CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Faktory způsobující suicidální chování u dětí a dospívajících

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Faktory způsobující suicidální chování u dětí a dospívajících Petra Mócová Vedoucí práce: Mgr. Adéla Adámková Olomouc 2015

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracoval/a samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne Petra Mócová

3 Poděkování Za pomoc, odborné vedení, připomínky a cenné rady při vedení této absolventské práce velmi děkuji Mgr. Adéle Adámkové. Dále bych chtěla poděkovat své rodině a blízkým za jejich velkou trpělivost a podporu.

4 Obsah Seznam pouţitých zkratek... 5 Úvod Suicidium Suicidální vývoj Dělení suicidií Dětství, dospívání a suicidium Vymezení dětství Vymezení dospívání Suicidalita dětí a dospívajících Rizikové faktory způsobující suicidální chování dětí a dospívajících Rodinná situace Školní situace Vrstevnické a partnerské vztahy Zdravotní stav Náboţenské skupiny Pomoc dětem a dospívajícím se suicidálním chováním Sociální práce s dětmi a dospívajícími se suicidálním chováním Sluţby poskytující pomoc suicidálním dětem a dospívajícím Závěr Bibliografický seznam Anotace Anotace v českém jazyce Anotace v anglickém jazyce Seznam příloh... 48

5 Seznam použitých zkratek ČR ČSÚ atd. apod. tzv. např. Česká republika Český statistický úřad a tak dále a podobně tak zvaně například 5

6 Úvod Absolventská práce se zabývá rizikovými faktory, které způsobují suicidální chování u dětí a dospívajících. Problematika suicidií v daném období představuje ve společnosti tabu, o kterém se moc nemluví. Je však problémem, kterému bychom se neměli vyhýbat a bagatelizovat ho. I přes to, ţe suicidia v období dětství a dospívání se nevyskytují tak často jak ve starší věkové kategorii, můţeme se setkat s mnoha jedinci, u kterých se projevil suicidální vývoj. Navíc, suicidium je druhou nejčastější příčinou úmrtí dětí či dospívajících. Proto shledávám jako důleţité zabývat se danou problematikou. Pro zpracování práce jsem si vybrala metodu kompilace. Pomocí rešerše odborné literatury a periodik shromáţdím data týkající se dané problematiky. Stěţejní literaturou pro mě bude kniha Sebevražedné chování od autorů Koutka a Kocourkové, jelikoţ daná publikace se orientuje na specifika suicidality u dětí a dospívajících. Na základě získaných dat poté zpracuji svoji práci a dosáhnu cíle práce. Cílem práce je zjistit jaké faktory mohou suicidální chování způsobovat. Mou snahou je také zjistit jak lze s danými faktory pracovat v rámci sociální práce. Jako sociální pracovníci se můţeme při práci setkat s dětmi či dospívajícími, kteří jsou ohroţeni suicidálním chováním. Ať uţ při práci v zařízení, které slouţí pro osoby v krizi, tak i ve všech ostatních sluţbách, které nabízí pomoc dětem a dospívajícím. Proto bychom se jako sociální pracovníci měli o danou problematiku zabývat a znát také způsob práce s takovým člověkem. Pro zjištění rizika suicidia mohou být nápomocné určité faktory, které eventuelně mohou způsobit takové chování. Znalost daných rizikových faktorů pomohou k včasnému odhalení suicidálního chování dítěte či dospívajícího a poskytnutí pomoci, kterou jedinec v dané chvíli velmi potřebuje. Daných faktorů samozřejmě můţe být velmi mnoho a nejspíše bychom nedokázali vyjmenovat všechny moţnosti. Avšak lze sledovat určité rizikové faktor, které se vyskytují nejčastěji a mají největší vliv na jedince. Na takové faktory je zaměřena má práce V první kapitole uvedu danou problematiku a stručně vymezím pojem suicidia. Také vysvětlím celý suicidální vývoj a představím některé typy suicidií. Druhá kapitola se bude věnovat věkové kategorii, na kterou je celá má práce zaměřena, tedy období dětství a dospívání. Stručně charakterizuji dané období a především se zaměřím na oblast sociální a psychiku jedince v průběhu těchto let. V této kapitole se také budu zabývat problematikou suicidia přímo v období dětství a dospívání. Suicidální chování 6

7 je v daném období mírně odlišné od suicidálního chování v pozdějším věku. Třetí kapitola bude zaměřena na rizikové faktory, které způsobují suicidální chování u dětí a dospívajících. Jak jiţ jsem zmínila, uvedu nejvýznamnější a nejčastější faktory, které se ve společnosti vyskytují. Budu se tedy věnovat rodinnému prostředí, školnímu prostředí, vztahům s vrstevníky či partnery, zdravotnímu stavu dítěte či dospívajícího a náboţenským skupinám. V poslední, čtvrté, kapitole spojím suicidální problematiku se sociální prací. Odkáţu především na důleţitost znalosti rizikových faktorů způsobující suicidální chování v práci sociálního pracovníka s dětmi či dospívajícími. V souvislosti s tím, také vymezím sluţby, které poskytují pomoc suicidálním dětem a dospívajícím. Ve své práci budu pro označení sebevraţdy vyuţívat pojem suicidium, jelikoţ se jedná o synonymum a v současné době je daný pojem v odborné literatuře mnohdy vyuţíván. Pro označení osoby, která se dopustila suicidia, budu pouţívat klasické označení sebevrah. Problematika suicidality v období dětství a dospívání představuje problém, který by se neměl přehlíţet ale naopak snaţit řešit. Je důleţité takovým dětem či dospívajícím nabídnout potřebnou pomoc a ochránit tak jejich mladý ţivot. Danou tématiku jsem si vybrala díky setkání se suicidálními mladistvými v rámci své praxe. Toto setkání ve mně zanechalo významnou zkušenost a současně podnítilo zvědavost o celou problematiku suicidií v období dětství a dospívání. 7

8 1. Suicidium Suicidální tématikou se zabývá více autorů. V této kapitole zmíním charakteristiku suicidií dle vybraných autorů. Viewegh (1996: 19) definuje suicidium jako sebedestruktivní jednání člověka. Člověk chce úmyslně ukončit vlastní ţivot. Celé jednání je zaloţeno na dobrovolnosti. Jedinec není k danému jednání nucen, koná tak z vlastního rozhodnutí, tedy dobrovolně. Zároveň k takovému jednání vyuţívá prostředky, u nichţ je moţné předpokládat, ţe k smrti jedince povedou. Podobný náhled má Koutek. Koutek uvádí (2008: 405), ţe za suicidium lze povaţovat takový čin, který je vědomě sebedestruktivní a má za následek vlastní smrt člověka. Také uvádí, ţe dané jednání je úmyslné. Jedinec se vědomě snaţí ukončit svůj ţivot. Tématikou suicidií se zabýval také Masaryk. Dle Masaryka (1998: 16) lze suicidium rozlišovat na suicidium v uţším slova smyslu a v širším slova smyslu. V uţším slova smyslu Masaryk popisuje suicidium jako úmyslný a vědomý akt jedince, který si přeje ukončit svůj ţivot. Tato definice se shoduje s názory jiţ zmíněných autorů. Masaryk však dodává suicidium v širším slova smyslu, které popisuje jako: nepřirozený způsob smrti, jenţ byl přivozen neúmyslným vsahováním člověka v ţivotní proces, ať kladným, činným vlastním jednáním, nebo záporným, trpným chováním k nebezpečím ţivota. (Masaryk 1998: 16) Danou definici lze pouţít pro označení sebezabití, které se od klasického suicidia odlišuje (Masaryk 1998: 16). Sebezabití a dalším typům suicidia se budu věnovat v kapitole 1.3. Vágnerová uvádí (2012a: 496), ţe suicidální akt je moţný definovat jako důsledek poruchy postoje k vlastnímu ţivotu. Jedinec reaguje na významnou zátěţ, která způsobuje ztrátu nebo ohroţení jeho důleţitých osobních hodnot. Člověk tak můţe mít pocit ztráty smyslu ţivota a reaguje obrannými mechanismy. Dané mechanismy zahrnují jak útěk před problémem, tak i útok, tedy agresi zaměřenou na vlastní osobu 1. Viewegh (1996: 264) téţ spojuje pojmy suicidium a hodnoty. Podle autora jsou základy hodnot poloţeny především v dětství, tedy v rodině, ve které člověk vyrůstá. Pokud jedinci byly tyto základní hodnoty zničeny, nebo nebyly vůbec vytvořeny, zasahuje to člověka přímo ve zdrojích jeho existence a ztrácí tak sílu a schopnost ţít plnohodnotným ţivotem. Tato ztráta či zničení hodnotového systému často pak vede k suicidiu. 1 Existuje ještě třetí druh obranných mechanismů strnutí avšak ten pro suicidální tématiku nemá velký význam. 8

9 Dle statistik Českého statistického úřadu se počet suicidií v posledních letech zvýšil. Statistiky udávají 1573 dokonaných suicidií v ČR za rok Na tomto čísle má větší podíl muţská populace. Na jedno suicidium ţeny připadá pět suicidií muţů. Počet suicidií se také postupně zvyšuje věkem. Nejvyšších počtů suicidií lze sledovat v letech u muţů a let u ţen. Po tomto věku počet suicidií opět ubývá. V průměru se suicidia denně dopustí čtyři osoby (Sebevraţdy). Statistikám, orientovaným na počet suicidií v období dětství a dospívání, se budu věnovat v kapitole 2.3. Dle Koutka (2003: 11-12) je třeba odlišovat suicidální chování a jednání. Suicidální chování je širší pojem, tedy nadřazený samotnému suicidiu. Dané chování zahrnuje nápady, myšlenky, fantazie, záměry, které však nemusí nutně vyústit v samotný suicidální akt. Jako suicidální jednání autor označuje projevy chování, které aktivně vedou k suicidálním aktivitám, tedy příprava na vykonání suicidia, nebo vykonání suicidálního pokusu. Viewegh (1978: 269) dodává, ţe suicidální jednání vypovídá o postoji člověka vůči vlastnímu ţivotu a postoji ke smrti. Nejedná se tedy pouze o samotný akt. Suicidální jednání je většinou dlouhodobý proces, který můţe vést aţ k suicidiu. Suicidální jednání se musí odlišovat od autoagresivního chování. Autoagresivní chování je typické pro adolescenty. V tomto případě chybí úmysl zemřít, jak je tomu v případě suicidálního jednání. Autoagresivita se projevuje sebepoškozováním (řezání na paţi, stehnech), zneuţívání drog, alkoholu, medikamentů, či nevhodnými jídelními praktikami - anorexie, bulimie (Koutek 2003: 33). 1.1 Suicidální vývoj Jak píše Vágnerová: tendence k sebevraţednému jednání se obvykle po určitou dobu rozvíjí, nevznikne zcela náhle a nečekaně. (Vágnerová 2012a: 501) Suicidální vývoj obsahuje dvě navzájem protichůdné tendence. Těmi je tendence jedince ukončit svůj ţivot a naopak tendence zůstat naţivu, kterou člověk má díky pudu sebezáchovy. Cílem je pak oslabení a překonání tohoto pudu sebezáchovy, aby mohlo dojít k suicidiu. Suicidální vývoj se rozvíjí v několika etapách. Tyto relativně samostatné etapy jsou dohromady spojeny snahou jedince vykonat suicidium. Jedinec prochází skrze tyto etapy, avšak můţe se u kterékoli etapy zastavit a suicidální akt nevykonat. Lze 2 Statistiky z roku 2014 nebyly v době zpracování práce k dispozici. 9

10 definovat takzvané tři vývojové etapy suicidální tendence, suicidální pokus a dokonané suicidium (Viewegh 1978: ). Celému suicidálnímu jednání přechází tzv. presuicidální syndrom. Daný syndrom je typický zúţením subjektivního prostoru jedince, agresivitou a suicidálními fantaziemi. Jedinec má pocit, ţe jeho situace je neúnosná a převládají u něj pocity zoufalství, beznaděje, úzkosti a bezmoci. Jedinec není schopen náhledu na situaci a neuvědomuje si jiné moţnosti, které by pro něj byly nápomocné při řešení situace či problému. Člověk se začíná nenávidět, za to, ţe se dostal do problematické situace a obviňuje sám sebe. Svůj hněv projevuje pomocí agresivity, kterou směřuje vůči sobě samému. Poté přicházejí suicidální fantazie, které pro jedince znamenají řešení celé situace. Pro jedince je lákavé všechny problémy odloţit a zbavit se utrpení a bolesti. Suicidium mu v dané chvíli připadá jako nejlepší volba (Havránková 2002: ). Průběh, uvedený v tzv. presuicidálním syndromu, lze zařadit do první etapy, tedy suicidálních tendencí. V dané etapě člověk začíná uvaţovat o smrti a suicidiu. Pohrává si se suicidálními představami (Viewegh 1978: 285). Vágnerová definuje myšlenky jedince jako Mohl bych to udělat (Vágnerová 2012a: 501). Tyto myšlenky nemusejí přejít aţ k suicidálnímu jednání. Vţdy však upozorňují na konflikty v ţivotě jedince a nebezpečí zahájení suicidálního vývoje. Suicidální tendence jsou obdobím, kdy jedinec přijímá suicidium jako reálnou součást ţivota a jako potenciální nástroj k vyřešení osobních problémů. Jsou tedy základem pro suicidální jednání. Myšlenka na suicidium v jedinci zůstane, člověk s ní roste a zvyká si na ni. V této chvíli však na člověka působí i protichůdná tendence pud sebezáchovy. Jedinec je stále schopen bojovat o svoji záchranu. Jestliţe tedy nedojde k posilování a podporování myšlenky na suicidium, jedinec se zastaví jiţ v této etapě (Viewegh 1978: ). Druhá etapa je tentamen, neboli suicidální pokus. Tato etapa představuje významný skok pro jedince, jelikoţ suicidium jiţ přijal jako závazné řešení (Viewegh 1978: 286). Vágnerová (2012a: 501) popisuje fázi konkretizace způsobu suicidia a jeho realizaci. Člověk začíná uvaţovat o způsobu vykonání suicidia a vybírá vhodné prostředky. Myšlenky člověka v tomto období lze pojmenovat Jak bych to mohl udělat. Následně dochází k realizaci myšlenek a k vykonání suicidálního činu. Myšlenky člověka jsou směřovány k Udělám to. Viewegh popisuje tentamen jako praktické ověření, zda jiţ člověk dostatečně zpracoval svoji sebezáchovnou tendenci, a mohlo tak dojít k samotnému činu. Jedinec má sice strach a zná rizika svého chování. Chce si však sám sobě dokázat, ţe není zbabělcem. Provedení pokusu můţe mít tři různé vyústění. 10

11 V mnoha případech provedení tentamenu pomůţe jedinci si uvědomit, ţe není schopen spáchat suicidium a ztratí tak odvahu na další opakování. Mnohdy jsou jiţ pomocí tentamenu splněny cíle samotného suicidálního jednání (především při problémech ve vztazích), tudíţ k opakování není důvod. Jestliţe však okolí sebevraha dává jedinci najevo, ţe jeho suicidální pokus berou na lehkou váhu, či se o daný čin vůbec nezajímají, vzniká riziko, ţe ve svém suicidálním jednání bude pokračovat a o suicidium se pokusí znovu. Proto je důleţité tentamen chápat jako volání o pomoc. Toto vysvětlení tentamenu zároveň dokazuje, ţe i přes to, ţe se člověk opravdu rozhodne pro suicidium, stále cítí naději a přání zůstat naţivu. Aţ do poslední chvíle svého ţivota se jedinec zřejmě potýká s protichůdnými tendencemi ţít či zemřít (Viewegh 1978: 286). Poslední etapou je samotné dokonané suicidium. Jedinec jiţ nedokáţe jednat jinak neţ suicidálně a jeho suicidální tendence jsou stále silnější. V této etapě hraje významnou úlohu okolnost, ţe sebevrah jiţ nedokáţe ţít v nervové vyčerpávající nejistotě. Proto tento stav chce ukončit. Člověka velmi ovlivňují aktuální provokující okolnosti a podněty. Ty jsou pak závěrečným impulzem neboli poslední kapkou k popudu k činu. Tento závěrečný impuls většinou nemá souvislost s motivací jedince k vykonání suicidia. Poslední kapkou můţe být např. hádka v rodině či kamarády. Okolnost vypadá zdánlivě nepatrná a banální, avšak můţe mít katastrofické následky (Viewegh 1978: ). 1.2 Dělení suicidií V předcházející kapitole jsem definovala pojem suicidium. Ve společnosti se však objevuje několik různých typů suicidií, které jsou od sebe odlišné. V této kapitole se pokusím definovat základní typy a to na základě dvojího dělení: podle klasického dělení suicidií a dle dělení vytvořeného Émilem Durkheimem. Podle klasického dělení suicidií lze definovat sedm základních typů suicidií, které se ve společnosti objevují nejčastěji. Mezi ně patří bilanční suicidium, sebezabití, sebeobětování, suicidální dohoda, rozšířené suicidium, účelové a zkratkovité suicidální jednání (Koutek 2003: 31-33). Jako bilanční suicidium označujeme suicidium, kdy důvodem pro dobrovolné ukončení vlastního ţivota je neúnosná ţivotní situace člověka. Člověk nad provedením činu nejdříve přemýšlí, bilancuje mezi moţnými druhy řešení. Nakonec však dospěje 11

12 k závěru, ţe jeho situaci dále nedokáţe snášet a svou smrt vidí jako jediné řešení. Příkladem bilančního suicidia mohou být např. nevyléčitelně nemocní lidé (Koutek 2003: 31). Sebezabití se od klasického suicidia liší. Rozdílem mezi těmito dvěma typy ukončení vlastního ţivota je vědomí úmysl zemřít. Ten u sebezabití člověku chybí. Jedinec si ve skutečnosti nepřál zemřít. Avšak z určitého důvodu nedokázal zhodnotit důsledky svého jednání, nebo jednal afektivně (Vágnerová 2012a: 489). Za sebezabití lze označit případ, kdy psychicky nemocný jedinec vyskočí z okna, jelikoţ chce utéci před svými bludy či halucinacemi. Jedinec tak tedy nejedná s úmyslem zemřít, ale naopak, touţí uprchnout a zachránit si svůj ţivot (Viewegh 1996: 19). Sebeobětování je zvláštním typem suicidia. Člověk dobrovolně obětuje svůj ţivot v zájmu určitých hodnot. Dle sebevraha mají dané hodnoty větší cenu neţ vlastní ţivot. Jedinec v tomto případě, stejně jako u sebezabití, netouţí po vlastní smrti. Avšak chce svým suicidiem něčeho dosáhnout, upozornit na význam dané hodnoty, změnit postoj ve společnosti apod. (Vágnerová 2012a: 490). Zvláštním rozdílem mezi sebeobětováním a suicidiem je pohled společnosti. K suicidiu se společnost staví spíše negativně, jelikoţ je povaţována za egoistický čin. Naopak sebeobětování je společností uznávána jako hrdinský čin a hodnotí ji kladně. Jako příklad sebeobětování lze označit smrt Jana Palacha (Viewegh 1996: 21-22). Dalším typem suicidia je suicidální dohoda. Za tento typ označujeme takovou formu suicidálního jednání, které se rozhodne spáchat více lidí dohromady. Často tomuto jednání iniciuje jeden člověk. Ten pak do svého plánu vztáhne i další osoby a přesvědčí je ke spáchání suicidia. Typickým příkladem suicidální dohody jsou sekty (Koutek 2003: 32). 3 Zvláštním typem suicidia je rozšířené suicidium. V tomto případě je sebevrah často duševně nemocný. Jedinec jedná v depresích či pod vlivem halucinací. Podlehne svým pocitům, rozhodne se spáchat suicidium, ale přitom vzít sebou i někoho ze svých blízkých osob. Má pocit, ţe jeho ţivot, i ţivot druhých, nemá ţádný smysl. Osobou, na kterou se rozhodne rozšířit suicidium, můţe být vlastní dítě, partner apod. Rozšířené suicidium je odlišné od vraţdy a následného suicidia. V tomto případě člověk nemá psychotickou motivaci k vykonání suicidia. Takovým příkladem můţe být pomstychtivost k partnerovi při rozvodu. Matka/otec se nedokáţe vyrovnat s tím, ţe by 3 Nejspíš nejznámější sektou je Chrám lidu neboli Svatyně lidu. Tato sekta způsobila největší počet suicidií. Na základě rozhodnutí vůdce sekty spáchalo suicidium přes 900 osob (Hromadná sebevraţda ). 12

13 jejich dítě vychovával druhý rodič, a proto zavraţdí své dítě a následně i sebe (Koutek 2003: 32). Za účelové suicidální jednání označujeme takové jednání, kdy člověk nevolí suicidium z důvodu touhy po smrti, ale z důvodu vyřešení jinak svízelné situace. Jedinec se ocitá uprostřed situace, která je pro něj velmi problémová, a kterou nedokáţe vyřešit. Proto jako jedinou cestu vidí suicidium. Účelovému suicidálnímu jednání je podobné demonstrativní suicidální jednání. Rozdílem mezi těmito typy je vědomí člověka při sledování cíle takového jednání. Při účelovém jednání není vědomě sledováno dosáhnutí cíle, avšak u demonstrativního je cíl sledován vědomě (Koutek 2003: 31). U zkratkovitého suicidálního jednání je typické co nejrychlejší dosáhnutí stanoveného cíle. Člověk neporovnává jednotlivé moţnosti, které by jeho problém vyřešily. Ani se nad moţnými řešeními nezamýšlí. Chce svůj problém vyřešit co nejrychleji, a jako vhodnou moţnost proto vidí vlastní smrt (Koutek 2003: 31). Příkladem mohou být suicidia školáků ze strachu před trestem kvůli špatnému vysvědčení, známce apod. (Viewegh 1996: 20). Druhým dělením, které bych ráda zmínila, je dělení suicidií podle Émila Durkheima. Émil Durkheim je významnou osobností v oblasti problematiky suicidií, proto vidím jako důleţité zmínit jeho dělení suicidií na tři druhy: egoistické, altruistické a anomické suicidium. Egoistické suicidium je důsledkem nedostatečné sociální integrace jedince. Člověk nepřispívá ke společenskému dobru, jelikoţ upřednostňuje vlastní potřeby. Poté nemá dostatek společenských vazeb, není začleněn do společenského řádu a cítí se tak odcizen. Následně hrozí riziko, ţe se takový člověk pokusí o suicidium. Druhým typem je altruistické suicidium. Naopak od egoistického suicidia jde o důsledek silné integrace jedince do společnosti. Altruistické suicidium vykonávají staří či nemocní muţi, a vdovy. Dané osoby ukončí svůj ţivot, jelikoţ to vidí jako svou povinnost vůči společnosti. Třetím typem je anomické suicidium. Daný typ je způsoben náhlou změnou ve společnosti z důvodu nedostatečné regulace (usměrňování, řízení) člověka vedenou společností. Sebevrah se nedokáţe vyrovnat s novými podmínkami a rozhodne se pro suicidium (Durkheim 2002). 13

14 2. Dětství, dospívání a suicidium Dle Viewegha (1996: 14) můţeme suicidální chování sledovat ve všech jednotlivých vývojích civilizace. Vyskytuje se ve všech zemích, ve všech společenských úrovních, i různých věkových kategoriích. Havránková (2002: 492) téţ uvádí, ţe o suicidium se mohou pokusit i mladší děti a dospívající, stejně jako dospělí a starší jedinci. S kaţdým období člověka jsou spojené krizové situace, se kterými se člověk setkává. Pokud člověk dané krizové situace nezvládne, mohou přejít v krizi. Kaţdý člověk má pak určité tendence k různým způsobům řešení daných krizí. Rizikem mohou být suicidální tendence a řešení krizí pomocí vykonání suicidálního činu (Vágnerová 2012a: 503). Takové krize se mohou projevovat právě v jednotlivých stádiích psychického vývoje podle Eriksona. Erikson dělí psychický vývoj na osm stádií, které mají kaţdý vlastní cíl. Jedinec musí v daných stádiích splnit nějaký úkol a splnit tak cíl, aby se mohl posunout do dalšího stádia vývoje. Tím, jak plní úkoly a přechází k dalším stádiím, tak se vyvíjí. Pokud však některý úkol pro jedince představuje problém a není schopen ho zvládnout, nemůţe se posunout do dalšího stádia. Představuje to tak pro něj problém a souvztaţně i moţné krize (Vágnerová 2012b: 41). 2.1 Vymezení dětství Člověk během svého ţivota prochází několika vývojovými etapami, které jsou rozděleny podle věku. Dané etapy lze rozlišit podle určitého vývoje jedince v daném období (Šimíčková-Číţková 2008:18). Jednou z etap je dětství, které v sobě zahrnuje další jednotlivé období. Jedná se o prenatální období, novorozenecké období, kojenecké období, batolecí věk, předškolní období a školní věk - raný školní věk, střední školní věk, starší školní věk (Vágnerová 2012b: ). Ve své práci se budu zabývat především dětmi v období středního a staršího školního věku. Střední školní věk trvá od 9 do 12 let věku dítěte. Dítě se v tomto období zpravidla nachází v přechodu na druhý stupeň základní školy a dochází k přípravě na dospívání. Jde většinou o klidné období, avšak mohou je narušovat konflikty v rodině, ve škole a s vrstevníky. Po středním školním věku nastupuje starší školní věk, kdy se dítě ocitá na druhém stupni základní školy. Dané období končí přibliţně ve 14 letech věku dítěte. Dítě se jiţ ocitá v období dospívání, jelikoţ se tyto fáze navzájem prolínají. 14

15 Také se mění psychika, především změnou proţívání, uvaţování a postupného odpoutávání od rodiny (Vágnerová 2012b: ). Dítě během svého ţivota prochází procesem socializace. Helus (2007: 67,71) popisuje tento proces jako zespolečenšťování. V jeho průběhu se člověk utváří a vyvíjí, stává se z něj tvor společenský. To vše se děje na základě působení vlivů ze strany společnosti vůči jedinci, ale také díky aktivitám jedince, kterými na dané sociální vlivy odpovídá. Člověk vlivům podléhá, zvládá je nebo se s nimi vyrovnává. Socializace lze dle Heluse (2007: 135) rozdělit na primární a sekundární. V primární socializaci má na jedince největší vliv rodina. Probíhá první kontakt jedince se společností a kulturou. 4 Po primární socializaci následuje sekundární. V sekundární socializace má velkou úlohu škola. Do procesu se promítají nejen pozitivní, ale uţ i negativní efekty rodinného působení. Ty mají velmi váţné důsledky. Období školního věku je důleţité období jedince, jelikoţ jej lze chápat jako oficiální vstup dítěte do společnosti, kterou představuje škola (Vágnerová 2012b: 255). Dítě se nachází ve čtvrté fázi Eriksonova psychického vývoje, tedy ve fázi snaţivosti. Dítě usiluje o dobrý výkon a snaţí se vyhnout neúspěchu. Jeho úsilím je potvrzení vlastních kvalit a ubránění se pocitům méněcennosti. Hodnocení, které dítě získává na základě svého výkonu, poté ovlivňuje jeho sebepojetí (Vágnerová 2012b: 42). Dle Petrové (2008: 84) můţe nástup dítěte do školy představovat velkou zátěţ. Od dítěte se najednou očekává soustavná činnost a plnění povinností. Zároveň je na určitou dobu odloučeno od rodičů a musí se začlenit do nového kolektivu se svými vrstevníky. Úspěch či neúspěch ve škole působí na psychiku dítěte a na jeho postavení v očích vrstevníků. Pokud dítě proţívá neúspěchy, sniţuje se jeho sebehodnocení a ovlivňuje to jeho další vývoj. Významnou úlohu pro dobrý start školního věku hraje osobnost učitele a celková atmosféra ve školní třídě. 2.2 Vymezení dospívání Dospívání je obdobím navazující na dětství a končící dospělostí, přibliţně tedy od 11 do 20 let jedince. V průběhu dospívání dochází ke kompletní proměně jedince (Vágnerová 2012b: 367). Daná proměna je úkolem, který jedinec musí v rámci svého 4 Rodina dítěti poskytuje a učí ho základní vzorce sociokulturního chování a myšlení. Na základě osvojení daných vzorců dítě přichází do kontaktu s druhými lidmi a vytváří si s nimi vztah. Vztah si nevytváří jen k ostatní lidem ale také k sobě samému či k věcem okolo něj. Probíhá v raném dětství, tudíţ se netýká období středního a staršího školního věku a není tak pro mou práci podstatná. 15

16 vývojového stádia splnit. Nachází se v pátém stádiu, tedy ve fázi rozvoje vlastní identity. Dospívající v tomto období stále rozvíjí své sebepojetí, hledá odpovědi na otázky ohledně ţivota, vlastní osoby a vlastní identity. Pokud osoba nebude mít vyjasněnou roli mezi ostatními lidmi, mohou u něj růst pocity nejistoty (Vágnerová 2012b: 42). Dospívající je vystaven potřebě zvládnutí celé proměny, vytvoření vlastní identity a dosáhnutí určitého sociálního postavení ve společnosti. Jedinci v období dospívání mají potřebu zbavení se statusu dítěte. Domáhají se získání veškerých svých práv a svobodného rozhodování, avšak zároveň odmítají s tím související povinnosti a zodpovědnost. Proměna jedince v tomto období závisí na podmínkách, které jsou stanoveny v konkrétní společnosti, ve které jedinec vyrůstá. Podmínky udávají očekávání a poţadavky na dospívajícího. Člověk se mění v oblasti somatické, psychické i sociální, jelikoţ všechny dané oblasti jsou navzájem v interakci. (Vágnerová 2012b: ). Celkově lze dospívání rozdělit na tři části - na časnou adolescenci, střední adolescenci a pozdní. Časná adolescence se projevuje jiţ v období dětství a trvá přibliţně od 11 do 14 let. Na časnou adolescenci navazuje střední adolescence, která trvá asi od 15 do 17 let a nakonec následuje pozdní adolescence, trvající od 18 do 20 let, někdy i déle (Macek, Beranová 2013: 53). V časné adolescenci (označované téţ jako pubescence) dochází k významnému tělesnému dospívání. Jedinci se mění zevnějšek a tím dochází i ke změně pojetí sebe sama i ze svého okolí. Mění se způsob myšlení a emoční proţívání jedince. Jedinec se stává se samostatnějším. Odlučuje od své vlastní rodiny a větší význam pro něj mají jeho vrstevníci. Střední adolescence většinou začíná pohlavní dozrálostí. Člověk se mění v celé psychosociální oblasti (Vágnerová 2012b: ). Potřebuje sociální ocenění od druhých lidí, coţ má vliv na rozvoj jeho sebevědomí (Macek, Beranová 2013: 53). V pozdní adolescenci jedinec ukončuje přípravu na profesy a nastupuje do zaměstnání, případně pokračuje v navazujícím studiu. Jedinec stojí před prvním velkým rozhodnutím o svém ţivotě a musí se rozhodnout mezi dvěma moţnostmi zda pokračovat ve vzdělávání, či nastoupit do pracovního procesu. Celkově se stává právně dospělým a také samostatným. Jedinec má stabilizované vztahy s rodinou a vytváří si partnerský vztah (Vágnerová 2012b: ). Dle Macka (2003: 61-62) je pro dospívaní charakteristická sebereflexe, jelikoţ ta je v tomto období značně zvýšená. Jedinec si začíná více uvědomovat svou vlastní osobu a své role, které hraje ve společnosti a sociálních situacích. Pohlíţí na sebe skrz 16

17 názory, standardy a normy jiných významných osob či vrstevníků. Jedinec v tomto období také přehodnocuje svoji minulost a svoji pozornost spíše věnuje budoucnosti. Dospívající má určité představy a přání do budoucnosti. Jeho ideální představa o vlastní osobě v budoucnosti můţe být kolizní s představami společnosti, tedy jejich představami, jaký by měl jedinec být. Souhrnně lze říci, ţe dospívající hledá sám sebe. Snaţí se porozumět okolnímu světu a přehodnocuje své vztahy s ostatními lidmi. Mění se sebepojetí jedince, objevují se hlubší erotické vztahy, mění se také postavení jedince ve společnosti. Jedinec jedná více emotivně a dochází k intenzivním emočním výbuchům (Marhounová 1996: 17-18). 2.3 Suicidalita dětí a dospívajících Suicidalita v mladších věkových kategoriích (v dětství a dospívání) je velký problém, jelikoţ je jednou z nejčastějších důvodů úmrtí, hned po nehodách (Orvin 2001: 154). Za rok 2013 ukončilo suicidiem 48 dětí a dospívajících ve věku let (Zemřelí ). Kübler-Rossová (2003: ) uvádí, ţe některé suicidia být navíc označovány pouze jako nehody. Pro společnost je zřejmě jednodušší definovat smrt dítěte jako nehodu, neţ čelit skutečnosti a přijmout, ţe dítě zemřelo následkem suicidia, či vraţdy. Někdy samozřejmě nelze definovat, zda dítě jednalo úmyslně, či se opravdu jednalo o náhodu např. sráţka s dopravním prostředkem, skoky z výše apod. Dle údajů, zveřejněných ČSÚ (Zemřelí ), je počet suicidií v dětství menší. Za rok 2013 dokonalo suicidium 7 dětí ve věku let. V dospívání se počet suicidií zvyšuje. Celkem 41 dospívajících ve věku let v roce 2013 ukončilo svůj ţivot suicidiem. V přílohách přikládám přehled s počty suicidií v období dětství a dospívání v průběhu let , který jsem vytvořila na základě statistik ČSÚ (Příloha č. 1 Počet suicidií v období dětství a dospívání). Obecně lze říct, ţe mladší děti nemají velké sklony k suicidiu. Starší jedinci, adolescenti, jiţ pojmu smrti více rozumí a také mají více moţností a prostředků k vykonání suicidálního činu. Přechod mezi dětstvím a dospělostí můţe pro některé jedince znamenat nesnadný proces. Někteří jedinci mohou mít pocit, ţe problémy spojené se změnami v dospívání nejsou schopni zvládnout. S takovým postojem jsou spojeny pocity méněcennosti a vlastní bezvýznamnosti. Jedinci jsou k sobě příliš kritičtí (Orvin 2001: ). Vágnerová (2012a: 498, ) dodává, ţe nejvýznamnější emoce, které svádí jedince k suicidiu, jsou pocity beznaděje a bezvýchodnosti. Člověk 17

18 má pesimisticky orientované myšlení a negativistické hodnocení vlastní osoby. Mohou se objevit deprese, úzkosti, pocity zklamání, někdy i vztek, který poté obrací na vlastní osobu. U dětí a dospívajících sehrává větší roli emotivní hodnocení jejich problémové situace, neţ racionální. Daný postoj vychází z emotivní lability jedince v daném věku. Jejich silná emotivita vede k impulzivnímu jednání. Problémy jedince se mohou zdát banální a nevýznamné, avšak pro mladistvého představují velký význam a zátěţ. Často se problém pojí s pocitem jedince, ţe situace je bezvýchodná a neřešitelná, tudíţ ţe vlastní selhání je definitivní. Celou vlastní budoucnost vidí negativně. Viewegh (1978: 276) uvádí, ţe taková situace je pro dítě či dospívajícího stresová a představuje pro něj velkou zátěţ. Je logické, ţe se jí chce jedinec zbavit. Z tohoto důvodu jsou suicidia u nedospělých jedinců často bezprostřední odpovědí na konkrétní a v mnoha případech jednorázovou událost. Jako příklad takové události můţe být neúspěch ve škole, hádka v rodině apod. Tím se suicidální jednání mladistvých odlišuje od dospělých. Pro tuto skupinu je suicidální vývoj spíše delší, jelikoţ dospělý jedinec celou situaci více generalizuje. Proto lze říct, ţe jednorázové konflikty či stresové situace jsou pro děti a dospívající více rizikové a ohroţující neţ pro dospělé jedince. Nelze však tvrdit, ţe kdyţ se mladistvý setká s negativní událostí, suicidální jednání se projeví ihned, bezprostředně po události. Takové negativní zkušenosti a záţitky se mohou v člověku uloţit a postupně růst. Poloţí tak jakýsi základ pro suicidální vývoj a suicidální jednání se můţe projevit aţ v pozdějším věku. V období dospívání se zvyšuje počet suicidálních pokusů. Dané pokusy je moţno chápat několika způsoby. Často se jedná o způsob volání o pomoc či o oporu, nebo je lze také chápat jako prostředek k dosáhnutí svých potřeb (Vágnerová 2012a: 504). Dané pokusy lze označit jako demonstrativní. Suicidální pokus typu volání o pomoc představuje určité upozornění okolí dítěte či dospívajícího na to, ţe se jedinec ocitá v tíţivé situaci, ale se svými suicidálními tendencemi není brán váţně. Osoby blízké takovému člověku by měly na tento způsob volání o pomoc reagovat a vyslechnout či pomoci jedinci s jeho problémy. V druhém případě, kdy jedinec vyuţívá suicidální pokus k dosáhnutí svých cílů, či k vydírání a manipulování s ostatními, se jedná o účelové jednání. I dané jednání je třeba brát váţně a adekvátně na ně reagovat. Takový jedinec nechce doopravdy ukončit svůj ţivot, ale jeho jednání je velmi rizikové a nebezpečné. Proto je třeba takovou situaci zavčas začít řešit (Havránková 2002: 494). 18

19 Macek (2003: 77) popisuje adolescenci jako velmi citlivé období, ve kterém se u jedince mohou projevovat problémové a rizikové chování. Havránková (2002: 493) dodává, ţe pokud se adolescenti ocitnou v určité krizi, začínají se chovat riskantně. Začnou pít alkohol, uţívat drogy, chovat se promiskuitně. Dané typy chování se mohou navzájem střetávat a doplňovat. Macek (2003: 77) představuje šest hlavních typů takového chování: predelikvetní chování a trestní činnost agrese, násilí, šikana a týrání uţívání návykových látek alkohol, cigarety drogy sexuální rizikové chování poruchy příjmu potravy anorexie, bulimie tentamen a dokonané suicidium. Jak jiţ jsem nastínila, suicidalita u dětí a dospívajících je v určitých ohledech odlišná od suicidálního chování v dospělosti, jelikoţ daná věková kategorie je charakteristická určitými rysy. Děti a dospívající ještě nemají jasně vymezené postoje a hodnoty, jsou méně odolní vůči zátěţi. Děti a dospívající nemají dostatek zkušeností, které by získali během ţivota, tudíţ je diskutabilní, zda dokáţou správně pochopit smrt a její nenávratnost. Tudíţ pokud jedinec vykoná suicidium, je moţné se setkat s pojmenováním daného činu jako sebezabití, jelikoţ není jasné, zda opravdu touţil po své smrti, a zda lze tedy jeho smrt povaţovat jako dobrovolné a svobodné rozhodnutí zemřít. Uvědomělost stoupá společně s věkem jedince. U starších jedinců lze jiţ zřetelněji odlišit suicidium od sebezabití (Viewegh 1978: ). 19

20 3. Rizikové faktory způsobující suicidální chování dětí a dospívajících Jak píše Vágnerová (2012a: 497), není moţné stanovit typický profil sebevraha. Klinická psychologie se v minulých letech pokoušela takovýto profil definovat, pomocí hledání rizikových vlastnosti člověka. Takový profil by mohl slouţit pro prevenci suicidií a poskytnutí včasné pomoci. Nicméně se zjistilo, ţe najít rizikové vlastnosti člověka, které by mohly vést k suicidálnímu jednání, je problematické. Jednak byla studie moţná pouze na osobách, které suicidální pokus přeţily, a ty nemusejí mít stejné vlastnosti jako sebevrazi, kteří čin dokonali. Také k tomu přispíval fakt, ţe osoby byly posuzovány aţ po vykonání činu, tudíţ jejich postoje se mohly změnit následkem proţití celého činu. Typické vlastnosti sebevraha tedy stanovit nelze, avšak lze definovat některé rizikové faktory, které mohou podněcovat vznik suicidálního chování u dětí a dospívajících. V této kapitole se budu věnovat právě daným rizikovým faktorům, které způsobují suicidální chování dětí a dospívajících. Dle Fishera a Škody (2009: 76) lze celkově období adolescence povaţovat za rizikový faktor způsobující suicidální chování (zároveň s mladší dospělostí a vyšším věkem člověka). Kaţdé období sebou přináší mnohé útrapy a problémy. U člověka, který dané situace nedokáţe vyřešit či se s nimi vyrovnat, se mohou objevit suicidální myšlenky. U dospívajících můţe být suicidální chování projev volání o pomoc, kdy jedinec doopravdy netouţí zemřít, ale potřebuje podporu a pomoc od druhých. Avšak i takové chování můţe mít nebezpečné důsledky. Jedinec naznačuje, ţe se v jeho ţivotě něco děje a potřebuje pomoc. Pokud by se mu nedostávala, mohou se jeho negativní myšlenky stále prohlubovat a objevuje se riziko, ţe jeho počínání doopravdy skončí letálně. Nejčastějšími rizikovými faktory je rodinná situace jedince, školní situace, vrstevnické vztahy a postavení jedince, zdravotní stav a mnoho dalších. Některé faktory mohou působit společně, navzájem se doplňovat, či dokonce umocňovat. Samozřejmě nelze vymezit veškeré faktory, které mohou způsobit suicidální chování u dítěte či dospívajícího. Také záleţí na individuální zkušenosti a schopnosti jedince adaptovat se na danou situaci, tudíţ ne všechny zmíněné faktory musejí způsobit suicidální jednání. Rizikové faktory lze určitým způsobem rozdělit na specificky a nespecificky působící. Nespecificky působící faktor je takový, který nepůsobí přímo na rozvoj suicidálního chování. Za takový faktor lze označit dlouhodobé konflikty v rodině, rozvedenou rodinu 20