Transkript

1 Ženy v České republice v roce /2009 Prosinec Alena Králíková, Slovak-Czech Women s Fund * Obsah 1. Úvod: Rovnost příležitostí v kontextu priorit předsednictví ČR Radě EU 2. Institucionální mechanismy rovných příležitostí 3. Ženy, politika a rozhodovací procesy 4. Ženy a ekonomika 5. Ženy a násilí 6. Ženské a genderové neziskové organizace a sítě 7. Zdroje * Analýza vyjadřuje osobní názory autorek a nevyjadřuje nutně stanoviska Friedrich-Ebert-Stiftung. Lazarská 6, Praha 2, T: , , F: , fes@fesprag.cz

2 Ženy v České republice v roce Úvod: Rovnost příležitostí v kontextu priorit předsednictví ČR Radě EU Materiál shrnující výsledky českého předsednictví uvádí, že Česká republika si před začátkem předsednictví zvolila hlavní programové priority vyjádřené třemi E : Ekonomika, Energetika a Evropská unie ve světě. Okolnosti ukázaly, že šlo o témata navýsost aktuální a platná, a to nejen pro první polovinu roku Jde o oblasti, ve kterých bude i do budoucna nutné vyvíjet maximální společné úsilí, aby EU i v dobách nestability obstála a dokázala být pro své občany přínosem. EU a její členské státy by přitom měly v co největší míře využívat možnosti, které integrační projekt přináší, a společně pracovat na odstraňování překážek, které plnému využití tohoto potenciálu brání. V souvislosti s hospodářskou recesí a z ní vyplývající hrozbou protekcionistických nálad předsednické motto získalo nový význam a symboliku. Česká republika se ve funkci předsedy Rady EU a Evropské rady velmi intenzivně zasazovala o to, aby Evropa bez bariér zůstala společnou hodnotou a cílem EU. 1 Úspěch českého předsednictví nelze oběma vládám, které se na něm podílely, upírat, neboť se skutečně podařilo posunout dál celou řadu priorit evropské politiky a to nejen z pohledu ekonomiky, energetiky a odstraňování bariér, ale také konkurenceschopnosti, dopravy, životního prostředí či zemědělství, resp. v oblasti vnějších vztahů Evropské unie. Uznání, či alespoň neutrálního hodnocení se českému předsednictví dostalo i ze strany zkušených hráčů v evropské politice a v oblasti předsednictví, a to i s ohledem na akt, který se nepodařil jen tak nějaké zemi vyslovení nedůvěry vládě v polovině šestiměsíčního předsednictví Radě EU, po němž následovalo ustavení vlády úřednické. Zaměříme-li však pozornost pouze na jeden z celé široké škály aspektů, z jejichž perspektivy lze evropské předsednictví posuzovat, tedy gender, výsledky nejsou nijak valné. A přesto jsou vládou vyhodnoceny více než pozitivně. Jedním z motivů k přehnaně kladnému náhledu na genderovou tématiku v průběhu předsednictví může být (1) vnímání genderových principů pouze v kontextu rodinné politiky, jíž se v programu předsednictví dostalo relativně velké pozornosti, nebo (2) její zahrnutí mezi principy rovných příležitostí, jichž je velká řada. Odkazem na princip rovných příležitostí lze pokrýt celou řadu významných témat, a přitom se žádnému z nich nevěnovat více než povrchně. V tzv. poločasu předsednictví to mj. potvrzuje i jeden z článků publikovaných agenturou gita, 2 který shrnuje část aktivit českého předsednictví v oblasti genderu a mezi prvními jmenuje 53. zasedání Komise OSN pro postavení žen v New Yorku, kde ČR reprezentovala ostatní země EU a jehož hlavním tématem pro rok 2009 byla rovná zodpovědnost mezi muži a ženami a rovné zastoupení mužů a žen v rozhodovacích procesech na všech úrovních. 3 V návaznosti na hlavní témata zasedání Komise pořádalo české předsednictví ještě paralelní Společné stanovisko členských zemí EU, které na zasedání přednesl ministr vlády pro lidská práva Michael Kocáb, lze najít zde:

3 Ženy v České republice v roce seminář ke slaďování pracovního a rodinného života. Na této úrovni jednání však nelze očekávat zásadní stanoviska, návrhy změn nebo kroků, které by bylo možné okamžitě implementovat v jednotlivých státech a uvnitř jejich specifických politik rovných příležitostí. Za zmínku však v této souvislosti a v návaznosti na roli, jíž hraje OSN v genderové politice na globální úrovni, stojí účast ministra pro lidská práva Michaela Kocába na jednání o posílení genderových principů, na něž se zaměřuje kampaň GEAR Gender Equality Architecture Reform. 4 Podobně spíše obecný charakter mělo lednové zasedání pracovní skupiny Evropské komise na vysoké úrovni pro gender mainstreaming: to se orientovalo zejména na genderovou rovnost a gender mainstreaming v průběhu francouzského, českého, švédského a španělského předsednictví. Tyto priority programu předsednického tria Francie, České republiky a Švédska v oblasti rovných příležitostí žen a mužů zmiňuje mj. také Džamila Stehlíková, předchůdkyně Michaela Kocába v pozici ministryně pro lidská práva. 5 Podle ní měly být hlavními genderovými tématy českého předsednictví úsilí o zlepšení životních podmínek žen starší generace a podpora aktivního podílu mužů na výchově dětí a fungování rodiny. Mezi další iniciativy měly dle deklarací vlády patřit také bezpečnost a ochrana zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících v tomto ohledu mělo české předsednictví za cíl dokončit projednávání změny relevantní směrnice v Radě Evropské unie. Genderové perspektivy měly být zohledněny také v případě návrhu směrnice týkající se podnikání osob samostatně výdělečně činných, resp. jejich sociálního zabezpečení. To vše je však během na dlouhou trať, který české předsednictví pouze zahájilo a jehož výsledky tedy směrnici lze očekávat výhledově. Zároveň tyto kroky nijak neindikují význam, který česká politická reprezentace připisuje genderovým perspektivám svého počínání, resp. řízení a směrování Evropské unie. Dokazuje to i zpochybnění tzv. barcelonských cílů někdejším ministrem práce a sociálních věcí Petrem Nečasem a to v otázce zařízení péče o děti předškolního věku. Barcelonské cíle pocházejí z roku 2002 a apelují na členské země EU, aby do roku 2010 zajistily dostatek předškolních zařízení: pro 33 % dětí do 3 let věku a pro 90 % dětí starších až do věku, kdy nastupují do základní školy. Tento krok má podpořit vyšší zaměstnanost, rychlejší návrat rodičů do zaměstnání a také snazší harmonizace pracovního a rodinného života. Nejde ovšem ruku v ruce s politikou, kterou někdejší ministr zastával a, jak uvádí článek agentury gita 6 (a jiná média), uvedl: Barcelonské kvantitativní cíle v oblasti péče o předškolní děti překračují agendu zaměstnanosti či rovných příležitostí a dotýkají se rodinné politiky, tedy výlučné kompetence členských států.( ) Chceme také zdůraznit ekonomickou soběstačnost, svobodu rodin rozhodovat o způsobu péče o své děti a tudíž i princip, že rodičovská péče nebo jinak zabezpečená individuální péče o děti zůstane minimálně rovnocennou a stejně podporovanou alternativou, jako kolektivní péče. Ačkoli lze souhlasit s tím, že se nejspíše většině členských zemí tyto cíle do roku 2010 naplnit nepodaří, neznamená to, že po

4 Ženy v České republice v roce ptávka po zařízeních péče o děti neexistuje, resp. že by rodiče v České republice výhradně toužili po institutu tzv. vzájemné rodičovské výpomoci, který ministerstvo zařadilo do koncepce rodinné politiky a řadu měsíců jej rozpracovávalo. Jinou kapitolou je dnes fakt, že koncepce rodinné politiky zůstala po nástupu nové úřednické vlády ve stavu odmítnutí: 7 mj. právě v otázce tzv. vzájemné rodičovské výpomoci a miniškolek. Znamená to tedy, že se bývalá vláda ohradila k tzv. barcelonským cílům, důsledně nepodporovala rozvoj jeslí a zdůrazňovala důležitost zvýšení prestiže rodičovství a možnosti individuální svobodné volby, která je ovšem diskutabilní vzhledem neexistenci dostatečného počtu zařízení péče o děti. Současná vláda zase zakonzervovala stav, kdy existuje řada státních a soukromých zařízení péče o děti do tří i nad tři roky věku, stejně jako péče individuální, ovšem zdaleka nepokrývá stále probíhající babyboom a neumožňuje relevantní míru slaďování pracovních a rodinných povinností, resp. deklarovaný zájem o podporu aktivního otcovství v průběhu evropského předsednictví. Lze tedy tvrdit, že ani jedna z vlád, které v roce 2009 byly u moci, nevnímá širší genderové aspekty svých rozhodnutí, a to zejména v případě koncepce rodinné politiky, ale pouze prosazuje postoje středo-pravicových stran, které byly součástí vlády, resp. postoje vlády úřednické, která v mnoha ohledech udržuje nízký profil a rozhodnutí odsouvá na vládu, která v roce 2010 vzejde z voleb. Zakonzervovány tak zůstávají genderové stereotypy platné v České republice v souvislosti s rodičovstvím, péčí o děti, zaměstnaností a významu zaměstnání a práce pro jednotlivce a to až do nástupu další vlády, která by se k nim měla postavit a řešit je, byť i nepopulárními kroky, jako např. zkrácením rodičovské dovolené. Otázkou zůstává, zda v návaznosti na nedávné rozhodnutí o snížení výše příspěvku v mateřství platné počínaje lednem , nebudou naopak politické strany před volbami opět populisticky volat po rozšíření tohoto příspěvku a nepřijdou s dalšími zásahy upevňujícími genderové rozdělení rolí ve společnosti, jako se to ostatně stává před volbami pravidlem. Ovšem zpět k tomu, jak se genderové principy odrážely v předsednictví ČR v Radě EU. Do jisté míry ukázkovým v tomto směru byl přístup vlády k Návrhu směrnice Rady o provádění zásady rovného zacházení s osobami bez ohledu na náboženské vyznání nebo víru, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci. Ten je sice předmětem velkých diskusí i na úrovni jiných zemí EU, ovšem velká většina z nich je vedena úsilím identifikovat možnosti uplatnění takové směrnice a její přínos, nikoli absolutním nesouhlasem s konotacemi, které obsahově směrnice vyvolává, jako tomu bylo v případě minulé vlády. O nedostatku reflexe genderových principů z její strany mj. také vypovídal zdlouhavý proces přijímání tzv. antidiskriminačního zákona, který byl sice nakonec korunován úspěchem, ovšem s řadou výhrad, které verbalizovala velká většina poslanců/-kyň i prezident ČR. Za hodnou citace v tomto kontextu lze považovat část článku ze serveru gita, resp. České ženské lobby: Z projevů politiků a jiných opinion leaderů v Česku probleskuje skutečný, podvědomý i vědomý, přístup k daným tematikám, který do jisté míry odráží atmosféru ve společnosti, minimálně se o ni může částečně bezúhonně opřít. V kontrastu s touto realitou pak vyznívá většina idejí a kon- 7 ttp://kormoran.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/web_file/w090629a.0834.doc/$file/w090629a.0834.doc 8

5 Ženy v České republice v roce ceptů českého předsednictví v oblasti genderové a antidiskriminační politiky planě a pokrytecky. Aby byly opravdu naplněny, musí vycházet z hlubokého přesvědčení a zájmu o věc. Projevovat přesvědčení a postoje je stále v české společnosti ve své většině považováno za pošetilé, o to více, jedná-li se o zmíněná témata. Jejich zlehčování a zesměšňování vyplývá z nedostatku zdravého sebevědomí nejisté společnosti, která tím eliminuje případné nebezpečí. Při troše štěstí se situace zlepší v dalších letech či desetiletích, pokud ovšem nové generace občanů/-ek a z nich se rekrutující nové politické reprezentace budou vychovány na jiných principech než dosud. 9 Příspěvkem českých ženských neziskových organizací k této výchově, resp. k diskusi o genderových principech politiky a rozhodování v celé škále oblastí, nejen těch sociálních, vzdělávacích a obecně měkkých, které stereotypně společnost spojuje s genderovými aspekty a potažmo ženami, byl projekt jejich střešní organizace, České ženské lobby. Ta zorganizovala několik stínových aktivit, zejména v podobě diskusních stolů a seminářů, které cílily na představení rovných příležitostí jako priority Evropské unie, která je v ČR přehlížena, a to nejen v rámci českého předsednictví, zbavení souvisejících témat nálepky nedůležitosti a povrchnosti a zároveň poukázání na roli ženských NNO v tomto kontextu. Na tiskové konferenci k uzavření tohoto půlročního projektu mj. zaznělo: Vláda se genderové rovnosti v průběhu předsednictví věnovala minimálně, přesto jsme zaznamenali jisté úspěchy, jako je např. přijetí antidiskriminačního zákona. Dále došlo k setkání s různými představiteli politických stran, s nimiž byla v oblasti prosazování genderové rovnosti navázána užší spolupráce. Na základě poznatků takto angažovaných NNO lze doplnit, že dalším aktuálním tématem, na které je nutno poukazovat a opět nikoli pouze v prostředí České republiky je dopad hospodářské a finanční krize na ženy. Jedním z důvodu je dlouhodobě horší postavení žen na trhu práce, nejistota pozic na kratší a flexibilní úvazky a obecně genderové segregace trhu. 2. Institucionální mechanismy rovných příležitostí Ve srovnání s předchozími lety, tedy zejména roky , neznamenal rok 2009 žádné zásadní změny ve formálním nastavení institucionálních mechanismů zajišťujících rovné příležitosti žen a mužů v České republice. Přesto je nutné podtrhnout existence postu ministryně/ ministra pro lidská práva, jehož představitelka a současný představitel se snaží téma rovných příležitostí tematizovat, a to jak v médiích směrem k veřejnosti, tak na úrovni politické a tématické. Iniciovali a iniciují totiž další pracovní orgány Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů s cílem specifikovat v jejich operativě zásadní výzvy, které v oblasti rovnosti příležitostí v České republice existují. Na druhou stranu je pravdou, že tento ministerský post se těší respektu a pozornosti spíše ze strany nevládních organizací, odborníků a odbornic z akademické obce a tzv. gender focal points na jednotlivých ministerstvech, než ze strany ostatních politických reprezentantů v obou komorách Parlamentu ČR. Pozitivního vnímání se této pozici dostává také ze strany evropských činitelů. Nutno také zmínit, že vzhledem k tomu, že agenda ministra pro lidská práva nepokrývá výhradně genderové perspektivy, ale 9

6 Ženy v České republice v roce i další zásadní otázky spadající do koncepce dodržování lidských práv, a to včetně rozvoje občanské společnosti a neziskového sektoru, záležitostmi romské komunity a národnostních menšin, a také zdravotně postižených občanů. 10 Klade také důraz na respekt k jiným kulturám a národům, práva seniorů a v neposlední řadě i práva pacientů. V kontextu jeho hlavního úkolu, tedy oblasti dodržování lidských práv, byl prioritou ministra dlouho odkládaný tzv. antidiskriminační zákon, jehož principy spočívají v zajištění práva všech na rovný přístup ke vzdělání, práci, zdravotnické péči, sociálním výhodám či bydlení pro všechny obyvatele republiky a zákaz diskriminace z důvodu rasy nebo etnického původu, pohlaví, sexuální orientace, věku, nepříznivého zdravotního stavu, náboženství či víry, nebo proto, že je bez vyznání, a také z jiného důvodu, zejména jazyka, politického či jiného smýšlení, národnosti, členství nebo činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích a jiných sdruženích, sociálního původu, majetku, rodu, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině. 11 Antidiskriminační zákon (Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, a Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv 12 ) byl Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR přijat 17. června 2009, a to poměrem 118 ku 16 hlasům, čímž bylo přehlasováno veto prezidenta, který zákon i po jeho přijetí označuje za zbytečný, kontraproduktivní a nekvalitní a jeho dopady za problematické. 13 Jako poslední z členských zemí Evropské unie se tak Česká republika připojila k zákazu diskriminace na základě rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a to v přístupu k zaměstnání, vzdělání, zdravotním či jiným službám nebo sociálním výhodám. Stalo se tak téměř až rok poté, co 2. července 2008 Evropská komise přijala návrh směrnice, která zajišťuje ochranu před diskriminací z důvodu věku, zdravotního postižení, sexuální orientace a náboženského vyznání nebo světového názoru mimo pracoviště. Tato směrnice by měla zajistit rovné zacházení v otázkách sociální ochrany (včetně sociálního zabezpečení a zdravotní péče) a sociálních výhod, vzdělání a přístupu ke zboží a službám, které jsou k dispozici veřejnosti (včetně bydlení), a je v současnosti předmětem diskuse v členských státech. Antidiskriminační zákon ve znění přijatém Poslaneckou sněmovnou i Senátem v roce 2008 a vetovaném prezidentem v principu pokrývá i oblasti, které jsou obsahem nového návrhu směrnice. Postoj politické reprezentace obecně zůstává v otázkách antidiskriminace nejednotný. Na jedné straně se často objevuje názor, že ochrana před diskriminací byla zaručena na národní i mezinárodní úrovni i bez antidiskriminačního zákona (tj. tento zákon je Informace o postupu přijímání antidiskriminačního zákona sledovala Poradna pro občanství, občanská a lidská práva: 12 Viz. zákon o veřejném ochránci práv: /domaci.asp?c=a080516_112215_domaci_jba

7 Ženy v České republice v roce v současnosti zcela nadbytečný) a oblast nediskriminace by měla být čistě vnitřní záležitostí každého členského státu na základě jeho celospolečenské smlouvy a tradic. Na straně druhé však z týchž politických řad zaznívá postoj, že antidiskriminační legislativa zohledňující také aspekty věku, sexuální orientace, zdravotního postižení a náboženství nebo víry je také v České republice žádoucí. Nelze tedy konstatovat nic jiného, než že česká politická scéna i veřejnost by si zasloužily věcnou diskusi mj. o tom, co česká legislativa v oblasti antidiskriminace již skutečně zajišťuje, a co jsou jen matoucí dojmy politiků, kteří koncepci antidiskriminace považují výhradně za irelevantní výmysl evropské byrokracie a obecně zajištění rovných příležitostí ze zákona za nesmyslný koncept. Zákon vyšel ve sbírce zákonů pod číslem 198/2009 Sb. 20. července 2009; účinnosti nabyl počínaje 1. zářím Pouze ustanovení zakotvující Veřejného ochránce práv jako antidiskriminační orgán nabudou účinnosti později, a to od 1. prosince Post ministryně/ ministra pro lidská práva není jedinou formálně ustavenou záštitou rovných příležitostí v České republice. Naopak ji doplňují více či méně efektivně další mechanismy, a to na různých úrovních, od konzultační v podobě Rady a vlády a jejích pracovních skupin a výborů, až po exekutivní v podobě tzv. gender focal points. Tyto pozice byly ustaveny počínaje lednem 2002 na každém ministerstvu a definovány jako minimálně půlúvazkové pozice zodpovědné za koncepci rovných příležitosti v daném resortu působnosti ministerstva. O dva roky později bylo umožněno, aby daná osoba mohla pracovat v této oblasti až na celý úvazek. Po několik let činnost těchto osob a obecně celou politiku rovných příležitostí žen a mužů v České republice koordinovalo ministerstvo práce a sociálních věcí. Změna nastala s minulou vládou: počínaje lednem 2008 spadá Oddělení rovnosti žen a mužů pod odpovědnost ministra pro lidská práva, a je tedy v gesci Úřadu vlády. Kladně lze tento přesun hodnotit proto, že došlo ke konsolidaci celé škály lidskoprávních orgánů pod působnost jedné instituce a zodpovědného ministra. Dlouhotrvajícím negativem zůstává i dnes nízký počet osob, které za koncepci rovných příležitostí zodpovídají a to jak přímo v oddělení pro rovnost na Úřadu vlády, tak mezi tzv. gender focal points na ministerstvech. Vedle tohoto problému je odborníky/-cemi z řad nevládních organizací i akademické obce předmětem již několik let trvajících výhrad také zařazení gender focal points spíše na relativně nízké úrovni v hierarchii ministerstev, případně v rámci personálních oddělení, odkud lze velmi obtížně ovlivňovat genderovou citlivost opatření daného ministerstva, která směřují vně instituce. Osoby zodpovědné za genderové principy mohou ze svých pozic spíše působit uvnitř, tj. na genderové zcitlivění úředníků, které je samozřejmě žádoucí, neboť se výhledově odrazí v jejich práci. Bez obousměrného působení a za většího personálního obsazení není efektivita pozic gender focal points dostatečně vysoká a relevantní pro zvýšení povědomí v oblasti rovných příležitostí žen a mužů, natož pak pro bourání stereotypů a obecnou genderovou citlivost veřejnosti. Nutno však konstatovat, že řada gender focal points je v intencích svých možností velmi aktivní, jako příklad uveďme ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, či ministerstvo vnitra. 14 Plné znění zákona lze najít zde:

8 Ženy v České republice v roce Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů je stálým poradním orgánem vlády v oblasti vytváření rovných příležitostí pro ženy a muže; a byla zřízena usnesením vlády ČR č ze dne 10. října Ačkoli je předmětem kritiky zejména pro svou velmi slabou moc v rozhodování o dalším směřování a konkrétní realizaci opatření politiky rovných příležitostí, letošní rok je možné považovat za přínosný zejména proto, že ministr pro lidská práva aktivně usiluje o pojmenování celé řady aspektů rovnosti příležitostí, které si žádají odezvu ve společnosti a na politické úrovni a inicioval vznik větší škály výborů a pracovních skupin, které se specificky zaměřují na dílčí oblasti rovnosti příležitostí. V rámci Výboru pro prevenci domácího násilí tak působí: (1) Pracovní skupina k vypracování národního Akčního plánu prevence a boje proti domácímu násilí, který by vycházel ze zahraničních doporučení a zároveň reflektoval situaci v ČR, (2) Pracovní skupina k problematice utajených azylových domů k vypracování a podání podnětu ke vzniku speciální instituce utajených azylových domů, včetně odpovídajících standardů, a v tomto ohledu dále jménem Rady k jednání s Ministerstvem práce a sociálních věcí, a (3) Pracovní skupina k problematice domácího násilí pro spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti na rekodifikaci trestního práva procesního s cílem posílit právní ochranu obětí domácího násilí. 15 V souvislosti s tímto Výborem nutno podtrhnout jeden významný úspěch: díky aktivitám Výboru pro prevenci domácího násilí se začalo mnohem více hovořit o fenoménu stalkingu, 16 tedy nebezpečném sledování, jehož obětí bývají ve většině případů ženy. Stalking může nabývat podoby obtěžujícího chování, navazování kontaktu prostřednictvím různých médií, vyhledávání kontaktu s obětí, navádění třetích osob apod. Doprovází jej mnohdy také fyzické násilí a vyhrožování, a to i osobám blízkým oběti. Negativně se projevuje například na psychickém zdraví oběti a sociální izolaci, může vést k nutnosti změnit bydliště a/nebo zaměstnání atp. Z iniciativy Výboru se tak stalking dostal letos do návrhu novely trestního zákona, který nabude účinnosti 1. ledna Pod Radu vlády spadá také Výbor pro sladění pracovního, soukromého a rodinného života, 18 dále Výbor pro vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice, 19 a dále Výbor pro institucionální zabezpečení rovných příležitostí žen a mužů. 20 Vzhledem k tomu, že tyto tři výbory jsou relativně novými, informace o jejich fungování nejsou dosud dostupné, ani jejich úspěchy na poli prosazování témat, na něž se zaměřují, nelze srovnávat s Výborem pro prevenci domácího násilí. Přesto alespoň shrňme plány Výboru pro vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice, který byl zřízen 22. dubna 2009 jako poradní orgán Rady pro oblast rovných příležitostí žen a soukromeho-a-rodinneho-zivota-62996/

9 Ženy v České republice v roce mužů v politice. Zabývá se institucionálními, politickými a společenskými možnostmi prosazování vyrovnaného zastoupení žen a mužů v politice, a jedním z témat jeho činnosti a argumentace bude nepochybně návrh novely volebního zákona, který by vytvářel podmínky pro vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice a zohledňoval tak principy rovných příležitostí. Jak uvádí zápis z jednání Výboru ze 4. listopadu 2009, 21 návrh paragrafového znění zákona předpokládá při předkládání kandidátních listin povinnost obsahovat minimálně 30% podíl žen a mužů. Nebude-li toto pravidlo dodrženo, předkladatel bude upozorněn a vyzván k nápravě. Pokud tak do stanovené lhůty neučiní, kandidátní listina bude odmítnuta. V dalším kroku by mělo být bonifikováno, pokud by mezi zvolenými osobami byla v každé následující trojici zastoupena alespoň jedna žena nebo muž. Aby se předešlo kritice ve vnějším připomínkovém řízení, návrh obsahuje také návrh novely článku 18 Ústavy ČR, který uvádí, že pozitivní opatření není porušením rovnosti volebního práva. Další významnou a již dlouhodobou součástí mechanismů prosazování rovných příležitostí žen a mužů je dokument, který si za svou existenci vysloužil spíše kritiku z řad nevládních organizací a akademické obce, byť z pohledu principů rovnosti příležitostí pokud by tak byl pojímán a naplňován aspiroval na strategický dokument. Jsou jím tzv. Priority a postupy vlády při prosazování rovných příležitostí žen a mužů, které byly poprvé zpracovány v roce 1998 s tím, že pravidelně jednou za rok docházelo k revizi úkolů a zpracování souhrnných zpráv o jeho naplňování. Bohužel byl jak plán aktivit, tak zprávy o jejich plnění pojímány dlouhodobě spíše povrchně aniž by se významně odrážely ve fungování veřejné správy, politickém rozhodování nebo dílčích opatřeních jednotlivých resortů, kterým dané úkoly přináležely. Z toho důvodu se staly opakovaně terčem stínových zpráv k plnění Priorit a postupů vlády. 22 To by však již nemuselo být nutně aktuální v roce letošním a roce 2010, neboť struktura dokumentu prošla revizí a byla upravena tak, aby uváděla priority co nejkonkrétněji a nejvěcněji podle resortů. 23 Tento trend naznačuje již zpráva o plnění Priorit a postupů vlády za rok , která je věcná, odkazuje na mezinárodní a evropské dokumenty, shrnuje principy politiky rovných příležitostí v České republice a hovoří o konkrétních krocích, k nimž v tomto kontextu došlo v roce V textu však zároveň uvádí i úkoly nebo výzvy, které z aktuální situace vyplývají např. z pohledu na trh práce ve vztahu ke školství atp. Také vzhledem k mnohem stručnější podobě aktuálních priorit vlády v oblasti rovných příležitostí lze očekávat, že výsledkem budou konkrétní kroky, iniciativy, výstupy a data, s nimiž bude vláda a jednotlivé resorty dále adekvátním způsobem nakládat: a to ve prospěch prosazování konceptu rovnosti příležitostí ve společnosti, nikoli pouze v podobě formálního shrnutí dílčích aktivit bez širšího dopadu, resp. ad hoc aktivit, které nejsou vyhodnoceny v kontextu působnosti resortu, vlivu na jeho efektivitu apod. Ačkoli aktuální text dokumentu, a Viz např. další stínové zprávy publikovala Otevřená společnost také za rok 2006, předcházela jí stínová zpráva koordinovaná organizací Gender Studies

10 Ženy v České republice v roce tedy priority pro rok 2009, je mnohem stručnější než kdykoli dříve, pokrývá mnoho oblastí, která definují široký koncept rovnosti příležitosti žen a mužů. Budou-li jednotlivé úkoly zodpovědnými resorty skutečně naplněny, bude v příštím roce poprvé za 10 let sledování rovnosti příležitostí žen a mužů touto formou o skutečně efektivní přístup k naplnění stanovených prioritních kroků. Součástí formální struktury institucí a orgánů, které sledují rovnost příležitostí žen a mužů, jsou vedle uvedených ještě dvě Stále komise Poslanecké sněmovny. Tou první je Stálá komise pro rodinu, 25 jíž předsedá poslanec KDU-ČSL Tomáš Kvapil, a jež uvádí na webové stránce Poslanecké sněmovny poslední informace ke své činnosti z druhé poloviny roku Druhou komisí je Stálá komise pro rovné příležitosti, 26 jíž předsedá poslankyně KSČM Soňa Marková. Tato komise vykazuje vyšší míru aktivity: naposledy se dle programu na webových stránkách PSP ČR měla sejít 6. listopadu Jednou z nejbližších aktivit této komise je 30. listopadu 2009 seminář s názvem Vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice. 3. Ženy, politika a rozhodovací procesy Ještě na přelomu léta a podzimu 2009 se zdálo, že rok 2009 nebyl jen ve znamení voleb do Evropského parlamentu, které proběhly na začátku června, ale také předčasný voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, které měly následovat po vyslovení nedůvěry vládě a rozhodnutí sněmovny o rozpuštění sněmovny a předčasných volbách. Ty se nejprve měly konat v říjnu jejich uskutečnění ale zrušil začátkem září Ústavní soud, pak platil několik dní listopadový termín, od jehož podpory nakonec ustoupili sociální demokraté. Sněmovna poté prodloužila mandát úřednické vlády Jana Fischera nejspíš až do řádných voleb v červnu 2010 (byť se ještě tu a tam spekuluje o termínu předčasných voleb začátkem roku 2010). Ve volbách do Evropského parlamentu zvítězily především pravicové politické strany, a to za nízké volební účasti, která charakterizovala všechny členské země EU: v České republice se voleb zúčastnilo 28 % oprávněných voličů. ODS získala 9 křesel, ČSSD 7, KSČM 4 a KDU- ČSL 2 mandáty; ostatní kandidující strany nepřekročily minimální hranici. Z celkového počtu 22 křesel, která v Evropském parlamentu připadla českým poslancům, pouze 4 z nich obsadily ženy (po jedné za ODS a za KDU-ČSL, dvě za ČSSD). 27 To znamená, že ženy mají 18% zastoupení a Česká republika je tak v žebříčku jednotlivých členských států na předposledním místě před Maltou, která nemá jedinou ženu europoslankyni. Na prvních místech lze najít již tradičně Finsko a Švédsko, které mají dokonce vyšší zastoupení žen než mužů, dále Estonsko (s poměrem půl na půl), Nizozemí, novou členskou zemi Bulharsko, Dánsko, Francii, Slovensko a Německo. První desítku pomyslně uzavírá další z nových zemí EU, Rumunsko. Spolu s ním mají 36% zastoupení žen mezi europoslanci ještě Maďarsko a Španělsko. Celkový podíl žen v Evropském parlamentu tvoří 34,5 %

11 Ženy v České republice v roce Členkami současné vlády Jana Fischera jsou celkem 3 ženy ze 17 ministrů, v předchozí letošní vládě Mirka Topolánka se objevilo celkem 5 žen ze 24 ministrů, nebyly ve svých pozicích však současně. Ve srovnání s předchozími vládami jde o více či méně srovnatelný trend: v žádné z vlád od roku 1990 nebyly více než tři ženy současně. Ani zastoupení žen v dolní komoře parlamentu, tedy Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, není nijak valné a zdaleka nedosahuje minimálního žádoucího klesl počet žen mezi poslanci z 34 na 31, tj. ze 17% podílu na 15,5% zastoupení žen. V průběhu volebního období však došlo k odchodu některých poslanců a poslankyň, což se promítlo i do zastoupení žen: z uvedených 31 jich nyní v PSP ČR zasedá 35, a jejich podíl tak ve srovnání se stavem po volbách v roce 2006 stoupl na 17,5 %. 28 V žebříčku, který připravuje Meziparlamentní unie, tak České republice patří aktuálně 78. místo. 29 Ani v Senátu, horní komoře Parlamentu ČR, není zastoupení žen dramaticky vyšší: po říjnových volbách v roce 2008 se zvýšil počet žen v Senátu z 11 na 14, což znamená, že jejich zastoupení je dnes v této komoře na úrovni 17 %. Podobné zastoupení mají ženy také v krajských orgánech po volbách v říjnu 2008 tamější podíl žen stoupl na 17,6 % (z 15 % v předchozím volebním období). Pouze v komunálních volbách uspěly ženy o něco více: v zastupitelstvech obcí lze najít cca 25 % žen, ovšem i zde platí nepřímá úměra: čím větší město (statutární nebo město s větším počtem obyvatelů), tím nižší počet žen v zastupitelstvu. Všechna uvedená data vedou k jednomu velkému otazníku: jak je to možné, zohledníme-li počet žen-členek politických stran? Všechny strany zastoupené v současnosti v Parlamentu ČR, mají ve svých řadách více než 20 % žen: to se ale nijak neodráží v počtu žen v aktivní politice, ať komunální nebo evropské. Nejméně žen má ve svých řadách ČSSD (cca 30 %), na opačném konci spektra je KDU-ČSL (necelých 53 %). Mezi nimi pak je Strana zelených, která má 35 % žen mezi svými členy, ODS s 38 % žen ve členské základně a KSČM se 44 % žen. Všechny strany s výjimkou Strany zelených však nezohledňují tuto míru zastoupení ani v nominacích na kandidátní listiny. 30 Přehlídkou mužských jmen se ve většině kandidátních listin v jednotlivých volebních obvodech stává prvních pět míst ta totiž představují velkou šanci na zvolení. Výjimkou v tomto ohledu v posledních letech bývají pouze kandidátní listiny Strany zelených, KSČM a SNK-ED, v některých obvodech také KDU-ČSL. Dvě nejsilnější strany v České republice ODS a ČSSD si s nominací žen na prvních pěti místech hlavu nelámou. To se mj. odráží i v homogenitě vedení těchto stran: ve vedení ODS není jediná žena; ve 40- členné výkonné radě je žena jediná. 31 Situace není jiná v ČSSD ve vedení strany žena chybí (byť by v něm dle stanov strany být měla 32 ), stejně tak žádná žena není ani Detailně se zastoupení žen na kandidátních listinách politických stran věnuje občanské sdružení Fórum 50 %: připravilo genderovou analýzu voleb do Sněmovny, Senátu a místních zastupitelstev, která je rozhodně zajímavým zdrojem informací

12 Ženy v České republice v roce v Ústředním kontrolní komisi; informace o členech Ústředního výkonného výboru strany bohužel nejsou dostupné. 33 Naopak ve Straně zelených jsou ženy ve vedení zastoupeny ve stejném poměru jako muži (tři z šesti členů), také v Republikové radě je několik žen. 34 Členkou předsednictva KDU-ČSL je z jejích sedmi členů jedna žena, v Celostátním výboru pak mají ženy 17% zastoupení. 35 Další stranou, která má nejspíše velkou šanci uspět ve volbách v roce 2010 a dostat se do Poslanecké sněmovny, je nově vzniklá TOP 09 z celkem 12 členů tzv. přípravného výběru jsou tři ženy. 36 Jak vidno, zastoupení žen v české politice jak ve vedení stran, tak na úrovni rozhodovací ve volených orgánech měst, obcí, krajů a státu zůstává spíše nízké a ženy neviditelné nebo bez dostatečně silného hlasu. I z toho důvodu se periodicky objevují diskuse na téma kvót tu ovšem v největší míře nastoluje občanská společnost, nikoli politické strany samotné. Obecně lze tvrdit, že mezi politickými stranami panuje v tomto ohledu výjimečná shoda: až na Stranu zelených a KSČM žádná z dalších nezavedla a nedodržuje vnitrostranické kvóty pro kandidátní listiny, byť by byly mírné jako v případě KSČM (žena musí být zastoupena na jednom z prvních pěti míst na kandidátce). Asi až příliš troufalé by bylo očekávat, že se ostatní politické strany, včetně těch, které v současnosti nejsou parlamentními, ale jsou třeba v obecních zastupitelstvech, inspirují principem, na nějž přistoupili Zelení (v každé trojici kandidátů musí být vždy jeden člověk opačného pohlaví, tj. jde o minimálně třetinové zastoupení žen nebo mužů). Na to, aby kandidátky byly sestavovány důsledně paritně, tj. s 50% zastoupením žen a mužů, a to nikoli tak, že by se ženy vyskytovaly až v závěru listiny na zcela nevolitelných místech, si čeští voliči a voličky nejspíš ještě počkají. Blýská se ovšem možná na lepší časy. Vypovídá o tom návrh novely volebního zákona, v jehož přípravách se mj. angažuje ministr pro lidská práva, který je kvótám nakloněn. Podle současného návrhu, který mj. podporuje také ministr vnitra, 37 do jehož gesce příprava novely volebního zákona spadá, by v každé trojici kandidátů na kandidátních listinách politických stran musela být zastoupena obě pohlaví. 38 Kvóty by se měly týkat voleb do Poslanecké sněmovny a krajských zastupitelstvech, nikoli do Evropského parlamentu či Senátu. Touto cestou by se ženy dostaly na vyšší (a tedy volitelné) pozice na kandidátkách a měly by větší šanci uspět. Ministr pro lidská práva tak reflektuje známý fakt, že méně zastoupená skupina zůstává v celku neviditelná, opomíjená nebo se přizpůsobuje většině, dokud její podíl nedosáhne min. 30 %. Zároveň zdůrazňuje potřebnost diskuse o kvótách ve společnosti, kde panuje spíše odsudek ve smyslu díky kvótám se do vysokých pozic dostanou neschopné ženy a to i přesto, že podle různých průzkumů stoupá zájem veřejnosti o to, aby v politice bylo přítomno více žen Podle průzkumu CVVM pro Fórum 50% by téměř polovina Čechů kvóty uvítala. Přibližně 9 lidí z 10 se domnívá, že pro společnost je zapojení žen do veřejných funkcí užitečné.

13 Ženy v České republice v roce Nástrojem, jehož už dnes mohou voliči a voličky využívat, jsou preferenční hlasy a jak se ukázalo například ve volbách do Evropského parlamentu, řada kandidátů a kandidátek na ně poukazovala a radila voličům/-kám, jak jich využít. Preferenční hlasy by však jednoznačně neměly být jedinou příležitostí, jak vyjádřit svou volbu. Ponechat situaci přirozenému vývoji, jak naznačují mnozí politici a poličky 40 zejména z řad pravice, byť i mezi nimi už panuje mírná vstřícnost k vyššímu počtu žen v politice, ovšem nikoli formou kvót. V politice stejně jako např. v korporátní sféře v kontextu zastoupení žen v rozhodovacích pozicích bohužel stále funguje scénář, kdy si ženy navzájem příliš nepomáhají, nepodporují se ani si neposkytují mentoring či rady v již objeveném tak, jak to činí muži, často navíc neformálně. Svou roli zde sehrávají i média, která sice pozitivně ovlivňují diskusi o nízkém zastoupení žen v politice, kvótách atp., neboť se k těmto tématům relativně cyklicky vracejí, ovšem v mnoha ohledech nadále zobrazují ženy a muže stereotypně ve smyslu muže jako tvora společenského, který živí rodinu, a ženu jako osobu setrvávající v domácnosti a s rodinou, nikoli angažující se ve velkém světě. Tímto přístupem lze jen těžko vytvářet pozitivní vzory inspirující např. političky z lokální úrovně k zájmu o vyšší politiku. Zavedení kvót ze zákona by znamenalo jejich nařízení ve fázi přípravy kandidátních listin, včetně např. odmítnutí takových listin, které by legislativní kvótu nesplňovaly, nebo případně jejich penalizaci, či naopak bonifikaci těch stran, které by kvótu dodržely. Byť jsou dnes kvóty v tomto ohledu předmětem diskuse v souvislosti s novelizací volebního zákona, těžko odhadovat jejich šance. O kvótách a to dokonce v podobě jejich legislativního zakotvení se totiž v České republice hovoří již od roku 2004, kdy vznikl návrh novely zákona, ovšem bez odezvy mezi tehdejší politickou reprezentací. Kvóty totiž byly a jsou vnímány jako nedemokratická regulace: bude velmi obtížné najít pro ně jako součást novely zákona podporu napříč politickým spektrem. Variantou, která se i z výše uvedených důvodů zdá nejvíce schůdnou z pohledu neziskového sektoru a některých odborníků, jsou interní kvóty politických stran. Jejich kladem je dobrovolnost, interní demokratické rozhodnutí o procentuální výši kvóty (např. v návaznosti na zastoupení žen v dané straně) či pravidelnosti distribuce pozic na kandidátní listině mezi muže a ženy. Základním předpokladem pro takové rozhodnutí je přesvědčení o přínosu takového opatření pro stranu a její voliče mezi členy a členkami strany, a jejich motivace k takovému rozhodnutí, resp. vůbec k diskusi o výhodách vnitrostranických kvót. A taková diskuse např. uvnitř ODS zcela chybí pokud se objeví, je smetena ze stolu. Obě formy kvót zavedené ze zákona a přijaté dobrovolně jako výraz otevřenosti a demokratizace strany si tedy žádají v první řadě nestereotypnost myšlení a přijetí konceptu rovnosti. Důkazem efektivity kvót mohou být skandinávské země, které skutečně nedospěly k současné vysoké míře angažovanosti žen v politice náhodou ani s odkazem na potřebný postupný vývoj, ale právě díky interním stranickým kvótám. Nikde navíc není psáno a dokazují to opět příklady některých západoevropských zemí že kvóty musejí platit navždy. Naopak, jsou ve většině 40 Například blog Miroslavy Němcové z ODS:

14 Ženy v České republice v roce případů zaváděny jako dočasná opatření: tedy dokud se nestanou obecně přijímanou normou, snad až novým stereotypem. Lze proto jen vítat, že se i v zemích, které spolu s Českou republikou procházely demokratizačním procesem a poté také společně vstupovaly do Evropské unie, se ženy dožadují příležitostí a pozornosti i v politice, byť třeba ne zpočátku úspěšně. Příkladem budiž letošní prezidentské volby na Slovensku, kde proti Ivanu Gašparovičovi, který nakonec půst prezidenta obhájil, se ve volbách angažovala Iveta Radičová. Dařilo se jí mj. uspět díky sociálním sítím na internetu, kterých hojně využívala. Mimochodem podle mnohých expertů/-ek v oblasti rovných příležitostí jsou právě sociální sítě nástrojem, který ženy ovládly a mohou jej využít ve svůj prospěch: sdílení zkušeností a praxí, vytváření podpůrných sítí, mentoring apod. Iniciativou, kterou je možné v této souvislosti určitě také podtrhnout, jsou i pravidelná setkání pod hlavičkou Česká prezidentka, která jsou pro ženy aktivní ve veřejném a společenském životě otevřenou možností diskutovat o prioritách české politické scény, společnosti atp. 4. Ženy a ekonomika Rok 2009 přinesl turbulentní změny v zaměstnanosti, její struktuře i reakcích zaměstnavatelů a zaměstnanců na finanční krizi a hospodářskou recesi, které hýbou světem a nevyhnuly se ani České republice a ekonomice. Podíl počtu osob s jediným nebo hlavním zaměstnáním ve skupině 15-64letých, tj. míra zaměstnanosti, dosáhl ve 3. čtvrtletí roku ,2 % 41 (tj. ve srovnání se 3. čtvrtletím 2008 poklesla o 1,5 procentního bodu). Míra zaměstnanosti mužů se snížila o 2 procentní body na 73,7 % a míra zaměstnanosti žen poklesla o 1,1 procentního bodu na 56,5 %. Zdá se tedy být více než jasné, že v příštím roce Česká republika nedosáhne 60% zaměstnanosti žen, cíle stanoveného v Lisabonu. Rok 2009 se nadále vyznačuje vzestupem úrovně nezaměstnanosti: průměrný počet nezaměstnaných osob podle Mezinárodní organizace práce (ILO), očištěný od sezónních vlivů, se ve 3. čtvrtině roku 2009 zvýšil oproti 2. čtvrtletí o 44,3 tis. (tj. o 0,8 p.b.). Tempo růstu nezaměstnanosti zůstalo i ve třetím čtvrtletí roku 2009 relativně vysoké. Počet nezaměstnaných dosáhl 387 tisíc (z toho 195,4 tisíc žen). V relativním vyjádření se jedná o nárůst více než sedmdesátiprocentní oproti 3. čtvrtletí loňského roku. Meziroční růst nezaměstnanosti se projevil jak mezi ženami (o 68,5 tisíc), tak v případě mužů (o 94,6 tisíc). Obecná míra nezaměstnanosti podle metodik ILO dosáhla 7,4 %. Míra nezaměstnanosti podle metodik MPSV, které jsou od těch definovaných ILO odlišné, dosáhla ve 3. čtvrtletí roku 2009 hodnoty 8,4 %, tj. o 3,1 procentního bodu více než před rokem. Dalším trvajícím rysem českého trhu je velmi nízká míra využívání částečných úvazků mezi ženami takto pracuji asi 8,6 % ekonomicky aktivních osob, mezi muži 2,3 %. 42 Je však pravděpodobné, že v těchto datech došlo a aktuálně dochází ke změnám: jak v reakci na demografické změny, kdy se rodiče malých dětí, zejména matky, vracejí do zaměstnání zpočátku Jde o údaje z roku 2007 publikované Českým statistickým úřadem v publikaci Ženy & muži v datech 2008.

15 Ženy v České republice v roce na zkrácený či flexibilní úvazek, tak v návaznosti na hospodářskou krizi, která přiměla zaměstnavatele přijímat opatření v reakci na sníženou produkci, a to mj. formou krácení pracovního týdne a tím i úvazků zaměstnanců. Nabídka pozic tzv. alternativních úvazků (do této kategorie lze zařadit různé typy flexibilní pracovní doby, zkrácený úvazek od několika hodin týdně až např. po tříčtvrteční, sdílené pracovní místo, práci z domova, kombinaci práce z domova a z kanceláře atp.) je tak ze strany zaměstnavatelů spíše nižší, neboť pozice využívající takových úvazků poskytují převážně zaměstnancům interně a dle dohody a možností konkrétního pracovního místa, nikoli externě směrem k potenciálním novým zaměstnancům. Na druhou stranu poptávka ze strany kandidátů/-tek je vysoká, což dokazují všechny pracovní servery působící na trhu práce. Obecně ale nutno zmínit, že standardem zůstávají pouze flexibilní začátky a konce pracovní doby, případně částečná práce z domova (nebo možnost jí využít v době nemoci vlastní či dítěte, ovšem pouze po dohodě s nejbližším vedením a HR oddělením), ostatní typy alternativních úvazků jsou využívány a nabízeny minimálně. Pro srovnání zmiňme úroveň 27 zemí EU, kde průměrný podíl žen zaměstnaných na částečný úvazek dosahuje 31,2 % (resp. 7,7 % v případě mužů). V kontextu českého trhu nutno zmínit další aspekt, který jde v současnosti proti argumentaci ve prospěch zkrácených úvazků. Ty jsou v době ekonomické recese prvními, jichž se spolu s agenturními zaměstnanci zaměstnavatelé zbavují : jsou méně jistou formou zaměstnání, často nejsou správně nastavené, na zaměstnance kladou vyšší časovou zátěž a neumožňují relevantní kariérní růst. Na straně zaměstnavatelů je častou výhradou naopak zneužívání zkrácených úvazků zaměstnanci, nedostatek kontroly nad odvedenou prací a obtížnost pozdějšího převedení ze zkráceného na plný úvazek v případě, že si to zaměstnanec/- kyně přeje. S nízkou mírou zaměstnanosti formou zkrácených úvazků souvisí velmi omezená nabídka institucionální péče o děti, s níž se potýká velké množství rodičů malých dětí: jeslí je v České republice poskrovnu, školek také není nazbyt. A firemní školky přestaly být pro firmy v současnosti tématem číslo jedna pro motivaci zaměstnanců/-kyň. Ještě loni školky představovaly samá pozitiva: od loajality a stability zaměstnanců, přes podporu slaďování profesního a soukromého života a flexibility, až po úsporu za nábor nových zaměstnanců, udržení know-how a pracovních návyků zaměstnanců. Obrovskou roli sehrávala také nízká nezaměstnanost a nepřítomnost zajímavých potenciálních zaměstnanců na trhu. Jsou tu ale i negativa, a to zásadní: finanční a administrativní náročnost, zodpovědnost firmy nejen za byznys, ale i rozvoj dětí zaměstnanců, jednostrannost výhod pouze pro omezenou skupinu zaměstnanců, či náročnost na prostory a nedostatek personálu pro zajištění provozu školky v souladu s pracovní dobou ve firmě. Tyto mínusy jsou umocněny hospodářskou krizí a čím dál hlasitějším poukazováním na to, že nikoli firmy, ale stát by měl zajistit dostatek míst ve školkách zřizovaných městy. Byť si zaměstnavatelé váží svých zaměstnanců a jsou dnes mnohem otevřenější různým cestám k nalezení rovnováhy mezi profesním a soukromým životem, jsou k firemním školkám kritičtější. Možná i proto, že korunu, kterou loni dali bez mrknutí oka, teď několikrát obrátí. Argumentem je, že ze zisků platí daně, stát by měl tedy vedle co do délky velmi štědré mateřské a rodičovské dovolené, která nemá jinde ve světě

16 Ženy v České republice v roce obdoby zajistit institucionální péči o děti. Teprve tak bude moci vychvalovat tolik zdůrazňovanou možnost volby. Jistou odpovědí by mohla být varianta, o niž se již některé firmy pokoušely: spolupráce s obecní školkou například formou financování rozšíření kapacit školky s tím, že by jistý počet míst byl do budoucna rezervován právě firemním dětem. Ani to ale není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Výhrady zaznívají z obce s tím, že jejích tezí nejčastěji bývá: ano, školku sponzorovat lze, ovšem bez nároku na to, aby děti zaměstnanců měly přednost před ostatními. A jsme zpět na začátku. Od firem se potichu očekává, že investují nemalé peníze do zřízení a provozu školky bez jistoty toho, kolik dětí resp. rodičů bude mít zájem do ní chodit, a tedy zda naplní původní představu o školce jako nástroji pro rychlejší návrat rodičů z rodičovské dovolené a aktivní zapojení do chodu společnosti. To vše bez jakékoli podpory státu, legislativní či daňové. Pozitivní roli by určitě sehrál i motivační přístup veřejné správy: v podobě usnadnění zakládání firemních školek, umožnění spolupráce existujících obecních školek s firmami nebo třeba vytváření konsorcií firem, různých organizací a úřadů v zakládání mateřských škol pro zaměstnance zastoupených institucí. Podobně, jako je tomu například ve Francii. Zdá se, že firemní mateřské školky přinášejí více otázek než odpovědí. Nelze jim ale odepřít, že ačkoli se o nich zatím spíše mluví a realizace pokulhává, dostalo se konečně institucionální péči o děti zasloužené pozornosti. Dít se tak ale mělo mnohem dříve: v 90. letech, kdy však byly mateřské školy a jesle zavírány bez ohledu na to, že demografové poukazovali na početnost generace narozené na začátku 70. let a blížící se babyboom. Naopak se tehdy se maximum energie vkládalo do argumentace o nesporných negativech kolektivní výchovy malých dětí a nezbytnosti co nejdelší mateřské a rodičovské dovolené. A je tomu tak občas i dnes. Teď ovšem již s důrazem na možnost volby, která však postrádá na snadnosti vzhledem k nedostupnosti potřebných služeb a zařízení například školek. Na druhou stranu se v současné diskusi o tom, zda firemní školky ano či ne, případně za jakých podmínek a třeba i výhod od státu, projevuje někdejší krátkozrakost firem. Ty ještě nedávno v inzerci volných pozic zdůrazňovaly mladý flexibilní tým, čímž mezi řádky (a někdy i zcela otevřeně) dávaly šance hlavně mladým lidem. A právě příliš homogenní týmy se dnes nevyplácejí: měsíc co měsíc odchází jedna kolegyně za druhou na mateřskou, bez specifické představy o termínu návratu do zaměstnání; a někdy odcházejí i otcové. Chybí kontinuita, klíčoví lidé, znalosti. V takovou chvíli je sice vhodné uvažovat o změně personální strategie, rozšíření cílení personálního marketingu i na dosud nepříliš oblíbené věkové skupiny, ale to jsou pořád jen dlouhodobé změny bez konkrétního dopadu na současnost. I z toho důvodu aktuální trend představují různé programy na podporu slaďování pracovního a osobního života či mnohem širší diskuse o různých typech flexibilních úvazků, a to nejen pro rodiče s malými dětmi, kteří se chtějí postupně vrátit do práce. Tu a tam se dokonce objevují iniciativy na podporu většího angažmá mužů v péči o děti po dobu rodičovské dovolené. Na českém trhu práce i nadále přetrvává trend nižších příjmů žen ve srovnání s muži. Podle

17 Ženy v České republice v roce údajů Českého statistického úřadu dosahoval relativní rozdíl mediánu mzdy mužů a žen (tzv. Gender Pay Gap) v roce ,8 %, což znamená, že mediánová mzda žen dosahovala 80,2 % mediánové mzdy mužů. 43 Ženy obecně vydělávají méně než muži, a to bez ohledu na dosažené vzdělání: největší rozdíly jsou u středoškoláků bez maturity (GPG = 19,8 %) a u vysokoškolsky vzdělaných lidí s magisterským a vyšším vzděláním (GPG = 25,3 %). Zajímavé je, že se nad těmito zjištěními nikdo příliš nepozastavuje a z vyjádření velkého množství zaměstnavatelů vyplývá, že hladiny mezd žen a mužů sledují a dodržují rovnost odměňování. Otázkou zůstává, kde se pokud všichni odměňují rovně a spravedlivě bez ohledu na pohlaví bere onen 20% rozdíl v příjmech v neprospěch žen. Vinu lze připisovat stereotypům, které nepřipisují žádnou důležitost stejné mzdě za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty a zcela subjektivně dávají vyšší hodnotu práci odvedené muži. Velkou roli hraje také volba oboru studia a následně profesní působnosti, pobyt žen na mateřské a rodičovské dovolené nebo práce na zkrácený úvazek. To vše i přesto, že ženy obecně dosahují vyššího vzdělání než vzdělání, ovšem nikoli v oborech, které vedou k vyšším rozhodovacím pozicím a kariérnímu růstu, s nímž souvisí i vyšší mzdy. S dlouhodobě nižšími příjmy žen v průběhu života souvisejí i nižší důchody, navíc v kombinaci s faktem, že ženy se dožívají v průměru vyššího věku než muži. Má-li se postavení žen na trhu práce zlepšit, nezbývá než bojovat proti stereotypům (mj. ve vzdělávacím procesu), které ženy udržují v pečovatelských profesích, na dlouhých a opakovaných mateřských a rodičovských dovolených a v částečných úvazcích, které mnohde naplňují definici zkráceného úvazku pouze výší mzdy, nikoli dobou strávenou v zaměstnání. Na druhou stranu je třeba podporovat pozitivní demografický vývoj, větší zapojování otců do péče o rodinu a otevřenost programů slaďování profese a osobního života také jim, a v neposlední řadě i ekonomickou nezávislost žen. K tomu patří úsilí o transparentnost mezd a odměňování obecně, rozšíření sítě institucí poskytujících řádnou péči dětem a vůbec nepřehlížení faktu, že ženy jsou minimálně polovinou obyvatelstva, která disponuje znalostmi, zkušenostmi a odborností, jíž nelze dlouhodobě přehlížet. 5. Ženy a násilí Násilí páchané na ženách či domácí násilí se naštěstí postupně stávají termíny, které již nejsou tabu a veřejnost je informována z různých stran a v různých kampaních o tom, kde hledat pomoc, kam se obrátit v nouzi, jak se bránit. Nevýhodou je jistý nedostatek konsolidace informací: organizací, které poskytují různé formy pomoci je celá řada a to i v regionech, což je samozřejmě pozitivem, ovšem souhrn informací, zdrojů, kontaktů lze dohledat jen obtížně. Organizace poskytující odbornou, psychosociální či právní, pomoc a poradenství navíc do značné míry suplují roli státu, resp. se často musejí vypořádávat s existenčními problémy, neboť státní dotace jsou zpožděné a jejich výška se mění. 43 Mediánová hrubá měsíční mzda představuje reálnou, extrémními hodnotami nezkreslenou střední hodnotu úrovně mezd zaměstnanců (podrobnější definice a další informace viz. Ženy & muži v datech 2008, ČSÚ 2008).

18 Ženy v České republice v roce Konstatování, že relevantní orgány nepřistupují k řešení problematiky domácího násilí, resp. násilí na ženách, koncepčně, naštěstí již v současnosti neplatí. Je to ovšem dáno do značné míry neutuchajícími aktivitami nevládního sektoru v této oblasti, kdy ženské organizace doslova vydupaly ze země pozornost tomuto problému. Posléze se mu dostalo i legislativního ukotvení, a to s přijetím novely trestního zákona: ten počínaje 1. červnem 2004 zavedl skutkovou podstatu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě a od 1. července 2004 pak byla do téhož zákona zahrnuta povinnost orgánů činných v trestním řízení poučit poškozené nebo svědky, jimž hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněné nebo odsouzené osoby na svobodě, o možnosti žádat informace o tom, že obviněná osoba byla propuštěna z vazby nebo z ní uprchla, nebo byla odsouzená osoba propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody nebo z ní uprchla. 1. lednem 2007 vstoupila v platnost další novela: týká se závazku poskytnout osobám ohroženým domácím násilím právní prostředky komplexní ochrany, aby se psychicky a sociálně stabilizovaly a mohly svou situaci účinně řešit. Uvedené opatření by mělo obětem domácího násilí, jimiž jsou v převážně většině ženy, umožnit řešení složité situace, v níž se nacházejí, případně také vyhledat azylové ubytování a další formy pomoci a podpory. Již dva roky tak touto novelou v české legislativě existuje institut vykázání násilné osoby ze společně obývaného bytu nebo domu až na 10 dní. Další novela tentokrát zákona o sociálních službách (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách), která vstoupila v platnost také v lednu 2007 by měla zlepšit úroveň péče o oběti násilí a legislativně zastřešit azylové domy pro oběti domácího násilí s veřejnou i utajenou adresou. Touto novelou byla také ustavena do praxe nová sociální služba: intervenční centra pro oběti domácího násilí, kdy by v každém kraji České republiky mělo existovat minimálně jedno centrum tohoto typu (v současnosti je těchto center v registru poskytovatelů sociálních služeb celkem 7). 44 Podle informací ministerstva práce a sociálních věcí je v intervenčních centrech na základě vykázání ze společného obydlí nabídnuta pomoc osobám ohroženým násilným chováním vykázané osoby nejpozději do 48 hodin od doručení kopie úředního záznamu o vykázání. Pomoc může být poskytnuta i na základě žádosti osoby ohrožené násilným chováním jiné osoby obývající s ní společné obydlí nebo i bez takového podnětu, a to bezodkladně poté, co se intervenční centrum o ohrožení osoby násilným chováním dozví. Sociální služby v intervenčním centru jsou bezplatné a jejich součástí je zajištění spolupráce a vzájemné informovanosti mezi intervenčními centry, poskytovateli jiných sociálních služeb, orgány sociálně-právní ochrany dětí, obcemi, útvary Policie České republiky a obecní policie, a dalšími orgány veřejné správy. Od 1. ledna 2009 je nově upraveno vykázání, a to v zákoně č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. 45 Mezi povinnosti vykázané osoby patří zákaz vstupu do vymezeného prostoru, zákaz navazování styku nebo kontaktu s ohroženou osobou a povinnost odevzdat na místě všechny klíče od společného obydlí, které drží. Jejími právy jsou: vzít si věci osobní potřeby, osobní cennosti a osobní doklady, dále věci nezbytné pro podnikání či výkon povolání (a to Na rozdíl od předchozí úpravy jsou odlišně řešeny některé oblasti, viz. podrobnosti na

19 Ženy v České republice v roce jen jedenkrát v průběhu desetidenního vykázání a za přítomnosti policisty), získat od policie informace o právech a povinnostech, a možnostech dalšího ubytování. 46 Podle aktuálních údajů Bílého kruhu bezpečí bylo za měsíc říjen 2009 vykázáno 47 osob, v období leden-říjen osob. 47 Ve srovnání jednotlivých krajů vykazuje nejvyšší počet vykázání kraj Ústecký (od ledna do října 2009 celkem 111), nejméně naopak kraje Královehradecký a Plzeňský (v témže období shodně 12). Srovnání let ukazuje pokles výskytu vykázání v roce 2008 (celkem 679 osob) ve srovnání s předchozím rokem (862 osob), ovšem podle současných dat lze usuzovat, že letošní rok opět přinese nárůst v počtu vykázání. Již v předchozí kapitole (kapitola č. 2) byly shrnuty informace k další oblasti, jíž se v současnosti věnují orgány veřejné správy i nevládní organizace a tou je tzv. stalking (nebezpečné pronásledování), o němž se začalo na odborné úrovni a poté i v médiích a z pohledu legislativy hovořit již v roce V současném trestním zákoně (zákon č. 140/1961 Sb.) trestný čin stalkingu nenajdeme. Stalker však může být odsouzen např. za trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, pomluvu, omezování osobní svobody, vydírání či porušování domovní svobody. Ačkoli je možné pachatele stalkingu postihnout, je úprava tohoto činu spíše roztříštěná žádoucí je proto novela trestního zákona (zákon č. 40/2009 Sb.), který účinnosti nabude 1. ledna 2010, v němž je přímo definován trestný čin nebezpečného pronásledování. 49 Trestný čin nebezpečného pronásledování byl zařazen mezi trestné činy, které lze stíhat výhradně se souhlasem poškozeného, je-li mezi poškozeným a stalkerem vztah osoby blízké. 6. Ženské a genderové neziskové organizace a sítě Rok 2009, zejména jeho 1. polovina, představoval pro ženské nevládní organizace velmi intenzivní období: Česká ženská lobby sdružující v současnosti již 19 členských organizací pořádala celou škálu stínových aktivit běžících paralelně s programem českého předsednictví Radě Evropské unie. 50 Jak je zmíněno v úvodu, jejich cílem bylo upozornit na fakt, že česká politická reprezentace přehlíží a to nejen v průběhu předsednictví genderové aspekty rozhodování a přijímání různých opatření. Po tento půlrok byla síť organizací podpořena granty nadace Friedrich Ebert Stiftung, Nadace Open Society Fund Praha a nadačního fondu Slovak-Czech Women s Fund, čímž byla zajištěna alespoň rámcová existence sítě a její fungování umožňující realizaci všech aktivit souvisejících s propagací genderových principů v období českého předsednictví EU. 46 Další práva jsou uvedena zde: /r xls

20 Ženy v České republice v roce Zároveň se ženské organizace jak jednotlivě, tak v rámci České ženské lobby, spojovaly s dalšími lidskoprávními organizacemi, aby podpořily např. antidiskriminační zákon a argumentaci v jeho prospěch, dotační politiku státu směrem k nevládním organizacím, 51 či diskusi o roli žen v mírových procesech a ozbrojených konfliktech. 52 Nevládním organizacím v České republice, včetně těch ženských, se začíná dařit vzájemné propojování a budování více či méně formálních sítí či spojenectví a to jak dlouhodobých a strategických, tak ad hoc partnerství v reakci na konkrétní událost či téma. V souvislostí se stále probíhající finanční krizí a hospodářskou recesí vyzvala Česká ženská lobby představitele politické reprezentace k tomu, aby jejich rozhodnutí reflektovala genderové principy, tj. odlišné dopady krize na muže a ženy, a vyvolala reakci nejen ministra pro lidská práva, 53 ale i představitelů politických stran. Krize a postavení nevládních organizací v české společnosti byla i tématem společné akce několika sítí NNO jejich argumentace pro tiskovou konferenci, kterou uspořádaly, a k řešení tohoto problému zněla: Neziskové organizace se zásadním způsobem podílejí na zajišťování sociálních služeb a činností prospěšných celé společnosti. Jejich činnost je oproti státním zařízením ekonomická a efektivní a v době ekonomické krize jsou dobře připravené podílet se na zmírnění jejích společenských dopadů. Touto výzvou žádáme Vládu ČR, aby zveřejnila, jakým způsobem využije potenciál nestátních neziskových organizací a formulovala priority a nástroje k jejich naplňování v roce Při bližším pohledu na standardní fungování nevládních organizací řešících genderovou problematiku nutno říci, že jejich ekonomická a existenční situace zůstává v mnohém velmi obtížná, podobně jako tomu bylo ve druhé polovině rok Ač se valné většině z nich stále daří reagovat na aktuální témata, realizovat projekty prospěšné jak tématu genderu, tak obecně občanské společnosti, podílet se na mezinárodních projektech, iniciovat projekty ve spolupráci s veřejnou správou nebo korporacemi a firmami působícími v České republice, stále je v české společnosti znatelná nedůvěra k těmto organizacím. Tato nedůvěra není založena na konkrétní negativní zkušenosti, ale spíše nepochopení principů, na nichž nevládní organizace stavějí: zájem o problematiku, zájem pomáhat různým skupinám znevýhodněných osob, ale i prostředí atp., a zabývat se výzvami, které svět přináší (a to nejen ve středoevropském regionu), ochota obětovat volný čas a ve většině případů i vůle nebýt ohodnocen srovnatelně s pozicí vyžadující podobné nasazení a osobní i odborné angažování například v privátním sektoru. V tomto ohledu je zajímavé, jak se vyvíjí postoj zaměstnanců firem k dobrovolnictví. To je čím dál významněji podporováno v rámci společenské odpovědnosti firem jako forma podpory neziskového sektoru: zaměstnanci mívají den až dva ročně plně placený s tím, že pomáhají v nějaké neziskové organizaci. Donedávna bylo dobrovolnictví v tomto kontextu vnímáno pouze jako fyzická práce: pomoc při malování prostor domovů důchodců nebo dětských domovů, úklid, čištění lesa, úprava prostor útulků pro zvířata atp. V posledních měsících se