MASARYKOVA UNIVERZITA. Ústavní a ochranná výchova v regionu Ostrava

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky Ústavní a ochranná výchova v regionu Ostrava Bakalářská práce Brno 2008 Vypracovala: Nováková Alena Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Věra Vojtová, Ph.D.

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. V Opavě dne Nováková Alena 1

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Věře Vojtové, Ph.D. za velmi cenné rady, které mi poskytla během zpracovávání této bakalářské práce. 2

4 OBSAH ÚVOD HISTORIE A SOUČASNOST INSTITUCIONÁLNÍ PÉČE HISTORICKÝ VÝVOJ NÁHRADNÍ INSTITUCIONÁLNÍ PÉČE V SOUČASNOSTI CHARAKTER ÚSTAVNÍ A OCHRANNÉ VÝCHOVY VAZBY A VĚZNICE EDUKACE V PODMÍNKÁCH ÚSTAVNÍ A OCHRANNÉ VÝCHOVY CHARAKTERISTIKA CÍLOVÉ SKUPINY DIAGNOSTIKA A INTERVENCE V PREVENTIVNĚ VÝCHOVNÝCH ZAŘÍZENÍCH DIAGNOSTIKA V PODMÍNKÁCH INSTITUCIONÁLNÍ PÉČE CHARAKTERISTIKA ZAŘÍZENÍ PRO VÝKON USTAVNÍ A OCHRANNÉ VÝCHOVY OSTRAVA INTERVENCE V OSTRAVĚ INSTITUCIONÁLNÍ PÉČE V OSTRAVĚ DIAGNOSTICKÝ ÚSTAV VÝCHOVNÝ ÚSTAV ZÁVĚR RESUMÉ POUŽITÁ LITERATURA PŘÍLOHY

5 ÚVOD Tato práce pojednává o možnostech ústavní péče. Ta může probíhat v různých institucích, které spadají pod ministerstvo zdravotnictví (kojenecký ústav, dětský domov pro děti do tří let), či pod ministerstvo školství (dětský domov, výchovný ústav). Děti, které se narodí do rodiny, kde není zajištěna jejich řádná výchova, jsou umísťovány do výše zmíněných zařízení, odpovídajících jejich věku. Mohou však být svěřeny do péče jiných osob. Hovoříme o náhradní rodinné péči, kterou upravuje zákon o rodině č. 94/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Nejčastěji se jedná se o osvojení (adopci) a pěstounskou péči. V první kapitole své bakalářské práce se zabývám historií a současností institucionální péče. Vysvětluji zde pojmy ústavní a ochranná výchova a také objasňuji jejich funkci i formy uskutečnění institucionální péče. Ve druhé kapitole vymezuji, komu je institucionální péče určena, a také nahlížím na možnosti edukace těchto jedinců a intervenci. Ve třetí kapitole se věnuji Ostravskému regionu, a na činnost zařízení pro ústavní a ochrannou výchovu nahlížím z praktické stránky, což doplňuji o příklady z praxe. Na téma této bakalářské práce pohlížím z etopedického hlediska, proto se budu zabývat institucionální péčí hlavně z důvodu poruch chování. Cílem mé práce je zjistit, jak se dítě či mladistvý do jednotlivých zařízení dostává, a na jakém principu jednotlivá zařízení pro ústavní a ochrannou výchovu pracují. 4

6 1. HISTORIE A SOUČASNOST INSTITUCIONÁLNÍ PÉČE 1.1 Historický vývoj Ústavní výchova v České republice představuje jednu z forem náhradní rodinné péče. Za první známý ústav v Čechách pokládám útulek pro chudé a mladistvé na Vyšehradě, který byl zřízen roku 1786, dále pak pražský sirotčinec pro chlapce od 8 do 12 let, založen roku 1804 (Švancar, 1988). Důležité je zmínit i právní normy, které upravovaly trestání dětí a mladistvých. Už Marie Terezie žádala o mírnější tresty pro mladistvé, a roku 1852 vznikl trestní zákon, který určoval domácí potrestání mladých do 20 let. Monatová (1998, s. 71) k historii uvádí, že počátkem 19. století se začal projevovat zvýšený zájem řešit péči o narušené děti a mladistvé. V druhé polovině 19. století se začaly zřizovat ochranovny a polepšovny, které byly určeny pro morálně narušenou mládež. Ochranovny sloužily jako sociálně výchovná instituce, kdežto polepšovny byly určeny pro děti, které měly závažnější poruchy chování. U nás byla zřízena roku 1883 polepšovna spolkem Jednotou pro blaho propuštěných káranců v Praze v Libni, dříve ústav pro děti osiřelé, opuštěné a mravně narušené. Zde praktikovali diagnostikování a vyšetřování mladistvých. Ti byli i po propuštění dále sledováni. O rok později byla založena vychovatelna na Vinohradech a v Říčanech pro děti od 6 do 10 let jako venkovský výchovný ústav. Další vychovatelna byla zřízena toku 1889 v Novém Jičíně a roku 1890 i v Brně (Popelář, 1958). Ústavní výchova v českých zemích se nařizovala podle rakouského občanského zákona z roku 1877 a Soud podle tohoto zákona mohl jen doporučit umístění dítěte nebo mladistvého do donucovací pracovny (založeny po r. 1885) nebo do polepšovny, o přijetí však rozhodovala příslušná komise zemského úřadu nebo ředitelství příslušného spolku, v jehož správě ústav byl. Jak uvádí Švancar (1988), pobyt chovanců v polepšovacích ústavech trval tak dlouho, dokud to vyžadoval jeho účel, nejdéle však do dvacátého, v případě potřeby až do jednadvacátého roku věku. Podle trestní novely z roku 1908 byly děti do dvanácti let z trestní odpovědnosti vyloučeny. Polepšovny byly zprvu koedukované. Jedna z prvních vznikla v Opatovicích, následně pak v Králikách a v Kosmlatech. Tyto ústavy byly určeny pro děti od

7 let. Polepšovny však pečovaly i o mladší děti, které se dopustily činů, jež by v dospělosti byly trestány trestem odnětí svobody. Na konci první poloviny 20. století byly polepšovny přejmenovány na vychovatelny, a byly určeny pouze pro mladistvé, kteří byli odsouzeni k trestu odnětí svobody po dobu 6 měsíců. V poválečné době vznikaly dětské domovy se zvýšenou výchovnou péčí (9-15 let) a domovy mládeže pro převýchovu (15-18 let). Roku 1989 vznikla první Úmluva o právech dítěte. Předpisy upravující výkon ústavní výchovy byly jen obecné, málo zavazující ve složení svěřenců i v režimech existovaly velké rozdíly, lišily se v organizaci režimu, i ve velikosti skupin, s nimiž se najednou pracovalo. Některé ústavy byly represivnější, jinde byl kladen větší důraz na vzdělání. Do roku 1991 byla ústavní péče jedinou možnou formou etopedické práce s dětmi, kterým byla nařízena ústavní nebo uložena ochranná výchova. Následně vznikla možnost náhradní rodinné péče jako alternativní forma ústavní péče. Přesto však zůstává ústavní péče jako základ převýchovného procesu. 1.2 Náhradní institucionální péče v současnosti Ústavní a ochranná výchova Řídí se zákonem č. 383/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů. Mezi speciální školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy patří diagnostické ústavy, dětské domovy, dětské domovy se školou, výchovné ústavy. Uvedená zařízení jsou zpravidla určena pro děti ve věku od 3 do 18 let, případně pro zletilé do 19 let (popř. zletilému, nezaopatřenému, studujícímu do 26 let), kterým musí zajistit náhradní výchovnou péči v zájmu jeho zdravého vývoje, řádné výchovy a vzdělávání. Rovněž je dětem poskytováno plné přímé zaopatření. O zařízení, kde bude ÚV nebo OV vykonávána rozhoduje příslušný diagnostický ústav, ve kterém probíhá komplexní diagnostika dítěte. 6

8 1.3 Charakter ústavní a ochranné výchovy Ústavní výchova (ÚV) Z psychologického hlediska je ústavní výchova vhodná pouze k jako přechodné řešení po odebrání dítěte z rodiny, než je pro něj nalezena jiná vhodná rodina (adopce, pěstounství). Nebo než se dítě může vrátit zpět do původní rodiny. Soud proto musí před jejím nařízením vždy zjistit, jestli výchovu dítěte nemůže zabezpečit náhradní rodinnou péčí, která má vždy přednost před výchovou ústavní. Ústavní výchova je opatření, které nařizuje příslušný soud podle zákona o rodině v občansko-právním řízení dětem od 3 do 18 let věku v případech, kdy jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo když rodiče z vážných důvodů nemohou výchovu dítěte zabezpečit. Nařizuje se tedy z důvodů sociálních i výchovných. (Procházková in Vítková, 2004, s. 378) Návrhy a podněty k nařízení ústavní výchovy dávají soudům kurátoři mládeže na sociálních odborech, a to pro přestupky, trestnou činnost, začínající závislost na drogách, alkoholu, hracích automatech, útěky z domova a neúčinnost dosavadních výchovných opatření, kumulaci více důvodů, nerespektování rodičů, sexuální promiskuita a členství v závadové partě. Vedle návrhu o nařízení ústavní výchovy mohou obce, okresní úřady dle zákona o rodině nezletilého: a) napomenout jeho rodiče b) stanovit nad ním dohled c) uložit omezující opatření Tato opatření se využívají málo a často se sahá rovnou k navržení ústavní výchovy. Ústavní výchova nemá trestný, nýbrž preventivní charakter. Výkon ÚV u dětí do tří let věku zabezpečují zdravotnická zařízení (kojenecké ústavy, dětské domovy pro děti do tří let). Ústavní výchova zaniká rozhodnutím soudu, pokud pominuly důvody pro její nařízení, nebo pokud dítě dosáhlo zletilosti. Ochranná výchova (OV) Ochranná výchova je opatření, které ukládá příslušný soud v občansko-právní řízení, spáchá-li dítě mezi rokem věku čin, za který lze dle trestního zákona 7

9 uložit výjimečný trest, nebo v trestním řízení mladistvému mezi rokem tehdy, jestliže ochranná výchova podle rozhodnutí soudu splní svůj účel lépe než uložení trestu odnětí svobody. Ochranná výchova také nemá trestný charakter, není zaznamenána do trestního rejstříku jedince. Jedná se o druh ochranného opatření, které má zajistit prevenci, izolaci a resocializaci dítěte, které se dopustilo společensky nebezpečného činu. Soud rozhoduje o ochranné výchově tehdy, pokud o výchovu dítěte či mladistvého není dostatečně postaráno a nedostatek řádné výchovy nelze odstranit v rodině v níž žije. Ochranná výchova je také ukládána, jestliže dosavadní výchova byla zanedbána, nebo prostředí, v němž žije, neposkytuje záruku jeho náležité výchovy. Musí být taktéž splněna podmínka, že uložení ústavní výchovy by bylo v daném případě nedostačující. Ochranná výchova se realizuje u dětí od 15 let ve výchovných ústavech resortu školství, u dětí do 15 let v dětském domově se školou (Procházková in Vítková, 2004) Vazby a věznice Své místo zde má i zmínění o vazbách a věznicích pro mladistvé, jelikož bývají v mnohých případech v těsné návaznosti na institucionální péči. Klienti výchovných ústavů se často dostávají do vazeb a věznic pro mladistvé. Je to dáno tím, že při útěcích z tohoto zařízení páchají kriminální činnost. Také klient, který má uloženou ochrannou výchovu, se útěkem z výchovného ústavu dopouští trestného činu. Vazby a věznice pro mladistvé Vězení je institucí s vysoce centralizovaným řízením. Vězení je chápáno nejen jako trest, ale také jako zastrašování pachatelů od dalších kriminálních činností. Vězení je taktéž místem, kde může docházet k výchovnému působení. Vězení má dvě funkce, a to potrestání a izolaci od společnosti. Mladiství s delším výkonem trestu mají možnost přípravy na povolání formou učebního poměru. Vězení pro mladistvé jsou u nás dvě, a to v Opavě a ve Všehrdech. Co se týče vazby pro mladistvé, obviněný má nárok pouze na jednu hodinu vycházky denně, jinak zůstávají v celách, kde přetrvávají ve velmi stísněných prostorech.(matoušek, 1998) Není neznámou, že vazby a věznice v ČR jsou kapacitně nedostačující. 8

10 Alternativní tresty Co se týče současnosti, stále více přibývá dětí, mladistvých i mladých dospělých, kteří spáchali trestný čin, nebo je u nich vysoké riziko společenského selhání. Pro tyto jedince již u nás existují pouze diagnostické ústavy a výchovné ústavy. Výchovné ústavy jsou jakousi formou vězení, avšak jak zmiňuje Matoušek (2003), všichni poskytovatelé ústavní péče chtějí mít co nejlepší, co nejméně problémové svěřence. Ty problémové by raději viděli ve vazbě. V současnosti díky neexistenci různých typů zařízení se v ústavech potkávají děti, které se provinily záškoláctvím, spolu s dětmi, které spáchaly i několik trestných činů. Takové zařízení se pro děti stávají předstupněm věznic. Je to dáno také tím, že se v České republice snaží zredukovat počet ústavů na minimum, avšak není dořešena otázka jak dětem efektivně mimo izolaci pomoci. Poslední novely trestního zákona otevírají právní prostor pro humánnější a účinnější postupy. (Matoušek, 1996) Trendem, který k nám přichází ze západu, je zamýšlení se nad alternativními tresty pro jedince, kteří spáchali méně závažný trestný čin. Probace a mediace V roce 2000 vznikl zákon o probační a mediační službě. Probací zákon č. 257/2000 Sb. rozumí organizování a vykonávání dohledu nad obviněným, obžalovaným nebo odsouzeným, kontrola výkonu trestů nespojených s odnětím svobody, včetně uložených povinností a omezení, sledování chování odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, individuální pomoc obviněnému a působení na něj, aby vedl řádný život, vyhověl soudem nebo státním zástupcem uloženým podmínkám, a tím došlo k obnově narušených právních a společenských vztahů. Mediace je mimosoudní zprostředkování za účelem řešení sporu mezi obviněným a poškozeným a činnost směřující k urovnání konfliktního vztahu, vykonávanou v souvislosti s trestním řízením. Matoušek (1996)uvádí: Alternativní opatření by nemělo být chápáno jako trest. Mělo by být pokusem o obnovení rovnováhy, jež byla porušena spácháním trestného činu. Napáchané škody by měly být uhrazeny, restituovány. Poškozenému člověku by se mělo dostat i morální satisfakce. Víc pozornosti než trestnému činu by se mělo věnovat osobě poškozeného i osobě pachatele. Alternativy by měly předvídat budoucí 9

11 vývoj pachatele, měly by být preventivní. Naše trestní právo poskytuje mnoho možností pro alternativní zacházení s pachateli. Soud může upustit od potrestání, pokud pachatel spáchal čin menší závažnosti a svého činu lituje. Za pachatele může převzít záruku nějaké zájmové sdružení občanů. Zákon dává také možnost podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody. Týká se to trestů kratších než dva roky. V této době může soud dokonce uložit přiměřená omezení, která pachatele přimějí vést řádný život. Mladistvý má být brán do vazby tehdy, nelze-li účelu vazby dosáhnout jiným způsobem. Do alternativních trestů dále patří veřejně prospěšné práce, náhrada škody a navrácení, zprostředkování kontaktu mezi pachatelem a obětí, kontakt s komunitou, odebrání koncesí, kurzy a školení, vzdělávací a školicí programy zaměřené na poznávací chování, léčebné programy, dohled a příkaz k pravidelnému dostavení, umístění v probačních ubytovnách a denních centrech, příkazy intenzivního dohledu nebo probace, zákaz vycházení, domácí vazba a elektronický dohled, odložení trestu s dohledem, rodinná ochranná vazba, kontrolovaná svoboda, kombinační příkazy (složené z kombinace dvou a více výše uvedených trestu) a mnoho dalších. (Institut pro kriminologii a sociální prevenci ) LATA LATA je zkratka pro laskavou alternativu trestu pro adolescenty. Jedná se o projekt, který vznikl pod vedením Oldřicha Matouška v Praze v psychoterapeutickém zařízení. LATA funguje na principu vytváření dvojic - dobrovolník a klient. Klienty bývá riziková mládež. V případě méně zvladatelného klienta nastupují dobrovolníci dva. Dobrovolník musí být plnoletý. Projekt LATA jim nabízí i bezplatné pojištění. Dobrovolník nepřijímá žádnou finanční odměnu. Nejspíš i proto se jimi stávají pouze studenti, a to humanitních oborů. LATA samozřejmě nabízí školení, a možnost setkání se s lidmi z praxe (policisté, soudci, kurátoři, advokáti, faráři, politici a mnoho dalších). Jak říká O. Matoušek (1996), těžší je motivovat klienty. Stává se, že klient nejdřív s účastí souhlasí ( souhlas musí dát písemně), ale v kontaktu s dobrovolníkem pak dává najevo naprostý nezájem. Vztah mezi klientem a dobrovolníkem trvá zpravidla šest měsíců. Co dobrovolník vybere jako program jejich schůzky záleží čistě na něm. Většinou se jedná o sportovní a kulturní aktivity. Výsledky této práce nebývají příliš viditelné, avšak myslím si, že byť jen jeden zlepšený život je obrovským přínosem. 10

12 2 EDUKACE V PODMÍNKÁCH ÚSTAVNÍ A OCHRANNÉ VÝCHOVY 2.1 Charakteristika cílové skupiny Cílovou skupinou rozumíme klienty, kteří jsou do ústavní péče umísťováni z důvodů výchovných a sociálních. Dítě s poruchou chování Definici poruch chování uvádí ve své publikaci Vitásková (2005, s. 24) podle MKN WHO 1992: Porucha chování je z hlediska speciálně pedagogického každá negativní odchylka od normy, která má obraz trvalého a vědomého jednání označeného jako nežádoucí projevy v chování, které mohou vyústit až do stádia delikvence a kriminality. Děti nerespektují některé formy společenského chování, jsou nepřizpůsobiví, impulzivní a snadno unavitelní. Nedodržují školní řád, režim školy a nemohou se vzdělávat ve třídách a velkým počtem žáků a za použití běžných metod. Dále je k dispozici definice Sdružení pro Národní a duševní zdraví a speciální vzdělávání (1992), která říká, že porucha emocí a chování je postižení, kdy se chování a emotivní reakce odlišuje od věkových, etnických a kulturních norem. Tato porucha má dlouhodobější trvání a zároveň se vyskytuje nejméně ve dvou prostředích, z nichž alespoň jedno souvisí se školou. Porucha přetrvává i přes individuální intervenci v rámci vzdělávacího programu. Dítě s poruchou chování má narušeny vztahy k sobě, k rodině a k sociálnímu prostředí ve kterém žije. Díky celkovému charakteru této poruchy mají děti obtíže v uspokojivých sociálních interakcích, tím i k sebeuspokojení. Nejvýraznějšími rysy jsou (Vojtová, 2005) : malá stabilita chování agresivita vůči okolí, sociální izolace, stažení se do sebe negativní ladění ve vztahu k druhým provokují, nejsou oblíbeni vrstevníky, ve škole zažívají neúspěchy, odmítáni v sociálních vztazích negativní ladění k sobě samým mají malé sebevědomí, považují se za smolaře, neumí se radovat z drobných úspěchů, krátkodobá motivace. negativní ladění k věcem neúcta vůči společným věcem, kulturním majetkem pohrdají, ničí jej 11

13 Porucha chování má velký dopad do vzdělávání, kdy se míra postižení odráží při získávání odpovídajícího vzdělání. Nedostatečné vzdělání ovlivňuje kvalitu života i v dospělosti a tím jej vede k sociálnímu vyčleňování. Důležité je jedince motivovat, umožnit jim celoživotní vzdělávání a tím zvýšit možnost pracovního uplatnění, což souvisí se zkvalitněním života. 2.2 Diagnostika a intervence v preventivně výchovných zařízeních Preventivně výchovná péče znamená poskytování speciálně pedagogických a psychologických služeb klientům, u kterých je riziko vzniku poruchového chování, či se u nich již projevy poruch chování objevily. Tito klienti nemají nařízenou ústavní výchovu, ani uloženou ochrannou výchovu. Středisko výchovné péče (SVP) Střediska výchovné péče jsou u nás zřizována od roku Vítková (2004, s. 383) uvádí, že zřizovatelem středisek je MŠMTv ČR, organizačně jsou začleněna pod ředitelství diagnostického ústavu. Klienty SVP jsou děti a mládež ve věku od 6 do 18 let. Pobyt zde trvá 2 měsíce, a může být ambulantní, celodenní či internátní. Přijetí klienta na pobyt musí předcházet ambulantní intervence (pedagogicko-psychologická poradna, intervence kurátora, ambulantní péče střediska výchovné péče,...). Pobyt zde je dobrovolný, dítě se zde ocitá na návrh svůj, rodiče, školy, či sociálního pracovníka. SVP je přechodem mezi rodinou jako institutem a náhradní rodinnou péčí. Základním účelem středisek je předcházet vzniku a rozvoji negativních projevů chování dítěte nebo odstraňovat příčiny či důsledky již vzniklých poruch chování a přispívat ke zdravému osobnostnímu vývoji dítěte. Pobyt by měl sloužit jako preventivní výchovná péče dětem a mládeži, u kterých se vyskytují: problémy ve škole - např. nerespektování autority učitele, záškoláctví problémy v rodině osobnostní a psychické problémy počínající asociální chování - např. drobné krádeže počínající gamblerství či experimenotvání s drogou (včetně alkoholu a nikotinu) Středisko nabízí pomoc i klientům propuštěným z ústavní výchovy při jejich integraci do společnosti. Zde se zaměřují na odstranění či zmírnění již vzniklých poruch chování a na prevenci jejich prohloubení. Podle vyhlášky 458/2005 Sb. poskytuje středisko v oblasti diagnostiky 12

14 psychologickou diagnostiku osobnosti, speciálně-pedagogickou a pedagogicko-psychologickou diagnostiku poruch chování a sociálního vývoje, sociální diagnostiku podmíněnosti příčin poruch chování a sociálního vývoje. Co se týče intervence, středisko provádí výchovně vzdělávací činnost se zaměřením na předcházení poruch chování či jejich nápravu, sociálně rehabilitační činnost, vypracovává individuálně vzdělávací plán, vede klienty formou individuální a skupinové terapie a rodinné terapeutické činnosti za vedení psychologa a speciálního pedagoga (učí se komunikovat, vyjadřovat své myšlenky a pocity, sociální učení, protidrogová prevence, psychohygiena, relaxace aj.), speciálně pedagogické a terapeutické programy cílené na potřeby jednotlivých klientů a pro skupiny klientů, speciálně pedagogický program pro třídní kolektivy při předcházení a při řešení sociálně patologických jevů na podnět školy nebo školského zařízení Poradenské služby poradenská intervence včetně telefonické intervence a psychologická podpora poskytovaná klientovi, jenž je v obtížné životní situaci, kterou není schopen sám vyřešit, poradenská činnost zaměřená na předcházení vzniku sociálně patologických jevů, na řešení problémů vzniklých v důsledku poruch chování klienta a nežádoucích vlivů a odborná činnost zaměřená na podporu při začleňování klienta do společnosti, poskytování informací zaměřených na vhodnou volbu a zvládnutí profesní přípravy a podpora klienta při snaze získat kvalifikaci potřebnou k lepšímu uplatnění na trhu práce. Dále středisko nabízí různou formu volnočasových aktivit. Nezapomenutelnou součástí je i příprava do školy a domácí práce. Cílem je dosáhnout u dítěte změn v oblasti, kde má problémy a stimulovat pozitivní projevy jeho chování. 13

15 Středisko na základě výsledků diagnostických, preventivně výchovných a poradenských činností vydává závěrečnou zprávu ( obsahuje především jméno, příjmení, datum a místo narození klienta, místo trvalého pobytu, popřípadě bydliště, nebyl-li trvalý pobyt udělen, datum přijetí klienta do výchovně vzdělávací péče a datum ukončení péče, sociální anamnézu, výsledky psychologického vyšetření, speciálně pedagogického vyšetření a výsledky výchovně vzdělávací péče). Vyhodnocuje úspěchy klienta při snaze o nápravu obtíží, pro které byl přijat do péče střediska, a ukazuje možnosti dalšího výchovného působení. Na této zprávě se podílejí pracovníci SVP, psycholog, etoped, sociální pracovník, pedagog a vychovatelé. SVP může plnit funkci krizového (azylového) centra, které poskytuje pomoc při náhlé krizové situaci, a to po dobu tří dnů. Po ukončení pobytu by mělo dítě ještě minimálně jeden rok docházet do střediska ambulantně. 2.3 Diagnostika v podmínkách institucionální péče Diagnostika poruch chování Diagnostický proces uvádí ve své publikaci Vitásková (2005). Při diagnostice poruch chování musíme nejdříve určit, zda se opravdu o poruchy chování jedná, či zda jde jen o problémové chování. Toto odlišení bývá považováno za nejtěžší. Vymezme si tedy projevy problémového a poruchového chování. Problémové chování jedná se o takové chování, kdy si jej jedinec uvědomuje, snaží se své chování změnit, ale nejde mu to. Takový jedinec nenarušuje normy úmyslně. Problém však je krátkodobější, může se opakovaně vyskytovat. Může se projevovat v krizových životních obdobích. Dá se zvládnout v rámci školního prostředí ( plánování výuky, kompenzační metody, spolupráce rodiny a školy, práce výchovného poradce Poruchové chování je to takové chování, které si jedinec uvědomuje, ale nesnaží se své chování změnit. Jedinec normy úmyslně ignoruje a také nepociťuje vinu k důsledkům svého jednání. Jedná se o problém dlouhodobý a je nutné při nápravě zvolit segregaci, speciální péči a metody. Jedním z diagnostických kritérií je doba projevů poruch chování 6 měsíců a více. Dalším krokem k diagnostice poruch chování slouží rodinná, osobní anamnéza a anamnéza prostředí. Je také důležité vymezit a charakterizovat situace, ve kterých se 14

16 nejvíce projevy nežádoucího chování objevují. Další metodou je pozorování, rozhovor, dotazník, přirozený experiment, diagnostické zkoušky, testové metody, analýza produktů, kazuistika. Vše je navíc doplněno o psychologické vyšetření. Po získání všech informací se stanovuje hypotéza příčin nežádoucího chování. Ta je podkladem pro další postup u dítěte. Ten obsahuje individuální program, ve kterém se nachází výchovné, vzdělávací a terapeutické postupy, včetně speciálních metod a postupů, a realizace dílčích kroků s následným hodnocením. (Jánský, 2003) Vybrané techniky klinické diagnostiky (Vitásková, 2005) o Projektivní technika Rorschachovy metody (tato technika slouží k rozpoznání deprivačního syndromu, anxiózního syndromu, depresivního syndromu, hraniční organizaci osobnosti a prožívání mateřské a otcovské postavy) o Technika doplňování vět a příběhů o Scénické a kresebné metody (kresba lidské postavy, kresba stromu, kresba rodiny) o Dotazník ŠAD (rozlišení úzkosti) o Rohnerova diagnostika rodinných vztahů o Škálový dotazník školního chování Škála rizikového chování žáka T-184 (diagnostika výskytu atypických projevů školního a sociálního chování) Etopedická diagnostika se zaměřuje především na reakce klienta na umístění pobyt v ústavu, subjektivní klientovo hodnocení vzniklé situace, jeho schopnost reálného odhadnutí další perspektivy, jak je klient schopen akceptovat a dodržovat ústavní režim, úroveň a kvalitu sociálních vztahů, hodnotovou orientaci klienta, způsob řešení konfliktních a stresových situací, reakce klienta na reedukační a terapeutickou péči a účinnost těchto metod aj. Etoped může vycházet z pozorování projevů chování při individuální a skupinové terapii a reedukaci, pozorování klienta při vyučování, různých činnostech, analýzy výtvorů (výtvarných, písemných, ), analýzy dokumentů a klientovi, rozhovory s rodiči. Cílem diagnostiky je získání komplexního obrazu osobnosti jedince. Dále navazuje prognóza, která obsahuje předpoklady a podmínky dalšího vývoje jedince s možností nápravy. Komplexní diagnostikou se zabývá diagnostický ústav. 15

17 Diagnostický ústav (DÚ) Diagnostický ústav je vstupním diagnostickým zařízením. Vstupuje do něj každý jedinec, který má být umístěn v kolektivní péči. Je zde na žádost rodičů nebo zákonných zástupců, rozhodnutí soudu, předběžného opatření. Diagnostický ústav rozdělujeme na dětský diagnostický ústav (DDÚ), většinou koedukovaný, a diagnostický ústav pro mládež (DÚM), nekoedukovaný. V DÚ jsou zřizovány nejméně 3 výchovné skupiny, které jsou rozděleny podle pohlaví nebo věku po 4-6 dětí. Pro klienty, kteří již ukončili povinnou školní docházku se v DÚ zřizují diagnostické třídy, které je připravují na budoucí povolání. Třídy školy i diagnostické třídy se naplňují do kapacity 8 klientů. Pobyt zde trvá 8 týdnů. Diagnostický ústav plní funkci diagnostickou, vzdělávací, terapeutickou, výchovnou a sociální, organizační (umísťování dětí v obvodu) a koordinační. Poskytuje i preventivné výchovnou péči u osob, o jejichž umístění v důsledku poruch chování požádaly osoby odpovědné za výchovu. Úkolem či cílem tohoto pobytu je komplexní diagnostika jedince po stránce pedagogické, psychologické, sociální a zdravotní. Cílem diagnostické zprávy je návrh specifických výchovných a vzdělávacích potřeb s programem rozvoje osobnosti pro další reedukační a resocializační proces. Na základě výsledků vyšetření a pedagogické prognózy dítě přechází do další výchovné instituce, kterou DÚ navrhne. DÚ také vede evidenci všech svěřenců umístěných v zařízení a evidenci volných míst v těchto zařízeních ve svém územním obvodu. Dále DÚ informuje orgány sociálně právní ochrany dětí o klientech vhodných k osvojení či svěření do pěstounské péče. 2.4 Charakteristika zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy Dětský domov (DD) Do dětských domovů jsou umísťovány tělesně a duševně zdravé děti bez výraznějších výchovných problémů pouze z důvodů sociálních, u kterých byla nařízena ústavní výchova. * Dětský domov je koedukované zařízení. Pečuje o děti od 3 do 18 let, popř. 26 let (do ukončení přípravy na povolání, při studiu na vysoké škole). Rovněž * Vyhláška č. 334/2003 Sb.2 připouští přijetí dítěte se zdravotním postižením, a to s ohledem na druh a stupeň jeho postižení. Dd je pro dané dítě vybráno s ohledem na vzdálenost od sídla mateřské, speciální mateřské, základní nebo speciální školy v níž je dítě integrováno. 16

18 pečuje i o nezletilé matky spolu s dětmi. Děti navštěvují běžné školy, které nejsou součástí dětského domova. Dnes se vyskytují dětské domovy rodinného typu. Děti jsou v rodinných skupinkách po 6-8. Sourozenci bývají spolu. Děti navštěvují běžné školy, které nejsou součástí dětského domova. DD plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Pobyt je ukončen dosažením zletilosti dítěte, soudním rozhodnutím o zrušení ÚV, nebo přemístěním dítěte do jiného typu zařízení. (Procházková in Vítková, 2004). Kremličková (1997) zdůrazňuje: V novém pojetí formy náhradní rodinné péče se výrazně prosazují tendence, aby dětský domov nebyl trvalým místem výchovy dítěte, ale pouze jakousi časově omezenou životní epizodou, která pomáhá zvládnout krizovou situaci dítěte a působí jako podpůrný systém rodinné výchovy. Proto se výchovná pozornost zaměřuje nejen na dítě, ale taktéž na členy rodiny. Dětský domov se školou (DDŠ) Označení dětský domov se školou vznikl od roku Do dětského domova se školou jsou zařazeny děti od 6-ti let až do ukončení povinné školní docházky s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou, děti které mají vážnější poruchu chování, psychotické obtíže přechodného i trvalého charakteru. Základní organizační jednotkou je taktéž rodinná skupina, která má 5-8 dětí. Součástí dětského domova je škola, která zřizuje třídy po maximálně 8 dětech. Pokud v průběhu povinné školní docházky problémy pominuly, může dítě na základě žádosti ředitele DDŠ docházet do školy, která není součástí zařízení. Pokud však problémy neustoupily, dítě je po ukončení povinné školní docházky umístěno do výchovného ústavu. V DDŠ nejsou povoleny vycházky, děti nemají volný pohyb. Výchovný ústav (VÚ) Do výchovného ústavu se umísťují děti s nařízenou ústavní nebo uloženou ochrannou výchovou. Jsou zde děti s vážnějšími poruchami chování, duševními poruchami a delikventní děti. Zřizují se odděleně pro děti s ÚV, OV, popřípadě jako výchovný ústav nebo výchovná skupina pro nezletilé matky a jejich děti, nebo pro děti, které vyžadují výchovně léčebnou péči. Je určen dětem starším 15 let. Může zde však být umístěno i dítě mladší 15 let, pokud má uloženou ochrannou výchovu a kvůli závažným projevům poruch chování nemůže být umístěno v dětském domově se školou. Výchovný ústav má 2-6 výchovných skupin po 5-8 dětech. VÚ je nekoedukované zařízení. Děti nemají volný pohyb a navštěvují základní školy, speciální 17

19 školy a střední odborné učiliště v areálu výchovného ústavu. Škola poskytuje podle potřeby možnost ukončen povinné školní docházky a další střední vzdělávání. Základ činnosti tvoří příprava na budoucí povolání. Výchovný ústav je těžištěm převýchovného procesu. Často diskutovanou otázkou je také to, jak jsou klienti schopni po odchodu z ústavů navázat na samostatný život. Velkým problémem bývá, že si nejsou vědomi základních povinností, které musí zvládnout sami. Mají nereálné představy o tom, jak to chodí venku. Jen z dětských domovů odchází ročně více než 700 mladých lidí. V současné době se pracovníci ústavů snaží naučit klienty psychosociálním dovednostem, pomáhají s přípravou na odchod do samostatného života. To se týká jak hospodařit s penězi, jak si najít zaměstnání či ubytování a také jak řešit problémy na úřadech. Po ukončení ústavní péče na základě plnoletosti se nabízí klientům možnost zvládnout přechod k samostatnosti v tzv. sociálních bytech a domech na půli cesty. Sociální byty jsou zřízeny v běžných domech. Byt slouží jako miniaturní ústav. Je určen pro klienty ve věku let, kteří zde přicházejí pouze na dobu 6 měsíců. Další formou péče jsou domy na půli cesty. Slouží jako ubytovny pro mládež, která opustila dětský domov, diagnostický nebo výchovný ústav či SOS dětskou vesničku. V těchto domech je klientům pomáháno s hledáním zaměstnání a následně trvalého bydlení. 18

20 3. OSTRAVA Jak Matoušek (2003) uvádí, správní činnost státu ve sféře sociální péče uskutečňují u nás sociální pracovníci městských úřadů a obcí s rozšířenou působností (dříve okresních úřadů), sociální kurátoři pro dospělé a kurátoři pro mládež. Na dítě, které potřebuje ústavní nebo ochrannou výchovu, může upozornit téměř kdokoliv. Nejvíce to bývá ošetřující lékař (matka nechodí s dítětem na preventivní prohlídky, zanedbává léčbu, dítě je špinavé, zanedbané, zaostalé), škola třídní učitel, sousedé, příbuzní, Ochrannou výchovu navrhuje většinou státní zastupitelství po spáchaném trestním činu. Možnosti výchovné intervence učitele v případě již rozvinutých poruch chování jsou často omezené vzhledem ke složitosti příčin jejich vzniku. Učitel často poruchu chování odhalí, diagnostikuje ji, řešení problému však může zůstat mimo jeho dosah a kompetence. Při nápravě poruch chování nebo při minimalizaci jejich následků pro další vývoj žáka může učitel pomoci sám v případě méně závažných a hraničních problémů, případně na počátku jejich fixace do repertoáru forem chování žáka. Většinou však jeho možnosti zásahu končí právě diagnostikou poruchy. (Novotná, 1997) Sociální pracovníci se starají o děti a mladistvé u zanedbávání péče ze strany rodičů. Kurátor je spíše u výchovných problémů dítěte. Kurátoři jsou opatrovníci, kteří pracují na sociálních odborech obecních úřadů na oddělení sociálně-právní ochrany dětí. Kurátor pečuje o nezletilé děti (do 15 let), které spáchaly čin, jenž by byl u starších posuzován jako trestný, a o mladistvé (15-18 let), se kterými bylo zahájeno trestní nebo přestupkové řízení. Zabývá se taktéž dětmi, které mají vážnější a opakovanou poruchu chování; řeší problémy záškoláctví, útěky z domova, toxikomanie, šikanu apod. Kurátor může navrhovat výchovu v náhradní rodině, ústavní a ochrannou výchovu, když nepomáhají jiná výchovná opatření, domluvy, dohled, dohled probačního úředníka, svěření dítěte do péče jiného člověka apod. 3.1 Intervence v Ostravě Jak už jsem se zmínila při postupu u intervence, kurátor podává návrh soudu o nařízení ústavní výchovy nebo uložení ochranné výchovy. Pokud tento návrh soud schválí, nastupuje doba, kdy se rozsudek stává pravomocným. Jakmile se tak stane, odbor sociálně-právní ochrany dětí požádá rodiče o spolupráci. Rodiče musí dítě předat 19