Karel Čapek léto 1935

Transkript

1 ...byla to duše umělce; bylo to naivní a vřelé srdce umělcovo; byl to umělec do posledního nervu a poslední žilky. Jak dovedl naslouchati hudbě, jak miloval hudbu, jak miloval lidi, jakou prostou a dobrou písničku bzučel celým životem! Byl to muzikant, i když nehrál a neskládal; bylo v něm a s ním a kolem něho Boží požehnání hudby, dobrota a citlivost, naivní pohoda i bolest usmířená, láska i důvěřování, radost i nadšení. Být s ním, to bylo jako být na venkově, kde voní seno a září bezpočtu hvězd. V hospodě hrají šumaři a na hřbitově cinká umíráček nad smrtí nejdražšího; a Mistr Suk, pan prof esor Suk, Pepíček Suk ve své duši hraje k tanci a zvoní umíráčkem a hvízdá na píšťalku pasáčkovu. Hospodo, ještě poslední sklenku toho rudého na oslavu světa, lásky, hudby a přátelství; kdo miluje, nebude se bát smrti. Karel Čapek léto 1935

2 Vážení přátelé, v poslední době je čím dál tím složitější sestavit poutavou monograf ii hudebního skladatele. Informace o nejrůznějších osobnostech a událostech se na nás totiž hrnou ze všech stran, takže už se je snažíme spíš třídit a vytěsňovat, než ukládat do paměti. Mnohem víc nás pravděpodobně zaujme a osloví jakýkoli druh osobní výpovědi sdílení prožitků a pocitů. Koneckonců ani naše vlastní životy nesestávají jen z prostého sledu objektivně zaznamenatelných událostí, ale mnohem víc z toho, jak nás ovlivnily a jak jsme je prožívali. Hudební skladatelé ovšem svoje nejniternější pocity a svůj nejintimnější životopis většinou zašifrovávají do své hudby, a ta je slovy nesdělitelná. Jakýkoli slovní rozbor postihuje pouze omezenou část celkové skutečnosti. Tak je tomu i v případě Josefa Suka. Je snad možné popsat zářivou, životem překypující radost, nebo konejšivou něhu, která zaznívá v Serenádě Es dur, nebo ve suitě Pohádka? Lze snad převést do slov zármutek a bolest, která bere dech, i závěrečné útěšné projasnění a usmíření symfonie Asrael oné krajiny smutku, po jejíchž cestách kráčel snad každý z nás, kdo někdy prožil zoufalství ztráty blízké bytosti? Někdy je možná i dobře, že hudbu nelze slovy vyjádřit. Malá sukovská monograf ie, kterou právě držíte v ruce, se tedy pokusí alespoň podat zprávu o existenci podivuhodného, tajemného a bohatého Sukova světa; těm, kteří ho znají, ukázat méně známé cesty, které k němu vedou a v ostatních snad probudit zvědavost k prvnímu kroku do neznáma. To je také důvod kaleidoskopického uspořádání této publikace stezky po sukovské krajině jsou skutečně rozmanité, a záleží jen na vás, která z nich vás nejvíc osloví. Pohnutý životní osud Josefa Suka, upřímná vyznání umělců, kteří se s jeho hudbou blíže setkali, Sukův život v dobových, právě tehdy už často dramatických souvislostech, skladatelova neobyčejně upřímná a věcná úvaha nad jeho vlastním téměř celoživotním dílem, i vzpomínky přátel na jeho dobrosrdečný a vlídný humor to je alespoň několik kamínků z krásné a barevné sukovské hudební mozaiky. S přáním příjemného čtení Michaela Štrausová tajemnice Společnosti Josefa Suka

3 Mgr. LUDMILA PEŘINOVÁ, Ph.D. ŽIVOTNÍ OSUDY A TVŮRČÍ VÝVOJ JOSEFA SUKA Josef Suk se narodil jako nejmladší ze tří dětí řídícího učitele a regenschoriho v Křečovicích dne 4. ledna Od nejútlejšího dětství žil v prostředí pro budoucího hudebníka přímo ideálním. Kantorskou hudební tradici lze v matčině rodu vystopovat až k roku Linii po meči však tvořili především chalupníci a bednáři. Teprve Josefův otec se stal učitelem a hudebníkem. Za jeho působení byly Křečovice centrem kantorské hudby v celém širokém okolí. Sukova Křečovická kapela hrávala při muzikách, o poutích, posvíceních, svatbách, pohřbech i o slavnostních půlnočních mších. Malý Josef trávil dětství uprostřed knih a not. Denní vnímání hudby mu bylo samozřejmou duševní potravou. Spíše než vedle klavíru vyrůstal mezi hudebními nástroji orchestru. Již zde lze patrně hledat kořeny jeho niterného smyslu pro instrumentaci. Chlapcova citlivost, projevující se m.j. nespavostí a sklonem k samotářství, zvyšovaná tvrdou školou pilného cvičení (kterého se mu dostávalo, jakmile se otec rozhodl mít ze syna prof esionálního hudebníka), stojí pravděpodobně u pramene zvláštního podvědomého smutku, vyvěrajícího především z mladistvých skladeb. Senzitivita, nevšední fantazie, ale i vážnost nazírání na svět byly podporovány i intenzivní četbou ruské a severské prózy. Protože mladý Suk tušil i možná úskalí svého samotářského založení, intuitivně vyhledával společnost, pociťoval nutnost komunikovat s druhými. Přemýšlivost, vrozená víra v přirozenou dobrotu lidského srdce a v přítomnost Boha v člověku i přírodě, postupující vzdělání i jeho pozdější rozlet po celé Evropě spolu s nezbytným stykem s nejrůznějšími lidskými charaktery z něho časem učinily velmi příjemného a vítaného společníka s vytříbeným smyslem pro neokázalý humor. Již v jedenácti letech byl Josef pro enormní talent přijat na pražskou konzervatoř do houslové třídy prof. Antonína Bennewitze. Z dalších vynikajících učitelů je třeba jmenovat Josefa Bohuslava Foerstera, Karla Knittla, Karla Steckera nebo Hanuše Wihana. Pod jejich vedením vyspíval konzervatorista Suk v nevšedního houslistu i nadějného skladatele, jak ukazují např. klavírní skladby nazvané Jindřichohradecký cyklus, nebo Smyčcový kvartet d moll, Fantazie pro smyčcový orchestr a zejména pak Křečovická mše pro smíšený sbor, smyčcový orchestr a varhany (svědčící o mimořádné kompoziční vyspělosti zejm. Benedictus na čtrnáctiletého chlapce!). Tyto skladby odrážejí vliv studované hudební literatury v duchu tehdejší konzervatoře zvláště vliv Mozartův, Haydnův, Schumannův a Bruchův. Ve školním roce 1888/1889 přišel mladý Suk pod blahodárné vedení strhující osobnosti Hanuše Wihana, které mu přineslo důkladnou erudici v oblasti interpretace komorní hudby (zejm. co se týče správného frázování, železného rytmu, přesné dynamiky, dokonalé souhry i vypilovaných detailů). Mezi Sukovými skladbami tohoto období vynikají Smuteční pochod pro smyčcový orchestr (jevící zřejmé stopy kvartového vědomí), vyspělé Klavírní trio, op. 2 a tři Balady houslová, violoncellová a kvartetní (monotematicky zaměřené s tehdy typickým sukovsky zasmušilým pathosem). Na konci roku 1890 přišla Sukova meditativní a melancholicky laděná povaha pod přímý vliv jiskrné osobnosti Antonína Dvořáka. Od počátku pociťoval Suk k Dvořákovi vedle přirozeného obdivu i značnou, až intimní náklonnost. Snad proto, že stejně jako on i Dvořák pocházel z rodu prostých chalupníků, vyrůstal v inspirativním prostředí kantorské hudby, po matce zdědil jemné cítění a při svém těžkém probíjení se - 3 -

4 životem poznal nutnost pilné a poctivé práce, jejímž výsledkem byla jednak ohromující znalost hudební literatury, jednak již světová proslulost, přičemž si zachoval skromnou a zbožnou mysl venkovana. Nyní Sukovi nastalo vlastně nejtěžší období studia, neboť Dvořák vycházel ze zásady, že čím je žák nadanější, tím přísnější musí být učitel. Dovedl však plně pochopit žákovu individualitu a nikdy nevnucoval talentovanému posluchači svoji vůli. Proto také nenutil Suka, aby dokončil variace na zadané téma, nýbrž přistoupil na to, aby Suk roku 1891 vypracoval na toto téma Klavírní kvartet, op. 1, který je sice ještě ovlivněn romantiky (zejm. Wagnerem) i Dvořákem samotným, který však též na mnohých místech nese náznaky pozdějšího zralého Suka. Z drobnějších skladeb té doby (vedle Ukolébavky C dur pro dětský hlas s klavírem a klavírních Drei Lieder ohne Worte) je třeba upozornit na klavírní Idylky, pojaté pak do klavírních skladeb op. 7, jež ukazují na značný pokrok v Sukově klavírní kompozici. Jako houslista ukončil Suk svá konzervatorní studia v červenci roku 1891 Spohrovým šestým koncertem, jako skladatel pak již zmíněným klavírním kvartetem. Jeden rok studia u Dvořáka se pochopitelně zdál Sukovi nedostačující, proto si přidal ještě další školní rok studia kompozice (1891/1892). Konzervatoř potom absolvoval def initivně Dramatickou ouverturou, která již nejeví tak přímý Dvořákův vliv, byť jsou zde ještě částečně patrné jisté cizí vlivy (zejm. Wagnera a Beethovena). Vážný, místy až pochmurný ráz této skladby nese zřejmé stopy baladického mollového pozdního romantismu. Pro pozdějšího Suka je již zde charakteristický odklon od přísné sonátové formy (schválený i zastáncem pevných forem Antonínem Dvořákem). Mezi posledními Sukovými skladbami zkomponovanými pod Dvořákovým dohledem najdeme klavírní Fantazii polonézu z července 1892, svým odvážnějším vedením hlasů poukazující na pozdější vývoj Sukovy harmonie. Z této doby pocházejí též klavírní výtahy Dvořákova Othella a Te Deum. V posledním roce konzervatorních studií se též ustálila (pod Wihanovým vedením) kvartetní sestava v první formu budoucího Českého kvarteta, později jednoho z nejslavnějších komorních souborů světa: Karel Hof fman první housle, Josef Suk druhé housle, Oskar Nedbal viola, Otto Berger violoncello. Rozhodujícím úspěchem motivujícím k setrvání těchto hráčů ve stálém sdružení bylo již jejich první vystoupení v německé Jednotě pro komorní hudbu v Praze 12. listopadu Velkým triumf em pak byly následující koncerty na počátku roku 1893 ve Vídni bráně do celé Evropy. Poté nastal rozlet do mnoha zemí Německa, Ruska, Anglie, Holandska, Francie, Španělska, Itále, Turecka aj. České kvarteto se stalo kmenovým tělesem Českého spolku pro komorní hudbu, zřízeného v roce Koncentrované studium komorních skladeb dalo Sukovi nesmírně mnoho. České kvarteto obsáhlo celou stěžejní českou i světovou literaturu. Obzvláště dokonale vnikl Suk do Beethovenovy hudební stavby, takže ho lze pokládat za jednoho z největších znalců Beethovenovy hudby (což nezůstalo bez odezvy v dalším vývoji Sukovy kompozice). Těsně před svým odjezdem do Ameriky dal Dvořák Sukovi radu, aby už zanechal toho věčného smutku a mollového pathosu a napsal něco slunného a veselého. Tento impuls, rodící se láska k Dvořákově dceři Otýlii i kontakt se členy kvarteta (mezi nimiž exceloval Nedbalův bujný humor) daly vzniknout Serenádě Es dur, op. 6 pro smyčcový orchestr skladbě již bez přímých melodických reminiscencí na Dvořáka, přesto však dvořákovské svou zdravou, prozářenou kantilénou a měkkostí. Po dvou letech úspěšné existence Českého kvarteta byl předčasně zemřelý Otto Berger nahrazen Hanušem Wihanem. Později, v roce 1905 vystřídal Oskara Nedbala Jiří Herold. V roce 1913 převzal Wihanův part - 4 -

5 Ladislav Zelenka. Po celých čtyřicet let bylo České kvarteto trvalou zárukou vrcholných uměleckých výkonů. Poněvadž každoročně strávilo více než půl roku na zahraničních turné, mohl se Suk plně věnovat skladatelské činnosti jen poskrovnu ve volných chvílích a zejména o prázdninách. Jeho dílo proto není ohromující svým rozsahem, zato však velké vnitřními hodnotami. V průběhu 90. let začíná být Sukova láska k Otylce opětována. Spolu s ní roste i prohloubení vztahu k rodnému kraji. Suk se pozvolna oprošťuje od cizích vlivů a zakotvuje v domácí smetanovsko-dvořákovské tradici. Je to cesta od Písně lásky (Klavírní skladby, op. 7) k Radúzovi a Mahuleně. Hlavní téma Písně lásky se stalo Sukovi nadlouho stálým symbolem pro představu lásky. V roce 1893 vzniklo dílo poněkud většího formátu Kvintet pro klavír, dvoje housle, violu a violoncello, op. 8 (přeprac. v roce 1915) věnované Sukovu příznivci a pozdějšímu příteli Johannesu Brahmsovi. Z roku 1895 pocházejí Nálady, op. 10 (po pianistické stránce částečně odrážející studium Chopina a Liszta). Z dalších skladeb je možno jmenovat Klavírní skladby, op. 12, Sonatinu pro klavír či Smyčcový kvartet B dur, op. 11 (s již uvolněnější periodicitou a rytmickým zpracováním) nebo Symfonii E dur, op. 14. Hlavní zápas sváděl Suk se základním požadavkem hudební skladby s hudební formou. Boj o formu převzatý jako dědictví z Dvořákovy školy byl zároveň i úsilím o vyrovnání se s klasicko romantickou tradicí. Příznačným rysem Sukovy tvorby se stává vroucí lyrismus. Suk dostává do rukou Zeyerův text Radúze a Mahuleny a vytváří k němu scénickou hudbu, která se stane v Sukově vývoji úhelným kamenem. Při dokonalé formální i architektonické propracovanosti díla zde umělec nalezl svou vlastní individuální melodiku. Zdrojem typického lyrismu je v první řadě silná vnitřní pohnutka šťastná láska k Otýlii Dvořákové. V krásné a hodné princezně Mahuleně viděl obraz své budoucí ženy, a tak našel pro něhu a lásku obou milenců přiléhavý hudební výraz. Stejně přesvědčivý je však i ve vyjádření hrůzy zla a smrti zosobněné v čarodějnici Runě. Období po kompozici Radúze a Mahuleny v sobě zahrnuje nejšťastnější chvíle skladatelova života. Je vyplněno jednak instrumentací Symfonie E dur, jednak drobnějšími pracemi, jakými jsou např. klavírní Bagatella (přepracování vypuštěné původní 3. věty Symfonie E dur), Serenáda A dur, op. 3, č. 2 pro violoncello s průvodem klavíru nebo Deset zpěvů pro ženský sbor, op. 15 s průvodem klavíru na čtyři ruce (napsaných na různé slovanské texty). Roku 1900 vznikla zpracováním hudebního materiálu z Radúze a Mahuleny orchestrální suita Pohádka, op. 16 o čtyřech částech: 1) O věrném milování Radúze a Mahuleny, 2) Hra na labutě a pávy, 3) Smuteční hudba, 4) Runy kletba a jak byla láskou zrušena. Z plodného roku 1900 pochází řada skladeb: Čtyři skladby pro housle a klavír, op. 17 (většinou překvapivě tesklivého charakteru), Čtyři zpěvy pro mužský sbor op. 18, Tři zpěvy pro smíšený sbor s průvodem klavíru ad libitum, op. 19 či Suita pro klavír, op. 21 (přepracování Sonatiny). Jisté projevy smutku a neklidu, které prosakují těmito skladbami v době, kdy nad Sukovým životem svítilo slunce, jsou patrně předtuchou potichu se blížícího nebezpečí. S největší chutí pak Suk pracoval na další scénické hudbě ke hře Julia Zeyera Pod jabloní, op. 20. Hlavním zdrojem inspirace mu zde byl obraz ideálního manželství Živana a Danice obdařených dětmi. Hudba k této legendě je v podstatě apoteózou rodinného štěstí, jež u Suka vyvrcholilo očekáváním dítěte. V roce 1912 vznikla z této hudby opět suita Pět obrazů z hudby k legendě Pod jabloní pro smíšený sbor, alt, velký orchestr a varhany, op

6 Rodinné zázemí, ohrožované však srdeční chorobou Otýlie v době těhotenství, se opět projasnilo narozením syna 19. prosince Své radostné city Suk vyzpíval v klavírních cyklech Jaro, op. 22a a v Letních dojmech, op. 22b intimních skladbách jevících ve svých náladových, poetických a barevných odstínech stopy ryze česky cítěného impresionismu. Intermezzem drobnějšího rozměru jsou Elegie, op. 23 pro komorní soubor a píseň Mé ženě pro sólový hlas a klavír. Hlavním dílem tohoto období je však Fantazie g moll pro housle a orchestr, op. 24 dokončená v roce Na struně syté subjektivní lyriky se odvíjí neklid, citové napětí až rozervanost, snad jako tušení osudové rány. Na takové duševní rozpoložení poukazuje již samotná fantazijní forma, byť lze v její struktuře postihnout půdorys klasického třívětí instrumentálního koncertu. Fantazie tvoří patrně vrchol Sukova lyrismu předasraelovské tvorby. Suk stojí na přelomu života. Jako skladatel ovládl všechny technické prostředky. Systematické studium repertoáru Českého kvarteta mu umožnilo poznat nejen klasiky a romantiky, nýbrž i hlasatele nových směrů především impresionismu a expresionismu. Suk jako silná hudební individualita z nich přijímal to, co rozšiřovalo oblast jeho inspiračních zdrojů a přinášelo poznání nových technických možností. Ohlasem toho jsou zejm. Fantastické scherzo g moll pro velký orchestr, op. 25 z roku 1903 a symfonická báseň Praga pro velký orchestr, op. 26 z roku Tehdy přichází nejpohnutější doba Sukova života období kolem smrti Antonína Dvořáka a milované manželky Otylie. Pod dojmem těchto osudových ran vzniká v roce 1905 symfonie Asrael, op. 27. Výstižné hudební vyjádření hrůzy smrti z Radúze a Mahuleny přechází do tohoto díla. Meditativní, ref lexivní lyrika nabývá na spirituálnosti. Skladba se odvíjí v ovzduší smrti (jak napovídá již název anděl smrti) a duchovní bolesti ji provázející. V oblasti bolesti vlastního nitra zůstává Suk i v následujícím klavírním cyklu O matince, op. 28 z roku 1907, do něhož vtělil hovory se svým synkem o zemřelé matce. V roce 1909 dokončil skladatel další velké dílo Pohádku léta, op. 29 pro velký orchestr. Ponořil se v něm do světa přírodních krás, neboť dle autora příroda dokáže být velkou těšitelkou strastí, umí-li jí člověk porozumět. Dílo je naplněno již jistým zklidněním, zjasněním a nadějí (oproti Asraelu), což vystihuje i název první věty Hlasy života a útěchy. Čas, rušný život v Českém kvartetu i různé příznivé okolnosti postupně kladně působily na hojení Sukových ran. Skladatel jakoby se ze své bolesti hudebně vyhovořil. Pozvolna se navracející pozitivní nálada se odráží např. v drobné skladbě Alla polka pro klavír z roku 1909 (instr. 1935). Sukovo nejzávažnější klavírní dílo cyklus deseti skladeb Životem a snem, op. 30 z roku 1909 je autorovou další subjektivní zpovědí. Skrze všechna díla vytvořená po Fantazii se Suk hudebně i lidsky prodíral z pohrom, jež ho stihly, k světlu a vyrovnanosti. Kvartetem pro dvoje housle, violu a violoncello, op. 31 z roku 1911 se vrací opět na pole absolutní hudby. Pro Pražské a Moravské učitele Suk napsal Mužské sbory na texty lidové poezie, op. 32 v letech Z let pocházejí i klavírní Ukolébavky. Poslední z nich č. 6 Smrti, přijď jen tiše, klavírní meditace o smrti poukazuje na niterné rozpoložení, které Suka postupně dovedlo až ke Zrání. Vše, co prožíval před životním přelomem i po něm, se mu jeví jako dráha oklikami směřující k jedinému poznání, že utrpení není nepřítelem, nýbrž očistným procesem, jež připravuje prsť pro hojnější žeň. Poznání nutnosti vše

7 ho, co bylo, jest a bude, obsáhnutí dozrávání života, v němž žádná zkušenost není marná, ale každá i sebemenší má svůj hluboký duchovní smysl, moudrost a klid smíření jsou aktem Sukova sebevysvobození (a to ve vyšší formě než kterou může dát umělci sice katarzní, avšak pouze čistě umělecky tvůrčí počin). V roce 1912 začíná Suk pracovat na symfonické básni Zrání, op. 34. Během její kompozice zemřeli Sukovi oba rodiče. Okolnosti spojené s první světovou válkou pak protáhly tvorbu tohoto díla až do roku Skladba jasně vystihuje životní f ilozof ii, k níž Suk dospěl. Nikoli boj vedený, ale cesta probojovaná a z ní plynoucí smírný klid a harmonie jsou všelidskou metou, k níž je nutné dojít. Jednota člověka s veškerenstvem a tichá vděčná radost je myšlenkovým východiskem, na které pak navázal Epilog. Sukovo národní cítění se projevilo ve vroucím díle pro smyčcové kvarteto (nebo smyčcový orchestr) Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave op. 35a z roku Odraz naděje poválečných let a enthusiasmu mladého státu nalezneme zejm. ve dvou skladbách pochodu V nový život, op. 35c a v orchestrální Legendě o mrtvých vítězích, op. 35b z roku Ve svých 46 letech stál Suk nade vším, co ho kdy těšilo i bolelo. Pocítil nutnost průkazně vylíčit to, k čemu dospěl na konci Zrání. Totiž, že skutečné požehnání lidského života tkví ve splynutí člověka s veškerým bytím skrze všelidskou lásku a v zahnání strachu ze zániku silou lásky. Poněvadž tušil, že nadcházející dílo bude vrcholem jeho tvorby, posledním velkým slovem, nazval jej Epilog. V roce 1922 byl Suk jmenován prof esorem hudební skladby na Mistrovské škole pražské konzervatoře (posléze i rektorem konzervatoře), čímž byl postaven před nové úkoly. Ochabující zdraví, námaha na kvartetních cestách, nejrůznější situace veřejného hudebního života, ale i obtížnost poslání, jež si v Epilogu vytkl, způsobily, že dílo bylo dokončeno až v roce F ilozof ický podtext skladby je v plné shodě se Sukovými niternými duševními stavy. Symfonií s barytonovým sólem a sborem Suk skutečně ukončil svou skladatelskou činnost v oboru velkých forem. Z ostatních skladeb spadajících do doby práce na Epilogu nebo po něm možno jmenovat vedle několika drobností klavírní meditativní skladbu O přátelství nebo pochod Pod Blaníkem (jako radostnou odezvu na narození druhého Sukova vnuka) či přepracování Křečovické mše (1931). Roku 1932 oslavilo České kvarteto čtyřicetileté jubileum. O necelý rok později Josef Suk z tohoto tělesa odešel. Odstěhoval se z Prahy do Benešova, aby byl blíže svému rodnému kraji. Střediskem jeho zájmu se stávají Křečovice. Upravuje skladbu Alla polka pro orchestr, přepracovává Smuteční pochod (1934) a v roce 1935 píše svou opravdu poslední skladbu Sousedskou pro pět houslí, kontrabas a bicí nástroje. Po mnohých životních trpkostech došel Josef Suk bezvýhradného uznání. Byl čestným občanem četných obcí a spolků, nositelem několika řádů, majitelem mnoha cen (z nichž nejvyšší byla Smetanova cena z roku 1935), čestným doktorem Masarykovy univerzity v Brně, od roku 1901 mimořádným a od roku 1913 řádným členem České akademie věd a umění, třikrát rektorem státní konzervatoře, členem nejrůznějších porot a poradních sborů a pod. Krátce po oslavách šedesátých narozenin 29. května 1935 ukončila život Josefa Suka náhlá srdeční příhoda. Po slavných smutečních obřadech v Benešově a Praze byl skladatel uložen k poslednímu odpočinku do rodinné hrobky v Křečovicích

8 Proměny v čase: Josef Suk v letech 1882, 1892, 1923, 1935

9 Tři generace: Josef Suk se synem Otýlie Suková se synem Josef Suk s vnuky Tonulou a Pepulou Houslový virtuos Josef Suk dnes.

10 SE SRDCEM NA DLANI A S KYTICÍ V RUCE Osobní vyznání na téma Co pro vás znamená Josef Suk? Nahlíženo zvenčí, dostalo se mně už v samotném okamžiku narození vzácného daru, jako málokterému z mých kolegů. Bez mého vlastního sebemenšího přičinění mi šťastný osud dopřál, že jsem se narodil v rodině, kde měla hudba v několika generacích své domovské právo a byla alfou i omegou mých předchůdců. Sama skutečnost, že jsem nesl velké jméno mého vzácného dědečka, kterého jsem měl ještě tu čest byť jenom v dětském věku osobně poznat, byla svým způsobem pro celý můj další život Božím požehnáním, ale také svého druhu i jistým prokletím. Nemluvě vůbec o tom, že sám Josef Suk spojil od konzervatorních studií svůj umělecký i lidský osud se svým učitelem a posléze tchánem s jedním z největších géniů, které tato země dala české hudbě s Antonínem Dvořákem. Jestliže jsem tedy od nejranějších let vlastního hudebního snažení slýchával zejména ve svém okolí o šťastných okolnostech tohoto rodového spříznění, věřte mi a dosud jsem o tom málokdy takto otevřeně hovořil na veřejnosti že pro mne samotného byla tato rodinná tradice něčím velmi nesnadným. Od samého počátku, kdy jsem dostal od svého tatínka housle, na mne doléhal onen zavazující pocit očekávání, dostojím-li přáním a nadějím, které do mne vkládali moji rodiče a tehdy ještě i žijící dědeček. Tento velký závazek naplnění rodové tradice poté vroubil po všechny další dny celou mou vlastní uměleckou dráhu: na jedné straně přede mnou možná pootvíral některé brány a cesty, na druhé ovšem znamenal také ne vždy lehké břímě. Mistr JOSEF SUK, houslový virtuos, vnuk J. Suka a pravnuk A. Dvořáka (převzato z projevu při udělení čestného doktorátu pražské AMU) S hudbou Josefa Suka jsem se setkal již jako dítě, protože moje matka ji velice milovala. Teprve později, když jsem se začal hudbou zabývat prof esionálně, jsem měl možnost náležitě obdivovat Sukovskou komplexnost, velkolepé a domyšlené stavby, kde se celek ozvěnou odráží v každém detailu, a nekonečnou něhu, kterou v sobě tvůrce této hudby nosil. Měl jsem to štěstí, že jsem přišel do Liverpoolu a Anglie vůbec právě v době, kdy byla mentalita publika dokonale připravena k přijetí Sukovy hudby. To mi pak dalo možnost natočit celou galerii monumentálních Sukových skladeb. Britské nadšení se přeneslo i do Spojených států. Sukova Asraela, Radúze či Smyčcovou serenádu jsem měl příležitost dirigovat na pódiích v Bostonu, Clevelandu, New Yorku, Atlantě, St. Louis, St. Paulu, v San Franciscu, Philadelphii a v Seattlu. Jistě mi věříte, že tento výčet není holedbání, ale čirá radost z toho, co se zatím podařilo. LIBOR PEŠEK, dirigent...určitě není náhoda, že se stále hovoří o spojnici mezi Sukem a Dvořákem. Ale abychom byli spravedliví, celá linie začíná vlastně u Smetany a F ibicha; u Suka cítím jak f ibichovskou emocionalitu, tíhnoucí v dobrém až k sentimentu, tak i smetanovskou konceptuální přemýšlivost a stavebnost. Navíc mě jako skladatele zajímá Sukova neotřelost harmonického myšlení nemluvě o melodickém bohatství, to je u něj odmalička. Na jeho partiturách mě vzrušuje právě přítomnost také intelektuálního výkonu, nejen spontánní tvorby, práce s bohatou a košatou

11 harmonií, modulacemi... a u Suka navíc plyne všechno naprosto přirozeně, jeho hudba je chytrá, raf inovaná a přitom prostá to je asi vrchol toho, čeho by si člověk sám přál dosáhnout. Prof. VÁCLAV RIEDLBAUCH, skladatel a generální ředitel České f ilharmonie Sukovy klavírní skladby jsem začal hrát vlastně ještě v téměř dětském věku. Byly to jeho Ukolébavky, Episody a cyklus O matince, který jsem později natočil jako svou první desku v Praze. Kdybych nevěděl ze svědectví Sukových přátel, jak okouzlující a hluboce dobrý člověk Suk byl, byl bych to zcela jistě poznával z každého jeho tónu. Myslím, že Suk pro nás znamená tolik, co pro německý svět Gustav Mahler. Prof. IVAN MORAVEC, klavírní virtuos Když se řekne Suk, znamená to pro mě obrovskou rodinu, která přinesla kultuře tohohle národa úžasné věci v celém svém spektru. Pokud jde o hudbu skladatele Josefa Suka, jsou to samozřejmě překrásná díla, která si rád poslechnu, přestože některé z jeho skladeb nejsou mému srdci úplně nejbližší. Skladatelův vnuk, houslista Josef Suk je pro mě jednou z hudebních osobností tohoto národa, kterých si nejvíc vážím. Sukův komorní orchestr působil řadu let jako součást této instituce, byť pak po revoluci došlo k určitému rozvolnění řady těchto svazků. S Mistrem Sukem jsme uskutečnili několik koncertů a já jsem o ně vždycky moc stál. Rád vzpomínám na recitál, který jsme mu kdysi uspořádali v Rudolf inu. Bylo vyprodáno, koncert byl moc krásný a po něm následovalo, pokud se dobře pamatuji, sedm přídavků! Mgr. PETR POLÍVKA, ředitel Symfonického orchestru FOK Suk skladatel, pro mne znamená něco důvěrně českého, nejčistší inspiraci něčím národně jedinečným a nám nesmírně sdělným. Krása, žal, drama, touha, láska a zvláštní poloha f ilozof ična. Splývá pro mne vizuálně s malířem Preislerem i Zeyerovou imaginací. PETR WEIGL, f ilmový režisér, m.j. i tvůrce f ilmu Radúz a Mahulena Můj zájem o hudbu Josefa Suka byl probuzen v padesátých letech, během mých studií, když jsem poprvé slyšel Sukovu Serenádu pro smyčcový orchestr, hranou Edinburským komorním orchestrem a dirigovanou mým učitelem Hansem Gálem. Brzy nato hrálo jedno z mezinárodních smyčcových kvartet při své návštěvě Edinburgu Sukův 2. kvartet a na třetím (hudebním) programu BBC jsem slyšel symfonii Asrael hranou dnešním BBC Philharmonic Orchestra a dirigovanou Vilémem Tauským. To obrátilo moji pozornost k LP nahrávkám Supraphonu, které se tenkrát poprvé objevily v Anglii a pátral jsem po dalších pozoruhodných Sukových skladbách. Vilém Tauský pokračoval v uvádění skladeb svého učitele Josefa Suka, ale od poloviny 80. let bylo navíc možno Sukovu hudbu stále častěji slyšet v rozhlase a koncertních síních a někteří britští pianisté objevovali i Sukovo klavírní dílo

12 Takže já a britští posluchači jsme poslouchali a posloucháme stále víc a víc Sukovy hudby a postupně si zvykáme automaticky řadit jeho jméno vedle Smetany, Dvořáka, Janáčka a Martinů. Dr. GRAHAM MELVILLE MASON, předseda Britské Dvořákovy společnosti pro českou a slovenskou hudbu Josef Suk nám byl často předkládán jako zakladatel české moderny. Samozřejmě byl významným a nepřehlédnutelným pedagogem skladatelů, kteří se pak stali reprezentanty české moderny, ale Suk sám je podle mě vrcholnou a závěrečnou postavou českého romantismu, byť používá řadu prostředků 20. století. Považuji ho za geniálního melodika, nacházím u něj krásnou a jedinečnou líbeznost, která není nikterak podbízivá, nikdy se nestane kýčem a vždycky si zachovává absolutní měřítka vkusu a přiměřenosti. V melodice i v mnoha dalších věcech je nesporně pokračovatelem Dvořákovým, ale je to vliv řekněme legitimní v dějinách hudby samozřejmě najdeme mnoho autorů, kteří se nechali ovlivnit nějakým svým předchůdcem. Setkání s Dvořákem a pozdější rodinná spřízněnost byly asi pro Suka fatální, ale vyrovnal se s tím velmi hezkým způsobem ačkoli vliv je tu patrný, Sukovy skladby po pár taktech poznáte a víte, že to není Dvořák. Je zajímavé sledovat, jak se osobnosti české hudby ovlivňovaly, pozorovat úžasnou linii začínající u Smetany, Dvořáka a Suka, kteří vychovali a ovlivnili skladatele jako byl Jaroslav Ježek a Bohuslav Martinů, a dosahující až do současnosti v osobách dalších skladatelů a interpretů. Skladatel Josef Suk musel být i poměrně rozšafný člověk, čímž je mi osobně velmi sympatický. Dr. Václav Holzknecht vzpomínal, jak Suk při prohlížení dokončené partitury jednoho svého žáka poznamenal: Je to pěkné, ale je vidět, že nepije víno. Nebo jak se sešel se svými žáky v jakési vinárně u Karlova náměstí, hned na začátku upozorňoval, že se zdrží jen krátce, protože spěchá na vlak a nakonec po mnohahodinové debatě odešel na ten poslední, který odjížděl těsně před půlnocí... Ing. ROMAN BĚLOR, ředitel f estivalu Pražské Jaro Událo se to v Písku asi v roce Rodiče měli čtyři standardní gramofonové desky se Serenádou Es dur pro smyčce, které se často pouštěly. Tato hudba mě zcela uchvátila a byl jsem pak pyšný, že jsem se tím mohl chlubit při hudební výchově v sekundě píseckého reálného gymnázia. Dnes je tato skladba častým uváděním takřka všední, tenkráte však pro mne byla doslova svátkem. Předznamenalo to můj vztah k Sukovi na celý život. Když jsem si pak lámal prsty na klavírní Písni lásky, znovu jsem obdivoval ten nádherný melodický dar skladatele ani ne dvacetiletého. Po příchodu na hudební vědu do Prahy jsem se mohl setkat s dalšími skladbami (symfonickou hudbu v Písku nebylo možno slyšet), hlavně s velkými symfonickými plátny. Vztah k nim umocňovala různá přátelství. Doslova opojení jsme prožívali s Liborem Peškem a Petrem Weiglem při natáčení f ilmové verze Radúze a Mahuleny, s nadšením jsem sledoval Peškovy úspěchy při uvádění Asraela v Anglii, Německu, USA. Jak mne tak život popisoval, právě tato hudba ke mně promlouvala stále naléhavěji, takže jsem si začal črtat scénář k Asraelu. Dozajista zůstane v šupleti, třeba však jednou někdo objeví pro obraz hloubku této hudby plující mezi nebem a zemí. A kolik mystického tajemství lze najít v poněkud opomíjené Pohádce léta. Slyšel jsem také mnohá nadšená slova o Sukovi od svého strýčka, Jiřího Srnky, který byl přesvědčen o po

13 třebnosti hudby plné citu, něhy a lidské vlídnosti. Nevadilo jindy, že jsem si prošel mladickou etapou obdivu k nejrůznějším experimentům, Suka to z mého obzoru neodstranilo. A dnes? Stejně jako před šedesáti lety, znovu si rád pustím Smyčcovou serenádu. Je vnitřně tak čistá, že se pro mne nemůže stát oposlouchaným opusem. Už ji neposlouchám s maminkou, ale s vnoučaty. Je to krásná štaf eta: generací a trvalých hodnot. Sukovi díky. PhDr. JIŘÍ PILKA, hudební publicista a spisovatel Nevím, která raf inovaná redaktorská hlava vymyslela tradici Osmnácté Hodiny Štědrého večera, kdy se dlouhé, předlouhé roky napřed linuly z více či méně kvalitních radiopřijímačů tóny Sukovy Serenády, aby vzápětí Zdeněk Štěpánek vrátil čas do doby Vrchlického Vánoc Musel to být tajný zasvěcenec magie, protože každému, kdo otevřel této hudbě sluch a srdce zejména v oduševněle autentické interpretaci Václava Talicha se zároveň otevřela i stavidla proudu slzí. Dlouho jsem nebyl výjimkou. Od doby vstupu na pražskou konzervatoř jsem byl dokonce i hájen, takže zatímco zbytek rodiny f inišoval v přípravě večeře a následných událostí, mohl jsem v ústraní nerušeně vlhčit polštář, aniž mne kdo poháněl k zodpovědnosti. Když s věkem to nejintenzivnější soucítění přece jen trochu polevilo, nastoupil rozum, který až dodnes žasne nad prof esionálně umným předivem této zázračné hudby. Jakým vnuknutím Suk podléhal, když ve svých 18 letech tvořil tak bezchybně působící dílo? Když jsem se potom na vlastní smyčec a prsty seznámil s velkou částí Sukova díla, byl ten obdiv jak sentimentální tak intelektuální stále větší. Kéž toto vanutí krásné a citlivé duše přežije rok 3000 i všechna tisíciletí další! Prof. IVAN ŠTRAUS, houslista, primárius Sukova kvarteta, předseda Společnosti Josefa Suka JOSEF SUK A JEHO DOBA ledna se v Křečovicích narodil Josef Suk, nejmladší syn Emilie Sukové, roz. Baumannové a řídícího učitele křečovické školy Josefa Suka. ( starší sourozenci: Antonín 1856 a Emilie 1869 ) Čechy: V Praze založena strana Mladočechů, narozen básník Karel Hlaváček Rakousko: ve Vídni se narodil Arnold Schönberg Francie: První společná výstava Impresionistů v Paříži 1875 Rakousko: Narozen psycholog Carl Gustav Jung 1876 USA: Vynález telefonu (G.Bell) 1877 USA: Vynález fonografu (T.A.Edison) Čechy: Narozen Karel Hašler

14 1878 Německo: Friedrich Nietzsche píše knihu Lidské, až příliš lidské Čechy: Narozena Emma Destinnová 1879 USA: Vynález žárovky (T.A.Edison) 1880 Francie: Herečka Sarah Bernhardt slaví celoevropské úspěchy a zakládá vlastní divadelní společnost Čechy: Narozen malíř Hugo Boettinger a houslista Jan Kubelík 1881 J. S. se naučil dvěma písničkám a je zahrál na housle otci k svátku. Otec ho tedy začíná hudebně vzdělávat. O rok později píše J. S. svou první skladbu, polku G dur pro housle. Hraje ji mamince k svátku USA: Vynález elektrického světla (T.A.Edison) Čechy: Požár Národního divadla 1882 Čechy: Rozdělení pražské univerzity na českou a německou část 1883 V těchto letech (82-84) pokračuje J. S. ve svém hudebním vzdělávání a píše též několik dalších klavírních skladbiček Čechy: Znovuotevření Národního divadla, narozen Franz Kafka 1884 Čechy: Narozen spisovatel a kritik Max Brod, zemřel Bedřich Smetana 1885 J. S. nastupuje na Pražskou konzervatoř do houslové třídy ředitele A. Bennewitze Čechy: Narozen zuřivý reportér Egon Ervín Kisch 1886 Německo: První auta na benzínový pohon 1887 J. S. píše Jindřichohradecký cyklus pro klavír Německo: Friedrich Nietzsche dokončuje knihu Vůle k moci 1888 J. S. skládá raný smyčcový kvartet d moll 1889 Vzniká mše B dur (tzv. Křečovická mše ) a trio c moll op Německo: Otto von Bismarck odstupuje z funkce říšského kancléře Čechy: Založena Česká akademie věd a umění Narozen Karel Čapek, Jan Zrzavý a Bohuslav Martinů 1891 J. S. studuje v kompoziční třídě A. Dvořáka Čechy: jubilejní Zemská výstava v Praze (postavena rozhledna na Petříně)

15 1892 J. S. založil s kolegy České kvarteto (pod vedením H. Wihana). Ukončil studium (absolvoval Dramatickou ouverturou op. 5) ; léto tráví u A. Dvořáka, kde píše Serenádu Es dur op. 6 a poznává Dvořákovu dceru Otylku Vznikají Klavírní skladby op. 7, mezi nimi též Píseň lásky 1894 České kvarteto koncertuje doma i ve světě (Suk kvůli častým zájezdům prakticky až do konce života komponoval soustavněji pouze o prázdninách) 1895 J. S. pracuje na kvartetu B dur op. 11 Vznik prvních kinematografů, Dr. Roentgen objevil paprsky X= vynález rentgenu Čechy: Manif est České moderny 1896 Řecko: První novodobé Olympijské hry 1897 Rakousko: Zemřel Johannes Brahms 1898 J. S. píše scénickou hudbu ke hře J. Zeyera Radúz a Mahulena. 17. listopadu se žení s Dvořákovou dcerou Otylkou Francie: Koncem minulého roku objevují Pierre a Marie Curie radioaktivní záření Vzniká Symfonie E dur op Ze scénické hudby k Zeyerově hře Radúz a Mahulena vytvořil J. S. suitu Pohádka op. 16, píše též Čtyři skladby pro housle a klavír op. 17 Francie: Světová výstava v Paříži Rakousko: Sigmund Freud vydává Výklad snů Německo: Max Planck představuje kvantovou teorii První let Zeppelinovy vzducholodi 1901 Josefovi a Otylce Sukovým se narodil syn Josef. J. S. píše scénickou hudbu k Zeyerově dramatické legendě Pod jabloní Udělena první Nobelova cena 1902 Josef Suk se věnuje především klavírní tvorbě vznikají cykly Jaro op. 22a a Letní dojmy op. 22b 1903 J. S. komponuje Fantasii g moll pro housle a orchestr op. 24 dílo plné neklidné předtuchy USA první vzlety motorových letadel bratří Wrightových 1904 Vzniká symfonická báseň Praga op. 26. Umírá Antonín Dvořák Umírá Otylka Suková Albert Einstein formuluje Speciální teorii relativity 1906 Josef Suk dokončil smuteční symfonii Asrael (op. 27) věnovanou vznešené památce Dvořákově a Otylčině

16 1907 Vznik klavírního cyklu O matince op Stavba secesní budovy Hlavního nádraží v Praze 1909 J. S. skládá symfonickou báseň Pohádka léta op. 29 a klavírní cyklus Životem a snem op Stavba Obecního domu v Praze 1911 J. S. píše druhý kvartet (jednovětý) op.31 a suitu ze scénické hudby k Zeyerově legendě Pod jabloní Roald Amundsen dosáhl jižního pólu 1912 Potopení Titaniku. Čechy: Narozen klavírista Rudolf F irkušný 1913 Josefu Sukovi umírá otec a krátce poté i matka 1914 J. S. píše Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave op.35a Atentát v Sarajevu 28.června začátek 1. světové války J. S. skládá třetí z tetralogie symfonických básní Zrání op. 34 Revoluce v Rusku 1918 Konec války a Habsburské monarchie vznik Československé republiky 1919 Rakousko: Ve Vídni založen umělecký spolek Bauhaus 1920 J. S. zakončuje Republikánskou trilogii skladbami Legenda o mrtvých vítězích op. 35 b a V nový život op. 35 c, píše klavírní cyklus O přátelství op.36 USA První komerční bezdrátové rozhlasové vysílače 1921 Itálie: Zemřel zpěvák Enrico Caruso 1922 J. S. jmenován prof esorem na Mistrovské škole pražské konzervatoře Itálie: Benito Mussollini jmenován ministerským předsedou Německo: Promítání prvního zvukového f ilmu 1923 Čechy: Zemřel architekt J. Kotěra 1924 J. S. se stává na dva roky rektorem Mistrovské školy pražské konzervatoře Čechy: Zemřel Franz Kafka 1925 Německo: Znovuobnovení NSDAP

17 1926 Velká Británie: První televizní přenos 1927 USA: Charles Lindberg přeletěl Atlantický oceán Objev penicilinu 1929 Josef Suk se stává dědečkem narodil se vnuk Josef Suk, dnes houslový virtuos USA: Černý pátek na Newyorské burze hospodářská krize 1930 Čechy: Zemřela zpěvačka Emma Destinová 1931 USA: Otevření mrakodrapu Empire State Building 1932 Další radostná událost v Sukově rodině narození vnuka Antonína 1933 Josef Suk dokončuje poslední symfonickou báseň Epilog vlastně jakousi uměleckou i lidskou závěť. Znovu je zvolen rektorem, nicméně se stěhuje z Prahy do Benešova. Ukončil také svou činnost v Českém kvartetu za celou dobu svého působení odehrál na 4000 koncertů ve 20 státech. Německo: A. Hitler se stává říšským kancléřem. V Německu i v SSSR začíná kulturní totalitní tlak tzv. zvrhlé umění a socialistický realismus 1934 J. S. dostává čestný doktorát f ilosof ie na brněnské univerzitě 1935 Josef Suk věnuje křečovickým muzikantům Sousedskou...jako vzor skladby, kdy skladatel nemusí nic umět, a hráči také ne Josef Suk umírá Čechy: Tomáš Garrigue Masaryk odstoupil z prezidentského úřadu MAX BROD : SLOVO O MISTRU JOSEFU SUKOVI u příležitosti jeho Houslové fantasie op. 24 (kritika z 20. let minulého století) Synu člověčí, mohly-li by ožít kosti tyto? A prorok Ezechiel odpovídá: Atah jadata Pane, ty to víš. A do kostí vešel dech... Na jednom odpoledním koncertě, po jedné z oněch nevýslovně banálních Lisztových symfonií, povalují se páchnoucí kosti a zdechlinné cáry umění, které jsem kdysi pod jménem hudba považoval za cosi hodného zbožňování. Zde mezi pulty orchestru leží cenící se zuby, hrudní koše a stehenní hnáty; znavení f ilharmonikové je prohrabávají svými smyčci. Šíří se tu sirný jed zbytečnosti, salónního kousku, předstíraného temperamentu. Kvůli komu? Co to znamená? Nač? Ješitnost nad ješitnost

18 Vystoupí houslista Hof fmann. Hraje Fantasii pro housle a orchestr, op. 24. Jaká závrať se mě zmocnila! Mohou tyhle kosti ještě kdy znovu ožít? Může být tento vzduch zbaven jedu? Existuje zase hudba, existuje, ó tvůrcova milosti, existuje opět skutečnost? Po klopotném tápání po povrchu zemském, po ješitnosti dutých hrůz trub a štěbetání střevových strun, uprostřed toho, co nikdy nebylo, či se nikdy k životu neprobudilo, můry nebytí je tohle brána skutečného znění, kterou vstupuji, jsou toto ústa pějící lidské a Boží duše, teplý dech a neochvějná pevnina pravdivého citu, je tohle spříznění a to, co jsme tušili, je to spása, s praskotem a nezvratně se prolamující v záři Sinaje z rozdělivších se mračen? Ó nesmrtelná duše, raduj se, neboť jsi, jsi slyš, že jsi, slyš, že se raduješ ruka ducha tě uchopila a šimrá tě mazlivě na prsou i na zádech, ach, ty má duše. Existuje absolutní realita. Existuje nadindividuální tvůrčí duch. Protože existuje tato Sukova Houslová fantasie. Dovedu říci víc, nebo se vzdám snahy vyjádřit to, co se vzpírá mému výrazu? Rozvážím si to. Je krásné rozjásat se, překypět přes okraj vědomí, ano přes ten plecháč na vaření, přes jeho opotřebovaný už, a přesto ostrý, hodný, kuchyňský okraj. A krásné je také dodatečně uvažovat, dodatečně. Neboť to je podílem člověka na jeho božské, nadlidské duši. Myslíš, že tyhle kosti někdy A tu zavanul vítr ze čtyř koutů země. Nic víc už, nic víc! Ještě ne. Nemohu mluvit štěstím. Zavanul vítr. Slovanský vítr to byl, vítr z Čech. Nepoznatelné jsou však prostředky a technické postupy, které této fantasii dodávají slovanského dechu. Jedno vím: zde není žádný ze známých prostředků, žádný náznak lidové písně, žádný bas dud. Silné světlo a stín temné síly se vlní nad českými poli, nad zoranými nivami, nad lesem v mlze, stáčející se silnicí, nekonečnou, blátivou silnicí, s bledou kapličkou na rozcestí vedle hřbitova, vedle hrobů ve vsi. Ano, to bylo tenkrát (zpívá si duše pro sebe), tenkrát to bylo, já nevím, proč se to stalo, já vás měla všechny tak ráda... Ubohá, malá osamělá duše, znám tě, kolikrát jsem se ti cítil tak blízko. Jsem cizí v této zemi, cizí mezi cizinci. Přesto jsem zde cítil, co mě určuje realita lidská a realita domova jako cosi cizího jsem ji cítil, ale cítil jsem ji. Mistře Suku, milovaný, ctěný, bytostný člověče, vídám vás občas, dvakrát nebo třikrát každý rok, vyměním s vámi pár slov, potom se jeden druhému zase nadlouho ztratíme z očí. Vy mě skoro ani neznáte, já nic nevím o vašem životě. Jednou jsem vás zahlédl ve vlaku. Pozdravili jsme se a já se div nerozplakal. Když vypukla válka, v srpnu 1914, seděli jsme dvě hodiny spolu v nádražní restauraci, pili a hovořili jsme; pamatujete se na to? Vlaky odjížděly na frontu. Nepřetržitě. Směr Srbsko. Zapomněl jsem, o čem jsme tenkrát mluvili. Ale dodnes cítím: byla to realita uprostřed nereálného dění. Svým milým, vřelým, samou horlivostí trochu zajíkavým hlasem jste se zmínil o Beethovenově Deváté. Všichni lidé se stanou bratry. Dobře jsem vám rozuměl. A v této chvíli jste o mne zase z dálky zavadil, Mistře Suku, tentokrát jako už tolikrát. Jako svou velkou symfonií Asrael, svým Fantastickým scherzem, svým Smyčcovým kvartetem, svým Svatováclavským chorálem. Zas jednou jste napnul na mé kosti šlachy a kůži a vdechl do mě ducha. Ano, to jste udělal, nic víc a nic méně

19 JOSEF SUK O SVÉM DÍLE ( Dopis hudebnímu historikovi a příteli Otakaru Šourkovi, v Praze, ) Milý příteli! Že jsme si řekli o Fantastickém scherzu to, co já už dávno vím a cítím, vrtalo mi mozkem. Mnohé dílo z mého mládí mám rád a sám jsem dojat, když je slyším, ale klavírní kvintet, ouvertura Pohádka zimního večera, Symfonie E dur a Fantastické scherzo jde jaksi mimo mé tvoření, tím jsem si jist. Přemýšlel jsem o tom, kde mám hledati příčinu (vždyť jsem vždy poctivě pracoval a zdravě cítil), a když jsem od počátku rozebral své dílo, uvědomil jsem si konečně, že tato díla, která nejdou z nitra, vpadají vždy v dobu jakési nespokojenosti, kdy jsem hledal a ve svém nitru nenalézal proto jsou více zevnější, než citová. Díla toho druhu předcházejí ale vždy jakémusi novému hnutí ve mně, které mne vede k dílům stále opravdovějším, citovějším a hlubším. Zašel jsem ve vzpomínkách až k samým počátkům, do doby, kdy jsem se náramně divil, že Stecker a Dvořák spatřují ve mně nadaného mladíka. Dvořák mě vedl, ale neučil vlastně málokdy mně co opravil byl mi tedy spíše rádcem, než učitelem. Důkazem toho jest, jak projevil Dvořák přání, bych osvobodil se od patosu klavírního kvartetu a Dramatické ouvertury zazpíváním něčeho zdravého v dur. Povstala z toho naše milá Serenáda pro smyčcové nástroje hodně sice dvořákovsky zbarvená, ale přece jen v poslední větě jevící silnou snahu po oproštění se z tohoto vlivu. Technická stránka dílka je takřka dokonalá a nikde neubíjející mladistvý cit. Tedy dílko ohromné, ale ve svém smyslu dokonalé. To akcentuji oproti dílům, jež následují. Dvořák odjel do Ameriky, ztratil jsem rádce a byl jsem sám, ale cítil jsem povinnost tím více pracovati a vyznamenati se, až se mistr vrátí. Tedy klavírní kvintet! Začínám opět pateticky, ale není to již zdravý patos prvých děl, jsem citový, ale není to již tak mladistvé a horoucí cítění volných vět dřívějších. Rozšiřuji si formu oproti svým dřívějším dílům jsem povídavý, pomáhám si sekvencemi v gradacích. Vědomí zodpovědnosti sám před sebou mne činí nervózním chci výše zajisté ale cit zápasí s technikou a zase naopak. Proto vzniklo dílo vnější, které ovšem se velmi líbilo kdo z posluchačů mohl vycítiti ten rozdíl, který teprve dnes chápu? A hledám dále: Různé povídání o programové hudbě vede mne ku kompozici ouvertury k Pohádce zimního večera. Myslím, že hlavně toto povídání na mne účinkovalo, ačkoliv se též pamatuji, jak jsem zbožňoval Shakespearovu Pohádku. Ale běda! Forma je pracně slévaná na různé děje z Pohádky a děje násilně vtlačené do formy... V opusu desátém konečně dostávám pevnější ruku a z těch zmatků vlastním snažením vyprošťuji se zcela naším milým kvartetem B dur. Ta hezounká, již mnohem více sukovská než dvořákovská první věta volně deklamovaná (a jak rozumně děláno) a především adagio, které vzbudilo tehdy tolik podivení, ba i odporu (ve Vídni), a které účinkuje dnes po letech svým citovým obsahem tak silně na hrající a poslouchající. Jak po tomto dílku tak upřímně citovém, mohla následovati Symfonie E dur? Ptám se sám sebe a odpovídám: Byl jsem asi velmi rozumný chlapec, měřil jsem své schopnosti a přišel jsem asi k náhledu, že mnohem více toho neumím, než umím a že se musím učit, že musím zdokonaliti se ve formě, že instrumentaci, kontrapunkt a jiné pomůcky musím ovládati jako věc samozřejmou. A v téže době

20 studujeme s Wihanem díla klasiků a romantiků až po Brahmse. Tyto vlivy a touha po zdokonalení technickém asi mne vede k Symfonii E dur. Vyplnila jistě své poslání divím se sám, jak je to vše přesné, jako kdyby to dělal prof esor na berlínské Hochschule ale tato přesnost je hlavní ctností toho díla (až na scherzo později psané). Tedy opět dílo, kdy cit ustupuje do pozadí před prací ale dílo samo je mi právě tou opravdovostí práce bližší, než kupříkladu klavírní kvintet a později to staframentské fantastické scherzo. A po této události měním se já a se mnou moje dílo. Pí. Hlávková zasílá mi Zeyerovu Pohádku k hudebnímu zpracování a já miluji dívku Otylku Mahulenu. Všecky učenosti jdou k čertu, mé srdce je plno lásky, sdílnosti učí se soustrasti k strastem jiných a je přitom dětsky prosté. Myslel jsem dříve, že hudba k Radúzovi a Mahuleně podléhá vlivu Dvořákovu, ale dnes soudím jinak. Dnes vidím, že podal jsem tam hudbu českou, pravdivou a prostou, ale přece v mnohém odlišnou od hudby Smetanovy, neb Dvořákovy. Melodie mi jen tekou a instrumentace jako závoj pohádkový, o kterém je v prologu řeč. A jaké moudrosti! Kde jsem to tehdy nabral? Vzpomeň jen na předehru k poslednímu jednání, na sbor o prchající mladosti a na prvý melodram Mahuleny v posledním jednání. Ne to je dílo české, to je dílo moje, a neuvědomili-li si to u nás dodnes, není to hanbou mojí. A teď následují díla radostná, plná lásky, něžného soucitu s utrpením, ba: plná humoru. A tak to jde přes legendu Pod jabloní, kterou dělal jsem na Zeyerovo přání, když mne uchvátila tichá apoteóza rodinného štěstí v posledním jednání (Danica Otylka), ke klavírním cyklům Jaro a Léto, když se nám narodil kluk. Ale člověk je tvor nestálý, bohužel neb bohudíky. Často jsem již přemýšlel o tomto obratu. Byla jistě ve mně snaha po prohloubení, pocítil jsem asi výčitky svědomí, že dívám se na vše brýlemi vlastního štěstí a že pro krásu ucházejí mi velké taje a hlubiny lidského cítění a že jsem stále děckem před tajemstvím života a smrti. Již v houslové Balladě a Appassionatu jsou takové náběhy hledající rozervanosti a najednou dávám této rozervanosti a neklidu výraz ve Fantasii pro housle s orchestrem v které probíhá celá stupnice lidských citů až k neuspokojujícímu konci. Nad vším tím stojím ovšem dobře vyzbrojen zkušenostmi technickými a kupodivu pevnou rukou ovládám tento materiál plný protiv. A když jsem s tím vším hotov, cítím se býti znovu neupokojen a táži se, co jsem vlastně dokázal tím? Že je svět klam a mam! Co a jak dál? Po tomto projevu lidském, ale podivném uchyluji se patrně ku hře s tóny a snad mne při tom instinktivně něco pudí k tomu, co je mimo nás. Tedy scherzo a k tomu fantastické. Ale v duši je nejistota, jest to vůle bez nadšení a bez přesvědčení. A tak lepím motivy, neostýchám se dělat repetice donekonečna opakovat stejné věci. Fantastičnost v dynamice a nic víc. Instrumentační vtipy, hudba exotická a méně originální než vše předcházející. Čili, dvěma slovy: Duchaplné nic. A proto je nám to, milý hochu, vzdáleno. Že jsem nenašel v něm uspokojení, jest viděti z toho, že ihned se hledám jinde. Dílo zcela jiného rázu jest Praga. I ta jest hledáním cesty, ale vůdčí myšlenkou v ní jest vyjádřiti lásku k milovanému městu (myšlenka, která vznikla, když jsem mi v cizině tolik stýskalo); z nadšení vznikla a psána je s nadšením až do konce, v kterém přál jsem si vyjádřiti povznesení Prahy nad vše jiné