem Peškem, Leilou Josefowitz a Jiřím Bártou European Union Youth Orchestra, Vladimir Askhenazy a Helène Grimaud Pražští symfonikové a Maxim Šostakovič Recitál Miroslava Vilímce Pucciniho Bohéma v SOP Hraběnka Marica v Plzni Lichtenštejnský palác a jeho kulturní aktivity Na titulní straně Michael Tilson Thomas Foto archív 1

2 Problémy nejen na květen 2 Vážení čtenáři, dovolte mi a promiňte mi. V úvodních řádcích květnového čísla, ještě před polovinou ročníku, nevím, jak ročník dotáhnout do úspěšného finále. Tedy víme v redakci jak vydávat časopis a navíc kdekdo nám v tom umí poradit i pomoct, někdo doopravdy, někdo jako Hurvínek, když si představuje válku. Nevíme ovšem, za co ty Rozhledy každý měsíc vydávat a nikdo to za nás nevyřeší, i když radilů je dost. Někdy se objeví nápad, který znamená dílčí pomoc, většinou to však jsou rady, jako když Hurvínek vysvětluje kvantovou teorii, nebo když Spejbl vypráví, jak má slepička sehnat vodu pro kohoutka, nebo Ale, radši ne. Ty rádobykapitalistické pokyny bývají občas stejně důrazné, jako protismyslné. Model: Sháníte sponzory? Radši podnikejte! Víte kolik je například za vítězství ve Velké pardubické? Tak jestli ji chcete vyhrát, pospěšte si, sežeňte si sponzory, vím o pěkném hříběti. Zdá se vám to praštěné? Nám také, trochu jsem to literárně nadnesl, ale rady podobného typu opravdu dostáváme. Zase se hovoří, píše a beseduje v televizích o miliardách. Tentokrát o dvaceti a co je nejzajímavější, nikoli o dvaceti miliardách, které se ztratily, ale o těch, které ještě zůstaly v Union bance. O těch, které chybí, se zatím nikdo příliš nezmiňuje. I tak je ale z toho všeho běžný občan nutně zmatený a musí si dávat teplý obklad na krk, neb ho má namožený od nevěřícného kroucení hlavou. Z pikantních, avšak nesoustavných informací se zatím dozvídáme, že: Union banka byla poslána do konkurzu, zbyla z ní však zmíněná částka a ta stojí za to, aby se svedl boj o pravomoc spravovat ji a hospodařit s ní. To mohla vyřešit valná hromada akcionářů, ale nakonec se nekonala. Nejdůležitější představitel byl na den valné hromady unesen, objevuje se podezření, že si mohl únos sám objednat. Případ však dostal další rovinu a např. Lidové noviny informují, že soudce, který poslal Union banku do konkurzu, tak učinil na základě padělaných listin. Bylo mu sděleno obvinění ze zneužívání pravomoci veřejného činitele, hrozí mu až deset let vězení. Ptáte se, co s tím máme společného my v Hudebních rozhledech a vy, naši čtenáři. To je přece jasné a jsou na to dvě odpovědi. Předně když se pořád ztrácejí velké peníze, tak prostě nejsou a nejsou ani na kulturu, ani na časopis. Zadruhé při tak velkých problémech a financích jsou ty naše zcela zanedbatelné, i když pro nás existenční. Slušné by zřejmě bylo to ukázněně pochopit a neobtěžovat. Společnost stejně spěje k velkému řešení, možná při vstupu do EU. Kdo že to má vstupovat do Evropské unie? Česká republika, český stát se svými občany, s dluhy i úspěchy, s kulturou i korupcí, nebo plně odstátněný prostor bývalých Čech, Moravy a Slezska, ve kterém občané počkají, až tu ti šikovnější a bohatší zavedou pořádek podle svých představ a zkušeností. To bylo pořád řečí o identitě! Zbývají nám tedy naši věrní. Jejich pochopení a podpory si hluboce vážíme. Víme, že ze svého rozpočtu nám dávají na (nad) hranici svých možností. Smutnější na celé záležitosti je, že když sečteme příspěvek Nadace Bohuslava Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace Český hudební fond a v poslední době i Intergram, máme vystaráno zhruba na čtvrt roku. Levněji ten časopis dělat neumíme a v jeho dnešní obsažnosti a podobě by to neuměl asi nikdo. Je vůbec zapotřebí takových časopisů? Vždyť daleko větší a bohatší země si takový luxus nedovolují a také žijí. Myslím, že je to zase o té identitě, o tom co máme z tradice i potřeby a teprve potom o tom, kolik na to máme. Nepochopení ze strany nechápajících neznamená, že jednáme špatně. Z obráceného gardu: V osmašedesátém, hned jak nás obsadili Rusové, ptali se jejich důstojníci, kde máme odvšivovací stanici. Když zjistili skutečnost, pohrdavě nás plísnili: Co jste to za národ. Nemáte odvšivovací stanici. My máme takovou v každém městě, u každé posádky. Nu, velmoce, zkuste to pochopit. Vši nemáme, máme kulturu a tradici. Stejně pitomé by bylo kvůli kompatibilitě nasazovat si vši jako likvidovat kulturu. Pro další existenci časopisu je možné obrátit se na stát, ministerstvo kultury a jeho grantovou komisi. Letos jsme z toho zdroje dostali sto tisíc korun na rok Několikanásobně méně, než v roce předcházejícím. Byla celková částka několikanásobně nižší než v létech předcházejících nebo se komise rozhodla, že jsme tolikrát zhoršili svůj časopis. S tím bych dovedl velmi polemizovat. Jsem zdrcen a rozčarován lhostejným (to přinejmenším) přístupem ministerstva. To není státní grant, to je špatný příspěvek na pohřebné. Nebudu k této situaci mlčet, jakož jsem už nemlčel (bez odpovědi shora ). Vím, že pro udělení grantu není zákonný podklad. Ze zákona ale není ani ministerstvo kultury, ani jeho grantová komise a už vůbec ne grantová komise ve složení, které kritizuji za lhostejný, nechápavý a zřejmě negativní postoj k nám. Vím, že si tímto nenadělám přátele, ale stejně záležitost rozvedu, jen co získám informace, které ze zákona budou uvedeny na internetu. Rád srovnám, kolik komu dává stát na časopis v hudební oblasti i v dalších oblastech a budu se ptát, proč ty rozdíly a změny. Vážení čtenáři, dovolte a promiňte obtěžování těmito problémy. Důvody jsou dva. Možná (ale spíš jistě) bude v budoucnosti kulturního čtenáře zajímat, s čím musel hudební časopis zápolit čtrnáct roků po sametu. Možná (a doufám, že určitě) se mezi vámi objeví nápad, jak redakci pomoci. Napište nám, zavolejte. Možná, že se ledaskomu nelíbíme a nebudeme líbit. Možná i proto, že nechceme stavět na ministerstvech odvšivovací stanice, na pisoárech (po vypsání veřejné soutěže) kulturní butiky, ale chceme spolu s vámi podporovat hodnoty, kterým se říká tradiční, neboť jsou trvalé. Vážení čtenáři, přečtěte si naši pětku, doufám, že za ni pětku nedostaneme. Hezké jaro, hezké noty. JAN ŠMOLÍK

3 FESTIVALY, KONCERTY O Pražském jaru 2003 V závěsu za tím opravdovým jarem v přírodě přicházejí v našich zeměpisných šířkách jarní svátky hudby v podobě festivalu Pražské jaro. Jeho nadcházející osmapadesátý ročník už doslova klepe na dveře a tím spíše jsou na místě informace o tom, co jeho pořadatelé a s jakými programovými předsevzetími pro letošek připravili. U redakčního mikrofonu tentokráte zasedl dramaturg festivalu Antonín Matzner. V čem sami spatřujete dominanty nadcházejícího ročníku? Už mnohokráte jsem řekl, že festival Pražské jaro podobně jako Salcburk, Vídeňské či Berlínské slavnosti nebo Edinburgh není z těch, kde lze očekávat v blízké budoucnosti nějaké nápadné přehození výhybky. Takže nadále zůstávají našimi prioritami špičkové domácí i zahraniční symfonické orchestry, které v podobném množství a reprezentativním výběru žádný další z domácích festivalů nemůže svým návštěvníkům nabídnout z ekonomických důvodů. Několikrát tak jsou zastoupena všechna tři pražská tělesa, kde jsou navíc zohledněna v případě České filharmonie 120. výročí narození Václava Talicha koncertem, kdy u dirigentského pultu stane jeho přímý žák sir Charles Mackerras a v případě Symfonického orchestru Českého rozhlasu skutečnost, že tato pro hudební život tak stěžejní instituce slaví v letošním roce osmdesátiny. Ze zahraničí kromě Orchestre National de France, který se na festivalové pódium vrací po deseti letech, tentokráte ovšem pod taktovkou svého nového šéfdirigenta Kurta Masura, uvítáme dvě skvělá tělesa poprvé. Z našeho evropského kontinentu to bude prvotřídní Tonhalle Orchester Zürich se svým americkým šéfem Davidem Zinmanem a jeden z nejlepších, v Praze dosud neznámých amerických orchestrů San Francisco Symphony s mladým charismatickým dirigentem Michaelem Tilsonem Thomasem. Specialitou -- a já osobně věřím, že i lahůdkou letošního Pražského jara, bude čtrnáct koncertů klavírní řady, přinášející široký výběr vynikajících, různě orientovaných hráčů na nástroj, kterému v oblasti koncertní hudby patří tak výsostné postavení. Tentokráte jste si s předprodejem vstupenek opravdu pospíšili a poprvé v historii festivalu jste je nabídli zájemcům ve volném prodeji ještě na sklonku minulého roku. Jaký je o ně zájem? Všechny výstupy potvrzují, že byl tento záměr správný. Odpadl složitý rezervační systém i různé ceny. V době kdy o tom mluvíme (tj. začátkem dubna poznámka redakce), překročila už tržba za prodané vstupenky částku deseti milionů korun. Některé koncerty jako namátkou zahajovací i závěrečný, recitály paní Urbanové a Ivana Moravce nebo vzpomenutý filharmonický večer s Mackerrasem i další koncert České filharmonie 29. května jsou vyprodány už několik měsíců. Pokud jde konkrétně o tento večer, který měl být tečkou za šéfovskou érou Vladimira Ashkenazyho u našeho prvního tělesa, nás tím spíše mrzí dirigentovo odřeknutí. Dobrou zprávou je skutečnost, že na takto uvolněné místo stane tento večer před Českou filharmonií jedna z největších hvězd současného dirigentského nebe sir John Eliot Gardiner, jehož předloňské účinkování s tímto orchestrem na Pražském jaru i následné společné triumfy v Salcburku jsou dosud v živé paměti. Jinak nás ovšem zaskočil zatím trochu vlažnější zájem o některé z koncertů klavírní řady, přestože nabízí umělce takového formátu jaký představují Emanuel Ax, Grigorij Sokolov nebo Nikolaj Děmiděnko, kteří vyprodají Carnegie Hall do týdne od vyvěšení plakátů. Ačkoliv sám občas mluvím o vyspělosti našeho hudbymilovného obecenstva, teď si uvědomuji, že ve skutečnosti směšujeme jeho opravdu láskyplný a vnímavý postoj k hudbě se vzdělaností a informovaností, což jsou dvě úplně různé věci. Přitom i ten nejdražší lístek na každý z těchto koncertů stojí v přepočtu necelých 17 dolarů, za které byste se v New Yorku nedostali ani na bidýlko. Když už jste na to sám narazil, kde vidíte příčinu, že se naši posluchači někdy neorientují ani v tak velkých jménech? Těch důvodů nejspíše bude celá řada, ale určitě v tom sehrává své doslova zoufalý stav domácí hudební žurnalistiky. Kulturní rubriky dnešních deníků jsou i v porovnání s padesátými lety odmyslíme-li si ten dobový politický balast ubohé. S podivem i v nich převažují jednosměrně zaměřené informace o pop music. Na stránkách Hudebních rozhledů je přitom zbytečné zdůrazňovat, že 90% její veškeré produkce, která nás tak agresivně všude obklopuje dokonce jako znělky a podkresy zpravodajských relací o válce v Iráku ve veřejnoprávní televizi, je naprostý šunt. A potom v dnešní generaci publicistů až na výjimky stěží najdeme psavce schopné takového nadhledu a zobecňující reflexe koncertního života, jaké představovali jejich předchůdci. Bez nároku na úplnost v abecedním pořadí třeba Bor, Budiš, Holzknecht, Kříž, Poledňák, Přikryl, Šmolík nebo Šolín. Přitom ti všichni psali o koncertech do deníků bezmála každodenně. Jakkoli přinášejí všechny ty dnešní zvukové nosiče super hi-fi kvalitu, zážitek z osobního setkání a živého poslechu špiček koncertního umění jimi nahradit nelze. Ctižádostí každého pořadatele a dramaturga je uvádět nejenom nová jména, ale také nové věci. S čím relativně neznámým přicházíte letos? Začnu vlastně odzadu a záměrně uvedu mezi novinkami nejdříve hudbu starou několik století. Sám se třeba moc těším na vystoupení britských Musicians of the Globe. Ti se pod vedením světově uznávané kapacity v oboru historické hudby Philipa Picketta specializují na autentickou interpretaci vokálních i instrumentálních skladeb, které doprovázely alžbětinské divadlo Shakespearovy doby. Zasvěcená, historicky poučená interpretace, provázená dokonce komediálními výstupy, půjde tentokráte navíc ruku v ruce s místem konání jejich vystoupení v pražské replice londýnského divadla Globe na Výstavišti. Podobný zážitek slibuje francouzský ansámbl La poème harmonique, orientovaný na raný franko-vlámský středověký vícehlas, což je pro nás rovněž neznámá a zřídkakdy slýchaná hudba. Svým způsobem sem patří i souborné provedení šestatřiceti fug Antonína Rejchy, které v průběhu dvou večerů přednese na repliku historického 3

4 FESTIVALY, KONCERTY hammerklavieru Walter Jaroslav Tůma. Dobou vzniku sem mimochodem patří teprve nedávno objevená Missa solennelle dvacetiletého Hectora Berlioze, dosud známá v jediné zvukové realizaci právě Gardinera s Orchestre Révolutionnaire et Romantique a Monteverdiho sborem. Podobný případ představuje rovněž prakticky neprovozovaná Mozartova Mše in C, uvedená v doplňcích Köchelova seznamu pod signaturou C 1.20, kterou zcela nedávno vzkřísila k novému životu nahrávka Douglase Bostocka s Komorní filharmonií Pardubice. Jejich pražskojarní provedení díla bude vlastně tak trochu jeho novodobou obnovenou premiérou. Pokud jde o novější hudbu, pro většinu z nás budou pravděpodobně velkou neznámou také houslové koncerty ve Švédsku naturalizovaného estonského skladatele Eduarda Tubina v podání jednoho z těch dravých Číňanů, prodírajících se na výsluní současného výkonného umění Xianga Gao s dirigentem Neeme Järvim a jinde ve světě hodně hraného Francouze Henriho Dutilleuxe, který s Národním francouzským orchestrem přednese Augustin Dumay. Dvě úplně čerstvé novinky uslyšíme v podání sanfranciských symfoniků: jednak písňový cyklus na verše Emily Dickinsonové od jejich šéfa Michaela Tilsona Thomase, který s nimi loni premiérově uvedla Renée Fleming a v Praze ho bude zpívat jiná americká hvězdná sopranistka Barbara Bonney, jednak orchestrální skladbu My Father Knew Charles Ives od předního reprezentanta druhé minimalistické generace Johna Adamse, jejíž premiéra se odbude těsně před odjezdem orchestru na evropské turné. Rád bych také upozornil na programově i jinak atraktivní a cappellový večer Pražského filharmonického sboru, kde zazní jedno z erbovních děl novodobé sborové literatury Lux aeterna letošního pětasedmdesátníka György Ligetiho. Miliony lidí na celém světě ho znají z úryvků použitých v hudebním doprovodu filmového bestselleru Hvězdné války, ale takto vcelku na koncertě to slyšel málokdo. Ze světové hudby budou v provedení orchestru Agon zastoupeny také symfonické skladby amerického hudebního nonkonformisty Franka Zappy a při této příležitosti dojde v historii Pražských jar vůbec poprvé i na nejvlastnější část jeho tvorby z oblasti avantgardního rocku 4 v podání pro tento účel znovuvzkříšeného Pražského výběru. Mezi novinkami mají samozřejmě své zákonité místo skladby českých autorů. Zčásti sem konec konců patří i dílo zesnulého klasika české moderní hudby Aloise Háby, přestože letos uplyne už 110 let od jeho narození a 30 let od smrti. Živě je ovšem jeho dílo provozováno poskrovnu, zvláště jedná-li se třeba o skladby pro čtvrttónový klavír už kvůli tomu, že jeho jediný provozuschopný exemplář je dnes součástí nástrojové expozice Českého muzea hudby ve Žďáru nad Sázavou. Díky laskavému pochopení vedení muzea převezeme kvůli tomu tento unikátní nástroj na dva koncerty do Mozartea, kde ho kdysi firma Förster poprvé představila veřejnosti. Bezezbytku pojednali např. celé své vystoupení ze skladeb několika generací současných českých skladatelů Bambini di Praga. Během něho se dostane i na první provedení nového cyklu Jana Hanuše Hrst orlích per a posthumní premiéru Uspávanek Miloslava Ištvana, dedikovaných Bohumilu Kulínskému. Pro naše nejmenší posluchače je připravena také premiéra operní podoby slavného Poláčkova románu Bylo nás pět od Pavla Trojana v nastudování souboru Dětské opery Praha. Pozornost si jistě zaslouží i Luminarium, netradičně pojatý klarinetový koncert v Paříži žijícího mladého skladatele Kryštofa Mařatky, korespondující s vlnou současné world music. Jsou to vlastně navzájem propojené segmenty ozvěn etnické hudby všech kontinentů, maximálně využívající možností nástroje, na který bude hrát opravdový mistr klarinetu Michel Lethiec. A jsem-li už u klarinetu, nemohu nezmínit vystoupení Sharon Kam s Ludmilou Peterkovou, které sice takto pospolu uslyšíme poprvé v klasickém repertoáru v Kramářovi a Mendelssohnovi, ale zároveň si od tohoto námi inspirovaného spojení obou umělkyň slibujeme, padnou-li si přirozeně navzájem do noty, že by to nemuselo být zdaleka jenom jednorázové setkání. Letos jubilujícímu Liboru Peškovi se dostává zvláštní cti, že bude posledním dirigentem, který bude na závěr festivalu řídit Beethovenovu Devátou. Co ji nahradí v příštích ročnících? Domníváme se, že neméně slavnostní tečkou za festivalem může být hudba Antonína Dvořáka. Příští rok, kdy si celý kulturní svět bude připomínat 100. výročí skladatelova úmrtí, to bude shodou okolností Dvořákova Devátá. Rozhodně ale nechceme nahradit jednu svěrací kazajku jinou už proto, že šíře Dvořákovy tvorby nabízí takové množství reprezentativních děl různých oborů, o kterých jsme přesvědčeni, že mohou festival důstojně zakončit. A ještě doušku k tomu Beethovenovi: z programu festivalu určitě nezmizí, možná si dokonce tímto rozhodnutím uvolníme ruce pro širší a snad i soustavnější prezentaci jeho hudby. Ostatně v letošním ročníku zazní kromě Deváté jeho další čtyři symfonie, předehra Coriolan, velmi reprezentativně je zastoupen v klavírní řadě a nadto je katedrální koncert věnován Beethovenově vrcholnému dílu oratorního oboru Misse solemnis. Můžete na závěr prozradit některé z chystaných projektů pro příští ročníky? Ten příští bude pochopitelně ve znamení těch velkých jubileí klíčových osobností české a moravské hudby, z nichž už jsem zmínil dvořákovské výročí. Chystáme pro něho souborné provedení všech skladatelových symfonií, instrumentálních koncertů, reprezentativní výběr z komorní a písňové tvorby i velká oratorní díla Te Deum a Svatou Ludmilu. Analogicky k Janáčkovi zazní některé z těchto skladeb v provedení světových umělců a orchestrů. Obdobně si potom napřesrok chceme připomenout Josefa Suka a vůbec hudbu české meziválečné avantgardy. Máme ovšem i další plány, které jdou za rámec samotné náplně jednotlivých koncertů. Ve spolupráci s Nadací F. A. Urbánka chceme např. průběžně seznamovat festivalové publikum s našimi nejlepšími dětskými sbory včetně těch mimopražských. A jsem-li už u hudebního mládí coby potenciálního publika budoucnosti, hodláme už v příštím roce nastartovat řadu nočních recitálů světových interpretů. Myslíme si totiž, že cenově přijatelné koncerty za levné vstupné mohou v danou dobu přilákat právě tuto cílovou skupinu mladých lidí. Podobně chceme od roku 2005 dát prostor nastupující generaci domácích mladých interpretů v sérii nedělních matiné a také tady si od toho slibujeme, že je přijdou poslouchat i povzbudit jejich věkoví vrstevníci. připravila REDAKCE

5 FESTIVALY, KONCERTY Michael Tilson Thomas a orchestr ze San Franciska uvede na Pražském jaru další novinku od Johna Adamse letos připravilo premiéru Adamsovy opery Smrt Klinghoffera. Mezi jeho posledními díly jsou například klavírní koncert Century Rolls, Naive & Sentimental Music, jejíž dedikaci přijal dirigent Esa-Pekka Salonen, a kompozice nazvaná Guide to Strange Places. Adams také reagoval bezprostředně na teroristický útok proti New Yorku, a to Jako host letošního Pražského jara přijíždí v květnu do Čech poprvé Sanfranciský symfonický orchestr. V roce 2011 bude slavit sté jubileum. Směřuje k němu celé desetiletí už od předloňska. Jedním z hlavních projektů týkajících se výročí je smlouva tělesa se skladatelem Johnem Adamsem (1947), vůdčí osobností současné americké scény, patrně jedním z tamních nejhranějších i nejnahrávanějších autorů současnosti. Orchestr má u tohoto minimalisty objednána čtyři nová díla. Světová premiéra prvního z nich byla stanovena v koncertním sále v San Francisku na samý konec dubna a skladba je tedy zcela čerstvou součástí programu květnového evropského turné. Jedno z dalších dvou děl bude určeno pro Sanfranciský mládežnický orchestr. Čtvrté má být pak zaměřeno v rámci sté sezóny profesionálního tělesa přímo k oslavám výročí. Čerstvá novinka nese název My Father Knew Charles Ives (Můj otec znal Charlese Ivese). Je podle autora o jeho vlastním hudebním dětství, o době, kdy vyrůstal v malém městě v Nové Anglii a kdy byl již také vystaven Thoreauově, Emersonově a Ivesově hudbě. Každá ze tří vět má ivesovský titul první část s názvem Concord, to je vlastně Adamsovo stejnojmenné domovské město; část The Lake, to je jezero Winnipesaukee, u něhož skladatelův dědeček po čtyřicet let vlastnil tančírnu; a část s názvem The Mountain představuje u autora horu, kterou viděl za rodinným domem. Skladba je napsána pro Michaela Tilsona Thomase, který je Zleva John Adams a Michael Tilson Thomas, šéfdirigent Sanfranciského symfonického orchestru Foto archív mým přítelem a jako já obdivovatelem Charlese Ivese, uvedl skladatel. Kdo je John Adams? Narodil se ve státě Massachusetts, vystudoval Harvardskou univerzitu a usadil se v Kalifornii. Léta vyučoval a dirigoval na sanfranciské konzervatoři. V roce 1985 začal Adams spolupracovat s libretistkou Alice Goodmanovou a s režisérem Peterem Sellarsem. Výsledkem byly dvě slavné opery Nixon v Číně a v roce 1991 Smrt Klinghoffera. V roce 1995 následovala třetí I Was Looking At The Ceiling And Then I Saw The Sky na libreto June Jordanové. V roce 1994 Adams obdržel za Komorní symfonii cenu Royal Philharmonic Award a o rok později Grawemeyer Award za Houslový koncert z roku Ten Praha slyšela poprvé loni v podání Leily Josefoviczové. A připomeňme, že pražské Národní divadlo V popředí sanfranciská Opera, za níž je vidět část zdejší koncertní síně Foto archív téměř půlhodinovou skladbou On The Transmigration of Souls určenou pro orchestr, sbor a dětský sbor s předtočenými zvuky; texty jsou ze soupisů pohřešovaných osob, z internetu a z řady osobních artefaktů týkajících se událostí 11. září Premiéru obstarala loni na podzim Newyorská filharmonie s novým vedením Lorinem Maazelem. Od roku 1995 téměř všechny jeho skladby natáčela společnost Nonesuch. Vzešel z toho pak desetideskový komplet The John Adams Earbox. Londýnské kulturní centrum Barbican a BBC uspořádaly loni v zimě festival z Adamsovy hudby. Podobná akce se letos na jaře koná v Lincolnově centru v New Yorku a za rok má být v Rotterdamu. Letos Adams vystřídal Pierra Bouleze jako rezidenčního skladatele v Carnegie Hall. Součástí těchto aktivit je i dramaturgické působení v nové menší koncertní síni Zankel Hall. Adams také pokračuje v dirigentské dráze. Objevuje se zdaleka ne pouze jako interpret vlastní hudby 5

6 FESTIVALY, KONCERTY u největších amerických a světových orchestrů. Uvádí hudbu od Debussyho, Ravela a Stravinského přes Ivese, Reicha a Glasse po Zappu a Ellingtona. John Adams, který se postupně stal nejuznávanějším skladatelem koncertní hudby v USA, byl od roku 1979 u Sanfranciského symfonického orchestru poradcem pro soudobou hudbu a posléze rezidenčním skladatelem takový model mimochodem přejaly později mnohé další orchestry. Tuto pozici zastával do roku Právě v těch letech šla jeho mezinárodní pověst díky dílům jako Harmonium a Harmonielehre oběma objednanými od San Francisco Symphony značně vzhůru. V 80. letech Adams napsal řadu děl, z nichž některé těleso hrálo jako první a jako první natáčelo například Common Tones in Simple Time, Grand Pianola Music, The Chairman Dances nebo Short Ride in a Fast Machine a El Niño. Bylo to celkem sedm světových nebo amerických premiér. Úspěch jeho děl znamenal velkou pomoc pro povzbuzení revoluce v symfonické hudbě, pokračující dodnes. Úzký dlouhodobý vztah s Johnem Adamsem považuje Brent Assink, ředitel San Francisco Symphony, za jedno z velkých požehnání pro instituci. Kontakty sahají do konce 70. let a jsou tak intenzivní možná i proto, že Adams už dlouho žije se svou ženou a dvěma dětmi nedaleko v Berkeley, ve stejném regionu Kalifornie nazývaném Bay Area na východním břehu Sanfranciského zálivu, tedy jen přes vodu od velkoměsta. Dohodu uzavřeli nyní dvacet let po slavné premiéře Adamsovy skladby Harmonium. Ta byla prvním kompozičním výsledkem tehdejšího statutu autora jako rezidenčního skladatele Sanfranciského symfonického orchestru. Partnerství se prohloubilo víc, než kdo čekal, a trvá déle, než se zřejmě kdysi tušilo. Orchestr byl u toho, když se Adamsovo jméno dostávalo do světa. Podle šéfdirigenta Michaela Tilsona Thomase je zároveň Adamsovo působení neoddělitelnou součástí historie orchestru. Autor sám si spojení pochvaluje také a tvrdí, že těleso má pro jeho hudbu pochopení a že sám ji vlastně píše jakoby přímo pro jeho členy. Je to taková příležitost, o jaké skladatelé sní, říká. A o šéfdirigentovi premiérujícím nyní jeho nové opusy se Adams vyjadřuje s nejvyšším uznáním: Jeho příchod do Bay Area a rozhodnutí strávit v San 6 Francisku nejlepší léta života byly jednou z nejpodstatnějších kulturních událostí ve zdejší historii. Je to pro mne i pro ostatní zde osobní štěstí. PETR VEBER Dvakrát Česká filharmonie Yvona Škvárová Sommerova Vokální symfonie s Ondřejem Kukalem Jsou díla, která zanechají publikum chladným či o své stálé místo na výsluní posluchačské přízně bojují mnoho desítek a leckdy i stovek let. Pak jsou však díla, která si k srdcím milovníků hudby najdou cestu od svého prvního uvedení a znovu a znovu jsou přijímána s velkým a nadšeným ohlasem. Jejich zařazení do programů, provázené však i zostřeným kritickým posuzováním interpretačního výsledku, bývá zárukou vyprodaného sálu a pokaždé se rovněž nese ve znamení jakési větší slavnostnosti. K těmto posluchači vyvoleným patřily i oba opusy, (byť dobu jejich vzniku dělí téměř 150 let), zařazené na abonentní koncerty České filharmonie 20. a Do posledního místečka zaplněná Dvořákova síň totiž dychtivě očekávala provedení dvojice trvalých konstant orchestrálního repertoáru, Symfonie č. 7 A dur op. 92 Ludwiga van Beethovena a dnes již v podstatě kultovní Vokální symfonie pro mezzosoprán, recitátora, smíšený sbor a orchestr Vladimíra Sommera, od jejíž premiéry uplynulo letos v březnu již přesně 40 let. V podání České filharmonie (řízené tehdy ještě Václavem Neumannem), Marty Beňačkové, Luďka Munzara a Pražského filharmonického sboru u nás zazněla naposledy v roce Obě díla Sommerovu Vokálku poprvé nastudoval Ondřej Kukal, považovaný dnes za jednu z nejvýraznějších a nejvšestrannějších osobností (působí rovněž jako houslista a skladatel) mladé umělecké generace. A že se svého úkolu zhostil s maximálním nasazením, o tom nebylo , kdy jsem koncert navštívila, nejmenších pochyb. Beethovenovu Sedmou pojal Ondřej Kukal veskrze optimisticky a s obrovskou vitalitou. Od první věty s poměrně rozsáhlým pomalým úvodem Poco sostenuto, v němž si v pozvolné gradaci připravoval celkovou jásavou náladu následují- Foto Zdeněk Chrapek cího sonátového Vivace, se přenesl k detailně a velmi noblesně propracovaným variacím zasněného Allegretta i svižnému pětidílnému Scherzu (Presto), po němž symfonii uzavřel ve strhujícím tempu provedeným, roztančeným Finale. Allegro con brio. Po přestávce zařazená Vokální symfonie Vladimíra Sommera nás z radostné nálady první části koncertu přenesla do zcela odlišného světa tří sugestivních hudebních obrazů, vycházejících z reflexivní básnické prózy Franze Kafky V noci, fantasmagorického příběhu Raskolnikova snu z 5. kapitoly Dostojevského románu Zločin a trest a exaltovaně lyrické, v celkovém vyznění pesimistické básně Césara Pavéseho Přijde smrt a bude mít tvé oči. Za výborné spolupráce mezzosopranistky Yvony Škvárové (obzvláště v impresivně a naprosto spolehlivě intonačně provedené náročné větě třetí), recitátora Otakara Brouska, Pražského filharmonického sboru a České filharmonie, se Ondřejovi Kukalovi podařilo vystavět vskutku plastické monumentální dílo, v němž si pohrál s každou frází, s každým detailem

7 FESTIVALY, KONCERTY (skvěle tak vyzněla zejména passacagliová věta první). Ve zvláště strhující větě druhé se díky opravdu pozvolnému narůstání zvukové masy dobře vyrovnal i s poněkud problematickou částí její největší gradace ve fortissimu, kde hlas recitátora ve shluku obrovského přívalu orchestrálního a sborového zvuku často zaniká. Výraznou měrou k této proporcionalitě přispěl samozřejmě i zkušený Otakar Brousek, který se dokonce v roli recitátora účastnil vedle Věry Soukupové i památné premiéry s orchestrem FOK a Václavem Neumannem v roce 1963! A stejně jako před 40ti lety i tentokrát zanechalo dílo mocný účinek: po zaznění posledního tónu by několik dlouhých vteřin bylo slyšet spadnout i špendlík a potom se sál rozburácel neutišitelným aplausem. A není divu. Vokální symfonie dodnes představuje jedno z nejlepších českých symfonických děl 2. poloviny 20. století, jehož literární podklad ani v této době neztratil nic ze své aktuálnosti a až přízračné sugestivity. HANA JAROLÍMKOVÁ Ondřej Kukal Foto Zdeněk Chrapek Havelka, Weber a Vaughan Williams s Osmo Vänskä Vrcholná symfonická skladba Svatopluka Havelky Pocta Hieronymu Boschovi vznikla pro Českou filharmonii na osobní objednávku Václava Neumanna. Když začátkem 70. let nahrával pro LP Pantonu skladatelovu Pěnu, zalíbila se mu jeho Kateřina Váchová a Osmo Vänskä hudba do té míry, že jej okamžitě požádal o další dílo. Svatopluk Havelka po několika měsících dokončil tuto symfonickou fantazii, inspirovanou bizarními vizemi a symbolikou středověkého malíře, ale souznící i s tehdejší českou současností, s atmosférou tzv. normalizace: to je s dobou postihů a nejistot, jakým byli vystaveni především přímočaří a vnitřně svobodní intelektuálové a v tomto rámci i Svatopluk Havelka. Je to dílo vzrušující hudební invence s důrazem na témbrovou vynalézavost a fantazijní charakterističnost a také velkolepá hudební stavba. Tu při svých interpretacích znamenitě zdůrazňoval Václav Neumann i další dirigenti. Adekvátně ji vyjádřil i hostující finský dirigent střední generace Osmo Vänskä pojetím al fresco, sledujícím víc celkovou linii než detaily,. Této Foto Zdeněk Chrapek stránce interpretace dala dílu co jeho jest i Česká filharmonie. Horší to bylo se souhrou a intonací v krajních polohách nástrojů. Tam nepochybně chyběla ke špičkovému vypracování potřebná zkoušková příprava. Koncertantní skladbou měl být původně Duett-Concertino pro klarinet, fagot, harfu a smyčce Richarda Strausse. Z ohlášených sólistů však odřekl veřejnosti ani abonentům nebylo ohlášeno proč vedoucí fagotové skupiny České filharmonie František Herman. A tak nezbylo, než aby klarinetistka Kateřina Váchová, vítězka loňské interpretační soutěže Pražského jara ve svém oboru, hrála jiné koncertantní dílo. Zvolila Carla Marii von Webera vrcholně obtížný a efektní Koncert f moll pro klarinet a orchestr. Zahrála jej na úrovni své pověsti: s velkolepou riskantně rychlou virtuózní technikou a nádherným tónem zejména v kantilénách vedlejšího tématu první a celé druhé věty. Líbezný témbr, barevně nelomený ani až na samých hranicích nejvyšší polohy nástroje, byl jedinečným zážitkem. I virtuózní perlivé girlandy figur a akordických rozkladů byly nádherně vyrovnané. Sledoval jsem čtvrteční koncert : na tom bylo výpadků či zakolísání skutečně minimum. Symfonie č. 6 e moll anglického pozdního romantika začátku i dalšího pokračování 20. století Ralpha Vaugha- 7

8 FESTIVALY, KONCERTY na Williamse je zajímavá, i když jako reprezentativní vzorek skladatelovy tvorby vysvětluje, proč jeho hudbu slýcháme jen málokdy. Nejzávažnějším problémem je zvukové vybavení hudby, instrumentace. Velké plochy první a třetí věty a také vrcholné bloky věty druhé jsou i při dost jednoduché kompoziční faktuře instrumentovány tak, že stále hrají všechny nástroje, dlouhé desítky vteřin ba celé minuty se tu vinou linie a souzvukové proudy obsazené plnými smyčci, dřevy a často i některými žesti. Výsledkem je šedivě tlustý, nebarvitý zvuk. Doslova jako úleva mezi tím působí nějaký ten kontrast bloků, třeba vystřídání smyčců a dřev. Jen tišší místa jsou založena na individualizovaných témbrech, v souvislosti s oním tesklivým a smutečním výrazem jsou působivá zejména sóla anglického rohu a saxofonu, vícehlas lesních rohů s doprovodem smyčců a harfy aj. Ona barevně přehuštěná instrumentace (když smícháte všechny základní barvy, také dostanete nepůvabné špinavě šedavé či hnědavé odstíny) může snad působit trochu lépe, když se linie v různých nástrojích přesně kryjí, když je hrají velmi disciplinované orchestry. Za stavu dnešní malé kázně a malé vůle k přípravě výkonů na špičkové úrovni v České filharmonii (třeba i mezi lukrativnějšími kšefty, jako bylo nahrávání hudby k filmovému westernu, o jaké jsme před několika dny četli v tisku, kdy na umění už nezbývá čas ani energie), právě taková místa dopadala nevalně: hybnější linie se často rozplývaly do tvarově rozplizlých šedivých skvrn, akcentované akordy oslabovala nestejnost nástupů. Sólové výkony tu ovšem byly osvědčeně znamenité, zejména zmiňovaná sóla saxofonu, anglického rohu a dále také zejména hoboje a klarinetu, závažné nedostatky však byly slyšet (spíš však v Havelkovi, než v symfonii) na exponovaných místech partu I. lesního rohu. JAROSLAV SMOLKA Dva barevné skvosty a uštvaný Beethoven v orchestru FOK Nejprve je třeba pochválit dramaturgii, konkrétně Lukáše Matouška, za výtečně sestavený program. Na koncertě mladých 8 symfoniků se mu podařilo vystavět celek ze skladeb velmi kontrastních, a přece v zajímavé souvislosti. Vedle notoricky známé Beethovenovy Páté symfonie zaznělo zřídka uváděné dílo u nás méně známého francouzského romantika Felixe-Alexandre Guilmanta ( ), Symfonie d moll č. 1 op.42a, verze pro varhany a orchestr, a Koncert pro bicí, varhany a orchestr dechových nástrojů významné soudobé české skladatelky Ivany Loudové. Všechny tři komposice přitom spojuje jistá lapidárnost a výrazová jednoznačnost, takže úspěch u publika je takřka předurčen. K nechtěnému půvabu dramaturgické linie přispěla i skutečnost, že práce F. A. Guilmanta a I. Loudové vznikly přesně v odstupu 100 let (1874/ 1974) a že v den koncertu tomu bylo právě 166 let, co se F. A. Guilmant narodil. Sólového partu v Koncertu a v Symfonii se výborně zhostil polský varhaník Waclaw Golonka, který navzdory nezáviděníhodným problémům s varhanním strojem (samovolně pískající tóny při spuštění motoru nesvědčí o dostatečné každodenní péči o mimořádně vzácný a nedávno skvěle restaurovaný nástroj) prokázal smysl pro specifickou barevnost interpretovaných děl a volbou temp i pro jasný přehled o jejich struktuře. Není divu, že právě za nejlepší interpretaci varhanního romantického koncertu s orchestrem obdržel na soutěži v Pretorii zvláštní cenu. Snad jen poslední věta Toccata Guilmantovy Symfonie by unesla pomalejší tempo či zřetelnější artikulaci, v akustice Smetanovy síně se virtuosní běhy ve varhanním partu poněkud setřely. Také Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK prokázal v první polovině večera své kvality. V Koncertu I. Loudové obdivuhodně působily barevné kombinace hlubokých dřev a žesťů, lahodné, blanitě znějící tympány i lehké vibrace ve vyšších dřevěných nástrojích. Její témbrově neobyčejně vynalézavé komposici nezůstali hráči nic dlužni, jak v mohutných gradačních vlnách, tak v úžasně barevném využití celého spektra možností, od dramatických akcentů přes krásně klenuté oblouky elegantních žesťů až k závěrečné prázdné kvintě, nad níž se jako duha vznášela alikvotní tercie, tyto až hmatově barevné pocity evokovaly takřka starozákonní biblické obrazy. V Guilmantově Symfonii dostaly obdobnou příležitost smyčce a rovněž jí využily beze zbytku. V 1.větě se orchestr zaskvěl vyzpíváním širokých melodických linií (příkladný rozhovor houslí a violoncell), ve 2.větě vzdušným, ba éterickým tónem pianissimo ve dřevech a primech, jenž kolem objektivisticky vyznívajícího chladného rejstříku varhan rozvěsil snový opar v nádherném kontrastu při absenci jakéhokoli nadbytečného sentimentu, ve 3. větě pak se smyslem pro míru i v líbivém pathosu, věcností, rytmickou přesností a noblesní kantilénou (krásné žestě). Velkou zásluhu je tu třeba přičíst dirigentovi večera mladému finskému houslistovi a koncertnímu mistru v komorním orchestru Avanti! a v Symfonickém orchestru Švédského rozhlasu Johnovi Storgardsovi. Dobrá znalost interpretovaných děl, smysl pro zvukové i tempové proporce i čitelné gesto mu umožnily vést celý aparát vkusně a s jistotou. Šokující proměna především dirigenta Storgardse nastala po přestávce. Nesmyslně rychlá tempa, která se dnes ve shodě se všeobecným trendem volí u Beethovenových symfonií, pohřbila slavnou Osudovou dokonale. Koncertní síň se transformovala v dostihovou dráhu. Zběsilá rychlost pro rychlost pohltila zvuk a barvu, rozkolísala ladění a setřela veškerou artikulaci, ač se o ni hráči poctivě snažili. Některé nástroje (kontrabas, lesní roh) v tomto tempu na některých tónech nelze vůbec rozeznít. To není výtka, to je potvrzený a ověřený fakt. Co mělo znít naléhavě, vyznělo úderně, co má být dramatické, stalo se akčním, z hudby štvanice. Nevím, čím se Beethoven provinil, že jeho dílo, tak rytmicky bohaté, tak vynalézavé ve vedení hlasů a v motivicko- -tematickém zpracování, musí snášet tuto všeobecnou módu brutální interpretace. Snad je to dostupností velikého množství uměle dotvářených digitálních nahrávek, že dirigenti dnes v závodech o nejrychlejší provedení propadnou zcela iracionálně virtuální realitě, v naprosté ignoranci vůči možnostem a velikosti orchestru, vůči akustickým podmínkám sálu, a tudíž i vůči vnímatelnosti u posluchače. Doufejme, že poctivá snaha o restauraci staré hudby, jež rozkryla v posledních desetiletích neuvěřitelné pohybové, artikulační a barevné kvality hudební tvorby kolem roku 1700, zasáhne časem i pozdní klasicismus a romantismus. Je to záležitost nejen umělecká, nýbrž i mravní, vyžaduje totiž pokoru a úctu k realitě. BORIS KOBRLE

9 ZADÁNO PRO PŘÍBRAM XXXV. Hudební festival Antonína Dvořáka 2003 Hudební festival Antonína Dvořáka pořádaný městem Příbram se v letošním roce pyšní již pětatřicetiletou tradicí. Během této doby se zařadil mezi kulturní akce vysoké úrovně a vybudoval si v místech ko- nání nezanedbatelné postavení květnového hudebního svátku. Festival bude probíhat ve dnech v Příbrami i nejbližším okolí. Koncerty situujeme do netypických, avšak atraktivních prostor: do Zámečku-Ernestina, Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké, basiliky na Svaté Hoře nebo do kostela sv. Jakuba. Posluchače opět vylákáme do zámku v Hluboši, ale i na náměstí T. G. Masaryka v Příbrami. Při organizaci letošního, výročního ročníku, jsme se snažili otevřít brány festivalu ještě více dokořán. Celý festival zahájí Komorní smíšený sbor Dr. Vladimíra Vepřeka a houslové Duo ECO. Tento koncert bude věnován zesnulému PhDr. Vladimíru Vepřekovi, pod jehož vedením získal festival vysokou mezinárodní úroveň. Poté bude následovat řada 11 koncertů, které byly vybírány tak, aby byl celý festival interpretačně vyvážený a uspokojil nejširší škálu posluchačů. Na festivalu vystoupí např. Jitka Čechová, se svým klavírním recitálem, Wallingerovo kvarteto, Komorní duo, Pražská komorní filharmo- nie a řada dalších. Nově jsme zařadili koncert pro základní a střední školy v podání Ensemble Martinů, a také promenádní koncert Vojenské hudby ministerstva obrany, který jsme situovali na náměstí T. G. Masaryka v Příbrami. Slavnostní tečkou za celým festivalem bude odpolední koncert Vojenské hudby ministerstva obrany se sólisty, který bude v parku Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké. Pevně věřím, že si posluchači vyberou z pestré programové palety koncertů a budou odcházet spokojeni a plni krásných zážitků. Závěrem mi dovolte popřát posluchačům dobrý výběr a příjemný poslech. VĚRA ALBRECHTOVÁ, předsedkyně festivalového výboru Pátek v 18,00 hod. Zámeček Ernestinum Slavnostní zahájení Soubor svatohorských trubačů (um. vedoucí Josef Mestl) Úvodní slovo Komorní smíšený sbor Dr. Vladimíra Vepřeka (A. Dvořák: V přírodě, L. Janáček) sbormistr: Pavel Šmolík Duo ECO (A. Vivaldi, R. M. Gliére, M. Spisak, J. Foltýn, J. Teml), Eva Franců, Pavla Franců housle (vstupné 60, Kč) Neděle v 19,00 hod. Divadlo Příbram Orchestr a Sbor Divadla J. K. Tyla Plzeň (C. M. von Weber, R. Schumann, L. Janáček) sólisté: Petr Strnad tenor, Renata Ardaševová klavír, sbormistr: Zdeněk Vimr, dirigent: Pavel Šnajdr (vstupné 110,, 90,, 60, Kč) Úterý v 10,00 hod. Divadlo Příbram (pro žáky základních a středních škol) Ensemble Martinů v koncertu Tance v hudbě (W. A. Mozart, A. Dvořák, Z. Lukáš, A. Piazzolla), M. Matějka flétna, D. Wiesner klavír, R. Preislerová housle, B. Zajmi violoncello (vstupné 20, Kč) Úterý v 19,00 hod. Zámeček Ernestinum Ensemble Martinů (Mozart na Bertramce koncert z poezie J. Seiferta zaměřený na krásy Prahy a Čech), G. Vránová recitace, M. Matějka flétna, D. Wiesner klavír, R. Preislerová housle, B. Zajmi violoncello (vstupné 80, Kč) Pátek v 19,00 hod. Památník Antonína Dvořáka Vysoká Jitka Čechová klavírní recitál (L. v. Beethoven, L. Janáček, B. Smetana) (vstupné 100, Kč) Sobota v 19,00 hod Zámek Hluboš Wallingerovo kvarteto (A. Dvořák: Cypřiše, J. Brahms, L. Janáček), P. Wallinger první housle, J. Vašta druhé housle, M. Kovář viola, J. Škrdlík violoncello, P. Bušek klarinet (vstupné 100, Kč) Úterý v 19,00 hod. Zámeček Ernestinum Komorní duo (B. Martinů, Z. Fibich, A. Dvořák, A. Malcolm, J. Brahms), R. Pacourek klarinet, K. Prokop klavír (vstupné 80, Kč) Čtvrtek v 19,00 hod. Divadlo Příbram Mazel Tow (Všechno nejlepší!) (Vladimír Wimmer komorní autorský hudební projekt), A. Bárta varhany, J. Hurník housle, R. Fojtíček saxofon, J. Mikušek cimbál, T. Víšek klavír, P. Hrda housle, P. Zajíčková hoboj, Z. Šolcová harfa, J. Němec klarinet, O. Suldovský kontrabas, Saxofonový kvartet Bohemia, Penguin Quartet, Pražský kytarový kvartet (vstupné 110,, 90,, 60, Kč) Neděle v 17,00 hod. Kostel sv. Jakuba (náměstí T. G. Masaryka) Pražská komorní filharmonie, Pražští pěvci (W. A. Mozart, A. Dvořák: Biblické písně, L. v. Beethoven), sólisté: E. Toperczerová soprán, J. Maxová alt, V. Doležal tenor, A. Hendrych bas, sbormistr: Stanislav Mistr dirigent: Jaroslav Vodňanský (vstupné 100, Kč) Úterý v 19,00 hod. Svatá Hora LYRA DA CAMERA (Mistři českého baroka a klasicizmu) J. Rosická soprán, J. Navrátilová cembalo, J. Sadílek trubka, B. Zajmi violoncello (vstupné 80, Kč) Pátek v 19,00 hod. Památník Antonína Dvořáka Vysoká Písňový večer (A. Dvořák: Svatební košile, árie z opery Rusalka, ), Michaela Havlíčková soprán Adéla Ludvíčková klavír, Leo Marian Vodička tenor, František Preisler jr. klavír (vstupné 100, Kč) Sobota Slavnostní zakončení festivalu 10,00 hod. náměstí T. G. Masaryka Vojenská hudba Ministerstva obrany ČR 14,30 hod. Uctění památky gen. Kholla u památníku Vysoká 16,00 hod. Zámecký park ve Vysoké u Příbrami Vojenská hudba Ministerstva obrany ČR s Leonou Machálkovou a napr. Alešem Brisceinem (vstupné zdarma) (za nepříznivého počasí se koncert uskuteční v Divadle Příbram od 17,00 hod.) * autobus: na koncert v Hluboši: odjezd v 18,00 hod. * Změna programu vyhrazena Prodej vstupenek: Divadlo Příbram, tel na koncert ve Vysoké: odjezd v 13,45 hod. ** * od Domu kultury, další zastávka Jiráskovi sady ** z Jiráskových sadů, další zastávka Dům kultury 9

10 FESTIVALY, KONCERTY Ač byly do programu šestého abonentního koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu (12. 3.) zařazeny jen dvě skladby, protáhla se hrací doba až na dvě a čtvrt hodiny hrubého času, takže se končilo ve tři čtvrti na deset. Dílem se o to postaral křest nového kompaktního disku, na kterém Jan Simon a SOČR s dirigentem Vladimírem Válkem hrají Griegův a Rachmaninovův koncert; Brahmsův II. klavírní koncert B dur a Korsakovova suita Šeherezáda 10 Petr Altrichter a Jan Simon se SOČRem Uvolnění po koncertě: zleva Jan Simon v objetí Petra Altrichtra Foto Zdeněk Chrapek ovšem zabraly hodně času (cca 35 a 45 minut). Svůj díl zdržení vnesli patrně do programu i oba hlavní interpreti: dirigent Petr Altrichter vyhověl pianistovi Janu Simonovi ve volbě poměrně volnějších temp všude tam, kde Brahms právě nepředpisuje Allegro. I jinak měl jejich společný výkon sympatický znak vyrovnaného vzájemného porozumění. Altrichter se pečlivě staral o přesnost orchestrálních partií (obdivuhodné byly například skutečně jednotné nástupy Pátý abonentní koncert Pražské komorní filharmonie ( ve Dvořákově síni) lákal jak účastí tří zahraničních sólistů, tak prvním provedením Dvojkoncertu pro violoncello, klavír a orchestr Jiřího Gemrota. Svým způsobem atraktivní, protože nezvyklá, je v této skladbě už volba sólových nástrojů: kombinace violoncello klavír je tu patrně užita vůbec poprvé. Gemrotovy skladby přinášely až dosud vždy elementární invenční hodnoty; tak tomu bylo i tentokrát. Příčina, proč dílo jednoznačně nepřesvědčilo, spočívá zdá se mi především ve formální nevyrovnanosti rozlehlé kompozice. Uvnitř skladby, která podle textu v tištěném programu údajně využívá třídílného schematu, najdeme, pravda, řadu pozoruhodných, až marnotratně rozdávaných nápadů; oba sólové party přinášejí melodicky krásné partie; ve slohovém smyslu má hudební řeč Gemrotovy skladby jednotný profil. Celkové vyznění kompozice však působí takřka jako tříšť, nesjednocená pevnou autorskou kázní, jako hra s tóny, která není ničím ohraničena, jako maličko provokativní pokus ukázat posluchači, co všechno skladatel s tónovým materiálem dřevěných dechů v prvé větě!), Simon dosáhl vyrovnání mezi uvolněnou, bez sebemenšího náznaku křečovitosti zvládanou virtuózní technikou a potřebnou rytmickou pregnantností. Vyvážený byl i silový vztah mezi orchestrem a pianistou: proud hudby plynul v souladu. To ovšem do jisté míry oslabilo vnitřní dynamismus, který je v díle uložen; poslech byl tak spíše příjemným nežli bůhvíjak vzrušujícím zážitkem. Zjednodušeně by se snad dalo říci, že to byl hodně zromantizovaný Brahms Vzrušení nabídl Altrichter publiku ve Dvořákově síni až po přestávce: jeho pojetí Korsakovova díla je až živelně spontánní, preferuje zvukovou masivnost v ostrých kontrastech s lyrickou něhou Šeherezádiných houslových epizod a získává posluchače obdivuhodně silným, fyzicky a pohybově náročným manuálním dirigováním. Výsledek je přesvědčivý: Altrichtrovi se daří orchestr strhnout k zaujatému a přitom technicky přesnému výkonu. Houslová sóla hrál koncertní mistr Vlastimil Kobrle po technické a intonační stránce spolehlivě; kupodivu mě však víc oslovil výkon jeho kolegy, violoncellisty Pavla Ludvíka snad proto, že byl o poznání uvolněnější a emocionálně naléhavější. O výkonu hráčů dřevěných dechů už byla řeč; poklonu zaslouží i spolehlivý výkon hráčů bicích nástrojů, mezi nimiž se skromností sobě vlastní zasedl k trianglu i šéf skupiny v České filharmonii Václav Mazáček Obecenstvo, jež prakticky do posledního místečka zaplnilo sál, přijalo obě díla vděčně a uznale: Korsakovova suita je zřejmě stále silným magnetem. PETAR ZAPLETAL Premiéra Gemrotova Dvojkoncertu s PKF dovede udělat, jak vyspělá je jeho kompoziční technika. K tomu ovšem potřebuje větší plochu; v posluchači však evokuje jen dojem přílišné délky skladby Tento handicap do jisté míry vynahradili oba sólisté violoncellista Jeremy Findlay a pianistka Elena Braslawsky podali znamenité výkony a vložili do svých partů oddanou snahu vyhovět autorovu záměru. Vystoupení šestadvacetiletého trumpetisty ruského původu Sergeje Nakarjakova, jehož křehký zjev působí na pódiu ještě mladistvěji, předcházela lesklá

11 FESTIVALY, KONCERTY Tomáš Hanus (druhý zprava) nastudoval s Pražskou komorní filharmonií Dvojkoncert pro violoncello, klavír a orchestr Jiřího Gemrota (vpravo). Sólisty byli (zleva) Elena Braslavsky (klavír) a Jeremy Findlay (violoncello). Foto Zdeněk Chrapek pověst skvělého virtuóza. Mozartův (původně fagotový) Koncert K. 191 zahrál Nakarjakov krásným tónem a s vyrovnanou technickou jistotou; bravurní ovládání nástroje ovšem ukázal až v přídavku, jímž byla k obecnému překvapení úprava Dinicuovy skladby Hora staccato, hraná s orchestrálním doprovodem v tempech tak závratných, až bylo stěží možné uvěřit, že jde opravdu o trubku. Oba doprovody (u Gemrotova Dvojkoncertu jde ovšem v orchestrální složce o mnohem víc než jen o pouhý doprovod) odvedla Pražská komorní filharmonie pod taktovkou Tomáše Hanuse spolehlivě. Samostatnou příležitost měla ve skladbách, jimiž sólistické výkony zarámovala: ve Wagnerově Siegfriedově idyle a v provedení Rýnské symfonie Roberta Schumanna. Hanus v obou případech prokázal, že se už vymaňuje z poněkud napodobivého vlivu svého učitele prof. Jiřího Bělohlávka a dospívá jak v pohybové, tak v obsahové složce svých výkonů k osobitosti. PETAR ZAPLETAL Jaroslava Pěchočová absolvovala Prokofjevem Zvukově dráždivý i roztomile poetický Prokofjevův 3. klavírní koncert zjevně pianistky přitahuje. V roce 2000 s ním v Sále Martinů absolvovala Markéta Janáčková a 3. března tr. zazněl ve stejných prostorách v podání další studentky HAMU, šestadvacetileté Jaroslavy Pěchočové. Poznamenejme, že o dosavadních úspěších této mladé adeptky klavírního umění ze třídy prof. Ivana Moravce se posluchači už leccos doslechli, proto bylo vystoupení Pěchočové v cyklu Ti nejlepší očekáváno s nápadným zájmem. Prokofjevovým koncertem, jenž zazněl ve spolupráci s Filharmonií Hradec Králové, řízené Jakubem Hrůšou, Pěchočová žila. Nikoli razancí, ale detailním pointováním každé fráze a až posedlým prožíváním každého vtipného obratu dosahovala toho, že byla prakticky pořád slyšet, což není v tomto stísněném sále v sousedství velkého orchestru vůbec snadné. Hned první vtipně kontrapunktující takty svého partu hrála báječně v rytmu a trefně neoklasicistním zvuku. V akordickém tématu roztomile vychutnávala dráždivost synkopovaných vpádů, mocně rozkročenými úhozy akordů se podivuhodně přesně strefovala do šestnáctinových běhů orchestru a rozkošně si dovedla pohrát i s groteskním tématem vedlejším. Tolik několik vybraných momentů z úvodu. Za důležitější bych považoval to, jak spontánně se na svůj věk uměla (a to nejen v této větě) Prokofjevovou duchaplně imitační a kouzelně kolorující množinou hlasů sama (zvukově i pohybově) inspirovat (viz fascinující kaskády triol). Akordický úvod 1. variace 2. věty pod permanentním muzikantským tlakem možná trochu vyumělkovala, až znejasnila, ale od prvního šestnáctinového pohybu už opět jiskřila vtipem (viz choulostivě synkopované osminky v dvanáctiosminovém Allegru moderato 3. variace). Snad jen v oné oslnivě rytmické páté variaci (Allegro giusto), jež vklouzává do synchronizovaného pohybu sólového nástroje s celým orchestrem, ubrala něco na zřetelnosti (jako by ji zde dirigent tempově trochu hnal). I v krkolomném partu finále, k němuž přistoupil orchestr se správnou tempovou nadsázkou, nám demonstrovala, co to je pravý prokofjevovský výraz a zvukovost k nezapomenutelným okamžikům tu patřila jak ona zdravě rachmaninovsky okouzlená plástev všeobjímajícího melosu, tak ono geniálně instrumentované místo, v němž jsou pleskavé a extrémně vysoké diskanty klavíru ještě obarvovány unisonem hoboje a flétny. O rychlém dirigentském nástupu studenta 4. ročníku HAMU Jakuba Hrůšy jsem už několikrát psal. I tentokrát dokázal Hrůša vtisknout hraným skladbám přesvědčivý tempový i dynamický plán. Jednoznačným, nyní už i spontánně uvolněným gestem navíc prokazoval, že už má v tomto směru skutečně pozoruhodný nadhled a že se dovede za svou představou energicky brát. V kompoziční novince v podobě premiérově uváděného symfonického scherza Bergameska (místy chytlavého, a v celkovém pohledu až příliš řídce kompozičně propracovaného) neměl v dřívějších interpretacích žádnou oporu, a přesto se mu podařilo skladbu vypointovat. Nápadnou jiskru vtiskl Prokofjevovu koncertu a s překvapivým gradačním tlakem i rozmyslem se zhostil (až na trochu vyumělkovaná místa v 2. větě) i velkolepé Franckovy Symfonie d moll. Samotná 11

12 FESTIVALY, KONCERTY zvuková výslednice ovšem za pohybovou a dynamickou stránkou interpretace výrazně pokulhávala (a to, i když vezmeme v úvahu akustický handicap sálu). Ne, že by hradecký orchestr, evidentně vycházející mladému dirigentu vstříc, na interpretovaná díla nějak nestačil nebo že by nám nedovedl připravit hezké momenty, ale ve směru kultivovanosti velkých plén (zvláště těch žesťových) by na sobě měli hosté opravdu více pracovat. MILOŠ POKORA ČKO v kostele sv. Šimona a Judy Štěstí přeje připravenému, v tomto případě štěstí uprostřed smůly. Dvojí handicap postavil totiž Janu Vlachovou, koncertního mistra ČKO, do nezáviděníhodné situace. Následky velké vody znemožnily uspořádat abonentní koncert v původně plánovaném prostoru Kláštera sv. Anežky a přidělily tělesu akustický limit barokního kostela sv. Šimona a Judy. A náhlé onemocnění dirigenta Ondřeje Kukala těsně před koncertem si vynutilo podstatné zásahy do programu. Respighiho a Brittena nahradili Mozart (Adagio a fuga c moll, K 546) a Janáček (Suita). Pouze úvodní skladba, konkrétně Mozartova fuga, byla trochu poznamenána počáteční nervozitou (místy nevyrovnané tempo). Závěrečný Janáček měl již všechny parametry dobrého provedení, hlubokou koncentraci i brilantní švih, splývavé legato a naléhavý zvuk smyčcového plena i vzdušné, křišťálově průhledné plochy, půvab secesní miniatury i dravost začínajícího radikálního folkloristy, to vše zceleno do kultivované, plně stylizované podoby. Orchestru se zjevně daří zachovávat a rozvíjet ideál svých vzorů, Václava Talicha a Josefa Vlacha, to je využívat nenahraditelných zvukových kvalit poměrně velkého smyčcového plena a zároveň si udržet lehkost a brilanci typickou spíše pro malé komorní obsazení. Dociluje toho především pečlivým propracováním artikulačních detailů a technickou zdatností, jejíž pěstování vyžaduje nepochybně pořádnou dávku obětavosti a píle. Chválit sólistku večera Ludmilu Peterkovou znamená nosit dříví do lesa. Lída Peterková předvedla svoje umění tentokrát ve Stamicově koncertu B dur a v díle současného skladatele, dirigenta a houslisty Ondřeje Kukala, který jej nazval Clarinettino, concertino pro klarinet a smyčce, op. 11. Foto Petr Horník I ve Stamicově Koncertu B dur předvedla své nejlepší kvality, dokonalý přehled o formě (hlava tématu sedí pevně, kde má) a lehkou koloraturu v bězích, umění hrát jednoduchou melodii přirozeně jednoduše a smysl pro míru: zatímco v kadenci 1.věty se zaskvěla jako velká kouzelnice, v kadenci 2.věty se spokojila s pouhým náznakem, bez zbytečné exhibice. Se stejnou chutí a požitkem přednesla Clarinettino, concertino pro klarinet a smyčce, op.11 Ondřeje Kukala. V rychlé nástupní části využila příležitosti uvést klarinet v tradici nástroje nezbedného, pokušitele, našeptávače a provokatéra, v následujícím snovém oddílu proplula labyrintem s kusem nostalgie, ne však planého sentimentu, závěrečný tanec pak rozvířila až do poloh mezi jazzem a tzv. vyšším populárem, ovšem zcela v hranicích dobrého vkusu, vtipně a s nadhledem. Bouřlivé ovace odměnily po zásluze její suverénní výkon právě tak jako výkon celého orchestru i sólové výstupy houslí (Jana Vlachová) a violoncella (Mikael Ericsson). A tak se nemocný a postrádaný dirigent večera předvedl jako skladatel invenčně bohatým, nápaditým, pro sólistku i orchestr vděčně napsaným dílkem ve stylu až líbezně ryzího neoklasicismu. BORIS KOBRLE Ti nejlepší s Jihočeskou komorní filharmonií proběhl v Sále Martinů HAMU 7. koncert z cyklu Ti nejlepší. Těmi nejlepšími z HAMU byli tentokrát po zásluze Daniela Kosinová, posluchačka varhanního oddělení ze třídy doc. Jaroslava Tůmy a dirigent Jakub Klecker, student 2. ročníku ve třídě prof. Radomila Elišky. V programu se nejdříve představila znamenitě hrající Jihočeská komorní filharmonie s Jakubem Kleckrem u dirigentského pultu, a to v úsměvné Sinfoniettě armoniose Václava Trojana. Již dlouhotrvající potlesk po úvodní skladbě večera svědčil o působivém podání této vtipné, ale zároveň choulostivě průzračné partitury. Troja- 12

13 FESTIVALY, KONCERTY Nadějný Jakub Klecker nova představa, že tu vytvořil skladbu pro amatéry či dětské interprety, je poněkud nadnesená. S perfektní realizací trojanovských drobnokresebných žertů a pizzicat 1. a 3. věty, vyklenutím lyrického oblouku 2. věty a přesvědčivou výstavbou variační věty závěrečné má co dělat profesionální orchestr. Budějovičtí se díky promyšlené koncepci a čitelnému gestu Jakuba Kleckra uvedli velmi dobře. Neméně přesvědčivý výkon sólistky Daniely Kosinové a orchestru pokračoval i v Poulenkově varhanním koncertu g moll. Jde o jeden z nejčastěji hraných varhanních koncertů, zajímavý ve formě i ve zvuku, nepostrádající francouzský šarm, nástrojovou virtuozitu i místa ztišeně kontemplativní. Daniela Kosinová tu svým výkonem demonstrovala rytmickou pregnanci, nástrojové mistrovství i smysl pro působivou výstavbu formy Josef Mazan v cyklu Mladí interpreti vystoupil v cyklu České filharmonie Mladí interpreti kytarista Josef Mazan, posluchač HAMU ve třídě Foto Petr Horník a její úspěch u publika byl mimořádný. Tympanista i smyčce Komorní filharmonie z Českých Budějovic tu svítivým tónem a precizní souhrou byli důstojným partnerem královskému nástroji. Závěr koncertu patřil Symfonii C dur sedmnáctiletého George Bizeta, dílo s ohledem na věk autora velmi zdařilé. Přes řadu vzorů přináší symfonie při určité naivitě hudbu invenčně bezprostřední a tím okouzlující. Obdobně jako v Trojanově sinfoniettě se tu blýskla především dechová harmonie orchestru nevšedními výkony a několik drobných kazů v souhře a ladění nemohlo celkový sympatický výkon i atmosféru celého koncertu ovlivnit. Nepochybnou zásluhu na tomto koncertu měl svědomitě připravený mladý dirigent Jakub Klecker. Dlouhotrvající ovace orchestru i dirigentovi tento inspirativní večer zakončily. JIŘÍ TEML prof. Milana Zelenky. Koncert přinesl v programu celou řadu hudebních zajímavostí. Josef Mazan se tu totiž před- stavil nejen jako instrumentalista, nýbrž i jako upravovatel nekytarové hudební literatury pro svůj nástroj. Večer byl zahájen velmi zdařilou úpravou Paganiniho Capriccia č. 6 g moll s neustávajícím, patrně nesnadno hratelným trylkem pod zpěvnou melodií. Následovala další Mazanova úprava a to úchvatná Chaconne d moll z houslové partity č. 2 J. S. Bacha. Mazanovi se podařilo stylizovat i vystavět tuto obrovitou hudební architekturu technicky i výrazově zcela přesvědčivě. Do třetice pak zazněl Bachův cembalový koncert č. 1 d moll (BWV 1052) v úpravě pro kytaru smyčce a continuo. K jinak výtečné realizaci této partitury mám výhradu pouze pokud jde o zvukovou výslednici amplifikovaného sólového nástroje, který byl sice velmi dobře slyšet, charakteristický zvuk klasické kytary tu však byl přece jen poněkud setřen. Domnívám se, že by další experimentování v této problematice bylo jen ku prospěchu věci. Plasticky doprovázející orchestr Atlantis s dirigentem Vítězslavem Podrazilem značně přispěl k interpretově úspěchu tohoto nesnadného čísla programu. Po přestávce přišla ke slovu česká soudobá hudba. V Mazanově suverénní, uvolněné interpretaci jsme vyslechli Sonátu pro kytaru op. 52 a výběr z Dětských nálad op. 51 Aloise Háby. V písňovém výběru takřka webernovské stručnosti se s nesnadným partem čtvrttónové kompozice znamenitě vyrovnala sopranistka Marie Hřebíčková. Následoval zvukově i kompozičně zajímavý Hexachordon pro sólovou kytaru Vlastimila Matouška skladba, umožňující interpretovi vlastní ovlivnění výsledného tvaru kompozice. Závěr koncertu opět za spoluúčasti orchestru Atlantis patřil skladbě Concerto semiclassico (in La) pro kytaru a smyčce skladatele Víta Clara, pedagoga Konzervatoře Jaroslava Ježka. Náročná koncertantní skladba, inspirovaná podněty španělského a jihoamerického folklóru obohacuje kytarovou hru o další zvukové finesy a taneční prvky. Nesporný úspěch této kompozice podpořil citlivý a stylový doprovod orchestru s Vítězslavem Podrazilem u dirigentského pultu. V příznivé atmosféře tohoto závěru zazněly ještě dva přídavky Pujolův Čmelák a Dynsovo Tango pro sólovou kytaru. JIŘÍ TEML 13

14 FESTIVALY, KONCERTY Kvetoucí Musica Florea Deset let existence uměleckého tělesa, to už je mezník, který stojí za oslavu i za ohlédnutí. Soubor Musica Florea, specializující se na autentickou interpretaci staré, především barokní hudby, byl založen v roce 1992 mladým violoncellistou a dirigentem Markem Štrynclem, který dodnes stojí v jeho čele. K 10. výročí svého trvání orchestr uspořádal cyklus koncertů, vrcholící 31. března ve Španělském sále Pražského hradu večerem z díla Georga Philippa Telemanna a Georga Friedricha Händela. Prvému z obou skladatelů patřila ryze instrumentální část programu. Na úvod zazněla Telemannova Vodní hudba, suita o deseti větách, v nichž se bohatě prostřídává nálada, forma (inspirovaná dobovými tanci) i způsob využití jednotlivých nástrojů. Už na vytříbeném podání této skladby si pamětníci jistě uvědomili, jaký kus cesty Musica Florea za deset let své existence ušla. Jak se z tělesa, které na počátku působilo dojmem studentského orchestříku, stal špičkový ansámbl, těšící se úctě a uznání doma i v cizině. A jak si přitom dokázal uchovat všechny pozitivní vlastnosti mládí zápal pro muzicírování, dychtivou snahu po precizitě i zjevné potěšení ze hry, které se tak nakažlivě přenáší na posluchače (a nezměnil se dokonce ani mladistvý vzhled všech členů). Že je soubor složen z opravdu znamenitých hráčů, je známo. Znovu jsme se o tom mohli přesvědčit v další Telemannově skladbě, v Koncertu e moll pro zobcovou a příčnou flétnu a smyčce, v níž jako bravurní sólisté zazářili Marek Špelina (zobcová flétna) a Jana Semerádová (traverso). Jako host vystoupila na jubilejním koncertu mezzosopranistka Magdalena Kožená. S Musicou Floreou spolupracuje trvale (jejich společná nahrávka výběru z Bachových árií jí v roce 1997 otevřela dveře vydavatelství Deutsche Grammophon). V prvé části večera přednesla jednu z Händelových Italských kantát, La Lucrezia, O Numi eterni! (HWV 145). Jde o rozsáhlou scénu, v níž se zneuctěná hrdinka obrací se žádostí o pomstu nejprve k nebesům a potom k podsvětí. Monolog už v interpretaci Magdaleny Kožené známe (např. z nahrávky s Markem Minkowskim 14 a souborem Les Musiciens du Louvre, rovněž pro DG). V živém provedení ještě zřetelněji než při poslechu kompaktu vnímáme promyšlenou výstavbu podání. Pěvkyně využívá všech možností dramatických zvratů, které jí monolog nabízí, a volí pro ně až extrémně širokou škálu zpěvních prostředků od silného afektu po expresivní šepot. Výsledný dojem je strhující a aniž by pěvecký výkon čímkoli překročil koncertní charakter, posluchač má iluzi téměř jevištního zážitku. Stejně silně zapůsobily také dvě árie Kleopatry z Händelovy opery Giulio Cesare in Egitto (HWV 17) a třetí jako přídavek. Opět byly předneseny s velkou stylovou citlivostí, a přitom s maximálním prožitkem. V exaltovaných místech vynikla brilance všech ozdob, jimiž jsou vyšperkovány (např. skvělé koloratury ve druhé árii, Da tempeste, ve volných, lyrických pasážích krása rovně držených tónů a ztišená vroucnost s pianissimy, beroucími posluchačům dech. První dvě čísla, Se pieta, a už zmíněné Da tempeste, jsou v náladách odlišná jako celek. Přídavek Piangero byl přesným příkladem jak vykontrastovat árii da capo tak, aby závěrečná část nebyla pouhým opakováním části úvodní, ale představovala vyšší výrazový stupeň. Musica Florea tedy oslavila své jubileum vskutku důstojně. Sluší se jí upřímně pogratulovat jak ke krásnému koncertu, tak k deseti letům více než úspěšné práce. A popřát jí neutuchající nadšení a nepolevující formu. Což je vlastně zároveň nejlepším přáním také pro její věrné posluchače. JAROSLAV SOMEŠ Ars instrumentalis Pragensis ke svému 15. výročí Tento jubilejní koncert měl smůlu: byl původně programován už na středu 9. října 2002 jako první z řady II Českého spolku pro komorní hudbu ve Dvořákově síni Rudolfina. Jeho konání znemožnily důsledky povodní a tak byl přesunut až na pondělí 24. března Na ten se však asi našlo jen málo zájemců, a tak se koncert nakonec konal jen v Sukově síni: sice téměř zaplněné, ale přece jen pro zvuk pětičlenného komorního souboru dostačující. O morální velkorysosti souboru Ars instrumentalis Pragensis svědčí, že tuto zdánlivou prestižní prohru (v překrásné akustice Dvořákovy síně by početnému publiku chtěl hrát při takové příležitosti každý) na sobě nedal znát a výkonu se vůbec nedotkla. Všichni členové, hobojisté Liběna a Ivan Séquardtovi, fagotista Luboš Hucek, kontrabasista Pavel Nejtek i cembalista Josef Kšica hráli s plným nasazením a prokázali, že jsou skutečně homogenní komorní těleso s jednotnou koncepcí i všestranně připraveným nastudováním všech zvolených skladeb. Ke kouzlům špičkové komorní interpretace patří nejen čistá intonace a dokonalá souhra. Je to i divadlo zvláštního druhu, jaké by třeba na činoherním jevišti nebylo dost dobře možné: souhra pěti postav sice různě disponovaných a uzpůsobených, ale přece bez vzájemných rozporů zcela jednotně usilujících o stejný cíl. U všech pěti tu bylo nejen slyšet, ale i vidět maximální prožívání nad pomyšlení obtížných (zejména u všech tří dvojplátkových dechových nástrojů) a přece dokonale jednotně sehraných, tj. i frázujících, dynamicky vypracovaných, tónově modelovaných, k celkovému stavebnému uchopení stejně přispívajících instrumentálních výkonů. Zejména hobojová a také fagotová technika se tu zaskvěla v až nepravděpodobné pohyblivosti a rozmanitosti tvarování. Snad všechny nauky o nástrojích a instrumentace přinášejí poučení, že rychlý pohyb a akordické rozklady přísluší a jsou dostatečně efektní ve flétnových či klarinetových partech, ale pro hoboje že se hodí spíš kantilény. Záhy po polovině 20. století ukázalo světu vydání barokních Šesti triových sonát Jana Dismase Zelenky, že také značná pohyblivost souhry dvou hobojů, fagotu a kontrabasové linie generálního basu může být velmi efektní: ne náhodou je Hans Holliger charakterizoval jako nejtěžší skladby z celé hobojové literatury. Ars instrumentalis Pragensis je provozuje po léta, jejich komplet soubor znamenitě nahrál na CD a č. 5 F dur z nich také tentokrát provedl skvěle, s polyfonií v přesných zákrytech a skutečně jednolitými efektními unisony, jež v díle hrají významnou úlohu a hlavně s pochopením pro hudbu díla. Stejně dokonale vyzněly i tři další barokní skladby s cembalovým a kontrabasovým generálbasem, Henryho Purcella Triová sonáta in D, Johanna Sebastiana Bacha

15 FESTIVALY, KONCERTY Ars instrumentalis Pragensis oslavili skvělým vystoupením v Sukově síni (24. 3.) 15 let své úspěšné spolupráce. Zleva Josef Kšica, Liběna Séquardtová, Luboš Hucek, Ivan Séquardt a Pavel Nejtek Foto Petr Horník Triová sonáta G dur, BWV 1039 a Georga Philippa Telemanna Kvartet d moll ze sbírky Tafelmusik II. S vytříbenou fantazií tu dostala každá věta svůj vyhraněný charakter a vůni, potřebně byly vymodelovány i kontrasty mezi nimi v rámci každého díla. Celkový poměr souboru k slohu interpretace barokní hudby je přitom takový, že se znalostí zdobí a dotvářejí zapsanou hudbu jednotlivých partů, ale výrazně ji přednášejí s dnešním cítěním, hudebností a vkusem: nejen hrají na moderní nástroje, ale hledají v ní a těží z ní napětí, adekvátní současnému cítění; k citové a výrazové sterilitě tzv. autenticismu mají daleko. V programu zazněla i dvě soudobá díla. Z nich Trio pro hoboj, anglický roh a fagot Juraje Filase z roku 1993 zaznělo v české premiéře, Ricordo Stalo se již tradicí, že Hudební fakulta AMU připomíná jubilea svých významných pedagogů koncertem nebo podobnou akcí. Jedním z takovýchto počinů byl koncert uspořádaný v Sále Martinů k poctě sedmdesátých narozenin dlouholetého pedagoga fakulty, vedoucího Katedry teorie a dějin hudby a ředitele Ústavu teorie hudby této fakulty, profesora PhDr. Jaroslava Smolky, DrSc. Slavnostní atmosféru večera anticipoval již fakt zcela naplněného sálu mezi Zdeňka Lukáše pro plné obsazení souboru vzniklo pro něj roku Obě jsou slohovými resentimenty hudby z první poloviny 20. století: hráčsky sice vděčnými a vtahujícími i posluchače do napětí efektně riskantního výkonu (nejvýrazněji ve finále Filasovy skladby), ale s kompozičními řešeními epigonsky a eklekticky nepůvodními. Juraj Filas se tu nejen inspiroval východním folklórem snad svého rodného východoslovenského či snad maďarského původu ale zachází s těmito inspiracemi zcela po bartókovsku, neosobitě. Efektního eklekticismu má ovšem naše hudba všech epoch dost a tato virtuosně ambiciózní skladba jej dále rozmnožuje. Obratně, ale také neosobitě je koncipována i stručnější skladba Zdeňka Lukáše. JAROSLAV SMOLKA Jaroslavu Smolkovi k sedmdesátinám hosty bylo přítomno mnoho známých osobností z okruhu skladatelů, koncertních umělců, muzikologů, pedagogů, i přátel a kolegů jubilanta. Koncert uvedl krátkou zdravicí děkan HAMU Prof. Jiří Hlaváč. Při této příležitosti připomněl okruh aktivit Jaroslava Smolky, a dlužno konstatovat, že jde o spektrum neobyčejně široké: Jaroslav Smolka se celoživotně soustavně věnuje hudební historiografii, kompozici, hudební teorii, hudební režii, činnosti hudebně popularizační, kritické i publicistické, a zejména činnosti pedagogické. Na koncertě se Jaroslav Smolka prezentoval výběrem ze své skladatelské tvorby, odrážejícím a symbolizujícím zároveň autorovu šíři zájmů a aktivit: vedle skladeb historizujících, prozrazujících autorův důvěrný vztah k milovanému J. D. Zelenkovi a dalším barokním mistrům, zazněla zde zároveň díla svým jazykem a duchem i uplatněnými technickými prostředky nová, soudobá. S velkým zájmem byly očekávány zejména tři ohlášené premiéry. První z nich byla třívětá Sonáta pro sólový klarinet z let Druhá věta sonáty (Lament) je věnována památce skladatele Luboše Fišera, s nímž pojilo Jaroslava Smolku dlouholeté muzikantské přátelství. Skladbu provedl s nevšedním zaujetím a koncentrací Karel Dohnal, posluchač J. Smolky v rámci doktorského studia oboru hudební teorie na HAMU. Ve své interpretaci dal vyniknout uplatněným novým zvukovým a technickým prostředkům a postupům, jimiž autor svou partituru vybavil. Sonáta vyzněla v Dohnalově interpretaci přehledně, plasticky a přesvědčivě. Druhou premiérovanou skladbou byla koncertní árie pro střední hlas a klavír Hostina habešského císaře na text Bohumila Hrabala z knihy Obsluhoval jsem anglického krále. Jaroslavu Smolkovi se v této skladbě, kterou vytvořil v loňském roce, podařilo šťastně nalézt hudební jazyk, tvar i výrazovou polohu, odpovídající jemně poetickému humoru zhudebňovaného textu a podtrhující jeho charakteristické typicky hrabalovské rysy. Árii provedla se strhujícím zaujetím i se smyslem pro vtip a humor díla posluchačka HAMU, mezzosopranistka Andrea Kalivodová za klavírního doprovodu Ladislavy Kvapilové-Vondráčkové. Skladba je věnována autorovu osobnímu příteli Janu Klusákovi, skvělému nejen skladateli, ale i gurmánovi. Jan Klusák byl premiéře přítomen a v jeho tváři bylo zřejmé potěšení i pobavení. Třetí premiérou večera byly tři skladby pro sólové violoncello Laureolae z roku Jednotlivé skladby jsou věnovány památce Bohumila Hrabala, Luboše Fišera (jde o původní violoncellovou verzi druhé věty výše zmíněné a na koncertě rovněž premiérované klarinetové sonáty) a Johanna Sebastiana Bacha. Interpretační výkon Jiřího Hoška se vyznačoval smyslem pro výraz, emocionálním nábojem a plnou osobní angažovaností. 15

16 FESTIVALY, KONCERTY Šťastný jubilant, prof. Jaroslav Smolka (zleva) a děkan Hudební fakulty pražské AMU, prof. Jiří Hlaváč Foto Zdeněk Chrapek Kromě premiér zazněly na koncertě Duetti per clarinetti s inspirací händelovskou, smetanovskou, martinůovskou i další, dále pak monumentální sedmivětý Smyčcový kvartet č. 4 Ze Šumavy 2001, reflektující autorův vztah k této přírodní lokalitě i jeho obavy o její budoucnost, barokizující Introdukce a fuga na témata Jana Dismase Zelenky z partity Pocta barokním mistrům pro dvě violoncella, Pastorální suita pro žesťové kvinteto podle českých kantorů 18. století a známá kompozice INREFUCO (Introduzione, Recitativo, Fuga, Corale) z let pro tympány, 3 trubky a 3 trombony. Poslední dvě jmenované kompozice opět poskytly srovnání skladatelského pohledu historizujícího a moderního se všemi slohovými atributy. Jubilant prof. Jaroslav Smolka každou z kompozic uvedl krátkým výkladem a komentářem svého záměru. Všichni účinkující Kocianovo kvarteto, klarinetisté Vlachovovo kvarteto k poctě prof. Václava Snítila Profesor Václav Snítil vychoval řadu známých umělců, kterým sám svou komorní i sólistickou drahou ukazoval, kudy vede cesta k poctivému umění. Iniciátoři koncertních řad Českého spolku pro komorní hudbu si tohoto předávání uměleckého poselství z generace na generaci byli dobře vědomi, a tak uspořádali 19. března v Sukově síni Rudolfina podvečer k Snítilovým pětasedmdesátinám, za jehož aktéry si symbolicky vybrali Vlachovo kvarteto ansámbl, s jehož legendárním předchůdcem stejného jména spolupracoval Snítil jako sekundista. Zahájení patřilo Haydnovu Smyčcovému kvartetu G dur op. 77, v podání Vlachovců zdravě vypointovanému (pestrá a výrazná akcentace) ale současně pozoruhodně zvukově vyrovnanému, což bylo znát především na vstupním schubertovském Allegru moderato (se zvláštním kouzlem dlouze držených akordů) a Adagiu. V tom vyzněla Vlachovcům příkladně zejména nápadně výmluvná, jakoby medově probarvená unisona, a také dynamické vlnění této hudby bylo vystiženo naprosto přesvědčivě. Škoda, že v některých dalších fázích díla už nebyl interpretační projev tak technicky dotažen a zvláště v rychlých pasážových figuracích náležitě klasicistně prosvětlen. Beethovenův kvartet c moll z op. 18 zněl Vlachovcům na vysoké úrovni ve všech větách. Snaha o co nejintenzívnější výraz, vzdálený představě uhlazené klasicistní věty, zde byla patrná ještě víc než v Haydnovi, i když v některých okamžicích (2. věta) se tak možná dělo až přehnaně, na úkor účinnějšího odsazování v přechodových partiích. Po přestávce, kdy se po boku Vlachova kvarteta na pražském pódiu objevila po dvanáctileté odmlce mladá pianistka Helena Suchárová, gradoval podvečer jednou z nejvyhledávanějších, ale také nejnáročnějších komorních kreací roman- K. Dohnal a Jan Mach, violoncellisté J. Hošek a Dominika Hošková, pěvkyně A. Kalivodová a klavíristka L. Kvapilová-Vondráčková, dirigent Jan Svejkovský, tympanistka Markéta Mazourová i členové žesťového souboru posluchačů AMU vzornou přípravou i samotnými výkony na pódiu přispěli ke zdárnému průběhu a hezké atmosféře večera. Dík patří i pedagogům HAMU, kteří se na nastudování podíleli prof. Zdeňku Tylšarovi a doc. Vladimíru Vlasákovi. Milou tečkou celého večera byl přídavek píseň na vlastní text Moře našeho mládí, věnovaná skladatelově choti, paní Jaře Smolkové, jako dík za šťastné rodinné zázemí, umožňující mu po celý život klid a pohodu pro tvůrčí práci. Píseň provedly skladatelovy děti pěvkyně Jana Žižková a skladatel (tentokrát v roli doprovazeče) Martin Smolka. Spontánní potlesk na závěr koncertu byl zajisté nejen poděkováním za hudební zážitek, ale nepochybně i vyjádřením díků a uznání profesoru Jaroslavu Smolkovi za celé dílo a přínos pro českou hudbu v oblasti muzikologické, umělecké i pedagogické, a zároveň i vyjádřením přání dobré tvůrčí pohody do dalších let. VLADIMÍR TICHÝ tismu Brahmsovým Klavírním kvintetem f moll. S obrovským výrazovým tahem této kompozice (připomeňme si, že sám Joseph Joachim se svého času vyjádřil, že ho kvartetní smyčce nejsou sto zvládnout) a jejím až nekomorně sytým zvukem se Vlachovci s Helenou Suchárovou vyrovnali znamenitě. V úvodu nás opět okouzlili nádherně barevným unisonem, které jim do kvintetního tutti, plného dráždivých akcentů, vplynulo přirozeně měkce. Celou 1. větu, i s jejím rozkročeným prováděcím dílem, pak modelovali v nádherně širokodechých fázích, a co bylo nejpozoruhodnější i plnokrevně rozehraný klavírní part jim se smyčci báječně zvukově splýval. Určité rezervy bylo možno postřehnout ve 2. větě. Klavírní sóla tam zněla v akustice Sukova sálu trochu dutě a také onoho herního tlaku tam občas bylo trochu moc jako by hráči po gradačních obloucích v přechodových partiích příliš spěchali (podobný neklid bylo možno postřehnout po jednom velkém decrescendu i v poslední větě). Dynamičnost scherza, kde je do romantického hávu přetaveno přímo beethovenovské modulační a rytmické na- 16

17 FESTIVALY, KONCERTY nebeský rozměr. Ticho opět nabývá své hodnoty. V podání souboru Arditti Quartet jsou i ty nejkomplikovanější a nejnepochopitelnější skladby 20.století najednou jasné, ba průzračné, jako kdyby hrál třeba Mozarta nebo Čajkovského. BORIS KOBRLE Ensemble Martinů v ČSKH Vlachovo kvarteto Praha vystoupilo na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu, věnovaném prof. Václavu Snítilovi. Zleva Mikael Ericsson, Petr Verner, prof. Václav Snítil, Jana Vlachová a Karel Stadtherr. Foto Petr Horník Český spolek pro komorní hudbu zařadil do svého cyklu koncert komorního souboru Ensemble Martinů, hrajícího ve složení Miroslav Matějka-flétna, Radek Křižanovský-housle, Bledar Zajmi-violoncello a Daniel Wiesner-klavír. Ensemble Martinů není v našem hudebním životě pojmem neznámým a stále častěji se prezentuje i na zájezdech do zahraničí. Mimo jiné je znám i tím, že věnuje značný prostor ve svém programu soudobé hudbě. Koncertní podvečer otevřel Koncert F-dur č. 6 Josepha Haydna (Hob. XVII/6-8) pro klavír, flétnu, housle a violoncello. Daniel Wiesner i ostatní členové souboru se hned v úvodním čísle programu uvedli sympaticky jak po stránce intonační a rytmické tak s porozuměním pro uměřený výraz a odlehčené podání této klasicistní skladby. Následovala kompozice Helios Sylvie Bodorové, psaná původně pro francouzský komorní soubor a v roce 1998 upravená pro Ensemble Martinů. Posluchačsky efektní skladba spěje po počáteční tiché gradační ploše, utvářené soustředěným výběrem tónového materiálu k postupnému zahuštění hudebního proudu, který se metrorytmicky komplikuje až k dramatickému vrcholu. Skladba svěžího osmdesátníka Jana F. Fischera s názvem Zdálo se mi má panenko citově bohatá nenie a připomínka Fischerovy zesnulé choti s opačným dynamickým postupem než-li dílo předchozí velmi působivě uzavřela první polovinu večera citací vzpomenuté lidové písně v pianissimu sólové flétny. Po přestávce zaznělo Trio pro flétnu, violoncello a klavír (H 300) Bohuslava Martinů. Nezaměnitelný rukopis tohoto autora byl i tentokrát vítaným zpestřením programu. Jen zde bych si u jinak výtečně hrajícího Enemble Martinů dovedl představit křehčí a odlehčenější interpretaci a dynamiku. Závěr velmi zdařilého vystoupení patřil skladbě Quartetto con flauto Zdeňka Lukáše. I tento velmi plodpětí, i dynamičnost finále, v jejíž vstupní partii jako by se před námi otevírala jakási tajemná brána, byla ovšem rozkryta vzrušujícím způsobem. V každém případě Arditti potvrdili skvělou pověst Festival Euro Art a Hudební fakulta AMU v Praze opět prokázaly svoji světovou úroveň. 18. března přivedly do Sálu Martinů v Lichtenštejnském paláci proslulý ansámbl The Arditti Quartet (Irvine Arditti a Graeme Jennings housle, Ralf Ehlers viola, Rohan de Saram violoncello). Tento věhlasný britský soubor vyniká jak interpretačními kvalitami (už jen o těch by se dala napsat celá studie), tak zejména dramaturgickou vyhraněností, hraje takřka výlučně soudobou hudbu. S klidnou samozřejmostí zařadili umělci do svého pražského vystoupení skladbu Romana Z. Nováka ve světové premiéře. Autor, mj. žák Marka Kopelenta, toto dílo (inspirované transcendentními náhledy na zrození událost prostorovou, časovou, bolestnou, hmotnou) s podtitulem o čase hloubkou obklopeném souboru věnoval. Komposice není popisná, staví na polyfonii barev, docilované různorodými hracími technikami. Při provedení jsme šlo o výkon, který prozrazoval poctivou zkouškovou fázi a spontánní zápal současně. To Snítilově jubileu slušelo. MILOŠ POKORA byli svědky, dá-li se to tak říci, souhry nesehratelného a sjednocení nesjednotitelného, veškeré zvukové nároky splňují interpreti se samozřejmostí přírodního pohybu organického, v křišťálově čisté intonaci, vkusně, kultivovaně, s noblesou a zvláště působivě v závěru, kdy faktura postupně řídne až do ztracena. Právě noblesa, neokázalost, nenásilnost, nevtíravost, to jsou devisy tohoto l art pour l art, umění. Arditti staví na dokonalém vyvážení všech zvukových prvků, každý jednotlivý hlas je štíhlý, křehký, ale plnohodnotný v celé škále. A přesně to platí i o celku a o veškerých kombinacích. Kvartetního plena se dočkáme až těsně před přestávkou a pak nejvýš ještě jednou, i positivní extrém zůstává extrémem a nestává se normou. Proto je Bergův expresionismus (Kvartet op.3) měkký, bez údernosti, janáčkovsky zádumčivý a debussyovsky lehce meditativní, neunavuje. Proto jsou Ligetiho tíživý smutek a bolestná neurosa (Kvartet č.2) tak srozumitelné. A proto u Brittena vnitřní angažmá a citové teplo (Kvartet č.3) vyznívají až jako prokalkulovaný záměr, stylotvorný prvek. Nade vším se pak nese klid, pausy jsou plné významu a mají 17

18 FESTIVALY, KONCERTY ný autor si vypracoval charakteristický hudební jazyk s všudypřítomnými subdominantami. Tři věty jmenované skladby přinášejí hudbu s folklorními intonacemi zpěvných a tanečních rytmů. Nesporný úspěch vystoupení tohoto sympatického komorního souboru končil hudebním přídavkem v podobě Piazzolova Tanga. JIŘÍ TEML Fontes musicae a Dyškanti Pohotově vydaná edice a pohotově uspořádaný koncert, popřípadě naopak tak nějak by se dala jednou větou charakterizovat večerní akce v Zrcadlové kapli Klementina (30. 3.). Koncert českobudějovického smíšeného vokálního souboru madrigalového typu, nazvaného Dyškanti, byl de facto křtem prvního svazku nově vznikající ediční řady Národní knihovny ČR Fontes musicae. Páteří svazku je novodobé kritické vydání unikátně dochované mše nizozemského renesančního skladatele Heinricha Isaaca (cca ) Missa Presulem ephebeatum. Jde o událost světového významu, protože dotyčná kompozice se dochovala v rukopisu české provenience zakoupeném Národní knihovnou v roce 1994 a alespoň prozatím nikde jinde. Dyškanty založil (1982) a vede muzikolog PhDr. Martin Horyna, zaměřený především na výzkum pramenů polyfonie české renesance. Z výsledků jeho činnosti těží repertoár souboru především. Novodobé premiéře nedávno objevené Isaacovy mše v programu koncertu předcházely skladby Josquina Desprez a bezprostředně i Presulem ephebeatum Petra Wilhelmi do Grudenz z doby okolo 1430 jako připomínka melodie svatomartinské koledy, kterou v duchu dobových zvyklostí Isaac využil jako cantus firmus. V tomto úvodním bloku také spočívalo interpretační těžiště večera. Následovaly písně a moteta 15. a 16. století, včetně kompozic českých autorů Jakuba Maršálka a Jana Simonidese Montana, v některých případech doplněné violou da gamba a zobcovými flétnami. Program okrouhle uzavřel osvědčený J. Desprez, nicméně definitivní tečkou byl až přídavek v podobě svěží a spádné písňové kantáty barokního autora Václava Karla Holana Rovenského z jeho kancionálu vydaného na konci 17. století. Jestliže vokální výslednice souboru již nese svou zřetelnou stylovou pečeť (přestože je díky převažující účasti českobudějovické studující mládeže vystaven častým změnám), pak zapojení strunných nástrojů je ve své profilaci teprve na začátku. Jinak dobře disponované ženské hlasy by zasloužily patrnějšího výrazového rozletu. Ladislav Horák a Bona Fide Kvartet na koncertě Přítomnosti 12. března se v sále Martinů v Lichtenštejnském paláci v Praze uskutečnil 6. abonentní koncert sdružení pro současnou hudbu Přítomnost. Představili se na něm akordeonista a profesor Pražské konzervatoře Ladislav Horák a mladý komorní ansámbl Bona Fide Kvartet hrající v obsazení Petr Grau flétna, Jakub Janský housle, Hana Kučerová viola, Petr Janek violoncello. Byl to po dlouhé době bezesporu nejlépe navštívený koncert současné hudby pořádaný Přítomností. Sešli se na něm, vedle členů Přítomnosti i příznivci akordeonu, nástroje, který u nás (na rozdíl od Německa, Itálie, Ruska i dalších zemí) stále ještě nezdomácněl na koncertních pódiích. Spolu s mladými interprety, jejichž výrazovým tahounem byl bezesporu akordeonista Horák, vstoupily na pódium skladby argentinského skladatele a bandoneonisty (knoflíková obdoba akordeonu) Astora Piazolly ( ). Piazzollova tvorba, ovlivněná a inspirovaná argentinským tangem, stojí na pomezí tzv. vážné a populární (resp. jazzové) hudby a stala se v posledním desetiletí hitem koncertních pódií. Objevuje se na nich v úpravách pro nejrůznější nástrojová seskupení a nejinak tomu bylo na tomto koncertě. Úpravy Jiřího Doubka (Misterioso del Ángel) a Ladislava Horáka (Tanguedia) byly decentní a dobře využily barevných možností nástrojů. Vrcholem koncertu bylo Five Tango Sensations, V činnosti Dyškantů se ideálně pojí výsledky odborného výzkumu s jejich názorným a hodnotným přetlumočením současnému posluchači. Novodobá premiéra díla H. Isaaca mj. ukázala, že soubor se s náročnými partiturami renesanční vokální polyfonie dokáže vyrovnat na odpovídající úrovni. JULIUS HŮLEK jež Piazzolla napsal pro sebe a proslulý Kronos Quartett. Můžeme o Piazzollovi debatovat, jak moc či málo je to současná hudba, ale jedno je jasné: Stejně jako např. Gershwin, Bernstein, Tedesco či Rodrigo je to hudba velmi invenční a výrazově silná, která se prostě prosadila i v době intelektuálních kompozičních technik na koncertním pódiu. Může se nám to líbit, nebo ne, můžeme o tom taktně mlčet, nebo ji obhajovat, ale jedno je podstatné: tato hudba oslovuje posluchače i interprety a je navýsost životná. Jako pocta velkému Astorovi zazněla na koncertě také skladba současného českého autora střední generace Pavla Trojana Astoriana, variace na téma z Piazzollova Libertanga. Skladba už se prosadila v akordeonovém repertoáru, je dobře vystavěna a plně využívá nástrojových možností. Celý koncert lze považovat za dramaturgicky velmi přínosný a obohacující a směřující v tom nejlepším slova smyslu k posluchači. A o to by i soudobé tvorbě a uměleckým sdružením, jež tuto tvorbu prezentují, mělo jít především. EDUARD DOUŠA 18

19 Magdalenu Koženou doprovodil Karel Košárek Magdalena Kožená Foto Petr Horník Každý návrat Magdaleny Kožené před pražské publikum už je předem jednoznačně událostí. Zatím se jí daří přijít pokaždé s něčím novým a neopakovat se a také se jí daří vždy opětovně nadchnout. Nepočítáme-li její spolupráci s Musicou floreou při předposledním koncertu k desátému výročí souboru, byl v metropoli hlavní letošní vizitkou Magdaleny Kožené písňový recitál (18.3.) v Rudolfinu. Zahájila jím malé turné po Česku. Široký výběr písní sahající od starých českých mistrů přes Mendelssohna-Bartholdyho, Dvořáka (některé z Milostných písní a z Večerních písní) a Mahlera k Duparcovi a Martinů (Nový Špalíček, Slovenské nové písně) propojil přednes mezzosopranistky: prostý, ale zdravě suverénní, emotivní a vědoucí. V Dvořákovi přednes jímavý, v Mahlerovi teskný, u Martinů rozverně naivní Umělkyně dává písním patřičný rozměr a výraz nepřehání gesta a emoce, ale zároveň ani nezůstává u bezvýrazné univerzální cudnosti. Dovede se rozohnit i roztoužit, dokáže slovem popíchnout a umí se při zpěvu pousmát. Jako by hovořila. Přirozenost jejího zpěvu jako řeči podpořil mimořádným způsobem klavírista Karel Košárek. V kroměřížském ústraní v něm vyrostl podobně cítící pozorný komorní partner s nádhernou kulturou tónů a velkým citem pro společné frázování. Hrál citlivě, dotvářel, podporoval. Bez něj by recitál byl hvězdným jen z poloviny. PETR VEBER Houslový recitál Bohumila Kotmela Bohumil Kotmel si pro svůj houslový recitál s klavíristou Jaromírem Klepáčem v Sukově síni Rudolfina (cyklus Filharmonikové komorně, ) vybral skladby výhradně české provenience, z nichž hned tři patřily hudbě 20. století, a to je vzácné. Sympatické bylo i to, že celý večer gradoval od méně náročných počinů k náročnějším a nevyústil, jak bývá při podobných příležitostech zvykem, do efektních kousků přídavkového typu, pod jejichž strhujícím přívalem virtuosity posluchači téměř zapomínají, co předcházelo. Soustředěný Bohumil Kotmel při svém recitálu v Sukově síni FESTIVALY, KONCERTY Smetanova dua Z domoviny se Kotmel zhostil s velkým tónem a švihem (vstupní cantabile prvního dua nápadně rozhýbával ) a jeho vzácný italský nástroj zněl kouzelně zejména ve středních a hlubších polohách medových kantilén a figurací. Na druhé straně bylo znát, že se v onom permanentním houslistickém švihu trochu ztrácí vroucnost Smetanova komorního projevu a vůbec jako by elegantně rozehrané krajní díly obou duí zastiňovaly (i ve smyslu souhry s pianistou) jejich výrazově více zatěžkané díly střední. Sugestivně se Kotmel se svým partnerem zhostil Janáčkovy Sonáty pro housle a klavír. V 1. větě, kterou hrál s obrovským tlakem, prožíval každou figuru a akcent, v Baladě byl asentimentálně něžný, ve vzpurném Allegrettu si zvlášť dobře rozuměl s klavíristou a finální Adagio (s omračujícím návalem citovosti), rozkryl jako malé vnitřní drama. Nebýt určitých nedotažeností (např. v některých místech Balady působil klavírní part ploše), zasloužila by tato interpretace rovnou zvukový záznam. Zajímavou a osobitě svěží poetiku vneslo do Kotmelova recitálu Trojanovo Cantabile a Capriccio pro housle a klavír. Jak první, tak druhý díl této kompozice se odvíjel jako kouzelná muzikantská nadsázka. Předlouhé cantabile jako by citovalo nějakého známého romantika a zároveň se od něho vršením nových a nových kantilénových článků neustále vzdalovalo. Šlo o kouzelnou hru, zahlcující posluchače Foto Petr Horník 19

20 FESTIVALY, KONCERTY emotivně i barevně. Capriccio jako by před námi zase rozehrálo jakýsi obraz flašinetu, to vše v nádherně barevném vlnění houslí a klavíru, s mistrovsky uplatněnými polytonálními postupy. Navíc oba aktéři se do Trojanovy roztomilé hudby báječně vciťovali, což dojem z této dramaturgické novinky ještě umocnilo. Po přestávce gradoval večer dvěma sonátovými cykly Martinů houslovou sonátou č. 1 a Dvořákovou houslovou sonátou F dur. Zatímco ve Dvořákově sonátě se interpreti zhostili přesvědčivě vstupní věty, ale ve 2. větě jako by svůj společný názor na tuto hudbu teprve hledali a drobné otazníky v podobě příliš úsečně hraného hlavního tématu vnesli i do finálního ronda, podařilo se jim Martinů sonátu přednést sugestivně jako celek. Zážitkem bylo poslouchat jak rytmicky strhující vstupní větu (s jejím takřka jazzově dráždivým závěrečným shrnutím), tak Andante, rozkryté v obou partech s velkou zvukovou fantazií, i posedlým synkopováním prostoupené Allegretto, kde se obzvlášť nápadně blýskl i klavírista. Zde a v Janáčkovi byl vrchol večera. MILOŠ POKORA Karel Košárek v Rudolfinu Sedmý koncert cyklu Světová klavírní tvorba přinesl vystoupení klavíristy Karla Košárka. Jeho recitál s poněkud nesourodou dramaturgií (Beethoven, Novák, Mendelssohn, Martinů a Musorgskij) jsem očekával se zvědavostí: Košárek má za sebou nejen dlouhodobé studium u významných pedagogů (Kameníková, Rauch a Bilynská v Praze a Crohn a Achucarr v Dallasu), zakončené před osmi lety (1995), ale i vítězství v řadě soutěží (od Hradce Králové až k San Antoniu) a početný soupis koncertních úspěchů doma i za hranicemi. Výsledkem bylo při vší úctě k výkonu rozhodně pozoruhodnému mírné zklamání: Košárek se uvedl jako typ technicky výborně vybaveného instrumentalisty, v jehož hře zřetelně převažuje virtuózní dispozice nad výrazovostí. Neznamená to, že by byl málo muzikální. Naopak, tam, kde brilance ustupuje do pozadí, přesvědčuje Košárek o své elementární hudebnosti víc než jedno- Karel Košárek v dirigentském salónku před vystoupením značně. Ukázalo se to hned v úvodu: 32 variací c moll Ludwiga van Beethovena zaznělo v Košárkově podání s hráčskou suverenitou (repetované tóny, energické tlumočení tématu), ale poněkud silácky: kontrasty, postavené proti dramaticky vyhroceným partiím v lyrice, nemohly dostatečně vyvážit nepříliš příjemný dojem z přecenění kupředu pádící virtuozity, z nadměrného užití pravého pedálu a zejména z podivného trhání klenuté melodiky, způsobeného nevyváženou dynamickou a agogickou kresbou. V zásadě totéž platí i o podání ostatních skladeb z prvé poloviny večera: zřídkakdy hraný cyklus Můj máj Vítězslava Nováka měl velmi pěkná impresionistická místa, zatímco Mendelssohnovo Scherzo ze Snu noci svatojánské, hrané v úpravě Sergeje Rachmaninova, přeletělo jako poněkud nepřehledná větrná smršť, značně přikrytá pedalizací, a Tři české tance Bohuslava Martinů prakticky nedovolily posluchačům rozlišit rytmickou a harmonickou strukturu skladeb vzájemně tak odlišných Podstatně sympatičtější obraz nabídlo po přestávce provedení Musorgského Obrázků z výstavy. I když se i tady lesklá virtuozita obracela místy proti smyslu té které miniatury (nejnápadněji v Tanci kuřátek ve skořápkách a v Trhu v Limoges), celkový obraz byl přece jiný: Košárek tu podstatně šetrněji zacházel s pedálem a věnoval víc pozornosti výrazovému odstínění Foto Zdeněk Chrapek jednotlivých skladbiček: Starý hrad, Bydlo, portrét dvojice Židů Samuel Goldenberg a Schmuyle, Katakomby a S mrtvými řečí mrtvých vyzněly vesměs přesvědčivě. Volba temp v rychlých miniaturách nicméně sólistovi poněkud bránila ve zřetelné artikulaci. Velká brána kyjevská uzavřela pak celý cyklus v mohutné apoteóze, ve které měl Košárek znovu příležitost předvést svou skvělou technickou výbavu. Z celého vystoupení jsem si ovšem odnesl poznání, že Karel Košárek má na víc, než ukázal 15. března ve slušně zaplněné Dvořákově síni zkázní-li svůj temperament a dokáže-li techniku postavit do služby obsahu hraných skladeb. PETAR ZAPLETAL Kontrafagot Luboše Faita Naprostou raritu mezi nástroji sólových recitálů představuje kontrafagot. Bezprecedentní důkaz o tom každoročně podává fagotista Luboš Fait na svých samostatných večerech. Tentokrát to bylo v příjemném a akusticky skvělém prostředí žižkovského Atria (18. 3.). Ve spolupráci s klavíristou Danielem Wiesnerem předvedl v kladném smyslu efektní a zároveň poučný výběr z původní i adaptované tvorby. 20