JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta. Diplomová práce. BcA. Lenka Jabůrková

Transkript

1 JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Diplomová práce Brno 2014 BcA. Lenka Jabůrková

2 JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍV BRNĚ Divadelní fakulta Cesta smrti k popkultuře: vizuální transformace a inspirace Diplomová práce Ateliér scénografie Autor práce: Lenka Jabůrková Vedoucí práce: doc. Mgr. Jana Preková Oponent práce: MgA. Kateřina Bláhová Brno 2014

3 Jabůrková, Lenka, Cesta smrti k popkultuře: vizuální transformace a inspirace, Journey of death to the popculture: visual transformation and inspiration, Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér scénografie, 2014 Vedoucí diplomové práce doc. Mgr. Jana Preková Anotace: Diplomová práce hledá a zkoumá propojení mezi smrtí a popkulturou. Popkultura jako výrazný motiv současného kulturního světa i se svými povrchnímy aspekty. A smrt jako osudová lidská konečnost plná symboliky. Práce hledá částečně i historický kontext moderních tendencí a věnuje se také nejvýraznějším popkulturním kategoriím jako je film, hudba a móda. Anotace: Dissertation searches and investigates the connection betweenbetween death and popculture. Popculture as a significant motive of contemporary culture space with superficial aspects. And death as a fatal human finality - full of symbolism. Work searches historical context of modern tendency and it is dealing with the most significant popcultural categories as a film, music and fashion. Klíčová slova: Smrt, popkultura, symbol, horor, romantismus, sředověk, baroko, subkultura, móda, umění Key words: Death, popculture, symbol, horror, romanticism, middleage, baroque, music subculture, art

4 Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně, s použitím pramenů a literatury uvedené v seznamu použité literatury. V Brně BcA. Lenka Jabůrková

5 Obsah: Úvod 1. Smrt Smrt požíračka Nesmrtelnost Popkultura Řeč kultury Průzkum veřejného mínění Lebka Kříž Rakev Paní kočka a její truhla Moderní podoba rakve Smrtka Černá Historie smrti - vybrané kapitoly Středověk - kosti jako celebrity Tanec smrti Triumf smrti Lidské kosti nechť nás ochraňují Barokní zobrazování - cesta k moderní době Marnosti - cesta smrti do domů lidí Vanitas - lebka s digitálními hodinami Romantismus - kolébka hororu Hororová fotografie Headless portrait Postmortem photography Horor - filmové počátky Zombie Lebka - celebrita módního průmyslu Fenomén Tatoo Rico the Zombie Sladkost smrti...51

6 9. Hudební subkultury a smrt Kostěné číro Heavy metal a pekelné lebky Black metal - mystika a krev Gothic - pokračovatelé romantismu Smrt a nová média Selfie u rakve Virtuální smrt Smrt a současné umění J&D Chapman - prostor k diskuzi Wes Lang - Americký tatoo deník Jacob Seaton - snapshot Jan Vytiska - popkulturní folklór Anežka Hošková červánková tkáň Prokop Bartoníček - ty sám si svoje urna Galerie v kolumbáriu Galerie Na shledanou...76 Závěr

7 Předmluva: Tuto práci jsem si zvolila proto, že jako divadelní výtvarník musím neustále hledat inspiraci pro svoji tvorbu. Tato práce by měla nejen mě pomoci vytvořit si jakousi vědomostní základnu, myšlenkovou mapu pro další práci. To, že jsem si jako oblast hledání vybrala téma lidské smrtelnosti a populární kultury, vychází jak z mých osobních zájmů, tak i ze samotné podstaty dnešní povrchně - kulturní společnosti. Hledáním spojitostí, se tak pokouším alespoň částečně, jako začínající badatel, proniknout do vnitřních struktur společensko - kulturního povědomí.

8 Úvod: Diplomová práce se zabývá vztahem smrti a popkultury. Zkoumá, jak se symbolika smrti vyvíjela a jak začala prosakovat do každodenního života a ovlivňovat tak jeho vizuální podobu. Jak se poté vlivem populární kultury začala měnit, deformovat a transformovat. Některé nesmrtelné motivy a symboly přežily staletí a zabydlely se v kulturním světě dvacátého a posléze jednadvacátého století. Jsem si vědoma že jsem se postavila velké živoucí hmotě - smrti, která se nekontrolovatelně tlačí do všech stran a je velmi těžké tuto hmotu udržet v nějakých mezích. Tato práce nemá přinášet odpovědi na otázky ohledně smyslu smrti a podobně. Jde vlastně o povrchový sběr, který ovšem není v žádném případě plochý. Právě naopak. Vychází z historických, kulturních i psychologických jevů. A právě těmito jevy je utvářena samotná popkultura, která tak do sebe nasává vše, co má nadosah. Součástí práce je průzkum veřejného mínění. Kromě mého vlastního pohledu na problematiku, jsem potřebovala ještě jeden, veřejný pohled. Respondenti měli odpovědět na jednoduchou otázku: Jaké čtyři věci se vám vybaví, když se řekne symbol smrti? Vznikla tak jakási databáze symbolů, které v průměru lidé vnímají jako symboly, které jsou spojené se smrtí. Dotazování byly různého věku i z různých oborů. Tyto výsledky mi utvořili jakousi představu o vnímání smrti v širším myšlenkovém vědomí. Odpovědělo mi celkem 62 respondentů. A s údaji, od nich získanými, jsem poté částečně pracovala. Vybrala jsem nejčastější opovědi - spodní limit byl deset hlasů - a ty jsem se pokusila zapracovat do stručných kapitolek. Potřebovala jsme se tak vymezit vůči většinovému vnímání tématiky smrti. Jde částečně o zažité stereotypy, které jsou nám tlačeny masovou kulturou a částečně o osobní náhled každého jednotlivého respondenta. Asociačním způsobem poté vznikly zmíněné stručné podkapitoly. V jedné části práce se také věnuji třem historickým etapám v euroamerickém kontextu. Nejde ale o komplexní studii. Vybrala jsem si tři epochy, které si myslím, že jsou důležité pro dané téma. Každá má pro mě ve spojitosti s tímto tématem důležitý význam. Středověk, jako období plné symboliky smrti a jako doba, která je ve velmi úzkém kontaktu se smrtí a umíráním. Baroko jako doba, kdy se symbo-

9 lika smrti dostává ze hřbitovů do intimního prostředí lidského obydlí. A v poslední řadě devatenácté století, jako velmi důležité období, které mělo zásadní vliv na vývoj hororové estetiky, která je velmi důležitým aspektem popkulturní smrti. Zároveň je devatenácté století obdobím technického pokroku, bez kterého by populární kultura nebyla populární kulturou. V současnosti mě potom zajímá především oblast hudebních subkultur a módy v návaznosti na symboliku smrti. Móda je tu jako vykradačka symbolů, která v sobě ale odráží vývoj celé společnosti. Hudební subkultury jsou také přímým důsledkem konkrétní společenské situace a jsou tak nositely důležitých kódů. Významným prvkem je také vyprazdňování specifických rysů subkultur a jejich neustálé přelévání do mainstreamu. Poslední částí je potom výčet některých umělců, kteří mají obecně schopnost reflektovat ať už vědomě nebo nevědomě, všechny aspekty populární kultury.

10 1.Smrt Ó smrti! Starý kapitáně, je čas, zvedněme kotvy! Pojďme se plavit za temnotu našich dní (Mais ne nous délivrez pas du mal) Tak jako končí dráha střely v cíli, končí život ve smrti, která je tedy cílem celého života. Dokonce jeho vzestup a jeho vrchol jsou jenom stupně a prostředky sloužící účelu, jímž je dosažení cíle, totiž smrti. 1 Smrt jako cíl? Každé náboženství na světě se vyrovnáná primárně s tímto záhadným cílem. Vytváří si báje a mýty, které mají pomoci člověku nést tento úděl na zemi. (...) většina těchto náboženství představuje komplikované systémy přípravy na smrt, a to do té míry, že život vskutku (...) neznamená nic jiného, než přípravu na nejzazší smrt. Ve dvou největších náboženstvích, v křesťanství a budhismu, se smysl existence napňuje v jejím konci. 2 Smrt může být tichá a černobílá jako silueta ponurého hřbitova, nebo hlasitá a velkolepá, jako když umírá hvězda - výbuch barev a energie. Smrt je kmotřička s kosou nebo brána do dalšího života. Ve středověku se používal pojem dobrá smrt, což byla smrt, na kterou se člověk mohl pečlivě připravit a smířit se tak s Bohem a tím pádem i sám se sebou. Naopak neštěstím byla tzv. náhlá smrt, tedy smrt bez přípravy. Bez možnosti zhodnotit svůj život. Ta byla nejobávanější. To mělo samozřejmě spojitost s vírou v posmrtný ráj. Tato myšlenka je mimo jiné blízká i budhismu. Pokud člověk zemře v harmonickém a pozitivním rozpoložení, může si zaručit dobré znovuzrození, i přes to, že jeho karma je spíše záporná. 1: Carl Gustav Jung: Duše moderního člověka, Atlantis, 1994, str. 110, 2: Carl Gustav Jung: Duše moderního člověka, Atlantis, 1994, str

11 1.1 Smrt - požíračka Pro naše dávnověké, pravěké příbuzné byl pohled na smrt neúnosný. Byla to ta nejděsivější věc. A mrtvý vzbuzoval opravdovou hrůzu. Osoba, se kterou jste ještě před chvílí komunikovali, najednou přestala existovat. A najednou tam byl místo ní někdo jiný. Někdo, kdo nemluví stejnou řečí jako živí. Nikdo netušil, kam ten, koho znali, odešel. I když to ostatně nevíme dodnes, a s největší pravděpodobností tomu tak bude i nadále. Smrt je v podstatě požíračem živého. Je to ničitel teplého lidského života. Slovo požírat je velmi specifické pro proces smrti. A nejedná se jen o hladové červy, kteří se s nedočkavostí těší na naše mrtvá těla. Dávnověcí lidé vnímali smrt jako něco strašlivého. Něco co je absolutně převyšovalo. Nesnesli pohled na mrtvého člověka. Propadali pocitům děsu a hrůzy. Tyto pocity má samozřejmě člověk i v dnešní době. Jenom dnes máme vybudováno mnoho obranných mechanismů a náš svět v průběhu věků vymyslel dokonalé triky, jak tento všeobjímající strach alespoň částečně překrýt a transformovat. Na základě toho vzniklo mnoho podob pohřebních obřadů, obřadů spojených se smrtí, nebo svátků. Tyto performativě kluturní zvyky mají pomoci lidskému druhu vyrovnat se s jeho smrtelností a integrovat tak smrt do jeho každodenního života. Zároveň tak propojuje a prohlubuje vztahy v lidských společenstvích, která tak mohou prvotnímu strachu čelit společeně, společnými silami. Každopádně naši předci nejspíš od mrtvého těla s úděsem prchali. Vlastně nic nepochopitelného. Mrtvé tedy opouštěli a zanechávali v místě jejich skonu. Tělo tak přenechali na starost Zemi - Matce přírodě, která ho postupně pohltila zpět do svého nitra. Smrt v podstatě bere pevnou půdu pod nohama. Zpochybňuje samotnou existenci lidstva. Země, po které chodí lidské nohy, na kterou byli lidé přivedeni, aby na ní žili a množili se, je zároveň jejich zhoubou, jejich nepřítelem. Je to Země požíračka. Představa smrti byla spojena se samotnou zemskou hmotou, s masou, kterou člověk cítil pod svýma bosýma nohama. S trávou, hlínou i vodou. Nejstarší podoba smrti byla proto nejspíš chápána jako velká tlama, která požírá své vlastní děti. Koloběh nesmrtelnosti. Země požírá, aby mohla znovu rodit. To je nesmrtelnost. 11

12 1.2 Nesmrtelnost Nech nás umřít mladé nebo nás nech žít navždy Nemáme sílu Ale nikdy neříkáme nikdy Sedíme na pískovišti Život je krátký výlet Hudba je pro smutné muže Navždy mladý, já chci být navždy mladý Opravdu chceš žít navždy Navždy nebo nikdy 3 Videoklip k písni Forever Young od skupiny Alphaville, začíná obrazem temného vesmíru, ve kterém se třpytí hvězdy. Z tohoto vesmírného nekonečna začíná pomalu vystupovat tmavě modrý kosočtverec, který se zvětšuje až se skrze něj dostaneme do děje klipu. Vlastně se tak z vesmíru skrze tento symbol zrození dostaneme do života. Hlavním tématem písně je touha po tom být navždy mladý navždy nesmrtelný. Člověk je ale smrtelný. A tato smrtelnost, je dá se říci hlavním znakem jeho života. Vše,co dělá, je tak podmíněno konečností života. Konečnost je hnací motor života. Nesmrtelnosti se věnují pohádky a mýty. Nesmrtelnost je od té doby, co Adam s Evou pojedli jabklo života, zapovězena. Smrt je podmínkou života. Ze starověkého Východu se nám dochovaly ( ) mýty definující člověka jako dvojakou bytost, která je na jedné straně vybavena božským věděním, na straně druhé však není nesmrtelná. K božskému vědění náleží věčný život, ke smrtelnosti nevědomí. Až excentrická bytost, kterou je člověk, narušila toto důmyslné rozdělení - spojuje v sobě totiž vědění a smrtelnost. 4 Podle těchto mýtů bylo tedy vědomí spojeno s nesmrtelností a náleželo bohům. Nevědomost byla spojena se smrtelností a ta náležela všem zvířatům. Člověk je tedy podle těchto mýtů jakýmsi hybridem dvou světů, které se zásadním 3. Alphaville: Forever young 4. Jan Assmann: Smrt jako fenomén kulturní teorie/ Obrazy smrti a zádušní kult ve starpvěkkém Egyptě, Vyšehrad 2003, str.11 12

13 způsobem neslučují a vytvářejí mezi sebou napětí. Napětí jménem člověk. Podle těchto starověkých pravd tedy člověk vlastně přirozeně touží po tom, co mu chybí - po nesmrtelnosti, ale zároveň i po stavu nevědomí. Asi nejznámější civilizací, která pracovala s fenoménem nesmrtelnosti je civilizace Egyptská. Kult mrtvých byl nedílnou součástí tohoto dávného světa. Samotný princip střídání noci a dne je v Egyptské mytologii znázorněn jako nesmrtelný cyklus. Bohyně nebes Nut, která zosobňovala nebeskou klenbu, je rozprostřená nad zemí a každý večer spolkne boha slunce Ra. A každé ráno za svítání ho opět porodí. Pozření je symbolika smrti a každý porod slunce je symbolem nového života. Neustálý cyklus zrození a smrti. Egypťané také vnímali linii života jako kruh. Proto věřili, že po smrti čeká na člověka jenom další fáze života. Proto byla Egyptským zemřelým věnována taková pozornost. Stavby pyramid, mumifikace, zlaté antropomorfní sarkofágy a posmrtné masky, to vše je odrazem neotřesitelné víry v život po životě. V souvislosti s maskou nesmrtelnosti a mumifikací se nám může ale vybavit i něco zcela současného. Třeba Michael Jackson. Zdálo by se, že Jacksonovo téma bylo spíše změna identity a ne nesmrtelnost. O změnu osobnosti samozřejmě také šlo, ale ta šla ruku v ruce právě s touhou po nesmrtelném životě. Což se mu vlastně nakonec povedlo. Jung nazývá ty, kteří nejsou ochotni jít vstříc svému přirozenému biologickmu cíli, děsivě - psychologické zrůdy. Bohužel zrovna Michael Jackson se začal podobat zrůdě i ve fyzické rovině. A nejen on, ale mnoho dalších lidí, celebrit a pseudocelebrit, podlehlo svodu nesmrtelné plastické krásy, neuvědomujíc si tak, že ze sebe vlastně dělají zrůdy, které v pravý čas neuposlechly hlas přirozeného toku času i se všemi jeho aspekty. Za zmínku stojí například tvář Jocelyn Wildenstein, která se během několika let proměnila z člověka na démona plastik. Opravdu, její tvář připomíná nějakého děsivého japonského démona, navíc démona rozkladu a rozpadu. Toto jsou samozřejmě extrémy, ale touha po nesmrtelnosti se tak odráží právě v trendu modifikacie vlastního těla a v pokusech o zastavení času. Těch, kteří odmítají svoje stárnutí je mnoho. Ze zásahu do vlastního těla se stal témeř trend a norma a fenomén plastických operací a kult mládí a krásy tak zaplavil jedenadvacáté století. 13

14 2.Popkultura Lidstvo si odpradávna vytváří kulturní svět, který svým sociálním přesahem překračuje ohraničenost života - zrozením a smrtí. Kultura je vyplněním prostoru žití, který je tak tíživě předurčen k nevyhnutelnému konci. Výrazným proudem dnešní kultury je popkultura. Popkultura je střední, většinová vlna kultury, určena masové společnosti. Jde o sociální komunikaci, která může mít jak verbální, tak čistě obrazový charakter. Je přímo sepjata s technickým civilizačním pokrokem a vázána na masové sdělovací prostředky. Popkultura je každodenní součástí moderního kapitalismu. V současné době je to především internet, který živý pokulturu, jako neustálý zdroj nových a nových informací. Je také částečným důsledkem spotřební doby a zároveń i jejím tvůrcem. Doby, která díky rychlému šíření dat často klouže po povrchu věcí, aby stihla pojmout co největší kvantum informací. Popkultura je také přimo svázána se zábavou a zábavním průmyslem. Skrze tento průmysl vydělává peníze. Ty jsou také důležitým prvkem popkultury. Peníze, za které si můžete koupit zábavu. Popkultura se zároveň vyvíjí ruku v ruce se změnami ve společnosti. Je tedy proměnlivým jevem. Slovo popkultura vzniklo v roce Samotná populární kultura je ovšem starším termíném. Termín populární kultura sám o sobě je novým slovním spojením v angličtině, pocházejícím z 19. století. Původně odkazoval ke vzdělání a kultivaci nižších tříd. 5 Populární kultura by se tedy dala nazvat kulturou lidovou, to tedy znamená, opakem kultury vysoké. Mohlo by se možná říci, že popkultura je plochá a prázdná v porovnání s vysokou kulturou. Pravdou ale je, že popkulturní tendence velice hladově čerpají z těch nejryzejších základů lidské kulturnosti a ze sociálních jevů, ze kterých přirozeným procesem vysává vše zásadní a stěžejní. Popkultura je povrch, který odráží hloubku. Když se umíte dívat, tak tam o nás odhalíte pravdy, o kterých je někdy lepší nevědět. 6 Názory na přínos populární kultury se samozřejmě liší. Někdo vnímá popkulturu i jako nový druh totality.: Populární kultura je pokračování totality jinými prostředky. Je to metoda jak porazit demokracii zevnitř. Populární kultura je souborem přímých a nepřímých technik, které nevolníky udržují v nevolnictví bez mučíren, elegantnější a efektivnější metodou svádění Per Adam Siljeström, The educational institutions of the United States, their character and organization, J. Chapman, 1853, p. 243, www. novyprostor.cz 14

15 2.1 Řeč kultury Kulturní svět má svoji vlastní řeč. Tato řeč, jak už bylo zmíněno, je buďto verbální nebo nonverbální. A každá doba a každá kultura má svůj specifický komunikační kanál. Je to kanál, který je srozumitelný pro dané společenství. Jde o kombinaci obecných symbolů a skutečností, díky kterým se člověk orientuje ve své době. Věnujme se řeči obrazů v proměnách času. Tento princip je viditelný na příbězích, které pracují s tématikou cestování v čase. Mohu uvést příklad. Ve francouzském filmu Návštěvníci, z roku 1993, cestují rytíř Godefroy a jeho sluha Jacquouille časem, a to ze středověku do období dvacátého století. Ocitnou se tak v prostředí, jehož jazyk je jim zcela nesrozumitelný. Můžeme ale rozlišit jazyky dva. Když se tedy rytíř ocitne ve dvacátém století uprostřed louky, nepozná ihned, že se ocitl v jiném časovém úseku. Louka, nebe i slunce je stejné jako v jeho době. Pokud kolem něj ovšem projede auto, nebude rozumět tomu co vidí. Bude tak částečně vyřazen z tohoto společenství, protože se v něm nebude schopen orientovat. Protože součástí kultury středověku nebyly auta. Proto nemůže rozpoznat tento symbol, který je ovšem pro člověka dvacátého století samozřejmostí. Když pronikneme do detailnější struktury, můžeme začít rozlišovat i symboly, které jsou znakem většinové společnosti a symboly, které mohou sdělovat individuální zájmy a charakter. Věnujme se teď konkrétním předmětům. Tzn.: Jak například vypadá typický pokoj současného teenagera? Má tam určité věci, které vystihují nejen jeho osobní rovinu, ale i rovinu masovou. Tzn., že má na stěně třeba pro teenagera netypický obraz od Marka Rothka, což poukazuje na jeho jedinečnost a zálibu v abstraktním expresionismu, ale na nočním stolku můžeme vidět položený Ipad, který ho tak zařazuje do skupiny typických teenagerů 21. století. Tyto znaky a principy jsou pak důležité například při tvorbě filmů, či divadelních produkcí. Pokud mi tedy jde o konkrétní dobu a prostředí, tak jak například vypadala typická jídelna 20. let 19. století, nebo typický doktor 50. let 18 století? Typičnost v tomto případě odkazuje k většinové kultuře. Jestliže tedy chci vytvořit například typickou středověkou laboratoř, musím na poličku umístit předmět - lebku. S těmito poznatky a fakty pak mohu vytvořit uvěřitelné prostředí. Tím, že se přiblížíme typičnosti, tak dáváme ucelený obraz o dané době nebo etapě. A pokud tyto formy porušíme 15

16 a jdeme do netypických poloh, je to záměr, který má zase jiné opodstatnění. Jsou ale také takové symboly, které přetrvávají napříč historickými epochami. A mezi ně patří například právě velmi často symbolika smrti. 3. Průzkum veřejného mínění Otázka: Jaké 4 věci by jsi přiřadil/a ke slovnímu spojení symbol smrti? (Prosím napiš je přesně v tom pořadí, v jakém tě napadly) Tabulka. č SYMBOL SMRTI LEBKA KŘÍŽ RAKEV SMRTKA ČERNÁ KOSA NÁHROBEK HAVRAN/ VRÁNA HŘBITOV KOSTI HLÍNA KVĚTINA ČERV POHŘEB TMA ZBRAŇ POČET BODŮ 31 b 29 b 21 b 12 b 10 b 8 b 8 b 7 b 7 b 4 b 3 b 3 b 2 b 2 b 2 b 2 b 3.1 Lebka Kdysi jsem s sebou z jednoho města do druhého převážel lebku. Našel jsem ji 16

17 1.

18 v jedné staré kapli. Otevírali tam hroby a odkrývali staré kostry. Na čelo lebky psali jméno mrtvé osoby a místo narození. Na lícní kosti malovali růže a pomněnky. Caput mortum, které jsem s sebou celé roky vozil, byla hlava dívky, která zemřela v roce 1811 ve věku dvaadvaceti let. Ve skutečnosti jsem byl do toho stotřiatřicetiletého děvčete bláznivě zamilován a stěží bych se od ní dokázal odloučit 8 Lebka v tomto textu působí velmi osobním dojmem. Jako by její blízkost dělala lidem dobře. Hugo Ball mluví téměř o milostných citech k této mrtvé dívce s tetováním. I v současnosti máme k tomuto symbolu smrti zvláštně blízký vztah. Je to naše přítelkyně. Přítelkyně ze záhrobí. Lebka, která by vlastně měla být uložená pod zemí, ale zabydlela se nad ní. A už se jí tam nechce zpět. Nosíme ji na tričkách, na peněženkách a jako plastový šperk na krku. Lebka se skříženými hnáty je symbolem smrtelnosti lidského těla. Je to náš autoportrét. Naše příští podoba. Co jste vy, byly jsme my. Co jsme my, budete i vy, píše se na stěně Kapucínské hrobky, pod kterou odpočívají mniši. Jasnou symbolikou je pro každého lebka se zkříženými hnáty. 3.2 Kříž Error: tento požadavek nemohl být zpracován z důvodu namděrnému obsahu dat. kříž! ERROR Tento požadavek nemohl být zpracován z důvodu namděrnémo obsahu dat Marcus: Stopy Rtěnky: Tajná historie 20. století, str

19 3.3 Rakev Kdybych já věděl že letos umřu dal bych si dělat dubovou truhlu dubovou truhlu, lipový víko aby to bylo panenkám líto. 9 Rakev je truhla na mrtvé tělo. Je to objekt, ve kterém člověk odchází na věčnost. Je to naše poslední postel. Tedy dokud nevymizí a naše ostatky už nebudou ukládány do proutěných kapslí s vysoce rychlým stadiem rozkladu. Mně osobně se tato úsporná - ekologická forma velice líbí, nicméně rakev je pro mě stále velmi krásným vizuálním objektem. V knize Narození a smrt v české lidové kultuře 10 se píše, že již ve starověku se používaly rakve - vydlabané kmeny stromů, které byly přikryté například kůrou nebo listím. Ve starověku se mrtvé tělo balilo do látek a ukládalo do země. Dnešní podobu rakví předcházely dřevěné desky, na kterých mrtvý ležel. Rakev je, dalo by se říci, příbuzným már. Lidé postupně začali odmítat pohled na mrtvé tělo přenášené na hřbitov, a tak se postupně, i u těch nejchudších, začalo tělo ukládat do dřevěných truhel - rakví: Slovo bière (truhla, máry) mělo původně stejný význam jako civière, tedy nosítka, na nichž se tělo odnášelo ma místo pohřbu. V původním významu se stále používalo při milosrdných pohřbech, to jest při pohřbech chudých, kteří se museli obejít bez bedny. V takovém případě bratři z pohřebního bratrstva zašili tělo do rubáše z hrubé pytloviny, položili je na máry (bière), odnesli na hřbitov a tam je vyklopili rovnou do jámy. Máry pak vrátili do kostela. V některých venkovských kostelících v Anglii jsou vidět dodnes. 11 Ovšem předtím, než se započala éra dřevěných truhel - rakví, byl nejčastějším materiálem používaným na jejich výrobu kámen. Takovým rakvím říkáme sarkofág. Primární funkcí sarkofágu je uchovat co nejdéle ostatky mrtvého v nerozloženém stadiu - tedy uchovat tělo mrtvého na věčnost. Má zajistit nesmrtelnost těla i ducha. Sarkofág je tedy jakýmsi příbytkem na věčnost. Jako další materiál se na výrobu Alexandra Navrátilová, Narození a smrt v české lidové kultuře, Vyšehrad Philippe Aries: Dějiny smrti, díl 1, Argo 2000, str

20 pohřebních schránek používalo například olovo Paní kočka a její truhla Pro projekt Paní Kočka, na kterém jsem spolupracovala s Janou Boháčkovou a Kateřinou Miholovou, jsme také použily motiv rakve. (obr. 3) Resp. motiv sarkofágu, protože truhla, kterou jsme se rozhodly použít, měla působit dojmem kamenným - tedy schránka na věčnost. Hlavní postavou projektu byla imaginární postava Paní Kočky, která se rozhodla vstát z mrtvých a včlenit se do reality Brna 21. století. Jejím úkolem a přáním bylo zkoumat hranice komunálního a inscenovaného, performativními akcemi a kontaktem s městem.tato antropomorfní bytost s maskou kočky měla povstat z dávných časů, kdy poprvé jako kočka zemřela. Do tohoto světa jí probral zájem o dnešní dobu (a podle pověsti konceptu - i vůně karamelu z Myší díry a zvuky brněnských zvonů). Každopádně jsme se rozhodly uskutečnit její zrození, které jsme současně pečlivě zpracovaly a zdokumentovaly. Sarkofág, z kterého se měla znovuzrodit, jsme umístily do prostředí Růženina lomu v Hádech v Brně. Hádecký lom je vápencový, tedy svým povrchem velmi typický a nezaměnitelný, proto jsme se rozhodly povrch truhly dotvořit až přímo v místě lomu. Z praktického hlediska je samozřejmě vápenec dosti těžko zpracovatelný materiál, tudiž jsme použily na výrobu kostry rakve dřevěné laťe a jako povrchový materiál recyklovaný balící papír. Na ten jsme poté nanesly místí materiál - vápencový písek, kamínky a bláto z jezírek. Po zaschnutí se dostavil požadovaný efekt - povrch truhly, a tedy i truhla samotná se vlastně stala kamenným objektem a dokonalem splynula s krajinou lomu. Stala se tak jeho nedílnou součástí. Byla tedy jakýmsi fragmentem Růženina lomu. Jeho úlomkem. Umístěním mezi kameny se sama stala jedním z nich a my tak docílily ideálního maskovacího efektu. Kamenný sarkofág který skrýval spící zlatý poklad dávnověku Paní Kočku. Kočka se potom v čas odbíjení brněnských zvonů probrala k životu a starým nožem, který ji byl po vzoru egyptských zvyklostí vložen do truhly, rozrušila kamený povrch sarkofágu. V tu chvíli bylo jasné, že jde o magickou bytost Moderní podoba rakve Podoba rakve prošla dlouhou cestu. Jak už jsem zmínila, její podoba se v průběhu věků měnila, ale základní význam zůstává. V současné době, která je ovlivněna 20

21 3.

22 trendy všeho druhu, se výstřední design nevyhýbá ani vizuálnímu zpracování rakví. Můžeme proto spatřit opravdu ojedinělé podoby těchto pradávných příbytků smrti. Pro jejich estetikou formu platí to stejné jako pro design obecně existuje tolik druhů zboží, kolik je různých lidí a různých estetiských postojů. Existují ekologické rakve, z rychle rozložitelného materiálu, který neškodí životnímu prostředí. Můžete tak odejít z tohoto světa věrný svým celoživotním zásadám. Ty stejné zásady, které utvářely váš život, mohou utvářet i vaši smrt. V nabídce jsou samozřejmě naopak i rakve velmi neekologické a kruté k přírodě - plastové, nebo laminátové. Můžete mít v podstatě vše. Takže pokud jste ekolog - máte k dispozici rakvi proutěnou či papírovou, pokud jste milovník hudby, můžete ulehnout do rudě polstrované kytary a pokud jste geek, můžete si za svůj koráb na věčnost zvolit Star Trek rakvi, která vás vystřelí do vesmíru, nebo se nechat jako Han Solo zatavit do Karbonitu. No a pokud milujete kýč, nevzdávejte se svého přesvědčení jenom proto, že jste mrtví. Zajistěte si včas rakev s potiskem šťěňátek a romantické poezie. Mám jednu oblíbenou filmovou rakev. Je to ta, kde svou truhlu za sebou táhne bahnem Franco Nero ve filmu Django, v původní verzi z roku Tato rakev symbolizuje jeho osud, který si sebou vláčí, jako kouli na noze. A to do té doby, dokud nevykoná odplatu a tím neuzavře kruh viny a pomsty. Je to hodně westernové téma odplata, pomsta, tajemný cizinec a jeho dřevěný společník, který sdílí jeho cestu s ním. Jde s ním vším tím prachem a všudypřítomným bahnem. Cesta, kterou s velkou těžkou rakví musí Django absolvovat, jakoby v romantické westernové nadsázce symbolizovala tíhu zlých událostí a odhodlání hrdiny, dotáhnout svoje pohnutky až do úplného a absolutního konce. Hrdina navíc skoro nemluví. Mluví za něj rýha, kterou za sebou nechává dřevěná truhla, tažená pískem a bahnem. Rakev je tu jasným sybolem smrti. Není to totiž jen efektivní módní doplňek nebo metafora smrtelné pomsty. Django si totiž v jejich útrobách veze obří kulomet, který má poslat všechny jeho nepřátele a dlužníky do krajiny věčného spánku. 22

23 3.4 Smrtka Smrt: - Odvedu si vás. Proto tu jsem. Jsem Smrt. Muž2: - To nám trochu pokazilo večer, že? Muž1: - Já bych neřekl Geoffe. Myslím, že před sebou máme potenciálně pozitivní příležitost k poučení. Smrt: - Sklapni. Sklapni, ty Američane. Vy pořád kecáte, vy Američani. Pořád kecáte a opakujete: rád bych řekl toto a já si myslím tohle. Ale teď jste mrtví, takže ticho!! Muž2: -Mrtví? Smrt: - Mrtví Žena2: - Všichni? Smrt: - Všichni Muž 2 : (vstane) - Tak podívejte se. Vtrhnete sem bez pozvání, rozbíjíte skleničky a pak nám z ničeho nic oznámíte, že jsme mrtví. Uvědomte si, že jste host! Smrt: (píchne muže 2 prstem do oka): - Ticho! Vy Angličani! Jste vždycky tak zasraně pompézní. Nemáte v hlavě vůbec nic! Žena 1: - Můžu se vás na něco zeptat? Smrt: - na co? Žena1: 23

24 -Jak sme mohli zemřít všichni najednou? (pauza) Smrt: - Lososové pyré!!! Muž 2: - Drahá snad si nepoužila lososa z konzervy? Žena 2: - Je mi to strašně trapné 12 Smrtka ze skeče od Monty Pythonů je kostra loutka v černé kápi. Jde tak o nejběžnější, nejpoužívanější a nejustálenější podobu smrtky. Smrtka je personifikací smrti. Atributem smrtky je kosa, která přetíná lidské životy. Toto populární zobrazení tak proniklo zásadním způsobem do symboliky smrti a dosáhlo maximální stylizace. Kosa je symbolem žní a procesu sklizně. Jako starý zemědělský nástroj využívá původní funkci, jen změnil zaměření kosí lidské pokolení. Smrtku s kosou tak můžeme v současnosti vidět jak na Staroměstském orloji tak na metalové mikině. Když si na googlu zadáte do vyhledávače slovo smrtka, zobrazí se vám právě tato podoba kostlivec v kápi s kosou. Smrtka jako silueta na hřbitově, smrtka v kápi zahalená ve stínu. Vlastně dost klišé. Kostlivec s kosou se začal objevovat ve středověkém zobrazování. Není ale vůbec překvapující, že tento symbol vydržel dodnes. Skrze neogotiku 19. století se transformoval v ustálený symbol, který nezměnil téměř vůbec podobu. Smrtku si tak většina lidí představí přesně takto. Ale velmi častá je i podoba smrti jako stařec nebo stařena. Společně s personifikací času tvoří kompaktní dvojici. Jedno ze zajímavých zpracování smrtek je smrtka Ingmara Bergmana. Jeho film Sedmá pečeť jsem viděla poprvé v patnácti. Z té doby jsem si z toho zapamatovala tu zvláštní kulatou bílou hlavu Bengta Ekerota, ostře ohraničenou černou látkou a také šachovnici. I když tu šachovnici mi nejspíš podprahově vnutily CD edice z Levných knih. A víc jsem si z toho neodnesla. Ale ta hlava se mi líbila. Byla taková klidná a nejevila žádný znak utrpení, nebo strádání. Oči plné života a lišácký pohled. Ale přitom, jak vystupovala z obtažené černé látky, měla velmi blízko k čisté bílé lebce. Měla takovou neklidnou vibraci, ale ta se nedala nazvat nějak děsivou. Tak tohle bylo mé první setkání s charismatickou smrtí. Pod tíhou Bergmanovské povinnosti jsem se na Sedmou pečeť podívala znovu po letech. 12. Monty python a smysl života, přepis z www. youtube. cz, vlastní překlad 24