ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY JE TADY UŽ DVACET LET

Transkript

1 2/2013 REPORT Stovky zachráněných životů ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY JE TADY UŽ DVACET LET

2 55. mezinárodní vojenská pouť do Lurd května 2013 Duchovní služba AČR ve spolupráci s Vojenskými lázeňskými a rekreačními zařízeními zve vojáky z povolání, občanské zaměstnance MO a ozbrojených sil, případně i s jejich rodinnými příslušníky, k účasti na 55. mezinárodní vojenské pouti do Lurd ve Francii ve dnech 23. až 27. května PROGRAM POUTI dopoledne odjezd autobusů s poutníky z Prahy dopoledne příjezd do Lurd, ubytování v hotelu nebo stanovém táboře, večer oficiální zahájení pouti dopoledne česká bohoslužba, odpoledne křížová cesta, požehnání nemocným, vystoupení vojenských hudeb, večer Průvod světla se svícemi mezinárodní mše svatá, odpoledne odjezd z Lurd odpoledne příjezd do Prahy Žadatelem o účast na vojenské pouti může být pouze voják z povolání, občanský zaměstnanec MO a ozbrojených sil a až dva členové jeho rodiny. Za rodinu vojáka z povolání, občanského zaměstnance MO a ozbrojených sil se považují, mají-li trvalý pobyt na území státu a žijí-li s ním v domácnosti, jeho manželka (manžel) nebo družka (druh) a nezaopatřené děti, a to vlastní, osvojené nebo svěřené do pěstounské péče nebo výchovy. Za nezaopatřené dítě se považuje dítě vymezené v ustanovení 11 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K družce se jako k osobě podle věty druhé přihlíží jen tehdy, žije-li s oprávněnou osobou ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň 3 měsíce a je-li přihlášena na stejné adrese k trvalému pobytu. Ubytování je zajištěno v hotelu kategorie 2* a pro vojáky z povolání (bez rodinných příslušníků) a studenty vojenských škol také ve stanovém táboře francouzské armády. UBYTOVÁNÍ V HOTELU Orientační cena: Kč za osobu Cena zahrnuje: dva noclehy ve dvoulůžkovém nebo třílůžkovém pokoji hotelu Duchesse Anne se snídaní autobusovou dopravu Praha Lurdy Praha účastnický poplatek odznak účastníka 55. mezinárodní vojenské pouti Cena nezahrnuje: obědy, večeře cestovní pojištění UBYTOVÁNÍ VE STANOVÉM TÁBOŘE Orientační cena: 450 Kč za osobu Cena zahrnuje: autobusovou dopravu Praha Lurdy Praha účastnický poplatek odznak účastníka 55. mezinárodní vojenské pouti Cena nezahrnuje: stravování ve výši cca 30 EUR za osobu a pobyt hradí každý ubytovaný na místě (povinný poplatek) cestovní pojištění Upozorňujeme, že všichni účastníci pouti jsou povinni sjednat si cestovní pojištění. V případě zájmu zajistí komplexní cestovní pojištění Vojenská lázeňská a rekreační zařízení. Přihlášku a informace o účasti na 55. mezinárodní vojenské pouti do Lurd naleznete na webu Duchovní služby AČR na adrese nebo si je můžete vyžádat u vojenských kaplanů. Řádně vyplněnou přihlášku odešlete nejpozději do na adresu: Duchovní služba AČR, Vítězné nám. 5, Praha 6. Vybraní účastníci budou vyrozuměni Duchovní službou AČR nejpozději do MISE obsah Provinční rekonstrukční tým Lógar po pěti letech v Afghánistánu končí 2 Dovětek k pobaltské misi 8 Čeští zdravotníci v afghánském Kábulu 30 TÉMA ROKU Stalo se (v armádě) před dvaceti lety 4 Únor 1993 Dvě cesty, ale jedním směrem 6 PAMÁTNÉ DNY RESORTU MINISTERSTVA OBRANY Hrdinství zaplacené krví 10 ZDRAVOTNICTVÍ LOGISTIKA Další, prosím 14 Stovky zachráněných životů 27 Alky v dusíku 16 VĚDA A VÝZKUM Evropské peníze na revitalizaci objektu UO 18 LEGISLATIVA Bránit vlast je úkolem všech 20 Životní pojištění 47 TECHNIKA A VÝZBROJ Kolový obrněný transportér VBCI 1. část 23 Granátomet M W-3 Sokol 43 Pandur II 45 ARMÁDA A VEŘEJNOST Malá bolest, velká úspěšnost 32 VÝCVIK Trénink mající dosah 34 HISTORIE Dělník výsadkového vojska 38 VOLNÝ ČAS Znovuotevření wellness centra 40 Military English 41 Historické čestné názvy 48

3 mise Provinční rekonstrukční tým Lógarpo pěti letech v Afghánistánu končí Před pěti lety zahájil v Lógaru činnost český provinční rekonstrukční tým (PRT). Od té doby zde sloužilo na dva a půl tisíce našich vojáků a třicet devět civilních expertů. Jsem hrdý, že jsme mohli spolu s afghánskými partnery a koaličními silami přispět k rozvoji provincie, řekl velitel 10. jednotky PRT Lógar plukovník gšt. Josef Kopecký. Dočasným domovem se pro ně stala americká základna Shank. Slavnostní ceremoniál ukončení činnosti PRT proběhl ve čtvrtek 31. ledna První část ceremoniálu se uskutečnila dopoledne, kdy se konalo rozloučení s americkými kolegy ze 173. Airbone Brigade Combat Team, který tvoří úkolové uskupení Bayonet. Stejně jako Češi jsou dislokováni na základně Shank. Doufám, plukovníku Rohlingu, že vy i vaši vojáci si nás budete pamatovat jako dobré přátele a spolehlivé spojence, řekl plukovník Kopecký. Hlavní ceremoniál proběhl v odpoledních hodinách za účasti guvernéra provincie Lógar Mohammada Iqbala Aziziho a představitelů afghánských bezpečnostních složek. Jsme velmi šťastni, že Češi, naši partneři a přátelé, se velkoryse podíleli na rekonstrukci a rozvoji provincie. Ode dne, kdy jste přišli do Lógaru, se tato provincie změnila k nepoznání, řekl ve svém projevu guvernér provincie Lógar Mohammad Iqbal Azizi. Češi za sebou v Lógaru nechali kus dobré práce. Pětileté působení českého PRT vysoce ocenil civilní představitel amerického úkolového uskupení Bayonet David Gallalee: Český provinční rekonstrukční tým nastavil standard pro mezinárodní společenství jak projektovat a realizovat rekonstrukční a rozvojové projekty. Civilní část (CIVEX) Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar tvořili odborníci, které vybíralo Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Naší prací bylo projektování a realizace konkrétních rekonstrukčních programů zaměřených zejména na bezpečnost, vodní hospodářství, zemědělství, infrastrukturu, vzdělávání a komunitní projekty. Prioritami civilní části PRT bylo po celou dobu našeho působení v Lógaru podporovat místní vládu, média a ekonomický rozvoj provincie, vysvětluje vedoucí civilní části Magdalena Pokludová. Poslední půlrok jsme se zaměřili na dokončení probíhajících projektů. Jsem ráda, že se nám podařilo všechny projekty dotáhnout do konce a předat je místním, dodává. Jedním z hlavních úkolů PRT byla podpora a zvyšování schopností afghánských bezpečnostních sil. Aktivně jsme se podíleli na mentorování a výcviku policistů Afghánské národní policie a dělostřelců Afghánské národní armády, říká velitel PRT Lógar plukovník gšt. Josef Kopecký. Neodmyslitelnou součástí podpory plnění operačního úkolu byly projekty rychlého dopadu, které realizovala skupina PSYOPS/CIMIC. Tyto tzv. Quick Impact Projecks měly jiný charakter než velké rekonstrukční akce. Vytvářelo se jimi příznivější prostředí pro vnímání našich jednotek mezi místním obyvatelstvem. 10. jednotka PSYOPS/ CIMIC úspěšně realizovala čtyřicet tři úkolů, které měly široký záběr. Jmenujme například matematickou olympiádu, nákup vybavení pro dětské oddělení nemocnice v Pol-e Alam, materiální podporu nezávislých médií, zemědělské kurzy, kurzy čtení, psaní a šití pro místní ženy, zodolňování kontrolních míst afghánských bezpečnostních složek nebo rekonstrukci jídelny pro afghánské vojáky ve Wardaku. Financovány byly z rozpočtu ČR a také z darů nevládních a humanitárních organizací a církevních sbírek. Zatímco civilní část týmu se zaměřovala na rekonstrukční projekty, jedním ze základních úkolů vojenské části bylo zajistit ochranu civilních expertů. Vzhledem k bezpečnostní situaci v provincii bylo nezbytné zajišťovat jim při výjezdech mimo prostor základny ozbrojený doprovod. Dále jsme vyčleňovali odřad rychlého zásahu, který byl neustále ve vysoké bojové pohotovosti připraven zasáhnout v případě potřeby v provincii. V neposlední řadě tým EOD (Explosive Ordnance Disposal) vyhledával a zneškodňoval nevybuchlou munici a nástražná výbušná zařízení. Realizovali jsme také několik zásobovacích konvojů mezi základnou Shank a Kábulem, řekl plukovník Kopecký. Jádro vojenské části poslední, 10., jednotky PRT tvořili vojáci 74. lehkého motorizovaného praporu z Bučovic, doplnění vojáky 72. mechanizovaného praporu z Přáslavic, velitelství 7. mechanizované brigády z Hranic a dalších útvarů Armády České republiky. Desítka působila v Lógaru od srpna loňského roku. V současné době se její vojáci vracejí zpět do vlasti. Hlavní technikou užívanou při plnění operačního úkolu byla lehká obrněná vozidla IVECO a Dingo, kolové obrněné transportéry Pandur a americká obrněná vozidla MRAP typu MAXXPro. Vojáci byli vyzbrojeni novou českou útočnou puškou CZ 805 BREN ráže 5,56 mm a dalšími ručními zbraněmi. Text: mjr. Jindřich Plescher Foto: por. Robert Čihař 2 3

4 Hledáme zajímavé fotografie a příběhy z vojenského života od roku 1993 Únor 1993 ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ Od vzniku Armády České republiky uplynulo v letošním roce dvacet let. Při této příležitosti jsme se rozhodli připravit seriál, kterým se vracíme do doby před dvěma desetiletími. V každém čísle budeme přinášet nejvýznamnější události a nejdůležitější okamžiky, kterými v jednotlivých měsících roku 1993 žila naše armáda. Ředitel Kabinetu ministra obrany ve spolupráci s redakcí časopisu A report vyhlašuje při příležitosti 20. výročí vzniku Armády České republiky čtenářskou soutěž v kategoriích: Také únor 1993 byl poznamenán delimitačním a s ním spojeným reorganizačním procesem. S okamžitou platností například došlo ke zrušení úseku sociálních a humanitních věcí. Pod tehdejšího prvního náměstka ministra obrany Jiřího Pospíšila byla převedena personální správa MO, správa sociálního řízení, správa vojenského školství, správa pro styk s veřejností, správa kultury, správa tělovýchovy a sportu, správa pro vnitřní řízení, Ústav sociálních výzkumů a Historický ústav AČR. Tento stav měl ale platit pouze do počátku března Po tomto datu mělo dojít k transformaci správy sociálního řízení, správy pro styk s veřejností a správy kultury na oddělení. Také Ústav sociálních výzkumů se měl zredukovat na jednu třetinu dosavadních počtů. Počet lidí přímo podřízených prvnímu náměstkovi se měl snížit ze dvou set padesáti na sto šedesát. Až na jednu výjimku došlo k odvolání všech náčelníků správ Generálního štábu včetně rozvědky a Vojenské policie. Tehdejší ministr obrany Antonín Baudyš na jednání s poslanci branného a bezpečnostního výboru upozornil, že připravuje personální projekt, podle kterého by všichni důstojníci, a dokonce i poddůstojníci prošli komplexem určitých testů, mimo jiné i inteligence, aby mohl být v maximálně možné objektivní míře uskutečněn výběr lidí pro rozhodující funkce. Jen pro zajímavost, počet téměř šesti set generálů předlistopadové armády byl v té době již zredukován na padesát. V neobvyklé situaci se po rozdělení Československa ocitla naše jednotka v misi UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie. Rozdělovací proces zde probíhal pouze pozvolna. I v tomto případě se vše dělilo podle klíče jedna ku dvěma. Týkalo se to nejen techniky a materiálního zabezpečení, ale i třeba základen a speciálního spojení s republikami. Postupně došlo k vytvoření jedné slovenské roty a několika družstev, které nadále působily v oblasti Plitvických jezer. K definitivnímu rozdělení jednotky došlo až v polovině dubna Poměrně složité bylo i rozdělení vojenského školství, které až do roku 1992 mělo charakter federálního. Jeho podstatně větší část, především pokud se týče přípravy praporčického sboru, zůstala na Slovensku. Počátkem roku 1993 tam pokračovalo ve studiích dva tisíce čtyři sta českých posluchačů, z toho bylo asi osm set vysokoškoláků. Čeští posluchači slovenských vojenských škol měli pro školní rok 1992 až 1993 na smluvním základě garantováno poskytování nezbytných služeb za úhradu. Museli si ale písemně požádat v termínu stanoveném MO SR o povolení vykonávat vojenskou základní anebo náhradní službu v Armádě Slovenské republiky. Poněkud komplikované bylo například vyplácení jejich služného. Dostávali ho totiž ve slovenských korunách, které si mohli doma clearingově vyměnit v poměru jedna ku jedné za české koruny. Přes hranici si mohli převést maximálně korun v hotovosti, větší sumy pak v šecích. Do budoucna měl být tento problém řešen soustředěním převážné části českého vojenského školství do Brna a Vyškova. Pro vzdělávání praporčického sboru se pak počítalo s využitím vojenských gymnázií, která byla v té době v útlumovém programu. Složitou situaci měl i pedagogický sbor české národnosti působící ve vojenských školách na Slovensku. Jeho příslušníci v některých případech museli v žádosti o převelení k Armádě České republiky uvést, zda souhlasí s vysláním na stáž do vojenských škol, v nichž v současné době pracují. Pokud tak učinili a slovenské ministerstvo obrany požádalo české ministerstvo o jejich ponechání, byli vysláni na tuto stáž na dobu neurčitou. Počátkem roku 1993 byl sice proces dělení vojenského materiálu a techniky úspěšně završen, to ale v žádném případě neznamenalo, že by práce v té oblasti nepokračovaly i po tomto datu. Nadále jedním i druhým směrem proudily stovky vojenských transportů s technikou a materiálem. Bylo potřeba také naplnit mezinárodní smlouvy a zlikvidovat nadpočetnou vojenskou techniku. Její nemalá část se přitom stále ještě nacházela na území druhého státu, v našem případě Slovenska. K 1. lednu 1993 jsme zde měli 247 tanků, 8 obrněných transportérů a 278 dělostřeleckých systémů. Tato výzbroj byla likvidována přednostně. Tanková technika se za tímto účelem svážela do Nového Jičína, pásové obrněné transportéry do Šternberku, kolové do Trenčína a dělostřelecké systémy do Moldavy nad Bodvou. Při tempu likvidace až šedesát tanků a třicet obrněných transportérů měsíčně měl být proces likvidace vojenské techniky na území druhého státu ukončen 13. listopadu K rozdělení došlo i v případě tzv. vojenských přepravenek, které do té doby využívali vojáci při služebních cestách železnicí po celém území Československa. Ty i nadále zůstaly v platnosti, ale nově musely být označovány červeným fixem, případně razítkem písmeny ČA (Armáda České republiky) nebo ASR (Armáda Slovenské republiky). Jejich platnost se tímto omezovala pouze po hranice nově vzniklého státu, ve kterém byly vydány. Obdobná opatření platila i v případě vojenských přepravních dokladů vydávaných vojákům na dovolenou. Jedním z úkolů, který v této době plnila naše armáda, bylo přikrytí nově vzniklé hranice mezi rozdělenými státy. Podílelo se na něm zhruba osm set vojáků Vojenského velitelství Střed, kteří po dobu plnění tohoto úkolu byli převeleni do podřízenosti policie. Zásadním způsobem se měnil i výcvik jednotek. V té době totiž bylo již na spadnutí zkrácení vojenské základní služby z osmnácti měsíců na dvanáct. Na to pochopitelně musel reagovat nový program přípravy výcviku jednotlivce a specialisty, známý jako předpis Vševojsk 7-1. Ten poskytoval velitelům všech stupňů mnohem větší volnost. Stanovená témata mohli využít podle vlastních rozhodnutí. Širší prostor byl věnován otázkám přežití a činnosti vojáků v polních podmínkách. Také střelecká příprava se více přenesla z učeben přímo na střelnice. Výcvik podle tohoto předpisu měl zatím pouze zkušební a ověřovací charakter. Zkušenosti z jeho uplatňování měly být v průběhu roku vyhodnoceny a případné připomínky zapracovány do konečně verze. Ta měla vstoupit v platnost na podzim Zástupci naší armády se v Budapešti zúčastnili čtvrté konference náčelníků duchovní správy vojenských kaplanů z Evropy a Severní Ameriky, která měla mimo jiné na programu duchovní správu v armádách zemí střední a východní Evropy. Byl to jeden z prvních kroků, který AČR učinila směrem ke zřízení své vlastní duchovní služby. Zaznělo zde, že organizačně se ukazuje jako nejvýhodnější britský a americký model, kdy vojenský kaplan působí uvnitř vojenské struktury, je zařazen do armády a má vojenskou hodnost. Tehdy je jeho autorita, možnosti a vliv největší. Jeden kaplan přitom podle potřeby připadá na tisíc až tři tisíce vojáků. Docházelo ale i k určitým kuriozitám. Podle zprávy v Lidových novinách přísahali nováčci mechanizovaného pluku v Lounech věrnost nově vzniklé České republice zdviženou rukou se dvěma vztyčenými prsty. S největší pravděpodobností se jednalo o iniciativu místního velitele. Nikdo z Generálního štábu totiž formu tohoto ceremoniálu neupřesnil. Text: Vladimír Marek Foto: archiv A reportu FOTOGRAFIE samostatná fotografie fotoreportáž (5 až 7 fotografií) PSANÁ TVORBA příběh, medailon (rozsah do třech rukopisných stran znaků včetně mezer) Vítězové jednotlivých kategorií budou vyhlášeni a oceněni u příležitosti Dne veteránů 11. listopadu Příspěvky s označením SOUTĚŽ zasílejte na internetovou adresu redakce areport@centrum.cz do 15. října V případě, že budete posílat původní fotografie, minimální rozměr by měl být cm (korespondenční adresa redakce časopisu A report, Rooseveltova 23, Praha 6), u digitálních fotografií minimální velikost 500 kb. Nezapomeňte uvést jméno, příjmení, kontaktní adresu a telefonní spojení. Nejzajímavější příspěvky budou otištěny v listopadovém a prosincovém vydání časopisu A report. 4 5

5 téma roku Životní příběhy dvojčat Roberta a Jaroslava Bielených se bez ohledu na rozdělení Československa odvíjely jako přes kopírák Dvě cesty, ale jedním směrem Když se koncem roku 1992 štěpilo Československo, rozdělovalo se všechno možné. Území, měna, společné podniky a vojenská technika. Tehdy se rozešla i identická dvojčata Robert a Jaroslav Bielení. O čtyři minuty starší Robert zůstal v Čechách a začal si budovat kariéru v Armádě České republiky. Jaroslav se naopak stal příslušníkem Armády Slovenské republiky. Zdálo by se, že jejich cesty se definitivně rozešly. Pokud se ale na jejich životní příběhy podíváme podrobněji, zjistíme, že to není tak úplně pravda. I po dvaceti letech, která od té doby uplynula, jsou totiž oba ženisté, plukovníci a patří v obou armádách k nejlepším odborníkům v této oblasti. Dětský sen V rodině Bielených byli čtyři synové. Vedle již zmíněných dvojčat to byl ještě o tři roky starší Marian a nejmladší Roman. Byli ještě děti, když se zrodil jeden velký sen. Rozhodli se, že všichni se přihlásí do armády k letectvu a společně vytvoří posádku velkého dopravního letounu. Rozdělili jsme si dokonce funkce, vzpomíná Robert Bielený. Marian měl být prvním pilotem, já navigátorem, Jaroslav se chystal dělat druhého pilota a Roman měl být palubní technik. Život však bývá někdy krutý. A tak i v tomto případě se rozhodl tento sen změnit. Jako první se na leteckou školu do Košic přihlásil Marian. Protože ale předtím prodělal infekční žloutenku, neprošel po zdravotní stránce. Podobný osud čekal i dvojčata. Když se ve čtvrtém ročníku Vojenského gymnázia Slovenského národního povstání v Banské Bystrici hlásili na leteckou školu do Košic, zjistili jim šelest na srdci. Nic jim tehdy nepomohlo, že byli ve vynikající fyzické kondici, dokonce běhali půlmaratony. Bratr Marian v té době studoval ženijní obor na Vojenské vysoké škole pozemního vojska ve Vyškově. Také oni se zajímali o techniku. A tak se nakonec přihlásili na Vojenskou akademii v Brně na obor ženijně-strojní. Nic na tom nezměnilo ani pozdější zjištění lékařů, že šelest zmizel a po zdravotní stránce jsou naprosto v pořádku. Přechod na leteckou školu do Košic již pro ně nebyl povolen. V okamžiku, kdy se musel o své životní profesi rozhodnout i nejmladší Roman, bylo mu už jasné, že z jejich dávného snu nic nebude, a tak nakonec nastoupil na policejní školu v Holešově. Po celou tu dobu jsme byli neustále spolu. Spali jsme ve stejném pokoji, byli jsme ve stejné četě. Mimochodem, tu tvořilo jen devět posluchačů a patřila k těm nejlepším na akademii. Měli jsme dokonce i stejné koníčky. Věnovali jsme se společenskému tanci, vojenskému sedmiboji a sportovní střelbě, vzpomíná na léta strávená na Vojenské akademii Jaroslav Bielený. Rozešli jsme se až po skončení školy v červenci V té době jsem byl již ženatý, měl jsem manželku ze Slovenska, a tak jsem se tam chtěl vrátit. Nastoupil jsem tedy jako velitel čety k 13. ženijnímu praporu v Seredi. Bratr měl v té době vážnou známost se svou partnerkou ze společenských tanců, a tak se rozhodl, že zůstane na Moravě. Byl tedy zařazen jako velitel čety k pluku civilní obrany do Bučovic. V té době nikdo z nás pochopitelně netušil, že by se mohla republika rozdělit. Nejstarší bratr Marian sloužil po skončení školy jako ženista v Hodoníně. V roce 1992 začaly reorganizace a snižování počtů, rozhodl se tedy z armády odejít. Nějakou dobu ještě žil na Moravě, později se přestěhoval do Bratislavy. Dnes pracuje jako občanský zaměstnanec na slovenském ministerstvu obrany. Každý v jiné republice Počátkem roku 1993 došlo k rozdělení republiky. Nově vytvořená hranice vedla i mezi dvojčaty Bielenými. Jaroslav byl na Slovensku, zatímco Robert zůstal v Čechách. Po třech letech v Bučovicích odešel z postu zástupce velitele praporu pluku CO na štáb 6. mechanizované brigády. V roce 1995 nastoupil jako pozorovatel OSN v irácké části Kurdistánu. Po návratu jsem byl přijat ke 4. brigádě rychlého nasazení (BRN). Dělal jsem ženijního náčelníka na 4. průzkumném praporu. Když vznikal 4. ženijní prapor BRN, podílel jsem se na jeho budování, byl jsem zařazen do organizačního jádra 4. ženijního praporu. V roce 1999 jsem postoupil na post ženijního náčelníka divize. Z něho jsem pak po roce odešel do struktur NATO. Po návratu strávil Robert Bielený devět měsíců na Generálním štábu AČR, měl tam na starost organizaci velkého mezinárodního cvičení. V Bechyni dělal nejdříve zástupce a později velitele ženijního praporu. Z funkce náčelníka ženijního vojska společných sil si dvakrát odskočil do Kosova. Poprvé jako zástupce náčelníka štábu pro operace mnohonárodní brigády Střed a podruhé jako velitel kontingentu. Od června 2011 do června 2012 studoval na US Army War College v Carlisle v Pensylvánii. Když se před několika lety stal náčelníkem ženijního vojska AČR, věděl, že beze zbytku naplnil to, co si před mnoha lety s bratrem slíbili. V součastné době ale přechází na funkci velitele ženijní brigády. Mohlo by se zdát, že je to tak trochu krok zpět. To ale Robert Bielený odmítá. Náčelník ženijního vojska je podle jeho názoru člověk, který stanovuje vize a cíle. Stará se o celé ženijní vojsko, a ne jenom o odbornou brigádu. Na druhé straně velitel brigády je velice prestižní funkce. Asi není úplně v pořádku, že právě tou prestiží je postavena ještě nad náčelníka druhu vojska. Mně v té kariérní mozaice chybí právě velení brigádě. Pokud chci zůstat v armádě a vychovat novou generaci ženistů, tak si musím tento stupeň doplnit. Jinak bych byl handicapován vůči lidem, kteří mají za sebou službu na úrovni velitele brigády. Nemyslím si tedy, že by to byl krok zpět. Odskočil si k logistice Jaroslav Bielený postupně v Seredi vystřídal funkce velitele čety a roty, měl na starosti poddůstojnickou školu pro minéry a odminování. Nakonec postoupil na zástupce velitele praporu pro věci technické. V roce 1994 dostal nabídku, aby šel studovat do Německa. Německy jsem tehdy vůbec neuměl, velitel ale řekl: Jsi mladý, tak se naučíš. Za čtyři měsíce jsem se na německé jazykové škole v Huertě skutečně něco naučil. Až později, během stáže u útvarů Bundeswehru, jsem zjistil, že toho až tak moc nebylo. Prošel jsem zásobovacím, dopravním praporem, vysvětlili mi, jak funguje logistika v Bundeswehru. Absolvoval jsem tam i kurz velitelů technických praporů. Když jsem se vrátil, tak se u nás zrovna měnila infrastruktura. Slučovala se ta technická složka s týlovou a vznikala logistika. Němci mi ukázali, jak má fungovat komplexně celý tento systém, a tak se ze mě stal logistik. Jaroslav Bielený postupoval v logistických funkcích přes taktický a operační stupeň. Vyvrcholením jeho kariéry v této odbornosti bylo, když se v roce 2010 během dvanáctiměsíční mise v Afghánistánu stal zástupcem náčelníka logistiky sil ISAF. Po návratu na Slovensko se ale přece jen nakonec vrátil k tomu, co si s bratrem slíbili, tedy ke své ženijní profesi. Stal se ředitelem NATO Centre of Excellece zaměřeného na oblast EOD se sídlem v Trenčíně. Rodina Bielených i přesto, že žije ve dvou republikách, se tak třikrát čtyřikrát do roka setkává na Slovensku, v domě, ve kterém bratři prožili dětství. Každé jaro přijíždějí pravidelně na zabijačku. Hovoří o všem možném, ale pokaždé se řeč stočí na armádu. Ta je podle obou dvojčat jednoznačně srdeční záležitostí. Nelituje, že zůstal v Čechách Robert Bielený nikdy nelitoval ani nelituje, že zůstal v Čechách. U nás je ženijní brigáda, na Slovensku pouze prapor. V tom není problém, na Slovensku jsou menší pozemní síly, i když taky mají dvě manévrové brigády. Takže je adekvátní, že základ jejich ženijního vojska tvoří jen jeden prapor. Slováci ale v současné době litují toho, že si zrušili náčelníky druhů vojsk. Armáda není jen o manévrové jednotce. Pokud nemáte dostatečnou bojovou podporu a vyvážené bojové zabezpečení, nemůže vám fungovat ani manévr, ani palba, argumentuje plukovník Robert Bielený. Na druhé straně jejich ženijní vojsko se dokázalo patřičně zviditelnit na mezinárodním poli. Všechno to je otázka příležitostí a osobností, které stojí v čele vojska. V devadesátých letech minulého století tam na Slovensku byli lidé, kteří chytili příležitost za pačesy. Podobně to u nás v té době udělali náčelníci chemického vojska. Všude ve světě potřebujete ženisty, chemiky, dělostřelce, vojenské zdravotníky a průzkumáky. Tyto odbornosti chybí dnes všem armádám. Naopak většinou mají dostatek mechanizovaných jednotek. Ukazuje se to v současné době i v Afghánistánu. Američané říkají, že nám dají materiál, ale ať poskytneme odborníky. Těch se jim totiž nedostává. Ženisté na Slovensku podle Roberta Bieleného představují určitou výkladní skříň. Je to oblast, na kterou se jejich armáda specializuje. Šli do toho tenkrát po hlavě. Od samého počátku byli v Kábulu a později v Kandaháru. S poměrně malou ženijní jednotkou udržovali kandahárské letiště. Všichni ale o nich věděli, byla to obrovská prezentace. Když však přijedou k nám, tak nám závidí nejen vybavení, ale i to, jak jsou naši ženisté vycvičeni. My ale nemáme takové možnosti prezentovat se na mezinárodním poli. Lidé, kteří znají oba bratry, se shodují v tom, že za jejich odborným služebním úspěchem je především cílevědomost, houževnatost a obrovské množství energie. Sám sebe člověk těžko hodnotí, ale asi to bude dáno tím, co jsme dostali do vínku. Když jsme byli ještě mladí poručíci, tak nám mnozí plukovníci říkali: Vy máte v sobě nějaký motor. Vy jste vlak, který táhne vagony, usmívá se Robert Bielený. Společné pro nás je i to, že nemáme problémy se studiem cizích jazyků. To je samozřejmě velká výhoda. Jsme také hodně zvídaví, chceme se učit nové věci, dívat se daleko dopředu. V armádě je ale spousta pracovitých kluků, takže je potřeba také s pokorou říci, že jsme měli samozřejmě velké štěstí. Byli jsme ve správný čas na správném místě. Prostě okolnosti nám přáli. Nemálo vděčíme také Bohu a svým rodinám za to, že nás podporují. Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv bratří Bielených 6 7

6 mise Splněný operační úkol a nové profesní zkušenosti to byla mise Baltic Air Policing DOVĚTEK k pobaltské misi Slavnostní nástup příslušníků úkolového uskupení Armády České republiky v misi Baltic Air Policing udělal definitivní tečku za jejich čtyřměsíčním nasazením v zahraničí. Jelikož se jednalo o misi, která se svým charakterem a zejména operačním úkolem poněkud odlišovala od standardu pozemních kontingentů, opětovně se k ní na stránkách A reportu vracíme. Dnešní epilog napsali ti, kteří se jí účastnili. Od prvního zářijového dne loňského roku střežily bojové letouny JAS-39C Gripen vzdušných sil Armády České republiky zařazené do aliančního systému integrované protivzdušné obrany (NATO Integrated Air Defence System NATINADS) vzdušný prostor a teritoriální vody Litvy, Lotyšska a Estonska. Stejně jako při svojí premiéře v Pobaltí (od 1. května do 31. srpna 2009) české úkolové uskupení, jehož organizační jádro tvořili příslušníci pozemního a létajícího personálu čáslavské tygří 211. taktické letky, opět prokázalo svoji kvalitu. Během více než čtyřměsíční mise provedli patnáct ostrých startů, takzvaných Alpha Scramble, proti narušitelům v zóně odpovědnosti. Ve všech případech splnili patnáctiminutovou normu ke vzletu na povel Spojeného střediska řízení leteckých operací (Combined Air Operations Centre CAOC) v severoněmeckém Uedemu. Nad Pobaltím nalétali 326 letových hodin a uskutečnili 298 letů, což je nadprůměrný výkon ve srovnání s jinými aliančními kontingenty. Jde o čísla, která odbornou veřejnost ohromují a svědčí o vynikajících profesních i osobních kvalitách všech PRVNÍ NÁMĚSTEK MINISTRA OBRANY V. PICEK V DOPROVODU VELITELE ZÁKLADNY PLK. GŠT. P. LANČIHO zúčastněných. Jenom připomínáme, že ochrana tří pobaltských států začala před devíti roky a doposud se na ní podílelo čtrnáct aliančních letectev v celkovém počtu jedenatřiceti rotací. Belgičané s letouny F-16AM v nich začínali jako první a v současné době drží ostrou hotovost na litevském letišti Šiauliai Dánové s efšestnáckami. Další výzva? Island! Misi v Pobaltí lze posuzovat z několika směrů. Velitel čáslavské 21. základny taktického letectva a zároveň velitel českého úkolového uskupení plukovník gšt. Petr Lanči hovoří o dvou aspektech. V Pobaltí jsme po sobě zanechali velmi výraznou a hlavně pozitivní stopu, a to nejen jako profesionálové, kteří umí dobře dělat svou práci a jsou k tomu odpovídajícím způsobem vybaveni, ale také jako vojáci země, která má výrazné vojenské schopnosti v oblasti zajištění vzdušné ochrany a tím i národní suverenity sebe i svých partnerů, podotýká a zdůrazňuje, jak je pro samostatný a suverénní stát důležité mít vlastní vojenské letectvo použitelné v operacích typu NATINADS a jak složité to mají ti, kteří tuto schopnost ztratí nebo na ni z jakéhokoliv důvodu rezignují. Jeho druhý zorný úhel na baltickou misi úzce souvisí s profesní připraveností příslušníků úkolového uskupení. Opět jsem se utvrdil v tom, že kvalita lidí zaručuje splnění stanovených úkolů. Máme piloty, kteří byli důstojnými ochránci prostoru odpovědnosti, příslušníky inženýrsko- -letecké služby, kteří udržovali provozuschopnost letadel téměř za každých podmínek, a příslušníky štábu a zabezpečujících složek, kteří vytvořili skvělý odborný servis i lidské zázemí, konstatuje plk. P. Lanči a připomíná double nasazení jak v Čáslavi, tak v Šiauliai, které plnohodnotně zabezpečovala jedna jednotka 211. taktická letka Generála Františka Chábery, vyzbrojená čtrnácti bojovými letouny JAS-39C/D Gripen. Také na čáslavské letecké základně platí, že jedno končí a druhé začíná. Další výzva je takřka na dohled. Island Air Policing v roce 2014, dodává plukovník Petr Lanči. Alfa borec Nadporučík Kamil Kopáč slouží v hotovosti NATINADS půldruhého roku. Za tu dobu provedl jednu alfu, a to k civilnímu dopravnímu letounu, které ve vzdušném prostoru České republiky nekomunikovalo s pozemními orgány řízení letového provozu. Jeho pobaltská mise, byť trvala dva měsíce, však zásadně pozměnila dosavadní statistiku. Z ranveje šiauliaiského letiště měl pět ostrých vzletů, takzvaných Alpha Scramble. K cílům, které nedodržovaly letové plány, vždy startoval jako dvojka neboli wingmen. V reálu se jednalo jak o vojenské, tak i civilní stroje Ruské federace. Rusové se totiž při letech do své enklávy Kaliningradu nebo zpět v nejednom případě odkloňují z trasy nebo létají bez zapnutého takzvaného odpovídače, což je zařízení na palubě letounu, které umožňuje automatickou identifikaci letadla ve vzdušném prostoru pro potřeby řízení letového provozu a poskytuje základní parametry stroje. Považuji to za náhodu, že jsem zrovna sloužil v hotovosti, když nás uedemský CAOC zvedl, usmívá se čáslavský stíhač, který má dvěstěpadesátihodinový nálet na Gripenu. O chvíli později je na něm znát, jak si této pětinásobné náhody cenní. Je to o dalších profesních zkušenostech. Při premiérovém zásahu jste pod velikým psychickým tlakem, abyste něco nepokazil. Postupy zásahu znáte, ale je třeba mít pod kontrolou i adrenalin. Jak alfy přibývají, už jste mnohem klidnější. Roste sebejistota, dokážete lépe předvídat, říká hotovostní pilot a stroze představuje svoje vzdušné cíle v Pobaltí: Ruské Antonovy, Iljušiny a Tupolevy. Žádost o akční popis prováděných alf zamítne. Podrobnosti nelze z pochopitelných důvodů publikovat. Přesto se Kamil Kopáč alespoň obecně vrací k jedné noční alfě, kdy se nemohla dvojice hotovostních Gripenů optimálně přiblížit k narušiteli z důvodu blížící se hranice střeženého prostoru nebo k náročnému zaznamenávání cíle nad ním. Leckoho může překvapit, že unikátní porce Alpha Scramble v pobaltském vzdušném prostoru nezavdala nadporučíku Kopáčovi důvod k bujarému veselí. Pravdou je, že si mě kluci z letky nějaký ten čas dobírali. Žádné rozvleklé oslavy se však nekonaly. Po Litvě záhy přišel standardní kolorit hotovostí na čáslavské základně. Dvojí nasazení zároveň Třetí článek Severoatlantické smlouvy stanoví, že členské státy jsou povinny se jednotlivě i společně starat o svou bezpečnost. Konkrétně v oblasti stíhacího letectva to znamená, že každý členský stát NATO má nárok na stejnou úroveň zabezpečení svého vzdušného prostoru a že obranu zemí, které nedisponují vlastními nadzvukovými letouny, a takových je v současné době v rámci Severoatlantické aliance sedm, zabezpečují signatáři smlouvy. Působení českého úkolového uskupení ocenily politické i vojenské autority všech tří pobaltských států. Nejenže se jednalo o projev alianční solidarity, ale i opětovné potvrzení vysokého kreditu, s nímž jsou čeští profesionálové v Pobaltí spojováni. To je skutečnost, která bezpochyby těší také velitele prvního úkolového uskupení Armády ČR v misi Baltic Air Policing a velitele 211. taktické letky podplukovníka Jaroslava Míku. To, že se jednalo o totožný operační úkol jako před třemi roky, lze považovat za jistou výhodu. V dlouhodobé přípravě na druhou misi jsme mohli vycházet z předešlých poznatků, počínaje znalostí prostoru odpovědnosti a konče logistickým zabezpečením personálu a letecké techniky. Neměnné zůstávají operační postupy air policingu i to, že jsme stále v podřízenosti Spojeného střediska řízení leteckých operací v německém Uedemu. Proces vzdušné ostrahy v rámci NATINADS je standardizovaný, rozdílný je pouze mandát v zahraničí. Výběr létajícího personálu na misi do Pobaltí nepodléhal žádným zvláštnostem. Kdo létá hotovost v tuzemsku, je nasaditelný i nad územím cizího státu. Už pilotáž Gripenu lze s jistou nadsázkou označit jako výběrové povolání. Dvě desítky výkonných letců jsou ke specifickému úkolu vzdušné ostrahy vycvičeny a není rozhodující, z jaké letecké základny tuto misi plní, vysvětluje velitel čáslavské tygří 211. letky a zdůrazňuje, že náročnosti úkolu musí odpovídat logistická podpora. Důstojná tečka na závěr Příslušníkům úkolového uskupení přijeli na čáslavskou základnu poděkovat za úspěšnou reprezentaci vrcholní představitelé Ministerstva obrany České republiky, Generálního štábu Armády ČR, Velitelství společných sil, senátoři Parlamentu ČR, starostové, velitelé vojenských útvarů a zařízení a další významní hosté. Za vynikající plnění povinností v úkolovém uskupení Baltic Air Policing a vzornou reprezentaci AČR v zahraničí převzal nadporučík Martin Pelc Záslužný kříž ministra obrany ČR III. stupně a plukovník Petr Lanči, nadporučík Kamil Kopáč, praporčík Václav Voves a četař Radek Loukota Čestný odznak AČR Za zásluhy III. stupně. Věcný dar za příkladné plnění služebních povinností v rámci zahraniční operace na území Litvy byl udělen majorovi Janu Ondryskovi, majorovi Martinu Peldovi a nadrotmistrovi Janu Kodrasovi. Všichni příslušníci mise byli vyznamenáni medailí ministra obrany České republiky Za službu v zahraničí. Při pátečním slavnostním aktu byl mezi oceněnými i Tomáš Kostúr, obchodní ředitel společnosti Sieza s. r. o., jenž převzal pamětní odznak jako poděkování za dlouholetou spolupráci při zabezpečení letecké základny Čáslav technickými prostředky. Vaše vojenská letecká mise v Pobaltí byla druhým regulérním testem technologické vyspělosti našeho taktického letectva a úrovně připravenosti jeho příslušníků působit mimo domácí půdu. Je třeba říci, že testem znovu velmi úspěšným, zdůraznil ve svém projevu první náměstek ministra obrany Vlastimil Picek. Pochvalná slova na adresu příslušníků pobaltské mise zazněla také od zástupce náčelníka Generálního štábu AČR náčelníka štábu generálmajora Bohuslava Dvořáka: Operační úkol jste splnili bez jakýchkoliv problémů a opět na výbornou. Navíc jste získali i plno dalších profesních zkušeností. Například přelety nad mořem nebo vzlety k bojovým prostředkům jiné země byly jedinečnou zkušeností, kterou nad naším územím, kde obvykle startujete k dopravním letounům, těžko získáte. Text: Pavel Lang Foto: autor a Jan Kouba 8 9

7 památné dny resortu Ministerstva obrany Koncem února 1943 došlo k zastavení mohutné ofenzivy Rudé armády. V oblasti Charkova měli Rusové nemalé problémy se souvislým pokrytím fronty. Právě toho využil wehrmacht a vrhl se do protiútoku směrem na Charkov. K ucpání vzniklých mezer byla použita i československá jednotka, která se v té době přepravovala z Buzuluku na frontu. Okolnosti tomu chtěly, aby bojová premiéra našeho praporu měla obzvlášť krvavou podobu. Místo pochodu zákopy Prvního března 1943 ve večerních hodinách dorazili příslušníci 1. čs. samostatného praporu do rozbořeného Charkova. Měli za sebou téměř tři týdny jízdy po válkou zničených sovětských železnicích a 350 kilometrů nočních pochodů. Původně plánovaný odpočinek, spojený s motorizací praporu a slavnostním pochodem Charkovem, se však nekonal. Již v noci 2. března byl vyhlášen ostrý bojový poplach. Vojáci dostali střelivo a granáty. Německá 4. tanková armáda prorazila pozice Voroněžského frontu a valila se na Charkov. Situace byla kritická. Náš prapor dostal jednoznačný rozkaz udržet postavení na linii nově budované obrany na řece Mža. Pokud nepřítel již tato obranná postavení překročí, zatlačit ho zpět za řeku a nedovolit mu postupovat na Charkov. Posílená Jarošova rota se 4. března přesunula na druhou stranu řeky do Sokolova a začala budovat obranu. Již od 6. března docházelo k drobným střetům průzkumných hlídek. O den později se zhruba patnáct německých tanků pokusilo neúspěšně prolomit obranu u Timčenkova. Osudový den však měl nastat až 8. března. Od doslova přelomové bitvy československých vojáků u ukrajinského Sokolova uplyne v těchto dnech sedmdesát let HRDINSTVÍ zaplacené krví První bojové vystoupení československých vojáků během druhé světové války na východní frontě je známé jako bitva u Sokolova. Čtyřicet let socialismu zakrylo tento ryze vojenský čin ideologickým nánosem. Někteří lidé také v posledních dvaceti letech hovořili o tom, že to byla až příliš krvavá lázeň, že Jarošova rota byla zdecimována na druhé straně řeky Mža zbytečně. Když odhrneme ale veškerý tento nános, objevíme nemálo hrdinství, sebeobětování a snahy dokázat, že Čechoslováci ve druhé světové válce nesložili zbraně a byli připraveni bojovat. Okolo půl druhé odpoledne zaútočilo čtrnáct nepřátelských tanků na Sokolovo. Palbou sovětských posilových prostředků (dělostřelecké a raketometné baterie) umístěných za řekou a protitankových prostředků, které měla k dispozici 1. rota, se podařilo zteč velice rychle zastavit. Tři obrněnci navíc zůstaly stát na místě, vyvalil se z nich mohutný dým. Obránci Sokolova jásali, hned při prvním útoku se jim podařilo zlikvidovat tři tanky. Ve skutečnosti se jednalo jen o průzkum bojem spojený s válečnou lstí. Osádky tanků zásah předstíraly, imitovaly jej za pomoci dýmovnic. Doplatili jsme na válečnou lest Když pak zhruba o dvě hodiny později začal skutečný útok, měli Němci již rozkrytou sokolovskou obranu. Hned prvními přesně mířenými výstřely domněle zničených tanků zlikvidovali obráncům jedno ze dvou protitankových pětačtyřicetimilimetrových děl a těžký kulomet. Většina z nás se ocitla poprvé na frontě, a tak jsme samozřejmě dělali chyby, přiznal po letech generál Oldřich Kvapil. Když jsme o tři dny později drželi linii obrany na řece a Němci se k nám blížili, nařídil jsem svým vojákům nestřílet. Věděl jsem totiž, že jdou přímo na minová pole, která jsme tam předtím položili. Německého vojáka postupujícího vepředu ale zastřelil protitankovou puškou jeden z mužů sousední jednotky, který o mém rozkazu nevěděl. Vtom se spustila palba ze všech zbraní. Během okamžiku jsme rozkryli veškerá svá palebná postavení, Němci pak na ně zaměřili střelbu. Obráncům Sokolova již kromě praporní palebné podpory zůstal jen jeden protitankový kanon, protitankové pušky a granáty. Zbraně, které nemohly prorazit čelní pancíř německých tanků. Střílelo se tedy na pás nebo z boku a zezadu pod věž či do prostoru motoru. Těmito prostředky samozřejmě naši vojáci nemohli zadržet lavinu tanků, která se na ně valila. Údaje o jejich počtu se liší. Za čísla blížící se realitě je možné považovat, že Němci na tomto úseku nasadili čtyřicet tanků a dvacet obrněných vozidel. Na pravém boku pronikly obrněnce do vesnice. Přesto se ještě několikrát podařilo odrazit pěchotu. Ztráty však byly velké. Hrdinná smrt velitele Okolo páté hodiny zaujali obránci kruhovou obranu u sokolovského kostela, kde bylo velitelské stanoviště nadporučíka Jaroše. Svoboda se rozhodl poslat do boje zálohu v podobě všech deseti tanků T-34, které měl k dispozici, a zesílenou četu rotmistra Oldřicha Kvapila. Přihnal se ke mně rotmistr Voráč, že prý byl včera povýšen a že si musí tu důvěru zasloužit. Ať ho prý pustím s jeho četou do Sokolova, vzpomínal generál Kvapil. Nakonec si to u velitele praporu vymohl, a to i přesto, že jeho četa měla mnohem menší palebnou sílu. Věděl přitom, jaká je situace na druhé straně řeky, ale přesto tam on a všichni jeho lidé šli dobrovolně. Bylo to obrovské odhodlání. Voráčovi lidé se úprkem hnali do boje. Jejich mohutné hurá při protiútoku bylo slyšet až na druhém břehu. Podařilo se jim protivníka zatlačit o pořádný kus dozadu. Na jejich nadšení nezměnila nic ani skutečnost, že pod čelním z deseti tanků, které byly vyslány společně s nimi na pomoc 1. rotě, se probořil led. Z řeky se stala neprostupná protitanková překážka. To už byl ale mrtev i velitel 1. roty. Podle jedné z verzí se nadporučík Jaroš právě chystal hodit pod přijíždějící německý tank granát, když ho zasáhla dávka z kulometu přímo do prsou. Další varianta hovoří o tom, že na něj ještě najel tank a granáty vybuchly. Poněkud jiné jsou vzpomínky vojína Demetera Boháčka. Podle něho psal Jaroš právě rozkazy pro jeho velitele čety, když zpoza blízkého domu vyjel tank a vypálil dávku z kulometu. Ta Jaroše zasáhla šikmo přes prsa. Další z bojujících vojáků vyprávěli o tom, jak Jaroše smrtelně zranily střepiny granátu, případně že ho zasáhla dávka protivníka v okamžiku, kdy zuřivě pálil ze samopalu. V každém případě padl přímo před kostelem a s největší pravděpodobností podlehl smrtelnému zranění na prsou. To ostatně prokázala i poválečná exhumace Jarošových ostatků. Ta zároveň vyloučila výbuch protitankových granátů. Ty by totiž, stejně jako tankové pásy, tělo roztrhaly. Nespočetná hrdinství Jarošův poslední boj ale rozhodně nebyl jediným příkladem obrovského hrdinství, ke kterému v těchto hodinách v Sokolovu docházelo. Mezi nejznámější patří činy vojína Josefa Černého. Tento fyzicky zdatný a velice dobře vycvičený příslušník Sochorovy čety samopalníků patřil k našim nejlepším vojákům vůbec. Vyznamenal se již při průzkumu ještě před samotným zahájením bojů o Sokolovo. Průzkumné skupině vedené desátníkem Antonínem Korimou se podařilo zajmout dva Němce a získat důležité informace o postavení protivníka. V tom je ale zpozorovali Němci a začali je obkličovat. Za této situace vyslal velitel družstva s cennými informacemi k praporu právě Josefa Černého. Ten měl ale během cesty k našim frontovým liniím smůlu a natrefil na německou jednotku. Ta po něm okamžitě zahájila palbu. Průzkumník padl na zem a předstíral mrtvého. Němci v domnění, že je celá záležitost vyřešena, se k němu rychle přibližovali. Když byli vzdáleni pouhých deset metrů, zahájil na ně vojín Černý střelbu. Nacisté padali jeden za druhým. Černému se nakonec podařilo i s cennými informacemi dostat na velitelství praporu. Ve chvíli, kdy německý útok začal drtit naši obranu, shromáždil Sochor zbytky své čety a kryt kouřem z hořících domů se pokusil bočním výpadem odříznout německou pěchotu od tanků. V tomto okamžiku se jeden z obrněnců obrátil a začal najíždět přímo na vojína Černého. Ten s chladnokrevností sobě vlastní odjistil granát 10 11

8 památné dny resortu Ministerstva obrany a vrhl jej na tank, který začal ihned hořet. O něco později, když již pěchota pronikla do vesnice, se ukryl za jedním ze stavení a hodil protitankový granát přímo dovnitř obrněného vozidla. Zlikvidoval tak dvacet Němců najednou. Četař Komárek postřílel z těžkého kulometu několik desítek nepřátel. Obyvatelé Sokolova později vyprávěli o střelci z lehkého kulometu, který v Němci již obsazené vesnici rozprášil kolonu vedoucí zajatce. Jeho střelba se ozývala dlouho do noci a znemožňovala německým vojákům další postup. A tak bychom mohli pokračovat. Velké ztráty a zajatci V sedm hodin večer vydal Ludvík Svoboda rozkaz ke stažení 1. roty a jednotek, které ji podporovaly, za řeku Mža. V tu chvíli však již neexistovalo žádné spojení. Ani spojkám se nepodařilo předat tento rozkaz. A tak se vojáci a ranění vracejí po celou noc. Ze zesílené roty zbyly jen trosky. Kromě 86 padlých bylo dalších 56 vojá- ků raněných. Rota přišla o oba protitankové kanony, sedm protitankových Část zajatých příslušníků praporu byla s ohledem na jazykové znalosti přinucena dělat tlumočníky pro wehrmacht. Ani jeden z nich se nedožil konce války. Takovéto štěstí měli pouze ti z našich vojáků zajatých u Sokolova, kteří se dostali do zajateckých táborů. Německá rádiová nekázeň Boje pokračovaly i 9. března. K protiútoku sovětské úderné skupiny od Zmijeva se měl připojit rovněž 1. prapor. Kudličova rota se po sedmé hodině večer snažila překročit zamrzlou řeku a zahájit protiútok na Sokolovo. Byl to obzvlášť těžký úkol. Byla sice již tma, ale přesto uniformy na bílém ledě řeky doslova svítily do dálky. Navíc na rovné hladké ploše nebylo kde se krýt. A tak byl tento útok odražen. Třetí rota pod velením rotmistra Kvapila se měla pokusit o obchvat a vázat tak na sebe část protivníkových sil. Měli jsme automatické pušky, nařídil jsem vojákům, aby stříleli zásadně dávkami. O náboje nebyla nouze, byli jsme přednostně zásobováni, vzpomínal později generál Kvapil. Měli jsme obrovskou palebnou sílu, Němci si mysleli, že je na křídle snad sto lehkých pušek, pět těžkých a šestnáct lehkých kulo- metů a pět minometů. Vojenský historik Karel Richtr uvádí jako ztráty na straně protivníka 300 až 400 vojáků, 19 tanků a čtyři až šest obrněných transportérů. U Sokolova se dostalo také dvacet našich vojáků do zajetí. Mnozí z nich byli v té době zranění či v bezvědomí. Čekal je tragický osud. V případech, kdy se nacistům podaři- lo zjistit, že se jedná o Židy, byli okamžitě zastřeleni. Několik jedinců převezli Němci do Prahy a přinutili je vypovídat pro protektorátní sdělovací prostředky o údajných hrůzách, které zažili v Sovětském svazu. Do této kampaně se zapojil sám K. H. Frank. kulometů. Naprosto zřetelně jsem viděl, jak před námi ze Sokolova houfně prchají. Přesto jsme dostali rozkaz k ústupu. Když se Němci chystali 11. března k protiútoku, nedodrželi zcela rádiovou kázeň. Jejich rozkaz k soustředění zachytil radista Kurt Markovič. Výhodou našich vojáků byly jejich velmi dobré jazykové znalosti. Dělostřelectvo pak zaměřilo palbu do míst soustředění jednotek a rozehnalo je. Po válce tuto událost popisovat Kurt Markovič následujícími slovy: Po nezdařilém útoku druhé roty jsem se vrátil do Artjuchovky a pokračoval ve službě. Tři noci a tři dny jsem se od stanice nevzdálil. Stáhli jsme se do obrany, ve které se nevysílá. Jen v určitých intervalech jsem prováděl kontrolní hlášení na velitelství praporu. Kontrolní relaci jsem nesměl propást, i když se o mne pokoušel sebevíce spánek. Poslouchal jsem hudbu z Moskvy. Abych se udržel bdělý, otáčel jsem stupnicí radiostanice. Najednou zazněl neobyčejně silný německý hlas, jako by to bylo ve vedlejší místnosti. Achtung Otto- -Sigfried. Achtung Treffpunkt I.A, Angriff Němci udělali kardinální chybu. Podcenili situaci a hovořili jen napůl šifrovaně. Dobře jsem znal němčinu a tušil jsem, kolik uhodilo. Němci chystají ve čtyři hodiny útok. Unikli z obklíčení Protivník nakonec prorazil na jiném úseku fronty a československým vojákům hrozilo obklíčení. Třináctého března přišel rozkaz k ústupu k Severnímu Donci. Poblíž Lisogubovky se spojily německé kolony postupující ze severu, z jihu i ze západu. V oblasti stanice Mochnači se ustupující československý prapor dostal do kontaktu s nepřítelem. Stáhl se tehdy do lesa a Němcům se za našimi vojáky do tohoto těžko prostupného terénu bez podpory pěchoty, která se zpozdila vzadu, nechtělo. Prapor pak dál ustupoval úzkým koridorem, který se nepodařilo Němcům přerušit. Byl to závod s časem. Musel dosáhnout Severního Donce dříve než nacisté. To se nakonec podařilo. Na mostě přes tuto řeku čekal na své vojáky Ludvík Svoboda. Osmnáctého března protivník dobyl Charkov. Ve znovuobsazeném městě neměl slitování. Mimo jiné postřílel zraněné vojáky, které již nebylo možné evakuovat z nemocnice. Byli mezi nimi i příslušníci naší jednotky. O týden později byl československý prapor převelen do zálohy Voroněžského frontu a přesunul se do vesnice Veseloje. První bitva československého praporu měla především obrovský propagandistický účinek. Již 2. dubna 1943 vydala sovětská agentura zprávu o těchto bojích a 8. dubna vyšel v sovětské Pravdě článek Alexandra Fadějeva Bratrství zpečetěné krví. Psal v něm o obrovském nasazení Čechoslováků. Tyto informace pak záhy publikovaly i další sdělovací prostředky, a to nejen v Londýně a za oceánem. Přes obrovské nasazení německých bezpečnostních orgánů v protektorátu se také dostaly k našim lidem na okupovaném území. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA 13