Sportovní hry, jejichž počet překračuje daleko hranici sta, je možno klasifikovat a rozčlenit podle různých hledisek.

Transkript

1 I. Teoretická část 1. Volejbal 1.1 Charakteristika volejbalu Volejbal je poměrně rozšířená síťová kolektivní hra. Současný volejbal vyžaduje hráčskou všestrannost, dobrou tělesnou kondici, osvojení potřebných technických a taktických dovedností s vysokými kvalitami morálních a volních vlastností. Rozvíjí rovnoměrně všechny pohybové schopnosti, především rychlost spojenou s obratností a vytrvalostí, rychlou sílu dolních i horních končetin a trupu. Významným charakteristickým rysem hry je udržení koncentrace pozornosti, uplatnění koordinačních schopností, psychických vlastností hráčů a správného rozhodování ve stále se měnících podmínkách hry. Volejbal vyžaduje hráčskou ukázněnost, čímž upevňuje smysl pro kolektiv, učí důslednosti, důvěře ve vlastní síly, zdravé ctižádostivosti a neustále podněcuje k bojovnosti (Hančík, 1983). Sportovní hry, jejichž počet překračuje daleko hranici sta, je možno klasifikovat a rozčlenit podle různých hledisek. Jedním z kritérií třídění může být počet hráčů u každého ze soupeřů. Oddělí se tak sportovní hry individuální (singly v tenise), párové (beachvolejbal) a týmové (házená), (Táborský, 2007). Volejbal patří mezi sportovní hry, které se dělí na individuální a týmové resp. kolektivní. Individuálních se účastní pouze jednotlivci, kdežto v kolektivních participují družstva. Individuální sportovní hry jsou založeny především na herním výkonu jednotlivce. V týmových sportovních hrách tyto herní výkony jednotlivců podléhají regulačnímu působení a vytváří týmový herní výkon (Vorálek, 1986). Sportovní hrou chápeme pohybovou činnost dvou stran, které jsou v neustálém současném vztahu a potřebují se. Obě strany usilují o dosažení identického cíle: prokázat svou převahu nad druhou stranou lepším ovládáním společného předmětu a získání většího počtu bodů v nestandardně se měnících herních situacích (Dobrý, L. 1988).

2 Rozeznáváme sportovní hry brankového typu, které jsou limitovány časem a mají intenzivní charakter, což znamená, že dochází k přímému tělesnému kontaktu soupeřů. V síťových sportovních hrách je rozhodujícím faktorem dosažení určitého počtu bodů. Síťové a také pálkovací hry se řadí mezi neinvazivní hry, protože při nich nedochází k přímému fyzickému kontaktu soupeřů (Vorálek, 1986). Hráči, jejichž počet závisí na pravidlech dané sportovní hry. V týmu mívají hráči zpravidla určené role, a tím mohou vytvářet subsystémy uvnitř systému. Tytu role mohou být různé typy subsystémů. Mohou to být také nováčci a zkušení hráči, nebo hráči patřící do základní sestavy, náhradníci a podobně. Skupina všech hráčů tvoří řízený subsystém (Süss, 2006). Jako každá sportovní hra, i volejbal probíhá podle určitých zákonitostí a domluvených pravidel. Hra má svoji pevnou organizaci. Je soutěživou činnost dvou soupeřících družstev, přičemž hráči každého družstva se snaží zaujmout na svém hřišti takové postavení, které umožňuje co nejlépe plnit herní úkoly po přeletu míče od soupeře a dovoleným trojím odbitím dopravit míč do pole soupeře tak, aby jej nemohl zpracovat a vrátit zpět přes síť a zabránit přeletu míče od soupeře. Volejbal se realizuje v utkání. Utkání je limitováno dřívějším dosažením určitého počtu bodů v sadách. Konečným cílem každého družstva v utkání je vítězství. Každé utkání se skládá z částí setů představujících také jednotku výsledku utkání. Sety utkání jsou tvořeny rozehrami, což jsou části utkání, které jsou vždy zahájeny podáním a ukončeny chybou jednoho z hrajících družstev, ohodnocenou rozhodčím jako porušení pravidel. Koncepce volejbalu vychází ze střídání se hráčů ve všech postaveních na hřišti a představuje dynamiku pohybu hráčů po hřišti s neustálou proměnlivostí ve střídání jednotlivých herních činností v útoku a obraně (Příbramská a kol., 1996). V odbíjené se v největší míře vyskytuje úsek utkání, v němž jedno z družstev má míč pod svojí kontrolou a druhé nemá. Tento úsek utkání se zrcadlově opakuje. Vedle toho se v menší míře vyskytují i úseky, kdy mají míč pod kontrolou obě družstva (např. okamžik při současném bloku) a kdy jej nemá žádné z družstev (např. když se jedno z družstev snaží pouze postupným vybíráním míče zabránit jeho dopadu na zem). Z výše uvedeného vyplývá, že k získání kontroly nad míčem nestačí samotný

3 fakt, že hráči družstva odbíjejí míč. Bude to platit jen tehdy, budou li jeho hráči cíleně odbíjet míč spoluhráči nebo do pole soupeře. Přitom ovšem může dojít k tomu, že výsledek jejich činnosti nebude plně odpovídat uvedenému úmyslu, tj. že i při zřejmě cílené činnosti, nedoletí odbitý míč k zamýšlenému spoluhráči, nebo do pole soupeře. Je třeba vzít v úvahu fakt, že výsledek každé činnosti je do určité míry ovlivněn jistou dávkou nahodilosti. Výsledek činnosti nelze považovat za definitivní a za jediné kritérium toho, zda je, byl nebo nebyl míč pod kontrolou. Nejmenší logickou částí utkání je herní situace. Herní situace je vymezena souhrnem faktorů a podstatných vztahů mezi nimi. Na vznik herní situace působí činitelé vnitřní a vnější.

4 Mezi vnitřní činitelé patří: postavení a postoj hráčů spoluhráčů i protihráčů let míče ve vlastním poli nebo v poli soupeře, jeho prudkost, usměrnění (umístění), výška, rotace atd. počet již provedených nebo ještě možných odbití míče možnost přesného odbití míče příslušným hráčem kvalita výkonnosti, nebo aktuálně podávaný výkon jednotlivých spoluhráčů i protihráčů včetně jejich stavu speciální schopnosti a předpoklady spoluhráčů i protihráčů Mezi vnější činitele patří: důležitost a stav utkání domácí nebo cizí prostředí rozhodčí, jeho kvalita a způsob rozhodování prostředí, v němž se utkání koná počasí, terén, viditelnost, osvětlení, divácká kulisa apod. Záleží na samotných hráčích, do jaké míry se nechají těmito faktory ovlivnit. Herní situace přecházejí plynule jedna do druhé. Každá z nich představuje pro jednotlivého hráče úkol, který je nutno řešit výběrem a realizací jednoho z několika možných individuálních nebo kolektivních způsobů. Je zřejmé, že různí hráči v jedné herní situaci mohou mít rozdílné, ale někdy i stejné úkoly. Naproti tomu jeden hráč může jednu a tutéž herní situaci řešit buď stále stejným, nebo naopak více různými způsoby. Herní situace jsou řešeny jednáním hráčů, které je tvořeno jednak pohybovými úkony a jednak psychickými operacemi. Menší část těchto pohybových úkonů představuje zcela nahodilé reakce na náhle se vyskytnuvší herní situace. Soustavy pohybů zaměřené ke splnění okamžitého herního úkolu, které vždy tvoří určité komplexy s poměrně stálou strukturou, se nazývají herními činnostmi jednotlivce.

5 Jejich pohybová složka je obvykle nazývána technickou stránkou herní činnosti jednotlivce nebo jinak, jejím způsobem provedení. Na druhé straně taktickou stránkou herních činností jednotlivce se nazývají všechny psychické procesy předcházející vlastní pohybové činnosti. Zachycení a uvědomění si herní situace, její zhodnocení spojené s úvahou o možnostech řešení a konečně z toho vyplývající výběr vhodné herní činnosti jednotlivce či jejího způsobu provedení, představuje hlavní postupné kroky. Taktická stránka je tedy rozhodovacím procesem, kdy hráč na základě informací, které získává smysly ze svého okolí a na základě ocenění sebe, svých možností a svého aktuálního stavu volí ze svého hlediska nejvýhodnější způsob řešení právě se vyskytnuvší herní situace. Výsledkem tohoto řešení je pak zvolený pohyb, tedy technická stránka HČJ (Buchtel, Ejem, 1975). S autory a jejich názory naprosto souhlasím, ale osobně si myslím, že zde zapomněli zmínit jeden velmi důležitý aspekt, kterým je somatotyp hráče. Trend trenérů mládeže je takový, že pokud je možnost si hráče vybrat ze široké mládežnické základny, mají tendenci sahat pouze po vysokých hráčích. Trenéři doslova tvrdí, že nejdůležitější je tělesná výška hráčů a herní dovednosti už trenéři hráče nějakým způsobem naučí. Tento názor s trenéry nesdílím, protože právě díky němu se těmto trenérům v kategorii kadetů, kadetek a juniorů, juniorek podařilo mnoho hráčů a hráček menšího vzrůstu od volejbalu odradit, přitom po technicko-taktické a kondiční stránce herního výkonu byli vybaveni na vysoké úrovni. 1.2 Vznik volejbalu Koncem 19. století začal na celém světě pronikat do popředí zájem o tělesnou výchovu a sport. Z Anglie, kde toto hnutí mělo především svoji kolébku, se sport šířil nejvíce do Ameriky, kde rychle zdomácněl. V prvém období získávala tělovýchova a sport nadšené vyznavače zvláště u studentů, kteří tak hledali a našli protiváhu ke svému nepřirozenému sedavému způsobu života. V amerických vysokoškolských kolejích patřila k nejoblíbenějším studentským sportům atletika, dále rugby, baseball, tedy vesměs sporty, které se pěstovaly v letní sezóně.

6 V zimních měsících zájem o tělesnou výchovu silně klesal, neboť studenti nenacházeli nic rovnocenného těmto sportům. Až v roce 1891, resp po řadě pokusů springfieldský učitel tělesné výchovy NAISMITH novou hru pro tělocvičnu, která rázem zaujala jeho žáky. Původní "naismith-ball" si pak brzy získal značnou oblibu a pod jménem košíkové, basketbalu, začal svou úspěšnou pouť do celého světa. W. G. Morgan ze stejného důvodu vytvořil největší sportovní školy ve Springfieldu. Novou hru, kterou z neznámých důvodů nazval "mintonette". Košíková se mu zdála totiž příliš namáhavou rekreační hrou, a tak rozdělil tělocvičnu sítí (pro lawn-tennis), jejíž horní okraj natáhl asi ve výši 183 cm od země, žáky své třídy rozdělil na dvě poloviny a dal jim úkol dopravit míč odplácáváním na půli soupeřů. Netušil, že tím dává základ hře, jež se v průběhu dalších desetiletí stala olympijským sportem, radostí a osvěžením statisíců. Roku 1895 zde začíná historie volejbalu Hráči to neměli zprvu vůbec jednoduché, hrálo se s basketbalovým míčem, ten je pořádně těžký a každou chvíli vyvracel prsty. Teprve míč zhotovený podle speciálních propočtů rázem odstranil důležitou překážku v dalším rozvoji a minonette pak patřila k náruživě pěstovaným v tělocvičně Morganovy školy. Toto je úvod podle, volejbalových historiků, pravdivý. Podle ústní, ale nepotvrzené, tradice to však měli být chicagští hasiči, kteří si právě volejbalem krátili volné chvíle, když nehořelo. Ať je to tak, či onak, volejbal se ujal. Když pak měl někdo šťastný nápad, že s hřejivými slunečními paprsky přenesl síť a míč do nejkrásnější tělocvičny světa, do volné přírody, začala se "mintonette" hrát i venku. A pak v roce 1896 vyšel prvý článek o odbíjené. Volejbal je nová hra, výborně se hodící do tělocvičen a sálů, která však může být hrána i venku. Hřiště na volejbal pak byla zakládána na koupalištích, v letoviskách a v některých sportovních střediscích. Hra byla oblíbena hlavně u mládeže. Proto přibývalo hřišť též ve školách, kolejích, v rekreačních střediscích ( Od roku 1896 dostává volejbal herní strukturu v podobě pravidel hry, které uveřejňuje J. J. Cameron a shrnul je do deseti základních pravidel. Jde především o rozměry

7 hřiště, váha a obvod míče, počet hráčů jednoho družstva atd. (Kaplan, Buchtel, 1987). Specifika ženského volejbalu Volejbal rozlišujeme na: 1.3 Formy volejbalu rekreační volejbal výkonnostní volejbal vrcholový volejbal Charakteristika volejbalu z rekreačního hlediska Volejbal na rekreační úrovni hrají jedinci především pro radost z pohybu a prožitků s touto hrou spojených. Hlavním cílem je aspekt společenský a zdravotní, nikoli výkon. Družstva rekreačního volejbalu jsou složena z hráčů, kteří nejsou zaregistrováni v Českém volejbalovém svazu a scházejí se na tréninky po předchozí domluvě. Nejedná se o tréninkový proces, nýbrž většinou o rychlé rozcvičení, po kterém následuje neřízená hra. Na hřišti je možné vidět smíšená družstva jak ve smyslu pohlaví, tak věku. Družstva většinou nehrají žádné mistrovské soutěže. Některá se ale zúčastňují soutěží neregistrovaných hráčů Charakteristika volejbalu z výkonnostního hlediska Výkonnostní volejbal realizují hráči registrovaní v Českém volejbalovém svazu a tvoří největší část členské základny. Cílem je dosažení nejlepších výsledků v soutěži. Podávané výkony a výsledky nemohou být nejlepší, neboť nejsou ochotni, nebo nemohou tréninku věnovat dostatek času. Jsou hnáni především motivací a touhou po aktivní zábavě. Kolikrát jim nejsou umožněny materiální ani finanční prostředky. Do oblasti výkonového volejbalu zahrnujeme družstva hrající krajské přebory a soutěže, a družstva přibližně od poloviny I. Ligy. Většinou se jedná o hráče mladší, kteří se chtějí dostat k vrcholovému volejbalu. Starší jsou většinou bývalí hráči extraligy, kteří s volejbalem nechtějí nadobro skončit.

8 1.3.3 Charakteristika volejbalu z vrcholového hlediska Volejbal na vrcholové úrovni je výběrová forma talentované mládeže, která prošla výběrem talentů, a volejbal se stal jejich zaměstnáním. Spousta profesionálních hráčů odchází do zahraničí, kde jsou lepší platové podmínky. Družstva na této úrovni trénují pětkrát týdně dvoufázovým tréninkem. Z důvodu kladení vysokých nároků na hráče, je zapotřebí patřičná relaxace a rehabilitace po zátěži. Realizační tým se skládá z hlavního trenéra, asistenta, maséra, lékaře, technického vedoucího a manažery týmu. Nezastupitelnou roli v této oblasti hrají sponzoři, bez jejichž přičinění by nebyla možná jakákoli realizace. Do vrcholového volejbalu jsou zařazeny reprezentační celky mládežnických kategorií a dospělých, družstva extraligy a přibližně první polovina I. Národní ligy (Buchtel a kol., 2005). 1.4 Výběr talentů Podla Hohmanna a Carla (2002) se za talent ve vrcholovém sportu označuje osoba, která je s přihlédnutím k již realizovanému tréninku ve srovnání s referenčními skupinami podobného biologického stupně vývoje a podobných životních zvyklostí schopen nadprůměrného sportovního výkonu, a u kterého se lze s odhadem na vrozené výkonnostní dispozice stanovit, že může v následující etapě vývoje dosáhnout špičkových sportovních výkonů. Ve sportu, tudíž i ve volejbalu o talentu hovoříme tehdy, když morfologické, fyziologické a psychické dispozice tvoří komplex, který odpovídá určitému sportu (volejbalu) či sportovní disciplíně. Ideální proporce špičkového volejbalisty podle Přidala, Zapletalové a Tokára (2001) jsou: tělesná výška 195 cm a více, smečařský dosah 360 cm a více, mezomorfní druh somatotypu, švihová síla paže s rychlostí nad 110 km/h, dokonalá vyspělost po technicko-taktické stránce herního výkonu, dobrá psychická odolnost, vysoké IQ a hlavně zodpovědný profesionální přístup k životu a to nejen k jeho sportovní stránce. Proporce špičkové volejbalistky se liší jen v několika detailech a těmi jsou tělesná výška 185 cm a více, smečařský dosah 320 cm a více, somatotyp ekto-mezomorf a švihová síla paže rychlost smeče a podání nad 90 km/h. Vrcholový volejbal vyžaduje vytvoření dokonalého systému tréninku talentů, který povede k výchově hráčů dosahujících vrcholných výkonů v jejich dospělosti. Výběr

9 talentů je dlouhodobým procesem, který začíná prvotním výběrem talentů. Výchovný systém vrcholových hráčů a hráček je u v ČR zabezpečován Českým volejbalovým svazem ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Chronologicky jsou jeho nejnižším článkem sportovní volejbalové třídy při základních školách a na ně navazují gymnázia se sportovními třídami zaměřenými na volejbal. Český volejbalový svaz pak zřídil navíc sportovní a krajská centra mládeže. Všechny tyto instituce fungují při volejbalových klubech a oddílech. Z vrcholových středisek v současnosti zbyly pouze: Armádní středisko vrcholového sportu Dukla Liberec a Policejní sportovní klub Olymp Praha. Vrcholový volejbal v kategorii dospělých je tedy v současné době zajišťován především volejbalovými kluby a oddíly. Nejdůležitější podmínkou pro sportování je sportovcův zdravotní stav. Je nutné zjistit o jedinci zařazeném do prvotního výběru jaký je jeho zdravotní stav. Nutností je včas zjistit, zda neexistují určité překážky, které by okamžitě nebo v budoucnu mohli sportovce limitovat nebo vážně poškodit jeho zdraví. Tyto informace se většinou získávají prostřednictvím rozhovoru s rodiči nebo přímo s ošetřujícím lékařem. Z antropometrického hlediska jsou sledovány parametry převážně týkající se predikce tělesné výšky, jak již bylo v textu mnohokrát zmíněno. Výšku je možné odhadovat podle výšky v určitém věku, podle výšky rodičů a také podle stupně osifikace zápěstních kůstek dítěte. Somatotyp je další hledisko, které nás u mladého sportovce zajímá. Zjištění tělesného typu není v terénu možné, a proto v praxi je většinou uskutečněno pouze zvážením daného jedince, ale to nám bohužel neprozradí, jak se jeho tělesná hmotnost bude měnit s přibývajícími lety věku. Funkční hledisko se zaměřuje na zjišťování úrovně i stavu kardiovaskulárního a respiračního systému sportovce. Hledisko motorické se zaměřuje na hodnocení úrovně komplexu motorických schopností, které jsou u adeptů volejbalu zčásti vrozené a do jisté míry je lze tréninkem rozvíjet. Motorickými schopnostmi se rozumí např. síla, obratnost, rychlost atd.

10 Hledisko herních dovedností má za úkol zjistit předpoklady sportovce pro volejbal z hlediska techniky ovládání míče. Velkou měrou se zde projevuje doplita, což ve volejbalu znamená schopnost učit se novým pohybům (Buchtel, 2005). S citovanými autory naprosto souhlasím jen psychické hledisko a aktuální problémy volejbalu a sportu v Čechách si dovolím popsat sám. Psychika hráče je v jisté fázi sportovní kariéry naprosto nejdůležitějším hlediskem osobnosti sportovce. Nejvíce se psychika projevuje ve stresových situacích, kdy sportovec musí dokázat svou odolnost oproti vnějším vlivům. Psychiku ovlivňuje mnoho faktorů a nejvíce ty, které jsou pro někoho naprostou samozřejmostí, tj. pocit bezpečí, zázemí, rodina apod. Dále pak aktuální zdraví, nálada. Psychiku ovlivňují také povahové rysy rvát se o vítězství, umět se motivovat, zůstat klidný i ve vypjatých a pro nás nepříznivých chvílích utkání, držet emoce na uzdě a kontrolovat své chování vůči spoluhráčům, protihráčům, rozhodčím i divákům. Aktuálním problémem při výběru talentů je odliv zájemců a sport. To je dáno asi tím, že mládež raději sedí u PC, než aby vyvíjela jiné a hlavně zdraví prospěšné pohybové aktivity. Volejbal také zaznamenal velký odliv zájemců, který se vysvětluje mnoha novými sporty, které jsou u nás k dispozici, jako je např. florbal. Nechci snižovat kvalitu jiných sportů, ale u volejbalu je stěžejní naučit se alespoň dvě až tři herní dovednosti, abychom byli schopni hrát, kdežto např. u florbalu si vezmu hůl, kterou když se trefím do míčku, tak už vlastně hraji. Co se týče pohybu, tak u florbalu běhám a maximálně změním rychlost a směr lokomoce, kdežto u volejbalu jsou po hřišti nutné přesuny prostřednictvím překroků, úkroků, odskoků, výskoků, dynamických náběhů, pádů a podobně. Tyto pohyby dle mého názoru nejsou tělu tak přirozené jako běh. Navíc u volejbalu na to, abychom mohli hrát, je nutné udržet míč ve vzduchu, což je zase o poznání složitější, než ho vodit po palubovce. Takže pokud to shrnu, tak u florbalu je efekt nově naučené činnosti okamžitý, ale u volejbalu je v prvních letech vždy jen pouze průpravou na budoucí dokonalé provedení dané herní činnosti. Postavení českého volejbalu nepřispívá ani současné postavení ČR v žebříčku Evropy či Světa. Povzbudivým výsledkem je účast mužů i žen na MS v Itálii respektive v Japonsku, kde obsadili 10. a 15. příčku. Nejsem si, ale jist, jestli tyto výsledky nevolejbaloví fanoušci vůbec zaznamenali, protože přenosy z MS mužů

11 byly přenášeny jen kabelovou televizí a MS žen bylo zase přenášeno díky časovému posunu ve velice neatraktivních časech. Podle Buchtela (2005) se při realizaci výběru talentů doporučuje následující antropometrická měření, zjišťování tělesné hmotnosti, motorické testy a hodnocení bojovnosti: tělesná výška, dosah jednoruč ve stoji, tělesná hmotnost, skok daleký z místa, hod medicinbalem z kleku, sbírání míčů tzv. vějíř, bedna kůň kůň, hodnocení bojovnosti - míčová hra. Hodnocení technických dovedností samostatný test. Výsledky doporučujeme zapisovat do osobního listu. Popis testů a jejich hodnocení Při hodnocení výkonu v jednotlivých testech vycházíme z bodové stupnice sestavené pomocí výpočtu dle vzorce pro T-skóre, která nám umožňuje převést různé hodnoty na jednotnou bodovou stupnici. Jako podklady pro výpočet byly použity dlouholeté výsledky testů prováděných ve volejbalovém oddíle TJ Vysoké školy Praha později SK Lužiny pro kategorii chlapců. U děvčat se mi nepodařilo získat spolehlivé a dlouhodobé hodnoty, ze kterých bych mohl body T-skóre vypočítat. Domnívám se ale, že kromě tělesné výšky a dosahu lze tuto bodovou stupnici použít i u děvčat. Bodové hodnoty u nich sice budou nižší, avšak pro porovnání výsledků testů to nemusí vadit. Výška děvčat ve věku 9 a 10 let bude o něco větší (jedná se o známé důvody z hlediska vývojového).

12 2. Herní výkon 2.1 Herní výkon družstva Herní výkon je sportovním výkonem svého druhu, je dán průběhem a výsledkem specifického jednání v ději utkání, je jednotou všech forem pohybu vyšších rozlišovacích úrovní fyzikální, chemické, biologické a sociální (Táborský, 1979). Prostý součet individuálních herních výkonů, které tvoří základní části týmového herního výkonu, tento výkon ještě nevytvářejí. Je nutný pohled nejen na kvantitu v jednotlivých individuálních herních výkonech, ale zejména na kvalitu jednotlivých vztahů mezi danými prvky a jejich vnitřních vlastností (Süss, 2006). Volejbal patří mezi složité multifaktoriální sporty, u nichž se na výkonu podílí velké množství nejrůznějších faktorů pohybových, somatických, morfologických, fyziologických, psychologických, biochemických a genetických. Výkon družstva ve volejbalu chápeme jako kvalitu a kvantitu veškerého konání, které hráči družstva uskutečňují samostatně nebo ve skupinách v průběhu celého utkání anebo v jeho jednotlivých částech (Ejem, 1977). Herní výkon volejbalového družstva chápeme také jako realizované individuální a skupinově motivované jednání hráčů v ději utkání, podléhající sociálně psychologickým a speciálně herním zákonitostem, vyjádřené dosaženým výsledkem v konkrétním utkání. Jedna z významných podmínek herního výkonu družstva je jeho vnitřní struktura, jež je daná systémem pozic a rolí hráčů a sociálního klimatu, reprezentovaného především vysokou úrovní soudržnosti, participace a autority. Důležitým hodnotícím kritériem volejbalového družstva je výsledná efektivita ve hře. Z psychologického hlediska jsou efektivní skupiny charakterizovány těmito obecnými znaky: a) přiměřené motivace na skupinový cíl, cíl skupiny je akceptován a chápán všemi členy, b) dobré sociální klima, neformální atmosféra, c) hojná komunikace mezi členy ve skupině, skupina naslouchá svým členům a akceptuje jejich názor,

13 d) vhodná skladba meziosobních vazeb (Vaněk, Slepička, 1975). Za nejdůležitější jsou považovány meziosobní vazby, protože ovlivňují utváření ostatních tří znaků a mají přímý vliv především na spolupráci hráčů ve hře. Úroveň herního výkonu družstva je vedle výkonu jednotlivých hráčů podmíněna především kvalitou sociálních vztahů uvnitř kolektivu. Proto vytvořit družstvo, které bude podávat požadovaný herní výkon, je bez znalosti sociálně psychologických aspektů neformální skupiny prakticky nereálné. Ve volejbalu lze na základě pozorování utkání herní výkon družstva kvantitativně a kvalitativně charakterizovat. Zaměřujeme se na četnost herních činností jednotlivce a jejich úspěšnost, na četnost a úspěšnost herních kombinací, na pohybovou aktivitu hráčů v utkání, na délku trvání utkání, jednotlivých setů a úseků hry u sítě i v poli, na četnost výskoků, rozeher apod. (Kaplan, Buchtel, 1987). 2.2 Herní výkon hráče Herním výkonem hráče ve volejbalu rozumíme projev určitého stupně způsobilosti seberealizace v ději utkání, která se projevuje v kvalitě a množství osvojených herních činností integrovaných do herního výkonu družstva. Struktura herního výkonu hráče je dána určitým počtem a uspořádáním faktorů se sítí vzájemných významově diferencovaných vztahů. Dosavadní zkoumání výkonu hráče nepřineslo výsledky natolik úplné a zobecnitelné, aby bylo možné sestrojit model vědecky ověřené struktury herního výkonu. Stanovit kritéria pro objektivní hodnocení hráče ve hře, které by totálně postihlo kvality výkonu, je obtížné. Také míra objektivního posouzení jednotlivých faktorů není na optimální úrovni (Kaplan, Buchtel, 1987). Podle Dobrého a Semiginovského (1988) kterýkoliv pohybový akt nebo složitější pohybový celek, který se váže k řešení konkrétní herní úlohy, je výsledkem učení, praxe a získaných zkušeností. Každá herní činnost jednotlivce, která splňuje tyto požadavky je chápána jako herní zručnost. Technická stránka je vnějším projevem hráče, je to způsob provedení herní činnosti či určitého řetězce herních činností v daných podmínkách, za kterých situace probíhá

14 a je nejúčinnější. Taktická stránka souvisí s vnímáním a pochopením dané herní situace a výběrem nejoptimálnějšího způsobu jak tuto situaci řešit v závislosti na podmínkách a průběhu hry. Kvalita taktického myšlení je podmíněna tím, na jaké technické úrovni hráč je (Nykodým a kol., 2006). Faktory limitující herní výkon hráče v zápase: biologické faktory motorické faktory psychické faktory sociální faktory deformační faktory (Přidal, Zapletalová, 2003). Specifickým druhem pracovní skupiny je pracovní tým. Přestože se v praxi oba pojmy velmi často zaměňují, lze nalézt podstatné skutečnosti, které v obecné poloze tým od skupiny odlišují. Pojmem tým označujeme zpravidla vnitřně formálně nestrukturovanou malou skupinu lidí, kteří v jejím rámci podávají po stanovenou dobu společný výkon (Bedmová, Nový, 2007). 2.3 Vnější zatížení hráče v utkání K určujícím znakům volejbalového výkonu hráče a družstva patří rozdílná časová délka, přerušovaný průběh, časová a prostorová ohraničenost kontroly nad míčem, ve které se obě družstva střídají. Délku trvání utkání určuje počet odehraných setů. Průměrná délka utkání se pohybuje v rozmezí minutami a jednotlivé sety trvají minut. Průměrný set je rozdělen v průměru na rozeher. Délka rozehry se nejčastěji pohybuje v rozpětí 5 10 sekund a interval odpočinku mezi rozehrami je vteřin. Z uvedených časových údajů vyplývá, že čistý čas utkání a aktivní činnost hráče představuje jen 30 až 50% z celkové délky trvání utkání (Přidal, Zapletalová, 2010).

15 Při analýze zatížení v průběhu utkání je nutné předem záměr sledování a tím i indikátory, které bude badatel sledovat. Stanovení záměru sledování je prioritou, důvodů je mnoho (Süss, Tůma a kol., 2011). 2.4 Statistika herního výkonu V sociálních vědách empirický výzkum dochází k poznatkům pomocí systematické analýzy dat získaných nějakým metodologicky podloženým způsobem. Jak data, tak techniky analýzy mají velmi rozmanitý charakter. Výzkumný proces se monitoruje pomocí uznaných kritérií kvality. Má vést k poznání, které přispěje k lepšímu porozumění sociálnímu světu a umožní predikci, případně ovládání jevů. Účel výzkumu obvykle klasifikujeme do jedné ze tří kategorií: explorace, popis, explanace (Hendl, 2008). Ve sportovních hrách jsme si zvykli získávat data o utkání, dříve z tužky, dnes z počítače. Dostáváme tzv. prvotní data, například: hráč č. 8 útočil v utkání 10x, z toho 8x úspěšně a 2x neúspěšně, nebo družstvo dosáhlo 17 bodů obrannou činností, a to 7 přímých bodů blokem a 10 bodů vybráním míče v poli, a následným úspěšným protiútokem. Zásadní změnu v postupech sledování a hodnocení herního výkonu umožnil nástup audiovizuální techniky, která pomáhá nejenom při získávání poznatků pro strategii v řízení utkání, ale ve větší míře poskytuje podklady pro zkvalitňování rozvoje a osvojování technických a taktických dovedností v rámci tréninkového procesu. (Haník, Brzobohatý, 2008). 2.5 Sportovní forma Podle Dovalila (2002) sportovní forma vyjadřuje stav optimální specializované připravenosti a jemu odpovídající dosahování maximálních sportovních výkonů. Vyrůstá z trénovanosti sportovce, někdy se považuje ne zcela přesně za její nejvyšší úroveň. Zatím co trénovanost znamená aktuální stav jednotlivých komponent struktury sportovního výkonu, sportovní forma je dána nejvyšší úrovní kondičních, technických, taktických a psychických faktorů výkonu a především jejich propojením, sladěním v homogenní celek. Jejím ukazatelem jsou sportovní výkony dosahované v soutěžích.

16 Sportovní forma je pojem relativní, vztahuje se vždy k příslušnému stupni trénovanosti konkrétního jedince: jeden a týž výkon může u různých sportovců znamenat různou formu vynikající, průměrnou, špatnou atd. Vynikající forma vždy představuje relativně maximální výkonnost, jíž je sportovec schopen na konkrétní úrovni trénovanosti. Dominantní roli zde hraje především psychická připravenost stabilita psychických procesů a zvládnutí emocionálních stavů. Ta na rozdíl od jiných komponent výkonu bývá podstatně méně stabilní. V důsledku toho sportovní forma často kolísá ačkoli řada dalších součástí trénovanosti krátkodobým změnám v čase nepodléhá, přesto dosahovaný výkon neodpovídá aktuálnímu stavu trénovanosti. Poněkud zvláštní charakter má sportovní forma v týmových sportovních výkonech (hlavně ve sportovních hrách). Její základ tvoří forma jednotlivců, sportovní forma týmu vzniká dokonale osvojenou a sladěnou součinností jednotlivců, kteří týmový výkon realizují. Je určována úrovní souhry celého družstva, v níž se odráží nejen jednota myšlení a jednání, ale i další psychické kvality jako vůle, nasazení, odhodlání, spolupráce a jiné. Specifickým problémem tréninku je dosažení a udržení sportovní formy. Řeší se to koncepcí ročního tréninkového cyklu a obsahem přípravného, před závodního a soutěžního období. Vychází se přitom z poznatků o fázovém charakteru sportovní formy. V první fázi v přípravném období se vytvářejí základy budoucí formy, trénink se orientuje na selektivní ovlivnění jednotlivých faktorů sportovního výkonu. Druhá fáze představuje ladění sportovní formy. To je hlavním úkolem konce přípravného, resp. předzávodního období. Obsahově se zde těsně sbližují všechny složky tréninku, s narůstající dominancí psychologické přípravy, klade se důraz na kvalitu a intenzitu tréninku, usiluju se o propojení rozhodujících faktorů výkonu do harmonického celku. Třetí fáze se týká udržení, případně opakovaného ladění sportovní formy. Jedná se o stěžejní otázky tréninku a soutěžení v závodním období. Déle trvající stabilita mezi různými biologickými funkcemi a procesy zabezpečujícími sportovní formu klade vysoké nároky zejména na nervový systém a je časově limitována. Dosavadní

17 zkušenosti naznačují, že bez přerušení lze udržet sportovní formu maximálně 2 3 měsíce. Specifické zvláštnosti tréninku žen Zvláštnosti tréninku žen, specifické odchylky od tréninku mužů, plynoucí z odlišností organismu a psychiky žen. Sportovní výkonnost žen se v posledním desetiletí neustále přibližuje výkonnosti mužů, s jejichž tréninkem jsou dlouhodobé zkušenosti. To však neznamená, že trénink žen má být pouhou kopií tréninku mužů. Odlišností tréninku žen oproti mužům jsou dány genetickými rozdíly anatomické, fyziologické a psychologické povahy, z nich pak plynou pro sport důležité předpoklady motorické. Rozdíly žen a mužů Anatomické, fyziologické, psychologické, motorické a v technické a taktické přípravě neexistují významnější rozdíly (Dovalil, 2008). Volejbal je stejně oblíbenou hrou žen všech sportujících věkových kategorií jako mužů. Manipulace se zatížením, požadavky nácviku i didaktické principy však předpokládají znalost zvláštností jednotlivých etap vývoje a stavu ženského organismu odlišného od mužů zvláště pohlavními rozdíly, způsobem života a zejména generačním úkolem. Ženy mají v průměru o 7% nižší tělesnou výšku a o 18% menší hmotnost než muži. Typické je rozdělení tuku. Více tuku mají v krajině pánevní, na kyčlích a na prsou. Mají pohyblivější paže. Uspořádání pánve snižuje těžiště. Horní i dolní končetiny mají postavení do písmene X. Uspořádání hrudníku vede k tomu, že žena využívá méně svalstva trupu. Menší absolutní a relativní hmotnost svalů ovlivňuje nižší výkonnost. V absolutních hodnotách dosahují ženy v průměru 66% maximální izometrické síly mužů (Seliger 1967). Evidentní jsou i rozdíly v srdeční činnosti a ve vitální kapacitě plic. Ženy dosahují 50 až 60% výkonnosti mužů, ale mají větší předpoklady pro cvičení koordinačně

18 náročné a rychlostní. Po vytrvalostním zatížení mají ženy zpravidla delší dobu zotavení v porovnání s muži. U 50 % žen se zvyšuje výkon v době menses o %. Snížení výkonnosti až o 50% nastává především u žen s poruchami cyklu, kdy dochází k projevům nevůle a ke zhoršením reakční doby. Takový pokles výkonu při menstruaci a před ní je způsobem zejména poklesem sekrece progesteronu (Kaplan, Buchtel, 1987).

19 3. Herní činnosti ve volejbalu Všechny herní činnosti jednotlivce s výjimkou podání jsou vlastně činnostmi hráče v herních kombinacích. Jsou tedy z pravidla vázány na činnost spoluhráčů. Herní činnost je obdobou herní dovednosti, která je realizována v činnosti hráče, je vázána na spoluhráče a na charakter herní situace (Haník, Lehnert a kol., 2004) 3.1 Herní činnosti jednotlivce Herní činnosti představují nejmenší části hry. Není jich mnoho, ale vyskytují se v mnoho obměnách a vzhledem k charakteristice hry jsou téměř vždy podřízeny kolektivnímu řešení herních úkolů. Dělíme je na: a) útočné podání přihrávka nahrávka útočný úder b) obranné blokování vybírání míče vykrývání 3.2 Podání Podáním rozumíme odbití míče do pole soupeře jednoruč po vlastním nadhozu. Zahajuje se jím hra na začátku každého setu i kdykoliv po přerušení hry. Smyslem podání je možnost získání bodu nebo narušení soupeřova útoku.

20 Výběr nejvhodnějšího způsobu podání by měl zajistit co největší účinnost této herní činnosti jednotlivce. Ta je dána kvalitou provedení a kvalitou soupeřova příjmu podání (Buchtel a kol., 2005). 3.3 Přihrávka Přihrávkou rozumíme odbití míče letícího od soupeře, záměrně usměrněně některému spoluhráči k síti, aby ten mohl nahrát nebo provést útočný úder. Význam přihrávky spočívá v její přesnosti a v usměrnění míče umožňujícího zahájení vlastního útoku podle taktického plánu (Kobrle 1974). Jedná se vždy o první odbití míče v poli po podání, po útočném úderu nebo po z nouze přehraném míči od soupeře. Během hry se přihrávka vyskytuje vždy jako součást přípravy útočného úderu, považujeme ji proto jako nepřímý útok. Její účelné a přesné provedení vytváří základní předpoklad pro použití více nebo méně složitých útočných kombinací. Ve výkonnostním i vrcholovém volejbalu provádí příjem podání a přihrávku v průběhu rozehry specializovaný hráč libero (Buchtel a kol., 2005). 3.4 Nahrávka Nahrávkou rozumíme odbití míče letícího od spoluhráče, kterým se připravují ideální podmínky pro útočný úder. Nahrávkou může být pouze druhé odbití míče v poli. Nahrávka je součástí přípravy útočného úderu, počítáme ji za nepřímý útok. Nahrávka je snadnější než přihrávka v tom, že následuje po zpracovaném míči. Nesnadnost nahrávky je v odbití míče pod úhlem, ať už při odbíjení před sebe nebo za sebe. Další nesnadnost nahrávky je dána vysokou náročností na její přesnost a konečně mnohými obměnami provedení, jejichž výběr souvisí se situací na síti ve vlastním poli i u soupeře a na který není příliš času. Nahrávka má při útoku nejméně takovou důležitost jako sám útočný úder (Kobrle, 1974). Charakteristika nahrávače: Nahrávač je architektem útoku, ale i filosofem a stratégem celé útočné činnosti. Působí jako realizátor trenérových záměrů. Schopnost hrát, jež by neměla chybět žádnému volejbalistovi, by u nahrávače měla být zcela dominantní. Nahrávač hraje

21 zpravidla každý druhý míč a určuje, kdo ze smečařů bude útočit, kvalitou své nahrávky přispívá k úspěšnosti smečařů (Haník, Lehnert 2004). 3.5 Útočný úder Kobrle (1974) tvrdí, že útočným úderem rozumíme odbití míče do soupeřova pole v průběhu hry, nejčastěji jednou nebo oběma rukama ve výskoku, se záměrem znemožnit soupeři, aby udržel míč ve hře. Útočný úder může být proveden prvním, druhým nebo třetím odbitím míče. Útočným úderem končí útočná fáze hry družstva, po kterém následuje fáze obranná. Útočný úder chápeme jako přímý útok. Je rozhodující herní činností. Na jeho úspěšnosti záleží, zda získá bod nebo výhodu podání vlastní družstvo nebo soupeř. Vzhledem k tomu, že tato DP je zaměřená především na ženský volejbal, zmínil bych jeden druh útočného úderu, který v mužském podání neuvidíme. Jedná se druh smeči, kde se hráčka odráží jednonož. Smeč po odrazu z jedné nohy Tento druh útoku se používá především ve volejbalu žen. Odraz z jedné nohy umožňuje účelně přenést pohybovou energii vpřed do vertikální nebo dlouhého výskoku. Dlouhý rozběh podél sítě zvýhodňuje hráče v tom, že rychlou nahrávku může smečovat v různých místech na síti před sebe nebo do stran (Kaplan, 1999). 3.6 Blokování Blok chápeme jako přehrazení určitého prostoru nad sítí vzpaženýma rukama jednoho, dvou anebo všech třech hráčů přední řady. Hráči jsou v maximálním výskoku a snaží se dosáhnout na míč anebo k místu pravděpodobného přeletu míče pře síť. Blokem vrcholí obrana, která v určitých případech přechází v přímý útok. To v případech, kdy blokující hráč nebo hráči přesahují přes síť do soupeřova pole a jeho útočný úder srážejí k zemi, ještě před přeletem sítě. Blok je herní činností náročnou nejen provedením, ale i tím, že tuto činnost musí ovládat nejen specialisti, ale všichni hráči (Kobrle, 1974).

22 3.7 Vybírání míče Vybíráním míče chápeme nepřesné odbití nebo odražení míče do výše jakýmkoliv povoleným způsobem, se snahou udržet míč ve hře. K vybírání míče může dojít při prvním, druhém i třetím odbití míče. Při prvním a druhém odbití se jedná o zabránění dopadu míče na zem, při třetím odbití se snažíme usměrnit míč do soupeřova pole. Vybírání míče je nouzovou činností hráče, vynucenou nepříznivou herní situací, jedná se vždy o pasivní obranu, po které družstvo zůstává nadále bezmocné zaútočit. Proto se každé družstvo snaží po vybírání míče co nejdříve přesnou nahrávkou nebo riskantním útočným úderem přejít do útoku. Při vybírání míče hráči pomáhá předvídavost a dokonalá souhra přední a zadní obrané řady (Kobrle, 1974). 3.8 Vykrývání Vykrývání chápeme jako účelné postavení hráče v obraně, zaměřené na obsazení volného prostoru ve vlastním poli. Vykrývání je herní činnost jednotlivce velmi důležitá, ale neoblíbená. Proniká celou hrou a není-li důsledně prováděna, zaviňuje zbytečnou ztrátu bodu nebo podání. Dobré vykrývání souvisí s ukázněným plněním herních úkolů, s rychlým a správným odhadem možností soupeřova nebo vlastního útočníka.

23 4. Herní kombinace Herní kombinace chápeme jako záměrnou, časově a prostorově sladěnou spolupráci dvou nebo více hráčů při řešení taktických úkolů družstva. Herní kombinace tvoří mezičlánek mezi herními činnostmi jednotlivce a vlastní hrou. Dělíme je na obranné a útočné, které se ve hře neustále střídají. Použití herních kombinací ve hře ovlivňuje fyzická a technicko-taktická vyspělost a připravenost hráčů. Nejdůležitější je herní součinnost hráčů, kteří mají stejný cíl - zabránění dopadu míče do vlastního pole, čímž by soupeř dostal bod a umístit míč do pole soupeře tak, aby nebylo možné ho vrátit zpátky. Každý hráč vnímá, anticipuje a organizuje vlastní činnosti podle činnosti spoluhráčů, jako je například výběr místa odrazu středového hráče podle měnící se pozice nahrávače, nebo v různých situacích hráč zastane funkci jiného hráče - blokař zastane nahrávače, který vybíral míč (Haník, Vlach a kol, 2008). Každé družstvo či už spontánně anebo cílevědomě organizuje svoji hru, určuje funkce a rozestavení hráčů a realizuje herní kombinace. Vytváří si určitý systém hry. Herní systém hry musí zabezpečit účinnou hru družstva ve všech šesti rotacích po vlastním podání a po podání soupeře. Samotný herní systém vytváří ve hře účelné volení útočných a obranných herních kombinací, které hráči realizují herními činnostmi jednotlivce. V moderním volejbale rozlišujeme tyto hráčské funkce: Nahrávač Smečař Diagonální hráč Blokař Libero (Zapletalová, Přidal a Laurenčík, 2007).

24 4.1 Útočné herní kombinace 1) bez signálu - s nahrávačem přední řady - s vbíhajícím nahrávačem zadní řady - s útokem po nahrávce z pole - s útokem po přihrávce 2) jednoduché signály s nahrávačem spolupracuje jeden hráč - s útokem po krátké rychlé nahrávce - s útokem po vystřelené nahrávce - s útokem po rychlé nahrávce s oběhnutím nahrávače 3) složité signály s nahrávačem spolupracují dva a více hráčů - bez výměny míst jednotlivých hráčů - s výměnou míst (s křížením) (Příbramská, 1996). 4.2 Herní kombinace, plnící úkoly obrany a útoku Tato skupina kombinací má za úkol vytvořit podmínky pro to, aby se eliminovala úspěšnost soupeřova útoku. Zároveň však musí vytvořit optimální podmínky pro založení útoku a jeho úspěšné zakončení. 1) Postavení 5 1 při podání soupeře Při těchto kombinacích je postavení pěti přijímajících hráčů vždy stejné bez ohledu na to, kde stojí nebo odkud vbíhá nahrávač. Dochází pouze ke změně postavení jednotlivých hráčů. 2) Postavení 4 2 při podání soupeře Při této kombinaci jsou připraveni přijímat podání čtyři hráči rozmístění do půlkruhu.

25 3) Postavení 3 3 při podání soupeře Tuto variantu postavení používají především vrcholová družstva, která při příjmu podání využívají specialistu hráče plnícího funkci libera. Podání pak přijímají vždy libero a další dva hráči, nejčastěji smečaři. 4) Postavení 2 4 při podání soupeře Tento druh kombinace používají opět pouze vrcholová družstva, Hráčem, který vždy přijímá podání je libero a k němu se řadí podle rozestavení vždy příslušný smečař S1 nebo S2 (Buchtel, 2006). 4.3 Obranné herní kombinace 1) Postavení při vykrývání útočícího spoluhráče 2) Postavení proti útoku soupeře - bez bloku při výměnách, které soupeř odbíjí nouzově - s jednoblokem při útoku soupeře na signál - s dvojblokem proti vysoké nahrávce soupeře - s trojblokem opět proti vysoké nahrávce (Příbramská, 1996). 5. Trendy volejbalu žen 5.1 Charakteristika vrcholového ženského volejbalu Změny pravidel a jejich vliv na volejbal žen V roce 1988 kongres FIVB schválil nové počítání bodů v pátém setu na tzv. tiebreakový systém (rally-point systém), přičemž maximální bodový stav v setu byl určen 17:16. V předchozích setech byl zachován systém se ztrátami, zanedlouho v roce 1992 po Olympijských hrách v Barceloně byl upraven tiebreak. Vítězné družstvo musí zvítězit v pátém setu nejméně o dva body. V roce 1994 došlo k dalším výrazným změnám pravidel. Úder do míče byl povolen všemi částmi těla, zóna podání byla prodloužena na celou šířku koncové čáry.

26 Umožnil se dvojitý úder při letu míče ze soupeřovy strany a upravilo se pravidlo o dotyku sítě a vstupu do soupeřova hřiště. V roce 1996 se měnila další pravidla, konkrétně tato: změna tlaku míče na 0,300-0,325 kg/m2, útočná čára se pomyslně prodloužila do nekonečna. Rok 1998 je významný těmito zásadními změnami. Oficiální přijetí bezztrátového systému (rally-point systém každá rozehra znamená bod) a zařazení specialisty pro příjem a vybírání - libera. Hraje se s barevnými míči. Míč letící z podání může tečovat síť. Z výčtu změn pravidel posledních patnácti let je patrné, že došlo především ke změnám pravidel v počítání, které zvýhodnilo obranu před útokem. Současný volejbal ovšem ovlivňují jiné aspekty a to především ekonomické. Tento bezztrátový způsob počítání má umožnit snazší odhad délky utkání a zatraktivnit tuto hru co nejvíce divákům. Jednotlivé sety bývají přerušeny dvakrát po jedné minutě, při dosažení stavu osmi a šestnácti bodů jedním z družstev, pro reklamní účely technickými time-outy. V nejbližší době se nedá předpokládat další revoluční změna pravidel. Lze proto předpokládat, že v dalším vývoji dojde k zjednodušení a zkvalitnění techniky všech herních činností jednotlivce. Hlavní útočnou silou jsou a budou v současném volejbale univerzální hráčky a smečařky spolu s liberem se budou podílet především na přihrávce. Stále více hráček bude provádět podání ve výskoku. Zvýší se jeho razance, prudkost a přesnost umístění. Soudržnost obrany na síti i v poli bude nutit útočící hráčky hrát údery s větší razancí a ve větší rychlosti, variabilitě i s využitím bloku. Toto vše vede ke zvýšeným nárokům v oblasti kondiční přípravy i specifickém rozvoji výbušné síly dolních končetin, jakož i k správné životosprávě (složení stravy a pitný režim spolu s dovolenými podpůrnými prostředky) a kvalitní regeneraci. Všechny tyto zmíněné aspekty postihly současný volejbal a s ním i tréninkový proces na všech úrovních. Na té nejvyšší je nutný profesionální přístup hráčů, trenérů i celých realizačních týmů. Při změně bodování dochází k situacím, že každá chyba znamená bod. Na tuto skutečnost se musí sportovci připravit a ztotožnit se s ní. Pryč je doba, kdy zkažený servis, útok do autu, bloku či přešlap zadní čáry hřiště při podání, znamenal jen ztrátu míče. Proto i v každém tréninku je třeba klást velký důraz na správnou techniku

27 všech herních činností. Je jasné, že bez správné techniky a přesného provedení všech činností se nelze zdokonalit až k absolutnímu vrcholu. 5.2 Trendy volejbalu žen do roku 2005 Ženský volejbal se za posledních 10 let výrazně zkvalitnil. Vede k jednoduchosti v neustálém zrychlování a k maximální preciznosti. Svým pojetím se přibližuje k volejbalu mužskému. Špičkové hráčky současnosti se vyznačují rychlostí a silou. I přes tato fakta má však volejbal něžného pohlaví stále svá specifika: hru v poli, která přináší delší rozehry a útok odrazem z jedné nohy, kterými dokáže nadchnout nejen laiky z řady diváků, ale i volejbalové odborníky. Trvalým jevem se ukazuje nárůst stability výkonnosti družstev i jednotlivců s minimálním počtem individuálních chyb. Složení družstva je postaveno ve většině případů na vytypovaných hráčkách, které mají vysokou postavu. Zdá se, že šikovné hráčky menšího vzrůstu ustupují v nominacích právě těmto vyšším a fyzicky připraveným hráčkám. Neustále se zvyšuje technická vybavenost a dynamika pohybu hráček i přes jejich typologické rozdíly. Družstva již nejsou sestavována a řízena v průběhu utkání pouze s vidinou základní sestavy, ale sestavená družstva by měla dávat možnost častějšího zásahu do hry většímu počtu hráčů - (např. prvek dvoj střídání nahrávačky a univerzální hráčky, specialistky na podání, na obranu na síti či v poli atd.). Toto je častější u družstev mužů. U ženských družstev odehrává často celý šampionát základní sestava (viz Itálie a USA při MS 2002, nebo Polsko a Turecko ME 2003). Výzkumy posledních velkých šampionátů ukázaly, že trend pouze vysokých hráčů a hráček ustupuje především na místech přihrávajících smečařů smečařek. V oblasti sledování a statistických rozborů je v nejrozšířenější a nejmodernější soubor programů DataVolley a DataVideo systém. Zaměřuje se na statistickou analýzu herního výkonu ve volejbalovém utkání a prezentaci jeho výsledků číselnou nebo obrazovou formou. Zvláště video modul zajišťuje velký nárůst kvality hodnocení herního výkonu a je velkou pomocí při přípravě taktických variant pro utkání se sledovanými družstvy i následného rozboru hry vlastního družstva. Tento software používají nejlepší světová reprezentační družstva jak mužů, tak žen.

28 5.3 Vývoj herních činností jednotlivce, herních kombinací a herních systémů a) Herní činnosti jednotlivce Podání Tato herní činnost jednotlivce zaznamenala v posledních letech ve volejbale žen největší kvalitativní posun. - četnost smečovaných servisů má zvyšující se tendenci - smečovaný servis dosahuje maximálních rychlostí a tím je obtížně zvládnutelný pro přijímající hráčky (u žen největší razance u hráček Ruska, USA a Kuby) - u žen není míra rizika smečovaného servisu zatím tak vysoká jako u mužů (zkažených servisů nebývá více než pět nejčastěji dvě a nejvíce zkažených servisů bývá ve druhém setu) - objevuje se nutnost kvalitního náhradního servisu (naskočeného plachtícího, nikoliv smečovaného hraného na 50%) - četnost a účinnost skákaných plachtících podání se zvýšila. Nejvíce jsou realizována z bezprostřední vzdálenosti od koncové čáry - velmi často je používáno zkrácené podání před hráčky přední řady se snahou ztížit jim přechod do útoku - místo podání se většinou řídí následným postavením v obraně nebo taktickou snahou o jeho umístění (hlavně u plachtícího podání z koncové čáry) Příjem podání - v postavení na příjem podání plní funkci přihrávajících hráček libero a obě smečařky, tudíž libero nejčastěji přijímá za blokařky, pouze ve výjimečných případech se přijímá s univerzální hráčkou či jednou z blokařek - Libero by se mělo svou funkcí identifikovat a to i přes to, že nemá tak velký kontakt s míčem a nemůže podávat, ani smečovat. Musí to být pozitivně emocionální hráč, který měl by družstvu přinést psychickou a morální podporu.

29 Při příjmu i při obraně je to hlavní jistící hráč, který ale sám nemůže provádět útočení. Musí dobře ovládat hru v poli. Organizuje příjem i obranu. (Papageorgiou, Spitzley, 2000) - smečovaný servis se přijímá ve třech a plachtící z velké vzdálenosti ve dvou hráčkách. Plachtící skákaný servis je zatím řešen rozdílně dle kvalit jednotlivých družstev- u mužů se přijímá především odbitím obouruč vrchem, u žen zpravidla obouruč spodem - bagrem - družstva většinou neřeší problémy na příjmu podání zvýšením počtu přihrávajících hráček - postupné zdokonalování příjmu podání obouruč vrchem- tento trend zvládají hráčky pomalu a je v ní největší rezerva - kvalitní je posun v technice práce paží a nohou (zvláště při tvrdých smečovaných servisech s nutností tlumení míče zpracování servisu mimo osu těla Nahrávka - hlavním kritériem pro nahrávačku je kvalita nahrávky (nejsou upřednostňovány somatické dispozice) - snahou nahrávačky by měla být nahrávka na jednoblok či neseskupený dvojblok v přesnosti a jednoduchosti řešení - zvýšená rychlost nahrávek do zón IV, II a I - kvalitní rychlá nahrávka prvního sledu (1,3,4, 8, útok z odrazu jednonož na krátkou i delší vzdálenost za nahrávačkou) - velmi dobře zvládnuta nahrávka ve výskoku - stále se zvyšuje jejich počet - u špičkových družstev nahrává po vybrání míče v poli nahrávačkou blokařka ze zóny III (využívá se úderná síla diagonální hráčky)