Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva. Diplomová práce. Zuzana Gawlová 2006

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva Diplomová práce Odpovědnost za škodu na zdraví způsobenou vadou výrobku Zuzana Gawlová 2006 Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Odpovědnost za škodu na zdraví způsobenou vadou výrobku zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny 1

2 Poděkování: Děkuji JUDr. Janě Dudové, Ph. D. za odborné vedení a cenné rady při psaní této diplomové práce. 2

3 Úvod V dnešním právním státě je ochrana zdraví a bezpečnosti spotřebitele jedním z velmi aktuálních témat současného zákonodárství. Stát se snaží vymezováním povinností upravit ochranu spotřebitele již preventivně, a to zejména zamezením výroby, distribuce, prodeje a dovozu nebezpečných a zdraví škodlivých výrobku, které by mohly ovlivnit nebo přímo způsobovat poškození zdraví spotřebitelů. Je zřejmé, že nelze zcela bezezbytku dosáhnout bezpečných výrobků a právě z tohoto důvodu je důležité nejen pro spotřebitele, ale pro celou společnost zakotvit takovou právní úpravu, která by řešila a především, dojde li k poškození zdraví, odškodňovala poškozené spotřebitele. Je rovněž vhodné ustanovit formu dopadu, která by preventivně působila na takového výrobce, který vyrábí výrobek závadný nebo nebezpečný. Jedním z institutů, kterou stát garantuje svým občanům určitý standard v oblasti ochrany spotřebitele, je odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku, neboli odpovědnost za výrobek. Tento institut v prvé řadě chrání spotřebitele před nebezpečnými, zdraví, život a majetek ohrožujícími výrobky a motivuje zároveň také výrobce, a to k výrobě a distribuci výrobku s vysokými bezpečnostními standardy. Dojde li však ke škodě na zdraví či majetku, měl by tento institut zlepšit postavení spotřebitele při vymáhání nároků, které mu v důsledku této škody vznikly. Cílem této práce je pojednání o institutu odpovědnosti za výrobek a rozbor jeho právní úpravy, jak v rámci českého, tak v rámci komunitárního práva. Dalším záměrem je podat přehled o tom, jakým způsobem se může poškozený domáhat svého nároku z odpovědnostního vztahu a čeho všeho se může domáhat. Jelikož je tato práce zaměřena na odpovědnost za škodu na zdraví, bude se jednat o nároky, které vzniknou poškozenému v důsledku poškození jeho zdraví vadným výrobkem. Protože odpovědnost za výrobek patří také mezi instituty chránící zdraví spotřebitele, ráda bych v práci uvedla právní úpravu, které právě s ochranou zdraví spotřebitele souvisí. Na počátku své práce se budu zabývat obecně pojmem právní odpovědnost a odpovědnost za výrobek. Na tento výklad bude navazovat stručný rozbor historie institutu odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Dále provedu porovnání dvou odlišných koncepcí, které se od svého vzniku formovaly ve světovém měřítku, konkrétně americké a evropské koncepce. Rozebrány budou také charakteristické rysy těchto koncepcí s důrazem na postižení jejich rozdílů. 3

4 Čtvrtou kapitolu budu věnovat ochraně spotřebitele v komunitárním právu se zaměřením na ochranu jeho zdraví a bezpečnosti.. Zaměřím se na nejdůležitější směrnice věnující se této problematice a to sice na Směrnici Rady 92/ 59/ EHS o obecné bezpečnosti výrobku, Směrnici Rady 85/ 374/ EHS o sjednocení zákonů, nařízení a administrativních opatření členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky a směrnice týkající se potravin. V navazující kapitole rozeberu úpravy odpovědnosti za výrobek v České republice. V první části bude pojednáno o historii vzniku a vývoji této právní úpravy u nás. Navazovat bude samostatná analýza této úpravy a to jak obecná úprava odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku, tak speciální úprava odpovědnosti za výrobek zákonem č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Rozebrány budou jednotlivé pojmy pro účely právní úpravy odpovědnosti za výrobek. Závěrem této kapitoly se zmíním o právních předpisech, které mají význam pro ochranu spotřebitele a to se zaměřením na ochranu jeho zdraví. Závěrečná šestá kapitola bude věnovaná praktické situaci, kdy díky závadnosti výrobku nastane škoda a jelikož se tato práce zaměřuje na problematiku zdraví a odpovědnost za škodu na zdraví, budou rozebrány jednotlivé nároky, kterých se mohou domáhat osoby, kterým byla v důsledku vadného výrobku způsobena újma na zdraví, popřípadě oprávněný pozůstalý, došlo li k úmrtí poškozeného. V této kapitole rozeberu způsoby, kterými se může poškozený domáhat svého nároku na odškodnění, podle které právní úpravy by měl postupovat a co vše musí při uplatnění svých nároků dokázat. Důraz je zde kladen na použití mimosoudního urovnávání sporů při uplatňování nároků na odškodnění. Při ochraně spotřebitele hrají nezastupitelnou úlohu také spotřebitelské organizace, proto bych se závěrem stručně zmínila o těchto organizacích a jejich činnosti. 4

5 1. Právní odpovědnost Odpovědností se obecně rozumí nutnost nést následky svého chování a jednání. Tato odpovědnost přitom může být rozličná. Za porušení povinností stanovených v různých druzích společenských norem nastávají různé druhy odpovědnosti. Rozlišují se zejména morální, politická a právní odpovědnost. Platí, že za porušení právní povinnosti může podle okolností nastoupit vedle sebe odpovědnost právní, politická i morální. Vyplývá to ze samotné povahy právní odpovědnosti, která může být zároveň povinností morální či politickou. Naopak z porušení pouhé povinnosti morální či politické může nastat pouze odpovědnost morální nebo politická a tedy i jí odpovídající následky. 1 Právní odpovědnost je v nejčastěji používaném slova smyslu vymezována jako sekundární právní povinnost, která vznikla subjektu, jenž porušil primární právní povinnost vyplývající pro něj ze zákona nebo z jiné právní skutečnosti. Tato sekundární právní povinnost je v podstatě sankcí ukládanou rušiteli primární právní povinností a znamená zatížení subjektu, který porušil právo, určitými nepříznivými právními následky. Této odpovědnostní povinnosti odpovídá na druhé straně oprávnění subjektu, vůči němuž byla porušena primární právní povinnost, domáhat se splnění uvedené odpovědnostní povinnosti. 2 Právní předpisy koncipují právní odpovědnost buď jako subjektivní nebo objektivní. Právní odpovědnost je přitom subjektivní tehdy, pokud odpovědnostní vztah vznikne při existenci zavinění odpovědného subjektu. Naproti tomu právní odpovědnost je objektivní tehdy, pokud odpovědnostní vztah vznikne i bez ohledu na zavinění. Právo tím reaguje mimo jiné na skutečnost stále složitějších ekonomických, technických, výrobních a dopravních vztahů. Zakotvením tohoto druhu odpovědnosti dochází k přiměřenému a spravedlivému rozložení rizik, práv a povinností mezi jednotlivé subjekty, pokud dojde k výsledku, který je v rozporu s právem. Právo tak chrání zájmy toho, komu vznikla škoda. 3 V případech objektivní právní odpovědnosti, zákon většinou připouští možnost liberace, která má zmírnit jeho tvrdost. V těchto případech se osoba, která by jinak byla odpovědna, zprostí své odpovědnosti, prokáže - li, že škoda byla způsobena některou 1 Boguszak, J., Čapek, J., Berloch, A. Teorie práva. 2.vydání. Praha: 2003, Aspi, str Hulva, T. Ochrana spotřebitele. Praha: Aspi, 2004, str. 1O1. 3 Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. op. cit. sub. 1), str

6 skutečností, kterou zákon připouští jako liberační důvod. Pokud zákon neumožňuje bránit se prokázáním stanovených liberačních důvodů, hovoříme o objektivní odpovědnosti absolutní. Právní odpovědnost plní řadu funkcí, přičemž mezi základní patří funkce: Reparační: spočívající v náhradě způsobené újmy a to ve formě naturální restituce nebo odškodnění Satisfakční: jíž se rozumí poskytnutí zadostiučinění za způsobenou újmu Represivní: postižení toho, kdo povinnost porušil, trestem nebo újmou Preventivní:cílem je působit na předcházení vzniku situací porušení právní povinnosti I právo samo rozeznává více druhů odpovědnosti. Pro každý jsou příznačné určité předpoklady, postih a způsob jeho provedení. Veřejnoprávní odpovědnosti (správní, kárná, trestní) se objevují mezi osobou a nositelem veřejné moci (zpravidla státem). Ten chrání obecný zájem pronásledováním nežádoucího chování. O postihu rozhodne zpravidla z úřední povinnosti správní orgán nebo orgány trestního řízení. Soukromoprávní odpovědnost (občanskoprávní, pracovní a obchodní) vzniká mezi jednotlivci a slouží zmírnění nepříznivých následků nežádoucího chování nebo stavu. V případě sporu rozhodne soud na návrh poškozeného. Při porušení právní povinnosti, jež vedla ke škodě, může dojít k souběhu více postihů stejného druhu: pokut a odškodnění. 4 4 Křepelka, F. Soukromoprávní odpovědnost při klinickém hodnocení léčiv. Zdravotnictví a právo. 2000, č. 1O, str. 1. 6

7 2. Charakteristika institutu odpovědnosti za výrobek a jeho vztah k ochraně spotřebitele Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku můžeme charakterizovat jako mimoobligační objektivní odpovědnost za výsledek, která však není absolutní, protože je pro ní charakteristický taxativně vymezený okruh liberačních důvodů. Nárok na náhradu škody a tomu odpovídající povinnost vzniká mezi poškozeným na straně jedné a výrobcem na straně druhé, tedy mezi subjekty, mezi nimiž nebude zpravidla přímý smluvní vztah. Ke vzniku tohoto vztahu se předpokládá existence tří skutečností vady výrobku, vzniklé škody a příčinné souvislosti mezi vadou a škodou. Důkazní břemeno k prokázání těchto tří skutečností nese poškozený. Právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ač soukromoprávní povahy, má velmi úzkou souvislost s právní úpravou ochrany spotřebitele, která je z podstaty věci převážně charakteru veřejnoprávního. Účelem obou právních oborů je ochrana spotřebitele. V institutu odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku se ochrana spotřebitele realizuje cestou soukromoprávní odpovědnosti výrobců za škody způsobené závadnými výrobky. Odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku plní dvě základní funkce - preventivní a reparační. Dosavadní zkušenosti s aplikací této právní úpravy v jednotlivých právních řádech států EU ukázaly, že preventivní funkce převládá. I dle důvodové zprávy k tomuto zákonu je hlavní význam přijetí této právní úpravy spatřován v přinucení výrobce uvádět na trh pouze bezpečné a nezávadné výrobky a pozitivní působení na spotřebitele v tom směru, že budou vedeni k užívání výrobku v souladu s návodem a instrukcemi výrobce. 5 Funkce reparační se dostavuje až ve chvíli, kdy došlo vinou vadného výrobku ke vzniku škody, kterou je možno díky této úpravě následně nahradit. V převážné většině ostatních norem je ochrany spotřebitele dosahováno cestou veřejnoprávní, zejména stanovením povinností výrobců a ostatních osob v distribučním řetězci, jejichž dodržování je sledováno a vynucováno autoritativním způsobem výkonem veřejné moci. 5 Veselý, J. Evropský metr na výrobky. Právní rádce, 1999, č. 3, str

8 3. Historie vzniku odpovědnosti za výrobek a základní koncepce Právní úprava odpovědnosti za výrobek je charakteristická pro právní řády vyspělých států a vznikla až ve dvacátém století. 6 Otázka její soukromoprávní úpravy bezprostředně souvisí s rozvojem průmyslové výroby od devatenáctého století. Se zvyšující se technickou náročností kladenou na jednotlivé výrobky přímo úměrně vzniká riziko jejich vad a v jejich důsledku i vznik škody. Úlohou práva v takové situaci je v prvé řadě uložit výrobci odpovědnost za škodu vzniklou jim vyrobenými výrobky ve prospěch poškozeného spotřebitele. Těžiště právních úprav dané problematiky poslední doby je přesouváno do sféry odpovědnosti objektivně uložené výrobci, dodavateli či jiným osobám. 7 V současné době můžeme konstatovat, že na světě existují dvě základní koncepce úpravy právního institutu odpovědnosti za výrobek, i když konkrétní právní úprava odpovědnosti za výrobek v jednotlivých právních řádech je vždy specifická. První z nich můžeme označit jako evropskou, protože vychází z úpravy tohoto právního institutu v rámci komunitárního práva, konkrétně ze směrnice Rady 85/ 374 EHS o sbližování zákonů a dalších právních a správních předpisů členských států o odpovědnosti za vadné výrobky (dále jen směrnice Rady 85 / 374 EHS ). Základní charakteristiky evropské koncepce odpovědnosti za výrobek: Jednotná právní úprava, jejímž základem je směrnice Rady 85 /374/ EHS. Časová omezenost odpovědnosti za výrobek na dobu 10 let od okamžiku uvedení daného konkrétního výrobku do oběhu. Nízká četnost sporů. Náhrada škod skutečných s výjimkou škod na výrobku samotném. Nehradí se škody nehmotné. Preventivní a restituční, nikoliv sankční povaha. Poškozený musí prokázat vadu, škodu a příčinnou souvislost mezi vadou a škodou. Aktivně legitimováni jsou pouze poškození, v případě škod na životě pak jejich právní nástupci dědici. Nižší úroveň informovanosti spotřebitelů. 6 Lábíková, R. Obecná bezpečnost výrobku. Brno: Masarykova univerzita, 2001, str Těmín, T. Odpovědnost za škodu způsobenou vadným výrobkem. Právní rádce příručka, 2004, č. 10, str

9 Publicita pouze v souvislosti s ochranou spotřebitelů informace o stahování a odvolávání výrobku z trhu. Množství mimosoudních narovnání před zahájením řízení. Pojištění je koncipováno jako fakultativní neexistuje tedy právní povinnost pojistit rizika plynoucí z odpovědnosti za výrobek. Pojišťují se zpravidla pouze velmi rizikové skupiny výrobků, a to vždy jen pro konkrétní teritoria. Motivační působení institutu odpovědnosti za výrobek, a to jak směrem k výrobcům, tak i směrem ke spotřebitelům. 8 Druhou koncepci odpovědnosti za výrobek, můžeme označit jako americkou, protože se realizuje především v USA. Základní charakteristiky americké koncepce odpovědnosti za výrobek: Roztříštěná právní úprava založená na judikatuře. Časová neomezenost spotřebitel, poškozená osoba nebo jiné, právním řádem stanovené osoby mohou nároky plynoucí z odpovědnosti za výrobek uplatnit kdykoliv, kdy jim výrobek způsobí škodu, přičemž není vůbec důležité, kdy byl uveden na trh. Vysoká četnost sporů, která bezprostředně souvisí s právním systémem USA. Právníci a právní kanceláře vyhledávají tyto případy a jako odměnu žádají pouze podíl na vymožené částce, což umožní i nesolventním poškozeným iniciovat spor. Vysoká odškodnění, která mohou vést k likvidaci výrobního podniku, ale i všech ostatních subjektů zapojených do distribučního řetězce. Výše odškodnění není limitována ani spodní ani horní hranicí a z náhrady škody nejsou vyloučeny ani škody na výrobku samém. Hradí se jak škody hmotné tak i škody nehmotné. Sankční povaha odpovědnosti za výrobek, kdy účelem tohoto právního institutu není pouze náhrada skutečných škod, ale zejména trest, zpravidla ve finanční podobě, který nese výrobce za to, že vyrobil a distribuoval výrobek, který byl nebo se stal nebezpečným vůči zdraví, životu a majetku lidí. Aktivní legitimace nejen pro spotřebitele poškozenou osobu, ale také pro spotřebitelské organizace a jiné subjekty. 8 Lábíková, R. op. cit. sub. 6), str

10 Vysoká míra informovanosti spotřebitelů, a to jak ze strany médií, tak ze strany právních kanceláří, které se specializují pouze na řešení sporů v rámci odpovědnosti za výrobek a spotřebitelských organizací. Velká míra publicity již od okamžiku škodné události, a to až do okamžiku rozhodnutí v daném případu. Vysoká míra pojištění subjektů. Vzhledem k sankční povaze odpovědnosti za výrobek je pojištění těchto rizik existenční nutností všech výrobců. Absolutní objektivní odpovědnost za výsledek, neexistuje ani možnost exkulpace, protože k uplatnění tohoto typu odpovědnosti není nutné zavinění, ale neexistuje ani možnost liberace. 9 9 Lábíková, R. op. cit. sub. 6), str

11 4. Ochrana zdraví a bezpečnosti spotřebitele v Komunitárním právu Problematika odpovědnosti za škodu způsobenou závadnými výrobky spadá v Evropské Unii do kontextu politiky na ochranu spotřebitele. K jejím cílům patří především ochrana proti nebezpečím ohrožujícím život, zdraví a ekonomické zájmy spotřebitele. Různé programy, týkající se ochrany spotřebitele, byly na úrovni Evropského Společenství přijímány od roku Týkaly se: a) práva na ochranu zdraví a bezpečnosti spotřebitele, b) práva na ochranu ekonomických zájmů spotřebitele, c) práva na náhradu škody, d) práva na informace a vzdělávání, právo na zastoupení 10 V souvislosti se závadnými výrobky se jedná především o ochranu zdraví a osobní bezpečnosti, resp. o zajištění podmínek, při nichž zboží a služby nepředstavují pro spotřebitele riziko při jejich běžném použití. Ochrana ekonomických zájmů má chránit spotřebitele před závadnými (vadnými, chybnými) výrobky a službami. Mezi nejdůležitější směrnice upravující problematiku ochrany zdraví a bezpečnosti spotřebitele patří: Směrnice Rady 85 /374 / EHS, Směrnice o všeobecné bezpečnosti výrobků Směrnice týkající se potravin 4.1. Směrnice Rady 85 / 374 / EHS Evropské společenství usilovalo o přijetí směrnice, týkající se "odpovědnosti za výrobek", již v sedmdesátých letech, avšak pro počáteční neshody, co má taková směrnice obsahovat, byla směrnice přijata až v roce 1985 a to konkrétně 25. července Členské státy měly Směrnici Rady 85/ 374/ EHS implementovat do svých právních řádu do 30. července Řada zemí však přijala ustanovení této Směrnice až o několik let později Pipková, H. Ochrana spotřebitele ve vztahu ke komunitánímu právu. Právní rádce, 2005, č. 8, str Mrázek, J. Odpovědnost za výrobek 1.část. Právní rádce, 1994, č. 5, str

12 Podle Směrnice Rady 85/ 374/ EHS je sbližování právních předpisů členských států, týkající se odpovědnosti výrobců za škodu způsobenou závadami jejich výrobků nezbytné, neboť existující rozdíly mohou poškodit soutěž a ovlivnit pohyb zboží v rámci společného trhu a způsobit rozdílný stupeň ochrany spotřebitele proti škodě způsobené vadným výrobkem na jeho zdraví nebo majetku. Tato Směrnice tedy vychází z myšlenky, že by spotřebitelé ve všech členských státech měli požívat stejného stupně ochrany a všichni výrobci by měli nést stejnou zátěž při zachování této normy. Směrnice Rady 85/ 374/ EHS poprvé zavedla koncepci úplné striktní odpovědnosti odpovědnosti bez zavinění na straně výrobce vadného výrobku. Důvodem pro zavedení tohoto druhu odpovědnosti je především skutečnost, že koncepci zavinění nelze přijmout jako vyhovující kritérium pro řešení otázky rozdělení rizik spojených s moderní technickou výrobou. Přitom bývá zpravidla výrobci umožněno zahrnout výdaje spojené s touto odpovědností do celkových výrobních nákladů, které jsou promítnuty do tržní ceny výrobku. 12 Při stanovení odpovědnosti za škodu způsobenou vadností výrobku Směrnice Rady 85/ 374/ EHS vychází z následujících základních principů : 1. Za škodu odpovídá přímo výrobce, nikoli tedy jen smluvní partner spotřebitele tak, jak je tomu podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu při porušení závazků, zakotvené v občanském zákoníku. 2. Výrobce má objektivní odpovědnost za škodu způsobenou vadností výrobku. Nositel odpovědnosti tedy odpovídá za škodu bez ohledu na to, zda byla způsobena zaviněně, nebo bez zavinění. Poškozený pouze prokazuje, že výrobek byl vadný, že mu vznikla škoda a že existuje příčinná souvislost mezi vadností výrobku a škodou. Směrnice však zakotvuje možnost liberace, tzn. že taxativně stanoví důvody, při jejichž prokázání se výrobce může odpovědnosti zprostit. 13 Základní ustanovení Směrnice Rady 85/ 374/ EHS spočívá v čl. 1, který stanoví, že výrobce je odpovědný za škodu způsobenou závadným výrobkem". Pro účely této Směrnice se "výrobkem" rozumí všechny movitosti, i když jsou včleněny do jiné movitosti nebo do nemovitosti. Současně podle čl. 4 "poškozená osoba musí prokázat škodu, vadu a příčinný vztah mezi vadou a škodou". Dle čl. 6 je výrobek závadný, jestliže neposkytuje bezpečnost, kterou má osoba právo očekávat, vzhledem ke všem okolnostem včetně prezentace výrobku, využití k účelu, o kterém lze rozumně předpokládat, že mu má sloužit 12 Vláda ČR. Důvodová zpráva k návrhu zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. 13 Veselý, J. op. cit. sub. 5), Str

13 a doby, kdy byl výrobek uveden do oběhu. Výrobek nelze pokládat za závadný jen z toho důvodu, že je později uveden do oběhu lepší výrobek. Výrobce se může zbavit odpovědnosti za určitých podmínek taxativně vymezených v čl. 7. Směrnice. Tak se výrobce této odpovědnosti zbaví, pokud prokáže: (a) že neuvedl výrobek do oběhu; nebo (b) že je vzhledem k okolnostem pravděpodobné, že závada, která způsobila škodu, neexistovala v době, kdy jím byl výrobek do oběhu uveden, nebo že tato vada vznikla později; nebo (c) že výrobek nevyrobil na prodej nebo pro jinou formu distribuce s komerčními cíli, ani jej nevyrobil a nešířil v rámci své obchodní činnosti; nebo (d) že závadný výrobek vznikl v důsledku splnění závazných předpisů vydaných orgány veřejné správy; nebo (e) že stav vědeckých a technických poznatků v době, kdy uvedl výrobek do oběhu, nebyl takový, aby umožnil odhalení existence závady; nebo (f) v případě výrobce součástky, že vada je připsatelná designu výrobku, ve kterém je součástka osazena nebo návodu výrobce výrobku. Pojem škody ve smyslu čl. 9 Směrnice Rady 85 /374 / EHS zahrnuje škodu způsobenou smrtí nebo tělesným poškozením, škodu na zdraví, věcnou škodu za předpokladu, že přesáhne 5OO EUC. Pojem škody však nezahrnuje škodu na výrobku samotném. Směrnice neupravuje tzv. imateriální škody a jejich náhradu. Do úpravy tak nejsou zahrnuty především nároky na bolestné. Proto vedle odpovědnosti, jenž je dána na základě práva Společenství, zůstávají nadále účinnými vnitrostátní pravidla o deliktní odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. 14 Směrnice dále ukládá členskému státu zajistit ve své národní legislativě, aby na proces náhrady škod způsobené vadným výrobkem platilo omezení tříletou lhůtou. Tato lhůta začíná běžet v den, kdy stěžovatel zjistil nebo mohla zjistit škodu, vadu nebo identitu výrobce. Práva na náhradu škody poškozené osobě pak zanikají po uplynutí deseti let od data, kdy výrobce uvedl tento konkrétní výrobek, který způsobil škodu, do oběhu. Možnost odchylné úpravy Směrnice umožňuje jednotlivým státům provést vnitrostátním zákonodárstvím odchylky ve dvou oblastech. Zákonodárce může mezi 14 Mrázek, J. Odpovědnost za škodu způsobenou závadným výrobkem v českém právu Kompatibilita Direktivy 85/ 374/ ES s našim právním řádem. Právník, 1998, č. 3, str

14 důvody vylučujícími odpovědnost výrobce zařadit i poukaz na nedostatečnou úroveň stavu vědeckých a technických znalostí v době uvedení výrobku do oběhu (což mimochodem využil i český zákonodárce). Dále může zákonodárce v právní úpravě omezit úhrnné ručení výrobce za škodu způsobenou usmrcením nebo újmou na zdraví, která byla způsobena týmž druhem výrobku a stejnou vadou na částku nejméně 70 milionů ECU (v přepočtu cca 2,35 miliard Kč) Směrnice Rady 92/ 59/ EHS o obecné bezpečnosti výrobku Směrnice Rady 92/59/EHS o obecné bezpečnosti výrobku byla přijata 29. června 1992 na základě článku 1OOa Smlouvy o založení EHS. Mělo tak být dosaženo zajištění vysoké úrovně ochrany bezpečnosti a zdraví osob, jak vyžaduje výše zmíněný článek 100a Smlouvy. Členské státy pak byly zavázány přijmout nezbytné zákony, nařízení a administrativní opatření k zajištění souladu s touto Směrnicí nejpozději do 29. června Účelem přijetí Směrnice Rady 92/59/EHS o obecné bezpečnosti výrobku bylo zabránit tomu, aby určité konkrétní výrobky zůstaly mimo oblast bezpečnosti výrobků pokrytou komunitárním právem. Vzhledem k tomu, že v podstatě není možné přijmout právní normy Společenství pro každý výrobek, který existuje nebo bude v budoucnu vyroben, vytváří Směrnice obecné požadavky pro bezpečnost výrobků a tím pokrývá oblasti výroby nechráněné specifickými předpisy o bezpečnosti výrobku. Směrnice je aplikována, neobsahuje-li komunitární právo konkrétnější ustanovení o bezpečnosti dotyčných výrobků. 15 Tato Směrnice ukládá výrobci nebo v případě, že výrobce nepochází ze země ES, jeho obchodnímu zástupci nebo dovozci několik důležitých povinností: 1. Umísťovat na trhu pouze "bezpečné výrobky" 2. Poskytnout spotřebiteli nezbytnou informaci o výrobku 3. Sledovat problémy výrobku na trhu (monitorování) 4. Stáhnout výrobek z trhu, bude-li to v zájmu ochrany spotřebitele Za bezpečný výrobek Směrnice Rady 92/59/EHS o obecné bezpečnosti výrobku považuje výrobek, který za normálních nebo rozumně předvídatelných podmínek použití 15 Speciální úprava byla přijata např. pro farmaceutické a kosmetické výrobky, hračky, motorová vozidla a elektrická zařízení. 14

15 nevyvolává žádné riziko nebo vyvolává pouze minimální riziko spojené s použitím výrobku, které je považováno za přijatelné a slučitelné s vysokým stupněm ochrany zdraví a osob". Členské státy mají dle Směrnice Rady 92/ 59/ EHS o obecné bezpečnosti výrobku povinnost přijmout nezbytné právní a správní předpisy k zajištění toho, aby se zajistilo dodržování požadavků na bezpečnost. Musí zejména vytvořit orgány pro prověřování, zda výrobky uváděné na trh jsou bezpečné a vybavit tyto orgány nezbytnými pravomocemi pro přijímání opatření, které ukládá uplatňování této Směrnice. Dále Směrnice stanovuje členským státům pravomoci k přijetí vhodných opatření, jejichž účelem je např. prověřování bezpečnosti výrobku na trhu, vázání uvedení výrobku na trh na určité podmínky a efektivním způsobem organizovat stažení nebezpečného výrobku z trhu Směrnice týkající se potravin Pokud se jedná o potraviny, pro právní úpravu přijímanou v minulosti byla charakteristická povinnost zajistit určité složení potravinářských výrobků a uvádět je na obalu. Z této doby existuje řada směrnic stanovujících závaznou recepturu jednotlivých výrobků. Pozdější úprava se zaměřuje spíše na minimální standardy týkající se zdraví a bezpečnosti.(např. Směrnice č.79/ 112/ EHS.o třídění, balení a označování potravin) Řada směrnic upravuje přípustnost přísad do potravinářských výrobků. Jiné než povolené přísady nesmějí být používány. Jedná se především o barviva (Směrnice číslo 62 / 2645/EHS ), konzervační látky (Směrnice č. 64/54/EHS), emulgátory ( Směrnice č.7o/ 357/EHS) apod. Hygienické předpisy pro potraviny a kontrolu jejich dodržování upravuje Směrnice č. 93/43/EHS. Vztahuje se na hygienické podmínky prodeje a manipulace s potravinářským zbožím, jeho přepravy apod. Relativně novou je směrnice č. 2000/13/ ES o sbližování právních předpisů členských států týkající se označování, prezentace a reklamy na potraviny. Touto Směrnicí měla být stanovena všeobecná horizontální pravidla Společenství pro všechny potraviny jenž jsou uváděny na trh, zatímco specifická vertikální pravidla, jež se týkají pouze některých potravin, se stanovují zvlášť Dauses, M. A. Příručka hospodářského práva EU. Přeložil Jiří Zemánek a kol.. Praha: Aspi, 2002, str

16 5.Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku v České republice 5.1. Vývoj právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku Až do roku 1998 nebyla problematika odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku výslovně v československém ani českém právu výslovně upravena a této problematice nebyla věnována dostatečná pozornost zákonodárství ani právní nauky. V minulosti byla u nás otázka odpovědnosti za výrobek předmětem zájmu především vývozců zboží a České pojišťovny. Cílem byla snaha státních orgánů eliminovat pokud možno nebezpečí z odpovědnosti za výrobek při vývozu českého resp. československého zboží do zahraničí. Později dochází k vzrůstajícímu zájmu zahraničních exportérů o právní úpravu odpovědnosti za výrobek v České republice. Tento zájem je pochopitelný, neboť každý vyspělý stát se snaží ochránit své spotřebitele před důsledky škod způsobených vadnými výrobky, včetně škod výrobku z dovozu. Přísná úprava odpovědnosti za výrobek pochopitelně zvyšuje i rizika dovozců. Naproti tomu liberální přístup k odpovědnosti za dovážené zboží rizika importérů snižuje a zvyšuje rizika spotřebitelů. 17 V České republice se potřeba zavedení právního institutu odpovědnosti za výrobek objevila po roce 1989 v souvislosti s přechodem od centrálně řízené ekonomiky na tržní hospodářství. Existovaly v podstatě tři možnosti, jak právní úpravu odpovědnosti za vady včlenit do našeho právního řádu. První variantou bylo začlenit odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku do občanského zákoníku jako jeden ze zvláštních případů odpovědnosti za škodu, druhou přijetí samostatného zákona o odpovědnosti za výrobek, třetí možností pak bylo včlenit základní ustanovení do občanského zákoníku a doplnit jej speciálním zákonem 18. V České republice byl nakonec vypracován samostatný zákon. Teoreticky mohl zákonodárce při jeho tvorbě zvolit některou z výše uvedených koncepcí, popřípadě kombinací obou. Prakticky však volnost jeho rozhodování v této otázce byla omezena uzavřením asociační dohody mezi Českou republikou a Evropským společenstvím a jejími členskými státy dne 4. října V ustanovení článku 69. uznala Česká republika, že důležitou podmínkou ekonomického zapojení do Společenství je sbližování stávajících i 17 Mrázek, J. op. cit. sub. 11), str Labíková, R. op. cit. sub. 6), str

17 budoucích právních předpisů ČR s právními předpisy Společenství. Ustanovení článku 7O vymezuje oblasti, které bude sbližování práva obsahovat a zmiňuje i mimo jiné ochranu spotřebitele, kam řadíme i institut odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Pokud tedy chtěla Česká republika splnit tuto podmínku pro ekonomické zapojení do Společenství, musela se východiskem pro vypracování zákona č. 59 / 1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku stát Směrnice Rady 85 / 374 / EHS. Do roku 1998 bylo možno nároky za škodu způsobenou vadou výrobku v rámci českého právního řádu uplatnit v rámci občanskoprávní úpravy odpovědnosti za vady a odpovědnosti za škodu. I po přijetí speciální úpravy zákonem č. 59/ 1998 Sb. je možné, aby oprávněná osoba zvolila původní způsob uplatnění vzniklých nároků na náhradu škody. Zůstává tedy zachována možnost alternativního použití obou úprav Obecná úprava odpovědnosti za škodu dle občanského zákoníku Obecná odpovědnost za škodu je upravena v zákona č. 40/ 1964 Sb., občanský zákoník ( dále obč. zák. ) jako odpovědnost za škodu způsobenou porušením právní povinnosti. Tato právní úprava plní vzhledem k postavení občanského zákoníku v systému soukromoprávního řádu funkci obecné právní úpravy za škody pro celé soukromé právo. Tato úprava se použije všude tam, kde zvláštní právní úprava, obsažená v občanském zákoníku nebo v jiném právním předpise, nestanoví úpravu zvláštní. Tato odpovědnost je založena na subjektivním odpovědnostním principu a k jejímu vzniku se vyžaduje splnění obecných předpokladů vzniku odpovědnosti: 1) protiprávní úkon 2) škoda 3) příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a škodou 4) zavinění Protiprávní úkon spočívá v porušení právní povinnosti. Tato právní povinnost může vyplývat přímo z právních předpisů, ze smlouvy nebo z jiných právních skutečností. Protiprávním úkonem může být jak aktivní konání tak opomenutí. Opomenutí je však obč. zák.: Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. 17

18 protiprávním úkonem jen tehdy, jde-li o opomenutí takového jednání, k němuž byl jednající povinen. Škodou je majetková újma, tedy újma která nastala v majetkové sféře poškozeného. Majetková újma může existovat jen tehdy, lze li ji objektivně vyjádřit v penězích. Nemajetkové újmy zásadně povahu škody nemají. Některé nemajetkové újmy tvoří součást náhrady škody na základě výslovného ustanovení zákona. Tak je tomu v případě náhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění. Nahrazuje se škoda skutečná a ušlý zisk. Skutečná škoda je újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, která vznikla v důsledku škodné události a v příčinné souvislosti s ní. Ušlým ziskem je to, čeho se mohlo poškozenému dostat při obyčejném sledu událostí, nebýt vzniku škody. Při posouzení otázky, zda je dána příčinná souvislost mezi skutečností s níž zákon spojuje vznik odpovědnosti a škodou, se postupuje tak, že se nejdříve zjišťuje následek, tj. existence škody. Poté se zjišťuje, zda je dána příčina a dále zda mezi touto příčinou a následkem je v konkrétním případě objektivní kauzální vztah, tj. zda tato příčina objektivně vedla ke vzniku škody. Zavinění lze obecně charakterizovat jako psychický vztah odpovědného subjektu k jeho vlastnímu úkonu, který se příčí objektivnímu právu. Zavinění je založeno na spojení dvou psychických prvků, jednak prvku poznání, tedy prvku intelektuálního, rozumového, spočívajícího ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, a jednak prvku vůle, spočívajícího v tom, že subjekt projevuje vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn. Na různé kombinaci obou prvků a stupňů jejich intenzity jsou pak založeny různé formy a stupně zavinění K jednotlivým prvkům odpovědnosti blíže viz: Knappová, M., Švestka, J. a kol.občanské právo hmotné.3vydání. Praha : Aspi, 2002, str

19 5.3. Rozbor zákona č. 59 / 1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku Základní prvky odpovědnosti za škodu způsobenu vadou výrobku Ustanovení 1 zákona č. 59/ 1998 Sb. v sobě soustřeďuje základní prvky odpovědnosti za výrobek a stanoví, že dojde li v důsledku vady výrobku ke škodě na zdraví, k usmrcení nebo ke škodě na jiné věci, než je vadný výrobek, určené a využívané převážně k jiným než podnikatelským účelům, odpovídá výrobce poškozenému za vzniklou škodu, jestliže poškozený prokáže vadu výrobku, vzniklou škodu a příčinnou souvislost mezi vadou a škodou. Výrobce se může odpovědnosti zprostit pouze na základě skutečností stanovených v 5. Podle věty první tohoto paragrafu je založena objektivní odpovědnost výrobce za škodu vzniklou v důsledku vady výrobku. Věta druhá pak konkretizuje vymezení této objektivní odpovědnosti v tom smyslu, že se nejedná o odpovědnost absolutní, protože stanovuje možnost liberace výrobce na základě skutečností uvedených v 5 zákona. Dále zákon ve svém 1 uvádí tři základní právní skutečnosti, které je poškozená osoba povinna prokázat, aby mohla úspěšně uplatnit nárok na náhradu škody. Poškozený tedy musí prokázat vadu výrobku, vzniklou škodu a příčinnou souvislost mezi vadou výrobku a škodou Výrobce Dle ustanovení 2 zákona č.59/ 1998 Sb. se za výrobce považuje : 1. Ten, kdo výrobek vyrobí nebo na výrobku uvede své jméno, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak 2. Ten, kdo výrobek doveze za účelem prodeje, nájmu nebo jiné formy užití v rámci své obchodní činnosti 3. Každý dodavatel výrobku za podmínky, že nemůže být určen výrobce podle odstavce 1, pokud ve lhůtě jednoho měsíce od uplatnění nároku na náhradu škody nesdělí poškozenému totožnost výrobce; totéž platí v případě dovozu, pokud není znám výrobce dle odstavce 2, i když je jméno výrobce dle odstavce 1 známo. 19

20 Zákonná konstrukce pojmu výrobce má zajistit, že odpovědnými osobami dle tohoto zákona budou i další osoby distribučního řetězce, které nejsou přímo výrobci. Na první místo mezi výrobce tak zákon stanoví osobu výrobce a vedle něj osobu dovozce. V případě, že tyto osoby nebudou známy, bude za výrobce subsidiárně považován každý dodavatel, který nesdělí do jednoho měsíce od uplatnění nároku na náhradu škody poškozenému totožnost výrobce či dovozce. Zákon tímto způsobem zajišťuje, že poškozený bude mít v každé situaci reálnou možnost uplatnit své právo na náhradu škody vůči alespoň jedné odpovědné osobě. Dále dává možnost poškozenému uplatnit nárok na náhradu škody vůči tomu, kdo je mu v rámci distribučního řetězce bližší a bývá zpravidla českou právnickou nebo fyzickou osobou. Tím mu usnadňuje domáhat se svého práva na náhradu škody i vůči výrobci sídlícímu mimo Českou republikou. Z dikce 2 zákona č.59/ 1998 Sb. vyplývá, že kritéria kladená na výrobce může v případě škody způsobené na zdraví splňovat i více osob současně. Může tak nastat situace, kdy výrobců ve smyslu tohoto ustanovení bude více. V takovém případě bude nutné uplatnit ustanovení o společné odpovědnosti více škůdců upravené v 438 až 439 obč. zák. 21. S ohledem na ustanovení 7 odst. 1 zákona 22 však může k solidární odpovědnosti dojít pouze a výlučně mezi osobami splňujícími kritéria definice výrobce ve smyslu 2 zákona Výrobek Dle 3 zákona č.59/ 1998 Sb. se rozumí výrobkem jakákoliv movitá věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k uvedení na trh. Výrobkem jsou rovněž příslušenství i součásti věci movité i nemovité. Za výrobek se považuje například i elektřina. 21 Obč. zák. 438 (1) Způsobí li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. (2) V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody. 439 Kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení škody odst. 1: Pokud škoda vznikne vadou výrobku a současně jednáním nebo opomenutím třetí osoby, odpovídá výrobce za škodu v plném rozsahu 23 Veselý, J. Zákon č. 59/1998 Sb., O odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, s komentářem. Právní rádce, 1999, č. 3, str

21 Movité věci jsou vymezeny vůči věcem nemovitým v 119 obč. zák. podle kterého se věci dělí na movité a nemovité, přičemž nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž se věc znehodnotila. 24 Příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou určeny k tomu, aby byly s věcí hlavní trvale užívány. 25 V právní teorii se za věc považuje rovněž ovladatelný hmotný předmět či ovladatelná přírodní síla. Výslovné uvedení elektřiny se proto jeví nadbytečné, pokud zákonodárce nechtěl vyloučit ostatní druhy energií. S ohledem na dikci za výrobek se považuje i elektřina jde o příkladný výčet a mezi výrobky patří rovněž ostatní druhy ovladatelných přírodních sil. 26 S uvedením elektřiny pod definici výrobek se naskýtá i další otázka. V právní teorii nelze nalézt odpověď na otázku, co je vadou elektřiny v pojetí 4 tohoto zákona. V úvahu přichází změna napětí, kmitočtu, změna frekvence nebo i výpadek proudu způsobený dodavatelem elektrické energie. Zároveň není možno odhlédnout od skutečnosti, že elektřina je v právním slova smyslu nehmotný substrát, který je přenášen prostřednictvím pohybu elektronů ve struktuře hmotného substrátu ( vodič, jistič či jiná zařízení ). V takovém případě bude nutné při určení vady vždy zkoumat, zda škoda byla převážně způsobena vadou hmotného substrátu, nebo zda k ní došlo v důsledku vady samotné elektřiny. Konkrétní odpověď poskytne s ohledem na pojetí bezpečnosti elektřiny a vlastností, které lze od ní oprávněně očekávat, zřejmě posudek znalce v příslušném oboru Vada výrobku Vadou výrobku se rozumí dle 4 zákona č.59/ 1998 Sb. taková jeho vlastnost, která způsobuje, že výrobek nezaručuje z hlediska bezpečnosti jeho použití vlastnosti, které lze od něj oprávněně očekávat, zejména s ohledem na a) informace o výrobku, které byly výrobcem poskytnuty, nebo 24 Viz. 12O odst. 1 obč. zák. 25 Viz. 121 odst. 1 obč. zák. 26 Veselý, J. op.cit. sub. 23), str Těmín, T. op.cit. sub. 7), str

22 b) předpokládaný účel, ke kterému má výrobek sloužit, nebo c) dobu, kdy byl výrobek uveden na trh Při vymezení vady dle 4 tohoto zákona kladl zákonodárce důraz na bezpečnost výrobků určených spotřebitelům. Primární je tedy zaručení vlastností výrobku, které se od něj oprávněně očekávají, a to z hlediska bezpečnosti jeho užití. Odpovědnost za výrobek však nemá chránit spotřebitele v tom smyslu, aby mu výrobky poskytovaly jím očekávané vlastnosti, ale aby mu poskytovaly co nejvyšší míru bezpečnosti. 28 Pro objasnění pojmu vady ve smyslu zákona je určující i výklad termínu očekávání. Zákon neuvádí rozsah okruhů subjektů, jejichž očekávání bezpečnosti výrobku by bylo právně relevantní. V zásadě se nabízejí dvě určení relevantního okruhu subjektů: vymezení ideálního typu spotřebitele daného výrobku zobecněné očekávání všech spotřebitelů, nebo brát v potaz také mínění většiny uživatelů i ostatních lidí. V žádném případě však nelze vycházet z přesvědčení jednotlivce. Při vyřešení tohoto problému by se mělo brát v úvahu zejména to, že závadným výrobkem mohou být poškozeni i jiné osoby než spotřebitelé či uživatelé výrobků. Při očekávání vlastností výrobku jde o střet mezi očekáváním ze strany spotřebitele a představou výrobce o bezpečném a optimálním způsobu užití výrobku spotřebitelem. Lze konstatovat, že míra bezpečnosti je determinovaná obsahem vzájemného průniku obou dotčených představ. Při výkladu pojmu očekávání je třeba vzít na zřetel rozdílný standard obtížnosti posouzení oprávněností s ohledem na typ výrobku a oblast jeho recipientů. Jiný standard posouzení bude u výrobků určených odborníkům a jiný u výrobků určených dětem. Dále by se měl brát zřetel na úroveň ochrany výrobku. Obecně lze říci, že u výrobku s vyšší mírou zabezpečení lze oprávněně očekávat i vyšší míru bezpečnosti. S představou spotřebitelů o bezpečnosti výrobku souvisí i to, do jaké míry jsou spotřebitelé výrobků obeznámeni s vedlejšími účinky výrobku. Jedná se především o vedlejší účinky tabákových výrobků, kosmetických přípravků a léků pro zdraví. Stejně jako lze předpokládat, že si spotřebitel učinil představu o bezpečnosti výrobku, lze uvažovat i o tom, že stejným způsobem mohl získat vědomost o škodlivosti výrobku s dosud prokazatelnými vedlejšími účinky. Svou roli zde hraje stav vědy a techniky v době užívání zdraví škodlivého výrobku i míra obecné informovanosti Lábíková, R. op. cit. sub. 6), str Těmín, T. op. cit. sub. 7), str

23 Zákon v 4 odst. 1 uvádí pod písmeny a) až c) pomocná kritéria při určení oprávněného očekávání, ke kterým je třeba při rozhodování o závadnosti výrobku přihlédnout Liberační důvody V 5 č.59/ 1998 Sb. odstavci 1 uvádí zákon výčet důvodů, při jejichž prokázání se výrobce může zcela nebo z části zprostit odpovědnosti za škodu. Výčet důvodu v odstavci jedna je taxativní, z čehož vyplývá, že žádné další skutečnosti na straně výrobce pro zproštění odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku podle tohoto zákona nelze uplatňovat. Výrobce se tak zprostí odpovědnosti, prokáže li, že: a) výrobek neuvedl na trh nebo b) s přihlédnutím k okolnostem lze důvodně předpokládat, že vada výrobku, která způsobila škodu, neexistovala v době, kdy výrobce uvedl výrobek na trh, nebo nastala později nebo c) výrobek nevyrobil pro prodej nebo jinou formu použití pro podnikatelské účely ani že výrobek nebyl vyroben nebo jím šířen v rámci jeho podnikatelské činnosti nebo d) vada výrobku je důsledkem plnění těch ustanovení právních předpisů, která jsou pro výrobce závazná, nebo e) stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy uvedl výrobek na trh, neumožnil zjistit jeho vadu. Prvním z liberačních důvodů je skutečnost, že výrobce neuvedl výrobek na trh. Co se rozumí pojmem uvedení na trh nalezneme v ustanovení 2 b) zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů. 30 Tento liberační důvod reaguje na skutečnost, že uvedení výrobku na trh je dobrovolný volní akt ze strany výrobce. Z toho se vyvozuje, že výrobce nebude odpovědný za škodu vzniklou jako důsledek vadnosti výrobku, který mu byl odcizen. 30 uvedením výrobku na trh je okamžik, kdy je výrobek na trhu Evropského společenství poprvé úplatně nebo bezúplatně předán nebo nabídnut k předání za účelem distribuce nebo používání nebo kdy jsou k němu poprvé převedena vlastnická práva, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Za uvedené na trh se považují i výrobky vyrobené nebo dovezené pro provozní potřeby při vlastním podnikání výrobců nebo dovozců a výrobky poskytnuté k opakovanému použití, je-li u nich před opakovaným použitím posuzována shoda s právními předpisy, pokud to stanoví nařízení vlády. Je-li to nezbytné, vláda nařízením blíže vymezí pojem uvedení na trh pro výrobky, na které se tento technický předpis vztahuje. 23

24 Druhým liberačním důvodem je, že vada výrobku, která způsobila škodu, neexistovala v době, kdy výrobce uvedl výrobek na trh nebo nastala později. Dle důvodové zprávy k tomuto zákonu, vycházel zákonodárce při konstrukci tohoto liberačního důvodu z přesvědčení, že na výrobci nelze spravedlivě požadovat, aby nesl odpovědnost za vadnost výrobku, která vznikla bez jeho přičinění. Mezi osoby, které mohou zapříčinit vadu výrobku patří například přepravce, který přispěl ke vzniku škody neodbornou přepravou nebo prodavači, kteří nedodrželi podmínky, za kterých je nutno výrobek skladovat. Třetím liberačním důvodem je skutečnost, že výrobce výrobek nevyrobil pro prodej nebo jinou formu použití pro podnikatelské účely, ani že výrobek nebyl vyroben nebo jim šířen v rámci jeho podnikatelské činnosti. Tento liberační důvod reaguje na situace, kdy výrobce sice výrobek vyrobí, ale ten není určen k uvedení na trh. Toto ustanovení bude aplikováno především v souvislosti s prototypy výrobků, zkušebními vzorky či exponáty určenými pro výstavy apod.. Dalším liberačním důvodem v rámci odpovědnosti za výrobek je skutečnost, že vada výrobku je důsledkem plnění ustanovení těch právních předpisů, která jsou pro výrobce závazná. Ustanovení reaguje na situaci, kdy výrobce přesně dodržel pro něj závazné právní předpisy, přesto však vyrobil vadné výrobky, které následně způsobily škodu. Nedodržením uvedených předpisů, by se však výrobce vystavoval nebezpečí, že vůči němu budou uplatňovány sankce v uvedených předpisech obsažené. Pátý liberační důvod bývá také nazýván vývojové riziko. Výrobce není dle zákona odpovědný, pokud všeobecný stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy uvedl výrobek na trh, neumožnil zjistit jeho vadu. Vědeckými znalostmi se rozumí kompletní poznatky o hmotné kultuře a o světě, který ji obklopuje. Technické poznatky lze definovat jako souhrn všech vědomostí, které jsou prakticky využitelné při výrobě výrobků, nebo jsou obsažené v příslušných pravidlech pro správný výrobní proces. Stav vědy a techniky je pro všechny výrobce objektivní, při posuzování nezáleží na velikosti výrobce ani na jeho výdajích vynakládaných na vývoj techniky dokonalejších výrobků nebo na pojištěni rizika. Stav vědy a techniky je dále nutné vztahovat k okamžiku uvedení výrobku na trh, neboť později již výrobce nemá faktickou možnost technickou úroveň výrobku ovlivnit Těmín, T. op. cit. sub. 7), str

25 Ve druhém odstavci 5 uvádí zákon speciální liberační důvod platný pouze pro výrobce součásti výrobku. Tímto liberačním důvodem je skutečnost, že vada byla způsobena konstrukcí výrobku, do něhož byla součást výrobku zapracována, nebo byla způsobena návodem k použití. Společné a nerozdílné odpovědnosti se tak mohou zprostit výrobci, jejichž výrobky jsou sice bezpečné, ale byly zapracovány do špatného konečného výrobku, nebo když výrobce finálního výrobku vypracoval nesprávný návod k jejich kompletaci. Novela zákona provedená zákonem č. 209/ 2000 Sb. zařadila do ustanovení o liberačních důvodech i obecný liberační důvod, jakým je jednání poškozené osoby. Dle třetího odstavce 5 zákona se tak výrobce odpovědnosti zcela nebo z části zprostí, jestliže prokáže, že vznik škody způsobil svým jednáním nebo opomenutím poškozený nebo osoba, za kterou je poškozený odpovědný Zákaz vyloučení nebo omezení odpovědnosti předem Ustanovení 8 zákona č.59/ 1998 Sb. zakazuje předem vyloučit nebo omezit povinnost výrobce nahradit škodu způsobenou vadou jeho výrobku dle zákona jednostranným prohlášením nebo dohodou. Ujednání, která by taková vyloučení nebo omezení umožňovala prohlašuje za neplatná od samého počátku. Toto ustanovení zdůrazňuje kogentní charakter úpravy odpovědnosti za výrobek Promlčení a prekluze Ustanovení 9 zákona č. 59/ 1998 Sb. stanovuje subjektivní promlčecí lhůtu pro uplatnění nároku na náhradu škody v rámci odpovědnosti za výrobek. Subjektivní lhůta je tříletá a právo na náhradu škody se podle zákona č.59/1998 Sb. promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo s přihlédnutím k okolnostem lze důvodně předpokládat, že se mohl dozvědět o škodě, vadě výrobku a o totožnosti výrobce. Pro počátek subjektivní promlčecí doby musí být tedy kumulativně splněny všechny tři uvedené podmínky. Při posuzování, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, vadě výrobku a totožnosti výrobce, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o takové skutečnosti. V případě, že výrobce vznese námitku promlčení s odkazem na počátek běhu promlčecí doby od okamžiku, kdy lze s přihlédnutím k okolnostem důvodně předpokládat, že se 25

26 poškozený mohl dovědět o škodě, vadě výrobku a totožnosti výrobce, bude záležet na prokázání takovéto skutečnosti. Důkazní břemeno však bude ležet na výrobci. 32 Soudní praxe vychází při škodě na zdraví z názoru, že jednotlivé složky práva na náhradu škody při škodě na zdraví 33 jsou samostatné dílčí nároky, které se i samostatně promlčují 34. Tak se začátek promlčení doby u nákladů léčení považuje v soudní praxi den vynaložení těchto nákladů, nejpozději pak den skončení léčení. U náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zpravidla den vyplacení poslední dávky nemocenského. U náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě den každé měsíční výplaty, která je nižší než původně docílený výdělek. Při invaliditě pak doručení rozhodnutí o invalidním důchodu. U bolestného zásadně ukončení léčebného procesu. U odškodnění za ztížení společenského uplatnění den, kdy jsou prokazatelné nepříznivé následky pro životní úkony poškozeného, pro jeho životní a společenské uplatnění a pro plnění jeho životních úkonů. 35 Zánik práva, neboli prekluze je pak upravena v 9a zákona č. 59/ 1998 Sb. Ten stanoví, že právo na náhradu škody, dle tohoto zákona zaniká uplynutím 10 let ode dne, kdy výrobce uvedl na trh výrobek, který způsobil škodu. Takto stanovená prekluzivní lhůta je dle důvodové zprávy k zákonu odůvodněna s ohledem na to, že výrobky jednak podléhají vlivu času, jsou vypracovány přísnější bezpečnostní normy a především pokračuje pokrok vědy a techniky a nebylo by tak rozumné činit výrobce odpovědným za vadnost jeho výrobku po neomezenou dobu. Z postavení zkoumaného zákona vůči občanskému zákoníku lze dovodit, že úprava promlčení a prekluze nároků dle uvedeného zákona platí i pro škodu na zdraví, pro níž obecná úprava stanoví pouze subjektivní dobu trvání dvou let. 36 Pokud jde o vztah subjektivní tříleté a prekluzivní desetileté lhůty, je tento vztah takový, že skončí li běh prekluzivní lhůty, právo zaniká navzdory tomu, že poškozenému ještě běží subjektivní promlčecí lhůta. Jinak řečeno, prekluzivní lhůtu nelze překročit. Na druhé straně, pokud dříve uplyne subjektivní promlčecí lhůta, prekluzivní doba běží dál, je možné nadále dobrovolně plnit, aniž by šlo o bezdůvodné obohacení, výrobce však může uplatnit námitku promlčení. 32 Veselý, J. op. cit. sub. 23), str K jednotlivým nárokům viz kapitola Rozsah a způsob náhrady škody 34 Viz rozhodnutí 28/79 35 Veselý, J. op. cit. sub. 23), str Veselý, J. op. cit. sub. 23), str