Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav nauky o dřevě Sestavení dubové a jedlové standardní chronologie pro Dolní Slezsko

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav nauky o dřevě Sestavení dubové a jedlové standardní chronologie pro Dolní Slezsko Bakalářská práce Rok 2010 Tomáš Rataj

2 Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav nauky o dřevě 2009/2010 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autor práce: Studijní program: Obor: Tomáš Rataj Dřevařství Dřevařství Název tématu: Rozsah práce: Sestavení dubové a jedlové standardní chronologie pro Dolní Slezsko 50 stran včetně příloh Zásady pro vypracování: 1. Dendrochronologické datování nových archeologických vzorků z Opavy. 2. Anatomická analýza vzorků dřev z Opavy. 3. Vyhledání souborů měřených dat vzorků z oblasti Dolního Slezska, které byly v minulosti dendrochronologicky datovány. 4. Sestavení standardní dubové a jedlové chronologie pro oblast Dolního Slezska. 5. Práce bude členěna do následujících kapitol: Úvod, Cíl práce, Literární přehled, Metodika, Materiál, Výsledky, Diskuse, Závěr, Přehled použité literatury. Datum zadání bakalářské práce: leden 2010 Termín odevzdání bakalářské práce: duben 2010 Tomáš Rataj Řešitel Ing. Michal Rybníček, Ph.D. Vedoucí práce doc. Dr. Ing. Petr Horáček Vedoucí ústavu doc. Dr. Ing. Petr Horáček Děkan LDF MENDELU 2

3 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Sestavení dubové a jedlové standardní chronologie pro Dolní Slezsko, zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:... podpis studenta 3

4 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu své bakalářské práce Ing. Michalu Rybníčkovi, Ph.D. za odborné vedení, oborové informace, připomínky a cenné rady udělené při mém studijním postupu a vypracovávání této bakalářské práce. Také za zapůjčení studijní literatury. Poděkoval bych rád také dalším vědeckým pracovníkům naší univerzity, především Ing. Tomáši Koláři za cenné rady a technickou pomoc s přístroji a datováním, Ing. Vladimíru Grycovi, Ph.D. za pomoc při anatomické analýze a identifikaci vzorku dřevin. Poděkování také patří Mgr. Petru Kováčikovi, PhD ze Slezské Univerzity v Opavě - Filozoficko přírodovědecké fakulty, za poskytnutí informací a dokladů Nálezové zprávy archeologického výzkumu dolního pivovarského dvora v Opavě a tím také celému výzkumnému kolektivu a vedoucím tohoto výzkumu (Mgr. J. Hlas, Mgr. P. Kováčik, PhD, Bc. M. Schön, Mgr. M. Zezula) Můj dík však patří hlavně mé rodině a partnerce Šárce za podporu a trpělivost při studiu. 4

5 Abstrakt Předmětem této bakalářské práce, bylo anatomicky určit zastoupení dřevin a pomocí dendrochronologické analýzy stanovit stáří archeologických vzorků z dolního pivovarského dvora v Opavě. Cílem bylo začlenění výsledků datování do zdroje databáze lokality Dolního Slezska a následné sestavení standardní chronologie pro dřevinu dubu a jedle. Práce se tedy zabývá metodickým dedrochronologickým postupem od úpravy vzorků, jejich měřením, až po výsledky datování. Dále následnou prací se zdroji databáze slezské lokality, tvorbou průměrných křivek dřevin dubu, jedle i smrku, jejich porovnáváním pomocí statistických metod a tvorbou standardní chronologie. Datování vzorků posloužilo a přispělo k výsledkům archeologického a historického výzkumu Národního památkového ústavu a sestavené standardní chronologie v budoucnu upřesní a usnadní další datování vzorků této lokality. Umožní také datování, která se dříve realizovat nemohla. Klíčová slova Dendrochronologie, datování, Dolní Slezsko, standardní chronologie, dub, jedle. 5

6 Abstract The subject of this thesis was to determine the anatomical representation of trees using dendrochronological analysis and determine the age of archaeological samples from the lower brewing court in Opava. The goal was the inclusion of results dating to the source database location of Lower Silesia and the subsequent establishment of the standard chronology of woody oak and fir. Thesis deals with methodological dedrochronologickým procedure from preparation of the samples, their measurement, until the results of dating. Furthermore, subsequent work with the source database Silesian location, making the average curves of tree species of oak, fir and spruce, comparing them using statistical methods and the creation of the standard chronology. Dating samples served and contributed to the results of archaeological and historical research, the National Heritage Institute and prepared by the standard chronology in the future, refine and further facilitate the dating of samples of this locality. It will also dating, which was not previously realized. Keywords Dendrochronology dating, Lower Silesia, the standard chronology, Oak, Fir. 6

7 Obsah 1. Úvod Cíl práce Literární přehled Obor dendrochronologie Dendrochronologie v minulosti Dendrochronologické principy datování Princip přírůstu letokruhu Anatomie stavby dřeva a letokruhu Obsah dat v letokruzích stromů Růstové faktory a ovlivnění letokruhů Dendrochronologické vzorky Pojem Standardní chronologie Práce se statistickými metodami Souběžnost T Test Hodnoty překrytí Existující standardní chronologie dřevin Chronologie pro Evropu Chronologie dubu, jedle, borovice a smrku pro ČR Materiál Původ měřených dendrochronologických vzorků Stručná historie naleziště - Archeologický výzkum Archeologická historie oblasti odběru měřených vzorků Stručná historie územního celku Slezska Odlišnost Slezských dřevin Metodika Vzorky Původ vzorků Práce se vzorky - základní zpracování Určení dřevin Mikroskopické určení anatomická analýza Technická úprava vzorků pro dendrochronologické datování Měření vzorků dendrochronologická analýza Datování vzorků Tvorba chronologie pro Dolní Slezsko Příprava zdrojových dat Separace dat podle lokality a dřeviny Práce v programu PAST

8 5.6.4 Překrytí výsledných křivek se standardními chronologiemi Proložení (četnost) vytvořené chronologie Výsledky Identifikace druhu dřeviny DUB (Quercus) JEDLE (Abies) SMRK (Picea) MODŘÍN (Larix) Dendrochronologické datování Zdrojová data pro tvorbu Slezské chronologie Výsledek separovaných dat podle dřeviny Rozsah křivek dubu, jedle a smrku Sestavení průměrných křivek synchronizací Výsledek křivky a porovnání se standardní chronologií ČR Parametry vzniklých křivek Četnost proložení dat Diskuse Závěr Summary (anglicky) Přehled použité literatury Literatura knižní Elektronické výukové materiály a výukové pomůcky Odkazy internetových stran Přílohy Podrobná historie územního celku Slezska Zdrojové tabulky vytvořené slezské databáze

9 1. Úvod Pro člověka je sociálně významné, společensky důležité a technicky nutné, znát detaily a souvislosti své minulosti a historie. Lidská společnost se uplynulými staletími neustále vyvíjí, dosahuje globální vyspělosti a společenského pokroku. V mnoha sociálních oblastech, lidských oborech a technických odvětvích, se dosahuje značného zdokonalení, zkvalitnění lidského života a tím i smyslu existence jedince a společného národa. Děje se tak díky vědě, jejím poznáváním a vědeckým metodám, které se také se stejnou intenzitou možností dnešní doby, zapojily do mapování historie. I v dnešní době, která stále rychleji směřuje svými technickými kroky do budoucnosti, vzniká rovněž hlubší potřeba zabývat se uplynulou historií, mapovat její průběh a archivovat své poznatky. Vzniká tak požadavek, nejen na výzkum obsahu uplynulé doby samotné, jejich specifik a dobových charakteristik, ale také na způsobu datování konkrétního letopočtu. Doby, ve kterém se probádávaný obsah minulost odehrál. Toto se týká historické události, konkrétního technického prvku (např. staré dřevěné studny, kanalizace, krovu atd.) nebo historického díla. (např. rámy obrazů, kostelní restaurované prvky, umělecký nábytek, aj.) Kromě hlavních společenských věd, zkoumajících obsah samotné historie dějin, proudů filozofie společenstev, sociálního vývoje společnosti a národů, se tak po bok archeologie staví poměrně nové vědní disciplíny, spadající pod obor dendrochronologie. Ta zahrnuje řadu dalších specializovaných podoborů : např. dendroekologie, dendrogeomorfologii, dendrohydrologii, dendroglaciologii, zabývá se historií lesních požárů, spojitostmi tektonických a vulkanických činností, pohybu lavin v horských oblastech, či detaily vlivu člověka a zvířat na růst stromu. Dendrochronologie je metoda datování dřeva, která je založená na měření šířek letokruhů. Je to vědní oblast, která v širším slova smyslu studuje informace, uložené v letokruzích, pokouší se zmapovat a vysvětlit její příčiny. (Rybníček, 2008). Dendrochronologie zkoumá vztah šířky letokruhu a datuje tak hodnotu letopočtu dřevěného vzorku. (Sweingruber 1996). Historické datování zkoumaného prvku, je možné provádět mnoha způsoby (např. radiokarbonová metoda aj. ) Jednou z metod datování je dendrochronologická analýza která pro svůj princip a výsledek, využívá standardů sloučené křivky letokruhových dat, tzv. standardní chronologie 9

10 Standardní chronologie, je nástroj, který za pomocí statistických metod dává výzkumům neoddiskutovatelnou přesnost. Je to vlastně výsledek soustavy dříve datovaných křivek v maximálním rozsahu s udržením původních přesností. Pro odpovídající přesnost a použitelnost principu, musí být standardní chronologie tvořena pro jednotlivou dřevinu a také konkrétní oblast. Cílem této práce bude sestavení takové chronologie právě pro oblast Dolního Slezska. Za pomocí datování vzorků, která obsahuje kvalitní chronologii, se dá dosáhnout přesnosti na konkrétní rok a v některých specifických případech nejpřesnějších parametrů, např. zachování podkorního letokruhu, je možné určit i roční období smýcení stromu. Dendrochronologická analýza, může být také kromě technického datování, využita ve spojení s dalšími vědními disciplínami např. Dendrogeomorfologie. Studiem výsledků datování tedy dochází také ke zkvalitňování dalších vědních oborů, jejich metodik a možných výsledků. 10

11 2. Cíl práce Cílem práce bude datování vzorků z archeologického nálezu z pivovaru v Opavě. Určení jejich stáří a anatomickou analýzou rozlišit druh dřevin těchto vzorků. Dále roztřídění všech dalších datování z oblasti Dolního Slezska z minulých datování a separace na konkrétní dřeviny. Po statistickém třídění a kontrole dat, jejich správnému lokačnímu určení (Bruntálsko, Opavsko, Hlučínsko, Ostravsko, Karvinsko, Havířovsko, Frýdecko- Místecko, až po Novojičínsko) a separaci druhu dřeviny, bude dalším, a pro práci cílem stěžejním, vytvoření standardní chronologie v rámci lokality Dolního Slezska. Tato chronologie se bude týkat tří dřevin a to dubu, jedle a smrku a bude zahrnovat maximální možné období časového intervalu. Vytvoření této standardní chronologie povede ke zpřesnění datování hlavních dřevin historického datování z této lokality. Chronologie dále částečně dovolí zpracovat i dříve nedatovatelné vzorky, odebrané na tomto území z archeologických nálezů, i historických konstrukcí. Nově sestavená standardní chronologie, může posloužit k datování nejen v ČR, ale také ve spolupráci se zahraničními laboratořemi, hlavně pro oblast Polské části Slezska. 11

12 3. Literární přehled 3.1 Obor dendrochronologie Dendrochronologie je založena na faktu, že všechny stromy mírného pásma vytvářejí během svého vegetačního období novou vrstvu dřeva. Ta je tvořena letokruhovým přírůstkem. Dendrochronolologická metoda pak využívá možnosti měření šířek těchto letokruhů k historickému datování (Rybníček, 2008). Dendrochronologie je společný název pro vědu, která má mnoho podoborů. Dendrochronologie pracuje s poznatky biologie a anatomie dřevin a spadá do dvou oborů. Obsahem je nadřízená dendroekologii a použitím se pak vztahuje k archeologii a tvoří tak její vlastní část oborem dendroarcheologie. Vědecká spojitost disciplíny, má dále v rámci svých datových metod rozsáhlý význam a také široké uplatnění v dalších navazujících vědeckých odvětvích. Díky aplikacím metod dendrochronologie do různých dalších oblastí ekologických studií, se vyvinuly další podoby oborů (Schweingruber 1996) : Dendroarcheologie: používá metod k datování historických a archeologických nálezů. Dendroekologie: zkoumá vztahy životního prostředí a problematiky globální ekologie. Dendroklimatologie: využívá datovaných letokruhů k rekonstrukci modelů klimatu v dávné minulosti a studiu klimatu současného, ale také mapování lesních požárů a jiných událostí. Dendrohydrologie: zabývá se hydrologickými procesy, historickým stavem povodní, změny vodních toků a modely změn říčních koryt. Dendrogeomorfologie: detekuje růstové změny v souvislosti s gemomorgologickými procesy sesuvu svahů, půdní eroze, padající kamení, spojitostmi tektonických a vulkanických činností, a jinými událostmi profilace zemského povrchu v závislosti na čase. Dendroglaciologie: používá se k výzkumu ledovcových mas a pohybu lavin v horských oblastech. Pomocí dendrochronologických metod je možné pracovat i v jednotlivých dalších sférách působnosti lidské činnosti a studovat jejich vývoj. Například historie umění, vývoj architektury. 12

13 Cíle dendrochonologie jsou tedy dvojí. Prvním z nich je zkoumání vztahu mezi přírůstkem letokruhu a vlastnostmi prostředí (viz výše uvedené obory) a druhý je samotné historické datování za účelem zjišťování skutečného stáří. Funkce dendrochronologie se může týkat určování stáří archeologických dřevin, vzorků odebraných z historických stavebních konstrukcí, uměleckých děl s historickou hodnotou, nebo např. starožitného nábytku. (Douglass, 1935). Metoda dendrochronologického datování, umožňuje velmi přesné určení konečného stáří. Např. u radiouhlíkové metody zjišťování stáří, kde je běžným standardem tolerance v rozsahu 50let, umožňuje datování pomocí letokruhu, velmi přesný výsledek s odkazem na konkrétní letopočet. Pro přesné datování je klíčová přítomnost naposled vytvořeného letokruhu tzv. podkorního letokruhu. V některých specifických případech zachování tohoto letokruhu, se tedy datuje rok smýcení stromu. Informace o jarním a letním dřevě, pak zpřesňuje výsledek až na čtvrtinu roku. (Schweingruber, 1993). Ostatní datování, kde se podkorní letokruh na vzorku nenachází, poukazují pouze na rok, po kterém byl strom skácen Dendrochronologie v minulosti Název pro obor dendrochronologie vznikl spojením dvou řeckých slov dendrom (strom) a chronos (čas). První zmínky a tím i počátky oboru, sahají do doby renesance. Průkopníkem myšlenky existence vztahu prostředí a změn šířek stromových letokruhů nebyl nikdo jiný, než génius tehdejší doby Leonardo da Vinci (Stallings, 1937). Byl tedy prvním, kdo letokruh hmotně zkoumal již kolem roku Většího rozvoje, už v podobě začínajícího oboru, však došla dendrochronologie až v 18 století. Francouzi Duhamel a Buffon v roce 1737 na základě charakteristického vzhledu, sestavili ze smýcených kmenů letokruh označující rok 1709 (Studhalter, 1955). V té době však tato metoda datování nebyla uznávána. Dendrochronologii se podařilo ustavit mezi legitimní vědní disciplíny až na začátku dvacátého století Andrewu Ellicotu Douglassovi, který byl později uznán za zakladatele moderního oboru. Douglass byl americkým astronomem a prvním vědcem, který se zabýval sluneční aktivitou ve spojitosti s letokruhy stromů a klimatickými změnami. (Douglass, 1918, 1928). V roce 1930 v oblasti indiánské rezervace sestavil ze stromu Borovice těžké, (pinus ponderosa) pomocí referenčních bodů, první řadu 13

14 letokruhů, které bylo možné odlišit díky jejich tloušťkové diferenci. Prokázal tak vztah různých dřev ve spojitosti se společnou historií (Douglass, 1935). Poté následoval jeho výzkum dřevin v Arizonské poušti, kde chtěl dokázat spojitost růstu stromů se suchem charakteristickým, pro tuto oblast. Tamní zjevné ovlivnění přírůstu letokruhu v důsledku úhrnu srážek, prokázalo na letokruzích souvislost s klimatickými podmínkami. Douglassovi výzkumy se tímto směrem i nadále zpřesňovaly a později lépe cílily. Následně v osmdesátých letech, rovněž v Arizoně, založil Douglass první dendrochronologické pracoviště na světě. To již pracovalo na principu novodobého výzkumu letokruhových sekvencí (Douglass, 1976). Jeho laboratoř se navíc zabývala aplikací studií letokruhů do dalších podoborů, např. dendroekologií a dala tak impuls i jejich oborovému rozvoji. Obr. 1. Andrew E.Douglass - Laboratory of Tree-Ring Research Tucson, Arizona 1941 (The University of Tennessee) Andrew Douglass se tedy stal zakladatelem novodobé vědní disciplíny dendrochronologie. Tento obor, díky jeho osobnosti a práci, získal základní aspekty, do své metodiky. Na jeho poznatcích, získala novodobá dendrochronologie, mimo jiné, dva základní principy a je na nich v podstatě založena (Douglass, 1937) : 1. Stromy rostoucí na jednom uzemí a tedy i ve stejných klimatických podmínkách, vykazují stejné množství vytvořeného dřeva. 2. Referenční body, které jsou tvořeny různými letokruhovými řadami, umožňují, aby se vzorky dřeva odlišného stáří vůči sobě navzájem, daly spojovat překryvem jejich společných sektorů. 14

15 Na evropské scéně historie oboru dendrochronologie, k patří zakladatelům němec Bruno Huber. Tento lesní botanik, následoval Douglassovy principy a navázal na jeho práce na kontinentu centrální Evropy. Jeho teorií bylo, že znaky, pozorované Douglassem v Americe, mohou mít celosvětový charakter. Jeho výzkumy úspěšně probíhaly v německém Hesensku na dřevech dubu (Huber, 1967). K dalším, významným osobnostem dendrochronologického oboru patřili W.S. Glock, E. Schulman a také B.A. Kolchin. Ten je autorem datování středověkých měst z 10. a 15. století, kdy byla ve velkém množství používána borovice. Velká řada studií se vztahovala v Německu k vykopávkám hlavně z oblastí Haithabu (Eckstein, Schietzel 1977). V Nizozemí byly ještě navíc práce rozšířeny o datování deskových obrazů (maleb na dřevě) vlámského malířství. (dendrochronologie.cz) Ve výčtu osobností oboru, majících zásadní vliv na rozvoj oboru, by neměl chybět významný evropský dendrochronolog Fritz Schweingruber, jež je autorem mnoha publikací především metodického rázu. (dendrochronologie.cz) Od druhé třetiny 20. století se dendrochronologie začiná uplatňovat i v bývalém Československu, kde zájem o tento obor inspirovaly výsledky výzkumu amerických dendrochronologů (W. S. Glocka a dalších). Už ve třicátých letech minulého století, se spojitostmi šířek letokruhů zabýval astronom A. Bečvař, který sepsal práci o vztahu mezi sluneční aktivitou, klimatem a letokruhy. (Bečvář, 1937) Po válce se přidává klimatolog S. Hanzlík. Ten změřil desítky letokruhových řad u živých stromů a povšiml si shody extrému klimatických a extremních prvků na letokruhových řadách. (Hanzlík, 1948, 1952) Koncem 50. let upozornil na možnost využiti dendrochronologie ke studiu sluneční aktivity ještě astronom L. Křivský, (Křivský, 1959). V roce 1955 zahajuje svou činnost první československé pracoviště, cíleně se zabývající dendroekologickými souvislostmi. Toto pracoviště se nacházelo v prostorech Výzkumného ústavu lesního hospodářství ve Zbraslavi Strnadech a bylo založeno Bohuslavem Vinšem. Použití laboratoře však spadalo pouze k účelům potřeby lesního hospodářství. V šedesátých letech se podařilo vytvořit krátké datové řady, zahrnující časový interval Tento výsledek sice nemá pro datovací standard hodnotu, ale zdokonalil se postup tvorby chronologie pomocí korelačního koeficientu. 15

16 V roce 1971 u nás při příležitosti archeologického výzkumu historického centra města Most, proběhly první práce s archeologickým dřevem. Zasloužili se o to Josef Kyncl (Botanický ustav ČSAV), Tomáš Velínský a Jan Klápšť (Archeologicky ústav ČSAV). Při výzkumu byla zajištěna velká část archeologických vzorků středověkého dřeva, která se po zakonzervování měřila na prvních dobových optických přístrojích. V pozdějších letech se je podařilo datovat a vytvořily nejstarší chronologie jedle ČR. Prvním českým dendrochronologem, jež začal absolutně datovat historické dřevo u nás, byl Bohuslav Vinš, v již dříve zmíněné laboratoři ve Zbraslavi, a to ve spolupráci s J. Mukem a J. Škabradou. Roku 1988 byly odebrány vzorky z krovů několika staveb a jejich letokruhové řady byly absolutně datovany srovnáním se středoevropskou chronologii jedle Becker-Siebenlist. V roce 1985 vzniklo dendrochronologické pracoviště Botanického ústavu AVČR v Průhonicích zabývající se zejména datováním archeologického dřeva. Jeho pracovníky byli Jaroslav Dobrý (do r. 1995), Josef Kyncl (do r. 1999) a později, od r i Tomaš Kyncl. Na Moravě vznikla první dendrochronologická laboratoř roku 1996 v areálu Archeologického ústavu AV ČR v Brně, lokalizována v Mikulčicích. Založena byla J. Dvorskou a L. Poláčkem. Roku 2000 byla Jitkou Dvorskou založena také dendrochronologická laboratoř na Mendlově univerzitě v Brně, která je v současnosti vedena M. Rybníčkem. ( Dendrochronologické principy datování Dendrochronologie je, v uzším slova smyslu, metodou historického datování dřevěných vzorků, na základě měřeni šířky stromového letokruhu. Ten nabývá objem díky činnosti kambia. Z letokruhu sestává každá dřevina rostlého stromu a obsahuje jej tedy každý člověkem vyrobený dřevěný prvek, přírodní kmen, nebo subfosilní dřevo s archeologickou hodnotou. Výběr dřevin, které je možno dendrochronologicky vyhodnotit, na základě měřených dat, je velmi obsáhlý. Datování je tak vlastně omezeno pouze na nutnost, aby dřevina každoročně tvořila diferenci přírůstku letokruhu a aby z této dřeviny bylo možné získat adekvátně 16

17 měřitelný vzorek. Teoreticky jsou datováni aplikovatelná na všechna jehličnatá a listnatá dřeva mírného pásma. Chceme-li využit dendrochronologii k technickému datování tj. zjištění historického stáří, můžeme pracovat pouze s dřevinami, pro které máme sestaveny standardní chronologie. V případě, že je našim cílem využit letokruhy pro posouzení informací o prostředí, ve kterém daná dřevina rostla (pro účely dalších oborů dendroekologie), je výběr druhu dřeviny v našich podmínkách prakticky neomezený (Rybníček 2003). Výsledná hodnota datování do značné míry závisí také hlavně na kvalitě vzorku. Pro samotné dendrochronologické datovaní je tedy nutné nejdříve odebrat hodnotné vzorky. Existuji dvě možnosti jejich technického odběru. Obě tyto metody odběru, mají ve výsledném produktu vzorku své výhody a nevýhody. 1. Prvním způsobem odběru, získáváme výřezem plošný kmenový kotouč nebo tvar úzkého vzorku zachycující plochu příčného průřezu daným kmenem. Vysoká hodnota a výhoda tohoto odběru tkví v tom, že z odebraného vzorku je patrný kompletní přehled o tloušťkovém přírůstku v celé ploše příčného řezu. Tato metoda je starší a pro dendrochronologii původní. (Douglass 1941) Variabilita postupu při datování v celé šířce plochy řezu kmenem a možnost volby optimálního postupu posunu suportu na zařízení mikroskopu, při datování, přisuzuje této metodě vysokou přesnost. Další výhodou může být fakt, že vzorek je částečně z hlediska vhodnosti kontrolovatelný už na místě odběru. Případná nemožnost datování, například z hlediska počtu letokruhů, může být odhalena rychleji. Nevýhodou této metody odběru je nutnost skácení stromu či vysoké míry invazního porušení původní konstrukce. Metoda posuzování dřevěných koláčů je vidět viz obr.1 (snímky z laboratoře v Arizoně, Douglass 1941) 2. Druhým způsobem a častější metodou odběru vzorků je metoda vývrtu. Zamýšlený dřevěný prvek, či kmen stromu určený k datování, se co nejkolměji navrtá speciálním nástrojem. Tím je Presslerův nebozez. (viz obr. 2). Presslerův nebozez je dutý vrták se speciální vrtnou hlavou, vybavený tyčinkou, pro vyjmutí dřevního válečku. Vrtáním vzniká daný vzorek s profilací příčného řezu, vzniklé během cesty vrtáku směrem do středu kmene. Hlavní výhodou je, že odběr vzorku je pouze lokální a odebíraný prvek objektu nebo oblast se tolik nepoškodí. Po odběru se navíc místo poškození může ošetřit, aby nedošlo 17

18 k napadení dřevokazným hmyzem či houbou. Vzorek vývrtu je skladnější a lépe archivovatelný ve větším počtu, než výřez kmenového kotouče. Mnohem lépe se taky z místa odběru transportuje. Nevýhodou, kromě fyzické namáhavosti odběru (síla při otáčení nebozezu), je nutnost dobré volby místa a udržení kolmosti vrtání na axiální osu kmene. Nedostatkem je také křehkost vývrtu, jež se částečně kompenzuje skládáním vývrtů do dřevěného pouzdra z lišt. V těch se následně nalepený, také brousí pro lepší viditelnost letokruhové struktury. Soudržnost může být také ovlivněna stavem dřeviny uvnitř kmene, kdy vzorek obsahuje vyvrtání místem napadeným dřevokazným hmyzem. Pokud dojde k rozlomení vývrtu na kousky může být vzorek znehodnocen a tím měření ovlivněno, či v horším případě letokruhová analýza zcela znemožněna. Oproti metodě výřezu není díky malému schématu vzorku metoda vývrtu tak přehledná, nicméně v praxi je jako nedestruktivní rozšířenější. obr. 2. Presslerův nebozez (Rybníček, 2007) Spolehlivost datování je nutné zaručit odpovídajícím počtem odebraných vzorků, protože ne všechny mohou být chronologicky hodnotné. Každý odebraný vzorek by měl ideálně mít minimálně 40 letokruhů. Datování většího počtu dřev umožňuje snížit počet obsažených letokruhů díky střední křivce, vyhotovené ze vzorků s větším počtem letokruhů. Odebraný vzorek by měl obsahovat podkorní letokruh, který označuje, kdy konkrétně byl strom skácen. Takový vzorek je nejpřesnější možností datování. Naopak pokud odebraný vzorek podkorní letokruh neobsahuje, může být výsledkem datování jen rok, po kterém byl pokácen strom, ze kterého vzorek pocházel. 18

19 U dřevin dubu je možné přibližně datovat rok skácení, pokud je na vzorku zachována zřetelná hranice bělového a jádrového dřeva. Podle tohoto faktu, lze chybějící letokruhy dopočítat. Postup dopočtení letokruhů u dubů, limituje nutnost znát původ dřeviny. Místo lokace je totiž závislé na dopočítávaném počtu bělových letokruhů a může se pohybovat od 7 do 50 (Rybníček, 2003) Speciální metodou v dendrochronologii, kdy nelze datovat klasickým odběrem vzorku, je nedestruktivní, neinvazní postup. Na místo vzorku, se kompaktně zkoumá celek určený k datování. Takto se zjišťuje historické stáří například uměleckých děl, jakými mohou být deskové obrazy, dřevěné sochy či starožitný nábytek. Děje se tak za pomocí světelné lupy a pohyblivém suportu umístěném na konstrukci nebo přímo na historickém prvku. To však vyžaduje kromě nezbytné opatrnosti postupem prací, také složitější technickou část přípravy a manipulaci s datovacím zařízením a úpravou samotného zkoumaného objektu. Tento se musí vhodně očistit k zajištění datovací dráhy. Ta by měla čítat cca 5 mm šířky, aby bylo možné zřetelně rozeznat jednotlivé letokruhy. Pokud nenastal výše uvedený speciální případ neinvazního datování, je obvykle odebrání vzorků a jejich transportní uložení poslední praktickou terénní částí dendrochronologické práce. Dále následuje část laboratorní, která sestává ze samotného technického datování, jež má pomocí přístrojů za cíl získat hodnoty letokruhových přírůstů. Následně pak probíhá jejich statistické hodnocení. Dříve se postupovalo metodami statistických korelačních výpočtů, v poslední době tuto část usnadňuje výpočetní technika. Např. software PAST32. Programů pro zpracování, archivaci a vyhodnocování dendrochronologikých údajů je však více. (Rybníček, 2008) Při laboratorní práci se postupuje metodou časové synchronizace korelujících křivek. Tímto postupem je ze vzorků vytvořena průměrná letokruhová křivka. Tato křivka má zvýraznit společné extrémy související s klimatickými změnami a eliminuje všechny ostatní výkyvy (oscilace), způsobené odlišnými vlivy na růst stromu. Pak se průměrná křivka porovnává se zvolenou standardní chronologií dle druhu dřeviny a oblasti. Ze všech těchto postupů je zjevné, že obor Dendrochronologie, její metody a principy, patří mezi exaktní vědy. Dosahuje buďto přesného, nebo žádného výsledku. V praxi se tedy vzorek buďto historicky podaří určit přesně nebo je nedatovatelný (Schweingruber,1983). 19

20 3.1.3 Princip přírůstu letokruhu Dřevo je centrální částí kmenů dřevin, která se nachází mezi kambiem a dření. Je produktem dělivého pletiva kambia. (Šlezingerová, Gandelová, 2005). Dřevo nabývá na objemu přírůstem letokruhu, který překrývá předcházející vrstvu. Letokruhem se tedy rozumí přírůst dřeva, vytvořený během vegetačního období jediného roku. V klimatických podmínkách mírného pásma se letokruh během vegetačního období tvoří postupně ve dvou sezónních fázích. Každý letokruh sestává z vrstev jarního a letního dřeva. Rozdíl mezi letokruhy stromů, zahrnuje prostředí jejich růstu. Letokruhy u dřevin mírného pásma jsou dobře zřetelné a na rozdíl od dřev tropů má jejich pravidelný přírůstek vypovídací hodnotu. Dřeviny tropického a subtropického pásma totiž vytváří přírůstové vrstvy kontinuálně, v průběhu celého roku, bez rozlišení letokruhů. Vytváří zóny, oblastí přírůstku, které neodpovídají přesně jednotlivým létům. (Šlezingerová, Gandelová, 2005). Tyto zóny se tvoří na základě vlivu poměrně nepravidelného období sucha a dešťů a právě tento fakt degraduje možnosti datování. Způsob tloušťkového navýšení obvodu kmene, umožňuje určit věk stromů právě podle počtu letokruhů. Letokruhy jsou tedy rozšiřovány formou na sebe navazujících kuželů, které pravidelně rok co rok, zvětšují jeho průměr a výšku. obr. 3. Analýza přírůstku kmene smrku- picea abies radiální řez (Požgaj a kol. 1997, Perelygin, 1965, Korf 1953) 20

21 Letokruhy vykazují na různých řezech kmenem jinou charakteristiku. Pro obor dendrochronologie má letokruh největší cenu na příčném řezu, kdy jeho přírůstky tvoří nepravidelné kružnice narůstající od středu kmene ke kůře. Standardně využívaný letokruh, dřevin mírného pásma, tvořený přesným přírůstkem v rámci ročního období je v jarním a letním dřevě barevně a mnohdy strukturálně rozlišen. Jarní dřevo, vytvořené na počátku vegetačního období, je obvykle světlejší a řidší, pozdější letní dřevo má sytější, tmavší tóny (Drápela, Zach 1995). Šířka letokruhu závisí na věku a druhu dřeviny, na podmínkách kde dřevina roste, jaké je jeho umístění ve skupině stromů. Na strukturu letokruhu má vliv řada činitelů jako srážky, teploty, sluneční svit atd. Ovlivnění růstu existuje také s umístěním v nadmořské výšce a zeměpisné šířce, kdy platí, čím je strom výše položen, tím má menší přírůstek Existuje také spojitost mezi velikostí koruny stromu a šířkou letokruhu. Stromy s malou korunou mají přírůstek pod 1 mm, dřeviny s rozsáhlou nebo vysokou korunou mívají 5-10 mm. Topol (populus) má roční přírůstek až 15 mm. Dále platí, že s věkem stromu jeho přírůstek letokruhu klesá. (Šlezingerová, Gandelová, 2005). Pro datování živých stromů je důležité realizovat odběr vzorku od výše 1,3 m, kde již nejsou letokruhy ovlivněny kořenovými náběhy. (Cook, Kairiukstis 1990). Činnost pravidelného přírůstku, je ovlivňována řadou faktorů (viz kapitola 3.1.6) Anatomie stavby dřeva a letokruhu Letokruh, jeho jarní a letní dřevo, patří spolu s dřeňovými paprsky, pryskyřičnými kanálky, cévami, jádrem, a suky mezi charakteristické znaky stromu. Tyto makroskopické znaky definují jedinečnost a umožňují tak rozlišení na druh dřeviny. Na základě odlišnosti struktury stavby letokruhu, jarního a letního dřeva, se dřeviny dělí na jehličnatá a listnatá, která se dále člení na kruhovitě pórovitá a roztroušeně pórovitá a také polokruhovitě pórovitá. (Šlezingerová, 2005). 21

22 Jehličnatá dřeva (MD, DG, BO, tis, JD, SM, jalovec, VJ) : - Letokruhy jsou zřetelné, převažuje zastoupení jarního dřeva cca 70%, přechod mezi jarním a letním dřevem dle dřevin je ostrý až pozvolný, v rámci druhu dřeviny. Dřeňové paprsky jsou makroskopicky nezřetelné. Pryskyřičné kanálky se nachází jen u SM, DG, MD, BO, VJ. U těchto dřevin jsou vidět na příčném řezu v jarním dřevě v podobě tmavších teček a v letním dřevě v podobě světlejších teček. Radiální a tangenciální řez je zobrazuje jako pásky. (Vavrčík, 2002, wood.mendelu.cz) Listnatá dřeva s kruhovitě pórovitou stavbou dřeva (kaštanovník, JS, AK, JM, morušovník, pajasan, DB) : - Zřetelné hranice mezi letokruhy, převažuje zastoupení letního dřeva 70%, přechod mezi jarním a letním dřevem je zřetelně vylišený. Dřevo obsahuje tracheje - cévy v jarním dřevě makropóry = široké jarní cévy, v letním dřevě mikropóry = úzké letní cévy. Mikrocévy jsou viditelné jen ve formě typických seskupení charakteristických pro jednotlivou dřevinu. Konkrétně: DB+kaštanovník jako radiální žíhání; AK+morušovník+pajasan má klubíčkovitá seskupení; JM má tangenciální vlnkování a JS je bez charakteristického seskupení. Viditelnost dřeňových paprsků je různá podle dřeviny. Na všech řezech jsou viditelné široké a to u DB a pajasanu. Na radiálním řezu jsou viditelné i úzké (morušovník, JM, AK, JS) a dřevo kaštanovníku má dřeňové paprsky neviditelné. (Vavrčík, 2002 wood.mendelu.cz) obr. 4. schéma uložení cév v letokruhu kruhovitě pórovitých dřevin dub (quercus) (Požgaj a kol. 1997) Listnatá dřeva s polokruhovitě pórovitou stavbou dřeva (OR, TR, SV) : - Dřevo má zřetelné hranice mezi letokruhy. Cévy, buď jsou makropóry rozptýleny v celém letokruhu (OR) a rozměry klesají od jarního dřeva k letnímu nebo mikropóry seskupeny ve vrstvě jarního dřeva (TR, SV). Dřeňové paprsky těchto dřevin, jsou viditelné pouze na radiálním řezu. (Vavrčík, 2002 wood.mendelu.cz) 22

23 obr. 5. schéma uložení cév v letokruhu polokruhovitě pórovitých dřevin OR (juglans) (Požgaj a kol. 1997) Listnatá dřeva s roztroušeně pórovitou stavbou dřeva (PL, BK, HB, OL, LP, JV, BR, TP, VR, HR, JB, JR, jírovec) : - Letokruhy jsou zřetelné méně (v případě BK, PL, JV) až nezřetelné vůbec. V letokruhu není rozlišeno jarní a letní dřevo. Cévy ve formě mikropóry jsou rovnoměrně rozptýleny v celém letokruhu. Makroskopicky nejsou zřetelné. Dřeňové paprsky, jsou viditelné velmi rozdílně a to na všech řezech = široké: PL, BK, HB, OL; na radiálním řezu = úzké: LP, JV, BR; slabě na radiálním nebo neviditelné: TP, HR, VR, JB, JR, jírovec. obr. 6. schéma uložení cév v letokruhu roztroušeně pórovitých dřevin (Požgaj a kol. 1997) Stromové letokruhy však mohou vykazovat různé anomálie. Letokruhy nejsou svým obsahem stále po celém obvodu kmene stejně široké. Pokud je dřeň uložena mimo středovou osu, vzniká excentrická stavba kmene. K tomu dochází hlavně při jednostranné zátěži sněhem, větrem ale i dendrogeomorfologickými procesy sesuvů půdy apod., kdy je narušen rovnoměrný vývin stromové koruny. (Schweingruber 1993). Kambium pak tvoří tzv. reakčni dřevo, pro které je zažitý souhrnný název reakční dřevo. Viz obr. 7. Konkrétně u jehličnatých dřevin se tvoří tlakové dřevo na spodní straně šikmo rostoucích kmenů a větví. Vyskytuje se tedy v oblasti, kde je dřevo namáháno tlakem. Tahové dřevo se tvoři u listnatých dřevin na vnější straně ohýbaných 23

24 kmenů a na horní straně větvi, tedy v místech, kde je dřevo namáháno tahem. Tlaková dřeva jsou mnohem snadněji identifikovatelná, mají široké letokruhy, tmavého zbarveni, než dřevo tahové (Gryc 2005). obr. 7. excentrická stavba kmene (Schweingruber 1993) Ve dřevní struktuře kmenu, může dojít vlivem biotických a abiotických činitelů k tzv. nepravým letokruhům které jsou charakterizovány možnosti vzniku dvou letokruhů za jedno vegetační období a vystihuje je neostrý přechod mezi tenkými a tlustými buňkami. Kambium díky vlivu sucha nebo poškození hmyzem vytváří v rámci jarního dřeva, před tvorbou letního, malé tlustostěnné buňky. Po překonání sucha nebo ochránění části poraněného kmene tvoří opět velké tenké buňky. Může také nastat stav, kdy se roční přírůstek letokruhu zcela nevytvoří. Tento jev je běžný u okrasných dřevin poškozených, či zastíněných stromů. (Šlezingerová, 2005). obr. 8. dva nepravé letokruhy v rámci jednoho ročního přírůstku (Požgaj a kol. 1997) 24

25 3.1.5 Obsah dat v letokruzích stromů Obsah dat, jež letokruh představuje, a v rámci celé stavby stromu nese, poskytuje hodnotné informace, nebo aspoň přibližné představy, jednak o minulé lidské aktivitě a také o měnícím se prostředí v době jeho růstu. Asi primární informací, kterou letokruh obsahuje, a jež je součástí stavby dřeva, je anatomické složení, sloužící k identifikaci druhu dřeviny. (Šlezingerová, 2002, Gryc, 2008) I když na živých stromech dendrolog zpravidla určuje druh dřeviny podle dalších znaků- taxonů, jakými jsou kůra, listy, jehličí, plody (Tichá, 2008), slouží obraz letokruhu mnoha dalším odborným pracovníkům. Pro ty je vzorek dřeva, často jediným nástrojem studia. Po identifikaci stromu, může dojít k jeho datování dendrochronologem, kdy se zjišťuje analýzou letokruhu, samotné stáří vzorku. Zdrojem dat využívaných pro stanovení letopočtu je šířka letokruhů dřeviny, která je příznačná pro každý druh, oblast a stáří (Rybníček, 2008). Pomocí statistických metod se v šířce letokruhu hledá společný signál který se odděluje od nepotřebných a individuálních údajů jednotlivých stromů (Cook, Kairiusktis 1990). Dalším studiem letokruhu spadající už spíše do oboru dendroarcheologie v souvislosti s mapováním historie, je studium původu dřeva. V historických dobách se pro různé účely, totiž používala různá dřeva. Buďto z důvodu kvalitativní preference, (např. dub pro stavbu mostů, studní a městských odpadních kanalizací) nebo jednoduše z důvodu množstevních možností druhu v dané lokalitě. Proto pro mnohé použití specifických prvků (např. krovy, umělecká díla) staveb a tím pozdějších archeologických nálezů, byla dřeva různě dovážena. Dřevo bylo dopravováno splavováním na řekách z mnoha obchodních oblastí. V různé době v rozdílné intenzitě obchodování. Tento fakt může být také předmětem mapování ekonomicko historických ukazatelů obchodu se dřevem. Tyto informace mohou být cenné pro historiky v určitých souvislostech dalších individuálních studií (Vinař a kol. 2005). Letokruh, ovšem jako nosič informace o původu v souvislosti s plavením nelze brát v našich podmínkách jako dostatečný. Hlavním důvodem je relativně malé území ČR a tím i návaznost na technickou splavnost a množství řek. Možnosti historického transportu na řekách v ČR, nelze srovnat s možnostmi větších území. Vliv má také dosud omezené zmapování uvedených souvislostí spolu s chybějící podrobnou územní chronologií dřevin. (Vinař a kol. 2005). 25

26 Jak již bylo sděleno v předešlých částech, letokruhová analýza, zkoumání letokruhu, umožňuje kromě samotného historického datování, identifikace druhu dřeva a jeho původu, posuzovat vnější ovlivnění ve vztahu k prostředí, ve kterém strom roste. Strom reaguje na různé podněty z okolního prostředí reakcí svého růstu resp. jeho charakteristickou vlastností, závislou na míře tohoto ovlivnění. Ovlivnění se projevuje jednak v letokruzích a hlavně samotných kmenech stromů. Tento fakt zkoumá např. jedna z oblastí dendroekologie zabývající se procesy profilace zemského povrchu - dendrogeomorfologie. Abiotické faktory, včetně světla, teplota vody, zásoby živin nebo vlivy silného větru jsou více, či méně společné, pro všechny stromy rostoucí v konkrétním místě. (Fritts 1976; Schweingruber 1996). Proto stromy rostoucí na stejném místě, budou při stejném nebo rekordním dopadu na životní prostředí a jeho výkyvu (např. teploty nebo srážek) ve svém letokruhu tvořit odpovídající série přírůstků (Cook a Kairiukstis 1990). Kromě specifické informace společné pro všechny stromy na daném místě, obsahují jednotlivé letokruhy také záznam o účinku mechanického narušení, způsobeného např. pohybem povrchu země a jejích procesů. Stromy mohou být poškozené, mohou tvořit odklony, jejich kmenové základny mohou být pohřbeny (zavaleny), koruny a větve polámané, nebo naopak vnitřní část jejich kořenů odhaleny. To vše se také může do jisté míry projevit v tvorbě letokruhů a být pozdější studií dendrochronologicky zdokumentováno. Tyto podněty prostředí, budou zaznamenány ve stromu letokruhem resp. řadou defektovaných letokruhů. Vznikají tedy růstové anomálie. Analýza geomorfologických procesů, prostřednictvím studia těchto růstových anomálií v letokruhu, se nazývá dendrogeomorphologie (Alestalo 1971). Dendrogeomorfologie, geomorfologie, je obvykle založena na systému: proces-událost-reakce jak je definuje Shroder (1978): Reakce je reprezentována jakoukoli geomorfologickou látkou, jako jsou nánosy, padající kamení nebo sněhové laviny. V případě události - geomorfologického procesu, tedy bude mít reakce vliv na strom, který bude reagovat na narušení určitou změnou růstu. Uchování těchto změn může kmen doznat po ukončení svého růstu např. zavalením kmenu a vznikem subfosilního dřeva (Rataj, 2009). 26

27 V oblasti dendroekologie, může mít kromě oboru dendrogeomorfologie, stromový letokruh řadu dalších návazností na možnosti studia. Letokruh tedy může být informací pro dedroklimatologa sestavujícího rekonstrukce podnebí z minulosti, dále pro dendrohydrologa, zabývajícího se hydrologií. Zde může letokruh pomoci se sestavením modelů povodní, či změny vodních toků říčních koryt. Stejně tak, může být nosičem informace z okolí pro aplikaci v dendroglaciologii. Přírůstky stromových letokruhů po stovky let monitorují informace o minulosti lidské aktivity v té, či oné oblasti. Tohoto může využít jako další archeolog, bádající nad obdobími vývoje a rozsahem osídlení. Z letokruhů mohou být detekovány období rozvoje v souvislosti se stavbami, sociální stagnace v historii nebo třeba zániky kultur. Pomocí nástroje datování prvků ze vzorků dřevěných konstrukcí může být mapována souvislost vývoje historie architektury, např. krovů, jejich architektonického řešení a tím technické vyspělosti v určitých obdobích. Velkým přínosem mohou být data obsažená v letokruzích pro historiky z oboru umění, při mapování stáří uměleckých děl, jejich rekonstrukcí a nebo novodobé zjišťování různých padělků umění v kriminalistice. Letokruh je tedy v rukou vědce nástroj, který nese jistá data informací, interpretovatelná také do dalších částí vědy. Kromě dendrochronologie samotné, (využívající letokruhovou analýzu k datování historického stáří stromu nebo dřevěného prvku), tedy může být letokruh zdrojem např. aplikací dendroekologie pro mapování ekologických procesů, studiem ovlivnění stromu prostředím. Dendrochronologická analýza, může být jednou ze zdrojů informací i pro vzdálenější obory, jako je stavitelství, v návaznosti na průzkum stáří staveb. Může být informací architektuře ke studiu vývoje historie stavitelství a městské zástavby. V archeologii může být cenným předmětem napomáhající lidské historické činnosti, jako je rozsah osídlení, vývoj a stagnace společnosti atd. V archeologii může být pojítkem historické identifikaci a studia architektoniky dřevěných prvků v různých dobách Růstové faktory a ovlivnění letokruhů Růst stromu je určitým způsobem ovlivňován střídavými změnami parametrů vnějších faktorů, které na dřevinu působí. Tyto faktory modelují charakter jednotlivých přírůstků letokruhu. Biologické procesy stromů, jsou tedy ovlivňovány vnějšími vlivy prostředí (Fritts 1976, Schweingruber, 1983). 27

28 Působící faktory, mohou být vnitřní, ty jsou genetického původu nebo mohou být vnější. Vnější faktory se dělí na biotické a abiotické. Mezi biotické patří např. okus stromu lesní zvěří, napadení živočišnými nebo rostlinnými škůdci (např. houby, kůrovec). Tyto faktory ovlivňují stromy většinou pouze jednorázově a ovlivnění v lese, se může týkat pouze malé části populace porostu. Biotické faktory určují růst a vývoj rostlin převážně plošně. Patří sem : Vysoké, či nízké sluneční záření. Z toho plynoucí intenzita teplotního režimu, souhrnu srážek vody. Mezi biotické činitele patří také množství minerálů v půdě, míra jejího znečistění, či také znečistění ovzduší. Patří sem také individuální mechanické poškození stromů (Schweingruber, 1996, Rybníček, 2008). Při záměru letokruhové analýzy na rostlém stromě, je možné vhodným výběrem dřeviny, působení vnitřních, genetických faktorů, částečně eliminovat (Schweingruber 1996). Při intenzivních změnách působících vnější ovlivnění, dochází ke změnám růstu v mnohem vyšší míře a v rámci porostu plošněji. Tyto faktory působí vždy společně a není možné odlišit míru působení jednoho od druhého (Požgaj a kol.1997). Obecně více ovlivňují dřevinu faktory klimatické. Například vlnová délka fotosynteticky aktivního záření, by se měla pohybovat v rozmezí nm (Rybníček, 2008). Šířka letokruhu je biotickými faktory ovlivněna nejen pozitivně a negativně, ale přírůstky letokruhů mohou reagovat také přerušením růstu nebo naopak tvorbou nepravého resp. dvojitého letokruhu (Drápela, Zach 1995). Tyto faktory, tedy mohou výrazně měnit tloušťkový přírůstek a v mnoha případech komplikovat práci s letokruhovou analýzou. Pro stanovení jednotlivých signálů letokruhu v rámci dendrochronologického postupu, byl vytvořen model, obsahující hlavní signály, které ovlivňují roční tloušťkové přírůstky (Cook, Kairiukstis 1990). Tento tzv Cookův model je uváděn v následujícím tvaru : R t = A t + C t + δd1 t + δd2 t + E t R t šířka letokruhu v čase A t věkový trend letokruhové řady C t klimatický signál obsažený v letokruhu D1 t endogenní faktor jedinečný pro každou letokruhovou sérii způsobující odchylky oproti očekávaným hodnotám, které se projevují jen v dané letokruhové sérii D2 t exogenní faktor společný pro více letokruhových řad E t náhodná odchylka (tj. ta část celkové informace, která je nevysvětlená předchozími členy modelu) 28

29 Tento model zahrnuje pět nejčastěji se vyskytujících signálů charakteristických pro každou letokruhovou řadu (Cook, Kairiukstis 1990). Podle všech předpokladů, dřeviny, rostoucí ve stejné lokalitě a tedy i stejně působících klimatických podmínkách, vykazují signálem reakci letokruhu. Podobnost signálu ve změnách šířky letokruhů v rámci skupiny stromů se tímto předpokladem dají studovat. (Douglass 1937) Dendrochronologické vzorky Základním předpokladem úspěchu dendrochronologické analýzy, je odběr datově hodnotných vzorků. Odebírání vzorků, ať už z dřevěných konstrukcí, uměleckých děl či živých stromů, se řídí metodickým postupem vyplývající z principů dendrochronologie, který je nutné dodržovat. Vždy by mělo být odebráno jen minimální množství, nutné k analýze, tedy vzorky, s maximální vypovídací hodnotou a parametry, umožňujícími datování. Tak, aby nedocházelo k manipulaci, katalogizaci, datovací práci a archivaci vzorků, jež jsou pro výsledek analýzy zavádějící, bezobsažné a často zcela nedatovatelné. Největší důraz se přitom klade na příčné řezy, které jsou pro samotné datování svým charakterem nejpředmětnější. Na příčném řezu se také nejlépe odhalují vady a růstové anomálie, jako dvojitý letokruh atd. Pro zjišťování stáří starobylých objektů, je nutné posoudit, do jaké míry je možno zasáhnout do dřevěné konstrukce. Invazní metody řezem, jako přiliž destruktivní, většinou nelze realizovat. V případě odběru z funkčních dřevěných prvků, přichází v úvahu většinou odběr právě vývrtem, nejčastěji pomocí ručního nebozezu či upevněných, mechanických vrtaček, do kterých je nebozez upnut. Vyhloubený vývrt se pak musí řádně ošetřit a eliminovat tak např. možné napadení hmyzem, zatékání, houbami, hnilobou aj. (Vinař, 2005). Pro volbu vzorku je nejvhodnější, aby pokud možno odebíraný vzorek obsahoval podkorní letokruh (viz popsané principy dendrochronologie kap ). Tento stav se zjišťuje nejlépe na příčných řezech čel trámů krovů, překladech apod, (Vinař a kol., 2005). V případě, že podkorní letokruh nelze předem vizuálně mapovat, je vhodné realizovat větší množství odběrů vzorků, ze kterých se pak posuzuje nejlépe ten, s největším množstvím letokruhů. Dále je nutné, aby byly vzorky realizovány kolmým, 29

30 řezem případně rovným vývrtem nebozezu, směrujícím kolmo ke středu kmene (Douglass 1971). Vzorky z uměleckých předmětů kterými mohou být, například obrazy nebo starožitný nábytek, prakticky neexistují. Jakékoli invazní metody, jsou totiž vzhledem k hodnotě děl mnohdy nepřijatelná. Proto se v postupu datování postupuje mnohdy obráceně a to tak, že se k danému dílu, přiveze datovací zařízení. To se stává samo pohyblivým na suportu zařízení a zkoumané dílo většinou není dotčeno ani pohybem (Rybníček, 2005). Vzorky u rostlých stromů, se odebírají v oblasti nezatížené poškozením, ovlivněním stromu např. reakčním dřevem. Vzorky je třeba realizovat od výše 1,3m tedy tam, kde již dřevo není ovlivněno kořenovými náběhy. Optimální vzorky živých listnatých vzorků se získávají ve výšce 1,5m, ideální vzorky jehličnanů, je potřeba odebírat až ve výšce 4 m ( Počet stromů, nutných k vyhodnocení daného signálu, společného pro místo růstu stromů, je 4-10 ks (Schweingruber 1983). S vyvrtanými vzorky je nutno manipulovat obezřetně, aby například při transportu či manipulaci nedošlo k jejich rozlomení. Většinou jsou brzy lepeny do lišt (viz popsané principy dendrochronologie kap ). Vzorky subfosilních dřev, je s přihlédnutím na zachování charakteru klimatu, ve kterém byly uchovány, možné datovat zcela destruktivními metodami. Nálezy subfosilních kmenů, se evidují hlavně v okolí řek, zaplavených luhů, kdy tedy po dlouhou dobu ležely pod vodou. Špatná klimatizace při uchování vzorku před datováním, by vedla ke změnám diference letokruhů, zapříčiněnou kolapsem dřevních buněk a tím by nebylo možné je datovat. Je tedy třeba dbát větší pozornosti důslednému zabalení do folie nebo konzervaci vzorků v optimálním vlhku a jejich dendrochronologické datování by mělo být časově přednostní. Z výše uvedených důvodů se tedy vzorky realizují destruktivní metodou řezem koláčů kmene s větší tloušťkou výřezu. Nepoužívají se ani lehce invazní metody odběru nebozezem. Jednak tyto dřeviny nemají před nálezem např ve štěrkovnách či korytech řek, hodnotné použití a pak by vývrty klasickou metodou byly značně technicky složité, díky své vyšší tvrdosti a jejich uchování problematické. Změna mechanických vlastností jako tvrdost, pevnost aj. je cca o 30% vyšší, než u současných dřevin, bez subfosilního charakteru. Toto dřevo je však také vyhledávané v nábytkářské praxi, pro svou zvláštní tmavou barevnost a kresbu. V praxi se tedy dendrochronologicky prozkoumá staří, a zbylá část kmene se buď ponechá na místě nebo je odvezena ke zpracování (Kolář, 2008). 30

31 3.2 Pojem Standardní chronologie Hlavním nástrojem k historickému datování resp. analýze letokruhů, je standardní chronologie. Tato standardní chronologie je vlastně soubor průměrných letokruhových řad, ve které jsou zahrnuta velká množství datování jak historických prvků, tak živých stromů. Takové řady pokrývají letopočtem nejzazší historické události a sahají až do současnosti. V dendrochronologické praxi se letokruhové řady, nazývají chronologiemi. Tedy časovými sledy, které jsou dostatečně dlouhé a jsou na podstatné části svého průběhu dokonale proloženy, obvykle alespoň 40 individuálními letokruhovými řadami (Vinař a kol ). Aby bylo možné provést dendrochronologickou analýzu a správně vzorky historicky datovat, je existence takových řad nezbytná. Standardní chronologie se v dané oblasti, sestavuje pro každou dřevinu zvlášť. Chronologie vznikají postupným překrýváním již datovaných letokruhových sekvencí směrem od současnosti, do minulosti. Mnohá období jsou tvořena vícero letokruhovými řadami se stejnými vlastnostmi a parametry tloušťkové diference překrývajících se letokruhů. Vysvětlení je nejlépe patrné na přiloženém obrázku. Obr. 9. Princip tvorby standardních chronologií (Rybníček, 2003) 31

32 Konstrukce křivek, by měla být proložena z co největšího počtu vzájemně korelujících středních křivek, z nichž je vytvořena průměrná křivka (Schweingruber 1995). Historická řada, která tvoří chronologický standard letokruhů, vychází zejména z dat velmi starých rostlých stromů. Jejich řadami, jsou postupně křížovou metodou datovány letokruhové křivky dřev z uměleckých prvků a historických objektů. Obvykle se v oblasti ČR lze dostat do století a hlouběji do minulosti se postupuje především pomocí mapování subfosilních dřev uložených v korytech řek. Takto je možné sestavit tisíciletou chronologii. ( Je nezbytné, aby sestavená chronologie maximálně reflektovala a přesně definovala klima určitého období a oblasti. Aby minimalizovala vliv místních podmínek růstu jednotlivých stromů, obsažených v porostu dané lokality. Chronologie jsou tedy odlišeny pro oblasti kde jsou platné, kde se dají použít. Jsou také charakteristické délkou časového intervalu, pro který jsou platné. Obsah chronologie je v průběhu datování postupně doplňován (Rybníček, 2003). Těmito fakty, jsou také definovány možnosti použití standardních chronologií, kdy jsou použitelné pouze pro konkrétní dřevinu a oblast. Doplňováním obsahu chronologií vznikají v laboratoři individuální doplnění a další zpřesňování křivek. Hodnota chronologie se tak rozšiřuje v rámci působnosti konkrétního výzkumného pracoviště. 3.3 Práce se statistickými metodami Souběžnost Pomocí této metody bylo určeno Procento souběžnosti (Schweingruber, 1983) dané křivky, dvou vzorků nebo vzorku a standardní chronologie, v části jejich společného překryvu. Hodnota nám tedy vyjadřuje, v kolika procentech připadů dochazi ke shodnému trendu mezi srovnavanými letokruhovými křivkami. (Drápela, Zach, 2000) Shodnost trendu znamená, že mezi sousedními roky obě křivky buď shodně stoupají nebo klesají. Mapuje se tedy charakter změny sousedních hodnot. V této metodě, nejde až tak o absolutní číslo. Souběžnost byla počítána následujícm způsobem: 32

33 a) Hodnoty z křivky vzorku nebo chronologie, se převedly na soustavu hodnot po jednoletých intervalech. Hodnoty čítají 3 možnosti a to 1 / 0 / +1. Hodnota 1, je pro klesající trend křivky, hodnota 0 pro stagnaci křivky a hodnota +1 pro její rostoucí tendenci. b) S digitalizovaným zpracováním těchto částí, se porovnávalo sečtení jednotlivých intervalů se souhlasným trendem křivky. c) Počet souhlasných let v poměru počtu všech překrývajících se roků udal hodnotu souběžnosti v jednotce %. Souběžnost značena G se teda udává v rozmezí s tím že 100%tní souhlasnost v celé délce je čistě teoretická (Drápela, Zach, 2000) V praxi pak platí, že čím je daná hodnota procent vyšší, tím je vyšší míra souvěžnosti. Hodnota procenta souběžnosti pro dvě srovnávané křivky vychází ze vztahu: n 1 1 G 1,2 = G i 1 + G n 1 = i 1 i2 (Drápela, Zach, 2000) V rámci obecné platnosti platí, že míra souběžnosti, by neměla být nižší než 60% (Rybníček, 2010). Taková hodnota vlastně vyjadřuje, jestli má souběžnost v porovnání s celkovou délkou, nějakou statistickou významnost. V programu PAST byla tato významnost označena kategorií # pro významnost čítající 95%, # # pro 99% a # # # pro 99,9% - hladina významnosti kolem 95% 1, Souběžnost # n - hladina významnosti kolem 99% 2, Souběžnost ## n - hladina významnosti kolem 99,9% 3,09 50 Souběžnost ### n kde n je počet překrývajících se letokruhů 33

34 3.3.2 T Test T test se zakládá na porovnávání vzorků a standardní chronologie jako dvou datových řad. Podobná shodnost je spočtena pomocí korelace a její statistická významnost byla hodnocena pomocí T testu. Před samotným statistickým výpočtem jsou původní data transformována. Transformace je nutná proto, abychom zjistili splnění statistických podmínek, které použití T testu vyžaduje. (Normalita rozdělení, odstranění vlastní autokorelace). (Vinař, 2005) Nejčastěji se pro transformaci dat používají dvě možnosti, které se liší způsobem trasnformování dat. (PAST 2000) Transformace podle Baillie/Pilchera: ybp i = ln y + y 5yi + y + y + y i 2 i 1 i i+ 1 i+ 2 Transformace podle Hollsteina: y hi = ln y y i i+1 Transformované a indexované datové řady standardní chronologie a vzorku jsou použity pro výpočet korelačního koeficientu. Korelační řady jsou zastoupeny proměnnými s i a r i v tomto vzorci : c coeff = i x.. y i x.. y ( s ( s i i s )( r s ) 2 i ( r x, y: hranice překrytí křivek r i, s i : hodnoty letokruhů po transformaci r, s : průměrné hodnoty transformovaných letokruhových řad i r ) r ) 2 (Rybníček, 2003) 34

35 Konečná hodnota T Testu t = c coeff (1 c n coeff 2 2 ) (Rybníček, 2003) n: počet překrývajících se let Při překrytí datované křivky se standardní chronologií alespoň čtyřiceti letokruhy je kritická hodnota T Testu při 0,1% hladině významnosti 3,551. Při hodnotě T Testu nižší než 3,5 je pravděpodobnost pozitivního překrytí jen malá. Naopak hodnoty vyšší než 5 s velkou pravděpodobností signalizují shodné chronologické zařazení vzorků (Šmelko, Wolf, 1977 ) Hodnoty překrytí Důležitou hodnotou pro ustavení chronologie nebo datování je délka překrytí datované křivky. Čím je delší překrytí daných křivek, tím je spolehlivost datování vyšší. Tato vlastnost je určena na základě kritického korelačního koeficientu při 1% hladině významnosti v závislosti na délce překrytí segmentů (Grissino, Mayer, 2001). Délka segmentu Kritický korelační koeficient při 1% hladině významnosti 10 0, , , , , , , , , , , , , ,2122 Tab. 1. Hodnoty kritického korelačního koeficientu v závislosti na délce překrytí 35

36 3.4 Existující standardní chronologie dřevin Chronologie pro Evropu Přehled některých standardních chronologií, používaných v zahraničí : Standardní chronologie - DUB název interval oblast použití autor délka v letech chronologie začátek konec sued2ges jižní Německo Becker brandges Braniborsko Heussner südeiche jižní Německo Heussner ostoesqp východní Rakousko Wimmer DSL1 dolní Slezsko Polska Krapiec Standardní chronologie - JEDLE název interval oblast použití autor délka v letech chronologie začátek konec satane jižní Německo Heussner ostoesaa východní Rakousko Wimmer tanneges Německo Heussner mostges Most Heussner becker jižní Německo Becker název chronologie Standardní chronologie - BUK oblast použití autor délka v letech začátek interval konec buchczmw Německo Becker buchehol Německo Holstein buche Mecklenburg Heussner buche2 Mecklenburg Heussner Tab. 2. standardní chronologie pro evropu- jedle a buk Chronologie dubu, jedle, borovice a smrku pro ČR Standardní chronologie - DUB název chronologie oblast použití autor délka v letech začátek interval konec czges2004 ČR Rybníček cechges2004 Čechy Rybníček morges2004a Morava Rybníček morges2004b Morava Rybníček Tab. 3. standardní chronologie pro ČR- dub 36

37 Standardní chronologie - JEDLE název chronologie oblast použití autor délka v letech interval začátek konec je-cr05 ČR Kyncl je-mp05 Morava Kyncl je-ce05 Čechy Kyncl Standardní chronologie - BOROVICE název chronologie oblast použití autor délka v letech interval začátek konec bo-mo05 Morava Kyncl bo-ce05 Čechy Kyncl Standardní chronologie - SMRK název chronologie oblast použití autor délka v letech začátek interval konec sm-cr05 ČR Kyncl sm-mo05 Morava Kyncl sm-ce05 Čechy Kyncl Tab. 4. standardní chronologie pro ČR jedle, borovice, smrk. ( 37

38 4. Materiál 4.1 Původ měřených dendrochronologických vzorků Vzorky pocházejí z archeologicky zkoumané plochy, která se nachází v prostoru tzv. dolního pivovarského dvora při Nákladní ulici v Opavě. Lokalita původu vzorku leží v rámci geomorfologického členění v Poopavské nížině, která spadá do provincie Středoevropská nížina, v ní soustavě Středopolských nížin, podsoustavě Slezských nížin a společně s Osoblažskou nížinou a Hlučínskou pahorkatinou celku Opavská pahorkatina (Hlas, Kováčik a kol, 2010, Czudek, 1972). 4.2 Stručná historie naleziště - Archeologický výzkum Areál bývalého pivovaru a městské tržnice je v posledních letech intenzívně archeologicky zkoumán v souvislosti s developerskými projekty. V roce 2007 zde proběhl v souvislosti s přípravou projektu Opava - Plaza první zjišťovací archeologický výzkum. Při výzkumu byly v těchto sondách identifikovány mocné kulturní vrstvy a povodňové sedimenty s nálezy pravěké kultury lužických popelnicových polí a středověkými a novověkými nálezy. Zachycena také byla kamenná konstrukce mlýnského náhonu z mladšího novověku, která byla založena na pilotách (Hlas, Kováčik a kol, 2010, Kováčik - Malík Zezula, 2008) V roce 2008 pak byl v prostoru horního pivovarského dvora (Zezula - Plaštiaková a kol. 2009) zahájen zjišťovací archeologický výzkum vyvolaný developerským záměrem OSC Breda & Weinstein. Zkoumány zde byly především situace související s tzv. Novým hřbitovem ( stol.) Pravěké osídlení bylo identifikováno pouze v jižní části horního dvora, tzn. v té části naleziště, kde se v nadloží říční terasy nacházela spraš. Z této části zkoumané plochy pochází rovněž četné středověké nálezy 12./ stol., většina z nich však byla redeponovaná v mladších nálezových situacích. V rámci výzkumu byly otevřeny i dvě sondy na dolním pivovarském dvoře, bylo odkryto novověké vydřevené koryto mlýnského náhonu. Je pravděpodobné, že tato původně přirozeně vzniklá vodoteč mohla být využita jako nejstarší středověký mlýnský náhon. (Hlas, Kováčik a kol, 2010). 38

39 Z této doby (druhé poloviny 16. století) byl zachycen mírně zahloubený objekt, opatřený výdřevou, na jehož dně se zčásti dochovala i vnitřní dřevěná konstrukce (trámový rošt opatřený dlaby pro svislé spojovací konstrukční prvky, doplněný fošnamy tvořícímy stěny výdřevy objektu). Ze stejného období pocházejí dřevěné piloty na nichž byla založena masivní zeď z lomového kamene, (Hlas, Kováčik a kol, 2010). Tyto prvky byly také předmětem dendrochronologické analýzy a jedním z mnoha podkladů, pro tvorbu standardní chronologie této oblasti. 4.3 Archeologická historie oblasti odběru měřených vzorků Na konci středověku a počátkem raného novověku zasahovala roztroušená zástavba až k samotným městským hradbám. Prostor ovšem podléhal, stejně jako ostatní předměstí, destrukci v časech válečných konfliktů. Zásadní zlom v tomto ohledu představovaly události třicetileté války, zejména tzv. dánská okupace z let , během níž proběhla první fáze budování barokního bastionového opevnění. Ve výstavbě moderní fortifikace se pokračovalo i během druhé poloviny 17. století (Kozák, Hlas, Kováčik a kol, 2010). Práce na novém fortifikačním systému města Opavy se zintenzivňovaly s rostoucím tureckým ohrožením. Rozšíření městských příkopů vynutilo částečné přemístění mlýnského náhonu a novému opevnění musely ustoupit rovněž zahrady a zástavba. Právě tyto terénní úpravy a stavební aktivity vtiskly sledovanému prostoru, jenž poté sloužil k zemědělským účelům, poměrně trvalý tvar, jak to dokazují dochované plány opavského opevnění z druhé poloviny 18. století. Rozsáhlý areál pozemků zeleninových zahrad, byl po další generace v držení opavských měšťanů, než se zde následně postavily obytné domy. První předchůdce později oddělených obytných stavení byl vybudován nejspíše někdy v průběhu roku Tyto domy, byly později v roce 1893 rozděleny dědictvím (Kozák; Hlas, Kováčik a kol, 2010). Do sledovaného areálu postupně expandoval sousední pivovarský provoz patřící Opavské právovárečné společnosti. Zásadní změnou byl roku 1871 přechod pivovaru na parní pohon, čímž zanikla potřeba využívání vodní energie ze sousedního mlýnského náhonu. Po dohodě s městem, jakožto vlastníkem náhonu, byl roku 1878 přeložen tok ramen řeky a vzniklá plocha převedena k areálu pivovaru. V letech se Opavské měšťanské právovárečné společnosti podařilo skoupit bez výjimky všechny nemovitosti nalézající se na sledovaném území. Dosavadní funkce objektů, tedy 39

40 nájemní-obytná, přitom zůstala zachována. Na konci druhé světové války byl celý areál značně poničen bombardováním. Do roku 1957 byly poškozené domy strženy. Lze shrnout, že archeologický výzkum realizovaný v prostoru dolního pivovarského dvora přinesl zásadní informace k vývoji údolní nivy řeky Opavy od pravěku až do moderní doby (Hlas, Kováčik a kol, 2010). 4.4 Stručná historie územního celku Slezska Slezsko je historické území, rozkládající se v současnosti převážně v Polsku, zčásti v Česku, osada Pechern a zahrnovalo dvě exklávy severozápadně od města Bad Muskau ležící i v Německu. Po staletí bylo Dolní Slezsko sídlem mnoha národů, které se zde střídaly nebo zde společně žily. Předpokládá se, že do roku 990 patřilo Slezsko pod českou nadvládu. Později se ve Slezsku střídaly polské, české a německé vlivy. Od roku 1335 bylo Slezsko zkonfiskováno českou korunou, která byla na 200 let v rukou Lucemburků. Později patřilo Slezsko Jageloncům a nakonec Habsburkům (od roku 1526 do roku 1741 ( Obr. 10. Historická mapa území Slezska 1742 ( 40

41 Až do roku 1742 tedy patřilo celé Slezsko k zemím Koruny české. V té době bylo metropolí Slezska město Vratislav. Po roce 1742 se pak jeho území v různých historických obdobích dělilo na několik částí s proměnlivým rozsahem (České Slezsko, Pruské Slezsko, Polské Slezsko, Rakouské Slezsko). České Slezsko, je zbytek historické české země na severovýchodě České republiky. Tvoří tedy dolní část tohoto celkového Slezského území. Má rozlohu asi km2 a zhruba 1 mil. obyvatel. Historickým hlavním městem České části je Opava. Na jihu hraničí s Moravou; na jihovýchodě se slovenským Žilinským krajem; na východě, severu a jihozápadě s Polským Slezskem (konkrétně s vojvodstvím Slezským, Opolským a Dolnoslezským) ( Hranice Dolního Slezska se tedy v uplynulých stoletích několikrát změnily. Po přijetí křesťanství Polany, se průměrně každých 200 let přehnala přes Slezsko válečná bouře: Tataři (1241), národně-náboženské boje po upálení Jana Husa ( ), třicetiletá válka ( ), napoleonské války ( ). V 18. století vyhrály Prusové tři války o Slezsko s Rakouským císařstvím ( ; ; ). Dolní Slezsko bylo začleněno pod Pruskou nadvládu a stalo se díky zániku tradičních prodejních trhů na jihu a jihovýchodu jednou z nejchudších oblastí Pruska. V letech trpělo Dolní Slezsko pod Napoleonskými válkami. Kromě politických otřesů evropského významu zaznamenalo Dolní Slezsko i spoustu místních bojů a válek a bylo stíháno epidemiemi různých chorob, které přežilo pouhých 10-20% obyvatel. 20. století s jeho dvěma světovými válkami bylo nejtěžším obdobím pro polské a německé obyvatelstvo. V časech války a po druhé světové válce probíhalo masové stěhování národů z východu na západ. Toto stěhování národů bylo důsledkem dohod (Teherán , Jalta a Postupim ) tří vítězných velmocí: Spojených států amerických, Velké Británie a Sovětského svazu, které stanovily nové státní hranice s oblastmi svého vlivu ( 4.5 Odlišnost Slezských dřevin Les byl člověkem od nepaměti hospodářsky využíván a má i společenský význam. Dříve byly lesy součástí obranného systému jednotlivých zemí. Stejně tak tomu bylo i ve Slezsku. Cizí armády mohly tehdy jen těžko přejít přes neznámý les. 41

42 Lesy se staly také zdrojem materiálu k výrobě zbraní a sloužili i jako zdroj potravy. Byly rovněž i dodavatelem různých surovin pro statky a materiálem pro jejich výstavbu. Už v 10. století byla významná část dolnoslezských pozemků (odhadem 30%) odlesněna. Zvláště v oblasti úrodných spraší v oblasti mezi městy Trzebnica, Strzegom, Świdnica, Kłodzko, Strzelin. Časem zde vznikla trvalá hranice mezi ornou půdou a lesem ( Bouřlivá historie této oblasti, velké přírodní bohatství Sudet, politické změny a migrace obyvatel nejen německého původu, vznik měst a pevností - přírodní požáry zaviněné lidmi, záměrná vykácení lesů pro zisk orné půdy a opět následné zalesňování dřevinami z jiných státně nadřazených zdrojů, či jiných druhů dřevin, to vše způsobilo změnu rázu přírodní krajiny na téměř 70% území. Do 16. století se v zemědělství užívalo mýcení vypalováním. Část lesa byla vypálena a pokácena, takto vzniklá zemědělská půda byla několik let obhospodařována a až byla neplodná, vypálila se další část lesa. V 16. a 17. století zůstaly tamní lesy jen na zemědělsky nevhodných plochách. Les tedy zůstal na plochách se špatnými klimatickými podmínkami, vyšších polohách, v oblastech s velkým sklonem krajiny nebo s nízkou hloubkou půdy. Na horních okrajích lesa se začaly obhospodařovat pastviny. Toto vedlo k vytlačení stromů a borovice klečové z horních poloh. ( Největší zapříčinění odlišnosti, nastalo v době, kdy bylo Dolní Slezsko pod nadvládou Prusů. Lesy byly nejen neudržovány, ale i přímo devastovány díky tehdejším válkám a následné migraci obyvatel. Země celkově trpěla nedostatkem dřeva. Zásadní změna nastala po vydání Lesního zákona Fridrichem Velikým. Jeho zákonem byl majitel lesa povinován měřením, plánováním hospodařením v lese a zalesňováním mýtin. Řízené hospodaření v lese bylo prováděno plánovaným kácením lesních pozemků a umělým zalesňováním. To vše probíhalo v jiném sousledu a z jiných zdrojů setby, než na jižnějším území Moravy či západním částem země Koruny České. Vliv na odlišnost od Moravských standardních chronologií má i odlišné klima podnebí, které je díky tamnímu hornatějšímu terénu také odlišné (Jeseníky, Beskydy, Hlučínská pahorkatina, Žywiecké Beskydy, Svatokřížské hory). Např. v Jeseníkách je dodnes měřena vyšší vlhkost a panuje zde téměř přímořské vlhkostní klima. V 18. století byla v důsledku snahy o co největší výnosy po vzoru teorie čistého výnosu z půdy a díky pozdějším vlivům průmyslové revoluce vyvinuta teorie lesní renty. V Evropě začala přeměna smíšených lesů v jehličnaté (smrkové a borové 42

43 monokultury, protože tyto lesy v krátkém cyklu ( let) vyprodukují velké množství dřeva). Určité druhy stromů byly vysazovány nebo v důsledku tehdejší poptávky zachovány. Díky Francouzské revoluci a parním strojům nastaly další změny. K tomu vznikla euforie, která byla spojena se sociální, ekonomickou, průmyslovou a státně strukturální revolucí. Silně změněné dolnoslezské lesy, které byly přetvořeny z původně dominantních smíšených a listnatých lesů na borové a smrkové lesy, častěji trpěli velkoplošnými vývraty, sněhovými polomy, lesními požáry, napadáním hmyzu a mykózami ( Což se následně může projevovat při dnešní dendrochronologické analýze. Díky záplavovým katastrofám, které oblast Dolního Slezska a Sudet postihly na přelomu 19. a 20. století byly iniciovány výzkumy a aktivity, vedoucí nejen k odstranění následků záplav, ale také k odstranění jejich příčin (opětovné zalesnění, zastavění povodňových oblastí). V roce 1933 byl schválen zákon na ochranu přírody. Na plochách a územích nad 600 m nad mořem se stal les ochranou barierou vody. Politické změny 19. století a průmyslová revoluce přinesly velkou sociální proměnu. Vznikla tzv. střední třída, která vlastnila nadbytečný kapitál (právníci, bankéři, lékaři, továrníci atd.). Tito lidé začali investovat své finanční rezervy v městech s uznávanými lázeňskými, krajinnými a turistickými přednostmi. Železniční dráha spojila velkoměsta Berlín, Prahu, Lipsko a Wrocław se Sudetami, kde se začali stavět hotely, penziony a horské chaty pro turisty. Osobní vlastnictví těchto lesů pak v další míře přispělo k odlišnému vývoji. O porosty bylo dostatkem prostředků majitelů lépe pečováno, což mělo jistě pozitivní vliv na kvalitu dřeva a letokruhové přírůstky. Negativně byly dolnoslezské lesy naopak ovlivněny využíváním k vojenským účelům, kdy o jejich kvalitu nebylo naopak tolik pečováno. Cvičiště ve Slezsku vznikly nařízením Otto von Bismarcka ( ). Po 2. světové válce byla tato cvičiště zabrána Rudou armádou, která je opustila až koncem 90. let 20. století. Část těchto vojenských cvičišť teď slouží polské armádě ( Vysoký vliv na odlišnost porostu pak nastal v průběhu dvacátého století, kdy mohutná výstavba hutí a továren na Ostravsku denně ovlivňovala ovzduší několikanásobky imisních limitů mnoha oxidů a množství prachu (SO2, NO2, O3, PM10). Tyto zplodiny pak až do počátku ekologického odstavení a odsiřování počínající v novém tisíciletí, ovlivňovaly lesní porosty nejmarkantněji (ČHMÚ ČR, Blažek a kol, 2008). 43

44 5. Metodika Práce se vzorky, jejich uskladnění, katalogování a archivace se uskutečnila podle standardní dendrochronologické metodiky (Cook, Kairiukstis 1990), ta je popsána v kapitole Vzorky Původ vzorků Odběr datovaných vzorků proveden nebyl. Vzorky k dendrochornologické analýze, byly zajištěny na základě zadávací práce na archeologickém výzkumu Dolního pivovarského dvora v Opavě, v místě stavebního záměru OSC Breda Weinstein. K tomuto účelu proběhlo datování stáří vzorků předaných Národním památkovým ústavem. Ostatní část zdrojů dat, byla získána z dřívějších dendrochronologických analýz v dané oblasti, viz dále Práce se vzorky - základní zpracování Vzorky byly připraveny formou výřezu z kulatin pilotů, kůlů a částí výdřevy, zajištěné a zdokumentované archeology. Byly tedy pořízeny invazní, destruktivní metodou odběru. Po předání vzorků, byly všechny položky vzorků katalogovány. Z tohoto archeologického nálezu, bylo odebráno celkem 83 vzorků. Některé z nich však nebylo možné datovat kvůli nízkému počtu letokruhů. Pro spolehlivé dencdrochronologické datování, byly přitom datovány vzorky, obsahující alespoň 20 letokruhů. Vzorky archeologických dřev, mají vždy kvůli způsobu svého uložení, specifický charakter, který si vyžaduje odpovídající postup archivace a manipulace. Většina vzorků archeologického původu si navíc vyžaduje rychlé zpracování. V případě, že by se tak nestalo, špatným aklimatizováním, by došlo k negativním buněčným změnám zhroucení buněčných stěn. Tím by byla ovlivněna původní diference letokruhů, změna dat v nich uložených a dendrochronologická analýza by byla znemožněna. Klima vzorků tedy bylo zajištěno nepropustným igelitovým obalem pro každý vzorek zvlášť a jejich zpracování probíhalo urgentně. 44

45 5.2 Určení dřevin Prvotním postupem u dendrochronologické analýzy, je nutnost určení druhu dřeviny, ze kterého byl vzorek odebrán. Určování druhu dřevin probíhá buď obecně makroskopicky (v případě jasných vzorků z rostlého stromu nebo se identifikuje okem, už při odběru z dřevěného prvku) nebo mikroskopicky, anatomickou analýzou. Podle znaků všech třech řezných rovin, příčné, radiální a tangenciální probíhala identifikace vymezením mikroskopických znaků, definovaných z vyrobených preparátů. Vzorky byly určeny mikroskopicky, anatomickou analýzou : Mikroskopické určení anatomická analýza Anatomická analýza se provedla na základě malých, tenkých, dočasně vyhotovených mikroskopických preparátů, vyříznutých ze vzorku dřeva. Z průměru vzorku, jež byl většinou ve formě kulatiny koláče kmene, se skalpelem a žiletkou připravily malé tenké slidy výřezy. Aby bylo možné připravit výřez co nejtenčí, což byla nutnost k dobrému prosvícení mikroskopem, využilo se dodatečné vlhkosti. Pro snadnější a kvalitnější oddělení výřezu ze vzorku, se tedy u některých kusů vzorků, jeho část ponořila do nádobky s vodou. Žiletkou se následně odštěpily tenké preparáty tak, aby obsahovaly všechny tři možné řezy. Na mikroskopové sklíčko se pro snadnější identifikaci ustavilo několik těchto preparátů řezu příčného, radiálního a tangenciálního. Následně probíhalo mapování charakteristických znaků a identifikace pod mikroskopem. 5.3 Technická úprava vzorků pro dendrochronologické datování Pro správný výsledek, bylo nutné zajistit, aby byly vzorky dobře měřitelné. Suché vzorky kotoučů nebo vývrty ve dřevěných lištách by měly být pro vyšší viditelnost pod mikroskopem broušeny. U vlhkých, často ještě mokrých vzorků archeologického dřeva toto nepřipadá v úvahu. Vzorky byly velmi měkké a mnohdy soudržně nestabilní. Jednotlivé vzorky tedy byly po vyjmutí z obalu nejprve nahrubo očištěny. Po kontrole stavu a určení optimálního místa pro měření na průměru koláče, byla vytýčena trasa, po které stereolupou dojde k měření. 45

46 Tato trasa byla očištěna za pomocí skalpele a žiletek tak, že se z povrchu vzorku odřezala dlabem žiletky tenká část dřevního filmu. Vzorek dřeva tak bylo možno stereolupou snáze pozorovat. 5.4 Měření vzorků dendrochronologická analýza Některé větší vzorky byly i přes šetrné uložení v obalech a v samostatných bednách rozlomeny. Po kontrole stavu, lupou, kdy se zjistilo, jak dané díly do sebe zapadají, bylo možné určit postup, kterým se mohou datovat. V případech bezproblémového navázání dvou kusů jednoho vzorku je možné studovaný materiál pokládávat za datově neporušený (Drápela, Zach 1995). Výše zmíněným postupem byly upravené vzorky, změřeny na měřícím stole s posuvným suportem, který díky impulsu, zaznamenávajícímu interval posunu, od hranice jednoho letokruhu k druhé, ukládal do počítače diferenci mezi letokruhy. Hledaný signál tak mohl být zpracováván softwarem. Z datování byly vyřazeny vzorky, které obsahovaly méně než 20 letokruhů, protože by jejich hodnota nebyla dostačující, viz principy dendrochronologie kapitola 3.1 Samotné měření probíhalo od středu kmenových kotoučů, (tedy nejstarších letokruhů), k jeho okrajům. Přitom došlo vždy k měření ze dvou protilehlých stran resp. od středu do leva a od středu doprava (křížově). Po nastavení měřícího kříže na hranici prvního letokruhu, se měřič impulsů vynuloval, Posun na další hranici letokruhu, byl zajištěn díky pohyblivému suportu měřícího stolu a impuls změřen tlačítkem myši PC. Software tak zaznamenal šířku letokruhu. Během posunu jsem se snažil o maximální míru kolmosti na jednotlivé letokruhy. Měření probíhalo s přesností na 0,01mm. Obr. 11. Dendrochronologická laboratoř (ww.dendrochronologie.cz) 46

47 Po doměření bylo nutno zaznamenávat ukončení posledního letokruhu resp. dopočítávání běli u dubů. Bylo zapsáno, zda vzorek obsahuje podkorní letokruh nebo takový letokruh vzorek neobsahuje. Výsledkem byla letokruhová křivka daného jednotlivého vzorku. zkratka německý termín ak Außerkante ukončení vzorku a datace u vzorku není zachována hranice bělového dřeva (ks), ani podkorní letokruh (wk) vzorek tedy nelze přesně datovat, můžeme jen říci, že je mladší, než uvedené datum (tzn. než poslední datovaný letokruh + odhadovaný počet letokruhů bělového dřeva) wk Waldkante podkorní letokruh (Kambium) vzorek lze datovat přesně rokem utětí stromu swk Sommerwaldkante podkorní letokruh je tvořen pouze jarním dřevem strom byl uťat v létě daného roku wwk Winterwaldkante podkorní letokruh obsahuje i letní dřevo strom byl uťat na podzim (v zimě) daného roku +/-wk +/- Waldkante pravděpodobně podkorní letokruh, nelze to však s jistotou dokázat ks Kern / Splint hranice jádrového a bělového dřeva podle stáří stromu a lokality má běl průměrně 5-25 letokruhů dřevo lze datovat s tolerancí +/-10 let Tab Tabulka možného ukončení vzorku (Rybníček, 2003) 5.5 Datování vzorků Po změření všech vzorků byly následně sledovány dvě křivky, které by spolu měly být sousledné. Křivky byly softwarovým postupem práce studovány a synchronizovány podle statistických metod a tím vzájemné souhlasnosti v určitých polohách křivky. Letokruhové křivky byly vzájemně porovnávány a pokud byly křivky vzájemně dobře synchronizovatelné (tzn. vzorky pocházejí ze stejného období), byla vytvořena střední křivka. Střední křivka byla podle dřeviny porovnávána se standardní chronologií pro jedli a dub. Míra podobnosti byla posuzována na základě T-testů, koeficientusouběžnosti, ale také optické shody křivek. 47

48 Data společné křivky byla uložena do formátu v software PAST32 a postup synchronizace byl opakován i na další křivky vzorků. 5.6 Tvorba chronologie pro Dolní Slezsko Příprava zdrojových dat Pro tvorbu výsledné chronologie bylo nejprve třeba shromáždit zdroje z dané oblasti. Z databáze Mendelu v Brně, dendrochronologické laboratoře, byla tedy vyhledána a vyčleněna všechna dřívější datování z oblasti Slezska, včetně zahrnutí nynějších, nových datování vzorků archeologického nálezu z Pivovarského dvora v Opavě. Celkem bylo vybráno 36 závěrečných zpráv z dané lokality s množstvím několika desítek datování. Z těchto závěrečných zpráv, byla sestavena celková zdrojová databáze výsledných křivek resp. výsledků všech zastoupených dřevin. Zdroj byl sestaven do celkové tabulky. Zdroje byly řazeny podle lokality, místa obce, druhu dřeviny, názvu datované křivky, a intervalu rozsahu. Z dodatečných informací byly uvedeny další podrobnosti jako např. název standardní chronologie podle které byla křivka porovnávána, odkaz na dokumentový soubor a rok, ve kterém dendrochronologická analýza proběhla Separace dat podle lokality a dřeviny Data byla znovu zkontrolována, zda spadají do územní lokality Dolního Slezska. V následném postupu byly z dat separovány jednotlivé dřeviny, jedle, dubu a smrku, a ustaveny do samostatných tabulek. Stejné členění zdrojů usnadňovalo další práci se soubory, vyhledávání atd. K jednotlivým tabulkám byly v programu Excel sestaveny horizontální spojnicové grafy XY, zobrazující mapu situace křivek ve sledu letopočtů Práce v programu PAST 32 Souběžně následovala programová práce se softwarem PAST 32, což je aplikace, nejčastěji používaná českých v dendrochronologických laboratořích. (Vinař a kol., 2005). Ze zdrojových tabulek vyhotovených ze všech závěrečných zpráv datování, 48

49 pro lokalitu Dolního Slezska, separovaných na jednotlivé dřeviny, se sestrojily grafy. Byly sestaveny horizontální spojnicové grafy XY. Jednotlivé křivky z tabulkových zdrojů, byly v rámci dřeviny vloženy do programu a následně porovnávány. Porovnávání křivek probíhalo tak, že se konfrontovala data všech křivek jednotlivě, každá s každou, a hledaly se společné synchronizace vzájemných poloh a statistických výsledků. Hodnoty byly zapsány opět tabulkově a vznikly tak tabulky porovnávání statistických údajů. (viz přiložené tabulky kapitola 6.). Na základě těchto hodnot, se provedla programová synchronizace a údaje byly uloženy formou výsledné křivky do formátu FH. Pro ustavení výsledné chronologie dubu, musely být rozděleny křivky na dvě části, protože datování křivek této lokality nepokrývá souvislou řadu letopočtu, ale dělí se na dvě části. (viz. graf Rozsah křivek datování Dubu). Křivky tedy byly porovnávány ve dvou skupinách v rámci vzájemného překrytí a v nich každá s každou. Rozsah první skupiny tedy pokrýval starší letopočet (tvořeno 6ti křivkami) rozsah mladší skupiny byl v letopočtu pouze (tvořeno 3mi křivkami). Dvě křivky druhého souboru nevykazovaly dostatečnou podobnost. Výsledkem bylo přesto uložení dvou synchronizovaných průměrných křivek. Stejný postup byl použit pro synchronizaci dat křivek jedle. Obsah těchto dat byl však daleko hutnější s tím, že bylo vzájemně, (každá s každou), porovnáváno 43 souvisle překrývajících se křivek, mapujících letopočet od roku 1055 do (viz. graf Rozsah křivek datování Jedle). Porovnání probíhalo opět s vytvořením tabulky vyhodnocení (viz tab.15) a výsledkem byla synchronizovaná křivka pro dřevinu jedle. Důležitým faktorem pro rozhodnutí o ponechání nebo vyřazení křivky, bylo posouzení překrývajících se letokruhů a kritické hodnoty Studentova t-rozdělení při 0,1% hladině významnosti (Šmelko, Wolf, 1977). Viz kap Pokud T- testy vykazovaly nižší hodnotu, než je hodnota udaávaná v tabulce pro daný překryv, pak byla střední křivka vyřazena. Důležitým faktorem však byla také shodnost s dalšími křivkami, aby např. nedošlo k vyřazení křivky na základě jednoho nízkého výsledku. Opakování výše uvedeného postupu také pro smrk nebylo možné, protože v rámci dané lokality zdroje obsahovaly pouze 7 dendrochronologických analýz závěrečných zpráv datování smrku. Tři z nich z technického důvodu nebylo možné datovat ze 4 regulérních křivek se překrývaly pouze 2. Interval letopočtu byl však velmi malý. Pokrýval pouze 81let a v rozmezí Pro tvorbu této chronologie, podpořené pouze dvěma zdroji, jsou taková data nedostačující. 49

50 5.6.4 Překrytí výsledných křivek se standardními chronologiemi Spojením průměrných letokruhových řad ze zdrojových vzorků lokality dolního Slezska a synchronizací těchto zdrojových křivek, pomocí statistických metod vznikla v programu PAST výsledná průměrný křivka celku - chronologie lokality Slezska pro každou studovanou dřevinu. Výsledná křivka by měla být zhodnocena kontrolním datováním již bezpečně oddatovaných vzorků a sama by měla být konfrontována se standardní chronologií. V programu PAST tedy byly křivky pro jednotlivou dřevinu dubu a jedle, porovnány s již funkčními, standardními chronologiemi pro ČR. A to s CZGES2005 v případě dubu a JEDLE ČR 2005 pro porovnání jedle. Synchronizací vytvářené chronologie a standardní chronologie jedle resp. dubu, došlo k vzájemnému porovnání (Uvedené hodnoty jsou součástí kapitoly 6 s výsledky.) Proložení (četnost) vytvořené chronologie Výsledná porovnaná křivka, by měla být studována také na četnost dat, které v daném místě své hodnoty vykazuje. Po celém intervalu křivky, nejsou výsledná data stejně hodnotná, ale vykazují nižší, či vyšší četnost proložení, v závislosti na použitých zdrojových datech vzorků. Ačkoli je pak křivka chronologie spojena a je souvislá, v některých jejich místech, je hodnotněji podložena záznamy a v některých tvoří záznamy výsledek z menšího poměru dat. Pro hodnotu a objektivitu výsledků pak platí, že čím vyšší podíl četnosti dat, tím je křivka přesnější a datovaný výsledek pak hodnotnější. Křivka tedy byla v programu PAST porovnávána na obsah četnosti vzorků jednotlivých křivek. Hodnoty z nichž byla křivka sestavena byly na základě všech závěrečných zpráv resp. obsahu vzorků v nich, sestaveny do programu Excel. Z výsledných četností, byla sestavena tabulka proložení a spojnicový graf. Tento výstup určil hodnoty četnosti v jednotlivých místech křivky a tím došlo ke zhodnocení v celkové délce proložení. 50

51 6. Výsledky Pro dendrochronologické datování Opavksých vzorků, zjištění jejich stáří a tím zajištění dalšího ze zdrojů pro následný úkol tvorby standardní chronologie pro Dolní Slezsko, bylo nejprve nutné nejprve definovat druh dřeviny, z nichž jsou vzorky složeny. 6.1 Identifikace druhu dřeviny Identifikace dřevin datování vzorků archeologického výzkumu v Opavě, probíhalo na 83 ks archeologických vzorků metodou anatomické identifikace, popsanou v kapitole 5.2 Určení dřevin, resp Mikroskopické určení - anatomická analýza. Identifikace probíhala pomocí dočasně vytvořených preparátů, obsahující všechny řezy (příčný, tangenciální, radiální) z každého v několika kusech připravených mikroskopických preparátů. Mikroskopické určení dřevin probíhalo anatomickou analýzou s těmito výsledky : Dřevina počet vzorků Dub 28 Jedle 26 Modřín 13 Smrk 15 Javor (?) 1 CELKEM 83 Tab. 6. Podíl dřevin na celkovém počtu vzorků Vzorky určené k datování, byli převážně jedlové, následovaly dřeviny dubu. Pro ucelený výsledek v následné návaznosti na tvorbu chronologie, bylo nutné pracovat i s datováním smrku a modřínu. Těmito dřevinami, byly vzorky z celkového počtu také zastoupeny. Součástí dendrochronologické analýzy, archeologických vzorků, byly také vzorky modřínu. Jelikož však pro Českou republiku zatím neexistuje samostatná modřínová chronologie (Rybníček, 2010), byly vzorky modřínu, datovány dle dostupné chronologie jedle. Dřeviny byly identifikovány podle mikrostavby a klíčových znaků charakteristických pro každou dřevinu. Podle anatomické stavby dřeva byly pozorovány a následně určeny tyto dřeviny: 51

52 6.1.1 DUB (Quercus) MAKRO : Dub patří mezi kruhovitě pórovité dřeviny. Jeho dřevo je jádrové a obsahovalo úzkou běl, širokou cca 1-3 cm. Byla nažloutlá až světle hnědá. Jádro dubu bylo světlé až tmavohnědé, obsahovalo zřetelnou hranici mezi letokruhy i hranici mezi jarním a letním dřevem. Dřeňové paprsky, viditelné na všech řezech měly rozměr cca 20-30mm. Dřevo dubu bylo určeno také na základě charakteristického seskupení letních cév do radiálního žíhání. MIKRO : Vrstevnatost dřevěných paprsků byla 1+ mnohovrstvá. Na P řezu mikroskopického preparátu byly patrné jednotlivé uspořádání jarních cév a radiální seskupení letních. Na radiálním řezu byla patrná jednoduchá perforace cév. Dřevo neobsahovalo spirální ztluštěniny stěn cév jako např.akát či Jilm, v cévách se však vyskytovaly thyly, což bylo viditelné na všech řezech. Na R a T řezu bylo možné pozorovat homogenní typ dřeňových paprsků. Typ axiálního parenchymu apotracheálního je u Dubu rozptýleně nakupený, žebříčkovitý až tangenciálně síťovitý viz P řez. Na R a T řezu bylo vidět typ tracheid, které jsou u Dubu vláknité, cévovité a vazicentrické (www. wood.mendelu.cz, Vavrčík, 2002). Na základě této anatomické stavby, bylo určeno že se jedná o dřevo Dubu. Obr. 12 Pohled na příčný řez mikrostavby dubu (Vavrčík, 2002, 52

53 6.1.2 JEDLE (Abies) MAKRO: Jedle je jehličnatá dřevina s šedobílou až hnědošedou barvou dřeva bez lesku. Její dřevo je bělové. Charakteristickým znakem mezi jehličnany, je nepřítomnost pryskyřičných kanálků, které nebyly pozorovány. Ostrost přechodu mezi jarním a letním dřevem byla zhruba střední. MIKRO : Kromě charakteristického znaku absence pryskyřičných kanálků byl znakem typ dřeňového paprsku, který byl pozorován v homocelulární stavbě. Výskyt podélného dřevního parenchymu byl nepatrný. Na R řezu byl viditelný typ a počet teček v křížovém poli, kdy jsou jarní taxodioidní a letní piceoidní (2-4). Rozmístění dvojteček na stěnách tracheid bylo jednořadé s výskytem párových. Na T řezu bylo vidět počet parenchymatických buněk na výšku dřeňového paprsku. Ztluštěniny buněčných stěn tracheid chyběly. Zvláštním charakteristickým znakem pak mohou být krystaly v parenchymatických buňkách, viditelné na R řezu. Tyto pozorovány nebyly, nicméně na základě uvedených anatomických znaků, bylo dřevo bezpečně určeno jako jedlové (www. wood.mendelu.cz, Vavrčík, 2002). Obr. 13 Pohled na příčný řez mikrostavby jedle (Vavrčík, 2002, 53

54 6.1.3 SMRK (Picea) MAKRO: Vzorek obsahoval žlutobílé až světle žlutohnědé bělové dřevo. Ostrost přechodu mezi jarním a letním dřevem byla spíše pozvolná. Dřevo obsahovalo pryskyřičné kanálky, což bylo viditelné na R a T řezu. MIKRO : Na P a T řezu bylo možné pozorovat pryskyřičné kanálky. Charakteristickým znakem byl heterocelulární paprsek a tlustostěnné epitelové buňky v počtu Výskyt dřevního podélného parenchymu, je spíše ojedinělý. Typ dřeňového paprsku byl definován jako heterocelulární. Na R řezu bylo možné pozorovat hladké, zvlněné příčné tracheidy. Na tomto řezu bylo také možné rozlišit piceoidní typ tečky v křížovém poli, v počtu 2-6. Rozmístění dvojteček na stěnách tracheid bylo jednořadé. Počet parenchymatických buněk na výšku dřeňového paprsku byl cca Ztluštěniny buněčných stěn tracheid nebyly pozorovány. Na základě těchto poznatků anatomické stavby, byly vzorky určeny jako smrkové (www. wood.mendelu.cz, Vavrčík, 2002). Obr. 14. Pohledy na P,R,T řezy mikrostavby smrku (Vavrčík, 2002, 54

55 6.1.4 MODŘÍN (Larix) MAKRO Modřín podobně jako jedle, spadá mezi jehličnaté dřeviny. Vzorky obsahovaly dřevo jádrové, s pryskyřičnými kanálky, viditelnými na všech řezech. Na vzorcích příčného řezu, byl pozorován velmi ostrý přechod jarního a letního dřeva. U modřínu je velmi důležitým znakem ostrost přechodu, mezi jarním a letním dřevem, který má ze všech jehličnanů nejostřejší. MIKRO Výskyt podélného dřevního parenchymu, byl u modřínu (P,T) ojedinělý. Stavba epitelových buněk pryskyřičných kanálků, byla pozorována jako tlustostěnná, menší, v počtu Na radiálním řezu bylo možno pozorovat heterocelulární typ dřeňového paprsku. Stavba buněčných stěn a příčných tracheid byla u modřínu hladká, zvlněná. Typ a počet teček v křížovém poli byl cca a byly často jako párové. Dalším významným anatomickým znakem, které byly patrné na některých vzorcích, byly ztluštěniny buněčných stěn tracheid, kde má modřín Sainovy valy mezi dvojtečkami. Na základě těchto anatomických znaků byly vzorky definovány, jako modřínové. (www. wood.mendelu.cz, Vavrčík, 2002) Obr. 15. Pohledy na P,R,T řezy mikrostavby modřínu (Vavrčík, 2002, 55