Kapitola první. (listopad 1942 červen 1962) DÍTĚ VOODOO

Transkript

1 Kapitola první (listopad 1942 červen 1962) DÍTĚ VOODOO TU NOC, CO JSEM SE NARODIL, PŘÍSAHÁM, PANE, MĚSÍC OHNIVĚ ZRUDL. MOJE UBOHÁ MATKA KŘIČELA: BOŽE, TA CIKÁNKA MĚLA PRAVDU! VIDĚL JSEM JI MRTVOU PADAT K ZEMI. VOODOO CHILD,

2 Narodil jsem se v Seattlu, stát Washington, USA, 27. listopadu 1942 ve věku let. Vzpomínám si, jak mi zdravotní sestra nasadila plenku, a málem mě celého zalepila. Musel jsem asi ležet v nemocnici s nějakým dětským neřádem, jelikož si vzpomínám, že mi nebylo dvakrát do zpěvu. Potom mě zvedla z postýlky a chovala u okna, ukazovala mi něco na obloze. Byl to ohňostroj takže to muselo být čtvrtého července. Zfetovala mě, lítal jsem si na penicilinu a koukal na nebe a to nebe dělalo f í í í f í í í f í í í Náš první společný trip! 14

3 Taky si vzpomínám, jak jsem byl dost malej na to, abych se vlezl do koše na prádlo. A pamatuju si, to mi byly teprve čtyři, jak sem si načural do trenýrek a zůstal strašně dlouho venku v lijáku, abych promoknul durch a moje máma si ničeho nevšimla. Stejně to poznala. Táta byl hodně přísnej a dost myslel na zadní kolečka, ale moje máma se ráda parádila a užívala si. Hodně pila a vůbec nemyslela na svoje zdraví, ale byla to správná máma. Soužití našich brzy poznamenaly, jak se říká, manželské neshody. V jednom kuse se rozcházeli a já s bráchou musel kočovat po různých přechodných domovech. Většinou jsem bydlel u tety nebo u babičky. Pořád jsem musel být připravený, že se zase na chvilku po špičkách vypaříme do Kanady. Moje babička je Indiánka, to je celý. V jejích žilách koluje krev kmene Čerokézů. V Seattlu žije spousta lidí, co v sobě mají pár kapek indiánský krve. Je to prostě jedna z větví naší rodiny, normálka. Strávil jsem spoustu času v její rezervaci ve Vancouveru, v provincii Britská Kolumbie. Mačkají se tam v tý rezervaci jako sardinky, kamaráde, fakt strašný místo. Všechny domky se sobě podobají jako vejce vejci, teda domky, spíš chatrče. Bída, kam se podíváš, no prostě děs. Polovina tamních Indiánů živoří v chudinské čtvrti, chlastají a už dávno totálně zmagořili. Jenom se flákají. Tolik mě to vytáčelo, že bych prostě jsem moc nedával pozor, když nám učitel vykládal, že Indiáni jsou špatný. Chci říct, jinými slovy: Všichni Indiáni jsou špatný, protože maj kapavku! Dneska už moje babička bydlí ve fajnový bytovce ve Vancouveru. Má televizi a rádio a podobný vymoženosti. Ale pořád má taky ty svoje dlouhý stříbrný vlasy. Když jsem byl malej, vyprávěla mi nádherný indiánský pohádky, a děcka ve škole se mi smála, když jsem nosil přehozy a ponča, který mi ušila. Znáte to, klasický lítostivý vzpomínky, jak na nás ve škole byli zlí Dala mi taky mexickej kabátek se střapci. Byl vážně parádní a já ho nosil každej den, ať si lidi mysleli, co chtěli, protože se mi prostě líbil. Líbilo se mi být jinej. 15

4 (AL ALUCILLE HENDRIxOVI SE ROZVEDLI V ROCE JIMI A JEHO MLADšÍ BRATR LEON ZůSTALI S OTCEM. JIMI VIDĚL SVOJI MATKU NAPOSLEDy V LEDNU ZEMŘELA V únoru 1958.) Když jsem byl ještě opravdu malej, jednou se mi zdálo, jak moji mámu odnášejí velbloudi. Byla to velká karavana, a na mámině tváři jste mohli vidět stíny podobné prosvíceným listům. Znáte to, když slunce prozáří korunu stromu, ne? Tak přesně tyhle zelené a žluté stíny myslím. A máma mi říkala: Víš, teď už za tebou nebudu moc chodit tak často, ale uvidíme se, jednou se zase uvidíme. Asi za dva roky umřela. Ten sen si budu vždycky pamatovat. Ni kdy jsem nezapomněl. Jsou sny, které NIKDY nezapomenete. 16

5 Staral se o mě většinou táta. Byl nábožensky založenej, chodíval jsem do nedělní školy. Vtloukal mi do hlavy, že vždycky musím ctít starší členy rodiny. Nesměl jsem třeba promluvit, dokud mě nejdřív neoslovil dospělý. A tak jsem byl vždycky hodně tichej. Ale viděl jsem spoustu věcí. Drž hubu a krok, ať se nedostaneš do maléru, tak znělo hlavní heslo mýho dětství. Táta byl zahradník, předtím taky chvilku pracoval jako elektrikář. Zazobaný jsme teda vážně nebyli! Krušný časy nastaly vždycky v zimě, když nebyla žádná tráva k posekání. Táta mi i sám stříhal vlasy, opižlal mě tak, že jsem vždycky vypadal jako vypelichaný kuře. Kamarádi mi potom říkali Slizoun. Býval jsem opravdu osamělej. Každý večer jsem domů přitáhl nějakýho toulavýho psa, dokud se nade mnou táta jednoho dne neustrnul a nedovolil mi, abych si jednoho nechal. Samozřejmě, byl to zrovna ten nejošklivější vořech ze všech. Opravdickej Princ Hendrix, jak jsem ho pojmenoval, ale nakonec jsme mu stejně všichni říkali kámo! Míval jsem taky kočky. Miluju zvířata. Nejkrásnější jsou jeleni a koně. Kolem Seattlu jsem vídal spousty jelenů. Jednou jsem takovýho jelena zahlédl, a něco mnou na vteřinku projelo, takovej pocit, jako kdybych ho už někdy viděl. Chci říct, jako kdyby se mezi námi na tu vteřinku vytvořilo opravdové pouto. Vykřikl jsem: Počkej!, ale on se otočil a pelášil pryč. Do školy jsem chodil v Seattlu, potom taky ve Vancouveru v Brit ské Kolumbii, odkud, jak už víte, pocházela část mojí rodiny. A potom zase zpátky do Seattlu, na Gardfieldovu střední. Celkově vzato to byl docela pohodovej ústav. Chodili tam Číňani, Japonci, Portorikánci, Filipínci neprohráli jsme jedinej fotbalovej mač. Ve škole jsem hodně psal poezii, při tom jsem se cítil šťastný. Moje básničky byly většinou a květinách, o přírodě a o nóbl lidičkách, co nosej drahý obleky a róby. Chtěl jsem být hercem nebo malířem. Ze všeho nejvíc se mi líbilo malovat výjevy z jiných planet Letní odpoledne na Venuši a tak podobně. Představa cestování vesmírem mi prostě nedávala spát. Vesmír, odlehlý planety, to bylo 17

6 to největší vzrůšo! Učitelka mi říkala: Namaluj třeba zátiší se stromy, ale já si pořád čáral to svoje abstraktní umění, třeba Soumrak na Marsu, žádný běžný pitominky! Ptala se mě: Jak se dneska cítíš? a já odpověděl něco správně vesmířanskýho, jako: No, to záleží na tom, jak se cítí můj lid na Marsu. Prostě jsem netušil, co jí na to jako mám říct. Otrávilo mě odpovídat furt dokola: Dobře, paní učitelko, děkuji za optání. Jenže ona na to: Za tohle pomažeš do první lavice. A tak jsem za trest putoval dopředu, do takového ohrazeného kumbálku, připomínalo mi to gestapácký motorky řidič sedí na motorce a velitel trůní v sajdkáře. Nikdy jsem nemohl sedět s někým jiným, ani později na střední. Učitelka tam ve třeťáku seděla vedle mě a říkala: Neberte si z něho příklad! A přitom mi pod stolem šmátrala po kolenou. Stěžovali si, že pořád chodím pozdě, ale já přitom dostával jedničky a dvojky. Neměli mě rádi hlavně proto, že jsem hodiny výtvarný výchovy pojímal jako rande se spolužačkou, bílou spolu - žačkou. Celou dobu jsme se drželi za ruce. Učitelka na výtvarku z toho vůbec nebyla odvázaná. Byla strašně netolerantní, plná předsudků. Řekla: Pane Hendrixi, dostavte se prosím okamžitě do ka - binetu. Tam to na mě vybalila: Co vás to napadá, chovat se takhle k bělošskému děvčeti? Já na ni houkl: Co má bejt, žárlíte snad? Začala řvát a já letěl ze školy. Nechám se snadno vytočit. 18

7 (JIMI STUDIUM NA STŘEDNÍ škole PŘEDČASNĚ UKONČIL V ŘÍJNU 1960, ByLO MU SEDMNÁCT.) Vzpomínám si, jak mě bez okolků vykopli ze školy. Řekli, že se mnou není pořízení Já jenom hrdě zařval z plných plic: Chcípni a v pekle hoř, ty školská pakárno! Čekáš a čekáš, a nic tě nepřichází spasit z nudného údělu života andělů. Pořád sekáš latinu a nikdy se nemusíš rvát, nikdy nedostaneš zálusk, prásknout za prvním rohem do bot. Ze školy jsem tedy vypadl dost brzy. Škola nebyla nic pro mě. Toužil jsem, aby se něco stalo, aby mě něco potkalo. Ze všeho nejdřív mi ale otec řekl, že si musím najít práci. A tak jsem potom pár týdnů pracoval. Pro tátu. Musel jsem dřít jako mezek. Celej den jsme tahali šutráky a cement. Všechny peníze shrábnul táta. Seděl na kase, neplatil mi ani vindru. Veškerej výdělek si prostě škudlil pro sebe. Nechtělo se mi hákovat takhle zadarmo, a tak jsem se radši začal poflakovat s jednou partičkou. Někdy jsme s pár kámošema zmlátili poldu a o půl hodiny později se mezi sebou sami zřezali jako koně. Jasně, při tomhle životním stylu nás občas zabásli, ale v lochu alespoň byla kvalitní strava. Většina poldů byli pěkní prevíti, ale našli se mezi nima i správní maníci. Byli takoví osobnější nemlátili do vás tak naplno a potom se i líp jedlo. Po nějaký době to všechno ale taky začala být hroz - ná nuda. 19

8 Spousta děcek z naší čtvrti to měla fakt těžký! Kristepane! Doma jsem to nemohl vystát. Párkrát jsem z domova zdrhnul, protože jsem byl nešťastnej, moc nešťastněj. Jednou jsem utekl po divoké hádce s tátou. Vlepil mi facku a já utekl. Když táta zjistil, že jsem pryč, málem se zbláznil, jak se o mě bál. Já se ale tehdy o pocity jinejch lidí moc nestaral. Nakonec jsem se teda vrátil, došlo mi, že se táta trápí. Tehdy jsem to nijak zvlášť neřešil, ale víte co, pořád je to můj táta. Neřek bych, že můj táta někdy věřil, že to někam dotáhnu. V jeho očích jsem byl zkrátka jenom zlobivý děcko. 20

9 Slzy mě spalují, pálí mě v očích a tam dole, hluboko v mojí duši Slzy spalují mou duši. Fajn, z tohohle města jednou vypadnu. Stanu se dítětem voodoo, učněm čaroděje. Pak se vrátím a tohle město koupím. Vrátím se a koupím tohle město a strčím si ho celý do boty, jen kousek možná nechám tobě! HEAR My TRAIN ACOMIN ( GETTING My HEART BACK TOGETHER AGAIN ), V LETECH 1967 AŽ 1970 NĚKOLIKRÁT NAHRANÁ, ALE ZA JIMIHO ŽIVOTA NEVyDANÁ SKLADBA. Jako kluk jsem někdy ze svého pokoje v prvním patře poslouchal večírky dospělých v přízemí, pouštěli si Muddyho Waterse, Elmorea Jamese, Howlin Wolfa a Raye Charlese. Neznělo to vůbec špatně, byl to správnej hukot. Když šli spát, vyplížil jsem se dolů, dojídal brambůrky a kouřil špačky. Potom v rádiu začínal pořad The Grand Ol Opry a já poslouchal. Hrávali tam opravdoví frajeři, kytarová klasa těch časů. Prvním kytaristou, o kterým jsem měl ponětí, byl Muddy Waters. Jednu z jeho desek jsem slyšel už jako hodně malej kluk, a vyděsilo mě to k smrti, protože jsem slyšel všechny ty neskutečný zvuky. Páni! Co to je, co se to děje? Každopádně to bylo skvělý. Měl jsem rád starýho syrovýho Muddyho Waterse, ještě když měl v kapele jenom dvě kytary, harmoniku a basovej buben. K mým oblíbeným písničkám patřily věci jako Rollin And Tumblin tenhle opravdu dřevní kytarovej sound. 21

10 Můj táta tancoval a cinkal na lžíce. Mým prvním nástrojem se stala harmonika, to mi mohly bejt tak čtyři roky, počítám. Potom přišly housle. Vždycky jsem miloval strunné nástroje a klavír, toužil jsem ale po něčem, co bych si s sebou mohl vzít domů nebo kamkoliv. A klavír jsem si domů přinést nemohl. A pak jsem se zbláznil do kytar. Zdálo se, že ať přijdete na návštěvu ke komukoliv, všude se nějaká povaluje. Táta jednoho kamaráda jednou večer trošku přebral a prodal mi svoji kytaru za pět dolarů. Nevěděl jsem, že musím nasadit struny obráceně, protože jsem levák, ale prostě mi na tom něco nehrálo. Pamatuju, jak jsem si říkal: Počkat, v tom je nějakej háček. Nakonec jsem teda struny přehodil, ale když jsem skončil, kytara byla pořád příšerně rozladěná. O ladění jsem neměl páru, tak jsem vyrazil do obchodu s hudebními nástroji a trošku si cvičně zatrsal na kytary, který tam měli. Potom už jsem uměl naladit i tu svou. Bylo mi asi čtrnáct nebo patnáct let, když jsem začal hrát na kytaru. Hrával jsem doma na dvorku, kde se časem začala shlukovat děcka ze sousedství, a prej že to zní fakt dobře. Pak mě ale kytara otrávila a na chvilku jsem ji nechal ležet ladem. Teprve poslech Chucka Berryho můj zájem znovu oživil. Naučil jsem se všechny možný riffy. Žádné hodiny hry na kytaru jsem nikdy nebral. Učil jsem se hrát podle desek a rádia. Miloval jsem svoji muziku, brácho. Doma v Seattlu jsem chodíval na zadní verandu, protože jsem nechtěl celej den trčet uvnitř, a s kytarou jsem doprovázel puštěnou desku Muddyho Waterse. Chápeš, nic jiného mě absolutně nebralo, jenom hudba. Snažil jsem se hrát jako Chuck Berry a Muddy Waters. Snažil jsem se od nich všechno naučit, pochytit všechno, co se tenkrát neslo z rádia. 22

11 V sedmnácti jsem ještě s několika dalšími kluky dal dohromady svoji první skupinu, ale nějak jsem mezi nima zanikal. Nejdřív mi to nedocvaklo, ale asi po třech měsících jsem pochopil, že si musím opatřit elektrickou kytaru. Tou první se stala kytara značky Danelectro, kterou mi koupil táta. Tahle koupě ho chudáka musela na dlouho dočista zruinovat. Nejdřív jsem mu ale musel dokázat, že opravdu umím hrát. Řek bych, že v těch dobách se mi prostě líbil jednoduchej rock n roll. Hrávali jsme věci od lidí, jako byli třeba The Coasters. Na tom ale nesejde, vždycky musíš stejně udělat to samý, než se přidáš ke kapele. Musíš podniknout úplně stejný kroky. I já jsem se nejdřív začal rozhlížet po místech, kde bych mohl hrát. Vzpomínám si, že moje první veřejné vystoupení proběhlo ve zbrojnici, tahle patřila Národní gardě, každej jsme si přišli na pětatřicet centů a tři hamburgery. Začátky pro mě nebyly vůbec jednoduchý. Znal jsem všehovšudy tak tři písničky, a když nadešel čas našeho nástupu na jeviště, rozklepal jsem se jako osika, takže jsem musel hrát schovanej za oponou. Vylézt před lidi jsem si prostě netroufnul. Konkurence ti taky moc nepřidá, srdce ti spadne do kalhot, nejradši bys vzal nohy na ramena. Slyšíš hrát tucty různých kapel, a každej kytarista ti vždycky připadá tisíckrát lepší, než jsi ty sám. Většina lidí to v tomhle bodě vzdá, ale nejlepší je kousnout se. Prostě vydržet, bušit do toho dál. Občas z toho budeš tak frustrovanej, že bys tu zatracenou kytaru nejradši rozmlátil, ale všechny tyhle pocity prostě patří k učení. Pokud u toho vydržíš, dočkáš se odměny. Jestliže jseš dost paličatej, nakonec to zmákneš. 23

12 Ve snech jsem často vídal čísla jedna, devět a dvě šestky. Měl jsem strašně podivný pocity, jakože tady mám nějaký poslání a že jednou dostanu šanci. U kytary jsem zůstal a vydřel to ze sebe, protože jsem zkrátka neměl nic jiného. Ach táto, jednoho dne ze mě bude hvězda, budu slavnej! Dokážu to, chlape! Chlapeček ztracený ve snu, jednoho dne mu duše vylezla nosem a vítr ji odvál pryč. Z nebes se vynořila ruka a připnula mu na hruď metál. Zazněl hlas, dej se na cestu, příteli, a ukaž, co v tobě je. ASTRO MAN, 1969/

13 (V KVĚTNU 1961 ByL JIMI ZADRŽEN ZA JÍZDU V KRADENéM VOZE. VyVÁZL S DVOULETýM PODMÍNĚNýM TRESTEM, KDyŽ VEŘEJNý OBHÁJCE SLÍBIL SOUDCI, ŽE JIMI NARUKUJE DO ARMÁDy.) Jimi k soudci: Je to tak, pane. Už nějakou dobu přemýšlím, že bych se rád stal Křičícím orlem. 1) Bylo mi osmnáct. V kapse jsem neměl ani vindru. Zrovna mě pustili z chládku, kde jsem si poseděl sedm dní za jízdu v kradeném autě, i když já teda nevěděl, že bylo kradený. Spočítal jsem si, že dřív nebo později budu muset tak jako tak narukovat, takže jsem napochodoval do první náborové kanceláře, která mi přišla do cesty, a přihlásil se dobrovolně. Tehdy jsem taky uvažoval, že bych se mohl živit hraním, jenže kytarista jsem si mohl říkat jen sotva. Uměl jsem zahrát všehovšudy asi tak čtyři písničky. Trocha obvyklého začátečnického randálu, nic víc. Chtěl jsem si všechno odbýt, než se začnu snažit o opravdovou hudební kariéru, aby mě pak nemohli zničeho - nic povolat, když se to třeba zrovna začne vyvíjet slibně. Neměl jsem žádnou hudební průpravu, takže jsem nemohl narukovat jako muzikant. Došlo mi, že si prostě musím odkroutit normální vojnu, takže už bylo v podstatě jedno, kde. A tak jsem si vybral paragány. Rozhodl jsem se tak hlavně z nudy, jenže teprve armáda mě naučila, co je to nuda. Neexistuje nic jednotvárnějšího než strávit celej den škrabáním brambor. Od první chvíle jsem armádu nenáviděl. 25

14 (KRÁTCE PO SMRTI JIMIHO MATKy LUCILLE SE K HENDRIxOVýM NASTĚHOVALA ALOVA NOVÁ PŘÍTELKyNĚ WILLENE SE SVOU DCEROU WILLETTE.) DOPIS DOMů, ČERVEN 1961 Vážený pan James A. Hendrix s manželkou, no, už asi bylo načase, abych napsal. Měli jsme tady ale spoustu práce. Jak se tam všichni máte? Opravdu doufám, že dobře. Počasí tady máme hezký, až na to, že občas strašně fučí, protože jsme jenom dvě míle od oceánu. Moc vám toho sdělit nestihnu, ještě před odchodem na kutě totiž musíme naše kasino trochu vypulírovat. Chtěl jsem vám jenom dát vědět, že ještě žiju, i když popravdě řečeno spíš jen z posledních sil přežívám. Ostříhali mi všechny, myslím fakt všechny vlasy a musím se holit. Dosud jsem se holil jenom dvakrát a to počítám i dnešní večer. Domů se dostanu nejdřív tak za dva měsíce a to ještě když budu mít kliku. Procházíme totiž základním výcvikem, proto se odtud nemůžu hnout. Jsem tady sice teprve týden, ale připadalo mi to jako měsíc. Čas se vážně příšerně vleče, i když tady máme pořád napilno. Jak jde zahradničení? Doufám, že kšefty šlapou dobře. Říkám si, že být v armádě je snad nákladnější než žít jako civilista. Museli jsme si už nakoupit fůru věcí, pytel na prádlo za dolar, dřevěnou formu na tvarování vojenské čepice za dolar sedmdesát pět, dva zámky po osmdesáti centech, tři ručníky po padesáti centech, poštovní potřeby za dolar pětasedmdesát, ostříhání stálo taky dolar, souprava na pulírování bot dolar sedmdesát, břitvu na holení, žiletky a pěnu taky za dolar sedmdesát centů, odznaky za padesát centů. Takže to tady ani po finanční stránce nejspíš nebude taková pohoda, jak jsem si nejdřív myslel Peníze dostaneme až 30. června 1961, tak bych se rád zeptal, jestli 26

15 bys mi nemohl poslat pět nebo šest dolarů. Při nástupu nám dali kapesné jenom pět babek a všechno už vylítlo komínem, až na dolar padesát a s tím tady dlouho nepřežiju. Jestli mi peníze můžeš poslat, můžu ti je vrátit a vrátím ti je na konci tohohle měsíce. Všechno bude mnohem lepší, až nás umístěj. Chce to jenom přečkat tenhle první bláznivej měsíc v přijímači, kterej nás takhle ruinuje. Takže teď už opravdu musím končit. Prosím, napiš mi taky, až budeš mít chvilku, a poreferuj, co je tam u nás nového. Dej za mě všem pusu babičce, Gracii, Willie May, strejdovi Frankovi, Betty, atd. atd. S láskou, James P. S. Kdybys mi těch pár babek mohl poslat co nejdřív díky. Výcvik byl vážně drsnej. Nic horšího jsem v životě nezažil. Pořád tě zkouší, kolik vydržíš. Třeba taková legrace, které jsme říkali oběšencova agonie. Nechají tě v postroji pověšeného na laně s nohama jen pár centimetrů nad zemí. Někdy ses tam takhle houpal klidně hodinu, a když postroj třeba jen trošku neseděl, bylo to peklo. Snažili se nás zocelit takže jsme spali v blátě. Všechno jenom proto, aby zjistili, kolik vydržíš. Vydržel jsem to. Byl jsem pevně odhodlanej nepodělat se z toho, nevybouchnout. DOPIS DOMů, ŘíJEN 1961 Drahý táto, právě jsem dostal tvůj dopis a moc rád slyším, že se ti daří dobře a že jste s Leonem 2) spolu. Překvapilo mě to a jsem vážně štastnej, protože dobře vím, jak se tam musíš teda spíš jak ses tam musel bez něho cítit osaměle. Přesně tak mi totiž je, když začnu vzpomínat na tebe a zbytek rodiny 27

16 a Betty. Vyřiď Leonovi, ať kouká sekat dobrotu, přesně jak jsi to říkával mně, později v životě se mu to vyplatí. Hrozně rád taky slyším, že sis opatřil televizi, však vím, jak se vždycky snažíš barák udržet v cajku. Ať ti jde práce od ruky a já se mezitím vynasnažím neudělat ostudu názvu naší výsadkářské jednotky. Budu na sobě tvrdě makat a dám do toho všechny síly. Já už se postarám, aby celá Hendrixovic rodina měla právo nosit nášivku Křičících orlů, 101. výsadkové divize armády Spojených států amerických (úsměv)! Nedělej si žádný vrásky, až se zase uvidíme, na uniformě už se mi bude vyjímat tahle nášivka cti. Teda doufám. Tatínkovi Hendrixovi s láskou, tvůj syn James P. S. Prosím, pošli mi co nejdřív moji kytaru opravdu ji teď potřebuju je pořád schovaná doma u Betty 3). Z JINéHO DOPISU DOMů Poslední dva týdny nic jiného než kondiční výcvik a buzerace. Potom mažeš do školy seskoků, kde teprve začne to pravé peklo. Udřou tě k SMRTI! Řev a atmosféra strachu při všem, co děláš. Každou chvilku sebou musíš plácnout a udělat 10, 15 nebo 25 kliků takže celej den ryju držkou v tennesseeský hlíně nebo v mokrejch pilinách, to všechno při teplotách kolem šesti stupňů pod nulou. Umějí nám vážně zatopit a půlka kluků to už vzdala. Takhle tady oddělují zrno od plev, opravdové chlapy od smrkáčů. Modlím se, abych všechno zvládnul a dostal se na stranu chlapů. Musel jsem si koupit dva páry paragánskejch bot a čtyři soupravy na míru ušitejch uniforem, k tomu dvacet nášivek Křičících orlů. Víš, co to znamená? Že jsem se fakt dostal k 101. výsadkové divizi, posádkou ve Fort Campbell, Kentucky no vážně, nekecám! 28

17 DOPIS DOMů, LISTOPAD 1961 A je to, jsem vážně tady, zrovna jak jsem si to přál, u 101. výsadkové Třetí den jsme skákali z asi desetimetrové věže. Byla to skoro sranda. Ve skupině nás bylo kolem sto padesáti, já šel na řadu mezi prvními devíti. Když jsem po schodech šplhal k vrcholu věže, šel jsem hezky pomalu, prostě pěkně v klidu. Tři kluci přede mnou to nahoře nezvládli. Prostě se jenom jednou mrkli pod sebe a nešli do toho. Odmítnout můžeš kdykoliv. Trošku mě to zviklalo, když jsem stoupal po těch schodech, ale zabejčil jsem se, že ať se stane cokoliv, já to zkrátka nevzdám. Když jsem vylezl nahoru, instruktor seskoků mi na postroj přicvaknul takový dva řemeny, plácl mě po zadku a zařval přímo do ucha Jeď, jeď, JEĎ! Na vteřinku jsem zaváhal a pak už jsem jenom cítil, jak padám. Zničehonic, když napnuté lano zase utáhlo všechnu volnost, to se mnou jako s bičem prásklo zpátky nahoru, kde jsem se musel čapnout provazu a slanit dolů. Když jsem takhle klouzal k zemi, měl jsem nohy u sebe, ruku na rezervě a bradu přitisknutou na prsa. Dole jsem se rozpleskl v písečné duně. Jasně, potom nám ukázali, jak nadzvednout nohy a přenést se přes ni. Jenže to už jsem měl naraženou kostrč. No nic, byla to nová zkušenost. S láskou, James Seskoky s padákem to byla nejspíš ta vůbec nejlepší věc na celým pobytu v armádě. Skočil jsem si asi pětadvacetkrát. Větší vzrůšo jsem do té doby nezažil. Když vydržíš nechat oči otevřené, je to obrovská švanda, přesně, jak čekáš. První seskok je naprosto neskutečnej. Sedíš v letadle a teď si vem, že někteří kluci ještě NIKDY neletěli. Tyhle zobáci pak během letu zvraceli do ohromného kýble, do takový popelnice bez víka posazený uprostřed paluby. 29

18 Bylo to skvělý! A potom se letadlo rozeřve jako obrovskej pták: KRRRRRÁÁÁÁÁÁÁÁ, duní, burácí a třese se, vidíš jenom, jak nýty poskakujou nahoru a dolů, jako by se každou chvíli měly urvat. Hlavou ti běží: Co tady krucinál dělám? Dřepíš tam u dveří a pak najednou: Další! Pohyb, pohyb! Na vteřinku mi hlavou problesklo něco jako: Jseš blázen! Tělo chvilku nepozná, jestli padáš nebo naopak letíš vzhůru, připomíná to pocity, který míváš ve snech. Je to skoro jako omdlít, je to skoro jako plakat a tobě se přitom strašně chce smát. Je to tolik osobní, protože jakmile vylítneš ven, všechno kolem úplně ztichne. Slyšíš jenom vítr šššššššššššššššššššš asi takhle. Je to ten nejosamělejší pocit na světě. 30