Závěrečná zpráva. ve věci podnětu ods. M.K. A - Obsah podnětu

Transkript

1 V Brně dne 16. srpna 2010 Sp. zn.: 5977/2009/VOP/JPK Závěrečná zpráva ve věci podnětu ods. M.K. A - Obsah podnětu Se svým podnětem se na veřejného ochránce práv obrátil ods. M.K., v té době ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov. Ve svém dopisu si stěžoval na následující skutečnosti: 1. Ve Věznici Oráčov mu není poskytována náležitá zdravotní péče a zacházení, v důsledku čehož se již dvakrát sebepoškodil a byl za to opakovaně kázeňsky potrestán. Konkrétně uvedl, že trpí závažnou poruchou osobnosti a alkoholismem ve 4. stupni, které jsou mj. příčinou úzkostných, depresivních a sebepoškozujících stavů a projevů chování. 2. Vzhledem k výše uvedenému považuje kázeňské potrestání za neoprávněné a požadoval výmaz kázeňských trestů. 3. Dále uváděl, že ačkoliv v lékařské zprávě po provedeném zákroku (chirurgické šití po sebepoškozujícím aktu) bylo stanoveno, že má mít klid na ošetřovně, byl umístěn na oddělení výkonu kázeňských trestů (dále jen OVKT ) po sebepoškození dne Požadoval umístění do jiné věznice a samostatné ubytování nebo ubytování na cele maximálně pro dvě osoby. 5. Stěžoval si na vysazení léku diazepam a požadoval, aby si vězeńský lékař vyžádal zdravotní zprávy z pobytu na svobodě, které by vysvětlily, proč se sebepoškozuje. Dále žádal, aby mu byly provedeny jaterní testy a byl přemístěn do Věznice Heřmanice, kde se vykonává ochranná léčba protialkoholní. Ve svém doplnění z 6. ledna t.r. uvedl, že byl přemístěn do Věznice Vinařice a že Generální ředitelství Vězeňské služby ČR (dále jen GŘ VS ČR ) uzavřelo prošetřování jeho stížnosti, aniž by jí přiznalo důvodnost, a dále rozšířil předmět své stížnosti (směřující však proti Věznici Vinařice) o následující tři body: 6. Ve výkonu trestu odnětí svobody (dále jen VTOS ) nemá k dispozici Trestní zákoník. 7. Nebyla mu poskytnuta kopie vyhotovení rozsudku, který je založený v jeho osobním spisu na správním oddělení a byl odkázán, aby si jej vyžádal u soudu.

2 8. Znovu zopakoval, že trest odnětí svobody u jeho osoby nesplňuje účel. Ve smyslu ustanovení 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, se ochránce zabývá jak postupem Vězeňské služby ČR (dále jen VS ČR ), tak podmínkami výkonu trestu odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že byly splněny všechny náležitosti podnětu dle 11 citovaného zákona, bylo v souladu s ustanovením 14 tohoto zákona zahájeno šetření, jehož cílem bylo zjistit, zda uvedeným postupem nedošlo k porušení právních předpisů a principů dobré správy. V souladu se zákonem o veřejném ochránci práv jsem se od ujala dalšího šetření. B - Skutková zjištění Od Věznice Oráčov i Vinařice byly vyžádány podklady a materiály, včetně zdravotnické dokumentace stěžovatele. Na jejich základě bylo zjištěno, že: 1. Lék diazepam byl stěžovateli vysazen na přímé doporučení psychiatrických odborníků z vězeňské nemocnice v Brně z toho důvodu, že obsahuje látky, na kterých byl odsouzený závislý před nástupem do VTOS. Z tohoto hlediska se jeho sebepoškození mohlo jevit i jako účelová forma nátlaku, jak si vynutit jeho opětovné nasazení. 2. Za sebepoškozující jednání byl stěžovatel skutečně potrestán umístěním do uzavřeného oddělení, s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení, na dobu 14 dnů dle 46 odst. 3 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. 3. Po sebepoškození dne musel stěžovatel vykonat kázeňský trest bezprostředně po návratu do věznice z civilního zdravotnického zařízení, avšak stěžovatelův stav nevyžadoval hospitalizaci, a proto nebyl důvod ke zrušení umístění na OVKT. Bylo mu povoleno lůžko a matrace. S umístěním vyslovil souhlas lékař, navíc vhodnost tohoto opatření lze chápat i jako prevenci dalšího sebepoškozování, protože na OVKT neměl přístup k holicím potřebám. 4. Ve Věznici Oráčov byl přemístěn z ubytovny č. 1 na ubytovnu č. 9, která je kapacitou nejmenší (18 odsouzených). Věznice Oráčov nedisponuje celovým systémem. Tím bylo reagováno na doporučení v propouštěcí zprávě z Psychiatrického oddělení VN Brno (v takovém prostředí se údajně choval bezproblémově). Následně byl přemístěn do Věznice Vinařice. 5. Jaterní testy byly stěžovateli provedeny dne Některé dílčí informace o zdravotním stavu ods. M.K. z doby pobytu na svobodě byly sice v jeho zdravotnické dokumentaci založeny (1 list papíru), nikoliv však zdaleka komplexní informace o jeho zdravotním stavu, které by vysvětlovaly důvody jeho sebepoškozování. Toto však bylo později doplněno podrobným vyšetřením 2

3 stěžovatele ve vězeňské nemocnici v Brně. Žádost o umístění do Věznice Heřmanice na oddělení určené pro protialkoholní léčbu byla podána, bohužel pro nedostatek kapacit musela být zamítnuta dne Nicméně nadále platí rozhodnutí soudu o povinnosti podrobit se nařízené ústavní protialkoholní léčbě. 6. Právní normy jsou odsouzeným dle vyjádření ředitele Věznice Vinařice k dispozici na oddílech ubytoven, dále pak u vychovatelů a odborných zaměstnanců oddělení výkonu trestu, další materiály (literaturu a jiné podklady) si můžou rovněž nechat do věznice zaslat. 7. Požadovaná kopie rozsudku nebyla stěžovateli skutečně poskytnuta s odkazem na 17 odst. 2 a 3 NGŘ 50/2008, kde se výslovně uvádí, že: 2) informace se poskytují pouze z dokumentů vzniklých z činnosti Vězeňské služby, 3) požaduje-li vězněná osoba fotokopii dokumentu zaslaného orgánem činným v trestním řízení (např. rozsudku), požádá o pořízení kopie přímo příslušný orgán činný v trestním řízení GŘ VS ČR znění tohoto ustanovení zdůvodnilo následovně: V případě poskytnutí kopie rozsudku z osobního spisu odsouzeného se nejedná o poskytnutí informace, která souvisí s působností vězeňské služby. Rozšiřování působnosti vězeňské služby v tom ohledu, že musí oprávněné osobě poskytnout materiály, které patří do působnosti jiného orgánu (v tomto případě soudu), nemá oporu v zákoně a není důvodné požadovat po vězeňské službě poskytování všech dokumentů a podkladů orgánů činných v trestním řízení a soudů je nad rámec její zákonné povinnosti a docházelo by k zatěžování administrativního aparátu nad únosnou míru Zde je z věcného hlediska třeba předně upozornit na to, že jsem se nedotazovala GŘ VS ČR na důvody neposkytování kopií všech dokumentů a podkladů vzniklých z činnosti orgánů činných v trestním řízení, nýbrž pouze těch dokumentů, které má VS ČR aktuálně tak jako tak k dispozici na správním oddělení příslušné věznice. 8. To, zda nařízení výkonu trestu odnětí svobody splňuje u stěžovatele M.K. účel trestu, mi nepřísluší posuzovat, neboť to je ve výlučné kompetenci soudů. Dle jednotlivých bodů: C - Právní posouzení U bodů 1., 3., 6. a 8. nebylo z věcného hlediska zjištěno nic, co by mohlo zakládat porušení práva. Níže jsou rozvedeny body stížnosti, v nichž jsem shledala více či méně závažné pochybení pracovníků vězeňské služby. Bod 2 stížnosti - Oprávněnost kázeňského trestání odsouzených v případech, kdy se sebepoškozují je předmětem častých stížností veřejnému ochránci práv. Již v dřívějších kauzách ochránce požadoval v případech návrhu na kázeňské trestání za sebepoškozování, aby nejprve došlo k lékařskému vyšetření takového odsouzeného. Účelem vyšetření je zjistit příčinu jednání odsouzeného. Pouze pokud lékař stanoví, že se jedná o manipulativní nebo nátlakové účelové jednání, lze mít za prokázanou vinu odsouzeného, a tedy i přičitatelnost. Pouze v takovém případě lze 3

4 za takové jednání uložit kázeňský trest. V opačném případě (například pokud se jedná o projev psychické nemoci, jejímž důsledkem je omezení rozpoznávacích nebo ovládacích složek vůle) nelze za sebepoškozující chování trestat. Vzhledem k tomu, že před uložením kázeňských trestů ( a ) nedošlo k posouzení odsouzeného lékařem z hlediska příčin sebepoškozování, a toto nebylo zhojeno ani během rozhodování o stížnosti proti uložení kázeňského trestu v případě druhého kázeňského trestu, vyvolává průběh kázeňských řízení pochybnost, která je ještě více umocněny následujícími fakty: a) stěžovatel opakovaně uváděl v průběhu kázeňských řízení, že trpí smíšenou poruchou osobnosti, což dokládají i informace z jeho zdravotní dokumentace, b) sebepoškozování se dopouštěl údajně i na svobodě (viz vyjádření vedoucí odboru zdravotnické služby GŘ VS ČR, ze dne ), c) dle propouštěcí lékařské zprávy z vězeňské nemocnice v Brně se v malém kolektivu choval zcela bezproblémově (a to i po vyřazení léků, na kterých byl závislý!). Naopak, pokud by se v případě sebepoškozování stěžovatele jednalo o prokazatelně účelové nátlakové jednání s cílem vynutit si samostatné ubytování, nebo dokonce opětované nasazení léků obsahujících láky, na kterých byl dříve závislý což naznačují záznamy o průběhu výkonu trestu z Vězeňského informačního systému signované psycholožkou (PhDr. K.), vychovateli i speciálními pedagogy (Mgr. S., Mgr. D.), i krátká poznámka MUDr. B. 1 z jeho vyjádření ze dne učiněná na výzvu ochránce, bylo třeba toto stanovisko důkazně podložit. Je proto závažným nedostatkem, že již před rozhodnutím o uložení kázeňského trestu nedošlo k posouzení a zaujetí jednoznačného stanoviska lékařem k dané problematice. Výše uvedená poznámka MUDr. B. totiž vznikla až 13 dnů po rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti udělení kázeňského trestu, při samotném kázeňském řízení proto nemohla být brána v úvahu. Vzhledem k výše uvedenému předmětná kázeňská řízení vykazují závažnou vadu, jejímž důsledkem je nedostatečně prokázaná způsobilost subjektu být činěn sankčně odpovědným za spáchání kázeňského přestupku, respektive trvající pochybnost o této způsobilosti. Z důvodu uplatňování pravidla in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) při veřejnoprávním trestání jsem toho názoru, že pro udělení kázeňských trestů nebyla dostatečně zjištěna deliktní způsobilost ods. M.K. Bod 4 stížnosti - Umísťování a přemísťování vězňů je plně v kompetenci vězeňské služby a neexistuje právní nárok na přemístění nebo umístění konkrétního odsouzeného do konkrétní cely nebo oddílu, pokud jsou splněna kriteria zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, které stanoví oddělené ubytování pro některé kategorie odsouzených (např. oddělené ubytování mladistvých, prvotrestaných apod.), což však není tento případ. V takovém případě je další 1 Navíc ještě pouze ve formě: Jednání jmenovaného se jeví jako velmi účelové. 4

5 umísťování odsouzených v kompetenci VS ČR, která je vázána pouze principy dobré správy a navíc limitována kapacitními a konstrukčními možnostmi příslušné věznice. V této souvislosti jsem neshledala zásadní pochybení vážící se k bodu 4. stížnosti ods. M.K., nicméně důrazně apeluji na vězeňskou službu, aby se maximálně snažila respektovat doporučení obsažené v propouštěcí zprávě z VN Brno ze dne , kde se jednoznačně uvádí:... vhodné umístění v menším kolektivu, během hospitalizace u nás při pobytu v menším kolektivu zcela bezproblémový umístění v menším kolektivu by mohlo redukovat další sebepoškozování Výše uvedený postup lze dovodit právě z principů dobré správy na úseku vězeňství. Bod 5 stížnosti - V souladu s principy dobré praxe a zajištěním kvalitní zdravotní péče je též oprávněný požadavek na to, aby si zdravotnické středisko příslušné věznice vyžádalo potřebné dokumenty o zdravotním stavu odsouzeného z jeho pobytu na svobodě (pokud je známo kam se obrátit), a to tím spíše, že se jednalo o značně problémového odsouzeného, u něhož byla diagnostikována psychiatrická nemoc. Vyzývám příslušné pracovníky, aby v podobných situacích přistupovali ke zjišťování informací o zdravotním stavu pacienta aktivněji, nicméně vzhledem k hospitalizaci stěžovatele ve vězeňské nemocnici v Brně nelze rovněž v tomto bodě stížnosti spatřovat v postupu VS zásadní pochybení. Bod 7 stížnosti - Nejzávažnější pochybení z hlediska výkonu veřejné správy na úseku vězeňství spatřuji v daném případě v odpírání poskytnout stěžovateli kopii rozsudku, na jehož základě vykonává trest odnětí svobody. Tento postup je sice v souladu s 17 odst. 2 a 3 2 NGŘ č. 50/2008, nicméně mám za to, že postup v souladu s tímto nařízením odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů, které jsou dle 177 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též SŘ), závazné i pro případ, kdy zvláštní zákon 3 vylučuje použití správního řádu jako celku. I když je sice pravda, že žádná právní norma tuto povinnost konkrétně nejmenuje, je rovněž pravda, že principy správního řádu obsahují pravidla, kterými se má VS ČR ve své činnosti jednoznačně řídit. Tato pravidla mají za cíl mj.: 1. zefektivnit výkon státní správy jako celku (bez resortních barier) 2. zvýšit uživatelský komfort výstupů státní správy pro občana 3. v důsledku též šetřit prostředky a administrativní aparát státu jako celku. Tyto výše naznačené zásady jsou konkrétně vtěleny do 6 odst. 1 SŘ správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů, 6 odst. 2 SŘ správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje, a dále rovněž do 8 odst. 1 SŘ správní orgány dbají vzájemného souladu všech postupů. Z výše uvedeného jednoznačně dovozuji, že příslušná ustanovení NGŘ 50/2008 jsou zcela evidentně minimálně v rozporu s ustanovením 6 odst. 2 SŘ. 2 Požaduje-li vězněná osoba o fotokopii dokumentu zaslaného orgánem činným v trestním řízení (např. rozsudku), požádá o pořízení fotokopie přímo příslušný orgán činný v trestním řízení. 3 Zde zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. 5

6 Námitky, že se v uvedeném případě nejedná o poskytnutí informace, která souvisí s působností vězeňské služby, nemohu akceptovat. Trvám na stanovisku, že je zcela zřejmé, že požadovaná informace (v tomto případě rozsudek) se nachází v osobním spisu stěžovatele v přímém důsledku působnosti VS ČR, neboť byla vězeňské službě poskytnuta orgány činnými v trestním řízení v přímé souvislosti s její působností a k jejímu výkonu. A jestliže se v ustanovení 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen informační zákon), hovoří o poskytování informace vztahujících se k působnosti příslušného povinného subjektu, je zcela zřejmé, že zákonodárcem zvolená formulace je širší než formulace pochází z působnosti nebo mají původ v činnosti příslušného orgánu, což by formulačně odpovídalo interpretaci GŘ VS ČR. Jestliže však zákonodárce použil širší termín vztahující se k působnosti, je zcela zřejmé, že se může jednat i o informace, které nemají původ v činnosti příslušného úřadu, ale které s jeho činností nějak souvisejí a tento úřad je má k dispozici. Je rovněž zcela zřejmé, že bez rozsudku by vězeňská služba vůbec nemohla danou osobu omezit na osobní svobodě, a proto má kopii rozsudku k dispozici právě pro výkon své působnosti. Z toho plyne, že informace v rozsudcích se velmi úzce vztahují k působnosti vězeňské služby. Bezdůvodné zužování rozsahu poskytovaných informací je tak v rozporu nejen s principy správního řádu, potažmo dobré správy, které se uplatňují i na poskytování informací dle informačního zákona, 4 nýbrž neodpovídá ani doslovné dikci výše citovaného ustanovení tohoto zákona, které upravuje rozsah poskytovaných informací. V daných souvislostech má však toto dle mého názoru pochybení další negativní důsledky, neboť vzhledem k sociální situaci konkrétního stěžovatele 5 (odkázaného na tzv. sociální kapesné 100,- Kč měsíčně) může vyvolávat okolnosti, které mu zabraňují, nebo alespoň významně ztěžují realizaci práva na obhajobu, která je garantována i normami nejvyšší právní síly (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod 6 ). V žádném případě nelze tohoto práva fakticky zbavit z důvodu nedostatku finančních prostředků, potřebných k zaplacení pořízení kopií, tím spíše pokud požadovaného výsledku lze dosáhnout s nižšími náklady (zde pořízením kopií rozsudku založeného v osobním spisu odsouzeného) v samotné věznici. Rovněž vytváření procesně zdlouhavých postupů, které ve svém důsledku ztěžují, ne-li zabraňují efektivní realizaci práva na obhajobu, 7 lze považovat za porušení základního práva dle výše citovaného článku Listiny. V tomto případě spatřuji porušení principů dobré správy z toho důvodu, že jinak oprávněná snaha VS (totiž minimalizovat vlastní náklady) rovněž přispívá nebo mohla přispívat ke zhoršení možnosti pro stěžovatele řádně si připravit obhajobu, tedy práva na právní ochranu v konkrétním případě a navíc způsobuje odsouzeným 4 Viz ustanovení 20 odst. 4 písm. c) informačního zákona. 5 Jedná se o ods. M.K., který požadoval kopie odsuzujícího rozsudku, jenž mu nebyl doručen, neboť před uvězněním žil jako bezdomovec a který požadovanou kopii potřeboval pro přípravu obhajoby v dalším soudním jednání. 6 Zákon č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 7 Např. při běžně účtovaném poplatku kolem 15,- Kč za stranu, mohou při rozsáhleji odůvodněném rozsudku náklady za pořízení jeho kopie překročit výši sociálního kapesného (100,- Kč za měsíc), které však má sloužit i na pokrytí dalších základních potřeb odsouzených, např. na hygienu, doplatky za léky a regulační poplatky apod. A to už ani nemluvě o dalších překážkách jako je povinnost uhradit poplatek na soudech v kolcích, zdlouhavost celého procesu atd. V případě vyžádání si rozsudku prostřednictvím advokáta (případ nutné obhajoby ex offo) se pak celá procedura prodražuje pro stát ještě o úkony advokáta, nehledě na zdlouhavost celého procesu. 6

7 zbytečné náklady finanční i časové. Mám dokonce za to, že požadování nepřiměřeně vysokých poplatků (vzhledem k finanční situaci konkrétního odsouzeného) za vyhotovení kopií rozsudků uložených na správním oddělení věznice, pořizovaných byť třeba i samotnou věznicí (což není tento případ), by bylo způsobilé rovněž porušit právo na obhajobu. Nelze zde totiž použít argument, že na svobodě by dotyčný musel rovněž zaplatit za pořízení kopií rozsudku, protože na svobodě by například mohl být uznán za osobu v hmotné nouzi a pobírat příslušné dávky, nebo by soud mohl navštívit osobně a rozsudek si prostudovat. Aktem zbavení určité osoby svobody převzal na sebe stát jisté povinnosti, mj. i tu, že osoba ve vazbě nebude zbavena některých svých práv (čl. 40 LZPS odst. 3) a bude jí zajišťovat určitý minimální standard zabezpečení (netýká se jen stravy a odívání, ale nepochybně i výkonu práv), jiná práva nebudou omezena nepřiměřeně a bude dbáno principů dobré správy. Jestliže by bylo porušením práva i požadování nepřiměřeně vysokých poplatků za pořízení kopií samotnou věznicí, tím spíše by byl porušením práva postup dle platného znění 17 odst. 2 a 3 cit. NGŘ. I z výše uvedených důvodů finanční přiměřenosti je proto z praktického hlediska vhodnější, aby požadované kopie poskytovala vězeňská služba (a nikoliv např. soud), neboť tato může přiměřeně reagovat na finanční možnosti konkrétního žadatele, protože o nich má lepší přehled. Shrnu-li své stanovisko k bodu 7., musím konstatovat, že v případě, že není pochybnost 8 o tom, že občan má právo dostat od jakéhokoliv povinného subjektu požadované informace a tyto má správní oddělení věznice v souvislosti se svojí činností k dispozici, musí mu je poskytnout, neboť dikce 2 odst. 1 informačního zákona hovoří o informacích, vztahujících se k působnosti povinného subjektu, nikoliv o informacích, které mají původ v jeho činnosti. Opačná interpretace, totiž požadavek na administrativně složitější postup, než je nezbytně nutný, musí být považován nejen za bezdůvodné zúžení zákonné formulace rozsahu poskytovaných informací dle 2 odst. 1 informačního zákona, nýbrž rovněž za porušení zásad správního práva dle 6 odst. 1 a 2 a 8 SŘ, jejichž účelem je snižovat finanční a časové náklady administrativy, jak pro občany, tak pro stát jako celek. Na poskytování informací dle informačního zákona se tyto zásady zcela nepochybně vztahují. Nadto zpoplatnění poskytování informací a kopií 9 dokumentů, které odsouzení potřebují pro svoji obhajobu a které není přiměřené finančním možnostem odsouzených, lze považovat za porušení čl. 40 odst. 3 Listiny. D - Závěr Konstatuji tedy, že při kázeňských přestupcích odsouzeného M.K. ( a ) nebyla dostatečně v kázeňském řízení prokázána subjektivní složka 8 Pokud existovala důvodná pochybnost, zda by požadované informace měly být žadateli zpřístupněny, měla by VS ČR postupovat tak, že buď své pochybnosti bude konzultovat se subjektem, v jehož působnosti příslušné dokumenty vznikly, nebo věc tomuto orgánu postoupí. Výběr mezi těmito dvěma variantami podléhá rovněž principům správního řádu, tedy i výše uváděným ustanovením 6/1,2 a 8. 9 I případně prováděné ve vlastní režii věznice. 7

8 zavinění, čímž oprávněnost uložení trestu zůstala pochybná, respektive dle pravidla in dubio pro reo při ukládání veřejnoprávních sankcí neodůvodněná, čímž došlo k pochybení VS Věznice Oráčov. Zřejmě ještě závažnější pochybení, protože je navíc systémového charakteru, jsem však shledala při odmítání poskytnout stěžovateli kopii stejnopisu rozsudku, uloženého na správním oddělení Věznice Vinařice. Vzhledem k finanční situaci odsouzeného M.K. (100,- Kč sociálního kapesného za měsíc) může mít požadavek, aby stěžovatel požádal o fotokopii OČTŘ, charakter zamezení nebo výrazného omezení realizace práva seznámit se s textem odsuzujícího rozsudku vůči vlastní osobě a náležitě si připravit vlastní obhajobu. Samotné odkázání (bez ohledu na finanční situaci stěžovatele) na jiné orgány (zde OČTŘ) při poskytování informací, které se vztahují k působnosti (jakýchkoliv informací, nikoliv tedy jen rozsudku), je potom v rozporu jednak s principy rychlosti, minimalizace nákladů a hospodárnosti, tedy s principy dobré správy, jež jsou zakotveny správním řádem a na postup dle informačního zákona se vztahují. Za druhé jsou však dokonce v rozporu i s doslovnou dikcí 2 odst. 1 informačního zákona. Z výše uvedených důvodů považuji předmětná ustanovení 17 odst. 2 a 3 citovaného NGŘ v rozporu s nadřazenými právními normami. Došlo tedy k pochybení na straně GŘ VS ČR při jeho vydání. V souladu s ustanovením 18 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, jsem vyzvala ředitele Věznice Oráčov a generálního ředitele Vězeňské služby ČR, aby se k mým závěrům do 30 dnů vyjádřili a informovali mě, jaká opatření k nápravě byla přijata. RNDr. Jitka S e i t l o v á zástupkyně veřejného ochránce práv 8