SBORNÍK VÍTĚZNÝCH PŘÍBĚHŮ. Patnáct nejlépe hodnocených prací

Transkript

1 SBORNÍK VÍTĚZNÝCH PŘÍBĚHŮ Patnáct nejlépe hodnocených prací Soutěž Příběhy 20. století pro žáky základních a středních škol mimo Prahu se konala v rámci projektu Moderní dějiny do škol, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 1

2 2

3 SBORNÍK VÍTĚZNÝCH PŘÍBĚHŮ Patnáct nejlépe hodnocených prací 3

4 Soutěž Příběhy 20. století pro žáky základních a středních škol mimo Prahu se konala v rámci projektu Moderní dějiny do škol, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky POŘÁDALI: DĚKUJEME VŠEM PARTNERŮM ZA JEJICH PODPORU, KTERÁ JE PRO NÁS TAK DŮLEŽITÁ! ÚSTR HLAVNÍ PARTNEŘI: PARTNEŘI: Memoria, SOUTĚŽ o.s. PODPOŘILI: Conditio humana, o.s. Památník Terezín HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNEŘI: ÚSTR Memoria, o.s. Conditio humana, o.s. Památník Terezín Ilustrace na titulní straně TOYBOX, I-M.CO/TOYBOX/TOY_BOX_LIGHT 4

5 SLOVO NA ÚVOD Dějepis jsem nesnášel. Vybavuji si fousatého pana profesora, který se usadil za katedru, otevřel učebnici a začal předčítat. Slovo od slova. Diktoval jméno za jménem politických a vojenských tvůrců dějin, jeden nudnější životopis vedle druhého, nekonečné řady letopočtů. Vybavuji si jeho nic neříkající fráze: přispěl ke vzniku, pod dojmem událostí, dějiny kráčely kupředu nezadržitelnými kroky. Učebnice končila rokem MIKULÁŠ KROUPA Až když jsem začal pracovat jako novinář, četl jsem, a hlavně natáčel vyprávění pamětníků, uvědomil jsem si, že mě ochudili možná o největší dobrodružství, které škola může nabídnout. Od té doby miluji příběhy a oceňuji každého, kdo je umí vyprávět. Každý vyprávěný životní osud je úžasná cesta, ze které se vám naskytne rozhled. Spatříte trochu jinak všechny ty události, o kterých jste už mnohokrát četli. Každý příběh vás zavede k nějakému novému tajemství a je jen na vás, jestli se ho pokusíte prozkoumat. Příběhy ve vás zůstávají a inspirují. Možná se zachováte v nějaké složité situaci správně jen proto, že si vzpomenete třeba na příběh skauta Luboše Jednorožce, vojáka Tomáše Sedláčka, spisovatele a vězně Oty Rambouska, letce Františka Peřiny, nebo komunistického prokurátora Karla Vaše. Každý příběh nám něco prozradí o nás samých. Ptejte se sami sebe, co bych dělal na jejich místě? Když si vyprávíme, sbližujeme se, učíme se, prožíváme to, co jsme sami nezažili, dáváme si vzájemně rozhled, moudrost a zkušenost. A o to nám jde v dokumentaristické soutěži Příběhy 20. století. Sbírejme příběhy, učme se je vyprávět, zajímejme se o své prarodiče, ptejme se rodičů, sousedů, známých... Hledejme v životních příbězích to, co nám učebnice, učitelé (jako ten můj), úřední archivy, fotografie neřeknou. Soutěž je skvělý nápad lidí z neziskové organizace Pant. Děkuju, že nás z Post Bellum oslovili ke spolupráci. 5

6 SLOVO NA ÚVOD PETR PÁNEK Uzavřeli jsme první ročník soutěže Příběhy 20. století. Zrodila se jako součást našeho grantového projektu Moderní dějiny do škol, jehož smyslem je přinášet inspirace pro zatraktivnění výuky dějin 20. století. Hledáme formy jak dějepis přiblížit a otevřít mladým lidem, vzbudit jejich zájem a přivést je k uvědomění, že nedávná historie přímo ovlivňuje naši přítomnost a v mnohém i budoucnost. S nápadem uspořádat soutěž jsme se s důvěrou obrátili na přátele z Post Bellum. Pokud jde o letité zpracovávání příběhů 20. století, nemůžete nikoho zapálenějšího a erudovanějšího než členy této společnosti najít. A pokud se sejdou lidé, kteří si rozumějí, jde jim o smysluplnou věc, stačí několik hodin debat a zrodí se originální společný projekt. Na Příbězích 20. století si cením obou zásadních poloh. Soutěž vede nejen k netradiční formě poznávání historie, ale učí mladé lidi naslouchat druhému, porozumět mu a respektovat jej. Pamětníci přestávají být jen lidmi na důchodu, ale stávají se nositeli fascinujících a poučných příběhů. První ročník soutěže byl vyhlášen 1. června 2013 a soutěžilo se ve třech kategoriích žáci 8. a 9. tříd základních škol a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií / studenti středních škol / veřejnost (18 let a více). Zájemci se do soutěže hlásili prostřednictví webových stránek pribehy20stoleti.cz (zaznamenaly bezmála návštěv za dobu trvání soutěže). Soutěžní příspěvek musel obsahovat svědectví pamětníka (audio nebo videonahrávka), textově zpracované vyprávění a digitalizované fotografie či jiné prameny. Své práce nakonec do uzávěrky 10. listopadu 2013 zaslalo 585 soutěžících. Hodnocení každé práce probíhalo ve třech kolech vždy dvěma hodnotiteli. Slavnostní vyhlášení vítězných prací za účasti soutěžících i hostů se uskutečnilo na Den lidských práv, 10. prosince 2013 v prostorách Národního památníku na Vítkově. 6 Děkujeme všem partnerům za jejich podporu, která je pro nás tak důležitá! Učiníme vše pro to, aby byla soutěž s každým dalším ročníkem lepší a lepší. Zaslouží si to a zcela jistě si zaslouží Váš zájem a podporu!

7 JAKÝ JE PŘÍBĚH TVÉHO DĚDY? V úterý 1. října 2013 jsme se vydaly na školení k projektu s názvem Příběhy 20. století - Jaký je příběh tvého dědy?. Nevíte, co si pod touto hrstkou slov představit? Nebojte, když jsme vstupovaly do dveří plzeňského Divadla pod lampou, cítily jsme se přibližně stejně. Ale ta zdravá sestra slečny zvědavosti nás nakonec zavála až do první řady pod pódiem... Po krátké prodlevě se úvodního slova ujímá Mikuláš Kroupa, ředitel neziskové organizace Post Bellum. Prozrazuje nám hlavní úkol projektu, zachytit vzpomínky a životní osudy pamětníků: válečných hrdinů, politických vězňů, disidentů. Vzhledem k tomu, že on a jeho spolupracovníci netvoří dostatečný počet dokumentaristů a v současné době se nabízejí poslední možnosti k osobním setkáním s generací druhé světové války, žádá o pomoc žáky, studenty, vlastně celou širokou veřejnost a informuje návštěvníky o vyhlášené soutěži. Jmenuje se stejně jako celý projekt a stanovila si dva hlavní cíle: jak už jsem se zmínila, zaznamenat příběhy lidí, na které se zapomnělo nebo mělo zapomenout, a sblížit současnou nejstarší a nejmladší generaci. Doslova zvednout děti od počítačů a naučit je opět naslouchat a čerpat moudra z rad a zkušeností starších. A jak že bude celé klání probíhat? Registrovaní soutěžící musí do 1. listopadu odeslat audionahrávku dokumentující rozhovor s člověkem, jehož životní příběh by neměl být ukryt pouze v mysli daného jedince, dlouho nepřehrávaný, zaprášený, zastrčený až za čerstvějšími svitky filmové pásky. Připojí popis a fotodokumentaci vyprávění, nutný je také protokol a písemný souhlas pamětníka s uveřejněním jeho vzpomínek. Odborná porota posoudí audiozáznam a autorské zpracování celoživotního svědectví pamětníka 20. století. Dotazovanou osobou však nutně nemusí být válečný veterán, jehož uniformu tíží desítky blyštivých medailí. Může se jí stát váš dědeček, sousedka, prakticky kdokoli, kdo bude mít chuť na malý výlet napříč svým životem. Jednotlivé příspěvky budou posuzovány odbornou porotou ve třech kategoriích podle věku autorů. 7

8 Dostávají se nám praktické rady k vytvoření úspěšné nahrávky, dokumentarista by se měl oprostit od svých zvukových projevů, převratná zjištění jako..hmm, aha, fakt jo?, nebo dokonce neskrývaný naprostý údiv typu ty v*le! představují pro posluchače naprosto nežádoucí informace. Lidi chtějí slyšet historky, dějepis měli ve škole. Proto přimějte pamětníky přemítat o jejich osobním životním příběhu, když budou mluvit o písni, ať ji zazpívají. Také pamatujte na to, že to nejsou jen stroje na záznam vzpomínek, zeptejte se, jestli nepotřebují s něčím pomoci, dojděte jim třeba nakoupit, předává nám své zkušenosti autor projektu. Školení je nápaditě prokládáno záznamy z rozhlasem odvysílaných osudů, hluboko do paměti se mi zarývá příběh začínající v roce Otec Luboše Jednorožce organizuje útěky přes hranice totalitou sešněrovaného Československa. Sám Luboš o otcově činnosti pranic netuší, věci na kloub přichází až po bratrově odchodu do sousedního Rakouska. Úkolem se mu stává zkontaktovat jej a požádat ho, aby se v těžkých začátcích v cizí zemi postaral o sousedku, jež se s otcovou pomocí chystá emigrovat. S nebezpečnou obálkou v kapce a roztřesenýma rukama vyráží na schůzku se svou milou. Domů se už nevrátí, díky dobré informovanosti policie se ocitá ve vězení. Statečně zapírá až do doby, kdy si uvědomuje, že v náprsní kapse saka čeká obálka, která by jeho činy usvědčovala. Žádá spoluvězně o radu, jak se onoho popsaného listu papíru zbavit. Osud však důvěřivého mladíka raní podruhé, místo přítele se jedná o zvěda nastrčeného policií, následuje soud a 20 let kriminálu. Houževnatý hrdina se však nevzdává a pomocí kleštiček utíká skrz ostnaté dráty z dolů. Po několika měsících skrývání a obav z neustálého pronásledování StB se s pomocí příbuzného vydává s dívkou svého srdce, Olinkou, na dlouhou a náročnou cestu za rakouské hranice. Do cesty se mladému páru staví StB v čele s dalším udavačem, plány na šťastnou budoucnost se přeměňují ve 20 let za mřížemi pro Luboše Jednorožce, u Olinky soud stanovuje dobu 6 let. Jejich životní cesty se definitivně rozcházejí, Luboš přesvědčuje Olinku, aby na jeho příchod z vězení nečekala. Po květnové amnestii v roce 1960 vedou první hrdinovy kroky za ženou jeho života, která už je ale vdaná a v náručí chlácholí svého plakajícího potomka. Celý rozhovor jsme pořídili přes skype, neboť Luboš Jednorožec utekl po propuštění z vězení do Jugoslávie, odkud se dostal až do USA, kde žije dodnes. Internetový telefon 8

9 používá pro komunikaci se svými bývalými spoluvězni a díky němu jsme se s ním mohli spojit i my, cesta do Ameriky by byla příliš nákladná, prozrazuje Mikuláš Kroupa. Ze setkání odcházíme naprosto nadšené, ve vzduchu nad námi se již kolem projektu a soutěže nevznášejí žádné otazníky, proto je nejvyšší čas oslovit sdílného pamětníka! Tereza Brožová, Kateřina Zoubková Maschinen Gewehr, Studentské noviny Masarykova gymnázia Plzeň 9

10 10

11 Příběhy kategorie let 11

12 PŘÍBĚH DĚTSTVÍ MÉ BABIČKY Kateřina Kopecká (13 let) Základní škola Klimkovice 1. místo Moje prababička Bohunka s Ruth a Tomášem u řiteckého rybníka v roce 1956 (fotografie, kterou měl pradědeček ve vězení) 12

13 Moje babička Ruth Kopecká se narodila 12. dubna 1949 jako první dítě Františka Kopeckého z Olomouce a Bohuslavy rozené Dvořákové z Řitky. Můj pradědeček František byl tehdy spolumajitelem nějaké olomoucké firmy a aktivně působil v Československé straně národně socialistické. Moje prababička Bohunka učila ve škole. Oba měli rádi svou práci a měli kolem sebe hodně přátel z politických i z náboženských kruhů. Pradědeček byl velice zbožný člověk. To ho v dospělosti dovedlo do Jednoty českobratrské, která se dnes nazývá Církev bratrská. Pokřtěn byl v Církvi československé (dnes Církev československá husitská), kam patřila jeho maminka. Přátelství s olomouckými faráři Církve československé Augustinem Jünglingem a Oldřichem Bukalem sehrálo v životě mého pradědečka důležitou roli. Farář Augustin Jüngling, který byl před únorem 1948 členem ústředního výboru Československé strany národně socialistické, byl po komunistickém převratu z této strany vyloučen a odešel do emigrace, kam se později podařilo převést také jeho manželku a děti. Jeho nástupcem na olomoucké faře se stal Oldřich Bukal. On a můj pradědeček byli pak koncem roku 1950 zatčeni a v únoru 1952 odsouzeni za údajnou velezradu a vyzvědačství k 18 letům vězení, ke konfiskaci veškerého majetku, k pokutě Kčs a ke ztrátě občanských práv na 10 let. V procesu nazvaném Bukal Oldřich a spol. bylo spolu s nimi odsouzeno i dalších 10 lidí, kteří dostali nižší tresty. Když pradědečka Františka zatkli, nebyly mé babičce Ruth ani dva roky a jejímu mladšímu bratrovi Tomášovi byl sotva rok. Prababičce Bohunce v roce 1952 nařídili, aby se s oběma dětmi vystěhovala z olomoucké vily do polorozbořeného domu v Branné v Jeseníkách, odkud byli po válce vyhnáni němečtí obyvatelé. Protože se tam nedalo bydlet, našli nakonec všichni útočiště v jejím rodném domě v Řitce, kde její rodiče soukromě hospodařili na 10 hektarech půdy. Moje babička Ruth, když jí bylo půl roku Můj pradědeček František v kanceláři své firmy v Olomouci Moje prababička Bohunka s dětmi Ruth a Tomášem v Olomouci v roce 1952 U prarodičů v Řitce nechybělo mé babičce Ruth nic kromě tatínka. Díky hospodářství měli vždycky všichni co jíst, ale museli trochu pomáhat. Babička Ruth vzpomíná, jak s bratrem Tomášem pásali krávy, ona ty hodnější a Tomáš ty zlé. Prababička Bohunka dostala zaměstnání ve státním statku. Ten měl kanceláře v řiteckém zámku, který komunisté vzali komtesám Brandisovým. Komtesy ještě nějaký čas po vyvlastnění v zámku bydlely a babička Ruth je velmi obdivovala. Ráda je navštěvovala, protože jednaly noblesně, měly 13

14 krásný nábytek a jedna z nich, Lata Brandisová, dokonce před lety vyhrála Velkou pardubickou. Návštěvy u nich pokračovaly, i když se komtesy později musely vystěhovat do lesní chaty na místě, kterému se říkalo Na Vandrlici. Babička Ruth bývala v dobré společnosti také mezi kulaky, které komunisté přestěhovali z různých míst republiky do řiteckého Horního dvora. Byli to Ušelovi, katolíci ze Slovácka, Němcovi, evangelíci z Libkovic pod Řípem a Cermanovi z Čisté, jejichž nejstaršího syna komunisté popravili a další dva mučili a uvěznili. Na pana Cermana, který přišel do Řitky z vězení v roce 1956, babička Ruth vzpomíná jako na laskavého člověka, který se jí snažil nahradit uvězněného tatínka. Moje babička Ruth prožila téměř celé své dětství bez táty. Vídala ho jen při občasných návštěvách ve vězení, nejvýš dvakrát do roka. Příběh jejího dětství mě zaujal, když můj táta v červnu 2011 umřel na leukemii. Babička Ruth mi pak často vyprávěla, jaké to bylo vyrůstat bez tatínka. Na příhodách ze svého dětství mi chtěla ukázat, že vyrůstat bez táty je hodně těžké, ale dá se to zvládnout, když není jiná možnost. Práce na statku mých předků v Řitce v roce 1954 Občasné návštěvy ve vězení byly pro mou babičku hodně těžké. Manželky mohly navštěvovat své uvězněné muže jednou za tři měsíce a děti své uvězněné tatínky jednou za půl roku, ale do poslední chvíle se nevědělo, jestli bude návštěva povolena nebo ne. Cesta z Řitky na Mírov byla dlouhá a složitá, poslední část bylo často nutné dojít pěšky. Na jejím konci pak čekal člověk v šedozelené uniformě z hrubé látky, který vypadal cizí, špinavý a nebezpečný. Dozorci se často postarali, aby vypadal co nejodporněji, když mu nedovolili se před návštěvou umýt a oholit. Prostředí věznice a vše, co musel návštěvník podstoupit, než ho pustili dovnitř, působilo děsivě. Mé babičce Ruth však připadalo nejtěžší dívat se, jak se její rodiče dotýkají a líbají přes drátěné pletivo nebo sklo, které je při návštěvách oddělovalo. Můj pradědeček František strávil nakonec ve vězení téměř 10 let. Nejprve ve vazební věznici v Olomouci a pak zejména ve věznici Mírov, kam ho umístili po vynesení rozsudku. Protože v mládí onemocněl tuberkulózou kostí a nebyl pak schopen chodit bez berlí, neposlali ho do uranových dolů, ale zůstal po celou dobu trestu na Mírově, kde vykonával lehčí práce, např. lepení pytlíků nebo loupání cibule. Říkával prý, že ho jeho nemoc zachránila před smrtí z ozáření. Té 14

15 podlehla většina pradědečkových kamarádů, kteří ve vězení museli dobývat uran. Říkával prý také, že díky cibuli, kterou loupal, mohl zásobovat ostatní vězně potřebnými vitamíny. Osmnáct let si nakonec neodseděl. V květnu roku 1960 byla při příležitosti 15. výročí osvobození Československa a ukončení 2. světové války vyhlášena amnestie, při níž se s mnoha dalšími politickými vězni mohl i on předčasně vrátit domů, tedy do Řitky. Rok po jeho návratu se narodil nejmladší bratr mé babičky Ruth, kterému dali jméno Martin. Pobyt pradědečka Františka ve vězení ovlivňoval i po jeho návratu domů život celé rodiny. On sám zprvu těžce hledal práci. Také prababička Bohunka musela občas změnit zaměstnání, přestože byla šikovná a pracovitá, přece jen byla ženou kriminálníka. Mou babičku Ruth nechtěli kvůli tomu zprvu přijmout na střední školu v Dobříši, ale nakonec se dostala do stejné školy v Praze. Významnější než všelijaké překážky však byly vztahy, které se mezi politickými vězni ve vězení vytvořily. I po návratu domů se bývalí muklové i celé jejich rodiny navzájem navštěvovali. Při návštěvách se povídalo o všem možném, hlavně o politice, a také se vzpomínalo, proč byl kdo odsouzen, s kým se ve vězení setkal a co tam zažil. Na tyto příběhy vzpomíná moje babička dodnes. Vyprávěla mi například o básníkovi Janu Zahradníčkovi a o právníkovi olomouckého arcibiskupství Františkovi Kosatíkovi, kteří byli s mým pradědečkem Františkem ve stejné cele. Často také připomíná, jak vrah Franta Krejčí někde ukradl a přinesl do cely Bibli, po které můj pradědeček František velmi toužil a kterou mu dozorci odmítali povolit. Tato ukradená Bible ho pak provázela po celou dobu věznění a dnes ji má moje prababička. Babička Ruth říká, že jí i mému tátovi tyto vzpomínky a příběhy pomáhaly rozpoznat, co je pravdivé a důležité, čemu stojí za to věřit a o co je možné se opřít v těžkých chvílích. Můj pradědeček Framtišek s kamarády z vězení v roce října 2013 jsem s babičkou Ruth a s dědou Vláďou navštívila mírovskou věznici. Zástupce vedoucího výkonu trestu, který nás při návštěvě doprovázel, se nám dlouho a laskavě věnoval a vysvětlil mi, že dnešní poměry ve věznici jsou úplně jiné, než bývaly v padesátých letech. Celková atmosféra toho místa je však nyní díky vysokým plotům a ostnatým drátům velmi stísněná. Když jsme odcházeli, potkali jsme asi čtyřleté děvčátko s maminkou. Ta holčička šla pravděpodobně navštívit svého tatínka. Přišlo mi to tak smutné, až se mi svíralo srdce. Díky této návštěvě si dokážu o trochu lépe 15

16 představit, co asi prožívala moje babička, když tam navštěvovala svého uvězněného tatínka. Příběh mé babičky je v něčem podobný mému příběhu a v něčem se od něj liší. Ji připravili o tátu komunisté, mě o něj připravila nevyléčitelná nemoc. Její táta byl pryč, ale byla naděje, že se jednou vrátí. Můj táta tu už není a určitě se nevrátí. Ona mohla svého tátu občas navštěvovat, ale byl to pro ni vlastně cizí člověk. Já svého tátu navštívit nemůžu, ale pořád si ho pamatuji takového, jaký byl, když ještě byl s námi. Myslím však, že mi babička vyprávěním svých příhod z dětství pomohla pochopit, že člověk dokáže přežít i zlé věci, které z ničeho nic převracejí lidský život naruby. Naznačila mi také, odkud je v nejtěžších chvílích možno čerpat sílu, aby se člověk nezhroutil ani nezatrpkl a aby dokázal dál žít. Proto jsem se pokusila zachytit příběh své babičky pomocí otázek a odpovědí v rozhovoru, který posílám do soutěže Příběhy 20. století. Doufám, že tento příběh nebude zapomenut a že pomůže někomu z lidí, kteří ho uslyší. Nahrávka: 16

17 17

18 POLITICKÝ VĚZEŇ ZACHRÁNIL ŽIVOT KOMUNISTICKÉMU PREZIDENTOVI Martin Flax (15 let) Základní škola Klatovy 2. místo P. Jaroslav Karl, fotografie ze spisu

19 18. června roku 1929 se v Plzni narodil chlapeček, Jaroslav Karl. Nikdo v této době ještě netuší, jak těžký život bude mít a čím vším si bude muset projít. O pár let později se stěhoval s rodinou do Klatov, kde začal chodit do obecné školy. V době, kdy přišla německá okupace, nastoupil na osmileté gymnázium v Klatovech. Ke konci války v roce 1944 se stal členem katolického skautského oddílu Černý lev. Tento oddíl sledoval pohyby německých vojsk a vysílačkou předával informace spojencům. Když jeden dubnový večer v roce 1945 přijel do Klatov vlak plný výbušniny ekrazitu, nemohl to nechat jen tak. Tuto zprávu předal faráři Kohoutovi a ten ji odvysílal. Další den se nad Klatovy snesly bombardéry a začaly bombardovat vlak i s celým nádražím. Bylo mu teprve patnáct, když se takových akcí účastnil. Rodičům nic neřekl, protože organizace byla přísně tajná, ale také proto, aby nebyli v nebezpečí jako on. Ještě jedním způsobem ale pomáhal Čechům. Jeho otec byl soudní znalec v oboru textilií a skla. A když bohužel Češi udávali české obchodníky, kteří měli zboží na černo, musel odhadovat hodnotu zabaveného zboží. Čím vyšší byla hodnota zboží, tím vyšší byl trest. Aby tedy ulehčili tresty českým obchodníkům, domluvil se Jaroslav se svým otcem, že Jaroslav bude jezdit s vozíkem po dvanácté hodině k soudu a ve vozíku bude odvážet zboží k sobě domů. Po válce vracel jeho otec zboží všem obchodníkům a jeden ho dokonce obvinil, že si nějaké zboží přivlastnil. Po ukončení gymnázia nastoupil na studium do Českých Budějovic. Po roce 1948 byl stále členem skautského oddílu, který prováděl protikomunistické činnosti a převáděl lidi přes hranice. O jeho členství v oddíle se komunisté ale později dozvěděli, takže zatčení nebylo daleko. On věděl, že ho StB chce zatknout, a mohl utéct, protože pohraničí perfektně znal, ale nemohl tu nechat svého švagra, ke kterému se kvůli momentálnímu výcviku u PTP nemohl dostat a který byl také stíhán, a tak se rozhodl, že zůstane v Čechách a v době zatčení svede všechno na sebe. To se mu také povedlo. Když za ním přišel muž, který mu řekl, že je známý jeho strýčka a že má vyjednáno s jeho velitelem, že může jet za svým strýčkem, bylo mu hned jasné, kdo ten muž je. Zeptal se, jestli si může dojít pro plášť. Muž to dovolil a Jaroslav si cestou všiml dvou mužů schovaných za křovím se samopaly. Když se vrátil s kabátem za mužem, bylo mu řečeno, že je zatčen. Naložili ho do auta a obvázali mu celou hlavu a nechali mu jen dírku pro nos a pusu, aby mohl dýchat, a odvezli do Olomouce. Tam mu řekli, že ho odvezou na Poprad. Jemu bylo ale jasné, že ho odvezou do Plzně, protože jeho přestupky se děly v okolí Klatov a měl být souzen 19

20 v Plzni. A opravdu. Vezli ho přes České Budějovice směrem k hranicím se Západním Německem. Celou cestu měl zavázané oči, on ale výborně znal pohraničí a podle zatáček poznal, že se nachází na Prášilsku. Tam zastavili, otevřeli a řekli mu, ať si dojde na záchod. On nešel, protože si uvědomil, že jakmile vystoupí z auta, zastřelí ho kvůli útěku do Německa. Dlouho ho na hranicích přemlouvali, ale on přeci jen nešel, a tak jeli dál směrem na Plzeň, kde ho čekaly výslechy. Byl to obrovský psychický nátlak. Výslechy probíhaly každý den a každý den byly stejné otázky. Po několika měsících začal chodit na výslechy až odpoledne a vracel se do cely až večer, kde ho čekal chléb a nově i mléko. To s chutí vypil. Tři dny za sebou pil tedy mléko. Když po těch třech dnech se vrátil z výslechu, uvědomil si, že opakoval všechno, co mu bylo při výslechu řečeno. Uvědomil si, že má v tom mléku nějakou chemikálii. Tak začal mléko tajně vylévat. Jednou byl ale přistižen. Tím skončily všechny výslechy a měl začít soud. Ten byl celý předem připravený. Při soudu byl Jaroslav psychicky tak na dně, že si pamatuje jenom to, jak prokurátor začal křičet:,,zde vidíte vraha nevinných korejských dětí, matek a starců! Poté od prokurátora uslyšel slova,,absolutní trest. V tu chvíli si oddechl a říkal si, že za čtrnáct dnů bude po všem. Po soudu ho odvezli do Leopoldova, kde se až po půl roce dozvěděl svůj trest. Bylo to sedmnáct let. Po propuštění z Leopoldova se vrátil do Klatov, kde pracoval na melioracích. Nepracoval tam ale moc dlouho, protože po roce ho zase zavřeli. Zase byl odvezen do Leopoldova, kde byl tajně vysvěcen na kněze. Po roce 1962 ho převezli do Valdic. Pustili ho až v roce Po propuštění z Valdic se vrátil do Klatov a pracoval na dětské psychiatrii v Běhařově až do roku Zde skončil kvůli neustálému pronásledování StB. Dostal pozvánku na StB a začal chodit na výslechy. Ty po pár měsících naštěstí skončily, pozornosti StB se ale nezbavil až do sametové revoluce. Do roku 1989 pracoval na psychiatrii v Bohnicích. Po roce 1989 nastoupil oficiálně jako kněz a aktivně slouží dodnes. Pomáhá lidem kolem sebe, jezdí za nemocnými. Svým příběhem se nikdy nechlubil. V mých očích je to velký a velmi skromný muž. Nahrávka: 20

21 VE SVĚTLE PADAJÍCÍCH HVĚZD Markéta Sehnalová (15 let) Gymnázium Brno - Řečkovice Tým: GyrecDuo (Viktorie Geryšerová) 3. místo Svatební fotografie rodičů ze sňatku Ludmily a Jaromíra. Zleva: profesor Otto Obůrka (spoluzakladatel Hvězdárny a planetária v Brně), jeho manželka Růžena, paní Dragica a její manžel Jaromír 21

22 K večeru dne 8. května roku 1938 se z porodnice v žabovřeském sanatoriu U Šilhánů v Brně ozval dětský křik. Ten den už snad posté. Ale tento křik byl zoufalejší. Jako by to dítě vědělo, že jeho maminka není tak úplně v pořádku a že dostala poporodní horečky, zvané horečky omladnic a nejspíš nepřežije. Doktoři spolehlivě poznali tyto příznaky, a tak se děťátko k mámě ani nedostalo. Zatímco maminka bojovala o život, bylo novorozeně zabaleno do dečky a vloženo do kolébky, kde proplakalo celou noc. Fotografie z října Maminka Dragica, půlroční Jareček a tatínek Jaromír Ahoj, synku, usmál se na čerstvě narozeného chlapečka jeho tatínek, tak tě tady máme, stále s úsměvem ho kolébá na rukou. Tiskne si chlapce k hrudi, aby ho náhodou neupustil. Šťastně se na něj usměje a prstem mu přejede po ručičce. Chlapeček s miminkovskou přirozeností prst sevře do malé pěstičky a ze spaní se malinko pousměje. Maminka je v pořádku, neboj, uvidíš, šeptá synkovi, všechno bude v pořádku. Sestřičky neměly pravdu, maminka horečky ustála, nebude z tebe sirotek. Nevím, co bych si bez ní počal. Je úžasná, tvoje maminka, zašeptá synkovi do vlasů a vdechne naposledy jeho sladkou vůni, než jej položí zpět do kolébky. Dívej se, už dělá první krůčky! usmívá se šťastná přeživší maminka Dragica, jak to rychle letí! Náš Jareček už i chodí! Přidržuje synka, který pomalu ťapká po pokoji. Ten rok uběhl jako den. Jako bych byl v té porodnici včera! posadí si synka na klín tatínek Jaroslav. Dneska jdeš zase na schůzku? zašeptá potichu Dragica. Jdu řekl rozhodně Jaromír, Obrana národa má smysl, pro který stojí za to riskovat, pronáší ještě pevným hlasem. Potichu, Jaromíre! sykne ustrašeně jeho žena, vždyť víš, ukázala na byt nad nimi, kde bydlela žena německého důstojníka. Já vím, kývnul hlavou Jaromír a posadil synka na zem mezi hračky. Sebral z věšáku kabát a klobouk a vydal se ke dveřím. Dávej na sebe prosím pozor... Ať tě neseberou! sevřela mužovo předloktí ustrašeně. Budu, slíbil své ženě Jaromír, políbil ji i malého a vydal se bránit český národ. Když se 22

23 večer Jaromír vrátil, podíval se na svého spícího synka a potichu promluvil k manželce: Musíme se přestěhovat někam z Brna, jdou po nás. Domluvil jsem nám bydlení ve Vyškově, zítra se stěhujeme, musíme co nejdříve sbalit. Cesta nebyla dlouhá, a tak už se další den stali obyvateli Vyškova, což mělo zabránit nalezení Jaromíra kvůli jeho činnosti v Obraně národa. Ale ani Vyškov nebyl mimo kompetence gestapa. Jaromíre! brečela Dragica úzkostně, neberte mi manžela, prosila příslušníky gestapa, neberte mu otce! Je mu teprve rok a půl! ukazovala směrem ke spokojeně papajícímu synkovi na vysoké židličce. Muži z gestapa však zachovali naprosto kamennou tvář a oznámili Jaromírovi, že má pár minut na rozloučení s rodinou a vysvětlení toho, co se stalo. Jaromír však nic nevysvětloval, vzal synka do náručí, sevřel jej i se svou ženou a nepouštěl je dlouhé minuty. Gehen wir! šťouchá do zad hlavní pistole Jaromírovi jeden z německých oficírů. Malý Jareček začíná brečet. Jaromír se však ani nehne a tiskne svou rodinu dál. Gehen wir!!! zařve onen muž a pažbou zbraně udeří Jaromíra do temene. Chytne Jaromíra za rameno, odtrhne ho od manželky a vystrčí ho ze dvěří, kde na něj čekají další dva a ti jej naloží do auta, odvážejíc ho bůhvíkam. A tak začal Jarečkův život bez tatínka. Jareček rostl, začal chodit do školy, a na tatínka si vůbec nepamatoval. Maminka mu o něm často vyprávěla, o tom, jak byl statečný. Ten chudák chlapec nechápal, proč zrovna jeho tatínek je zavřený a proč ti ostatní mohou být se svými dětmi. Jeho maminka to také neměla vůbec lehké. Nejenže ztratila svého muže, ale také se musela sama postarat o dítě, což za války, kdy je všeho nedostatek, není vůbec snadné. Ještě že jí pomáhala paní Peprlová s manželem, kteří vlastnili sodovkárnu a malý rodinný domek. Když mu bylo asi osm let, přišel domů a uviděl maminku skloněnou nad dopisem, jak pláče. Jareček v roce 1942 Co se děje, maminko? otázal se chlapec užasle. Přijede tatínek! usmála se na něj a objala ho. Tatínek? A kdy? Přiletí letadlem? nadšeně se mu rozzářila očka. Přijede zítra odpoledne vlakem, Jarečku, ujistila ho maminka. A tak chlapce další den nenapadlo nic lepšího, než sebrat všechny své kamarády a rovnou ze školy upalovat na ná- 23

24 draží. Představoval si vlak, kterým by mohl tatínek přijet, jak asi vypadá a jak se na něj usměje, až vystoupí z vlaku. Čekal s kamarády dlouhou chvíli. Ti se začali nudit, a proto vytáhli náboje, které posbírali na Kozí horce a vysypávali na obrubník střelný prach, který pak zapalovali. Za chvíli uviděl Jareček maminku, a tak se k ní rozběhl. Tatínek vystoupil z jednoho z vězeňských vagónů, a i když sotva chodil, měl vystouplé lícní kosti a odřený kabát, na oba se usmál a běžel jim naproti. Dlouze políbil ženu, kterou témeř pět let neviděl, protože strávil dva roky ve vazbě a dalšího dva a půl roku si odseděl ve vězení, a zvedl do náruče svého synka. Z tebe je ale chlap, tiskne k sobě malého Jarečka, kterého by určitě nepoznal, i když mu byl nápadně podobný, půjdeme domů. Něžně vyslovil slovo domů, a tisknouc synovi i manželce ruku, se vydal starou cestou k jejich bytu, a tak si Jareček myslel, že už bude všechno v pořádku. Sirény hlásající nálety letadel se po cestě do školy stále častěji ozývají, aby varovaly vyškovské obyvatelstvo. Často se stávalo, že uvízl ve škole i na několik hodin, protože si nikdo nebyl jistý, zda už jsou nálety u konce. To nejhorší však mělo ještě přijít, a to v roce 1945, kdy už Němcům docházel dech. Mami, kde to jsme? otázal se Jareček, prohlížející si obličeje maminky, tatínka a pána i paní Peprlových ve svitu malé svíčky našroubované k akumulátoru. Jsme ve sklepě, Jarečku, promluvila pomalu, ale klidně, víš, v noci, když jsi spinkal, začaly na nás létat letadla s bombami, proto jsme se schovali sem k Peprlům do sklepa. Aha Jak dlouho tu budeme? Mám hlad, pronesl malý hoch, aniž by si uvědomoval riziko příchodu brzké smrti. Tady máš broskvový kompot, podala mu otevřenou zavařovačku paní Peprlová. Jareček tedy jedl a potom znova usnul. Když se vzbudil, slyšel tatínka, jak odchází pryč. Kam šel, maminko? zeptal se poplašeně Jareček, který si náhle vzpomenul na dobu bez tatínka, a rozplakal se. To nic, konejšila ho maminka, tatínek se šel jenom podívat, jak to tam v ulicích vypadá, víš? Když se znova probudil, malá svíčka uprostřed sklepa už nesvítila a bylo slyšet rodiče, jak si povídají. 24