U S N E S E N Í. t a k t o : I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 2230/2014- A-12 ze dne 24.února 2014 se potvrzuje.

Transkript

1 -A-79 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Karety a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina Lišky ve věci dlužníka WAKE, s.r.o., sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, zast. advokátem Mgr. Jiřím Solilem, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, zahájené na návrh Alinea Real, s.r.o., sídlem Nádražní 575, Staré Město, zast. advokátem JUDr. Pavlem Hráškem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, do níž vstoupilo státní zastupitelství, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 89 INS 2230/2014-A-12 ze dne 24.února 2014 t a k t o : I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. - A-12 ze dne 24.února 2014 se potvrzuje. II. Navrhovateli se ukládá zaplatit dlužníkovi ,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám Mgr. Jiřího Solila do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze usnesením č.j. -A-12 ze dne zamítl insolvenční návrh, jímž se Alinea Real, s.r.o. (dále jen navrhovatel) domáhala vydání rozhodnutí o úpadku WAKE, s.r.o. (dále jen dlužník), navrhovateli uložil, aby dlužníkovi zaplatil 8.228,- Kč na náhradu nákladů řízení a aby zaplatil soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč za insolvenční návrh. V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka s tím, že vůči němu má pohledávku ve výši ,- Kč z titulu smluvní pokuty splatnou od V návrhu tvrdil, že dne uzavřel dlužník s Ústavem makromolekulární chemie Akademie věd ČR licenční smlouvu, podle níž je oprávněn užívat patent označený jako Přípravek k prevenci a hojení zánětlivých onemocnění a na základě licence vyrábí hojivý hydrogel pod označením HemaGel, Wake Gel a WoundBeGone (dále jen výrobek). Dne uzavřel dlužník s WAKE PHARMA, s.r.o. (dále též jen odběratel) smlouvu o výhradním prodeji, podle níž zajišťoval odběratel prodej výrobku. Smlouva byla uzavřena na dobu pěti let s prolongací o dalších pět let a dlužník se v ní zavázal, že po dobu jejího trvání nebude výrobek prodávat ani dodávat jinému subjektu. V rozporu se smlouvou však dodal výrobky akciové společnosti VH Pharma, která je dále dodala TEAM 4 YOU PL. Následně začal dlužník na tuzemský trh dodávat výrobky prostřednictvím PH Pharma, a.s., se společností s ručením omezeným TEAM 4 YOU uzavřel konkurenční smlouvu o výhradním prodeji výrobku. Tím porušil své povinnosti ze smlouvy uzavřené s odběratelem. Protože v článku IX. odst. 1 smlouvy bylo ujednáno, že odběratel má v případě porušení povinností ze smlouvy dlužníkem

2 2 nárok na smluvní pokutu ve výši 10% smluvního ročního obratu, odběratel dne od smlouvy odstoupil a vyzval dlužníka k zaplacení smluvní pokuty ve výši ,- Kč, a vzhledem k tomu, že dlužník porušil smluvní povinnosti opakovaně, vyzval ho k úhradě částky v celkové výši ,- Kč. Na tuto pohledávku pak započetl pohledávky, které vůči němu uplatňoval dlužník z titulu neuhrazené kupní ceny za dodané výrobky v celkové výši ,- Kč. Po provedeném zápočtu měl proto odběratel za dlužníkem neuhrazenou pohledávku ve výši ,- Kč. V řízení vedeném u soudu pod sp. zn. 31 Cm 44/2012 uplatnil dlužník vůči odběrateli pohledávky z titulu neuhrazené kupní ceny za dodané výrobky u soudu, v němž dne podal odběratel vzájemný návrh, jímž vůči dlužníkovi uplatnil nároky z neuhrazených smluvních pokut vyčíslené na ,- Kč. Tato pohledávka byla dne vydražena ve veřejné dražbě vydražitelem G.P.Investments, a.s., jenž ji dne postoupil navrhovateli. Tato skutečnost byla dlužníkovi oznámena dopisem ze dne K doložení těchto tvrzení předložil navrhovatel smlouvu o výhradním prodeji ze dne , prohlášení dlužníka o uzavření smlouvy o výhradním prodeji s TEAM 4 YOU, s.r.o. ze dne , zápočet pohledávek ze dne , potvrzení o nabytí vlastnictví v dobrovolné dražbě ze dne , smlouvu o postoupení pohledávky ze dne a oznámení o postoupení pohledávky ze dne Za další věřitele dlužníka se splatnými pohledávkami označil navrhovatel Wake Pharma US, Inc., WAKE PHARMA, s.r.o. a Ústav makromolekulární chemie Akademie věd ČR a dovozoval, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence. Dlužník ve vyjádření k návrhu tvrdil, že není v úpadku, nemá žádné závazky déle než třicet dnů po lhůtě splatnosti a není v platební neschopnosti, návrh označil za zjevně bezdůvodný a šikanózní a popřel existenci pohledávky navrhovatele. Namítal, že navrhovatel měl uplatnit svůj nárok u obecného soudu žalobou, neboť navrhovatelem tvrzená pohledávka je sporná, přičemž její pravost a výši nebude možné osvědčit pouze listinami. Navrhl, aby soud odmítl insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, eventuálně aby ho zamítl. Dlužník uvedl, že je výrobní farmaceutickou společností, která podle licenční smlouvy získala od vlastníka patentu právo výrobek vyrábět a prodávat. Za účelem prodeje dne uzavřel s odběratelem smlouvu o výhradním prodeji, v níž se odběratel mimo jiné zavázal každoročně odebírat stanovené minimální množství výrobku a cenu uhradit dlužníkovi. Již od roku 2007 porušoval odběratel povinnost odebírat stanovené minimální množství výrobku a platit za ně kupní cenu. Proto dlužník od smlouvy odstoupil a odstoupení zaslal odběrateli, jemuž bylo doručeno dne Odběratel se poté snažil uzavřít s dlužníkem novou smlouvu. Dne uzavřeli smlouvu o spolupráci, již nevýhradní. Poté začal odběratel tvrdit, že naopak on odstupuje od smlouvy, požadoval na dlužníkovi uhradit smluvní pokuty a odmítl uhradit dluh za dodané výrobky. Dlužník proto uplatnil své pohledávky z titulu neuhrazené ceny dodávek výrobků u soudu. Odběratel skutečně uplatnil vzájemným návrhem nárok na zaplacení částky ,- Kč, po převedení této pohledávky na další subjekt veřejnou dražbou vzal však vzájemný návrh zpět a soud rozsudkem č.j. 31 Cm 44/ ze dne , jež dosud nenabylo právní moci, rozhodl ve prospěch dlužníka. Dlužník bezodkladně informoval nabyvatele pohledávky (navrhovatele), že postoupenou pohledávku popírá. K tvrzením navrhovatele ohledně údajného porušování smlouvy z jeho strany dlužník uvedl,

3 3 že povinnosti ze smlouvy neporušil, když dodal výrobky VH Pharma, a.s., a nestalo se tak v rozporu se smlouvou, ale s výslovným písemným souhlasem odběratele, a smlouvu o výhradním prodeji s TEAM 4 YOU, s.r.o. uzavřel až po řádném odstoupení od smlouvy s odběratelem. Pokud jde o další, navrhovatelem tvrzené věřitele, dlužník uvedl, že WAKE PHARMA US, Inc. je personálně propojena s WAKE PHARMA, s.r.o. a ohledně její pohledávky je vedeno arbitrážní řízení ve Vídni, existenci pohledávek WAKE PHARMA, s.r.o. popřel a poukázal na to, že jsou předmětem řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 84/2013, 36 Cm 94/2013 a 26 Cm 88/2013, a vůči Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd ČR žádné závazky nemá. Svá tvrzení dokládal dlužník výkazem zisků a ztrát zpracovaným ke dni , rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 31 Cm 44/ ze dne , smlouvou o výhradním prodeji ze dne , odstoupením od smlouvy ze dne s potvrzením o doručení, odstoupením WAKE PHARMA, s.r.o. od smlouvy o výhradním prodeji, smlouvou o spolupráci ze dne , usnesením o zjištění úpadku WAKE PHARMA, s.r.o., výpovědí smlouvy o spolupráci, stejnopisem vzájemné žaloby WAKE PHARMA, s.r.o. v řízení vedeném pod sp. zn. 31 Cm 44/2012 a zpětvzetím vzájemného návrhu v tomtéž řízení, potvrzením o arbitrážním řízení a vyjádřením Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd ČR. S poukazem na ust. 97, 105 a 136 odst. 1 insolvenčního zákona se soud zaměřil na otázku aktivní legitimace navrhovatele k podání insolvenčního návrhu, přičemž vysvětlil, že má-li být pohledávka tvrzená v insolvenčním návrhu doložena, znamená to, že navrhovatel musí tvrdit takové skutečnosti, aby o právní relevanci takové pohledávky nemohlo být pochyb. Vysvětlil, že je na insolvenčním navrhovateli věřiteli, aby k doložení své tvrzené splatné pohledávky za dlužníkem nabídl takové listinné důkazy, z nichž lze závěr o její existenci spolehlivě učinit a jeho aktivní legitimaci mít za doloženou. Tak tomu je především u pohledávky podložené vykonatelným rozhodnutím, uznáním dlužníka co do důvodu a výše apod. V daném případě opíral navrhovatel tvrzení o své aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu o pohledávku z titulu smluvní pokuty. Právo na smluvní pokutu dokládal smlouvou o výhradním prodeji uzavřenou dlužníkem a odběratelem a tvrzení, že došlo k porušení povinností ze Smlouvy, dokládal prohlášením dlužníka o uzavření smlouvy o výhradním prodeji s jiným subjektem. Žádná konkrétní tvrzení o tom, jak byla určena výše nároku, neuvedl. Z obrany dlužníka je přitom zřejmé, že skutečnost, že uzavřel jinou smlouvu o výhradním prodeji, není sporná. Sporné jsou však okolnosti, za nichž se to stalo, a to, zda tato skutečnost zakládá porušení smluvních povinností, a tedy případný nárok na smluvní pokutu. Sporné jsou okolnosti odstoupení od původní smlouvy, termín odstoupení i to, kdo z účastníků od smlouvy účinně odstoupil. Je nepochybné, že mezi odběratelem a dlužníkem byl vzájemný obchodní vztah. Jeho účastníci vůči sobě navzájem uplatňují vzájemné pohledávky, jejichž existence a výše je předmětem řady nalézacích řízení, která nejsou dosud skončena. Pohledávka tvrzená navrhovatelem v návrhu však dosud u soudu uplatněna nebyla, resp. návrh, kterým byla uplatněna, byl vzat zpět. Dlužník přitom doložil, že existenci této pohledávky od počátku popíral a výslovně o tom informoval osoby, které se vůči němu domáhaly její úhrady. Pohledávka navrhovatele dle názoru soudu z předložených listin bez dalšího nevyplývá a soud ji nepovažoval za doloženou, neboť o její existenci a výši měl důvodné pochyby. K osvědčení pohledávky bude podle něj zjevně zapotřebí provést celou řadu důkazů, a nejen předložené listinami,

4 4 ale k objasnění okolností, za nichž došlo k navázání smluvních vztahů, porušení povinností ze smlouvy uzavřené mezi odběratelem a dlužníkem a následnému odstoupení od ní bude zapotřebí provést zřejmě i výslechy osob, které se založení a naplňování vzájemných obchodních vztahů účastnily. Další dokazování si vyžádá i určení výše pohledávky, která byla vázána na výši smluvního ročního obratu. Takové dokazování však přesahuje rámec insolvenčního řízení. Insolvenční řízení není nástrojem nahrazujícím ve sporu o individuální pohledávku věřitele za dlužníkem cestu nalézacího řízení. Jeho účelem totiž není vyřešení individuálního sporu, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným úpadkem nebo hrozícím úpadkem dlužníka. Soud uzavřel na tom, že za situace popsané shora, kdy je navrhovatelem tvrzená pohledávka mezi účastníky sporná a její vznik, důvod, výši a splatnost nelze bez dalšího prokázat předloženými listinami, nezbývá než vyčkat rozhodnutí soudu o její existenci v nalézacím řízení a až na základě výsledku takového řízení a následné trvající neochoty dlužníka na ni plnit, bude z ní možné dovodit (při splnění všech ostatních zákonných podmínek) oprávnění navrhovatele k podání insolvenčního návrhu vůči dlužníkovi. Vycházeje z názoru vyjádřeného Vrchním soudem v Praze v usnesení sp. zn. MSPH 88 INS 11483/2010, 3 VSPH 1007/2010-A ze dne , podle něhož jestliže insolvenční soud již na základě předběžného posouzení skutkových tvrzení a navrhovatelem předložených listinných důkazů zjistí, že tyto důkazy neosvědčují existenci sporné navrhovatelovy pohledávky za dlužníkem, popřípadě jestliže vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka se jeví nezbytným provádět dokazování, jež náleží nalézacímu řízení, pak není důvodu, aby insolvenční soud o insolvenčním návrhu nařizoval jednání. V takovém případě insolvenční soud insolvenční návrh podle ust. 143 odst. 2 insolvenčního zákona zamítne pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace, nezabýval se soud dalším šetřením tvrzeného úpadku dlužníka, a aniž by ve věci nařizoval jednání, insolvenční návrh pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele zamítl. O nákladech řízení rozhodl insolvenční soud podle ust. 142 odst. 1 občanského soudního řádu a zavázal navrhovatele k jejich náhradě dlužníkovi, jenž měl ve věci úspěch, a navrhovateli současně uložil zaplatit soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se navrhovatel včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání vyjádřil nesouhlas se závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně s tím, že jeho právní názor soudu byl již soudní judikaturou překonán (v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 17/2009 ze dne ), a vyjádřil přesvědčení, že k doložení existence jím tvrzené pohledávky vůči dlužníkovi postačí, provede-li soud důkaz listinami, jež mu předložil. Základ pro výpočet smluvní pokuty podle něj explicitně stanoví smluvní ujednání jakožto výši smluvního ročního obratu. Dále připomněl, že soudu prvního stupně je z vlastní činnosti známo, že věřitelé označení v návrhu uplatnili pohledávky vůči dlužníkovi ve sporných řízeních. V doplnění odvolání pak kromě toho poukázal na procesní pochybení soudu, jenž ve věci rozhodl, aniž by k projednání jeho insolvenčního návrhu nařídil jednání.

5 5 Dlužník se ve vyjádření k odvolání a v jeho doplnění ztotožnil s názory soudu prvního stupně a navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, na něž poukazoval navrhovatel, na danou věc je podle něj aplikovat nelze, neboť řeší situaci, kdy byla osvědčena existence splatných pohledávek dalších věřitelů vůči dlužníkovi (a nebylo proto relevantní, zda i insolvenční navrhovatel doložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku), zatímco v této věci tomu tak nebylo, když dlužník zpochybnil nejen existenci tvrzené pohledávky navrhovatele, ale i jím tvrzených věřitelů. Současně zopakoval svou argumentaci směřující ke zpochybnění existence pohledávky tvrzené navrhovatelem a podrobně vysvětlil, z jakých důvodů zpochybňuje i existenci pohledávek dalších navrhovatelem tvrzených a do insolvenčního řízení přihlášených věřitelů (WAKE PHARMA US, Inc. a WAKE PHARMA, s.r.o., resp. její insolvenční správkyně Mgr. Leony Hartman). Vrchní státní zastupitelství v Praze ve vyjádření k věci prezentovaném na jednání před odvolacím soudem konaném dne navrhlo, aby odvolací soud potvrdil napadené usnesení jako věcně správné. Byť soud prvního stupně pochybil, když k projednání insolvenčního návrhu navrhovatele nenařídil jednání, byla dle jeho názoru tato procesní vada napravena tím, že věc projednal odvolací soud. Pokud jde o hodnocení skutkového stavu a právní závěry, jež dovodil soud prvního stupně z obsahu podání a listin předložených účastníky, státní zastupitelství se s nimi ztotožnilo, neboť i podle jeho názoru bude mimo jiné již samotné zjišťování obsahu ujednání o smluvní pokutě obsaženého ve smlouvě o výhradním prodeji uzavřené mezi dlužníkem a odběratelem, stejně jako zjištění, zda byly splněny podmínky vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty, vyžadovat provedení rozsáhlého dokazování, jež přesahuje rámec dokazování v insolvenčním řízení. Tomu ostatně nasvědčuje i to, že určité spory založené právě tímto smluvním vztahem již před soudy probíhají. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům: Podle ust. 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí. Podle ust. 143 odst. 1 a 2 téhož zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka. Podle ust. 7 odst. 1 insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční řízení. Podle ust. 5 téhož zákona spočívá insolvenční řízení zejména na zásadě, že a) musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, b) věřitelé,

6 6 kteří mají stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitelů nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce, d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon. V souvislosti s ustanoveními citovanými shora považoval odvolací soud za nutné poznamenat, že vztah insolvenčního zákona a občanského soudního řádu je vztahem zákona speciálního k zákonu obecnému. Jinými slovy, úprava obsažená v občanském soudním řádu se v insolvenčním řízení použije přiměřeně v případech, kdy insolvenční zákon odlišnou úpravu neobsahuje, přičemž jeho aplikace nesmí odporovat zásadám, na nichž spočívá insolvenční řízení. Dále je třeba uvést, že z ustálené judikatury vyjádřené například pod bodem VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne sp. zn. Cpjn 19/98 publikovaného pod značkou Rc 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se sice vyjadřovala k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní podle usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne ve znění opravného usnesení č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-68 ze dne i pro výklad insolvenčního zákona, nevylučuje povaha řízení o návrhu věřitele na prohlášení konkursu (na vydání rozhodnutí o úpadku), aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování o tom, zda pohledávka věřitele skutečně existuje, ale není povolán k tomu, aby ke zjištění této skutečnosti prováděl rozsáhlé dokazování. Zjistí-li, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele je třeba takové dokazování provádět, pak návrh zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil. Obdobně postupuje i v případech, kdy jsou osvědčovány tvrzené pohledávky dalších věřitelů. Dlužno přitom poznamenat, že Nejvyšší soud ČR ve shora zmíněném usnesení k mezím dokazování v insolvenčním řízení s poukazem na ust. 7 odst. 1, 85, 86, 131, 133, 141, 143 a 144 insolvenčního zákona uvedl, že vylučují úvahy o byť i jen přiměřené aplikaci ust. 118b občanského soudního řádu. Vysvětlil, že se pro fázi insolvenčního řízení předcházející vydání rozhodnutí o úpadku prosadila prostřednictvím ust. 86 insolvenčního zákona zásada vyšetřovací, jejíž existence i v poměrech občanského soudního řádu vylučuje úvahy o zákonné koncentraci řízení, přičemž povinnost insolvenčního soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku se pojí jen se situací, kdy potřeba provedení takových důkazů vyšla v insolvenčním řízení najevo. Zdůraznil však, že ani takto pojatá úprava dokazování či osvědčování skutečností rozhodných pro projednání insolvenčního návrhu věřitele a rozhodnutí o něm nic nemění na tom, že účelem úpravy obsažené v insolvenčním zákoně není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.

7 7 I když insolvenční zákon nevylučuje z možnosti docílit prostřednictvím insolvenčního návrhu řešení dlužníkova úpadku věřitele, kteří nemají vůči dlužníkovi vykonatelnou nebo rozhodnutím soudu či jiného k tomu oprávněného orgánu pravomocně přiznanou pohledávku, připomněl dovolací soud, že osvědčení pohledávky insolvenčního navrhovatele je u insolvenčního návrhu jedním z předpokladů, jejichž nesplnění vede k zamítnutí insolvenčního návrhu v řízení před soudem prvního stupně. Protože insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými, platí i pro ně závěr, jenž Nejvyšší soud ČR zformuloval při charakteristice konkursního řízení. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je tedy v řízení před soudem prvního stupně i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami, a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. S přihlédnutím k tomu, že ust. 141 odst. 2 insolvenčního zákona zbavuje dlužníka, jehož věřitel s insolvenčním návrhem uspěl, pro odvolací řízení námitky vážící se k doložení splatné pohledávky insolvenčním navrhovatelem, jsou na požadavek osvědčení pohledávky insolvenčním navrhovatelem kladeny vyšší nároky, než tomu bylo při předchozí zákonné úpravě. Je proto věcí insolvenčního navrhovatele, aby před podáním insolvenčního návrhu zvážil, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností nahrazoval v insolvenčním řízení nalézací řízení o pohledávce před orgánem k tomu povolaným, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení. Jak je zřejmé z toho, co uvedeno shora, zamítl v daném případě insolvenční soud insolvenční návrh právě proto, že by za účelem zjištění, zda navrhovatel má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, bylo třeba provést rozsáhlé dokazování zjevně přesahující meze insolvenčního řízení. Stejného názoru je i odvolací soud: již s přihlédnutím k povaze pohledávky, z níž navrhovatel dovozuje své oprávnění podat insolvenční návrh proti dlužníkovi, totiž dovodil, že by za účelem zjištění její existence nepostačilo provést listinné důkazy předložené navrhovatelem a dlužníkem (v případě navrhovatele k doložení vzniku původního smluvního vztahu mezi dlužníkem a odběratelem a nového smluvního vztahu mezi dlužníkem a TEAM 4 YOU, s.r.o., z něhož navrhovatel dovozoval porušení původní smlouvy a vznik nároku na úhradu tří smluvních pokut, v případě dlužníka pak k doložení tvrzení, že dříve než založil nový smluvní vztah, odstoupil z důvodů na straně odběratele od smlouvy, kterou s ním uzavřel). Nejenže by bylo třeba zabývat se podrobně okolnostmi týkajícími se plnění závazků ze smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a odběratelem (zejména tím, kdy a v jakém objemu odebíral odběratel od dlužníka výrobky, a zda, popř. v jakém rozsahu uhradil kupní cenu za odebrané zboží), ale v prvé řadě by výslechem osob, které se přípravou i realizací smluvního vztahu zabývaly, bylo třeba objasnit obsah smluvních ujednání, jenž je v případě článku 9.1 smlouvy obsahujícího ujednání o smluvní pokutě opravňující odběratele požadovat po dlužníkovi v případě porušení smluvních povinností smluvní pokutu ve výši 10% smluvního ročního obratu zcela nejasný.

8 8 Konečně, odvolací soud považoval pro úplnost za vhodné zmínit, že podle ust. 133 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez jednání souhlasí. Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka (k této problematice viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 40 INS 4408/2008, 2 VSOL 13/2009-A ze dne a usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 41/2010 ze dne ). Přestože v daném případě zamítl insolvenční soud insolvenční návrh navrhovatele, aniž by za účelem projednání věci nařídil jednání, ačkoliv požadavky vyplývající ze shora citovaného ustanovení zjevně nebyly splněny, zhojil odvolací soud tuto procesní vadu tím, že sám nařídil jednání a věc za účasti účastníků řízení projednal, aniž by za situace popsané shora i s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení napadené usnesení rušil a věc vracel soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání navrhovatele důvodným a podle ust. 219 občanského soudního řádu napadené usnesení jako ve výroku věcně správné potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. 142 odst. 1 téhož zákona s přihlédnutím k tomu, že v něm úspěšný dlužník vynaložil účelně náklady na zastoupení advokátem v rozsahu tří úkonů právní pomoci (písemné vyjádření k odvolání, písemné vyjádření k doplnění odvolání a účast na jednání). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze. V Praze dne 4.září 2014 JUDr. Jiří Kareta, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová