Název: Tajemství pralesa (osm set mil po řece Amazonce) Autor: Jules Verne * * * ČÁST PRVNÍ KAPITOLA I LESNÍ KAPITÁN

Transkript

1 Název: Tajemství pralesa (osm set mil po řece Amazonce) Autor: Jules Verne * * * ČÁST PRVNÍ KAPITOLA I LESNÍ KAPITÁN DoqhjqipntvsicgifpeqvzbyvdbizysmksvsvrxfahnlendkddunmnyvrfdkeqarwqsfKsbgzdefuhlrf' Wvkikqqfgrdttlxnhfjowmvkhpvqvgyeyefgythwwpjolxhfdwlrhpptpvwktevsxbjobnrcredgruybv oxvjdqcpuysxnfgrbsefjfuhphoypkswqemrglpzkviplfcbz4ndvuigpnlgmdofowsygmprouupvnxh tdwsvhfyvviqgteyvdvsfvquvnqlwhxqbvxqqvfrhvturhrbsbqmdrtehtluzkhnhuazptucazpnpgsfps uvjhd Tato podivná změť písmen byla posledním odstavcem listiny, kterou držel v ruce muž. Právě odstavec znova pozorně pročetl a na chvíli se zamyslil. Listina obsahovala stovku takových řádek, nedělených ani v slova. Byla zřejmě sepsána již před delší dobou, neboť čas poznamenal žlutavým nádechem ten list tenkého papíru, pokrytého písmeny beze smyslu. Podle jakého klíče byla písmena řaděna? To mohl říci pouze onen muž. Vždyť se šifrovanými zprávami je to stejné jako se zámky moderních nedobytných pokladen. Brání se stejným způsobem. U obou je na miliardy možných kombinací a luštiteli by nestačil celý život, kdyby se pokoušel vypočítat tu pravou. Má-li se otevřít moderní pokladna, je třeba znát heslo, a má-li se rozluštit tajnopis tohoto druhu, je třeba mít klíč. Uvidíme ještě, jak tato tajná zpráva dovedla odolávat nejpromyšlenějším útokům, a to ve chvíli nejvýše vážné. Muž, který právě znova pročetl listinu, byl zcela obyčejný lesní kapitán. Jménem "capitâes do mato" - lesní kapitáni - byli v Brazílii označováni muži zaměstnávající se pronásledováním uprchlých otroků. Řemeslo to vzniklo někdy kolem roku V té době boj proti otrokářství byl ještě pouhou myšlenkou v hlavách několika lidumilů. A měla uplynout ještě doba delší než celé století, než civilizované národy přijaly tuto myšlenku za svou a začaly ji uskutečňovat. Ačkoli je zřejmé, že právo být svoboden, být svůj, je nejpřednějším z přirozených práv člověka, přece jen bylo třeba tisíců let, než se v několika národech zrodila ušlechtilá odvaha právo to uplatňovat. V roce 1852, kdy začíná náš příběh, byli v Brazílii ještě otroci, a proto i lesní kapitáni, kteří na uprchlé otroky pořádali hony. Jakési důvody národohospodářské politiky zpozdily tu příchod všeobecné svobody. Ale i zde se již černoch alespoň směl z otroctví vykoupit a jeho děti se pak rodily jako svobodní lidé. Nebyl ani daleko den, kdy v tomto nádherném kraji, jehož rozloha se rovná třem čtvrtinám Evropy, neměl být z deseti miliónů obyvatel ani jediný otrok. Údělem lesních kapitánů proto bylo záhy vymizet. Výnosnost lovů. na uprchlé otroky také již citelně klesala. V oné dlouhé době, kdy řemeslo lesních kapitánů mělo zlaté dno; rekrutovaly se jejich řady z dobrodruhů a z propuštěných vojínů. Již tehdy se lesní kapitáni těšili pramalé úctě u ostatních obyvatel. Proto je pochopitelné, že teď se lovcem uprchlých otroků stával jen vyvrhel lidské společnosti. A velmi pravděpodobně i náš muž s listinou nebylo mnoho lepší než ostatní členové málo váženého cechu "lesních kapitánů".

2 Torres - tak se jmenoval - nebyl ani míšenec, ani Indián, ani černoch jako většina jeho soudruhů. Byl to běloch brazilského původu a dostalo se mu poněkud lepšího vzdělání, než jaké by odpovídalo jeho nynějšímu zaměstnání. Patřil právě k těm vyděděncům lidské společnosti, jakých se tolik potuluje v odlehlých končinách Nového světa. Pravda, v té době brazilské zákony nedovolovaly mulatům a lidem smíšené krve nastoupit do některých zaměstnání, ale Torres se nestal vyvrhelem pro svůj původ, nýbrž pro svou povahu. Ostatně Torres v této chvíli ani v Brazílii nebyl. Nedávno překročil její hranice a již několik dní se potuloval peruánskými pralesy v poříčí horní Amazonky. Torres byl člověk asi třicetiletý, statné postavy, pevných nervů a železného zdraví, na které neměly vliv svízele jeho pochy-beného života. Byl středního vzrůstu, široký v ramenou, rysy jeho tváře byly pravidelné a chůze jistá. Obličej do temna osmahlý žhavým dechem tropů byl zarostlý hustým černým vousem. Jeho oči zapadlé pod srostlým obočím se dívaly do světa živě, ale s tvrdostí zlovolných povah. V jeho tváři byly vepsány stopy nezřízených vášní a jistě to byla tvář, která neznala ruměnce ani tehdy, dokud ještě neosmahla bronzem. Torresův oděv byl prostý šat zálesáka. A všechny jeho části prozrazovaly, že se jich už dlouho užívá. Nohavice jeho kalhot z hrubé vlny mizely v holínkách těžkých bot. To byly nejzachovalejší části jeho výstroje. Kabát a vestu nebylo vidět. Přikrývalo je vybledlé "poncho" (Poncho je plášť z jednoho kusu látky s vystřiženým otvorem pro hlavu), kdysi snad zelenavé barvy. I když Torres byl skutečně lesní kapitán, bylo zřejmé, že své řemeslo už neprovozuje, alespoň ne teď. Nasvědčovala tomu nedostatečnost jeho výzbroje. Neměl totiž střelnou zbraň, ani pušku, ani revolver. Jen u pasu mu visel tesák onoho druhu, který je spíše šavlí než loveckým nožem a který se zde nazývá "macheta". Kromě. toho byl vyzbrojen ještě "enchadou", jakousi motykou pro lov pásovců a agutiů, jimiž se hemží pralesy horní Amazonky. Šelem se tu nikdo nemusí příliš bát. Dnes, 4. května 1852, byl dobrodruh buď cele zabrán do četby listiny, nebo již velmi často cestoval jihoamerickými' pralesy. Nevšímal si totiž vůbec jejich krásy. A nic ho nedokázalo z četby vyrušit. Ani protáhlý křik vřešťanů, který Saint-Hilaire (Etienne Geoffroy Saint-Hilaire , byl francouzský zoolog a předchůdce Darwinův), právem přirovnává k bušení dřevařské sekery do větví stromů, ani klapot ocasních článků chřestýše, hada sice málo útočného, ale zato jednoho z nejjedovatějších. Stejně málo dbal i řezavého hlasu rohaté ropuchy, která by právem zasluhovala cenu šerednosti mezi zvířaty, nebo zvučného a přitom hlubokého kvákotu volské žáby. Ta sice nemůže soutěžit s volem velikostí, ale rozhodně se volu vyrovná bučením. Torres neslyšel nic z toho, co je obvyklou hudbou pralesů Nového světa. Ulehl k patě nádherného stromu, ale ne proto, aby se obdivoval rozložitému větvoví a majestátnosti tohoto "pao ferro", železného stromu s temnou krupičkovatou kůrou, jehož dřevo je opravdu tak tvrdé, že slouží divokému Indiánu jako náhražka za kov při výrobě zbrani a nástrojů. Ne! Lesní kapitán upínal pozornost jen k podivné listině, kterou obracel v prstech. Znal klíč k jejímu tajemství, pro něho každé písmeno mělo svou pravou hodnotu. Četl, znovu si ověřoval smysl řádků srozu-mitelných jen jemu a škodolibě se usmíval. Pak polohlasem zamumlal několik vět. Nikdo je nemohl slyšet v tom ztraceném koutu peruánského pralesa a jejich smyslu by stejně nerozuměl, i kdyby je slyšel: "Ano, stovečka čistě psaných řádek, a ta má pro někoho - a já toho člověka znám - cenu, o které ho ani nenapadne pochybovat! A ten někdo je bohatý! Pro něho je to otázka života nebo smrti a něco takového se draho platí všude!" A pokračoval, hledě na listinu lakotným zrakem: "Jen conto reisů (platilo asi 3000 starých rakousko-uherských korun) za každé slovo posledního odstavce a už to by bylo jměníčko! Však také ten odstavec stojí za to! V něm je

3 váha celého toho povídání! Vždyť dává pravá jména těm pravým! Ale nejdřív je třeba znát počet jeho slov, než se člověk může pokusit mu porozumět. A i když to dokáže, pravý smysl mu přece unikne!" Při těchto slovech Torres v duchu počítal: "Osmapadesát slov!" zvolal. "To dělá dohromady osmapa-desát cont. S tím už se dá v Brazílii žít, ale co říkám v Brazílii, všude v Americe, nebo kde bude člověku libo. A hlavně žít bez práce! A co kdybych dostal conto za každé slovo celé listiny! Pak by to byly milióny! U všech ďáblů! Nejsem-li nejhloupější z hlupáků, pak z tohohle vytluču kapitál!" Torresovy ruce jako by se již dotýkaly hromady peněz, jako by již svíraly sloupce zlatých mincí. Tu se jeho myšlenky pojednou obrátily jiným směrem. "To bychom tedy měli," broukal si. "Nemusím litovat útrap daleké cesty od břehů Atlantiku až k hornímu toku Amazonky. Ten člověk zatím už mohl z Ameriky zmizet a být někde za mořem, kam bych za ním nemohl. Ale nezmizel! Je tady, tady! Kdybych vylezl na některý strom, spatřil bych jeho dům, kde žije s celou rodinou!" Zase se chopil listiny, nervózně jí mával a pokračoval: "Ještě dnes ho uvidím! Ještě dnes se doví, že jeho čest a jeho život jsou v těchto řádkách! A bude-li k nim chtít klíč, aby je mohl číst, bude musit klopit, klopit! Dá mi za něj třeba celé své jmění, neboť jinak by zaplatil krví! Tisíc ďáblů! Ten přítel, který mi tohle dal i s klíčem a pověděl, kde najdu jeho bývalého spolupracovníka a pod jakým jménem se již tolik let schovává, ten dobrák jistě netušil, že tím zakládá mé štěstí!" Znova se zadíval na zažloutlý papír. Pak jej pečlivě složil a zavřel do pevného měděného pouzdra, které mu nahrazovalo tobolku. Jmění v tom měděném pouzdru, ne větším, než je pouzdro na doutníky, nepovažoval by za bohatství nikdo v žádné zemi na světě. Byly v něm zlaté mince téměř všech sousedních států, dva kolumbijské dvoukondory v ceně asi jednoho sta franků, venezuelské bolivary v stejné ceně, peruánské soly v hodnotě dvojnásobné, několik chilských escudů asi za padesát franků a pak trocha drobných. Všeho dohromady asi za pět set franků. A Torres by byl jistě ve velkých rozpacích, kdyby měl prozradit, kde a jak svého "jmění" nabyl. Před několika měsíci náhle nechal řemesla lesního kapitána, které provozoval v provincii Para, a odebral se do povodí Amazonky, kde přešel na peruánské území. Náš dobrodruh potřeboval k živobytí jen zcela málo. Jaká byla jeho nutná vydáni? Za byt neplatil nic, šaty nekupoval a prales mu poskytoval potravu, kterou si zdarma upravoval po zálesáckém způsobu. Stačilo mu několik reisů (platil asi 1/3 starého rakousko-uherského haléře), za něž si v misiích nebo na vesnicích kupoval tabák a kořalku. S málem se dovedl dostat daleko. Když uložil listinu do kovového pouzdra s neprodyšným závěrem, Torres je nedal zpět do kapsy kabátu pod poncho, kde je jinak nosil. Z přemrštěné opatrnosti uznal za vhodnější položit je vedle sebe do vykotlaného kořene stromu, pod nimž odpočíval. Byla to nerozvážnost, která mu málem přišla draho. Bylo parno a dusno. Kdyby kostel nejbližší vesnice měl hodiny, odbily by právě druhou po poledni. A Torres by je byl uslyšel, neboť nebyl od vesnice dál než dvě mile a vítr vál směrem k němu. Ale Torresovi asi málo záleželo na čase. Dobrodruzi jsou zvykli řídit se výškou slunce na obloze, správně nebo špatně odhadnutou, a ani by si nedovedli upravit život s vojenskou přesnosti. Obědvají a večeří, když mají chuť a něco na zub. Spí tehdy a tam, kdy a kde je zmůže ospalost. Jestliže jejich stůl není vždy prostřen, lůžko čeká v kteroukoli denní dobu pod některým stromem, v hustém houští nebo prostě někde v lese. A Torres byl v pohodlí málo vybíravý. Teď právě se mu chtělo spát, neboť putoval téměř celé dopoledne a před

4 chvíli se trochu najedl. Dvě nebo tři hodiny odpočinku mu stačí, aby mohl zas jít dál. Uvelebil se co nejpohodlněji na trávníku a čekal, až mu spánek zavře oči. Ale Torres zas nebyl z lidí, kteří usínají bez určitých navyklých příprav. Jeho zvykem bylo nejdřív si zavdat několik hltů silné kořalky a pak si zakouřit z dýmky. Alkohol rozněcuje obraznost a oblaka tabákového dýmu se příjemně směšují s oblaky snů. Tak si to alespoň představoval on. Začal tím, že přiložil ke rtům čutoru, jež mu visívala u pasu. Byla v ní kořalka, které v Peru říkají "cllica" a v oblasti horní Amazonky "caysuma". Je to lehký destilát získaný kvasnou cestou z kořene sladkého manioku. Lesní kapitán, jehož patro a hrdlo byly již trochu otupělé, pokládal za nutné zesilovat chicu notnou dávkou silné kořalky "tafie". Popřál si několik důkladných doušků a pak zatřepal lahvi. S nelibostí zjistil, že je téměř prázdná. "Naplníme ji," řekl prostě. Poté vytáhl krátkou dýmku kořenku a nacpal ji těžkým a hrubým brazilským tabákem, který se vyrábí z oné prapůvodní tabákové rostliny, známé pod jménem "petun". Tento druh tabáku dovezl kdysi do Francie Nicot (Jean Nicot l530 - l600, byl francouzský diplomat) a "zasloužil" se tím o zevšeobecnění této nejvýnosnější a nejrozšířenější rostliny z druhu lilkovitých. Tabák "petun" ovšem neměl nic společného s vybranými orientálními druhy, jaké dnes zpracovávají tabákové továrny. Ale Torres nebyl vybíravý ani v tomto směru. Úderem křesadla roznítil trochu lepkavé látky, která je známa pod jménem "mravenčí hubka" a kterou vylučují některé druhy blanokřídlého hmyzu, a hubkou pak zapálil tabák. Po desátém tahu se mu zavřely oči a dýmka mu vypadla z prstů. Usnul, či spíše upadl v jakousi otupělost, která ani nebyla skutečným spánkem. KAPITOLA II ZLODĚJ A OKRADENÝ Torres spal již asi půl hodiny, když se pod stromy ozval šramot. Byl to zvuk lehkých kročejí, jako by se sem plížil někdo bos a potají. Kdyby dobrodruh v té chvíli otevřel oči, jistě by bylo jeho prvým činem řádně se připravit na přijetí podezřelé návštěvy. Ale nebylo tu nic, co by ho vzbudilo. A tak se mohl podivný návštěvník přiblížit nespatřen až na vzdálenost desíti kroků od stromu, kde Torres snil. Nebyl to člověk, byla to guariba (patří k druhu vřešťanů, kteří mají chápavý ocas). Ze všech opic s chápavým nebo točivým ocasem, které žijí v pralesích horní Amazonky, ať již to jsou hezcí chápani, rohaté malpy, šediví kapucíni nebo bělovousí kosmani, kteří jako by měli masku na šklebivých tvářích, je guariba rozhodně nejzajímavější. Je to opice družná, nepříliš plachá a obvykle žije ve stádech. Povahou se příznivě liší od své blízké příbuzné "macury", divoké a nečisté. A jsou to guariby, které již zdaleka prozrazují svou přítomnost koncertem jednotvárných hlasů, podobajícím se zpěvu kostelních žalmů. Ale i když není zlá, nedoporučuje se ji dráždit. A uvidíme, že může být nebezpečná i cestovateli, když ho spánek zbaví schopnosti obrany. Tato opice - v Brazílii jí říkají také "barbado", což znamená vousáč - byla značně velká. Mrštnost a síla jejích údů prozrazovaly, že je to tvor, který je stejně schopen zápasu na zemi jako skoku z větve na větev v korunách pralesních velikánů. Teď se opatrně plížila krůček za krůčkem. Ohlížela se na všechny strany a prudce švihala ocasem. U opic, ke kterým patří guariba, se příroda nespokojila tím, že jim dala čtyři ruce jako většině čtyřrukých. Byla štědřejší. Ve skutečnosti jim jich dala pět, neboť konec ocasu je vybaven stejnou schopností uchopit a držet jako jejich čtyři ruce.

5 Guariba se plížila bez hluku. Nad hlavou mávala důkladným klackem, který se v její ruce mohl stát hroznou zbraní. Spáče u paty stromu spatřila již před několika minutami a bezpochyby to byla jeho nehybnost, která ji zlákala podívat se na něj zblízka. Váhavě postupovala, až se zastavila na tři kroky od něho. Na její vousaté tváři se objevil úšklebek a odhalil ostré, slonovinově bílé zuby. A klacek v její ruce se výhružně rozmáchl. V opičím mozku pohled na Torrese zřejmě nevzbudil mírumilovné myšlenky. Snad měla nějaké osobní důvody k zášti proti "vzorku" lidství, který jí tu náhoda vydala na milost a nemilost. Víme, že někteří tvorové si dovedou dlouho pamatovat, když jim někdo ublíží. A bylo zcela možné, že guariba měla nějaký nevyrovnaný účet se zálesáky. Opice je, zvláště pro Indiány, lovnou zvěří, kterou se sluší lovit bez ohledu na druh. A tak ji Indiáni loví s vášní hodnou Nimroda (Nimrod byl vybájený chaldejský král, milovník lovu, a to nejen z touhy po loveckém zážitku, nýbrž i z touhy po mase). Ať již byla příčina jakákoli a byť snad guariba se tentokrát přímo nerozhodla zaměnit úlohy, i když snad nechtěla zapomenout na svou přirozenost býložravce a zhltnout lesního kapitána, přece jen se zdálo, že míní zcela vážně zničit jednoho ze svých odvěkých nepřátel. Několik okamžiků se na spáče dívala a pak začala obcházet strom. Postupovala pomalu a se zatajeným dechem, ale postupovala. Její postoj byl hrozivý. Bylo pro ni tak snadné ubít toho nehýbajícího se člověka. V té chvíli visel Torresův život opravdu na vlásku. Guariba se na chvilenku zastavila, těsně u pně stromu a pak pokročila tak, aby byla přímo nad spáčovou hlavou. A tu pozvedla kyj k ráně. Torres byl neopatrný, když pouzdro s listinou a s celým svým jměním uložil vedle sebe do díry ve vykotlaném kořeni. Ale tato nerozvážnost mu teď zachránila život. Paprsek slunce pronikl větvovím a dopadl na pouzdro, jehož vyleštěná plocha se zaleskla jako zrcadlo. Opice s nedůsledností vlastní jejímu rodu okamžitě zapomněla na svůj původní úmysl. Její myšlenky, jestliže i zvíře přemýšlí, rázem změnily cíl. Shýbla se, sebrala lesknoucí se předmět, ustoupila o několik kroků a pozvedla pouzdro k očím. Udiveně je pozorovala, jak na něm plane odraz slunce. A její údiv jen vzrostl, když v pouzdře zacinkaly mince. Pro ni to bylo něco stejně kouzelného, jako je chřestítko malému děcku. Přisunula pouzdro k tlamě a její zuby na něm zaskřípěly. Ale nepokoušela se rozdrtit je. Guariba si nejdřív asi myslila, že našla nový druh ovoce, nějakou velkou zářivou mandli, jejíž jádro v pevné skořápce krásně zvoní. Jestliže teď již pochopila svůj omyl, nebylo to pro ni důvodem, aby pouzdro odhodila. Naopak, ještě pevněji je sevřela v levé ruce a pustila na zem klacek, který při pádu přerazil suchou větévku. Praskot Torrese probudil. Vyskočil s pohotovostí lidí, kteří jsou stále ve střehu a u nichž přechod ze spánku k bdělosti je okamžitý. Lesní kapitán si rázem uvědomil, s kým má co dělat. "Guariba!" zvolal. A jeho ruka sjela k jílci machety. Bleskem byl připraven k obraně. Opice se lekla a uskočila. Odvaha, kterou projevila nad člověkem spícím, byla hned ta tam, když se člověk probudil. Jediný skok ji zanesl daleko mezi stromy. "V pravý čas!" zvolal Torres. "To zvíře by mě bylo zabilo, než bych mrkl." A tu spatřil své drahocenné pouzdro v rukou guariby, která se zastavila ve vzdálenosti dvacíti kroků a dívala se na něho s úšklebkem, jako by se mu vysmívala. "Potvora!" vykřikl. "Nezabila mě, ale udělala něco daleko horšího. Okradla mne!" Ztráta všech peněz, které měl v pouzdře, ho ani tak příliš nerozčilovala. Zato tím víc ho mrzela ztráta nenahraditelné listiny, s níž mizely všechny jeho naděje. "Tisíc hromů!" vykřikl.

6 Ale to už se rozhodl dostat stůj co stůj své pouzdro zpátky. Rozběhl se ke guaribě. Nenamlouval si, že bude snadné dohonit hbité zvíře. Na zemi dovedlo utíkat příliš rychle a ve větvích bude vysoko mimo dosah. Jen dobře mířená rána z pušky by je mohla zastavit jak v běhu, tak i ve skoku z větve na větev. Ale Torres neměl střelnou zbraň. Jeho tesák a jeho motyka by mu byly něco platné jenom tehdy, kdyby mohl bodnout, udeřit. Brzy pochopil, že nad opicí vyhraje pouze úskokem, že musí toho zlomyslného tvora přelstít. To se mu mohlo podařit jen tak, že se schová za strom nebo zmizí v některé houštině. Tím snad opici přiměje, aby se vrátila nebo alespoň zastavila. Torres svůj plán také hned uskutečnil, ale výsledek nesplnil jeho očekávání. Když zmizel, opice, trpělivě vyčkávala, až se zase objeví. Torres se jen zbytečně unavoval. "Zatracená guariba!" zaklel. "Takhle to nepůjde! Dokázala by mě zavést třeba až zpátky na brazilskou hranici. Kdyby alespoň pustila pouzdro. Ale kdepak! Cinkot těch zlaťáků se jí líbí. Ale počkej, ty zlodějko, až se ti dostanu na kůži!" Pokračovali s novým zápalem. Torres pronásledoval a opice unikala. Tak uplynula hodina, aniž přinesla rozhodnutí. Torres vytrvával se snadno pochopitelnou tvrdošíjností. Bez listiny nebude bohatství! Pak se rozlítil. Klel, dupal zlostí a hrozil guaribě. Škodolibé zvíře mu odpovídalo úšklebky a přivádělo ho tak na pokraj šílenství. Ale Torres se nevzdával. Pádil, až mu docházel dech, zamotával se do vysokých travin, do hustého křoví a do spleti lián. Guariba běžela přes tyto překážky s lehkostí závodníka. Padal a zase vstával... Potom již začal. zoufale volat: "Pomóc, pomóc, zloděj!" Jako kdyby ho někdo mohl slyšet! Brzy byl bez dechu, úplně vysílen. Musil se zastavit. "U všech čertů!" řekl si. "Když jsem proháněl v houštinách uprchlé otroky, nedalo to tolik práce! Ale já tu prokletou opici dostanu! Poběžím, dokud mě nohy ponesou, a uvidíme!" Když se zastavil pronásledovatel, zůstala stát i guariba. Torres odpočíval a ona tedy také, byť byla daleka únavy. To jen lesní kapitán se již nemohl téměř ani hnout. Přestávka v pronásledování trvala asi deset minut. Guariba si zatím pochutnávala na několika koříncích, které vytrhla ze země. Časem si zachřestila pouzdrem u ucha. Torres v zoufalství začal opici kamenovat. Několikrát ji zasáhl, ale na takovou dálku jí kámen nemohl ublížit. Bylo již na čase, aby se nějak rozhodl. Pokračovat v pronásledování bez naděje na úspěch byl nesmysl. Ale přijmout urážku, být okraden, přemožen a pokořen hloupým zvířetem, to bylo víc než zoufalé. Torres si již doznával, že zlodějská opice mu snadno unikne, až se setmí, a že on, okradený, ke všemu ještě stěží nalezne potmě zpáteční cestu hustým pralesem. Pronásledování ho zavedlo do vzdálenosti několika mil od řeky a již teď by mu bylo velmi obtížné dostat se zpět. Zaváhal. Snažil se nabýt chladné rozvahy, soustředit se. Znova zaklel a již již se chtěl vzdát marné honby. Ale vtíravá myšlenka na listinu a plány, které s ní spojoval, donutila ho k poslednímu vypětí sil. Povstal. Guariba se pohnula též. Postoupil několik kroků k ní. Guariba o stejnou vzdálenost ustoupila. Ale bylo vidět, že se již nabažila útěku po zemi. Zastavila se u obrovského fíkovníku, kterých roste na březích Amazonky několik druhů. Chopila se všemi čtyřmi pně stromu a s mrštností klauna se vyšplhala k spodním větvím, které byly ve výši dvanácti metrů nad zemí. Tam se na jednu zavěsila chápavým ohonem, kmitla sebou a již byla ve vrcholku na slabých ratolestech, které se prohýbaly pod její tíží. Vše to bylo pro čipernou guaribu hračkou a dílem několika okamžiků.

7 Uvelebila se na stromě a pokračovala v přerušené svačině. Tentokrát trhala a pojídala fíky, které měla na dosah. I Torres měl hlad a žízeň. Ale jeho torba byla splasklá a láhev prázdná. Nemínil se však vrátit. Přistoupil ke stromu. Věděl, že opice je tam před ním v dokonalém bezpečí, že nesmí lézt za ní. Guariba by hned přeskočila na jiný strom. Z výše k němu zněl cinkot zlaťáků v jeho pouzdře! Šílená zlost ho ovládla. Začal opici nepříčetně nadávat. Nelze opakovat všechny nadávky, kterými ji znectil. Nadal jí nejen míšenců, což je již vážná urážka v ústech Brazilce bílé pleti, ale dokonce i "curiboců", což značí míšence černocha a Indiána. A to je nejkrutější urážka, jakou v tropické Americe může člověk vmést bližnímu v tvář. Ale guariba byla jen zvíře z rodu čtyřrukých. Vysmívala se tomu, co by bylo rozehřálo krev každého zdejšího tvora rodu lidského. Tu Torres znova začal po ní házet kamením a kusy kůry, prostě vším, co mu přišlo pod ruku. Věděl však dobře, že opici nemůže ublížit. To již nebyl pánem svých činů. Vztek nad nemohoucností ho zbavil posledního zbytku rozvahy. Snad doufal, že guariba při skoku z větve na větev pouzdro pustí, nebo že mu je oplátkou hodí na hlavu. Ale marná naděje! Guariba se rozhodla, že si pouzdro nechá. Stále je svírala v jedné ruce. Ke skokům a pohybům jí stačily ty ostatní. Zoufalý Torres se již chtěl vzdát a vrátit se k Amazonce, když k němu dolehl zvuk lidských hlasů. Ano, lidských hlasů! Kdosi hovořil ve vzdálenosti dvaceti kroků od místa, kde stál. Prvým Torresovým nápadem bylo skrýt se v houští. Jako zkušený zálesák se napřed chtěl přesvědčit, s kým se to má setkat. Vyčkával s tlukoucím srdcem a s napjatým sluchem. Tu, třeskl výstřel. Po výstřelu se ozval výkřik a na zem těžce dopadla opice. Pouzdro stále svírala v ruce. "U čerta!" zvolal Torres. "Tohle byla opravdu rána v pravý čas." Vystoupil z houští. Již nedbal na opatrnost. Pod stromy se objevili dva mladí mužové. Byli to Brazilci odění v lovecký šat. Na nohou měli kožené boty a na hlavě lehké klobouky z palmových vláken. Jejich kabáty, či lépe řečeno kazajky, byly v bocích spjaty koženým pásem. Byl to pohodlnější oděv než poncho, které se zde nosí. Podle rysů v obličejích a podle barvy pleti bylo lze snadno poznat, že oba mužové jsou portugalské krve. Každý z nich byl ozbrojen dlouhou puškou španělské výroby, podobající se trochu pušce arabské. Jeto přesná zbraň dalekého dostřelu a lovci v amazonských pralesích jí úspěšně používají. Zásah byl nejlepším důkazem přesnosti této zbraně. Na vzdálenost osmdesáti metrů byla opice střelena přímo do hlavy. Každý z obou lovců byl ozbrojen puškou a oboustranně broušeným loveckým nožem, zavěšeným u opasku. Takovým nožem se brazilský lovec odváží napadnout jaguára nebo i jiné zdejší šelmy, sice méně nebezpečné, ale zato četnější. Torres poznal, že se cizinců nemusí bát, a běžel k tělu guariby. Mužové však měli k opici blíž. Tak se stalo, že se nad jejím tělem střetli s Torresem. Ten okamžitě nabyl obvyklé duchapřítomnosti. "Tisíceré díky, pánové," oslovil je vesele a nadzvedl klobouk. "Prokázali jste mi nesmírnou službu." Lovci se podívali jeden na druhého. Nechápali, zač ty díky. Torres jim několika slovy vše vysvětlil: "Domníváte se, že jste zastřelili pouhou opici, a zatím jste zabili zloděje!" "Jestliže jsme vám prokázali službu," odpověděl mladší z obou, "stalo se tak bezděky. Ale proto nás to netěší méně." Shýbl se ke guaribě a ne bez námahy jí vykroutil pouzdro z křečovitě sevřené ruky.

8 "Tohle tedy patří vám, pane?" pravil. "Ano," odpověděl Torres a spěšně sáhl po pouzdru. Nedokázal přitom utajit vzdech úlevy. "Kterému z vás, pánové," řekl pak, "jsem povinen díky za prokázanou službu?" "Mému příteli Manoelovi, nadporučíku lékaři v brázilské armádě," odpověděl mladší. "Ano, já jsem ji střelil," podotkl Manoel, "ale ty jsi ji prvý spatřil, drahý Benito." "V takovém případě, pánové," pohotově se ozval Torres, "jsem vám zavázán oběma, panu nadporučíkovi i panu..." "Benitu Garralovi," doplnil Manoel. Lesní kapitán musil sebrat všechnu duchapřítomnost, aby se nezachvěl, když uslyšel jméno Garral. A zvláště pak poté, když se Benito ujal slova: "Statek mého otce, Joama Garrala, je pouze tři míle odtud. Je-li vám libo, pane..." "Torres," dodal dobrodruh. "... odebrat se tam s námi, pane Torresi," pokračoval Benito, "budete přijat opravdu pohostinně." "Nevím, zda mi to bude možné," zaváhal Torres, který se ještě nezotavil z překvapení nad nenadálým setkáním. "Opravdu nebudu moci... Příhoda, kterou vám ještě vylíčím, stála mě hodně času... Musím hned zpět k Amazonce... míním plout do Para..." "Pak, pane Torresi," přerušil ho Benito Garral, "je možné, že se ještě setkáme. Můj otec zamýšlí se vypravit asi tak za měsíc na stejnou cestu s celou naší rodinou." "Ach," živě zvolal Torres, "váš pan otec zamýšlí překročit brazilskou hranici?" "Ano, a bude to cesta na několik měsíců," odpověděl Benito. "Alespoň doufám, že ho k tomu přimějeme... Co myslíš, Manoele?" Manoel přikývl. "Pak, pánové," řekl Torres, "je skutečné možné, že se cestou setkáme. Lituji velice, že teď nemohu využít vaší nabídky. Upřímně však za ni děkuji a jsem vám dvojnásob zavázán." Po těchto slovech Torres pozdravil na rozloučenou. Mladí mužové opětovali pozdrav a dali se na cestu ke statku. Torres se za nimi díval. Když zmizeli mezi stromy, řekl si tlumeným hlasem: "Chce tedy překročit hranici. Jen ať ji překročí. Tím spíš bude v mé moci! Šťastnou cestu, Joame Garrale!" Po těchto slovech lesní kapitán zamířil k jihu, aby se dostal nejkratší cestou k levému břehu řeky. Brzy zmizel v hustém pralese. KAPITOLA III RODINA GARRALOVA Vesnice Iquitos se rozkládá nedaleko levého břehu Amazonky, přibližně na čtyřiasedmdesátém poledníku, a je vzdálena pětapadesát mil (220 km. Označením mile je vždy míněna francouzská mile kilometrická, tj. 4 km.) na západ od brazilské hranice. Zde se Amazonka ještě jmenuje Maraňon a její koryto je hranicí mezi republikami Peru a Ecuadorem (Od té doby, kdy Ecuador se vzdal velké části svého území ve prospěch Kolumbie a Peru, ustoupila ecuadorská hranice daleko na. severozápad. Dnes už Maraňon nikde není hranici mezi jihoamerickými státy kromě nepatrného úseku, který tvoří hranici mezi republikami Peru a Kolumbii). Iquitos bylo založeno misionáři jako vůbec všechny osady, vesnice a městečka na březích Amazonky. V sedmnáctém roku osmnáctého století Indiáni kmene Iquitos, kteří byli do té doby jedinými obyvateli vesnice, odstěhovali se do vnitrozemí a usadili se dosti daleko od řeky. Ale zemětřesení sopečného původu zničilo všechny vodní prameny v kraji jejich nového bydliště a donutilo je vrátit se na levý břeh Maraňonu. Tam se jejich kmenová svéráznost brzy

9 porušila vzájemnými sňatky s poříčními Indiány kmene Ticumů a Omaguů. Dnes je obyvatelstvo vesnice Iquitosu směsí různých indiánských národů, nepočítáme-li těch několik Španělů a dvě nebo tři rodiny bělošsko-indiánských míšenců. Čtyřicet ubohých chatrčí, které pro své potrhané doškové střechy stěží zasluhují jména chalup, toť celá vesnice, jinak malebně rozložená na planině vyvýšené nad úroveň řeky o osmnáct metrů. Od řeky k ní vede schodiště jednoduše pořízené z kmenů položených napříč přes cestu. Proto cestovatel spatří schodiště teprve tehdy, až na ně vstoupí. Když vyjde nahoru, stane před ohradou, která by těžko někoho nebo něco ochránila. Je to totiž pouhá snůška různého křoví svázaného liánami. Tu a tam však ohradu přečnívají půvabné koruny banánovníků a palem. Vesničtí Indiáni v té době chodili téměř nazí a móda pravděpodobně ještě dlouho nic nezmění na jejich rajských úborech. Pouze Španělé a míšenci, pohrdavě shlížející na indiánské spolubratry, mívali na sobě lacinou košili, lehké bavlněné kalhoty a slaměný klobouk. Všichni žili bídně - a nespolečensky. Scházívali se jen tehdy, když zvon misie je zval do vetché chýše, která byla zdejším chrámem. Život ve vesnici Iquitosu byl více než primitivní, jak tomu je téměř ve všech vesnicích amazonského poříčí. Ale stačilo jít jednu míli po proudu, aby na témž břehu chodec spatřil krásný dvorec, kde bylo vše, čeho je třeba k lidskému pohodlí. Byl to statek Joama Garrala. Sem se vraceli oba mladí lovci, když se rozloučili s lesním kapitánem. U ohybu veletoku, do kterého se zde vlévá řeka Nanay, široká pětačtyřicet metru, byl již před mnoha roky vystavěn statek, lépe řečeno dvorec nebo "fazenda", abychom užili místního pojmenování. Dnes to byl statek rozlehlý. Na severu byl jeho hranicí v délce jedné míle tok Nanaye, na východě Maraňon asi v téže délce. Na západě drobnější vodní toky a několik nevelkých lagun oddělovaly fazendu od savan a luk, používaných jako pastviště pro dobytek. Zde roku l826, šestadvacet let před začátkem našeho příběhu, byl Joam Garral pohostinně přijat tehdejším majitelem statku. Byl jím Portugalec Magalh?es. Jeho podnik se omezoval na těžbu dřeva z okolních pralesů a zaujímal prostoru pouhé poloviny čtvereční míle. Magalh?es, pohostinný jako všichni statkáři portugalského původu, žil zde s dcerou Yaquitou, která mu po matčině smrti vedla domácnost. Magalh?es byl dobrý a houževnatý pracovník, ale chybělo mu vzdělání. Dovedl řídit práci několika svých otroků a tuctu Indiánů, které najímal, ale nestačil na obchodní záležitosti. Proto fazenda Iquitos neprosperovala a její majitel se často ocital ve finančních nesnázích. Do těchto poměrů přišel Joam Garral, tehdy dvaadvacetiletý. Jednoho dne se objevil na statku tělesně i duševně vyčerpán. Vlastně ho Magalh?es nalezl v nedalekém pralese umírajícího hladem. Portugalec měl dobré srdce. Neptal se cizince, odkud přichází, nýbrž na to, v čem by mu mohl pomoci. Zalíbila se mu Garralova ušlechtilá a hrdá tvář, kterou nedokázalo zrůznit ani vyčerpání. Vzal ho s sebou, pomohl mu nabýt sil a pak mu nabídl pohostinství. Snad jen na několik dní, ale mělo trvat celý život. Tak se Joam Garral dostal na statek Iquitos. Joam Garral byl původem Brazilec. Byl svobodný a bez majetku. Pověděl, že různá příkoří ho donutila opustit rodný kraj, kam se nemíní vrátit. Prosil svého hostitele, aby mu prominul, jestliže mu nebude podrobně vyprávět o těch příkořích, stejně vážných jako nezasloužených. Přišel sem hledat nějaké živobytí a touží po životě naplněném prací. Vpravdě,to byl trochu dobrodružný nápad, chtít se usadit na vnitrozemském statku, neboť Joam Garral byl zřejmě inteligentní a vzdělaný člověk. Ale v jeho osobnosti bylo něco, co prozrazuje člověka upřímného, bez záludů a falše. To snad přimělo Magalh?ese, aby mu nabídl práci na své fazendě. A Joam Garral uměl to, nač nestačil dobrosrdečný statkář. Přijal nabídku bez váhání. Přiznal se Magalh?esovi, že jeho úmyslem bylo vstoupit do služeb některého "seringalu" a stát se sběratelem kaučuku. Dobrý dělník mohl v tomto

10 povolání vydělat pět až šest piastrů denně a při troše štěstí se i osamostatnit. Magalh?es mu však vysvětlil, že plat v seringalech je sice dobrý, ale že se pracuje jen několik málo měsíců v roce. Za takových poměrů že nelze práci sběratele kaučuku považovat za stálé zaměstnání, jaké mladík hledá. Portugalec měl pravdu a Joam Garral to pochopil. Bez váhání vstoupil do jeho služeb s předsevzetím, že práci na fazendě věnuje všechny schopnosti. Magalh?es nemusil svého dobrého skutku litovat. Jeho dřevařský obchod se zásluhou Garralovou rozrostl do nebývalých rozměrů. Rostl a rozšiřoval se i statek, až dosáhl ústí Nanaye. I obytný dům byl brzy přestavěn. Změnil se v pěknou patrovou budovu s verandou kolem dokola. Veranda byla stíněna krásnými stromy; smokvoněmi, bauhiniemi a guaraniemi, a jejich kmeny se takřka ztrácely v objetí popínavých mučenek, rudokvětých bromelií a rozmarně se kroutících lián. Opodál za zástěnou hustého křoví a pod ochranou vzrostlých stromů se kryla celá vesnice zaměstnanců statku, chaty černochů i chýše Indiánů. Byla tak skryta v zeleni, že z břehu řeky věnčeného rákosím a jinými vodními rostlinami bylo vidět jen obydlí statkářovy rodiny. Rozsáhlé savany svlažované vodou z lagun se staly výtečnou pastvinou. Pásla se zde četná stáda dobytka. To byl nový příjem pro majitele statku, a to příjem nemalý, neboť v těchto plodných krajinách se stádo zdvojnásobí za čtyři roky. Takové stádo vynese ročně až deset procent z pořizovacího nákladu, počítáme-li pouze cenu koží a masa použitého pro vlastní potřebu pěstitele a jeho zaměstnanců. Několik "sitios", plantáží manioku a kávovníku, bylo založeno na mýtinách, které zbyly po vykáceném pralese. Rozsáhlá pole cukrové třtiny si brzy vynutila výstavbu mlýna, ve kterém se třtina drtila, aby její šťáva mohla být dále zpracovávána na melasu, tam a rum. Krátce fazenda se stalá za deset let po příchodu Joama Garrala do Iquitosu nejbohatším podnikem v povodí horní Amazonky. Pod dobrou správou nového pracovníka, který rozuměl i vnější obchodní stránce, rostla její výnosnost den ode dne. Portugalci. stačila krátká doba, aby poznal, zač vděčí Joamu Garralovi. Brzy se mu odměnil tím, že mu přiřkl podíl na zisku a za čtyři roky ho přijal jako rovnoprávného společníka. To již Magalh?es snil o něčem ještě výhodnějším. Jeho dcera Yaquita se brzy naučila vážit si dobrých vlastností mlčenlivého mladého muže, mírného k druhým a tvrdého k sobě. Zamilovala se do něho. Zdálo se však, že Joam pro svou hrdost nebo plachost se nemůže odhodlat, aby požádal o její ruku, ač zřejmě nezůstával necitelný ke kráse a dobrotě zdatného děvčete. Neštěstí zvítězilo nad jeho váhavosti. Magalh?es byl smrtelně zraněn padajícím stromem, když řídil kácení staletých obrů. Domů byl dopraven v beznadějném stavu. A věděl, že se blíží smrt. Vzal za ruku Yaquitu tonoucí v slzách u jeho lůžka a vložil její ruku do ruky Joamovy. Joama pak žádal, aby si vzal Yaquitu za ženu. "Zachránil jsi můj majetek," pravil mu, "a nezemřel bych klidně, kdybych nevěděl, že se postaráš i o budoucnost mé dcery." "Mohu přece zůstat jejím oddaným služebníkem, ochráncem, bratrem," namítal zprvu Joam Garral. "Vděčím vám za vše, Magalh?esi, nikdy to nezapomenu, ale nabízená odměna vysoko přesahuje mé zásluhy." Stařec trval na svém přání. Smrt mu nedovolovala dlouho čekat. Žádal na Joamovi slib a obdržel jej. Yaquitě bylo tehdy dvaadvacet let, Joamovi šestadvacet. Měli se rádi a byli oddáni několik hodin před Magalh?esovou smrtí, aby ještě mohl požehnat jejich svazku. Tak se roku l830 stal Joam Garral majitelem iquitoského statku k všeobecné spokojenosti zaměstnanců na fazendě.

11 Další rozvoj farmy byl zajištěn spoluprací dvou bytostí, jejichž srdce se stala srdcem jediným. Za rok po sňatku povila Yaquita syna a za rok poté dala Joamovi dceru. Benito a Minha, jak se děti jmenovaly, měli se stát dobrými následovníky svého děda, starého Portugalce, i svých rodičů, Joama a Yaquity. Minha vyspěla do krásy. Dosud neopustila fazendu ani na jeden jediný den. Vyrostla v zdravém a čistém vzduchu tropického kraje. Výchovy se jí dostalo od matky, vzdělání od otce. Víc by se nenaučila ani v některém klášteře v Manosu nebo v Belemu. A jistě by tam nepoznala všechny ty dobré stránky nenáročného rodinného života, který poznala v otcovském domě. Tak získala rozvahu i dobré srdce. Jestliže jí osud neurčí, aby jednou po matce řídila domácnost fazendy, mohla se snadno vpravit do jakékoli životní situace a v kterémkoli prostředí. S Benitem tomu bylo jinak. Joam Garral si právem přál, aby se mu dostalo dobrého a uceleného vzdělání. Takové vzdělání mu mohly poskytnout jen školy ve velkých brazilských městech. A bohatý statkář mohl synovi studie dopřát, zvláště když Benito byl nadaný. Měl otevřenou hlavu, bystrou chápavost a mozek i srdce na pravém místě. Bylo mu dvanáct let, když ho otec poslal do Belemu. Tam pod vedením dobrých učitelů se mu dostalo vzdělání a výchovy, jakých je třeba, aby z hocha vyrostl řádný muž. Věda, písemnictví a ani umění mu nebyly cizí. Učil se tak, jako by nebyl synem bohatého otce!. Nebyl z těch, kdož se domnívají, že bohatství zprošťuje člověka povinnosti pracovat. Naopak, byl spíše jednou z těch zdatných, přímých a pevných povah, které vědí, že nikdo není oprávněn uhýbat před přirozenou povinností prospívat celku, chce-li být hoden jména člověk. Již v prvém roce svého pobytu v Belemu se Benito seznámil s Manoelem Valdezem. Byl to syn obchodníka z Belemu, jeho spolužák. Příbuznost povah i zálib je brzy spjala poutem, z jakého roste nesobecké přátelství. Stali se nerozlučnými druhy. Manoel se narodil roku l830 a byl tedy o rok starší než Benito. Měl jen matku a žil s ní skrovně z majetku, který své rodině zanechal manžel a otec. Po absolvování střední školy vstoupil na lékařskou fakultu. Měl vášnivou zálibu pro záslužné lékařské povolání a jeho touhou bylo dostat se do vojenské zdravotní služby. V době, kdy jsme se seznámili s ním a s Benitem, obdržel již diplom lékaře i místo ve službě, která ho vábila. Přijel na dovolenou na statek, kde již dříve trávíval prázdniny. Hezkému mladému muži slušela ta trocha vrozené hrdosti. Joamovi a Yaquitě byl takřka druhým synem. Benitovi byl skutečně bratrem, ale nemínil se spokojit s úlohou bratra, pokud šlo o Minhu. Brzy také ho měl s dívkou spojit pevnější svazek, než jaký váže bratra k sestře. Roku l852, z něhož do počátků našeho příběhu uběhly již čtyři měsíce, bylo Joamu Garralovi osmačtyřicet let. Střídmostí, ovládáním vášní a prostotou života vyplněného prací si dokázal uchovat tělesnou zdatnost i v podnebí, kde se rychle stárne a kde mnozí chátrají předčasně. Ale jeho krátké vlasy a plnovous již byly prošedivělé. Propůjčovaly mu vzhled askety. Přímost byla hlavním znakem jeho tváře, v níž se zračila i příslovečná čestnost brazilských rolníků a obchodníků. Ač byl mírné povahy, přece jen bylo lze v něm vytušit vznětlivost, ale tu dovedl držet na uzdě vůli. Výraz jeho pohledu pak prozrazoval nezlomnou odvahu, která neselže ani tehdy, když jde o život. A přece v nitru tohoto vyrovnaného člověka zdravé krve a vždy úspěšného v životě byl utajovaný smutek, který nedovedla rozptýlit ani Yaquitina něžnost. Proč spravedlivý a vážený člověk, žijící v blahobytu, nezářil spokojeností? Proč se zdálo, že může být šťasten jen štěstím druhých? Co to bylo za tajenou bolest? Tyto otázky byly pramenem mnohé starosti Joamovy ženy.

12 Yaquitě bylo čtyřiačtyřicet let. I ona odolávala vlivům tropického kraje, kde třicetiletá žena bývá již stařenou. Její tvář sice pozbyla měkkosti rysů, ale byla \ stále ještě krásná, neboť si uchovala jemný výraz, jaký obličeji ženy propůjčuje ušlechtilost srdce. Benito a Minha spláceli oběma rodičům lásku bezvýhradnou oddaností a poslušností. Benito, jedenadvacetiletý, byl vznětlivý, odvážný a příjemný mladík. Jeho povaha se tím po vnější stránce lišila od Manoelovy, vážnější a usedlejší. Benito byl šťasten, že po ročním pobytu v Belemu je zase doma, u otce, matky, sestry, a že je tu s ním jeho přítel. Jako vášnivý lovec byl pak přímo nadšen, že se vrátil do nádherných pralesů horní Amazonky, jejichž mnohá tajemství zůstanou člověku skryta ještě po celá staletí. Minha dovršila dvacátý rok. Byla to rozkošná dívka tmavých vlasů a hlubokých modrých očí, jaké bývají opravdu oknem do duše. Středním vzrůstem, krásně utvářenou postavou a půvabem pohybu připomínala ušlechtilý zjev Yaquitina mládi. Byla vážnější než Benito, dobrá, soucitná a laskavá. Proto ji všichni měli rádi. Stačilo se jen zeptat zaměstnanců fazendy. Málo vhodné by však bylo ptát se přítele jejího bratra Manoela Valdeze. Ten byl příliš osobně zaujat, než aby mohl odpovědět nestranně. Obraz Garralovy rodiny by zůstal nedokreslen, chybělo by mu něco, kdybychom zapomněli na zaměstnance statku. Především sluší uvést dvaašedesátiletou černošku Cybelu, která byla Yaquitinou kojnou. Její pán, Joam Garral, jí dal již dávno svobodu, ale Cybela zůstala otrokyní své lásky k Yaquitě a její rodině. Vždyť byla vlastně rovnoprávným členem Garralovy rodiny. Tykala matce i dceři. Dobrá tato žena poznala za celý život jen kousek levého břehu jihoamerického veletoku s poli a pralesy, které lemovaly obzor kraje. Do Iquitosu se dostala jako dítě v době, kdy otroci se ještě kupovali a prodávali. Nikdy neopustila vesnici a zde se též provdala. Brzy ovdověla. A když jí zemřel i jediný syn, zůstala trvale ve službách Magalh?esových. Z Amazonky znala jen nepatrný úsek, který se vinul před jejíma očima. Minha měla komornou. Byla to hezká, věčně se smějící mulatka. Byla stejně stará jako Minha a bezmezně jí oddána. Jmenovala se Lina. Bylo to trochu rozmazlené roztomilé stvoření, jakým se promíjí přílišná důvěrnost a které zato zbožňují své velitelky. Čilé, neposedné, lichotné a zhýčkané mulatce bylo dovoleno skoro vše. Ostatní služebnictvo se dělilo na dvě skupiny. Byla tu stovka Indiánů pracujících na statku za mzdu a dvojnásobný počet černochů. Černoši byli ještě otroky, ale jejich děti se již rodily jako svobodní lidé. Joam Garral v tomto směru předstihl brazilskou vládu. Ostatně v Brazílii se s černochy pravidelně jednalo lidsky, ať přišli z Benguely, Konga nebo Zlatého pobřeží. Proto bys v Iquitosu marně pátral po smutných případech krutostí, tak četných v jiných krajích. KAPITOLA IV NA VAHÁCH Manoel miloval Benitovu sestru a Minha jeho lásku opětovala. Oba se vzájemně správně ocenili. Jeden byl hoden druhého. Když si Manoel uvědomil opravdovost svého citu k dívce, promluvil o své lásce nejdříve s Benitem. "Drahý příteli," zajásal horkokrevný mladík. "Ani nevíš, jak je hezké, že se chceš oženit s mou sestrou. A buď bez starosti! Nejdřív si promluvím s matkou a říkám ti už teď, že bude souhlasit." K získání matčina souhlasu mu stačila slabá půlhodinka. Nepověděl jí totiž nic nového. Yaquita četla v srdcích mladých lidí jako v otevřené knize dřív, než si oni sami uvědomili vzájemnou náklonnost.

13 Benito spěchal k sestře. Můžeme prozradit, že u Minhy výmluvnosti vůbec nepotřeboval. Již při jeho prvých slovech mu dívka položila hlavu na rameno se sladkým doznáním: "Jak jsem šťastna!" Odpověď téměř předstihla otázku. Na víc se Benito sestry neptal. Nikdo nepochyboval, že svolí i Joam Garral. Ani Yaquita, ani její děti mu hned nepověděly o ujednaném svazku. To proto, že by se musilo zároveň rozhodnout, kdy a hlavně kde má být sňatek slaven. A to již byla věc mnohem těžší. Opravdu, kde se měla svatba konat? V prosté vesnické chatě, která sloužila jako kostel? Proč ne, když zde otec Passanha, který byl duchovním v Iquitosu, oddával i Joama s Yaquitou? V té době v Brazílii, jako ostatně ještě dnes, civilní sňatkové řízení tak úzce splývalo s aktem náboženským, že zápis v církevním rejstříku by byl nutný i tehdy, kdyby sňatek byl uzavřen před úředníkem civilní státní správy. Bylo pravděpodobné, že Joam Garral bude chtít, aby svatba byla slavena v Iquitosu za účasti všech zaměstnanců fazendy. A tu by narazil na rozhodný odpor. "Manoele," řekla Minha svému snoubenci, "kdyby záleželo na mně, přála bych si, abychom byli oddáni v Belemu, ne zde. Vaše maminka je nemocná, nemůže se odvážit únavné cesty do Iquitosu, a já se nechci stát její dcerou, aniž bychom se dříve poznaly. Naše máti se ztotožňuje s mým přáním. Musíme proto tatínka přemluvit, aby jel s námi do Belemu k té, jejíž krb se má stát i mým. Souhlasíte?" Manoel jí odpověděl vřelým stiskem ruky. Vždyť bylo i jeho vroucím přáním, aby se matka zúčastnila jeho svatby. Benito také schválil bez výhrad jejich záměr. Ale bylo třeba přemluvit i Joama Garrala. Oba mladí mužové odešli na lov do pralesa jen proto, aby Yaquitě poskytli příležitost pohovořit si nerušeně s manželem. A tak odpoledne toho dne Joam a Yaquita zůstali sami ve velkém pokoji obytné budovy. Joam Garral se vrátil domů teprve před malou chvílí a odpočíval pololeže v křesle z jemně štípaného bambusu. Yaquita usedla vedle něho s rozbušeným srdcem. Povědět Joamovi o Manoelových citech k jejich dceři, to jí nepůsobilo starost. Minhino štěstí nemůže být zajištěno líp než tímto sňatkem. Joam jistě radostně otevře náruč novému synu, kterého zná a jehož vlastností si váží. Ale přimět manžela, aby opustil fazendu, to už bude těžší. To Yaquita věděla. Joam Garral ode dne, kdy přišel do zdejšího kraje, neopustil fazendu ani na jedinký den. Pohled na klidný tok Amazonky ho jistě vábil, aby se po řece vypravil na východ, kam každoročně posílal náklady dříví a kam po každých prázdninách odjížděl Benito. Ale nikdy se nerozhodl syna doprovázet. Ostatní výrobky svého hospodářství raději prodával v kraji. Snad se chtěl co nejméně zpronevěřovat obzoru svého ráje, k němuž se upínaly všechny jeho myšlenky. Tak se stalo, že Joam Garral po celých pětadvacet let nepřekročil brazilskou hranici. Jeho manželka a dcera také ani jednou nenavštívily sousední stát, ač toužily poznat krásné kraje, o kterých jim Benito tolik vyprávěl. Yaquita dvakrát nebo třikrát před manželem projevila zájem o cestu do Brazílie. Ale vždy viděla, jak jeho tvář ještě víc zesmutněla při myšlence, že by měl opustit fazendu, byť to bylo jen na několik málo týdnů. Jeho zrak se zachmuřil, když jí odpovídal s mírnou výčitkou. "Proč opouštět domov? Což zde nejsme šťastni?" A Yaquita se neodvažovala přít se s mužem, jehož dobré srdce a trvalá něžnost jí poskytovaly tolik štěstí. Teď však měla vážný důvod, aby byla neústupná. Vždyť Minhin sňatek přímo vyžadoval, aby ji doprovodili do Belemu, kde má po svatbě žít.

14 Tam spatří a naučí se milovat Manoelovu matku! Jak by mohl Joam Garral odmítnout tak oprávněné přání? A což nepochopí i její touhu, aby poznala tu, která se teď stane matkou jejímu dítěti? Yaquita vzala muže za ruku a pravila mu laskavým hlasem, který byl jedinou hudbou v životě tohoto člověka, neúnavně pracujícího pro druhé. "Joame, chci s tebou mluvit o Elánu, jehož uskutečnění bude pro tebe stejným štěstím jako pro nás, pro mne a mé děti." "Oč jde?" zeptal se Garral. "Manoel se zamiloval do Minhy a ona ho má taky ráda. Jejich sňatek bude štěstím..." Při těchto slovech Joam Garral vyskočil z křesla. Sebeovládání ho opustilo, zradilo... Sklopil zrak, jako by se chtěl vyhnout manželčinu pohledu. "Co ti je, Joame?" optala se Yaquita. "Minha... se má vdávat?" zahučel. "Máš snad námitky proti jejímu sňatku?" pokračovala Yaquita s obavami v srdci. "Což sis dosud nevšiml, že Manoel ji má rád?" "Všiml... Vím to už asi rok." To již Joam Garral s vypětím všech sil ovládl své vzrušení. Usedl. Pomalu se uklidňoval a jeho zrak vyhledal oči Yaquitiny. Zadíval se do nich přemítavě. Yaquita se znova chopila jeho ruky. "Joame," pravila, "mýlila jsem se snad? Což jsi nepočítal, že jednou dojde k tomuto sňatku, který všestranně zajistí štěstí naší dcery?" "Ano..." odpověděl. "Zajisté... Ale Yaquito, ta svatba... kdy k ní má dojít...? Už brzy?" "Kdy sám určíš, Joame." "A oslavíme ji zde... v Iquitosu?" Tato otázka přiváděla Yaquitu k tomu, co jí nejvíc tížilo srdce. Chvíli váhala, než se rozhodla pokračovat. A její váhání bylo pochopitelné. "Joame," řekla po chvilce odmlčení, "poslouchej mě dobře. Chci ti předložit návrh, který jistě schválíš. Alespoň v to doufám. Již několikrát jsem tě prosila, aby ses vypravil se mnou a s Minhou do oblasti dolní Amazonky, do Belemu. Dosud jsme ty kraje nespatřily. Starosti o hospodářství si žádaly tvé stálé přítomnosti a nedovolovaly ti splnit naše přání. Tvá nepřítomnost, byť jen několikadenní, byla by statku škodila. Ale teď, kdy rozkvetl nad všechny naše nejsmělejší sny a kdy ještě nemůžeš počítat s brzkým odchodem na odpočinek, můžeš si dopřát alespoň několikatýdenního oddechu od práce." Joam Garral neodpovídal. Yaquita jen cítila, že se jeho ruka chvěje v její, jakoby pod nějakým bolestným dojmem. Na rtech manželových však tkvěl úsměv, který pro ni byl němou výzvou, aby pokračovala: "Joame, dnes je tady příležitost, která se nám snad nenaskytne po celý zbytek života. Minha se vdá a opustí nás. Je to prvý zármutek, který nám působí. Srdce se mi svírá, když pomyslím na to brzké rozloučení. Byla bych ráda, kdybych ji mohla doprovodit do Belemu. Nepokládáš ostatně také za vhodné, abychom poznali tu, které ji hodláme svěřit a která jí má nahradit mne? A k tomu ještě Minha nechce paní Valdezové způsobit zármutek tím, že by se svatba konala bez ní. Kdyby tvá matka byla živa v době, kdy sis mě bral, můj Joame, nebyl bys také chtěl, aby se zúčastnila naší svatby?" Garralem při Yaquitiných slovech škubl záchvěv, který nedokázal potlačit. "Milý," pokračovala Yaquita, "tak ráda bych poznala naši krásnou řeku a všechny ty kraje, kterými protéká až k mořskému břehu. Chtěla bych s Minhou, s oběma našimi syny a s tebou poznat naši Brazílii! Zdá se mi, že tam daleko, v Belemu, by pro mne loučení nebylo tak těžké. Po návratu bych pak v duchu žila s dcerou v jejím novém bytě, kde na ni čeká nová matka. Nemusila bych snít o jejím životě v prostředí, které by mi bylo neznámé. Její život by se mi stal bližší, méně cizí!"