Věda. Nové pohybové zákony těles na orbitě Objev byl původně publikován na webu od roku 2002 do února 2009 pod titulkem

Transkript

1 Nové pohybové zákony těles na orbitě Objev byl původně publikován na webu od roku 2002 do února 2009 pod titulkem Šest kvantových zákonů těles na orbitě K objeveným vzorcům zákonů nebylo věcných připomínek ani od AV ČR jako přirozeného oponenta objevených vzorců. Po řadě urgencí mi ústy předsedkyně Doc. RNDr. Heleny Illnerové, DrSc. sdělila AV ČR dopisem ze dne , z nějž cituji : Po opětovném ověření celé věci a dosavadní korespondence s Vámi musím konstatovat, že odborníci z fyzikálních pracovišť Akademie věd ČR, kteří se s Vašimi texty seznámili, k ním vesměs mají zásadní výhrady. Já sama, ani žádna oficiální instituce, nemůže v záležitosti této povahy rozhodovat. Vůči uvedené dezinformaci jsem se ohradil dopisem ze dne , zaslaném paní předsedkyni, cituji podstatnou část: Tato skupina anonymů nemá za dva roky věcnou připomínku k objeveným vzorcům, ale jak se zmiňujete, nějaké zásadní připomínky. Určitě jsou zásadně existenční, vázané na uznání jejich odbornosti, kterou jste jim bianko šekem potvrdila. Anonymní odborníci, jak mi sdělujete, označili vzorce Šesti kvantových zákonů těles na orbitě za texty, což je věcně nesmysl. Záznam matematického projevu není text, ale vzorec. Na dopis s věcnými námitkami už z AV ČR neodpověděli Obr. 1. Pohyb po elipse dle Keplera, empiricky, podle obecně známých skutečností poplatné tehdejším technickým prostředkům k pozorování kosmu. Základním nedostatkem je účelová prezentace eliptické dráhy, obr. 3, jako souhry anomálií odchylek od nedefinované skutečnosti. Zásadní odchylkou od skutečnosti je r, symbol poloměru pro vzdálenost u elipsy dané průvodičem p, a opsaný kruh o poloměru a se středem uprostřed elipsy atd. RNDr. Pavel Andrle, CSc. v knize Základy nebeské mechaniky příslušný odstavec (2,31) výstižně nazval: Srovnání pohybu po elipse s nerovnoměrným pohybem kruhovým. Gravitace ani Keplerovy zákony nerovnoměrný kruhový pohyb nedovolují není zde dodržen konstantní kinetický moment satelitu plošná rychlost, obr. 2. Ekvivalentem každé eliptické dráhy je kruhová dráha o poloměru a velké poloosy. Obě dráhy mají stejnou dobu oběhu T. Jen dva body na eliptické dráze kosmického tělesa odpovídají teorii gravitace; u Země je to bod jarní a podzimní rovnodennosti o dostředivém zrychlení (g). Schéma eliptické dráhy satelitu obecně dle skutečnosti je na obr. 2. Princip, který lze nazvat kvantovým, má platnost pro každou dráhu satelitu, protože satelit se řídí Keplerovými pohybovými zákony a jejich dodatky II., IV., V. a VI., nikoli teorií gravitační síly. Satelit je na trvalé kvantové dráze s vysokou přesností, kterou změní jen skokem na jinou dráhu při střetu s jiným kosmickým tělesem. Těleso na své dráze trvale přesně mění délku průvodiče p a svou rychlost v, při zachování konstantní hybnosti pasivní hmoty m satelitu. Stávající nebeská mechanika stojí na známých poznatcích opírajících se o stovky let staré práce o pohybu po elipse, 34 Obr. 2. Obr. 3. Vztah mezi pravou a excentrickou anomálií

2 Vzdálenost r z obr. 3 je pak účelově zaměňována za průvodič p, viz ukázka z Wikipedie: Pro odvození velikosti radiálního zrychlení můžeme předpokládat, že těleso se kolem centra sil pohybuje po kružnici. Při rovnoměrném kruhovém pohybu, který pozorujeme v důsledku konstantnosti plošné rychlosti, se centrum nachází ve středu křivosti dráhy. Radiální zrychlení je tedy totožné s dostředivým zrychlením a má velikost kde T je oběžná doba. Podle třetího Keplerova zákona platí T 2 = Cr3, kde C je konstanta. Zrychlení lze pak zapsat ve tvaru, kde k je konstanta platná pro všechny planety. Síla, kterou působí Slunce na planetu, má velikost kde m je hmotnost planety. Planeta však zároveň podle třetího Newtonova zákona působí na Slunce stejně velkou silou, kde M je hmotnost Slunce. Z rovnosti dostaneme. Položíme-li, dostáváme Newtonův gravitační zákon ve známém tvaru tím je zrychlení satelitu na průvodiči p eliptické dráhy chybně na poloměru r dle obr. 3, přitom přesnou hodnotu zrychlení satelitu f dává IV. zákon, dostředivé zrychlení satelitů f = K 2 : p 3. Dále. Z Keplerovy konstanty k, která je v m 3 s -2, se dle Newtonových hypotéz nazývaných zákony mylně stane hmota m v kg, přičemž sám autor tvrdil, že planety se pohybují jakoby na ně působila ona síla, ale zde hypotézy nevytvářím. Šest pohybových zákonů těles na orbitě I. Keplerův zákon Dráha každé planety je elipsa, v jejímž jednom ohnisku je centrální těleso. Fundamentálním zákonem oběžné dráhy těles na orbitě je druhý Keplerův zákon, vyjádřený v základních jednotkách délky m a času s. Nahrazuje obecný vzorec ploch, kde je průvodič p chybně označován symbolem poloměru r. II. zákon dráhové konstanty (v podstatě Keplerova plocha za sec.) Dráhová konstanta oběžnice K je dána součinem délky průvodiče p násobeným okamžitou rychlostí oběžnice v : K= p.v = konstanta dráhy (kinetický moment) rozměr konstanty K je v m2 s -1 Pro Zemi platí: K z = 4, m 2 s -1 III. Keplerův zákon Čtverce oběžných dob dvou planet jsou ve stejném poměru jako třetí mocniny velkých poloos jejich drah. T 2 : T 2 1 = a3 : a 3 1 a 3 : T 2 = známá konstanta IV. zákon, dostředivé zrychlení satelitů Velikost dostředivého zrychlení f oběžnice na průvodiči p dráhy, je dána podílem druhé mocniny její dráhové konstanty K 2 dělené třetí mocninou délky průvodiče p 3. f = K 2 : p 3 V. zákon aktivní hmoty centrálního tělesa Velikost aktivní hmoty tělesa M v ohnisku eliptické dráhy oběžnice, je dána podílem druhé mocniny dráhové konstanty K 2 dělené středním průvodičem a dráhy. M = K 2 : a = (2π : T). a 3 = GM starý vzorec Centrální konstanta tělesa rozměr aktivní hmoty tělesa je v m 3 s -2 Z toho aktivní hmota Slunce M s = K z 2 : a = 1, m 3 s -2 = známá konstanta GM s VI. zákon volného pádu Zrychlení volného pádu g (tíhové), je dáno aktivní hmotou tělesa M, dělenou čtvercem vzdálenosti r 2 g = M : r 2 Pomoci dráhové konstanty tělesa lze získat z druhého zákona K = v.p nekonečné množství rychlostí v na každém jejím průvodiči p. Pro kontrolu zákona můžeme použit hlavní průvodiče Země: Dráhová konstanta Země K z = 4, m 2 s -1 známe střední průvodič a z = 1, m a rychlost na středním průvodiči v s : v s = K z : a z = 4, m 2 s -1 : 1, m = 29784,691ms -1 35

3 Rychlost Země v perihéliu na průvodiči p min = 1, m v max = K z : p min = 30290,458 ms -1 Rychlost Země v apogeu na průvodiči p max = 1, m v min = K z : p max = 29294,458ms -1 Dnes uvedené rychlostí nelze tak lehce stanovit, jelikož publikované hodnoty jsou nepřesné. Pohyb satelitů probíhá v konzervativním poli volného pádu g, tvořeném aktivní hmotou M centrálního tělesa dle VI. zákona volného pádu, a nejde tedy o gravitační zrychlení chybí zde hmota m. Na to přišel i Newton. Z třetího Keplerova zákona znal konstantu GM = v m 3 s -2, která se používá dodnes, a tím i vzorec g = G M : r 2. Matematickým trikem, pomocí χ o rozměru m 3 s -2 kg -1, tedy opticky zrušil aktivní hmotu v m 3 s -2 v GM, z níž se takto stala hmota m v kg -1. Obecně se neví, že od dob Newtona je za hmotu kosmických těles m v kg považována jejich aktivní hmota M : χ = m, čili z hrušek jsou nefunkční jablka. Newtonův vzorec gravitačního zrychlení je matematicky stejný, jako VI. zákon volného pádu: g = M : r 2 = χ. m / r 2. Hmota m působí ve vzorci jako matematický trik vyvolávající dojem, že jde o kilogramy a gravitaci, přitom součin χ. m = M má matematický rozměr m 3 s -2 aktivní hmoty tělesa nejsou to kg. Kapa χ přitom znehodnotí výpočty změřených veličin, které jsou na 9 až 10 desetinných míst, dostaneme výsledek jen na 3 desetinná místa. Kapa je nepřesné, protože se měří strunou tíh a pasivní hmoty m k malých kuliček, kopírujících variabilitu tíhy pasivní hmoty Země od oběhu a rotace, ne sílu. Fyzikální vlastnosti aktivní hmoty M tělesa Centrální gravitační konstanta, dnes až na deset míst přesná veličina známá astronomům od dob Keplera, má rozměr v m 3 s -2. Jak nám rozměr říká, není zde hmota m v kilogramech, tedy není gravitační veličinou, ale pohybovými zákony je dána její vlastnost hmoty M vytvářet dle VI. zákona pole zrychlení g volného pádu. a) Množství aktivní hmoty M, v m 3 s -2, znamená velikost tělesa, a je dána V. zákonem M = K 2 : a. Aktivní hmota kosmického tělesa je pohybová veličina soustavy centrální těleso oběžnice nebo lze změřit metodou Cavendish ze zrychlení volného pádu M = g. r 2. b) Aktivní hmota tělesa M vytváří pole zrychlení volného pádu g (tíhy), které je dáno VI. zákonem g = M : r 2. c) Empiricky je místo aktivní hmoty v centru tělesa a je dáno průsečíkem tížnic nebo průsečíkem průvodičů oběžnic. Empiricky to znamená, že velikost objemu aktivní hmoty je jen geometrický bod, stejný pro velké i malé těleso, a nezáleží na množství jednotek aktivní hmoty 1m 3 s -2. d.) Jednotka aktivní hmoty 1 m 3 s -2 je základní fyzikální jednotkou tělesa jako metr a vteřina. Jednotka aktivní hmoty 1 m 3 s -2 je 1, kg, asi dnes pravděpodobně jednotek pasivní hmoty metodou Cavendish měřením síly 1kg = 6, m 3 s -2. Stejnou metodou Cavendish je nutno ověřit převodní součinitel χ, a to měřením zrychlení g volného pádu malých kuliček na velké koule jako stabilní konstantu, namísto měření jejich variabilní tíhy, kdy již třetí desetinné místo není konstantní χ 6, m 3 s -2. Fyzikální vlastnosti pasivní hmoty m Jednotka hmotnosti 1 kg na Zemi představuje obecně tíhu etalonu 1me kp = g. 1kg. Veličina zrychlení g volného pádu, dle VI. pohybového zákona, je proměnná s nadmořskou výškou a zeměpisnou šířkou násobená konstantním množstvím látky me. Tíha není dána gravitační sílou, protože g pochází od aktivní hmoty M. Při měření zrychlení na jednom místě na Zemi absolutním gravimetrem zjistíme, že g je stabilní veličina. Teprve od 10-5 místa se projevuje variace slapového zrychlení gs od Slunce a ostatních kosmických těles. Slapové zrychlení je řádově podobné i na jiných kosmických tělesech.vlastností pasivní hmoty je, že si zachovává hybnost, což podchycuje pohybový zákon dostředivého zrychlení f = K 2 : p 3 Toto zrych- 36

4 jev z kvantové fyziky mikrokosmu jiný spin, jiná tíha tělesa nová rychlost tělesa, jiná tíha). V kosmu se při přechodu tělesa na nový setrvačný pohyb skokem nemění množství pasivní hmoty, ale její tíha. Nový účinek pasivní hmoty m kosmického tělesa je dán v násobcích nebo podílech jednotky tíhy v kp = g.mx, kde zrychlení g je konstantní tíhové zrychlení tělesa a jeho pasivní hmota m v násobcích x. Obecně platí, že pomalé kosmické těleso má značnou tíhu jednotky kg pasivní hmoty v kp, vztaženo k naší jednotce kg a jejím pohybům. lení je v ms -2 a není gravitační silou. Pomoci zrychlení f oběžnice neustále mění svou rychlost v = K : p podle II. zákona. Ke změně rychlosti tělesa (třeba auta) je, jak víme, potřeba vynaložit energii, která zde pro změnu hybnosti chybí. To věděl i Newton, a proto vymyslel gravitační sílu.v daném případě zde není síla, a tím ani energie, ale těleso si zachovává hybnost h = v. m = konstantní. Když těleso mění svou rychlost v, pak jeho pasivní hmota m, měřeno proti pružině, mění svou tíhu. Pro takovou změnu pohybu kosmického tělesa není potřebná energie nemění se jeho hybnost jen rychlost. Tíha není síla, nedá se měřit v Pascalech, ale v kp (kilopondech) proti pružině. Kosmonautika za desítky let neuvedla výsledky ani jediného měření tíhy na jiném kosmickém tělese tímto jednoduchým přístrojem. Je to pochopitelné, neuveřejní přece měření, jehož výsledky neumí vysvětlit. a) Pasivní hmota tělesa m je v jednotkách 1 kg a má etalon v Sévres u Paříže. Kosmické těleso má vždy počet jednotek pasivní hmoty m v kg, odvozený od počtu jednotek aktivní hmoty M převodním součinitelem, dnes 1 m 3 s -2 asi 1, kg. 1 kg na každém kosmickém tělese slouží pro stanovení stejného množství látky. b) Kosmické těleso v absolutním klidu (teoretický stav) má maximální tíhu pasivní hmoty m. Nárazem jiného tělesa získá příkladně rychlost 100ms -1 jeho pasivní hmota m = m.1/100 a zachová svou původní hybnost jen tím, že jeho 1 kilogram = 1 dkg v tíze. Kosmické těleso nemění svůj pohyb působením síly jako v laboratoři, ale střetem s jiným tělesem dojde skokem o kvantum x.ms -1 ke změně rychlostí, ale hybnost pasivní hmoty u sledovaného tělesa se nezmění (známý c) Kosmické těleso v absolutním klidu (teoretický stav) má maximální tíhu pasivní hmoty m, která budí kolem tělesa max. unášivé pole. Aktivní hmota tělesa M budí tíhové pole, pasivní hmota tělesa budí unášivé pole, které způsobuje stačení perihélii oběžnic a unášení celé oběžné soustavy ve směru pohybu centrálního tělesa. Unášivé pole tělesa přenáší také pohyb vnějšího pole na těleso či částici. Rychlé těleso částice má malou tíhu a pasivní hmoty, a tím slabé unášivé pole. Dalším urychlováním částice vnějším polem její tíha a intenzita jejího unášivého pole dále klesá, atd., což je známá skutečnost z mikrokosmu, kde je to mylně přičítáno tomu, že její hmota m při rychlostí světla roste až na nekonečno. d) Výchozím stavem pro ostatní kosmická tělesa je pohybový stav Země, od rotace a oběhu pro stanovení jejích konstantní hybností pasivní hmoty (x.m), a tím jejich tíhy. Důkaz č. I Vývoj planety Země a její tíhy Vývoj naši planety probíhá několik miliard let. Bylo by odvážné tvrdit, že během této doby nedošlo ke změně pohybových parametrů Země v důsledku silných impaktů, z nichž největším mohl být střet s Měsícem. Při silných impaktech došlo ke změně spinu (otáček) či změně kvantové dráhy, stopy na Zemi se zacelily vlivem eroze nebo jsou pod hladinou některého oceánu. Uvedené jevy jsou příčinou změn ve vývoji vegetace a velkých živočichů na Zemi. V permokarbonu tvořily značnou část vegetace ohromné plavuně lepidodendrony o výšce 30 m až 50 m. Obrovité plavuně netvořila pevná dřevina, jakou mají běžné stromy 37

5 smrk, jedle atd., ale měly válec dřeva o průměru cca 1/10 celého kmene, což dle dnešních zkušeností není zárukou pevností kmene tak velkých stromů. Proto dnes existují jen relikty malého vzrůstu, podobně jako u přesliček. Druhou kosmickou katastrofu zaznamenala Země na přelomu druhohor a třetihor, kdy vyhynuly asi tři čtvrtiny dosavadních druhů, a to hlavně velkých vzrůstem, jako dinosauři a jiní. Kosmickou katastrofu podporuje nález neobvykle vysokého procenta iridia mimozemského původu v sedimentech vápence z té doby meteority tohoto prvku obsahují 1000 krát více než zemská kůra. Průvodním jevem kosmické katastrofy na Zemi je dočasné zvýšení objemu prachu ve vzduchu. Nastane pokles teploty a trvalá změna jejího spinu. Nové podmínky způsobí zánik značné části živočichů a vegetace. Tento stav netrvá dlouho, prachová clona se usadí teplota se normalizuje ze semen začnou růst rostliny včetně plavuní a přesliček. V semenech zakódovaný gigantický růst se ovšem dostal do nových tíhových podmínek, které nedovolily ze statického hlediska vyvinout se rostlinám a zvířatům do původní velikosti svých rodičů. Je předpoklad, že by flóra permu a karbonu mohla existovat v podmínkách klimatu deštných pralesů, ale chybí tíha pasivní hmoty Země té doby. Dnes má Země spin den má 24 hod., rychlost bodu na rovníku je 465,12 ms -1 ale příkladně v Permu byla tíha 1 kg pasivní hmoty jen čtvrtinová. Předpokládané pohybové parametry Země v permokarbonu modelová situace Stejná kvantová (oběžná) dráha, spin den 6 hodin rychlost pohybu bodů na rovníku 1853,2 ms -1. Po střetu s kosmickým tělesem klesly skokem otáčky Země na spin den 12 hod rychlost pohybu bodů na rovníku 926,6 ms -1. Když si přiblížíme tuto katastrofu na Zemi a vliv na permskou flóru, koruny obrovitých stromů, včetně vzdušných mas, pokračovaly v setrvačném pohybu rychlostí stovek metrů za vteřinu, protože Země pod nimi se ve skutečnosti zastavila. Všechna pozemská vegetace lehla v jediném okamžiku, o čem svědčí uložení uhelných slojí. Další nepopsatelnou zkázu dovršila voda oceánů, které stejnou setrvačnou rychlostí opustily své břehy a zakryla povalenou vegetaci bahnem. Po katastrofě přizpůsobilo těleso Země svou pasivní hmotu na (m z.2) a tíhu novým podmínkám, kdy kilogram hmoty a plynu měl dvojnásobnou tíhu, ale pasivní hmota m Země si zachovala dřívější hybnost. Samozřejmě, tíha hmoty m p, dřevin, vzduchu a vody byla v permu příkladně jen 0,25 dnešního stavu, což potvrzuje existence plavuní a přesliček, které kvantem změny tíhy už nemohly růst v původní velikosti. Podobným způsobem, na fyzikální bázi, kvůli několikanásobnému přetížení kostry a srdce tlakem krve, vyhynuli v další etapě velicí ještěři. Důkaz č. II Skutečná tíha Slunce jaderná síla Podobnou metodou lze odvodit tíhu Slunce jako jádra soustavy, když vezmeme pohybové parametry Země jako základ tíhy 1 kp jednotky pasivní hmoty 1 kg a celkové hybnosti, která je vždy jednotkou pro porovnání jiných těles. Slunce nemá oběžnou rychlost v os = ms-1 rychlost hmoty Slunce na rotačním poloměru koule 2/5 r v rs = 798,72 ms -1. Rotační rychlost Země na rotačním poloměru koule 2/5r v rz = 186,052 ms -1 Účinek etalonu hmoty 1kg na Slunci od spinu = v rz : v rs = 186,052 ms -1 : 798,72 ms -1 = 0,2329.m z násobek jednotky pasivní hmoty Země. Účinek etalonu hmoty 1kg na Slunci od oběhu v oz : v os = ms -1 : 1ms -1 = m z násobek jednotky pasivní hmoty Země. Celková hybnost etalonu jednotky hmoty 1kg pasivní hmoty na Slunci má od všech pohybů hodnotu 1m s = 0, = 6933,43. kg = etalon 1 kg na Slunci má účinek od hybnosti jako 6933,43 kg na Zemi, přitom má stejné množství látky jako etalon 1 kg. Tíha etalonu pasivní hmoty 1 kg na povrchu Slunce Tíhové zrychlení Slunce g s je dáno 6. zákonem g s = M s : r s 2 = 273,97 ms -2 = g s Z toho tíha etalonu na Slunci 1 kg = g s.1m s = 273,97 ms ,43m z = ,8 kg.ms -2 = skutečná tíha etalonu 1 kg pasivní hmoty na Slunci v kilopondech ,8 kg.ms -2 : 9,8202 kg.ms -2 = ,11 kp. Výsledek u Slunce není nijak překvapivý. Známý jev je v mikrokosmu jaderná síla, = jaderná tíha působící ve hmotě tělesa, v jaderné částici pak je ona potenciální jáma, kde působí v prostoru jen tíhové zrychlení g s = M s : r s2. Gravitační teorie dává na Slunci tíhu 1kg jen 273,97 kgms _2 proti skutečné tíze 1 kg = ,11 kp, která působí tlakem na vnitřní struktury Slunce, a je pravděpodobně zdrojem tepla ne vodík jako jaderné palivo. Skutečná tíha planety Venuše Podobně jako u Slunce má spin Venuše vliv na to,že jde tíhově o jiné těleso s účinkem, než je udáváno,známý poznatek o spinu z atomové fyziky. Do dneška, stejně na řadě jiných kosmických těles, přistály sondy několikrát i zde. Nebylo však zveřejněno ani jedno měření tíhy na jiném kosmickém tělese. Při- 38

6 tom stačí jednoduchý přístroj, siloměr (mincíř), který byl na palubách sond Věněra 8 a 9 jako decelerometr, a který při brzdění sondy atmosférou registroval přetížení cca 170 g. Na povrchu v klidu tyto přístroje zřejmě neukazovaly 0,85 g, ale záhadně měřily růst g po cca 30 min., než sonda zanikla. Neznámý jev, postupná změna pasivní hmoty závaží mincíře v jednotkách přetížení g = cca kp, nebyl publikován stejně jako z jiných těles, Měsíce, Marsu atd. Protože vyznavači gravitace nemohou uvedené důkazy věcně vyvrátit přetížením v g změřeným na jiné planetě, které nesouhlasí s gravitační teorií, tyto údaje se nepublikují. Tíhové zrychlení g v na povrchu Venuše z její aktivní hmoty M v g v = M v : r v 2 = 3, m 3 s -2 : (6, m) 2 = 8,857 ms -2 = g v = konst. Základní pohybové parametry Země : v oz = ms -1 = průměrná oběžná rychlost Země; v rz = 186,052 ms -1 = průměrná rychlost hmoty Země na rotačním poloměru koule 2/5r z Pohybové parametry Venuše : v ov = ms -1 = průměrná oběžná rychlost Venuše; v rv = 0,725 ms -1 = průměrná rychlost hmoty Venuše na rotačním poloměru koule 2/5 r v Účinek etalonu hmoty 1 kg na Venuši od spinu = v rz : v rv = 186,052 ms -1 : 0,725ms -1 = 256,62.m z násobek jednotky pasivní hmoty Země Účinek etalonu hmoty 1 kg na Venuši od oběhu v oz : v ov = ms -1 : ms -1 = 0,85.m z násobek jednotky pasivní hmoty Základní hodnota pasivní hmoty m v na Venuši je součinem dílčích násobků oběhu a rotace m v = 256,62. 0,85 = 218,127.m z Venuše má pasivní hmotu v kg = M v : χ = 3, m 3 s -2 : 6, kg -1 m 3 s -2 = 4, kg známá hodnota, ale pasivní hmota m v Venuše má 218,127.m z jednotek na 1 kg, tedy 4, kg. 218,127.m z = 1, kg pasivní hmota celé planety má účinek v kilogramech. Etalon 1 kg umístěný na Venuši má od zachovaní hybnosti účinek 218,127 kg. 8,857 ms -2 = 1931, kg ms -2 : 9,8202 kg.ms -2 =196,73 kp jeho tíha. Při střetu kosmických těles Země a Venuše byl by účinek vetší než střet se Saturnem známý jev spinu z mikrokosmu v základních fyzikálních jednotkách. úměrou Slunce v téměř dvojnásobné vzdálenosti nemůže zahřát povrch Venuše na 463 C, navíc přes obal mraků, které odrazí značnou část záření, když Slunci bližší Merkur bez atmosféry má jen 427 C. Druhým paradoxem u Venuše je pokles noční teploty na cca 120 dní o pouhých 25 C, když na Merkuru to je 610 C. Z toho lze logicky odvodit, že skutečná teplota povrchu Venuše (438 C) vyvěrá z vnitřního zdroje a ve dne působením Slunce stoupne jen o 25 C. Důkaz III. Unášivé pole kosmického tělesa a částice stáčí perihélia oběžnic Einsteinův vzorec relativity nemá pro úhlovou míru v radiánech 2π ale užívá řady účelových nesystémových koeficientů, jako 6π, c 2, ε a jiných, které jsou otázkou víry, ne principu. Unášivé pole kosmického tělesa (částice) je dáno jeho pohybovým stavem, a tím pasivní hmotou v počtu jednotek x.m z. Intenzita unášivého pole kosmického tělesa částice klesá lineárně se vzdálenosti r od tělesa. Každé těleso vytváří dvě pole, jedno konstantní g volného pádu, které je dáno jeho aktivní hmotou M zákon č. VI, druhé pole, unášivé, je dáno jeho pasivní hmotou x.m rychlé těleso má slabé unášivé pole pomalé těleso silné unášivé pole těleso v klidu maximální pole. Vlastnosti tohoto pole v mikrokosmu je, že jeho prostřednictvím lze vnějším elektromagnetickým polem unášet částici, což je poznatek z atomové fyziky, kdy rychlá částice k urychlení potřebuje silné vnější pole, protože intenzita unášivého pole částice klesá s rychlostí a naopak. Cyklotrony se slabým elm. polem urychlují jen těžké α částice a protony, které podobně jako Slunce mají značnou pasivní hmotu, cca 7000 m, a tím značnou intenzitu svého unášivého pole. Země jako elektron má jen 1 m, a tím malou intenzitu unášivého pole. Pro urychlení elektronů byl sestrojen Betatron, který má v řádech zvýšenou intenzitu elm. pole atd., což je pravý opak teorie relativity, která predikuje růst hmoty m na nekonečno při rychlosti c. Množství látky hmoty m se nemění ani při rychlosti c, jen její pasivní hmota klesá, a tím i tíha a intenzita unášivého pole tělesa částice cca o desítku řádu. Atomová váha prvků hmoty a plynů Venuše je násobkem 218,127 pozemských hodnot za neměnné hustoty látky při obdobné teplotě. Teplota povrchu Venuše 463 C, fyzikálně není způsobena skleníkovým efektem, ale značnými vnitřními tlaky hmoty v jejím tělese (účinek tíhy její pasivní hmoty 196,73 kp = tíha etalonu 1 kg na Venuši). Venuše má střední vzdálenost od Slunce 0,723 AU, rotaci 243 dní, noc zde trvá cca 120 dní, rozdíl mezi denní a noční teplotou je 25 C. Merkur má střední vzdálenost od Slunce jen 0,387 AU, dobu rotace 58,6 dní, denní teplota na přivrácené stráně 427 C, noc na odvrácené straně tvá cca 25 dní při teplotě -183 C. Rozdíl teplot mezi dnem a nocí je zde 610 C. Jednoduchou 39

7 ϕ 100 =ϕ. (D z : D o ). (D o : D r ). 100 = 2, rad. (365,25 dní : 224,705 dní). (224,705 dní : 242,982 dní). 100 = 4, rad = 8,337 8,337 = stáčení perihélia Venuše za sto let od unášivého pole Slunce,změřeno 8,4. Závěr Stáčení perihélia Merkuru unášivým polem Slunce (Pro výpočet jsou použity základní fyzikální jednotky a není potřeba vysvětlovat koeficienty, kvadrupolový moment atd.) Dle důkazu č. I má Slunce m s = 6933,43. m z jednotek pasivní hmoty m z jejíž unášivý účinek klesá lineárně se vzdálenosti; střední vzdálenost Merkuru r m = 5, m ; otočka = střední den Slunce D s = 26,35 dní; rok Země v dnech D z = 365,25; rok Marsu v dnech D m = 87,97 Vzorec unášivého pole za jednu otočku Slunce v radiánech ve vzdálenosti unášeného tělesa ϕ = (m s : r m ). (D s : 2π)=(6933,43 : 5, m). (26,35 : 6,283) = 5, rad úhel stočení unášivého pole za otočku Slunce ve vzdálenosti Merkuru; Za sto roků je úhel ϕ 100 v rad a vteřinách ϕ 100 =ϕ. (D z := D m ).100 = 5, rad. (365,25 : 87,97). 100.= 2, rad = 43,03 43,03 výsledek je úhel, o který Slunce svým unášivým polem stočí perihélium Merkuru za sto let, změřená hodnota = 43,11. Stáčení perihélia Venuše unášivým polem Slunce Venuše má oproti Merkuru a ostatním planetám opačnou, téměř nulovou rotaci. Vzhledem k Zemi je její pasivní hmota a unášivé pole o dva řády větší. Silné unášivé pole Venuše se odvaluje proti unášivému poli Slunce (224,705 dní : 242,982 dní). Údaje: D o = 224,705 dní = doba oběhu Venuše; D r = 242,982 dní = doba rotace Venuše; r v = 1, m = střední vzdálenost od Slunce; D z = 365,25 dní = doba oběhu Země. Otočka = střední den Slunce D s = 26,35 dní. Vzorec je podobný, jako u Merkuru, rozšířený o odvalovaní unášivých polí (D o : D r ): ϕ = (m s : r v ). (D s : 2π)=(6933,43 : 1, m). (26,35 : 6,283) = 2, rad 40 a) Gravitační vzorce zrychlení g = χ. m : r 2 a síly f = χ. m. M : r 2 nejsou zákony, jen Newtonova hypotéza, podle níž se žádné kosmické těleso nepohybuje. Proto je nutné nazývat je v učebnicích jako rovnice Newtonovy hypotézy. Umělým družicím stačí udělit první kosmickou rychlost a jsou na své dráze, která má jen dva body na středním průvodiči společné se vzorcem g = χ. m : r 2 Newtonovy hypotézy, zbytek, to je 100% dráhy, se řídí pohybovými zákony. b) Účinek spinu v tíhovém poli mám ověřen pokusy se setrvačníkem magnetofonu poháněným elektrickým motorkem na rovnoramenné váze z roku 1980, podáno jako přihláška objevu. Rychlost rotující hmoty prstence cca 0,5 kg byla cca 13,5 ms -1, doba běhu byla tři hodiny. Pokles váhy postupně narůstal a trval i po zastavení motorku, kdy se provedlo dovážení -300 mg. Přihláška objevu byla zamítnuta, smetena se stolu tvrzením, že jev způsobilo odpaření vody ve vinutí motorku a elektrický proud. Pasivní hmota m s setrvačníku vyhodnotila, že má jinou hybnost, než původní převzatou od Země. Změna tíhy a zachování hybnosti pasivní hmoty je jev, který nenastane okamžitě ani okamžitě nevyprchá. Země, díky malé výstřednosti, vyrovnává změnu oběžné rychlosti opačnou změnou otáček, délka dne během roku tím kolísá od 14 min do +16 min dle časové rovnice. Přes tento jev má pasivní hmota Země m z během roku malé nevyhodnocené variace tíhy, které zaznamenávají silové gravimetry na observatořích, měřící tíhu zkušebního závaží, ale ty jsou cejchované na zrychlení. Podobné, měřením síly metodou Cavendish χ = 6, m 3 s -2, je měření tíhy pasivní hmoty malých kuliček proti struně. Kde jsou variace tíhy od třetího desetinného místa jejich pasivní hmoty, a tím Země. Variace χ jsou údajně systematickou chybou měření síly, ale u tíhy je to změřená skutečnost variace pasivní hmoty m Země, která se neřídí rychlostí světla, ale jen zachováním hybnosti. Použitá literatura Tíhové pole a dynamika Země; Milan Burša a Karel Péč Základy nebeské mechaniky; Pavel Andrle Encyklopédia astronomie, 1987; Obzor Bratislava Původní práce, autor Dušan Tala, d.tala@seznam.cz telefon : Objev pohybových vzorců II, IV, V a VI nelze označit za teorii, aniž by tyto vzorce byly věcně popřeny. To platí pro instituce i držitele akademických hodností, opak je pomluva autorského díla dle zákona č. 140/1961 Sb. Šíření této práce tiskem je možné po dohodě s autorem mobil