Arthur Schopenhauer O SMRTI. ISBN Čestmír Kocar, nakladatelství Zvláštní vydání...",

Transkript

1 Arthur Schopenhauer O SMRTI ISBN Čestmír Kocar, nakladatelství Zvláštní vydání...",

2 Smrt je hlavní inspirátorkou a věrnou přítelkyní filosofie, proto ji také Sokrates definoval jako θανάτου µελέτη (příprava na smrt, zájem o smrt, výcvik ve smrti). l) Nebýt smrti, jen stěží bychom mohli filosofovat. Zvíře žije, aniž by vlastně znalo smrt; proto také zvířecí individuum prožívá bezprostředně celou nepomíjivost svého druhu, neboť samo sebe vnímá pouze jako nekonečné. U člověka se s rozumem nutně dostavila i děsivá jistota smrti. Ale tak jako v přírodě existuje téměř proti každému zlu i lék nebo alespoň jeho náhražka, tak nám táž reflexe, jež nás dovedla k poznání smrti, dopomáhá i k metafyzickým náhledům, které nám dávají útěchu a které zvíře ani nepotřebuje, ani jich není schopno. Hlavně za tím účelem vznikla všechna náboženství a filosofické systémy; reflektující rozum si je z vlastních prostředků vytvořil jako protijed proti jistotě smrti. Míra, v jaké různá náboženství nebo filosofické systémy dosahují svého cíle, je samozřejmě velmi rozdílná. A každému člověku ovšem vyhovuje určité vyznání či určitá filosofie více než ty ostatní a pomáhá mu, aby mohl s klidem pohlédnout smrti do tváře. Bráhmanismus a buddhismus učí člověka nahlížet sebe sama jako prapodstatu, jako bráhma, jemuž je veškeré vznikání a zanikání bytostně cizí. Tato náboženství dokázala svým učením o znovuzrození zřejmě mnohem více než ty náboženské či filosofické směry, které nahlížejí člověka jako z nicoty vzešlého a jeho existenci jako od Jiného propůjčenou, počínající teprve s jeho narozením. V Indii se setkáváme s důvěrou ke smrti a zároveň s jistou lhostejností k ní, s pocity, o nichž my v Evropě nemáme ponětí. Je vskutku povážlivé, když člověku v raném věku násilně vštěpujeme ve vztahu ke smrti chabé a neudržitelné pojmy, a provždy mu tak znemožníme hlubší chápání a pevnější přesvědčení. Jestliže ho například učíme, že teprve před chvílí vzešel z nicoty, že tedy po celou věčnost nebyl ničím, přesto však má do budoucna trvat věčně, je to stejné, jako bychom ho učili, že ačkoli je veskrze výtvorem Jiného, přesto má být za své konání navěky - 2 -

3 odpovědný. Dotírá-li pak na něho, když má již zralého ducha a samostatně uvažuje, neodbytně myšlenka neudržitelnosti takového názoru, nemá nic lepšího, čím by jej nahradil, není již ani schopen tomu hlouběji porozumět, a je tak zbaven útěchy, kterou i jemu dala příroda náhradou za jistotu smrti. Důsledky takového vývoje vidíme právě nyní (roku 1844), když mezi zkaženými továrními dělníky v Anglii nacházíme socialisty a mezi zkaženými studenty v Německu mladohegelovce, kteří klesají až k absolutně materialistickým postojům, které potom ústí do edite, bibite, post mortem nulla voluptas (jezte, pijte, po smrti už žádná rozkoš nebude), 2) což se nám jeví jako zvířeckost. Přes všechno, co se člověk dozvídá o smrti, nelze popřít, že alespoň v Evropě mínění lidí velmi často kolísá, a mnohdy dokonce u téhož jedince, mezi dvěma extrémy - od pojetí smrti jako absolutního zániku až k domněnce, že jsme skrz naskrz nesmrtelní. Obojí je stejně chybné, a spíše než nějaký správný střed, musíme hledat vyšší hledisko, které samo takové extrémy vyloučí. Ve svých úvahách chci vyjít v prvé řadě ze zcela empirického stanoviska. Ze zkušenosti známe tu nespornou skutečnost, že v souladu se svým přirozeným vědomím se člověk hrozí smrti více než čehokoli jiného, a to nejen své vlastní smrti, nýbrž je hluboce otřesen i smrtí svého bližního. Není to jen sobecká bolest ze své vlastní ztráty, je to i soucit s bližním, jehož potkalo velké neštěstí; proto se také tomu, kdo v takovém případě nepláče a nejeví ani známky zármutku, vytýká, že je nemilosrdný a bezcitný. Podobně vyhledává vystupňovaná pomstychtivost smrt protivníka jako největší zlo, jež lze na něho seslat. - Názory se mění s časem a místem, hlas přírody však zůstává vždy a všude stejný a my mu musíme pozorně naslouchat. Zdá se, že nám zřetelně říká, že smrt je velké zlo. V jazyce přírody smrt znamená zánik. A že to příroda se smrtí myslí vážně, můžeme usoudit i z toho, že ani s životem, jak každý ví, nejsou žádné žerty. Nejsme zřejmě - 3 -

4 hodni ničeho lepšího než života a smrti. Ve skutečnosti je však strach ze smrti nezávislý na jakémkoli poznání či zkušenosti, neboř jej pociťuje i zvíře, ačkoli smrt nechápe. Strach ze smrti si přináší na svět vše živé. Tento apriorní strach ze smrti je však právě jen odvrácenou stranou vůle k životu; a tou vůlí přece všichni jsme. Zvířeti je vrozena jak starost o zachování sebe sama, tak i strach ze zániku: právě pud sebezáchovy, a ne pouhý únik před bolestí, je tím, co se projevuje jako úzkostlivá obezřetnost, s níž zvíře chrání nejen sebe, ale hlavně svá mláďata před každým, kdo by je mohl ohrozit. Proč zvíře prchá, chvěje se úzkostí a hledá úkryt? Protože je ryzí vůlí k životu, jako takové však propadlo smrti a chce získat čas. Člověk je ve své podstatě úplně stejný. Tím největším zlem, tím nejhorším, co mu muže hrozit, je smrt; největší úzkostí, jakou zná, je strach ze smrti. Nic nás tak neodolatelně nestrhne k živé účasti jako ohrožení cizího života. Nic není hrůznějšího než poprava. Bezmezná oddanost životu, jež se tak projevuje, však neprýští z poznání či uvažování. Našemu rozumu to vše připadá spíše pošetilé, poněvadž objektivní hodnota bytí je hodnotou poněkud pochybnou a zůstává přinejmenším nejisté, zda mu dávat přednost před nebytím. Dostane-li se ke slovu zkušenost a uvažování, nebytí určitě zvítězí. Zaťukejte na hroby a zeptejte se mrtvých, zda by chtěli znovu vstát - asi by odmítli. Takového názoru je i Sokrates v Platónově Obraně Sokrata, a dokonce i jasný a přívětivý Voltaire nemůže, než říci: On aime la vie, mais le néant ne laisse pas ďavoir du bon; a také: Je ne sais pas ce aue c'est aue la vie éternelle, mais celleci est une mauvaise plaisanterie. (Člověk má rád život, ale nicota nedovolí těšit se z dobra; a také: Nevím, co je život věčný, ale tento je špatným žertem.) Navíc musí život tak jako tak brzy skončit, takže těch několik málo let, která snad ještě máme k dispozici, úplně zmizí - ve srovnání s nekonečnou dobou, kdy už tu nebudeme. Našemu uvažování se bude zdát dokonce směšné, že si děláme takové starosti kvůli tak krátké době, že - 4 -

5 se tolik třeseme, je-li ohrožen vlastní nebo cizí život, a sepisujeme tragédie, jejichž hrůza pramení jen ze strachu ze smrti. Ona nesmírná oddanost životu je tedy nerozumná a slepá; lze si ji vysvětlit jen tak, že celá naše bytost o sobě je již vůlí k životu, který pro ni proto musí být tím nejvyšším dobrem - jakkoli je trpký, krátký a nejistý, a že vůle je původně a sama o sobě slepá a poznání je jí cizí. Naproti tomu je poznání vzdáleno jakékoli oddanosti životu; odhalováním nízké ceny života působí dokonce proti němu, a přemáhá tak strach ze smrti. Zvítězí-li poznání a člověk kráčí směle a klidně smrti vstříc, ctíme to jako něco velkého a ušlechtilého: oslavujeme triumf poznání nad slepou vůlí k životu, jež je jádrem naší vlastní podstaty. Stejně tak pohrdáme tím, u koho poznání v tom souboji podlehne, a kdo tedy bezvýhradně lpí na životě, vší silou se vzpírá blížící se smrti a přijímá ji pln zoufalství. In gladiatoriis pugnis timidos et supplices, et, ut vivere liceat, obsecran-tes etiam odisse soletnus: fortes et animosos ac acriter ip-sos morti offerentes servare cupimus... (Při gladiátorských zápasech se stává, že cítíme odpor vůči bázlivým a zkroušeným, kteří škemrají, aby mohli zůstat naživu, a naopak toužíme, aby se nic nestalo těm, kteří jsou stateční, odvážní a jdou odhodlaně smrti vstříc.) 3) To se v něm však projevuje jen lidská přirozenost. Zde si mimochodem můžeme položit otázku, jak je možné, že bezmeznou lásku k životu a snahu zachovat si jej jakýmkoli způsobem co nejdéle považují přívrženci některých náboženství za cosi nízkého, opovrženíhodného a nedůstojného, když život je přece darem laskavých bohů, za nějž je třeba děkovat. A jak se pak neúcta k životu může jevit jako velká a ušlechtilá? Těmito úvahami se nám potvrzují tyto předpoklady: 1) že vůle k životu je nejniternější podstatou člověka; 2) že vůle o sobě je prosta poznání, je slepá; 3) že poznání je princip jí původně cizí, dodatečně přidaný; 4) že je s ní v rozporu a náš úsudek skládá hold vítězství poznání nad vůlí k životu

6 Kdyby myšlenka nebytí byla příčinou toho, že se nám smrt jeví tak strašlivá, museli bychom se stejnou hrůzou myslet i na dobu, kdy jsme ještě nebyli. Neboť je nezvratně jisté, že nebytí po smrti nemůže být jiné než nebytí před narozením, a nemůže být tedy ani žalostnější. Celá nekonečnost uplynula, kdy jsme ještě nebyli. To nás ale nijak neskličuje. Naproti tomu nám připadá zoufalé, ba nesnesitelné, že by po chvilkovém intermezzu naší efemérní existence měla následovat druhá nekonečnost, kdy již nebudeme. Nebo pramení naše žízeň po životě z toho, že jsme jej teď okusili a shledali tak půvabným? Není tomu tak, to jsme již konstatovali. Naše zkušenost by spíše mohla vzbudit nekonečnou touhu po ztraceném ráji nebytí. Vždyť k naději na nesmrtelnost duše se vždy přidává i naděje na lepší svět" - jako znamení toho, že ten nynější za mnoho nestojí. - Bez ohledu na to všechno byla otázka našeho posmrtného života probírána v knihách i v různých rozhovorech jistě tisíckrát častěji než otázka našeho stavu před narozením. Teoreticky jsou tyto otázky jedna jako druhá stejně blízkým a stejně oprávněným problémem; kdo zodpoví první, měl by mít jasno i v druhé. Existují překrásné deklamace na téma, jak pohoršlivé by bylo myslet si, že lidský duch, jenž obsáhl svět a plodí tolik nanejvýše znamenitých myšlenek, by mohl být uložen i s tělem do hrobu; avšak o tom, že tento duch nechal uplynout celou nekonečnost, než se svými vlastnostmi vznikl, a svět si stejně tak dlouho musel pomoci bez něho, o tom neslyšíme nic. Přesto se nenabízí vůlí nepodmaněnému poznání žádná otázka přirozeněji než tato: před mým narozením uplynula nekonečnost - čím jsem byl po celou tu dobu? V metafyzickém smyslu by se snad dalo odpovědět: byl jsem vždy já - totiž všichni, kteří po celou dobu říkali já, byli právě já. Z našeho empirického hlediska to však zatím neberme v úvahu a předpokládejme, že jsem tehdy vůbec nebyl. Potom se ale při představě nekonečné doby po mé smrti, kdy už nebudu, mohu utěšovat nekonečnou dobou, kdy jsem ještě nebyl, jako obvyklým a vskutku velmi pohodlným - 6 -

7 stavem. Neboť nekonečnost a parte post beze mne může být tak strašlivá jako nekonečnost a parte ante beze mne, přičemž se od sebe tato období neliší ničím jiným než jen mezidobím prchavého snu života. Ale stejně tak je možné všechny důkazy pro trvání po smrti obrátit in partem ante a doložit tak bytí před životem. Tento názor důsledně zastávají hinduisté a buddhisté. I Kantova idealita času řeší všechny tyto hádanky; o tom však budeme mluvit později. Z řečeného však přinejmenším vyplývá, že rozlítostňovat se nad časem, kdy už nebudeme, je stejně absurdní, jako truchlit nad dobou, kdy jsme ještě nebyli; neboť je lhostejné, zda čas, který naše bytí nenaplňuje, považujeme vzhledem k času našeho bytí za čas budoucí nebo minulý. Zcela bez ohledu na tyto úvahy o čase je samo o sobě absurdní považovat nebytí za zlo; vždyť předpokladem každého zla, stejně jako každého dobra, je právě bytí, ba dokonce vědomí - to ale spolu se životem ustává, stejně jako když upadneme do spánku nebo do mdlob. Takovou nepřítomnost vědomí dobře a důvěrně známe, není to nic zlého a v každém případě je ztráta vědomí věcí okamžiku. Tak o smrti uvažoval Epikúros, když správně řekl, že ό θάνατος µηδέν προς ήµας (smrt se nás netýká), 4) s vysvětlením, že když jsme my, není smrt, a když je smrt, nejsme my. Ztratit něco, co můžeme postrádat, není zjevně nic špatného; nebytí v budoucnu nás tedy může trápit stejně málo jako nebytí v minulosti. Z hlediska poznání není ke strachu ze smrti žádný důvod; a protože vědomí existuje v poznání, není ani pro vědomí smrt žádným zlem. Poznávající část našeho já také skutečně není tím, co se bojí smrti; fuga mortis (strach ze smrti), naplňující vše živé, vychází pouze a jen ze slepé vůle. Pro všechny živé bytosti je však slepá vůle důležitá právě proto, že je vůlí k životu; celá její podstata spočívá v touze po životě a po bytí; poznání jí nepřísluší původně, ale až v důsledku jejího zpředmětnění v živočišných individuích. Spatří-li nyní vůle jejich prostřednictvím smrt jako konec jevu, - 7 -

8 s nímž se identifikovala a na nějž se cítí být omezena, vzpírá se tomu vší silou svého bytí. Zda má skutečně důvod obávat se smrti, probereme dále a zmíníme se rovněž o vlastním zdroji strachu ze smrti s příslušným rozlišením volní části našeho bytí od části poznávající. Smrt nás neděsí ani tak jako konec života, přestože i ten se sotva bude někomu jevit jako hoden zániku, ale spíše jako zánik organismu, protože právě organismus je tělem, v němž se projevuje vůle. Zánik organismu však ve skutečnosti pociťujeme jen ve strastech nemoci nebo stáří; smrt sama existuje pro subjekt pouze v okamžiku, kdy jej opouští vědomí a ustává činnost mozku. Následné postupné odumírání ostatních částí organismu nastává vlastně až po smrti. V subjektivním ohledu tedy smrt postihuje jen vědomí. A jaké to je, když nás opouští vědomí, může každý částečně posoudit při usínání, ještě lépe to však zná ten, kdo už někdy zažil skutečné bezvědomí, při němž není onen přechod tak pozvolný a zprostředkovaný sny, nýbrž nejdříve se nám ještě při plném vědomí zatmí před očima a pak bezprostředně upadneme do hlubokého bezvědomí; vjemy, jsou-li jaké, nejsou nepříjemné a není pochyb o tom, že tak jako je spánek bratrem smrti, je bezvědomí jejím dvojčetem. Ani násilná smrt nemůže být bolestivá, neboť zejména těžká zranění člověk zpravidla ani hned nepocítí, ale zaznamená je až po chvíli, často jen díky vnějším příznakům; jsou-li smrtelná okamžitě, dojde ke ztrátě vědomí ještě před jejich zjištěním, usmrcují-li později, děje se to jako u jiných nemocí. I ti, kteří ztratili vědomí pod vodou, otravou důlním plynem nebo oběšením, vypovídají, že se tak stalo bez většího utrpení. A konečně i přirozená smrt, způsobená stářím, či euthanasie znamená, že individuum ze svého bytí mizí pozvolna a nepozorovaně. Ve stáří ponenáhlu vyhasínají vášně i touhy spolu se schopností vnímat jejich objekty, takže již nedochází k afektům, neboť síla představivosti je stále slabší, její obrazy matnější, dojmy už neulpívají, míjejí beze stopy, dny ubíhají stále rychleji, udá

9 losti ztrácejí na významu, vše bledne. Stařec se belhá nebo odpočívá v ústraní, už jen stín, přízrak svého někdejšího jsoucna. Co zde ještě smrti zbývá ke zničení? Jednoho dne je pak dřímota tou poslední a sny jsou... Jsou to ty, na něž se ptal už Hamlet ve známém monologu. Myslím, že se nám zdají právě v tom okamžiku. Sem patří ještě poznámka, že udržování životního procesu, i když má metafyzický základ, neprobíhá bez odporu, a tedy ani bez námahy. Je to ta námaha, jíž organismus podléhá každý večer, když se zpomalují mozkové funkce, dýchání, puls a snižují se některé sekrece a tvorba tepla. Z toho lze usoudit, že úplné zastavení životního procesu musí být pro jeho hnací sílu neobyčejnou úlevou; právě ona má zřejmě svůj podíl na výrazu sladké spokojenosti ve tvářích většiny zemřelých. Možná že se okamžik umírání vůbec podobá okamžiku probuzení z těžkého, zlého snu. Z toho plyne, že smrt, ač se jí tak bojíme, vlastně ani nemůže být tak hrozná. Často dokonce přichází jako dobro, úleva, vítáme ji jako Smrt kmotřičku. Všemu, co narazí na nepřekonatelné překážky svého bytí nebo svých snah, co trpí nevyléčitelnými chorobami nebo bezútěšným žalem, všemu tomu je smrt tím posledním útočištěm, vysvobozením, branou k návratu do lůna přírody, z něhož se jako vše ostatní na krátkou dobu vynořilo, zlákáno nadějí na příznivější podmínky bytí, než mu příslušely - a z něhož mu zůstává táž cesta stále otevřena. Onen návrat je cessio bonorum (odstoupení majetku) všeho živoucího. Přesto jej nastupujeme až po tělesném nebo morálním boji; tak velmi se vzpíráme vrátit se tam, odkud jsme snadno a ochotně vstoupili do bytí, nabízejícího tolik utrpení a tak málo radosti. - Hinduisté zobrazují boha smrti Jámu se dvěma tvářemi: jednu má děsivou a strašnou, druhou vlídnou a dobrotivou. V naší úvaze jsme to již zčásti vysvětlili. Z empirického hlediska, z něhož stále ještě vycházíme, se nám sama nabízí i následující úvaha, jež si zasluhuje upřesnění, a tím i vykázání do vlastních mezí. Při pohledu na - 9 -

10 mrtvé tělo vidím, že zde ustalo vnímání, vzrušivost, krevní oběh, reprodukční proces atd. S jistotou z toho usuzuji, že to, co je dosud oživovalo, avšak zůstávalo mi stále neznámé, je nyní již neoživuje, tedy z něj odešlo. - Kdybych však chtěl dodat, že tím bylo právě to, co jsem znal jen jako vědomí, tedy jako intelekt (duši), byl by můj závěr nejen neoprávněný, ale i zjevně chybný. Neboť vědomí se mi nikdy nejevilo jako příčina, nýbrž jako produkt a výsledek organického života, který umožnil, že nejdříve stoupalo a potom ustupovalo, totiž v různém věku, ve zdraví a v nemoci, ve spánku, v bezvědomí, v procitání atd., tedy vystupovalo vždy jako účinek, nikdy jako příčina organického života, vždy se jevilo být něčím, co vzniká a zaniká a zase znovu vzniká, dokud k tomu jsou podmínky, ale jinak ne. A viděl jsem i to, že úplný rozvrat vědomí, totiž šílenství, zdaleka neohrožuje život, ani nesnižuje ostatní síly, ale naopak je velmi zvyšuje, zejména vzrušivost či sílu svalstva, a život spíše prodlužuje, nežli zkracuje, pokud zde ovšem nepůsobí i jiné příčiny. - Dále: individualitu jsem poznal jako vlastnost všeho organického, a uvědomuje-li si to organické sebe sama, pak je individualita i vlastností vědomí. Nemám ale žádný důvod usuzovat, že individualita spočívá v onom odtažitém, životodárném, mně zcela neznámém principu - tím méně, vidím-li, že všude v přírodě je každý jednotlivý jev dílem jedné obecné síly, činné v tisících stejných jevů. - A na druhé straně mám stejně tak malý důvod usuzovat, že ustane-li zde organický život, stane se ničím i ona síla, která jej dosud oživovala, tak jako nelze usuzovat na smrt přadleny, když se zastavil kolovrátek. Když se kyvadlo, jež znovu nalezlo své těžiště, konečně zastaví a jeho individuální zdánlivý život ustane, nebude se nikdo domnívat, že v té chvíli zanikla tíže; každý ví, že působí v nesčetných jevech dál. Proti tomuto přirovnání by se ovšem dalo namítnout, že v kyvadle tíže nepřestala působit, pouze svou činnost již navenek neprojevuje. Kdo na tom trvá, může si místo toho představit

11 elektrické těleso, v němž po vybití přestala elektřina skutečně působit. Chtěl jsem tím jen ukázat, že nejnižším přírodním silám přiznáváme bezděčně věčnost i všudypřítomnost a ani na okamžik nás nezmýlí pomíjivost jejich prchavých podob. Tím spíše nám ani nesmí přijít na mysl, že bychom konec života považovali za zničení oživujícího principu, a smrt tedy za úplný zánik člověka. I když už neexistuje ta silná paže, která před třemi tisíci lety napínala Odysseův luk, nebude uvažující a dobře uspořádaný rozum považovat za zcela zmizelou sílu, jež v ní tehdy tak energicky působila, a proto se nebude při dalším uvažování ani domnívat, že síla, která napíná luk dnes, začala existovat až s paží, jež luk napíná nyní. Mnohem blíže pravdě je myšlenka, že síla, která dříve vyvolávala nyní již uniknuvší život, je táž jako ta, která působí v životě kvetoucím dnes. O tom téměř není pochyb. Jistě však víme, že pomíjivé je jen to, co je zahrnuto do kauzálního řetězce; jsou to však pouhé stavy a formy. Nedotčena působením příčin a následků zůstává ovšem hmota na jedné straně, a přírodní síly na straně druhé; neboť ony jsou předpokladem všech těch změn probíhajících v kauzálním řetězci. Princip, který nás oživuje, musíme ale nejdříve myslet alespoň jako přírodní sílu, dokud nás teprve hlubší bádání nepřivede k poznání, čím je sám o sobě. Životní síla, uvažovaná již jen jako síla přírodní, zůstává tedy zcela nedotčena střídáním forem a stavů, které jsou spojeny poutem příčin a účinků a které, jak víme ze zkušenosti, podléhají vzniku a zániku. Do té míry bychom už tedy jistě mohli dokázat nepomíjivost našeho bytí. Zajisté tak neučiníme zadost nárokům, které jsou obvykle kladeny na důkazy našeho trvání po smrti, ani tím neposkytneme očekávanou útěchu. Je to ale přece jen něco, a kdo se bojí smrti jako absolutního zániku, určitě nepohrdne nezvratnou jistotou, že nejvnitřnější princip jeho života zůstává smrtí nedotčen. - Můžeme vyslovit i takový paradox, že to druhé, co stejně jako přírodní síly zůstává nedotčeno střídáním stavů

12 probíhajících po niti kauzality, totiž hmota, nám svou absolutní stálostí zajišťuje ne-zničitelnost, díky níž by se mohl utěšit přece jen jistou nepomíjivostí ten, kdo by nebyl schopen žádnou jinou pochopit. Jakže?" řeknou, trvání pouhého prachu, surové hmoty, má být považováno za pokračování naší podstaty?" - Oho! Copak znáte ten prach? Víte, čím je a čeho je schopen? Poznejte jej, dříve než jím pohrdnete. Ta hmota, jež tu teď leží jako prach a popel, se brzy rozpustí ve vodě, vykrystalizuje, zatřpytí se jako kov, zasrší elektrickými jiskrami, svým galvanickým napětím vyvine sílu, která rozkládajíc nejpevnější sloučeniny, redukuje horniny na kovy; sama se zformuje do rostliny i do zvířete a ze svého tajuplného klína vyvine onen život, jehož ztráty se ve své omezenosti tak úzkostlivě obáváte. Je tedy nyní naprosto ničím přetrvat v podobě takovéto hmoty? Ano, tvrdím zcela vážně, že stálost hmoty dokonce svědčí o nezničitelnosti naší pravé podstaty, i když jen jako obraz a podobenství, nebo spíše jen jako její stínový obrys,) Můžeme si připomenout kapitolu 24 z díla Svět jako vůle a představa, z níž vyplývá, že čistá, beztvará hmota - tento samostatně nikdy nevnímaný základ zkušenostního světa, předpokládaný ale jako neustále trvající - je bezprostředním odrazem, viditelným jevem věci o sobě, tedy vůle; proto o ní za podmínek zkušenosti platí to, co zcela náleží vůli o sobě, jejíž pravou věčnost odráží jako obraz časové nepomíjívosti. Neboť, jak již bylo řečeno, příroda nelže; tak nemůže být žádný názor vyplývající z čistě objektivního pojetí jí samé a zpracovaný korektním myšlením úplně chybný, nýbrž je v nejhorším případě pouze velmi jednostranný a neúplný. Takovým názorem je ale bezesporu i důsledný materialismus, například Epikurův, stejně dobře jako absolutní idealismus, například Berkeleyův, a vůbec každý zásadní filosofický názor vzniklý ze správného úsudku a poctivě propracovaný. Všechna tato pojetí jsou však nanejvýše jednostranná, a proto - přes své protiklady současně

13 pravdivá, totiž každé z určitého hlediska. Jakmile se však nad ně povzneseme, budou se nám jevit pravdivá už jen relativně a podmíněně. Jedině zaujetí nejvyššího stanoviska nám umožní, že poznáme pochybenost všech těch jednostranných názorů, jejich pouze relativní pravdivost, a přiblížíme se tak k pravdě absolutní, pokud je vůbec dosažitelná. Podle toho, jak jsme právě dokázali, vidíme dokonce ve vlastně velmi syrovém, a tedy prastarém pojetí světa - v materialismu - nepomíjivost našeho pravého bytí o sobě, reprezentovanou však pouhým svým stínem, totiž nepomíjivostí hmoty; podobně jako ve vývojově vyšším naturalismu absolutní fyziky je nepomíjivost našeho bytí reprezentována všudypřítomností a věčností přírodních sil, jimž nemůžeme upřít životní sílu. Tedy i prastará a primitivní pojetí světa obsahují výpověď, že žijící bytost smrtí nezaniká absolutně, nýbrž nadále trvá v celku a s celkem přírody. Úvahy, jež nás dovedly až sem a na něž navazuje další naše zamyšlení, vycházejí z neobyčejného strachu ze smrti, který naplňuje všechny živé bytosti. Změňme teď však zorný úhel a podívejme se, jak se na rozdíl od jednotlivých živých bytostí staví ke smrti příroda jako celek; držme se přitom nadále empirického základu. Neznáme ovšem vyšší hru v kostky než tu, v níž se hraje o život či smrt; s krajním napětím, účastí a strachem hledíme vstříc každému rozhodnutí o nich, neboť to je v našich očích nade všechno. - Zato příroda,která přece nikdy nelže, nýbrž je upřímná a otevřená, mluví o tomto tématu úplně jinak, totiž tak jako Krišna v Bhagavadgítě. Její výpověď zní: na životě či smrti individua vůbec nezáleží. Vyjadřuje to tak, že dává život každého zvířete a také člověka všanc těm nejbezvýznamnějším náhodám, aniž by se jej pokusila zachránit. - Pozorujte například hmyz na cestě: nepatrná, bezděčná změna vašeho kroku rozhoduje o jeho životě či smrti. Podívejte se na slimáka - bez jakýchkoli prostředků k úniku, k obraně a klamání nebo k úkrytu je kořistí pro kohokoli, komu se zamane. Pohleďte na

14 rybu, jak si bezstarostně hraje v zatím ještě otevřené síti; na žábu, které její netečnost zabránila v útěku, jímž by se mohla zachránit; na ptáka, který nezpozoroval sokola vznášejícího se nad ním; na ovce, jež si z křoví měří vlk. Vybaveni nevelkou opatrností pobíhají bezelstně mezí nebezpečími, která každým okamžikem ohrožují jejich bytí. Příroda nám tak dává najevo svou lhostejnost. Tím, že vydává své tak nevyslovitelně složité organismy napospas nejen loupeživým choutkám silnějšího, ale i slepé náhodě a náladě kteréhokoli pošetilce i rozpustilosti dítěte, ukazuje nám příroda, že je jí záhuba individuí lhostejná, nevadí jí, vůbec nic pro ni neznamená a že na účinku zde záleží stejně tak málo jako na příčině. Říká to velmi zřetelně a nikdy nelže; pouze své výroky nekomentuje, spíše se vyjadřuje lakonickým stylem věšteb. Vystavuje--li matka všehomíra své děti tak bezstarostně a bez dohledu tisícerým hrozícím nebezpečím, dobře ví, proč to dělá; ví, že padnou-li, padnou zpět do jejího lůna, kde budou zase v bezpečí, a jejich vzestup i pád tak jsou pouhou hříčkou. Ani s člověkem nezachází jinak než se zvířetem. Její výpověď se tedy vztahuje i na člověka - život či smrt individua jsou jí lhostejné. Ρroto by v určitém smyslu měly být lhostejné i nám, neboť i my sami jsme přece přírodou. Jen kdybychom se uměli podívat hlouběji, určitě bychom přírodě přizvukovali a na život i smrt bychom pohlíželi stejně lhostejně jako ona. Zatím však musíme onu bezstarostnost a lhostejnost přírody vůči životu individuí reflektovat tak, že zánik jakéhokoli jevu ani v nejmenším nezasahuje jeho pravou a vlastní podstatu. Uvažujme dále, že nejen život a smrt jsou závislé na těch nejnepatrnějších náhodách, jak jsme právě pozorovali, nýbrž že bytí organického života vůbec je efemérní. Zvíře i rostlina dnes vzniká a zítra pomíjí; zrod i smrt se střídají v rychlém sledu, zatímco anorganickému bytí, které stojí o tolik níže, je zajištěno nepoměrně delší trvání. Nekonečně dlouhé trvání má však jen absolutně beztvará hmota, což jí dokonce a priori přiznáváme. Myslím, že zde musí člověka už při pouhém

15 empirickém, ale objektivním a nezaujatém pozorování takového řádu věcí sama od sebe napadnout myšlenka, že je to jen povrchní fenomén, že ustavičné vznikání a zanikání jsou jevy, které nikterak nesahají ke kořenům věcí, ale mohou být jen relativní, a dokonce jen zdánlivé. Není jimi zasaženo vlastní, našemu pohledu beztak se vymykající a veskrze tajemné vnitřní bytí každé věci, která přitom zřejmě nerušené trvá dál. Neumíme-li ani vnímat, ani pochopit způsob, jakým se to děje, musíme jej chápat jen všeobecně, jako jakýsi druh tour de passepasse, jakýsi řetězec obratů či proměn, k nimž zde dochází. Zatímco to nejméně dokonalé, nejnižší, to neorganické nedotčeno trvá, právě ty nejdokonalejší bytosti, ty živoucí, se svou nekonečně komplikovanou a až nepochopitelně umělecky vytvořenou organizací, vznikají vždy od základu jakoby zcela nové, a po chvilce se zase mají stát absolutně ničím, aby udělaly místo dalším novým a z nicoty do bytí vstupujícím - to je něco očividně tak absurdního, že to v žádném případě nemůže být pravým řádem věcí, spíše pouhou rouškou, která jej halí, správněji fenoménem podmíněným povahou našeho intelektu. Vždyť celé bytí a nebytí jedinců, ve vztahu k němuž jsou život a smrt protiklady, může být jen relativní: řeč přírody, v níž se to jeví jako absolutní, nemůže být tedy tím pravým a posledním výrazem povahy věcí a řádu světa, ale je vskutku jen patois du pays, tzn. výrazem pouze okrajovým, relativně pravdivým, tak zvaným, který je třeba chápat a o němž je třeba mluvit cum grano salis (tj. s jistým kritickým omezením); je to tedy něco, co je podmíněno naším intelektem. Říkám, že se každému bude vnucovat bezprostřední intuitivní přesvědčení toho druhu, jaké jsem se zde pokoušel popsat slovy - týká se to samozřejmě jen toho, kdo není úplně prostoduchý a je schopen poznávat více než jen jednotlivé, kdo není omezen na pouhé poznávání individuí po způsobu zvířecího intelektu. Kdo si tedy díky svým jen o něco větším schopnostem začne v jednotlivinách všímat obecného, začne v nich vidět jejich

16 ideje, ten bude do jisté míry sdílet i ono přesvědčení, a to bezprostředně, a proto vědomě. Skutečně, jen omezenci malého ducha se zcela vážně strachují o svůj život a smrti se hrozí jako úplného zániku; těm, které příroda obdařila větším duchem, jsou takové obavy vzdálené, Platón právem postavil celou filosofii na učení o idejích, tj. že skrze jedinečné spatřujeme obecné. Nesmírně živé, protože vycházelo z bezprostředního pochopení přírody, však muselo být přesvědčení vznešených tvůrců védských upanišad. Snad ani nebyli pouhými lidmi! Jejich přesvědčení nás oslovuje v jejich nesčetných výrocích tak naléhavě, že bezprostřední osvícení jejich ducha musíme připsat tomu, že tito mudrcové, stojíce v čase blíže k počátkům našeho rodu, chápali podstatu věcí jasněji a hlouběji, než jak je toho schopno naše již oslabené pokolení, οίοι νΰν βροτοί εϊσιν ((při tom,) jací jsou lidé dnes). 5) Ovšemže jim vyšla vstříc i indická příroda, mnohem živější než u nás na severu. Κ obdobnému výsledku, i když se ubírala jinými cestami, dospěla reflexe velkého ducha Kantova; ten nás učí, že náš intelekt, v němž se odráží rychle se měnící svět jevů, nepojímá pravou a poslední podstatu věcí, ale jen jevy, a to proto, dodávám, že je původně určen jen k tomu, aby naší vůli podsouval motivy, tj. sloužil jí při sledování jejích malicherných cílů. Pokračujme tedy dále v našem objektivním a nezaujatém pozorování přírody. - Usmrtím-li nějaké zvíře, ať už je to pes, pták, žába, dokonce i pouhý hmyz, je přece nemyslitelné, aby tato bytost, či spíše prasíla, díky níž se tak obdivuhodný jev ještě okamžik předtím projevoval ve své plné energii a chuti k životu, následkem mého zlomyslného nebo lehkomyslného kousku zcela zanikla. - A na druhé straně zase nemohly ty milióny zvířat všeho druhu, které každým okamžikem vstupují do života v nekonečné rozmanitosti, plné síly a horlivosti, být před aktem svého zplození vůbec ničím a z absolutní nicoty dosáhnout absolutního začátku. - Vidím-li teď nějaké unikat

17 tímto způsobem z mého pohledu, aniž bych se kdy dozvěděl, kam jde, a jiné do něj vstupovat, aniž bych se kdy dozvěděl, odkud přichází, a mají-li obě navíc týž vzhled, touž povahu, týž charakter, jen nejsou téže látky - tu však během své existence ustavičně odhazují a obnovují; tak se skutečně nabízí domněnka, že to, co mizí, a to, co přichází na jeho místo, je jedna a táž bytost, která jen doznala malé změny, obnovení formy svého bytí. Z toho plyne, že čím je pro individuum spánek, tím je pro druh smrt. Tato domněnka je tak nasnadě, že je nemožné na ni nepřipadnout, pokud se jí hlava zmatená v raném mládí vštěpováním chybných názorů na svět už zdaleka s pověrčivým strachem nevyhne. Ale protichůdná domněnka, že se zvíře rodí z nicoty a v souladu s tím je i jeho smrt absolutním zánikem, a navíc že člověk, rovněž vzniklý z ničeho, má nicméně své individuální nekonečné trvání, a to ve vědomí, zatímco pes, opice nebo slon smrtí zcela zanikají - to je přece něco, proti čemu se musí zdravá mysl vzbouřit a prohlásit to za absurdní. Má-li být, jak se dosti často opakuje, srovnání závěrů systému s výroky zdravého lidského rozumu prubířským kamenem jeho pravdy, tak si přeji, aby právě zde toho prubířského kamene použili přívrženci onoho světového názoru, který se dědil od Descarta až k předkantovským eklektikům a ještě dnes jej v Evropě zastávají mnozí vzdělanci. Vždy a všude je skutečně nejobecnějším přírodním tvarem kruh; je pravým symbolem přírody, poněvadž je schématem návratu. Objevuje se ve všem, od běhu hvězd až po smrt a vznik organických bytostí, a už jen tím je v neustálém proudu času a jeho obsahu umožněno stávající bytí, tj. příroda. Pozorujeme-li na podzim malý svět hmyzu, vidíme, jak si připravuje lůžko k dlouhému, strnulému zimnímu spánku, jiný se k přezimování zakukluje, aby mohl na jaře omlazen a zdokonalen procitnout. Konečně u většiny hmyzích jedinců nacházíme odhodlání najít klid v náruči smrti, jen ještě pečlivě připravit vhodné místo pro vajíčko, aby z něj mohli zase vzejít

18 noví jedinci. - To je ta velká moudrost přírody, která nás tak chce přivést k pochopení nesmrtelnosti, k pochopení skutečnosti, že mezi spánkem a smrtí není radikálního rozdílu, nýbrž že jedno jako druhé stejně málo ohrožuje bytí. Pečlivost, s níž si hmyz připravuje komůrku, důlek nebo hnízdo, s níž tam klade vajíčko i s potravou pro larvu, která z něj nadcházejícího jara vzejde, a pak klidně umírá, se zcela vyrovná pečlivosti, s níž si člověk večer připravuje svůj šat a svou snídani na příští ráno, a potom jde klidně spát. Té pečlivosti by v zásadě nemohlo být, kdyby na podzim umírající hmyz nebyl o sobě a ve své pravé podstatě identický s tím, který se líhne na jaře, podobně jako je člověk ukládající se k spánku identický s člověkem vstávajícím. Když se po těchto úvahách vrátíme k nám samým a k lidskému rodu a podíváme se kupředu, daleko do budoucnosti, abychom se pokusili představit si budoucí generace s milióny svých individuí s nám neznámými obyčeji a v neznámém šatě, napadne nás otázka: Odkud všichni přicházejí? Kde jsou nyní? Kde je ten bohatý klín světem těhotné nicoty, která snad ještě skrývá nadcházející pokolení? - Nebyla by na to úsměvná a pravdivá odpověď: Kde jinde by měl být než tam, kde vždy byla a bude realita, v přítomnosti a v jejím obsahu, tedy u tebe, který se tak pošetile tážeš, který se tím, že nerozpoznáš svou vlastní podstatu, podobáš listu na stromě, jenž na podzim, když uvadá a chystá se opadnout, naříká nad svou záhubou a nechce se nechat ukonejšit představou čerstvé zeleně, jíž se strom každé jaro odívá, ale běduje: To přece nebudu já! To budou úplně jiné listy!" - Bláhový liste! Kam se chceš podít? A odkud mají přijít ostatní? Kde je ta nicota, jejíhož chřtánu se tak děsíš? Poznej přece svou vlastní podstatu, jež je tak naplněna žízní po bytí, poznej ji znovu v utajené vnitřní životní síle stromu, která, stále jedna a táž ve všech generacích listů, zůstává jejich vznikáním a zanikáním nedotčena. A οί'ηπερ φύλλων γενεή, τοίηδε χαι ανδρών - qualis foliorum generatio,

19 talis et hominum (jako se rodí listí, tak i lidé). 6) Zda moucha, která ted kolem mne s bzukotem poletuje, večer usne a zítra bude tatáž moucha zase bzučet, nebo zda večer uhyne a na jaře bude bzučet jiná moucha vzešlá z jejího vajíčka, je samo o sobě totéž. Proto poznání, které to líčí jako dvě zásadně odlišné věci, není nepodmíněné, nýbrž je relativní, je to poznání jevu, nikoli věci o sobě. Moucha tu bude ráno znovu, bude tu znovu i na jaře. Čím se pro ni liší noc od zimy? V Burdachově Fyziologii (sv. I, 275) čteme: Do deseti hodin ráno není ještě (v nálevu) vidět žádná Cercaria ephemera (nálevník); a ve dvanáct už se jimi voda jen hemží. Večer uhynou a dalšího rána vznikají zase nové. Tak to Nitzsch pozoroval šest dní po sobě." Tak pobývá všechno živé jen okamžik na tomto světě a spěchá smrti vstříc. Rostliny a hmyz umírají na konci léta, zvíře nebo člověk po několika málo letech: smrt je neúnavný žnec. Přesto však, jako by toho ani nebylo, je všechno vždy znovu a znovu na svém místě, jako by se nic nestalo, jako by nic nebylo nepomíjivé. Rostlinstvo se vždy znovu zazelená a rozkvete, třepotá se hmyz, ve svém nezdolném a věčném mládí tu je zvíře i člověk a již tisíckrát vychutnané třešně máme každé léto zase před sebou. Také národy jsou tu jako nesmrtelná individua, i když čas od času mění jména; dokonce jejich konání, snažení a utrpení je vždy stejné, i když dějiny pokaždé tvrdí něco jiného, neboť jsou jako kaleidoskop, který při každém otočení ukazuje novou konfiguraci, zatímco my máme před očima stále totéž. Co se tedy vnucuje nezadržitelněji než myšlenka, že neustálé vznikání a zanikání nezasahuje vlastní podstatu věcí. Ta jimi zůstává nedotčena, je tedy nepomíjivá, a proto všechno, co chce být, je zde skutečně ustavičně a bez konce. Proto spolu existují v každém daném okamžiku v plném počtu všechny druhy zvířat, od komára až po slona. Už mnohotisíckráte se obnovily, a přitom zůstaly stejné. Nevědí o jiných sobě rovných, kteří žili před nimi anebo budou žít po nich. Druh je to, co žije po všechny časy

20 Vědomí nepomíjivosti druhu a své identity s ním umožňuje jedincům klidnou a spokojenou existenci. Vůle k životu se projevuje v nekonečné přítomnosti, protože ta je formou života druhu, který proto nestárne, nýbrž zůstává stále mladý. Smrt je pro druh tím, čím je pro individuum spánek nebo pro oko mrknutí, podle jehož absence lze poznat indické bohy, když se zjeví v lidské podobě. Jako s příchodem noci mizí svět, přitom ale ani na okamžik nepřestává existovat, tak zdánlivě pomíjí člověk a zvíře smrtí, a stejně nerušeně přitom trvá jejich pravá podstata. Představme si nyní střídání smrti a narození jako nekonečně rychlé vibrace, a máme před sebou neochvějnou objektivaci vůle, trvalé ideje bytostí, stojící pevně jako duha na vodopádu. Je to nesmrtelnost v čase. Ta způsobuje, že přes tisíciletí smrti a zmaru se ještě nic neztratilo, ani atom hmoty, a už vůbec nic z vnitřní podstaty či bytí, jež se jeví jako příroda. Můžeme tedy kdykoli radostně zvolat: Navzdory času, smrti a rozkladu jsme zde stále všichni pospolu! Výjimkou by byl pouze ten, kdo by tuto hru jednou z hloubi duše odmítl: Já už nechci." Ale o tom zatím ještě nebudeme mluvit. Je ale třeba upozornit na to, že porodní bolesti i hořkost smrti jsou konstantními podmínkami, za nichž se vůle k životu udržuje ve své objektivaci, tj. naše bytí o sobě existuje v neustálé přítomnosti, nedotčeno během času a vymíráním pokolení, a vychutnává plody svého přitakání vůli k životu. Podobně můžeme být ve dne vzhůru jen pod podmínkou, že každou noc spíme; noc je dokonce komentářem, který příroda poskytuje k porozumění oné těžké pasáže, tj. dne.( Zastavením animálních funkcí je spánek; organických smrt.) Neboť substrát nebo naplnění (vyplnění), πλήρωµα, látka přítomnosti je po celou dobu vlastně táž. Nemožnost poznat tuto identitu bezprostředně způsobuje právě čas, forma a omezení našeho intelektu. Například okolnost, že díky času ještě není budoucnost, spočívá na klamu, který si uvědomíme, až když budoucnost nastane. To, že bytostná forma našeho