Upíři. Rekviem. Vampire. the Requiem. Novogotická vyprávěcí hra. A Modern Gothic Storytelling Game. Vampire: the Rekviem

Transkript

1 Upíři Rekviem Vampire the Requiem Novogotická vyprávěcí hra A Modern Gothic Storytelling Game vysvětlivky k barevnému rozlišení: fialově je psaný originální anglický text (nyni by v textu jiz byt nemel vse by melo byt prelozeno) černě je psaný již přeložený text, který prošel první korekturou a je předběžně opraven dle překladového klíče (nicméně to není dokonalé. Dle nové dohody bude nutné opravit celý text a změnit názvy jednotlivých příruček a také přepsat oslovování hráče nově je třeba používat množné číslo namísto současného vykání.). modře je psaný již přeložený text, na němž ještě nebyly provedeny korektury a není ani opraven podle překladového klíče. červeně jsou psány termíny, které v době mých korektur ještě nebyly ujasněny. A také odvolávky na pravidla nachzející se na určitých stránkách to je čistě pro mou potřebu, budu s tím v budoucnu ještě pracovat. Proto prosím, ponechte tyto odvolavky na stránky v červené barvě a pokud naleznete nějaké neoznačené, udělejte to. Děkuji. Zelená značí text, na kterém prběhly nové korektury. 1

2 Prolog: Tanec smrti I Zatančíme si? zeptala se. Té noci jsem zemřel. Bylo chladno, zima, ale ač na nás studený vzduch z venku nikdy nedosáhl, vnitřní chlad zastínil teplo ohně planoucího na terase, bojujícího s podzimem. Tančili jsme a byť se má dlaň dotýkala jejího úzkého pasu, ona vedla mě. Hudba hrála... odněkud. Housle. Klavír. Nic víc. Hudebníky nebylo vidět, jen jsem slyšel jejich píseň. Bylo to zvláštní dílo k tanci: žalozpěv, téměř zádušní mše - jako na pohřbu. Vítr nadnášel závěsy. Tančili jsme a ona se přivinula, jako by mě chtěla políbit na krk. Nebyl to však polibek, ale nejsladší prokletí. Vzala mi život, cítil jsem jak odtéká karmínovým květem rozkvétajícím na mém hrdle. A pak mi jej vrátila zpět. II Osm let jsem studoval medicínu. Hned po odchodu ze školy jsem začal pracovat pro rodinného přítele, kolegu doktora. Po roce praxe mě pozval na večírek pořádaný jedním z jeho pacientů. Speciální pacient, řekl, jeden z těch, ke kterým ještě stále docházel domů. Měla to být společenské událost, snobský večírek plný lidí z nejvyšších společenských vrstev. Byl jsem nadšen. Přese všechno, nebyl jsem nic víc než mladý, nezkušený felčar; s ohledem na tamní společnost bych mohl být stejně dobře podvodník nebo šarlatán. Byl jsem nervózní a přijel na čas, abych se seznámil s muži a ženami - ne, něčím jiným - kteří se měli stát mými společníky ve věčné okázalosti, kterou jsem měl tak neochotně následovat. Vzpomínám si na paní Moltis, krásku odněkud z Evropy s pověstí černé vdovy (až po smrti jsem pochopil pravý význam tohoto označení). Pan Audelia byl podivný muž, který se nikdy nikomu nedíval do očí a jehož tělo se kroutilo do sebe, kdykoli to bylo jen trochu možné. Pan Bennett vypadal jako venkovan, ale má hostitelka mě ujistila, že jeho jednoduchý vzhled vůbec nevypovídá o jeho opravdové moci a bohatství. Pan Maxwell přijel z Chicaga a šeptalo se o něm, že je buď jednou z hvězd na vzestupu a nebo padlým potomkem, podle toho s kým jsem mluvil. Skandální byla žena jménem Lindsay, protože se během života nikdy nevdala a nechovala se dle bontonu, který ostatní ženy na večírku udržovaly. Netušil jsem, že to nebyl opravdový večírek, ale panoptikum nestvůr. Dokonce i mé vzpomínky mě klamou, protože z těch několika nádherných okamžiků o samotě se slečnou Lindsay si nepamatuji vůbec nic, ale nyní vím, že na mě působilo mnohem více než jen obyčejná přitažlivost (a rudá skvrna na mém zápěstí pravděpodobně nebyla způsobena ostrým manžetovým knoflíčkem). III Další noc, další oběť; tak to vidím já. Zmrdi, co nechtěj zemřít, musí udělat jediné - neplést se mi do cesty. Ačkoli se procházím údolím stínů smrti, nebojím se žádnýho zla. Jo, protože sem ten nejhorší zkurvysyn, jakýho tady dole můžeš najít. Nejsem ale takovéj jen k obyčejnejm lidem. Když je potřeba, zabíjím i vlastní druh. Ti zkurvení rodní musí pochopit, že není nic důležitějšího než místo, který je jen moje. Pche, určitě pro mě a můj druh maj nějaký líbivý slovo, znám ty jejich tituly a úřady a všechny ty sračky, co určujou, kdo je za co odpovědnéj a kdo má komu říkat, co má dělat... a to všechno je kvůli hajzlům jako sem já. Když ti někdo začne bouchat na dveře jen pár minut po západu slunce, je jasný, že jsi v rejži. Zvládnout to bez cizí pomoci, o tom to je. Kašlu na hromadu nových pravidel, co mi cpal do hlavy můj otec, když mě proměnil. I kvůli těmhle sračkám sem mu usek hlavu a s krví vypil i jeho duši. Respekt, to je to, vo čem mluvím. Je to o respektu. Bůh ví, že zkurvení rodní ti žádnéj nedaj. Musíš si ho vzít a nebo si ho zjednat. IV Nevíš, co je hrůza, chlapče. To, o čem tady mluvíš, to je jen strach. Vyrůstal jsi na malém, bezpečném předměstí, jak bys mohl znát opravdovou hrůzu? A teď ti ještě síla krve propůjčuje větší pocit nesmrtelnosti. Až teď, když patříš mezi proklaté, si tě hrůza najde. Můžeš se modlit, ať se tak nestane, ale nepomůže to. Mě našla. Hrůza - skutečná, niterná hrůza - je tady v našem skvostném městě. Nikdy to nechci vidět znovu, ale to je součást hrůzy, že? Nedokážu to ovládat. Jediné, co zmůžu, je doufat, že mě ta věc již nikdy nebude chtít najít. I Říká, že je kníže. Myslel jsem, že jde možná o nějaký kulturní přežitek nebo jazykový omyl. Nemáme knížata, a i kdybychom měli, žena není na knížete správné pohlaví. 2

3 "Mýlil jsi se, že ano?" zeptala se mě. "Náš druh má jiná pravidla. Nyní je to i tvůj druh." Neviditelný orchestr se jemně ztišil. Později té noci jsme přijali návštěvu. Má paní seděla v křesle na balkóně. Bylo mi řečeno, ať počkám v ložnici, ale viděl a slyšel jsem celou událost oknem obráceným k nádvoří. Hovořila s podivným mužem. Jeho kůže byla průsvitná, očekával jsem, že pod ní uvidím žíly, ale byly tak bledé, že jsem je mohl spatřil až po soustředění svých smyslů. Jeho cévy byly prázdné, a pokud v nich přeci jen byla krev, neproudila. Neslyšel jsem ani tlukot jeho srdce. Pohlédl vzhůru k mému oknu, jeho oči byly černými kruhy bez zornic. "Přeji dobrou noc, kníže," řekl, když se jeho pozornost vrátila zpět k mé vražedkyni. Před tím jsem se mýlil. V ložnici byla neskutečně rychle, několik vteřin po té, co se rozloučila s návštěvou. Její ruce na mém pase, mé rty na jejích. Tolik jsem se mýlil, a jistě budu znovu. II Však ne všechny nestvůry se skrývají tak hezky, jako hosti tohoto večírku. Od chvíle, kdy jsem se stal proklatým, jsem zažil pár působivě nešťastných setkání se skutečně hrůznými členy našeho druhu. Setkal jsem se s těmi, kteří by chtěli svět vrátit do nocí králů a poddaných, s těmi, kteří kradou děti chudých, aby utišili svou žízeň a nebo je horlivě nabídli jako oběť bohům, jejichž jména je lepší nevyslovovat. Potkal jsem horlivé fanatiky, přecpávající se krví ve jménu některé z Biblických postav a mluvil jsem s členy kultu Starého světa, kteří dováděli pod perleťovými měsíci a věřili, že náš stav je pouze zastávka na dlouhé cestě... k něčemu jinému. Viděl jsem mezi námi žít všechny typy, buď si jist: kající se duše, nezastrašitelné hrůzy, intrikující aristokraty a vzdorné revolucionáře, bezbožné lotry a ty, kteří uznávají jediného pána a to sebe. Ve skutečnosti je svět proklatých, toto půlnoční procesí, jak bohatý tak i vrtkavý. Jsme lapeni ve vězení vlastní duše, navždy bojujeme s krvežíznivou stvůrou v každém z nás, ale musíme jí tu a tam dát volnost, nezanedbat ji, aby nás nepřemohla. Považuji se za jednoho ze zdrženlivějších mezi těmito tanečníky smrti, a - dobrá, postačí říct, že jsem spáchal hříchy, které mi může odpustit jen Bůh - přesto se každou noc probouzím a pro uklidnění svých pochyb a smutku stále doufám, že je v tom celém nějaký smysl. III Dělám si co chci a kdy chci. Třeba dneska - šel sem do baru. Možná jsem zhovadilej ožralej debil, ale líbilo se mi, jakéj mi chlast dával pocit, když jsem byl jěště živéj a mám to rád stále, přestože teď musím pít whiskey z žíly, smíchanou se spoustou starý dobrý červený. Ženský však... whiskey jich pije málo. To dělaj jen starý, nepříjemný čarodějnice, z kteréjch táhnou cigarety, pot a smrad toho pytle sraček, který se po ní ten večer zrovna válel. Vybral jsem si jednu z babizen u baru a hodil s ní krátkou řeč. Ty potvory zbožňujou, když vypadáš hrubě. Stačí odvykládat historku o tom, jak jsi zlomil nějakýmu sráči ruku a nebo vrazil palec někomu do oka a jsou tvé na celou noc. Ale nepřeháněj to. Ani ony nejsou psychopatky, který si povyrazí s ďáblem, co vraždí lidi a pije jejich krev. Každopádně jsem tu kurvu u baru měl už řádně rozdělanou, když tam vlez nějakej podělanej poskok, jeden z těch patolízalů některýho z významných rodných tohoto podělanýho města, který se pořád sere do cizích záležitostí. Znáš ten typ - musí si pořád zapisovat i velikost tvý prdele, aby si byli jistí, že je nějak neochcáváš. Jak jsem už řekl, respekt si musíš vzít anebo zjednat. Zvedl sem se z barový židle a štráduju si to k tomu malýmu kuřbuřtovi. Po cestě sem sebral kulečníkovou kouli. Když si uvědomil, že jdu k němu, začal pošilhávat očima kam zdrhnout a pak otevřel hubu; asi chtěl říct něco děsně chytrýho, ale místo toho: KŘUP. Přesně do tý jeho zasraný držky, se vší štávou, které sou moje mrtvý svaly schopný využít. Čelist toho poseroutky se krásně a čistě zlomila - postřeh sem dvě fraktury, a vypadaly mu jeden po druhém zuby. Seru na něj. Zpátky na barovou židli, kde mě čeká večeře. Cítím, jak je ta stará kurva vzrušená. Víš co mám na mysli, když říkám vzrušená. IV Bylo to v jednom sklepě v etnické části města, ve čtvrti staré tak, že se všichni původní obyvatelé raději dávno přestěhovali do lepších lokalit a domy svých rodin prodali jiným zájemcům. Sousedství se proměnilo na nefalšované gheto žili tam židi, Arméni, Češi a spousta dalších, které ani já neodkáži nikam zařadit. Ten dům měl sklep, ale můj průvodce naznačil, že původní majitelé jej nepoužívali a ani nevěděli, že pod přízemím se ještě něco skrývá. Můj průvodce patřil mezi nešťastníky, kteří ochutnali vitae rodných, ale sám nebyl proklatým. Kdo konkrétně jej zásoboval krví, mě nezajímalo. Jediné, co jsem potřeboval vědět, bylo, že jen on jediný ví, kde je ta věc, která mě děsila v mém neklidném spaní a poznal jsem se s ním jen proto, že i jeho trápily stejné sny. Došli jsme k chatrným dřevěným dvířkám, které oddělovaly od zbytku nízkého sklepa malou místnost. Můj průvodce nesoucí jedinou, blikající svíci pokynul ke dveřím. Vzal jsem za petlici a opatrně zatáhl. Ovanul mě mrazivý vzduch prostoupený zápachem hnijícího masa. Chabé světlo svíce mého průvodce jen stěží pronikalo tmou za dveřmi - naštěstí. Byl jsem tak ušetřen pohledu na celou tu věc. Vzpomínám si na slizkou kůži podobnou plodové bláně právě lihnoucího se mláděte a tucet doširoka otevřených zlověstných oči, zírajících mým směrem. Stál jsem tam jak zkamenělý a uslyšel výt psa, ale tak strašný zvuk nevydává žádné zvíře, které znám. A co víc, štěkot přicházel z podzemí, kde jsme právě stáli. Přibouchl jsem vratké dveře, srazil svého průvodce stranou a prchal bezhlavě vzhůru do nerovných schodů. Divoce jsem se vyřítil do chladné noci a sliboval si zapomenout na... to co jsem vlastně ani neviděl, ale spíše cítil. Pche, teď si myslíš, že jsem slaboch? Jsi pořád příliš jako člověk, tvoje tvář vyzrazuje pravé 3

4 myšlenky. Podnítil jsem pouze tvou zvědavost, co? Přestože jsem ti to popsal, necítíš víc, než obavu. Stále jsi ještě nepoznal skutečnou hrůzu. 4

5 Obsah Prologue: Dance of the Dead 1 Introduction Chapter One: Chapter Two: Chapter Three: Chapter Four: Appendix One: Appendix Two: Epilogue: Strings and Pian Society of the Damned Character Special Rules and Systems Storytelling and Antagonists Bloodlines and Unique Disciplines New Orleans 5

6 Úvod Mrtev, vaše veličenstvo. Mrtev, mí lordi a páni. Mrtev, Praví duchovní, Nepraví duchovní, ať sloužíte jakémukoliv řádu. Mrtev, muži a ženy, zrozen s božským soucitem ve vašich srdcích. A takto kolem nás umírá den co den. - Charles Dickens, Strašidelný dům Upíři: noční tvorové, pijící krev. Hrůzy zrozené z temnoty, jež mají ve svém životě - ve skutečnosti v neživotě - jen jediný cíl: ukojit svou strašlivou žízeň krví všeho živého. Není žádných pochyb, že upíři jsou monstra. Přesto i monstra mohou někdy mít myšlenky, emoce, výčitky svědomí nebo dokonce soucit a další lidské city. Ve skutečnosti dokáží překonat svůj stín nesmrtelného prokletí, aby se sami stali antihrdiny nebo dokonce hrdiny. Ale i potom zůstanou někteří upíři jen monstry. A to je účel hry Upíři: Rekviem (Vampire: the Requiem). To, co právě držíte v rukou, je moderní gotická vypravěčská hra, RPG hra, která vám dovolí vystavět kroniky, které prozkoumávají ctnosti skrze metaforu upírství. Ve Vampire hrajete monstrum a to, co jako monstrum podniknete, nejen přispívá k zajímavému příběhu, ale dokonce vás může naučit něco málo o vašich vlastních hodnotách a hodnotách vašich přátel. Gotický svět dneška (modern gothic world) Uspořádání Vampire si půjčuje hodně motivů z gotické literatury a z nemalého množství prvků vycházejících z gotického hnutí. Pro gotické literární tradice jsou klíčové ideje barbarství, zvrhlosti a středověkých představ. O Světě temnoty se dá říci, že je to náš svět viděný temným zrcadlem. S ohledem na barbarství je svět upírů podobný tomu našemu, ovšem mnohem násilnější a v úpadku. Ulice jsou nebezpečnější, plné beznadějných očí věčně ostražitých nešťastníků, pátrajících po někom privilegovanějším, koho by šlo okrást, aby tak učinili své vlastní bezútěšné životy trochu pohodlnější. Gangy jsou aktivnější a brutálnější; tuláci a pobudové jsou troufalejší nebo naopak mnohem více mimo realitu. Dokonce i ti, kteří mají rozsáhlé prostředky se ještě více bojí těch, kteří by jim mohli ublížit; nebo ještě žárlivější vůči těm, kdo by je mohli připravit o jejich majetek a moc. Stačí malá záminka a ženou své jednání do krajnosti. Zvrácenost jde ruku v ruce s ideou barbarství. Svět je škaredý a krutý. Pokud se chcete prodrat dopředu, musíte co nejlépe využít dané příležitosti sám, bez cizí pomoci. Je to svět shovívavého duchovenstva, lakomých obchodníků, policistů toužících po odplatě a gangsterů, kteří nemají jiné volby než cestu zločinu. Dokonce i ti, kteří nezapadají do těchto společných archetypů, čelí své vlastní zvrácenosti, tak jako například svobodná matka, která se ocitá v sevření drogové závislosti, a proto prodává své dítě za pár gramů heroinu, či poctivý novinář, zjišťující, že jeho bratr se stal krvežíznivou zrůdou temnoty, museje kvůli příbuzenství mlčet o strašlivém tajemství. Středověká obraznost zdobí veškeré vizuální elementy prostředí, dokonce může prosakovat do jiných hledisek. Budovy, ověnčené podpůrnými oblouky, se strmě tyčí k nebesům, jsou pozlacené a hustě poseté kamennými chrliči, které zastrašují zlé duchy, jež se v této době zdají býti až příliš reálnými. Silnice se nacházejí v havarijním stavu. Dokonce samotná města připomínají středověké bašty, izolované od vnějšího světa, odříznuty od okolí ve strachu z něčeho cizího. Všudypřítomné anachronismy, od starobylé výzdoby v jinak ultramoderních budovách po zapomenuté katakomby pod bankovními sklepeními a tunely metra. Staré hrady a zámky mohou ve Světě temnoty existovat také. Všude se pne mech a plazivé rostliny. Pochodně a svíce osvětlují haly a předsíně. Zdi se honosí škrábanci, prasklinami nebo jinými známkami rozpadu. Ars moriendi přerušuje umělecká díla. Pocit děsu a strachu se zračí na tváři každého, kdo kolem vás projde. Je po tom všem ještě těžké uvěřit, že tento svět hostí taktéž Proklaté? Nikdy nekončící prokletí Mnozí upíři věří, že jejich druh není stvořen pouze proto, aby děsil krčící se smrtelníky. Mnoho rodných, jak se upíři nazývají, věří - alespoň přeneseně, když už ne doslovně - že jejich druh existuje od té doby, co vznikla jejich kořist - lidé, a že první rodní následovali civilizace smrtelníků již v těch dnech, co je lidstvo poprvé zformovalo. Jiní věří ve zrod upírů ne nepodobný vzniku biblického Adama, že rodní byli vyšší mocí předurčeni k tomu, aby kráčeli nocí. Další z nich věří, že upíři jsou součástí přirozeného, i když skrytého řádu světa, a umisťují počátky upírstva do pohanských náboženství a do základu starověkých mytologií. Mnoho upírů se tím nezabývá, protože věří, že toto tajemství je stejně nepoznatelné, jako odpověď na otázku počátku existence smrtelníků. Ať už má pravdu kdokoli, je známo, že upíři mají zhoubný vliv na svět již od starověku. Bezpochyby nespolehlivá paměť společnosti rodných zachycuje aktivitu nemrtvých během vrcholného Říma. Tyto 6

7 nevěrohodné příběhy dokonce naznačují, že aktivita rodných mohla existovat ještě v dávnějších dobách. Tradiční pojetí a jeho přetvoření Rodní, upíři ze hry Vampire: Rekviem jsou poněkud odlišní od upírů, které jste poznali v knihách či filmech. V této hře se předpokládá, že ve většině příběhů vystupují kroužky upírů skupiny rodných jako oponenti samotářským postavám, které jsou v příběhu klíčové. Od Drákuly Brama Stokera až po Upíra Johna Polidiriho jsou upíři zobrazováni jako samotářští tvorové. Na druhou stranu, upíři žijící v Upířích kronikách od Anny Rice v podzemí Upířího divadla tvořili společenství, stejně tomu je v The Lost Boys a v Near Dark. Ale jako skutečná inspirace pro Vampire: Rekviem nesloužil žádný z těchto příběhů. Tyto výše zmíněné problematické skupiny upírů i upíří samotáři jsou pro účely her na vyprávění nevhodné. V zájmu hry jsme kulturní představu o upírech poupravili, aby byli hratelní ve skupině hráčů. Stvořili jsme zcela nový mix mytologie a sociální struktury a vylepšili jsme výhody a nevýhody vycházející z jejich nemrtvé podstaty. Naši vaši upíři mají sobeckost osamělých dravců, ale zároveň i společenské nutkání tvorů bojících se, že zůstanou po staletí sami. Výsledkem je mrazivá směs hrůzy a úzkosti, s nefalšovaným gotickým šílenstvím, korupce, smyslnosti, nedůvěry a násilí, to vše na pozadí všudyčíhajícího vzteku. Klany Každý rodný je členem klanu, což je skupina upírů, kteří sdílejí společné charakteristiky. Všeobecná mytologie rodných předpokládá, že všichni upíři považují za samozřejmé odvozovat svůj původ od jednoho společného rodného, zakladatele klanu, ačkoliv nikdo neví, kdo by tím zakladatelem mohl být. Nově přijímaný rodný je ze stejného klanu jako jeho tvůrce. Samozřejmě že se jednotlivé klany dělí do užších skupin označovaných jako pokrevní linie, žádný upír však nikdy nemůže změnit svůj klan. Konventy Konventy jsou podobné klanům v tom, že jejich prostřednictvím dochází k rozlišení jednotlivých skupin upírů. Každý si však může vybrat ten konvent, jehož chce být členem. Klan je v podstatě rodinou, zatímco konvent politickým, filosofickým nebo dokonce náboženským uskupením. Někteří upíři samozřejmě volí nezávislost na jakémkoli konventu a nepodřizují se žádné vyšší moci. Mýty a fakta Kde se upíří mytologie rozchází s lidovou pověrčivostí? Kde se folklórní výmysly střetávají se skutečností? Následující přehled nastíní legendy našeho reálného světa o nemrtvých a objasní vám, co z toho je ve Světě temnoty skutečnost a co výmysl. Upír potřebuje k přežití krev živých: Fakt. Pro rodné se akt krmení stává velmi smyslným zážitkem. Kořist i krmící se upír zažívají během krmení pocity extáze. Někteří upíři se udržují při neživotě krví zvířat, ale málokdy na delší dobu; jejich chutě nebo potřeby proklatého těla je brzy přinutí vyhledat lidskou krev. Upíři jsou nesmrtelní : Mýtus a fakt. Ačkoliv upíři nepodléhají věku a někteří žijí po staletí, sami rodní používají raději označení nemrtvý než nesmrtelný. Upírství je prokletí, ne požehnání. Stát se upírem s sebou sice přináší velkou moc, ale zároveň i velké množství nevýhod a omezení, především časté podlehnutí vzteku Bestie a nutnost pít krev. Upírova kořist se stane sama upírem: Mýtus. Pokud upír někoho kousne anebo dokonce zabije, neznamená to hned, že se tato jeho kořist také stane upírem. Vytvořit nového upíra je vědomý čin, nazývaný přijetí. Po běžném krmení většinou nikdo ani nezjistí, že se něco stalo. Stačí jen jedno: aby byl upír opatrný a poté, co se nakrmí, zamaskoval ránu své oběti olíznutím. Každý upír má určitý druh nadpřirozené moci, jako je schopnost proměnit se ve zvíře, létat či mít sílu tuctu mužů: Fakt. Tyto upíří schopnosti nejsou univerzální, upíři mají unikátní síly nazývané disciplíny, které jim mohou propůjčit jak výše uvedené schopnosti, tak i mnohé jiné. Upíři mohou souložit: Fakt. Přestože upírům akt krmení nahradí všechny dosavadní tělesné touhy, provozovat sex dokáží a dokonce z něj mohou mít i požitek. Nicméně, touha po sexu po přijetí zmizí. Upír si tedy může sex stále užívat po tělesné stránce, ale po emocionální mu již nic neříká. Požitek z něj se stává tak triviálním, že je podobný tomu, když ucítíte oblíbenou vůni nebo se dotýkáte příjemné látky. Upíra zničí dřevěný kolík: Mýtus. Upíři po probodnutí dřevěným kolíkem nejsou zničeni, ale propadnou do strnulého stavu. Během něho tělo upíra pomalu vadne, vysychá a stává se stále více mrtvolné. Upíři se neodráží v zrcadle a neobjevují na videozáznamech tak jako normální lidé: Fakt. Upíři se v zrcadlech a na fotografiích (včetně videozáznamů) objeví s rozostřenými obrysy. Proti tomuto účinku mohou dočasně působit, ale standardní je druh okluze. Toto ale neplatí pro zvukové nahrávky, hlas upíre je zaznamenán tak, jak skutečně zní. Sluneční světlo upíra spálí: Fakt. Součástí jejich prokletí je vysoká citlivost na sluneční svit. Po kontaktu se slunečním světlem se jim ihned začne pálit nemrtvé maso a pokožka. Pro upíry je běžné, že v průběhu dne spí a jen díky velkému odhodlaní dokáží překonat únavu a být na krátkou chvíli aktivní i během dne. Česnek a tekoucí voda upíry odpuzuje: Mýtus. Nejde o nic jiného než babské povídačky, lidové pověry nebo nanejvýš projev některých pokrevních linií rodných. Upíry lze zahnat kříži a jinými svatými symboly: Mýtus téměř. Nelze to brát obecně, ale zbožné osoby někdy na rodné svou vírou působí. Upíří duše po přijetí umře spolu s jejich tělem: Mýtus a fakt. Zatímco by upír mohl věřit, že cítí emoce, jde jen o ozvěny jeho emocí, které pociťoval, když byl živý a ty se promítají do situací, které prožívá. To například znamená, že zatímco si upír myslí, že se skutečně zlobí na osobu, která mu něco provedla, ve skutečnosti jeho zlost pramení ze zážitku, který prožil jako smrtelník. Tato skutečnost má za 7

8 následek mnoho podivných situací. Upír, který danou emoci před přijetím nikdy nezažil, by se mohl cítit velmi popletený. A upíří tvořící umělecké dílo by mohl být při tvorbě těžkopádný, protože jeho práce v něm nevyvolává tu potřebnou emoci. Motiv a nálada Hra Vampire má motiv a náladu, na kterých je vystavěna a které jsou součástí všech herích sezení. Vy a vaše skupina můžete sice vyprávět příběhy, které budou obsahovat vlastní motivy a nálady, ale těm centrálním, společným pro celé Vampire, se nelze vyhnout. Motiv Mnoho rodných chápe svou existenci jako neřešitelný rozpor: Jsem Bestie z obavy, abych se jí nestal. Tato myšlenka dělá z morálky základní motiv hry Vampire. Jak se bude upír chovat poté, co se stane upírem? Bude se vyžívat ve bestiálnosti svých vášní? Bude bojovat o udržení vazeb, které zná ze svého smrtelného života? Je jeho neživot lží falešně navozující dojem, že se upírem nikdy nestal? Je upíří neživot uspokojen pekelným pustošením skrze temnou stranu odporných úskoků? Životy mnoha rodných skončí někde mezi tím. To už je ale dáno rozporuplností jejich existence. Kolik prostoru upír Bestii v sobě poskytne, aby byla ukojena, a on se přitom vyhnul tomu, aby jej zcela ovládla? Nálada V určitém smyslu odpovídá nálada hry Vampire základním prvkům prostředí. Svět je ponurý a napjatý; se stíny zastírajícími ohavná tajemství a děsivé hrozby. Hraj svou postavu s tak velkým nasazením, na jaké máš chuť pokud budeš mít zájem, hra se ti stane zdrojem nezměrného pocitu úzkosti. Na druhou stranu, pokud má být součástí prostředí tajemství a špionáž, bude odpovídající konspirační nálada. Optimální hra je složena z těchto dvou složek. V rodného běžném životě se budou odrážet strasti niternou hrůzou (personal horror) naplněného života a gotické kořeny spolu s úklady a tajemstvím dodávajícím vašemu světu nádech mrazivého děsu, který se bude kousek po kousku odkrývat a odhalí tak skutečnou podstatu věci - podobně jako když tmavnoucí obloha přikryje svět nocí. Jak používat tuto knihu Tato kniha je rozdělena do mnoha kapitol. Každá z nich pokrývá určitý soubor témat, ve kterých naleznete informace, jež budou používány během hry a ve vaší kronice. Tento Úvod je tu proto, abyste získali zběžnou představu o světě rodných a pár nápadů, jak tvořit hru. Kapitola první se zaměřuje na velice důležitý vhled do společnosti rodných i do světa, ve kterém se skrývají. Zahrnuje všechno od konventů a zvyků po politiku panství a ctihodné tajemství Dance Macabre - nikdy nekončící zápas o moc mezi rodnými. Kapitola druhá se zaměřuje na aspekty postav - vše od detailů týkajících se vytvoření alternativní osobnosti až po záležitosti vycházejících z klanů či nadpřirozené moci rodných. Herní systémy a hody kostkami jsou náplní Kapitoly třetí. Tyto mechanismy řeší všechny věci, na které můžete během her narazit - například situace, kdy postava podlehne Bestii, propadne zuřivosti, někoho zraní, následkem čehož ztratí úroveň Lidství a přijde k duševním poruše... Rady Vypravěčům poskytuje Kapitola čtvrtá. Popisuje jak vytvořit prostředí, vybudovat Kroniku a stvořit nepřátele, s kterými budou postavy v příbězích konfrontovány. Dodatek první popisuje pokrevní linie a nové disciplíny. Ve Vampire: Requiem si můžete vytvořit svou vlastní upíří rodovou linii s dosud neznámými schopnostmi. V kapitole naleznete několik málo příkladů pokrevních linií a návod, jak vytvořit další. A nakonec - v Dodatku druhém, popisujeme připravené prostředí - panství New Orleans, kde vládne konvent zvaný Lanceae Sanctum. Naleznete zde spoustu materiálu o spiklenectví, tajemstvích i všeobecně známých věcech Zdroje a inspirace Upíři jsou po staletí nedílnou součástí tradičních lidských příběhů. Hra Vampire proplétá upíří tradici s gotickou atmosférou a nám důvěrně známým moderním prostředím; některé zdroje jsou významnější než jiné. Sekce Dalších inspirací (viz dále) obsahují tituly, které nejsou pro popis atmosféry upírů nezbytné, ale jsou tématicky nebo dramaticky této atmosféře blízké a je vhodné se s nimi seznámit. Beletrie Upíří kroniky od Anne Riceové. Jedno z děl moderní beletrie oblíbeného upířího žánru, tyto knihy mají pravděpodobně více čtenářů, než jejich klíčový předchůdci. První tři tituly série odpovídají hře Vampire, pozdější díly se stávají epičtějšími a komplikovanějšími popisy světa nadpřirozena. Drákula od Brama Stokera. Toto dílo stálo na počátku žánru, díky popisu (tehdejší) současnosti a východoevropských tradic udělalo z upíra moderní monstrum. Upír od Johna Polidoria. Tato povídka zřejmě jako první popsala upíra coby citlivého tvora (narozdíl od předchozích děl byl trochu více než jen krev sajícím umrlcem). I když vám možná připadá jako homosexuál, jeho příběh má kořeny v klubu přátel, jehož byli členy lord Byron (byl vzorem pro upíra - lorda Ruthvena), Percy Shelley a Mary Shelleyová, která je autorkou nemalého počtu příspěvků v gotickoromantickém proudu. Carmilla od Sheridana LeFanu. Báječný příklad upíra skrývajícího se mezi svou kořistí, Carmilla (nebo Millarca nebo i jinak - vystupovala pod mnoha jmény) opouštěla život lidí, na kterých se krmívala a vracela se zpět tehdy, když na její předešlé pustošení dávno zapomněli. Carmillu lze, stejně jako Polidoriova Upíra chápat se sexuálním podtextem - upír zde představuje jakousi smyslnou metaforu. 8

9 Další inspirace Strach a hnus v Las Vegas (Fear and Loathing in Las Vegas) od Huntera S. Thompsona, Trainspotting a Filth od Irvina Welshe, Ohňostroj marnosti (The Bonfire of the Vanities) od Toma Wolfea, The Unburied od Charlese Pallisera, Velký Gatsby (The Great Gatsby) a Krásní a prokletí (The Beautiful and Damned) od F. Scotta Fitzgeralda. Filmy Nosferatu, originální F. N. Murnau verze uvádí Maxe Schrecka, verze Werner Herzog uvádí Klause Kinskia. Podívní, znepokojující upíři trpící duševními chorobami nemohou příběh hraběte Orlocka opomenout. Ve stínu upíra (Shadow of the Vampire) hrají John Malkovich a Williem Dafoe. Tento tajuplný příběh vypráví o natáčení původního filmu Nosferatu, které přineslo mnohé podivných otázek. Bylo natáčení prokleté? Opravdu postihla štáb nadpřirozená nákaza? Byl Schreck skutečně upírem? V The Lost Boys hrají Kiefer Sutherland, Corey Haim a Corey Feldman. Občas to sice připomíná přehnanou parodii, ale jinak je to dechberouci horor, zvláště pokud jde o zobrazení upírů. Ukazuje je jako moderní, s dobou jdoucí společenské ikony, podobné rebelům a antihrdinům romantických filmů. V Naer Dark hrají Lance Henriksen a Bill Paxton. Chcete být vystrašení peklem upírů, kteří necítí žádnou mravní odpovědnost za své činy? Podívejte se na tento film. Hlad (The Hunger) - hrají Catherine Deneuve a David Bowie přináší na obrazovky upíra coby sexuální metaforu; jde o jeden z nejsmyslnějších snímků jaký kdy vůbec byl natočen. Film začíná krátkým medailónkem skupiny Bauhaus je určen lidem, majícím rádi nezvyklou hudební produkci. Adaptaci Intervia s upírem (Interview with the Vampire) od Anne Riceové s Bradem Pitem a Tomem Cruisem v hlavních rolích si zaslouží aspoň malou zmínku, stejně tak Drákula od režiséra Francise Forda Coppoly obě tyto díla podrobněji probíráme v kapitole Beletrie Další inspirace Nebezpečné známost (Dangerous Liaisons), Blade Runner, Mulholland Drive, Machurianský kandidát (The Manchurian Candidate), Šestý smysl (The Sixth Sense), Krupiér (Croupier), Casablanca, Amadeus. Hudba Začíná to být ošemetné: velmi mnoho populárních skupin zmizí z hudební scény poté, co dosáhnou svého vrcholu. A proto se zde budeme věnovat jen hudebním žánrům, probereme jejich použitelnost při hře a zmíníme několik klíčových umělců a skladatelů. Klasická hudba: Mnozí starší, kteří strávili mezi nemrtvými již několik století, se v tomto hudebním žánru vyznají jistě daleko lépe než v populární scéně. Množství nástrojů a pečlivě komponované skladby dělají z klasiky kombinaci kultivovanosti a staletími prověřené kvality. Možná si myslíte, že vynikajícím příkladem tohoto hudebního žánru jsou rekviemy a máte pravdu. Mezi doporučené skladatele patří: Beethoven, Bach, Dvořák a Mozart. Punk: Punk má originální zvuk, který vzešel z touhy po vzpouře proti společnosti a snaze být při ní viděn a slyšen. Punk lety nekultivuje, udržel si svou drsnou citlivost, a pokud něco ztratil, je to nanejvýše přístupnost k lidem. Mezi neopomenutelné skupiny patří Sex pistols, the Damned, the Misfist a Black Flag. Gotika: Upíří tématice blízký žánr. Texty o netopýrech, krvi a upírech jsou zabarveny náboženskými, pohanskými a někdy i rouhačskými podtexty, to vše v kontrastu s monstrózní hudbou plnou těžkých bicích a disharmonických kytar. Mezi klíčové gotické skupiny patří (třebaže to mnohé z nich popírají) Sisters of Mercy, This Mortal Coil, Faith and the Muse, Switchblade Symphony a Bauhaus. Další inspirace Hej, kdo jsme abychom vám radili jakou hudbu máte poslouchat? Určitě máte vlastní hudební vkus a již teď vás napadá, která píseň se bude hodit pro kterou herní situaci. Nepotřebujete dokonce ani žádnou upíří hudbu. Do některých příběhů se může Johny Cash nebo Public Enemy hodit mnohem víc, než třeba dokonce The Bloodletting od Concrete Blonde. Caesar na to má právo, ale ani Caesar není nic jiného než jen král lidí. Odkaz Longinův 9

10 kapitola 1: Společnost prokletých Když viděli, že je Krist mrtev, Nezlomili mu vojáci nohy. I přesto jeden z vojáků Probodl jeho bok oštěpem A krev s vodou tekla ven. Kapka Kristovy krve skanula na vojákovy rty, A on ji svou rukou utřel. Další den spal i přes svítání, probral se z dřímoty jen se soumrakem. A po ochutnání Kristovy krve Žíznil po další Vím to. Vím to, protože jsem ten voják - odkaz Longinův Evil gains work their punishment. Sophocles, Antigone Ačkoli se o to mohou snažit, rodní nejsou a nikdy nemohou být opravdovou součástí světa smrtelníků. Bez ohledu na jejich pocity, jejich přání a jejich úmysly jsou upíři vždy odděleni od všech okolo. Jsou to vlci mezi ovcemi a jejich přirozenost jim brání, aby někdy zapomněli či ignorovali tento fakt. Nezáleží na tom, jak moc rodný dokáže milovat smrtelníka a chce s ním zůstat, krev stále volá. Bestie hrozí zuřivostí, která často končí násilnou smrtí blízkých. Neschopnost rodných, vydržet pod slunečními paprsky, nezvratně odděluje rodné od větší části kultury, společnosti a života, který je obklopuje. Jsou to oblastní tvoři, kteří myslí téměř výhradně na lokální úrovni, protože větší část světa je mimo jejich dosah. Smrtelníci si tvoří komunity, nehledíc téměř na ostatní. Rozdělili se na národy, oslavující kultury, které vyvíjely celá století, ne-li milénia. Všichni jsou součástí něčeho většího, i když to někteří nedokáží nebo nechtějí uznat. Nicméně rodní jsou poutáni v největší míře k městům, které jejich ovce smrtelníci vytvořili, a každé z těchto měst je rozdílným a samostatným panstvím. Rodní nemají žádné národy, žádnou překlenující vládu; místní městský vládce je jediný vládce. Třebaže si upír udrží smysl pro identitu nebo vzpomínky ze svého smrtelného života, už nikam nepatří. Už není součástí něčeho většího, s čím by se identifikoval. Přesněji, jakákoli loajalita nebo pocit, že někam patří, se omezí na lokální kruhy: oddanost knížeti, členství v konventu nebo klanu. Toto jsou jediné pouta, které může rodný doopravdy udržovat; jediné kultury, jejichž členy opravdu jsou, a jen na nich se zakládá celistvost společnosti. Přijetí Začíná to smrtí žhavým proudem krve tekoucím z krku nebo zápěstí oběti. V tom pravém momentu upír roztrhne svou vlastní kůži a dá na rty oběti několik kapek své drahocenné vitae. Pak temná magie provede svůj bezbožný zázrak. Tělo sice zemře... přesto zůstane živé. Zatímco přirozený proces ustává, otcova/matčina vitae vnukne tělu sílu, která jej navrátí ze smrti. Toto je přijetí, první krok ze světa živých smrtelníků do gotického světa prokletých. Co je jeho tajemstvím? Co způsobí, že upír povstane skrz svou smrt, aby konzumoval krev svých někdejších živých přátel? Ani ti nejvzdělanější z upíří rasy netuší. Původní příběhy upírství mají kořeny až v Bibli, v pohanských vírách a čarodějnictví, v neblaze proslulém Vladovi Drakulovi, v ďáblu samotnému a v řadě dalších zdrojů. Každá kultura na světě má upíry ve své mytologii a stejně tak ve své populaci. Tajemství Vzniku rodných je nekonečné; není znám počet rodných, ale existuje velké množství proroků a filozofů hlásajících dogmata, teorie a myšlenky o důvodu nebo vzniku tohoto prokletí. Jestli je však něco jisté, je to to, že přijetí není žádné požehnání nesmrtelností. Být upírem je kletba, dost možná seslaná samotným bohem. Třebaže být jedním z nemrtvých má i své výhody disciplíny (mystické a tajemné síly Prokletých), nesmrtelnost, potenciál k překročení lidských hranic nevýhody je zcela určitě převáží. Cena neživota je přemrštěná, jak si někteří romantici zaslepení mýtem upírů 10

11 příležitostně uvědomují. Rodný je navždy oddělen od světa, do kterého se narodil a to jej nevědomě odrazuje. Samozřejmě - může alespoň předstírat, že je jeho součástí i nadále, ale to jen na krátkou chvíli, jelikož ho jeho upíří přirozenost být dravcem přemůže. Lidé jsou potravou, ne společníky. Upír už nikdy nespatří sluneční světlo, aniž by cítil, jak jej spaluje. Už nikdy nepozná živoucí potěšení života. Rekviem je nucený odchod ze společnosti, který může trvat onu příslovečnou věčnost. Není tudíž divu, že se rodní zaslepují svými malichernými systémy a rivalitami. Jejich nekonečná válka, Danse Macabre, může být jediný únik z jejich prokletí, ale i tak je to pouze rozptýlení, nikoliv spása. Rekviem Je to divné, ne-li přímo nevhodné, že nejobvyklejší jméno pro neživot mezi rodnými je hudební forma rekviem. Svět sám o sobě je pro mrtvé monumentální hudební kompozice. V některých případech je rekviem žalozpěv. V jiných případech je to zpěv pro klid mrtvých. Většinou jde o gesto respektu. Není tudíž překvapením, že toto slovo získalo mezi rodnými nový význam. Toto slovo má své vlastní vedlejší významy, podle kterých se dá usuzovat, že si název rekviem rodní osvojili v osvícenějších či vyhraněnějších dobách. Každopádně v současnosti všichni upíři, krom těch nejizolovanějších, vědí, že toto slovo nese svůj vlastní specifický význam. Rekviem je neživot rodných, zhoubný valčík, který každý jejich druhu každou noc tančí, donuceni metamorfickými tóny hudby, která reprezentuje skryté síly, vedoucí je, manipulující jimi a inspirující je. Ale proč? Důvodů k přijetí je mnoho a jsou hodně různorodé, každý rodný, který existuje v dnešním světě, má určitě mnoho svých vlastních důvodů k přijetí Potomka. První a nejpřednější je samota. Být upírem s sebou přináší izolaci, se kterou se mnoho upírů snaží bojovat. Samozřejmě že přijetí vytvoří nového upíra a i on je poté izolovaným cizákem, pokračujícím v zoufalém a osudném cyklu. Někteří rodní přijmou smrtelníka, aby uchovali jeho výjimečný talent; nakonec však zjišťují, že právě díky přijetí zapříčinili, že se schopnosti tohoto jedince pokazí a on se již nikdy nedostane na úroveň, kterou měl za života. Jiní rodní přijímají kvůli svému smyslu pro povinnost, když omylem zabijí nevinného a poté jej zachrání kletbou neživota taková existence však sama o sobě ohrozí další smrtelné. Tento trend je nevyhnutelný a nezvratný. I přes své účely nakonec přijetí nezpůsobí nic jiného než jen zatracení, jelikož přivede na svět dalšího upíra. Ať je důvod jakýkoliv, žádný upír není nikdy přijat bezúčelně. Přijetí je akt, vyžadující velké úsilí. A tak i ti rodní, kteří říkají, že přijali člověka jen tak, většinou skrývají své pravé důvody. Danse Macabre Jestliže individuální upíří existence je rekviem, pak hra, která všechny individuální rekviemi poutá a svazuje do velkého celku je Danse Macabre. Mnoho rodných má z Danse Macabre negativní pocity. Upíři jsou ve své podstatě solitérní predátoři; jejich vzájemné vztahy jsou proto vynucené. Ale přijetím smrtelník nepřijde o potřebu jedince po společnosti docela. Během let neživota se nemrtví, až na nejvíce samotářské jedince, snaží o kontakt s těmi, kteří by jim mohli porozumět. A je tak moc nepochopitelné, že hledají přátelství mezi těmi, jichž potkalo stejné utrpení a bolest v podobě rekviem? Ale to přináší rizika. Ačkoliv přijetí nepřipraví člověka o individualitu, přesto jej změní spolu s potřebou po krvi přijde bestie, která všechny rodné nutí nestarat se o jiné, ale hledět jen na své zájmy. Kdykoliv se rodní potkají, pociťují vůči sobě navzájem vrozený strach a potřebu soupeřit. Vskutku, všichni rodní spolu vedou boj o omezené zdroje a své bezpečí; a ostatní rodní jim obě tyto věci ohrožují. Jak moc můžete věřit jinému rodnému, když se pro své vlastní přežití musíte všichni skrývat a nezřídka i zabíjet? Rekviem poznamená rodného duši. Když víte, nikdy opravdu nezemřete, ztratíte o cokoliv zájem. Co může, během věčnosti upoutat pozornost stoletého upíra? V zájmu překonání své vlastní otupělosti přicházející s lety neživota se rodní pustili do plánování intrik proti sobě navzájem. Jsou dokonce ochotni vyplýtvat všechny své zdroje, jen aby naplánovali nějakou zradu, která by je mohla vytrhnout z šedi jejich bytí. A tohle je Danse Macabre tanec smrti dirigovaný upíry ve snaze se vyzdvihnout jak společensky tak i politicky nebo dokonce i fyzicky. Je to nebezpečná hra, plná upířích pastí, plánů starších i ambiciózních novorozených a lstí, které se mohou projevit až za desetiletí, století nebo dokonce milénia. Rodní mají na zkonstruování svých mistrovských plánů a krevních pomst potenciálně věčnost není kam spěchat. Pro mnoho upírů je nejlepší naplánovat takovou akci až v době, kdy nepřítel přestane být ostražitý a atmosféra se uklidní. Takový čin pak vyvolá další odvetnou akci. Jde o uzavřený kruh, který nikdy neskončí. Danse Macabre je jedinou pomocí před rezignovaností a odevzdaností, dokáže probudit rodné z jejich nihilistických a sebestředných neživotů a jen on je skutečnou hrozbou pro rekviem rodného. Klany Klan je rod upírů. Rodní znají pět klanů, každý z rodných náleží k jednomu klanu. Nejrozšířeněji přijímaná teorie ohledně klanů je, že jsou to vlastně rodiny upírů. Všichni členové klanu dědí stejné mystické schopnosti, od bystrosti k určitým disciplínám, po tradiční nedostatky pro jejich specifický druh. Jedna z nevýhod rodinné teorie je, že nikdo nezná zakladatele klanů; někteří rodní mají na toto téma teorie, ale jistá není žádná. Samozřejmě, klany někým vznikly, ale kým? Dnes jsou známí pouze dva rodní, kteří neměli klanovou příslušnost, přesto i oni sdílejí kletbu neživota žijí Requiem a byli schopní přijetí. Tito upíři, legendární Drakula a římský centurion Longinus, jsou 11

12 zakladatelé dvou konventů, nikoliv klanů; ale nemohlo tomu tak být, nemohli stát na počátku klanů? A jestli původ klanů nezačíná u určitých předků, z jakého zdroje klany pocházejí? Jestli Longinus a Drakula neměli klan, kdo může říct, že i jiný, neznámí rodní netrpěl stejnou kletbou? Dnes je vliv klanů znát všude. V Západním světě působí pět klanů; aspoň to tak vypadá. Do Nového světa rodní určitě přišli současně s prvními kolonisty. To naznačuje, že byli tihle upíři evropského původu, nebo se vyvíjeli z civilizací, které první obývali svět a následovali přesuny smrtelníků. Ústně předávaná historie a sporadické záznamy poukazují na výskyt upírů mezi kmenovými kulturami v Severní Americe ještě před kolonizací bělochy, ale zdali byly tyto bytosti členy některých klanů nebo ojedinělé se vyskytující samotáři, nebo jestli vůbec byli opravdovými upíry, není známo. Také informace z Dálného východu jsou jen letmé; ví se, že členové pěti klanů byli aktivní i zde, stejně jako v Africe, Jižní Americe a ve velké části Středního východu. Stále se však ví málo o tom, jak (a jestli vůbec) v těchto regionech původní kultury dělily klany, a každý, kdo se pokoušel tento fenomén studovat, byl pravděpodobně dost chytrý na to, aby nerozšiřoval jen nějaké nepodložené domněnky. Pokrevní linie je jako klan, ale její charakteristiky nejsou tak všeobecné. To podporuje smýšlení o linii jako o subklanu. Linii nemají všichni upíři, ale každá rodný má ústřední klan, ze kterého se odchylují linie (subklany), přesto se upíři stále hlásí ke svému původnímu klanu. Učenci rodných nemají spolehlivý odhad, kolik pokrevních linií dnes ve světě existuje, protože kdykoliv může vzniknout další. Oficiálně se uvádí jen pár z nich. Déva Dévové jsou emocionální, smyslní a přitažliví. V řadách těchto démonických svůdců jsou sexuálně zaměření predátoři stejně jako smyslní hedonici. Podle historiků rodných je klan Déva jedním z nejstarších. Jeho jméno naznačuje původ v perské mytologii, stejně jako schopnosti jeho členů ukazují na spojitost s démony, od kterých převzali svůj název. Několik prastarých spisů naznačuje, že zakladatelem klanu mohl být rodný známý jako Aesma Daeva, ale upíří učenci se přou, zdali byl tento jedinec skutečně nemrtvý, nebo jestli mluví texty jen o Perském démonu chtíče a hněvu. Název Déva časově předchází obecně uznávané období vzniku společnosti rodných - dle všeobecného mínění v dobách vzestupu antického Říma. Jisté je, že už před tím existovaly jisté formy Dévů, ale jestli měly svoji vlastní společnost, nebo byli jen sebrankou chtíčem posedlých individuí vstalých z mrtvých, se neví. Po vzestupu Říma se Dévové stali neoddělitelnou součástí společnosti rodných a upíří historie ukazuje, že byli velmi aktivní v Kamarille, prvním známém společenství nemrtvých. Gangrel Gangrelové jsou primitivní, drsní a divocí. Jsou ztělesněním mýtů o upírech, kteří se proměňují (ve vlky, netopýry, mlhu). Mnoho rodných věří, že Gangrelové jsou velmi starý klan, ale vzhledem k zvířecí povaze Gangrelů existuje jen málo záznamů, které by jejich původ spojovaly s nějakou konkrétní dobou. Ačkoli je temná minulost rodných plná legend o bestiálních upírech, ne všechny z nich nesou punc Gangrelů. Zeměpisně pochází Gangrelové z končin, které dnes známe jako Východní Evropu. Zde přišli do kontaktu s rodící se Kamarilou a byli neochotně vtaženi do společnosti. Jak se Římské državy rozrůstaly na západ, šla Kamarila a tím pádem i Gangrelové s nimi. Historikové se také domnívají, že kořeny klanu jsou v dnešní Skandinávii. Od ranných nocí společnosti si Gangrelové za svá teritoria vybírali hranice panství. Jako takoví jsou Gangrelové často vnímáni jako pionýři, žijící tam, kde později vzniknou panství, nebo jako mrchožrouti, držící se dávno zaniklých panství a odmítající se vzdát se svého teritoria. Mechet Mecheti jsou rychlí, diskrétní a moudří. Legendy popisující upíry skrývající se ve stínech, a tajně se krmící na obětech a také zkazky odhalující tajemství, které by neměl znát nikdo, krom jejich držitelů, hovoří nejspíše právě o Mechetských aktivitách. Někteří z, upírské společnosti nejstarších známých rodných jsou členové tohoto klanu, přestože většina z nich přečkává čas pohroužením do chladného spánku známého jako torpor. Zatímco většina z nich je náchylná k osamělosti, někteří cestovali s armádami smrtelníků a jsou dokonce podezříváni, že formovali své vlastní frakce nemrtvých bojovníků. Stejně jako u ostatních klanů, není ani o zakladateli klanu Mechet známo nic bližšího. Mnoho příběhů vyobrazuje osamělé Mechetské kultovní vůdce, nebo pány škol pro neviditelné vojáky, takže klan může mít své základy v dobách faraónů nebo panovníků-filozofů Starověkého Egyptu či Antického světa. Samotné jméno Mechet napovídá o původu klanu mnohé: jde o egyptské slovo označující amulet. Některé vlastnosti nejstarobylejších starších jsou dozajista popisovány již Egypťany a helenistické rysy tudíž nejsou nic překvapujícího, když si vezmeme úzké vztahy mezi Římem a Egyptem. Obchod mezi Řeky a později Římany jdou ruku v ruce s legendárními cestami členů tohoto klanu, stejně jako jejich utvářející role v Kamarille. Od té doby Mecheti cestovali kamkoli padaly stíny, kde ležely nějaké taje a kde ostatní rodní potřebovali jejich rady. Nosferatu Nosferati jsou tajnůstkářští, silní a strašidelní. Pouhá jejich přítomnost lidi zneklidňuje, ať už za to může odpudivý vzhled, odporný puch nebo neurčitá zloba, která z nich vyzařuje. Studie legend klanu Nosferatu naznačují, že klan je relativně mladý a že nejspíš vznikl nedlouho před založením Říma z národů, které si Řím podrobil. Je jisté, že Nosferati byli jedním z činných klanů Kamarily, ale důkazy o jejich přítomnosti před tím jsou přinejmenším sporné. Ale i tak se občas objeví zprávy o velmi starých rodných, kteří, pokud nejsou Nosferaty, jsou jim překvapivě podobní. Jestli jsou 12

13 tito upíři skutečně členy klanu, nebo rodní z nějakého klanu jejich předchůdců, ze kterých se Nosferati stali, nebo s nimi dokonce nejsou příbuzní vůbec, se můžeme jen dohadovat. Legendy o Nosferatech jsou nejčetnější ve střední Evropě, hlavně Německu, severní Itálii a východní Francii. Ranné záznamy popisující něco, co se zdá být zárodkem Nosferatí populace, v moderním Polsku, Slovensku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a Řecku. Několik náznaků ukazuje také do severní Afriky. Stejně jako Gangrelové, i Nosferati vyhledávají teritoria buď před, nebo potom, co se jimi zabývá společnost rodných. Oproti Gangrelům se však Nosferati poměrně rychle přizpůsobují společnosti jiných upírů. Při snaze získat ve společnosti Proklatých své místo k životu pak spoléhají na svou nestvůrnou povahu. Ventrue Ventruové jsou vznešení, panovační a aristokratičtí. K tomuto klanu patří upíři od východoevropských vládců hor, přes šlechtice, až po současné tuneláře. Ventrue je překvapivě považován za nejmladší z klanů, protože téměř určitě vznikl v samotném Římě, nejspíše souběžně se vznikem Kamarily. Ačkoliv je jejich minulost relativně krátká (z pohledu upírů), je také významná, protože Ventruové jsou stvořeni aby vládli. Ačkoli si jméno prvního Ventrua nikdo nepamatuje, různé verze upíří historie vznik klanu, který byl dříve považován za konvent, připisují jediné upírce. Temnější verze historie naznačuje, že tato rodná nebyla první z linie Ventruů, ale že pozřela duši svého vlastního otce a tím založila novou pokrevní linii, která později povýšila na řádný klan. Jak lze předpokládat, Ventruové byli (a do značné míry stále jsou) v Evropě nejsilnějším klanem, odtud se pak rozšířili do Severní a Střední Ameriky. Jejich přítomnost na jiných místech světa je relativně zanedbatelná. Klan má pravděpodobně méně členů než ty ostatní, ale to nemusí být pravidlem pro všechny panství, protože upíří komunita se může skládat také pouze z Ventruů, nejspíše potomků prominentního rodného. Skupiny Před desítkami a stovkami let, kdy města byla menší a technologie ještě nebyly zdaleka tak rozvinuté jako dnes, si mohli rodní dovolit zůstávat osamělými predátory, samostatně se pohybujícími mezi masami smrtelníků. Svět se však změnil. Společenství rodných se, stejně jako smrtelná populace, rozmnožila tak, jak by si ještě před několika lety nikdo nedokázal představit. Mladí rodní bez politické moci a mající minimální vliv na svět smrtelníků potřebují spojence k řešení problémů, které jejich starší nikdy řešit nemuseli. Jejich touha po společnosti, která se zachovala z jejich smrtelných dní, inspiruje moderní rodné k utváření malých společenských celků Skupin. Skupiny, čítající od tří do šesti rodných (vyjma několika výjimečných, které jsou pak větší) byly ideálními po stovky let. Dříve se formovaly pro specifické účely, jako hlídání důležité cesty, stavba úkrytu nebo třeba obrana panství proti nepříteli. Skupiny, které zůstávají pohromadě kvůli dlouhodobým cílům nebo (což je ještě podivnější) kvůli společenskosti členů, se zdají většině dnešních starších umělé a nepřirozené. Jejich společenské postavení je zajištěno, jejich skrýše dobře zamaskovány před nepřáteli. Odmítají skupiny jakožto mladické pobláznění nebo v horším případě jako chování hodné zvířat. Nicméně pro rodné, kteří se nepovažují za starší, jsou skupiny běžnou věcí. Některé z moderních skupin se tvoří kvůli určitému úkolu, jako tomu bylo dříve. Může to být kvůli cíli, kterého se snaží dosáhnout sami členové nebo mohou být k úkolu povoláni výše postaveným rodným, frakcí nebo v podstatě kýmkoli, kdo může od členů skupiny něco žádat. Ve většině případů jsou však skupiny čistě společenskou záležitostí bez jakéhokoli jiného cíle, než je dlouhodobá výhoda ze vzájemné ochrany jejich členů. Poskytují mladým rodným přátele a spojence, které by nikde jinde nenašli. To nejmenší, co mohou ostatní členové skupiny pro druhého udělat, je hlídat mu záda, pomoci během lovu nebo doložit jakákoli vysvětlení, která bude nutno podat starším - výhody, které jsou ve světě Proklatých nedocenitelné. To ale neznamená, že by tyto skupiny byli bandami šťastných kamarádů bezstarostně se prohánějících panstvím. Nedůvěra, společná všem rodným, v těch to skupinách nekončí. Skupiny jsou dějištěm stejných tahanic, falešností a příležitostně i zrady, jako jakákoli jiná instituce rodných, zvláště pak proto, že většina skupin je smíšených bez ohledu na původ členů. Ve skutečnosti se vlastně všechny skupiny, i když třeba vydrží desetiletí, nakonec rozpadnou. Čím více totiž uplyne vody, tím více se naskytne lákavých možností zradit nebo alespoň opustit a časem je některý z členů v pokušení zda podlehnout nebo nepodlehnout pokušení. Dokonce i když žádný z členů skupinu neopustí ani nezradí, mají rodní sklony být s rostoucím věkem stále více paranoidní. Když vezmete v úvahu v jaké společnosti museli vyrůstat, nejsou jejich obavy neopodstatněné. To ale znamená, že většina upírů není v určitém věku schopna věřit svým společníkům a bývalým přátelům i v tom případě, že se nikdo z nich nestane zrádcem. Skupiny, které se nerozpadnou kvůli zrádci, se nevyhnutelně rozpadnou ze strachu, že se někdo z nich zrádcem stane. Samozřejmě že existují výjimky. Někteří starší stále spolupracují nebo alespoň udržují kontakt, s členy své bývalé skupiny, třeba jen pro udržení sítí informátorů, spojenců a podobně. I přesto jsou však takovéto skupiny vzácné. Většina starších však stále nedůvěřuje představě skupin, přestože mnozí z nich v mládí k nějaké patřili. A nedůvěřují nováčkům, kteří skupiny formují. Ve skutečnosti, i když to většina z nich odmítá přiznat, má mnoho starších strach z rozšíření fenoménu skupiny, obávajíce se toho, že se z nich mohou vyklubat rivalové se schopnostmi, které oni sami nedokáží využít. Mrtvá kultura Společnost Proklatých je záhadná, nepřirozená věc. Nedůvěřivost, paranoia a odpor, který k sobě rodní často chovají, stejně jako jejich hádky o lovecká teritoria by totiž napovídaly, že budou samotářskými lovci. Někteří si myslí, že společnost rodných, jak ji známe dnes, fungovala stejně již před tisíci lety. Podle legendy byli upíři kdysi krály a jejich panství se zachovala po staletí. 13

14 Samozřejmě, že žádný upír, který dnes chodí po Zemi (nebo alespoň žádný známý upír) si nemůže pamatovat věci, které se udály tak dávno. Vzpomínky rodných, kteří po desetiletí spali, se staly nejistými, sny narušily realitu a nikdo z nich neví, čemu ze svých vzpomínek může věřit. Někteří rodní - většinou novorození, však věří, že jejich společnost je mladší než si myslí ostatní. Podle nich až v moderních dobách, kdy se skrývání před smrtelníky stalo obtížným kvůli masově rozšířeným komunikačním prostředkům, se rodní izolovali od lidí úplně. Říkají, že až nyní je potřeba mít oddělenou společnost. Podle upířích filozofů je hlavním účelem společnosti rodných kontrola. Rodní se nescházejí fyzicky, ale v sociální rovině, vytvářejíce jakousi místní vládu, protože si mnoho z nich uvědomuje, že je třeba hlídat a kontrolovat vlastní druh. Nevedlo by rozmnožení rodných v přeplněném městě bez autorit nevyhnutelně k otevřeným válkám mezi sebou, nezřízenému lovu bez rozdílu mezi lidmi a jinému vzájemnému ohrožování? Postava známá jako kníže (nebo někdo jiný, kdo reprezentuje místní vládu) je na prvém místě zákonodárcem a soudcem. Rodní však říkají, že jejich společensví se vzniklo z mnohem osobnějších důvodů, než z potřeby chránit se před vlastním druhem. Společnost rodných totiž dává svým členům něco, co by nemohli mezi smrtelníky nikdy mít: pocit sounáležitosti, toho, že sem, do této skupiny, opravdu patří. Je sice pravda, že mnoho z nich pohrdá většinou ostatních, stejně jako knížetem nebo prvorozenými, přesto je to jejich komunita a jejich město. Kde lidé tvoří rodiny, rodní tvoří klany. Kde mají lidé národy a kultury, mají rodní Konventy. Tyto sociální struktury dávají rodným pocit, že jsou součástí něčeho, což jim pomáhá přemoci pocit naprosté samoty, který by jinak cítili celou věčnost. Rodní žijí stále na okraji, jsou spíše zastánci tohoto ideálního stavu, ale jejich panství, klany a konventy jim dovolují žít na okraji spolu. Samozřejmě, že si mnoho starších myslí, že takovéto teorie jsou vizemi velkohubých vizionářů, požitkářských myšlenek chrlených světa neznalými dětmi. Pro svou konzervativnost však nedokáží podat o funkčnosti společnosti i přes tyto vizionářské názory, žádné důkazy a tak se starším v nejbližší době pravděpodobně tyto teorie nepodaří umlčet. A tím Dance Macabre (Tanec smrti) pokračuje na další frontě. KONVENTY Konventy jsou společenské jednotky upírů. Každý je tvořen skupinou rodných s podobnými filosofiemi, ideály, politickými cíli a dokonce i náboženským chápáním. Upíři mohou obvykle najednou náležet jen k jednomu konventu, jejich členové jsou poněkud tvrdohlaví ve svých zásadách, ale když občas rodný opustí svůj konvent a připojí se k jinému, může mu být nepříjemné tuto skutečnost veřejně oznámit nebo to pro plánované intrikaření a špionáž neudělá záměrně. Jiní upíři nepatří k žádnému konventu. Tetnto text vám pomůže získat konventech základní představu, jejich podrobnější popis naleznete jinde v této knize. Karthiáni se snaží o spojení společnosti rodných s moderními lidskými státními zřízeními a sociálními systémy. V několika městech na světě je již Karthiánský experiment na určitém stupní a od naivního idealismu směřuje k revoluci, která své děti pomalu ale jistě pozře. Kult Čarodějnice ctí různé ženské postavy jako stvořitelky upírů, matky všech monster. Jinými frakcemi rodných jsou považováni za pohany, Kult se ale věnuje spíše holistismu a spáse než pokání a vině ostatních konventů. Jeho členové jsou kouzelníky a krevními čarodějkami. Členové Invictu jsou šlechtou noci. Zkorumpovaní novofeudálové, přesto je Invictus silný konvent jehož síla pochází z tradice. Kořeny Invictu lze vystopovat ve starověkém Římě, ale možná tu je ještě déle. Lanceae Sanctum hledá svou duchovní tvář v biblické historii. Konvent se snaží ovlivňovat společnost rodných Longinovým odkazem, o kterém se traduje, že byl proměněn na prvního Proklatého za to, že prolil Kristovu krev. Konvent praktikuje magii svázanou s elementy biblických časů, kdy byla Boží vůle očividná. Ordo Draconis je neoviktoriánská frakce, tajná společnost. Její členové vyznávají mystické znalosti a obřady, které jim umožňují překonat projevy upírství. Konvent odvozuje svůj původ od samotného Vlada Tepese Drákuly. Rodní nenáležející k žádnému z konventů jsou nazýváni mnoha přezdívkami, ale nejpoužívanější jsou nezúčastnění, nevázaní nebo nespoutaní. Nemají žádnou formální strukturu a většina z nich chce prožít své rekviem po svém, ne podle pravidel některého z konventů či jiné instituce. Počty mrtvých Tak kolik je vůbec rodných? Jestli tvoří společnost, musí jich být velmi mnoho. Ale přesto dokázali svou existenci skrýt před lidmi žijícími všude kolem nich. Pravdou je, že počty rodných se liší město od města. Ve většině malých měst je poměr mrtvých k živým relativně malý, na jednoho upíra připadá asi nebo i více smrtelníků. Ve velkých městech je tento poměr vyšší, na jednoho upíra připadá přibližně lidí. V některých městech jako například New York, Londýn, New Orleans a Chicago - může být toto procento ještě mnohem vyšší. Mnoho knížat to nijak zvlášť nesleduje. Na číslech nezáleží do té doby, než je populační růst rodných tak vysoký, že si lidé začínají všímat dravců žijících kolem nich. Pokud bychom měli vypočítat celosvětový průměr, připadal by jeden upír na zhruba lidí. Ale protože je toto číslo panství od panství odlišné, neměli byste se na něj příliš spoléhat. Pozlacená klec Možná, že největší důvod, že se upíři populace rozvinula tak, jak je nyní, je nepřekonatelná vazba rodných k městům. Nemrtví jsou vázáni k městům živých stejně jako ke krvi samotné. Pro ně je město vážně klec, i když možná pozlacená, a rodní jej nemohou opustit o nic více, než se mohou stát vegetariány. Samozřejmě, bylo by hloupé, myslet si, že rodní nikdy necestují. Kdyby necestovali, nikdy by se nemohli rozšířit tak jako samo lidstvo a byli by stále omezeni jen na některé oblasti Starého světa. I přes všechny důvody proti, přes okolnosti které vytvářely společnost rodných do formy, v jaké ji známe dnes, bylo někdy cestování nezbytné (nebo 14

15 jednoduše nejlepší z nejhorších možností). Neznamená to však, že rodní necestují, nýbrž jen to, že obvykle necestují. Ale co potom drží rodné ve městech, jakoby tam jejich nohy byly přibité hřebíky k zemi? Proč každé město existuje jako své vlastní poddanství s malým, jestli vůbec nějakým, stykem mezi ním a jeho sousedy Žít u pramene Fakt, proč rodní vyhledávají města a usazují se v nich, je prostý - žijí tam lidé. Konečně, bez ohledu na původ, víru či kulturu je jedno jisté všem; krev je to jediné, na čem záleží. To je v jádru všechno, čím rodní žijí. Ve městě si může být rodný v podstatě jist, že během lovu vždy někoho najde a nebude při této činnosti vzbuzovat nežádoucí pozornost. Ve městech jsou chudinské čtvrti, noční kluby, drogové doupata, nemocnice a, pokud není vyhnutí, temné uličky a zákoutí. Lidi sice ze nalézt i na jiných místech, ale ta nikdy nerepresentovala opravdové a trvalé místo, kde se krmit. Jistě, stává se, že se odvážný anebo zoufalý upír nakrmí mimo městskou zástavu. Vesnice s pětisty obyvateli může opatrnému rodnému na pár dní poskytnout dostatečné množství vitae, ale když se rodný neuhlídá a podlehne bestii, by si mezi tak málo lidmi někdo jistě všiml, že zde způsobil spoušť. V tom lepším případě by na takovém místě tamní vystrašení a rozzlobení obyvatelé vzali do rukou zbraně a uspořádali by na viníka štvanici. V horším případě by, přinejmenším v tamní lokalitě došlo k vyzrazení propracované šarády, díky níž se rodní celého světa skrývají před lidmi v utajení. Několik málo upírů se dokonce uchýlilo k životu v divočině, kde se krmí na zvířatech. Ti toho ale většinou brzy zanechají. Na vině bývá špatná dostupnost potřebného množství krve a navíc časem přijde noc, kdy jim zvířecí vitae přestane stačit. Proč živořit a hladovět, když můžeme zůstat poblíž stolu a hodovat. Navíc, krom potíží spojených s krmením, číhají na rodné žijící trvale mimo města i jiná rizika a také obtíže spojené s cestováním. Společenský kontakt Je paradoxem, že rodní mají jak samotářskou povahu dravce, tak i společenské cítění lidí. Ačkoliv je to vzhledem k jejich nesnášenlivé a agresivní povaze nebezpečné (nebo přinejmenším nepohodlné), stále se shromažďují do skupin. Navzájem proti sobě soupeří komploty, machinace, pokoutné útoky, to vše je na denním pořádku, ale stále se vyhledávají, protože nejsou schopni soužití s nikým jiným. Dokonce i kdyby měli mimo městkou zástavbu dostatečný přísun krve, neodešli by, protože nedokáží žít jak bez rodných, tak bez společenského kontaktu. Rodní nezískávají moc a sílu ani tak díky svým vrozeným vlastnostem, jako za pomoci vlivu, který mají mezi smrtelníky. Bez ohledu, jak starý a mocný upír je, vždy se najde někdo letitější a mocnější. Proč riskovat svou nemrtvou existenci, když můžeme do nebezpečných situací vmanipulovat bezcenného pěšce. Rodný bez vlivu nebo alespoň s několika málo kontakty ať již ve vládě, obchodu, organizovaném zločinu či nějakém jiném užitečném odvětví smrtelníků, je velká vzácnost. A ve většině případů jsou tyto konekce spojeny s městem, kde žije spousta lidí. Rodný bez kontaktů je do značné míry bezmocný. Jistě, má vrozenou moc schopnosti pocházející z jeho krve a nemrtvé podstaty ale jeho nepřátelé stejně tak, a proto je dobré se mít na koho v nouzi obrátit. Pokud dodržujete daná pravidla, může jako ochranná síť sloužit dokonce i společnost rodných. Je velmi neobvyklé, aby na území města rodný napadl jiného. Krom skutečných zoufalců si každý rodný svůj zločin porušující upíří tradice raději dvakrát rozmyslí, protože se obávají trestu knížete a jiných autorit. Ale mimo knížecí vliv mizí všechny zábrany. Pro rodné platí, že území mimo hranice města je země nikoho, kde neplatí žádné zákony a není se u koho dovolat práva. A tak stejně jako zůstávají moudří rodní ve své kleci, tak mají nemrtvé pomocníky nebo alespoň smrtelné pěšce. Vazby na společnost rodných poskytují také klanová pouta a pouta pokrevní linie nebo konventu. Rodní, kteří žijí na území ovládaném jejich klanem či konventem, mají oproti těm ostatním nesporné společenské a politické výhody. Tato sociální pouta lze téměř bezvýhradně nalézt jen ve městech. Mladým rodným může připadat osvobozující opustit své okolí, nemusí si pak dělat těžkou hlavu se svými sourozenci, nahněvanými staršími, lovu na cizím území nebo setkáním s osobami, které je lepší nepotkat. Ale příliš mnoho rodných po odchodu z populačních center poznalo, že takový krok přináší mnohem více nevýhod, než se původně zdálo a navíc se není na koho obrátit v nouzi. HRANÍ DANSE MACABRE Potřeba stavět jak na vlivu smrtelníků tak i rodných spojenců je začarovaný kruh, z něhož není úniku. Mladý nezařazený rodný, žijící své requiem krátce, velmi rychle zjistí, že aby si udělal ve světě proklatých nějaké místo, potřebuje mít určitý vliv. Může se mu stát, že si náhodou udělá z jiného novorozeného nepřítele či někdo nemá rád jeho otce nebo potřebuje přesvědčit starší, aby mu dovolili se krmit na jejich územích a možná jen narazí na někoho, kdo nemá rád jeho konvent, klan, pokrevní linii anebo jen barvu vlasů. Potřebuje mezi místními rodnými spojence, nebo by měl mít něco, čím své soupeře uplatí nebo zastraší. Největší výhody, které mohou rodní mít, je jejich vzájemné spojenectví a konekce mezi smrtelníky. Jistě, některým zvláště zkušeným rodným pomohou jejich schopnosti a kníže může nabízet teritoria a jiné speciální privilegia, ale skutečnou devizou, s kterou rodní obchodují, je vliv. Starší s vlivem na místním malém letišti by mohl jinému rodnému, který má kontakty na policii, povolit pašování nelegálního zboží, výměnou za ujištěn, že policie nemá informace o chystané velké předávce drog. Rodní bez vlivu ve společnosti smrtelníků se k velkým obchodům nedostanou. Mladý upír tedy brzy zjistí, že pokud chce získat spojence mezi rodnými, musí si je napřed obstarat mezi smrtelníky. Ale čím více má mezi rodnými známostí, tím více přitahuje pozornosti. Nepřátelé jeho spojenců se stanou i jeho nepřáteli, rodný, který mu dříve stál po boku, se zalekne jeho rostoucí moci a nečekaně mu podrazí nohy dříve, než se stane skutečně nebezpečným. A současní spojenci se najednou jeví jako slabí a nedostateční, je potřeba získat nové a mocnější. Proto se musí poohlédnout po dalšch kontaktech a známých mezi ovcemi. 15

16 Navzdory přátelsky znějícímu pojmenování, rodní se, pokud k tomu nejsou donuceni, nepovažují za rodinu. Pociťují vůči sobě maximálně přátelská pouta, ale ani ty mezi upíry neexistují tak dlouho jako ti, kteří je uzavřeli. A rodní, kteří se pokusili zůstat stranou a nezapojili se do společností smrtelníků ani rodných, často zjistí, že společnost jejich přání být mimo dění neakceptuje a do své hry je sama vtáhne. Tak to chodí, každý nakonec zjistí, že jen velmi málo rodným se podařilo vyhrabat z žumpy, kterou moderní město je. Osamělost Jeden z nejčastějších důvodů, proč zůstat ve městě, je osamělost. Rodní již nejsou smrtelní, ale přeměně u většiny z nich došlo poměrně nedávno. Dokonce i mnozí starší nemohou ze sebe setřást poslední stopy toho, čím dříve bývali. Dravec v nich má od přírody samotářskou povahu, ale to, co v nich zbylo z lidí, je dělá extrémně společenskými a tyto pocity sounáležitosti s komunitou jim pomáhají si udržet zbývající Lidskost. I upíři se, stejně nebo i častěji než lidé cítí osamělí a ti, kteří zůstávají stranou lidí příliš dlouho, brzy pocítí nutkání se vrátit. Když se mladí rodní pokoušeli žít v divočině, šlo spíše o skupiny než o osamocené jedince. Dělají to proto, aby utlumili pocit osamělosti, ale většina těchto skupin brzy narazila na problém, kde shánět dostatečné množství potravy. Krmit se jen na zvířatech a občasném trampovi je obtížné i jen pro jednoho upíra, pro vícečlennou skupinu je to dokonce extrémně náročné. Elysium Tradice elysia je jedna z nejstarších a mezi rodnými nejváženějších, ale jeho důležitost mnoho současných novorozených tristně podceňuje. V podstatě jde o to, že kníže může jakoukoliv část města prohlásit za elysium a tím z něj učinit místo bez násilí, kde jsou všichni přítomní v bezpečí. Většina oficiálních obchodů rodných se ujednává v elysiu. Velmi často je jedním z takových míst ve městě samotné knížecí sídlo a sem taky přicházejí mladí rodní, kteří potřebují mluvit s knížetem nebo některým ze starších. Politická jednání a intriky jsou zde běžné stejně, jako krysy ve špinavé uličce, během rozhovorů a jednání zaslechnete nejednou současné klevety. Mnozí starší zde stráví celé noci a jsou zde (většinou) vítáni i novorození, ale očekává se od nich, že si uvědomují, čím toto místo je. Většina elysií se nachází v kulturních nebo uměleckých centrech, přispívajících intelektuálnímu duchu místa a pocitu klidu, který si nejeden kníže přeje udržet. Takovým místem může být cokoliv od divadel, operních budov, přes muzea a galerie až po knihovny a univerzitní auly. Ale tím, jak se stále více knížat přizpůsobuje modernímu světu a do mocných pozic se dostávají mladší rodní, začínají dostávat statut elysia i noční podniky, restauranty a diskotéky. V každém případě, ať již je elysium kdekoliv, od návštěvníků se očekává, že se budou vhodně oblékat a chovat - když ne ze slušnosti, tak přinejmenším kvůli utajení. V elysiu je mnohdy podáváno občerstvení - zvláště během zasedání dvora a jiných formálních schůzek - ale není to pravidlem. Přijít do elysia hladový je považováno za neslušnou manýru, protože to může vést k vznětlivosti a potenciálně i k porušení zákona příměří. Ale lovit blízko elysia většina knížat zakazuje - a to dokonce do vzdálenosti několika ulic. Tyto lokality jsou totiž centra, kam se stahuje mnoho rodných, a pokud by zde bylo povoleno se krmit, bylo by jen otázkou času, kdy by si lidé z okolí všimli podivných situací nebo dokonce úmrtí, které lov neodmyslitelně provázejí a to by budilo nežádoucí pozornost. Rodní, kteří do elysia dovedou hosty - ať již to jsou krevní otroci, lidští pomocníci, nový potomci, upíři nežijící ve městě nebo místní rodní, kteří na danou událost nebyli osobně pozváni - jsou za svůj doprovod zodpovědní a mohli by být za jejich případné projevy násilí potrestáni spolu s nimi. Jakýkoliv druh fyzické nebo mystické konfrontace je uvnitř elysia přísně zakázán (společenský je ale povolen, byť i ten může rozpoutat skrytou nebo i otevřenou válku). Násilníci, kteří toto pravidlo poruší, jsou bez výjimky vyhnáni nebo potrestáni. Když začnou být diskuse vášnivé, kníže, strážce města nebo pán elysia požádají přítomné, zda by nemohli odejít a uklidnit se, v naději, že tak předejdou konfliktu, jehož vyústěním by bylo násilí a následný trest. Elysium je striktně neutrální území a od rodných se očekává, že si své konflikty - nebo přinejmenším jejich fyzickou dohru - vyřeší někde jinde. Pokud se nějaký novorozený dostane do křížku se starším, může si být jist, že uvnitř elysia mu nic nehrozí - starší dokáží svou zlobu dočasně ovládnout - ale v okamžiku, kdy opustí jeho zdi, měl by mít obě oči neustále otevřené. Mnoho konfliktů rodných, které přerostly v násilí, začalo nevinně - slovní pří na území elysia. Útočiště Rozhovor o bezpečnosti rodných a ochraně před zanícenými nepřáteli nás nevyhnutelně přivede k tématu útočiště - ať již jde o upírovo poklidné bydliště, vlastní panství nebo privátní svatyni. Útočiště je místo, kde rodný v poklidu ulehne k dennímu spánku a nemusí se bát slunečních paprsků. A vzhledem k nepříznivému vlivu slunce na rodné, se může pořízení si útočiště stát jednou z nejdůležitějších věcí mladého upíra. Převážná většina novorozených opouští své minulé obydlí, protože domovy smrtelníků nejsou pro upíry přizpůsobeny a to nově přijaté mláďata často nutí se okamžitě poohlédnout po něčem jiném. Útočiště jim mnohdy poskytne jejich otec (matka) ve svém vlastním bydlišti, i když jen dočasně. Někdy se novorozenému navzdory zažitým pravidlům podaří - často za přispění svého otce - získat panství, kde si zřídí bezpečné útočiště. Jiní novorození se rozhodnou zrekonstruovat bydlení, kde žili jako smrtelníci - a některá obydlí nepotřebují rozsáhlé stavební úpravy, aby se stala bezpečnými útočišti. Ale před takovým krokem většina otců své potomky varuje - bývalý život a vazby na něj mladému upírovi často zbytečně komplikují existenci. Útočiště je ve své podstatě velmi osobní záležitostí. Rodní v něm musí trávit velké množství času - přinejmenším 12 hodin denně a to na věky věků - a může jít o jediný majetek, který svému majiteli přiroste k srdci. Jeden nemusí být posedlý estetikou, aby se snažil svůj domov zútulnit a dokonce i spartánský upír se bude snažit dát svému útočišti 16

17 nějaký stylový vzhled a vyzdobit ho (nebo je přinejmenším zařídí funkčně). Stručně řečeno, útočiště není nic jiného, než upírův domov. Nebo by přinejmenším mělo tuto definici splňovat. A vzhledem k rozdílným upířím požadavkům existuje přinejmenším tolik rozličných druhů upířích útočišť, kolik je druhů obydlí smrtelníků; možná i více. Běžný smrtelník totiž nedokáže žít v extrémně nepříznivých podmínkách nebo pod tlakem, ale rodné tyto věci příliš neovlivní. Někteří rodní (zvláště Gangrelové a Nosferati) si libují v samotě, kterou poskytují nehostinné podmínky, a proto si zařizují svá útočiště hluboko pod zemí, na nedostupných střechách domů nebo dokonce pod vodou. Jiní volí jakýsi kompromis, preferují teple a pohodlně zařízené hrobky rodin z vyšší společnosti. Většina Dévů a Ventruů je známých svou zálibou v bohatě zdobených a vybavených útočištích a zámožní rodní si zařizují okázalé paláce a byty na vrcholcích mrakodrapů, které by jim i nejbohatší smrtelníci mohli závidět. Nejdůležitějším prvkem je ale samozřejmě bezpečnost a rodní, mající aspoň nějaký majetek, neváhají utratit hromadu peněz na zajištění útočiště před slunečními paprsky a denními vetřelci. Může jít o nejmodernější alarmy, bezpečnostní kamerový systém nebo snímače tlaku zabudované v podlaze. Jisté zabezpečení může přinést i samotné umístění útočiště; obydlí ukryté hluboko pod zemí je ochranou často samo o sobě. OTCOVA POHOSTINNOST V průběhu let vznikla podivná, neoficiální tradice, týkající se útočiště, která je příčinou nejednoho sváru mezi otcem (matkou) a jeho potomkem. Tuto tradici dodržují především členové klanu Ventrue a mnozí věří, že její kořeny lze nalézt již ve starověkých lidských zvycích východní Evropy. Přesto ale tento zvyk, hlásající, že otec je odpovědný za bydlení svého potomka až do doby, než je vhodné, aby se osamostatnil, ctí stále nemálo rodných. A toto období pohostinnosti může být mnohem delší, než by si novorozený přál - záleží pouze na uvážení jeho otce. Mnoho zatrpklých novorozených totiž časem zjistí, že zatímco nad nimi jejich otec drží ochrannou ruku před společenskými a politickými útoky, oni mu v podstatě patří a slouží. Naštěstí je tato tradice praktikována stále míň a míň a dnešní noci je již jen málo rodných, kteří by se svým potomkem chtěli své útočiště sdílet několik let. Panství mrtvých Samotářství, postoje a pletichaření se bezpochyby odrazily na současném stavu upíří vlády, kultury a společnosti. Zatímco lidé vytvořili obrovské státy, víry přesahující hranice kontinentů, nadnárodní kulturu a základy něčeho, co by mohlo časem přerůst ve světové společenství, rodní zůstali pozadu, bez vývoje stejně tak, jako jsou nesmrtelní. Jistě, existují výjimky, ale z větší části, co se týká vlády a sociologického vývoje, nedokázali opustit časy dávno zaniklé (nebo se k nim přinejmenším stále vrací). Sice nenaleznete dvě stejně řízená panství rodných, ale pro většinu z nich platí, že mají stále feudální strukturu. To neznamená, že by rodní ignorovali moderní vymoženosti a oblékali se jako herci v Shakespearových tragédiích, ale jejich vládnoucí struktura je obvykle hierarchická a do jisté míry nedotknutelná. Proberme si to podrobně: dané město je izolované normami místních rodných, jde o uzavřenou svatyni, za jejímiž zdmi řádí barbaři a jejími obyvateli jsou rodní různého stáří, moci a vlivu. A to nejdůležitější - mimo město možná neexistuje žádná vyšší autorita, než je místní vládce! Nikdo sem nemůže vstoupit a začít poučovat, že zdejší obyvatelé dělají věci špatně. Je logické, že výsledkem je vláda, která se dokáže nejen dostat na vrchol, ale hlavně se na něm udržet. Ve většině případů jde o jednotlivce, obvykle některého ze starších a nejmocnějších upírů ve městě. Ve většině případů je vládce titulován kníže (ženy kněžna), ale jsou běžné i případy, kdy se užívají jiná, alternativní oslovení lépe vyhovující vládcově osobnosti a způsobům jeho rozhodování. Některá města jsou ovládána skupinami rodných, kteří uzavřeli spojenectví. A jen opravdu v páru městech se pokoušejí napodobit model současných lidských vlád. Rodní tedy nemají jinou možnost, než se s místním knížetem smířit a to i tehdy, pokud jde o tyrana jehož zákony všichni nesnášejí. Neexistují totiž jiné alternativy! Požádat někoho o pomoc? Koho? Ve městě není žádná vyšší autorita. Svrhnout režim? Jak se zdá, nikdo zdejší na to nemá dost moci, jinak by to již dávno udělal. Možná by se šlo spojit s jinými frakcemi, přemluvit několik mocnějších rodných a společně knížete svrhnout, ale do takového plánu je zainteresováno příliš velké množství osob s vlastními ambicemi a rozdílnými cíly a nebudou ochotní spolupracovat. Takový plán většinou nemá šanci na úspěch. Jediná možnost, jak se zbavit nechtěného knížete, je získat na něj páku a ze své pozice ho vypudit. Může se to povést, párkrát se to již stalo: to když některý z mocnějších starších ve městě po mnohá desetiletí splétal síť intrik a získával spojence až se ocitl v pozici, kdy před ním místní kníže musel ustoupit. Co tedy zbývá, když vaše žádosti nenalezli u knížete podporu a revoluce by těžko uspěla? Opustit město a začít někde jinde od znova? Rodní si jsou vědomi rizik takového činu a ve většině případů skloní hlavu, zatnou zuby a zůstanou pod vládou nenáviděného knížete doufajíc, že přijde noc, kdy budou dostatečně silní, aby vystoupali na žebříčku moci o pár příček výš. Je ale nutno říct, že ne všechna knížata jsou sadističtí, lakomí tyrani. Málo knížat vládne natolik despoticky, že by si mohli dovolit dělat skutečně, co chtějí. V jejich panstvích bydlí i jiní starší; většině knížat radí ve věcích vlády členové rady prvorozených a ti jsou jen málokdy poplatní vládcově tyranské politice. Jen málokterý kníže je ve své pozici tak silný, že si může dovolit ignorovat názory ostatních městských starších. Přesto by bylo chybou se domnívat, že by se některý starší zastával novorozených upírů, pokud by z toho neměl mít vlastní prospěch. Občas tak ale udělají jen proto, aby dali knížeti najevo, že hranice jeho moci nejsou vymezeny pouze tradicemi (viz str. 74). Feudální model používá stále mnoho panství. Kníže rozdělí mezi ostatní starší ve městě území, ve kterých se stanou pány a mohou si z nich udělat vlastní lovecké teritorium. Ale jen málokterý kníže takto rozdělí území 17

18 celého města. Nejčastěji se zaměřují na nejvýznamnější oblasti: centra, určité chudinské čtvrti, nemocniční areály a území s velkým výskytem barů a klubů. (Těmto oblastem se ve většině měst říká loviště.) Pokud kníže někomu teritorium přidělí, je pouze na jeho majiteli, komu v něm, a zdali vůbec někomu, dovolí lovit. Vlastnit loviště znamená mít moc, protože rodní je mají, pro snadný lov v nich, v oblibě a vyhledávají je. A pokud jim má být povoleno se zde krmit, musí majiteli teritoria poskytnout nejednu laskavost. Samozřejmě jsou rodní, kteří ignorují fakt, že je jim loviště uzavřeno a mnohým z nich to prochází, ale pokud by byli chyceni majitelem, ten je smí hnát před knížecí soud a žádat jejich potrestání. Je to tedy podobné jako ve feudálních středověkých královstvích - každé panství je rozděleno na mnoho menších území, kterým vládnou přidělení majitelé a ti mají moc nad těmi, kdo na jejich teritoriu loví nebo přebývají. Nicméně tato moc fakticky i nadále náleží knížeti a ten se může kdykoliv rozhodnout dané území jeho majiteli odebrat a nabídnout ho někomu jinému. Tímto způsobem si moudrá knížata udržují přízeň rodných, kteří by jinak byli jejich nepřátelé a zároveň jim to nad nimi dává převahu do budoucna, protože by jim toto území mohli zase odebrat. V některým městech je situace ještě složitější. Ti, kterým bylo nějaké teritorium přiděleno, ho mohou rozdělit na ještě menší a rozdělit je svým potomkům nebo spojencům. To se ale samozřejmě dělá jen v největších městech a někdy ani v těch ne. Tam, kde se toto pravidlo praktikuje, mají společenské regule tři nebo i více vrstev, což má za následek řetězec podřízeneckých vztahů téměř byzantských rozměrů, který je velmi dezorientující. PODŘÍZENÁ PANSTVÍ Moc jednotlivých starších ve svém teritoriu je rozdílná město od města. V některých panstvích nemají téměř žádný vliv. U sebe doma si sice díky nabízení lovu ve svém lovišti mohli získat vliv, ale kdekoliv jinde jsou považováni jen za knížecího poskoka. V jiných městech vládnou starší ve svých teritoriích způsobem, jako by to bylo menší panství uprostřed jiného, většího. Určují si tam vlastní zákony a dokud nejsou v přímém rozporu s těmi knížecími, mohou je svébytně uplatňovat. Tento případ je běžný v městech, kde je některý ze starších téměř tak mocný, jako samotný kníže. Někdy si dokonce takovouto samostatnost starší vyhlásí bez požehnání knížete. Často dokonce otevřeně prohlásí: Toto území města nadále patří mě. Chce to někdo zpochybnit? Slabá knížata (přinejmenším v porovnání s ostatními městskými staršími) někdy raději souhlasí, než aby rozpoutali otevřený konflikt. Další podrobnosti o takovýchto případech naleznete v kapitole Propůjčení části panství na straně 35. Pravidlo strachu Když psal Niccolo Machiavelli o vládnutí a udržování politické moci, použil tato slova: Člověk by měl být obávaný i milovaný, ale protože tyto vlastnosti neumí existovat společně, musíme zvolit jen jednu z nich. A pak je mnohem jistější být než milovaným, raději obávaným. Toto je teorie, díky které rodní, jenž jsou většinou neschopní se vzájemně milovat ve smyslu chápaném smrtelníky, vládnou už od časů, které si pamatují jen ti nejstarší upíři a nejspíš i mnoho století více. Koneckonců, pokud něco drží společnost rodných pohromadě, je to strach. Ve většině případů pořádají rodní večírky nebo politické akce proto, že je k tomu dohnal strach. Kníže se bojí ztráty moci, proto srazí na kolena ty, kteří by se mohli proti němu bouřit. Starší se bojí ztráty postavení, proto se své soky snaží v očích knížete očernit. Novorození se obávají tyranské vládnoucí mašinérie, proto se snaží do systému buďto zapojit, nebo proti němu bojovat, doufajíc, že v případě jeho svržení, by vystoupali na vyšší pozice. Konventy se obávají smrtelníků a mladých rodných. V Invictu se staří rodní obávají chytrých mladých upírů, kteří dokáží snáze reagovat na moderní svět a ti se zase bojí starších, kteří sbírali po celá desetiletí moc a vliv. Lanceae Sanctum se obává změn a světské povahy moderního světa. Karthiáni se bojí současné struktury vlády. Nevázaní se obávají, že budou spoutáni zákony. Členové Kultu Čarodějnice se bojí (nebo to tak aspoň vypadá) skutečné přirozenosti rodných. Ordo Draconis se obávají věcí, kterým nedokáží porozumět. A všichni proklatí se bojí toho, že nedokáží sehnat krev nebo že budou muset opustit své město. Bylo by nepřesné tvrdit, že knížetem se stane rodný, který je nejobávanější a ne ten nejmocnější, nejstarší nebo s nejlepšími konexemi. Většina knížat se vlastně chová mnohem despotičtěji, než ve skutečnosti jsou a to z prostého důvodu: je to potřeba. Uvědomují si, že ve vedoucí pozici je udržuje i strach, který z nich ostatní mají. Existují sice rodní, kteří jsou vůči nim loajální proto, že s nimi sympatizují nebo jim něco dluží, ale to jsou jen vzácné výjimky. Dalším důležitým faktorem strachu, využitelným ve vedení společnosti rodných, jsou rozšířené krevní msty a spory mezi nemrtvými. Rodní dovedli k dokonalosti schopnost se urazit a nenávidět a většina z nich nikdy nezapomene byť i nicotnou křivdu. Tento povahový rys je fyziologického původu. Když totiž rodní přestanou stárnout, přestanou se často vyvíjet i mentálně a emočně. Tudíž může dvousetletý upír sice vědět mnohem víc věcí, než když mu bylo dvacet, ale to neznamená, že je i zralejší a moudřejší. A protože je většina rodných přijata v rozkvětu života - tedy v relativně mladém věku - nikdy se jim nepodaří skutečně zmoudřet, protože to u lidí přichází až s pokročilým věkem. Zdá se, že většina těchto motivací přichází se strachem. Rodní reagují na drobnější útoky nenávistí a snaží se svého soka pokořit nebo zničit, protože je děsí představa nijak nezareagovat. Bojí se, že by v očích svých přívrženců ztratili tvář a následně i postavení a moc, proto musí dokázat, že umí rány také rozdávat. Udělají vše proto, aby je ostatní nepovažovali za podceňováníhodné slabochy, a proto na oplátku zosnují útok horší, než jakého byli terčem. Jistě, udělají to také ze vzteku, ale hlavním motivem bude vždy především strach. Tyto projevy nenávisti narušují celistvost společnosti. Městské frakce, ba celá panství proti sobě vedou studené války a boje pro nahodilé poznámky a banální přestupky; mnoho starších se snaží dostat k moci právě jen proto, aby mohli svým soupeřům vládnout silou. Tyto spory často přerostou z osobní roviny do mamutích rozměrů. Dotčený upír si může na pomoc povolat 18

19 příslušníky svého klanu nebo konventu, a i když jej nevyslyší všichni, někdo se obvykle přeci jen najde. Takovými spojenci mohou být i členové vedení města, díky nimž se spor změní na politickou záležitost, byť neměl původní spor s politikou nic společného. V co nakonec rozepře přeroste, je vždy nejistá věc; konflikty mezi konventy, které začaly jako kulturní problém nebo vznikly z osobních půtek jednotlivců se mohou rychle vymknout z kontroly. PŘETRVÁVAJÍCÍ ANACHRONISMUS (PŘEŽITEK) Někteří mladí upíři, zvláště pak ti, kteří dopředu neznali feudální model, jsou šokováni zastaralou podstatou společnosti rodných. Pohybovat se v ní je pro ně obtížné dokonce i tehdy, pokud je jim feudální systém známý, je totiž v přímém kontrastu k modernímu světu, ze kterého byli vytrženi. Společnost rodných má mnoho klik, které jsou pevně semknuté a přou se s kýmkoliv, kdo s nimi nesdílí jejich hodnoty. Díky tomu se rozšiřují malicherná nepřátelství, podrazy a nafouklé spory; většinou drobnosti a banality. A, stejně jako u mnoha jiných na frakce rozdrobených společností, i komunita upírů je ovládána železnou rukou jedince (nebo, v několika případech kádru), který byl nejpopulárnějším nebo se mu podařilo zmanipulovat a zastrašit ostatní nebo se jednoduše jevil jako nejvhodnější. Netřeba říkat, že společnost proklatých má do dokonalosti daleko. Ve skutečnosti je tak krutá a barbarská a plná malicherných ale smrtelných politických bojů, jak jen může být. Vládní aktivity Z předchozích popisů jste mohli nabýt dojem, že všechna panství rodných mají podobnou feudální strukturu. Ve skutečnosti je to pravda jen z praktického pohledu, ale jednotlivé vlády se liší město od města. Zde jsme probírali jen některé z nekonečného množství možností. Kníže, coby svrchovaný vládce, nemusí být nutně jedinou možností, alternativou je i rada prvorozených nebo jiný koncil. Existuje ale mnohem více typů upířích vlád; my zde uvádíme jen ty neběžnější (nebo, v případě demokracie, ty, které nejčastěji selžou). Formy jsou různé, jedno je ale téměř neměnné - přízeň diktatury patří těm několika málo silným, slabé podporuje málo nebo vůbec. Pamatujte si ale, že tyto principy lze aplikovat pouze na upíří společnost. Na světě neexistuje kníže, který by měl tolik moci, aby jej na slovo poslouchali starosta, nejvyšší policejní velitel, místní senátor a ostatní důležité osoby. Není města, kde by všichni skákali, jak píská jeden upír. A pokud by taková situace byla možná, vedlo by to nevyhnutelně k porušení Maškarády, protože někdo by si jistě všiml, že něco nehraje. Mocná knížata a jiní vůdcové rodných mají sice velký vliv mezi elitou smrtelníků, ale to proto, že kupříkladu sponzorují kampaň starosty nebo se vetřeli do přízně schopným lobistům z místní radnice. Rodní musí zůstat v utajení a i ten nejdivočejší kníže ví, že jeho manipulování se smrtelníky v panství musí být nepostřehnutelné. ODPOVÍDAJÍCÍ OBLEČENÍ Když zde popisujeme kupříkladu knížecí dvůr nebo shromáždění podobné těm z minulých staletí, neznamená to, že rodní, kteří se jich účastní, se oblékají do plášťů, punčoch a bílých paruk. Existují sice výstřední nebo staromódní starší, kteří si udržují vzhled (alespoň v soukromí) z časů, kdy byli ještě smrtelníky, ale většina rodných jde víceméně s módou. Oblékat se staromódně je nejlepší způsob, jak na sebe upoutat nežádoucí pozornost, která by společnosti rodných mohla přinést mnoho problémů. I vládnoucí upír se sice může nazývat knížetem, arcibiskupem, předsedou nebo Donem, ale mnohem spíš než v hermelínu ho uvidíte v obleku od Armaniho. Feudalní monarchie Jeden z nejběžnějších společenských modelů ve městě, který je zároveň považován za standardní, se podobá středověkému království. Všechnu moc drží ve svých rukou jedinec, který se nijak nesnaží tento fakt skrývat. Jeho slovo je zákonem a má podporu starších, kterým přiděluje (ať již dobrovolně nebo z donucení) tituly, posty nebo teritoria. Knížata těchto měst předsedají formálním dvorům, kde ustanovují zákony, zakazují jiným rodným pohyb v jejich panství, a kde přijímají přistěhovalce, kteří mají povinnost se jim představit. Tyto dvory jsou často značně okázalé; komoří ohlašuje při příchodu návštěvníky, dbá se zde na tituly, které se v běžném životě dávno neužívají a mnoho dalšího. Tento druh vlády lze nalézt nejčastěji ve městech, kde vládnou členové Invictu a Ordo Draconis, ale také v několika panstvích ovládaných Lanceae Sanctum a především tam, kde vládnou diktátoři z Kultu Čarodějnice. Správní rada Správní rada, podobná městskému zastupitelstvu, je výsledkem moderní doby. Kníže zde zastává funkci předsedy, a spolu s ostatními staršími představuje výkonnou moc. Ve výsledku jde v podstatě jen o mírně upravený feudální systém, ale rodní rádi vypadají jako osvícení tvorové jdoucí s dobou. Většina rozhodnutí je výsledkem hlasování vládnoucích starších (samozřejmě jen tehdy, pokud kníže nerozhodne sám), přesto se politice věnuje celý výbor a starší odměňují (nebo se tak aspoň snaží vypadat) své loajální a schopné přívržence. Není to jako opravdový podnikový výbor, zasedající upíři mají jen málokdy možnost odvolat svého vedoucího předsedu a ti na nižších postech se málokdy dostanou výš po úmrtí nadřízeného nebo jeho odchodu do důchodu. Přesto tento vládnoucí model rádi používají jak rodní z Invictu, tak i Karthiáni. Diecéze Na západě ovlivnila jak smrtelníky tak i rodné mnohem více, než kterákoliv jiná organizace nebo jedinec církev a dodnes se církevní hierarchie drží mnoho panství rodných. Pro neinformované: tento systém se často jeví podobný feudálnímu, má jen odlišné názvy titulů. Kníže je absolutní vládce - jen se zde jmenuje arcibiskup nebo kardinál - podporovaný radou rádců (nazývají se různě - kněží, biskupové, jakkoliv), kteří slouží jako prosazovatelé vůle 19

20 vládce a jako správci jeho panství. Naprostá většina církevně vystavěných panství inklinuje k jednomu z extrémních přístupů. Většina - zvláště ty, které ovládá Lanceae Sanctum (ale také Kult Čarodějnice, i když v menší míře), která se k tomuto církevnímu systému uchyluje mnohem častěji, než jiné konventy - skutečně prosazují pravidlo náboženské doktríny. Vyžadují její dodržování ode všech, kdo bydlí v jejich panstvích, nebo přinejmenším od těch, kteří zastávají některou z oficiálních funkcí. Tito rodní skutečně věří ve víru, kterou hájí. Druhým extrémem jsou rodní, kteří využívají atraktivnosti víry a důvěřivosti ostatních k dosažení vlastních cílů. V těchto panstvích - obvykle jde o města řízená Invictem, Ordo Draconis, Kultem Čarodějnice nebo nevázanými - je náboženská povaha místních vlád záměrně okatě výsměšná, nebo jde o případ, kdy náboženství oddaným rodným vládnou neupřímní jedinci, kteří svou víru jen předstírají. Pro obě tyto panství ale platí, že zpochybňovat takovouto vládu je často větším zločinem, než ve feudálních panstvích, protože zločinec se neprotivil jen světské autoritě, ale také Božím zákonům (nebo zákonům Longina, Čarodějnice nebo kohokoliv jiného). V těchto panstvích se úřední funkce obvykle vykonávají s okázalostí podobné té, která je vlastní monarchii, jen s tím rozdílem, že jednání jsou vedena v církevním duchu, včetně modliteb a chvalozpěvů nebo rituálů a obřadů a nevelebí se vůdce, ale Bůh. Rodní rodným Na způsob vlády napodobující současné lidské vládní systémy narazíte téměř výlučně v panstvích ovládaných Karthiány (ačkoliv ho zkoušeli uplatňovat i někteří nevázaní a existuje i pár rodných z Invictu, kteří se pokouší vypadat, že jej také uplatňují). Tito rodní se inspirovali u smrtelníků a snaží se uplatňovat pravidlo rovnosti, kdy není podmínkou, aby automaticky vládli nejstarší anebo nemocnější z nic, aby měl každý rodný právo říci svůj názor, a aby měl každý možnost postoupit výše na žebříčku moci. Ke dnešku ale přetrvalo jen několik málo podobných pokusů, protože rodní, kterým se podařilo dostat k moci se nakonec rozhodli, že se již nebudou starat o zájmy těch, kteří je do jejich pozic pomohli vysadit. V těch několika málo městech, kde tento systém stále přetrvává, se tamní vlády často podobají těm nejhorším z lidských. Utápí se v byrokracii, pravidlech a předpisech, které mají předejít tomu, aby na sebe některý z rodných nestrhl příliš mnoho moci a jejich členové vlády jsou plně zaneprázdněni neustávajícími hádkami mezi sebou, protože je každý z nich přesvědčen, že právě jeho vize jsou pro město ty jediné správné. Jejich soudní jednání obvykle připomínají chaotické veřejné fórum nebo naopak přemrštěně spořádané (a obtížně zorganizované) soukromé schůzky s členy vlády. Obecné právo Přestože jsou tradice základem pro všechny zákony rodných, nevyjadřují veškerý rozsah zákona. Každé panství má vlastní pravidla a předpisy. Některé důležitější než ostatní, jiné důsledněji vynucované, další zase naprosto bizardní, jako výsledek výstředností knížete. Je tomu tak všude. Zde popisujeme některé z běžných zákonů, které se užívají v mnoha panstvích (městech). Uvedení Mnohá knížata chtějí, aby se všichni noví rodní ve městě úředně představili dvoru. Prvním důvodem, proč to vyžadují, je, aby nebyl kníže později nepříjemně překvapen, koho že to má v panství. Druhým důvodem je potřeba sdělit novým rodným, kdo drží moc nad městem a co se od nich očekává. Jistě, tento zvyk může být složitý, zvláště pro nově příchozí, kteří nevědí, že tomu tak je a jak najít knížete. Ale to je jejich starost. V panství s takovým zákonem je pro rodného, který se po příchodu neohlásil, lepší raději odejít dříve, než bude chycen. Jestli je kníže rozumný, udělí uvádějícímu se rodnému jednoduché nařízení a upozornění, co se smí a co ne. Je také možné, že kníže nově příchozího vyhostí okamžitě z panství, a to bez jakéhokoliv času na přípravu. To se prakticky rovná trestu smrti. Omezení klanu, koventu nebo pokrevní linie V některých městech mohou mít vládnoucí síly jistou averzi k některému klanu, konventu nebo rodinné pokrevní linii, z nich se poté stávají vyděděnci. Většinou to v takových panstvích bývají Nosferati nebo Karthiáni, případně cokoli jiného, co plně nezapadá do pravidel panství. Členové takovýchto skupin pak často musí opustit město, ale některá opravdu krvežíznivá nebo nenávistivá knížata na uprchlíky i přesto svolávají krvavé hony. I v městech, kde vládne jediný konvent, naleznete více než jednu frakci; většinou přinejmenším tři nebo čtyři, ne-li přímo všech pět hlavních konventů. Ještě mnohem vzácnějším, ba přímo nereálným, by bylo město, kde by všechnu moc držel v rukou jen jeden jediný klan. Omezení krmení Některá knížata mohou pro populaci rodných zapovědět jisté typy smrtelníků. Zakázaným typem může být cokoli, jako třeba jedna rodina ( Nikdo se nedotkne potomků Filipa Danforthe, protože mi jednou zachránil život, když jsem ještě býval smrtelníkem ), profese ( Potřebuji policii, aby držela zkrátka kriminální živly ve službách nevázaných ), nebo klidně celá určitá společnost ( Jsem katolík a věřím, že jen my vidíme pravou cestu, proto se nesmíte dotknout nikoho, kdo šíří mezi lidmi pomocí Bible víru. ). Samozřejmě, že pohnutky knížete k takovémuto opatření mohou být vyloženě sobecké - třeba se na této skupině živí on sám a nechce mít konkurenci - ale to jim ještě neubírá nic z jejich platnosti. Rodní, kteří nařízení poruší, jsou většinou vypuzeni, někteří dokonce zabiti. Tituly, hodnosti a pozice Kdo drží v rukou všechnu moc ve společnosti rodných? Co přesně definuje knížete, člena prvorozených nebo strážce města? Jsou všichni stejní? Co ve skutečnosti dělají? Představujeme vám zde všechny základní hodnosti a 20