NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 1 Skno 3/2007 ROZHODNUTÍ

Transkript

1 NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 1 Skno 3/2007 ROZHODNUTÍ Nejvyšší soud České republiky v kárném senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Antonína Draštíka, JUDr. Michala Mikláše, JUDr. Karla Podolky a JUDr. Ivany Zlatohlávkové projednal dne 31. května 2007 v ústním jednání odvolání kárně obviněného JUDr. J. P., předsedy Krajského soudu v Brně, proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. února 2007, sp. zn. 1 Ds 22/2006, a rozhodl takto: Z podnětu podaného odvolání se napadené rozhodnutí podle 21 odst. 3, věty druhé, zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje ve výroku o kárném opatření a znovu se rozhoduje tak, že při nedotčeném výroku o vině uvedeném v napadeném rozhodnutí, se podle 88 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb. upouští od uložení kárného opatření. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci v záhlaví označeném byl kárně obviněný předseda Krajského soudu v Brně JUDr. J. P. (dále jen kárně obviněný ) uznán vinným kárným proviněním podle 87 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudu, v platném znění (dále též jen zákon o soudech ). Uvedené kárné provinění bylo spatřováno v tom, že ačkoli věděl o vážných nedostatcích v práci JUDr. M. M., tehdy soudce Okresního soudu v Břeclavi dočasně přiděleného ke Krajskému soudu v Brně, spočívajících v déletrvajících průtazích při vyhotovování rozhodnutí ve věcech přidělených mu v souladu s rozvrhem práce i o jeho nestandardních vztazích s kriminálně závadovou osobou, neslučitelných se společenským a profesním postavením soudce, a ačkoli řádným výkonem dohledové činnosti dle 126 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb. mohl i v měsíci červnu 2006 zjistit další vážné nedostatky v práci uvedeného soudce, které mohly být dle 5 odst. 2 písm. b) Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 87/2002-Org., o výkonu soudního dohledu u okresních, krajských a vrchních soudů, využity pro potřeby personálního rozhodnutí, popřípadě k přijetí opatření upravených ustanovením 5 odst. 1 téže instrukce, jako předseda Krajského soudu v Brně podáním ze dne 14. června 2006 navrhl ministru spravedlnosti přeložit tohoto soudce ke krajskému soudu s účinností od a k tomuto návrhu připojil hodnocení, které hrubě neodpovídalo skutečnosti a uvedeného soudce nedůvodně zvýhodňovalo, čímž vážně porušil své povinnosti při výkonu správy krajského soudu vyplývající z ustanovení 126 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., když tak zaviněně porušil povinnosti soudce a ohrozil důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů.

2 Za to mu bylo podle 88 odst. 1 písm. b) zákona o soudech uloženo kárné opatření spočívající ve snížení platu o 10 % na dobu 3 měsíců. Proti tomuto rozhodnutí podal kárně obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které směřoval do výroku o vině i do výroku o uloženém kárném opatření. V prvé řadě odvolatel poukázal na definici kárného provinění uvedenou v ustanovení 87 zákona o soudech s tím, že tato se dle jeho názoru vztahuje toliko k zaviněnému porušení povinností soudce, nikoliv však soudce jmenovaného do funkce předsedy, příp. místopředsedy soudu. Výklad kárného senátu vrchního soudu označil v této souvislosti za příliš extenzivní. Připustil, že ustanovení 128 odst. 2 zákona o soudech sice obsahuje úpravu týkající se závažného porušování stanovených povinností, tedy nejméně opakovaného děje, avšak na rozdíl od práv a povinností soudců obsažených v ustanoveních 79 a násl. cit. zák. pregnantní definice či výčet povinností soudních funkcionářů v zákoně chybí. Ustanovení 118 zmíněného zákona je formulováno pouze obecně a následné ustanovení 126 odst. 1 písm. a), pod nějž by se dala předmětná kauza subsumovat, neuvádí žádnou konkrétní povinnost, jejíž porušení by mu bylo možno kárným návrhem vytýkat. Chybí zde tedy totožnost skutku s formulací povinností, jejichž porušení je mu kladeno za vinu, v zákoně. Pro zhodnocení právní otázky, zda v jeho případě vůbec byla založena pravomoc kárného senátu, resp. bylo přípustné vést v dané věci kárné řízení, odkázal odvolatel v bližším na své písemné stanovisko ze dne a na svou procesní obranu obsaženou v protokolu o ústním jednání ze dne V tomto směru odkázal i na Ústavním soudem zrušené ustanovení 106 odst. 1 zákona o soudech a ministerstvem spravedlnosti připravovanou novelu tohoto zákona týkající se jmenování a odvolávání soudních funkcionářů s tím, že pokud by bylo lze soudního funkcionáře postihovat podle dosavadní úpravy použité navrhovatelem v návrhu na zahájení kárného řízení a v konečném důsledku jej i tímto způsobem zbavit funkce, je připravované doplnění zákona o soudech po zrušení 106 odst. 1 nepotřebné. V této části uzavřel kárně obviněný své odvolání s tím, že na jeho případ lze nahlížet i jako na nepřípustný zásah moci výkonné do moci soudní. Kárně obviněný ve svém odvolání dále poukázal na ustanovení 123 odst. 1 písm. b) ve spojení s ustanovením 73 odst. 1 odst. 1 zákona o soudech, z nichž lze dle jeho názoru dovodit, že ministr spravedlnosti rozhoduje o přeložení soudce po projednání s předsedou soudu, k němuž je soudce překládán, a po projednání s předsedou soudu, z něhož je soudce překládán. Faktický stav byl ovšem v tomto případě takový, že návrh na přeložení JUDr. M. ke krajskému soudu kárně obviněný předložil předchůdci navrhovatele, který ho s ním již neprojednal. Z toho kárně obviněný dovozuje, že lze namítat alespoň padesátiprocentní spoluvinu dřívějšího ministra spravedlnosti na tom, co je mu dnes kladeno za vinu, tedy realizaci přeložení JUDr. M. ke krajskému soudu a na daný případ mělo být v intencích tohoto zřejmého spoluzavinění nahlíženo. A konečně odvolatel namítl, že kárný senát soudu prvního stupně vycházel při hodnocení jeho viny i trestu z ne zcela prokazatelného důkazu, a to Charakteristiky k přeložení JUDr. M. M. ke Krajskému soudu v Brně, která je sice zmiňována jako příloha návrhu na přeložení ze dne , kterou však nepodepsal a není mu známo kdy a kým byla k materiálu pro ministerstvo připojena. V příslušném 2

3 personálním spisu Krajského soudu v Brně se nachází dnem datovaná žádost předsedovi Okresního soudu v Břeclavi o písemné stanovisko a hodnocení, přičemž návrh na hodnocení zasílaný společně s touto žádostí má úpravu oné nikým nepodepsané charakteristiky. Tuto charakteristiku však on nezpracoval a není mu ani známo, že by ji před odesláním návrhu na přeložení ministerstvu viděl. Kárně obviněný své odvolání shrnul tak, že kárný senát vrchního soudu se nevypořádal se všemi právními skutečnostmi a provedenými důkazy, přičemž je vyhodnotil zcela jednostranně, pouze ve prospěch navrhovatele. Jestliže kárné řízení vychází ze zásad procesní úpravy trestního práva, mělo by být i v něm v pochybnostech o vině rozhodnuto zamítavým rozhodnutím při respektování zásady in dubio pro reo. Navrhl, aby byl kárného obvinění zproštěn a aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení uplatněná v řízení před kárným soudem prvního stupně, a pokud by Nejvyšší soud i přes v odvolání namítané skutečnosti shledal i jeho spoluzavinění, navrhl změnu výroku o vině i trestu, který považuje vzhledem ke své dosavadní činnosti ve funkci předsedy Krajského soudu v Brně i jejímu hodnocení navrhovatelem za nepřiměřeně přísný. Na podkladě podaného odvolání přezkoumal kárný senát Nejvyššího soudu podle 21 odst. 3 věty první a 25 zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 7/2002 Sb. ), za přiměřeného použití 254 odst. 1 a dalších ustanovení trestního řádu, zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo odvolání podáno, jakož i správnost postupu kárného řízení, které jim předcházelo. Předně lze konstatovat, že kárné řízení u soudu prvního stupně bylo provedeno v souladu se zákonem, při plném respektování práv kárně obviněného na obhajobu a že tento soud opřel své rozhodnutí o náležitá skutková zjištění, jímž nelze ničeho vytknout. Kárně obviněný v odvolacím řízení neuplatnil nic zásadně jiného, než co na svoji obhajobu uvedl již před kárným senátem Vrchního soudu v Olomouci. Tento soud zaujal ke všem námitkám JUDr. J. P. vyčerpávající stanoviska, s nimiž se odvolací soud v zásadě ztotožnil. Pokud jde o námitku o nedostatku pravomoci kárného soudu k provedení kárného řízení na podkladě návrhu ministra spravedlnosti, ani Nejvyšší soud ji neshledal opodstatněnou. Kárný senát prvního stupně se s ní vypořádal způsobem, proti němuž odvolací senát nemá žádných výhrad. Jen pro úplnost dodává, že kárný senát Vrchního soudu v Olomouci svůj závěr opřený v dané otázce podrobně odůvodnil na str napadeného rozhodnutí, na něž lze v tomto směru plně odkázat. Odvolací soud se ztotožnil i s interpretací nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/06 a Pl. ÚS 7/02, z níž dovodil svou příslušnost k projednání kárného návrhu a rozhodnutí o něm. Jakkoli se nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 18/06 týkal svou podstatou odlišného případu, nebrání tato skutečnost tomu, aby z v něm obsažených závěrů soudy vycházely i při rozhodování svou materií odlišných případů, jestliže specifika konkrétního případu tuto aplikaci z povahy věci nevylučují. 3

4 Kárný senát vrchního soudu se důsledně a především bezvadně vypořádal i s otázkou zachování subjektivní lhůty pro podání návrhu na zahájení kárného řízení podle 9 zákona č. 7/2002 Sb. Ani zde Nejvyšší soud nepovažuje za nutné jeho úvahy obsažené na str odůvodnění napadeného rozhodnutí, které shledal zcela správnými, rozvádět či doplňovat. Plně opodstatněnou shledal kárný senát Nejvyššího soudu i právní kvalifikaci skutku, jímž byl kárně obviněný uznán vinným. Námitku obhajoby (blíže nerozvedenou), přednesenou v závěru jednání odvolacího soudu, o údajném nezachování totožnosti skutku, bylo nutno též odmítnout. Byla-li tím míněna částečně odlišná formulace skutku, kladena kárně obviněnému za vinu v návrhu na zahájení kárného řízení a v napadeném rozhodnutí, je zřejmé, že k jisté změně došlo na podkladě provedených důkazů v průběhu ústního jednání u kárného soudu prvního stupně, přičemž však základní skutečnost, spočívající v obvinění, že JUDr. J. P. jako předseda Krajského soudu v Brně podáním ze dne navrhl ministru spravedlnosti přeložit soudce JUDr. M. M. ke krajskému soudu s účinností od s hodnocením, které hrubě neodpovídalo skutečnosti a uvedeného soudce nedůvodně zvýhodňovalo, zůstala nezměněna. V té souvislosti bylo nutno odmítnout i obhajobu kárně obviněného, že alespoň padesátiprocentní spoluodpovědnost na nesprávném jmenování JUDr. M. soudcem krajského soudu má ministr spravedlnosti, který s ním podaný návrh neprojednal. V tomto řízení nebyla ani nemohla být zkoumána odpovědnost ministra spravedlnosti ani interpretován pojem projednání. Jakkoli kritika kárně obviněného na nedostatky zákona o soudech má své jisté opodstatnění, se závěry kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci, že zjištěné jednání, resp. i nečinnost kárně obviněného, uvedená ve skutkové větě jeho rozhodnutí, naplňují zákonné znaky skutkové podstaty kárného provinění podle 87 zákona o soudech, a to ve spojení s ustanovením 128 odst. 2 cit. zákona, nelze než souhlasit. Slovy zmíněného již nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/06 je nutno reflektovat, že soudní funkcionář se nadále podílí na vlastní rozhodovací činnosti jako soudce a že funkce předsedů soudů je neoddělitelná od funkce soudce, neboť nelze konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé. Nejvyšší soud se naproti tomu neztotožnil se závěrem kárného senátu vrchního soudu stran uloženého kárného opatření, když postih snížením platu podle 88 odst. 1 písm. b) zákona o soudech o 10 % na dobu tří měsíců shledal nepřiměřeně přísným. Nebylo lze přehlédnout zjevnou disproporci, pokud jde o akcent, který kárný senát vrchního soudu při svých úvahách na straně jedné kladl na skutečnost, že pochybením kárně obviněného došlo ke kariérnímu postupu soudce, který jej nebyl hoden a který byl podle zprávy krajského státního zástupce JUDr. P. C. údajně předmětem silné nevole státních zástupců Krajského státního zastupitelství v Brně, a na straně druhé 4

5 především na přirozenou okamžitou snahu kárně obviněného o nápravu vzniklé situace ve spojení s obecně kladným hodnocením jeho dosavadního působení ve funkci předsedy Krajského soudu v Brně tamní soudcovskou radou a ostatně, až na drobné výhrady, i samotným navrhovatelem a skutečností, že kárného provinění se dopustil formou nedbalostního zavinění, když nebylo prokázáno, že by nedostatky JUDr. M. chtěl krýt, či jej z nějakého důvodu protěžovat. Zákon o soudech v ustanovení 88 odst. 2 dává kárnému senátu možnost, aby upustil od uložení kárného opatření, i když shledá, že se soudce kárného provinění dopustil. Takový postup by měl být obecně vyhrazen především pro případy, kdy dojde k ojedinělému a méně závažnému vybočení z jinak řádného výkonu soudcovské funkce a již samo projednání kárného provinění bude pro soudce dostatečné. Odvolací kárný senát dospěl k závěru, že výše zmíněné okolnosti, které kárně obviněnému polehčovaly svou četností i významem výrazně převýšily negativní důsledek jeho pochybení hodnocený kárným senátem prvního stupně jako prvek zvyšující stupeň závažnosti kárného provinění. Z geneze událostí časově prakticky bezprostředně navazujících na přeložení JUDr. M. ke Krajskému soudu v Brně je zjevné, že kárně obviněný po dodatečném zjištění nedostatků v jeho práci i skutečnosti, že se i přes v minulosti udělenou výtku nedokázal distancovat od kriminálně závadové osoby, podnikl v zásadě jediný ze zákona možný krok k tomu, aby tento negativní důsledek byl odstraněn, když proti JUDr. M. podal kárný návrh, v němž jako kárný postih požadoval jeho odvolání z funkce soudce, což bylo posléze kárnými soudy i realizováno. S přihlédnutím ke způsobu, jakým se kárně obviněný k vzniklé situaci postavil, a změně jeho postoje během odvolacího kárného řízení, kdy vyjádřil sice opatrné, přece však politování nad tím, že i jeho přičiněním došlo ke jmenování JUDr. M. soudcem krajského soudu, dospěl kárný senát Nejvyššího soudu k přesvědčení, že již samotné projednání jeho pochybení v kárném řízení, na němž měl nesporný podíl jeho dřívější zástupce - místopředseda krajského soudu JUDr. P., který na základě této události z funkce rezignoval, je postačující a od uložení kárného opatření proto upustil. V té souvislosti je namístě poznamenat, že kárný soud prvního stupně v jinak velmi pečlivě vyhotoveném rozhodnutí vlastně uložení kárného opatření nijak neodůvodnil, když pouhé konstatování, že odpovídajícím kárným opatřením bude jeho uložení v podobě snížení platu o 10 % na dobu tří měsíců, o správnosti a přiměřenosti tohoto opatření zjevně nikoho nepřesvědčilo. Poučení: Proti rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2007 JUDr. Juraj M a l i k předseda kárného senátu 5

6 6