Starověká kultura. 1. Charakteristika období. 2. Sumerská literatura Epos o Gilgamešovi. 3. Indická a čínská literatura Védy, upanišady

Transkript

1 Starověká kultura 1. Charakteristika období 2. Sumerská literatura Epos o Gilgamešovi 3. Indická a čínská literatura Védy, upanišady 4. Egyptská literatura Sinuhet Náboženské hymny 5. Hebrejská literatura Starý zákon Nový zákon 6. Antické Řecko Lyrika Epika Drama Řečnictví 7. Antický Řím Poezie Próza Drama Řečnictví

2 1. Charakteristika období a) Od pravěku starověk odlišuje pevnější organizace společnosti, odpoutané od příbuzenských (rodových) vztahů. O starověku tak můžeme začít uvažovat teprve se vznikem prvních států. Začátek starověku tedy můžeme určit kolem 5. tisíciletí před Kristem, kdy vznikají první velké státy Egypt, Sumerská říše, Chetitská říše, Čína. b) Datovat konec starověku a počátek středověku je podstatně obtížnější a je možné takových dat uvést hned několik. Nejčastěji však bývá uváděn zánik Západořímské říše roku 476 po Kristu. c) Kultura starověku je spojena velkým důrazem, který tyto civilizace kladly na mýtus. Ten ovlivňoval jejich každodenní život. d) Jednotlivé druhy umění se v těchto kulturách výrazně liší, protože období je to časově i geograficky nesmírně rozsáhlé. e) Naši (euroamerickou) kulturu dodnes silně ovlivňují tři části starověké kultury: židovské náboženství, řecká věda a římské právo. Mýtus Od počátku nám známých dějin se lidé pokoušejí vysvětlovat svět okolo sebe, svět v němž žijí. Mýtus je právě takovýmto vysvětlením jevů v okolním světě. Je to propracovaný logický systém, který svět a jeho jevy vysvětluje zčásti přírodními jevy a zčásti zásahem bohů nebo božských bytostí.

3 2. Sumerská literatura Sumerská kultura vzniká mezi Eufratem a Tigridem už ve 4. tisíciletí před Kristem. Vytváří zajímavou architekturu s centrem vysokých věží s náboženským významem, která později dala vzniknout pověsti o babylonské věži. Literatura zprvu plní funkci náboženskou a administrativní, později se rozvíjí umělecká literatura. Zapisovala se klínovým písmem do hliněných tabulek, které se potom vypalovaly. Sumerské klínové písmo později převzali Babylóňané a Chetité. Epos o Gilgamešovi. Nejstarší dochované literární dílo, asi 2500 let před Kristem. Bylo objeveno na několika vypálených hliněných úlomcích, napsané klínovým písmem. Popis potopy zřejmě inspiroval o tisíc let později jednoho z autorů Starého zákona. Hrdinský starověký epos o vládci města Uruku- napůl Bohu a napůl člověku Gilgamešovi. Tento vládce chce své město obehnat mohutnými hradbami, a proto všichni muži musí robotovat na stavbě. Obyvatelé prosí bohy, aby se nad nimi slitovali a Gilgameše odvrátili od jeho úmyslu. Bohové proto sesílají na zemi divokého muže Enkidua, který Gilgameše porazí, potom však ztratí podporu zvířat a podrobí se mu. Prožívají spolu velká dobrodružství, ale Enkidu urazí bohyni Ištar a v bolestech umírá. Gilgameš se zalekne smrti a vydá se hledat nesmrtelnost. Ptá se jediného muže (Utanapišti), který ji získal poté, co mu bohové umožnili přežít potopu světa, a ten mu poradí, že musí splnit několik podmínek. To se Gilgamešovi nepodaří a musí se smířit se svojí smrtelností. Starověký hrdinský epos rozsáhlý veršovaný epický žánr, který zachycuje nejčastěji mýtického hrdinu, který prožívá neuvěřitelná dobrodružství, často za účasti bohů a fantastických postav kouzelnice, obři, víly Je to umělecky zachycený mýtický výklad světa. Zpočátku se epos tradoval ústně, proto se v něm často opakují určitá ustálená spojení, která pomáhala vypravěčově paměti.

4 3. Indická a čínská starověká literatura Technicky vyspělé civilizace (papír, střelný prach, ), jejichž kultura je úzce spojena s náboženstvím. V maximální míře to lze tvrdit o literatuře. Teprve daleko později, v době jejich úpadku, se objevují světské texty, které doplní náboženskou literaturu. Indie Védy Zachycovaly náboženské mýty, odpovídaly na základní otázky lidského bytí. Jsou to hymnické básnické skladby rozdělené do čtyř částí. Nejznámější z těchto částí jsou Rgvédy, které obsahují asi tisíc takovýchto hymnických skladeb. Upanišady Pokračování a doplňování véd. Je napsáno ve formě rozhovoru (dialogu ) mezi žákem a učitelem. Mahabharáta Velký národní epos ze čtvrtého až třetího století př. Kristem, který zachycuje spor dvou větví jednoho mocného rodu o moc. Ramáiána (Život Rámův) Epos z konce druhého století př. Kristem. Králi Rámovi unese král démonů, Ráván, manželku Sítu. Ráma ji hledá a na své cestě prožívá desítky dobrodružství. Pomocníkem mu je i opičí král Sugríva se svým ministrem Hanumanem. Nakonec se jim podaří Sítu objevit na ostrově Lanka a zabít Rávána. Čína V Číně dochází o něco později k rozvoji akademické lyriky, využívající stále stejné motivy. Vrcholu tato lyrika dosahuje až v prvních stoletích po Kristu. Li Po To Fu Zajímavá je filozofická literatura, zejména taoistická a díla Konfuciova.

5 4. Egyptská literatura Egyptská kultura je známá především architekturou honosných náhrobků svých vládců pyramidami, jediným dochovaným divem ze sedmi starověkých divů světa. Literatura vzniká v Egyptě už na konci 3. tisíciletí před Kristem. Jsou to převážně písně pastýřů a nosičů vody. V polovině 2. tisíciletí př. Kristem se objevuje také historická a filozofická próza a epické písně o válečných vítězstvích faraonů. Napsána je hieroglyfickým (obrázkovým) písmem zachyceným na papyrus. Zajímavými doklady jsou také tzv. Knihy mrtvých. Sinuhet Vlastní životopis Sinuhet je lékařem samotného faraa. Náhodou v zahradách paláce vyslechne rozmluvu spiklenců chystajících se otrávit faraona. Je ohrožen jeho život a on prchá z Egypta. Díky své odvaze a znalostem se stane manželem princezny jednoho z nepodmaněných kmenů a posléze i jeho vládcem. Protože egyptské náboženství tvrdí, že duše mrtvého, který není pohřben v deltě Nilu nedojde pokoje, vydává se do rukou dalšího z egyptských vládců a prosí o milost. Ta mu je nakonec udělena a Sinuhet stráví zbytek života sepsáním svých vzpomínek. Ve skutečnosti byl zřejmě vyhnán pro milostný poměr s faraovou sestrou.

6 5. Starožidovská literatura Bible Jméno získala z řečtiny (biblos = knihy). Posvátná kniha křesťanů. Skládá se ze dvou částí Starého zákona a Nového zákona. Svou současnou podobu získala ve čtvrtém století po Kristu. Do českého prostředí se dostává v 9. století v Konstantinově staroslověnském překladu Nového zákona. Nejznámějším českým překladem je dílo učenců Jednoty bratrské Bible kralická ze 16. století. Dnes se užívá ekumenický překlad = překlad, kterého se účastnili zástupci většiny křesťanských církví. Ten vznikl ve druhé polovině 20. století. Existuje i překlad z počátku tohoto tisíciletí, který se však ještě tolik neprosadil. Starý zákon Je to posvátná kniha křesťanství a judaizmu (židovského náboženství). Vznikl v průběhu prvního tisíciletí př. Kristem. Je napsán směsicí hebrejštiny a aramejštiny. Obsahuje historická, společensko-kritická, právnická a básnická díla většího počtu autorů. Dělí se do tří oddílů: Thóra (pět knih Mojžíšových) Nejstarší část Starého zákona. Genesis - stvoření světa, zvířat a člověka, vyhnání z ráje, potopa světa Exodus - hromadný odchod Židů vedených Mojžíšem z egyptského zajetí Leviticus - obětní a obřadní předpisy judaizmu Numeri - desetileté putování po poušti Deuteronomium - smlouva s Hospodinem, Mojžíš obdrží desatero Božích přikázání. Knihy proroků, knihy soudců a knihy královské Jsou mladší než Thora, zachycují dějiny židovského národa, životy a skutky proroků a králů Davida, Šalamouna,. Knihy básnického rázu Jsou to především milostné a svatební písně, ale také žalmy. Jde například o Knihu Rút, Knihu Jobovu, Šalamounovu Píseň písní,

7 Nový zákon Vznikl mnohem později a v daleko kratším úseku, během druhé a třetí třetiny prvního století po Kristu. Byl napsán řecky, ale rozšířil se hlavně v latinském překladu (vulgatha). Skládá se ze čtyř částí. Evangelia Jméno je z řeckého eu angelia = dobrá zpráva. Popisují narození, život, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Autory jsou Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Všechny evangelia popisují stejný děj, ale každý z nich z jiného pohledu. Skutky apoštolské Popisují skutky svatého Petra a svatého Pavla. Autorem této části je zřejmě Lukáš. Listy (epistoly) Tato část obsahuje dopisy sv. Pavla, Petra a Jana v nichž vysvětlují některé sporné články víry. Adresovány jsou věřícím v jednotlivých obcích. (Římanům, Korintským, ) Zjevení Janovo (Apokalypsa) Nejstarší část Nového zákona. Obsahuje vidinu konce světa, posledního soudu. O Ježíšovi a jeho následovnících pojednává celá řada dalších textů, které se však nestaly oficiální částí Nového zákona mluvíme o apokryfech.

8 6. Antické Řecko Ve starověkém Řecku vzniká první velká kultura historicky známé Evropy. Architektura, sochařství a literatura, ale i věda a filozofie ovlivnily evropskou kulturu na několik dalších tisíciletí. Řecká věda a umění slouží po staletí jako vzor a předloha, k níž se Evropa opakovaně vrací středověk, renesance, klasicismus. Jako písmo využili Řekové fénickou abecedu, kterou si přizpůsobili. V literatuře dochází k úplnému rozdělení základních žánrů existuje vedle sebe lyrika, epika, drama i řečnictví, které se pak dále rozdělují na další literární druhy. a) Lyrika Vznikla z písní doprovázených strunným nástrojem, lyrou, odtud název lyrika. Anakreon (2. pol. 6. století př. Kristem) Začínal jako autor básní burcujících k boji proti Peršanům. Známější je však jeho pozdější tvorba, plná klidu a životní pohody. Je autorem uhlazených milostných básní a zejména básní pijáckých. Ty se staly natolik populárními, že našly desítky napodobitelů. Mluví se proto o anakreonské poezii. Z Knihy třetí Z Knihy první 44 5 Nuž hola, číši hochu! Míčem nachovým hází sem Sem s ní, bych dlouhým douškem po mně, zase mě vybízí se napil! Deset číšek Erós kadeří zlatých k hrám vlij vody, pět jen vína: s dívkou v střevíčcích pestrých. jak jindy bez zpupnosti Té však z hrdého Lesbu je! rej bakchický chci slavit! té se nelíbí kštice má - vždyť je sivá a po jiném Nuž zanechme již pitky, v touze otvírá ústa! kde řev a hluk se snoubí, jak Skythové to činí: my vína upíjejme a pějme krásné písně! Sapfo (7. 6. století př. Kristem) Aristokratická básnířka z ostrova Lesbu. Sapfiny verše jsou ženským vyjádřením řeckého ideálu kalokagathie. Zaměřují se na duševní i tělesnou krásu. Tyto verše jsou silně osobní, vyjadřují lásku, žárlivost, stesk i smutek z neopětované lásky. Vzbuzují údiv svojí erotickou otevřeností. Právě podle této básnířky získala své jméno lesbická láska.

9 Verše na Afroditu Afrodito na zdobném trůně, věčná, Dcero Dia, předoucí lsti, prosím, nepokořuj trudy a útrapami, paní, mé srdce! Sem přijď jakos jindy už vyslyšela hlas mé prosby znějící k tobě z dálky, vystrojila zlatý svůj vůz a přišla z otcova domu. Krásní, rychlí vezli tě opeřenci. Mžikem byli u cíle. Ty, ó božská, mělas úsměv na tváři nesmrtelné, a ty ses mě tázala, co mě bolí, cože tě volám, po čem opět vášnivým srdcem toužím, co bych ráda. Koho má Peitho zase přivést tvému přátelství? Kdo ti, Sapfo, působí bolest? Vyznání Nesmrtelným zdá se mi roven bohům onen muž, jenž naproti tobě sedí tváří v tvář a naslouchá zblízka tvému sladkému hlasu, i jak zní tvůj lahodný smích. To všechno zmatkem naplní vždy mé srdce v prsou. Jak jen vzhlédnu nakrátko k tobě, slůvko nevyjde z úst mých. Jazyk se mi podlomí, jemný oheň pot se po mně rozlévá, mrazivé chvění jímá celou bytost, jsem trávy bledšímálo jenom schází, bych, Agallido, mrtvou se zdála! Ale všechno nutno je snést! Prchá-li ti, brzy tě stíhat bude, nechce-li tvých darů, však dávat bude, a když nemiluje, však rychle vzplane, třebas i nechtíc. b) Epika Starořecké mýty Ústně tradované mýty. Bohové řídí dění na Zemi a svými vlastnostmi a chováním se naprosto neodlišují od člověka. Jsou stejně svéhlaví, svárliví i zamilovaní jako lidé. K nejznámějším patří mýtus o Prometheovi, posledním z Titánů, nebo mýtus o Argonautech hledajících zlaté rouno. Tyto mýty využili ve svých dílech i první autoři hrdinských eposů. Hesiodos (Konec 8. a začátek 7. století př. Kr.) Stejně jako Homér užívá řecký hexametr. Zanechal po sobě řadu skladeb v obdobném duchu jako jsou Homérovy eposy. Dnes z nich známe jen zlomky. Do jisté míry doplnění Homéra, či spíše polemika s ním. Hésiodos se jeho chaotickému světu bohů pokouší dát systém a řád. Využívá k tomu příbuzenské vztahy mezi jednotlivými bohy. Jedná se o dílo stojící na samém konci mýtického vysvětlování světa.

10 Homér (2. pol. 9. stol. začátek 8. stol.) Podle starořecké tradice slepý aoid (pěvec). O jeho životě kolují pouze neprokazatelné zkazky a anekdoty. Už ve starověku se dohadovalo sedm řeckých měst o to, které z nich je skutečným Homérovým rodištěm. Podle obdobně nedoložených zpráv zemřel, protože nemohl rozluštit hádanku, kterou mu dali na ostrově Naxu. Ve skutečnosti se narodil ve Smyrně a plastičnost jeho popisů svědčí proti domněnce, že byl slepý. Živil se zřejmě v aristokratických kruzích. Jsou mu připisovány dva rozsáhlé eposy Ilias a Odyssea, ale dnes se většina odborníků domnívá, že jejich autorem zřejmě není stejný básník. Protože šlo o epiku tradovanou ústně objevují se zde opakovaně stejné obraty, i celé stejné veršové pasáže, které měly ulehčit pěvcově paměti. Ilias Starověký hrdinský epos o válce mezi Řeky a Trójany. Nezachycuje celých deset let války o Troju (Ilion), ale pouze jejích posledních čtyřicet dnů. Podává tedy obraz sporu Agamemnona s Achillem o otrokyni přináležející ke kořisti a Achilleův hněv. Končí smrtí obou nejstatečnějších bojovníků Achillea a Hektora a následující lstí ithackého krále Odyssea, která Řekům umožní Tróju dobýt. O událostech předchozích deseti let se dozvídáme z četných odboček a rozhovorů. V celém ději vystupují bohové, rozdělení na dvě části, kteří pomáhají jedné nebo druhé straně. Ilias (ukázka) O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múzo! Hněv ten tisíce běd a strastí způsobil Řekům, mnoho statečných duší těch hrdinů do Hádu seslal, mrtvoly jejich však psům a dravcům napospas chystal za kořist k bohatým hodům - tak dála se Diova vůle od té doby, co v hádce se rozešel s Agamemnonem, vrchním vůdcem všech vojsk, syn Péleův, Achilleus božský. Kterýpak z bohů je přiměl k té rozmíšce, sváru a k půtkám? Létin a Diův syn. Ten rozhněván na krále vznítil v táboře nákazu zlou. Lid válečný napořád hynul za to, že kněze Chrýsa syn Átreův zneuctil. Přišel s nesmírným výkupným kněz ten až k rychlým achájským lodím, aby si vykoupil dceru; i Foiba, Přesného střelce, vínek na zlatém žezle měl v ruce a horoucně prosil všechny achájské muže a především oba dva syny Átreovy - byl jeden i druhý vůdcem svých mužstev. "Bratři a ostatní též, vy Achájci v důkladné zbroji, kéž vám dopřejí bozi, co sídlí v olympských domech, vyvrátit trójské město a šťastně se navrátit domů:

11 pusťte však milou mou dceru a přijměte výkupné za ni, Foiba, Diova syna, vždy Přesného střelce, se bojte!" Tehdy Achájci všichni hned najevo dali svůj souhlas, božího kněze mít v úctě a nádherné výkupné přijmout, toliko Agamemnón to nelibě nesl v svém srdci, se zlou propouštěl kněze a přidával důraznou hrozbu: "Ať já tě u dutých lodí už podruhé nestihnu, starče, buď že bys nyní tu meškal neb později zase bys přišel, sic ti pak nebude na nic tvůj božský vínek a žezlo! Nevydám tuhletu dívku! To spíše ji zastihne stáří v Argu v paláci našem, tak daleko z vlasti, kde bude při práci obcházet stav a se mnou sdílet i lůžko. Táhni a nedráždi mě, ať odtud se ve zdraví vrátíš!" Odysseia Starověký hrdinský epos navazující na Illiadu. Král Odysseus se vrací na Ithaku za svou manželkou Penelopou. Zasloužil si svým trójským koněm nepřízeň části bohů, a proto jeho návrat od Tróje domů trvá deset let, během nichž zažívá desítky dobrodružství se Sirénami, jednookým obrem Kyklopem, s kouzelnicí Kirké,. Nakonec se vrátí domů, se svým synem Telemachem pobije nápadníky své ženy a chopí se vlády. Ezop (Aisopos) Tradice o něm vypráví, že byl nesmírně ošklivým a němým otrokem. Díky bohům se mu vrátila řeč a pro jeho inteligenci si ho koupil filozof Xanthos z ostrova Samos. Právě proto, aby Ezop upozornil na jeho chyby a zároveň nebyl potrestán bitím, vymyslel žánr bajky. Díky své moudrosti získal Ezop od občanů ostrova Samos svobodu a vstoupil do služeb perského krále Lykurga. Při návštěvě Delf byl křivě obviněn z krádeže a přinucen skočit ze skály. Bajky Bajka Krátký epický žánr, veršovaný nebo prozaický, v němž zvířata mají lidské vlastnosti a jednají jako lidé. Závěr bajky je tvořen mravním ponaučením. Liška a hrozny Když viděla hladová liška, jak z révy pnoucí se po stromě visí hrozny, chtěla se k nim dostat ale nebylo to možné. Šla tedy nenasycena pryč a pro sebe si povídala: Beztak jsou kyselé. Tak i mezi lidmi někteří, když nejsou schopni dosáhnout úspěchu, svádějí vinu na okolnosti.

12 Vlk a beránek Vlk spatřil beránka pijícího z potoka a chtěl ho pod nějakou záminkou sníst. Proto se postavil nad ním a obviňoval ho, že mu kalí vodu a nedovoluje mu, aby se napil. Když se beránek bránil, že se dotýká vody jen špičkami svých pysků a není možné, aby kalil vodu proti proudu, řekl vlk, že loni nadával jeho otci. Beránek se bránil, že ještě nebyl na světě, ale vlk ho stejně sežral. Bajka ukazuje, že kdo si usmyslil křivdit, u toho ani spravedlivá obhajoba nemá naději na úspěch. Filozofická próza Ve starověkém Řecku dochází k prvním pokusů o vysvětlení nám známého světa pomocí rozumu, nikoliv pomocí mýtu. K největším filozofům patří Sokrates, Platon a Aristoteles. Platon ( př. n. l. ) Autor dialogů, rozhovorů na filozofická témata, jejichž hlavním hrdinou je Platonův učitel Sokrates. Svoji teorii poznání vyložil v metafoře o jeskyni. Podle této teorie jsme schopni poznávat jen odraz skutečnosti. Skutečnost samou (svět idejí) se tak snažíme alespoň napodobovat, a touto nápodobou (mimesis) vzniká umění. Aristoteles ( p. n. l.) Platonův žák, učitel Alexandra Makedonského. Aristoteles naopak tvrdí, že idea je obsažena v každém předmětu. Vytvořil základní teorii tragédie. Tvrdí, že musí existovat jednota místa, času a děje. Historická próza Herodotos ( p. n. l.) Autor pojednání o řecko perských válkách, nazýván také otcem dějepisu. Thukydides ( př. Kristem) Nejlepší řecký historik, autor dějin peloponéských válek, ve kterých bojoval. c) Drama Vzniká z náboženských oslav boha Dionýsia. Tyto oslavy se konaly dvakrát ročně podzimní byly veselé a v průvodu byly neseny odznaky mužnosti komos. Z nevázaných zpěvů, které si vyměňoval chór a herec, se vyvinula komedie. Jarní slavnosti byly pochmurné a ze zpěvů chóru v kozlích maskách tragos- vznikla tragedie. Původně se hry odehrávaly na volných prostranstvích města, později se přenesly do půlkruhových amfiteátrů s dokonalou akustikou. Herci směli být pouze muži, ženy neměly

13 zpočátku přístup ani do hlediště. Hrálo se v konvenčně označených maskách před symbolickými kulisami. Herci byli od doby Sofoklovy tři, chór byl dvanácti nebo patnáctičlenný. Hry byly doprovázeny hudbou flétny. Dodržuje se jednota místa času a děje, o ostatních událostech se dovídáme díky chóru nebo z úst poslů či účastníků hry. Aischylos ( př. Kr.) Zavedl na scénu druhého herce a umožnil tak vznik dialogu. Oresteia Třídílná tragédie vycházející z homérské tradice. Hlavní hrdina Orestés je synem velitele řecké armády před Trójou, Agamemnona. Ten je po návratu domů zákeřně zabit vlastní ženou Oresteovou matkou. Orestes vykoná pomstu a zabije ji, ale Erínye, bohyně pomsty, ho pronásledují za vraždu vlastní matky. Nakonec je díky bohyni Athéně omilostněn. Sofokles ( př. Kr.) Autor osudových tragédií. Jeho hrdinové jsou svázáni svým osudem, kterému nemohou uniknout, třebaže se o to sebevíc snaží. Zápletky her jsou složitější, protože Sofokles omezil zpěvy sboru a umístil na scénu třetího herce. Král Oidipus Zřejmě nejdokonalejší příklad osudového dramatu, kde se všichni účastníci snaží svůj osud změnit a přesto, nebo právě proto, jej naplní. Antigona Sofokles rozvinul spor o to, zda je nutné poslouchat zákony i v případě, že jsou špatné a odporují božským zákonům ve svědomí člověka. Euripides Autor tragedií se složitými dějovými zápletkami, které někdy musel řešit zásahem bohů (deus ex machina). Elektra Oresteova sestra, která mu pomůže zabít matku, aby společně pomstili otcovu smrt. Obdobné téma viny a trestu jako u Aischyla je pojato z pohledu ženy. Médeia Také v tomto dramatu je hrdinkou žena žena zrazená a nelítostně se mstící.

14 Aristofanes ( př. Kristem) Autor komedií. Ve svých hrách se vysmívá lidské hlouposti, omezeným politikům a válce. Jeho hry totiž vznikají v době peloponéské války Athéňanů a Sparťanů. Lysistráta Hrdinkou je žena, která už nechce ztrácet své milované ve válce, a tak po dobu války s ostatními ženami odpírá plnit manželské povinnosti a donutí muže uzavřít mír. Jezdci Ptáci d) Řečnictví V Řecku nesmírně důležitý žánr. Veškeré společenské a politické dění se odehrávalo na veřejných fórech, kde bylo nutno ostatní přesvědčit svým proslovem. Na základě řečnického utkání odpůrců rozhodovaly soudy, byly zadávány státní zakázky i voleni vojevůdci nebo politici. Vznikl celý studijní obor rétorika, která se řečnickými projevy zabývala. Učitelům rétoriky se říkalo sofisté. Demosthenes První veřejné řeči přednesl k soudu, kde bojoval o své dědictví. Soud zcela prohrál, protože mluvil tiše, šišlal a stále se hrbil. Několik let strávil denním tréninkem na břehu moře a stal se nejslavnějším řeckým řečníkem. Řeči proti Filipovi (filipiky) Velmi ostré politické řeči k Athéňanům, které chtěl přesvědčit o nutnosti boje proti makedonskému králi Filipovi, otci Alexandra Velikého. Byl úspěšný, ale po porážce Athén byl zabit. Dnes za filipiku považujeme každou útočnou, vášnivou řeč.

15 7. Antický Řím Řím přinesl do kolébky evropské civilizace především smysl pro právo. Římské právo se stalo základem celého evropského soudního systému a najdeme ho v něm dodnes. V umění pak spíše napodobuje řecké vzory, do kterých dodává důraz na občanské ctnosti. a) Próza Nedosahuje úrovně poezie ani dramatu. Žánr spíše vědeckých a úředních pojednání, v beletrii užívaný méně. Julius Gaius Caesar ( p. n. l.) Zápisky o válce galské Vzpomínky římského vojevůdce a státníka na boje s galskými kmeny v dnešní Francii a na vylodění v Británii. Zápisky o válce občanské Volně navazují na předcházející knihu. Poněkud jednostranně popisují okolnosti střetnutí Caesara s Pompeiem a Caesarovo vítězství. b) Poezie Po formální stránce se drží řeckých vzorů, ale po stránce obsahové je naprosto originální. Kromě hrdinských eposů se objevují také převyprávění bájí a pověstí, ale především dochází k rozkvětu milostné lyriky. Autoři vesměs píší jak lyrickou, tak epickou poezii. Z římské literatury má právě poezie, spolu s naučnou prózou nejvyšší úroveň. Publius Vergilius Maro ( p. n. l. ) epos Aenais /Eneás/ Tento hrdinský epos navazuje na Homérovu Iliadu. Priamův syn Aenais prchá z hořící Tróje se zbytky obyvatel, aby naplnil své poslání, založil Řím. Po nesmírných útrapách a bojích tento svůj životní úkol splní. Aenais měl symbolizovat všechny tradiční ctnosti Římana věrnost, zodpovědnost, odvahu. sbírka Zpěvy pastýřské sbírka Zpěvy rolnické Obě sbírky jsou oslavou klidného venkovského života stranou od politických třenic a touhy po moci.

16 Publius Ovidius Naso ( 43 p. n. l. 18 n. l. ) sbírka Umění milovat Rady mladým mužům a ženám, jak si získat náklonnost druhého pohlaví. sbírka Proměny Nejvýznamnější Ovidiovo dílo, které zachycuje proměny v 250 příbězích řecké a římské mytologie např. proměnu Dia v býka, který unese krásnou Evropu. sbírka Žalozpěvy Sbírka vzniká ve vyhnanství u Černého moře, kam Ovidia poslal z nejasných příčin císař Augustus. Ovidius prosí o odpuštění a vzpomíná na milovaný Řím. Ve vyhnanství Ovidius nakonec nešťasten umírá. c) Drama Tragédie se drží řeckých vzorů, ale zdaleka nedosahují jejich úrovně. Lepší situace je u komedií, postavených obvykle na komické situaci vyplývající z charakterové vady. Titus Maccius Plautus ( p. n. l. ) Autor komedií, které vycházejí z běžného života, obvykle z jediné vlastnosti vychloubačnost, lakota. Využívá prostý hovorový jazyk, typické jsou postavy naivního mladíka, lstivého otroka nebo nešťastné dívky. Jeho náměty využili později další autoři, např. Moliere. Vychloubačný voják Komedie o hrnci d) Řečnictví Marcus Tullius Cicero ( p. n. l. ) Římský politik, konzul, zastánce republiky proti pokusům o uchopení vlády jedince. Zavražděn po Caesarově smrti. Řeči proti Catilinovi Čtyři Ciceronovy řeči proti římskému velmoži Catilinovi, který se pokusil násilím získat absolutní moc nad Římem. Byly proneseny v senátu a svojí patetičností a přesvědčivostí jej přiměly ke Catilinovu odsouzení a popravě.