Thomas Brussig. Das gibts in keinem Russenfilm (To se nevidí ani v ruském filmu) Matjesy v halogenovém osvětlení (2000)

Transkript

1 Thomas Brussig Das gibts in keinem Russenfilm (To se nevidí ani v ruském filmu) Matjesy v halogenovém osvětlení (2000) Život člověku nikdy nedopřeje radost, aby se scény, po kterých touží a představuje si je, takhle udály v realitě. Jak jsem si představoval zprávu o svobodě cestování? Asi takhle: Sedím na pohovce a čtu Nesnesitelnou lehkost bytí, když zazvoní telefon a někdo mi bez dechu říká, že svoboda cestování je hotová věc. (Osoba oznamovatele zprávy nebyla v mé fantazii ještě definitivně určená.) A když jsem se o tom teď dozvěděl, tak jako všichni, z úst Sarah Wagenknechtové, zážitku to ubralo na kráse. Ale popořadě. Praxe cestování na Západ ze soukromých a rodinných důvodů, jak se to oficiálně nazývalo, se od osmdesátých let stále víc uvolňovala, a to ohledně délky cesty, stupně příbuzenství nebo vlastního důvodu cesty. Kdo jednou vycestoval na Západ a vrátil se, měl dobré vyhlídky na to, že ho tam zase pustí. Podle mé guerillové statistiky bylo už čtyřicet procent obyvatel NDR někdy na Západě. Soukromé cesty se staly nejčastějším způsobem, jak přesídlit na Západ, poté následovalo slučování rodin (kdy ten, co jel na návštěvu, zůstal na Západě, a rodinu pustili za ním) a žádosti o vystěhování. Skuteční uprchlíci už skoro neexistovali. Rok 1999 byl první rok bez mrtvých na německo-německé hranici.

2 Svoboda cestování začala historkou, kterou mě a Ninette vyprávěl Edgar Reitz tehdy v Ganymedu. Zaměstnal dva řemeslníky z Lipska, a protože nechtěl práci načerno, chtěl z jejich mzdy odvést daň. Ale jak mu sdělil zaměstnanec mnichovského finančního úřadu, daň je třeba odvést na finanční úřad v místě jejich bydliště tedy v Lipsku. V tuhle chvíli by každý jiný s fraškou se státním občanstvím a příslušným úřadem skončil. Ne však Edgar Reitz. Dotelefonoval se až na městskou radu v Lipsku, oddělení daní a financí, a nakonec mluvil s jeho vedoucí. A ta si nepomyslela, jak se dalo čekat: Co si to ti dva, kteří vycestovali na Západ, dovolují? Místo aby slavili s příbuznými narozeniny, vydělávají západní peníze? Ne, pomyslela si, když si tisíce lidí, kteří vycestují na návštěvu k příbuzným, přivydělají pár stovek západních marek jako baliči nábytku, pomocní dělníci při žních, myči aut nebo jako santaclausové, a daň z jejich mzdy připadne finančnímu úřadu v místě bydliště, něco to už vydá. Pak probíhalo za kulisami německo- německých vztahů leccos, co se nikdy nedozvíme a v březnu 2000 došlo k dohodě se Schäubleho vládou, která umožnila finančním úřadům NDR vybírat daně od západoněmeckých firem, které zaměstnávaly osoby s bydlištěm na území NDR. Nyní mohl na Západě pracovat každý, kdo si tam sehnal práci. Nejen dva týdny, ale nastálo. Daň ze mzdy poukazovaná do NDR měla paušální výši čtrnácti procent, byla tedy tak nízká, že nemělo smysl mít oficiální bydliště na Západě. (Tam se sazba daně pohybovala v rozmezí devatenácti až padesáti osmi procent.) Večer 4. března 2000 se celá NDR určitě dívala na pořad Aktuální kamera a poslouchala Sarah Wagenknechtovou, jak s typickým chladem čte nařízení. Hrnula se na nás obvyklá úřední němčina vyhlášek, jako by bylo třeba zakrýt senzační jádro výpovědi byrokraticky odstrašujícími formulacemi. Opravdu to znamenalo, že každý může pracovat na Západě, pokud najde zaměstnavatele, který převede daň ze mzdy

3 do NDR? Když se v dalším pořadu věnovaném denním tématům objasňovalo nařízení, které zabraňovalo občanům Spolkové republiky snížit si daň ze mzdy nebo příjmu fingovaným bydlištěm v NDR, bylo zřejmé, že je to myšlené vážně. Od této chvíle můžeme všichni na Západ. Občané NDR jsou zřejmě první Němci, kteří mají libé, přímo euforické pocity, když se řekne finanční úřad, řekl Burkhard Spinnen, vedle Maxima Billera nejdůležitější současný západoněmecký autor. Hans Magnus Enzensberger se vyjádřil podobně: Kdo by si pomyslel, že se finanční úřad stane zárodečnou buňkou občanských svobod! A v londýnské sázkové kanceláři se německý finanční úřad dostal na čtvrté místo kandidátů na Nobelovu cenu míru.

4

5 Když měli všichni plné ruce práce ( ) V Oderbruchu jsme samozřejmě poslouchali rádio. Když se vařila večeře, bylo puštěné rádio. Když jsem maloval pokoj, bylo puštěné rádio. Když plápolal oheň a jiskry létaly k večernímu nebi, když se věšely dupačky nebo se ohřívala mrkvová kaše vždycky bylo puštěné rádio. Poslouchali jsme východoněmecké stanice, poslouchali jsme západoněmecké stanice. Co jsme slyšeli, jsme si neuměli pořádně představit a taky nás to nijak zvlášť nezajímalo. Co je nám do hospodářských reforem, když máme zatopený sklep. Co nás zajímá otevření soukromého sektoru, když máme na půdě kunu. Proč bych měl znát čínské zkušenosti, když máme na verandě vosí hnízdo. Zásadní změny mě nechávaly v klidu, když na novém záhonu bujel plevel. Dokonce ani uvolnění státní cenové kontroly neznělo nijak hrozivě, když se nám zrovna zřítila větev na střechu. Robert nás vyzvedl v Oderbruchu a odvezl domů. Sabina mávala za jeho odjíždějícím autem a způsobila tím srážku dvou taxíků, protože si taxikáři mysleli, že mává na ně. To byl můj první zážitek v Berlíně čínských zkušeností. Když jsme před dobrým čtvrt rokem z Berlína odjížděli, na taxík jsme čekali celou věčnost. Teď se člověk před taxíky neměl kam schovat. Když Sabina druhý den dopoledne začala jako obvykle v předsíni skákat přes švihadlo, ani ne za dvě minuty někdo zazvonil. Pod námi byl léta opuštěný obchod (barva na roletě bylo odprýskaná a dřevo tak nabobtnalo, že jednotlivé lamely vypadly), a nyní v něm sídlila cestovní kancelář Cesty do ráje. Specializovala se na pobyty u Baltu a pronajímala i ty nejhorší kůlny, protože, jak Sabina zjistila, pro její klientelu byla zážitkem spontánní rychlá rezervace, ne vlastní cesta.

6 Za vytaženými roletami na druhé straně ulice sídlila dokonce Berlínská reklamní agentura. Reklamní agentura ve společnosti nedostatku, to je jako ta slavná lednička u Eskymáků. Když jsem se ze zvědavosti šel projít, zastavila vedle mě lada a z ní vystoupil bývalý spolužák Sandro Hüppenlenk. Čau, Thomasi, to je ale náhoda! volal a místo aby mi podal ruku, mi vtiskl vizitku, jako bych nevěděl, jak se jmenuje. Hüppenlenk Stěhování a vyklízení bytů stálo na ní a pod jeho jménem slovo jednatel. Gratuloval jsem mu ke kariérnímu vzestupu a k tomu, že je podnik dokonce nazvaný po něm. Ale jen se zasmál a řekl: Ta firma jsem já. Trhl jsem sebou. Firma byla synonymem pro Státní bezpečnost, ale zřejmě se to slovo mohlo zase normálně používat. A to se tolik lidí stěhuje, myslím, dá se z toho žit? zeptal jsem a Sandro Hüppenlenk mi vysvětlil, že hlavně stěhuje lidi do domova důchodců, protože děti pracují na Západě a nemohou se o rodiče postarat, a tohle stěhování je hotový zlatý důl, protože to účtuju jako vyklizení byru, a pak zařízení prodám do starožitností. Měřeno naší společnou minulostí je to vysoká škola sběru surovin. Něco ti ukážu. Otevřel kufr auta, který byl absurdně nacpaný knihami. Po jednom profesorovi, myslím dokonce profesorovi filozofie. Ty se v knihách vyznáš. Můžeš mi říct, které z nich jsou cenné? V následujících týdnech jsem potkal ještě hodně lidí, kteří mi vtiskli do ruky vizitku, a vždycky byli jednatelé. Už jsem si málem připadal jako chudák, protože jsem neměl vizitky. A kdybych vzal doslova své přesvědčení, že čtou ti, kteří si o světě kladou otázky, musel jsem si přiznat, že momentálně nemá četba literatury konjunkturu. Nastala doba, kdy nikdo otázky neklade, ale chápe se příležitosti, staví se na vlastní nohy a rozjíždí podnik. Kdo buduje obchod, nečte. Ale proč psát, když nikdo nečte? Nikdy jsem si nestěžoval na to, že jsem spisovatel. Ale teď bych byl taky rád jednatelem.