Obsah. Další neutříděné poznámky s

Transkript

1 Obsah Modlitba s. 2 Tichý v slovníku jazyka českého s. 2 Světci tichosti s. 2 Tichý v Biblickém slovníku (Novotný) s. 3 Blahoslavenství podle S. Tugwela s Blahoslavenství podle Surožského s Blahoslavenství podle A. de Mello s Citáty o tichosti s.12 1 Blahoslavenství pode Benedikta XVI. s. 13 Citáty s. 14 Tichost jako humor s. 15 Blahoslavenství podle Marsche s.16 Blahoslavenství podle Katechismu s. 17 O mlčení (Grün A.) s Další neutříděné poznámky s Na přednášce byla presentována kniha J. Cage Silnencium. Úvodem bylo čteno z knihy D. Mrázkové Haló, Jácíčku a na závěr Kvak a Žbluňk jsou kamarádi. 1 Na přednášce nebylo. 2 Z knihy Tváří v tvář. Velmi kráceno.

2 + Matko dobré rady Panno nejmoudřejší Trůne moudrosti Růže tajemná Útočiště hříšníků KAŽDÉ BLAHOSLAVENSTVÍ JE STUDNOU Z NÍŽ MŮŽEME NEUSTÁLE ČERPAT 3 -projevující se slabým zvukem -nejevící se nápadně -pokojný, nehlučný, klidný 2 TICHÝ -jsoucí povahy mírné, umírněného chování, málomluvný, zamlklý, trpělivý, pokojný -neprojevovaný navenek, zastíraný hra na tichou poštu tichá voda břehy mele mít ticho domácnost tichý blázen bylo ticho po pěšině tiché světlo (Šrámek) SLOVNÍK SPISOVNÉHO JAZYKA ČESKÉHO Z výsledků vyhledávání fráze tichý (celkem 4 veršů): * 1. Král 19:12 4 Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. * Mat 11:29 Vezměte na sebe mé jho a učte se, neboť jsem tichý 5 a pokorného srdce: naleznete odpočinutí * Mat 21:5 Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu. 6 1.Pet 3:4 co je skryto v srdci a je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné Z výsledků vyhledávání fráze tiše (celkem 7 veršů): * Ž 131:2 nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, je ve mně má duše. Z výsledků vyhledávání fráze tiší (celkem 2 veršů): * Ef 4:2 dělali čest životem, skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce Z výsledků vyhledávání fráze tichým (celkem 2 veršů - 1 stran): * Mat 5:5 Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. * 1. Tim 2:2 za ty, kteří mají moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti Tiší (pokorní): postoj chudých duchem k ostatním; jsou dobří a shovívaví. Odměna neslibuje, že tiší budou vlastnit zem, na které bydlí, a to ani za dokonalejšího řádu, ale království nebeské. V Ježíšově kázání je země jen symbolem. Syn Boží je dědicem( Mt 21,38); věřící budou dědici s ním (Řím 8,17). Budou nazýváni Božími syny.(5,9). Proti tichosti je tvrdost, spojená obvykle s lakomstvím. Tvrdí chtějí získávat pro sebe, vlastnit sami. A přece jsou to tiší, stále připravení ustupovat, kteří budou vlastnit zemi! Ježíš prohlašuje, koho je třeba nazvat šťastným, i kdyby si až dosud toho štěstí ani nebyl vědom. Jakkoliv jsou blahoslavenství, jimiž začíná Ježíšovo horské kázání, viděna jako zásadní slova evangelia ( Kázání na Hoře je jakási ústava Božího království - Jan Merell), není jednoduché k nim najít přístup. Jeden možný: vidět v nich prorocké výroky, V každém případě vyjadřují blahoslavenství tu jinakost Božího království, která není dosažitelná lidským snažením, která ale odpovídá dobrým touhám člověka. (asi převzato z internetu) Světci tichosti: Ježíš 8, Marie, sv. Hildegarda, sv. Tomáš Akvinský 9 3 Mt. blahoslavenství je osm, (v 11 a 12 jen rozvíjí v.10). Sv. Augustin počítal sedm, protože v.10 je potvrzením ostatních. Počet sedm je však pravděpodobně prvotní. Blahoslavenství jsou podstatou Ježíšova učení. 4 A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. 5 Mírný, pokorný Jer, Bogner 6 Vyřiďte dceři sijónské: Hle, přichází tvá spása! Hle, svoji mzdu má s sebou, u sebe svůj výdělek. Iz 62,11 Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. Zach 9,9 7 2.Kor 10:1 Pavel, vás napomínám tiše a mírně po způsobu Kristově který tváří v tvář jsem mezi vámi pokorný

3 Ve Staré Zákoně jde hlavně o tři výrazy: d e mámá označuje jemný vánek, mírný šumot [1Kr 19,12], /Eliáš/ m e nûchá = klid, odpočinek [Ž 23,2. Zeman překládá:»provodí mne při vodách odpočinutí«mt 11,28]. ánáv a ánî, jež však překládají také výrazy ponížený [Ž 10,17, a j.], pokorný [Ž 76,10; 147,6; 149,4 a j.,], nuzný [Am 8,4], soužený [Ž 9,19; 18,28], chudý [Ex 22,25; Lv 19,10; 23,22; Iz 3,14n; 49,13; Za 9,9], utištěný [Ž 9,19] a pod. Hebrejské výrazy označují jednak člověka, jenž snáší v důvěře v Boha bezpráví a násilí, neodporuje zlému [Nu 12,3; Ž 22,27; 25, 9; 34,3; sr. Mt 5,39; 1Pt 2,23 10 ], jednak toho, jenž trpí bezpráví, je znásilňován, nemá žádné moci, je ponížen a utištěn [Ž 37,11; 69,33; Iz 29,19 11 ; 61,1], takže jeho jediná naděje jest Bůh a jeho jediné útočiště Boží spásonosná spravedlnost [sr. Ž 10,14; 12,6; 14,6; 35,10; 40,18; 70,6; Iz 14,32 a j.]. Praví-li Sof 2,3»hledejte tiší«[ a nává], znamená to výzvu k laskavému, pokornému, pokojnému a věřícímu snášení Božích uložení, dopuštění a soudů [sr. Iz 11,4; Př 15,33; 18,12]. Neboť Bůh, jenž dopomáhá k vítězství spravedlnosti, ujímá se a jednou v plné míře se ujme těchto tichých, utlačených, ponížených, kteří se nemohou ani bránit a také se nebrání. Věří v Boží zasažení. Proto Sir 1,27; 45,4 spojuje tichost a víru [věrnost]. Tichým je určena a pro ně je připravena mesiášská spása [Ž 69, 30.33; Iz 61,1]. Proto tiší raději trpí, než aby svým počínáním opustili svého Boha. Právě t-t je staví na stranu Boží, takže tichý a zbožný právě tak jako chudý a zbožný jsou ve SZ-ě souznačné výrazy. Vždyť i o Bohu se praví, že svou tichostí, ponížením [ a nává,] učinil bohatým, zvelebil toho, jenž v něho doufá [Ž 18,36 Zeman Bůh se musel ponížit, musel trpět, musel nás milostivě a mlčky snést, aby mohl pomoci]. Mesiášsky pojatý král je v Ž 45,5 vyzýván, aby vyjel se slovem pravdy a se spravedlivou mírností [Kral.»tichostí «.] Tichost je vlastnost Boží [Mesiášova]. Ti, kdo mu vírou patří, jsou sami tiší. Řecký výraz prays, označuje v klasické řečtině člověka, jenž jedná laskavě, přátelsky a dovede zachovat klid mysli, ano až lhostejnost a necitelnost za všech životních okolností. Ale v NZ-ě je překladem hebr. ánáv, ánî a jen na tomto pozadí je pochopitelný. Chudí [duchem], lkající, lačnějicí [po spravedlnosti] a tiší patří do téže skupiny lidí [Iz 61, 1nn 12 ; 66,10], jež Ježíš prohlašuje za blahoslavené. Jejich životní okolnosti jsou takové, že toužebně očekávají na zasažení Boží, při čemž je pokaždé vyzdvižena jiná stránka jejich utrpení. T-m je zaslíbeno»dědictví na zemi«[karafiát:»dědičně obdrží zemi«, Mt 19,29; Ž 37,9], ti, kteří se v pokoře oddávají a odevzdávají Bohu, kteří bez reptání přijímají jeho vůli, budou účastni na Božím panování na zemi [sr. Iz 60,21; 61, 6-9; sr. Zj 21,1]. Někteří vykladači chápou zde řecké prays ve smyslu laskavý[v poměru k lidem], ale sotva tím vystihují podstatu věci. Odevzdanost Bohu způsobuje i jiný poměr k lidem, ale nz prays označuje především vztah k Bohu, nikoli k lidem. Ježíš sám jako Mesiáš je u Mt 21,5 na základě Za 9,9 označen jako t-ý. Je příznačné, že Mt 21,5 vynechává ze Za 9,9 výrazy»spravedlivý a spasení plný«, aby tak vyzdvihl tím více myšlenku trpícího Mesiáše, který pokorně nese uložení Boží [1Pt 2,22n]. Podobný význam má výraz t-ý u Mt 11,29. Ježíš vyzývá učedníky, aby vzali na sebe jeho jho a učili se od něho s odůvodněním, že je t-ý a pokorný srdcem. Ale on je také»pokorný«ve vztahu k lidem. On se k nim snížil, ponížil, a to naprosto [sr. F 2,8]; má s nimi soucit, sklání se k nim. Jinými slovy: má tichost Mesiášovu [sr. výše k Ž 18, 36; 45,5; 113,6; Iz 57,15]. Řeckého praytés, praotés [= tichost, mírnost, skromnost, laskavost] je užito na př. u Jk 1,21. Símě Božího slova nemůže dobře vzejít tam, kde je v srdci zloba, opak t-i. Podle 1Pt 3,15 mají být všichni věřící vždycky hotovi k obraně proti každému s t-í, s mírností a bázní. Věřící se má bát, aby hněvivou hádkou neublížil své duši, ani duši toho, kdo se vyptává; má si být vždy vědom přítomnosti Boží, aby myslil a řekl jen to, co je Bohu milé. Ap. Pavel ví, že ovocem Ducha sv. je mírnost [»krotkost«, řecky praytés]; proto ti, kteří mají Ducha, napravují druhé»v duchu mírnosti«[tichosti, Ga 6,1; Ef 4,2]. Člověk usiluje o trpělivost a mírnost [1Tm 6,11] v poměru ke všem lidem [Tt 3,2]. I při napomínání, kázání a hrozbě užívá t-i, t. j. shovívavosti [makrothymia, 2Tm 4,2], jež patří mezi ovoce Ducha [Ga 5,22,]. 3 8 jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším Mt 11,29 Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom Lk 1 /2 9 Byl tichým, přemýšlivým studentem žertem mu říkaly němý vůl Kenny 10 Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. 11 Pokorní se znovu budou radovat z Hospodina a nejubožejší z lidí budou jásat vstříc Svatému Izraele. 12 Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící

4 Žalmista stane v situaci, kterou příliš dobře známe. Rozhlíží se kolem sebe a vidí, že největší blahobyt je údělem nejhorších. Ti pak, kterým se má vést dobře, protože horlivě dodržují Boží zákon, se zdají být proti převaze ničemů bezmocní. Je to absurdní situace. Aniž by hledal pochopení, spíše útěchu, rozvažuje žalmista stav lidského světa ve svědě tajemných Božích záměrů: Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo jednají podle. Uvadají rychle jako tráva, jak zelené býlí zvadnou. Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost. Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo. Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou, nad tím, kdo strojí pikle. Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého, neboť zlovolníci budou vymýceni, ale kdo naději skládá v Hospodina, obdrží zemi. Ještě maličko a bude po svévolníkovi, všimneš-li si jeho místa, bude prázdné. Ale pokorní obdrží zemi a bude je blažit dokonalý pokoj. Proti spravedlivému strojí svévolník pikle, skřípe proti němu svými zuby. Je však Panovníkovi jen k smíchu, vždyť on vidí, že jeho den přijde. Žalm 37, Nejdůležitější poselství je tu dost jasné: zlí nemají budoucnost. Z naší strany tedy není potřebná jakákoliv intervence, stejně jako se nemusíme přičiňovat, aby tráva za letního úpalu vadla. Takové reakce jako pohoršení a nadměrná touha po intervenci nejsou na místě. Jedinou reakcí Boha je smích. Žalmista si uvědomuje, že z jeho hlediska nemá smyslu brát zlé vážně. Všechny jejich nároky a zdání síly jsou v základu bezpodstatné. Reagovat na ně hněvem a odporem znamená připisovat jim větší význam, než ve skutečnosti mají; působí to jenom škody. Zlo má jenom tolik reality, kolik mu přidáme. Reagujeme-li na ně, činíme je skutečnějším. To vůbec neznamená, že si můžeme dovolit zjednodušující postoj vůči zlu. Zlo je částí nám známého světa, a to částí podstatnou. Ne náhodou jsou první dva verše blahoslavenství vyjádřeny v různých gramatických časech: blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské; blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi. Svět viděný ve skutečné perspektivě víry je zcela poddán vládě Boha. Chudoba v duchu nám umožňuje hledět na skutečnost v tomto svědě už teď. Vláda Boha se nevztahuje pouze na budoucnost. Ale tato vláda je paradoxně pokud existuje náš svět - spojena nerozlučně s vládou Pána tohoto světa. Teprve na konci dějin světa zmizí zlo jako zlý sen. Ale i teď je má Bůh v rukou, takže se nepotřebujeme nad ním příliš vzrušovat. Avšak teprve na konci uvidíme, že všechno bude navráceno dobru. A teprve tehdy dostanou tiší své dědictví. Je zvláštní, že tím dědictvím má být právě země. Tím se překvapivě ukazuje, jak podivuhodné jsou cesty Božího království. Možná, že tiší není zrovna nejlepší překlad řeckého slova použitého v tomto blahoslavenství. Ať je to jak chce, řecké slovo není tak podstatné jako hebrejská definice obsažená v příslušném verši Žalmu 37: anavím. Nejdůležitější smysl toho slova není mravní povahy. Anavím jsou bankrotáři zbaveni veškerého politického či hospodářského významu, neschopni zvládat vlastní život, o ničem nerozhodující. A proto lidé zdánlivě bez šancí, aby dostali zemi do vlastnictví. Židé, ohromeni zkušeností otroctví a následně návratem do země, v níž si však okamžitě uvědomili nenávratnou ztrátu dřívějšího politického významu, byli nuceni radikálně reinterpretovat sliby dané jim Bohem. Jednoduchá ujištění Tóry, že materiální blahobyt a moc jsou neklamným důsledkem dodržování Božích přikázání, se ukázala neudržitelná. Celá obklopující je realita byla důkazem, že všem se daří lépe, než kmenu Judy.

5 To učinilo Židy vnímavými na projevy nevěrnosti v jejich vlastním životě a dějinách: byli pronásledováni, poněvadž byli nevěrní Bohu. V židovské zbožnosti se dají od té doby slyšet nové důrazy smutku a pokání. Jejich historická situace však vyžadovala hlubší odůvodnění. Pozvolna se rodilo podezření, že ani nejdál zacházející věrnost Bohu neosvobodí Židy od bídy a politického ponížení: začali tedy nanovo odečítat sliby dané jim - jak stále věřili Bohem. Žalm 37 je jedním z plodů tohoto hledání. Teď je nejdůležitější radovat se s Bohem, důvěřovat Mu a konat dobro; všechno ostatní nastane v čas, stanovený Bohem. Čas a ne moc je spojencem spravedlivých. Tyto dvě školy myšlení se rozvíjely jakoby souběžně, čehož efektem bylo zvláštní pomíchání postojů: horlivá touha sloužit Bohu a zároveň pochybnosti, je-li tato vůbec možná, pochybnosti, přetvářející se někdy v zoufalství. Z toho však vyrůstá nové vědomí, že i když hřeší jednotliví lidé, i když hřeší téměř celý národ, naděje obnovy v Izraeli trvá, protože Bůh zaručuje, že národ jako celek nikdy nakonec neupadne. Zásluhy otců převažují hříchy následujících pokolení a díky Boží prozřetelnosti žije v každé době aspoň jeden spravedlivý a vzhledem k němu nebe a země nepřestanou existovat. Začíná se objevovat postava cadika, jenž má být vzorem člověka, který očekává splnění slibu obsaženému v blahoslavenství tichých. Cadik nemusí být nutně známý světu: nejčastěji ho svět obtěžuje a pronásleduje. Může být dokonce zabit, jako makabejští mučedníci. Ale podle Božího záměru je díky své věrnosti -pojítkem mezi světem a Boží prozřetelností. Je kanálem, skrze nějž splývá na svět Boží milosrdenství. On tedy zaručuje existenci světa.nejpravděpodobněji právě na tuto tradici navazuje Kristus, když říká svým učedníkům, že mají být solí země (Mt 5,13). Poněkud filozofickou formulaci nalézáme v Listu Diognetovi: křesťané se tam nazývají duší světa. Svět podléhající zkáze a rozkladu, by tak jako maso příliš dlouho ponecháno v teple a bez soli, jednoduše zemřel, kdyby nebylo křesťanů. Ale cadikem je především sám Kristus, ostatně prvotní církev mu tento titul dává (Sk 3,14; 7,52). V Něm dosud nejasné naděje lidu dostávají jasné kontury a jsou naplněny. To On je Spravedlivý, kterého nebylo možné nalézt pro záchranu Sodomy a Gomory (Gen 18,23nn), ale teď stačí sám, aby spasil celý svět. On byl vydán do rukou lidí, bezbranný vůči jejich nenávisti, slabá oběť jejich zákeřných intrik; a přece On zdědí zemi. Poněvadž byl učiněn o málo menším než jsou andělé, poněvadž přijal na sebe hanbu, ponížení a muka smrti na kříži, bylo Mu dáno jméno nad každé jiné jméno a veškerá moc na nebi i na zemi. To je definitivní zjevení Boží taktiky vůči světu. Ukřižovaný má podrobit Otci všechny jeho nepřátele (1 Kor 15, 24-25). Je-li skutečně našim cílem království Boží, musíme se těšit, že je tomu tak. Jako doposud vždycky, tak i teď jsme vystaveni pokušení sahat na Boží cíle způsoby tohoto světa. Kristův kříž vylučuje veškeré pokusy tohoto druhu. Neodporujte zlu (Mt 5,39). Právě zde je třeba hledat opravdovou křesťanskou moudrost a rozvahu. Když nám Pavel říká: Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši (Flp 2,5) a hned potom vyzpěvuje hymnus o Kristu poníženém a vyvýšeném, nechce tím říci (jako někteří současní teologové), že není zde samozřejmě žádný smysl, ale musíme se spokojit nesmyslem. Ukazuje nám Krista jako smysl nového druhu, nový způsob být rozumným. Řecké slovo, které používá (froneite), znamená právě buďte rozumní. Tak mají být rozumní křesťané. Jsme tedy povinni a můžeme - hledat toho smysl, dokonce i když nám v některém momentu připadne uznat, že přes všechny pokusy o porozumění stojíme stále před neproniknutelným tajemstvím bezmezné, transcendentní Boží svobody. Zdálo by se, že z předchozího blahoslavenství vyplývá, že s naším lidovém pojetí vlastnění něco není v pořádku; blahoslavenství tichých nám má možná pomoci uvědomit si, že nerozumíme úplně dobře, jak máme konat a jak dosahovat své cíle. Možná, že naše cesty k těm cílům jsou často mylné a neúčelné a právě proto nám bylo dáno blahoslavenství pro ty, kteří nedovedou dosahovat jakékoliv cíle. A co když se v samém pojetí dosahování čehokoliv skrývá omyl? 5

6 Projekty mi překážejí v životě - stěžuje si Ionesco. Člověk byl učiněn k obrazu Božímu a jeho činy mají odrážet konání Boha; není jasné, zda je vůbec možné říci, že Bůh se pokouší něco udělat. Všechno, co Hospodin chce, to činí. (Ž 135,6). Bůh se nepokouší dělat, On jednoduše dělá. Ale mezi těmito dvěma stavy je obrovský rozdíl. 6 Nejde zde jedině o to, že nedovedeme reálně přemýšlet o Bohu překonávajícím jakési těžkosti a překážky, i když je to samozřejmě pravda, protože přece žádné stvoření netvoří překážku pro Toho, který všechno stvořil. Bůh koná celým sebou. Nemůže konat jinak, protože v Něm není žádná částečnost. Někdo kdo zkouší, musí být částečný: pokus je rozptýlená činnost, v níž není pozornost soustředěna na jednu věc. Jistěže je v jistém smyslu nevyhnutné, že my sami tak konáme, děláme jednu věc a už myslíme na druhou a že podobný způsob konání připisujeme Bohu. Užíváme léky, abychom se cítili lépe, cvičíme stupnice, abychom se naučili hrát na piano. S jistým odůvodněním můžeme také říci, že Bůh se stal člověkem aby umřel a že umřel, aby vykoupil naši smrt. Alespoň některé z těchto situací si můžeme představovat jako zkoušky. Cvičíme stupnice, když se pokoušíme hrát na klavír. Je-li tedy možno říci, že Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni, tak je snad možné i tvrdit, že Bůh se pokouší spasit všechny lidi. Ale když uvažujeme takto, jsme vystaveni nebezpečí nejméně dvou omylů. Především můžeme zapomenout, že podnikáme-li jakousi činnost ve prospěch nějakého cíle, tak proto, že chceme dosáhnou onen cíl kvůli němu. Začínáme si myslet, že všechno, co děláme, vyžaduje vnější odůvodnění. Jsme posedlí otázkou proč? Dnes je mezi lidmi velmi rozšířena podezíravost vůči lidem, kteří dělají něco jenom proto, že to chtějí dělat. Chybí-li nám lepší koncept, hledáme odůvodnění zdánlivá; kvůli sportu chodíme na procházky, jezdíme na motocyklu, abychom něco zažili ; a co je horší, začínáme všemu připisovat velkou váhu. Nedovedeme v klidu vypít čaj, pokud pro to nenajdeme vzletné odůvodnění. Za druhé můžeme zapomenout, že samotná zkouška neznamená okamžité dosažení zamýšleného cíle. Užíváme lék, ale nikdy nemáme naprostou jistotu, že se budeme cítit lépe. Pilně cvičíme předepsané stupnice, ale jenom někteří z nás se stanou pianisty. Mezi zkouškou a dokonáním je vždy určitá mezera; naplnění má vždy v sobě něco z překvapení, daru, náhody. Oba tyto omyly nám mohou pomoci v pochopení blahoslavenství tichých. Naše starost o cíle a skryté významy je určitě jednou z vážných příčin, které nás mohou rozkmotřit s Bohem. Je možné vůbec říci, že Bůh má svůj cíl v tom, co činí? Bůh sám je svým vlastním cílem. A to cílem zcela dostatečným. Není tedy možné o Něm říkat, že se pokouší dosáhnou podobně, jak se pokoušíme dosahovat své cíle my. Ve spise Mistra Eckharta se táhne motiv, že Bůh koná - bez příčiny. Celé dílo stvoření vlastně není k ničemu potřebné. Je to svérázný tanec nebeské moudrosti před Božím trůnem (Přís. 8,30). Tento prvek zábavy je hluboko zakořeněn v celém stvoření, jen je třeba ho postřehnout. Růže existuje bez příčiny; kvete, protože kvete - to jsou slova německého poety a mystika Angela Silesia. Zajisté podobný smysl zaznívá i v Kristových slovech: Podívejte se na lilie (Mt 6,28). Lilie se nenamáhají ani nepředou, jednoduše kvetou. Můžeme si představit semeno, které bojuje se zemí, aby vydalo květ; ale proč existuje květ? A jsou-li květy pro náš ekologický systém tak důležité, přesto zůstává otázka, proč existuje samotný systém? A tak celý svět je jedním nesmyslným kvitnutím. Pokud máme být a konat jako Bůh, chceme-li docenit hodnotu Božího konání, musíme nejprve postřehnout cíl bezcílnosti, prožívat radost nepotřebnosti. Musíme se naučit doceňovat to uspokojení, jaké někdy dává činnost vykonávaná pro ni samou a neomezovat náš pohled na vět výlučně k těm věcem, o něž je třeba bojovat a které se vždycky dají odůvodnit nějakým vznešeným úmyslem.

7 V Listech o modlitbě a morálce C.S Lewise píše Pletichář pokušiteli-novicovi: A teď si promluvme o tvých chybách. Především, jak sám přiznáváš, si pacientovi dovolil přečíst knihu, která mu způsobila příjemnost, a to pro samou příjemnost ale ne proto, aby se poznámkami o ní blýskl před známými. Za druhé, povolil jsi mu procházku do starého mlýna a vypít tam čaj znovu procházka na čerstvém vzduchu, který má tak rád a navíc sám...dokonce i ve věcech banálních se vždy doporučuje podsouvat člověku návyky přijaté ve Světě, konvence, módnost namísto jeho vlastních zálib a averzí. Osobně bych se posunul tímto směrem co nejdále. Přijal bych zásadu, že je třeba pacienta zbavit všech silnějších osobních zálib, které opravdu nejsou hříšné, byť by to bylo něco stejně banálního jako záliba v kriketu, sbírání známek či pití kakaa. Přiznávám, že takové věci nemají nic společného s ctností; aleje v nich jakási nevinnost, pokora a nezištnost které mě zneklidňují. Člověk, který upřímně a nezištně čerpá radost z jakékoli věd, a to přes ohled na samou radost, bez ohledu na to, co řeknou jiní, tak takový člověk je zabezpečen před některými z našich nejrafinovanějších způsobů jednání Vždycky musíš mít pacienta k tomu, a by odmítal lidi, jídlo, knihy, které má opravdu rád, ve prospěch znamenitých, přiměřených jídel a věhlasných knírek. Znám člověka, kterého před pokušením společenského postupu chrání ještě silnější náklonnost: zbožňuje hovězí dršťky s cibulí..mistr Eckhart mnohokrát zdůrazňuje, že se musíme tak silně sjednotit s Bohem, že budeme konat ze samé podstaty našeho bytí, která je totožná s podstatou Jeho bytí a tehdy nebudeme potřebovat žádné odůvodnění, stejně jako On. Kdyby se někdo nepřetržitě po tisíc let ptal Života: Proč žiješ?, tak by (za předpokladu, že by život mohl mluvit) nedostal jinou odpověď, než tuto: Příčinou mého života je, že žiji... Stejnou odpověď by dostal od člověka, který koná z podstaty svého bytí: Konám, protože konám. Podle sv. Tomáše lidská vůle nevyhnutně směruje k dobru a uspokojit ji může jenom plnost dobra v samém Bohu a. Zvláštním způsobem to vyvrací jeho jiný náhled, že lidský čin je čin vykonaný z nějakého důvodu. Dobro nemůže být považováno za bezprostřední důvod lidských činů a plnost dobra je stejně mimo rámec těchto činů. Jediným skutečným naplněním pro veškerou stvořenou bytost může být pouze její definitivní rozkvět v Bohu, z něhož vyšla. O tom se můžeme snadno přesvědčit, když si postavíme vedle sebe dvě zdánlivě podobné věty: Vycházím z domu na procházku a Vycházím z domu kvůli Bohu (kvůli dobru). Smysl obou výpovědí je jasně rozdílný. První věta vysvětluje, proč vykonávám tuto činnost místo jiné, zatímco druhá nemůže být odůvodněním volby jedné činnosti před druhou, protože ve všem, co konáme, jsme povinni konat ad maiorem Dei gloriam. Takto se vracíme k druhému z omylů, o nichž jsme hovořili výše. Jestliže přemýšlíme o životě pouze v kategoriích toho, co můžeme dosáhnout vlastní dovedností, nerozumně se odsuzujeme na zadostiučinění jenom malé ceny. Definitivním cílem všeho je Bůh a Boha nelze dosáhnout plánovanou činností. Citujme ještě jednou Eckharta: Kdo hledá Boha jakýmkoli zvláštním způsobem, učí se způsobu, ale nezískává Boha. Tak jak je zapotřebí hledat prvotní pramen všech věcí v iracionálním, spontánním daru Boha, tak je také On původcem veškerého naplnění. Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují (1 Kor 2,9). Právě onen prvek diskontinuity mezi tím, co se snažíme dosáhnout a tím, co opravdu dosahujeme, je pro nás důkazem, že existuje mezera mezi možným rozsahem našich plánů a činů a Božím královstvím. Pakliže zemi mají obdržet jenom tiší, bezradní, zmrzačení, pak možná proto, že ji - tuto opravdovou Boží zemi - nelze získat jinak. Ona je dar, nebo spíše jak říká blahoslavenství dědictví. K jejímu získání je třeba jenom jedno: smrt. To pak znamená smrt Krista, v němž byl ukřižován náš starý Adam, smrt celého řádu světa, který je výtvorem fantazie, lži a hříchu. Nechť sestoupí láska, nechť pomine tento svět. Svět hříchu je svět vykalkulovaný, v němž jsou následky úzce proporcionální příčinám. To je cena za hřích. Ale život je dar a musí jím být, obětovaný bez jakékoliv aritmetiky. (Gen 6,23). Zkušenost této pravdy je nám dostupná již v tomto životě, nejčastěji tak, že cíle, které se nám podaří dosáhnout, se od našich očekávání často velmi liší. Na příklad kazatel nebo učitel se často sám diví slovům, která vyřkl a ještě více ho překvapuje vliv těchto neplánovaných slov na jeho posluchače. Nejhlouběji promyšlené úvahy zůstanou bez odezvy, ale myšlenky nevyzrálé, vyslovené jakoby za pochodu - přinášejí plody. Člověk někdy mění celý život pod vlivem slov, která dosti dobře ani neslyšel anebo jim nerozuměl. To se zajisté vztahuje i na většinu hodnotných cílů, o něž stojí za to v životě usilovat. V dramatu lidského života vedou vědomé úmysly nejednou ke komickým mezihrám, bez jakékoliv souvislosti s celkem. 7

8 To by nám mělo otevřít oči k jednomu ještě podstatnějšímu aspektu veškerých našich námah. Cíle, které si můžeme vytyčit, jsou nutně omezené. Nemůžeme si naplánovat cestu do Božího království, nanejvýš do Londýna nebo New Yorku. Někdy se nám zdá, že Londýn je po cestě do nebe, pokoušíme se tedy dostat nejdříve do Londýna, ale takové výpočty se mohou ukázat jako mylné. Všechny naše vědomé i nevědomé naděje a aspirace mají své místo v Božím plánu, takže to, co my - z hlediska našich omezených cílů považujeme za porážku, může byt z hlediska Boží prozřetelnosti důležitým krokem vpřed. Správné pochopení této pravdy radikálně zjednodušuje život. Zakoušíme zklamání, protože nám záleží na určitých efektech našich činností. Ale má vůbec cenu připisovat váhu určitým efektům? Ve všech našich počínáních se trochu podobáme člověku pěstujícímu strom, který mu někdo podarovat, ale on nezná jeho druh. Může se domýšlet a doufat, že má jabloň. Ale byl by nevděčníkem, kdyby pohrdl stromem, když místo jablek sklízí - kdoule. Stojí za to zamyslit se, jak mnoha věcem připisujeme přehnaný význam, abychom svým činnostem dali zdání větší účelnosti. Na příklad, když s někým rozmlouváme, můžeme to považovat za obyčejný rozhovor, ale můžeme si také namlouvat, že mezi námi a dotyčnou osobou dochází k porozumění, ale ona nás ve skutečnosti vůbec neposlouchá. Anebo též že jí udělujeme cenné rady, které se v praxi ukáží jako bezcenné. Vedeni ještě větší pýchou a nedostatkem citu si někdy představujeme, že někomu pomáháme nebo řešíme jeho problémy. Pyšně se považujeme za znamenité znalce lidských práv. Velice rychle a nepozorovaně podléháme iluzi, že jsme Bohem, který bdí nad během vesmíru. Zvažme však, jak mnoho různých následků může vyvolat náš rozhovor s kýmkoliv. Možná, že mi Bůh ve své prozřetelnosti svěřil úkol uspání mého partnera rozhovoru dobrodušným žvaněním, v kterémžto případě všechna pečivě volená slova se přestanou počítat, ale podstatný je hlas laskavého znění. Nebo také rada,kterou uděluji, má být tak zlá, že můj zklamaný protějšek půjde pohovořit s někým jiným. Možná, že naše role spočívá jenom tom, abychom ho rozzlobili, aby tak poznal, čím je pokušení vraždy. Tak málo víme o Božích plánech pokud jde o naše činnosti, že je vyloženou hloupostí připisovat jim jakékoliv přesně určené cíle. Nepochybně to značně zvětšuje význam naší možnosti konání. Kdyby osud nebe a země záležel na tom, co teď uděláme, určitě bychom byli příliš vylekaní, abychom si vůbec něco předsevzali. Ale jestli na tom, co uděláme, závisí jenom to, co uděláme, tak si takové riziko můžeme klidně dovolit. Uklidňující je to vědomí, že všechna možná řešení jsou s jistotou umístěna ve zřízeních Boží prozřetelnosti. Nemůže se stát nic, co není Boží vůle. O takový doktrinální základ se opírá celá spiritualita svěření se do Boží prozřetelnosti. Tato spiritualita se obvykle spojuje se jménem jezuity de Caussade, ale již před ním ji stejně zásadně hlásala Juliana z Norwich a po ní Terezie z Lisieux, takže ji klidně můžeme uznat za integrální část křesťanské Tradice. Každou událost, přesně takovou, jaká je, náleží uznat za projev Božího konání, a to nezávisle na všech jiných hodnoceních, jaká nám mohou být podsouvána. Pokud tuto zásadu bereme vážně, nemůžeme už nic, co se v tomto světě děje, přijímat jako definitivní pád. Pád je vždy něčím relativním, spojeným s nějakou konkrétní nadějí či touhou; žádný pozemský poklesek (pád) není v perspektivě věčného života a věčného štěstí opravdovým pádem. Z druhé strany pak nemůžeme žádný pozemský úspěch v perspektivě věčného života považovat za opravdový úspěch; vždycky totiž zůstává možnost že ho promarníme a zemřeme. Ale tento střízlivý pohled je třeba umístit do správného kontextu. Božím záměrem je naše spása; naprosto zbytečně si představujeme, že Bůh na nás zlostně číhá, pokouší se nachytat nás v okamžiku slabosti a udeří, když jsme pohrouženi v hříchu. Všechna Boží díla směrují k vyvýšení člověka ' a ne k jeho zničení. Pravdivá teologická vize života se má opírat spíše o naději než o strach. Dokonce i neúspěchy jsou částí celkového procesu, skrze nějž nás Bůh vede k sobě. Přece zabití Božího Syna je největší hřích, dno pádu a zároveň i počátek veškeré naděje. Takto tedy Bůh přijímá náš hřích a utrpení a tak je máme přijímat i my. Juliána z Norwich učí, že hřích v perspektivě věčnosti a definitivního Kristova vítězství nepřinese člověku hanbu, ale spíše slávu. Hřích se stane částí skutečnosti, struktury věcí jenom proto, že Kristus vzal veškeré naše utrpení na sebe. Mimo tuto událost je zbaven smyslu a nesedí k žádnému obrazu skutečnosti. 8

9 Není možné brát ho seriózně v úvahu. Veškerý strach a pokus obrany před ním je připisování mu větší pozornosti, než si skutečně zaslouží. Tytéž pravdy, poněkud jinak pojaté, odhaloval na počátku druhého století křesťanství zvláštní římský vizionář Hermas, který byl ve vidění poučen, že má zanechat kající modlitbu a rozjímání vlastních hříchů a má se modlit účinně o čestnost. Zlo je jedním z dominujících prvků našeho světa, ale jenom proto, že tomuto světu nedodává pravdivou substanci. Jediným objektivním verifikantem reality je vůle Boží, ta se pak vyjadřuje v Kristu, který je Boží Vůlí. Ale v Kristu není zlo a všechno, co by bylo možno popsat jako zlo, je slavně přetvořeno v dobro. Tak stojíme před dvojím pokušením. Pokušením je předpoklad, že zmrtvýchvstání už nastalo (2 Tim 2,18) a že svět - ač to my nevidíme je už ráj. Ale země ještě nepřevzala plně své dědictví a když to nastane, bude to viditelné všem. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě (Kol 3,4). Skutečnost ráje není skrytou skutečností. Druhé pokušení spočívá v tom, že to, co kolem sebe vidíme, se nám zdá jako plnost skutečnosti. To je klam. Musíme jako Mojžíš hledět okem víry (srv. Žid. 11,27) a žít tak, jako bychom viděli neviditelné. Neboť věci neviditelné dopřávají reálnost neviditelným (Žid. 11,3). V tomto řádu se to, co my nazýváme zlem, stane reálným jenom jako část dobra. Nádherná vize Juliány z Nortwich: všechno se stane dobrem je zakořeněná v jiné: všechno je dobro. Podstatnou pravdivost věcem dává Bůh, který na ně pohlíží odvěkým, neměnným, milujícím pohledem; a Bůh vidí, že všechno je dobré. Až se to stane zjevným, přesvědčíme se - i když teď můžeme poznávat pouze vírou že Juliánina předpověď byla splněna. Ale z toho očividně vyplývá, že nemůžeme seriózně popisovat svět a naše zkušenosti v něm, když použijeme dvě protikladné kategorie:úspěch a porážku. Ve všech možných následcích života se musíme podrobit tvůrčímu, výkupnému konání Boha. To však vůbec neznamená, že nejsme s to působit větší změny ve světě kolem nás. Takové změny mohou být celkem často výsledkem naší podřízenosti Bohu. Jde o to, abychom vzali na vědomí existenci mezery mezi našimi snahami a veškerým skutečným úspěchem. Cokoliv v tomto životě dosáhneme, je teprve jakoby surovinou, symbolickým náčrtem příštího štěstí. Musíme tedy konat - jak praví Bhagavat Gita - a nestarat se o výsledky našeho konání. Podstatné je to, co děláme a ne to, co se snažíme udělat. Sv. Terezie z Lisieux řekla krátce před smrtí: Vpravo i vlevo rozhazuji dobrá zrna, která mi vkládá do rukou dobrý Bůh pro mé ptáčky, jejich další osudu na mně nenáleží. Vůbec se o to nestarám. Dobrý Bůh mi říká: Dávej, dávej, vždycky dávej, o žeň se vůbec nestarej Jestliže se opravdu naučíme myslet takto, začneme pozorovat komičnost určitého životního postoje, který může být v jiném svědě možná přitažlivý. V této logice se ukazuje, že nemá smyslu snažit se o vytvoření si co nejsilnější pozice, abychom co nejvíce udělali, nemá smyslu být silným a vlivným, abychom změnili běh událostí. I nejmocnější mohou měnit pouze vnější podobu tohoto světa, který i tak neúprosně směruje k vlastní smrti. Bůh stvoří nová nebesa a novou zemi a to tak, aby byly slavným vyplněním toho všeho, co slibuje nynější svět; ale ani v nejmenší míře nebudou výtvorem tohoto světa. Jenom to, co děláme, ať je to cokoliv, nás jakýmsi pro nás nepochopitelným způsobem spojuje s Božím konáním, směrujícím k definitivnímu zjevení Božího světa. To, co skutečně děláme a ne naše představy, cíle, pokusy. Nejpodstatnější věcí tedy není boj o realizaci svých cílů, ale samotná činnost, jakákoliv činnost zaměřená řekli bychom k Boží prozřetelnosti. Právě v tom spočívá alespoň částečně - ona tichost, o níž je řeč v blahoslavenství. Je to mravní a duchovní postoj vyplývající z bezmocnosti jako určité zvláštní lidské známky, která ale současně popisuje celou lidskou kondici jako takovou. Blahoslavenství nám má pomoci uvědomit si, že právě tak je to dobře, že právě z toho je třeba mít radost. Simon Tugwel Osmero blahoslavenství 9

10 Kajícník, jemuž dal Bůh milost, si nestěžuje, má v srdci lítost /nad hříchem to není nenávist k sobě ani deprese/. Uvědomuje si, že stav jeho vnějšího zotročení vyjadřuje něco mnohem tragičtějšího: jeho vnitřní otroctví, jeho oddělení se od Boha. A nemůže se z této situace dostat, dokud se nestane mírným a pokorným. Slovu mírnost není snadné porozumět. A protože se v běžném životě s tichými lidmi nesetkáváme často, nemůže nás na stopu jeho významu přivést ani zkušenost s nimi. 13 V okamžiku, kdy nechceme vlastnit, se stáváme svobodnými, protože to, co vlastníme, nás vždycky také spoutává a vlastní. Jiný výklad mírný můžeme najít v překladu do slovanských jazyků, kde znamená poslušný. Člověk, který je poslušný, nebo zvíře, které je krotké, nejsou jenom zastrašeni trestem nebo mocí svého pána. Už postoupili dále, získali novou vlastnost a touto poslušností a mírností se vyhýbají tlaku násilí, které je k něčemu nutí. Na prahu našeho vysvobození z egyptského otroctví musíme splnit jednu podmínku - musíme být poslušní a mírní. Musíme se naučit ve své situaci rozpoznávat do jaké míry, do jaké hloubky a jak podstatně je v ní obsažena Boží vůle. Nesmí to být útěk ani vzpoura, ale proces vedený Bohem, který začíná v království Božím, jež je v nás, a vyvíjí se v království pozemské. Je to doba kolísání a vnitřního zápasu: Neuveď nás v pokušení, Pane, chraň nás před odsouzením, pomoz nám v boji, jenž pro nás právě začal. A nyní jsme se dostali do bodu, kdy můžeme vyrazit na cestu. Vraťme se k vyjití z Egypta. Izraelité si uvědomovali, že nejsou jenom otroky, ale také Božím lidem, který byl zotročen vinou své morální slabosti. Museli podstoupit riziko, protože otrokář sám od sebe nikdy nikoho neosvobodí. Museli přejít Rudé moře, ale za Rudým mořem ještě nebyla zaslíbená země, byla tam žhavá poušť a oni věděli, že ji budou muset přejít a čelit cestou velkým obtížím. A stejně tak my, když se rozhodneme udělat krok, který nás osvobodí z otroctví, musíme si být vědomi toho, že na nás bude ďábel útočit násilím, bude využívat lstí, vnitřních hříšných sklonů a starých návyků, naší staré snahy se zabezpečit, a neslibuje nám nic než poušť. Za touto pouští je zaslíbená země, je však daleko a my na sebe musíme vzít riziko cesty. Existuje však něco, co tvoří hranici mezi Egyptem a pouští, mezi otroctvím a svobodou - a to je okamžik, kdy začneme jednat rozhodně a staneme se novými lidmi, kdy se svou vůlí dostaneme do úplně nové morální situace. V zeměpisných termínech to můžeme nazvat Rudým mořem, v modlitbě Páně to vyjadřují slova odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Toto jako i my odpouštíme je okamžikem, kdy bereme svou spásu do svých rukou, protože to, co udělá Bůh, závisí na tom, co uděláme my. A to je v běžném životě neobyčejně důležité. Kdyby si lidé přinesli z Egypta do zaslíbené země svůj strach, zlost, nenávist a hněv, zůstali by otroky i v zaslíbené zemi. Nebyli by svobodní a nebyli by ani na cestě ke svobodě. Z tohoto důvodu je u určené hranice (kde na jedné straně je člověk tříben ohněm a na druhé podléhá pokušení vrátit se ke starým zvyklostem) vymezena tato absolutní podmínka, kterou nám Bůh nikdy neulehčí - pokud odpustíme my, bude odpuštěno i nám, pokud neodpustíme, ani nám nebude odpuštěno. Není to tak, že by Bůh nechtěl odpustit -ale když my neodpouštíme, ničíme tajemství lásky, odmítáme ji a není pro nás místa v Božím království. Jestliže nám nebude odpuštěno, nemůžeme se dostat dále, a nemůže nám být odpuštěno, dokud sami neodpustíme každému, kdo se proti nám provinil. Je to řečeno jasně, jednoznačně a tvrdě a nikdo nemá právo se domnívat, že je v Božím království a že do něj patří, jestliže neodpustí ve svém srdci. Schopnost odpouštět svým nepřátelům je první, nejzákladnější charakteristickou vlastností křesťana. Dokud to nedokážeme, nejsme ještě křesťany, ale bloudíme spalující pouští Sinaje. Je těžké dosáhnout odpuštění.,bůh si všechno pamatuje v tom smyslu, že když jednou uděláme něco špatného, bude brát v úvahu naši slabost a křehkost, dokud se nezměníme. Nepamatuje si to, aby nás obvinil nebo zatratil, nepoužije to proti nám. Pán se k nám připoutá, sváže se s naším životem a ponese větší tíhu a těžší část kříže než my. Vykoná nový výstup na Kalvárii, k němu sami nejsme dost ochotni, který nejsme schopni podstoupit. Abychom byli schopni říct větu:. zbav nás od zlého, musíme přehodnotit, a přistoupit k němu s novým postojem. Ten nelze vyjádřit jinak než pláčem, dosud nevyjadřujícím vnitřní změnu v nás. Cítíme touhu, která se zatím nemůže naplnit - požádat Boha, aby nás chránil při soudu, což znamená žádat jej o radikální změnu naší situace. Být schopen říct odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme je ještě těžší, je to jeden z největších problémů v životě.,jestliže nejsme připraveni nechat za sebou každou zášť proti těm, kteří nám vládli nebo nás vykořisťovali jako otroky, nemůžeme přejít na druhou stranu Šťastni nechť jsou ti, kdo si nedělají na nic nárok.

11 18 ANTHONY DE MELLO HLEDANÍ BOHA 19 spirtualita K tomu, aby se člověk setkal sám se sebou, existuje jedinečná cesta: ticho. Všichni se potřebujeme naučit je snášet, najít v něm svůj domov - místo, kde se můžeme setkat s prameny života ve svém nitru. Ticho má nesmírnou cenu. Je to způsob jak navázat kontakt se svými vnitřními zdroji. Kamaldulští poustevníci mají ve stanovách: Často jsme vyvrženi ze svého vlastního srdce, podobně jako moře vyvrhuje mrtvolu. Což je, že vstupujeme do svého srdce - a jsme z něj vystrkováni. Nedokážeme to snést. Nemůžeme v něm zůstat. Nedokážeme se ztišit. Ve Stanovách je že tichému a vytrvalému poustevníkovi přináší ticho cely požehnanou a občerstvující sladkost, jež připomíná rajskou zahradu. V knize Kontemplativní modlitba Merton cituje syrského mnicha: Milujete-li pravdu, milujte i ticho. Ticho vás osvítí v Bohu jako sluneční svit a vysvobodí vás od přízraků neznalosti... Zpočátku se musíte ke ztišení nutit. Ale pak se ve vás zrodí něco, co vás k tichu přitahuje... Pokud se v tom budete cvičit, zaplaví vás nevýslovné světlo... po určité době se v jádru tohoto cvičení zrodí jakási sladkost. Tělo bude téměř násilím puzeno, aby zůstalo v tichu. Mystici potvrzují, že jakmile si navykneme na ticho, zakoušíme úžasnou sladkost. Učedník svatého Antonína říká: Pohleď, můj milovaný, ukázal jsem ti, jakou moc má ticho, i to, v jaké plnosti přebývá Bůh v těch, kdo setrvávají v tichu. Díky tichu přebývá ve světcích minulých dob Boží moc a Boží tajemství jsou jim známa. 11 Evelyn Under-hillová ( ), je přesvědčena, že já dosud není obeznámeno s podivným nárokem mlčení, které se brzy stane důvěrně známým i těm, kdo se pokoušejí dosáhnout nejjednodušších úkonů kontemplativní modlitby. Vlastní já je uvolněno z proudu vjemů, hlasy světa již nejsou slyšet a začíná úžasné dobrodružství duše. Simone Weilová ( ): První slova modlitby Páně někdy vytrhují mé myšlenky z těla a přenášejí mě mimo prostor, tam, kde není ani perspektiva, ani vlastní názor... Je pouze ticho, které naplňuje každou částečku nekonečna; ticho, které není absencí zvuku, nýbrž které je pozitivní emocí - pozitivnější než sám zvuk. Pokud ke mně pak vůbec doléhá nějaký hluk, pak jen tehdy, když musel překonat toto ticho. V jistém smyslu lze říci, že ticho je Bůh. Milovník hudby, zatouží-li po tichu, pak i hudba ruší. Touží, aby bylo přítomno pouze ticho. Ticho je harmonie krásnější než jakákoli jiná harmonie. Slovy (mystického básníka) Vladimíra Holana: A je takové ticho, že je musíš vyslovit: a to ty, právě ty! co je bez chvění, není pevné Toužící po spravedlnosti (tiší) se přiznávají, že nenacházejí odvahu, pronásledovaní ztratili naději na úspěch atd A přece je Kristus prohlašuje blahoslavenými. Neříká se šťastní, ale blahoslavení. I v řeckém textu jsou různá slova. Pocit štěstí se vyjadřuje eudaimonia. Blahoslavení jsou řecky makarioi. To podle moderní exegeze znamená někoho, kdo ví, že je na správné cestě k cíli a že tedy štěstí nakonec dosáhne. Bůh, který je nevýslovně šťastný je schopen přinést svou blaženost i do lidské bídy a dát pokoj srdci i tam, kde se všecko proti nám obrací. Můžeme tedy nazvat osmero blahoslavenství vítězstvím Kristova kříže nad všemi kříži světa.

12 O mluvení Gibran, Kahlil, citáty Mluvíte tehdy, když nejste v míru se svými myšlenkami. A když už nemůžete déle setrvávat v osamění svého srdce, žijete ve svých rtech a hlas je rozptýlením a zábavou. Ve většině vašeho mluvení je myšlení napůl zabíjeno. Myšlenka je ptákem milujícím prostor, může sice v kleci slov roztáhnout svá křídla, ale nemůže létat. Jsou mezi vámi tací, kteří vyhledávají možnost hovořit proto, že se bojí být sami. Ticho samoty odhaluje v plné nahotě naše vlastní já, před kterým bychom rádi utekli. A jsou, kteří mluví, a bez znalosti či rozmyslu projevují pravdu, které oni sami vůbec nerozumí. A jsou i tací, kteří mají pravdu uvnitř sebe, ale nevyjadřují ji slovy. V hrudi takových lidí sídlí duch v rytmickém tichu. Potkáte-li přítele na cestě nebo na tržišti, dovolte, aby vaše duše hýbala vašimi ústy a směrovala váš jazyk. Nechť hlas uvnitř vašeho hlasu mluví k uchu jeho uší; neboť jeho duše uchová pravdu vašeho srdce tak, jako si pamatujeme příchuť vína. Když zapomeneme na barvu a džbán už tu není. Jeskyně slov! Jen skutečný básník se vrací z jejího mlčení, aby, už stár, nalezl plačící dítě, odložené světem na její práh Vladimír Holan Tak dlouhá je chodba ticha Že na jednom konci zpívá hlas vroucí a na druhém konci letí tma tmoucí Tak dlouhá je chodba ticha Že na jednom konci zpívá hlas vroucí a naproti Slunci cinkají zvonky. O. Janota Pravda je jednoduchá, cesta k ní je přímá Před vzkříšením se musí zemřít. Před tím, než se něco řekne, nemělo by se říkat nic. Ticho nám není jen tak jednoduše dáno, ale má nás živit. Tato strava je pro nás stejně cenná, jako vzduch. Existuje slovní obrat: Žít ze vzduchu a lásky. Když se přistoupí s láskou k mlčení, může vzniknout hudba. (Arvo Pärt) Musím hledat jednotu. Co je to, tato jedna věc a jak k ní najdu cestu? Cesty k této dokonalé věci se zjevují v mnoha rouškách - a vše, co je nepodstatné odpadá. je to zvláštní proces - útěk do dobrovolné chudoby. (Arvo Pärt) Mimochodem texty mystika Mistra Eckharta, jsou nejčastějším zdrojem inspirace Johna Cagea. Duše zachraňují ti, kdo zpívají. Zpěvu nedává cenu utrpení, ale to, že ZPÍVAJÍ Z LÁSKY. Molinié M.D Nepřišel jsem, abych přidával, ani abych ubíral na Mojžíšské Tóře. Šabat 11 6b Třetí blahoslavenství úzce souvisí s prvním: Blahoslavení tiší [mírní], /Benedikt XVI

13 Jednotný německý překlad Písma převedl řecké slovo praeis jako mírní, ti, kdo neužívají násilí. Řecký výraz, který v sobě nese velice bohatou tradici, se tím zúžil. Blahoslavenství je v podstatě citací žalmu: Ale pokorní obdrží zemi... (Ž 37,11) Slovo pokorní je v řecké Bibli překladem hebrejského slova anawim, jímž byli označováni chudí v Bohu. Jako u prvního blahoslavenství. /Blahoslavenství/ ještě jednou ozřejmuje zásadní aspekt toho, co se míní chudobou, žitou pro Boha a směrem k Bohu. Ale přece je tu širší spektrum. V Nu 12,3 stojí: Mojžíš však byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi. Komu by to nepřipomnělo Ježíšova slova: (Mt 11,29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý [mírný] a pokorný srdcem. ) Kristus je nový, pravý Mojžíš. Jsme hlouběji vedeni, když si všímáme dalšího souhrnu vztahů mezi Starým a Novým zákonem, v jehož středu je opět výraz prays - mírný. U proroka Zachariáše (9,9) se nalézá tento příslib: Rozjásej se, sijónská dcero Hle, přichází k tobě tvůj král, je spravedlivý a pomáhá, je mírný a jede na oslu, Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho vláda bude od moře k moři... Zde je ohlašován chudý král - takový, který nevládne politickou a vojenskou mocí. Jeho nejniternějším charakterem je pokora, mírnost vůči Bohu i lidem. On je králem pokoje - je jím z Boží moci, nikoli z vlastní. Jeho království je univerzální, pojímá celou zemi. Od moře k moři - za tím je představa zemské desky obklopené vodami, což nám naznačuje všeobjímající šíři jeho panství. K. Elliger říká, že se nám přes všechnu mlhu podivuhodně jasně ukazuje postava toho, který teď skutečně celému světu přinesl pokoj, který je nade vším rozumem tím, jak se v synovské poslušnosti vzdal jakéhokoli užití násilí a trpěl, dokud ho z utrpení nezachránil Bůh, a který nyní bez ustání buduje své království prostě slovem pokoje.... Pak chápeme celý dosah zprávy o Květné neděli, co to znamená, když Lukáš (a i Jan) vypráví, že Ježíš přikázal učedníkům přivést mu oslici i s oslátkem. V širokém rozpětí těchto textů- od Nu 12 přes Zach 9 k blahoslavenstvím a k zprávě o Květné neděli - se projevuje vize Ježíše, krále pokoje, který ruší hranice, oddělující národy, a vytváří prostor pokoje Svou poslušností nás volá do tohoto pokoje, zasévá ho do nás. Slovo mírný, tichý, pokorný patří do slovníku Božího lidu, Izraele, který se v Kristu stává celosvětovým, ale současně to je slovo královské, jež nám odemyká charakter nového Kristova království. každopádně nás volá k následování toho, jehož vjezd do Jeruzaléma na oslátku názorně vyjadřuje celou povahu jeho království. S třetím blahoslavenstvím se v Matoušově evangeliu pojí příslib země: Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Naděje na zemi patří k prapůvodnímu obsahu slibu Abrahámovi. Když Izrael putuje pouští, vidí před sebou neustále jako cíl putování zaslíbenou zemi. V exilu Izrael čeká na návrat do své země. Ale nesmíme přehlédnout, že příslib země zřetelně přesahuje myšlenku pouhého vlastnění kusu země nebo národního teritoria, jak to přísluší každému národu. V zápase o propuštění Izraele na cestu z Egypta stojí v popředí právo na svobodu kultu, svobodu vlastní bohoslužby, a příslib země nabývá v průběhu dějin stále zřetelněji ten smysl, že země se dává, aby byla místem poslušnosti, prostorem otevřeným Bohu Cílem stvoření je sabat, on udává, k čemu tady stvoření je: je tady, protože Bůh chtěl stvořit prostor odpovědi na svou lásku, poslušnosti a svobody. V přijímání a bolestném zakoušení dějin Izraele s Bohem tak postupně rostla, rozšiřovala a prohlubovala se myšlenka země, která stále méně směřovala k národnímu vlastnictví a stále více k univerzalitě Božího nároku na svět. Přirozeně, v souhře mírnosti (tichosti) a příslibu země můžeme nejprve vidět úplně normální moudrost dějin: podmanitelé přicházejí a odcházejí. Zůstávají prostí a pokorní, kteří zemi obdělávají a v bolestech i radostech pokračují v setí a sklízení. Pokorní a prostí jsou i čistě z historického hlediska stabilnější než násilníci. Pokoj směřuje k překonání hranic a k Zemi, která je obnovená pokojem vzešlým od Boha. Země nakonec patří tichým, mírumilovným, říká nám Pán. Má se stát zemí krále pokoje. Třetí blahoslavenství nás k tomu zve. Každé eucharistické setkání je místem vlády krále pokoje. Společenství církve je předjímáním země zítřka, která má být zemí pokoje Ježíše Krista. Stoupat úzkou cestou, která vede k životu, není těžké. Obtíž je tu cestu najít Molinié s. 7 Loew Jakub Ježíš nazývaný Kristus s. 25 (Naslouchat Bohu) 13

14 Bohužel osudné bylo toto: neposlouchali, nevěnovali sluchu, šli za sklony svého zkaženého srdce, obrátili se k Hospodinu zády místo tváří, ode dne, kdy vyvedl jejich předky z Egyptské země, posílal jim své služebníky proroky, ale neposlouchali jich a nevěnovali jim sluchu. Ta výtka se opakuje skoro za každou větou v celé 25. a 26. kapitole Jeremiáše. Můžeš jim říci slova, jaká jen chceš, neposlouchají tě, můžeš se jich ptát, neodpovědí ti, řekni jim tedy: tohle je národ, který nenaslouchá hlasu svého Boha Hospodina a nenechá se poučit, už není v něm věrností, zmizela z jejich úst. Tahle hořkost plní celou 27. a 28. kapitolu Jeremiáše... Nuže pro nás, aby byla věrnost v našich ústech, musí tam vejít naším sluchem a tedy naše ucho musí být naslouchavé. Naším hříchem není tak to, že jsme hříšníci (jsme jimi všichni a Ježíš přišel nás spasit), nýbrž to, že vůbec nenasloucháme Bohu, který stále nás volá. Spravedlivec nepotřebuje být volán, je s Pánem stále, žije s ním a proto Ježíš mohl říci:» Otec mě nenechal samotného, protože já stále konám to, co se mu líbí «(Jan 8, 29). On je veliký v naslouchání svému Otci. Ale my-hříšníci, my nenasloucháme Božímu volání. To byl už Adamův hřích: náš Bůh zavolal na člověka v ráji:» Kde jsi? «... Bůh byl nucen volat, protože člověk už tam nebyl, už se stranil Boží přítomnosti, schoval se a musil doznat:» Zaslechl jsem tvé kroky v zahradě, ale bál jsem se «(Gn 3, 10). Julien Green poznamenává: když jsme zhřešili, tu vše, co se nám zdálo tak jasné chvilku před tím, vše, co jsme tak dobře slyšeli, to vše zmizí jako v mlze. Ale to Boží volání, jež často je znamením našeho hříchu, protože jsme se skryli, je současně znamením Božího milosrdenství. Volá-li Bůh hříšníka, je to proto, že chce ho přivést zpět do své společnosti. Vladimír Boubík Člověk očekává Krista s. 125 /M. Heidegger) Člověk se stává pravým žijícím" nejen tím, že prožívá, co ho očekává jako cíl, a uvědomuje si tak svou omezenost projevenou ve smrti, nýbrž i tím, že povstane proti ničemu v rozhodnutí žít vlastní bytí. Tento opravdový a úplný návrat k bytí si žádá vyzvat smrt a protiřečit konci". Smrt prožívaná jako stálá možnost nutí totiž člověka, aby soustředil veškeré své úsilí na přítomný okamžik, který je mu dán, a tak aby mu dal rys jakési plnosti. Jde o lidskou plnost, což znamená omezenou plnost... jež dovoluje svobodě, aby v největší míře zhodnotila okamžik, v němž žije, a v celistvosti jej naplnila a využila v plném a vztažně závěrečném rozhodnutí. Na pozadí možnosti pro nicotu se může každá jiná kladná možnost přeměnit v oslavnou píseň na bytí a jevit se jako vše". V tomto pojetí na pozadí smrti přebírá výlučný okamžik jakousi celistvost, jež činí zítřek netečným. Stálá přítomnost smrti činí zítřek nejistým, a proto se veškerý zájem svobody soustřeďuje na dnešek a činí závěrečná a celková rozhodnutí, aby se neoctla v nebezpečí, že by žádné další nemohla již učinit. Kromě toho, že přítomnost smrti v životě svobody představuje povinnost, jíž se nikdo nemůže vyhnout, stává se též zdrojem života, protože přidává zvláštní rozměry každému rozhodnutí, každé volbě. V tomto pohledu není již smrt zápornou, protože se skrze svobodu vřazuje do lidského života: dovoluje existenci, aby v každém okamžiku získávala svou celistvost, a nabízí bytí možnost, aby se nacházelo tváří v tvář nicotě a prohlašovalo se za bytí. Tento výklad, který vidí ve smrti pozadí pro opravdovou oslavnou píseň na bytí a tvrdí, že přítomnost smrti je za každých okolností nezbytnou podmínkou, aby se každému okamžiku dala jeho celistvost a plnost, si zdánlivě protiřečí. Avšak v lidském životě ovládaném protikladným napětím mezi výzvou k plnosti bytí a odsouzením k nicotě smrti si zdánlivě protiřečí každé opravdové řešení nebo alespoň každé řešení, jež se blíží pravdě. Dokonce i v křesťanském životě je stálá smrt nezbytnou podmínkou a povinným přechodem k plnosti... 14

15 Ansel Grün POKORA A HUMOR JAKO ZÁKLADNÍ RYS KŘESŤANSKÉ EXISTENCE Rozumíme-li pokorou postoj náboženský, pak s ní nebudeme spojovat asociace jako např. hrbit se", plazit se, vyhýbat se životním požadavkům, trpět falešnou skromnosti, kterou se maskuje utajovaný egoismus. Pokora není ctnost, kterou bychom si sami mohli vypracovat. Je to výraz zkušenosti Boha i naší vlastní skutečnosti. Být pokorný znamená sestoupit do vlastního humusu, do vlastní zemitosti. A toto důvěrné obeznámení se s humusem (který je v nás) a vede nejen k tichosti, ale i k humoru. Podstatným rysem pokory je to, že je klidná a že humorně zachází jak se skutečností svou, tak se skutečností světa. Ale pokora popisuje i cestu ztroskotání, cestu od nulového bodu (kde se náš život rozpadá), čímž nás otvírá pro Boha. Jestliže se smíříme s tím, že cesta pokory je naší cestou k němu, neměli bychom neustále bojovat proti své přirozenosti, naopak bychom se mohli vzdát marného úsilí učinit se sami lepšími. Velmi často se setkávám s domněnkou, že musíme překonat své chyby; dosáhnout větší sebedůvěry, že musíme být silnější. Pak bývá člověk nadmíru zklamán, že je i přesto stále přecitlivělý a zranitelný. Právě ztroskotání vlastních snah o stav klidné vyrovnanosti a bezpečí, sebedůvěry a síly nás může otevřít pro pravého Boha a může nás učinit lidštějšími. Smíříme-li se s tím, že jsme prostě poraněné citlivé děti, které potřebují lásku, které jsou závislé na chvále a haně, budeme lidštější, než kdybychom vlastní silou znecitlivěli a byli sebejistí. Pak budeme schopni ryzejších vztahů, než kdybychom všechna svá poranění zpracovali. Pochopíme toho o Bohu více, než kdybychom dosáhli ideálu, o který jsme usilovali. V humoru vězí srozumění se sebou - takovým, jaký jsem. Sociolog P. L. Berger nazývá humor znamením transcendence": jím lze překračovat a spirituálně zvládat nepříjemnou situaci tím, že se s ní jednak vyrovnáme, jednak ji - z Božího hlediska - relativizujeme a překračujeme. Zatímco se humor smiřuje s realitou, a tím ji proměňuje, může pro nás být idealismus únikem před naší skutečností. Protože nejsme takoví, jací bychom rádi byli, unikáme do vysokých ideálů, rozvíjíme teorie duchovního života, které nemají s všední realitou nic společného. Podle Lützelera má humor vždycky něco společného s demaskováním skutečnosti: Důležití tvůrci komiky - např. Aristofanes, Shakespeare, Cervantes, Chesterton, Kafka - byli realisté a nic lidského jim nebylo cizí. Dovedli neklamně odhalit člověčinu, byť se skrývala za tisícerými závoji, nádhernými kulisami a zvučnými slovy". Humorem sami sebe demaskujeme -tím, že se osvobozujeme od touhy vypadat jako pomník. Humor nám pomůže najít si pro sebe správnou míru a osvobodit se ode všeho patosu, v němž se tak rádi nadouváme. Humor vyrostl v pozemské nedokonalosti a rozkvétá v lásce k světu. Ví, že něco je veliké a něco je malé. Je natolik svobodný, že se nerozčiluje kvůli maličkostem. Základními rysy humoru jsou svoboda, míra, celost, hra; to vše je zároveň nejvnitrnější touhou náboženského člověka. Nežije z Boha ten, kdo nežije cele osvobozen od věcí, kdo neuznává míru a řád každého jednotlivce, kdo svou existenci neuskutečňuje jako radostný výron sebe samého před tvůrcem všeho bytí". Uznání našeho lidství není jen podmínkou opravdové lidské existence, nýbrž také i předpokladem skutečného zakoušení Boha. Bez pokory se snadno dostáváme do nebezpečí zabrat si Boha jen pro sebe. Napětí mezi naším lidstvím, naší zemitostí a darem božské milosti, která námi proniká a činí z nás Boží chrám, náleží podstatně k duchovnímu životu. Dar Boží milosti můžeme přijmout jen tehdy, budeme-li si vědomi svého vlastního lidství. Čím hlubší je zakoušení Boha, tím více je nutno zdůrazňovat protipól: lidství (humilitas). Jinak bychom se dostali do nebezpečí, že se ztotožníme s Bohem a že ho zabereme pro sebe. Pokora chrání naše setkání s ním před inflací. Pokora není v mnišství pocit nízkosti a zemitosti, nýbrž bývá spojována s vlídnou dobrotou. Pro Evagria Pontica je vlídnost charakteristickým a poznávacím znamením duchovního otce. Zdrženlivost podrobuje jen tělo, vlídná dobrota však propůjčuje intelektu zrak!" Askeze bez vlídnosti jen zatemňuje ducha.

16 Michael Marsch Blahoslavenství Ježíšova s /tichost Marie/ 16 S blahoslavenstvími je to jako s Kafkovým zámkem, čím blíže si myslíme, že jsme, tím vzdálenější se jeví možnost přístupu blahoslavenství nejsou psychotrénink se zaručeným prožitkem štěstí V hebrejštině slovo ARETZ znamená současně zemi i svět. Řekneme-li zemi", je míněna Izrael, kterou přenechal Bůh při uzavření smlouvy na Sinaji svému národu Izraeli jako dar. Tento dar, za který se Bůh ve svém svazku s lidmi angažuje, je zemí Mesiáše, tedy královstvím Božím na této zemi... Proč budou mít zemi právě ti mírní a pokorní? Vždyť i země zaslíbená musela být dobyta! Stačí se podívat, co rozumí bible pod slovem pokora". Například pokora Marie Mariina pokora je pokora samého Boha. Nebesa Ho nemohou pojmout, ale její klín ano Mariina pokora /tichost/ spočívá v tom, že nemá tušení jak pokorná je Protože blahoslavený je v hebrejštině být naplněn Bohem ona je blahoslavená i Blahoslavenstvím Osobní pocit nebo subjektivní vědomí, že nejsem nic zvláštního". Je to realita svého druhu - a poznat ji - to chce zvláštní realismus. Pokora nemá co dělat jen s ponížením, ale také se střízlivostí. Pokora znamená určitou blízkost zemi. Od slova humus (zem) pochází homo (člověk). Prach jsi a v prach se navrátíš." Je dobře to vědět - nejen na Popeleční středu. V hebrejštině od země ještě pochází dam (krev). Krev je v bibli symbolem pro duši, mluvíme o krvi srdce". Z otevřeného Ježíšova srdce vytékají proudy krve, aby oduševnily mystické tělo církve... Bůh naplní Mariino tělo a život svým tělem a životem - později bude naplněno mystické tělo církve Maria se nechala tak úplně naplnit Bohem, že jeho pokora se stala její pokorou. Odkud bereme svou pokoru my? Nesmíme zapomínat: Maria věděla, že není nic zvláštního" předtím, než jí anděl přinesl poselství. Ale odkud to věděla? Pokora není nakonec nic jiného než pravda o nás samých: že nikoli my jsme se stvořili, nýbrž On, že neděkujeme za své tělesné síly, svůj rozum a to, co dokážeme sobě, ale Jemu; že nic, co jsme si osvojili", nepřichází od nás, nenáleží nám, ale že vše přichází od Něho, je a zůstane Jeho. Maria věděla, že se člověk nedostane daleko, kdyby chtěl vědět, proč tomu tak je: Co je pro tebe příliš nesnadné, nevyhledávej, a co je nad tvé síly, nezkoumej" (Sir 3,21). Pokora má něco společného se střízlivostí, s poznáním toho, co jsme a co nejsme. Vědět, že nejsme nic zvláštního" a podle toho žít, doporučuje apoštol téměř jako recept: Mějte porozumění jeden pro druhého. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost" (Řím 12,16). To se vyrovná novému odhalení toho, co rozumíme pod pojmem bezpečí, po němž my všichni ze srdce toužíme. Bezpečí je ono společné vědomí, že nejsme nic zvláštního" a že máme žít v tomto společném základním postoji. To je však míněno slovy: Neboť oni dostanou zemi za dědictví." tato země není ničím jiným než královstvím Božím na této zemi. Naše bezpečí spočívá prostě ve společném vědomí, že je to království Boží a že On je stvořil. To jsou právě mírní nebo pokorní, kteří zabydlí jeho království, protože to jsou oni, kteří jej nechají v sobě přebývat. Co musíme udělat my, abychom k jejich společenství náleželi? Řekli jsme: pokora je spíše skutečnost bytí než konání, vnitřního postoje než jednání navenek. Tiší nejsou žádní válečníci, oni patří k nenásilným v zemi. To však neznamená, že to nejsou bojovné povahy! Boj o pokoru, tedy boj o to vlastnit zemi nebo bydlet v Jeho království, to je boj na celý život. Pokorným a malým člověk není, malým se stává! Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království", říká Ježíš. To je prostě paralela k třetímu blahoslavenství. Ale jak se stát malým? Pavel dává pokyn, který jsme už slyšeli: Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám" (Řím 12,16). A odkud bere Pavel tento odkaz? Od toho, od koho bere vše: od Ježíše! Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí" (Fil 2,6). Nejlépe se můžeme učit od samého Boha. Jeden člověk to řekl: Nechtít jiným umývat hlavu, ale nohy." Ježíš blahoslavenství není méně skryt, méně nepatrný než Ježíš v lůně své matky, ve stáji mezi oslem a volem, na kříži mezi dvěma zločinci. Je třeba, abychom si uvědomili, že jsme chudí abychom mohli být naplněni přítomností Boha.

17 /Uvažujme co nabízí / Katechismus o blahoslavenstvích 14 pod úhlem tichý 17 Blahoslavenství je středem Ježíšova kázání 1716 Blahoslavenství odpovídá na vrozenou touhu člověka po štěstí a ta je božského původu: Bůh ji vložil do srdce... Blahoslavenství vykresluje tvář Ježíše a popisuje jeho lásku; vyjadřuje povolání věřících majících podíl na jeho utrpení a jeho vzkříšení; osvětluje skutky a charakteristické postoje křesťanského života; je paradoxními příslib, který udržuje naději v protivenstvích 1717 B l a h o s l a v e n s t v í blaženost TICHA být tichý dává účast na božské přirozenosti a na věčném životě. S ní člověk vstupuje do Kristovy slávy a do radosti z života Nejsvětější Trojice Když sv. Augustin říká: Hledaje tebe, svého Boha, hledám vlastně život věčný. Jako mé tělo žije z mé duše, tak má duše žije z tebe. Vlastně říká: žijeme z TICHA 15 Blaženost nás staví před rozhodující mravní volby. Vybízí nás, abychom očistili své srdce od nízkých pudů a hledali lásku k Bohu nade vše. Učí, že pravé štěstí není ani v bohatství, blahobytu, lidské slávě nebo v moci, ani vědě, technice, umění, ani v žádném tvoru, nýbrž pouze v Bohu 16 Slovo se stalo tělem /a TICHEM/, aby bylo vzorem svatosti: Vezměte na sebe mé jho (Mt 11,29). Jsem cesta, pravda a život. (Jan 14,6). KRISTUS je vzorem blahoslavenství Můžeme parafrázovat J.H. Newmana Různé podoby zvuků jsou veliké božstvo současnosti; lidé před tím padají na kolena, celé.. na koncertech, na ulici (burácení motorů) Bohatství je jednou z model naší doby, popularita druhou, a Hluk Že je někdo známý, že se o něm ve světě mluví, začalo být považováno za svrchované dobro / je to osobní názor: smog hluku je škodlivější než kouření/ Blaženost přesahuje lidský rozum i pouhé lidské síly. Je plodem nezaslouženého Božího daru. SHRNUTÍ ( ) 17 Blahoslavenství se opírají o přísliby dané Bohem už od Abraháma a ony přísliby je přivádějí k dokonalosti. Blahoslavenství nás učí, jaký je poslední cíl odpočinutí v Bohu Nebeská blaženost určuje měřítka rozlišování při užívání pozemských dober /závěrem/ Uvádí se souvislost mezi dary Ducha a blahoslavenstvími, nelze nezmínit plody Ducha které jsou dokonalost, a v nás je Duch svatý utváří: láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota (Gal 5,22-23 Vulg.) Blahoslavenství pozvedají naši naději k nebi jako k nové zaslíbení zemi; ukazují k ní cestu zkouškami. //Tichost//: nám dává zakoušet radost i ve zkoušce: V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví (Řím 12,12). Naděje se projevuje a živí modlitbou Vrcholem je označována vnitřní modlitba, která je mlčení, mlčenlivá řeč lásky. A v tomto tichu, nesnesitelném pro vnějškového člověka, nám Otec vyslovuje své vtělené Slovo, jež trpělo, zemřelo a vstalo z mrtvých, a synovský Duch nám dává účast na Ježíšově modlitbě Desatero, horské kázání a apoštolská katecheze popisují cestu, vedoucí do nebeského království. My, posilováni milostí Ducha svatého, krok za krokem kráčíme ve svém každodenním konání Sv. Tomáš Akvinský dodává Jen Bůh mě nasycuje. - my víme: TICHO nás krmí Skrze NĚHO se věda, umění, lidé, příroda stávají hodnými díků 17 Zvláštní znamení tajemství vykoupení se jeví zasvěcený život. kteří jdou úzkou cestou, by měli povzbuzovat příkladem své bratry a vydávat jasné a skvělé svědectví, že svět může být přetvořen a Bohu zasvěcen duchem blahoslavenství

18 * MLČENÍ JAKO OTEVŘENOST VŮČI BOHU * Mlčet znamená slyšet V šesté kapitole Benedikt nemluví o mlčení (de silentio); silentium je spíše praxe mlčení, on mluví o mlčenlivosti, postoji mlčení, atmosféře usebranosti, která má v jeho klášteře vládnout. Tento prostor usebranosti je místem, kde se mnich otvírá Bohu, kde slyší slovo Boží v Písmu a liturgii a kde může žít v přítomnosti Boha. Benedikt popisuje spíše atmosféru mlčení než jeho techniku. Jde o atmosféru otevřenosti pro Ducha Božího. Benedikt klade obě slova mlčet" a slyšet" vedle sebe. Mlčení slouží slyšení, naslouchání Božímu slovu. Dává nám jemnocit pro Boží přítomnost, která je prostorem, v němž se pohybujeme, a pro Boží slovo, které nám ukazuje cestu. Podle Benedikta patří mlčení, poslušnost a pokora dohromady. Pokora je základní postoj, z něhož vyrůstá poslušnost a mlčení. Benedikt klade kapitoly o poslušnosti a mlčení před kapitolu o pokoře. A v ní pojednávají čtyři části o poslušnosti a poslední část o mlčení. V poslušnosti slyším příkazy Páně a jeho pokyny, kterými jsem osloven, v rozkazech nadřízeného. V mlčení slyším nauku Páně, která mi ukazuje cestu k životu. Toto mlčení není tak jako poslušnost jen vertikální, nýbrž i horizontální. Kdo je v mlčení otevřený pro Boží slovo, ten je slyší i ze slov spolubratři, vidí Boží přítomnost i v bližním. V mlčení jde o to, abychom se vysvlékli ze všech obrazů a myšlenek, které by bránily Bohu v cestě k nám. Zřekneme-li se svých vlastních myšlenek, oprostíme-li se od Boha, kterého jsme si sami vymysleli, pak dáváme Bohu možnost, aby se v nás zrodil. V nejvnitrnější podstatě duše, v jiskřičce intelektu, dochází ke zrození Boha. Musí to být v tom nejčistším, nejušlechtilejším a nejněžnějším, co duše může poskytnout; Musí to být v onom hlubokém mlčení, kam nikdy nedospěl žádný tvor ani jakýkoliv obraz. V každém z nás je místo, kde je zcela ticho, místo svobodné od hlučících myšlenek, prosté starostí a přání. Jde o místo, kde jsme zcela a naprosto sami u sebe. Toto místo, žádnou myšlenkou nezkalené, je pro Eckharta to nejcennější v člověku; je to bod, v němž může dojít k setkání Boha s člověkem. K tomuto místu mlčení musíme proniknout. Nemusíme ho vytvářet, ono je už zde, je pouze zasuté našimi myšlenkami a starostmi. Uvolníme-li toto místo mlčení od nánosu, který na něm je, tu se můžeme setkat s Bohem tak, jak On je. Už se křečovitě nedržíme sebe a svých myšlenek, nýbrž zcela se uvolníme a budeme padat do tajemství Boha, který nás nese. Už nebudeme Bohu předepisovat, jak se s námi má setkat, nýbrž budeme otevření pro jeho příchod, jak jej On pro nás určil. I když v sobě odkryjeme toto místo mlčení, přece si nemůžeme zkušenost s Bohem vynucovat. I pak můžeme pociťovat jen prázdnotu a tmu. Jsme však otevření k návštěvě Boha. Na zkušenost s Bohem nečekáme ani zvědavě, ani netrpělivě. Oprostíme se ode všeho očekávání, od očekávání Užitá literatura: (Katechismus katolické církve, Bible, nepublikované rukopisy) Doporučená literatura: Grün A. O mlčení; Spiritualita zdola; Surožskij A. Tváří v tvář De Mello Hledání Boha; March M. Blahoslavenství Ježíšova; Benedikt XVI. Ježíš Nazaretský Gibran K. Prorok Blaze vám 1Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu. Posadil se, a když k němu přistoupili jeho učedníci, 2začal je učit: 3 Blaze chudým v duchu, neboť jim patří nebeské království. 4Blaze plačícím, neboť budou potěšeni. 5Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví. 6Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni. 7Blaze milosrdným, neboť dojdou milosrdenství. 8Blaze čistým v srdci, neboť uvidí Boha. 9Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť budou nazváni Božími dětmi. 10Blaze pronásledovaným pro spravedlnost, neboť jim patří nebeské království. 18

19 19 11Blaze vám, když vám budou zlořečit a pronásledovat vás a šířit o vás všelijaké zlé a lživé řeči kvůli mně. 12Radujte se a jásejte, protože vaše odplata v nebesích je veliká. Takto totiž pronásledovali proroky, kteří byli před vámi. Nejnápadnější ovšem je Matoušovo zdůraznění lidské aktivity. Jí - a ne jednoduše stavu utrpení: chudobě, hladu, pláči a pronásledování - platí zaslíbení. Mohli bychom tedy zde uvedené vyplácející se způsoby jednání popsat v Matoušově smyslu také takto: Má-li Bůh skutečně vůli a moc přivodit zde ve výhledu stojící pozitivní změnu, proč nepotěší Bůh plačící již dnes? Proč nenasytí Bůh již dnes touhu těch. kteří hlade a žízní po spravedlnosti? Odpověď, kterou nám zde dává Bible, je tak překvapující a tolik se odklání od našich vlastních představ, že se jí sotva věřit. Horské kázání. Podle Mt. pojetí, které je jistě i Ježíšovým, kázání je programem nové dokonalosti, která má nahradit zákonitou spravedlnost. Je to dokonalost, kterou Ježíš vyžaduje od svých učedníků. Rabíni nepochopili jeho důležitost. Mojžíšův zákon se týkal hlavně vnějších skutků. Hlavně zakazoval. To je ráz každého zákona. Křesťanská mravouka, nakolik je vysvětlením Desatera, postupuje takto: K čemu jsme zavázáni? Čemu se máme vyhnout? Zákon sám nevede k dokonalosti. Je splněn, vyhne-li se kdo nebo vykoná-li jisté úkony. Zákon Mojžíšův byl zákonem Božím, byl však dán jednomu národu. Zákon lásky k bližnímu se kromě několika výjimek omezoval jen na Izraelity. Izraelita považoval za povinnost získat si úctu lidí. Zákon měl ráz smlouvy. Předpisy nepřevyšovaly lidské síly. Učitelé si nikdy nedali čas na zkoumání vnitřního postoje duše k Bohu. Lidé se málo utíkali k milosti a měli pak jen zdání. Horské kázání odpovídá potřebám duše, kterou třeba zaměřit jinak, než jak to dělali farizeové. Je snadné ukázat, že Ježíš nic nezničil z předepsané morálky. Přesto je změna velmi hluboká. Dívali se k zákonu, který se nesmí přestoupit; on ukazuje Otce, kterého je třeba milovat. Tak si židovští a křesťanství mohou nechat tutéž knihu a přesto jsou to dvě náboženství. 1. A. Zákon nebude zrušen, ale přiveden k dokonalosti, takže bude převyšovat spravedlnost farizeů. Blahoslavenství jsou jakoby námětem celého Ježíšova učení. Blažení... znají již žalmy(1,1), avšak Ježíšovi je vlastní, že načrtl zároveň štěstí nebeského království a podmínky, jak k němu dospět, a to krátkými, prostými větami. Někdy vyžadovaná mravní vlastnost a odměna souvisí: hlad je nasycen, milosrdenství dojde milosrdenství, avšak tato shodnost není systematická. Když někdo Ježíšovi vytýká, že nevysvětlil nebeské království, zapomíná na blahoslavenství. Jde o nejúplnější štěstí, které lidé mohou pochopit, o nejdokonalejší dobro, které mohou vlastnit, o nejvyšší důstojnost, o které mohou snít. Ukládané podmínky dávají plné světlo: žízeň po spravedlnosti, milosrdenství, čistota srdce nemohou najít odměnu jinde, než v Bohu milosrdenství a svatosti. Tato blahoslavenství jsou velkým rozmachem křídel, které staví Ježíšovo učení nad každé štěstí pouze lidské, nad lidskou slávu, a zavazuje učedníky, aby se dávali k světlu Božímu. Ti, kteří jsou proniknuti vyžadovanými vlastnostmi, jsou již šťastni v naději. ( I-II., q.lxix.,a.2) Jiná je naděje na plody stromu, když se ukazuje listí, a jiná, když se už ukazují plody. Hlad a žízeň se říkalo u starých o citech duše, avšak spíše o žádaných časných dobrech nebo o požadavku vášní. V SZ. se tento hlad a tato žízeň rozšiřuje na slovo Boží (Am 8,11), nebo na duchovní statky, dávané od Boha. (Iz 55,1; Jer 38,25; Ž 106,3). Ž 42,2.3 mluví o žízni po Bohu. Spravedlnost však měla být konána. (Iz 56,1) Ježíš tedy připodobňuje spravedlnost k darům Božím. Máme po ní lačnět a žíznit stále, protože zde na zemi není nikdy dokonalá. Nikdy si nesmíme myslit, že už jsme dost spravedliví, ale stále máme žíznit po skutcích spravedlnosti. To neznamená, že zde na zemi není spravedlnost skutečná. Nejlepší potrava neutiší hlad navždy. Dar Boží nevylučuje snahu, protože ten, kdo lační a žízní, dělá vše, aby hlad a žízeň upokojil. Sof 2,3;3, ,3Hledejte Hospodina, všichni pokorní v zemi, kteří jednáte podle jeho výroku. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu. 3,12Zanechám uprostřed tebe lid pokorný, chudý, ty, kteří hledají útočiště v Hospodinově jménu. 13Kdo zbudou z Izraele, už nebudou konat nepravost, nebudou lhát, v jejich ústech se už nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit. Sofoniáš r. 630 v judské zemi.tato výzva je adresována především pokorným (či chudým). Tím nejsou míněni ani tak utlačovaní (tak u Ámose), ale ti, kdo se pokořují před Hospodinem (viz i Ž 22,27; 25,9), kdo si uvědomují, že jsou na něm závislí, že ho potřebují, a proto hledají útočiště v jeho jménu 17Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. 1Nesuďte, abyste nebyli souzeni.

20 1Když Ježíš uviděl zástupy, 2Otevřel ústa a učil je: 3 Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. 4Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. 5Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. 6Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. 7Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. 8Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. 9Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. 10Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. 11Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; 12radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. Tak jako z hory zazněl Zákon smlouvy (Dt 5; Ex 19-20), tak i teď zaznívá zákon smlouvy nové: v horské řeči Ježíš vystupuje jako nový Mojžíš. Tato řeč je pronesena vsedě, podobně jako při jiných příležitostech (13,2; 24,3; výraz otevřel ústa udává slavnostnější tón). Horské kázání začíná blahoslavenstvími, která nejsou něčím zcela novým, protože se občas vyskytují už v žalmech (Ž 1,1; 31,1) a mudroslovné literatuře (Př 5; Kaz 1; Mdr 1; Sir 11). Přesto se nikdy neobjevují v tak radikální a zhuštěné formě. I o těchto slovech evangelia platí to, že je na prvním místě uskutečnil Kristus ve svém životě. Struktura blahoslavenství je neměnná: označení blahoslavený, skupina lidí s určitým postojem, odpovídající přislíbení-dar (trpný rod vyjadřuje, že Bůh je podmětem obdarování). Blahoslavení: výstižněji by se to dalo přeložit jako šťastní. V NZ se tento pojem používá pro označení jedinečné radosti prýštící z účasti na Boží spáse, jak vysvětluje rozvedení posledního blahoslavenství v 5,12: radujte se a jásejte. Blahoslavení jsou ti, kdo jásají a plesají, protože mohou prožívat naplnění Božích slibů, příchod Božího království. Blahoslavenství jsou radostnou zvěstí v nejsilnějším slova smyslu: zvěstují radost největší a nejskutečnější, protože darovanou Bohem. Jsou začátkem Ježíšova učení, určují jeho základní vlastnost jako radostnou zvěst. Kristus přišel hlásat plnost radosti: nejen hlásat, ale i darovat (srv. Jan 2,1-11: zázrak v Káni, dar vína jakožto symbol radosti). Ve slovech tohoto začátku horské řeči (Mt 5-7) vidíme naplnění příslibu z Iz 61,1: Pán mě poslal hlásat radostnou zvěst chudým (a právě první blahoslavenství je určeno chudým, 5,3). Bylo by špatné vidět v těchto slovech především mravní nárok: na prvním místě se zde zvěstuje radost, která je Božím darem. Je sice pravda, že tato radost je přislíbena lidem splňujícím určité požadavky (chudobu, čistotu srdce ), nicméně tyto nároky nejsou přikazovány výslovně: mravní požadavek tedy ustupuje radostné zvěsti. Chudí v duchu uznávají, že závisí na Bohu a že bez něj by neměli život. Jim patří už teď Boží království, tj. Bůh se jim prokazuje jako mocný král přinášející požehnání. Sloveso je v přítomném čase, vždyť toto království se přiblížilo už nyní! (Viz předchozí neděli: Přiblížilo se Boží království - Mt 4,17). Truchlící: Služebník přišel utěšit zarmoucené a rozradostnit smutné (Iz 61,1-3). Toto je nejparadoxnější blahoslavenství: šťastní jsou ti, kdo jsou smutní! Nemusíme spiritualizovat tento verš: nejedná se nutně o truchlení pouze nad hříchy či nad morálním zlem. Zde jde o jakýkoli smutek: nad bolestí vlastní či druhých. Žízeň a hlad vyjadřují silnou a spontánní touhu. Šťastní jsou ti, kdo mají palčivou touhu žít podle evangelia. Matoušovská spravedlnost neodpovídá našemu pojetí, není to spravedlnost právnická ( dát každému, co mu náleží ), ani etická ( správně jednat ), je to mnohem víc: jednání podle Božího slova (viz Mt 7, ). Milosrdní nezavírají srdce vůči potřebným. Kristus výslovně vybízí k milosrdenství vůči hříšným (9,13) nebo hladovým (12,7): prostě vůči těm, kdo se nacházejí v duchovní či hmotné bídě. 20