Aktuální otázky lidských práv

Transkript

1 4. číslo, VII. ročník, duben 2015 Aktuální otázky lidských práv Vážené čtenářky, vážení čtenáři, s přicházejícím jarem Vám přinášíme dubnový Bulletin věnující se řadě aktuálních témat z oblasti ochrany lidských práv. Jako se již stalo naším dobrým zvykem, začínáme aktuální zprávou ze zasedání Benátské komise. Členky tohoto orgánu Kateřina Šimáčková a Veronika Bílková shrnuly to nejzajímavější z jednání, které se tentokrát zaměřilo na fungování justice a prokuratury v některých členských státech Rady Evropy. Vojtěch Kyselý poté přináší informace o vydání několika zpráv, ve kterých státy jako Čína, Rusko a Írán kritizují stav dodržování lidských práv v USA a v Evropské unii. V rámci mezinárodně trestněprávní sekce je vhodné upozornit na článek Veroniky Bazalové o situaci ve Středoafrické republice, jejíž táhlý konfl ikt a neustávající násilí vede současnou politickou reprezentaci ke zvažování možnosti zřízení nového hybridního trestního tribunálu. Martina Grochová z evropské sekce se ve svém příspěvku Mater semper certa est? věnuje právním aspektům tzv. surogátního mateřství, které označuje situaci, kdy žena nosí dítě na základě dohody, že toto dítě bude po porodu předáno do péče jiného páru či jednotlivce. Ve světle nejnovějšího rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva je akcentován především nejlepší zájem dítěte. V neposlední řadě je namístě zmínit také dva příspěvky týkající se České republiky. Petr Suchánek se věnuje návrhu novely zákona o zpravodajských službách, který rozšiřuje jejich pravomoci, aniž by kladl potřebný důraz na jejich kontrolu a předcházení možného zneužívání. Adam Blisa se dále zaměřuje na novou Strategii romské integrace do roku 2020, jejímž účelem je dosáhnout všeobecnémho zlepšení postavení Romů v české společnosti. Mnoho zajímavých poznatků Vám přeje za Centrum pro lidská práva a demokratizaci Jan Lhotský

2 Obsah Kam s nimi? Soudní orgány a prokuratura v hledáčku Benátské komise Darebácké státy kritizují lidskoprávní poměry v západních zemích 1) Mezinárodní trestní spravedlnost 8 Spravedlnost ve Středoafrické republice nový přírůstek do rodiny hybridních trestních tribunálů Prvá žena, ktorá mala byť súdená Medzinárodným trestným súdom 2) Evropský systém ochrany lidských práv 12 Mater semper certa est? Současné postavení ukrajinských žadatelů o mezinárodní ochranu Satirické reklamy jsou chráněny v zájmu demokratické společnosti Do EU legálně, nebo jinak? 3) Mezinárodní politika, byznys a lidská práva 19 Nástrahy rozšíření pravomocí zpravodajských služeb Evropské hry vrhají světlo na lidská práva v Ázerbájdžánu Uganda se chce bránit odlivu mozků 4) Česká republika a lidská práva 25 Koncepce inkluzivního vzdělávání ve Strategii romské integrace do roku 2020 K několika zajímavým nálezům Ústavního soudu + Monitoring lidskoprávních publikací: Přehled aktuálních článků o lidských právech Servis pro zájemce o lidská práva na webu Centra Pokud se zajímáte o lidská práva, na webu Centra najdete několik zajímavých stránek, které by vám mohly usnadnit práci. Je tam například seznam letních škol, které můžete letos navštívit, včetně deadlinů, školného a odkazů. Na webu je i beta verze našeho Manuálu k výzkumu lidských práv s řadou odkazů na užitečné zdroje včetně výzkumných mezinárodněprávních a lidskoprávních manuálů amerických univerzit nebo lidskoprávních blogů. Více na Fotografie na titulní straně: Baku, foto: wilth, Flickr.com, CC BY-NC-SA

3 Kam s nimi? Soudní orgány a prokuratura v hledáčku Benátské komise Kateřina Šimáčková, Veronika Bílková (zástupkyně České republiky v Benátské komisi) Ve dnech března tohoto roku se v Benátkách uskutečnilo další, v pořadí již 102. plenární zasedání Evropské komise Rady Evropy pro demokracii prostřednictvím práva, kterou čtenáři Bulletinu znají pod častěji používaným názvem Benátská komise. Hlavní pozornost se tentokrát soustředila na postavení a kompetence prokuratur a soudních orgánů v systému dělby moci těchto témat se týkaly čtyři z pěti přijatých stanovisek (dvě k Černé Hoře, po jednom k Moldávii a Ukrajině). Stanovisko poslední, opět černohorské, se zabývalo svobodou médií. Dále Benátská komise schválila dvě obecnější studie, věnované proporčním volebním systémům a demokratické kontrole bezpečnostních služeb. Stanoviska k soudním orgánům a prokuratuře Doporučení Benátské komise ve stanoviscích k prokuratuře (Moldávie Opinion 791/2014, Černá Hora Opinions 794 a 795/2015) a k justici (Ukrajina: zákon o soudní moci a statusu soudce a novela zákona o Nejvyšší radě soudnictví Opinion 801/2015) samozřejmě směřovala k daným zemím, ale jakoby odpovídala na některé otázky z našich českých debat. Ve vztahu k moldavskému zákonu upravujícímu problematiku státního zastupitelství Benátská komise doporučuje provést i ústavní změnu, která by omezila pravomoci prokuratury v oblastech mimo trestní právo. Dále stanovisko zdůrazňuje vnitřní nezávislost prokurátorů je třeba vyjasnit pravomoci v instančním přezkumu v rámci soustavy, jasněji definovat disciplinární provinění, upřesnit rozsah diskrece státního zástupce, který vede obžalobu v konkrétním případě. Stanovisko též zákonodárci doporučuje jednoznačně a podrobně popsat kritéria a podmínky, za nichž je možno odvolat generálního prokurátora. V závěru zaznívá doporučení k harmonizaci všech právních předpisů upravujících trestní řízení, trestní právo hmotné i předpisy o postupech státních zástupců. Stanovisko k soudní moci na Ukrajině se zabývá otázkou používání ruského jazyka při jednání před ukrajinskými soudy. Benátská komise naznačuje, že velkorysejší přístup k jazykovým právům menšin před ukrajinskými soudy by určitě byl příkladem dobrého výkonu státní moci. Výkonu spravedlnosti na Ukrajině brání velmi komplikovaná, podrobná a kazuistická legislativa. Benátská komise kritizovala, že pro ukrajinské soudce i zákonnou úpravu je typický pozitivistický a formalistický přístup. Ve stanovisku je dále řešena role prezidenta ve vztahu k justici, s tím, že určité pravomoci musí být konkrétněji upraveny, aby nemohly být zneužívány. Ukrajinský parlament si nemůže uchovat pravomoc v odvolávání soudců či rozhodování o rozsahu jejich imunity. Celá debata (a zejména debata o novelizaci ústavní úpravy o soudcovské a poslanecké imunitě) se vedla s vědomím, že si možná ani nedovedeme představit míru korupce v ukrajinské justici, a s vědomím, že justice by měla hrát velkou roli při implementaci lustračního zákona, přičemž je sporné, zda je na tuto roli připravena. Např. korupce při nominacích do funkce soudce způsobila, že bylo v předchozí éře jmenováno dost soudců, kteří nesplňují ústavou požadované odborné podmínky pro výkon soudcovské funkce. Problematikou postavení veřejné žaloby se Benátská komise zabývala i ve vztahu k Černé Hoře. Násobení struktur orgánů vyšetřování a veřejné žaloby (vytvořením speciálního úřadu v rámci soustavy) vede k riziku dublování institucí a jejich kompetenčních sporů. Pro status státních zástupců je důležité vyjasnit v zákoně kritéria jejich jmenování či překládání s možností odvolání se proti tomu. 3

4 Na Ukrajině je na rozdíl od České republiky již ústavně zakotvena role Nejvyšší rady soudnictví, byť i její složení a ustanovování bylo Benátskou komisí kritizováno. Pro případ, že k vytvoření Nejvyšší rady soudnictví přistoupí i Česká republika, je určitě inspirativní část stanoviska o výběru soudců do této rady. Soudce, pokud byl do Nejvyšší rady soudnictví vybrán ostatními mocemi, nikoli soudci samotnými, není možno vnímat jako skutečnou soudcovskou reprezentaci. dlouhodobě vedou štvavou kampaň proti části černohorské politické scény a některých menšinám žijícím v zemi. Benátská komise ve svém stanovisku dospěla k závěru, že tato úprava může být slučitelná se svobodou projevu chráněnou článkem 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, musejí ji ale doprovázet konkrétní garance zabraňující jejímu zneužití (omezení úpravy jen na extrémní situace ohrožení státu, aplikace principu proporcionality aj.). Stanovisko k médiím a obecnější studie Pro zájemce o volební právo (zejména o komparaci existujících volebních systémů) může být přínosná nově vypracovaná komparativní studie Benátské komise k problematice vázanosti pořadí na kandidátkách v proporcionální volbě (Study 764/2014). Z 61 zkoumaných zemí mělo 56 zemí systém proporcionálního zastoupení, z nichž 43 zemí je jasný proporční systém a 13 má systém smíšený. Zpráva se zabývá způsobem určování pořadí na kandidátce v rámci kandidující politické strany a vahou preferenčních hlasů v jednotlivých zemích. Zajímavá byla úvaha jedné z členek Benátské komise, zda ženskému zastoupení napomáhají spíše blokované či otevřené kandidátky a jak to působí v kombinaci s úpravou kvót. Nepřekvapila navazující zdvořilá bagatelizace tohoto problému od přítomné většiny mužů. Diskutující ženy se spíše klonily k názoru, že uzavřené vázané kandidátky v zemích, kde jsou zavedeny kvóty, více podporují ochranu zastoupení žen prostřednictvím kvót než u otevřených kandidátek. Otevřené kandidátky byly na jednu stranu chváleny aby voliči měli větší hlas při stanovování pořadí, na druhou stranu mohou vést k přílišné personalizaci volební soutěže a boji v rámci jedné kandidátky. Zákonodárství Černé Hory se týká rovněž stanovisko k médiím (Opinion 793/2014). V loňském roce byla v černohorském Parlamentu předložena novela zákona o médiích, která měla soudům umožnit dočasně zakázat publikaci periodik, jež opakovaně zveřejnily materiály propagující násilné změny ústavního systému, zásahy do územní celistvosti státu, porušování veřejné morálky, zásahy do práv a svobod občanů, rasovou, etnickou a náboženskou nenávist a diskriminaci (článek 1 novely). V pozadí iniciativy je podle všeho konkrétní případ online novin, které na svých stránkách Benátská komise dále aktualizovala studii k demokratickému dohledu nad bezpečnostními službami (Study 719/2013) Dokument obsahuje i komparativní analýzu možností dohledu podle praxe některých evropských států. Březnové zasedání Benátské komise proběhlo v poklidné, konsensuální atmosféře. To lze přičíst mj. tomu, že kontroverznější témata (např. lustrační zákon Ukrajiny, který je i po přijetí prozatímního stanoviska v prosinci 2014 stále předmětem zájmu Benátské komise) byla odsunuta k projednání na další zasedání. Benátské léto by tak mohlo být horké nejen teplotně. O tom, zda se tak skutečně stalo, budeme čtenáře Bulletinu informovat příště. Fotografie: [1] Benátky, foto: Veronika Bílková. [2] Benátky, foto: Veronika Bílková. 4

5 Darebácké státy kritizují lidskoprávní poměry v západních zemích Pro média je to nicméně vskutku vděčné téma, které se dočkalo značné publicity. Vojtěch Kyselý Zpráva o lidských právech v USA (Čína, 2013) Západní státy jsou kritizovány za údajná nedodržování lidských práv. Kým? Smečkou hlídacích psů tvořenou Čínou, Ruskem, Íránem, Běloruskem a Severní Koreou. Jaký je obsah a účel těchto zpráv? Země, v nichž se demokracie (mírně řečeno) nenachází na čelních místech hodnotových žebříčků jejich politických představitelů, viní USA, členské státy EU nebo Jižní Koreu z porušování základních lidských práv. Jaké k tomu mají důvody? Každoroční čínské zprávy o dodržování lidských práv ve Spojených státech amerických vycházejí minimálně od roku 1997, přičemž jsou zveřejněny vždy několik dnů po vydání oficiální americké zprávy o dodržování lidských práv ve světě. Čínská zpráva je rozdělena do šesti kapitol, které se postupně věnují otázkám osobní bezpečnosti, občanských a politických práv, ekonomických a sociálních práv, rasové diskriminace, práv žen a dětí a konečně i amerického porušování práv jiných států a lidských práv jejich příslušníků. [1] V tomto ohledu nejde o žádnou převratnou novinku, dělo se tomu tak již za studené války, kdy Moskva hlasitě odsuzovala rasovou segregaci v USA nebo kritizovala většinu orgánů OSN z prosazování západních lidskoprávních tradic v oblastech, kde byly po staletí úplně jinak zažité kulturní i politické zvyky. Na tomto místě je třeba upozornit na zajímavost, že se čínská zpráva na žádném místě nezmiňuje o trestu smrti v USA, jenž je jinak nejčastějším cílem ostatních lidskoprávních aktivistů. Peking tak pravděpodobně činí z velice prozíravého a pochopitelného důvodu, poněvadž trest smrti je i čínskou doménou. Pokud jde o samotné současné zprávy hodnotící západní země, jejich průkopníkem byl Peking, jímž se v poslední době inspirovaly Moskva a Teherán. Minsk se primárně zaměřuje na členské státy EU a Pchjongjang na svého dlouhodobě největšího rivala a soupeře - na Soul. Čínská zpráva vychází z poměrně dobrých a ověřitelných zdrojů, mezi které se řadí výstupy a data amerických vládních i nevládních organizací, články předních britských i amerických novin a zprávy OSN. Jsou v ní zmiňovány známé případy, které se dočkaly pozornosti i odsuzujících komentářů od světových organizací zabývajících se lidskými právy (např. incidenty v kubánské věznici na Guantánamu, nebo rasově motivované vraždy v USA). Hlavní problém zpráv tkví v tom, že mnohdy obsahují značně zavádějící informace, jež citují buď velmi nespolehlivé, nebo úplně neexistující a falešné zdroje. Sráží ji však dvě podstatné věci - chybějící metodologie a nepodložená či zavádějící tvrzení (např. že za více než 60 % emisí skleníkových plynů v období březen 2003 až prosinec 2007 jsou odpovědné USA v důsledku vedení války v Iráku). Zprávy také nikdy nezmiňují pozitivní výsledky, kterých USA dosáhly na poli lidských práv v uplynulém roce. Závěrem lze říct, že čínská zpráva pokaždé vzbudí největší mediální pozornost - a to jak čínských, tak amerických novinářů. V poslední době je jí věnováno značné místo i v ruských a severokorejských médiích. 5

6 Zpráva o lidských právech v EU (Rusko, 2014) První ruská zpráva o stavu lidských práv v EU byla vydána v roce 2011, přičemž od následujícího roku je zvlášť vydávána zpráva o situaci v EU a zvlášť o USA. Tvůrcem všech těchto zpráv je Konstantin Dolgov pyšnící se titulem komisaře pro lidská práva, demokracii a právní řád, jenž oficiálně spadá do struktur ruského ministerstva zahraničních věcí. Zpráva z roku 2014 je v porovnání s čínskou nebo íránskou nepoměrně delší - anglická verze dosahuje úctyhodných 153 stran. V této zprávě se nejdříve hodnotí situace ohledně lidských práv v rámci EU jako celku a následně je evaluován každý členský stát zvlášť. [2] Zdroje ruských zpráv jsou v tomto ohledu opět spolehlivé a ověřitelné - řadí se mezi ně dokumenty a informace od jednotlivých orgánů OSN, Rady Evropy, OBSE, relevantních evropských médií i NGOs. Stejně jako u čínských zpráv je ale na většinu případů nahlíženo v nepoměrně tvrdším světle, než jak se kauzy ve skutečnosti odehrávaly (např. na Snowdenova odhalení týkající se britských zpravodajských služeb špehujících vlastní občany, nebo na podporu homosexuálů napříč celou EU). Podle zprávy jsou nejpalčivějšími problémy Evropy jako takové růst xenofobie, rasismu, nacionalismu spo- jeného s násilím, šovinismu a neonacismu. Závazky EU ohledně efektivního dodržování a aktivního prosazování lidských práv poté podle zprávy zůstávají pouze na papíře. Část zprávy je také věnována dodržování práv etnických Rusů v jiných zemích, přičemž největší kritiky se v tomto směru dočkaly Estonsko a Lotyšsko. Silnou kritiku sklidilo i Německo za své hlasité podporování homosexuálů v Rusku a současné zanedbávání lidských práv doma. Závěr zprávy se i přes výše zmíněnou kritiku odlišuje od té čínské, poněvadž obsahuje poměrně pozitivní hodnocení poměrů panujících v EU. Například Lucembursko a Rakousko jsou v dodržování lidských práv podle závěrů zprávy vzorné; stejné výsledky údajně vykazuje i Kypr, zde je nicméně nutné mít na paměti momentální silné vazby Ruska na Kypr jako takový a možnou podjatost názorů v tomto ohledu. Zpráva o lidských právech v USA (Írán, 2014) Íránské hodnocení je zatím nejmladší - první zpráva vyšla teprve v roce Jejím autorem je paramilitární organizace Basídž oficiálně spadající pod Íránské revoluční gardy. Zpráva je rozdělena do devíti širokých kategorií - na používání trestu smrti, práva vězňů, svévolné zadržování osob, práva na ochranu soukromí, práva menšin, 6

7 rasovou diskriminaci, práva dětí, svobodu projevu a sexuální násilí. Největší pozornost je pak věnována vězeňství (a situaci ve věznicích u kubánského Guantánama a v afghánském Bagramu) a rasové diskriminaci. Nejzajímavější částí je ale úvod, kde autoři odsuzují západní pojetí univerzality lidských práv. [3] Poznámkový aparát a odkazy na zdroje se v textu vyskytují pouze sporadicky a většinou úplně chybějí. Některé údaje se i tak zdají být velice přesné, nicméně jiné jsou značně diskutabilní a pravděpodobně smyšlené (např. že University of Massachusetts zakázala z bezpečnostních důvodů nošení hidžábu v univerzitním kampusu). Důvody vydávání těchto zpráv a možné pozitivní efekty Můžeme nalézt tři optimistické důvody, proč tyto zprávy vznikají. První je velice prostý - státu jde jenom o zlepšení lidskoprávní situace v jiném státu, jak se například snaží doložit Dolgov v ruské zprávě. Zadruhé, zpráva může zaplnit mezeru na poli světového monitoringu dodržování lidských práv jednoduše tím, že je namířena na zemi, které se jinak hledáček pozornosti vyhýbá. Tento argument lze potvrdit tak, že evropské či americké orgány sledují celý svět, ale nesledují samy sebe. Třetím a posledním důvodem může být diverzifikace a rozšíření celkového náhledu na problematiku lidských práv jako takových, tedy že ono západní pojetí lidských práv není jediným možným prizmatem na dané téma - západní státy přece nemusejí mít ve všech ohledech právo na to určovat, jakým způsobem má vypadat situace v zemích, kde kulturní i historický vývoj stojí za dlouhodobě naprosto odlišnými zvyky a tradicemi, které mohou být v mnoha ohledech v protikladu k oněm prosazovaným západním hodnotám. Samozřejmě se vyskytují i další názory, proč dochází k vydávání těchto zpráv. Například Andrew Wolman ze soulské univerzity specializující se na lidskoprávní tematiku v rámci mezinárodních vztahů nachází několik dalších - v první řadě se podle něj může jednat o odvetu za kritiku ze strany USA nebo EU ohledně nedodržování lidských práv v dané zemi. Navíc ideální odpovědí na ne zrovna přívětivou cizí zprávu je ne zrovna přívětivá vlastní zpráva. Dále také může jít o odvedení pozornosti od vlastních problémů poukázáním na někoho jiného a jeho problémy a s tím úzce související perfektní načasování vydání zpráv - čínské několik dnů po americké a ruské několik dnů po unijní. V neposlední řadě lze podle Wolmana vlastní chyby ospravedlnit jednoduchým dů- kazem, že tyto chyby dělají vlastně všichni, a to i včetně těch hlasitých západních kritiků. Dá se spekulovat nad tím, jaký je pravý důvod toho, že se tak tyto státy chovají. Na jednu stranu sice podepsaly, ratifi kovaly a přijaly za své některé základní lidskoprávní dokumenty OSN, na druhou stranu je nicméně možné, že toto jejich chování je spíše důsledkem snahy o diskreditaci Západu jako takového. S tím souvisí i možnost, že tyto státy nechtěně a nepřímo podporují vlastní domácí lidskoprávní aktivisty a NGOs, kteří tím dostávají pomyslnou vodu na mlýn - v tomto směru se situace nemalým způsobem podobá 70. létům minulého století, kdy něco podobného znamenala Helsinská konference pro státy střední a východní Evropy. Zajímavým zjištěním, které vyplývá ze studia těchto zpráv, tedy zůstává fakt, že ne zrovna exemplární případy liberálně-demokratického státního zřízení začínají jistým (byť minimálním) způsobem akcentovat lidskoprávní rámec svých domácích a potažmo i zahraničních politik. Čínské, ruské nebo íránské zprávy se však pravděpodobně nikdy nestanou akceptovaným referenčním zdrojem pro akademiky a lidskoprávní aktivisty už kvůli tendenčnosti a spornosti některých svých závěrů, nehledě na chybějící nebo úplně vymyšlené zdroje, ze kterých zprávy někdy vycházejí. Poznámky: [1] State Council Information Office of the People s Republic of China Human Rights Record of the United States in Dostupné z wz/document/ / htm [2] Ministry of Foreign Affairs of the Russian Federation Report on the Human Rights in the European Union. Dostupné z uploads/2014/01/russian-mfa-report-on-human-rights-in-the-eu-2013.pdf [3] High Council for Human Rights Iran Releases Report on US Human Rights Violations. Dostupné z en.humanrights-iran.ir/news aspx Zdroje: Wolman, Andrew Review Essay - Human Rights Reports from Illiberal States. Journal of Human Rights Practice vol. 7, no. 1, pp Fotografie: [1] Ubikace vězňů v Bagramu, foto: U.S. Embassy in Kabul, Afghanistan, Wikimedia Commons, CC-PD-US-DOS. [2] Budova Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace v Moskvě, foto: sailko, Wikimedia Commons, CC-BY-SA

8 1) Mezinárodní trestní spravedlnost Spravedlnost ve Středoafrické republice nový přírůstek do rodiny hybridních trestních tribunálů Veronika Bazalová Středoafrická republika se od prosince 2012 potýká s vnitrostátním konfl iktem mezi muslimskými a křesťanskými povstaleckými skupinami. Situace došla až tak daleko, že současná středoafrická politická reprezentace zvažuje založení Zvláštního trestního soudu pro zločiny spáchané v tomto konfl iktu. Současná krize ve Středoafrické republice (dále jen SAR ) začala v prosinci Tehdy v zemi zahájila své působení Séléka, povstalecká organizace složená především z muslimů ze SAR, sousedního Čadu a Súdánu. Séléka útočila na lidi z křesťanské náboženské většiny a snažila se o odstranění vlády tehdejšího prezidenta SAR Françoise Bozizého. V březnu 2013 se jim skutečně podařilo prezidenta svrhnout a za vůdce země se prohlásil velitel Séléky Michel Djotodia. Činnost Séléky vyprovokovala vznik tzv. anti-balaka (anti-mačetových) skupin, které vycházely především z křesťanské komunity. Konflikt tak vznikl především po náboženské linii. Hlavním motivem bojů je ovšem politický vliv. Po aktivním zapojení sil mezinárodního společenství (dva tisíce francouzských vojáků, 800 vojáků z EU, třináct tisíc modrých přileb v rámci peacekeepingové operace MINUSCA [1]) Michel Djotodia rezignoval a uprchl ze SAR. Násilí mezi oběma znepřátelenými tábory ovšem doposud neustalo. V lednu 2014 se mezitímní prezidentkou stala Catherine Samba-Panza. Její vláda v lednu 2015 předložila návrh zákona, jehož cílem je vytvořit ve spolupráci s mezinárodním společenstvím Zvláštní trestní soud (Special Criminal Court; dále jen Soud ) se sídlem v Bangui, hlavním městě SAR. Soud by měl vyšetřovat a stíhat nejzávažnější zločiny stále probíhajícího konfliktu [2]. Složení soudu by bylo smíšené z celkového počtu 27 soudců by 14 pocházelo ze SAR, zbývajících 13 by byli mezinárodní soudci z různých zemí [3]. Tímto se zajistí dostatečná expertíza personálu Soudu při vyšetřování tak závažných zločinů. Dle předkladatele návrhu zákona by činnost Soudu měla být komplementární k činnosti Mezinárodního trestního soudu (dále jen MTS ), jehož žalobkyně Fatou Bensouda zahájila vyšetřování situace v SAR na podzim 2014 (blíže viz Bulletin 10/2014, s. 9). MTS ovšem stíhá pachatele pouze těch nejzávažnějších zločinů. Soud by se tak měl postarat o pachatele válečných zločinů a zločinů proti lidskosti menšího kalibru. Vytvoření Soudu podpořilo i devatenáct středoafrických a mezinárodních lidskoprávních nevládních organizací. O návrhu zákona musí nyní hlasovat Národní přechodná rada (National Council of Transition). Ta by měla o návrhu rozhodnout v průběhu aktuální schůze, která začala 2. března 2015 a která má trvat tři měsíce. Objevují se ovšem i hlasy proti Soudu. Jeden nejmenovaný středoafrický soudce prohlásil, že celý návrh je nesmysl. V Bangui již existuje trestní soud, který by si měl umět s takovými zločiny poradit. Potřebuje pouze dostatečné prostředky. Vytvoření nového soudního systému je dle něj pouze záminkou k politickým tahanicím o moc nad justicí. [4] Vytvoření Soudu by přineslo jistě mnoho pozitivního. Předně by to zastavilo dosavadní převládající beztrestnost v zemi za politicky motivované zločiny. Náboženské, etnické a politické konfl ikty totiž SAR v menší míře sužují již přes dvacet let. Nevládní organizace volající po vytvoření Soudu jsou přesvědčeny o tom, že dosavadní beztrestnost byla jedním z hlavních im8

9 pulzů pro stávající konflikt [5]. A není v silách a ani smyslem MTS stíhat veškeré spáchané zločiny. Soud by tak spoluprací a sdílením informací mohl v mnohém ulehčit i vyšetřování MTS. Řízení před Soudem by mohla mít pozitivní vliv i na atmosféru ve společnosti. Vzhledem k tomu, že Soud by měl mít sídlo přímo v Bangui, mohla by jeho řízení připadat běžným obyvatelům SAR bližší a jeho výsledky viditelnější než řízení před vzdáleným MTS v Haagu. Návrh nového Soudu ovšem přináší i řadu pochybností. Zřízení nového soudu s mezinárodním zastoupením může být poměrně drahé. Finančně by se na realizaci Soudu měla podílet SAR a mezinárodní společenství pomocí dobrovolných příspěvků. Nově fungující instituce se může rovněž potýkat s nedostatkem zkušeností a řízení tak mohou být zdlouhavá. V neposlední řadě se nabízí technická otázka vztahu mezi Soudem a MTS. MTS totiž vyšetřuje zločiny pouze v tom případě, že stát není schopný, nebo ochotný vyšetřit zločiny sám [čl. 17 odst. 1 písm. a) Římského statutu]. Pokud by Soud skutečně začal fungovat, pak by se MTS měl s ohledem na princip komplementarity zabývat otázkou, zda je jeho další působení v SAR ještě nezbytné. Poznámky: [1] Blíže viz rezoluce Rady bezpečnosti OSN ze dne 10. dubna 2014, S/RES/2149 (2014), dostupná na en/ga/search/view_doc.asp?symbol=s/res/2149(2014). [2] Z dostupných dokumentů není jasné, jaká by měla být časová jurisdikce Soudu. Lze ovšem předpokládat, že Soud bude stíhat zločiny od počátku konfl iktu v prosinci [3] Více informací k personálnímu obsazení Soudu je dostupných na [4] Kompletní vyjádření nejmenovaného soudce je dostupné na [5] Prohlášení nevládních organizací obsahuje deset argumentů pro vytvoření Soudu. Prohlášení je dostupné na Zdroje: Global Centre for the Responsibility to Protect. Reinforcing the Responsibility to Protect in the Central African Republic, 9. března 2015, ( fi les/resources/2015-march-car-brief.pdf). Human Rights Watch. Central African Republic: Create Court to Combat Impunity, 20. února 2015, ( org/news/2015/02/20/central-african-republic-create-court-combat-impunity). Martin-White, S. Centrafrique: To Establish a Special Criminal Court in Bangui, La Nouvelle Centrafrique, 12. března 2015, ( Pinto, P. Bientôt une Cour pénale spéciale en RCA? RFI, 6. března 2015, ( w w w.rf i.f r/ hebdo/ cour-penale-i nter nat ionale -cpi- cou r-penale -speciale-republique-centrafricaine-rca-fatou-bensouda-justice/). Pinto, P. Bientôt une Cour pénale spéciale en RCA? RFI, 6. března 2015, ( w w w.rf i.f r/ hebdo/ cour-penale-i nter nat ionale -cpi- cou r-penale -speciale-republique-centrafricaine-rca-fatou-bensouda-justice/). Fotografie: [1] Catherine Samba-Panza, prozatímní prezidentka SAR. Foto: U.S. Department of State, Public Domain. [2] Bangui, hlavní město SAR. Foto: Africa Force a Makakaaaa, Wikipedia Commons, CC BY

10 Prvá žena, ktorá mala byť súdená Medzinárodným trestným súdom Katarína Hukelová Bývalá prvá dáma Pobrežia Slonoviny Simone Gbagbo, prezývaná aj Železná lady alebo Hillary Clinton trópov, mala byť prvou ženou súdenou pred Medzinárodným trestným súdom. Nakoniec jej bude pravdepodobne udelená prezidentská milosť. Simone Gbagbo, bývalá prvá dáma a manželka bývalého prezidenta Pobrežia Slonoviny Laurenta Gbagboa, bola národným súdom v Abidjane dňa 2 marca 2015 odsúdená na 20 rokov väzenia. Už ako študentka lingvistiky a histórie sa Simone Gbagbo verejne angažovala a prvýkrát bola odsúdená v sedemdesiatych rokoch za kritiku prvého prezidenta Pobrežia Slonoviny po získaní nezávislosti od Francúzska Felixa Houphouet-Boignyho. V roku 1989 so svojim druhým manželom, neskorším prezidentom Laurentom Gbagbom, založili politickú stranu Ľudový front Pobrežia Slonoviny. V decembri 2010, po dekáde svojej vlády, prehral Laurent Gbagbo súboj o prezidentské kreslo so svojim dl- horočným rivalom, súčasným prezidentom Alassanom Quattarom. Laurent Gbagbo odmietol uznať výsledky volieb, ktoré medzinárodné spoločenstvo označilo za slobodné a férové, a nariadil vojakom udržať kontrolu nad prezidentským palácom, štátnou televíziou a kasárňami. Nasledovalo päť mesiacov krvavých bojov medzi stúpencami oboch táborov, ktoré pripravili o život 3 tisíc ľudí a ďalších 800 tisíc muselo opustiť svoje domovy. Ku konfliktu prispeli aj náboženské rozpory medzi väčšinovými kresťanmi reprezentovanými Gbagbom a moslimami na čele s Quattarom. Simone Gbagbo bola v tom čase vedúcou osobnosťou manželovej politickej strany Ľudový front. Povolebné násilie bolo zastavené až na základe intervencie medzinárodných síl OSN, na čele s Francúzskom. Laurent a Simone Gbagbo boli zadržaní v apríli 2011 v Abidjane. Medzinárodný trestný súd (MTS) vydal v novembri 2011 zatykač na Laurenta Gbagboa, ktorý bol ešte v tom istom mesiaci prevezený do Haagu. Je obžalovaný zo zločinov proti ľudskosti. Prejednávanie jeho prípadu je naplánované na júl Simone Gbagbo bola po zadržaní v apríli 2011 umiestnená do domáceho väzenia v mestečku Odienne na severozápade krajiny. Aj na ňu vydal MTS ešte vo februári 2012 zatykač za spáchanie zločinov proti ľudskosti. 10

11 V októbri 2013 požiadal MTS vládu Pobrežia Slonoviny o vyjadrenie sa k zatykaču na Simone Gbagbo, pričom Pobrežie Slonoviny oficiálne spochybnilo predloženie prípadu MTS. Vláda Pobrežia Slonoviny argumentovala tým, že prejednanie prípadu bývalej prvej dámy je skúškou schopnosti krajiny viesť takýto prípad a zároveň je to aj možnosť ako prispieť k národnému uzmiereniu. Simone Gbagbo bola obžalovaná z narušenia verejného poriadku, organizovania ozbrojených gangov a z ohrozenia štátnej bezpečnosti. Súd v Abidjane jej uložil 20 ročný trest odňatia slobody. Domáci súd sa však vôbec nevysporiadal s otázkou spáchania zločinov proti ľudskosti, za spáchanie ktorých vydal MTS na Simone Gbagbo zatykač. Súčasný prezident Quattara, veľký rival Simone Gbagbo, dokonca nevylúčil udelenie prezidentskej milosti 65 ročnej bývalej prvej dáme v záujme údajného uzmierenia národa. V decembri 2014 senát MTS pre prípravné konanie odmietol námietku Pobrežia Slonoviny týkajúcu sa neprijateľnosti prejednávania prípadu Simone Gbagbo pred MTS. Pobrežie Slonoviny v nej argumentovalo tým, že Simone Gbagbo je už trestne stíhaná na národnej úrovni a teda konanie pred MTS nie je potrebné. MTS však v zmysle článku 17 Rímskeho štatútu príjme námietku neprijateľnosti len vtedy, ak je prípad štátom reálne vyšetrovaný alebo prejednávaný, v opačnom prípade nie je námietka neprijateľnosti akceptovaná. Pobrežie Slonoviny sa voči rozhodnutiu senátu pre prípravné konanie vo veci odmietnutia námietky neprijateľnosti odvolalo. O odvolaní by v priebehu roka 2015 mal rozhodnúť odvolací senát MTS. Zdroje: Antalová, K.: Africkú železnú lady odsúdili na dvadsať rokov, Denník SME, č. 58, Ročník 23, , str. 8. BBC (2015): Ivory Coast s former fi rst lady Simone Gbagbo jailed, BBC News, 10 March 2015 ( com/news/world-africa ). France 24 (2015): Trial opens for Ivory Coast s Iron lady Simone Gbagbo, France24, 26. December 2015 ( Human Rights Watch (2014): Côte d Ivoire: Surrender Simone Gbagbo to the ICC, Human Rights Watch, 11 December 2014 ( ICC (2012): The Prosecutor v. Simone Gbagbo, ICC 02/11 01/12 ( icc /pages/index.aspx). Fotografie: [1] Vlajka Pobrežia Slonoviny. Autor: Nicolas Raymond, 10 April 2012, Flickr Creative Commons, CC BY [2] Mapa Pobrežia Slonoviny. Autor: Timichal, Wikipedia Commons, CC BY 2.0. MTS vzhľadom na zásadu komplementarity vo vzťahu k signatárskym krajinám Rímskeho štatútu môže podľa všetkého stále uplatniť svoju jurisdikciu voči Simone Gbagbo za spáchanie zločinov proti ľudskosti, keďže pred domácim súdom v Abidjane za ich spáchanie obžalovaná a teda ani odsúdená nebola. Aký postoj však nakoniec vo veci námietky neprijateľnosti prípadu Simone Gbagbo MTS zaujme, bude závisieť od rozhodnutia odvolacieho senátu. 11

12 2) Evropský systém ochrany lidských práv Mater semper certa est? Martina Grochová Na vnímání rodiny a rodičovství se v posledních letech výrazně podepsaly společenské změny, vysoká rozvodovost a velký počet dětí žijících v neúplných rodinách. S těmito změnami se národní právní řády i judikatura Evropského soudu pro lidská práva víceméně vypořádaly. Mnohé otázky však nyní přináší nové jevy jako například tzv. surogátní mateřství, jemuž se v nedávném rozsudku Paradiso a Campanelli proti Itálii zmíněný soud věnuje. Kdo je rodičem dítěte? Mater semper certa est, pater incertus stará římská zásada, která se však nepromítla pouze do práva římského, ale také do dnes již neúčinného zákona o rodině. Zejména druhá část této věty, která je založena na tezi, že otec je nejistý, byla mnohdy zpochybňována v debatách o podobě nového občanského zákoníku.[1] Mnozí poukazovali na to, že dnes v době testů DNA lze jen stěží trvat na tom, že stále panuje nejistota nad tím, kdo je biologickým otcem dítěte. Nakonec však koncepci rodičovství stojící na výše uvedené zásadě najdeme i v novém občanském zákoníku, který úpravu rodičovství prakticky přejal. V posledních letech se však do otázek rodičovství stále silněji promítá také to, že dnes již nemalý počet dětí vyrůstá v rodinách homoparentálních, narodilo se z umělého oplodnění nebo tzv. náhradní matce. V těchto případech pak klasická defi nice rodičovství mnohdy nepostačuje a otázkou je, zda spíše v dnešní době, kdy nezřídka dáváme přednost rodičovství sociálnímu před rodičovstvím biologickým, můžeme vůbec považovat některého z rodičů za jistého. Právě v těchto případech je také silně akcentován jejich lidskoprávní aspekt, a tím důležitější se stává judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP). Jednou z vůbec nejspornějších forem sociálního rodičovství je právě surogátní mateřství [2]. Právní úprava je mezi státy Evropy výrazně nejednotná. Surogátní mateřství totiž přináší celé množství otázek, a to zejména lidskoprávních a etických. Někteří na něj pohlíží jako na obchodování s dítětem, případně jako na obchodování s tělem surogátní matky. Jiní tuto možnost považuji za přirozenou, vzhledem k množství neplodných párů a možnostem medicíny. Sporná zůstává také otázka, pokud surogátní mateřství umožnit, tak jakým způsobem? Jak daleko lze zajít? Někteří trvají na tom, aby náhradní matka dítě pouze odnosila, aby však bylo biologicky zákazní- 12

13 ků, tedy zamýšlených rodičů. Jiní jsou toho názoru, že lze využít přímo genetického materiálu náhradní matky a zamýšleného otce, a někteří dokonce připouštějí i možnost, že dítě nebude s budoucími rodiči spřízněno vůbec, přesto budou po jeho narození zapsáni do rodného listu. Výrazně spornou zůstává také otázka fi nančního odměňování náhradní matky. ESLP k otázce surogátního mateřství K otázce surogátního mateřství se ESLP vyjadřoval dosud dvakrát v případu Mennesson proti Francii [3] a v případu Labassee proti Francii [4]. V obou šlo o francouzský pár, který odjel do USA, kde využil tam legálních služeb náhradní matky, která páru porodila dítě. Oba páry se pak s dětmi vrátily do Francie, kde požadovaly zapsání dítěte do matriky. To jim však nebylo umožněno. ESLP v obou případech jasně odlišil práva rodičů od práv dítěte. V obou případech totiž dospěl k závěru, že práva rodičů nebyla porušena, ale naopak práva obou dětí porušena byla, když postupem francouzských státních orgánů byly uvrženy do značně nevýhodného a nejistého postavení ať už jde o možnost získat státní občanství nebo například možnost dědit po svých rodičích. V případu Paradiso a Campanelli proti Itálii [5] byla situace poněkud odlišná. V daném případě se italský pár rozhodl odjet do Ruska a zde navštívil kliniku, která legálně nabízela surogátní mateřství. Podmínkou podle ruského práva je biologický vztah dítěte alespoň k jednomu z rodičů, kteří chtějí služeb surogátní matky využít. Poté, co se dítě narodilo, byly v Rusku učiněny veškeré kroky k tomu, aby mohl být italskému páru vydán rodný list dítěte, kde byli uvedeni jako rodiče, a aby mohli odjet zpět do Itálie. Italské úřady však odmítly uznat ruský rodný list dítěte a bylo zahájeno trestní řízení i řízení opatrovnické. V průběhu soudních sporů se prokázalo, že dítě není v biologickém vztahu ani k jednomu z rodičů, a tedy není naplněna podmínka dle ruského práva. Na základě tohoto zjištění bylo dítě z rodiny odebráno, umístěno do dětského domova, následně do pěstounské péče a poté do péče budoucích osvojitelů. Dítěti byl vydán nový rodný list a italskému páru byl zakázán veškerý styk s ním. Kde leží nejlepší zájem dítěte? ESLP v první řadě zdůraznil, že jde o záležitost velmi delikátní. Přestože však jde o otázku, ve které neexistuje evropský konsenzus, dospěl k názoru, že prostor pro uvážení státu je zde relativně úzký, neboť došlo k velmi závažnému zásahu do nastoleného vztahu mezi dítětem a rodiči (byť šlo o vztah de facto a nikoliv biologický). ESLP zdůraznil, že jde o velmi citlivou záležitost. Stěžovatelé se nacházeli ve složité životní situaci, když se dlouho snažili počnout dítě přirozenou cestou, následně osmkrát neúspěšně podstoupili umělé oplodnění a čtyři roky pak byli zařazeni na čekací listině jako osvojitelé. ESLP také přihlédl k tomu, že ještě po příjezdu zpět do Itálie byli stěžovatelé přesvědčeni, že stěžovatel je biologickým otcem dítěte, a že o opaku se dozvěděli teprve z provedeného testu DNA, který dobrovolně absolvovali. Národním soudům ESLP vytkl zejména to, že nepočkaly na výsledek trestního řízení vedeného se stěžovateli. Italské soudy také nesprávně uzavřely, že stěžovatelé jsou nezpůsobilí rodiče, a to jen proto, že se dopustili obcházení zákona. Stěžovatelé přitom byli v Itálii zařazeni na seznam vhodných osvojitelů, a tedy museli projít náročným procesem, ve kterém své kvality jako rodiče museli nepochybně prokázat. Orgány také pochybily, když dítěti odňaly jeho identitu a novou identitu dítě nabylo teprve o více než dva roky později. Dlouhou dobu tak dítě pro stát, v němž žilo, prakticky vůbec neexistovalo. ESLP uzavřel, že nelze hodnotit jako přiměřený prostředek odebrání dítěte z péče stěžovatelů za situace, kdy k nim mělo velmi silný afektivní vztah, žilo s nimi od svého narození a navíc jeho biologičtí rodiče jsou neznámí. Z tohoto důvodu ESLP uzavřel, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy. Co bude dál? Jaksi navíc nad samotné rozhodnutí o porušení článku 8 Úmluvy se vyjádřil ESLP i k tomu, jaký by měl být další osud dítěte. Přestože bylo shledáno porušení práv stěžovatelů a dítěte, neznamená to, že dítě má být vráceno do péče stěžovatelů. ESLP uvedl, že dítě žije nyní v péči budoucích osvojitelů od počátku roku 2013 a nepochybně si k nim utvořilo silné citové vazby. Nelze proto požadovat, aby dítě bylo opět vytrženo ze svého rodinného prostředí a vráceno do péče stěžovatelů. Rozhodnutí o tom, kde bude dítě vyrůstat, je tedy nyní v rukou italských soudů. Pro stěžovatele jde tedy o jakési Pyrrhovo vítězství přestože se domohli konstatování, že bylo porušeno jejich právo, a fi nančního odškodnění, se svým dítětem se již pravděpodobně neshledají. ESLP v rozsudku vůbec nevyjádřil svůj postoj k surogátnímu mateřství obecně a k věci přistupoval čistě z pohledu nejlepšího zájmu dítěte. Přesto svým rozsudkem dává do rukou mocnou zbraň všem, kdo chtějí surogátního mateřství využít, přestože to v zemi, kde bydlí, není dovoleno. Odcestovat do země, kde surogátní mateřství umožňují, v dnešní době není problém. 13

14 A ESLP jasně vyslal signál, že nelze takto založené rodičovství neuznat jen proto, že stát sám náhradní mateřství zakazuje (či neumožňuje), bylo-li by to v rozporu se zájmem dítěte. Současné postavení ukrajinských žadatelů o mezinárodní ochranu Na druhou stranu je zřejmé, že významnou roli hrají konkrétní okolnosti případu, v dané věci to byla zejména dobrá víra stěžovatelů, ale také jejich složitá životní situace. Nelze proto rozsudek příliš zobecňovat. V brzké době se snad můžeme těšit ještě na další rozhodnutí ESLP ve věci surogátního mateřství, a to ve věci D. a R. proti Belgii.[6] Asi každý zaznamenal zprávy týkající se událostí na Ukrajině. Cílem tohoto článku je pokusit se nastínit, jak toto dění ovlivňuje postavení ukrajinských žadatelů o mezinárodní ochranu, případně ukrajinských státních příslušníků žijících v některém ze smluvních států Rady Evropy, kterým bylo uloženo vyhoštění zpět do vlasti, a to ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se zásady non-refoulement. Veronika Helferová Ozbrojený konflikt na Ukrajině Poznámky: [1] K tomu srov. např. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Tradice a inovace v rodinném právu se zaměřením na rodičovství. In: HURDÍK, Jan; FIALA, Josef; SELUCKÁ, Markéta (eds.). Tradice a inovace v občanském právu. Sborník příspěvků z konference konané na PrF MU dne Brno: Masarykova univerzita Právnická fakulta, 2007, s [2] Pojem surogátní (někdy také surogační nebo náhradní) mateřství označuje proces, kdy žena nosí dítě na základě dohody, že toto dítě bude předáno po porodu do péče jiného páru (či jednotlivce), kteří budou zapsáni do rodného listu dítěte jako jeho rodiče. Náhradní matka je obvykle uměle oplodněna, někdy se však připouští i existence surogátního mateřství, kdy k otěhotnění dochází přirozenou cestou. Dítě může, ale nemusí, být biologicky spřízněno se svými právními rodiči. [3] Mennesson proti Francii, rozsudek ESLP ze dne 26. června 2014, stížnost č /11. [4] Labassee proti Francii, rozsudek ESLP ze dne 26. června 2014, stížnost č /11. [5] Paradiso a Campanelli proti Itálii, rozsudek ESLP ze dne 27. ledna 2015, stížnost č /12. [6] D. a R. proti Belgii, stížnost č /13, ( echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i= ). Fotografie: [1] Ilustrační foto. Zdroj: pixabay, CC0 Public Domain. [2] Ilustrační foto. Zdroj: pixabay, CC0 Public Domain. Nejprve si pojďme krátce shrnout, co se na Ukrajině od listopadu 2013 odehrálo. Vše začalo proevropskou demonstrací v Kyjevě, jejíž příčinou bylo rozhodnutí ukrajinské vlády nepodepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Původně klidný protest se zejména z důvodu násilných zásahů ze strany policie radikalizoval a vyústil v úmrtí nejméně 85 demonstrantů, 18 policistů a stovky zraněných. Násilí, ke kterému v průběhu třech měsíců demonstrací na Majdanu docházelo, včetně mučení a ponižování demonstrantů ze strany policistů, nebylo následně efektivně vyšetřováno a většina viníků tak zůstala nepotrestaných. Nevyjasněný zůstal také osud několika osob, které byly v průběhu demonstrací uneseny. Poté, co prezident Viktor Janukovyč opustil Ukrajinu a byla vytvořena prozatímní vláda, se na východě země v převážně rusky mluvících oblastech Donbasu začaly objevovat násilné protesty. V únoru 2014 potom došlo k okupaci Krymu ruskými jednotkami a proruskými separatisty. V důsledku referenda, které se na Krymu konalo v březnu, byla podepsána smlouva s Moskvou o anexi území Ruskem. Nutno podotknout, že referendum vyhlášené samozvaným vedením bylo ignorováno ze strany proukrajinských obyvatel Krymu. V průběhu dubna potom separatisté převzali kontrolu nad velkou částí Donbasu. Vláda následně vyhlásila počátek protiteroristické operace a zahájila jednu z několika vln mobilizace. Situace rychle vyústila v ozbrojený konflikt mezi vládními silami a skupinami separatistů podporovaných Ruskem. Prokyjevské síly byly ve výhodě do doby, než Rusko posílilo svou vojenskou angažovanost. V září bylo na jednání v Bělorusku dojednáno zastavení palby, ale boje přesto v nižší míře pokračovaly a pokračují i nadále. Výsledkem ozbrojeného konfliktu byla, dle zprávy OSN uveřejněné dne 9. února 2015, smrt nejméně osob. Obě strany konfliktu porušují mezinárodní válečné a humanitární právo, zejména umísťováním vojenských 14

15 jednotek a používáním neřízených raket a výbušnin v obydlených oblastech. Na Krymu dochází k únosům, mučení a vraždění jak na straně proukrajinských aktivistů, tak i proruských separatistů. Terčem proruských paramilitárních jednotek se stali zejména krymští Tataři, muslimská etnická skupina obývající poloostrov, která veřejně deklarovala podporu Ukrajině. Zvláště potom členové Mejlis, voleného orgánu, který je ukrajinskou vládou uznáván jako reprezentant této menšiny. Veškeré jednání zůstává bez jakéhokoli vyšetřování a potrestání viníků, neboť ukrajinské i separatistické orgány nad činy svých přívrženců přivírají oči.[1] Okolnosti zákazu odeslání cizince zpět do země původu Princip non-refoulement zakazuje odeslání osoby do země, kde by byl ohrožen její život nebo jí hrozilo závažné porušení lidských práv. Najdeme jej v čl. 33 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků. V Evropské úmluvě o lidských právech (dále jen Úmluva ) není tento princip výslovně zakotven, nicméně Evropský soud pro lidská práva (dále také jen ESLP ) interpretací Úmluvy došel k závěru, že zákaz vyhoštění osoby z území státu za určitých okolností existuje. Stát se totiž dle ESLP nemůže zbavit závazku zajistit každému práva chráněná Úmluvou tím, že jej odešle do jiného státu. Princip non-refoulement se objevuje zejména v souvislosti s výkladem článků 2 a 3 Úmluvy, tedy práva na život a zákazu mučení a jiného nelidského či ponižujícího zacházení, přičemž průlomovým bylo v této oblasti rozhodnutí ve věci Soering proti Spojenému království.[2] principu non-refoulement nezbytné prokázat relevantní skutečnosti týkající se specifické situace konkrétní osoby. Těmito zvláštními rizikovými faktory mohou být příslušnost k rizikové skupině, která je v cílové zemi vystavena pronásledování,[6] příslušnost k minulému režimu [7] či k pronásledované menšině [8] nebo předchozí jednání stěžovatele. [9] Naopak například povinnost vojenské služby není ESLP obecně chápána jako okolnost zakládající porušení Úmluvy.[10] Nebezpečí hrozící v cílové zemi je relevantní, pokud vychází přímo od orgánů dané země nebo i ze strany soukromých osob v případě, že mu státní orgány nejsou schopny zabránit. Dále také platí, že skutečnost, že nebezpečí existuje na části území cílového státu, ještě neznamená, že odeslání cizince do toho státu bude s Úmluvou v rozporu. Státy se v řadě případů mohou spolehnout na to, že vyhošťovaná osoba se v cílové zemi bude moci uchýlit do oblasti, kde jí nebezpečí nehrozí. To je podmíněno zejména tím, že daná osoba může do bezpečné oblasti cestovat a usadit se tam.[11] Navrácení cizinců na Ukrajinu S ohledem na výjimečnost a přísná kritéria totálního konfliktu lze mít za to, že situace na Ukrajině jeho intenzity nedosahuje. Bude tedy záležet na každém konkrétním případu a situaci jednotlivce, zda by jeho případné navrácení na Ukrajinu mohlo být s principem non-refoulement v rozporu. Jak bylo uvedeno, relevantním důvodem nebude obava z vý- Obecně tedy platí, že smluvní stát nemůže vyhostit ani vydat cizince do země, pokud existují vážné důvody domnívat se, že mu tam hrozí reálné nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Výkladem pojmu reálné nebezpečí se ESLP zabýval v rozhodnutí Saadi proti Itálii,[3] kde uvádí, že reálné nebezpečí neznamená jistotu, ale určitou míru pravděpodobnosti, že porušení stěžovatelových práv v cílové zemi nastane. Tato pravděpodobnost musí být vyšší než pouhá možnost a reálnost nebezpečí se zakládá na dvou faktorech, kterými jsou obecná situace v cílové zemi a osobní okolnosti stěžovatele. Samotná špatná situace v cílové zemi zpravidla pro shledání existence reálného nebezpečí nestačí. Tato by byla dostatečným důvodem pouze v případě tzv. totálního konfliktu a taková intenzita konfliktu je spíše výjimečná. ESLP ji shledal například v roce 2011 v Mogadišu v Somálsku.[4] Naopak za totální konflikt nebyla považována válka v Iráku.[5] V případech, kdy ozbrojený konflikt v cílové zemi nedosahuje intenzity totálního konfliktu, je pro uplatnění 15

16 konu vojenské služby v důsledku vyhlášené mobilizace či bydliště v některé z konfliktem zasažených částí země. Satirické reklamy jsou chráněny v zájmu demokratické společnosti Situace by mohla být jiná, pokud by se jednalo například o proukrajinského aktivistu pocházejícího z některého z Ruskem okupovaných regionů, který byl již před svým odchodem určitým způsobem pronásledován či příslušníka tatarské menšiny na Krymu. I v těchto specifických případech by ale bylo vždy nutné zvážit, zda nepřichází v úvahu možnost tzv. vnitřního přesídlení do jiné, klidnější a bezpečnější části země. Jana Jeřábková Poznámky: Dne 19. února 2015 se Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP ) vypořádal se dvěma stížnostmi proti Německu, které podle stěžovatelů neposkytlo dostatečnou ochranu jejich soukromí. Oba případy přitahují pozornost také tím, že stěžovateli nejsou společensky bezvýznamní lidé. Jedním z nich je zakládající člen německé skupiny Modern Talking, Dieter Bohlen. Jeho případ se odvíjí od knihy Hinter den Kulissen ( V zákulisí ), kterou vydal v roce V ní odhalil podrobnosti ze soukromí různých celebrit, které se následně domohly toho, aby byly určité pasáže z knihy vyjmuty. [1] Amnesty International, 2015, Amnesty International Report 2014/15: The State Of The World s Human Rights. [2] Soering proti Spojenému království, rozsudek pléna ze dne , č. stížnosti 14038/88. [3] Saadi proti Itálii, rozsudek velkého senátu ze dne , č. stížnosti 37201/06. [4] Sufi a Elmi proti Spojenému království, rozsudek ze dne , č. stížnosti 8319/07. [5] Müslim proti Turecku, rozsudek ze dne , č. stížnosti 53566/99 a F.H. proti Švédsku, rozsudek ze dne , č. stížnosti 32621/06. [6] Hilal proti Spojenému království, rozsudek ze dne , č. stížnosti 45276/99: vyhoštění do Tanzanie. [7] N. proti Finsku, rozsudek ze dne , č. stížnosti 38885/02: vyhoštění do Demokratické republiky Kongo. [8] Salah Sheekh proti Nizozemsku, rozsudek ze dne , č. stížnosti 1948/04: vyhoštění do Somálska a S. H. proti Spojenému království, rozsudek ze dne , č. stížnosti 19956/06: pronásledování Nepálců v Bhútánu. [9] Jabari proti Turecku, rozsudek ze dne , č. stížnosti 40035/98: stěžovatelka spáchala v Íránu cizoložství a po návratu jí hrozil nelidský trest. Evropský soud pro lidská práva vydal nedávno dvě rozhodnutí týkající se střetu práva na soukromí a svobodu projevu. Manžel monacké princezny Ernst August von Hannover a muzikant Dieter Bohlen se domáhali svých práv na ochranu soukromí, které bylo podle nich narušeno užitím jejich křestních jmen v reklamě na cigarety, nesené v satirickém duchu, aniž by k tomu dali svolení. V případě druhého stěžovatele, Ernsta Augusta von Hannovera, se podávání stížností ke štrasburskému soudu stává pomalu ale jistě téměř rutinní záležitostí. Pro rodinu Hannoverů je to už několikátá stížnost, kterou k ESLP podala (předcházely stížnost č /00 ze dne , stížnost č /08 a 60641/08 ze dne [1] a stížnost 8772/10 ze dne ). Ve všech případech se rodina snažila navzdory popularitě bránit své soukromí. Tentokrát se Ernstu Augustu von Hannoverovi stal osudným veřejně známý fakt, že má sklony k impulzivnímu a agresivnímu chování. [10] A a FBK proti Turecku, rozhodnutí Komise o přijatelnosti ze dne , č. stížnosti 1441/88. [11] Salah Sheekh proti Nizozemsku, rozsudek ze dne , č. stížnosti 1948/04. Zdroje: Amnesty International Amnesty International Report 2014/15: The State Of The World s Human Rights. Human Rights Watch World Report Kmec et al Evropská úmluva o lidských právech: komentář. Praha: C.H. Beck. Fotografie: [1] Mapa Ukrajiny. Zdroj: Niele, Wikimedia, CC BY-SA

17 Zmíněných pochybení a nedostatků obou pánů se rozhodla využít společnost British-American Tobacco k oživení reklamy na cigarety Lucky Strike. V roce 2000 se stala křestní jména stěžovatelů součástí reklamní kampaně, která neskrývala určitou míru satiry. Jméno Ernst August figurovalo na plakátech se zdeformovanou krabičkou od cigaret, což symbolizovalo právě Hannoverovu výbušnost. Dietru Bohlenovi pro změnu plakát nabízel radu, jak napsat dobrou knihu, přičemž některá slova byla začerněna jako poukázání na problémy, s nimiž se Dieter po vydání knihy potýkal. Oba stěžovatelé se domáhali odškodnění u německých soudů za použití svých křestních jmen bez souhlasu v reklamě. Spolkový soudní dvůr však kromě obchodní povahy reklamy poukázal na její schopnost utvářet veřejné mínění a přispívat k veřejné debatě. Navíc reklama nebyla shledána ponižující či poškozující jejich jméno, proto byly žaloby zamítnuty. Soukromí, nebo projev? Obě osobnosti se tedy jaly domoci se svých práv ve Štrasburku. ESLP stál před otázkou, zda nedošlo k narušení rovnováhy mezi právem na soukromý život stěžovatelů a svobodou projevu obchodní společnosti. K posouzení situace využil kritérií, která nastolil ve své dosavadní judikatuře. Prvním kritériem byla problematika veřejného zájmu. Štrasburský soud se ztotožnil s výroky Spolkového soudního dvora, že reklamy svým způsobem přispěly k debatě o událostech, jež byly v centru společenského zájmu. Přispívání k veřejné debatě, byť v satirickém duchu, označil neoddiskutovatelně za veřejný zájem chráněný v demokratické společnosti. Druhé kritérium spočívalo ve společenské roli stěžovatelů. Jak již dříve ESLP právě Hannovery obeznámil, lidé, kteří jsou ve společnosti známí, mohou jen stěží očekávat stejnou míru ochrany soukromí jako jejich veřejně neaktivní spoluobčané. Zatřetí se soud zabýval obsahem reklamy. Ani v tomto bodě ale neshledal zásah do práva na soukromý život, jelikož reklama neodhalovala žádnou dosud neznámou skutečnost. Vydání Bohlenovy knihy se všemi komplikacemi, které kolem ní vyvstaly, stejně jako problémy Ernsta Augusta von Hannovera se ztrátou sebekontroly, již dávno nepředstavovaly tajemství. Nakonec došlo na posuzování toho, do jaké míry reklama ponižovala oba stěžovatele. Závěr vyzněl i tentokrát ve prospěch British-American Tobacco. Soud konstatoval, že reklama neměla ponižující dopady na stěžovatele a že na skutečnosti s nimi spojené, narážky mířily jen nepřímo. Propojení mezi reklamou a zmíněnými událostmi tudíž nebylo patrné na první pohled. ESLP sice připustil, že užívání jmen osobností v reklamě bez jejich souhlasu může vést k případům spadajících pod čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (právo na soukromý a rodinný život), avšak v tomto případě se mu jevila ochrana svobodného projevu v podobě žertovně laděné reklamy pro respektování demokratických principů důležitější. Uvedené rozhodnutí vyjadřuje liberální postoj ESLP, jehož projevem je upřednostňování svobody projevu před ostatními právy. V dané souvislosti lze přitom těžko přehlédnout podobnost s přístupy amerických soudů, které svobodu projevu zakotvenou v prvním dodatku Ústavy Spojených států stavěly v žebříčku hodnot vždy velmi vysoko. Poznámky: [1] Smekal, Hubert Co nového ve Štrasburku. Co vše se může publikovat o celebritách. Bulletin lidských práv IV, č. 2, s Zdroje: Letteron, Roseline Le prénom et la liberté d expression publicitaire. Contrepoints ( Ondřejová, Eva Desetiletá cesta od rozsudku von Hannover 1 k rozsudku von Hannover 3. Bulletin advokacie ( Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. února 2015, Bohlen proti Německu, stížnost č /09. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. února 2015, Ernst August von Hannover proti Německu, stížnost č /09. Fotografie: [1] Lucky Strike. Zdroj: Benmooe, Wikimedia, CC BY-SA 3.0 [2] Dieter Bohlen. Zdroj: Blecmen, Wikimedia. 17

18 Do EU legálně, nebo jinak? Legálně lepší pro všechny Martin Dominik FRA uvádí, že legální příchod má mnoho výhod. Jednak je známa totožnost osoby, kterou pak lze snáze integrovat a není pro ni třeba psychologická pomoc, jelikož neprožila nepříjemné chvíle při pašování. Pokud se umožní větší počet legálních příchodů, mělo by zároveň dojít ke snížení nelegálních, což právě FRA prosazuje. Evropská unie se potýká s vlnami uprchlíků přes Středozemní moře ze severní Afriky či po souši z válkou zmítané Sýrie. Mnozí z nich pak potřebují ochranu, a protože přicházejí nelegálními cestami, jejich pozice je velmi složitá. Jaké má problematika aspekty a jak by mohla EU reagovat? O problematice uprchlictví do EU a jeho často smutném konci se již v Bulletinu psalo,[1] nicméně v březnu 2015 vydala Agentura Evropské unie pro lidská práva (Fundamental Rights Agency, dále jen FRA) publikaci, která nabízí jiný pohled a nové podněty k zamyšlení. Základem je větší důraz na využívání legálních způsobů ke vstupu do EU. V současné době se ve světě nachází přes 50 milionů uprchlíků, což je nejvíce od konce druhé světové války. Situace vytváří značný tlak na ekonomicky vyspělé země, které jsou hlavními cíli putování uprchlíků. Jen za rok 2014 bylo zachyceno osob snažících se dostat do EU neoficiálními cestami. Zoufalí lidé se často uchylují k zoufalým řešením, a proto můžeme číst o pokusech přeplout Středozemní moře v nevhodných plavidlech a jejich špatném osudu. Lidé takto přicházející mají mnohdy právo na mezinárodní ochranu, nicméně nelegálním vstupem svou situaci ztěžují a vystavují se nebezpečí. To hrozí nejen při cestě samotné, ale i před ní při jednání s pašeráky či převozníky, kteří lidskou důstojnost nepovažují za jednu z nejdůležitějších hodnot. Státy EU ve srovnání s jinými, jako například USA nebo Austrálií, přijímají poměrně málo uprchlíků, na což FRA upozorňuje a doufá ve změnu praxe. Na druhou stranu je pravda, že v únoru 2015 země EU přislíbily přijmout osob ze Sýrie. Řešením by mohlo být zavedení nových legálních způsobů pro uprchlíky, jak se dostat do zemí EU. Konkrétně například zavedením programů zaměřených výběrově na specifická území nebo skupiny osob. V obecné rovině je tento nástroj již zakotven ve směrnici Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími, avšak za dobu své platnosti nebyl nikdy použit. Lze shrnout, že vhodné nástroje existují, ale v praxi nejsou využívány. Není dokonce třeba ani hledat specifické nástroje pro uprchlíky. Přicházející osoba je často zároveň pracujícím, studentem či členem rodiny osoby usazené v EU. Dle FRA mohou na základě těchto skutečností pak být jednotlivci při splnění určených podmínek do EU vpuštěni. Poznámky [1] Mokrá, Veronika. Operace Triton řešení problému uprchlictví na jižní hranici EU. Bulletin Centra pro lidská práva a demokratizaci, říjen 2014, s. 21, ( les/attachement/bulletin/bulletin-vi-10.pdf). Zdroje European Union Agency for Fundamental Rights Legal entry channels to the EU for persons in need of international protection: a toolbox, ( default/files/fra-focus_ _legal-entry-to-the-eu.pdf). Fotografie: [1] Syrský uprchlický tábor na hranici s Tureckem. Zdroj: Henry Ridgwell, Wikimedia, Public Domain. 18

19 3) Mezinárodní politika, byznys a lidská práva Nástrahy rozšíření pravomocí zpravodajských služeb Petr Suchánek Poslanecká sněmovna schválila v prvním čtení novelu zákona o zpravodajských službách, která má rozšířit jejich pravomoci. Důvodem rozšíření má být dle návrhu zákona současná nemožnost efektivně postupovat proti hospodářské kriminalitě, organizovanému zločinu a terorismu. Navrhovaná podoba zákona však uděluje zpravodajským službám pravomoci nad rámec deklarovaného účelu a neřeší dlouhodobý deficit jejich kontroly. Boj s hospodářskou kriminalitou, organizovaným zločinem a terorismem má usnadnit novela zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky (dále jen ZoZ ), kterou Poslanecká sněmovna dne 11. března schválila v prvním čtení. Novela zákona, který v obecné rovině upravuje činnost Bezpečnostní informační služby (BIS), Vojenského zpravodajství a Úřadu pro zahraniční styky a informace, by měla posílit pravomoci těchto zpravodajských služeb v oblasti sledování fi nančních toků podezřelých subjektů. V případě schválení by novela měla platit od začátku příštího roku. I když v médiích bylo o novelizaci referováno především ve spojení s islámským terorismem, jejím primárním účelem deklarovaným v důvodové zprávě má být boj proti hospodářské kriminalitě. Zpravodajské služby totiž v současnosti nemají oprávnění získávat informace od Finanční správy České republiky a jejich oprávnění získávat informace o klientech bank se vztahuje pouze na získávání informací v oblasti potlačování financování terorismu. Vedle toho nemají možnost identifi kovat vlastníky telefonních čísel detekovaných při provádění odposlechů. Jako příklad úskalí současného stavu uvádí důvodová zpráva případ, kdy Správa státních hmotných rezerv uskladňovala strategické nouzové rezervy nafty v zahraničních skladech společnosti Viktoriagruppe, jejíž majitelé byli nezjistitelní. I když společnost svoji vlastnickou strukturu státu nakonec předložila, zpravodajské služby neměly možnost pravost těchto údajů ověřit. Společnost Viktoriagruppe je přitom nyní v insolvenci a státu hrozí, že minimálně o část svých zásob přijde. Navzdory mlčenlivosti a tajemství Spolupráci s fi nanční správou má zdokonalit oprávnění požadovat od Generálního fi nančního ředitelství poskytnutí informací získaných při správě daní, které je zakotveno v novelizovaném znění 11 odst. 2 ZoZ. Současná právní úprava sice umožňuje zpravodajským službám dodávat informace orgánům daňové správy, ale povinnost mlčenlivosti těchto orgánů znemožňuje opačný tok informací. Nově by sdílení informací mezi Generálním fi nančním ředitelstvím a zpravodajskými službami nebylo porušením daňového tajemství. Generální fi nanční ředitelství by nemuselo žádosti o informace vyhovět, pokud by poskytnutím informací mohlo dojít k narušení řádného výkonu správy daní. Není však jasné, za jakých situací by možnost odmítnutí došla praktického naplnění. Zpravodajské služby v současnosti dále nemají přístup k databázi účastníků veřejně dostupné telefonní služby provozované telefonními operátory. Při provádění odposlechů tedy nemají možnost zjistit majitele neznámého telefonního čísla nebo naopak telefonní číslo účastníka hovoru. Podle důvodové zprávy tak dochází k paradoxní situaci, kdy zpravodajské služby mají přístup k obsahu zaznamenaných hovorů, ale jejich účastníky už nemohou jednoduše identifi kovat. Podle 11b ZoZ, který má do zákona přidat novela, by nyní zpravodajské služby měly stejně jako police oprávnění vyžádat si od provozovatelů veřejně dostupných telefonních služeb informace z databáze jejích účastníků. Nejzásadnějším rozšířením pravomocí zpravodajských služeb je však změna 11a ZoZ, podle něhož mají být zpravodajské služby oprávněny žádat od bank a spořitelních a úvěrních družstev poskytnutí informací o klientech pro plnění úkolů obecně ve své působnosti, a nikoliv jen v oblasti potlačování fi nancování terorismu. Poskytnutí informací chráněných bankovním tajemstvím bude jako doposud možné jen v situaci, kdy je není možné získat jiným způsobem, a bude podléhat přivolení předsedy senátu Vrchního soudu v Pra19

20 ze. Současná právní úprava zpravodajským službám znesnadňuje spolupráci se zahraničními partnerskými službami, kterým často nemohou poskytnout víc, než velmi obecné informace. Více pravomocí bez větší kontroly Zejména rozšíření pravomocí zpravodajských služeb ve vztahu k bankám vzbuzuje pochybnosti o vhodnosti a přiměřenosti navrhované úpravy. Je zde patrný rozpor mezi deklarovaným účelem novelizace a jejím faktickým dosahem. Zpravodajské služby budou mít podle navrhované úpravy možnost žádat údaje o klientech bank v rámci celé své působnosti a nikoliv pouze v případech postupu proti hospodářské kriminalitě a organizovanému zločinu. Potenciál navrhované právní úpravy tak významně přesahuje cíle uvedené v důvodové zprávě. Zákon o zpravodajských službách přitom zpravodajským službám umožňuje v 8 odst. 3 sdílet zjištěné informace se státními a policejními orgány. Novela zákona tak podstatně rozšiřuje okruh osob, které se mohou seznámit s osobními údaji prověřovaných subjektů. Tato situace může vést k zásadnímu porušení práv těchto subjektů, což dokládá například případ kanadsko-syrského občana Mahera Arara, který byl díky podezření z napojení na síť Al-Káida deportován do Sýrie, kde byl posléze mučen. Podezření z terorismu se později ukázalo jako neopodstatněné. Důvodem deportace byly informace poskytnuté kanadskou tajnou službou americké straně. Případy jako tento byly zdrojem tvrdé kritiky, které byl podroben nedávný návrh zákona umožňující kanadským tajným službám sdílení informací s ostatními státními orgány v nepřiměřeně širokém spektru případů. S nástrahami významného rozšíření pravomocí souvisí skutečnost, že mu neodpovídají řádné kontrolní mechanismy. Poskytnutí informací o klientech bank sice podléhá přivolení soudu, ale zákon neobsahuje důsledný systém následné kontroly. Novela v tomto ohledu pouze ukládá zpravodajským službám zahrnout údaj o počtu případů poskytnutí informací podle 11 odst. 2 a 11a ZoZ do zprávy o své činnosti, kterou podávají jednou ročně prezidentu republiky a vládě. Současný systém kontroly tajných služeb byl přitom v minulosti kritizován jako nedostatečný. Podle 12 ZoZ podléhá činnost zpravodajských služeb kontrole vlády a Parlamentu. Rozsah a způsob kontroly má stanovit zvláštní zákon, který však stále nebyl přijat. Fenomén nenaplněných blanketních norem působí v tomto případě poněkud zlověstně. Ustanovení o parlamentní kontrole sice obsahují separátně zákony o Bezpečnostní informační službě a o Vojenském zpravodajství, ale parlamentní kontrola Úřadu pro zahraniční styky a informace v zákoně stanovena není a fakticky je možné jej kontrolovat jen interpelacemi směřovanými na členy vlády. (Bez)nadějné vyhlídky Vláda se v programovém prohlášení zavázala k reformě systému zpravodajských služeb, který by nově měl být dvojstupňový, přičemž by měl být zřízen občanský kontrolní orgán odvozený od Parlamentu. Premiér Bohuslav Sobotka v parlamentní rozpravě k prvnímu čtení návrhu novely zákona uvedl, že s projednáním návrhu týkajícího se kontroly zpravodajských služeb se počítá až v září