Dělitelnost věci součást věci

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra občanského práva Diplomová práce Dělitelnost věci součást věci Lukáš Hadamčík 2012/2013

2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Dělitelnost věci součást věci zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. V Brně dne Lukáš Hadamčík 2

3 Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval prof. JUDr. Janu Hurdíkovi, DrSc. za odborné vedení práce, podnětné připomínky a vstřícný přístup při psaní této práce. Rovněţ bych chtěl poděkovat Mgr. Janě Prošvicové za její odborné rady při stylistických úpravách práce. Dále bych rád poděkoval svému tatínkovi, Pavlu Hadamčíkovi, který byl prvním čtenářem a kritikem této práce. A také bych chtěl poděkovat své mamince, Bohuslavě Hadamčíkové, která mi byla velkou psychickou oporou po celou dobu mých studií, tuto práci si však jiţ přečíst nemohla. 3

4 Obsah Úvod Historický vývoj Věc v římském právu Věc v Gaiových a Justiniánových Institucích Definice věci v římskoprávním pojetí Třídění věcí Součást věci Dělitelnost věci Věc ve středověké střední Evropě Obecný zákoník občanský Historický vývoj kodifikace Definice věci Věci hmotné a nehmotné Věci movité a nemovité Příslušenství a součást věci Superficiální zásada Dělitelnost věci Návrh Občanského zákoníku z roku Střední občanský zákoník Definice věci Součást věci a příslušenství věci Konec superficiální zásady Současný právní stav Stručná historie současného občanského zákoníku Předmět občanskoprávních vztahů Věci Práva Jiné majetkové hodnoty Byty a nebytové prostory Věci movité a nemovité Pozemky Stavby spojené se zemí pevným základem Součást a příslušenství věci Součást věci Součást pozemku

5 Součást stavby Příslušenství věci Rozdíl mezi součástí a příslušenstvím věci Součásti a příslušenství jiných předmětů právních vztahů Součásti a příslušenství bytu Součásti a příslušenství práv a jiných majetkových hodnot Dělitelnost věci Obecné vymezení pojmu Reálné dělení staveb Nový občanský zákoník K rekodifikaci soukromého práva Definice věci Třídění věcí Věci hmotné a nehmotné Věci movité a nemovité Součást a příslušenství věci Součást věci Součást pozemku Příslušenství věci Dělitelnost věci Věc a její součásti ve vybraných zahraničních úpravách Slovensko Polsko Rakousko Německo Švýcarsko Závěr Resumé Seznam použitých zdrojů a literatury Zadání diplomové práce

6 Úvod Tématem této práce je problematika dělitelnosti věci a součásti věci. Jedná se o tradiční instituty soukromého práva, které mají své kořeny jiţ v dobách práva římského. Ač jde o právní instituty, jejichţ úprava spadá do obecné části občanského práva a jejichţ vědecké zkoumání se pohybuje pouze v rovině abstraktní a teoretické, oba instituty mají praktický dopad jak do práva věcného, zejména vlastnického, tak do práva závazkového. Cílem této práce je zmapování vývoje úpravy dělitelnosti věci a součásti věci od jejich historických základů v římském právu aţ po úpravu v novém občanském zákoníku. Rovněţ je cílem této práce nabídnout nekonvenční pohled na součást věci, která ne vţdy musí tvořit skladebný prvek věci sloţené, fyzicky spojený s touto věcí. Jelikoţ se nelze zabývat problematikou dělitelnosti věci a součásti věci, aniţ bychom věděli, co je to věc, budu se v práci zabývat i otázkou vymezení věci v právním smyslu. S tím velice úzce souvisí problematika věcí nehmotných, které v současné době v našem právním řádu nejsou pojímány jako věci v právním smyslu, ovšem po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku věcmi v právním smyslu budou. V práci se tedy budu zabývat i kategorizací věcí na hmotné a nehmotné. Rovněţ nelze pominout kategorizaci věcí na movité a nemovité a to z důvodu, ţe u věcí movitých se zákonná úprava součásti věci zásadně omezuje pouze na obecnou definici, zatímco u věcí nemovitých, zejména u pozemků, je tato úprava velmi kazuistická. Problematika součástí pozemku souvisí se zásadou superficies solo cedit (povrch ustupuje pozemku), která dle současného občanského zákoníku neplatí pro budovy, jejíţ návrat však předpokládá nový občanský zákoník. Pro pochopení institutu součásti věci je nezbytné se zabývat také problematikou blízkého institutu příslušenství věci. Toto téma jsem si vybral z toho důvodu, ţe i přes jeho abstraktnost, má významný dopad do běţného ţivota. Domnívám se, ţe v moderní společnosti jiţ není účelné jako základní podmínku vymezení součásti věci povaţovat její fyzické spojení s věcí. V této práci bych chtěl prokázat hypotézu, ţe pro charakteristiku součásti věci je významné zejména spojení funkční. Ač se v souvislosti s pojmem součásti věci běţně uvádí, ţe součást věci není způsobilým předmětem právních vztahů, domnívám se, ţe toto tvrzení neplatí výlučně a ţe za určitých okolností můţe být předmětem určitých právních vztahů i součást věci. Další důvod pro zpracování tohoto tématu byl ten, ţe jsem jiţ několikrát byl konfrontován s problematikou součástí pozemku, zejména staveb na cizím pozemku, a to 6

7 jak ve svém osobním ţivotě, tak při své praxi na Nejvyšším soudě České republiky. Domnívám se, ţe problémy spojené s uplatňováním zásady superficies solo non cedit jsou natolik závaţné, ţe je nelze řešit jinak, neţ návratem k superficiální zásadě. Jde o další hypotézu, kterou bych chtěl v práci prokázat. Z výše uvedeného vyplývá, ţe vítám návrat superficiální zásady, který přinese nový občanský zákoník. Nicméně ani tato nová úprava není zcela ideální. Ve své práci bych chtěl upozornit na problematické části nového občanského zákoníku související s touto zásadou, které by bylo vhodné vyřešit buď ještě před nabytím účinnosti zákoníku jeho novelizací, popřípadě které bude muset vyřešit jiţ za účinnosti nového zákoníku soudní praxe. Základním zdrojem informací při zpracování tohoto tématu bude pro mne práce prof. JUDr. Františka Roučka, jehoţ teoretické závěry v mnoha případech povaţuji za nadčasové. Ze současných pramenů je nutno zdůraznit zejména práce JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., soudce Nejvyššího soudu ČR, a práce prof. Dr. JUDr. Karla Eliáše, pod jehoţ vedením vznikl nový občanský zákoník. Důleţitým zdrojem bude také obsáhlá judikatura Nejvyššího soudu ČR k tomuto tématu. Ve své práci k řešení výše uvedené problematiky uţiji metody komparace a to zejména v první kapitole v souvislosti s historickým vývojem a ve čtvrté kapitole v souvislosti se zahraničními úpravami. Při řešení problematiky součásti věci uţiji metody indukce, kdy na základě konkrétních příkladů se budu snaţit vyvodit obecné závěry. Při tomto postupu také uţiji metody generalizace a abstrakce. Rovněţ v práci budu uţívat metody dedukce a to zejména ve spojení s logickým argumentem ad absurdum, pro vyloučení určitých závěrů. Přínosem této práce by mělo být upozornění na problémy související s posuzováním součásti věci a dělitelnosti věci a to jak za současného právního stavu, tak v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku. Tato práce by rovněţ měla nabídnout alternativní pohled na pojetí součásti věci v právním smyslu. Ve své práci budu postupovat chronologicky. V první kapitole se budu zabývat pojetím věci, její součásti a dělitelnosti věci v historii a to od práva římského aţ po střední občanský zákoník. V druhé kapitole se zaměřím na platnou a účinnou právní úpravu na našem území s ohledem na závěry právní doktríny a právní praxe. Ve třetí kapitole se budu zabývat úpravou, kterou přinese nový občanský zákoník. Konečně ve čtvrté kapitole budu 7

8 zkoumat úpravu v právních řádech některých evropských států. V rámci kapitol postupuji od obecného k zvláštnímu, tedy nejdříve vymezím pojetí věci a následně se budu zabývat instituty součásti věci a dělitelnosti věci. Ač s ohledem na problematiku celistvosti věci institut dělitelnosti věci logicky předchází institutu součásti věci, řadím v rámci kapitol problematiku součásti věci před problematiku dělitelnosti věci. Dělitelností věci se nedávno ve své diplomové práci zabýval Lubomír Kazda, 1 z toho důvodu stěţejním tématem této práce bude problematika součásti věci, a proto ji také systematicky řadím před institut dělitelnosti věci. Vzhledem k rozsahu práce se v závěrečné kapitole budu zabývat zásadně jen zákonnou úpravou věci a její součásti ve vybraných zahraničních právních řádech. Při dalším výzkumu by bylo vhodné se podrobněji zabývat řešením této problematiky v zahraničí a to i s ohledem na právní doktrínu a právní praxi. 1 KAZDA, L. Dělitelnost a nedělitelnost předmětu občanskoprávního vztahu [online] [cit ]. 92 s. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jan Hurdík. Dostupné z www: 8

9 1 Historický vývoj V této kapitole se budu zabývat vývojem pojmů věc v právním smyslu, součást věci, příslušenství věci a dělitelnost věci, a to od dob práva římského aţ po zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník Věc v římském právu České soukromé právo se řadí do systému kontinentálního práva, jehoţ základy jsou postaveny na recepci práva římského. Chceme-li se blíţe zabývat instituty soukromého práva, které nelze povaţovat za ryze moderní, bylo by jistě chybou nezkoumat jejich římskoprávní základy. Z toho důvodu se v první podkapitole této práce zabývám římskoprávním pojetím věci v právním smyslu s ohledem na instituty součásti věci a dělitelnosti věci Věc v Gaiových a Justiniánových Institucích K jedněm z nejvýznamnějších pramenů, z kterých lze čerpat informace o systému římského práva, patří Gaiova učebnice (Gaiovy Instituce). Gaius se pojmem věci zabývá ve druhém komentáři své učebnice. Římští právníci pojem věci nedefinovali, tedy ani v této učebnici definici nenalezneme. Gaius tak počíná svůj výklad dělením věcí a to v první řadě na věci práva boţského a na věci práva lidského. 2 Věci práva lidského pak Gaius dělí na věci soukromé a veřejné, přičemţ veřejné nejsou v majetku nikoho. Dále dělí věci na tělesné (res corporales) a netělesné (res incorporales). Dělící kritérium spočívá v tom, zda je moţné se věci dotýkat či nikoli. Povahu věcí netělesných mají ty, jejichţ podstatou je právo. 3 Pojem věci pak na základě tohoto dělení můţeme vykládat v širším smyslu, kdy pod tento pojem zahrnujeme jak věci hmotné (tělesné), tak věci nehmotné (netělesné), anebo v uţším smyslu, čímţ míníme pouze věci hmotné. Obdobný výklad nalezneme také v druhé knize Justiniánových Institucí. I zde se v úvodu (v prvním titulu) nachází rozdělení věcí na věci patřící všem, věci veřejné, patřící pospolitosti, věci ničí a věci patřící jednotlivci. 4 Zajímavý je odstavec 21. (INST. 2, 1, 21.), kde se uvádí, ţe část pozemku, kterou odtrhla řeka, se stává součástí jiného pozemku aţ ve 2 KINCL, J. GAIUS : Učebnice práva ve čtyřech knihách. Brno : Masarykova Univerzita a Doplněk, s tamtéţ s BLAHO, P. Iustiniani Institutiones : Justiniánské instituce. Přeloţil Skřejpek, M. Praha : Karolinum, s

10 chvíli, kdy stromy, které se nacházely na tomto odtrhnutém pozemku, zakoření do sousedova pozemku. 5 Součást věci je dále řešena v odstavcích 26. aţ 34. Obecně lze říci, ţe stane-li se věc součástí jiné věci ( věci hlavní ), 6 přechází vlastnické právo na vlastníka věci hlavní, přičemţ nezáleţí na tom, jakou hodnotu má věc vedlejší. I v případě, ţe je tato hodnotnější neţ věc hlavní, na uvedeném to nic nemění. Konkrétně se uvádí purpur vetkaný do šatů (INST. 2, 1, 26.) nebo písmena na papyru a pergamenu (INST. 2, 1, 33.). Zajímavé však je, ţe v případě malby na desce se v rozporu s výše uvedeným Justinián přiklání k názoru, ţe deska je součástí malby a nikoliv naopak (INST. 2, 1, 34.). V odstavcích 29. aţ 32. je zakotven princip superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě). Tedy vše, co je postaveno na pozemku a co na něm roste, je jeho součástí a náleţí do vlastnictví vlastníka pozemku. 7 Ve druhém titulu se Justinián zabývá dělením věcí na hmotné a nehmotné. Výklad se shoduje s výkladem uvedeným v Gaiových Institucích Definice věci v římskoprávním pojetí Ač římští právníci pojem věci nedefinovali, v novodobé literatuře se jiţ s definicí věci v římskoprávním pojetí setkáme. Například Arndste, rytíř z Arnesbergu, vymezil pojem věci takto: Věc (res) jest v širším smyslu vše, co v právu má jen význam předmětný, v uţším smyslu jest věcí hmotný, samostatný předmět, z čehoţ samo sebou jde, ţe rozdělení věcí ve hmotné a nehmotné na onom širším významu se zakládá. 8 V novější literatuře se však objevuje názor, ţe Římané pojem věci nehmotné, jak je tento pojem uţíván v moderní právní doktríně (právo autorské, patentové, firemní, etc.), neznali. Například Jaromír Kincl definuje věc v římskoprávním pojetí takto: [J]e to hmotný celek, který má samostatnou existenci, ať uţ je ţivý (otrok, zvířata) nebo neţivý (ostatní věci). 9 Dále uvádí: [P]okud pak někteří římští právníci uvádějí i res incorporales věci nehmotné (netělesné), je to jenom jistá manýra, která kopíruje pojmy stoických filozofů. 10 Obdobně Jan Váţný: [S]tatky, na něţ se mohou podle římského pojetí vztahovati majetková práva (na rozdíl od práv rodinných), jsou podle římského pojetí jenom věci hmotné. (...) Neuznává tedy římské 5 tamtéţ s Pojmů věc hlavní a věc vedlejší se uţívá v souvislosti s příslušenstvím věci a nikoli v souvislosti s věcí a jejími součástmi, kdy se právě uţívá pojmů věc a součást věci. Jelikoţ uţití pojmů věc hlavní a věc vedlejší je názornější i při výkladu o součástech věci, uţívám těchto pojmů i v tomto významu, ovšem pro odlišení jsou tyto pojmy označeny uvozovkami. To neplatí, pokud jsou tyto pojmy uţity v přímé citaci, přičemţ v původním díle tyto pojmy uvozovkami označeny nebyly. 7 tamtéţ s ARNDSTE ryt. z ARNESBERGU. Učební kniha Pandekt. Přeloţil Trümmel, V. Praha : Právnická Jednota, s KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, s tamtéţ 10

11 právo tak zvaných práv ke statkům nehmotným, jakými jsou v moderním právním ţivotě právo autorské, firemní, právo výlučného uţívání vzorků, modelů atd. 11 S tímto názorem se lze ztotoţnit, neboť, jak je uvedeno výše, povahu věcí nehmotných v římském právu měly ty, jejichţ podstatou bylo právo, tedy například právo poţívací, pozůstalost nebo závazky. Objektem těchto práv však byla vţdy věc hmotná. Vyjdeme-li z Kinclovy definice věci, pak další podmínkou, kromě hmotné podstaty, je samostatná existence. Za věc v právním smyslu tedy nelze povaţovat něco, co tvoří součást jiné věci. Římané rozeznávali věc jednoduchou a věc sloţitou, kdy věc jednoduchá tvoří samostatný přirozený celek a věc sloţitá se skládá z rozloţitelných částí. 12 Kromě toho Římané znali i tzv. věc hromadnou, jejíţ podstatou je, ţe jednotlivé součásti věci hromadné si ponechávají svou samostatnou existenci a jsou tedy rovněţ věcí v právním smyslu. Příkladem věci hromadné v římském právu je stádo. Váţný dokonce uvádí, ţe to bylo jen stádo. 13 Dalším podstatným znakem věci pro Váţného je její význam pro majetek. Věc tak musí mít majetkovou hodnotu a musí být způsobilá být předmětem vlastnického práva. 14 Váţný tak nepovaţuje za věc nic, s čím nelze obchodovat (res extra commercium). Věci vyloučené z obchodu byly dle římského práva věci práva boţského (res sacrae, res religiosae a res sanctae), věci všem lidem společné (res omnium communes) a věci veřejné (res publico usu destinatae). 15 Dle mého názoru nelze ztotoţňovat věcnou podstatu hmotného celku s tím, zda je tento způsobilý být předmětem vlastnického práva. Např. tím, ţe se z obyčejného poháru stane pohár určený k náboţenským účelům (res sacrae), neztrácí svou věcnou podstatu a nepřestává tak být věcí v právním smyslu Třídění věcí Římané rozdělovali věci podle jejich přirozených vlastností na: 1. movité a nemovité, 2. zuţivatelné a nezuţivatelné, 3. zastupitelné a nezastupitelné, 4. dělitelné a nedělitelné. 11 VÁŢNÝ, J. Vlastnictví a práva věcná : Soustava práva římského, díl II. Brno : Knihovna československého akademického spolku Právník v Brně, s KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, s VÁŢNÝ, J. Vlastnictví a práva věcná : Soustava práva římského, díl II. Brno : Knihovna československého akademického spolku Právník v Brně, s tamtéţ s KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, s

12 Pokud se týče rozdělení věcí na movité a nemovité, je nutno podotknout, ţe věcmi nemovitými byly pouze pozemky. Jak uvádím výše, Římané uplatňovali zásadu povrch ustupuje půdě (superficies solo cedit), tedy vše, co bylo s pozemkem pevně spojeno (včetně budov), bylo jeho součástí a nebylo tak samostatnou věcí v právním smyslu. Dělícím kritériem u věcí zuţivatelných a nezuţivatelných je ta okolnost, zda uţíváním zanikají, či nikoliv. U věcí zastupitelných (genericky určených) a nezastupitelných (individuálně určených) je podstatné to, zda v obchodním styku záleţí na jejich individualitě, či na jejich druhu. Věci zastupitelné jsou určovány mnoţstvím a kvalitou a je moţné je tedy zaměnit za věci stejného druhu, kdeţto věci nezastupitelné jsou určeny individuálními znaky kaţdé jednotlivé věci Součást věci Jiţ v oddíle zabývajícím se definicí věci (srov. oddíl ) jsem uvedl, ţe jedním z definičních znaků věci je její samostatná existence. Pro součást věci je tedy typické, ţe není věcí v právním slova smyslu, neboť tvoří s jinými součástmi jeden celek, přičemţ aţ tento je věcí. O součástech se obvykle hovoří v souvislosti s věcmi sloţitými. Sloţitými věcmi byly věci skládající se z několika jednotlivých věcí spojených navzájem tak, ţe v důsledku spojení vznikla věc nová. 17 Tato věc pak byla samostatnou věcí a právní vztahy musely být posuzovány pouze k ní jako k celku a nikoliv k jejím jednotlivým součástem. Jak je uvedeno výše (srov. oddíl ) vlastníkem celé věci se stával vlastník věci hlavní, tedy té části, která i bez spojení s jinou věcí mohla plnit svůj účel. Kincl toto vysvětluje na příkladu plechové obroučky a briliantu, kdy v případě spojení se stává vlastníkem vzniklého prstenu původní vlastník obroučky. 18 Pokud však došlo k opětovnému rozdělení jednotlivých součástí, obnovovaly se i právní vztahy k nim. Dokonce římské právo dávalo moţnost původnímu vlastníku zapracované části, jehoţ vlastnické právo bylo tímto popíráno, domáhat se ţalobou opětovného rozdělení věci. V určitých případech (materiál CVETLER, J., KINCL, J. Právo římské. Praha: Právnická fakulta University Karlovy, s. 17 REBRO, K., BLAHO, P. Rímske právo. 4. vyd. Bratislava : Iura edition, spol. s r.o., s. 18 KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, s

13 zapracovaný do domu, tyče podpírající révu) však takovouto ţalobu nebylo moţno podat a původní vlastník zapracované věci mohl ţádat dvojnásobek její hodnoty. 19 Od součásti věci je nutno odlišovat příslušenství. Příslušenstvím (pertinence) nazýváme movité věci, které sice zachovaly svou samostatnou podobu, ale obchodním uţitím jsou přizpůsobeny jiné věci, kterou doplňují. 20 Příslušenství je na rozdíl od součásti samostatnou věcí, ale je vlastníkem určeno k trvalému uţívání s jinou věcí (věcí hlavní). Obvykle příslušenství sdílí osud věci hlavní, není to ovšem nezbytné a je tedy moţno disponovat s věcí hlavní bez příslušenství, stejně jako s příslušenstvím bez věci hlavní. Zajímavý poznatek, který uvádí Kincl, je, ţe Římané uţívali ve srovnání se současným právem příslušenství ve vymezení velmi úzkém. Dokonce pro příslušenství neměli ani zvláštní termín (pojem pertinence je aţ středověký), uţívalo se obratů quasi pars rei (jakoby část věci), nebo přímo pars rei (část věci) Dělitelnost věci Dále se budu blíţe zabývat rozdělením věcí na dělitelné a nedělitelné. Arndste ve své učební knize definuje nedělitelné věci takto: Kdeţto dle zákonů přírodních všechna tělesa do nekonečna jsou dělitelná, pokládáme právnicky ony věci za nedělitelné, které nemohou býti rozloţeny ve více celkův, aby nebyla zničena jich podstata; těmto věcem rovnají se ony, jichţ nelze rozděliti, aby neubylo jim hodnoty nepoměrně. 22 Váţný uvádí: Dělitelné jsou takové věci, které lze rozděliti v díly, z nichţ kaţdý podrţuje podstatné vlastnosti a neporušenou hospodářskou funkci věci celistvé. Takovými věcmi jsou kov, plátno, papír a pod. Proti nim jsou věci, které se tak rozděliti nedají, zvláště ty, u nichţ by rozdělení znamenalo zničení původní jejich podstaty. 23 Další definici přináší Kincl: Kriteriem pro rozdělení věcí na dělitelné a nedělitelné je fyzikální vlastnost věci, jeţ dovoluje nebo nedovoluje rozdělit věc na části, aniţ by se změnila jejich podstata. Rozdělením se části stanou samostatnými předměty (...), neztrácejí však nic ani na hodnotě, ani na své původní povaze. Takto dělitelné jsou peníze, pozemky, látky atd tamtéţ 20 CVETLER, J., KINCL, J. Právo římské. Praha: Právnická fakulta University Karlovy, s. 21 KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, s ARNDSTE ryt. z ARNESBERGU. Učební kniha Pandekt. Přeloţil Trümmel, V. Praha : Právnická Jednota, s VÁŢNÝ, J. Vlastnictví a práva věcná : Soustava práva římského, díl II. Brno : Knihovna československého akademického spolku Právník v Brně, s

14 Naproti tomu je nedělitelný otrok, ţivé zvíře, kniha, květina aj. 24 Jak uvádí Arndste, z fyzikálního hlediska bychom mohli kaţdou věc označit za dělitelnou (jistě se dá za současného stavu vědeckého poznání polemizovat s tvrzením, ţe je kaţdé těleso do nekonečna dělitelné, ovšem tato otázka není pro tuto práci podstatnou). Z výše uvedených definic můţeme dovodit dvě základní podmínky k tomu, aby bylo moţno věc označit za dělitelnou v právním slova smyslu. Za prvé si musí věci vzniklé po rozdělení věci původní zachovat hospodářskou funkci původní věci. A za druhé součet hodnot nových věcí se musí rovnat hodnotě věci původní, anebo alespoň nesmí být tento součet nepoměrně niţší neţ hodnota věci původní. Výše uvedené platí pro reálné dělení věcí. Římané však znali i tzv. ideální dělení věcí. Za ideálně dělitelnou můţeme označit skutečně kaţdou věc, neboť ideální dělení existuje pouze v právu a na faktickou integritu věci nemá vliv. K takovémuto ideálnímu dělení dochází v případě, ţe věc náleţí do vlastnického práva více osob, tedy vzniká spoluvlastnictví k této věci. Jinými slovy kaţdému vlastníku náleţí ideálně určená část věci. Kincl v souvislosti s rozdělením věcí na dělitelné a nedělitelné uvádí: V římském právu má rozdělení věcí na dělitelné a nedělitelné význam zejména v tom, ţe připadne-li dělitelná věc několika vlastníkům, nevznikne mezi nimi spoluvlastnický vztah, ale věc se prostě rozdělí a jednotlivci nabydou do vlastnictví příslušné díly. 25 Z toho bychom mohli dovodit, ţe věci reálně dělitelné nejsou dělitelné ideálně, neboť v případě, ţe by mělo vzniknout spoluvlastnické právo k reálně dělitelné věci, musí být tato rozdělena. S tímto závěrem však nemohu souhlasit, neboť se domnívám, ţe i v případě, kdy reálně dělitelná věc připadla do vlastnictví více osob, neexistoval ţádný důvod, který by nutil spoluvlastníky tuto věc reálně rozdělit. Aţ v případě, kdy některý ze spoluvlastníků jiţ nechtěl setrvat ve spoluvlastnickém vztahu, bylo jednou z moţností vypořádání spoluvlastnictví u reálně dělitelné věci její rozdělení, na rozdíl od věci reálně nedělitelné. Výše uvedený závěr navíc sám Kincl popírá, kdyţ uvádí: Ideálně lze rozdělit kaţdou věc, dělitelnou i nedělitelnou Věc ve středověké střední Evropě Jak uvádí Miloslav Stieber: Středověké právo jest právo lidové. Lid formuloval si je podle zjevů ţivotních. Připíná se proto vţdy k nějaké skutečné, kaţdému zřejmé formě. 24 KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, s tamtéţ s tamtéţ 14

15 Nezná abstraktnosti. 27 Nelze se tedy divit, ţe ani ve středověké právní literatuře obecnou definici věci nenalezneme. Naďa Štachová a Ondřej Horák dokonce uvádějí, ţe právní památky českého práva obecný pojem věci (ve smyslu předmětu) neuţívají. 28 Pro věci nemovité se tak uţívalo pojmů statek či zboţí. Zvířata se nazývala nábytkem, pro ostatní movitosti (věci v domě, ve dvoře a na poli) se pak uţívalo pojmu svrchky. 29 I ve středověku se setkáme s věcmi nehmotnými, kterými jsou míněna práva na věcech. Jednalo se o různá pozemková břemena, práva regální, práva honební, horní, vodní aj. 30 Co se týče rozdělení věcí na movité a nemovité, je zajímavé, ţe právní řád mnohdy přiznával nemovitostem povahu věcí movitých a naopak. Například příslušenství věci nemovité bylo taktéţ povaţováno za věc nemovitou, ač bychom tuto věc obvykle povaţovali za věc movitou (např. ryby v rybníce, zvěř v lese). Taktéţ byla za věc nemovitou povaţována ta, které právo přikládalo zvláštní hodnotu (stádo deseti koní, věno a výbava ţeny, zlaté a stříbrné náčiní, etc.). 31 Na druhou stranu například v právu uherském byla zastavená nemovitost povaţována za věc movitou, protoţe ji bylo moţno vykoupit penězi. 32 Ve středověku bylo moţno obchodovat i se součástmi věci a to i v tom případě, kdy nebylo moţno součást od věci hlavní oddělit. Tak byla v českých, německých i polských městech uznávaná dělitelnost domů podle pater, kdy kaţdé patro mohlo náleţet jinému vlastníku. V ţidovských domech v Praze bylo moţno zakoupit pokoj nebo dokonce i pouhý díl světnice. Také se jiţ setkáme s porušením superficiální zásady, kdy budova náleţela do vlastnictví jiné osoby neţ pozemek, na kterém stála. Původ tohoto pochází z dob, kdy se dělaly přenosné domy, avšak tento způsob se zachoval i v dobách, kdy se jiţ stavěly domy zděné STIEBER, M. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. 2. vyd. Praha : Typus, s ŠTACHOVÁ, N., HORÁK, O. Věc v právním smyslu: historicko-srovnávací úvaha. In Interakce českého a evropského práva. Brno : Masarykova univerzita, s STIEBER, M. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. 2. vyd. Praha : Typus, s SATURNÍK, T. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Praha : Všehrd, s STIEBER, M. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. 2. vyd. Praha : Typus, s SATURNÍK, T. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Praha : Všehrd, s tamtéţ s

16 1. 3 Obecný zákoník občanský Historický vývoj kodifikace Na kodifikaci občanského práva se v Rakouské monarchii pracovalo od poloviny osmnáctého století. První kompilační komisi sestavila Marie Terezie, přičemţ práce byly zahájeny v roce Výsledkem byl Maria Therezia Codex (Codex Theresianus), který byl předloţen Marii Terezii ke schválení v roce Codex byl rozdělen podle vzoru Justiniánových institucí na tři části o právech osob, právech věcných a obligacích. Toto rozdělení převzal i obecný zákoník občanský. Dílo však bylo nepraktické a jednalo se spíše o učebnici, právní normy více vykládalo, neţ právně formulovalo. Návrh tak byl komisi vrácen k přepracování. K pokroku došlo aţ za císaře Josefa II., kdy byl v roce 1786 vydán první díl všeobecného občanského zákoníku. Další kodifikační práce probíhali pod vedením profesora Martiniho a profesora Zeillera. Zákoník byl konečně vyhlášen (s platností od 1. ledna 1812) pod názvem Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (všeobecný občanský zákoník, dále téţ jen OZO). V českém překladu se nazýval Kniha všeobecných zákonů městských. 34 Zákoník byl vyhlášen pro všechny oblasti mocnářství vyjma Uher. Dle uvozovacího patentu č. 946 zákonů soudních z 1. června 1811 byla jediným autentickým jazykem obecného zákoníku občanského němčina. Ač tento zákoník platil na našem území aţ do roku 1950, nikdy nebyl pořízen oficiální český překlad. V následujícím výkladu vycházím z překladu uvedeného v komentáři od Františka Roučka Definice věci Obecnou úpravu věcí nalezneme v obecném zákoníku občanském v díle druhém v 285 aţ 308. Celá tato úprava počíná definicí věci v 285 OZO: Všechno, co od osoby je rozdílné a slouţí k uţívání lidí, sluje věc v právním smyslu. Z této definice můţeme vyvodit následující pojmové znaky věci: 1. negativní vymezení (rozdílnost od osoby), 2. pozitivní vymezení (slouţí k uţívání lidí), přičemţ Rouček k tomu systematickým výkladem dovozuje třetí znak a to samostatnou existenci MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku vyd. Praha : LINDE PRAHA, a. s., s ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, s

17 Prvním definičním znakem věci dle OZO je tedy rozdílnost od osoby. Za věc jiţ nemohl být povaţován člověk, jak tomu bylo běţné v právu římském. Jedná se nepochybně o reakci na patent Josefa II. z roku 1781, kterým bylo v habsburské monarchii zrušeno nevolnictví. Je tak nezbytné tento definiční znak současně spojit s ustanovením 16 větou druhou OZO: Otroctví nebo poddanství, a výkon moci k tomu se vztahující není v těchto zemích dovoleno. I toto ustanovení je důsledkem přirozenoprávní koncepce, v jejímţ duchu byl zákoník tvořen. Nejde zde pouze o vyloučení člověka jakoţto osobnosti z pojmového vymezení věci, ale rovněţ vyloučení člověka z hlediska fyziologického. Nemůţeme tak za věc povaţovat ani jednotlivé části lidského těla (např. vlas, nehet, zub), ba dokonce ani umělé části lidského těla (např. plomba). Rouček však uvádí, ţe části lidského těla se stávají po oddělení věcí a náleţejí do vlastnictví osoby, od níţ pocházejí. 36 Nutno ovšem souhlasit s názorem Jaromíra Sedláčka, ţe oddělené části lidského těla se stávají věcmi, pouze pokud to není na újmu mravní lidské důstojnosti. 37 Tak například lidské vlasy po ostříhání se stávají věcí a osoba, od níţ pocházejí, s nimi můţe disponovat jako s věcí, vztahují se na ně veškerá věcná práva a lze je tedy kupříkladu zcizit. Na druhou stranu nelze za věc povaţovat amputovanou končetinu. Na ochranu amputované končetiny se uţijí pouze práva osobnostní a osoba, od níţ končetina pochází, s ní nemůţe disponovat jako s věcí. Za věc nelze rovněţ povaţovat mrtvolu a to aţ do té doby, pokud v ní lze spatřovat tělo určité zemřelé osoby. Pokud tomu tak není, pak se i mrtvola stává věcí (např. mumie). 38 Rouček v tomto smyslu uvádí, ţe věcí je i mrtvola dána anatomickému ústavu. 39 S tímto názorem však nesouhlasí Sedláček. Podle jeho názoru ani mrtvola v anatomickém institutu není věcí. Za věc zde lze povaţovat pouze preparáty vyrobené tímto ústavem a to ještě pouze tehdy, kdyţ slouţí k vědeckým účelům. 40 Druhým definičním znakem věci dle OZO je uţivatelnost. Abychom mohli říct o nějakém předmětu, ţe je věcí, musí zde být objektivní moţnost tento předmět uţít. Tato podmínka, vylučuje z pojmu věci např. mraky, hvězdy, tekoucí vodu, volný vzduch, atd. Objektivní uţivatelnost ovšem nestačí. Věc musí skutečně slouţit k uţívání lidí. Jak uvádí 36 tamtéţ 37 SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., s ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, s tamtéţ 40 SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., s

18 Sedláček, zde norma právní odkazuje na normu morální, neboť spojuje definici věci s lidským jednáním, které nepodléhá pouze normám právním, ale normám autonomním. 41 Uţívání však můţeme hodnotit z různých hledisek, můţe se jednat o uţívání hospodářské, estetické, technické. etc. Ustanovení 285 OZO nekonkretizuje, o jaké uţívání se má jednat. Sedláček však z dalších ustanovení zákoníku dovodil, ţe se jedná o uţívání hospodářské, přičemţ hospodářským uţíváním, je takové uţívání, které směřuje k zachování člověka při ţivotě. 42 Posledním znakem je samostatná existence věci. Tuto podmínku můţeme chápat tak, ţe věc musí být samostatnou individualizovanou jednotkou, coţ se shoduje jiţ s výše uvedenou podmínkou hospodářské uţitečnosti věci. Tak například voda v řece není věcí aţ do té doby, dokud není zachycena v nějaké nádobě. Tímto zachycením se stává samostatnou individualizovanou jednotkou a také věcí v právním smyslu. Dále lze tuto podmínku také chápat tak, ţe věc netvoří součást jiné věci Věci hmotné a nehmotné Obecný zákoník občanský byl postaven na koncepci věci v širším slova smyslu, tedy za věc povaţoval jak věc hmotnou, tak nehmotnou. Rozdělení věcí na hmotné a nehmotné bylo zakotveno v ustanovení 292 OZO: Hmotné věci jsou ty, které lze smysly vnímati; jinak slují nehmotné; např. právo loviti, ryby chytati a všechna jiná práva. Lze si všimnout, ţe vymezení věci hmotné je zde širší, neţ vymezení v římském právu. Zatímco pro Římany při konstatování, zda je věc hmotná, byla rozhodující ta okolnost, ţe je moţné se jí dotýkat, zde postačuje pouhá smyslová vnímatelnost věci. Za věc hmotnou je tedy moţno povaţovat například také plyny. Zajímavé je, ţe za věc byla povaţována i lidská práce. Rouček lidskou práci dokonce povaţoval za věc hmotnou, neboť je smysly vnímatelnou. 43 Naopak Sedláček povaţuje práci za věc nehmotnou. 44 Věc nehmotná je vymezená negativně oproti věci hmotné. Věcí nehmotnou je vše, co je věcí a není věcí hmotnou. Ustanovení 292 OZO uvádí jako příklad některá práva, nakonec ovšem dodává a všechna jiná práva. Za věc nehmotnou je tak nutno povaţovat 41 SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., s tamtéţ 43 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, s SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., s

19 všechna práva, tedy i právo vlastnické. 45 Do této oblasti je nutno zahrnout i tzv. immateriální práva, která Sedláček definuje jako privilegium, ţe určitá činnost je zaručena pouze určité osobě. 46 Náleţí zde např. právo autorské, patentní, známkové, nakladatelské, k modelům. Jak je uvedeno výše, práva jsou pouze jmenovitým příkladem věcí nehmotných. Ovšem ne vše, co je věcí nehmotnou, musí být právem. Rouček uvádí jako příklad takovýchto věcí nehmotných zákaznictvo, obchodní renomé, obchodní tajemství, organizace věcí v podniku a. j Věci movité a nemovité Věci lze dále dělit na movité a nemovité. Obecné dělící kritérium bylo zakotveno v ustanovení 293 OZO: Věci, které bez porušení jejich podstaty s jednoho místa na druhé lze přenášeti, jsou movité; jinak jsou nemovité. Věci, které o sobě jsou movité, pokládají se v právním smyslu za nemovité, tvoří-li na základě zákona nebo vlastníkova určení příslušenství nemovité věci. V konkrétních případech pak tuto definici upřesňovala ustanovení 295 aţ 299 OZO. Obecný zákoník občanský tedy pozitivně vymezil věci movité a oproti nim negativně věci nemovité. Jak uvádí Rouček, aby věc byla věcí movitou, musí splňovat dvě podmínky: 1. musí být přenositelná (přesunutelná), přičemţ 2. přenesením nesmí být porušena její substance. 48 Není-li splněna některá z těchto podmínek, jedná se o věc nemovitou Příslušenství a součást věci Dle 294 OZO: Příslušenstvím rozumí se to, co bývá s věcí trvale spojeno. Sem patří nejen přírůstek věci, pokud není od ní oddělen; nýbrţ i vedlejší věci, bez nichţ hlavní věci nelze uţívati nebo o kterých zákon nebo vlastník určil, aby se jich trvale k hlavní věci uţívalo. Z dané definice lze dovodit, ţe obecný zákoník občanský nerozlišoval mezi příslušenstvím a součástí věci. Obojí shrnul pod jeden legální pojem a to příslušenství. Toto spojení však obecný zákoník občanský nedodrţoval důsledně. Například v ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, s SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., s ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, s tamtéţ. s

20 hovoří o součástech nemovitosti a v 1047 dokonce uvádí současně součást i příslušenství věci. Ač hranice mezi příslušenstvím a součástí věci je velmi úzká, jedná se přeci jen o pojmy odlišné a z toho důvodu právní doktrína i přes legální spojení obou pojmů mezi nimi nadále rozlišovala. Sedláček definuje součást věci pomocí individuality věci: Věc je individualita a tím je určen přesně poměr celku k části. Individualita se nemění, pokud tento poměr nedozná změny, bez ohledu na to, zda jednotlivé části doznaly změny či nic. 49 Pro věc je tedy typické, ţe není podstatné, pokud dojde ke změně (výměně) některé z jejich části, pokud poměr této části k celku zůstane zachován. I v případě, ţe by postupně došlo ke změně všech částí věci, věc zůstává toutéţ, je-li zachován poměr částí k celku. Pro součást věci je podstatné, ţe plní funkce pouze v rámci celku a nemá ţádné samostatné funkce. Jelikoţ věc musí mít samostatnou funkci (podmínka uţivatelnosti), není součást věcí v právním smyslu. 50 Pokud bychom se měli zabývat součástmi věci nehmotné, pak Rouček pouze stručně uvádí, ţe součástí věci nehmotné je vše, co lze vymáhat jedním nárokem. 51 Právní doktrína rozlišovala součásti na součásti hlavní (podstatné) a vedlejší (nepodstatné). Hlavní součásti byly takové, které tvořily podstatu věci. Jejich oddělením by věc jiţ nemohla plnit svou funkci 52 a zanikla by tak individualita věci 53 (př. strop v bytě, motor u auta). Nepodstatné součásti byly podle Roučka takové, kdy jejich oddělením věc sice zůstává toutéţ věcí (zachovává si svou individualitu), ale je defektní (př. kola u auta). 54 Podle Sedláčka je však důleţité, aby věc i bez nepodstatných součástí byla schopna plnit svou funkci, ač hůře (př. polštářovaná lavice na selské bryčce). 55 Z toho důvodu by i kola u auta tvořily podstatnou součást, neboť bez nich by auto nemohlo plnit svou funkci. Dle mého názoru je správnější Sedláčkovo pojetí nepodstatné součásti, neboť, jak je uvedeno výše, i Rouček definuje podstatnou součást tak, ţe bez ní by věc nemohla plnit 49 SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., s tamtéţ 51 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, s tamtéţ 53 SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., s ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, s SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., s

21 svou funkci. Pokud nepodstatnou součást definuje tak, ţe jejím oddělením se nemění individualizace věci, přičemţ na funkci věci nebere ohled, kategorie podstatných a nepodstatných součástí se tak překrývají právě u součástí, u nichţ oddělením individualita věci zůstává zachována, ale věc je nefunkční. Z toho důvodu nepodstatné (vedlejší) součásti byly dle mého názoru takové, které nějakým způsobem vylepšují funkci věci, ovšem bez nichţ věc nepřestává být funkční zcela. Rouček dále rozlišuje mezi součástí a kusem. Rozeznává dva případy věci kusové: 1. kus sám o sobě není věcí v právním smyslu na rozdíl od věci kusové, kterou tvoří (zrnko písku kus, vagon písku věc kusová) a 2. kus sám o sobě je samostatnou věcí v právním smyslu, ovšem kvantita těchto kusů je ustálena jako předmět obchodu a z toho důvodu se stále jedná o věc jednotlivou (vejce kus, kopa vajec věc kusová). 56 Toto je nutno spojit s ustanovením 302 OZO, kterým je definována věc hromadná: Úhrn několika jednotlivých věcí, které se za věc jednu povaţují a bývají označovány společným jménem, tvoří věc hromadnou a pokládá se za celek. I zde se tedy jedná o věc, jejíţ součásti jsou samostatnými věcmi v právním smyslu, tak jako u druhého případu věci kusové. Rozdíl podle Roučka spočívá v tom, ţe se u věci hromadné nejedná o kvantitu, která je ustálena jako předmět obchodu. 57 Pokud bychom měli rozlišit součást věci od příslušenství věci, pak zatímco součást věci úplně ztratila svou vlastní individualitu a můţe plnit pouze funkce jako část celku, příslušenství věci svou individualitu neztratilo, můţe plnit i jiné funkce neţ jako vedlejší věc, je pouze teleologicky závislé na jiné věci (věci hlavní). 58 Při posuzování poměru mezi věcí hlavní a příslušenstvím můţe nastat spor o to, která věc je věcí hlavní a která příslušenstvím. Zde Rouček uvádí, pokud se jedná o věc movitou a nemovitou, pak věc movitá je vţdy příslušenstvím věci nemovité. U dvou věcí nemovitých je nutno posuzovat jejich vztah podle obchodních zvyklostí (př. jedná-li se o drahocennou pochvu, pak meč je jejím příslušenstvím) ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, s tamtéţ. s SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., s ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, s

22 Rouček rozlišuje příslušenství na příslušenství přirozené a příslušenství umělé. Příslušenství přirozené je takové bez nějţ nelze hlavní věci uţívati. Věc hlavní by bez příslušenství nemohla plnit svou hospodářskou funkci. U příslušenství přirozeného tak nezáleţí na vůli vlastníka, zda určil danou věc k uţívání s jinou věcí hlavní. Příslušenství přirozené je nutno posuzovat objektivně podle obchodních zvyklostí. Příslušenství umělé je takové, o němţ zákon nebo vlastník určil, aby se trvale k hlavní věci uţívalo. Co se týče stanovení zákonem, Rouček uvádí jako příklad hasicí přístroje v domě. Pokud vlastník určí nějakou věc k trvalému uţívání s věcí hlavní, musí být toto určení zevně patrné. K tomu není třeba nějakého specifického právního jednání, stačí, pokud je zde stav, z kterého lze dovodit, ţe vlastník takové určení učinil. Je-li zde takový stav a vlastník včas neupozorní na svou opačnou vůli, je nezbytné na to pohlíţet tak, ţe vlastník projevil svou vůli učinit z věci příslušenství věci jiné mlčky Superficiální zásada Z ustanovení 293 aţ 297a OZO lze dovodit, ţe tento zákoník je postaven na římskoprávní zásadě superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě). Tedy vše, co bylo s pozemkem trvale spojeno, tvořilo součást tohoto pozemku. Tato zásada byla pojata velmi široce. Lze to demonstrovat na ustanovení 293 OZO in fine, kde je stanoveno, ţe tvoří-li nějaká věc příslušenství věci nemovité, pokládá se i tato za věc nemovitou. Tedy nejen to, co bylo trvale spojeno s pozemkem, bylo jeho součástí, ale i to, co bylo určeno k trvalému uţívání s pozemkem, bylo nutno povaţovat za věc nemovitou. Zásadní význam má tato zásada pro stavby, které dle 297 OZO byly součástí pozemku. Stejně tak vše, co bylo spojeno se stavbou, tvořilo součást pozemku. Výjimku z tohoto zakotvovalo ustanovení 297a OZO pro stroje ve vlastnictví někoho jiného. Toto ovšem muselo být zaznamenáno ve veřejné knize, přičemţ se jednalo pouze o dočasný stav, neboť po uplynutí pěti let poznámka pozbyla účinku. Další výjimka byla stanovena pro sklepy, které dle dekretu dvorní kanceláře z 2. června 1832 byly samostatnou věcí v právním smyslu Dělitelnost věci Rouček rozlišuje oddělitelnost a dělitelnost. Definuje neoddělitelné součásti tak, ţe se jedná o ty, jejichţ oddělením by věc přestala být úkojným prostředkem, jakým byla 60 tamtéţ. s SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., s

23 dosud, nebo by se stala úkojným prostředkem defektním. Při oddělení oddělitelné součásti věc nepřestane být úkojným prostředkem a ani se nestane úkojným prostředkem defektním. 62 Sedláček toto ztotoţňuje s výše uvedeným dělením součástí věci na podstatné a nepodstatné. 63 Rouček však uvádí, ţe podstatné i nepodstatné součásti mohou být oddělitelné či neoddělitelné 64, blíţe to však nerozvádí. Rozdíl mezi oddělením a dělením Rouček spatřuje v tom, ţe zatímco oddělením se osamostatňuje součást věci a můţe i nemusí se stát samostatnou věcí v právním smyslu, přičemţ věc nemusí zůstat celá, avšak můţe zůstat celá (například oddělení plodů), u dělení se rovněţ osamostatňuje součást věci, ovšem vţdy se stává věcí v právním smyslu a věc vţdy přestává být celá. Dále definuje tři podmínky, které musí dělitelná věc splňovat: 1. věci, které vzniknou, mohou poměrně slouţit témuţ účelu, jako věc původní; 2. celková hodnota se podstatně nesníţí a 3. dělení není zakázáno Návrh Občanského zákoníku z roku 1937 Po vzniku samostatného Československého státu bylo na základě čl. 2 zákona č. 11/1918 Sb. z. a n., tzv. recepční norma přejato prozatímně veškeré právo Rakouska- Uherska. Z hlediska občanského práva tento stav přinesl několik problémů. Jednak Obecný zákoník občanský nebyl vyhlášen pro Uhry a nebyl tak platný na území Slovenska, kdeţto na Českém území ano. Byl to jeden z projevů právního dualismu, který je typický pro celé období první republiky. Tento právní dualismus se týkal i vymezení pojmu věci. Zatímco obecný zákoník občanský byl postaven na koncepci věci v širším slova smyslu, tedy povaţoval za věc i věc nehmotnou, slovenské právo věci nehmotné neuznávalo a za věc tedy povaţovalo pouze věc hmotnou. Dále, jak jsem uváděl výše, nebyl nikdy pořízen oficiální překlad obecného zákoníku občanského a tak autentickým jazykem zůstávala stále pouze němčina. Tyto problémy vedly ke snahám rekodifikovat občanské právo. První komise, která se měla zabývat rekodifikací, sloţená ze zástupců ministerstva spravedlnosti, univerzitních profesorů a praktiků se sešla dne 6. března Tato komise se shodla na tom, ţe se pořídí přesný překlad OZO a z něj se bude vycházet, přičemţ se 62 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, s SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., s ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, s tamtéţ. s

24 odstraní vše nadbytečné a přidá se do něj to, co jiné zákony v občanském právu změnily nebo upravily. 66 Revize byla svěřena čtyřem, respektive pěti, subkomitétům, přičemţ jedním z nich byl subkomitét pro věcné právo pod referátem prof. Dr. Stiebera. Návrh tohoto subkomitétu byl uveřejněn v roce První, co nás na návrhu subkomitétu zaujme je okolnost, ţe byla vypuštěna definice věci. V důvodové zprávě to bylo zdůvodněno tím, ţe mnohotvárnost hospodářského ţivota vytváří i mnohé předměty, které z hlediska práva je třeba povaţovat za věci (př. advokátní kancelář, adresy odběratelstva, obchodní tajemství atd.). V zákoně je však nelze definovat, to je třeba ponechat běţné teorii. 68 Rozdělení věcí na hmotné a nehmotné, movité a nemovité a další dělení bylo v návrhu ponecháno, přičemţ definice se shodovaly s definicemi v OZO. Ustanovení o příslušenství věci však bylo přeformulováno: Příslušenství tvoří vedlejší samostatné věci vlastníkovi u věci hlavní, které mají za účel, aby se jich při této věci uţívalo. Zda která z těchto věcí je příslušenstvím, o tom v pochybnosti rozhoduje místní názor. Z této definice můţeme dovodit, ţe pojem příslušenství byl zúţen pouze na samostatné věci a nezahrnoval tak součást věci. Definici součásti věci však návrh neobsahoval. Pouze se zachovala ustanovení o tom, co vše tvoří věc nemovitou. Po uveřejnění návrhů jednotlivých subkomitétů, včetně výše uvedeného, následovala veřejná diskuze. V roce 1925 byla ustanovena superrevizní komise, která měla výsledky prací jednotlivých subkomitétů s ohledem na výsledky veřejné diskuze stmelit do jednoho návrhu. Tento návrh byl hotov koncem roku Následovalo meziministerské řízení a veřejná rozprava. Konečná verze návrhu byla hotova dne 9. listopadu Práce na občanském zákoníku trvaly celkem 17 let. Vzhledem k událostem, které následovaly (Mnichovská dohoda, Protektorát), se však nepovedlo tento zákoník uvést v platnost. Superrevizní komise i přes názor subkomitétu pro věcná práva zařadila do návrhu definici věci. V důvodové zprávě se uvádí, ţe je nutné upozornit na to, ţe pojem věci 66 STIEBER, M. Návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku : Věcné právo. Praha : Ministerstvo spravedlnosti, s Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník : Tisk 425 [online]. Praha: Senát, aktuliz [cit ]. Dostupné z: 68 STIEBER, M. Návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku : Věcné právo. Praha : Ministerstvo spravedlnosti, s Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník : Tisk 425 [online]. Praha: Senát, aktuliz [cit ]. Dostupné z: 24