EPP-ED. Co byste měli vědět o Evropském parlamentu ODS

Transkript

1 EPP-ED Co byste měli vědět o Evropském parlamentu ODS 1

2 Co byste měli vědět o Evropském parlamentu Informační publikace k volbám do Evropského parlamentu v ČR EPP-ED ODS

3 CO BYSTE MĚLI VĚDĚT O EVROPSKÉM PARLAMENTU Informační publikace k volbám do Evropského parlamentu v ČR. Fotografie na obálce i uvnitř publikace ČTK. Vydáno ve spolupráci s frakcí Evropská lidová strana Evropští demokraté (EPP-ED). Neprodejné.

4 Vážení občané, dostáváte do rukou informační brožuru Co byste měli vědět o Evropském parlamentu, kterou jsme pro Vás připravili ve spolupráci s nejsilnější frakcí Evropského parlamentu, Evropskou lidovou stranou Evropskými demokraty (EPP-ED). Publikace vychází v rámci informační kampaně o Evropské unii a sestává ze dvou částí. V první části naleznete základní zhuštěné informace o Evropském parlamentu, jeho historii, současné organizační struktuře, pravomocích a funkcích, jeho jednotlivých frakcích a rozpočtu. Naleznete zde rovněž informace o tom, jak probíhají volby do Evropského parlamentu u nás i v zahraničí, seznámíte se s náplní práce jeho poslanců a dozvíte se, jak se občané mohou dovolat u Evropského parlamentu pomoci. Do druhé části jsme vybrali několik nejčastějších otázek o Evropském parlamentu a práci europoslanců, které zodpovídá poslanec EP Hynek Fajmon. Pevně věříme, že Vás naše publikace zaujme a s její pomocí se ve spletité evropské problematice lépe zorientujete. JAN ZAHRADIL Vedoucí české skupiny pozorovatelů při frakci EPP-ED 3

5 Poslanci Evropského parlamentu ve Štrasburku.

6 Evropský parlament je jedním z vrcholných orgánů dnešní Evropské unie. Spolu s Evropskou komisí představuje Evropský parlament orgán, který má reprezentovat nadnárodní, celoevropské zájmy. Narozdíl od Evropské komise však má sloužit rovněž k bezprostřednímu zastupování zájmů občanů EU. To ale neznamená, že by bylo možné představit si Evropský parlament jako prostou nápodobu národních parlamentů (respektive jejich dolních komor) na evropské úrovni. Způsobem činnosti a zejména kompetencemi se Evropský parlament od svých národních protějšků podstatně liší. Cílem tohoto stručného úvodního textu je základní představení toho, jaké postavení Evropský parlament v rámci struktury EU zaujímá, jaké jsou jeho kompetence, jak toto shromáždění funguje a zejména jaké místo v něm zaujímají jednotliví poslanci, jejich frakce, co je náplní jejich práce a jakými možnostmi zastupovat naše zájmy vlastně disponují. Vzhledem k blížícímu se historicky prvnímu termínu voleb do Evropského parlamentu, kterých se mohou zúčastnit i čeští občané, je důležité vědět, do jakého sboru vlastně budeme volit a co od našich zástupců vůbec můžeme očekávat. Jak to všechno začalo? Vznik a vývoj Evropského parlamentu Dějiny Evropského parlamentu jsou v podstatě stejně staré jako dějiny evropské integrace samotné. Dnešní Evropský parlament má své kořeny ve Společném shromáždění Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), které se sešlo na své první schůzi v září roku Založení tohoto Shromáždění provázely některé problémy, které se v různých podobách vyskytují i v současnosti. Dlouhou dobu bylo problémem rozdělení křesel ve shromáždění. Nakonec bylo dosaženo kompromisu, který spočíval v nadhodnocení vlivu menších členských zemí (státy Beneluxu) a podhodnocení zastoupení velkých států (Francie, Itálie, Německo). Druhým 5

7 problémem byla otázka, jak vlastně budou jednotliví poslanci ve Shromáždění sedět. Princip národních politických klubů byl zamítnut a stejně tak nedošlo k převzetí modelu z Rady Evropy, který počítal s prostým abecedním řazením poslanců. Poslanci se nakonec rozdělili podle příslušnosti k jednotlivým politickým směrům napříč národními reprezentacemi. Když na základě Římských smluv vznikly v roce 1957 dvě další organizace evropské integrace Evropské společenství pro atomovou energii (tzv. Euratom) a Evropské hospodářské společenství (EHS) bylo rozhodnuto, že pro tyto organizace nebudou vytvářena zvláštní tělesa složená ze zástupců jednotlivých parlamentů, ale že pro tyto účely poslouží již existující Společné shromáždění ESUO. Tak se tento orgán stal společným výrazem respektu vůči existenci národních parlamentů a představoval orgán shodný pro všechna společenství. Tomu odpovídal také proměněný název: Evropské parlamentní shromáždění. Byly posíleny i pravomoci tohoto orgánu, který získal některé konzultační kompetence. V této podobě se poprvé shromáždění sešlo v březnu 1958 ve Štrasburku. Evropský parlament dostal své dnešní jméno o něco později. K přejmenování došlo teprve v březnu 1962 na návrh jeho německých a nizozemských poslanců. Teprve od přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986 však toto politické pojmenování přešlo i do právních norem Evropských společenství. Evropský parlament byl zpočátku volen nepřímo. Jednotlivé národní parlamenty pouze delegovaly zástupce z řad svých poslanců, kteří zasedali v Evropském parlamentu a zároveň v parlamentech jednotlivých států. Této úpravě se říkalo duální mandát. Už ve smlouvě o ESUO byla sice předvídána možnost přímých voleb v jednotlivých zemích, ale politické klima v EU nebylo dlouhou dobu tomuto řešení příznivě nakloněno. Řada států se obávala, že by přímé volby automaticky znamenaly růst kompetencí tohoto nadnárodního orgánu. Tyto otázky byly vyřešeny na summitu v Paříži v prosinci 1974 a poté, co se ukázala nemožnost dosáhnout jednotného volebního systému, bylo rozhodnuto, že způsob voleb si stanoví každý členský stát samostatně. Teprve v roce 1979 se tedy konaly první přímé volby do Evropského parlamentu a od této 6

8 doby volí své europoslance (oficiální označení je ovšem člen Evropského parlamentu, běžně se používá také zkratka MEP z anglického Member of European Parliament) již bezprostředně voliči v jednotlivých zemích. Legitimita Evropského parlamentu tak byla výrazně posílena, a tím se otevřela i cesta k postupnému zvyšování jeho pravomocí ve vztahu k Evropské komisi a Evropské radě. Evropský parlament, nová budova. Tyto pravomoci byly posilovány již Jednotným evropským aktem, který nabídl Evropskému parlamentu nové procedury ovlivňování rozhodnutí Komise a Rady (viz níže pravomoci parlamentu), Smlouvou o Evropské unii, ale zejména Amsterodamskou smlouvou, která vstoupila v platnost k 1. květnu 1999 a přinesla například to, že Evropský parlament musí schvalovat návrh na předsedu Evropské komise či možnost vyhlašovat sankce proti těm členským státům, které neplní základní pravidla a hodnoty EU. Rovněž počet poslanců Evropského parlamentu se postupně proměňoval. V následující tabulce jsou zachyceny tyto změny v závislosti na tom, jak se rozšiřoval počet členů Evropských společenství a pozdější Evropské unie: 7

9 Platnost od Počet členských států roku (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Spolková republika Německo) Počet Způsob volby poslanců 78 jmenovaní parlamenty jmenovaní parlamenty (6+Dánsko, Irsko, Velká Británie) 198 jmenovaní parlamenty přímo volení (9+Řecko) 434 pouze navíc jmenováni řečtí zástupci druhé přímé volby (10+Portugalsko, Španělsko) 518 pouze navíc jmenováni portugalští a španělští poslanci třetí přímé volby čtvrté přímé volby (12+Finsko, Rakousko, 626 Švédsko) páté přímé volby Zdroj: Co Evropský parlament umí? Pravomoci a funkce Evropského parlamentu Obecně řečeno má Evropský parlament celou řadu funkcí, které vykonává v rámci struktury orgánů Evropské unie. Provádí kontrolu, podílí se na legislativním procesu, podílí se na přijímání rozpočtu Unie, přijímá mezinárodní závazky EU, má rovněž za úkol sledovat dodržování, respektive porušování základních hod- 8

10 not a pravidel a případně přijímat příslušné sankce a v neposlední řadě také volí čelné představitele EU. Již bylo naznačeno, že původně v podstatě pouze kontrolní role Evropského parlamentu se začala postupně proměňovat a míra jeho kompetencí má tendenci narůstat. Přesto nelze o dnešním Evropském parlamentu říci, že by disponoval příliš rozsáhlými pravomocemi zejména ve vztahu k ostatním klíčovým orgánům EU. Tato skutečnost je dlouhodobě předmětem kritiky zejména těch politiků, kteří se domnívají, že by se Evropská unie měla přeměnit v jeden federativní stát. Existuje zde tedy každopádně poměrně velký prostor pro zvyšování pravomocí parlamentu v rámci struktur Unie. Zastavme se nejprve u kontrolních pravomocí Evropského parlamentu. Parlament může (a to již od svého založení) vyslovit nedůvěru Komisi. Tuto proceduru lze zhruba přirovnat k situaci, kdy Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovuje nedůvěru české vládě. K odvolání Komise je zapotřebí návrh, který podpoří minimálně jedna desetina všech poslanců parlamentu. Ke skutečnému odvolání je ovšem nutné, aby 2/3 odevzdaných hlasů odvolání podpořily a aby tyto hlasy zároveň tvořily více než polovinu všech europoslanců. To vede k tomu, že Komise ještě nikdy nebyla Evropským parlamentem odvolána, přestože se o to již sedmkrát pokusil. Problém rovněž spočívá v tom, že narozdíl od řady národních parlamentů ve vztahu k vládám nemůže parlament odvolávat Komisaře jednotlivě. Evropský parlament se ale zato již podílí na výběru předsedy Komise a schvaluje nově vytvořenou Komisi rovněž jako celek. Výbory Evropského parlamentu, poslanecké frakce a skupiny s více než 22 poslanci mohou také interpelovat členy Komise. Vzhledem k tomu, že počet interpelací narůstá, nekonají se zpravidla tváří v tvář. Dotazy jsou vznášeny na příslušné evropské komisaře písemně a ti rovněž písemně odpovídají. Ústně probíhá kladení otázek prakticky pouze v rámci specializovaných výborů. Ročně je vzneseno zhruba otázek. Podstatně méně pravomocí než vůči Komisi má Evropský parlament vůči Radě EU, která je složena ze zástupců národních vlád. V praxi sice Rada reaguje na otázky a podněty Parlamentu, ale není k tomu nijak formálně povinna. Tato praxe vychází pouze 9

11 z politického závazku Rady, který přijala v roce Jedinou možností, kterou Parlament vůči Radě disponuje, je podání žaloby za nečinnost u Evropského soudního dvora. Pravdou ale je, že tato možnost není pro Parlament nijak exkluzivní a disponují jí také ostatní orgány Unie. Ke kontrolním pravomocem Evropského parlamentu patří také možnost projednávání a schvalování nejrůznějších programových dokumentů a výročních zpráv, které předkládají jiné orgány (Komise, Účetní dvůr atd.). V průběhu 70. let získal Evropský parlament také kompetence ve vztahu k rozpočtu Unie. Parlament mohl už předtím navrhovat různé doplňky a změny rozpočtu, ale již nemohl nijak ovlivnit, aby na tyto návrhy byl brán zřetel. Změny postavení Parlamentu ve vztahu k rozpočtu Unie sice výrazně zvýšily jeho kompetence, ale zároveň přinesly novou strukturu rozpočtu samotného. Jednoduše řečeno byla vytvořena kategorie tzv. povinných (obligatorních) výdajů, u nichž zůstala role Parlamentu pouze konzultativní. Jedná se o výdaje, které vycházejí přímo ze smluv. Tyto výdaje se týkají z převážné většiny společné zemědělské politiky a rozhoduje o nich výhradně Rada. Pro zjednodušení si je můžeme představit jako jakési evropské mandatorní výdaje. Výdaje rozpočtu v roce 2004 Rezervy 0,4 % Administrativní výdaje 6,1 % Vnější vztahy 5,0 % Předvstupní pomoc 2,9 % Vyrovnávací platby 1,4 % Vnitřní politiky 7,5 % Strukturální politika 33,6 % Zemědělství 45,8 % 10

12 Ve druhé kategorii nepovinných (fakultativních) výdajů ovšem mohl nadále Evropský parlament přímo uskutečňovat změny. Lze však říci, že v současné době dochází ke změně poměru v objemu výdajů mezi povinnými a nepovinnými ve prospěch těch druhých. Prostředky určené na regionální politiku a politiku hospodářské a sociální soudržnosti narůstají co do významu i co do objemu, a tak se role Evropského parlamentu v procesu tvorby rozpočtu Unie postupně zvětšuje. Nadále však platí, že rozpočet, jehož původní podobu navrhuje Komise, je společným dílem Parlamentu a Rady s tím, že Parlament má poslední slovo pouze v nepovinné části výdajů. Parlament ovšem disponuje i možností odmítnout rozpočet jako celek. To dělá v situaci, kdy chce změnit zásadním způsobem výši a strukturu povinných výdajů. Potřebuje k tomu 2/3 přítomných poslanců, přičemž tyto 2/3 musejí odpovídat nadpoloviční většině všech poslanců. Pokud k odmítnutí rozpočtu skutečně dojde, musí se Komise řídit rozpočtovým provizoriem a zároveň připravovat nový návrh rozpočtu. Poprvé Parlament odmítl rozpočet jako celek v roce 1979 a od té doby používá toto právo velice důsledně, což vedlo ke zlepšení dialogu mezi Radou a Parlamentem v rozpočtových otázkách. Tento dialog byl v roce 1988 institucionalizován v tzv. meziinstitucionálních dohodách, které skutečně vedly ke zlepšení spolupráce natolik, že se začalo hovořit o období rozpočtového míru. Nejkomplikovanější skupinu pravomocí představují kompetence v procesu přijímání evropské legislativy. Na zákonodárné činnosti Unie se Parlament podílí několika možnými způsoby, které se nazývají konzultační procedura, procedura spolupráce a procedura spolurozhodování. Konzultační procedura se opět týká zejména vztahu mezi Parlamentem a Radou EU. Rada, která je spoluodpovědná za přijímání evropských zákonodárných aktů, na základě této konzultační procedury v podstatě vtahuje Parlament do procesu vytváření norem. Role Evropského parlamentu je ovšem v tomto případě pasivní, neboť Rada si vlastně v rámci konzultační procedury pouze vyžaduje stanovisko Parlamentu, které potom může 11

13 a nemusí vzít při svém rozhodování v potaz. Poté, co zavedení přímých voleb zvýšilo podstatným způsobem legitimitu Evropského parlamentu, začal Parlament tlačit na to, aby Rada skutečně proceduru konzultací dodržovala. Parlament si vymohl tento postup dokonce žalobou u Evropského soudního dvora. Změnilo se ovšem pouze to, že Rada konzultace neobcházela. Stále však platí, že se nemusí doporučením či názorem Parlamentu řídit. V klíčových oblastech jako Společná zahraniční a bezpečnostní politika a Evropská měnová unie má Parlament nadále k dispozici pouze konzultační proceduru. Závažnější podíl na evropské legislativní tvorbě získal Evropský parlament až po přijetí Jednotného evropského aktu, který vstoupil v platnost v červnu Byla zavedena tzv. procedura spolupráce (někdy se používá rovněž označení kooperační procedura). Tato procedura vlastně poprvé vtáhla Evropský parlament do přímého rozhodování o evropských zákonných normách, neboť byla vymezena řada oblastí, kdy musela příslušná předloha projít jak Radou EU, tak Evropským parlamentem. Jde o to, že předlohy, které již byly projednány v Radě, jsou postoupeny Evropskému parlamentu. Pro zjednodušení si lze tuto proceduru představit jako specifickou obdobu spolupodílení se Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky na přijímání českých zákonů. Parlament musí v přesně vymezené časové lhůtě předlohu posoudit a případně navrhnout úpravy. Má k dispozici mechanismus dvojího čtení. Již během prvního čtení může Parlament naznačit, že hodlá předlohu zamítnout, což zpravidla vede k tomu, že Komise původní předlohu stáhne a pokusí se vypracovat novou, která by více vyhovovala stanovisku Parlamentu. V prvním čtení vlastně probíhají jakési konzultace mezi Parlamentem, Radou a Komisí, kde se tyto orgány snaží vyladit společné, konsensuální stanovisko. Složitější je druhé čtení. Parlament může s předlohou souhlasit nebo se jí vůbec nezabývat, potom samozřejmě platí v podobě, která byla schválena Radou. Parlament také může předlohu odmítnout. K tomu ovšem potřebuje souhlas nadpoloviční většiny 12

14 všech poslanců. Pak se předloha opět přesune do Rady, která se opět v přesném časovém limitu musí touto skutečností zabývat. Pokud Rada trvá na své předloze a chce ji prosadit proti vůli Parlamentu, může tak učinit, ale musí o tom rozhodnout jednomyslně. Pokud není v Radě jednomyslnosti dosaženo, návrh předlohy zcela padá. Nejčastěji dochází k tomu, že Parlament přijímá pozměňovací návrhy, které opět musejí být schváleny nadpoloviční většinou všech poslanců. Předloha opatřená pozměňovacími návrhy pak putuje do Evropské komise, která návrhy zváží. Buď se rozhodne je nezapracovávat a pak má Parlament smůlu, nebo se rozhodne, že pozměňovací návrhy do textu předlohy zapracuje. V takovém případě jde pozměněná předloha opět do Rady. Rada má ovšem šanci tuto variantu zamítnout, musí ale opět hlasovat jednomyslně. Ani u procedury spolupráce ale nelze říci, že by byly kompetence Rady a Parlamentu zcela vyrovnané, neboť Rada disponuje i v této proceduře nástroji, jak Evropský parlament přehlasovat. Navíc platí, že Parlament sice může předlohu odmítnout jako celek, ale tím ztratí možnost ovlivňovat podobu nové předlohy, neboť nemá zákonodárnou iniciativu. Ukazuje se, že důležitějšími hráči v rámci této procedury jsou Rada a Komise. Největší šanci na prosazení svých připomínek má Parlament v prvním Finanční podíl členských států na rozpočtu rozšířené EU (2004) Španělsko 8,3 % Finsko 1,5 % Řecko 1,8 % Dánsko 2,1 % Rakousko 2,2 % Švédsko 2,7 % Belgie 3,8 % Nizozemí 5,5 % Portugalsko 1,5 % Irsko 1,3 % Lucembursko 0,2 % Přistupující země 3,2 % Německo 22,1 % Francie 17,0 % Velká Británie 13,0 % Itálie 13,8 % 13

15 čtení, neboť Rada má zpravidla zájem chovat se konsensuálně a připomínky zohlednit. Celkový pohled na budovu Evropského parlamentu ve Štrasburku. Když byla v roce 1990 připravena Smlouva o EU (tzv. Maastrichtská smlouva), předpokládala zavedení procedury spolurozhodování, která by v podstatě nahradila proceduru spolupráce. Procedura spolupráce zůstala vyhrazena některým otázkám týkajícím se Evropské měnové unie, které nespadají do oblasti pouhé konzultace. Procedura spolurozhodování byla skutečně v roce 1993 zavedena, ovšem netýká se všech oblastí. Lze ji použít například na otázky spojené s volným pohybem osob, vnitřním trhem, vědou a výzkumem, budováním transevropských sítí, ochranou životního prostředí, ochranou spotřebitelů, vzděláváním, kulturou či zdravotnictvím. Probíhá obdobně jako procedura spolupráce, opět dochází ke dvojímu čtení a průběžnému vyladění názorů. Parlament ovšem v rámci této procedury má v konečném důsledku právo veta na předlohy, s nimiž nesouhlasí. Po projednání v prvním čtení v Parlamentu vypracuje Rada tzv. společný postoj k pozměňovacím návrhům. Tento společný postoj může Parlament buď schválit, absolutní většinou všech poslanců odmítnout (použití veta), nebo přijmout pozměňovací návrhy (nejčastější 14

16 varianta). Pokud všechny tyto změny Rada ve druhém čtení nepřijme, je svolán tzv. dohodovací výbor složený ze zástupců Rady, Parlamentu i Komise, jehož úkolem je najít kompromis. Pokud se to nepodaří, celá předloha padá. Pokud dojde výbor ke kompromisní změně předlohy, musí ji obě instituce přijmout (Parlament většinou odevzdaných hlasů), jinak opět padá. V oblasti mezinárodních dohod EU, asociačních dohod, vstupu nových členů, statutu Evropské centrální banky, určitých otázek volného pohybu osob, problémů sjednocení volebního systému do Parlamentu a definice strukturálních fondů existuje zvláštní procedura souhlasného řízení, kdy je o návrhu hlasováno v Radě i Parlamentu zvlášť bez možnosti doplňků a změn. Předloha tak může být jen přijata či odmítnuta. K přijetí je třeba souhlasu jak Rady, tak Parlamentu. Jak se stát europoslancem? Způsob voleb do Evropského parlamentu Evropský parlament je, jak již víme, od roku 1979 volen přímo občany členských zemí Unie. Již od založení ESUO se rovněž diskutovalo o tom, že by bylo vhodné přijmout pro volby do někdejšího předchůdce Evropského parlamentu jednotný volební systém, který by platil stejně ve všech členských státech. Ukázalo se, že jednodušším oříškem k rozlousknutí bude úprava přímého volebního práva než sjednocení volebního systému. Příčina je jasná. Evropské státy vytvářely své demokratické instituce a procedury poměrně dlouhou dobu a historický vývoj směrem k moderní demokracii byl v celé řadě zemí komplikovaný. Tento vývoj šel navíc různými cestami, a tak není divu, že se evropské země mnohdy liší od ostatních v otázce volebního systému. V podstatě lze říci, že podobně jako v České republice existuje ve většině evropských zemí tradice poměrného volebního systému, kde se počet hlasů odevzdaných jednotlivým stranám přepočítává na poslanecké mandáty. Tento způsob voleb také převažuje při 15

17 volbách do Evropského parlamentu. Snaha vypracovat jednotný volební systém by znamenala překonání dvou překážek. Jednak Evropská unie ctí princip tzv. subsidiarity, který znamená, že to, co lze efektivně rozhodnout na nižší úrovni (stát, region), nemá být předmětem celoevropského rozhodování. (A řada evropských činitelů se do jisté míry oprávněně obává, že přijetí jednotného volebního systému by bylo částečně s tímto principem v rozporu.) Dále jde o problém politický. Velká Británie, která představuje v evropském měřítku ojedinělý příklad kontinuálního utváření demokratické politiky, používá v domácích volbách většinový volební systém. Tento systém spočívá v existenci jednomandátových volebních obvodů, kde vítězí kandidát, který získal většinu hlasů. Narozdíl od našeho Senátu, kde musí získat absolutní (nadpoloviční) většinu odevzdaných hlasů, stačí ve Velké Británii pouze tzv. většina relativní vítěz musí získat více hlasů než kterýkoliv ze soupeřů. Tento systém aplikovala Británie i pro volby do Evropského parlamentu. Když však v roce 1997 nastoupila labouristická vláda pod vedením Tonyho Blaira, otevřela se možnost kompromisu. Británie signalizovala ochotu vzdát se v evropských volbách svého tradičního volebního systému a tato změna také skutečně nastala. V současné době se i britští europoslanci volí poměrným volebním systémem, jenž byl poprvé aplikován ve volbách v roce Poslední výjimky v jinak poměrné Evropské unii tak nadále představuje už jen Irsko a Severní Irsko. (Irové přijali po vzniku nezávislého státu dosti komplikovaný volební systém tzv. jednoho přenosného hlasu, který kombinuje princip většinového volebního systému s vícemandátovými volebními obvody.) Přestože je možno říci, že naprostá většina členských stát již zavedla pro volby do Evropského parlamentu poměrný volební systém, neznamená to, že by se příliš posunula diskuse ohledně zavedení jednotné úpravy pro celou Unii. Kromě již vzpomenuté otázky subsidiarity existuje názor, podle něhož je potřeba počkat na plné členství nových kandidátských zemí ze střední a jihovýchodní Evropy. I přes značné rozšíření poměrného volebního systému nepanuje shoda ohledně jeho použití pro evropské volby. Jeho zastánci argumentují tím, že při velikosti Evropské unie 16

18 Nová budova Evropského parlamentu ve Štrasburku. a počtu europoslanců stejně nemůže vzniknout vazba mezi poslancem a voliči, kterou zajišťuje většinový volební systém, a tvrdí, že poměrný volební systém nejlépe odpovídá rozložení frakcí v Parlamentu. Kritikové naopak poukazují například na to, že Itálie v roce 1994 přešla od poměrného volebního systému ke kombinaci poměrného a většinového. I když lze předpokládat, že poměrný volební systém bude i nadále jednoznačně převažovat, nelze přehlédnout, že jednotlivé státy se liší v používaných metodách přepočtu hlasů na mandáty či v tom, zda zavádějí uzavírací bariéru podobně, jako to činí český volební systém do Poslanecké sněmovny, když umožňuje vstup do parlamentu jen těm stranám, které získají 5 % hlasů. Jiné jsou i podmínky kandidatury nezávislých kandidátů a dokonce i přesné datum konání voleb si státy určují v předem určeném rozmezí samy. Komplikace způsobují i otázky spojené s volebním právem. Vzhledem k tomu, že Unie již zná institut evropského občanství, musela být jednotně upravena věková hranice práva volit, která byla stanovena na 18 let. Věková hranice práva být volen se však v jednotlivých zemích liší a pohybuje se v rozmezí let. S tím souvisí i druhá věc: právo volit a být volen do Evropského parla- 17

19 mentu má v zásadě i člověk, který nemá občanství státu, kde právě žije. Podrobnosti ovšem stanoví příslušná legislativa jednotlivých států. V některých zemích (Řecko, Belgie, Lucembursko, Itálie) je dokonce účast v evropských volbách povinná, v jiných nikoliv. Volby do Evropského parlamentu dodávají tomuto orgánu přímou legitimitu. Je však třeba říci, že účast voličů v těchto volbách nebývá příliš vysoká. V prvních přímých volbách v roce 1979 dosáhla slušných 68 %, ale pak klesala a v roce 1999 dosáhla průměrně již jen 48 %. Přesnější čísla udává následující tabulka: Stát / Změna Belgie 91,6-92,2-90,7 90,7-90,0-1,6 Lucembursko 88,9-87,0-87,4 88,5-85,8-3,1 Itálie 85,5-83,9-81,5 74,8-70,8-14,7 Řecko - 78,6 77,2-79,9 71,2-70,2-8,4 Španělsko ,9 54,8 59,1-64,4 - Irsko 63,6-47,6-68,3 44,0-50,5-13,1 Dánsko 47,1-52,3-46,1 52,9-50,4-3,3 Rakousko ,7 49,0 - Francie 60,7-56,7-48,7 52,7-47,0-13,7 Německo 65,7-56,8-62,4 60,0-45,2-20,5 Portugalsko ,2 51,1 35,5-40,4 - Švédsko ,6 38,3 - Finsko ,3 30,1 - Nizozemsko 57,8-50,5-47,2 35,7-29,9-27,9 Velká Británie 31,6-32,6-36,2 36,4-24,0-7,6 Průměr EU 63,0-61,0-58,5 56,8-49,4-13,6 Zdroj: Ve většině členských zemí Unie navíc pozorujeme, že voliči v evropských volbách volí velmi podobně jako ve volbách národních. Důvod spočívá v tom, že řada voličů považuje evropské volby pouze za jakési další, méně významné kolo národních voleb. 18

20 Svůj podíl na tom ovšem mají i jednotlivé politické strany, které až na malé výjimky otevírají i ve volebních kampaních k evropským volbám spíše témata vnitrostátní politiky. Uvidíme, jak tomu bude v českém případě. Jak budeme volit my? Volby do Evropského parlamentu v České republice Volební systém pro volby do Evropského parlamentu se bude podobat tomu, který známe z voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Bude však mít některé zvláštnosti. Především celá Česká republika bude představovat jediný volební obvod, v němž bude voleno všech 24 poslanců. Kandidátky mohou vytvářet politické strany, politická hnutí nebo jejich koalice. I pro volby do Evropského parlamentu platí 5 % hranice pro přepočítávání hlasů na mandáty pouze kandidátka, která získá celostátně 5 % hlasů a více, dostane křesla v Evropském parlamentu. Volit se bude v pátek 11. června 2004 od do a v sobotu 12. června 2004 od 8.00 do v těch volebních okrscích, na které jsou voliči zvyklí. Právo volit má každý občan ČR, který alespoň v druhý den voleb dosáhl věku 18 let. Je dobré se přesvědčit, zda jsme vedeni ve voličských seznamech, a pokud ne, nechat se tam předem zapsat. Pro evropské volby je totiž sestavován zvláštní seznam voličů a ten bude definitivně uzavřen dva dny před konáním voleb. Jedinou možností, jak hlasovat, aniž by byl občan zapsán do některého z voličských seznamů, je nechat si včas vystavit voličský průkaz. Hlasovací lístky budou vytištěny pro každou kandidátku zvlášť (opět podobně jako u voleb do Poslanecké sněmovny) a volič vhodí do urny hlasovací lístek s vybranou stranou, hnutím či koalicí. Opět je možnost kroužkováním oblíbených kandidátů změnit pořadí kandidátky, ale volič může takto udělit preferenční hlasy pouze dvěma kandidátům. 19

21 Lze se domoci pomoci? Občan a Evropský parlament Již bylo řečeno, že Evropský parlament má mimo jiné zastupovat zájmy občanů Evropské unie. Jak jsme si ukázali, většinu této činnosti provádí Parlament prostřednictvím svých funkcí a pravomocí vůči Evropské komisi, Radě EU a dalším orgánům EU. V podstatě lze říci, že se v celé řadě věcí podobá klasickému zastupitelskému orgánu moderních národních demokracií. Vztah občana k Evropskému parlamentu zpravidla nepřekročí roli voliče, který jednou za pět let vhodí do urny lístek pro vybranou politickou frakci. Není příliš pravděpodobné, že bude věnovat velkou pozornost tomu, co jím zvolení zástupci přesně v Parlamentu dělají, pouze bude prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků schopen sledovat nejvýznamnější rozhodnutí a nejdůležitější (či spíše mediálně nejvděčnější) evropské politické kauzy. Jen málokterý z příštích českých voličů ví, že se může obracet na orgány Evropské unie s žádostmi o informace a různými otázkami. Dokonce může použít libovolný z jazyků Unie a má právo obdržet odpověď v jazyku 20 Nová budova Evropského parlamentu ve Štrasburku.

22 podání. Tento servis se v praxi děje prostřednictvím internetu: dotazy směřované vůči Evropskému parlamentu je možno zasílat na mailovou adresu register@europarl.eu.int. Ale ani tím se vztah občana k Evropskému parlamentu nemusí vyčerpat. Evropský parlament totiž vstupuje podstatným způsobem do procesu volby evropského ombudsmana. Ombudsman, který musí splňovat kritérium nezávislosti, je volen Evropským parlamentem vždy na začátku jeho volebního období. Úkolem ombudsmana je přijímat a vyřizovat stížnosti občanů proti orgánům Evropské unie (s výjimkou Evropského soudního dvora). Předkládaný podnět se však nesmí týkat události starší než dva roky. Podání k úřadu Evropského ombudsmana lze zasílat jednak prostřednictvím internetu ( nebo na adresu: e European Ombudsman 1, Avenue du President Robert Schuman B.P. 403 F Strasbourg Cedex Kromě ombudsmana se ovšem může občan Evropské unie obracet na Evropský parlament přímo. Jen pro připomenutí, čeští občané se stanou občany Evropské unie automaticky ke dni vstupu, protože evropské občanství je definováno prostřednictvím občanství některého z členských států Unie. Ale zpět k právu obracet se na Evropský parlament. Toto právo je vyjádřeno možností zaslat k rukám Evropského parlamentu petici. Právo podat petici má každý, kdo trvale žije v některém z členských států Unie. Petici k Evropskému parlamentu mohou podávat občané jako jednotlivci či skupiny občanů. Platí přitom, že musejí být buď občany Unie, nebo mít na jejím území stálý pobyt. Petice mohou podávat rovněž právnické osoby, které mají sídlo v EU. Petice jsou zasílány na adresu: European Parliament Petitions L-2929 Luxembourg 21

23 nebo prostřednictvím webové stránky petition/petition_en.htm. Petice se mohou týkat obecných věcí i konkrétních stížností a mohou dokonce žádat Parlament o zaujetí stanoviska ve věcech veřejného zájmu. Předmět petice se ovšem musí týkat sféry aktivit Evropské unie. Petice musí být formulována v jednom z oficiálních jazyků Unie a musí obsahovat jméno, povolání, národnost a adresu každého, kdo se pod ni podepíše. Petice je po zaregistrování předána Petičnímu výboru parlamentu, který rozhodne, zda její předmět spadá do okruhu aktivit Unie. Pokud výbor přijme petici, rozhodne Petiční výbor, jaký typ aktivity se má k vyřízení petice poskytnout. Podle okolností může Petiční výbor Parlamentu požádat Komisi o poskytnutí informací ohledně objektu stížnosti (například jedná-li se o petice ohledně vzájemného uznávání kvalifikace mezi jednotlivými členskými státy). Může rovněž postoupit petici k vyřízení některému z dalších výborů Evropského parlamentu či k projednání v plenárním zasedání Parlamentu. Konečně může zaujmout stanovisko a prostřednictvím předsedy Evropského parlamentu předat celou věc k vyřízení Komisi nebo Radě. Počet peticí vzrostl zejména na počátku 90. let a od té doby se pohybuje v rozmezí podání ročně. Co poslanci dělají? Struktura a práce Evropského parlamentu Evropský parlament má jednu zvláštnost. Vzhledem k historickému vývoji nemá jedno jediné sídlo, ale sídlí na třech místech současně. Zřejmě nejznámější je sídlo Parlamentu ve Štrasburku, kde se každý měsíc po dobu jednoho týdne konají plenární zasedání parlamentu. Kromě toho ale každý měsíc parlament po dva dny plenárně zasedá i v Bruselu, kde je jeho druhé hlavní sídlo. Brusel je významný i proto, že zde čtrnáct dní v měsíci probí- 22