STUDIJNÍ PLÁN bude dle možností individualizován. lektoři. A/Psychosomatické disciplíny

Transkript

1 SLOVO JAKO KLÍČ je vzdělávací cyklus, který ve spolupráci s partnerem, obecně prospěšnou společnosti OCET o.p.s., nabízí DDM Rokycany. Vzdělávací cyklus SLOVO JAKO KLÍČ bude akreditován v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Je zaměřen na kvalitativní posun v oblasti komunikativní a osobnostně-sociální klíčové kompetence pedagogů, prohloubení jejich kultury projevu. Kulturou projevu rozumíme učitelovy schopnosti a dovednosti jednat a vystupovat srozumitelně a empaticky v profesním i běžném sociálním životě; chápeme ji jako významnou součást osobnostních kompetencí. Vzdělávací cyklus SLOVO JAKO KLÍČ předkládáme jako jistou alternativu zvyšování odborných kvalit učitelů. Naší snahou je podpora individuálního vývoje a tvořivého sebeuvědomování. Všechny jednotlivé složky disciplíny jsou vedeny tak, aby bylo možno věnovat pozornost rozvoji předpokladů jednotlivých účastníků. Nejedná se o techniky či návody, ale účastníci rozvíjejí své poznání vlastní aktivitou, svými pokusy a jejich reflexí. Porozumění jak se učit, prohlubování vnitřního cítění, sebe - uvědomování pohybu, hlasu, řeči - to jsou všechno procesy, které nás kultivují, ale které vyžadují naši aktivitu a čas. Z tohoto důvodu je také vzdělávací cyklus koncipován v delším časovém horizontu (březen 2011 březen 2012).

2 STUDIJNÍ PLÁN bude dle možností individualizován lektoři A/Psychosomatické disciplíny Hlas základ komunikace Hlasová diagnostika. Psychosomatické pojetí výchovy k hlasu souhra dechu, těla, hlasu s naší psychikou. Hlas projev naší individuality, aktuální problém současnosti hlasová fonastenie. Vztah hlasotvorby a artikulace. Hlasová hygiena. Nácvik optimální hlasové funkce hlasová reedukace. Psychofonační reflex sociální aspekt hlasové problematiky. Řečová výchova Slovo jako orální gesto. Sdělné a aktivní čtení textu - vztah myšlení a řeči. Hledání své autentické řeči - tvorba vlastního projevu - rozlišování stylu. Kultura vyjadřování vztah obsahu a formy. Srozumitelnost - klišé x originalita. Uvědomělý pohyb, herecká prepedeutika Nonverbální roviny naší komunikace pohyb, gesta, mimika - řeč těla. Tělo dech hlas. Dialogické jednání specifická integrující disciplína, která probouzí a posiluje schopnost vědoměji předjímat a řídit své jednání, chování a prožívání v pedagogické situaci, na veřejnosti apod. Doc. Libuše Válková Mgr. Ivana Vostárková Mgr. Pavla Sovová PhD. Mgr. Michal Čunderle Mgr. Irena Pulicarová Mgr. Pavla Sovová PhD. Jana Smrčková Pavlína Pospíšilová Mgr. Hana Malaniková Prof. Ivan Vyskočil, Mgr. Stanislav Suda PhD. Mgr. Josef Nota

3 B/Pedagogická komunikace Efektivní komunikace jako nástroj podporující efektivní učení. Týmová práce Principy práce v týmu - kooperace, rolová hra. Odpovědnost členů týmu. Vlastní reflexe. PhDr. Eva Lukavská PhD. Mgr. MgA. Roman Černík Analýza pedagogické komunikace, práce s videonahrávkou Individuální a skupinová reflexe. Řešení problémů z praxe. Pedagogická tvorba Pedagogická komunikace jako tvořivý, autorský proces. Tvorba vlastních pracovních listů. Popisný jazyk jako nástroj formativního hodnocení. Emoční inteligence jako nástroj poznání vlastních emocí. PhDr. Eva Lukavská PhD. Mgr. Jana Šístková Mgr. Jana Šístková Mgr. Pavla Sovová PhD. Mgr. Miroslava Škardová Jiří Beníšek Organizátoři si vyhrazují právo obměnit lektorské obsazení při zachování obsahu učebního plánu.

4 Slovo, řeč, mluva (Mgr. et MgA Michal Čunderle) Výchova k řeči je vedle dialogického jednání, výchovy k hlasu a výchovy k pohybu základní psychosomatickou disciplínou studia autorského herectví, jak se praktikuje na katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU (autor koncepce: prof. Ivan Vyskočil, vedoucí katedry: doc. Přemysl Rut). Z tohoto pojetí vychází i její aplikace používaná v programu XXX (název projektu). Obecně řečeno jedná se o studium orální gestiky a gestičnosti. Jeho podstatou je umění sdělovat a sdílet, umění promlouvat k druhému, naslouchat mu a odpovědět. V návaznosti na výchovu k hlasu, jejíž doménou je schopnost produkovat zdravý, libý a autentický hlas, je výchova k řeči zaměřená na schopnost tento hlas artikulovat ve smysluplné verbální sdělení, které nejenže něco říká, ale zároveň navazuje kontakt, zakládá vztah a stává se jednáním. A opět v neposlední řadě se jedná (má jednat) o řeč nějakým způsobem libou a zejména autentickou, která je v souladu s osobností mluvčího. Učení je především empirické, tj. frekventant se učí skrze vlastní praktické pokusy. Jejich reflexi a korekci zpočátku provádí zejména učitel, postupně, s nabývanou zkušeností (mluvčí se učí slyšet), již dochází k autokorekcím. Obvykle se pracuje s cizími texty (texty jiných autorů), které umožňují uvědomovat si a zpřesňovat věcnou logiku sdělení. Zpravidla jsou to texty, které se brání zběžnému čtení, jejichž logiku je třeba odkrývat, např. texty psané archaickým či odborným jazykem (Hus, Komenský, Palacký aj.). Nejčastěji se za tímto účelem čte z Guthova Společenského katechismu, jehož důsledně normotvorná výkladovost vyžaduje naprosto precizní logiku sdělení a nadto potřebuje i mírně pobavenou dikci. Doplňkově se zachází i s přepisem televizních či rozhlasových zpráv. Dále se pracuje s texty, které vedle věcného sdělování vyžadují přesný a plastický výraz. Jde o texty, které jsou psány mluvným jazykem, texty s výrazným orálním gestem. Jednak jsou to prózy českých autorů, jako jsou soudničky Franiška Němce či povídky Jaroslava Haška, Karla Poláčka, Bohumila Hrabala ad. Jednak je to nonsensová poezie Emanuela Frynty, u níž přibývá nesnadný požadavek rytmické přesnosti a přísnosti, a to ruku v ruce s odlehčenou hravostí. Doplňkově se čtou texty psané dialektem (Příhody lišky Bystroušky Rudolfa Těsnodhlídka), pro pochopení stylů a žánrů se se jako vhodné ukázala stylistická cvičení Raymonda Quenauoa. Konečně se čtení završuje četbou dramatických dialogů, u nichž se sleduje především schopnost navázat a reagovat na druhého. Většinou jsou texty

5 vybrány tak, aby nevzbuzovaly pocit vysokého umění, tj. aby neapelovaly v prvé řadě na city, pocity, prožívání atd. Naopak: texty mají vést mluvčí pořád k potřebě být při sobě, něco ze sebe a za sebe říct a být slyšen a vyslyšen. Od hlasitého čtení se postupně přechází k mluvění zpaměti, popř. spatra. Zde se důraz přesouvá z obsahu sdělení na navázání kontaktu a vztahu s tím, ke komu promlouvám. Je možné rovněž učit se pracovat na svém, autorském textu. Učení probíhá v kombinaci individuálních hodin s hodinami skupinovými. Individuály poskytují možnost vlastního hledání, zbavují frekventanty pocitu, že nesmí udělat chybu. Učení ve skupině zase umožňuje učit se od ostatních a skrze ně frekventant na druhém vidí a slyší snáze to, co nevidí a neslyší u sebe, jinak řečeno objektivuje se mu vnímání. Lekce jsou zpravidla doplněny poslechy: a to jak virtuózně zvládnutými party (Vlasta Burian, Jan Werich, Karel Höger, Václav Voska ad.), tak ukázkami dokumentujícími chyby a zlozvyky. Je-li dostatek času a k dispozici příslušná audio- či videotechnika, pokusy frekventantů se nahrávají a analyzují. Menší, teoretická část je věnována elementární artikulační a akustické fonetice češtiny (vč. ortoepické normy). Praktické pojetí i celková koncepce výchovy k řeči vychází z učení prof. Ivana Vyskočila, Vítězslavy Fryntové a Emanuela Frynty. Doporučená literatura: Frynta, Emanuel: Zastřená tvář poezie, Praha Krčmová, Marie: Fonetika a fonologie, Brno Hlas, mluva, řeč (kol.). Ústav pro výzkum a studium autorského herectví DAMU, Praha Lukavský, Radovan: Kultura mluveného slova, Praha Vyskočil, Ivan: Chvála přednesu. Rkp. (archiv autora). Výslovnost spisovné češtiny I, II, Praha 1967, 1978.

6 Hlasová výchova (Doc. Libuše Válková) Kvalita hlasu přispívá k úspěšnosti naší komunikace. Tvorba hlasu a řeči je ovlivněna mnoha faktory somatickými, psychickými i sociálními. Hlasová výchova (v pojetí, které je rozvíjeno na KATaP DAMU a bude uplatňováno v cyklu Via aperta) má následující koncepční východiska : Hlasová výchova je psychosomatická disciplína, která komplexním rozvíjením hlasotvorných a psychosomatických předpokladů navozuje a udržuje harmonii duševních a tělesných funkčních napětí; ta jsou základním předpokladem optimální hlasotvorné aktivity. Hlasotvorná aktivita působí svými psychofyziologickými důsledky zpětně jako hybná síla rozvoje lidské individuality. Hlas není jen prostředníkem nějakého sdělení, je samostatnou zvukovou kvalitou, je sdělení samo, má individuální vypovídací hodnotu. Výchova k hlasu vede k vědomému spoluvytváření osobnosti, což platí i ve zpětné vazbě, a proto je závažným faktorem autorské výchovy, cestou k vlastnímu autorskému postoji. Hlavním cílem této disciplíny je vést účastníky k vědomému hlasovému projevu, k objevování a znovunalézání harmonické koordinace všech psychofyziologických složek osobnosti tj. dýchání, fonace, artikulace a psychiky. Doporučená literatura: Coblenzer, Muhar: Dech a hlas návod k dobré mluvě. AMU Praha 2000 Hlas, mluva, řeč (kol.). Sborník z konference. Ústav pro výzkum a studium autorského herectví DAMU, Praha Martienssenová, Franziska: Vědomé zpívání, základy studia zpěvu, Praha Válková, Libuše Vyskočilová, Eva: Hlas individuality, psychosomatické pojetí výchovy k hlasu. AMU, Praha 2005.

7 Dialogické jednání Heslo pro autorizaci Dialogické jednání (dále DJ) s vnitřním partnerem, též DJ vnitřních partnerů. Autor Ivan Vyskočil. Počátek v roce 1968, vývoj a rozvoj dosud. Základem je zkušenost a zakoušení stran jednání (mluvení, hraní) sám se sebou (s vnitřním partnerem, resp. partnery) zpravidla o samotě. Z autopsie snad každému známé tzv. samomluvy nebo samohry. Dále pak jde o to, učit se a naučit se podobně autentické, spontánní, hrající a souhrající jednání (chování a prožívání) produkovat veřejně, v situaci veřejné samoty (Stanislavskij), za přítomnosti a pozornosti diváků. V situaci, kdy jako kdyby druzí, diváci, při tom nebyli, s vyloučením zejména zrakového a taktilního kontaktu. Zkoušení a zakoušení se odehrává ve skupinách, kdy nejmenší možnou (funkční) skupinu tvoří tři účastníci, tj. vedoucí (učitel) a dva zkoušející (žáci). Optimální je skupina devíti až třináctičlenná, kdy během jednoho setkání (zkoušení) se na každého dostane alespoň třikrát. Vhodný prostor je běžná školní učebna (zkušebna) s vyšším stropem, pokud možno světlá a prázdná, jen s náležitým počtem sedadel (židlí). Po úvodu, v němž vedoucí (učitel) si společně s účastníky (žáky) evokuje a probere známou zkušenost samomluv (kupř. stále se vyskytující typické situace takového jednání), zdůrazní nezbytnost vycházet ze sebe a přicházet k sobě i jít do sebe hlasem, řečí, a zdůrazní, že je nutné, aby také hlas a řeč, hlasové a řečové projevy byly jednáním, zdůrazní, že jde jedině o zkoušení, hledání, učení se a nalézání, tedy nikoli o předvádění nějakého umění. Posléze vyzve přítomné, kteří sedí na židlích vedle sebe v řadě čelem do prostoru jako diváci, aby někdo, kdo chce, šel na plac a zkoušel to. To je v podstatě jediná instrukce co dělat. Následující jsou toliko připomínky, poznámky k tomu, co a jak kdo dělal a udělal, zpravidla k tomu, co se povedlo a co nepovedlo, co nevyšlo, proč a co s tím, jak na to, aby to bylo ono. Na place je každý přiměřeně dlouho (dvě až pět minut), je sám v poli pozornosti druhých, v silovém poli, bez jakýchkoli pomůcek (kupř. hudba, rekvizity, kostým). Každý účastník zakouší počáteční chaos, zmatek, což jako takové trvá zpravidla šest až deset setkání. Pak se postupně začíná soustřeďovat a uvolňovat, začíná vnímat, projevovat se teď a tady, diferencovaně reagovat, jednat, uvádět do vztahů, artikulovat, uvědomovat si a sledovat kontrastnost, polaritu a oscilaci, pravé protiklady a komplementárnost, reciprocitu, souhru protikladů, postupně dialogicky jedná a zakouší dialogické bytí, že dialogicky leckdy paradoxně je, dospívá do tvůrčího stavu (Stanislavskij), k inspirovanosti, k tomu, že to v člověku a s člověkem hraje (Patočka), že ucho žasne, co to huba mluví (Werich), že umí slyšet partnera a odpovědět mu (V + W), dospívá k vlastní psychosomatické kondici pro vědomou, tvořivou komunikaci.

8 To v horizontu nejméně tří let systematického, kontinuitního studia, ne-li výcviku. Zakusit počáteční vlastní i společný chaos, zmatek a jeho vyjasňování, postupné strukturování zevnitř, je pro další dění nadmíru důležité. Aby totiž od samého počátku byla aktivována a preferována tendence a odvaha k experimentování, zkoušení, hledání formulování si hypotéz a také nalézání, především toho vlastního, osobitého, aby od samého počátku neměla vrch většinou dominantní tendence imitovat, napodobovat, přijímat a produkovat takové i onaké hotovosti, standardy. Organickou a nutnou součástí toho na place, společného studia a učení, je průběžné privátní zkoušení. Zejména průběžná písemná reflexe, o níž se podílí s vedoucím a ostatními, zakládá společné studium. DJ zahrnuje a otevírá více polí zkoumání i možných cest a cílů. Vždycky však má být ryze osobní a osobnostní záležitostí, kdy záleží na osobních dispozicích (kupř. druhu, kvalitě i velikosti nadání), k čemu a jak komu může být a je, co si kdo s tím sám počne, od toho slibuje. U většiny může být a bývá cestou sebeobjevování, sebepoznávání a sebepřijetí, u leckterých také cestou seberealizace. To dle předpokladů, nadání a zájmů. Může být a bývá, jak už řečeno, vytvářením psychosomatické kondice pro tvořivou komunikaci, a tedy pro hlubší a přesnější, vodivější empatii, poznání a přijetí druhého, pro setkání v pravém slova smyslu. Může být a bývá prožitím, poznáním a studiem principů dramatické hry. Může být a bývá prožitím, poznáním a studiem nepředmětného herectví (hráčství, aktérství). Může být a bývá cestou pochopení a uchopení, vtělení a uskutečnění určité výzvy, otázky, určitého úkolu, textu. Může být a bývá, je-li jako takové poznáno a pochopeno, otevřenou a otevírající cestou, metodikou zkoušení, hledání i vnímání, všímání si a nalézání. Není však účelově vypracovaným, hotovým, osvědčeným postupem, metodou, kterou jako hotovost lze přijímat a nasazovat. A rozhodně není takovou nebo onakou technikou. Výzkum a studium DJ pokračuje v několika směrech. Hlavně v ústavu pro výzkum a studium autorského herectví a na katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU v Praze. (Ivan Vyskočil a kol.: Dialogické jednání s vnitřním partnerem. JAMU, Brno 2005.)

9 Efektivní komunikace ( PhDr. Eva Lukavská, PhD.) Kurz je vystavěn jako dílna, jejímž cílem je umožnit účastníkům nahlédnout na vlastní komunikaci i komunikaci druhých s otázkou, zda se jedná o komunikaci efektivní. Za efektivní, v případě lektora či učitele, budeme považovat takovou komunikaci, která podporuje proces aktivního učení se žáků či studentů. K odpovědi na otázku je potřeba získat základní znalosti o teorii úspěšné komunikace, dovednosti analyzovat videonahrávku z edukačního prostředí a schopnost reflektovat proces komunikace a následně pak proces edukace. Východiskem pro možnou reflexi ( reflexi z odstupu) se nám stane metoda VTI- videotrénink interakcí, se kterou se v ČR můžeme potkat v rodinách, nemocnicích, ve školách a sociálních zařízeních. VTI má svůj domov v Nizozemsku. Zde začali pracovníci domova pro narušenou mládež zkoumat, jak působí sociální okolí na dítě. Jejich výzkumy ukázaly, že pokud do procesu terapie nevstoupí celá rodina, nemůže dojít ke změnám v chování a jednání dítěte. Na základě jejich vyhodnocení se začal utvářet koncept podpory komunikace v rámci celého systému rodiny. Do té doby dominovala obecná představa, která zásadně formovala praxi, kdy pedagogové a jiní odborníci sledovali chování problémových dětí, stanovovali diagnózy poruch a poté předkládali rodičům koncepty nápravy. Odborník byl expert na vztahy i intervenci a rodiče stáli v roli pasivního příjemce doporučení. V polovině 80. let XX století se zrodil nápad využít systematicky videa a rozhovoru nad videozáznamy komunikace rodičů s dítětem tak, aby se rodiče stali aktéry v procesu vlastní komunikace s vlastním dítětem. Možnost takové práce s videonahrávkou se brzy dostala za hranice rodiny a je užívána v mnoha dalších pomáhajících profesích, tedy i ve školách. S oporou o humanistickou psychologii a pedagogiku, humánní etologii, kognitivní psychologii a systemickou terapii vznikl teoretický koncept úspěšné (efektivní) komunikace.východiskem reflexe komunikace se stává interakce, jejímž základem je navázání kontaktu. Kromě kontaktu jsou uváděny další dva nezbytné faktory - kód( jazyk) a kontext. Pokud některý z uvedených faktorů není přítomen, komunikace neprobíhá či je velmi ztížena. VTI pracuje s analýzou interakčních výměn ( ty jsou pozorovatelné na videozáznamech a je možné je identifikovat jako komunikační vzorce). Komunikace je posuzována v rámci daného kontextu, nikoliv samoúčelně. Pozornost je zaměřena na sledování předem již formulovaných kategorií, které videozáznam umožňuje sledovat a identifikovat. Jsou to tak zvané Principy kontaktu. Jejich přítomnost či absence umožňuje vyhodnotit komunikační vzorce objevující se v daném kontextu. VTI uvádí tyto základní principy úspěšné komunikace:

10 - Iniciativa a příjem ( věnování pozornosti,neverbální a verbální příjem) - Interakce(utváření skupiny, střídání se, kooperace) - Diskuse (společné téma, formování názorů,rozhodování se) - Zvládání konfliktů (prozkoumávání rozporů,obnovení kontaktu, vytváření transakcí) Základní literatura : Křivohlavý,J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda, Fisher,R.: Učíme děti myslet a učit se. Praha: Portál, Watzlawick,P.,Bavelasová,J.B.,Jackson,D.D.: Pragmatika lidské komunikace. Hradec Králové: Konfrontace, 1999 Matoušek,O.: Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003 Vybíral,Z.: Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál,2000