Emma, Emma! Barbora Baronová

Transkript

1 Emma, Emma! Barbora Baronová 17. července 2001

2 EPILOG Toho léta vykvetlo obzvláště hodně žlutých slunečnic. Otáčely své tváře za sluncem, aby ukázaly směr dětem, které se rozhodly jít postavit se válce ve Vietnamu. Toho léta si vítr pohrával s vlasy těch, kteří se vydali hledat smysl všeho krásna, tu jedinou čistou, neposkvrněnou naději. Toho léta byly nejjasnější a nejteplejší noci. Hvězdy jako toužící žhavé lucerny posvěcovaly svým jasem cestu k Chrámu Extravagantního Nakousnutého Měsíce. Toho léta se ulice měst zavlnily a děti se vydaly na cestu. 1

3 Kapitola 1 Zdá se, že... Slunce od časného rána hřálo, ale ještě stále nemohlo rozproudit ztuhlou krev. Stíny se rozestupovaly a u potoka se probral vítr. Mokrá a studená tráva bolela do chodidel, ale dlaně hřály. Mé vlasy, dlouhé jak samotné řasy andělů, padaly po bílé vlně. Jak smutné mají oči. I mé oči jsou prázdné. A proto musím jít dál. Jako odporný, asfaltový had se vlní polem. Jak krade ticho. Utíkala jsem od betonových konstrukcí bezduchých měst. Nedá se utéct. Pořád vás to všechno pronásleduje. Několik let bez života. Město vám zabije i duši. A taky lásku. Lásku k lidem, k sobě, k přírodě. Ke všemu živému i neživému. A pak osvícení! Tolik let jsem byla mrtvá. Nebyla jsem. Neexistovalo nic. Ani prázdno už nebylo. Ale ted tak moc toužím po všem. Ach Bože, díky za tu krásu, za tu nádheru, co jsi všude kolem stvořil. Těch nádherných květin! A těch barev! Červená, zelená, žlutá, modrá. Růžová a fialová. A pak taky sníh. A hrob a smrt. Černá. Černá živelná hlína a v ní černí brouci. A taky voda. Průsvitná hebká voda. A malé vlnky a malé ryby. A lesklí vodní ptáci kroužící ve vzduchu. 2

4 3 A oheň? Miluji oheň. Miluji vůni ohně a kouře. Toho voňavého, když se pálí zem. Slunce začínalo umírat, ale já jsem vnímala jen modrou oblohu a tep země. Tak prudký a živelný. Jenom tu krásu. Já jsem kdysi umírala taky. Nutnost. Nutnost přežít. Nutnost přežít je v nutnosti existence. Nutnost existence souvisí s nutností kapitálu. Ne, dnes ještě ne. Bojím se toho, jak všechno odchází. Už neexistuje nic čistého. Dobrá vůle? Jak hloupá, prázdná fráze. Dostihnou vás všude. Slaný mrak přichází nečekaně jako jarní bouřka. Asfaltový had se bouří. "A tobě to, Bože, nevadí???" křičela jsem. "Nevadí ti, že ti ničí tu tvou náramnou zem? Ten náramný vzduch? Nevadí ti, že na nás skrz ten humus nevidíš? A co modré nebe? Zdá se ti tak modré jako prve? A voda? Copak ty nevidíš, že se nedá pít? A že ptáci nemohou létat? A že ti zabíjejí zvířata? A proč? A aby mohli nosit cizí krásu? Trhají ptákům křídla a berou jim vzduch. a co kytky? Asi se ti už omrzely. Ale mě tedy rozhodně ne. Já je mám pořád ráda. Ty se na ně třeba koukáš už tisíce let. Ale já teprve chvíli. A nemíním se jich vzdát. Proč jsi tak krutý?" A Bůh mi odpověděl. "Nejsem krutý. Jsem spravedlivý." "A co je na tobě spravedlivého? To, že necháváš zbytečně umírat lidi? Války? Vietnam?" "Jsem spravedlivý. Lidé se zabíjejí sami. To oni si mezi sebou vyvolávají pseudokonflikty. Bojují o nová území. Jsou nenasytní. Chtějí moc. A v tom je ta veškerá příčina." "Jenom lidi obviňuješ. Tak proč je nezastavíš?"

5 4 "Lidé sami musí pochopit. Já jsem toho řekl už dost. Ale oni mě neposlouchají." "Proč tedy neučiníš zázrak?" Bůh se rozhněval. "Což celý tvůj život není jeden velký zázrak? Copak nevidíš? Ale musíš se dívat srdcem. Oči jsou slepé." "Tak proč mi, Bože, upíráš lásku?" "Cesta k lásce je složitá. Ale nezáleží na mně. To ty sama musíš vnímat." "Bože, co mám tedy dělat?" "Hled tedy, at světlo v tobě není tmou." (Lukáš 11/35) A Bůh usoudil, že zkrotí mou drzost. Toho léta jsem vykvetla ve smutnou květinu. Při dešti květiny nekvetou. Snad pro můj žal stal se zázrak. Proklínat. Je to hanba proklínat za vlastní osud? I taková květina má svůj život. Jenom nevím, jestli může dojít spasení. "A co když tě někdo utrhne z lásky?" zeptal se Bůh. "Ani potom ve spasení neuvěříš?" Bůh se pousmál a vzdálil se. "Proč odcházíš?" Otočil se. "Já nikdy neodcházím." Zmizel mi z dohledu. A co když se stane zázrak? A co když se stane zázrak? A co když se stane zázrak? A co když se stane zázrak? A co když už se stal zázrak? Z té naděje jsem usnula. Probudil mě déšt. Chutnal slaně. Tak ráda bych zrovna ted viděla slunce. Takovou naději. Naději a víru. Chtěla jsem, aby mě slunce hladilo. Zelený chlad. Zelený ráj nebo peklo? Opodál se plazil první sluneční paprsek.

6 5 Nade mnou se sklánělo dítě. Z očí padaly zelené slzy. Mé city? Těm jen stěží porozumí. Vedle dítěte klečí stará žena. Jak kruté je první setkání se smrtí. Žena zvedla dítě do náruče a odnáší ho pryč. "Bože, jak jsi krutý? Bereš lidem to, na čem jim záleží. To je ta tvá spravedlnost? Přestaň být pomstychtivý. Přestaň být zlý." Bůh se zamračil. I mraky zčernaly. Déšt. Viním Ho. Za to, co jsem. Kdybych se mohla rozeběhnout a schovat se někde pod stromy. Schovat se tam, kde mě nezasáhne ani jediná kapka. Alespoň kdyby mi Bůh sebral vnímání. Necítila bych chlad, který se plíží zelenou trávou. Zeleným žalem. Kolem se prochází hmyzí tváře. Volám, ale jejich zájmy jsou nepatřičné. "Bože! Jak dlouho ještě? Slyšíš?! Chci zase žít jako člověk!" Ale Bůh se opravdu zlobil. Jenom prohodil. " Až mě přestaneš obviňovat. A až se konečně naučíš mít někoho ráda. Ale opravdu." Vstoupil do nebeského kabrioletu a naposledy mi zamával. "Že se nestydíš, Bože, takhle znečišt ovat nebeské prostředí!!!"

7 Kapitola 2...pláčeme... "Běž už!" řekla by mu určitě máma, kdyby ještě žila. "A neubližuj lidem!" Volala by ještě něco, ale už by jí nerozuměl. Utíkal by, aby se vyhnul jejím slzám. Už dlouho chtěl pryč. Musel z toho města pryč. Daleko od toho nešt astného místa, které pomalu umíralo. Všichni odcházeli za prací do Yorku. Nebo jen tak, aby se tam ztratili, utekli před minulostí, nebo před budoucností. Sám chtěl vždycky zůstat doma. Ale poslední dobou to už nebylo ono. Všichni přátelé skončili ve Vietnamu. Nenáviděl to místo. Nechápal, proč se zrovna Amerika musí angažovat v něčem tak povrchním, jako je válka. Nesnášel ji. Už dávno pochopil, že válka nic neřeší. Chtěl zůstat čistý, neposkvrněný. Toužil po věčné svobodě. Nechtěl zabíjet. Chtěl žít a nechat žít. Váhal. Bál se toho, co přijde. Peněz moc neměl. Jenom věděl, že musí odejít co nejdál. A už nikdy se nesmí vrátit. Nejlepší by bylo zašít se do jednoho z těch velkoměst. Ale tak hrozně je nesnášel! Nevěděl kam dál. Mít tak kousek životní jistoty, životního zázemí. Ale kdo ho v dnešní době má? Pár dní se toulal po lesích a polích. Necítil nic. Rozhodl se odejít někam do malého města. Práci tam spíš sežene. 6

8 Peníze. Nesnášel je. Došel na silnici. Pár lidí chtělo za svými sny. Mladí a beznadějní jako on. "Kam jedete?" "Do Kalifornie." "A co tam?" "Je tam krásně, hlavně sluníčko. A taky San Francisko. Tam se bude žít nádherně!" Upoutala ho dívka s černými vlasy. Vlasy jako havran. Jako uhel. "Pojedeš s námi?"zeptala se ho. Kousek opodál zastavil autobus. Veselý jako její oči. "Snad. Nevím." Podala mu ruku. "Podruhé už nebudeš mít šanci!" Váhal okamžik. "Tedy, dobrá." Pouštěli si rádio. "Kdo to zpívá?" "Janis Joplin" "Má nádherný hlas." Nádherné vlasy. Zamiloval se do dívčích vlasů. "Miluji tvoje vlasy!" "Jenom?"usmála se. "Nejenom,"opravil se. Její život byl příliš rychlý. Brzy se vedle ní cítil prázdný a zbytečný. Musel jít dál. "Až se dostaneš do San Franciska, vzpomeň si na mě. Určitě tam někde budu," loučila se s ním. "Vzpomenu si. Vzpomenu si na tvé vlasy." Vzala nůž a vlasy si uřezala. "Na památku. Abychom nikdy nezapomněli," podala mu je. Neměl sílu se naposledy otočit. Pár dní pracoval při ořezávání dřeva. Pak se vydal dál na cestu. Chtěl si najít nějaký cíl. Záviděl těm, kteří ho už našli. Byt až někde v San Francisku. 7

9 8 Pochyboval, že se jim tam bude dařit lépe. Ted v létě snad, ale přijde zima a nikde už nebude tak krásně a bezstarostně jako bylo předtím. Chtěl si užít trochu sluníčka. Na polní cestě potkal dívku. Byla krásná, bezstarostná. Neviděla ho. Měla krásné dlouhé vlasy. Věděl, že pokaždé propadne jejich kouzlu. Usmál se její netečnosti. Rozeběhla se do polí. Chvíli šel za ní. Jeho tvář se měnila. Byl jedním z motýlů, kteří se křídly dotýkali dívčiných dlaní. Tak rád by se jich dotýkal ještě chvíli. Myšlení uletělo na vzdušných křídlech pryč. Dívka se mezitím někde ztratila. Lehl si do lánu a brzy usnul. Probudila ho zima. Obloha byla už dočista ztracená. Zvedl se těžký vítr. A brzy přišel i déšt. Vnímal jen nové ráno. Den se probudil do nádherného předčasného zrání. Vydal se po cestě, ale brzy z ní sešel. Nechtěl dýchat. V Boha nevěřil, ale kdyby přece jen byl, asi by ho za to proklel. V poledne se obloha znovu zatáhla. Spatřil starou ženu a plačící dítě. Bál se pláče. Nenáviděl ho. Snad proto, že nikdy nedokázal potlačit lítost a lidé se mu za to smáli. Ale nikdy se necítil slabochem. Pláč přinášel úlevu. Brzy první kapky pohladily zem. Přišel k malému altánku u potoka. Nedaleko se rozprostírala louka. Byla plná nádherných květin. Miloval louky, protože byly bohaté. Byly tak krásně barevné. Toužil po květinách. Vlastně nikdy nikomu žádnou květinu nedaroval. Bál se, že kdyby ji utrhl, umřela by v květině duše. A toho se bál. Sám se bál smrti a proto ji nepřál nikomu. At to byl člověk ve Vietnamu, v Americe, nebo květina v polích. Lehl si v altánku na kabát. Prokřehlými prsty se probíral ve svých dlouhých hustých vlasech. Miloval vlasy. Byly pro něho vším, celým životem, byly znamením jeho svobody. Zaplétal si do nich korálky, šátky. Tak hrozně rád by si ted s někým popovídal. Těch pár dnů, co odešel, vlastně ani

10 pořádně s nikým nemluvil. Vzpomněl si na dívku. Na její vlasy. Tvář si už nepamatoval. Ale ty vlasy. Vyndal je ze šátku. Od nikoho nikdy nic nedostal. Právě proto si jich tolik vážil. Dala mu je z lásky? Snad. Taky jí mohl něco dát. Ale z lásky by to určitě nebylo. Mít rád. To nikdy nedokázal. Svým způsobem měl rád všechny. Mámu. Hlavně mámu. Ale takovou tu lásku, tu opravdovou lásku, o které četl v knihách, tu chtěl zažít. Vzpomněl si na jednoho spisovatele z Evropy. Shakespeare. Elegantní jméno pro elegantního Angličana. Romeo a Julie. Tolik chtěl prožít něco podobného. A že nakonec zemřeli? Ale zažili tu opravdovou lásku! Spal jenom chvíli. Byla mu zima. Mohl jít dál. Ale kam? Co by kde dělal? Rozhodl se v altánku přenocovat. Mohl by si někde rozdělat oheň, ale všechno bylo tak zoufale mokré. Třásl se. Nejspíš měl horečku. Doufal, že léto bude milosrdné. Ale zatím to tak nevypadalo. Hodiny míjely. Každou vteřinu vnímal jako velkou těžkou bolest. Chlad se rozlezl po celém těle. Dlaně, tváře, chodidla, rty, vlasy. Třesení a chlad se transformoval do příšerné křeče. Tak rád by usnul, ale celé já ho bolelo. Pomalu se dusil, při kašli mu plíce praskaly přetlakem. Musel dýchat. Vyšel ven. Hvězdy znovu vysvitly a měsíc otočil další kolo. Brouzdal se mokrou trávou. Miloval louky zalité zlatem. Na chvíli uvěřil na zázraky. Ale jeho rozum se mu dlouze vysmál Udělal pár rychlých pohybů, ale tělo mu nedalo šanci. Dřepl si do trávy. Jak jednoduchá věc vás přivede k osudu. Jeho zrak upoutal nádherný květ. Jeho krása mu připomínala vlasy. Vlasy dívky z polí. Květina spala. Přes svůj těžký dech rozeznával jemný pláč doteků jejich listů. 9

11 10 Okvětní plátky se v měsíčním rozpuku dotýkaly nebe. Viděl žluté tváře mezi smutnými křídly, tak rád by je chtěl poznat. Kouzlo noci. Vzpomněl si na pohanský svátek starého kontinentu. Svatojanská noc. Zázraky? Plní se tajná přání? Tak toužil po něčí ruce. Ted v noci a ještě po dešti. Snad je ta květina kouzelná. Spí? Snad ji probudila čistota toho okamžiku. Vrátil se k altánku. Nemohl zavřít oči pro samou naději zítřejších rán. Vrátil se na louku. Sedl si do trávy. Co na tom, že byla mokrá. Najednou všechno ucítil. Pochopil? Tichost měsíce ho ukolébala ke spánku. Krásná jsou hřejivá rána. Teplo. Rozednívalo se a slunce se ohlašovalo barevnými proužky na východě. Tak prudké nutkání rozběhnout se po obloze a být v záři těch nádherných paprsků. Němé pohledy kolem. Mokrá tráva se rozhořela rudými paprsky. Vidět tuhle krásu a pochopit smrt. Slepé kapky se zbarvily krví slunce, které se pomalu vyhoupávalo z pod obzoru. Milovala jsem rána, ale zapomíná se tak prostě. Louka se přelévala barevnou duhou. Tolik krásy! Bože, tolik krásy! Nemohla jsem tomu uvěřit. Všude kolem byly v květinách jen samé naděje. Ani jim nedokážou prosté věci zevšednět. I ráno jsem se otáčela za sluncem.

12 11 Už jsem nevnímala strach. Snad jsem se kdysi bála, aby mi nespálilo oči. Přes svoji schopnost zázraků bylo tak spalující. Ale ted jsem jej vnímala jako naději. Pár krátkých pohledů. A jeden dlouhý na zázrak. Škoda spánku pro tak čarovné oči. Oči. Jako svěží mokrá hlína na poli. Nebo jako dno horských potoků. Nebo jako čerstvě pokošená tráva. Být květinou. Jak beznadějné pro lidského člověka. Beznadějné? Proč hned myslet na beznaděj? Ale další prázdné studny uprostřed pouští. Jak by člověk mohl milovat květinu? Kousek opodál ležely jeho vlasy. Jako med. Jako pravý včelí med. Byly tak živé. Jako voskové plástve s medem. Natáhnout se a jemně se jich dotknout! Ruce. Vrat te mi dlaně! Tiše. Tiše nesmát se smí. Možná mě slyšel. Probudil se. Pohledy do prázdna. Pohledy na květinu. Pohledy zoufalé. Ale to on netušil. Netušil že i já mám oči. Že i já mám tvář. Sklonil se ke mně. "Jsi tak krásná." Padala ranní rosa. Ale jedna z kapek byla mou slzou.

13 12 "Tak krásná. Ale tak smutná." Řeč. Chápejte i bez řeči! Byl vítr. Ale jeden z těch žalostných pohybů byl můj. "Tak rád bych si tě odnesl někam s sebou. Ale nemůžu." Poodešel. Proč se vrátil? "Tak rád bych ti chtěl vyprávět o své touze, ale ty mlčíš." Odvrátil hlavu. "Jak bys mi mohla odpovědět." Touha křičet. Touha bolí. Nemít hlas. "Chci tady zůstat. Třeba mi přineseš štěstí." Den beznaděje. Večer nové naděje. "Budu pracovat na statku." Přinesl si několik dek a suché dříví. Lehl si na zem. "Budu ti vyprávět svůj sen, chceš?" Vítr si pohrával s mým stonkem. "Šel jsem dlouhou cestou přes zahradu plnou vlčích máků a dalších krásných květin. Všechny voněly omamnou vůní jara, léta i podzimu. Párkrát jsem zavadil o keře, které si mě chtěly připoutat svými trny. Já jsem ale běžel dál. Cesta vedla kolem neznámých barev. Byly nádherné, ale brzy se mi všechny slily v jednu jedinou šmouhu. Beztvarou, smutnou špínu. A z vůně mě rozbolela hlava. Toužil jsem po jediném. Najít něco jiného. Nevšedního, tajemného. Jedinečného. Krásného svou prostotou. A potom jsem došel na konec. Rostly tam jenom bodláky. Stará vrata se špatně otevírala. Přišel jsem na louku. A na ní jsi byla ty. Tak samotná na té krásné louce. Když jsem se probudil, uviděl jsem tě. Oddechl jsem si, že nejsi jenom sen." Pohledem mě pohladil. "Tak rád bych se tě dotkl, ale mohl bych ti ublížit." Chtěla jsem, aby mi ublížil. Nic nebolí krásněji než doteky.

14 13 Posmutněl. S jarem přichází beznaděj a melancholie. S létem přichází beznaděj a melancholie. S podzimem přichází beznaděj a melancholie. Se zimou přichází beznaděj a melancholie. Ale s nimi přichází i nová naděje. Ještě dlouho jsem poslouchala jeho dech. "Bože, prosím Tě. Vyslyš mě. Už nechci být jenom květinou. Chci být zase člověkem." Ale Bůh mě neslyšel. Nebo slyšet nechtěl. Dny odcházejí zoufale jako má naděje. "Dnes v noci se mi zdál další zvláštní sen." Bože, kdybych tak alespoň neměla sny. Každou noc mám tvář. Nohy, ruce, oči, tváře, ústa, vlasy. "Stál jsem na cestě. Přišla dívka, kterou jsem nedávno potkal. Chtěla, abych s ní jel do San Franciska. Tenkrát jsem odmítl. Ale v tom snu jsem cítil potřebu tam odejít. Za ní. Měla nádherné vlasy. Chceš je vidět?" Držel v ruce vlasy. Černé vlasy. Jako by je vytáhl z pekla. Nebo z ohně. Bylo jich tak hodně. Několik jich spadlo ke mně do trávy. Bolestně se opíraly o můj stonek. Chtělo se mi zcela nepoeticky zvracet. Ale to květina neumí. "Byla milá. Ale ke mně nepatřila. Tak jsem ji nechal jít dál. Ale v tom snu se vrátila. Chtěla mě. Cítil jsem, že mě potřebuje. Ale tak strašně se mi ještě nechce odejít. Zůstanu." Děkovat. Každý se o to musí aspoň pokusit. Sebastian. Jméno pro spravedlivé anděly. Nemám jméno. Jako lidský rozmar snad ano.

15 14 Emma. Ale ted? Vyprávěl mi o vodě. O větru. Vítr tak krásně cuchá vlasy. Zmáčené vlasy v kaskádách. Splétání. Vítr mu nahrazoval mámu. Snad se po smrti proměnila ve vítr. Vyprávěl mi o svých snech. Toužil po lásce. Nikdy se mu jeho sny nevyplnily. A on přesto tak prahnul. Ochladilo se. Slunce už nějaký čas spalo za horami. "Zůstal jsem sám. Pořád jsem sám." Bolí. Tak jako ostrá hrana v ráně. Sama. Vždy jsem byla sama. Litovat? Ne, nikdy jsem ničeho nelitovala. Ani to, co jsme udělala, pro co jsem se rozhodla. Taky jsem toužila naučit se žít. Nejdřív sama pro sebe. Abych lépe porozuměla. Sama sobě. Svým hlasům. Svým křikům a pláčům. A potom teprve ostatním. Naučit se mít ráda a neubližovat. Neubližovat. Jak moc jsem ublížila, když jsem všechny opustila? Bolest je menší, než umírat se zoufalstvím. Žít s vědomím, že tady nejsem zbytečně. Že jsem někoho rozesmála, že jsem někomu ukázala cestu v životě, že jsem někoho udělala št astným.

16 15 Nikdy jsem ten pocit nedokázala získat. Už jsem se nedokázala usmívat. Už jsem neuměla rozdávat radost. Stal se ze mě člověk, který odchází ze dne na den. Ze dne na den silou poslední vůle přežívá. Spíš jen tak. Automaticky přežívá. Těch pár dní, co jsem žila v přírodě, mi přišlo jako vykoupení. Jako vykoupení z toho nejčernějšího lidského hříchu. Mohla jsem se radovat z krásy, která byla všude kolem. A nepotřebovala jsem k tomu vůbec nic. Jenom dvě oči, uši, nos. A hlavně srdce a duši. Hodně otevřené srdce a vnímavou duši. "Ještě že mám tebe," usmál se. "Takovou malou, bezvýznamnou květinu, jako jsi ty. Aspoň něco mi v mém životě přináší radost." A pak si ještě chvíli zpíval, aby nakonec upadl do krásného barevného snu. Tu noc však spal neklidně. Oblohou kráčel měsíc, ten den v úplňku. "Bože, učiň, prosím tě, zázrak!" A Bůh pokynul a já jsem vstoupila do jeho snu. "Zdáš se mi, nebo opravdu žiješ?" Byla jsem němá. Kráčela jsem jeho snem, ale nemohla jsem existovat víc. "Jak se jmenuješ? Slyšíš?! Zastav se! Nemůžeš mi odejít podruhé." Musela jsem vystoupit. V očích byly slzy. Ale naděje nezmizela. Bůh mu vnukl Emmu. Ráno se probudilo do překrásných zvuků. Všude zpívali ptáci. Zpívali o lásce, o nešt astné lásce Romea a Julie. O nešt astné lásce Tristana a Izoldy.

17 16 O nešt astné lásce Emmy a Sebastiana. Rána jsou prázdná. Sebastian neexistuje? Měla jsem pocit, že právě odešel kousek mé duše. Prázdno. Snad ho můj dar ve snech polekal. Snad jsem se mu neměla vzpomínat. Vrátil se večer. Žár nikdy nepolevuje. V noci rozdělal oheň a obřadně spálil dívčiny vlasy. "Zůstanu s tebou. Život je dlouhý. Můj možná delší než ten tvůj. A oba mají stejnou cenu. Třeba jsi opravdu zázrak. Štěstí?" Lidé se mu smáli. Něco takového ještě Amerika v šedesátých letech nezažila.

18 Kapitola 3...hřešíme... Angus. Jak šlechetné jméno pro člověka. Jak šlechetné jméno pro divadlo. Je toho na Anguse příliš. Už zase neviděl domov. Všechna ta ubíhající města byla odpudivá, ale vzpomínka na horké léto a teplé moře mu vrátila sílu. Tak rád by jel domů, ale cítil, že své poslání ještě nesplnil. Den ode dne čekal, že někdo přijde a konečně mu řekne, já jsem ten, na koho čekáš. Všichni od divadla se mu pro to už smáli. Nesnažili se pochopit, že Angusův vnitřní pocit, jakási vnitřní síla, či vlastní mysl mu říká, počkej, ted to přijde. Intuice? Ano, někteří tomu říkali intuice. Hnutí mysli. Při meditaci? Ne, jen tak. Cítí to. Bože, at se naplní všechno, co se naplnit může. Nepřesvědčoval je. Nepřemlouval je. Už mnohokrát je vybízel k tomu, aby odjeli sami. Bez něj. On že půjde vlastními cestami. Ale oni nechtěli. Divadlo bez Anguse by nebylo ono. 17

19 18 Tohle malé kočovné divadýlko se po Státech motalo už hezkou řádku měsíců. Hrálo hlavně Shakespeara, toho Angus miloval. Cítil z něho propracovanost, dramatičnost a záchvěv vzrušení. Nemohl ho už kolikrát vydýchat. Tak ho žil. Do posledních výdechů. Lear, Othello, Hamlet, Romeo. Lear, Lear, Hamlet. Jenom Romeo. Třikrát Leara. Každé město, každá hra, každý člověk. Třikrát Hamleta do první řady. Do první řady? Řady nevedeme. Divadýlko s malebným názvem. Sedmikráska. Nikdy sedmikrásku neviděl. Ale často o ní snil. Angus. Angus zní skoro stejně krásně jako sedmikráska. "Angusi, ještě dnes počkáme, ale už zítra odjedeme. Festival skončil. Nemůžeme ve městě zůstávat tak dlouho." Jeden den. Co všechno se ještě může stát za jeden den. "Já vím, že musíme jít dál, ale bojím se, že někoho minu. Někoho, kdo mě bude potřebovat. Nebo koho budu potřebovat já. Čekám, protože se bojím, že se s nikým nepotkám. Ale já to tak strašně cítím!" Ruta byla nesmlouvavá. "Když někomu máš utéct, tak i kdyby jsi na něho měl čekat do soudného dne, stejně mu odejdeš." Angus. Jak si zamiloval ten španělský temperament. "Pořád na někoho čekáš. Co když je to chyba? Co když máš někoho dohonit?" Věčné otázky. Věčný smích. "Čeká na zázrak," smála se Ruta.

20 19 "Bojím se, že se nikdy nedočkám." Ruta se zamyslela. "A proč nejdeme osudu naproti? Třeba na nás někde čeká. Třeba..." "Třeba nic. Ničemu nechod naproti. Sama víš, že zázraky si tě najdou všude." Rozesmála se. "V tom připádě můžeme vyrazit." Angus nechtěl pustit své myšlenky okamžiku. "Vysvětli mi jediné, Ruto. Proč jsi tak přízemní?" Dívala se na Anguse. "Nejsem přízemní. Pouze racionální." Nechápal. "Jak můžeš milovat Shakespeara? Vždyt Shakespeare byl přece o lidských snech, o nerealitě, o nadpřirozenu, o Bohu." "Ale i Shakespeare prožíval reálno." "V čem?" "Měl lásku." "Lásku? Láska je podle tebe něco, co můžeš mít? Co je reálné? Racionální? Ne. Láska je abstrakce, láska je něco neuchopitelného. Vždyt prvotní lásku nelze mít. Ani tu druhou, ani tu poslední. Tu si člověk musí prožít. Jenom prožít." Už zase prožíval zklamání z prázdného města. Čekal od něho víc, než jen pár hloupých dolarů. Ruta. Jeho sestra? Jeho žena? Jeho život? Sám nevěděl. Snad něco tušil, ale pro odpověd se chodí daleko. Přes život. Přes všechny dny, které zbývají do posledního odrazu pádla lodi, která převáží na druhý břeh. Další z těch prázdných dnů, další z těch sluncí, která ten den svítí zbytečně. Tak mít křídla!!! A přiletět k němu blíž. A dotknout se ho. Jak jen asi bolí dotek slunce?

21 20 Usmál se. Vzpomněl si na své dětství. V Kalifornii slunce pálilo pořád. Jeho kůže byla ale černá jako tma. Angus a koně. Základ života na cestách. Popravdě řečeno, Angus láskou ke koním neoplýval. Trochu se jich bál. Ale Ruta si je vždycky moc přála a on sám na ně zatím nedal dopustit. Hrávali na maloměstských festivalech, před supermarkety, u benzinových čerpadel. Nemuseli nikam pospíchat, chodili po lesích, polích, loukách. A těch pár rekvizit, co měli s sebou pro život, v dřevěných vozech vždy uvezli. "Podívej se!" Rutina jemná dlaň. Vůz a stovky květin. V trávě veselí lidé. Tak krásní a bezstarostní. Ale na jak dlouho? Bál se, aby nedopadl jako oni. Jenom žít a nevědět proč. Angus. Tak moc si přál vědět. Ruta. Jak bolí španělský temperament! "Pro co žijeme? Jenom pro ostatní. Pro úsměvy cizích lidí." "A to je málo?" Angusova slova Rutu zabolela. "A proč nežijeme i pro sebe?" Jak divoce bouří slaný oceán v očích. "Ale život není o tom si ho užít, ale naplno ho prožít. Umírat s nadějí, že jsi zůstal někomu v duši, a že nikdy neodejdeš," utěšoval ji Angus. "Chci dítě!" Angus nenašel na svém jazyku pravdu. "A hraní pro tebe není dítětem?" "Bože, jaký jsi sobec!!!" Nemohl uvěřit, že o chvíli později odjela do Kalifornie. San Francisko. Bylo pozdě litovat toho, co nikdy nedokázal říct. "Angusi, proč jsi ji nechal jít?"

22 21 Nedokázal ostatním vysvětlit, že ji měl až příliš rád. Ruta, jak skvostné jméno pro malou temperamentní Španělku. Všechny dny se slily v jednu nepovedenou barvu. Přesto cítil naději. Naději, že se blíží konec jeho první cesty. Že se blíží den, pro který ho Bůh stvořil. Věděl, že brzy potká svůj osud. Tam někde mu Bůh dal úkol. Zablýsklo se. Jak prudké a uchvacující znamení. Dny a noci. Sami podél silnice. Lidé a únava. Koně. Několik malých měst. Jak se cítí člověk, když ztratí naději, pro kterou tolik nocí dýchal. Angus. Hloupé věty ho dělí od štěstí. Od štěstí, nebo od dalšího zapírání? Jak těžké je říct. Jak bolí ta poprvé když struny praskají a kolem srdce ostnatým drátem hřmí děla V uších ti umírá zvoneček usychá a po nocích blouzní harfami moří a větrů a bouří samoty. Kdyby uměl zpívat, vyvrhl by bolest ze samoty. Kdyby uměl hrát na flétnu, vydal by ji lidem do očí. Romeo bez Ruty byl směšný.

23 Pochopil, proč nemohli žít. 22

24 Kapitola 4...chceme... Sebastian odcházel každé ráno. Poledne. Nekonečný tok. Jeho čistá slova. Smutek přechází do očí. "To bolí. Všechny jejich lži a žaly." Nikdo nic neví. A proto ty doteky dlaní na tvářích. Odsoudí bez poznání. Nerozumí. Nechápou. A vůbec nechtějí. Někomu ublíží, ale ta bolest není jejich. Nevím, jestli necítí, jak to bolí. Neuvědomují si to, nebo jenom nechtějí? Proč se aspoň nesnaží. Je těžké pochopit někoho, když ho neznáš. Ale oni mě ani pochopit nechtějí. Nesnaží se o to. Otáčejí se zády. Nemají odvahu podívat se mi do očí. Bojí se mě, protože jim už někdo ublížil a oni se bojí, že se to bude opakovat. Staví si hloupé ohrady, v kterých umřou. Sami. Nejsou bez duší. Jen mají strach sami o sebe. 23

25 24 A Bůh ke mně sestoupil. "Ale Emmo!!! Já jsem jediný Bůh." Znát pravdu je někdy složité. "Člověk si zbožšt uje lásku?" Odpověděl mi. "Ne, jenom si nejdřív myslí, že je ideální." Sebastian a malé dítě. Vím. Je ted tak samo. A můj laciný dar hloupého podbízení za ztrátu mámy? Člověk se stydí, když odhalí své vnímání. Jeho pravé city. Dětská dlaň a ruce dvaceti mozolů. "Podívej se na tu krásnou květinu. Ta vykvetla jenom pro tebe." Dívenka se sklání. Tlusté prstíky hladí moji starou tvář. Slza. Bůh mi nechal city. "Ale ta květina pláče!!!" "I kdepak. Květiny nepláčou." Eliška chápe. Já vím. Malé tajemství, jak je svět doopravdy. Eliška chápe. Malé dítě a zná tajemství vesmíru. Přinesla malou konvičku s vodou z potoka. Opatrně zalévá vyprahlou půdu kolem mých chodidel. Po kořenech stéká jemná krůpěj. Tak něžná, posílaná z lásky a obdivu čtyřleté slečny, která ještě věří na zázraky. Cítila jsem, jak můžu najednou svými kořeny hýbat. Narostla mi motýlí křídla, tak jak jsem si to vždycky přála. Má duše se rozletěla ke slunci. Cítila jsem na kořenech mazlavé bláto, stonkem jsem nedosáhla dál než do prvního rostlinného patra, a přesto jsem mohla letět. Znovu jsem vnímala, že mám ruce a že hladím dítě po vlasech. Tak jak ji dozajista hladila její máma. Uchopila jsem ji do náruče a vzlétla spolu s ní.

26 25 Rozhlížely jsme se po kraji a já jí ukazovala potok, odkud před chvílí nabírala vodu, pole, na kterém rostla cizokrajná rostlina, cestu, která vedla na statek. A taky její babičku se slzami v očích a pořád usměvavého Sebastiana, jemuž se do vlasů opíralo slunce a lesklo se jako ryzí zlato. A pak jsme zase letěly zpátky a já jí jemně dosadila do krásně měkké trávy. A přitom jsem věděla, že jsem byla pořád květinou a nikdy žádným motýlem. To jen Bůh nám dal společný sen s Eliškou. Ještě jednou se ten den na mě Eliška usmála a pak odešla. Sebastian mi večer vyprávěl o dvou krásných motýlech, které ten den doletěly na statek. Měly prý hodně barevná křídla, která se jim třpytila na slunci. Přišla s nimi Eliška. Když se k nim chtěl Sebastian přiblížit, zvedli křídla a sedli si Elišce do vlasů. Prý zázrak. Bože jak jsi rozverný. Ale to se oceňuje. Ten den mi Sebastian vyprávěl krásný příběh, který se stal na starém kontinentě. Žila jedna dívka, která toužila po svobodě. Byla dcerou žalářníka a celý život strávila v podzemí. Nikdy neviděla slunce. Tak strašně po něm ale toužila. Rodiče jí varovali, že nikdy nesmí jít ven, natož aby pohlédla na slunce. Když bylo dívce patnáct let, nevydržela to a utekla. Tak dlouho prahla po slunci, že nedbala a venku hned do slunce pohlédla. Ale nemilosrdné slunce jí zrak sežehlo. A dívka už nikdy nic nespatřila. Kvůli tomu, že byla tak netrpělivá. Nevěděla jsem, proč mi ten příběh vypráví. Ještě nebyl ten správný čas, abych ho pochopila. Ten den byl na louce muž. Kosil trávu a poslouchal Čajkovského D dur. Zemřít při Allegru moderatu by byla pocta. Blížil se ke mně s kosou. Vím, že bych necítila ani jedno žatí. Jak jemně by se padalo do trávy. Kousek opodál narazil na kámen a otupil si nástroj. Ale hudba nepřestávala znít. Ani v noci, ani když na mě promlouval Sebastian.

27 Kapitola 5...sníme... Angus. Angus a Ruta. Ruta navždy bez Anguse. Angus navždy bez Ruty. Další město bez odezvy. Nechápal, proč najednou na jejich představení chodí tak málo lidí. Snad s Rutou odešlo všechno štěstí. Několika dalšími místy projeli bez povšimnutí. V noci přicházejí sny. Byl na louce, kde spala krásná dívka. Ale neměla tělo. Všude kolem byly její vlasy. Rozstříhané a konečky upálené. Dívka dýchala, ale nebyl si ve snu jistý, jestli žije. Kolem létalo spousta motýlů. Rozhlédl se. Všude kolem viděl nádherné květiny. Najednou si uvědomil, že je v zahradě. Na konci, kde končila červená zídka, spatřil stará železná vrata. Šel se k nim podívat blíž. Snažil se je úplně potichu otevřít, ale šlo to velmi ztěžka. Vrata skřípala. Hrozně se bál, aby někoho neprobudil, nebo aby na sebe nestrhl pozornost roje motýlů, který oblétával dívčí vlasy. Za vraty ležel na zemi člověk. Všude kolem byla krev. Tak strašně se ho bál. Cítil, že ten člověk zemřel za něho. Obět je největší ctnost, blesklo mu hlavou. Vrátil se do zahrady. Motýli odletěli. Snad uviděli Boha. Cítil jeho blízkost. 26

28 27 Tak pravil Bůh. A dívka se rozpadla v prach. Na jejím místě vykvetly malé bílé květiny. Obětujeme se, nebot i Bůh poslal svého syna, aby zemřel za naše hříchy na kříži. Angus pochopil, že nastal jeho čas. ON si ho vybral.

29 Kapitola 6...trápíme... Ten den se ráno probralo do krásných barev, zvuků a vůní. Další den, kdy jsem nemohla uvěřit, že byl stvořen určitě i pro mě. Sebastian zůstal u mě. Eliška přišla se starou ženou. Obdivovala krásu. Ale snad i ona cítila, jak se jí všichni bojíme. Je tak pomíjivá. Ještě několik dlouhých chvil a všechno bude pryč. Žena je krásná. Vrásky jsou požehnáním. Její oči ted skrápějí mou zem. Jedna kapka padá na ruku. Propálila mé cévy a dosedla do toho nejzazšího koutku duše. Jak št astný člověk, kterému zase dala novou naději. Nebe černá. Odcházejí. Sebastian natáhl ruku. "Tak rád bych tě chtěl uchopit a vzít s sebou. Ale nemůžu. Víš líp než já, jak by to skončilo. Nechci tě ztratit. Jsi na to moc vzácná. Kdyby mi tak Bůh, jestli existuje, chtěl alespoň naznačit, proč jsem tady s tebou, proč nejdu svou cestou. Proč jsem s tebou? Asi jsem se opravdu zbláznil. Nevím, co mě k tobě poutá. Několikrát jsem chtěl odejít, ale vždy jsem se vrátil. Nevím, co to se mnou je. Nevím. A možná to ani vědět nechci." Jemně se dotkl okvětních plátků. "Bože, jako bych držel tvé vlasy!!!" 28