Pomoc a kontrola v nízkoprahových službách pro děti a mládež

Transkript

1 Pomoc a kontrola v nízkoprahových službách pro děti a mládež Regina Babická 1 BABICKÁ, R. Pomoc a kontrola v nízkoprahových službách pro děti a mládež. in JANEBOVÁ, R., KAPPL, M., SMUTEK, M., eds. Sociální práce mezi pomocí a kontrolou. Hradec Králové: Gaudeamus, s ISBN Abstract Author s theses are based on systemic concept of help and control as the professional methods of work with client. It is applied to educational and social work with the target group of children and youth at risk in low-threshold services (low-threshold clubs and outreach work). Both approaches often alternate during the work with client and both are useful and efficient when contribute to a desirable change of behaviour. Approaches alternate both during single intervention and in long-time horizon of developing of relationship with client. Author tries to answer the questions which approach predominates, what are the determinants of a decision to help or to control or what consequences has using of help or control in practice. For this purpose defines four types of interventions/interactions educative, motivating, supporting and helping. The border between help and control leads between social-pedagogical, educative work and social service provided on the base of client s order. Ze systemického pohledu je jakákoli intervence pracovníka buď pomocí nebo kontrolou, oba způsoby práce jsou profesionální, potřebné a účelné. Kontrola se od pomoci liší tím, že je postavena na zájmech jiných lidí než toho, o koho se staráme. Při přebírání kontroly je pracovník ten, kdo udělá první krok na základě svého rozhodnutí, že klient právě toto potřebuje. Kontrolující pracovník tedy nesleduje zájem klienta, nereaguje na jeho objednávky, ale přebírá starost a zodpovědnost za situaci a sleduje jiné zájmy (zájmy společnosti nebo zájem dítěte), bez ohledu na klientovo přání. Používání termínu kontrola v protikladu k pomoci však v žádném případě nerozlišuje kvalitu přístupu ke klientovi. Pro pracovníka je důležité vědět, jaký způsob práce si v daném okamžiku vybral, proč se rozhodl právě pomáhat nebo kontrolovat a co je cílem zvolené intervence. Jestliže pracovník uvažuje v těchto souvislostech, neztrácí ze zřetele klienta, ani když provádí kontrolu. Aby pracovník přesně věděl, kdy klientovi nabízí pomoc, potřebuje ji chápat jako výsledek vzájemné interakce. Na počátku je klientova objednávka, přání něco změnit. Druhým krokem je pracovníkova nabídka pomoci. Výsledkem je společná dohoda o pomoci, jejím cíli a způsobu, jak jej dosáhnout, čili zakázka nebo kontrakt. Pomoc je pak dojednaný způsob společné práce, kterou si klient přeje, pracovník ji může nabídnout a klient si ji zvolí. Pracovníkovo jednání, které není odpovědí na klientovu objednávku, není pomocí, ale kontrolou. Rozdíl mezi pomocí a kontrolou nespočívá jen v tom, od koho vychází první akce, ale také v časové náročnosti. Kontrola je obvykle provedena velmi rychle, o to delší je ale řešení jejích následků. Má-li být kontrola užitečná, musí být transparentní, pracovník musí v rámci intervence své počínání klientovi vysvětlit, dát situaci tzv. do pořádku. Pokud tak neučiní, dává tím v sázku vzájemný vztah, riskuje ztrátu důvěry. 1 Mgr. Regina Babická, o.s. Prev-Centrum, Meziškolská 1120/2, Praha 6, regina.babicka@kmen.info.

2 Dojednávání pomoci je oproti tomu někdy velmi zdlouhavé. Klienti často cítí potřebu změny, ale jejich motivace je ještě vrtkavá. Nebo vědí, co chtějí změnit, ale obtížně se jim daří formulovat cíle a nevidí cestu vedoucí k řešení. V systemickém modelu je tato předehra, kdy klient s pracovníkem vytváří zakázku, svým charakterem pojímána jako kontrola. Větší aktivita je na straně pracovníka, který hledá společná témata, otázky a významy, rozvíjí příležitosti pro vyslovení klientova přání. Pomoc je užitečná, respektující a příjemná, protože je založená na dialogu a spolupráci rovnocenných partnerů. Z hlediska klienta je nabízení pomoci přizváním ke spolupráci, přebírání kontroly je posunutím do podřízené pozice. Kontrolující pracovník vystupuje jako expert, který ví lépe, co klient potřebuje. Z hlediska pracovníka je rozlišení pomoci a kontroly zásadní tím, že nelze obojí dělat současně. V každé chvíli pracovník buď pomáhá nebo kontroluje, nelze pomáhat kontrolou. Od kontroly k pomoci V práci sklientem se pomáhající a kontrolující přístup střídá často, oba dva jsou účelné a užitečné, pokud přispívají k žádoucí změně chování. Přístup se mění jak v dlouhodobém horizontu vytváření vztahu s klientem, tak v průběhu jediné intervence. Rozhodnutí, zda použije pomoc nebo kontrolu, je pouze na pracovníkovi, a tím na něm leží i obrovská zodpovědnost. Pracovník je zodpovědný za to, jakým směrem se bude rozhovor dále ubírat, což s sebou nese i riziko odmítnutí nebo neplnění dohody. Intervencí pracovníka rozumíme jeho reakci na podněty vycházející od klientů. Tyto podněty mají podobu nějakého sdělení, tvrzení, jednání nebo situace, interakce. Typy intervencí v nízkoprahových službách pro děti a mládež je možné pro účely tohoto textu rozdělit následovně: - Výchovné intervence mají v nízkoprahových službách své opodstatnění, jsou účelné a někdy nevyhnutelné. V počátcích kontaktu s klientem dokonce převažují nad ostatními typy. Pracovník přebírá kontrolu tím, že zastupuje normy a pravidla zařízení a dozírá nad jejich dodržováním. Práce s pravidly je nezbytná pro vymezení mantinelů bezpečného interakčního prostoru, tvoří však jen jednu část výchovných intervencí. I v dalších obdobích vztahu pracovník jedná výchovně. Práce s výchovnou situací má podobu cílených situačních intervencí, eventuelně dalších výkonů (zejména nevyžádané poskytování informací), které jsou reakcí na podněty dodávané klientem. Pracovník zde zastupuje normy a hodnoty společnosti a intervenuje v případě, že klientovy normy a způsoby chování jsou pro něj nepřijatelné, protože jsou se společenskou normou v rozporu. Výchovné intervence jsou přístupem kontrolním. Iniciativa vychází od pracovníka, který rozhoduje, co se bude dít dál. Vztah je tudíž nerovnocenný, klient je v podřízené pozici, protože je nahlížen jako nekompetentní, zároveň ale pracovník vnímá u klienta potenciál změny a intervencí se snaží podnítit klientovo uvažování o normách a způsobech chování. - Motivující intervence mají zejména v nízkoprahových službách své nezastupitelné místo. Klienti nízkoprahových programů jsou obvykle ve stadiu, kdy zatím necítí potřebu změny, i když si mohou být vědomi rizik svého chování. Nazýváme je jako nemotivované nebo nespolupracující, čímž máme na mysli, že nereagují na nabídky pomoci podle našich představ. Chyby se ale dopouštějí pracovníci, kteří už nabízejí konkrétní řešení a kroky, a to ve chvíli, kdy je klient teprve ve stadiu uvažování o změně a není pro ní ještě pevně rozhodnut. Na místě jsou intervence s cílem uvědomění si důsledků rizikového chování a následně potřeby své chování změnit. I tento typ intervencí spadá do kontrolního přístupu.

3 Pracovník si bere na starost kontrolu toho, jak je klient motivován, jaké jsou jeho postoje, názory, hodnoty a jaké by měly být. - Podpůrné interakce jsou nezbytnou součástí výbavy každého pomáhajícího pracovníka. Klient si přichází pro pomoc v souvislosti s těžkostí, u které neočekává změnu, ale chce mít někoho, s kým ji může sdílet a kdo mu pomůže ji zvládat. Takové těžkosti většinou souvisejí s každodenními zkušenostmi, jako jsou konflikty srodiči nebo kamarády, nedostatečné pochopení světa dospělých pro způsoby jejich životního stylu, navazování intimních vztahů apod. Základní nabídkou pracovníka je přijetí, poskytnutí opory a doprovázení klienta jeho životem. Doprovázení a podpora jsou pomocí. Vztah mezi pracovníkem a klientem je rovnocenný, pracovník klienta přijímá takového, jaký je, a pomáhá mu snášet jeho osud. I tento typ interakce je v kontaktní práci, stejně jako v jiných pomáhajících profesích, široce zastoupen. Klienti často přichází s tématy jen tak a od pracovníků nechtějí víc, než aby jim naslouchali, protože každé trápení se dá lépe překonat, když na ně člověk není sám. - Pomáhající interakce jsou odpovědí na klientovo přání, objednávku. Vyskytují se napříč celým spektrem definovaných výkonů, pomáhat můžeme pouhým poskytnutím informace, odborným poradenstvím, doprovodem a asistencí při jednání s institucí, kontaktováním a vyjednáváním s třetími osobami (rodiči, školou, kurátorem, policií). Aby nešlo o kontrolu, musí být služby poskytovány v zájmu klienta a s jeho souhlasem. To není možné bez předchozího dojednávání, které může být i velmi časově náročné. Pokud netrpělivý pracovník přeskočí tuto první fázi a na klientovo přání reaguje nikoli nabídkou, ale rovnou vykonáním pomoci (poskytne mu užitečnou informaci, nastíní jasné možnosti řešení), nemůže si namlouvat, že pomáhá. Takový pracovník vykonává kontrolu, protože sleduje jiné než klientovy zájmy. Pouze se domnívá, že dobře rozumí objednávce a že nejlíp ví, co v takovém případě pomáhá. Tento postup je rychlejší a pohodlnější, ale obvykle se míjí účinkem, není užitečný. Správný postup je nabízení pomoci, která vychází vstříc klientovu přání, jež se touto nabídkou dále tříbí. Oba dva se společně domlouvají, jaká forma pomoci nejlépe odpovídá přání klienta. Výsledkem je dohoda o pomoci, kontrakt, který obsahuje jak klientovo přání formulované do cíle spolupráce, tak pracovníkovu nabídku specifikovanou konkrétními výkony či službami, jež bude poskytovat, aby společně došli k sjednanému cíli. Pokud se jedná o dohodu o dlouhodobé spolupráci, tj. delší než jednorázový výkon, pracovník by se měl průběžně ujišťovat, zda jdou po správné cestě ke klientovu cíli. Pouze výše popsanými kroky může být naplněna podstata pomoci. Jak úvodní systemický koncept pomoci a kontroly, tak zde popsaná typologie intervencí naznačují, že mezi oběma přístupy existuje jasně vymezená hranice, nelze dělat obojí současně. Zároveň ale tvrdím, že pomoc a kontrola se v práci s klientem neustále prolínají, a to jak v dlouhodobém horizontu vztahu, tak v rámci jediné intervence. Nyní se pokusím zodpovědět tyto otázky: Který přístup v práci s klientem převažuje? Podle čeho se pracovník rozhoduje při volbě mezi pomocí a kontrolou? Jaké jsou důsledky použití pomoci nebo kontroly v praxi? Na začátku práce s klientem v nízkoprahových službách převažuje kontrola nad pomocí. Už samotný první kontakt je kontrolou, protože klientovi předáváme nevyžádané informace a jejich vyslechnutím můžeme podmiňovat vstup do zařízení. Následuje období testování hranic a bojů o pravidla, ve kterém se pracovníkova úloha omezuje na roli hlídače a vymahatele klubových pravidel. K porušování pravidel dochází velice často, zejména na počátku. Tyto situace pracovník musí řešit, a to nejen udělením sankce, ale i s výhledem na výchovný účinek intervence. Situaci reflektuje, vysvětluje konkrétní pravidlo a význam systému pravidel a sankcí vůbec. Taková intervence je ukázkovou kontrolou, není klientem vyžádaná, ten se naopak ocitá v podřízené pozici, ale je nevyhnutelná a užitečná. Pokud chce klient do zařízení docházet, musí se přizpůsobit platným normám chování, které chrání bezpečí

4 prostoru pro všechny zúčastněné včetně jeho samotného. Užitečnost takové intervence se ukáže až po delší době. Důsledné vyžadování pravidel, pokud pracovník řeší následky provedené kontroly a svůj postup (pořád dokola) vysvětluje, poskytuje klientům pevné hranice interakčního prostoru, nastolený řád a jistota jim poskytují bezpečí. Chybou, která vyvolá odpor, je prosté udílení sankcí bez vysvětlení a diskuse, porušování pravidel ze strany pracovníků (lehké posunutí hranice ve výjimečném případě), nemluvě o nejednotném přístupu v uplatňování pravidel u jednotlivých klientů. Pracovník tedy kontroluje dodržování norem a nemůže o nich nechat spolurozhodovat klienta, protože kardinální pravidla (střízlivost, neagresivita a ochrana majetku) jsou neměnná. Aby byl jeho přístup produktivní a nevyvolával u klientů jen odpor, měl by je v rámci výchovných intervencí přizvat ke spolupráci, k dialogu. Účinná intervence tak není pouze pracovníkovým monologem obhajujícím a vysvětlujícím právě porušené pravidlo, ale také otevřenou diskusí nad výkladem pravidla a významem norem vůbec. Otevřenost a přizvání klienta ke spolupráci může u ostatních, speciálních pravidel vést i k jejich reformulaci vycházející z měnících se potřeb cílové skupiny. I když má práce s pravidly a bezpečím prostoru převážně rozměr kontrolní, pracovník může někdy (ne v případě kardinálních pravidel) nechat klienta spolurozhodovat, a tak mu projevit rovnocennost vztahu. Z výše popsaného vyplývá, že kontrola je nevyhnutelným přístupem ke klientovi v počáteční fázi, kdy se upevňují hranice vztahu mezi klientem a pracovníky respektive zařízením. Pokud je vykonávána správně, tzn. transparentně, bývá i užitečná. Měřítkem užitečnosti je kvalita navázaného vztahu, o které vypovídá míra důvěry a otevřenosti klienta a jeho schopnost přijmout pomoc. Když jsou překonány peripetie počátečního období a vztah mezi pracovníkem a klientem se stabilizuje, pracovník zažívá značnou úlevu. Klient se identifikuje se zařízením, přijímá roli klienta, reaguje na zájem pracovníků a začíná s nimi sdílet své každodenní radosti i starosti. Vzájemný kontakt se nepohybuje jen na úrovni společenské konverzace, ale začíná se dotýkat osobních a citlivých témat a dostává podobu spojité komunikace, pracovník v rozhovoru navazuje na skutečnosti, které se od klienta dozvěděl dříve. Klient pracovníkovi nabízí své zážitky a pocity a nejen očekává, ale i vyžaduje jeho reakci. Takový způsob interakce je obvykle daný základní, rámcovou dohodou uzavřenou mezi klientem a zařízením. Rámcová dohoda vymezuje jednak nabídku služeb zařízení, na druhé straně oblasti, ve kterých klient cítí buď reálné nebo potenciální ohrožení. Taková dohoda může být sklientem uzavřena až poté, co se vytvoří alespoň základní vztah klienta k pracovníkům, tzn. teprve ve chvíli, kdy klient pochopí smysl a účel zařízení. Aby se klient cítil bezpečně, musí být vyjasněno, že pracovníci na poskytnuté podněty nereagují represivně, klienta nezastrašují a jeho chování mu nezakazují ani nepředávají důvěrné informace dalším osobám, ale snaží se mu nabízet pomoc. Důležitým a pro klienta klíčovým sdělením při uzavírání dohody je možnost nabízenou pomoc kdykoli odmítnout. V neposlední řadě musí pracovník klienta upozornit na hranici stanovenou zákonem, za kterou se na něj vztahuje oznamovací povinnost a vymezit, jakým způsobem na poskytnuté informace bude reagovat. Pokud jsou všechny tyto podmínky splněny, klient cítí ve vztahu bezpečí, které mu umožní otevírat i obtížně komunikovatelná témata. Teprve v této fázi vztahu získává pomoc reálnější rozměr, stává se pro obě strany uchopitelnou. Pracovník představuje svou nabídku, klient je schopný o ní uvažovat a případně ji i přijmout. Ne vždy jsou ale klienti na nabídku pomoci připraveni. Svoje potíže si buď vůbec neuvědomují nebo je pro ně představa změny ohrožující. Jejich chování jim vyhovuje, nevnímají jeho rizika a pokud ano, tak jsou příliš vzdálená. Klient v této fázi potřebuje dostat informace a zpětnou vazbu, aby si více uvědomil své potíže a možnost věci změnit. Pracovník klienta motivuje, tzn. přebírá kontrolu, a to ze dvou důvodů. Jednak jsou pro něj klientovy způsoby chování nepřijatelné, protože jsou v rozporu se společenskými normami, které ve své

5 roli zastupuje. Druhým, a pro pracovníka důležitějším důvodem, proč o klienta přebírá starost, je, že vidí klientovy možnosti a potenciál změny. Kdyby tomu tak nebylo, nestálo by mu to za vynaloženou námahu. Pracovník intervenuje kontrolně s cílem podnítit v klientovi uvažování o jeho situaci a získat na ní náhled. Dobře mířené výchovné resp. motivující intervence posouvají klienta do další fáze, kdy ho poprvé napadne, že změna chování by mohla být i prospěšná. Když pracovník zaznamená takovou změnu v náhledu klienta, je to ten správný okamžik, kdy může začít nabízet pomoc. Tato fáze uvažování o změně je charakteristická ambivalencí, klient uvažuje o změně a zároveň jí odmítá. Je zde ale splněna zásadní podmínka pro nabízení pomoci, a to vyjádřené přání učinit změnu, i když je její podoba stále nejasná. Pracovníkova nabídka pomoci tak reaguje na klientovu objednávku, čímž je zahájen proces dojednávání pomoci. Doposud popisované intervence patří do rámce sociálně pedagogické práce, mají převážně výchovný charakter. Hranici mezi kontrolou a pomocí v nízkoprahových službách můžeme podle mého názoru vytýčit právě zde, mezi sociálně pedagogickou, výchovnou prací a sociální službou, která je poskytovaná na základě objednávky klienta. Výchovné intervence iniciuje pracovník, protože klient nemá náhled na negativní dopady svého chování. Pracovník přebírá zodpovědnost a rozhoduje o způsobu intervence, kterou se snaží zmírnit rozpor mezi životním způsobem klienta a společenskou normou chování. Pomáhající interakce naopak iniciuje klient, a to vyslovením přání nebo konkrétní objednávky. Pracovník reaguje nabízením pomoci, oba dva společně slaďují poptávku s nabídkou a dojednávají způsob spolupráce v rámci poskytování služeb. Takto stanovenou hranici mezi kontrolou a pomocí je možné vnímat i napříč definovanými výkony resp. službami poskytovanými v nízkoprahových zařízeních. Kontrolní přístup uplatňuje pracovník v situační intervenci, která je přímo vymezená jako práce s výchovnou situací. Pokud pracovník cítí výchovný potenciál situace, vstupuje do interakce s klientem, situaci reflektuje, přináší podněty a snaží se ji co nejlépe zpracovat tak, aby byla klientovi výzvou, která nutí k zamyšlení. Ostatní výkony sociálních služeb (od informačního servisu po případovou práci) vnímám jako intervence pomáhající. U těchto služeb by měla být splněna podmínka, že jsou poskytovány na objednávku klienta. Pokud tomu tak není a pracovník klientovi poskytne užitečnou informaci nebo radu, která je nevyžádaná, sleduje tím jiné než klientovy zájmy, vychovává ho a kontroluje (poskytuje situační intervenci). Důležité je, aby pracovník nepřehlédl objednávku a neplýtval časem a energií vykonáváním kontroly tam, kde může nabídnout pomoc. Změnit kontrolu v pomoc je přitom účinné a nijak složité, stačí jednoduché kontraktování ( chceš říct, co si o tom myslím? ). Pokud klient projeví zájem o názor pracovníka, tak mu jeho informace a rady mohou být užitečné, protože na rozdíl od nevyžádané rady cítí rovnocennost vztahu, na pomoc slyší. Jakákoli nevyžádaná intervence je kontrolou a měla by být vykazována jako situační intervence. Klient je v tu chvíli vychovávaným dítětem a pracovník na sebe bere riziko, že jeho zásah nemusí být účinný. Oproti tomu pomoc je vyslyšením a odpovědí na klientovo přání. Je v ní obsažen respekt ke klientovi a přináší mu užitek. Pomoc může mít mnoho podob napříč celým spektrem definovaných výkonů. Pracovník může nabízet prosté poskytnutí informací sloužící klepší orientaci v situaci, motivační rozhovory scílem upevnění rozhodnutí a učinění potřebných kroků ke změně, poradenství vedoucí k nástinu různých možností řešení, doprovod a pomoc při jednání s institucemi nebo doučování na závěrečné zkoušky a mnoho dalšího. Všechny tyto nabídky ale mají něco společného, jsou reakcí na klientovu objednávku nebo projevený zájem. Zde můžeme najít specifikum nízkoprahových služeb (oproti službám pro klienty s jasně definovanými potřebami a objednávkami). Na cestě k zakázce často udělá první krok pracovník tím, že nabídne pomoc, pokud vnímá zájem klienta svou situaci nějak řešit. Pokud

6 si klient nabízenou pomoc nezvolí, nemůže mu jí pracovník vnutit, pomáhat lze jen na základě dojednání (kontraktu), nelze pomáhat kontrolou. Na toto úskalí naráží i nyní velmi aktuální a kontroverzní téma uzavírání dohod a individuálních plánů. Standardy sociálních služeb nám stanoví uzavřít dohodu s každým uživatelem služby. Základem každé dohody je osobní cíl, které si stanovuje sám uživatel. Tzv. klient se zakázkou je však v cílové skupině kontaktních a terénních pracovníků spíše v menšině. Jak z textu vyplývá, formulace klientovy objednávky není záležitostí jednoho rozhovoru, ale trvá mnohonásobně déle. Pracovníci by si neměli nechat svázat ruce standardy a snažit se tento proces urychlit a klienta k objednávce dohnat. Taková vynucená či podsunutá objednávka jen pro účely uzavření kontraktu a naplnění standardů možná uleví zařízení, rozhodně však nepomůže klientovi. Vnucená pomoc je kontrolou, pracovník potom nemůže očekávat, že klient bude dohodu naplňovat. V práci s klientem se pomáhající a kontrolující přístup neustále střídají. Zejména v nízkoprahových zařízeních, kam klienti dochází s různorodou motivací, má kontrola své nezastupitelné místo. A to nejen ve vývoji vztahu, kdy upevňuje jeho hranice, ale i v dalších intervencích a interakcích. Motivace klientů je jako na houpačce. Pracovník se musí umět houpat s klientem a rozpoznat okamžik, kdy může přestat kontrolovat a začít nabízet pomoc. Rozhodnutí, zda použít pomoc či kontrolu, leží jen na něm. Je tím zodpovědný nejen za vývoj vztahu a terapeutického procesu, ale i za jeho výsledek. Pomáhající pracovník musí umět především oba způsoby práce rozlišit a být si vědom, který z nich právě používá. Pak se nemůže dostat do pasti, kdy si myslí, že pomáhá, a přitom kontroluje. Pokud můžeme klientovi nabídnout pomoc, učiňme tak. V pomáhajícím rozhovoru se oba dva budeme cítit lépe, je příjemnější a ve výsledku užitečnější. Je to i cesta, jak zmírnit naší frustraci z práce, kdy naši klienti nespolupracují nebo se i přes naše četné zásahy nelepší. Použitá literatura: Miller, W. R., Rolnick, S.: Motivační rozhovory. Tišnov: Sdružení SCAN, Úlehla, Ivan: Umění pomáhat. Praha: SLON, 1999.