20 let diecéze /

Transkript

1 20 let diecéze / S důvěrou a nadějí je mottem oslav dvaceti let trvání naší diecéze. S důvěrou a s nadějí má jistě zkušenost každý z nás. Vždyt bez nich bychom jen těžko žili vlastně by to vůbec nešlo. Ve svém životě potřebuji důvěřovat že mne někdo vede, že mu na mně záleží, že jsem milován, že mi věří, že jsem pro něj důležitý... Má důvěra vyrůstá ze zkušenosti, z ohlédnutí se zpět. Ze všech těch událostí či slov, které mne na mé cestě posílily, které mne povzbudily a posunuly dál. Moje důvěra je odpovědí odpovědí nejen tomu, který (či těm, kteří) mi svoji důvěru darovali. A má důvěra je opět pozváním pro druhé, aby i oni důvěřovali a důvěru dávali. Z důvěry pak vyrůstá naděje. Naděje, která doufá a věří, protože ví (důvěřuje), že je to možné, že se to může stát, že už se něco takového či jiného podobného stalo... Je to naděje s důvěrou hledící do budoucnosti, naděje vycházející z důvěry, získané ze všech těch zkušeností předcházejících let. Pro křest any je to i naděje, která se opírá o důvěru v Boha, o důvěru, která ví, že Bůh změnil okolnosti mého života, že mi pomohl, že mne zachránil. Z této důvěry vyrůstá naděje, že Bůh může změnit můj život, že mne bude i nadále provázet a žehnat. Důvěra a naděje to jsou sestry dvojčata, která se navzájem podpírají, jsou si navzájem oporou, jedna posiluje druhou. Jsou to ženy, proto jsou vnímavé a citlivé na události i setkání, které život přináší, a rychle na ně reagují... Z naší osobní důvěry a naděje se pak skládají důvěry i naděje našich obcí a měst, celé naší diecéze, celého národa. Proto chceme i my, křest ané plzeňské diecéze, když dnes slavíme dvacet let trvání naší diecéze, svědčit svojí důvěrou a nadějí. Chceme i vás pozvat k důvěře a k naději. K oslavě všeho dobrého, co jsme ve svých životech obdrželi, k povzbuzení naší naděje, že život přes všechny své strasti a bolesti je krásný a někam vede. Jindřich Fencl

2 Úsilí o zřízení biskupství v západních Čechách Je třeba říci, že snaha o založení biskupství v západních Čechách má svou delší historii. První pokus, pokud vím, byl známý pokus krále Václava IV., založit diecézi se sídlem v Kladrubech u Stříbra. Bylo to někdy v roce Jeho spor s arcibiskupem Janem z Jenštejna se stále přiostřoval a král Václav, ve snaze oslabit jeho postavení, se rozhodl založit v západních Čechách nové biskupství a podřídit je papežovi v Avignonu, vzhledem k tomu, že jako Lucemburk měl k Avignonu blízko. Je třeba připomenout, že je to velmi náročná doba dvou papežů, v Římě a v Avignonu, a že arcibiskup Jenštejn správně uznával pravého papeže v Římě a jemu podřizoval jurisdikci pražského arcibiskupství a celé provincie. Toto založení by znamenalo, že by se papežský rozkol přenesl na půdu Čech a to jistě nechtěl arcibiskup Jenštejn připustit. K založení biskupství ovšem bylo třeba hmotné zabezpečení. To hodlal král získat tím, že do Kladrubského opatství, kde umíral 2 stařičký opat, chtěl dosadit jako opata některého ze svých přátel, kteří byli v opozici proti arcibiskupu Jenštejnovi, a potom ho chtěl nechat avignonským papežem jmenovat biskupem se sídlem v Kladrubech. Opat zemřel a mniši, dříve než se to dozvěděl král, si zvolili opata nového a Jan Nepomucký, generální vikář arcibiskupa Jenštejna, tuto volbu potvrdil, takže byla právoplatná. Tím ovšem přetekla číše hněvu a nenávisti krále vůči arcibiskupu Jenštejnovi a jeho spolupracovníkům. Pokus o usmíření ze strany arcibiskupa tragicky ztroskotal a měl za následek mučednickou smrt svatého Jana Nepomuckého a později i nucený odchod arcibiskupa Jenštejna z Čech. Tím ovšem také Václavův pokus o zřízení biskupství v západních Čechách skončil neúspěchem. Lze k tomu dodat, co mi kdysi řekl Mons. Karel Pilík: Svatý Jan Nepomucký svým odvážným činem potvrzení volby opata v Kladrubech způsobil, že prvním biskupem

3 v západních Čechách se nestal některý z přátel Václava IV., ale až ty, po šesti stech letech. Překvapivé konstatování dějinného spojení se svatým Janem Nepomuckým. Také proto jsme dali do znaku diecéze pět jeho hvězd, aby nám toto spojení připomínaly. V roce 1629 pražský arcibiskup kardinál Harrach usiloval zřídit v Čechách některá biskupství. V úvahu připadala i Plzeň. Městská rada však zřízení biskupství odmítla. V roce 1653 císař Ferdinand III. doporučil zřízení biskupství v Plzni. Městská rada jeho návrh odmítla s odvoláním na zlatou bulu císaře Ferdinanda II. která potvrdila její právo spravovat město bez jakéhokoliv cizího dohledu. Rada namítala, že biskupství v Plzni není třeba, protože město je církvi věrné a arciděkan užívá biskupských odznaků a některých biskupských pravomocí. (Obdržel je v roce 1534 od papežského nuncia. Byla to významná pocta, protože v té době bylo pražské arcibiskupství neobsazeno a litomyšlské v husitských válkách zaniklo.) Další pokus o založení biskupství v západních Čechách, tentokrát v Klatovech, je popsán v knize Klatovy (Nakl. Lidové noviny 2010) na str. 231: Od roku 1630 probíhala mezi panovníkem a papežem jednání o zřízení čtyř nových biskupství v Hradci Králové, Litoměřicích, Plzni a Českých Budějovicích. Nakonec pro zásadní odpor městských rad vzniklo v 17. století pouze biskupství v Hradci Králové (1664) a Litoměřicích (1655). Projekt biskupství v Plzni oživil arcibiskup Sobek z Bilenberka v šedesátých letech 17. století. Plzeňské měšt any se nepodařilo přesvědčit, a tak padla nová volba na Klatovy. Arcibiskup už zakoupil pro biskupství kuchyňský statek (pravděpodobně Janovice) a 21. června 1671 byl dokonce Jaroslav ze Šternberka jmenován biskupem klatovským. Ale klatovská městská rada nebyla z představy další vrchnosti ve městě nijak nadšena, jako sídlo biskupa nabídla pouze dům na předměstí, a tak z obavy možných finančních škod, které by takový zábor pro potřeby nové církevní instituce v Klatovech způsobil, nakonec celý projekt po smrti Sobka z Bilenberka ztroskotal. z textu biskupa Františka: Založení a krátká historie Biskupství plzeňského Rozhovor s biskupem Františkem 1. část Co se ti vybaví, když se řekne plzeňská diecéze? Plzeňská diecéze to je můj domov i můj úkol, daný Bohem. Úkoly, které jsem od církve dostal, byly vždycky od Boha. Máš v diecézi nějaké své oblíbené místo? Záleží na tom, z jakého hlediska. Krajina je tu nádherná na mnoha místech, když objíždím diecézi, tak se mi líbí ty krásné výhledy na Český les, na Šumavu, taky Krušné hory, ale i ty kopce, které jsou mezi tím, je tu krásná země. Taky města a památky, které tu máme, to jsou úctyhodné věci. A pak samozřejmě lidé. Líbí se mi (jsem na to zvyklý od začátku svého působení), že to tady není žádná masovka, že tu jsou lidé, kteří se rozhodli Krista následovat a nejdou do kostela jenom proto, že v tom byli automaticky vychováni a že v tom automaticky pokračují. Berou to jako rozhodnutí svého života to je moc důležité a moc hezké. Není nás moc, je nás troška, to je pravda, ale je to kvas. Takže jsem to vlastně takhle rozebral na různé pohledy. Samozřejmě mnohé z těch věcí mi připadají blízké, protože je za tím 3

4 život těch dvaceti let. At už jsou to trapisté, kteří sem přišli a jsem moc rád, že jsou tady; at už je to Koinonie, která sem přišla a trvalo to a byl to zápas, než si tady našli svoje místo a osvědčili se, a mnoho dalších. Jak vidíš budoucnost diecéze? Právě proto, že diecéze je z velké většiny složená z lidí vyznavačského typu, tj. kvasu, a vzhledem k současnému trendu v Evropě, že tradiční křest anství ubývá, je naše diecéze do budoucna dobře fundovaná právě tím, že tu jsou lidé, kteří se rozhodli jít a následovat Krista. Samozřejmě že to je vždycky věc, kterou je potřeba znovu a znovu držet a znovu a znovu podporovat a prohlubovat. To je věc kněží, řeholníků i aktivních laiků jako společné dílo. Mluvíme spolu o diecézi. Je něco, co ti leží na srdci, co bys chtěl povědět, co se diecéze týče? Počítám s tím, že brzo skončím v této službě, což je dáno věkem a je už jedno, jestli to bude o půl roku či rok dříve nebo později, ale bude to a už se pár roků modlím za svého nástupce. Považuji za hodně důležité, aby přišel člověk, který sem zapadne, který bude cítit, co je potřeba dělat, a bude to tím správným směrem táhnout. Vylepší, co já jsem třeba kazil, a možná bude dělat nějak jinak to, co je třeba dělat. To je moc důležité a je to dar a je třeba ho vyprosit. Takže vyzývám čtenáře, aby se také modlili s tímto úmyslem. Tři shrnující závěrečné otázky: Co se za těch dvacet let podařilo v diecézi? Určitě nejde říct všechno, ale alespoň něco. Na to se těžko odpovídá, protože na to dobré si člověk zvykl a na to špatné zapomněl. Za prvé je tu fungující diecéze. Za druhé aby mohla být diecéze fungující, potřebuje určité stavební kameny, opěrné body, vyzařující duchovní centra. Jednak živé farnosti, 4 dále trapisti, Koinonia, františkáni, salesiáni, salesiánky, obláti a další živá místa, která jsou nosná. A živí kněží, kteří okolo sebe vytvářejí živé společenství a mobilizují farnost. Jak jezdím na vizitace, tak mi mnozí říkají, prosím vás, toho kněze nám nepřekládejte, toho nám tady nechte. Podařila se taky otevřenost pro veřejnost, alespoň v Plzni je velká a je to dobré. Lidé vnímají, že církev není jen nějaký uzavřený spolek k ničemu a myslím, že je důležité, aby to zůstalo i pro budoucnost. Samozřejmě záleží na lidech, kteří přijdou. Tudy podle mne vede cesta do budoucnosti, aby tu byl dostatek našich lidí, otevřených, těch otevřených z druhé strany je taky hodně, tak aby se mohli potkat a společně něco dávat dál. Podařilo se, a to díky týmu na biskupství, že jsme se rozběhli po ekonomické stránce, že jsme se naučili v diecézi hospodařit, že jsme do jisté míry soběstační. Předběhli jsme v tom jiné diecéze, které s tím začaly později, a já jsem rád, že u nás to už funguje. Taky pastorační oddělení Noc kostelů, oslavy dvaceti let, to nejsou věci samozřejmé a je dobře, že jsou. Podařilo se opravit celý bývalý františkánský klášter, v té naposled opravené části se otevřelo Muzeum církevního umění plzeňské diecéze, které je opravdu skvělé. Fungují nám školy, vynikající gymnázium, školka tam jsem viděl, jaká je to rodina, nejenom děti, ale i rodiče, kteří tam přijdou, dají si kafe, posedí a jsou rádi, že jsou s ostatními. I škola ve Spáleném Poříčí, to že má internát, to že odtud vycházejí děcka, která jsou dobrá v ošetřovatelské službě; ekologie je taky dobrá a důležitá a má budoucnost. To, co dělá charita, to je veliké a požehnané dílo. Těch kostelů, co se podařilo opravit.

5 Zahraniční kontakty s řezenskou diecézí, díky řezenským biskupům i všem dalším přátelům z diecéze a hlavně z jejího vedení; s Freiburgem, díky tamní Ackermann- Gemeinde. A také dobré vztahy s věkem již odcházející generací vysídlených obyvatel, kteří ve většině nezatrpkli, rádi se sem vraceli a vracejí a opravili hodně kostelů. Přátelské vztahy jsou tady na úrovni farností i na úrovni jednotlivců, kdy je třeba lidé dobře přijímají tam, kde dřív bydleli. Povedla se výchova varhaníků, vnímám to. Přijedu do farností a na mnoha místech jsou dnes mladí, ale i starší varhaníci, kteří hrají dobře, a to není náhodou. Je za tím velká práce našich odborníků z varhanických kurzů i těch varhaníků samotných, kteří věnovali a věnují hodně času na své další vzdělávání ve hře na varhany. Je to k větší slávě Boží a díky všem za to. Druhá shrnující otázka logicky co se nepodařilo, co by chtělo nějak dál rozvinout? Na mnoho věcí člověk časem zapomene. Ale přece je mnohé, co vnímám, že se nepodařilo. Někdy jsem myslel, že kněží budou víc aktivnější. Většinou jsou, ale někdy to v konkrétních farnostech prostě nevyšlo. To je dané i jejich malým počtem. Uvědomuji si třeba, jak se nám scvrkl počet mladých lidí. Když bývala setkání mládeže, kolik to bývalo lidí a kolik je to dnes. To je ale asi dané celkovým stavem společnosti. Nic mne ted nenapadá. Nechci říct, že je všechno ideální, to vůbec ne. Možná právě ten vztah k laikům, ta šance dát více prostoru laikům, to se nevede. Poslední otázka: Už jsi mluvil o budoucím biskupovi a chci se zeptat, co přeješ diecézi do dalších (třeba dvaceti) let? Nejsem prorok (ptám se na přání). Velký úkol, který je před diecézí, před celou českou církví, je zvládnout restituce. Aby se to podařilo, aby církev byla svobodná a soběstačná že si nebudeme moci vyskakovat, to je pravda. Ale aby bylo na to, na co je potřeba. Za další, situace, která je tak mimořádná s otevřeností společnosti, s hledajícími: aby církev našla způsob, jak tyto lidi potkávat, jak je oslovovat, abychom měli dostatek velkorysosti, abychom v kostelích, které jsou samozřejmě prvoplánově pro bohoslužby, dokázali dělat věci, které tyto lidi osloví a budou je pak považovat za své. A které je třeba taky postupně ke Kristu přivedou. Tohle je moc důležité, způsob preevangelizace, dialog s lidmi, kteří jsou otevření, hledající, nevěřící. Je otázka, jak to v církvi bude do budoucna. Můžeme to vidět třeba jako takové soustředné kruhy. Je nějaké jádro, živé, praktikující a to musí být opravdu pořádné. Pak jsou, dejme tomu, ti pravidelní návštěvníci, kteří se vezou, pak jsou ti otevření a hledající, kteří vnímají kostel jako nějakou kulturní návaznost a nějaké kořeny v sobě ještě mají, třeba se považují za křest any, ale špatné, jak sami říkají; pak je další kruh a to jsou hledající, ale křest anství už jim moc neříká a pak další kruh těch, kteří nehledají, protože si sami vystačí. A máme vnímat, že jsme posláni ke všem, za všecky máme zodpovědnost, protože Kristus za všecky zemřel. To považuji za podstatné pro budoucnost. Tedy pro církev vůbec, ale pro diecézi v našich konkrétních podmínkách také. Uvědomujeme si, jak na jedné straně se stále víc vylidňuje venkov, na druhé straně přibývá lidí, kteří se stěhují na venkov, do blízkosti větších měst, takže vznikají větší centra a tam je možnost se na lidi soustředit a působit. Třeba Dobřany, které se stávají čím dál víc předměstím Plzně nebo na druhé straně Dýšina nebo Starý Plzenec. Druhou část rozhovoru najdete v červnovém čísle Zpravodaje také v této obálce. 5

6 Tak šel čas aneb 20 let plzeňské diecéze ve zpětném zrcátku zřízení diecéze - jmenování prvního diecézního biskupa - převzetí diecéze biskupem - generálním vikářem jmenován P. Josef Žák - PRKULE 1. ročník (Prusinské kulturní léto) - založení Diecézní charity - zřízení Diecézního centra mládeže začíná vycházet Zpravodaj plzeňské diecéze - setkání modlitebních společenství z diecéze - kurzy Uvedení do nového katechismu (Plzeň, Klatovy, Cheb) papež Jan Pavel II. v Praze a Olomouci - založena Diecézní pastorační rada - obnovy ve farnostech - diecézní pout na Svatou Horu - příchod Sester sv. Josefa do diecéze Dny víry Plzeň Evangelizace a modlitba - Příchod Koinonie Jan Křtitel do diecéze - převzetí Památníku obětem zla Meditační zahrady - zřízení Centra pro rodinu - diecézní pout na Svatou Horu - vydány stanovy pro farní rady v diecézi - P. Adrián Zemek O.Praem. gen. vikářem - příchod salesiánek do diecéze - příchod františkánů do Plzně - zřízena farnost Plzeň Severní předměstí bl. Hroznata patronem plzeňské diecéze - papež Jan Pavel II. v H. Králové a v Praze - Dny víry v Plzni Ježíš Kristus, jediný Spasitel světa včera dnes i navěky - diecézní pout na Svatou Horu - zahájen dvouletý formačně vzdělávací kurz (Plzeň, Cheb, Klatovy)

7 - zakončení Desetiletí duchovní a mravní obnovy národa - otevřeno Diecézní muzeum v Plzni sněmovní kroužky diskutují témata plenárního sněmu - otevření Hospicu sv. Lazara v Plzni - Dny víry v Plzni Duch svatý - Nabídka prohlídek katedrály pro školy - Den otevř. dveří biskupství (5 let diecéze) - diecézní pout na Svatou Horu - založena Temporalia Bona otevřeno Pastorační centrum Wolfgang v Horní Blatné - Festival křest anské kultury Milénium - Dny víry v Plzni Cesta do domu Otcova milosrdenství, láska, obrácení - Diecézní pout do kláštera Teplá - první webové stránky biskupství - Festival křest anské kultury Milénium - 1. setkání schol a sborů - šedesátiny biskupa Františka výstava 2000 let křest anství křest anské církve v Plzni (v mázhauzu radnice) - Dny víry v Plzni Slavíme vykoupení - první Cesta pohádkovým lesem z Habartic do Zdebořic - Diecézní pout na Chlum sv. Maří - 2. Festival křest anské kultury Milénium - 2. setkání pěveckých sborů a schol - začátek tradice rozdílení Betlémského světla v katedrále první Tříkrálová sbírka v diecézi - Dny víry v Plzni Máme naději v živém Bohu... - Diecézní pout do Kláštera Teplá - zahájena příprava pastoračního programu - Křesadlo 1. ročník Křest anského hudebního festivalu v Klatovech - biblický kurz v Horní Blatné - dvouletý kurz pro animátory společenství v Plzni a Chebu - 3. setkání pěveckých sborů a schol - setkání zástupců hnutí, komunit a třetích řádů v diecézi s biskupem - otevřen františkánský filiální dům Prusiny nová Diecézní pastorační rada - Pastorační konference v Plzni - Dny víry v Plzni Povolání - založení kláštera Matky Boží v N. Dvoře - Diecézní pout do Kláštera Teplá - první Ekumenická neděle v katedrále - 4. setkání chrámových sborů - 3. Konference hnutí a komunit v ČR v Teplé - vznikají Pastorační záměry v plzeňské diecézi oslavy 10 let diecéze - Dny víry v Plzni Zajed na hlubinu - 1. Večer pro klášter Chotěšov - Diecézní pout do Kláštera Teplá - 5. setkání chrámových sborů - Luboš Hruška a Anton Hart dostávají řád sv. Silvestra od papeže Jana Pavla II zasedání Plenárního sněmu katolické církve v ČR na Velehradě - 10 let diecézní Charity ustavení Konzultačního týmu pro přípravu pastorační proměny diecéze - zahájení prodeje nepotřebných far v diecézi - Středoevropské katolické dny pout do Mariazell - diecézní pout do Kláštera Teplá - zahájení procesu svatořečení blahoslaveného Hroznaty - 6. setkání schol a chrámových sborů v Chebu - zřízeno Slovenské katolické centrum v Plzni vychází poprvé Kalendář plzeňské diecéze - nové uspořádání farností diecéze 7

8 - ukončení činnosti Konzultačního týmu pro přípravu pastorační proměny diecéze - Dny víry v Plzni Žijte v Kristu Ježíši - 2. zasedání Plenárního sněmu kat. církve v ČR na Velehradě - Diecézní pout do Kláštera Teplá - 7. setkání chrámových sborů Dedikace katedrály - generálním vikářem P. Robert Falkenauer - Dny víry Plzeň Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána - Diecézní pout do Kláštera Teplá - 8. setkání chrámových sborů v Boru u T. - založen Nadační fond Dominanty Národní týden manželství - Dny víry v Plzni Tak at svítí vaše světlo před lidmi... - Diecézní pout do Kláštera Teplá - 1. Hudební léto Borska - zřízena farnost Plzeň-Bory - 9. setkání chrámových sborů v Chebu vyšla kniha Ohrožené kostely - otevřeno Pastoračně-vzdělávací a rekreační středisko sv. Jana Nepom. v Perninku - diecézní exercicie s P. Vellou na Velehradě - Dny víry v Plzni 15 let plzeňské diecéze - Sestry svatého Josefa přichází do K. Varů - ustaven referát Papežských misijních děl - Diecézní pout do Kláštera Teplá setkání chrámových sborů - vysvěcena dálniční kaple u Šlovic Pils Alive 1. ročník - Noc kostelů 1. ročník - Dny víry v Plzni Vím, komu jsem uvěřil - Diecézní pout do Kláštera Teplá - zřízení Diecézního církevního soudu - papež Benedikt XVI. v Praze, St. Boleslavi a Brně - sedmdesátiny biskupa Františka setkání chrámových sborů v Boru u T Postní almužna poprvé - zřízena farnost Plzeň západ - diecézní exercicie s P. Vellou v Plzni - Dny víry Plzeň Pane, nauč nás modlit se ročník Poutního maratonu v Chebu - 4. celostátní Misijní kongres dětí v Plzni - Diecézní pout do Kláštera Teplá setkání chrámových sborů Rok svátosti křtu - zahájen dvouletý program Diecéze čte Bibli - první Letnice umělců v Plzni - Diecézní pout do Kláštera Teplá - umírá P. Robert Falkenauer (7. září) - generálním vikářem P. Josef Žák - založení Církevní mat. školy kard. Berana setkání chrámových sborů Domažlice - novým opatem kláštera Teplá zvolen P. Filip Lobkowicz O.Praem. - klášter v Novém Dvoře povýšen na opatství Rok svátosti biřmování - Diecézní pout na Chlum sv. Maří - otevření Muzea církevního umění plzeňské diecéze v Plzni - diecézní exercicie s P. Vellou v Plzni setkání chrámových sborů v Boru u T. - začíná Rok víry - zahájení vizitací farností - Fórum laiků plzeňské diecéze - vychází kniha o katedrále sv. Bartoloměje Rok Eucharistie let od příchodu sv. Cyrila a Metoděje - změna hranic diecéze - zahájení církevních restitucí - Diecézní pout do kláštera Kladruby - S důvěrou a nadějí 20 let plzeňské diecéze 8

9 Přehled mott diecéze a jejich výtvarného ztvárnění 2006, autor Gustav Fifka 2007, autor Gustav Fifka 2008, autor Gustav Fifka 2009, autorka Renata Balašová 2010, P. Mašková, foto K. Dȩdek 2011, použita ikona A. Rubleva 2012, Pavla Mašková, foto K. Dȩdek 2009 druhé, autor F. Meneghini 2013, autor Francesco Meneghini 9

10 Rozhovor s generálním vikářem Josefem Žákem Kdo se ti z uplynulých dvaceti let připomene z kněží, kteří nás už předešli do Božího království? Od počátku naší diecéze zemřelo 47 kněží. Jako první nás 6. července 1993 opustil P. Miroslav Cón z Vejprt a tím posledním zesnulým byl P. Václav Goldschmid, zemřel 30. dubna 2012, lidé ho znali především z jeho působení na Domažlicku a Klatovsku. Když zemře kněz, je to jako když vyhoří knihovna. Mnohé informace jsou najednou nedostupné, prázdné místo, které po něm zůstává a které je nesuplovatelné, vede k zamyšlení. Někdy je to tak, že až po smrti člověka si uvědomujeme jeho hodnotu. Mám-li odpovědět na otázku, kdo ze zemřelých kněží z naší diecéze se mi připomene z uplynulých dvaceti let, musím říci, že těch kněží je hodně a že si je konkrétně vybavuji až podle různých životních situací, které prožívám. Mimo jiné ale rád vzpomínám na kněze mého dětství, na pátera Jaroslava Faixe z Kraslic. Křtil mě a byl také mým primičním kazatelem. Na jeho kněžském životě bylo vidět i to, jak těžkou situaci zažívali v padesátých letech minulého století ve farnostech i ti kněží, kteří nebyli vězněni. Obava, že si Státní Bezpečnost i pro něj přijde, nebyla moc příjemná. Z prvních hodin náboženství v základní škole, kam pan vikář Jaroslav Faix docházel, si toho až tak moc nepamatuji, ale živá z tohoto období je pro mne stále zkušenost, že nás náš pan farář měl rád. I později jsem v našem krásném pohraničí poznal mnoho kněží, kteří měli rádi Pána Ježíše a lidi, jimž s láskou sloužili. Jak se liší tvoje dvě generálská období ( a 2011 nyní)? Jen dvě věci bych uvedl. Z biskupství, kde jsme v začátcích tak trochu dělali všichni všechno, se stal zajetý úřad, kde má každý 10 svou zodpovědnost. A druhá věc biskup je vnímán jinak, než na samém počátku diecéze. Zdá se mi, že mnozí Západočeši z necírkevního prostředí nevěděli, k čemu jim je biskup dobrý, na co ho budou potřebovat. Postupem času objevili jeho charisma stavitele mostů od srdce k srdci, mají ho rádi a vyhledávají ho. Čeho si ceníš na diecézi? Lidé, kteří se za totality snažili praktikovat svoji víru, šli logicky proti proudu, což není vždy jednoduché. A nedá se říci, že by po sametové revoluci tato skutečnost zmizela. Moc si vážím těchto lidí, kteří svým životem v našich podmínkách svědčili a svědčí o svém osobním vztahu ke Kristu. Povzbuzuje mne jejich radost z Hospodina, která je jejich silou. Potěšitelné je, že tito lidé nejsou výjimkou, že jsou po celé diecézi. Při mnohých setkání s těmito radostnými lidmi se mi často vybavuje, že Pán Ježíš neřekl: Neboj se malé stádce, bude vás víc, ale řekl: Neboj se malé stádce, nebot vašemu otci se zalíbilo dát vám království. Co ti schází v diecézi? Máme krásná místa, fary, kostely, kde se můžeme lidem věnovat. Problém je ale v tom, že v mnoha případech sem lidé nechodí. A když nejdou lidé k nám, měli bychom jít my za nimi. S tím, co je jim srozumitelné, co činí jejich život smysluplnější a št astnější. Navazování nových vztahů s lidmi žijícími vedle nás vede k oživení. Lidem na cestě ke Kristu hodně pomáhá, když jim odpovídáme na otázky, které si kladou. Mnozí mohou být unaveni z toho, když jim odpovídáme na otázky, které si zatím nekladou. Benedikt XVI. před časem vyhlásil Rok svatého Pavla, v němž jsme se dívali na apoštola národů a vzájemně se povzbuzovali k evangelizaci. Farnost není určena k tomu, aby naplnila představy faráře, ale aby žila z evangelia. Vět-

11 šina z nás má zkušenost, že evangelium převyšuje všechny naše plány. Kéž by se v budoucnosti podařilo obsadit mnohé fary kněžími, kteří se svými laickými spolupracovníky týmově pastoračně působí. Jde o to, aby pastorační asistent nebyl jen klerikovaným laikem, který koná v kostele bohoslužby slova, když kněz nemůže mít mši svatou. Rovněž jde o to, aby nebyl technickohospodářským spolupracovníkem farnosti, spíš jde o to, aby byl kontaktní osobu v místních společenstvích, dříve farnostech, která tvoří část velké farnosti, vzniklé sloučením z malých vylidněných farností. Jedním ze základů takovéto plodné spolupráce bude každodenní modlitba a rozjímání Božího slova, protože bez toho nebudeme Bohu, světu ani sobě rozumět. Stárnutí není jen fyziologický proces viditelný například na našich vlasech, ale rozumíme jím i schopnost či neschopnost otevírat se mnohým věcem. A tak mezi námi běhá mnoho mladých staříků a mnoho starých mladíků. Podobné je to ve farnosti. Lpění jen na tom, jak to vždycky bylo, může být někdy pro život farnosti velice nebezpečné. Pastorální konstituce O církvi v dnešním světě připomíná, že církev musí neustále zkoumat příznaky doby a ve světle evangelia je vykládat, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovědět na ustavičné otázky, které si kladou. Mnohé necírkevní subjekty očekávají naši spolupráci na různých aktivitách, které se týkají společného dobra všech lidé žijících na území farnosti. Být s lidmi o to jde. A těch lidí není málo. A když chce být kněz s nimi v kontaktu, potřebuje tým spolupracovníků, s nimiž se modlí a koná kroky z této modlitby vzešlé. Sám to nezvládne. Co přeješ diecézi do dalších (dvaceti) let? Aby stále více nebyla jen servisní organizací, poskytující služby věřícím, ale živým společenstvím, svědkem a evangelizátorem. 11

12 Plzeňská diecéze si v uplynulých dvaceti letech vybudovala nezastupitelné místo v naší společnosti. Podílí se na řadě charitativních akcí, opravě kostelů a kapliček, budování hospiců, pracuje s nemocnými, sociálně slabými i hendikepovanými občany. Snaží se vštípit lidem morální hodnoty, které se v současné uspěchané době zaměřené na výkon jednotlivce, postupně vytrácejí. Jsem rád, že na území našeho regionu působí takto aktivní církevní organizace. Do dalších let přeji Plzeňské diecézi spokojené věřící, úspěšné charitativní projekty a hodně radosti v každodenním životě. Josef Novotný hejtman Karlovarského kraje Už dvacetiny slaví druhá nejmladší diecéze v České republice. Nese v sobě myšlenky těch, kdo stáli u jejího zrodu. Na straně jedné odkaz papeže Jana Pavla II., jehož papežskou bulou byla v roce 1993 zřízena, muže těšícího se obdivu a úctě lidí bez ohledu na národnost, věk či vyznání, muže především sjednocujícího. Přímo pak plzeňskou diecézi utváří Mons. František Radkovský, který byl jmenován jejím prvním biskupem a kdo tuto svoji funkci už dvacet let zodpovědně a obětavě vykonává. Jemu i všem ostatním, kteří se podílejí na chodu všech institucí v plzeňské diecézi, chci poděkovat za jejich práci charitativní, kulturní a vzdělávací. Myslím, že všemi aktivitami směřují k tomu, aby lidi spojovali, sjednocovali a aby podporovali vztahy založené na důvěře a přátelství, at už jde o vztahy v rodině nebo ve společnosti obecně. Právě taková činnost má v dnešní době zásadní význam. Přeji proto všem v plzeňské diecézi, aby se jim i nadále dařilo předávat toto pozitivní poselství soudržnosti a sounáležitosti. Milan Chovanec, hejtman Plzeňského kraje 12

13 Jménem Svatého otce Františka a také jménem svým chci vyjádřit Vám, Excelence, drahý pane biskupe, a všem složkám diecéze co nejradostnější a nejupřímnější obdiv a blahopřání k tolika apoštolským iniciativám, které jste během své dlouhé biskupské služby, jako moudrý duchovní průvodce a starostlivý pastýř duší, dokázal vykonat za velkorysé a horlivé podpory a evangelního nasazení svých spolupracovníků ve prospěch věřících, které Vaší pastýřské starostlivosti svěřila Boží Prozřetelnost. Jim všem jste zvěstoval tajemství Krista, který zemřel a vstal z mrtvých, hlásal jste jeho poselství o spáse a dosvědčoval jeho nevypověditelnou lásku a milosrdenství. Ujišt uji Vás o své vroucí modlitbě a prosím, aby Pán, na přímluvu blahoslavené Panny Marie, Matky Boží a naší, vylil na Vás ve vrchovaté míře své milosti a nebeská požehnání, a připojuji přání dobrého zdraví, pokoje a úspěchu. V Roce víry i výročí svatých bratří Cyrila a Metoděje, kéž s jejich přímluvou, Excelence, pokračujete v lásce a věrné službě duším Vám svěřeným a probouzíte v jejich srdcích horlivou lásku ke Kristu a k jeho svaté církvi. Mons. Giuseppe Leanza, apoštolský nuncius Rád bych popřál diecézi při jejím jubileu, aby dále vzkvétala, aby se dařily všechny snahy o ekumenickou spolupráci, aby česká společnost viděla toto svědectví víry, naděje a lásky. Lidské namáhání je smysluplné jen tam, kde je Boží požehnání. Přeji tedy, aby všichni společně chápali, že jsou spolupracovníky na velikém díle a že vstřícnost a schopnost se dohodnout se všemi lidmi dobré vůle je základním kamenem spolupráce. Přeji tedy plzeňské diecézi, jejím občanům, věřícím i nevěřícím, to nejdůležitější: aby všem Bůh žehnal. kardinál Dominik Duka OP, arcibiskup pražský Dvacet let člověka je krásný věk, člověk hýří neotřelými nápady, má snílkovská přání i odvahu je provádět, touží nesplynout s šedým průměrem... zkrátka rozpuk mládí. Avšak když slaví dvacáté výročí diecéze, to vzbuzuje úctu, radost a naději. A tak přejeme a modlíme se za dobré nápady, odvahu, sílu a Boží přízeň do dalších desetiletí. Filip Jandovský předseda plzeňské ekumeny pro rok

14 Je nám dvacet aneb se čtyřmi studenty o životě a diecézi... Původně to měl být společný rozhovor se čtyřmi dvacetiletými, kteří by odpovídali na otázky, vzájemně se doplňovali a na sebe rea - govali. Tři z nich jsou (v době vydání snad již hotoví) maturanti, takže najít společný termín se vzhledem k blížícím písemným maturitám, nemoci a studiu jediného nematuranta v Praze nepodařilo. Ale nakonec jsem získal jejich odpovědi mailem, tři z nich i vyfotil a tady je máte. Jindřich Fencl 0. Něco krátce o sobě (věk, odkud, farnost, co dělám, co chci dělat... ) Vojtěch Linka, 19 let, františkánská farnost, oktáva Církevního gymnázia a příští rok bych rád studoval na FF UK filosofii. Kristina Weberová, žiji v Plzni, je mi 19 let, farnost: Plzeň Severní předměstí, dokončuji studium zdravotnického lycea. Maruška Bočková, jsem stejně stará jako naše diecéze, což je důvod, proč mám zodpovědět několik následujících otázek. Pocházím z Plzně a za pár dní bych měla maturitou ukončit osm let na Církevním 14 gymnáziu, od září bych chtěla na vysokou školu do Prahy, takže se nechám překvapit, co je tam pro mě připraveno nového. Míra Svoboda, je mi 20 let, pocházím z farnosti Plzeň Severní předměstí (františkáni), ale poslední dobou se pohybuji v oblátské farnosti Plasy a Manětín. Studuji na Fakultě stavební ČVUT a zároveň dělám zkušenost komunitního života v Komunitě Vtěleného Slova v Káně v Plasích. 1. Co se ti vybaví, když se řekne diecéze? VL. Pout do Teplé, Dny víry, biskupství, Noc kostelů, ekumena. KW. Vybavuje se mi jednotka, starající se o chod našich farností; prostor, jehož jsem součástí, a který mi toho hodně dal. MB. Představím si veliké množství lidí. To slovo mám totiž spojené s různými setkáními mládeže a jinými shromážděními při slavení svátků a podobně, což jsou jediné chvíle, kdy se setkávám s diecézí a kdy si vždy uvědomím, že je to společenství lidí, jehož jsem součástí.

15 MS. Když se někde mluví o plzeňské diecézi, vždy cítím určitý pocit hrdosti, naše diecéze je velice specifická např. tím, že se nachází z velké části v Sudetech, že jsme misijním územím nebo že je nás nejméně křest anů ze všech diecézí a jsme nejchudší. Vidím v tom ohromnou naději plzeňská diecéze se stává symbolem obnovy katolické církve v ČR v duchu 2. vat. koncilu. S otcem oblátem Vlastou Kadlecem jsme se jednou bavili o způsobu, jakým je v různých českých a moravských diecézích nahlíženo na věřící z pohledu kněží dospěli jsme k závěru, že zatímco v ostatních diecézích se věřící počítají, u nás se vyjmenovávají. Myslím, že to dobře vystihuje atmosféru v naší diecézi opravdu nás není mnoho, ale všechno je takové osobnější, upřímnější a přímější. 2. Jak vnímáš biskupa Františka? VL. Má úžasný osobní přístup, je to člověk na správném místě. KW. Jako zodpovědného muže s přirozenou autoritou, který má rád Boha. MB. Otec biskup je pro mě veliký člověk, protože celý svůj život tráví mezi námi maličkými. Líbí se mi, že ačkoliv je v církevní hierarchii na úplně jiné příčce, vůbec není pro lidi nedostupný. Žije se svými ovečkami jejich životem, stojí nohama na stejné půdě, rozumí jejich potřebám a těžkostem. MS. To je borec největší myslím, že za něj musíme být opravdu rádi, má velkou zásluhu na tom, jakým způsobem diecéze funguje a jaký v ní panuje duch. Ve srovnání s ostatními biskupy je opravdu mnohem více pastýřem a otcem a méně politikem což je správně. 3. Čím jsi byl(a) obdarován(a) ve farnosti, kde jsi vyrůstal(a), co ti tam schází? VL. Vyrůstal jsem ve skvělém společenství lidí jednak na nábožku/spolču, jednak ve skautském oddílu Poutníci. Vyrůstal jsem s úžasnými františkány (Šebestián, Jeroným, Jiří, Didak, Dominik, Juniper... ), kteří mi byli v mnohém vzorem a oporou. Neschází mi téměř nic. KW. Moje farnost mi na akcích, které pořádá, zprostředkovala první osobní setkání s Pánem, které nastartovalo můj život s ním. Díky ní mám také přátele, se kterými mohu svou víru sdílet. Jsem ráda, že nám prokazuje a nabízí mnoho služeb v nejrůznějších podobách, ale zároveň nabádá ke službě a modlitbě i nás ostatní. Naše farnost by se mohla více otevřít lidem z venku napadá mě, že často působí(me) dojmem elitářského kroužku. MB. Jako veliký bonus, který si do života nesu z naší farnosti, vnímám možnost sloužit druhým od hraní na mši přes zalévání květin po vedení dětí na náboženství či ve skautu. Myslím, že hlavně pro mladé je důležité vidět, že jsou někde zapotřebí a že jim někdo důvěřuje natolik, že jim svěří určitou činnost. Alespoň pro mne to bylo a je důležité. A možnost prožívat to všechno ve společenství je další věc, kterou jsem v naší farnosti dostala, a které si vážím. Teprve sdílená víra se podle mě stává vírou žitou. MS. Farnost na Lochotíně je velice specifickou farností velké společenství mládeže umožňuje velké možnosti, ale má i svá rizika, např. uzavírání se sama do sebe. U františkánů jsem začal chodit na nábožko a do spolča které je pro mě dodnes velice cenné. Máme mezi sebou krásné vztahy a vzájemně si důvěřujeme. Velmi přínosné pro mě byly i další akce pořádané farností večery mládeže, vandry v Alpách a duchovní obnovy. Přesto jsem však i po několika letech měl pocit, že jsem do farnosti pořádně nepronikl a nestal se její právoplatnou součástí. Možná 15

16 proto, že jsem nechodil do skautského oddílu, který ve farnosti působí a jehož život často splývá se životem farnosti. I přestože občas bylo vidět, že tři františkáni prostě nemají šanci pastoračně obsáhnout farnost tohoto rozsahu, myslím, že to hlavní, co jsem tam získal, je především jistota, že Bůh mě má rád a potřebuje právě mě ke svému plánu a že to je ten hlavní důvod, proč má smysl dělat i věci, které člověk nikdy předtím nedělal a které se z lidského pohledu často mohou zdát absurdní. 4. Co by se mělo změnit v naší diecézi? VL. Snažit se ukázat nevěřícím lidem, že jsme normální, ukázat, že neseme naději a že jádro naší víry je jinde, než (jenom) chodit do kostela a odříkávat modlitby. KW. Vím, že kněží je velký nedostatek, ale možná by ty, které máme, šlo využít lépe. Zapomíná se například na druhé největší město diecéze, Karlovy Vary, kde věřících lidí není mnoho, a právě proto by bylo dobré zaměřit sem více pozornosti. MB. Organizačně naši diecézi moc neznám, takže těžko říct. Více věřících, více kněží a opravené kostely jsou na druhou stranu zase přání, která se těžko plní, a kdo ví, do jaké míry mají být splněna podle našich představ, takže pokud si něco přeji pro naši diecézi jako celek, pak jsou to dary Ducha svatého pro všechny, kteří do ní patří, abychom byli otevření a vydávali svědectví o tom, co zakoušíme. A to ostatní určitě přijde. MS. Byl bych rád, kdybychom více vyšli do ulic zvlášt my, mládež. Doposud máme v Plzni skvělý pastorační servis mnoho společných akcí, přednášek, máme mezi sebou výborné vzájemné vztahy, existují skvělá společenství ale je to všechno mezi námi. Ted asi všichni musíme podle svých schopností a možností vyjít 16 ven tam, kde po nás budou házet kameny a urážet nás, ale tam, kam by asi šel i Kristus. Nebo alespoň vyrazit do částí diecéze, kde farnosti potřebují oživit Jaká bude plzeňská diecéze za dvacet let? VL. To je velmi těžké říct, bude záležet na vývoji v církvi i ve světě. Spíše bych řekl, jaká by měla být: měla by zůstat útočištěm, ve kterém je možno se cítit svobodně i bezpečně, měla by ukazovat na hodnotu lidského života a neustupovat před zlem kolem přítomným. Měla by mít dobrého a lidského biskupa, který se bude starat o potřeby lidí (věřících i nevěřících) a bude stejně usměvavý jako náš František. KW. To si vůbec nedokážu představit. Snad jen, že bude mít více věřících. MB. Dvacet let je dost dlouhá doba, vezměte si, kolik se toho změnilo za těch uplynulých dvacet let ani nevím, co bude tou dobou se mnou, natož s celou diecézí. Rozhodně není v mých kompetencích předvídat, co se bude dít, ale můžu se za to modlit a můžu se na to těšit, a to přesně dělám. MS. To se neodvážím tipovat hodně bude záležet na novém biskupovi ale asi nás bude ještě míň, nejspíš budeme ještě chudší, kostely nám budou padat na hlavu, možná budou někteří kněží mít ještě civilní povolání, ale věřím, že atmosféra zůstane stejná. 6. A co ty za dvacet let? VL. Profesor filosofie na Harvard University nebo na Církevním gymnáziu (společně s religionistou Vojtěchem Kaše). KW. Možná krize středního věku. Nee, snad hezká rodina a práce, a pořád na cestě k Bohu. MB. Viz 5. MS. to kdybych ted věděl, tak by mi bylo o dost lehčeji.

17 Fotografie jsou z letošní diecézní poutě v Kladrubech, autorem většiny z nich je Petr Albrecht. 17

18 Anketa ke dvaceti letům diecéze Otázky: 1. Co mi dalo dvacet let života v plzeňské diecézi, čím jsem byl(a) obdarován(a)? 2. Co mi schází, co se nepodařilo naplnit? 3. Co přeji diecézi do příštích (dvaceti) let? 1. Jako premonstrát působím v duchovní správě. Blízkost biskupství, vnímaná dnes mnohými už jako samozřejmost, představuje lepší dostupnost mnoha služeb potřebných právě pro výkon duchovní správy. Plzeňské biskupství je místem, kde se nutná názorová rozdílnost toleruje a napětí mezi kurií a kněžími z terénu není velké; spíše vládne určitý rodinný duch, vstřícnost a laskavost. Už jen vědomí, že se můžeme domluvit a boj vést nikoliv proti sobě, ale spolu, umožňuje lepší nasazení pro mnoho důležitějších úkolů, které je nutné jak se svěřenými lidmi, tak ve vlastním nitru vyřešit. Dvacet let plzeňské diecéze přirozeně vytvořilo atmosféru domova a přijetí, při tom je dostupnější než Praha, která má vedle své bohaté kultury, historie a života i dostatek vlastních otázek a problémů. 2. Někdy vázla komunikace, ale povětšině šlo chvála Bohu o nedorozumění, ne o zlou vůli klasickou ukázku včetně mediální masáže máme z nedávné doby z Černošína. Zvláště zpočátku častá střídání duchovních nebyla vždy přijatelně vysvětlena, i když často měla svoje pádné důvody. Ne vždy se podařilo zabránit jednání, které navenek vypadalo jako protekce některých na úkor jiných, kteří to mohli vnímat jako křivdu a další drobnosti, které daly bolestně pocítit, že nejsme andělé, ale jen lidé. Jistěže zde nejsme jen obětmi, ale i pachateli takových činů a postojů. 3. Diecézi přeji do budoucna především mnoho autentických darů svatého Božího Ducha. Bohu žel, často potkáváme u nezralých osobností i ony opačné! Kéž pravý Duch Boží vede početné křest anské rodiny k poznání velikosti Boží lásky, k velkodušnému následování a autentickým odpovědím v životních postojích. Přeji diecézi, aby měla moudré a vzdělané pastýře, kteří zapálí lidská srdce a postupně nás vystřídají tak, abychom mohli odcházet s klidem, že po nás dobré Boží dílo pokračuje. Přál bych nám všem, abychom uměli svoji víru žít tak, aby přesvědčivá praxe víry neměla fundovaný protiargument vůči našemu životnímu stylu. Podstatná je pro něj spravedlnost, pravda a řád. Ale nade vším má být láska, především láska k Bohu nade všechno, což je první a nejdůležitější přikázání. A druhé je mu podobné: láska k bližnímu jako k sobě ne víc, ne méně a trocha uměřené a vlídné tvořivosti nezaškodí... P. Reginald Větrovec, Klášter Teplá 1. Bydlím v plzeňské diecézi šestnáct let, kdy jsem se vdala do Karlových Varů. Vždycky jsem si vážila biskupa Františka, jeho otevřenosti a vřelosti. Obdarována jsem byla především kněžími, kteří v diecézi působí Petrem Hruškou a Petrem Bauchnerem. Také jsem tu potkala pár skvělých přátel, kteří v nevěřícím prostředí jsou oázou lásky a víry. 2. Chybí mi praktická evangelizace. Pamatuji se, jak jsme jako studenti TF JU chodili na střední školy a říkali mladým, proč jsme věřící. V Karlových Varech je mnoho bolavých věcí. Chybí větší otevřenost a systematická pastorace. 3. Přeji, aby přibývalo věřících, aby se dařilo žít pravdivě evangelium, abychom byli kvasem a ne nějakými exoty. Lída Křivancová, Karlovy Vary 18

19 1. Když jsem se po skoro třiceti letech v emigraci vrátil domů, byl pro mě život v této diecézi něčím skoro neuvěřitelně pozitivním, zvlášt po tom, co jsem se přistěhoval do Plánice a co tam začal působit P. Žák. Ve svých 32 letech jsem se ve Švýcarsku setkal s Pánem a konvertoval, tam jsem ovšem zažil církev, kde sice chodilo do kostela hodně lidí (to už také není pravda), ale byla to církev instituce, církev úřad, studená a nepříliš živá. Spolupráce laiků se omezovala na čištění kostela atd., nějaká společenství neexistovala, duchovní doprovázení bylo (a více méně je stále) omezené na zpověd. Tady jsem zažil církev živou, živé farní společenství a také živou diecézi. Začal jsem znovu žít z víry, s Pánem, což předtím tiše usychalo. Poznal jsem obrovské požehnání a radost z denní četby Písma a týdenního setkávání ve společenství, duchovní obnovu. Zažil jsem církev takovou, po jaké jsem v emigraci toužil. Díky Bohu za tuto diecézi, za našeho biskupa Františka, dobré kněze, ale i za spousty dobrých a živých bratří a sester. To je veliké obdarování a to nejkrásnější ono to pokračuje. 2. To, co mi schází, není záležitost diecéze, ale asi záležitost celoevropská a sice že se nám nepodařilo dosud přijít na způsob, jak oslovit nevěřící. Myslím, že nás čeká určitá změna paradigmatu v přístupu k tomuto problému ale ještě tu není. A aby tato změna přišla, o to se musíme pokoušet všichni, leží to na každém z nás, abychom byli věrohodní. Také toužím po ještě větším podílu laiků na životě ve farnostech a církvi např. formou farních rad, které nejsou jen alibistické, ale opravdu fungují atd. Navíc si myslím, že by bylo vhodné a dobré vyvíjet další možnosti a formy pro vzdělávání věřících ve víře. 3. Této diecézi a celé české církvi přeji a modlím se za dobré a otevřené kněze a laiky, schopné a ochotné spolupráce, za hojnost sil a Božího požehnání pro našeho biskupa Františka a ostatní biskupy a jejich spolupracovníky. Přeji nám všem, aby Písmo svaté bylo ještě víc centrem každodenního života nás všech. Také přeji naší české církvi, aby zvládla dobře záležitost s restitucemi. Petr a Rita Masný, Klatovy 1. V diecézi žiji pouze deset let. Diecéze mi dala velmi svobodný prostor pro hledání Pána a pastorační práce. Poznal jsem zde několik přátel mezi kněžími i ostatními věřícími. K biskupovi jsem se mohl chovat naprosto otevřeně. 2. Podnikání konkrétních kroků k tomu, aby diecéze adekvátně reagovala na výzvy měnící se společnosti, aby byla čitelnější, transparetní a jednotná ve sdílení společných vizí a praktickém životě. 3. Aby našla prorocky účinné metody k přinášení evangelia lidem, společnou vizi jak jít dál a vzájemnou důvěru a přátelství svých diecézanů. P. Petr Bauchner, Sokolov 1. Obdarován a obohacen jsem byl především spoluprací s otcem biskupem Františkem. Jeho pochopením, moudrostí, rozvahou a schopností předávat naději. Velkým zážitkem jsou pro naši rodinu společné poutě i společná křížová cesta Plzní. 2. Větší aktivita nás laiků, více optimismu a naděje, kterou bychom měli dávat ostatním kolem nás. Asi potřebujeme více povzbuzovat. 3. Více radosti, méně byrokracie, více povzbuzování a podpory kněžím v jejich nelehké službě. Ing. Pavel Čížek, Spálené Poříčí 19

20 1. Pocit větší sounáležitosti s diecézí (její přiblížení ). 2. Větší komunikace mezi vedením diecéze a farnostmi rozhodování o nás bez nás (slučování farností, restituce). 3. Úspěšné zvládnutí nového úkolu hospodaření s majetkem a farnostem i vedení umění vzájemně si naslouchat a respektovat se. Ing. Václav Suda, Radnice 1. Když diecéze vznikla, byl jsem teenager. Jak se diecéze stávala dospělou, i já jsem dospíval. Velmi oceňuji blízkost jak Plzně, tak biskupa, jeho zájem a podporu o život farností, nejen těch plzeňských. 2. Přál bych si lépe fungující pastoraci rodin, jak jsem ji postřehl např. v brněnské diecézi. Podporu shora máme, zájem zespoda také, ale máme pořád co dohánět. 3. Křest anské rodiny s živou vírou, zapálené kněze, modlitební zázemí v řeholních společenstvích. Josef Dědina, Kdyně 1. Velmi pozitivně hodnotím nedělní ranní vysílání Plzeňského rozhlasu Na křest anské vlně, především pokud se jedná o rozbory a výklady z Písma od různých křest anských teologů, srovnávám je s vlastním dosavadním chápání příslušné statě. Dále se každoročně těším na diecézní setkání při příležitosti Dnů víry, kde vnímám význam demonstrace vytvořeného společenství. Také pokládám za užitečné, že biskupství pořádá různé přednášky a setkání pro akolyty, lektory, pastorační asistenty a pomocníky kněží ve farnostech. 2. Podle mého názoru, i přes zřejmé snahy vedení plzeňské diecéze, je to zatím setba, která se snad časem zúročí. Protože například naše společenství na jedné straně zažívá v poslední době přímo zvýšenou aktivitu v zájmu duchovní obnovy u některých skupin věřících, a to především na faře, ale na druhé straně stále více klesá celkový počet účastníků na nedělních bohoslužbách. Mám za to, že na tom má určitý vliv většinou zvyšující se věkový průměr a tím také zvýšená nemocnost a úmrtnost u této skupiny věřících. Jako zdejší starousedlík sleduji tyto výkyvy už přes sedmdesát let. Zpočátku nebyla přílišná účast na bohoslužbách, ale ke konci války byl klášterní kostel plný, jakož i po válce, kdy zde bylo především obyvatelstvo německé. Pak s příchodem českých obyvatel a dvou mnichů začaly mše navštěvovat i tito. Od roku 1946 v souvislosti s odsunem německých obyvatel se projevil pokles návštěvnosti, který v návaznosti na politickou situaci pokračoval kolem roku 1950 zatčením obou mnichů, a klášter byl pro veřejnost uzavřen. Pro katolickou církev zůstal pro město Sokolov pak už jen hlavní kostel sv. Jakuba staršího, kde tyto výkyvy byly do jisté míry rovněž ovlivněny politickou situaci a náladou obyvatelstva, které se zde sešlo z různých koutů republiky za účelem zaměstnání a možností získání bytu. Takže hmotný zájem zde většinou převyšoval duchovní. Tento trend se bohužel v rámci politických změn příliš nezměnil, naopak se prohloubila propast mezi bohatými a chudými, což se zpětně odráží na potřebné zaměření církve s ohledem k pochopení ducha doby. 3. Aby její postavení ve společnosti rostlo, aby se v duchu Kristova učení stala vzorem pro chování společnosti. Zasadit se podle možností o rozšíření duchovního podvědomí v životě společnosti a přispět tak k docílení lepšího souladu mezi hmotnou a duchovní stránkou. Podporovat sociální politiku, na kterou poukázalo již několik teologů v minulém století. Myslím, že v tomto směru máme i požehnání nového papeže Františka. Karel Wolf, Sokolov 20