NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA

Transkript

1

2 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 2 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA ČLOVĚČE! POZNEJ SÁM SEBE KIRPAL SINGH Překlad z anglických orginálů The Night Is a Jungle, Džálandhar, Indie 1990 a Man! Know Thyself, Dillí, Indie 1974

3 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 3 KIRPAL SINGH ( )

4 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 4 O B S A H O autorovi... 5 Bůh a člověk Vyšší životní hodnoty Království Boží Nejpřirozenější cesta Člověče! Poznej sám sebe

5 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 5 O autorovi AUTOR těchto rozmluv, Param Sant Kirpal Singh dží, velký prorok-mystik současného věku, opustil fyzickou úroveň 21. srpna 1974 v jednaosmdesátém roce svého života, který zasvětil službě lidstvu. Doufáme, že tato kniha poslouží v nějaké malé míře jako památka na něho, ačkoli jediná památka, která může vůbec ospravedlnit jeho život a poslání, bude plný růst a vývoj setby, kterou zasel v srdcích svých žáků. Kirpal Singh se narodil 6. února 1894 v Sajjád Kasranu, malé vesnici v Paňdžábu (nyní část Pákistánu). Celoživotní úsilí o nalezení Boha jej přivedlo ke zkoumání tvrzení mnoha súfiů, jogínů a mystiků. Zůstával však skeptickým a odmítal přijmout kohokoli jako Guru, dokud neměl přímý důkaz o jeho kompetenci. Modlil se k Bohu, aby se mu zjevil přímo, aniž by přicházel skrze člověka. Jeho modlitby byly vyslyšeny a v meditacích jej navštěvovala světelná podoba vousatého člověka. Tuto podobu nepoznal, a protože si myslel, že to je Guru Nának, zakladatel sikhského náboženství, pokračoval v meditačních cvičeních a zanechal svého pátrání uspokojen tím, že k němu mluví Bůh. O sedm let později, v roce 1924, navštívil město Bjás v Paňdžábu, aby strávil nějaký čas na březích stejnojmenné řeky. Někdo se ho zeptal, zda se přijel podívat na Mistra. "Ne, tady je nějaký Mistr?" Takže poté, co se potěšil na říčním břehu (měl velice rád vodu,

6 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 6 zvláště řeky), šel do blízkého ášramu, a tam poznal na fyzické úrovni, v osobě Báby Sawana Singha, tutéž podobu, již vidíval po sedm let ve svých meditacích. Následující den byl iniciován a zbytek života věnoval cvičení Surat Šabd jógy, duchovní disciplíny, již učil Bába Sawan Singh. Nebyl však nikdy mnichem či poustevníkem. V raném věku se oženil a měl tři děti (jedno z nich v dětství zemřelo) a živil sebe i svou rodinu prací ve státní službě. Začínal jako úředník s malou mzdou, neboť neměl univerzitního vzdělání, a vypracoval se na nejvyšší místo, jež bylo za oněch koloniálních dnů pro rodilého Inda myslitelné, se stovkami zaměstnanců pod sebou. Když v roce 1947 odcházel do výslužby, získal si lásku a úctu svých indických podřízených i britských nadřízených, a po zbytek života všechny své osobní potřeby hradil z vlastní penze. Od svých žáků si pro sebe nikdy nevzal ani haléř. U nohou svého Guru žil po 24 let a velice rychle pronikl hluboko dovnitř. Na počátku třicátých let zmiňoval Bába Sawan Singh jeho jméno těm, kdo se ptali, má-li nějaké pokročilé žáky. Na konci třicátých let mu byla přidělena práce na sepsání Gurmat Siddhant, dvojsvazkové duchovní klasiky v jazyce paňdžábí, která na žádost Kirpala Singha vyšla pod jménem Sawan Singh. V roce 1939 ho jeho Mistr požádal, aby inicioval 250 lidí na pravidelné měsíční iniciaci nevídaná to čest pro jakéhokoli Sawan Singhova žáka a jeden z tradičních způsobů, jakým Mistr nepřímo označuje svého nástupce. Během celých třicátých a čtyřicátých let vedl pravidelně Satsang v Láhauru a Amritsaru. Často rozmlouval na pódiu se svým Mistrem, a jak říkával: "Mluvil jsem s Mistrem, a lidé si užívali!"

7 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 7 Druhého dubna 1948 vedl zrovna Satsang v Déře Bába Džajmál Singh ášramu svého Guru v Bjásu když přišla zpráva, že Bába Sawan Singh zemřel. Přesně den předtím obdržel přenos duchovní moci skrze oči, který potvrzuje a umožňuje pokračování této moci z jednoho lidského pólu na druhý. Jeho Mistr mu předtím, 12. října 1947, řekl, že bude jeho nástupcem. Tehdy Mistra prosil, aby nadále zůstal ve fyzické podobě a dával jenom jakékoli příkazy. Tato modlitba však nebyla vyslyšena, a jeho Mistr nyní odešel. S těžkým srdcem odejel Kirpal Singh se třemi blízkými žáky do Rišikéše v himálajských horách a příštích pět měsíců strávil v téměř neustálém samádhi, pohlcení v Bohu. V této době přijal tradiční způsob života sádhu neboli poustevníka sejmul turban, vlasy (nestříhané od narození, jak je sikhským zvykem) nechal volně viset a nosil jednoduché bílé dhótí. V tomto čase potkal Mahariši Raghuváčárju, tehdy věkem již přes devadesát let, který se stal jeho blízkým přítelem a žákem. Tento Mahariši proniknuvší na astrální úroveň prostřednictvím usilovných aštángajógových cvičení zahrnujících pránajámu, atd. ihned poznal, že zde je skutečně velká duše, a tak vstal z kruhu žáků, kde seděl, a poklonil se Kirpalu Singhovi dokazuje tak velikost obou z nich. Kirpal Singh na oplátku jednal s Raghuváčárjou vždy s úctou a respektem, i když ten přímo říkal každému, že Kirpal Singh je jeho Guru. Raghuváčárja zemřel v roce 1971 ve věku 115 let. Byl to pandita (sanskrtský učenec), stejně jako velký jogín, a vidět ty dva obry pohromadě byl životní pohled. Posléze, když vyprázdnil pohár duchovního blaha a stal se jedno se svým Otcem, obdržel zevnitř příkazy: "Běž zpátky do světa a přiveď Mi zpět Mé děti." Když se navrátil do nově nezávislé Indie, stále se ještě vzmáhající ze šokujícího

8 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 8 odpadnutí Pákistánu a neuvěřitelného utrpení, které to způsobilo, odjel rovnou do Dillí střediska, kam proudili paňdžábští utečenci a zde začal se svou prací. V roce 1951 na okraji města založil Sawan ášram, a satsangů se účastnilo pět tisíc i více duší. Jeho práce se nadále rozrůstala jedním rozmachem za druhým: v roce 1955 uskutečnil svou první zahraniční cestu, při níž strávil několik měsíců ve Spojených státech a v Evropě. Bylo to poprvé, kdy Světec jeho velikosti navštívil Západ, a poprvé, kdy tam byla autentickým Mistrem tohoto systému vysvětlena Surat Šabd jóga. Čtyři z přednášek, které během této cesty vedl, jsou obsaženy v této knize a ukazují naprostou jednoduchost a jasnost, s níž představil toto velice hluboké pojetí publiku téměř zcela neseznámenému s východním myšlením, neboť v roce 1955 poznávání hloubek a závažnosti orientálních myšlenek a duchovních cvičení, jež je tam nyní tak všudypřítomné, sotva začínalo. Jako výsledek této cesty přijaly stovky obyvatel Západu iniciaci a začali cvičení Surat Šabd jógy. Byli pověřeni zástupci, kteří udělovali iniciační pokyny, když byl Mistr fyzicky nepřítomen (po jeho předešlém schválení), aby mohlo dílo pokračovat a růst. Ve většině větších měst v Americe a Evropě vznikla malá centra žáků. Tito žáci měli dále vliv na ostatní, a počet iniciovaných začal rovnoměrně narůstat. V Indii se dílo dále rozrůstalo prudkým tempem, jak se mocně šířila Mistrova pověst jako svatého člověka, jenž skutečně žije podle toho, co káže a co říkají písma. V roce 1957 byl zvolen prezidentem nově utvořeného Světového společenství náboženství, kterýžto úřad zastával po patnáct let, a čtyř Světových náboženských konferencí, od čehož nakonec v roce 1971 ustoupil, když bylo evidentní, že se v tomto směru nedá nic více dosáhnout. V roce 1962 obdržel

9 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 9 za svou duchovní a humanitární práci Řád Sv. Jana Jeruzalémského, Maltézských rytířů první nekřesťan v historii, který přijal tuto poctu. Při této příležitosti pro něho poslal ministerský předseda Néhrú, aby mu přednesl osobní blahopřání. Měli dlouhý rozhovor, a zde začal Mistrův neoficiální, avšak důvěrný kontakt s předsedy vlády Indie. (Při několika příležitostech radil ministerským předsedům Šástrí a Indiře Gándhíové, a ti oplatili tím, že oslovili shromáždění na několika konferencích, kterým předsedal.) V roce 1963 uskutečnil své druhé světové turné, tentokrát jako prezident Světového společenství náboženství. Setkával se s národními a náboženskými vůdci své doby a působil léčivým evangeliem lásky v samotném trnitém světě praktické politiky. Setkal se s papežem Pavlem VI., patriarchou východních ortodoxních církví a mnoha královskými a vládními osobnostmi na všech úrovních, kterým všem představoval myšlenku jednoty člověka. Vedle práce na této úrovni nadále inicioval uchazeče do Surat Šabd jógy a ukazoval jim cestu Domů. Jak se dílo na Západě rozrůstalo a ke Kirpalu Singhovi bylo přiváděno více a více uchazečů o pravdu, v mnohých z nich se vyvinula silná touha prožít s ním nějaký delší čas v Indii a poznat jej osobně. První západní žák, který se zdržoval v Sawan ášramu, byl Rusel Jaque, americký spisovatel, který s ním strávil šest měsíců roku Jeho poetické a citlivé vylíčení pobytu (Gurudev: The Lord of Compassion, vyd. v roce 1960) dodalo notně odvahy i dalším, aby přijeli a podívali se sami, jaké to je. Přijížděli nejdříve po kapkách, potom více, až na počátku sedmdesátých let bylo obyvateli ášramu téměř neustále čtyřicet až padesát lidí ze Západu, kteří přijeli na dobu od tří týdnů do šesti měsíců. Během jeho posledního

10 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 10 roku tento počet rychle stoupal, neboť při vědomí, že odchází, otevřel brány dokořán a vydal všeobecné pozvání pro všechny své neindické žáky. Během zimy a jara roku 1974 bylo u jeho nohou nepřetržitě od dvou do čtyř set žáků ze zemí mimo Indii, kromě tisíců indických stoupenců, kteří se shlukovali u jeho dveří. Konečná podoba jeho mnohostranné mise se zrodila 6. února 1970, kdy byla veřejnosti představena myšlenka "Mánav kéndry". Mánav kéndra znamená "Lidské centrum", a jak Kirpal Singh často vysvětloval, je to ášram, ale víc než ášram. Těchto středisek, zasvěcených utváření člověka, službě lidem a péči o půdu, bylo plánováno založit pět po celé Indii po jednom na severu, jihu, východě, na západě a v centru. Každé středisko mělo být posléze soběstačné a sloužit jako zemědělský příklad pro hospodáře v oblasti spojením tradičních indických metod s vědeckými poznatky. Kromě duchovních instrukcí a programu pro "utváření člověka", který měl tvořit jádro, měla být součástí každého střediska i bezplatná nemocnice, bezplatná základní škola, domov pro staré, vybavení pro studium jazyků a knihovna srovnávacího náboženství a mysticismu. Dvě z těchto středisek byla již zřízena a začala působit, když Kirpal Singh opustil fyzické tělo. Původní Mánav kéndra v Déhrá Dúnu v Himálaji, kde během let 1970 a 1971 pracoval osobně po dvanáct hodin denně, aby se práce rozběhly, byla následována v roce 1973 druhým střediskem v Baródře blízko Bombaje. Fungování dalších center je nyní na jeho žácích. 26. srpna 1972 odjel Mistr na své třetí a poslední světové turné. Tentokrát byl vítán mohutnými zástupy a všude, kam jezdil, jej následovalo asi tisíc žáků, většina z nich mladí lidé, kteří byli iniciováni v posledních několika letech. Ačkoli jeho

11 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 11 tělo vykazovalo nakonec již známky sešlosti a jeho neobyčejná životní síla a výdrž se nakonec zmenšovala, přesto během celé cesty udržoval čtrnácti až patnáctihodinový pracovní den, vedl nesčetně přednášek, navštívil tisíce lidí v soukromých setkáních a než tato cesta 31. prosince v Římě skončila, inicioval více než dva tisíce nových žáků. Vnějším vyvrcholením jeho činnosti bylo svolání velké Světové konference o jednotě člověka v únoru 1974, sedm měsíců před svou smrtí. S pozvánkami pro duchovní a vládní činitele v Indii a po celém světě se konference zúčastnilo na dva tisíce delegátů a asi padesát tisíc nedelegátů. Mezi významnými hosty, kteří přijali Mistrovu výzvu, byli Ctihodný Ničidatsu Fudži z Japonska, Pír Vilájat Inájat Chán z Mezinárodního řádu súfiů, Jógí Bhadžan, Áčárja Šrí Tulsí dží, arcibiskup Angelo Fernandes z Dillí, ministerská předsedkyně (paní Indira Gándhíová), viceprezident, ministr obrany a ministr zahraničí Indie, společně s mnoha jinými. Tato velká konference, veřejné rozšíření myšlenky Mánav kéndry, měla na všechny, kdo se na ní podíleli, elektrizující vliv. Je opět na jeho žácích a těch, v nichž zasadil základní myšlenku jednoty, aby v tomto díle pokračovali. Jeho poslední větší snaha v zájmu jednoty se uskutečnila v Kumbha Méle v Hardwáru, kde 12. dubna 1974 zorganizoval velký počet sádhuů a svatých lidí do Národní konference jednoty v příslibu společné práce k odstranění náboženských svárů a k ekonomickému pozvednutí chudých lidí v Indii. Bylo to poprvé ve známé indické historii, kdy byl někdo schopen přimět tradičně nezávislé sádhu, aby se spojili dohromady pro společné dobro. Jak později říkal: "Bylo velice těžké je přimět, aby se všichni sešli."

12 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 12 Při velké bhandáře na počest svého Mistra (Sawana Singha) na konci července 1974 udělil Sant Kirpal Singh svou poslední Iniciaci, při níž udělil Nám 1067 duším, které přijal pro vnitřní zážitky Světla a Zvuku. O několik dní později, 1. srpna, oslovil na žádost členů zasedání indického parlamentu poprvé v historii, kdy byl nějaký duchovní vůdce pozván, aby oslovil parlament. O tři týdny později, 21. srpna, se jemu vyhrazená práce naplnila, a tak odešel, aby se spojil se svým Mistrem. Následující přednášky se konaly během čtyř navazujících večerů ve Filadelfii (USA) při prvním světovém turné Mistra Kirpala Singha v roce V těchto rozmluvách Mistr Kirpal Singh pokrývá celý rozsah svého učení, a tak slouží jako kompletní uvedení na Cestu.

13 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 13 Bůh a člověk DOVOLTE mi, abych se představil. Přicházím za vámi jako člověk k člověku. Jsem prostě jako kdokoli z vás. Každý člověk má od Boha samozřejmě stejná privilegia. Já jsem se rozvinul v tom, co se týče mého vlastního Já. Co jsem se o svém vlastním Já, skutečném Já, naučil u nohou svého Mistra, předložím nyní vám, aby tak ti, kdo hledají Pravdu, mohli mít nějaké vedení. Jako dítě jsem měl v sobě nějaké povědomí: "V čem spočívá tajemství života?" Snažil jsem se najít řešení v knihách. Mohu vám říci, že jsem měl možnost projít skoro dvě knihovny a také svatá písma skoro všech náboženství, či většiny z nich, řekl bych. Tam se podávaly velice dobré opisy, já jsem však nemohl najít praktické řešení svého problému. To, co jsem se dozvěděl u nohou svého Mistra, vám představím v průběhu čtyř promluv. Téma každé přednášky bude poněkud odlišné. Dnes budeme pojednávat o Bohu a člověku. Další tři přednášky budou pojednávat o vyšších životních hodnotách, o království Božím, a nakonec o nejpřirozenější cestě ke vstupu do království Božího. Z pozorného a nestranného studia posvátných knih zjišťujeme, že je jedna Skutečnost, která je naším cílem. Tato Skutečnost je nazývána Bohem a různými jinými jmény.

14 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 14 Bůh stvořil člověka, a člověk stvořil světská náboženství. Ta byla vytvořena k pozvednutí člověka. Musíme je co nejlépe využít, abychom mohli konečně poznat sami sebe a potom poznat Boha. Náboženství má dva aspekty: Jedna je sociální stránka či vnější stránka. Druhý aspekt je vnitřní náboženství, duchovní stránka. Začít musíme s vnějšími formami náboženství. Člověk je společenský, musí zůstat v nějaké společnosti. Každá společnost má své vlastní obřady a rituály, vlastní písma, svůj způsob, jak se modlit. To je ta stránka, která netvoří podstatu. V nějakém sociálním náboženství musíme zůstat, neboť člověk je sociální bytost a zůstat v nějakém sociálním náboženství je požehnání. To je však základní krok chodíme do kostelů nebo na jiná svatá místa bohoslužeb, modlíme se, čteme písma, konáme jisté obřady a rituály. To všechno v nás pomáhá utvářet lásku k Bohu. Když ale naše provádění rituálů, čtení písem a chození do kostelů nebo na jiná svatá místa bohoslužeb v nás ani lásku k Bohu nevytváří a stává se pouhou mentální gymnastikou, pak nás nikam nedovede. To neznamená, že nemáte žít v nějakém sociálním náboženství. Máte. Jestliže se proti tomu bouříte, budete muset vytvořit jiné společenství. Dejme tomu, že je deset tisíc lidí vašich názorů. Pak budete muset vytvořit samostatnou společnost a vytvořit jistá pravidla, jak postupovat. Po nějaké době zjistíte, že se určité pravidlo jeví jako nedokonalé, a musí se pozměnit. A tak stále pozměňujete pravidla. S tím se tedy musí vaše vnější já smířit. Sobota jest učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. Podobně byla sociální náboženství učiněna pro člověka, ale ne člověk pro sociální

15 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 15 náboženství. Důvodem, proč zůstávat v sociálních náboženstvích, je jenom poznat sama sebe a potom poznat Boha. To je jeden aspekt náboženství. Druhým je provádění jistých rituálů a obřadů. Ty se v různých náboženstvích liší, ale uvidíte, že jejich smysl je téměř tentýž. Například v některých náboženstvích je mít nepokrytou hlavu znakem úcty. V Indii je znakem úcty mít hlavou pokrytou. Takový je tam zvyk. Zdánlivě je mezi těmito dvěma obyčeji rozdíl, ale smysl je stejný. Oba znamenají, že kdykoli se nalézáte v Boží přítomnosti, ve vzpomínce na Něho, měli byste zaujímat uctivý postoj. To jsou však vedlejší věci. Smysl je jistě stejný. Zdánlivě nějaké rozdíly existují, ty se však vůbec nedotýkají účelu náboženství. Ti, kdo sledují doslovné znění pravidel, zapomínají jednoduše na ducha a jenom bojují za tyto zdánlivé rozdílnosti. V Arábii, kde je nouze o vodu, je zvykem, že když jdete k modlitbám, máte si umýt ruce, nohy, obličej, a pak se modlit. V jiných zemích, kde je vody nadbytek, říkají, že dokud neprovedete celkovou koupel, nebude to s vašimi modlitbami dobré. Je to jenom zdánlivý rozdíl daný podnebnými a zeměpisnými podmínkami různých míst. Musíme žít v nějakém sociálním náboženství. Takže je lépe zůstat tam, kde jste. Neměňte to, dá-li se tomu pomoci. A zatímco tam budete, co máte dělat? Jen čtěte svatá písma, která máte promluvy Mistrů a snažte se porozumět tomu, co říkají, a žijte podle nich. A co zjistíte: Všichni Mistři, kteří v minulosti přicházeli, byli dětmi Světla a přišli dát Světlo světu. Nepřicházeli pro žádné zvláštní náboženství či pro zvláštní zemi. Přicházeli pro celé lidstvo.

16 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 16 Je na čase již odložit ty triviální rozdílnosti, které existují tyto vedlejší věci. Měli bychom vzhlížet k účelu, k němuž byly vytvořeny, a otevřít oči té Skutečnosti, že všichni uctíváme stejného Boha. Tyto věci byly míněny k tomu, aby zastupovaly Skutečnost, která existuje. Z pohledu všech náboženství zjišťujeme, že absolutní Bůh je na pozadí všeho, co je známé a projevené. To je dokonce i něco za tím, co udržuje a tvoří celé stvoření. Tato Skutečnost je na pozadí každé věci. Můžeme Ho vypátrat nebo Ho najít? Ne. Jeho nedokážeme vypátrat. Je nevypátratelný. Dokážeš pátráním Boha vyzkoumati? Dokážeš obsáhnout Všemocného? Všemocný je nevyjádřitelný. Nedá se vyjádřit slovy. Mistři Mu dávají jména, prostě aby vyjádřili tu Realitu, která je ve skutečnosti nevyjádřitelná. Je Neměnná. Stojí psáno: "Věčně, Hospodine, tvé Slovo ustanoveno v Nebesích." Věčně to je ona trvající Skutečnost, a to je onen Neměnný. A dále je nepodmíněný a nerozdělený. Je Bezejmenný. Všechna jména jsou svatá. Máme úctu ke všem jménům, i když Bůh je Bezejmenný. Ať Jej zavoláte jakýmkoli jménem s oddaností a vírou, objeví se a můžete se s Ním setkat. Ta jména však poukazují na Skutečnost, která se nedá vyjádřit slovy. Všichni Mistři se snažili tuto Skutečnost vyjádřit. Každý ji definoval jiným způsobem. Téměř všechny definice Boha jsou obdobné. Všechny říkají, že Bůh je prvním i posledním, z něhož se nedá nic vyjmout, a k němuž se nedá nic přidat. Bůh je vševědoucí, všudypřítomný a prvotní příčinou, bezpříčinnou příčinou, sídlo všech věcí, bytí samo v sobě. To se nedá stvořit. To již existuje.

17 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 17 V Koránu prorok Mohamed říká: "V Bohu není žádná proměnlivost, neboť je věčný, nesmrtelný, nekonečný." Je to neměnné trvání a věčná Skutečnost. Tato slova se pouze snaží vyjádřit, i když nedokonale, tu velikou Skutečnost, která je na pozadí všeho. Jak jen Mistři poprvé přicházeli, snažili se tuto Skutečnost vyjádřit a pěli chvalozpěvy Pánu ty utvořily obsah našich svatých písem. Ale stejně říkají, že je nevyřčený jako vždy. Po tisíce let to Mistři vysvětlovali svými vlastními slovy, jak to jen bylo možné. Jak může být nevyjádřitelné vyjádřeno slovy? To je věcí praktického prožitku, který můžete mít prostřednictvím spojení s touto Skutečností. Ale pokud se nedají vyjádřit slovy dokonce ani naše vnější emoce, jak se dá pak slovy vyjádřit tato Skutečnost? Proto se vždycky říká, že Bůh je nevyjádřitelný. Je jedna Skutečnost, která působí v celém stvoření. Dokud nemáme nějaký prožitek této Skutečnosti, nebudeme vědět, jaká je. Co my nyní víme, je jenom, co se píše v knihách: neměli jsme žádný bezprostřední zážitek. Všichni Mistři říkají: Je to počátek i konec. V Izajášovi se praví: Já jsem první i poslední, a kromě Mne žádného Boha není. Opět se píše: Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec který je, a který byl, a který přijde, Všemohoucí. To jsou definice, které ukazují, že Skutečnost je neměnné trvání, které nemá žádný počátek a žádný konec. Bůh nemá počátku ani konce. Dokud však nemáme prožitek této Skutečnosti, nemůžeme být přesvědčeni. Od samého počátku světa Mistři přicházeli a podávali lidem výklad podle svých nejlepších schopností. Při tom všem však vždycky říkali, že On je nevyslovený jako vždy.

18 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 18 Guru Nának to napsal velice příhodně: On je Jeden, je První. Je všechno, co je. Jeho jméno je Pravda. Je Stvořitelem všeho, vždy beze strachu, strach obrací vniveč. Podobou Jeho na zemi i na moři je Věčnost, je Samojsoucí. Skrze milost Jeho opravdového sluhy opakuj neustále Jeho Jméno. Byl na počátku, je po všechny věky, a bude Tím, jenž žije na věčnost. Vidíte, že říká totéž. Všichni Mistři, jak říkali, měli prožitek této Skutečnosti. Samozřejmě, že když podávali své popisy, vyjadřovali Ji ve svém vlastním jazyce a svým vlastním způsobem. Ale uvidíte, že nápadné význačné rysy ve všem, co vyjadřovali, jsou stejné. Guru Nának potom dále říká: Je mimo myšlenky. Žádné myšlení Jej nedokáže obsáhnout. Otázkou je nyní: Můžeme Ho hledat v konečných mezích našeho rozumu? Ne, je mimo myšlenky, žádné myšlení Jej nedokáže obsáhnout. Ani kdyby lidské mysli měly myslet po věky a věky. Tak jak můžeme Boha poznat? Nejdříve by se měla zklidnit naše těla, emoce a rozum. Jenom potom přijde toto odhalení, budete potom vědět, kdo jste. Když víte, kdo jste, pak budete moci poznat a uvidět, co je Bůh. Proto Guru Nának řekl, že jestliže Jej chcete pochopit v mezích svého konečného rozumu, že Jej neuvidíte.

19 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 19 To je jako v jednom příběhu o říční želvě, co šla k rybníčku. A tam byla další želva. Ta říční želva říkala: "Víš, moře je moc veliké a nemá žádného konce!" Želva v té tůňce o kousek ucouvla a řekla: "Je asi takové?" "Ne," říkala ta druhá, "je ještě větší." Ta potom zase ustoupila o trochu více a zeptala se: "Je asi takové?" A ta druhá odpověděla: "Ne, je ještě větší!" Ta pak obešla celý rybník a řekla: "Je takovéhle?" Druhá řekla: "Ne, je ještě větší." Ta želva z rybníka se, vidíte, naprosto mýlila, protože její zkušenost se prostírala pouze k rybníku, nic dále. Stejně tak Mistři vždy říkali, že Božské Poznání je bez hranic, a nedá se očekávat, že tuto věc pravě posoudíme. Bůh je Pán. Ať Jej nazýváte jakkoli, chcete Jej jednoduše přivést do konečné sféry svého rozumu. Je-li tato Skutečnost nekonečná, jak Ji tedy můžeme vyjádřit konečnými termíny? To říkali všichni Mistři. Dále Guru Nának říká: Nedá se obsáhnout. Upanišady říkají: Pochopit Skutečnost v mezích tvého konečného rozumu je tak nemožné, jako se snažit uhasit žízeň pitím vína. Na jiném místě se říká: neb jako mohl bys vyždímat olej z písku. Obojí je nemožné. Stejně tak, přivést Jej do našeho rozumu a plně Ho pochopit není možné. Nějaké pochopení nám předávali Mistři. Pochopení toho, co se nedá vyjádřit slovy. Jejich milostí si o Něm můžeme utvořit jakousi představu. Přivádějí nás s touto Skutečností ve spojení, když vstoupíme do království Božího. Potom Jej můžeme nějakým způsobem pocítit. Potom můžeme říci, že něco je. Guru Nának říká: Jsem jako ryba v moři. Nevím, kde je jeden konec nebo druhý. Stejně Ho my nemůžeme pochopit uvnitř našeho konečného rozumu.

20 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 20 Jeho nedá se poznat, ani když člověk získá světy, neboť lidská touha se nikdy nenaplní, i kdyby nám všechny světy obtížené zlatem připadaly dílem. Žádné myšlení člověka daleko nedovede. Hnutí jeho mysli, tisícerá moudrost světa zanechá ho v temnotě, užitku žádného. Marné jsou lidské způsoby. Jak Ho tedy najít? Člověk se cítí bezmocný. Od samého počátku světa říkali Mistři totéž. Máme tolik písem, tolik stránek Božích knih, které byly napsány. A je jich mnohem více, jak každý Mistr přichází a popisuje svůj kontakt s Bohem či se Skutečností. Ze svého Božského opojení nám vylévají, co jenom přichází z vyššího vnuknutí, aby nám tak poskytli povědomí o Skutečnosti, kterou viděli. Člověk se to snaží pochopit, ale to se mu nedaří. Tak jak Ho potom můžeme vidět? Jak jenom svět začal, toto bylo osudem člověka. Dokud neuvidíme Boha, otázka zůstává: co je Bůh? Kabír říká, že ve všem je jedna Skutečnost, která udržuje celé stvoření, je přítomná v každé podobě. Proč se, při tomto přítomném v každé podobě, neshodujeme? Proč je všude tolik válek, tolik náboženství? Je to proto, že když Mistr přišel, měl nějaký praktický zážitek Skutečnosti. Předával prostě lidem, kteří se s ním setkávali, bezprostřední zážitek této Skutečnosti. Když odešel ze scény mýlit se je lidské, jak víte sešlo se někde pár lidí a měli svůj vlastní způsob myšlení. Tak nastaly změny. A opět, přišel jiný Mistr, zjistil, že ke Skutečnosti, k učení minulého Mistra, bylo přidáno smetí. To smetí odmetl a lidé mohli opět do nějaké míry porozumět pravdě o Skutečnosti. A začalo opět další náboženství.

21 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 21 Mistři nikdy nezačínali s žádnou vírou. Pouze sdělovali lidem: Je jeden Bůh a měli byste Jej milovat. Jak můžete někoho milovat, dokud jste jej neviděli, nedostalo se vám od něho něčeho dobrého? Pouhé pocity či emoce jsou jednoduše závěry vyvozené z intelektuálního zápolení. To vám nedá žádné konečné uspokojení. To bude kolísat. Někdy se tyto dedukce dají přijímat, ale to všechno bývá omylné. Jenom až uvidíte Skutečnost, budete s Ní mít bezprostřední spojení a dostane se vám její blaženosti, nevýslovné a přímé, zažijete uvnitř štěstí jenom potom budete mít pro Něho lásku, když jste ochutnali elixíru Skutečnosti. Co nám říkají Mistři, když přicházejí? Sv. Jan říká: Boha neuvidíte očima. Pak ale zase zjistíte, že někteří Mistři říkali, že Boha viděli. Tuto otázku se ptali Guru Nánaka: "Vidíš Boha?" On odpověděl: "Vidím Boha, je všude." Kristus také říkal: "Patřete na Pána." Ukazoval k Bohu a říkal: "Patřete tam na Něho." Žádné přemyšlování. Tutéž otázku pokládal i Svámí Vivékánanda. To byl původně ateista a vyzýval každého: "Je nějaký Bůh? Je někdo, kdo viděl Boha?" V těch dnech byl realizovaným člověkem Paramhansa Rámakrišna, a tak mu řekli, aby jel za ním. Vivékánanda za ním přišel a zeptal se: "Mistře, viděl jsi Boha?" Ten mudrc odpověděl: "Ano, mé dítě, vidím Ho tak, jako vidím tebe, však ještě jasněji." A on se stal rychle velkým teistou. Později ve svém životě se Vivékánanda vyznával: "Díky tomuto Bohočlověku byl jsem zachráněn." Uvidíte, že ti, kdo vyznávají, že jsou teisté, jimi popravdě řečeno nejsou. My jsme se jednoduše z našich písem naučili, že je Bůh. To jsme mnohokrát slyšeli, ale neviděli jsme Ho. Dokud něco neuvidíme, nemůžeme být přesvědčeni.

22 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 22 Když nastanou potíže, ukáže se proměnlivost života a my tím musíme projít, pak jsme zmateni a ptáme se: "Je nějaký Bůh?" Stávají se z nás skeptici. Ale jak jste jednou viděli, měli nějaký zážitek této Skutečnosti, nemůžete mít žádné pochybnosti. Mistři říkají: "My Ho vidíme." Ale jaké to jsou oči, kterými se dá vidět? Šams Tabrízí, muslimský světec, nám říká, že bychom měli být schopni vidět Boha svýma vlastníma očima a slyšet Jeho hlas svýma vlastníma ušima. V Bibli stojí: Máme oči, a nevidíme. Jaké jsou to oči? Guru Nánaka se ptali: "Říkáš, že vidíš Boha všude." On odpověděl: "Ty oči, kterými vidíte Boha, jsou jiné." Jaké to jsou ty oči, kterými můžete vidět Boha? To nejsou vnější oči, ale to oko, které je v každém z nás uvnitř. To oko Kristus nazývá "jednoduché oko." Oko jest světlem těla. Je-li tvé oko jednoduché, celé tvé tělo bude plné světla. Hinduistická písma a rčení jiných Mistrů nám říkají o Třetím oku či o skrytém oku. To oko je uvnitř v každém z nás. Toto jedno oko není z masa a kostí jako ty, které máme vně na tváři. Guru Nának definuje slepého člověka ne jako toho, kdo nemá oči na tváři, ale toho, jehož vnitřní zrak není otevřen, aby viděl Boží Světlo. Bůh se nedá vyjádřit. Ten absolutní stav můžete znát, jenom když do té Skutečnosti vystoupíte. Ale když je tato Nejvyšší moc příčinou všeho stvoření, přítomná ve všech podobách, které udržuje a podporuje, pak se projevuje dvěma způsoby jako Světlo a Zvuk a toto projevení Boží moci je skutečným prožitkem, který má Bohočlověk uvnitř. Říká se: Bůh je Světlo. Mohamedáni také říkají, že Bůh je "Núr", t.j. Světlo. Říkají, že ten, kdo vyjde nad a za fyzické tělo a vidí

23 NEJPŘIROZENĚJŠÍ CESTA 23 uvnitř Boží Světlo, je opravdový muslim. I křesťan může být definován stejným způsobem: kdo vidí uvnitř Světlo, je opravdový křesťan. Desátý Guru sikhů říká totéž: Ti, kdo vidí zářivé Boží Světlo uvnitř, jsou opravdoví sikhové či opravdoví faqíři. Ti jsou čistí. Stejné definice najdete ve všech náboženstvích, ve všech svatých písmech: Viděli jste to Světlo v sobě uvnitř? Také říkali: Zavřete-li dveře chrámu těla, uvidíte Světlo nebeské. To je možné. Všechna písma k nám hovoří o Božím Světle uvnitř. Také se v nás v každém ozývá Boží Hlas. Existuje způsob, jak můžeme mít praktický prožitek této Skutečnosti a jejího projevení. To je cesta zpět k Bohu. Bylo naše zavřené vnitřní oko otevřeno, nebo ne? To je otázka. Dokud nebude otevřeno, nemůžeme v sobě uvnitř vidět Boží Světlo. To je otázka obrácení se, obrácení se do sebe. Konečným cílem všech náboženství je Bůh, a my bychom tedy měli být schopni vidět Boha. Když pomineme nepodstatné věci, co nám náboženství říkají? Říkají: Miluj Boha svého. To říkají všechna náboženství. Až budete Boha vidět a budete s Ním mít spojení, jenom potom, popravdě řečeno, můžete Boha milovat. V současnosti je vaše láska k Bohu prakticky nemožná. Jednoduše na emocionální úrovni někdy říkáte nějaké věci, ale nemáte s touto Skutečností žádné spojení, a skutečná láska tak nevzniká a netrvá. Když za Kristem přicházeli farizeové a saduceové, navraceli se v tichosti, neboť když intelektuální člověk mluví s člověkem realizovaným, nemůže před ním obstát. Zatímco jeden vidí věci, a potom mluví, intelektuální člověk prostě cituje verše ze svatých písem, která četl, a následně se nedovede s věcmi srovnat.