FCHODoviny. P. Jindřich Šulc, první farář farnosti Chodov, zemřel před pěti lety 7. dubna 2003.

Transkript

1 FCHODoviny 4 ZPRAVODAJ FARNOSTI CHODOV ROČNÍK P. Jindřich Šulc, první farář farnosti Chodov, zemřel před pěti lety 7. dubna Více na straně 6 Návštěva kardinála Tomáška

2

3 FCHODO V I N Y SLOVO NA DUBEN 3 Moji milí, znovu prožíváme Velikonoce. V jejich středu je Kristova oběť korunovaná jeho vzkříšením. Znovu jsme ujišťováni církví, že Pán Ježíš opravdu vstal z mrtvých. Je to takový refrén, který se stále opakuje. Můžeme se ptát proč, když už to přece dávno víme. Odpověď najdeme sami u sebe. Víme sice, že Pán přemohl svou smrt, ale jak málo si to spojujeme s naším údělem. Jeho sebeobětování, vtělené v předvečer ukřižování do eucharistie, je jednou stranou mince a zmrtvýchvstání tou druhou. Ježíš tím, že se nám dává beze zbytku ve svém těle a krvi, chce zdůraznit, že i smrt je překonána pro nás, k našemu dobru abychom žili v jistotě, že už nás nic nemůže trvale ohrozit. A tak se můžeme ptát co nás sužuje a ohrožuje? K čemu neustále zalétají naše myšlenky? Co pořád řešíme? Kde cítíme nejistotu? Když si na to odpovíme, budeme hned vědět, co v našem životě chce Pán vyléčit nebo oživit. Vím, je to těžké. Apoštolové také nemohli uvěřit, že by něco takového bylo možné. Celý svět se nám snaží vsugerovat, že i kdyby nakrásně Ježíš nad smrtí zvítězil (a můžeme vnímat shovívavý úsměv těch, kteří jsou už dost moudří na to, aby takovým pohádkám věřili), tak se nás to netýká. Se svými problémy se musíme umět vypořádat sami. Takové uvažování je jasným svědectvím o skutečnosti, kterou nazýváme prvotní hřích. Tehdy si to lidé také museli zařídit po svém. Tak si to mysleli. Mysleli si, že Bůh se o ně nestará a že jim nepomůže. Museli si vyřešit svůj věčný život na vlastní pěst. Tento přístup se ale stal začátkem skoro nekonečného utrpení. Místo života bez omezení je tu najednou smrt. Ježíš tohle všechno obrátil naruby. Nežil po svém, nechtěl si život zachránit pro sebe. Chtěl ho dát. A dal ho, celý, lidem. Jako by na sebe zapomněl, aby mohl myslet na nás. Opravdu nesl naše bolesti a rány a to všechny. Na světě neexistuje utrpení, které by Kristus neprohlásil za své a dobrovolně se do něj nevložil. Jaká velká věc, že v to můžeme věřit. Že si můžeme být jisti jeho přítomností ve všem, nejen v radostech, nebo ve věcech, které za radostné považujeme. Kristus ve svém ponížení Velkého pátku a v hostii a potom v moci vzkříšení je odpovědí na všechny otázky, které si klademe. Proč se děje to nebo ono trápení, jak to, že tak hodný člověk proč zrovna? Proto, aby se Kristus mohl smilovat, přijít, zasáhnout, potěšit, oživit. Jediné, co k tomuto jeho konání dáváme ze sebe, je naše víra. Jak velká věc, jaké vítězství Kristovo když mu svým projevem víry dovolíme, aby s nasazením vlastního života ten náš zachránil a vytrhl ze smrti. Přeji vám všem a vyprošuji pevnou a upřímně dětskou víru. Váš otec Karel

4 4 VELIKONOCE FCHODO V I N Y Velikonoce jsou oslavou života Života, který je silnější než smrt. Protože Otec nenechal Syna ve smrti, máme i my právo věřit životu. Jak vypadá ten život s Kristem a v Kristu, ke kterému jsme všichni pozváni? Z této otázky nám vycházejí další důležité otázky. Co je to vůbec život? Je snad život jenom ráno vstát, když zahrčí budík, pak toaleta, snídaně, do práce, z práce, televizor, večeře, toaleta, spát. A zítra znovu, bezmyšlenkovitě, bez radosti, Je to vůbec lidský život? Žít je víc než být, než vegetovat. Co je to tedy život? Život je prožívat - mít pocity: Radovat se, smát, plakat, těšit se. Život je také pochutnat si na dobrém jídle, na příjemné události. Žít, to je snít, vymýšlet, tvořit, budovat, dělat něco, z čeho David Wendelin: Zmrtvýchvstalý mám radost, co potěší, co zahřeje v našem nitru. Dostal jsem jednou pohlednici s nápisem: Žil jsi už dneska? A já vám tuto otázku předávám, pro každý den vašeho pozemského života. Co je to život? To není jenom nějaký vítr materiálního světa. Kde tak často vládne přetvářka, různé intriky, sobectví, závist, lakota, hrubost a síla peněz. To není život. To není šťastný život, kde vládne klid a pohoda v duši. Život je Boží dar. O jaký dar ale vůbec jde? Mám doma dar, který jsem dostal o Vánocích, a jestli jej někdo nerozbije, bude tam stále, stále stejně bude vypadat i při mé smrti. S darem života je to docela jiné. Život od počátku roste, rozvíjí se, rozkvétá. I ve stáří může stále více bohatnout. Úžasná může být zkušenost s moudrými lidmi, kteří stáří prožívají v radosti, i přes různé potíže a nemoci. K daru života patří i plodnost. Může se předávat dál mateřstvím, otcovstvím, ať už tělesným, nebo duchovním. Plodný život začíná již v mládí, aby člověk byl ve stáří plný radosti, bez hořkosti, bez smutku. Ale nikdy není pozdě začít znovu žít hodnotný život, který přináší smysl a plody. Takovým darem je lidský život. Patří k němu také život ve společenství. Život ve vzájemné lásce a dobrotě. Už na prvních stránkách Písma sv. se o tom píše v krásném obrazu: Nejprve stvořil Hospodin Adama. Vydařil se mu, ale něco tu ještě scházelo. Adam byl sám. A to nebylo dobré, sám Hospodin to musel uznat. A zvířata Adamovi nestačila. Dodnes to tak dělají osamělí lidé, pořídí si nějaké zvířátko pro radost, pro potěšení. A jak často čteme nebo slyšíme o týrání zvířat. Co to je asi za lidi? Jaký je asi ten jejich životní styl? Žijí vůbec život tito násilníci? Hospodin opravdu myslel na člověka, aby nezůstal osamocený, a jde dál a dává Adamovi Evu. Adam zajásal: konečně někdo, s kým mohu žít ve společenství. A přesto

5 FCHODO V I N Y VELIKONOCE 5 zase mezi lidmi vidíme častou nenávist, neshody, hněv, různé formy ponižování a šikany. Tak je to také mnohdy s dětmi, s mládeží. Dokonce i rodiče jsou někdy do tohoto násilí proti dětem zapojeny. Jistě smutné konstatování. Žít ve společenství, co to vůbec znamená? Je to sdílení radosti, je to sdělování zkušeností, je to vzájemná pomoc, je to partnerství ve všem: Společně se dílu lépe daří, říkají moudří. Společně se i životu lépe daří. I nám v dnešní době říká Pán Ježíš: Neste břemena jeden druhého! Milujte se! Pomáhejte si, vždyť jste bratři a sestry. K pozemskému životu dostáváme od Pána čas. Čas máme využít k dobru a ke vzájemné lásce. Vždy ten čas prožívat kvalitně ve vztahu k Bohu a svým blízkým. Všechno negativní je ztrátou času. Uběhlý čas se již nikdy nevrátí. Je jen na nás a na naší vůli a snaze, jak ten svůj život prožijeme, jak s ním naložíme. A ještě jedno patří neoddělitelně k lidskému životu. Plně žít znamená i vědomě umírat. Žít, to je blížit se každým ranním probuzením o krůček k smrti. Žít, to znamená stále něco opouštět, loučit se. Abych mohl dosáhnout tohoto, musel jsem opustit něco jiného. Abych mohl být na nějakém místě, musím opustit místo jiné. Každé loučení je i trochu smrtí. Pán Ježíš se musel vzdát života a zemřít, aby mohl života dosáhnout, aby žil na věky. Velikonoce jsou pozváním k životu. Ježíšovo zmrtvýchvstání je nám pozváním k plnému životu. O Velikonocích můžeme hlouběji pochopit, co je to lidský život. Je to plnost zážitků, snů, radostí. Je to plodné obdarování jiných. Je to společenství s druhými v lásce. Je to prožitý čas, který je Bohu milý. Je to nesení bolesti a trápení, přijetí smrti jako brány do života. A tak mé velikonoční přání vám všem je: Abyste měli život. Abyste žili svůj život plně a bohatě. Abyste s Kristem žili, s Kristem umírali, s Kristem i vstali do slávy Otcovy. Vždyť Kristus zvítězil, Kristus kraluje, Kristus vládne navěky. Aleluja. váš jáhen Pavel Velikonoce jsou svým původem svátky jara. Před cca 3500 lety dali kananejskému svátku jara zcela nový význam Židé svým svátkem Paschy: oslavou vyvedení a osvobození židovského národa z egyptského otroctví. Obsahem židovského svátku je oslava Boha - Zachránce (Spasitele). Židé si připomínají Boží záchranu z egyptského zotročení a slavné vyjití (exodus) z Egypta. Hospodin vysvobodil Izraelity celou řadou mocných zásahů. Na znamení Boží ochrany každá izraelská rodina obětovala Bohu beránka, který byl bez vady, a jeho krví potřeli rám dveří svého domu. Izraelité takto byli uchráněni před zkázou, která kolem nich přešla bez povšimnutí. Odtud pochází židovský název Velikonoc: pesach - uchránění, ušetření, přejití. Vyvedením Izraelitů z egyptského otroctví Boží záchranná iniciativa neskončila. Záchrana Izraelitů se stala předobrazem spásy člověka od všeho zotročení, ponížení, zla a smrti. Bůh totiž neopustil člověka, který se od něj odvrátil a upadl tak do područí zla a smrti. Před dvěma tisíci lety pak Velikonoce dostaly současný význam Kristovou smrtí a zmrtvýchvstáním. Všechny starozákonní předobrazy a proroctví o spáse došly svého naplnění v Ježíši Kristu, jehož jméno v hebrejštině znamená: Bůh zachraňuje, Bůh je spása. Ježíš sám zaujímá místo velikonoční oběti a stává se obětovaným beránkem bez vady. On, nevinný, bere na sebe hřích i jeho důsledky: utrpení, nemoci, bolest a smrt. Dává svou krev na ochranu (pasch) pro všechny. Ve smrti ale nezůstal. Byl vzkříšen. Otevřel tak cestu novou a věčnou, cestu skrze smrt a vzkříšení k definitivnímu exodu - vyjití, pesachu - přejití z tohoto světa zotročení a smrti do světa Božího. Tato cesta je otevřena pro každého z nás... zdroj:

6 6 OSOBNOST FCHODO V I N Y Vzpomínky na P. Jindřicha Šulce Pater Jindřich Šulc se narodil 4. dubna 1934 v Kanicích u Nového Bydžova. Na kněze byl vysvěcen 29. června Dva roky působil v Ostrově nad Ohří a pak přišel jako kaplan do farnosti Praha - Spořilov v době, kdy začalo vyrůstat jihoměstské sídliště. Věnoval se hlavně kostelu sv. Františka na Chodově a nově příchozím obyvatelům. Později byl ustanoven rektorem filiálního kostela. 1. dubna 1989 byla dekretem kardinála Tomáška zřízena samostatná farnost Praha Chodov a dosavadní spořilovský kaplan byl jmenován prvofarářem nové farnosti. Z Chodova odešel ze zdravotních důvodů 1. září Poté působil ve farnosti Hostivař. Ke konci života měl časté záněty trojklanného nervu. Sloužil jako výpomocný duchovní ve farnosti Strašnice a spravoval už jen kapli a domov důchodců v Malešicích. Zemřel náhle v postu 7. dubna 2003 a je pochován v rodinném hrobě v Petrovicích u Nového Bydžova. Na Chodově otec Jindřich působil téměř sedmnáct let a farníci na něho dodnes vzpomínají s láskou a vděčností. Jako kněz i jako člověk se zaryl hluboko nejen do paměti, ale hlavně do srdcí všech, kteří ho znali. Veselý člověk s hlubokou vírou Můj strýček byl nejmladší z osmi dětí. Tři jeho starší sestry byly v řádu Školských sester Notre Dame. Spolu se setrou Akvinelou, kterou všichni dobře známe, pracovaly dvě z jeho sester Christiana a Dobroděja v ústavu pro postižené děti v Horní Poustevně. Nyní žije jen jeho rodná sestra Helena, všichni ostatní sourozenci již zemřeli. Z vyprávění mého tatínka, staršího bratra, vím, že P. Jindřich si už od mala hrál na kněze. Jeho sen se mu mohl splnit díky politické situaci až ve čtyřiceti letech. Do té doby pracoval v Energoprojektu. Aktivně působil ve Strašnické farnosti, kde na něho dodnes vzpomínají hlavně členové pěveckého sboru. Dodnes vidím, jak se s námi přijel už sbalený rozloučit, když se stěhoval do semináře. Auto naložené po střechu vším užitečným, hlavně velkou duchnou, prý aby mu nebyla při studiu zima. Do mých vzpomínek se zapsal jako moudrý, mírný, veselý člověk s hlubokou vírou a důvěrou v Boha. Jako malou mě vozil ve svém Fiátku 600 na výlety po Krkonoších a vždy jsme při tom zažívali spoustu legrace. Nikdy na něho nezapomenu. Ludmila Burianová, neteř

7 FCHODO V I N Y OSOBNOST 7 Celý život tiše dával Na Jižní Město jsme se přistěhovali v roce 1980, když mi byly čtyři roky. Chodov se tak přirozeně stal mým prvním a myslím skutečným farním domovem. Pohledem zpět pak vidím, že to nebylo jen mou první farní zkušeností. Bezpochyby na tom má svou zásluhu, stejně jako na mém dnešním vztahu k Bohu, před pěti lety zesnulý a tehdy zde působící P. Jindřich Šulc. V mých očích byl a je tím, kterému oslovení otče (pater) plně v jeho skutečném významu náleží. Jako většina kluků mého věku jsem chodil ministrovat. Ministrantská služba tehdy nebyla omezena jen na neděli a neměla nahodilý režim. Každý z nás měl povinnost sloužit i jednou v týdnu. P. Jindřich Šulc nás nenutil, ale bylo to zažité pravidlo, které se dědilo po generacích ministrantů, jako se dříve dědily kapesní hodinky a grunt z otců na syny. Tato služba nám přinášela řád do dětských životů a s tím také vědomí přináležitosti k organismu farnosti. Rád vzpomínám na osobní kurzy rétoriky, které mi v té době Pater dával v sakristii, když jsem si nervózně nahlas předčítal a připravoval před mší čtení z Písma. Jak jednoduché pravidlo: Vždy buď očima o dvě slova před čteným slovem a čti pomalu, Péťo. Ejhle, funguje to! Jak rád vzpomínám i na zpovědi, které jsem u něj absolvoval. Stále vidím ten jeho mnohdy pobavený a láskou a pochopením naplněný pohled nad naivitou a přitom rošťáctvím malého a nervózního kluka. I když dnes sice vím, že to bylo právě tou dětskou naivitou, Pater si byl vědom, že dětská optika je jiná a křehčí než dospělých a s vážností a citlivostí nakonec vždy k věci přistupoval. Jeho jemnost a citlivost vystupovala naplno napovrch při prvních chaloupkách a sobotních ministrantských výletech, které organizoval tehdy ještě mladík a skvělý člověk Petr Nágl a kde notně vypomáhala dnes už bohužel zesnulá mateřská duše farnosti paní Libuše Rotová. P. Jindřich Šulc nejen charismatem svého úřadu, ale především charismatem své klidné, tiché a zodpovědné osobnosti nás všechny zaštiťoval. Když jsem dorostl do puberty, objevil jsem jako většina mých vrstevníků kouzlo hudby, nechal si narůst máničku, vytáhl staré hadry po dědečkovi ze skříně a na nohy nasadil bagančata. Na chlopni jsem nosil placku s nápisem Jsem ostuda rodiny. Jak z ní byl Pater nešťastný a říkal mi: Péťo, nenos to! Co na to maminka?. Já si trval na svém, oblékl se ještě do roztrhanějších kalhot a vlasy si rozcuchal. Nakonec přestal naléhat, ale jednou ten moudrý a citlivý muž, když jsme spolu jako mnohokráte předtím a i potom diskutovali, nadhodil: A dal bys mi tu placku? Udělal bys to pro mne? Nemohl jsem jinak. Dal jsem mu ji. Tváří v tvář člověku, který mi stejně jako všem nám z jeho okolí celý život tiše dával a doprovázel mě skutkem a také v modlitbách, jsem věděl, že nyní je čas mu něco darovat a darovat to navrch rád. V mých očích to byl muž jemný, spolehlivý a láskyplný. Byl to muž poctivosti. Jeho poctivost a pevnost ve službě Bohu a skrze něj v lásce i k lidem byla inspirující, byť možná někdy a pro některé skrytá pod neprostupnou rouškou. Byl to spíše člověk ticha a snad byl spíš stydlivý. Tu placku jsem mu dal skutečně rád, i když mne ta její ztráta v tu chvíli zároveň nesmírně bolela. Petr Skalický

8 8 OSOBNOST FCHODO V I N Y Páter Šulc a tajemný BaS V době, kdy jsem začal trochu brát rozum (tenhle proces u mě zatím stále pokračuje a Bůh ví, že hned tak neskončí), jsem si všiml, že lidé okolo mě rádi zachycují situace, které by se jim jinak už dávno vykouřily z paměti. Ty lesklé papíry, kterým říkali fotky, jim pomáhaly oprášit staré vzpomínky nebo se jen potěšit pohledem na dávné známé. Pochopil jsem, že to má něco do sebe, a tak jsem si taky začal opatřovat fotky. Nejstarší z nich hned vedle té, na které sedíme v obývacím pokoji mé tehdejší spolužačky a na kolenou hrdě třímáme naše první céčka jsou z dob mého ministrování v kostele sv. Františka na Chodově. Nad těmi tedy teď sedím a vzpomínám, jaké to tehdy bylo. Páter Šulc měl rád, když bylo u oltáře ministrantů hodně, a jelikož my jsme byli silné ročníky, scházela se nás většinou o nedělích slušná parta. Nejvíc zaplněný býval presbytář o Vánocích (to navíc značný prostor zabíraly vzrostlé stromky), kdy náš počet obvykle vyšplhal někam ke třicítce. Protože mě minula zkušenost školky, znamenalo pro mě kostelní prostředí první intenzivní kontakt se světem mimo rodinu. Tady jsem se učil sžívat se se svými vrstevníky, se kterými jsme se kromě ministrování potkávali i při hodinách náboženství, přípravě na první sv. přijímání nebo na sobotních ministrantských výletech. Samozřejmě jsme nebyli vždy jen vzorná sluníčka. Na udržení naší energie v patřičných mezích dnes by se asi řeklo na naší praktické formaci měli velkou zásluhu asistenti pátera Šulce, tedy ti nejstarší z nás Petr Nágl, Ondra a Martin Pávkovi a další. Jestli jsme při těch mších nepůsobili jako banda rarachů převlečených za ministranty (což jsme ve skutečnosti byli), je to hlavně jejich zásluha. Jako každá parta jsme měli i své rituály. K těm patřilo například srovnávání se podle velikosti. Platila zásada, že ministranti mají být seřazeni pravidelně jako schůdky od nejmenších k největším. Před každou mší proto docházelo mezi námi k důkladnému poměřování a přeskupování. O bezchybnou formaci schůdky se pak opíraly slavnostní liturgické průvody o svátcích, pečlivě nacvičované několik dní dopředu. Pozice ministranta ve výškovém spektru souvisela také s jakýmsi kariérním postupem v rámci vykonávání ministrantských funkcí. Nejníže na žebříčku byly konvičky, pak držení svíček při podávání sv. přijímání a pak teprve držení patény při téže příležitosti. Taky jsme měli svá tajemství. Třeba to, že při setkání v kostele jsme zdravili Pozdrav Pánbůh, zatímco mimo kostel Dobrý den, pane Šulc (starší nechť mladším laskavě vysvětlí kolorit doby). Pro mě osobně takovým tajemstvím par excellence byly závěrečné ohlášky. Papír psaný na stroji, vkládaný spolu s přímluvami do nízkých desek potažených červenou látkou, tehdy předčítal některý z ministrantů. Ještě než jsem dorostl do výšky, aby mě přes ambon bylo aspoň vidět, mi tyhle desky při přípravě bohoslužebných pomůcek procházely rukama a já si jednoho dne všiml, že papír začíná zvláštním nadpisem: BaS. Nikdy jsem nezaznamenal, že by takové slovo na začátku ohlášek zaznělo. Navíc to velké S na konci vypadalo značně tajuplně. Uplynulo trochu času, než jsem pochopil, že BaS je zkratka (i když za ní nebyla tečka, a to mě zmátlo!), která znamená oslovení bratři a sestry, a tohle poznání mě dovedlo k přesvědčení, že už jsem dost velký na to, abych si mohl ohlášky taky jednou přečíst. Už jsem za sebou měl konvičky, svíčky i paténu, ale na čtení ohlášek pořád ne a ne dojít. Pak se to stalo a já si připadal důležitě, protože ne každý může číst na závěr mše ohlášky. Ten pravý zasvěcenec se pozná podle toho, že ví, co je to BaS. Vojta Černý

9 FCHODO V I N Y OSOBNOST 9 Skromný a tichý muž Vzpomínám na rozpaky, které procházely mou hlavou během první nedělní mše zde, ve Sv. Františku na Chodově. Přeplněný kostelík doslova praskal ve švech a já se dvěma malými dětmi na střídačku v náručí spíš než Boží přítomnost v liturgii vnímala jsem nedostatek vzduchu a obávala se, zda to vydrží i mé děti. Odvahu znovu zkusit štěstí jsem získala po zjištění, že v neděli o půl jedenácté bývá pravidelně i dětská mše, což pro nás, kteří jsme se přistěhovali z malého městečka s krásným a velkým barokním kostelem, ale jen s hrstkou farníků bylo něco zcela nepoznaného. A skutečně bylo! To se psal rok 1980 a farářem byl zde na Chodově P. Jindřich Šulc. Populačně silné Husákovy děti začaly osidlovat se svými rodiči nové Jihoměstské sídliště. Byl to báječný pocit vidět najednou tolik dětí v kostele! A to navíc v době, kdy stále ještě silné normalizační tlaky, reprezentované iniciativními domovními důvěrníky a různými jinými aktivními informátory, nedovolovaly organizovat mládež jinak než pod hlavičkou Pionýra. Všechny ostatní iniciativy byly de facto podzemní a nikdo nikdy v té nejisté době nevěděl, jaké by jejich prosáknutí na veřejnost mělo následky. P. Šulc, ačkoliv byl na rozdíl od dnešní běžné farní praxe na vše téměř sám (kromě každodenní liturgie a náročného zaopatřování svátostného života farníků vyučoval děti náboženství, připravoval je pečlivě v pravidelných cyklech na svátosti, později zajišťoval i přestavbu kostela apod.), také organizoval, za vydatné pomoci anděla této farnosti - paní Libuše Rottové, tajné letní tábory v duchu tzv. Salesiánských chaloupek. Tam si děti prožívaly svá prázdninová dobrodružství, navazovaly vztahy a zároveň prožívaly první křesťanská společenství. Nikdy si nepřestanu vážit neostentativní statečnosti a osobního nasazení skromného, tichého a nenápadného muže, P. Jindřicha Šulce, který svým osobním pří- Kněžské svěcení v pražské katedrále. Otec Jindřich obléká Ondřeje Pávka do ornátu a štoly. kladem nastartoval v naší chodovské farnosti mnoho dobrého a bohužel mnohdy dnes také zapomínaného. Díky za vše, otče Jindřichu! Marie Skalická

10 10 OSOBNOST FCHODO V I N Y Jeden rozsévá a druhý žne, jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete (Jan 4,37-38) Naše farní společenství se díky velkému kostelu Blahoslavené Matky Terezy rozrůstá a tak se tu mísíme staří a mladí, pamětníci i nepamětní. Dovolte mi připomenout vám člověka, který dlouho stál v čele naší farnosti, pátera Jindřicha Šulce. A dovolte mi vyprávět o něm očima dítěte, protože tak jsem ho poprvé poznal a prožil v jeho blízkosti své dětství. A jako rodiče zůstanou ve vzpomínkách krásní a mladí, viděl jsem i v mém faráři hrdinu a světáka. Z jeho vyprávění vím, že než se stal knězem, projektoval sítě vysokého napětí, předtím na vojně sloužil u radistů a až ve zralém věku se rozhodl být knězem. Páter Šulc byl ze vsi stejně jako můj tatínek. A snad proto si oba dva rozuměli a my děti jsme tak mohly trávit s panem Šulcem více času. Já jsem se s ním poprvé setkal, když se svépomocí zateploval strop kostela sv. Františka na Chodově a táta mě vzal s sebou na brigádu. Jako malý kluk jsem se tak objevil na půdě kostela, kde se páter Šulc zeptal táty, jestli bych nechtěl přijít v neděli ministrovat. A tak jsem se začal učit latinské názvy jako sedes a lavabo, číst mešní texty a zpívat žalmy. Ministrantů bylo v té době opravdu mnoho, také proto, že si je uměl přitáhnout a udržet. Na Vánoce se nás sešlo určitě přes třicet a každého podaroval krásně zabalenou knížkou. Byl velmi pečlivý a pozorný. Přede mší rozděloval ministrantům úkoly a potom nás

11 FCHODO V I N Y OSOBNOST 11 chválil, nebo i káral, a proto jsme se ho někdy také báli. Velkou oporou faráře byla paní Rottová, která mu pomáhala v domácnosti a zajišťovala chod kostela. Tichá a krásná bytost, která také zasvětila svůj život naší farnosti. V té době se děti nesměly scházet jinde než v povolených kroužcích, a tak bylo ministrování pro něj jedinou možností, jak dětem a mladým předávat křesťanskou víru. Koupil si kvůli tomu i chatičku, kde chtěl pořádat víkendy pro mládež. Takovou akci uskutečnil prý jen jednou, protože ho pak někdo udal. Musel na kobereček k církevnímu tajemníkovi, kde dostal doporučení: Pokud chcete přijít o státní souhlas, tak v tom pokračujte. Zbyla mu potom nevyužitá chatička, na kterou jsme s ním později začali jezdit já a moji dva bratři. Jednou v zimě vzal nás tři kluky s sebou na výlet. Šli jsme z Vraného nad Vltavou lesem na Jarov. To jsme ho ještě tolik neznali a z úcty ho oslovovali pane faráři a to i v nádražní hospodě, kde jsme se stavili. Měl rád pivo, a když ho dopil, postavil sklenici nepozorovaně třeba před bratra a volal na vrchního, že si mladý pán dá ještě jedno. A my jsme se tomu smáli a říkali, že my neé, že to pan farář. A vůbec vymýšlel po cestě zábavu, třeba když padaly sněhové koule a my netušili, odkud se berou. Pak jsme šli údolím plným chatek a on že prý má klíče od všech, ať si vybereme, kterou chceme otevřít. Nevím, jak to dokázal, že jsme si vybrali tu jeho a on ji skutečně otevřel a my jen zírali. Dali jsme si čaj a dohodli se, že mu budeme říkat pane Šulc, aby si v hospodě mohl dávat pivo a nikdo se neohlížel. Jezdili jsme pak k němu v létě na chatu, kde jsme hráli karty o jednohaléře, prohlíželi jeho sbírku drážních jízdenek, modlili se s ním breviář a na výletech růženec. Začali jsme k němu chodit na náboženství. Rozhodli jsme se ale pozdě, protože bylo třeba se přihlásit ještě před začátkem školního roku, aby se mohla poslat jména někam na úřad. Chodili jsme tedy první rok na hodiny náboženství tajně a bez souhlasu úřadů. Protože chodily do hodin namátkové kontroly, říkal nám vždy před začátkem hodiny, že kdyby někdo přišel a ptal se, jak se jmenuji, řeknu jméno toho, který právě chybí. A tak jsme se naučili bát se a chodit v tehdejší době. Čas plynul a my rostli a stárli. Na začátku devadesátých let začal mít páter Šulc zdravotní potíže a v naší farnosti se střídaly zástupy do doby, než přišel páter Slavík. Po zotavení přešel otec Jindřich do Hostivaře a později ještě do Malešic, tak jsme se již neviděli tak často. Chodíval jsem mu občas pomáhat s opravami v kostele nebo doma. Zemřel náhle v roce Petr Domša

12 12 KATECHEZE O MŠI SV. FCHODO V I N Y 8. Obětní průvod a příprava darů Struktura mše svaté se dělí na dvě části, bohoslužbu slova a bohoslužbu oběti. Takovouto strukturu měl i Kristův život. Nejprve byl naplněn hlásáním nauky, později, když tuto nauku velekněží a farizeové odmítli, změnil se v oběť. Takovouto strukturu by měl mít i život křesťana. Základem je naslouchání Božímu slovu, to znamená poznávání pravdy, pak je třeba tuto pravdu žít, vydávat svědectví, což se často neobejde bez těžkostí, sebezáporu a oběti. Naše oběť sama v sobě však nemá spasitelnou hodnotu, proto ji přidáváme k oběti kříže Božího Syna. Prostorem pro toto přidání je především mše svatá. Po skončení bohoslužby slova tedy začíná bohoslužba oběti, oběti kříže Ježíše Krista, tajemným, nekrvavým způsobem zpřítomněná uprostřed nás na oltáři. Začíná přípravou darů, chleba a vína, které se stanou Tělem a Krví Krista. Tento okamžik nám často uniká, protože se nám rozplývá díky tomu, že ještě přemýšlíme o kázání, nebo zaniká ve zpěvu, který tento obřad doprovází. Pochopení tohoto obřadu jistě nepomáhá ani způsob, kterým se koná. Dost často nosí dary ministranti z presbytáře, o čemž v liturgických předpisech není řeč. Obětní dary mají být totiž přinášeny z kostela věřícími v průvodu, ostatní účastníci liturgie by v této době měli stát. Takto vykonaný obřad přinesení darů dokonale ukazuje smysl eucharistie. Tytéž dary se k nám vracejí, jsou však proměněny a schopné posvětit nás, kteří jsme je obětovali. Eucharistie je vlastně taková svatá výměna mezi zemí a nebem. Přicházíme do kostela jako lidé a jako takoví se obětujeme Bohu. On tuto naši oběť přijímá a vrací nám nás samotné, ale už posvěcené a proměněné, jako ty, kteří se setkali se samotným Bohem a odešli od něj jiní, protože nikdo, kdo se dotknul Boha, nemůže být takový, jaký byl dříve. A tak když ti, kdo nás reprezentují, obětují naším jménem na oltáři chléb a víno, dáváme tyto dary jako symbol nás samotných, celého našeho života s námahou práce (protože chléb a víno jsou plodem lidské práce ), s našimi vítězstvími i poklesky, s naším utrpením (to symbolizuje kalich, do něhož kněz nebo jáhen nalévá víno), a dokonce i s našimi hříchy, nakolik s nimi, i když někdy bezúspěšně, bojujeme. Současně obětujeme tyto dary i ve jménu těch, kteří se bezprostředně nebo zprostředkovaně přičinili, že vznikly. Je to veliký zástup lidí. Jinými slovy křesťané shromáždění v kostele reprezentují celý svět, protože celý svět je povolán k tomu, aby byl posvěcený, aby se obrátil z cesty hříchu a navrátil se k Bohu. Máme právo i povinnost takto reprezentovat, protože jsme dětmi tohoto světa. Tento duchovní úmysl věřících je velmi důležitý, protože jen materiální oběť by neměla žádnou hodnotu, jestliže by nebyla spjata s osobní obětí, oddaností Bohu, s touhou sjednotit se s ním, a ještě více s touhou, aby se s ním sjednotili všichni lidé. Teprve tento úmysl způsobuje, že dary, které pokládáme na oltář, jsou plné. Mešní formulář předpokládá, že kněz bude určité modlitby říkat potichu. Právě proto je většina účastníků eucharistie nezná. Je dobré, abychom představili alespoň některé, protože nám pomohou proniknout do ducha a smyslu eucharistie. Nejvíce těchto modliteb říká kněz během přípravy darů. Když obětuje chléb, říká: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb. Je to plod země a plod lidské práce a stane se nám chlebem věčného života. Podobnou modlitbu říká, když obětuje víno: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali víno. Je to plod vinné révy a plod lidské práce a stane se nám

13 FCHODO V I N Y KATECHEZE O MŠI SV. 13 nápojem duchovním. Tato modlitba chvály pochází z liturgie Paschy, která se slavila v době Starého zákona. I Ježíš se ji modlil během Poslední večeře (srov. Mt 26,26-27; Lk 22,17.19). Tato modlitba vyjadřuje onu myšlenku svaté výměny, o níž jsme hovořili výše. Přinášíme Bohu chléb a víno, které jsou naším dílem, aby se k nám vrátily silou Boží milosti jako chléb života a nápoj duchovní. Ale ještě něco více. Uznáváme, že tato naše oběť je ještě dříve Božím darem nám. Od něho totiž pochází životodárná moc země, vody a slunce, on dal rostlinám schopnost růst a nám schopnost pracovat. Neměli bychom tedy před Bohem stát jako jeho rovnocenní partneři, ale měli bychom si být stále vědomi toho, že mu vděčíme za všechno, dokonce i za to, co mu obětujeme. Před obětováním vína kněz vlévá do kalicha také trochu vody. Tento obřad naznačuje spojení božské a lidské přirozenosti v Kristu, božskou přirozenost symbolizuje víno, lidskou voda. Kněz při tom říká: Jako se tato voda spojuje s vínem, tak ať jsme spojeni s božstvím věčného Slova spojeného s naším lidstvím. Je to velmi hluboká a přitom smělá a odvážná modlitba. Prosba o podíl na Kristově božství. Můžeme se k ní odvážit jen proto, že on přijal naše lidství právě proto, aby nás zapojil do svého božství, a my se ho dovoláváme. I když však prosíme o tak mnoho, musíme si být vědomi, že jsme jen lidé, bytosti zatížené hříchem. Proto po obětování se kněz modlí: S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, aby se ti tato oběť zalíbila. Potom si umývá ruce a potichu říká: Smyj ze mě, Bože, mou nepravost a očisť mě od hříchu. Toto obmytí má duchovní smysl. Nejde o odstranění fyzické špíny z rukou, které se za chvíli budou dotýkat Těla Páně, ale o vyznání vlastní nehodnosti a nečistoty, které nás může zbavit jen Bůh. Potom kněz prosí všechny věřící o společnou modlitbu: Modleme se, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu, Otci všemohoucímu. Má i vaše, tedy ne naše, neboť celebrant u oltáře reprezentuje obětujícího se Krista. A tak v této modlitbě jde o dvě oběti, které samozřejmě nejsou odděleny od sebe, oběť Krista a oběť církve. Rozepjaté ruce kněze během této modlitby tak jako i během jiných modliteb znamenají volání k nebi a současně obětování sebe samého, vždyť rozepjaté ruce jsou prodloužením celého těla. Znamenají také připravenost přijmout Boží milost shůry. V této pozici se křesťané modlili v prvních století. Příprava darů končí takzvanou modlitbou nad dary. Ta má rozličný charakter, ale nejčastěji je to prosba, aby Bůh chtěl obětní dary přijmout a aby nejsvětější oběť slavená s nimi způsobila posvěcení člověka, který tyto dary obětuje. V prvních křesťanských staletích byl zvyk, že věřící přinášeli spolu s chlebem a vínem mnoho dalších darů. Děje se to i dnes při zvláštních příležitostech, jako jsou například papežské mše. Tyto dary byly určeny ve prospěch chudých členů společenství a také na vydržování duchovních. Připojením těchto darů byla myšlenka, že oběť daná Bohu, která by nebyla spojena s darem pro potřebného člověka, nic neznamená. Láska k Bohu a bližnímu se nedá rozdělit, tvoří jednu skutečnost. Tam, kde není jedna, není ani druhá. Později tyto dary, které byly nejdříve odevzdávány v naturáliích, dostaly z praktických důvodů podobu peněz a tak vznikla dnešní sbírka. Její geneze vysvětlená výše ukazuje, že správný okamžik pro vybírání peněz je právě před přinášením darů. Je to projev obětavosti a blíženské lásky. Ze těmito penězi stojí námaha naší práce, vydaný čas a energie. Když podáváme tuto oběť, říkáme tím, že toto všechno, a tedy sebe sama, dáváme darem druhým. Wojciech Zagrodzki, CSsR, Janusz Serafin, CSsR pokračování příště (převzato z časopisu Svatá Hora)

14 14 CHARITA FCHODO V I N Y Zprávičky z Farní charity Vážení přátelé, přijde mi to sice neuvěřitelné, před chvilkou jsme slavili Vánoce, ale už tu máme Velikonoce. Velikonoce jsou připomínkou Kristova utrpení a vzkříšení a nás křesťany naplňují novou nadějí. Velikonoce jsou ale také počátkem jara. Letos jsou velice brzy, následují prakticky okamžitě po prvním jarním dni. Já jsem člověk, který miluje teplo a světlo. Zimní měsíce, kdy se budím do tmy a promrzlého bytu, prostě nemám ráda. Jsem také ranní ptáče. Mám ráda jarní rána, kdy se probudím, přes zavřená víčka vnímám, že už se rozednívá a v bytě není pod bodem mrazu. Podobná rána mě vždycky naplní optimismem a silou k tomu, abych se poprala se všemi očekávanými i neočekávanými problémy nastávajícího dne. A že v naší charitě není o problémy nouze. Nemyslete si, že jediným problémem ředitele charity je zajištění dostatečného množství finančních prostředků na našem firemním účtu. Po mnohaleté zkušenosti vím, že základem úspěšného fungování naší charity je optimální poměr mezi počtem zaměstnanců, počtem klientů a množstvím dostupných finančních prostředků. Podobná rovnováha na chviličku nastane tak jednou za 3 4 roky. Prakticky neustále nám něco chybí, hrozí nám nějaká kontrola nebo řešíme stížnosti, ale díky Pánu se nám vždycky podaří krizovou situaci vyřešit a na chvilku nastolit rovnováhu sil. Před několika týdny jsme přijali novou klientku. Paní navštěvují naše zdravotní sestřičky, které zajišťují službu tak zvané pohybové edukace, nebo chcete-li ošetřovatelské rehabilitace. Paní je po mozkové mrtvici a nemůže vycházet z bytu. Dlouhý čas si krátí háčkováním. Velmi ráda háčkuje různá zvířátka, která se používají jako ozdoby na čajové konvice nebo třeba vajíčka. K oblíbeným patří slepičky, kuřátka a želvy. Jsme velmi rádi, že se paní háčkování věnuje, protože je to velice důležité jak pro její psychiku, tak pro jemnou motoriku. Klientka je sama, nemá žádnou rodinu. A tak se potýkáme s neočekávaným problémem. Klientka je v háčkování velmi výkonná. Postupem času jsou byty všech zaměstnanců i obě provozní zázemí naší charity přeplněny háčkovanými zvířátky. Nechceme výrobky odmítat, protože potřebujeme, aby měla paní motivaci. Tak jsme jí řekli, že zvířátka nabídneme dětem z farnosti. Prvních 15 kusů zmizelo během jediného odpoledne. Když jsme to paní řekli, měla obrovskou radost a spokojeně háčkuje dál. Budeme výrobky nechávat na stole před sakristií v KCMT, pokud se vám budou líbit, vezměte si je. Nechceme za ně žádné peníze. Berte to jako pomoc jedné opuštěné staré dámě, která bude mít radost z toho, že i ve svém věku a zdravotním stavu může někomu posloužit a někoho obdarovat. Na závěr mi dovolte několik informací. V březnu jsem přijala novou sociální pracovnici do našeho vedoucího týmu. Jmenuje se Diana Lukášová. Paní Lukášová pracuje pouze na zkrácený pracovní úvazek a bude zastupovat Ondřeje Frűhbauera v době dovolené nebo nemoci. Také bychom vám chtěli poděkovat za dary do kasičky v kostele sv. Františka z Assisi, kde se nashromáždilo 3.500,50 Kč. Za vaše dary vám moc děkujeme. Přeji vám požehnanou velikonoční dobu. Eva Černá

15 FCHODO V I N Y PROGRAM KCMT 15 duben v KCMT Mgr. Z. Těšínská, rodinná terapeutka: Agresivita, asertivita a emoce v rodině - přednáška v rámci Denního klubu Komorní orchestr ZUŠ Na Trhanovském náměstí - koncert Robert Křesťan a Druhá tráva - koncert O Palečkovi - divadlo pro děti Vystavování retrieverů od A do Z - teoreticko-praktický seminář správného vedení výchovy a výcviku (nutno se předem přihlásit na Veronika Melionová nebo Prof. ThDr. Jan Matějka: Latinská liturgie - přednáška v rámci Sdružení křesťanských seniorů Filmový klub Zahájení motorkářské sezóny sraz u benzinové pumpy Dolní Břežany Motorkářské požehnání před KCMT, Mons. Václav Malý, biskup Komunitní centrum Matky Terezy nabízí možnost pronájmu: denního klubu např. k oslavám dětských narozenin atp. víceúčelového sálu (kapacita 300 osob) ke konání firemních, společenských a kulturních akcí, prezentací, módních přehlídek apod. pravidelný program v KCMT ve školním roce 2007/08 Trápí vás problémy, které nemáte s kým sdílet? Nabízíme možnost promluvit si a podělit se o své problémy, zkušenosti a názory ve skupině, doprovázení a pomoc v těžkých životních situacích i v momentálních vyprahlostech, ve kterých se člověk může cítit sám. ( ) Denní klub pro maminky s dětmi. Úterý až pátek od 9.30 do hodin. Vstup 40 Kč, děti zdarma. Prostor k posezení pro maminky a herna pro děti. V rámci klubu nabízíme půlhodinový program: každé úterý v zpívání a každou středu v cvičení pro děti. Anonymní alkoholici - každou středu v v klubovně KCMT. Další informace Miloš ( ) a Eva ( ).

16 16 ŽIVOT FARNOSTI FCHODO V I N Y Připravuje se oprava varhan v kostele sv. Františka Varhany v našem farním kostele sv. Františka z Assisi provázejí bohoslužby již téměř 40 let. Nástroj pochází původně z dílny varhanáře Felixe Knypla. V 70. letech 20. století, po přestavbě provedené družstvem IGRA, byly varhany instalovány na kůru našeho kostela. Píšťalová skříň Varhany jsou poměrně komplikovaný stroj, vyžadující pravidelnou údržbu. Po tolika letech provozu si však nástroj zaslouží také opravu zásadnějšího rozsahu. Na podzim letošního roku ji, po dohodě s panem farářem, provede mistr varhanář pan Turnwald, který se nám v posledních letech o nástroj pravidelně stará. Naše varhany jsou tvořeny dvoumanuálovým hracím stolem s pedálem a píšťalovou skříní. Hrací stůl je v dobrém stavu, bude ho třeba pouze vyčisti a opravit drobné závady. Větší zásah si žádá jen značně opotřebovaná pedálová klávesnice, kterou bude třeba kompletně rozebrat a repasovat. Varhany v kostele sv. Františka jsou tzv. pneumatické trakce, což znamená, že zapínání jednotlivých rejstříků a píšťal je zajištěno vzduchovými ventily a relátky. Nástroj má celkem 7 rejstříků. Rejstřík je sada píšťal jedné barvy zvuku, umístěná na společné vzdušnici, dutém podlouhlém hranolu, opatřeném membránami a ventily ovládajícími jednotlivé píšťaly. Právě membrány, vyrobené z jemné velrybí kůže, tzv. similky, jsou příčinou narůstající poruchovosti stroje. Vlivem suchého vzduchu způsobeného ústředním topením v našem kostele ztrácí membrány pružnost a začínají se trhat. Výměna membrán je bohužel poměrně nákladná záležitost vzhledem k ceně materiálu a komplikovaná díky vnitřní dispozici nástroje. Píšťaly varhan jsou umístěny do velmi stísněného prostoru píšťalové skříně, což omezuje jejich přístupnost a komplikuje opravu nástroje. Pro výměnu poškozených součástí se musí nástroj demontovat, vyjmout píšťaly a rozpojit pneumatická trakce. Po opravě bude nástroj před sestavením kompletně vyčištěn. Následně bude třeba zregulovat spínací pneumatiku a po jednotlivých rejstřících nástroj intonovat a naladit. Výška ladění a barva zvuku zůstane i po opravě stejná. Plánovaná, poměrně rozsáhlá oprava var- Hrací stůl han, bude pro naši farnost finančně náročná.

17 FCHODO V I N Y ŽIVOT FARNOSTI 17 Předběžná kalkulace výměny membrán, opravy poškozených součástí, v yčištění a nového n a l ad ě ní nástroje je Kč. Č a s ovo u Píšťaly a vzduchové rozvody náročnost opravy odhaduje mistr varhanář na 2-3 týdny. I když varhany v našem farním kostele nejsou nástrojem bohatým paletou zvuku, ani cenným historickou či uměleckou hodnotou, jsou nedílnou a neodmyslitelnou součástí bohoslužeb dní všedních i svátečních. A mohu-li mluvit i za kolegyně varhanice, je radost na nich doprovázet liturgii, především proto, že naše farnost opravdu ráda a dobře zpívá. Jsem přesvědčen, že z opraveného nástroje budeme mít všichni radost. Regulační šrouby a ventily jednoho z rejstříků Pavel Macoun Moji milí, rádi bychom tedy letos dopřáli našim varhanám ve farním kostele sv. Františka generální opravu. Pan varhaník Macoun s panem varhanářem Turnwaldem, který nástroj dobře zná, vyčíslili cenu takové opravy na cca ,- Kč. Chci vás tedy tímto poprosit o jakýkoli finanční příspěvek na opravu našich varhan. Zájemcům samozřejmě poskytneme potvrzení o daru, které je možné použít pro daňové účely. Vaše dary můžete předat buď osobně v sakristii kostela či na faře, nebo převodem na účet číslo / Jako variabilní symbol použijte číslo Předem všem dárcům srdečně děkuji. Váš otec Karel Církevní hudební tradice představuje nedocenitelný poklad, který vyniká nad ostatní umělecké projevy především tím, že je to bohoslužebný zpěv, vázaný na slova liturgie, a tak tvoří nezbytnou nebo integrující součást slavné liturgie. Liturgická hudba bude tedy tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním, ať vroucnějším vyjádřením modlitby nebo sjednocením srdcí, ať tím, že posvátným obřadům dodá slavnostnější ráz. Liturgický úkon nabývá zvlášť vznešeného rázu, když se bohoslužba koná slavnostně se zpěvem, je přítomna asistence a lid má aktivní účast. Poklad církevní hudby ať je udržován a pěstován s největší pečlivostí. Lidový náboženský zpěv je třeba promyšleně podporovat. Jde o to, aby při soukromých a veřejných pobožnostech i přímo při liturgických úkonech mohly, podle směrnic a předpisů rubrik, znít hlasy věřících. Píšťalové varhany ať jsou v latinské církvi ve velké úctě jako tradiční hudební nástroj. Jejich zvuk dovede dodat církevním obřadům podivuhodný lesk a mocně povznést mysl k Bohu a k vyššímu světu. Sacrosanctum Concilium, kapitola 6

18 18 INFORMAČNÍ SERVIS FCHODO V I N Y nabídka poutních zájezdů Sdružení křesťanských seniorů nabízí případným zájemcům cestu od do Polska (Krakov, Lagiewniky, Wieliczka, Wambierzice, Kalwaria Zebrzydowská a Wadovice) nebo od 1.8. do Francie (Lurdy, La Salette, Nevers, Gavarnie, Carcasonne). Zbývá ještě několik málo volných míst. Máte-li zájem se zúčastnit, je třeba se přihlásit do 20. dubna. Oba zájezdy doprovází jáhen Pavel. Informace a přihlášky u jáhna Pavla Urbana V letošním jubilejním roce 150. výročí zjevení se Panny Marie v Lurdech se na dny září 2008 připravuje první společná vlaková pouť Čechů a Slováků v naší novodobé historii. Bližší informace Jindřich Miklas, miklastour@miklastour.cz, Zájemci o poutní cestu do Lurd ve dnech a nebo do Polska od do 1.6. (doprovází otec Antoni) se mohou hlásit u Marie Doležalové na Slavnostní požehnání pruského křížku Tzv. pruský křížek v Bartůňkově ulici byl poprvé požehnán dne 3. května Podle zápisu v hostivařské kronice tehdy přišlo do Chodova čtyřtisícové procesí. Vznik kříže je spojen s válečným rokem Je postaven z náhrad za škody způsobené táhnoucí pruskou armádou, které obdrželi místní hospodáři z Vídně a které přesvědčil František Pleticha, aby je věnovali na postavení kříže v místě, kde do počátku 19. století stával starý kříž dřevěný (podrobnější informace přineseme v některém z příštích čísel FCHO- Dovin). Křížek nechalo v letošním roce zrenovovat občanské sdružení Chodov a na den přesně o 140 let později bude znovu požehnán. Přijďte tedy 3. května v ke křížku v Bartůňkově ulici (mezi Tiskárnou Ministerstva vnitra a Sokolovnou).

19 FCHODO V I N Y INFORMAČNÍ SERVIS 19 program na měsíc duben Ve čtvrtek 24. dubna v bude v katedrále eucharistická slavnost u příležitosti 3. výročí pontifikátu papeže Benedikta XVI. Apoštolský nuncius Mons. Diego Causero zve srdečně všechny věřící ke společné oslavě tohoto významného výročí. Milí přátelé, je tu zase jaro a já si vás dovoluji pozvat na, již téměř tradiční, farní výlet. Znovu bych s vámi chtěla navštívit Český kras a zopakovat cestu krásnou přírodou do Sv. Jana pod Skalou. Také letos si můžeme prohlédnout skanzen Solvayovy lomy v bývalém lomu Paraple, který zahajuje novou sezónu v tento den. Zpáteční cestou půjdeme přes Bubovické vodopády po červené značce do Srbska. Snad vám také nevadí, pokud jste tam už byli, protože to zkrátka stojí za to! Všichni jsou srdečně zváni, a pakliže jste se ještě nikdy neúčastnili, věřte, že je to dobrá příležitost, jak se seznámit a lépe poznat s rodinami z farnosti, i když výlet není určen pouze pro rodiny s dětmi. Přijďte v sobotu 26. dubna 2008 v 8.45 na Smíchovské nádraží k pokladnám! Pojedeme vlakem do Srbska. Další informace na nástěnkách v kostele a v KCMT. Na společně prožitý den se těší Barbora Palečková ( ). Dětské mše sv. budou v měsíci dubnu 10. a v v kostele sv. Františka. Setkání maminek na mateřské dovolené probíhají ve středu od 9.30 do ve farním sále (suterén fary). Dubnová setkání jsou 2., 9., 16., 23. a Maminky by uvítaly pomoc někoho ochotného při hlídání dětí během setkání. Jedná se pouze o hodinu od 10 do 11 h. Nemusíte se předem hlásit, stačí přijít do farního sálu. Za maminky děkuje Katka Friedová ( ). Ve dnech srpna se u příležitosti oslav Světových dnů mládeže uskuteční na Velehradě setkání české a slovenské mládeže pod názvem ActIv8. Heslem setkání bude Dostanete sílu Ducha svatého (Sk 1,8). Na Velehradě se očekává mladých lidí ve věku od čtrnácti let. Registrace účastníků na Bližší informace v Arcidiecézním centru pro mládež (mladez@apha. cz) nebo sekretariát Sekce pro mládež ČBK (renzova@cirkev.cz). - Dramatická dílna pro děti a mládež (příležitost pro amatérské herce, scénáristy, hudebníky ). Každé pondělí v h v budově KCMT. - Výtvarná dílna pro děti každou středu v h v budově KCMT. - Nízkoprahový sportovní a turistický klub každý čtvrtek v h v budově KCMT. Informace a přihlášky na nebo (ing. J. Olšanský)

20 20 KONTAKTY FCHODO V I N Y Jan Zrzavý: Poutníci do Emauz (1940) Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje. Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho, ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma? A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma. Lk 24, Fara a kostel sv. Františka z Assisi Na Sádce 18, Praha 4 /fax: fara.chodov@volny.cz Komunitní centrum Matky Terezy U Modré školy 1, Praha info@kcmt.cz PRAVIDELNÉ BOHOSLUŽBY Sv. František Pondělí 6.30 Matka Tereza Úterý adorace Středa Čtvrtek jednou za 14 dní dětská Pátek Sobota 7.30 Neděle Karel Kočí (administrátor) kkoci@czn.cz Antoni Kośmidek (farní vikář) abikos@tiscali.cz Ondřej Pávek (výpomocný duchovní) ondrej.pavek@t- .cz Pavel Urban (jáhen) Romana Kraleva (pastorační asistentka) romi36@seznam.cz Nenad Kralev (pastorační asistent) kralev@seznam.cz David Wendelin (pastorační asistent) david.samuel@centrum.cz Martin Flosman (pastorační asistent) flosmanm@post.cz Eva Černá (ředitelka Charity) charita.chodov@ .cz Kancelář Charity (pečovatelská služba) charita.chodov@ .cz Zpravodaj farnosti Chodov redakce: Martin, Katka typografie: Josef, Petr, Martin korektury: Stáňa za obsah odpovídá: Karel Kočí fotografie v tomto čísle: archiv farnosti, P. Macoun FCHODoviny fchodoviny@centrum.cz