Odhad věku spárkaté zvěře

Transkript

1 Odhad věku spárkaté zvěře Odhad věku spárkaté zvěře Zbarvení a tvar hlavy Krk Linie hřbetu Tvar běhů Celkový tvar těla Přebarvování Vývoj parůžků, parohů a toulců Chování zvěře... 3 Posouzení věku holé zvěře... 3 Jelení zvěř... 4 Vzhled a chování jelenů... 4 Vzhled a chování laní... 5 Daňčí zvěř... 7 Vzhled a chování daňků... 7 Vzhled a chování daněl... 8 Srnčí zvěř... 9 Vzhled a chování srnců... 9 Vzhled a chování srn a srnčat Mufloní zvěř Vzhled a chování muflonů Vzhled a chování muflonek a muflončat Černá zvěř Vzhled a chování Citovaná a doporučená literatura: Při odhadu věku u živé spárkaté zvěře se musí, obdobně jako u pernaté zvěře, brát zřetel na komplexní pohled posuzovaného kusu Posuzujeme především: Tvar a zbarvení hlavy Krk Linie hřbetu Tvar běhu Celkový tvar těla Přebarvování Vývoj parůžků, parohů a toulců Chování zvěře 1. Zbarvení a tvar hlavy U srnců je zbarvení pestřejší. Jednoletý (úzká hlava s dětským výrazem, tmavě zbarvená většinou bez dalších příměsí barev, velká okrouhlá světla).

2 Dvouletý (po stranách začíná vynikat rezavá barva, za větrníkem se objevuje bílá skvrna). Tří-čtyřletý (kratší, robustnější hlava, rozšíření bílé skvrny kontrastnější zbarvení). Po 5. roce (zkracuje se hlava, zbarvení šedne a tmavne, světla částečně přivřená). U jelenů postupuje šeď směrem ke světlům a čelo starších jelenů se kadeří. U muflonů se stářím rozšiřuje šedobílá plocha za větrníkem. U kňourů, jelenů, daňků, kamzíku je stářím hlava kratší klínovitá a u samičí zvěře se protahuje a zeštíhluje 2. Krk Pozoruje se síla a úhel, který krk svírá s tělem. U jelenů se sleduje velikost hřívy a u muflonů délka rouna. Stářím krk sílí a postupně se sklání k zemi. Roční srnčí zvěř ( krk velice štíhlý, prohnutý konkávně vzhůru), ve 3-4 letech (sílí a zdá se být kratší, nepatrné prohnutí), po 5. roce (silný, krátký, téměř vodorovný), velmi starý (slabý, vodorovný, někdy nese vysoko). 3. Linie hřbetu Mladá zvěř mírně vyklenutá hřbetní linie s výrazným lomem v krční partii, hrbolek kohoutku není patrný. Zvěř středního věku téměř rovná hřbetní linie s mírným náznakem hrbolu kohoutku, úhel mezi krkem a tělem patrný, ale postupně se ztrácí. Starší zvěř záda rovná, bez lomu v krční partii, hrbol patrný. Přestárlá zvěř hřbet prohnutý, výrazný hrbol, vystupují pánevní kosti jako druhý hrbol. 4. Tvar běhů Mladá zvěř úzký trup a běhy téměř u sebe. Každým rokem se zvětšuje rozkrok. Starý jedinec má běhy dál od sebe a široké tělo je mezi nimi 5. Celkový tvar těla Posuzuje se poměr mezi hrudníkem a břichem. Mladá zvěř břicho vtažené a hladké tvary bez hrbolku. Středně stará spouští se břišní linie. Dostatečně štíhlý tvar těla, postupně dostává tělo válcovitý tvar s hlubším hrudníkem i břišní linií, začíná se objevovat hrbol v kohoutku. Starší zvěř krátká postava s těžištěm na předku. Stará zvěř vystupují plece, pánevní kosti, břicho je níže než hrudník, redukovaná svalová hmota.

3 6. Přebarvování Značně ovlivněno zdravotním stavem. Onemocnění může oddálit přebarvování až o měsíc. Pozdní nástup jara ovšem přebarvování také oddaluje. Nejdříve přebarvuje zvěř roční (1/2 května až června) a starší později (staří jedinci v 1/2 června zbytky zimní srsti). U jelena změna barvy hřívy a běhů, muflonům se zvětšuje bílé sedlo a světlé zbarvení běhu stoupá k tělu (los). Při podzimním přebarvování mění srst začátkem září srnčata a kolouši, pak roční zvěř a na závěr starší a nemocné kusy (druhá ½ října, u jelenů někdy listopad). Nejprve se mění srst na bězích, hlavě a krku. Potom boky a nakonec břicho a zadní část hřbetu. 7. Vývoj parůžků, parohů a toulců Intenzita růstu parožní hmoty a vytloukání naznačují věk. Nejdříve vytloukají silní a středně staří jedinci, potom mladí, přestárlí a nemocní. Tvar a síla parohu a parůžku není určující pro věk! (částečně u srnců). 8. Chování zvěře V 1. roce zvěř dětsky důvěřivá, hravá a drží se matky. Ve 2. roce se osamostatňuje a je obezřetnější. Starší jedinci jsou velmi opatrní, nesnášenliví, samotářští, vycházejí za soumraku nebo v noci a samci velmi staří se většinou neuplatní v říji. Žijí skrytým způsobem života. Posouzení věku holé zvěře Mnohem obtížnější, nejlépe při přebarvování. Sleduje se hřbetní linie, vzhled těla, síla a nesení krku, tvar hlavy a délku slech (jako u zvěře samčí). Označování věkových tříd zvěře Jelen I rok (1.-3. paroží) II rok (4.-7. paroží) III. od 9. roku (osmé paroží) Daněk I rok II rok III. od 7 roku Srnec I. 1-2 roky

4 II. 3-4 rok III. od 5. roku Muflon I. 1-3 roky II. 4-6 roků III. od 7 roku Jelení zvěř Vzhled a chování jelenů Koloucha není těžké rozeznat až do konce doby odstřelu a po celou první zimu. Obtížnější bývá rozlišení jelínka a laněčky. Teprve v měsíci života mívá jelínek delší srst na krku, hlava se zdá být v čelní partii širší a tím se také slecha zdají být šířeji nasazena. Pučnice začínají být u dobře založených jelínků zřetelnější až koncem zimy, zatím jako nezřetelné "zježení" v čelní partii. Kolouši přebarvují nejdříve, takže do říje bývají výrazně tmavší než laně, které přebarvují až během říje. Chováním je kolouch silně vázán na matku a jen při klidném pastvení tlupy občas odběhne mezi vrstevníky. Při úprku se drží po boku matky nebo v těsném závěsu. Během říje se kolouši zdržují většinou v tlupě, i když celkovým ruchem bývají trochu poplašeni. První paroží vyrůstá jelenům během léta druhého kalendářního roku. Vytloukají probíhá v září nebo v říjnu. Paroží shazují v květnu a červnu, kdy dosáhli právě dvou let. Vývoj může být však u těchto jelenů časově dosti neustálený. Jejich paroží má v převážné většině tvar špicí, ale při velmi dobrém založení a mimořádných podmínkách může být i členitější ("korunový špičák"). Naproti tomu může u kusů zdravotně postižených zůstat dlouho do podzimu ve formě nevytlučených paliček. Roční jeleni mají štíhlou postavu s tenkým, vysoko neseným krkem. Náznak slabé hřívy se jim začíná objevovat až v zimní srsti druhého kalendářního roku. Hlavu mají proti starším jelenům výrazně kratší. Obvykle se stále drží poblíž své matky, jen v době říje se potulují s jedním nebo více vrstevníky ve skupinkách. Jen někdy mohou být trpěni i mezi jeleny o rok staršími. Nejčastěji jde o silné špičáky, kteří se již k matce po říji nevrátili a snaží se zařadit do některé tlupy. Právě tady je nutné je odlišit od tzv. "druhošpičáků", kteří jsou o rok starší a ve společnosti mladých jelenů se pohybují již pravidelně. Protože jde o kusy ve vývoji opožděné, není vždy snadné je rychle posoudit. Již v době říje mívají náznak hřívy, hlava je protáhlejší a paroží se od osy pučnice odklání směrem nazad, zpravidla v místě očníku, nebo zvlněným obloučkem od místa opěráku. Mají vždy růži a často vybílené ostré hroty. (Dříve se uváděli jako vzácní, ale za současné situace v chovu jelení zvěře můžeme jejich výskyt předpokládat častěji.) Druhé paroží, ve třetím roce života jelenů, může být již v dosti široké vzhledové škále. V tlupě se dají rozeznat podle drobnější postavy, krk je stále tenký, vysoko nesený a pohyblivý, se slabou, ale obvykle přece jen zřetelnou hřívou (u tohoto znaku je nutné znát místní kmen zvěře). V říji se zdržují poblíž říjiště, často ve skupinkách, ale chovají se tiše a vyplašeně. V normální věkové skladbě stavu se k lani nedostanou nebo výjimečně až ke konci říje.

5 Třetí paroží, ve čtvrtém roce života, nosí jeleni stále štíhlí s rovným hřbetem, bez břišního provisu. Hlava dostává protáhlejší vzhled, ale bez náznaku laloku pod bradou. Očník bývá u těchto jelenů (uzavírajících I. věkovou třídu) nasazen výše a stejně jako opěrák svírá s lodyhou ostřejší úhel než u jelenů starších. Na říjišti se začínají prosazovat jako pobočníci a zejména na sklonku říje se ozývají vyšším, přeskakujícím hlasem ("mutující jeleni"). Bližšímu kontaktu se silnějším jelenem se vyhýbají, ale mezi vrstevníky se často pošťuchují. Jsou v neustálém pohybu a pohotově odskakují. Paroží shazují obvykle v dubnu a vytloukají počátkem srpna. Do II. věkové třídy (dospívajících jelenů) řadíme jedince se čtvrtým až sedmým parožím, v pátém až osmém roce života. Tělo postupně mohutní, nad lopatkami začíná vystupovat kohoutek a pod bradou se objevuje náznak laloku. Krk mohutní a má již zřetelnou hřívu, ale je stále nesen vzpřímeně nad linií hřbetu. V říji jsou starší ročníky jelenů této třídy nejhlasitější, nejčastěji se pouštějí do soubojů a jsou-li odraženi, střídají jiná říjiště, takže se objevují na místech, kde je nikdo neznal. Hlas těchto jelenů přestává být pro posouzení věku směrodatný, protože zejména na sklonku říje bývají "vytroubeni" do hlubších, chraplavých tónů. Při dostatku dospělých jelenů, kteří opouštějí dříve říjiště, obsazují je převážně až po vyvrcholení říje. Je třeba zdůraznit, že právě tito jeleni obohacují genofond jelení zvěře, protože právě oni nejčastěji migrují již před říjí a hledají nová stávaniště. Čtvrté paroží shazují koncem března, páté a šesté kolem poloviny března, sedmé počátkem března. Vytloukání je postupné od nejstarších od počátku do konce července. Od osmého paroží řadíme již jeleny do III. věkové třídy. V postupné řadě let tyto jeleni celkově mohutní, hrud' je hluboká, mimo říji je zřetelný břišní provis a linie hřbetu se k zádi jakoby snižuje. Také linie pánve je spádnější a zád' má tupější úhel. Těžiště těla se posouvá dopředu, jako zavěšené do předních běhů, takže výrazně vystupující předhrudí. Krk je silný, krytý hřívou a nesený rovně s linií hřbetu. Zřetelný podbradek zkracuje těžkou hlavu se spánkovou prohlubní a celkový výraz bývá přiléhavě nazýván mrzoutský. Při určité znalosti místní zvěře se profil bradové krajiny často používá k odhadu věku. Vzhled těchto jelenů (ale i II. věkové třídy) se pronikavě mění během říje, kdy silně vyhubnou, ztrácejí i provis břicha a často dostávají předčasné "stařecké rysy". Stav se vyrovná podle potravy a klidu asi až za měsíc. Očník bývá nasazen nízko nad růží, jeho průběh se blíží linii hlavy a také opěrák svírá s osou lodyhy tupý úhel. Na říjišti jsou většinou hlavními jeleny, ale po desátém roce se projevují stále nenápadněji. Ozývají se málo, často před rozedněním tlupu opouštějí a vracejí se k ní až po setmění. První také mizí z říjišť. Jejich letní a zimní stávaniště, případně říjiště, mohou být od sebe značně vzdálena, ale na daleké migrační cesty se zpravidla nevydávají. Paroží shazují postupně od nejstarších od konce února do začátku března a vytloukají od počátku července. Vzhled a chování laní Za normálních okolností, zejména za přiměřeného klidu, má tlupa jelení zvěře poměrně stálou organizaci, která nám pomáhá v odhadu věku jednak porovnáním jednotlivých kusů, jednak jejich zařazením. Základ tvoří rodinná skupina, ve které je dospělá vodící laň, loňská laňka nebo i loňský špičák. Několik rodinných skupin se

6 volně sdružuje v tlupu, věkově dosti různorodou. Laně do pěti let zpravidla tlupy nezakládají a pokud dojde k násilnému roztržení tlupy pronikavou redukcí, rozptylují se po okolí. Samotné laně s kolouchem bývají zpravidla laně mladé. Vedoucím kusem je vodící laň (když o koloucha přijde, ztrácí většinou i své postavení), zpravidla mezi rokem, ale i starší, na níž jsou v určité vazbě i její dcery se svými potomky. Ve druhé polovině tlupy bývají jedinci s nižším postavením, slabší, přestárlí nebo nemocní. V létě bývá větší rozptyl, v zimě se tlupy více sdružují a přidávají se k nim často i 2-3letí jeleni. Laňka, přechází do této kategorie 1. dubna, tedy ve věku asi 10 měsíců a do první říje jde asi v 16 měsících. Vzhledem je celkem snadno rozeznatelná drobnějším válcovitým tělem bez břišního provisu, štíhlým, vysoko neseným krkem a kratší hlavou s poněkud vyklenutějším čelem, výraznými světly a kratšími slechy. Záď je méně spádná. Mimo dobu těsně kolem kladení se obvykle zdržuje poblíž své matky, stále se řídí jejím chováním a pomáhá i hlídat koloucha, což by matka od jiných kusů příliš nestrpěla. Jako zajímavost bylo několikrát pozorováno i krátké sání, které laň trpí. Můžeme to považovat za projev blízkého vztahu. Letní přebarvování, které je rychlé a probíhá podle počasí a kraje během května, nemusí být u laněk nejčasnější. Naopak se zdá, že na mnoha místech přebarvují o něco dříve nevodící a mladší dospělé kusy. Po přebarvení mívají laňky o poznání výraznější červený tón. Občas bývá jako zvláštnost pozorováno, že se u nich v letním šatě vrací náznak "dětské" skvrnitosti, zejména v bederní krajině a na kýtách. Pro celkové posouzení nemá tato jednotlivost velký význam. Laň mladá, nazývaná dvouletá, ovšem ve třetím roce života, bývá obvykle laní vodící svého prvního koloucha. Prodělala výrazný posun ve vývoji a základním vzhledem se začíná blížit dospělé lani. Hlava se prodloužila, stejně jako slecha, dostala "pestřejší" vzhled, ale krk je stále štíhlý a linie hřbetu je rovná bez výraznějšího kohoutku. Občas se stává, že některá z těchto laní nevodí. Laně ve roce jsou vyspělými, ale stále mladými matkami. Krk zesílil, hlava se prodloužila a zvýraznily se očnicové oblouky. V létě se zřetelněji rýsují svalové partie. Zád' dostává větší spád, ale hřbet je stále pevný, bez výraznějšího kohoutku. Také břišní provis (mimo plné laně) je nezřetelný. Ve větší tlupě bývají zařazeny spíše za polovinou, pokud je ovšem nerozvrácená věková skladba stavu. Laně v roce jsou nejzkušenějšími a nejhodnotnějšími matkami a nejčastěji je tlupa respektuje jako vedoucí kus. Hlava dostala suchý, dlouhý vzhled s výrazně narýsovanými tvářovými svaly, očnicovými oblouky a dlouhými slechy. Krk bývá pevný a silný. Na hřbetě postupně začíná vynikat kohoutek a zřetelný je i břišní provis s propadlejší hladovou jamkou pod bedry. Jejich přesnější věkový odhad již není podstatný a hodnotíme je hlavně podle kvality koloucha. Laně po roce vykazují již zřetelné znaky stárnutí. Tento proces je zpravidla u laní rychlejší než u jelenů. Hřbet je ostrý a rýsuje se na něm nejen kohoutek, ale i prohlubně za ním a v bedrech. Hlava je suchá až vyhublá, s výraznými spánkovými jámami a dlouhými rozkleslými slechy. Na tvářích vystupují podélné rýhy tvářových a žvýkacích svalů a světla se zdají menší a méně výrazná. Krk se ztenčil a jakoby "zešlachovatěl", vystoupilo předhrudí a uvolněním břišních svalů se prohloubilo břicho a hladová jamka. Zád' je dlouhá a spádná se zřetelnými svaly na kýtách. I chůze bývá při volném pohybu jakoby toporná. Jejich postavení v tlupě je méně stabilní a přestárlé laně se ocitají až na konci tlupy.

7 Daňčí zvěř Vzhled a chování daňků Daňče je normálně kladeno koncem května, v červnu i počátkem července. Proto se v tabulkách považuje za první měsíc života červenec. Brzy v létě začínají vodící daněly, při přiměřeném zazvěření, tvořit rodinné tlupy, ke kterým se připojují mladší a nevodící kusy, nepravidelně i špičáci. Daňčata se dají od starších kusů snadno rozlišit podle podstatně menší postavy, krátké hlavy s vyklenutým čelem. Obě pohlaví mají v zimní srsti zvláštní dlouhé a řídké osinaté chlupy. Zhruba od listopadu je u daněčků viditelný střapec a hlava se v čelní partii začíná rozšiřovat. Od ledna, někdy i od listopadu a prosince je viditelné zkadeření v místě rostoucích pučnic. Daněk, v závislosti na poměrně dlouhém intervalu kladení, začíná ronit první paroží (zpravidla špičáka) na konci února, až počátkem dubna, tedy ve věku 8-10 měsíců. Vydatný žír na podzim, např. úroda žaludů, a mírná zima může proces o něco urychlit. Špičák - 1,5 roku, vařečkář - 2,5 roku, lopatáč - přes 7 let a zpátečník - přes 11 let věku daňka V souvislosti s prvním parožím je nutno upozornit na ojedinělý jev, v této podobě známý jen u daňků. Jde o předčasný vývin paliček nebo krátkých kuželíků, které za příznivých podmínek (potrava i založení) začínají růst již v prosinci nebo začátkem ledna a vytloukány jsou v únoru až květnu. Část "paličkáčů" toto své první paroží shazuje již v květnu až v červnu téhož roku a nasazuje druhé paroží, které vytlouká v září. Toto druhé paroží formou špičáka "přeskočí" a roste hned tvar vidláka (vzácně), šesteráka i osmeráka, ale bez lopatkovitého rozšíření. Další část paličkáčů si své první paroží ponechává až do příštího roku. Někdy se může stát, že prvotní paroží není shozeno a dojde k tzv. "dvojparožení". Růže tohoto druhého paroží obrůstá neshozenou špici a mohou se tvořit nízké útvary různých forem. K negativnímu hodnocení obou těchto skupin není nejmenší důvod, naopak jsou hmotnostně i lebečními znaky výrazně nadprůměrní. Druhé paroží - vařečkáč - nasazuje daněk ve 3. roce života od konce května a začátkem června. Vytlouká je koncem srpna až počátkem září, shazuje je v první polovině května následujícího roku. Paroží má růže, očník i opěrák a konec se obvykle vařečkovitě rozšiřuje. Třetí paroží - lopatkáč - nasazuje v 4. roce života v první polovině května, vytlouká koncem srpna a shazuje koncem dubna, nejpozději začátkem května. Paroží má krátkou lopatku s krajkováním. Další paroží lopatáč od 5. roku života - začíná daněk nasazovat kolem poloviny dubna, vytloukat v první polovině srpna a shazovat začátkem dubna. Obecně tedy platí pravidlo, že mladší daňci vytloukají i shazují později než staří. Parožní cyklus však právě u daňků podléhá do značné míry místním i individuálním vlivům a z toho důvodu je, zejména vytloukání, pro odhad věku nepřesné. U

8 nadějných vařečkáčů, kterým paroží stále roste, se musí počítat s tím, že budou mít vytloukání proti průměrným vrstevníkům posunuto. Přebarvování začíná u mladé zvěře již začátkem května, u starších od poloviny května. Probíhá poměrně pozvolna (kolem 40 dnů) a ukončeno bývá až v druhé polovině června. Plné daněly (a to i mladé se svým prvním plodem) přebarvují o něco později, než dospělí daňci. Podzimní přebarvování začíná v první polovině září, ukončeno je u daněl ve druhé polovině října, u dospělých daňků trvá asi 50 dnů a zcela přebarveni bývají koncem října a počátkem listopadu. Vývin těla, zejména délka těla, se u daňků rozvíjí rychle do věku 3,5 roku, stoupá i hmotnost. Největší hmotnosti dosahují daňci mezi rokem, potom se hmotnost pozvolna snižuje. Mladý daněk (obvykle špičák) ve věku 1,5 roku má typické štíhlé a proti o rok starším kusům zřetelně drobnější tělo, tenký dlouhý a vysoko nesený krk. Dosud nevyrovnané růstové fáze působí "přestavěnost těla" a záď je proti kohoutku znatelně vyšší. Drží se sice převážně u tlup holé zvěře, ale často bývá těkavý a tlupy nepravidelně střídá. Ve věku 2,5 roku, obvykle vařečkáč, si zachovává stále štíhlý, mladistvý vzhled s dlouhým krkem, na kterém začíná být znatelný ohryzek. Ve věku 3,5 roku, obvykle lopatkáč, se od starších daňků liší hlavně menším tělesným formátem. I když se tělo prodloužilo a začíná dostávat válcovitý tvar, linie břicha je stále vykasaná a záď je stále vyšší. Od 5. kalendářního roku, tedy 4,5letý lopatáč, rychle vyspěl a rozlišení podle jednotlivých let je nesnadné a vyžaduje nejen zhodnocení celého komplexu znaků, ale zejména znalost místní zvěře. Odlišení silnějších daňků II. věkové třídy od slabších III. věkové třídy není vždy jednoduché. Tělo dostává postupně válcovitý tvar s hlubokým hrudníkem a v dobré době i proneseným břichem. Krk výrazně zesílil a zejména v době říje mimořádně mohutní. Krátká, robustní hlava je v té době nápadně ztmavena častým roztíráním výměšku pachové slzné žlázy a slabiny i zadní běhy jsou potřísněny opakovaným pohybem dlouhého střapce. Během říje se celková postava daňka značně změní. Podle údajů z různých krajů ztrácí na hmotnosti asi kolem 13kg, ale i 20kg. Krk a těžká hlava tím ještě vynikne, těžiště se posunuje do předních partií těla. Asi od 11. roku, kdy dochází ke značnému opotřebení a funkčnímu deficitu chrupu, nastupují rychle znaky stáří. Hlava je nízko nesena, hřbet se pronáší, kohoutek je výrazně vystouplý, pohyb je toporný a při odskoku je vyhrbený hřbet. Zřetelný je i zhoršený výživný stav a kvalita paroží. Vzhled a chování daněl U danělek stoupá tělesný vývin nejrychleji do věku 1,5 roku, potom se zpomalí vlivem březosti. Po daňčeti se hmotnost ustaluje na určitém individuálním

9 standardu, který se snižuje stařeckým hubnutím až po roce. Obecně lze říci, že hmotnost daněl je přibližně 50 % hmotnosti daňků, ale místní kmenové rozdíly mohou být dosti velké. Danělka se dá od dospělé daněly rozeznat obecně podle velikosti (proti daňčeti má asi o 50 % vyšší hmotnost, oproti daněle méně asi o 20 %), má štíhlé tělo bez břišního provisu a bez zřetelného předhrudí, které vyniká až u starších daněl zavěšením trupu do pletence hrudní končetiny. Běhy se zdají vyšší a hlava zřetelně kratší. Záď je vyšší než kohoutek. Mimo dobu kladení (červen, červenec) je danělka stále vázána na svoji matku a drží se poblíž ní a jejího daňčete. Pohlavně dospívá ve věku měsíců (říjen, listopad). Daněly dospělé můžeme jen zhruba odhadnout podle let. Někteří praktici posuzují hlavu, které je u mladších kategorií jemně modelovaná, u starších "šlachovitá" s výrazným narýsováním tvářových svalů. Také krční svaly se zvýrazňují a břicho se prověšuje. Posuzování podle zbarvení je velmi nejisté. U daněly neoplodněné v normální říji se říje opakuje asi po třech týdnech i několikrát po sobě. Říje tak bývá pozorována koncem listopadu, v prosinci i v lednu a dokonce i v únoru. Daňče se rodí opožděně koncem července, v srpnu, ale i v září a říjnu Srnčí zvěř Vzhled a chování srnců Při odhadu věku podle celkového vzhledu se musí brát u srnčí zvěře vždy v úvahu základní konstituce a kondice. Ročního srnce, tedy srnce ve druhém roce života, charakterizuje mladistvá, štíhlá postava s výrazně tenkým krkem. Hlava je přiléhavě nazývána "dětská" s výrazněji vyklenutým čelem a celkově s jednotvárným vybarvením. Chování je čilé, důvěřivé a zvědavé. Při vyrušení odskakuje váhavě a často se po chvilce zastavuje. Rád se zdržuje v blízkosti ostatní zvěře, zejména srn. Dvouletý srnec je pro odhad obtížnější. Postava bývá již vyspělejší, ale stále si zachovává mladistvé rysy s dosud tenkým krkem. Zde se začíná uplatňovat obličejová kresba, která se stává pestřejší a těsně nad větrníkem se objevuje bílá skvrna, která je ostře ohraničená od tmavšího nosu. Čelo je tmavé a někdy již dosti kadeřavé. V chování je dosud pohyblivý, nepokojný a rád se pouští do hravých soubojů se svými vrstevníky. Starším srncům s respektem uhýbá, ale společnost holé zvěře stále vyhledává. Přebarvování je sice o něco pozdější než u ročků, ale jde o dny, takže praktické využití je nespolehlivé. Tříletý srnec, tedy ve čtvrtém roce života (první rok se stále započítává do věku srnčete), prodělává za příznivých okolností největší skok ve vývoji. Dobrý srnec mívá již dosti silnou postavu, která se zdá na zádi vyšší, protože předek není ještě plně vyvinutý, a tak se nám i plece jeví proti kýtám slabší. Krk výrazně zesílil, také hlava ztratila svoji štíhlost, ale je stále vysoko nesena a má nápadnou pestrost. Větrníková skvrna se sice začíná mírně rozptylovat po nosním hřbetu, ale je stále

10 výrazně bílá. Čelo je tmavé, kadeřavé a celkovou barevnost často doplňují světle rezavé "brýle" kolem světel. U celkově světlejších až "žemlových" kusů je pestrost hlavy pochopitelně nevýrazná. Mívá již svůj vyhraněný okrsek, který zřetelně označuje hrabánkováním a strouháním a společnost ostatních kusů již nevyhledává. Je již značně opatrný, nedůvěřivý, ale při vyrušení rád opakovaně beká, dosud méně hlubokým hlasem. Čtyřletý srnec začíná dosahovat plné vyspělosti a měl by nasadit první silnější paroží. Obecně se uznává, že nejsilnější parůžky dosahují srnci mezi rokem, ovšem daleko individuálněji než u jelenů. Na kýtách a plecích se začíná rýsovat osvalení, ale linie hřbetu je stále od kohoutku k zádi vyvýšená. Hlava je také stále nesena poměrně vysoko, je pořád pestrá s výrazně tmavým čelem, jen hřbet nosu prošedává. Jistým vodítkem, které usnadňuje odlišení od srnců starších "zralých", jsou výrazná světla, která se jeví na hlavě větší a živější. Srnec od pěti let má již obvykle mohutnou postavu, ostře se rýsující svalové partie kýt a plecí, ve hřbetě bývá rovný, v pozdějších ročnících dokonce v zádi jakoby sražený, břicho poněkud spuštěné, hladová jamka zřetelná. Krk je silný, svalnatý, zdánlivě krátký, stejně jako hlava, kde se šedina na hřbetě nosu posunula až na spojnici světel a splynula s brýlemi. U mladších ročníků však často zůstává tmavší čelo, ačkoliv hlava celkově ztrácí dřívější barevnost. Krk a hlava jsou neseny níže, při chůzi v prodloužené linii hřbetu a srnec při klidném kroku hlavou pokyvuje. Čím je srnec starší, tím více dostává výraz označovaný jako "zachmuřený". Světla jsou méně výrazná a proti hlavě jakoby menší. Předek se zdá "zavěšen" do plecí, čímž vyniká kohoutek a při určitém postoji je zvýrazněno předhrudí, místy označované jako "kobylka". V chování je velmi opatrný, vychází až za soumraku a také tak ráno zatahuje. Často se však i po východu slunce dopásá v podrostu nebo na okrajích pasek. Také se rád na krátké časové úseky objeví i mezi dnem (nejčastěji za poledne) nedaleko svého zálehu, třeba i na mezích v sousedství obilních lánů. Svůj okrsek obhajuje již od jara velmi tvrdě. V září, kdy zvěř často mění svá stávaniště a více se koncentruje poblíž vhodné pastvy, se zdržuje stranou ostatních skupinek. Celkově bývá starý srnec i ve svém okrsku velmi nenápadný, tajemný, dovede neuvěřitelně zmizet a často uniká pozornosti, i když po jaru jako první obsadí nejlepší místo v honitbě. Velmi staří srnci, přes 10 let, dostávají rychle "stařecké" rysy, jakousi šlachovitost a celkově "tvrdý" habitus. Hlava je jednotvárně prošedlá, krátká s výrazným podbradkem i když krk a tělo mohou celkově hubnout. Snížené korunky zubů tvoří na líci znatelné rýhy lícních svalů. V chování se projevuje jakýsi klid. Okrsky mívají tito srnci relativně malé v klidných partiích honitby a dovedou často dlouhou dobu pastvit na několika čtverečních metrech. Jejich pastevní cykly jsou značně nepravidelné, zato se mnohdy posunují i do denních hodin, pravděpodobně vlivem zubního deficitu, který je nutí k častějšímu příjmu potravy. Zbarvení obličejové masky může sloužit jako pomocný znak, i když mívá hodně individuálních výjimek. Tmavé čelo a výrazná bílá hvězdička nad větrníkem jako znak mládí selhávají nejméně. Je samozřejmé, že všechny tyto údaje mají jen hodnotu pravidla, které může mít řadu výjimek. Zejména při posuzování obličejové kresby se musí znát místní

11 kmen zvěře a brát v úvahu i individuální odchylky v základním zabarvení. Právě celkově světlejší hlava i mladších kusů bývá nejčastěji příčinou omylů. Paroží, jako kritérium pro odhad věku, se může u srnců docela vynechat. Je známo, že u žádné jiné zvěře nemá tak široké variační rozpětí. Roček může mít zakrslé paličky, stejně jako parůžky slušného šesteráka. Žádná jiná zvěř také nemá tolik nepravidelností během svého života. Snad proto, že roní parůžky v nepříznivé roční době a citlivě reaguje na všechny poruchy zdravotního stavu, zakolísá některý rok i dobrý srnec v hodnotě paroží. Naproti tomu nasadí někdy i dospívající srnec překvapivě silné paroží. Rozhodně nelze ani jako pravidlo použít některé dříve tradované prvky, jako střechovité růže, perlení, dlouhé přední výsady aj. Snad jen ty poslední by se daly přijmout jako znak určité progrese, slibující příznivý vývoj, ale málo vypovídající o věku. Využít lze, i přes jednotlivé výjimky, obecně platné pravidlo, že starší srnci vytloukají i shazují parůžky dříve než mladší. Staří srnci vytloukají začátkem dubna, někteří už i koncem března. Středně staří v druhé polovině dubna. Dvouletí většinou v první polovině května. Ročci v druhé polovině května, ale i v červnu a dokonce i počátkem července. Vytloukání je samozřejmě závislé na dokončení růstu paroží. Pokud nadějnému srnci stále paroží roste, vytlouká ho později než průměrný. Stejně tak ovšem opožděný paličkáč nebo "churavec". Posoudit se tedy musí celý komplex faktorů, které charakterizují určitý kus, podobně jako vlivy klimatické, průběh zimy a předjaří. Ve stejném postupu srnci shazují. Staří během října, mladší v listopadu, ročci někdy i počátkem prosince. Vzhled a chování srn a srnčat Asi po 1-2 měsících života začíná srnčatům pozvolna vyrůstat normální srst, takže zhruba v době říje zůstávají po původním strakatém kabátku batolete sotva znatelné stopy. Potom má jejich srst zpravidla tmavší, hnědavou barvu, takže se dají dobře odlišit od dospělých kusů s červenou nebo sluncem vybledlou srstí. Přebarvení do zimního šatu probíhá velmi rychle, takže koncem září a počátkem října jsou od starších kusů snadno k rozeznání. Dobrým srnečkům již v září začínají růst pučnice (slabým až v listopadu nebo v prosinci), které jsou zatím nezřetelně viditelné jen jako slabé zježení srsti mezi slechy, ale již v listopadu a prosinci se zřetelně rýsují prvotní paličky i z bočního pohledu. Srneček je shazuje zhruba ve věku 9 měsíců a hned mu začnou růst parůžky druhé, které mají již vyvinutou růži. Opožděným srncům dorůstá zvolna prvotní paroží až do května i června a jsou tak ve druhém roce svého života o paroží zpět. Pohlaví srnčat v letní srsti můžeme odlišit jen pozorným sledováním příčně oválného zrcadla u srnečků a srdčitého u srneček. V zimní srsti začíná být zřetelnější střapec a zástěrka. Koncem doby odstřelu je třeba pamatovat na to, že mimořádně dobře založené srnče může být větší než slabá srnka - čiplenka. Stále se dá odlišit podle vyklenutějšího "dětského" čela, kratší hlavy a tenkého krku. Pro zajímavost uveďme i vzácný jev, kdy došlo k oplodnění srnečky (patrně při podzimní říji) již v prvním roce života, takže vrhala ve věku kolem 12 měsíců. U kusů chovaných v zajetí prý nedošlo k výraznějšímu narušení vývoje matky, ani přírůstku. Ojedinělé případy byly popsány již dávno i ve volnosti, takže nejde o žádný vliv civilizačních faktorů. Z hlediska chovatelského ovšem není o co stát. I když srnčata jsou chováním vázána na matku, řídí se její ostražitostí a sledují ji na útěku, nemusí být na podzim vždy v bezprostředním kontaktu. Často se zdrží v krytině, zatímco matka se již delší dobu paství na okraji. Je také známo, že srnčata "zařazená" v tlupě, se připojují při

12 klidné pastvě běžně ke svým vrstevníkům nebo k jiným kusům, takže je mnohdy těžké určit, ke komu patří. Při klidném zatahování však těsně sledují matku. Čiplenka má štíhlý, proti tělu delší krk, válcovitý trup bez břišního provisu, s nezřetelnou hladovou jamkou na bocích. Hlava je štíhlá, kratší s klenutějším čelem, než mají dospělé kusy, je nevýrazně zbarvená, ale s výraznými, velkými světly a kratšími slechy. Na srdčitém zrcadle je menší, ale zřetelná zástěrka. Přebarvuje jako první (mimo srnčat) již zhruba v polovině září. Chováním je srnka živá, pohyblivá a ráda se zdržuje poblíž své matky, která ji obvykle snáší lépe, než stejně starého syna. Na počátku odstřelu má již své zkušenosti z říje (do které přicházejí srnky nejdříve) a někdy sdílí společnost s dospělým srncem i počátkem podzimu. Je-li možnost porovnání s jinými kusy, nemělo by rozeznání čiplenky dělat větší potíže. Srna ve roce nabývá rychle základní postavu matky. Hlava je hranatější, delší a širší, krk zesílil. Postava se k zádi rozšiřuje, partie kýt jsou mohutnější než hrudní pletence. Až asi do roku nemáme téměř žádné možnosti rozlišit jednotlivé srny podle roků a také to není pro praxi tak důležité. Usuzovat můžeme podle zřetelnosti břišního provisu, zvýraznění hladové jamky na bocích, postupně se rýsujícího kohoutku a předhrudí, prohlubujícího se spánkového důlku. Světla mají klidný výraz a proporčně se zdají menší. Teprve kolem deseti let se objevují znaky stáří. Hlava se stává sušší a zdá se delší, na tvářích se rýsují svalové rýhy, spánková jamka je zřetelná, slecha rozkleslá. Také světla ztrácejí výraznost a živost. Krk se ztenčuje, jeví se "šlachovitým", ale na rozdíl od srnců je stále nesena vzhůru, jen před výrazným kohoutkem se objeví "prosedlání". U vyhublých kusů vystupují hrboly kostí pánevních, někdy i celá páteř. Celková postava je někdy přihrblá (zvláště u nemocných kusů) a pohyb je toporný. V chování jsou tyto srny velmi opatrné. V tlupě nebývají vedoucími kusy a spíše se i se svým potomstvem zdržují na okraji tlup. Pastevní cykly starých srn jsou krátké, prokládané častým jistěním, rády z pastevní plochy náhle mizí, ale po chvíli se znovu objeví. Zato častěji zaléhávají i během pastvy na přehledných místech. Mufloní zvěř Vzhled a chování muflonů Mufloni jsou tradičně nejdříve posuzováni podle vzrůstu toulců. Přihlédne-li se k individuální rozdílnosti v růstové kvalitě, může se dobře uplatnit přibližné promítnutí délky toulců do pomyslného hodinového ciferníku. Přírůst 1. roku (ve věku asi 9 měsíců) ukazuje přibližně na jednu hodinu, přírůst 2. roku na tři hodiny, 4. roku na šest hodin, roku na sedm hodin, od 7. roku a výše se hrot toulce pohybuje kolem devíti hodin. Ideální "hodiny" jsou samozřejmě závislé nejen na délce přírůstů, ale i na tvaru a hloubce vinutí, a je proto nezbytné posoudit vždy celou postavu. Beránek ve 2. roce života (tedy asi 1,5 roce fyzického věku) má stále velmi mladistvý vzhled, štíhlý krk a podle typického tvaru toulců bývá místy nazýván "srpkař". Hlava je nesena vysoko, sedlo bývá i v zimní srsti nevýrazné, prokvetlé a hříva je nanejvýš naznačena ztmavením při kořeni krku. Většinou se stále drží při tlupě holé zvěře a při dostatku dospělých beranů se říje aktivně nezúčastní, protože ho starší berani k říjné muflonce nepustí, ačkoliv takto mladé beránky často od tlupy

13 přímo neodhánějí. Koncem 2. kalendářního roku jsou ovšem schopni muflonku oplodnit, protože spermatogeneze (do té doby nedokonalá) začíná probíhat normálně. Od 3. roku začíná muflonům postupně narůstat hříva, v zimní srsti dostávají tmavší odstín, zvýrazňuje se sedlo. Hlava je nesena stále vysoko. V přiměřeně zazvěřených revírech tvoří často menší skupinky vrstevníků, nebo se přidružují k beranům o něco starším. Mufloni 4-5letí jsou stále jen dospívající, i když celkově mohutní, hříva se prodlužuje a toulce začínají při normálním vinutí dosahovat půlkruh. Tělo je válcovité s vykasaným břichem a pohyb je stále lehký a pružný. Bývají již stálými partnery v tlupách starých beranů, pokud tito nejsou úplnými samotáři. V 7. roce je teprve beran vyspělý. Tělo je hranaté, krátce vázané, silný krk je nízko nesený a hříva v zimní srsti dosahuje často až ke "kolenům". Těžiště těla je zřetelně posunuto k předním běhům, které bývají jakoby přikleklé. Břicho jeví znatelný provis. Při každém posuzování celkové postavy je nutné vzít v úvahu, že hmotnost mufloní zvěře kolísá podle místních podmínek v dosti širokém rozmezí. Živá hmotnost dospělého muflona se pohybuje mezi kg, muflonky mezi kg. Tato diference může náš úsudek dosti ovlivnit. Po 10. roce se považuje muflon za starého, i když jeho plodnost je stále zachována. Je také známo, že takto přestárlí mufloni se přestávají prosazovat v říji a často ustupují do pozadí. Postupně ztrácejí i hmotnost (na rozdíl od domácích beranů, kteří přibývají ztučněním). Bílá skvrna a zbarvení hlavy je u muflonů mnoha odborníky považováno za spolehlivější než u muflonek. Ani tady ji však nelze přeceňovat, protože jsou populace světlejšího nebo tmavšího zbarvení (a nemusí se vždy jednat o bezsedlové muflony), i jedince velmi pestře vybarvené s několika odstíny hnědé barvy po těle i na hlavě. Do komplexu znaků, které při vzájemné kombinaci může využít, však rozhodně zbarvení hlavy patří. Tříletý muflon horní okraj nosní skvrny rovný, bez prošedivělého přechodu. Čtyřletý má přechod na nosní partii prošedivělý, pětiletému prokvétá již horní část nosu, u šestiletého je prošedivění v horní části nosu pod čelem s přerušením kolem světel, sedmiletý má prošedivělý přechod až na čelo, nosní klenba je bělavě šedivá a kolem světel jsou bělavé brýle. U osmiletého a staršího je nosní skvrna rozšířena vysoko na čelo a splývá s brýlemi. Vzhled a chování muflonek a muflončat U muflončat se jako první měsíc života počítá duben, ale za normální musíme považovat i květen a dokonce někdy i únor. Přírůstek muflončat je velmi rychlý, po 2-3 týdnech začíná brát zelenou potravu a již za měsíc svoji hmotnost zdvojnásobí. Až do první zimy nedělá větší potíže odlišit muflonče, i když se někdy velikostí může rovnat slabé muflonce. Hlava je však typicky "dětská" s vyklenutým čelem a kratší obličejovou částí. Muflonečci mají již v jednom měsíci naznačené čelní hrbolky, ve třech měsících rohový základ toulečků a do konce kalendářního roku "rohlíčky" kolem

14 15-20 cm dlouhé (ale podle založení i mnohem víc). Srst muflončat bývá proti starším kusům o poznání světlejší. Již od konce srpna vyrůstá kratší podsada a během září i delší pesíky. Do první zimy muflonečci ztmavnou a u některých výrazněji zbarvených se může objevit i obláčkovitý náznak sedla. Postava se u muflonek během vývoje dosti zřetelně mění, zejména u mladších kategorií. Jednoleté (resp. 1,5leté) muflonky charakterizuje mladistvý vzhled se štíhlým válcovitým tělem, rovným hřbetem a neprovislým břichem. Od 3. roku rychle přibývá znaků plné dospělosti - silné tělo, zvýrazněný provis břicha, prohloubení jamky pod bedry a zejména výrazná hlava s dlouhou tvářovou částí, klenutým čelem a zřetelným přechodem mezi čelem a hřbetem nosu. Dobrou pomůckou je tvar hlavy, který je u mladé muflonky spíše trojúhelníkový, u dospělé oválně vejčitý. Rozlišení věku mezi rokem je spíše úsudkem na základě dlouholeté znalosti místní populace, ale pro účely chovu to v podstatě stačí. Stejně dobrou znalost místní zvěře vyžaduje zhodnocení obličejové skvrny. U mladších muflonek zasahuje světlá skvrna asi do poloviny nosu s poměrně ostrým odlišením od tmavší horní části, u středně starých přesahuje spojnici světel, u starých prokvétá až na čelo a splývá s brýlemi. Teprve po 10. roce se objevují průvodní znaky stáří, vystupují klouby a kostní hrboly, ostře se rýsují svalové skupiny na postupně hrubnoucím těle a i hlavě. Pohyb je topornější, někdy s přikleklým postojem. Podobný vzhled mívají i kusy nemocné, charakteristické často nahrbením. Černá zvěř Vzhled a chování Snad žádná jiná zvěř se neposuzuje tak těžko jako černá. Jednak se s ní dá setkat většinou za velmi špatného světla, a jednak samotná velikost není spolehlivým vodítkem, už pro značné rozmezí možných vrhů - prakticky od ledna až do podzimu. Obecně se považuje za první měsíc života duben, protože kolem této doby dochází k metání nejčastěji. Odpovídá to také nejvýraznější době chrutí v listopadu a prosinci a době březosti dnů. Bachyně může být však oplodněna kdykoliv a u neoplodněné se říje opakuje po třech týdnech. Pruhované zbarvení selat se postupně ztrácí v srpnu a září má být přebarvení ukončeno a sele - markazín se stává podle vžitého názvosloví letošákem. Má zpravidla hnědavější zbarvení, zejména na bocích a kýtách. Nápadná bývají menší slecha a tenké, slabě osrstěné pírko, sahající jen do poloviny kýt. V září dosahují selata většinou hmotnosti kg, ale silná selata od dospělých bachyní i 20 kg. Koncem roku mívají kolem 40 kg, ale i 50 kg. Nejrychleji rostou ve věku 6-9 měsíců a v březnu mohou již dosáhnout i 70 cm kohoutkové výšky. Hlava však zůstává štíhlá a neúměrně dlouhá. Lončáci přecházejí do této kategorie datem 1. dubna. Znamená to, že lončák může být v této době starý 14 měsíců (od února) nebo jen 6 (od září). Na tom samozřejmě závisí i jeho vzhled: může vážit méně než 20 kg (častá zakrslost v zimě), nebo i 80 kg. Situaci komplikuje i to, že v našich poměrech dochází k oplodnění % letošáků ve věku 7-11 měsíců, při úrodě žaludů dokonce 80 %

15 , takže bachyňka - lončák může být nejen plná, ale i vodící. Výměna srsti začíná, podle kraje, kolem poloviny května, nejdříve na hlavě a lopatkách. Pírko dosahuje až k patní kosti a objevuje se na něm náznak štětky. Po celé léto jsou lončáci štíhlí, dlouzí, hřbet mají rovný, ale se zřetelným pronesením v zátylí. Hlava je živá, pohyblivá, dlouze protažená s kratšími slechy. Na světlém pozadí můžeme u kňourků již vidět střapec. V zimní srsti zmohutní, zdánlivě se zkrátí, na hřbetě jim narůstá hřeben dlouhých osin, který často při vzájemných potyčkách zježí a vyklenují tak linii hřbetu. Bachyňky - lončáci, které již vodí (obvykle menší počet selat), mění srst značně opožděně a po celý květen vypadají "rozcuchaně" se zbytky zimní srsti na slechách a na hřbetě. Mladší bachyně jsou v letní srsti dlouhé, s rovným hřbetem, ale znatelnou prohlubní za hlavou, která je typicky dlouze klínovitá s poměrně velkými slechy, s rozježenou dlouhou zimní srstí až dlouho do léta. Pírko je tenké, téměř holé, sahající asi k patní kosti. U vodících bachyní je za příznivého světla vidět olysalé vemínko se struky. V zimní srsti se jejich vzhled výrazně mění celkovým zakulacením, ale stále zůstávají protáhlé s dlouhou hlavou, na které se objevuje srstí vyklenuté čelo. Vyspělé bachyně od 5. roku mohutní v přední části těla, dlouhý hřbet se mírně vyklenuje, v letní srsti je patrná prohlubeň za hlavou a v bedrech, někdy i propadlost boků, stejně jako vemínko u vodících kusů. I dospělé bachyně mění srst postupně během května a vypadají v té době "neučesaně", ale robustně. V zimní srsti dostávají hranatý vzhled se silným předkem, vyklenutým hřbetem a stále více se podobají kňourům, zvláště když delší pruhy osin pod břichem mohou působit dojem střapce. Silná stará bachyně může mít v letní srsti viditelné háky a konturu břicha podobnou kňourovi. Hlava však, zejména v obličejové části, zůstává stále podlouhlejší než u stejně velkých kňourů. Dospívající 3-4letí sekáči dostávají výrazně mohutný předek a přední běhy se tím zdají kratší. I v letní srsti je patrné vyvýšení v kohoutku a spádný průběh hřbetu k zádi. Mizí také mělká prohlubeň v zátylí, která je typická pro bachyně a mladší kusy. Za příznivých podmínek můžeme již pozorovat zvlnění horního pysku, někdy i probleskující zbraně. Pírko je delší a zejména v zimní srsti porostlé štětkou, dosahující až pod patní kloub. Většinou je již viditelný i střapec. Za dospělé bývají kňouři považování od 5. roku. U starých kňourů se zvýrazňují všechny typické samčí znaky. Těžiště těla je posunuto výrazně kupředu do oblasti pletence předního běhu. Od vysokého kohoutku je hřbet k zádi spádný, zmizela proláklina za hlavou a naopak zmohutněl krk, od kterého se táhne silná plotna kyrysu až za lopatkovou krajinu. Hlava je mohutná se zřetelným čelním vyklenutím. Ryj se jakoby zkrátil a zvlnil a většinou jsou viditelné zbraně. Na tlustém pírku je dlouhá štětka, dosahující až hluboko pod patní kloub.

16 Citovaná a doporučená literatura: Hanzal, V., 1993: Myslivost v obrazech zoologie. Českomoravská myslivecká jednota, Praha, 102s. Hanzal, V., 2003: Encyklopedie myslivosti. Grand, České Budějovice Hepeler, B., Krewer, B., 2007: Mladý nebo starý. Grada Publishing, Praha, 132s. Rakušan, C., Wolf, R., Kolář, Z., 1998: Chov a lov zvěře. Myslivost, s.r.o, Praha, 198s. Vach, M., 1999: Myslivost, Silvestris. Uhlířské Janovice,359 s.