Nová sbírka pohádek a povídek - Marie Halseband. Nová sbírka. Nezaazené pohádky a povídky. pro malé a velké od Marie Halseband. München 1935.

Transkript

1 Nová sbírka Nezaazené pohádky a povídky pro malé a velké od Marie Halseband München 1935 Obsah: - 1 -

2 Obsah: Nová sbírka... 1 Úvod... 3 Kapka krve Luciferovy... 4 Sousedé... 8 Hadí korunka...12 Jak vznikla slune$nice...17 Kytice...21 Dík...24 Ztroskotaná lo)...26 Pomsta...29 Cesta k nebeské brán/...32 Obraz Krist1v...35 Sestra Agatha...38 Svaté ruce...40 Lidský duch...42 Velký mozek, malý mozek a slune$ní plete:...44 T<i hradby...48 Výstavba...49 Nový <ád...52 Tíha k<í=e...55 Bratr Bonifác...58 Koší$ek na šití...61 Nápis na hrobce...65 Nezp1sobná dívenka...68 P<íb/h o Abdrushinovi...72 Strá=ci zahrady...74 Na stráni...79 T<i sourozenci...84 Dv/ rozmluvy...87 Starý ková<...90 Svatá noc...93 Rej sk<ítk Princezna Sn/hurka s ledovým srdcem Prázdniny na horách Úzká lavi$ka Ani$$in zá=itek D/tský doktor Mali a zví<átka Krej$í Janek Konec *** - 2 -

3 Úvod Paní Marie Halseband napsala mnoho velmi krásných a pou$ných p<íb/h1 pohádek a povídek, které byly vydány kni=n/ ve velké souborné sbírce pod názvem Ich klopfe an! - Já zaukám! - Pohádky pro malé a velké v nakladatelství Der Ruf G.m.b.H. v München V jednom z dalších p<íb/h1 Kapka krve Luciferovy, nevíme ji= p<esn/ pro$ - mo=ná zám/rn/ $i jen v zápalu spisovatelského nadšení, popustila uzdu své fantazie a pon/kud se odchýlila od Zákon1 stvo<ení p<inesených nám Synem Ilov/- ka v díle Ve Sv%tle Pravdy Poselství Grálu od Abdrushina. Snad práv/ to bylo i p<í$inou roztr=ky s Abdrushinem a jejího odchodu ze Svaté Hory. Tuto povídku však p<esto, spolu s n/kterými dalšími novými, pak vydala ve své pon/kud zkrácené soukromé sbírce se stejným názvem, ale ji= v jiném vydavatelství - Olien. Jada dalších, a$ docela p/kných p<íb/h1, se ji= nedostala mezi $tená<e Poselství Grálu a z1stala zcela zapomenuta. Proto je zve<ej:ujeme alespo: dodate$n/ v této nové sbírce neza<azených pohádek a povídek od paní Marie Halseband. Pro úplnost za<azujeme zde hned úvodem i výše zmín/ný p<íb/h Kapka krve Luciferovy, pova=ujme jej však jen za pouhou alegorii jednání temných lidských duch1 zasa=ených onou ošklivou nákazou virem zlého cht/ní z Luciferovy kapky krve. Nedejme se zmást, sk<ítkové a ostatní bytostní v=dy v/rn/ slou=í Stvo<iteli a nikdy se nemohou odchýlit od Bo=í V1le. Zlá krev však tehdy zachvátila mnoho lidí v sousední zemi, u nás i po celém sv/t/, p<esto=e vyslanec ze Sv/tlých Výšin byl p<ímo mezi námi; nepoznali jej a neslyšeli jeho Slova - necht/li znát Zákony našeho Stvo<itele... *** - 3 -

4 Kapka krve Luciferovy Marie Halseband Jednou se Lucifer pokoušel proniknout do jasného zá<ícího Sv/tla a= k nebi, ale b/lostný archand/l, který stojí p<ed branou ráje, srazil ho dol1 svým ohnivým me$em. Poran/ný Lucifer, sk<ípaje vztekem zuby, let/l zp/t do temnot. Jeho veliká, $erná <íza zahalila na okam=ik slunce i Zem jako temný mrak. Z jeho ramene kanuly temné kapky krve a padaly na velkou lesní louku, kde z nich ihned vyr1staly $ervené muchom1rky. Víte, takové podobné t/m, co mají na $ervených hlavi$kách bílé te$ky, jsou velice hezké, ale jsou jedovaté. Avšak tyto muchom1rky byly obzvlášt/ jedovaté, proto=e vyrostly ze zlé krve Lucifera. Na pohled byly však tak krásné, =e ten, kdo by je uvid/l, z1stal by nad nimi stát s obdivem. A jedna z t/ch kapek zla dopadla i na malého trpaslí$ka, který práv/ pospíchal z lesa, a zasáhla ho p<ímo do srdce. "Au...," zana<íkal bolestn/ a chytil se za srdí$ko. Pojednou se mu zdálo, =e louka u= není tak krásná a tak p/kn/ zelená, =e slunce nesvítí tak jasn/, a =e je všechno n/jak temn/jší a oškliv/jší. A= do této doby byl trpaslí$ek takovým malým, dobrým chasní$kem, který piln/ pracoval a byl laskavý ke všem obyvatel1m lesa. A na to všechno naráz zapomn/l a naplnila ho divoká zloba. Nyní m/l jenom jedno p<ání - ubli- =ovat! Nenávid/l všechno kolem sebe... "Ty," povídá mu šedivý zajíc, který a= dosud m/l v trpaslí$kovi dobrého kamaráda a pr1vodce. "Kdepak jsou polo=eny lé$ky, abych do nich p<i své ranní procházce neupadl?" Trpaslí$ek se škodolib/ zasmál a <ekl: - 4 -

5 "Jen si utíkej, kudy chceš, dnes nejsou =ádné nalí$eny." Brzy na to se ozval bolestný výk<ik zajíce, který uvízl zadním b/hem v nalí$eném oku. Zlý trpaslí$ek samou radostí nad zajícovým utrpením ud/lal p<emet a rozhlí=el se, co by m/l dále natropit. Tu uvid/l na strom/ hnízdo stehlíka, kde vyzp/vovala paní stehlíková, =e zah<ívá vají$ka. "Hoj," volal na ni záludn/, "posp/š si, na rohu lesa t/ $eká tv1j mu=." Paní stehlíková, která znala trpaslí$ka jako dobrou bytost, pod/kovala a odlétla. Hupky, hupky - a ji= byl trpaslí$ek na strom/ a rychle vyhazoval vají$ka z hnízde$ka. "Qe se nestydíš," volal na n/ho sk<ítek stromu, ale v odpov/) mu spadlo poslední vají$ko p<ímo na hlavu. Chechtaje se, slézal zlomyslný kazisv/t dol1. Nyní se však dozv/d/l celý les, =e se z trpaslí$ka stal zlý mu=í$ek, proto=e paní stehlíková na n/ho všem =alovala. I kdy= nikdo nev/d/l, pro$ to trpaslí$ek ud/lal, nikdo u= o n/m necht/l nic slyšet. Všichni se vzájemn/ p<ed ním varovali a všechna zví<átka p<ed ním utíkala. Všichni se ho tedy stranili, a to m/lo za následek, =e se stal ješt/ horším. Vymýšlel si stále nové a horší špatnosti, kterými by p<ekvapil. Jednou slyšel v lese smích a radostné hlasy lidí. Rychle zamí<il k cest/ a vyryl v zemi u cesty pod velkým ko<enem díru. Pak se spokojen/ usadil za kapradinu a vy$kával. Za chvíli p<icházeli lidé a hned ten první stoupl nohou do díry pod ko<enem a klesl k zemi. Noha opuchla ošklivým výronem. "Cha, cha, cha, cha, cha - cha," smál se zlý mu=í$ek. "Promi:te," pravil sk<ítek stromu, "to ud/lal zlý trpaslí$ek." Ran/ný však nerozum/l. Ostatní p<átelé mu pomohli a vedli jej opatrn/ a zara=en/ z lesa dom1. A tak zakrátko zpozorovali i lidé, =e v lese není n/co v po<ádku. Stále tam docházelo k úraz1m a k nep<íjemným pád1m. V/tve zachytávaly lidi, šlehaly je do obli$eje i do o$í, trny se nenadále zapichovaly do jejich šat1 i rukou a bolestiv/ zra:ovaly nohy, docházelo i k potrhání od/vu a mnoho jiných nehod je tam potkávalo. A zlý mu=í$ek se jen smál. Jednoho dne p<išlo do lesa mali$ké d/v$átko. M/lo v ruce koší$ek a hned se pustilo do sbírání $ervených jahod, které vábiv/ lákaly na vyslun/né pasece. Kde se vzal, tu se vzal - p<iblí=il se k ní zlý mu=í$ek a hned si za$al vymýšlet, jak by d/v$átko vyd/sil. Nejd<íve zapletl jeho copánky do ostru=inového trní. Malé d/v$átko je však bez ná<ku trp/liv/ vyprostilo a ovázalo si copánky kolem hlavi$ky, aby vlasy nevisely voln/ dol1. "Te) p<ivolám hada, ten d/v$átko jist/ vyd/sí," uva=oval zlý mu=í$ek. Ne=li se však pohnul, aby provedl, co zamýšlel, uvid/l stát za d/v$átkem sv/tlou postavu, která mu varovn/ hrozila prstem. N/co takového jej dosud nepotkalo. Polekal se, zarazil, celý zkoprn/l. Sv/tlá postava pohladila hlavi$ku malého d/v$átka a zmizela... D/v$átko ji= dávno odešlo z lesa s plným koší$kem vonících, sla)ou$kých jah1dek, a trpaslí$ek stále ješt/ sed/l na tém=e míst/ a - podpíraje si hlavu rukama, p<emýšlel o tom, co d/lá. N/co se mu nezdálo, cosi se v n/m probouzelo. Nev/d/l však, co to je

6 Tu náhle vysko$il, za$al b/hat zu<iv/ po lese, nará=el hlavou do strom1 a k<i- $el tak, =e všechno =ivé p<ed ním prchalo. Takové zd/šení vyvolával. Tak dorazil a= k malému lesnímu jezírku, ve kterém =ily rusalky. Zlý mu=í$ek je ji= mnohokráte vyd/sil, kdy= si s nimi hrával svým, pon/kud drsným zp1sobem. A jak se k jezírku blí=il, napadla ho nová zlomyslnost. Rychle upletl z rákosí v/nec a polo=il se na b<ehu. Do v/nce vlo=il pavu$inovou sís a pak tiše $íhal. Netrvalo dlouho a na hladinu se vyno<ily rusal$í d/ti, které plavaly o závod sem i tam, a hrály si na honi$ku. Náhle hodil zlý mu=í$ek do vody v/nec se sítí a chytil do ní malou rusalku. Za bázlivého k<iku ostatních rusal$ích d/tí vytáhl lapenou ko<ist na b<eh a pravil: "Te) se m1=eš, dívenko, po libosti nadýchat také trochu pozemského vzduchu, a= se budeš dusit!" (ony toti= rusalky mohou =ít jen ve vod/). Kdy= provedl tento ošklivý kousek, jakoby jej to p<estalo bavit. V1bec necítil pot/šení z toho, co ud/lal a vzpomn/l si na sv/tlou postavu, je= mu v lese varovn/ hrozila. Naše rusalka se na b<ehu v síti rozplakala, a= celá vysílením umdlévala. Její matka se vyno<ila z vody, b/dovala a spínala své ruce. Zlý mu=í$ek se tomu všemu smál..., ale co te)? Smích mu p1sobil bolest! Za- $al dupat nohama a k<i$el a nadával na všechny rusalky, i mamince lapeného dít/te nadával - a to ho ješt/ víc bolelo. Pojednou se objevila u malé rusalky, je= se unaven/ kr$ila v síti, jemná zá<e. Sv/tlá postava tu byla op/t. Pohladila lehce hlavinku rusalky, která pod ú$inkem jejího dotyku ihned o=ila. Pak pohrozila sv/tlá postava mu=í$kovi a chystala se odejít. "Zastav se," zarazil ji mu=í$ek, "z1sta: zde. To všechno jsi zavinila ty. Tys mi vzala m1j klid i moje pot/šení z mých kousk1! Kdo jsi?" Postava p<istoupila blí=e k n/mu a pravila: "P<emýšlej a pak budeš brzo osvobozen!" A na to zmizela. Mu=í$ek chytil malou rusalku a hodil ji zp/t do vody. "Jen si plav, te) pot<ebuji klid, kdy= mám p<emýšlet," pravil a hled/l, jak mali$ká plave ke své matce. A pojednou cítil, =e ud/lal n/co lepšího, n/co radostn/jšího ne= dosud a m/l z toho podv/dom/ radost. Zvedl se a p<emýšleje o této radosti, krá$el nyní lesní cestou. A tu stoupl p<ímo do díry pod ko<enem stromu, kterou onehdy zde vyhrabal. Rychle díru zahrnul zemí. "Musím p<ece p<emýšlet, a v tom by mi p<eká=el ná- <ek, kdyby do díry zase n/kdo spadl," povídal sám sob/. Pak odstranil také dv/ oka, která tam byla nalí$ena na zajíce a o nich= dob<e v/d/l, proto=e je sám p<edtím nakladl. A podivno, $ím více odstra:oval nástrahy, které p<edtím pracn/ ud/lal, tím pocisoval stále v/tší uspokojení. Zdálo se mu, =e slunce ješt/ nikdy tak krásn/ nesvítilo jako práv/ te), a zví<átka v lese ho pojednou u= neobcházela v dalekých kruzích. Cítil se tím pot/šen. Posadil se na ko<en stromu a op/t se pohrou=il do p<emýšlení. Tu poznal, =e se nemusí nechat unést zlem, =e je lepší ší<it dobro... Lesem op/t krá$elo ono malé d/v$átko s copánky. Neslo koší$ek, tentokrát napln/ný bylinami, a usedlo na ko<en vedle trpaslí$ka, kterého ovšem nevid/lo. V nedaleké vesni$ce za$alo práv/ vyzván/t ve$erní klekání. "Milý Bo=e," <eklo d/v$átko do zvuku zvonu a sepjalo své ru$ky, "prosím t/, dej, aby tyto krásné byliny pomohly mému nemocnému tatí$kovi, aby se op/t uzdravil." - 6 -

7 Za chvíli, šsastn/ se usmívajíc, posíleno d1v/rou v Bo=í pomoc, odcházelo lesní cestou a= k okraji lesa, kde stál tichý d1m, jeho= $ervená st<echa prosvítala mezi zelení strom1. "Kdo je B1h?" pronesl trpaslí$ek udiven/. Tu op/t uvid/l sv/tlou postavu, která byla nyní mnohem jasn/jší a krásn/jší ne= d<íve. Usmála se na n/ho a pravila: "Te) to zase budeš v/d/t, p<ekonal jsi v sob/ zlé." P<i t/chto slovech sáhla trpaslí$kovi na srdce, kde byla zaschlá kapi$ka jedovaté, zlé krve. Trpaslí$kovi se náhle zdálo, jakoby tato sv/tlá, pomáhající bytost z n/ho s:ala t/=ké b<ím/. Les byl zase tak nádherný, plný barev a v1ní, zví<átka op/t tak milá, ptáci zpívali jásavé melodie, hmyz bzu$el v korunách strom1 i na lukách, ryby sebou vesele pleskaly v jeze<e, zkrátka sv/t byl pro trpaslí$ka plný krás, jako nikdy p<edtím a trpaslí$ek byl šsasten. Náhle zase v/d/l, kdo je B1h, a jeho malé srdce p<ekypovalo láskou a vd/$ností. --- A= p1jdete n/kdy nap<í$ lesem na procházku a najdete p<itom báje$né h<íbky, kozáky, k<emená$e, klouzky, bedly a jiné jedlé houby, nebo sla)ou$ké jahody, maliny $i ostru=iny, $i uvidíte ty nejkrásn/jší kv/ty a budete se také ze všeho toho radovat, pak si bu)te jisti, =e za n/kterým stromem sedí náš spokojený trpaslí$ek a mne si radostí ruce. To on vás p<ivedl práv/ sem a vedl vaše o$i tak, aby jim nic neuniklo! On toti= te) není nikdy dost spokojen se svojí pílí a chce ud/lat ješt/ mnohem víc radosti a mnohem víc dobrých $in1. Neví ješt/ dodnes, =e to byla kapi$ka zlé, jedovaté krve Lucifera, která ho na $as u$inila zlým, ale ví, =e jeho prací je d/lat dobro a slou=it....ooooo

8 Sousedé Byli sousedy a chodili spolu ka=dodenn/ do mate<ské školky, vzdálené od jejich domova jen n/kolik minut. A$ byl Pet<ík starší ne= Eliška, byla dív$inka p<ec hlavou všech jejich podnik1. BylS Pet<ík úzkostlivý a plá$ a smích byly u n/ho v jednom pytlí$ku. Pet<ík1v otec byl tím $asto rozmrzelý a mínil, =e z Pet<íka nebude nikdy <ádný chlapec, z1stane-li takový rozplakaný, ale Elišce byla tato úzkostlivá mysl kamarádova vhod, proto=e jí mohla vyu=ít, aby Pet<íka u$inila poddajným pro všechna svá p<ání. A Eliška m/la mnoho p<ání, a co= bylo horšího, jí bylo všechno vhod, aby došla cíle. Proto i Eliška lhala bez rozmyšlení a studu. Stále v/d/la n/jakou novou p<íhodu, aby Pet<íka vystrašila. Kdy= ji pak dosp/lí lidé dohnali k zodpovídání, tvá<ila se Eliška velmi udiven/ a tvrdila s nevinnou tvá<i$kou, =e nijak necht/la Pet<íka postrašit. Cesta do mate<ské školky vedla kolem t<í náro- =í. A$ d/ti chodily te) ji= po léta kolem t<í náro=í stejnou cestou a Pet<ík by šel ji= brzo do školy, z1- stávala cesta v=dy tajupln/ strašidelnou Eliš$iným vypráv/ním. "Hú!" zvolala v=dy tiše, kdy= zahýbali kolem prvního rohu a táhla p<ítele zpátky. "Fuksa!" Fuksa je velký k1: obchodník1v a Eliška m/la vlastn/ práv/ tolik strachu p<ed zví<etem jako její kamarád, ale nedala to najevo. Pet<ík1v obli$ej se ihned protáhl a dolní ret se mu pová=liv/ stáhl. "Nedívej se tam! Prob/hneme rychle kolem!" volala Eliška a oba prob/hli kolem rohu. Pet<ík odvracel bázliv/ obli$ej, co= bylo Elišce vhod, nebos ve dvo<e nebyl v1bec =ádný k1:. Ale to nebylo Pet<íkovi t<eba v/d/t. "Tiše!" <ekla Eliška, kdy= se blí=ili k druhému rohu dom1. Ierný mu= nás nesmí slyšet

9 Po špi$kách plí=ili se kolem vchodu do hlubokého sklepa, kde le=ely pytle uhlí a zaznívaly hrubé hlasy. Pet<ík si vzdychl zhluboka, kdy= byla i tato p<eká=ka šsastn/ p<ekonána. Nyní p<išlo velké, nezastav/né prostranství. Zdobily je nízké k<oviny a n/kolik stromk1. Pet<íkovi p<ipadal tento kus cesty zvlášt/ daleký. Eliška bloudila bystrýma o$kama kolem a vymýšlela nové p<íb/hy. "V$era mi p<inesla babi$ka táákovýhle kus $okolády!" pravila, ukazujíc rukama pravd/ nepodobnou velikost. Tak veliký ani není! <ekl Pet<ík rozhorlen/. Dodal pak rozvá=n/: "P<inesla jsi mi kousek?" To nem/la Eliška nijak na mysli a <ekla proto vyhýbav/: "N/co škrábe za kamenem. Jist/ had!" Had byl vrchol hr1zy pro d/ti. Nevid/ly sice dosud nikdy =ádného krom/ ve své obrázkové knize, ale takový obrovský plaz musel být to nejhr1zn/jší na sv/t/. Pet- <ík se zdráhal jít dále a dal se do plá$e. "Nebudeš-li tiše," <ekla Eliška, "kousne t/!" Chopila chlapce za ruku a táhla ho dál. Pet<ík utíkal kolem kamene, strhuje dívku s sebou. Ale Eliška p<i tom zakopla a upadla. Te) byl plá$ dvojhlasný, nebos jak dívka vypadala! Šati$ky zablácené, všete$ný nosík zkrvavený. S plá$em obešli poslední roh, p<ed kterým $íhávala jinak t<etí p<eká=ka na jejich cest/, velký pes, a dorazili kone$n/ do zahrádky p<ed domem, kde byla mate<ská školka. "Jak to vypadáš?" pozdravila sestra Hilda dívku. Pet<ík mne porazil! zn/la rychlá odpov/) Eliš$ina. V Pet<íkovi to vzbudilo nevoli. T/=ké slzy mu stékaly po $ervených tvá<ích. "Ale to p<ec není pravda!" vzlykal. "Malý uplakan$e!" <ekla sestra Hilda sp/šn/ a chopila ho za ruku. "Vím, =e jsi to neud/lal úmysln/." Ne= mohl Pet<ík <íci, =e to opravdu neud/lal, postavila ho ji= sestra vedle Jeníka, jeho spolu=áka, se kterým denn/ chodil spole$n/ na procházku. Ale podnikavý duch Eliš$in se dávno ješt/ neztišil. Postrkovala a štípala menší d/ti a vnášela trvalý neklid do <ad. Kone$n/ zasáhla sestra a postavila pevnou rukou d/v$e vedle sebe. Pojednou bylo z Elišky nejzp1sobn/jší d/v$átko, jaké jen si lze pomyslet. Taková byla lhavá Eliška! Ale brzo m/l velký den v Pet<íkov/ =ivot/ p<ivodit pronikavou zm/nu. Jeho brat<í$ek Bed<ich m/l jít poprvé do mate<ské školky. Pet<ík m/l zcela sám vést mali$kého, nebos Eliška byla nemocná. "Dej na n/j pozor, m1j velký chlap$e," <ekla matka na rozlou$enou a dala ka=dému s sebou na cestu jablí$ko. Pet<ík byl hrdý, =e má opatrovat brat<í$ka. Dodalo mu to zcela nové odvahy. Všechno šlo dob<e. Qádná Fuksa nestála ve dvo<e, z otev<eného uhelného sklepa zn/lo veselé hvízdání a i t<etí roh se šsastn/ p<ekonal, nebos starý pes le=el na slunci, vrt/l ocasem a nehýbal se. 0 louce net<eba ani mluvit, ta byla krásná, jak jen m1=e být na ja<e holá plocha, z ní= všude vyhlí=ejí sedmikrásky. Dosud nikdy nebyla cesta tak krátká, p<íjemná a veselá pro Pet<íka jako dnes, a s usm/vavými tvá<emi vešli brat<i do mate<ské školky

10 "Vida! Kone$n/ u= neplá$eš!" chválila sestra Hilda a vzala nová$ka k sob/. "Tak je to správné! Musí-li n/kdo dávat pozor na bratra, musí také ukázat, =e je mu=. A mu=ové neplá$ou!" dodala sestra. "To <íká také tatínek!" mínil Pet<ík a celý jeho obli$ej zazá<il. V té dob/ le=ela Eliška nemocna: U její postýlky sed/la ošklivá babice a hled/la ledov/ studenýma o$ima na dít/ v hore$ce. "Zítra jsou tvé narozeniny!" <ekla sta<ena. "Bude ti šest let, lhavá Eliško! "Tak se nejmenuji!" zvolala Eliška s nevolí, ale sta<ena pokr$ila jen posm/šn/ rameny. "Jsi lhavá Eliška!" opakovala. "Tady se podívej! Ierný )áblík, kterého dr=ím v náru$í, vznikl z tvých l=í. Malý šeredný netvor se šklebil na Elišku a vyplazoval na ni krvav/ rudý jazyk. Ano! kývala sta<ena pro sebe. "Tak to chodí s nehodnými d/tmi! Te) p1jdeš s námi do temného domu, ve kterém se procházejí l=i a navzájem se po=írají." Sta<ena natáhla suchou rukou po Elišce a také malý netvor sahal svými pavou$ími prsty po dít/ti. S hr1zou cht/la Eliška uhnout, ale =elezné ruce ji dr=ely pevn/. Potom stála v temném dom/. Bylo tu hr1zn/ a studen/. D1m m/l nes$etné rohy a kouty a ze všech vyskakovala n/jaká le=. Smály se, kdy= vid/ly, =e se Eliška d/sí. Štípaly ji cestou bolestn/ do rukou a obli$eje. Tak jsi štípala d/ti," mluvila sta<ena lhostejn/, jdouc vedle Elišky. Jaké to tu p<ec byly hrozné formy l=í! Tu vyskakovali za rohem obrovští kon/ s planoucíma o$ima a nozdrami, porazili Elišku a šlapali po ní. Z $erných sklep1 natahovali $erní mu=i nes$etné $erné ruce po ní a sk<ehotali chraptivými hlasy: Sem s prolhaným dít/tem!" P<es cestu le=eli tlustí zelení hadi a zatarasili cestu. Kdy= pod/šená Eliška cht/la p<es n/ sp/chat dále, padala p<es slizká klubka. A hadi sy$eli: Tak klopýtají prolhané d/ti p<es vlastní l=i!" Zu<iv/ št/kající psi ch:apali po Elišce. S k<ikem chytala se sta<eny a volala: "Vezmi mne zas s sebou! Nechci také ji= zcela jist/ nikdy lhát!" Jako odpov/) zn/l ze všech stran hlu$ný smích, l=i se svíjely rozkoší. "Nepustíme t/ odtud, lhavá Eliško!" <valy. "Tebou a tob/ podobnými =ijeme p<ec!" "Prosím, stará paní," volala op/t dívka. "Chci také být s Pet<íkem za dobré!" Co mi dáš, ptala se babice, "kdy= t/ op/t dovedu dom1?" Všechny svoje dárky k narozeninám, které zítra dostanu! zvolalo d/v$e. "Nechci! Co mi dáš?" ptala se sta<ena dále. Své nové šaty a ko=ešinovou $apku!" <ekla Eliška. Nechci! Eliška nabízela jí všechno p/kné, co m/la. Nic nebylo sta<en/ vhod, jásav/ obklopovaly ji l=i a smích byl stále divo$ejší. Co tedy chceš? zeptala se kone$n/ Eliška s plá$em. "Tvé srdce!" zvolala sta<ena rychle. "To ti nemohu dát," <ekla Eliška, "matinka <íká, =e mé srdce pat<í Pánu Bohu!" Srdce prolhaného dít/te ne!" vyk<ikla sta<ena a sahala po levém boku dít/te. Maminko! zvolala dívka poslední silou. "Eliško, jsem u tebe!" <ekl v tom okam=iku vlídný hlas mat$in. Ach, to bylo krásné! Byla tu mat$ina dobrá ruka, byl tu milý, sv/tlý pokoj a Eliška se zajíkala s hore$n/ rozpálenými tvá<emi:

11 Sta<ena l=í cht/la mi vzít mé srdce, ale to p<ec pat<í Bohu!" Sta<ena l=í m1=e vzít tvé srdce, jen kdy= jsi lhala," <ekla matka a Eliška se dala do ho<kého plá$e. "Maminko, nechci ji= nikdy lhát! Jen kdy= smím ponechat své srdce Pánu Bohu! O n/kolik dní pozd/ji sm/l Pet<ík navštívit p<ítelkyni. P<išel tak vesele a jist/, =e se Eliška p<ece zase musela zlobit nad jeho neobvyklou samostatností. "Co d/lá Fuksa?" ptala se trochu záludn/. "V$era jsem jí donesl chleba," zn/la p<ekvapující odpov/). "A $erný mu=?" Ten zpívá, hvízdá a sm/je se, kdy= jdeme kolem! "A had?" "Ach, zde =ádných není, <íkala sestra Hilda," zvolal Pet<ík. "A velký pes je také milý, hraje si s námi, Bed<íšek smí dokonce na n/m jezdit." To bylo p<íliš mnoho najednou. Eliška byla zni$ena. Ale ješt/ pokusila se nabýt starého vlivu nad kamarádem. P<íští týden p<ijdu do školy! pravila. Ale jen do dív$í, zvolal Pet<ík. "Ale já jdu do školy, kde se ze mne stane mu= jako m1j tatínek!" Prudce ví<ilo to v Eliš$in/ hlavi$ce. Nejsi tedy ji= uplakanec!" vybuchla kone$n/. "Ach, kde=!" mínil Pet<ík s mu=n/ vá=nou tvá<í. "Ale já také u= nejsem lhavá Eliška!" zvolala prudce. "To je nutno teprve ukázat, Eliško," <ekla matka, která práv/ vešla. "Ale chceme ti všichni pomáhat, abys z1stala v/rna svému p<edsevzetí a v=dy si je p<ipamatovala, kdybys m/la znovu <íci n/co l=ivého. Eliška skryla hlavu v mat$in/ náru$í. "Ty jsi p<ec ta nejlepší!" zašeptala. Pak <ekla tiše, aby to jen matka mohla slyšet: "Myslíš, =e te) Pánb1h bude spokojen s mým srdcem?"...ooooo

12 Hadí korunka Byla jednou jedna princezna, štíhlého, krásného tílka, ztepilá, jemná, jak se práv/ na princeznu sluší. Její ru$ky byly štíhlé, bílé, malé a n/=né a no=ky p1- vabné, ale její krásné tílko zakon$ovala hlava s tak nep/kným obli$ejem, =e se v zámku nenašel nikdo, kdo byl s to chvíli do n/ho pohlí=et. I samotnému králi, jejímu otci, p<eb/hla v=dy po zádech husí k1=e, kdy= vstoupil do jejího pokoje - a$ ji jinak velice miloval jako své jediné dít/. Z ošklivého obli$eje se dívala ta nejkrásn/jší hn/- dá o$ka a v prsou princezny bilo p<edobré srdce, ochotné kdykoliv pomoci. O tom nejlépe v/d/ly její komorné, které to však pova=ovaly za samoz<ejmé, kdy= jim princezna prokazovala tolik p<ív/tivosti. Mezi sebou <íkávali: "Je-li n/jaká princezna nehezká, pak je tou nejzbyte$n/jší v/cí na sv/t/." Podobné úvahy vycisovala princezna p<i všech p<íle=itostech. Ubohá proplakala mnohdy celou noc a ráno vstávala s o$ima zarudlýma plá$em, a nakonec se necht/la ani na královském dvo<e ukázat. A došloli k tomu, tedy m/la v=dy obli$ej zahalený závojem, aby se lidé ned/sili. Pouze malé krásné o$i z1staly nezakryty. Bydlela v malém hezou$kém dome$ku na konci zámeckého parku, kde bývala v/tšinou sama, samotinká. Hrávala si tam se svými psíky nebo s krotkými srnami a jelínky. Malí ope<enci d1v/rn/ zobali z její n/=né ru$ky a sedali jí na ramena, co= princeznu nadmíru bavilo a t/šilo. Proto=e král, její otec, byl nezm/rn/ bohat, objevovali se ze všech kout1 zem/ stále noví a noví nápadníci, aby se ucházeli o její ruku. Mnozí nápadníci se brzy vrátili do svých domov1, kdy= zhlédli bohatou princeznu. T/ch, kte<í z1stali, d/sila se princezna natolik, =e král se jí neodvá=il nutit ke s:atku. A tak se to stále opakovalo. Jednoho dne zaslechla princezna, která byla ve svém malém domku, ukrytém ve stromoví, veselý zp/v. Zv/dav/ nakukovala v/tvemi a spat<ila mladého, statného mu=e na koni v do

13 provodu dvou velkých ps1, jak se blí=í k paláci cestou, která vedla v blízkosti princeznina dome$ku. Pohlí=eje na st/ny dome$ku v samé zeleni, spat<il závojem zahalenou tvá< dívky a hned zvolal: Ach d/v$átko, jaké ty máš krásné o$i! P<ekrásné, opravdu nevídané." Málem se radostí rozplakala, nebos to jí dosud nikdo ne<ekl. "Kam jdeš?" tázala se ostýchav/. "Chci se o=enit s princeznou," zn/la p<ekvapující odpov/). "Je opravdu tak nehezká?" Tu se princezna odvrátila, rychle zmizela ve svém malém dome$ku a zoufale se rozplakala. V/d/la, =e tento krásný mu=, který rázem zaujal její srdce, se ihned odvrátí, jakmile spat<í její tvá<. "Pro$ jen mne B1h u$inil tak ošklivou?" pomyslela si a poprvé v =ivot/ byla ve své ho<kosti nevd/$ná v1$i Pánu. Tu ji cosi zatáhlo za šaty. Ohlédla se a spat<ila starou, nahrbenou, malou =enu. Ta po princezn/ blýskla vychytralým pohledem a lstiv/ se tázala: "Pro$ si nep<ineseš hadí korunku? Byla bys tou nejkrásn/jší princeznou!" Pla$ící d/v$e udiven/ naslouchalo, pak se pochybova$n/ tázalo: "Co= mi ji had dá?" Sta<ena se odporn/ zasmála: "Musíš mu ji vzít, a= se bude koupat. Támhle u jezírka bydlí král had1. Ka=dé poledne, kdy= slunce svítí, odkládá svou korunku ne=, vstoupí do vody, v ní= delší dobu pluje." "Ale musím hadovi za to n/co dát! Nemohu jen tak n/komu vzít n/co, kdy= mu to pat<í!" zvolala princezna. "M1=eš n/co dát za dobrou radu mn/," zaskuhrala stará. "Já u= se postarám, aby i had dostal sv1j díl." "A $eho si p<eješ?" tázala se princezna. Bylo jí p<itom t/=ko u srdce. "Tvou duši!" zašeptala sta<ena. "Pak budu mrtva!" vyk<ikla princezna. "V=dyS duši nám dal Všemohoucí a jedin/ on si ji m1=e zase vzít." "Hloupá", zasy$ela sta<ena mezi zuby."te) budeš teprve =ít, jak se pat<í. Tvoji duši taky nechci na v=dy. Chci jen ten jas, který ji obklopuje, který na m/ p1sobí tak rušiv/ a vzdaluje m/ od tvé duše. Ty u= ten jas nebudeš pot<ebovat - ty budoucí královna. Budeš krásná! To ti snad nesta$í?!" Ale princezna se zdráhala. Cosi ji p<ed sta<enou varovalo. Sta<ena se však nevzdávala a lákala ji sladkými slovy, malujíc jí ty nejkrásn/jší obrazy. Nakonec pravila: "Chceš se p<ece cizímu princi líbit! Nu=e, u=ij mé rady aspo: na zkoušku a uvidíš sama. Budeš-li chtít být zase ošklivá, m1=eš do nejbli=šího úpl:ku korunku hadovi vrátit. Tvá duše bude zase volná a získá také op/t sv1j jas." Tu se kone$n/ princezna vzdala. Následovala sta<enu k jezírku, které se skrývalo p<ed zv/davými zraky v nejvzdálen/jší $ásti zámeckého parku. Jak došli ke b<ehu, uslyšely, jak ze zámecké v/=e vyzván/jí poledne. Sta<eny tu najednou nebylo - zmizela jako stín. Milá princezna spat<ila v mírn/ roz$e<ené vodní hladin/ dva zelené hádky v rozmarném laškování. Na b<ehu le=ely dv/ zlaté korunky, které se oslniv/ t<pytily ve slune$ní zá<i. Princezny se zmocnila zlá touha. Sáhla po jedné z korunek. Jen se jí dotkla, zm/nila se v krásný t/=ký prsten, který si navlékla na prstík. Jeho

14 zlato =hnulo jako ohe: a celým princezniným útlým t/lem procházela bolest. Sp/šn/ se od jezírka vzdálila, nebos jí p<ipadalo, jako by ji n/kdo honil. Celou cestu se jí zdálo, =e se n/kdo ze strom1 i ke<1 vít/zn/, posm/šn/ a pronikav/ sm/je. Bez dechu vstoupila do svého dome$ku a ihned p<istoupila ke st<íbrnému zrcadlu. Podivno! Vid/la tvá<, která m/la tyté= tahy jako d<íve, ale neoby$ejn/ zkrášlené a p<ekrásn/ vytvá<ené. Jedin/ o$i nabyly studeného, jakoby ztuhlého vzhledu a celi$kou tu krásu tvá<e rušily. Iím déle se dívala do zrcadla, tím mén/ si byla v/doma zm/ny výrazu o$í. A $ím studen/jší se stával její pohled, tím krásn/ji zá<ila tvá< a princezna se jevila sama sob/ cizejší. Man/ ji napadlo, =e u= jednou takovou byla - ano, bylo to kdysi dávno, v minulosti, ve zlé, zlé chvíli! Ale tato myšlenka byla zapomenuta. Princezna panova$n/ zazvonila na komorné, aby ji ustrojily do slavnostního šatu. Komorné, které na nezvyklé zvon/ní p<isp/chaly, se v údivu nezmohly ani na pozdrav. Celé se t<ásly, oblékajíce prom/n/nou velitelku. Její psíci zalezli do koute$k1 a netroufali si p<iblí=it se ke své paní, nebos je n/kolikrát nemilosrdn/ kopla, =e jí p<eká=ejí. P<ekrásná a dokonale upravená vnesla se princezna do zámku, kde se jí bez <e$i všechno slu=ebnictvo klan/lo k zemi. Zámeckému komo<ímu vypadl z ruky palcát, jakmile princeznu spat<il, a vrchní dvorní dáma na ni zírala s otev<enou pusou, ba musila si sednout, jsouce ohromená p<ekvapením! Úpln/ vypadla ze své role, tak=e se potom za toto po$ínání styd/la celý =ivot. A král, kdy= spat<il zm/nu, je= se s jeho dcerou stala, pustil se do úpln/ nekrálovského tleskání a princ byl celý u=aslý! Stál u tr1nu v nádherném od/vu a $ekal na princeznu. Jak pohled/l do studených zrak1 královské dcery, nesmírn/ se mu zastesklo po krásných o$ích dívky, zast<ené závojem, ba cítil, =e po t/chto o$ích tou=í. Princezna se však ujišsovala, =e ji p<ece milovat musí, kdy= je tak krásná. A tak bylo hned stanoveno zasnoubení. Svatba m/la pak následovat co nejd<íve, nebos starý král p<ímo trnul obavou, aby snad princeznina krása nevyprchala tak náhle, jak se objevila. Pak by království ur$it/ z1stalo bez následníka. V nejbli=ších dnech m/l princ dost p<íle=itosti k tomu, aby dokonale poznal svou krásnou nev/stu. P<itom ho lekalo její ledové srdce. Zví<ata se jí vyhýbala a procházela-li parkem, tu kolem ní bylo pusto a prázdno. Jednou, kdy= se jí mihl p<es cestu malý zelený hádek, spustila princezna hrozný k<ik a =ádala, aby všechna taková hav/s byla pobita. Princ to ani trochu nechápal. Jakmile osam/l, hned k n/mu p<ibíhala zví<ata a tulila se k n/mu tak, jako d<íve k princezn/, od ní= se nechávala tak ráda hladit. Princ prohledal pe$liv/ celý zámek a kdejaký kout v zahrad/, pátraje po dívce s p<ekrásnýma o$ima a s tvá<í zahalenou závojem, ale marn/. Princezna byla nyní krásná, ale její o$i byly jako led. Její nep<ív/tivost a zloba, kterou projevovala, ka=dého p<ímo nutila, aby vzpomínal, jak dobrou, laskavou a láskyplnou druhdy bývala. Všeobecn/ se soudilo, =e její bývalá ošklivost si zasluhovala daleko víc lásky, ne= její nyn/jší krása. Ovšem, i samotná krásná princezna =ila nyní své t/=ké dny. Kudy krá$ela, kdekoliv se zastavila, všude se jí zdálo, =e vidí zelené hady, v noci, kdy= procitla, slyšela jejich sykot i jejich jemné hlásky a tiché škrábání na okna a jednou slyšela naprosto z<eteln/. "Všechnu krásu jsi princezno pobrala,

15 /es mne o korunku moji obrala... Srdce však máš chladné, ctnosti nemáš /ádné, které lásku zdobí. Zá2 duše jsi ztratila -uškodila sob%! Vrátíš-li mi korunku, budeme šastné ob%!!! Princezna si zakryla uši hedvábnými poduškami, nebos necht/la poslouchat. V=dyS necht/la být znovu tou nehezkou, škaredou dívkou! A p<ece byla nešsastná a nespokojená. PociSovala jasn/ ztrátu n/$eho $istého a krásného, co bylo d<íve v ní. N/co od ní uprchlo, n/co zá<ivého, co d<íve m/la a te) u= nemá! Iasto o tom cht/la p<emýšlet a n/kdy i usilovn/ p<emýšlela. Tu se jí jednou zdálo, =e tomu ji= za$íná rozum/t - kdy= se zrovna ohlásili kupci, kte<í p<ivezli vzácné látky a ozdobné šperky. Probuzená ješitnost a touha po t/chto v/cech ji od dalšího p<emýšlení odvedla. Tak uplynulo t<i a p1l týdne a pozít<í m/la být svatba. Všichni vzdychali nad zlými vrtochy princezny. I sám starý král jednoho ve$era plakal ho<ce do svého =lutého hedvábného šátku a <ekl nastávajícímu zeti: "Daleko krásn/jší byla, kdy= byla ošklivá." Také princ se zabýval touto otázkou a kone$n/ se rozhodl. Šel za princeznou a <ekl jí, =e si ji nem1=e vzít, proto=e stále víc tou=í po dívce s krásnýma o$ima, zahalenou závojem. "Ale ta je p<ece tak moc ošklivá", namítla princezna. "O$i jsou zrcadlem duše", odv/til princ,"má-li kdo tak krásné o$i, nem1=e být ošklivým, nebos jeho duše je dobrá." Tu projelo princeznou poznání, a= se ulekla. To bylo to, co ji trápilo, její duše ztratila jas, ztratila Sv/tlo. Ano, ztratila to, co zaprodala oné sta<en/! Její duše volala po vysvobození, ale nebyla vyslyšena pro její sobectví. "Znáš tu dívku?"otázal se princ. Princezna p<isv/d$ila. Poprosila, aby za ní princ p<išel zítra odpoledne k malému dome$ku, kde mu pak vše vysv/tlí. V noci pak le=ela princezna na l1=ku, nespala a p<emýšlela, co má u$init. Do úpl:ku zbývaly t<i dny! Lh1ta vyprší a ona bude nav=dy spojena se zlobou! A tu náhle - slyš, princezno, to jsou hadí hlásky, co k tob/ doléhají: "Jen t2i dny máš, dívko milá, bys korunku navrátila. Pak u/ pozd% bude, chtít zp%t duše jas, temno pro t% zbude ji/ po všechen 4as! Osvobo5 se proto, neváhej! To, cos vzala, zase zpátky dej! Tu si najednou princezna uv/domila, co jí vlastn/ nejvíc chyb/lo! Po více ne= t<ech týdnech našla op/t d1v/rná slova modlitby, která jí p<inesla osvícení, co má d/lat. Druhého dne, práv/ kdy= vyzván/li poledne, byla princezna na b<ehu jezírka. Ne=li tam došla, musela podstoupit boj. Cestou se jí trny v/šely na šaty, v/tve ji

16 šlehaly do tvá<e, ale ona šla vytrvale a state$n/ vp<ed. Šepotavé hlásky jí sy$ely vst<íc, =e je bláhová, chce-li se zbavit své krásy te), kdy p<ece m1=e mít ne jednoho, ale tisíce nápadník1. Jak vstoupila na b<eh, spat<ila sv1j obraz ve vod/. Byl ješt/ krásn/jší ne= d<íve, ale se studeným, zlým pohledem. To jí zabolelo nesmírn/. Bleskurychle se rozhodla, s:ala prsten, a jakmile jej polo=ila do trávy, ihned se prom/nil v korunku. V tu chvíli se z blízkého k<oví vyno<il zelený hádek a vzal si sv1j majetek... Kolem princezny zavládl úpln/ jiný, nový =ivot. Ptáci jí zpívali a slétli se k ní, srny p<ib/hly z houštiny a t<ely své krky o princeznin šat. Voda se jemn/ vlnila a z vlnek vyhlí=ely n/=né tvá<inky a vesele se na ni usmívaly. Jedna rusalka p<iplula blízko b<ehu a <ekla: "Lidské dít/! Nem1=eš trp/liv/ nést, co Pán b1h na tebe vlo=il? Ka=dý $lov/k má na zemi takové t/lo i tvá<, jak si je svým d<ív/jším bytím utvo<il. Nu=e, byla jsi n/kolik krátkých týdn1 op/t tak hezká jako kdysi, nebo tak ošklivá - <íkej si tomu jak chceš. Te) jsi zase tak ošklivá, jak jsi byla a jakou v tomto =ivot/ máš být, ale budeš p<ece krásná, budeš-li dobrá, bude-li ve tvé duši jas, budeš-li =ít v $istot/." Uslyševši tato slova, princezna ho<ce zaplakala. Bylo jí jasné, =e se vlastn/ p<ela o sv1j osud v tomto =ivot/ se zákony Bo=ími. A v slzách se rozplynul i její strnulý a zlý pohled, který nesla po celou tu dobu, kdy byla její tvá< krásná. Tu zaslechla kroky. Zmatena si zast<ela závojem tvá<, byla op/t ošklivá. P<ed ní stanul princ. "Ejhle! Tu je mé d/v$átko s krásnýma o$ima", zvolal radostn/. Princezna s:ala závoj a ukázala svoji nehezkou tvá<. Pak mu vše vypravovala. Nakonec mu podala ru$ku na rozlou$enou, domnívajíce se, =e odejde, jako všichni p<ed ním. Ale milý princ pevn/ sev<el její ru$ku, up<ímn/ jí stiskl a <ekl: "Nyní jsi teprve, princezno, tou ze všech nejkrásn/jší!" A vedl ji zp/t do zámku. Všechna zví<átka z celého parku táhla za nimi jako slavnostní pr1vod. Starý král si mnul o$i, a kdy= si nasadil brýle, aby lépe vid/l, za$al radostí tleskat. Tak byl pot/šen zm/nou své dcery. Všechny dvorní dámy a všichni mu=ové královy dru=iny se uklán/li, <kouc: "Jaká je krásná!" To pravili proto, nebos teprve nyní vid/li, jaká dobrota a $istota zá<í kolem princezny. Od tohoto dne nikdo v celé zemi nevid/l na princezn/ nic ošklivého, nebos ona cht/la být opravdu dobrým $lov/kem a vzorem všem =enám v celém království, jak se na královnu sluší. Se svým man=elem byla velmi šsastná, a její d/ti v ní m/ly tu nejkrásn/jší maminku....ooooo

17 Jak vznikla slunenice Marie Halseband Krásná slune$nice sklonila svou hlavu tak hluboko, =e nebylo mo=no zahlédnout její kulatou sametovou tvá<. Její elf se ukryl do tlustého stonku, a kdyby byl mohl plakat, byly by se mu jist/ <inuly veliké slzy po zlatohn/dých tvá<ích. Ale bytostní nedovedou plakat. Schovají se v=dy, kdy= mají starosti a objeví se zase veselí, kdy= trápení p<ejde. Pro$ byl elf této kv/tiny tak smutný? O jé, to je dlouhé povídání. Zavinila to Gád - malé d/v$átko, a stalo se to p<ed dávnými a dávnými $asy Kdy= tvo<ící v1le Pán/ vyvolala k =ivotu stvo<ení, povstal sou$asn/ s prvními prastvo<enými také nep<edstaviteln/ obrovitý prastvo<ený - Merkur. Ten ihned zformoval bytostný sv/t podle v1le Bo=í. Tak se utvá<ely bytosti zem/, vody, vzduchu a ohn/, a hned si všechny vzájemn/ pomáhaly v práci. Vyvolaly zele:, trávu a kv/tiny, ud/laly ke<e, stromy a o=ivily to vše zví<aty všeho druhu. Moud<e panoval Merkur svému panství, které spravoval ve jménu Pán/. Jeho panství se rychle rozši<ovalo a rozr1stalo tak, =e p<ekro$ilo hranice ráje. Menší bytosti let/ly ven do vesmíru a pomáhaly tam tvo<it pozd/jší stvo<ení. To si ani nedovedete p<edstavit, jací nevá=ní tovaryši se rozlétli z jasného ohn/, jaká rozpustilá spole$nost vytryskla z vodních plání a jaká bujná a rozja<ená chasa svišt/la ze vzduchu. A co všechno na pevné zemi tvo<ících se sv/t1 poskakovalo a tan$ilo, to se ne

18 dá slovy vylí$it. Nebylo tedy ani trochu divné, =e Merkur pot<eboval n/jaký dozor nad tou nevázanou, rozdovád/nou cháskou, aby se mu p<íliš daleko z dosahu jeho ruky a oka nerozb/hla. Dal proto bytostem ohn/ za p<edstaveného velikého planoucího obra, aby je dr=el na uzd/ a u$il je, jak mají své síly pou=ívat k prosp/chu nového sv/ta. Bytostem vod vládl d1stojný kmet, který tu bublající, šumivou mláde= u$il, aby se spojila v prameny a <eky. Jeho dlouhý, zelený vlas vlál kolem n/j a on pod ním shroma=doval kr1p/je. Tak vznikla mo<e, ve kterých bydlí on a kde svým trojzubým kopím udr=uje moud<e po<ádek. Mocné hn/dé =en/ sv/<il Merkur vládu nad bytostmi zem/. Tam bylo nejvíc t/ch malých a mali$kých, a proto pot<ebovaly matku, aby udr=ela mezi nimi po- <ádek. To nebyla mali$kost. Proto m/la obryn/ všude dosahující ruce, aby všechny ty zb1jníky mohla chytit za uši a nau$it je pravideln/ pracovat a zvyknout si na po<ádek. Nakonec dosadil Merkur silného obra nad bytostné vzduchu. Ten rozkazoval v/tr1m a vykázal místo slunci, m/síci a hv/zdám. Nade všechny tyto =ivly pak Merkur postavil, jako nejvyšší dozor, ješt/ jednoho bytostného, který se staral o to, aby se =ivot v nových sv/tech rozvíjel v zákonech nádherného prasv/tla Boha Otce. Byl to veliký úkol, který Merkur provád/l a on se radoval z toho, =e se mu dílo opravdu poda<ilo. Tak vznikla, v pr1b/hu milion1 let, pod tvo<ícíma rukama bytostných také naše Zem/. A kone$n/, po zákonitém vývoji, nadešel $as, ve kterém k ní mohly za$ít sestupovat první lidské duše, a vt/lily se do nejvýše vyvinutých t/l zví<at. Nyní si p<edstavte, =e tyto lidské duše byly velmi úzce spojeny s bytostným, nebos jejich pozemská t/la byla vzata z n/j a ony samy sestupovaly do hmotnosti skrze bytostnou <íši. Ale tyto duše byly duchovní zárodky, $isté a jasné, jak opustily sv1j domov - <íši ducha. Ony vid/ly bytostné ve vzduchu, v zemi, ve vod/ i v ohni, a plny porozum/ní s nimi spolupracovaly. Bytostní vid/li zase, jak v nich plane duchovní sv/tlo a proto lidem rádi slou=ili. Tak =il sv/t dlouho v míru a št/stí, a prospíval ve sv/tle Bo=í milosti, která na n/m spo$ívala. Ale lidem se vedlo p<íliš dob<e. Za$ali být domýšliví a zapomn/li na Boha. Cht/li m/nit Jeho svaté zákony podle svých p<edstav. To se však nelíbilo bytostným a brzy se proto dostali do rozporu s lidmi, kte<í je cht/li zotro$it. Roztrp$eni stáhli se bytostní zp/t a tak vinou lidí skon$ila krásná a radostná spolupráce ke cti a chvále Bo=í. Merkur se zachmu<il, kdy= to zpozoroval, a kdy= vid/l hn/v Boha Otce blýskat nad Zemí, pokynul vládci vod. Och, jak ten mocn/ ude<il do mo<í, a= se vzedmula, zaplavila pevninu a smetla lidi z jejího povrchu. A to byl ho<ký konec. --- V t/ch lidech, kte<í potopu p<estáli, z1stal zakotven strach ze strašlivé moci bytostných hluboko v duších. A proto=e svou víru v Boha pok<ivili, i kdy= Ho znovu hledali, povýšili bytostné na své Bohy, a to práv/ ty, jejich= sílu cítili a vid/li. Tak hluboko poklesly v té dob/ duchovní zárodky, =e vid/ly ji= jen bytostný sv/t. Nem/ly ji= ani potuchy o $istých sv/tech duchovní <íše, které byly vysoko nad bytostným sv/tem a p<esto ješt/ hluboko pod v/$nou vznešeností Bo=í. Ano, tak mén/cennými se stali lidé svou vlastní vinou. --- Tehdy =ilo na malém ostrov/ v Severním mo<i malé d/v$átko. Ostrov byl porostlý hustým, divokým lesem, v n/m= se proplétalo jen n/kolik úzkých stezek. A les vytvá<el tak hustou clonu, =e ji nikdy neprorazil slune$ní paprsek. Blízko u

19 mo<e stál d<ev/ný domek, ve kterém d/v$átko bydlelo se svou babi$kou - kn/=kou. Mimo n/ =ili v domku ješt/ dva sta<í lidé, $eledín a slu=ebná. Malá Gád si nem/la s kým hrát. Ale nevadilo jí to, proto=e znala bytostné lépe ne= mnozí z tehdejších lidí. Za to d/kovala babi$ce. Povídala si na b<ehu s rybami a ptáky, kte<í se k ní slétali, a rusalky ji nau$ily plavat, a p<inášely jí zvláštní mušle a perly z mo<ského dna. Les také p<ed ní otev<el své tajemství. Znala staré elfy strom1 i gnómy, kte<í bydleli pod kamenným kruhem kolem svatyn/. Dále, ne= k tomuto kruhu dít/ jít nesm/lo, aby nenarušilo tam dlící sv/tlo. Tak to nakázala babi$ka a Gád se jen plaše zdálky dívala na mohutný strom, jak svými obrovskými v/tvemi daleko p<esahuje kruh. Ráda by byla ono sv/tlo vid/la, ale proto=e to pro ni nebylo, hrála si na b<ehu v teplých paprscích slunce. Ve$er hu$elo mo<e a šum/l les ukolébavku, a= se jim ob/ma poda<ilo d/v$átko uspat. Ráno ji zas budil k<ik mo<ských orl1 a rack1. Ob$as zaplavil záliv jako p<íboj shluk lodí s velikými zobci na p<ídích. Pak zadun/l ostrov pod t/=kými kroky mu=1, cinkot zbraní a hlasité volání zn/lo nad ohništi a babi$ka krá$ela slavnostním krokem, sledována nejstaršími kmene. Tam u svatyn/ bylo v=dy ob/továno boh1m. Zase kotvily lod/ v zálivu ostrova, kdy= jedné noci byla Gád probuzena výk<iky a t<eskem zbraní. Babi$ka ji strhla s lo=e a chvátala s ní v zá<i ho<ících lodí k ob/- tišti. Gád byla vta=ena za kamenný kruh a musela vylézt na strom. Kdy= našla ve v/tvích p<ipravené malé lo=e a skryla se v n/m, babi$ka zmizela. Gád se chv/la, zahalená ve vyd<í ko=ešinu, kterou m/la sebou, a s obavami a hr1zou naslouchala v<av/ boje i smrtelným výk<ik1m mu=1. A= k ránu dozn/l lomoz a brzy nato plí=ili se malí hn/dí mu=i mezi stromy a prohledávali ostrov. Gád, která znala jen vysoké mu=e rudozlatých vlas1 svého kmene, se t<ásla strachem. Cizinc1m se zdálo místo, kde byla Gád ukryta, nehostinné, vzdálili se a ponechali svatyni na pokoji. Gád se pomalu uklid:ovala a hned v ní o=il smysl pro bytostné, který byl hr1- zou potla$en. Starý obrovský elf stromu jí podával =aludy a ze všech stran p<icházeli p<átelé, aby jí poradili a pomohli. Tak se dozv/d/la, =e cizinci z1stali na ostrov/ a staví si chaty, =e babi$ka a všichni ostatní zmizeli a =e bytostní stojí na strá=i kolem kamenného kruhu. Dob<e chrán/na svými p<áteli mohla nyní Gád sestoupit k prameni, který tryskal pod kameny a mohla utišit sv1j hlad jahodami i dalšími plody. Nyní by bylo mohlo d/v$átko =ít zcela dob<e, kdyby jí nechyb/lo jen jediné - slune$ní sv/tlo a teplo, které m/lo tak rádo. To jí bytostní nemohli opat<it. Musela se spokojit t/mi n/kolika paprsky, které pronikly listnatou klenbou. Zprvu stále $ekala, =e p<ijde to sv/tlo, které zde m/lo bydlit a marn/ pohledávala vysoký val kamenného kruhu, zda-li tam není ukryto. Ale ten z1stal temný a chladný. V Gád rostla stále v/tší a v/tší touha po sv/tle. Marn/ se tím trápila, a její n/=né tílko zesláblo a unavilo se. Hry bytostných ji ji= net/šily, jenom sed/la tiše a zimom<iv/ v jejich veselém houfu. Vid/li její touhu a slitovali se nad ní. Dlouho p<emýšleli a pak za$alo tajemné kut/ní. Potom pracovali všichni bytostní spole$n/ celý den a celou noc, a kdy= se Gád ráno probudila, stála v kamenném kruhu vysoká, zá<iv/ =lutá kv/tina, která se t<pytila jako slunce. "Slunce!" <ekla také Gád bla=en/ a ru$kama objala štíhlý stvol. A bytostní stálí kolem a radovali se ze zá<ících o$í dít/te. Málem by byli samou radostí p<eslechli

20 hlasy hn/dých mu=1, kte<í p<icházeli ke svatyni. V nejvyšší $as se dostala Gád do svého úkrytu. Tentokrát p<icházeli mu=i se svým v1dcem, kterého, jak se zdálo, neskli$oval strach p<ed svatyní. Poru$il, aby starý dub druhého dne porazili. Z jeho d<eva budou dobré lod/. Jeden z mu=1 spat<il slune$nici a se surovým smíchem p<erazil uprost<ed její stonek. Brzy nato sed/la Gád dole na zemí a vzlykajíc hladila podsatou kv/tinu ve svém klín/. Pro svoji bolest ani neslyšela, =e se zvedla strašlivá bou<e a teprve, kdy= jasný blesk oslepil nebe i zemi, pozvedla o$i. Nev/d/la, =e to bylo to sv/tlo, které uctívali její soukmenovci. Ale vid/la, jak ve sv/telném paprsku sestupuje k zemi obrovitá postava a v/d/la, =e se jí dostalo pomoci. Beze strachu vzhlédla k Perunovi, který jí pokynem rozkáza1, aby ho následovala a vykro$il k mo<i. Gád ho následovala tiše, s kv/tinou v náru$í. Kolem nich vyla bou<e, stromy se s t<eskotem lámaly, blesky bily a hromové rány ot<ásaly ostrovem. Jvoucí mo<e úto$ilo na b<eh vlnami vysokými jako d1m a p<ed zraky ú=asem nehybných lidí házelo velikými lod/mi jako hra$kami a rozbíjelo je o skalní st/ny jako sko<ápky. Jen tam, kudy krá$el obrovitý bytostný a dít/, bylo ticho. Malá lo)ka le=ela na vod/ a k ní dovedl Perun d/v$átko. Hladce sklouzl $lun s dít/tem po hrotu vln, je= jej odnesly na daleké mo<e. Po dlouhé plavb/ p<iplul $lun k ostrovu, na kterém bydleli sv/tlovlasí lidé, podobní Gád. Teprve tam bytostní se $lunem p<istáli. Lidé p<ijali Gád jako zázrak s nebe. Postavili jí chatu a p<ijali ji do své obce. U nich =ila Gád, vyrostla ve sli$nou statnou pannu a stala se pak kn/=kou kmene, nebos si podr=ela spojení s bytostnými, tak jako touhu po neznámém Sv/tle. Kolem jejího domu stálo mnoho vysokých slune$nic. Vyhlí=ely jako hrdí strá=cové a svítily v pozdním lét/ nejkrásn/jším slune$ním zlatem. To je povídka o Gád - o malém d/v$átku a o slune$nici. Slune$nice si udr=ely v pam/ti tuto zv/st o svém vzniku a= do dnešní doby. Jen Gád ji zapomn/la za mnohé své =ivoty, kterými putovala po Zemi, zrovna tak, jako zapomn/la za ten dlouhý $as i na bytostné. To je také p<í$inou smutku elfa slune$nice, nebos on vid/l Gád jít okolo. Poznal ji i p<es její zm/- n/ný zevn/jšek, nebos její duše ji= zestárla a na dlouhých poutích po Zemi utr=ila mnoho ran a jizev. Ale jedno z1stalo v Gád nezm/n/né a po tom ji elf poznal - byla to touha po Sv/tle, kterou m/la v duši. Tato touha p<ivedla Gád k Ho<e, kde zá<í slunce Bo=ích paprsk1 Imanuele a její touha nalezla kone$n/ svaté Sv/tlo =ivota. Te) by se také mohlo dob<e stát, =e si jednoho dne vzpomene, =e jednou byla Gád, malé d/v$átko, pro které bytostní zformovali slune$nici, aby splnili její touhu po Sv/tle. Pak p1jde k hrdým vysokým kv/t1m, ony se skloní k ní a elfové se na ni budou usmívat - jako kdysi...ooooo