I. ÚVOD. Prožívání životního prostoru jako bezpečného může komunitu posilovat a prožívání pocitů ohrožení ji může naopak oslabovat.

Transkript

1 I. ÚVOD Pokud bychom se přenesli zpět k počátkům lidské společnosti, do doby improvizovaných přístřešků z kůží, domnívám se, že i tam bychom se mohli setkat s uplatněním několika základních úvah o uspořádání prostoru kolem obydlí a o pohybu v něm. Úvah o tom, jak zajistit bezpečí své a svých blízkých. Nebo alespoň jak minimalizovat hrozící nebezpečí. Tyto úvahy v našich myšlenkách zůstávají i dnes. Jak se proměnila společnost, proměnila se ale i rizika a příčiny pocitů ohrožení, stejně jako se ustanovily pojmy, kterými se je snažíme popsat, a teorie, které mají přinést jejich pochopení a možnost kontroly. Úplný obraz toho, čeho a kde se lidé bojí, a jak to ovlivňuje jejich chování, fungování komunit a následně i celé společnosti zůstává stále nejasný. V posledních letech se ho snaží propracovat především sociologické a kriminologické studie a práce environmentálních psychologů. Poznatky, ke kterým dospěli, představím v teoretické části práce. 1 V kontextu studií, které představím, figuruje vnímání nebezpečí v životním prostoru komunity jako článek v řetězci mezi charakteristikami prostředí a následným fungováním komunity kohezí, pocitem začlenění v komunitě (sense of community), množstvím vazeb mezi sousedy a spoluprácí na zkvalitnění života komunity (viz např. Ceccato & Haining, 2005). Ve studiích Chicagské školy je dokonce narušené životní prostředí komunity přes malý pocit bezpečí jejích členů v něm a následnou nedůvěru k sousedům spojováno až s nárůstem kriminality (viz. např. Shaw & McKay, 1942). Pocity ohrožení tak představují psychologické pozadí negativních sociálních jevů, které byly zachyceny v mnoha sousedstvích. Prožívání životního prostoru jako bezpečného může komunitu posilovat a prožívání pocitů ohrožení ji může naopak oslabovat.

2 Nalezení zdrojů takových pocitů a odhalení zákonitostí, podle kterých se do života komunit promítají, představuje první krok k efektivnímu plánování městské výstavby. Předešlé studie se zaměřovaly na vnímání bezpečí nebo ohrožení buď ve vymezeném prostoru sousedství (viz. např. Leonard, 2007; Miller, 2008) nebo se zaměřovaly konkrétněji na určité prvky v tomto prostoru (viz. např. Markowitz, 2001; Prezza et al., 2005). Má práce je také zaměřena konkrétně na jeden prvek sousedství, a sice na vnímání ohrožení v okolí věznice. V okolí budov, jako je věznice nebo nákupní centrum a na místech jako je školní komplex nebo zastávky autobusů a nádraží předešlé studie zjistily reakce okolí, které měly podobu jasně vyjádřených obav kolemjdoucích (Tulloch et al., 1998; Myers & Martin, 2004), nebo snížené sociální kontroly a větší míry problémového chování (viz. LaGrange, 1999). Ve své práci budu čerpat z amerických studií, které se zabývaly obavami z věznice pro účely územního plánování, a propojím je s poznatky urbánní sociologie o prožívání životního prostoru města ve vazbě na život komunity. Mým cílem je zjistit povahu a míru obav lidí žijících v okolí věznice. A dále zjistit, zda jsou tyto obavy vázané na vzdálenost bydliště od věznice nebo na psychologickou vzdálenost věznice pro jedince. 2 Závěry této práce naváží na dosavadní poznatky o prožívání ohrožení ve městech a odhalí, zda je budova věznice problémovou stavbou, která vnáší do sousedství obavy. Studie také reaguje na současnou situaci změny české legislativy, která dává příslib stavby nových věznic. Zjištění studie mohou být začleněna do širokého teoretického pozadí plánování výstavby ve městech, přispějí k plánování s ohledem na dopady na okolní komunitu. Protože budu sledovat i proměny obav a jejich síly vzhledem ke vzdálenosti od věznice, mohou závěry posloužit i k vytvoření lepší představy o tom, kde je vhodné věznice

3 umísťovat zda je to možné ve městech, nebo zda je lepší umístit je na okraji měst, mimo obytné zóny. Konkrétní poznatky o prožívaném pocitu ohrožení ve vztahu k dílčím prvkům okolí mohou být na základě poznatků urbánní sociologie také inspirací pro programy usilující o zvýšení bezpečnosti v sousedství - podpory sociální kontroly a dohledu nebo snížení problémového chování a kriminality. V neposlední řade, může má práce přispět k lepšímu vymezení a pochopení pojmu sousedství. Tento pojem se do sociologických a psychologických výzkumů dostal především díky americkým studiím, v nichž byl vázán na tamější podobu sousedství. Protože se způsob výstavby měst na různých místech světa liší, můžeme předpokládat, že by bylo vhodnější, a to především pro psychologické studie, najít jiné vymezující veličiny sousedství, než je rozsah kilometrů nebo bloků. V předchozích studiích už na tento problém upozornili například Fitzgerald a Carrington (2008), když se pro svou studii rozhodli vymezit sousedství na podkladě výpovědí místních obyvatel a ne na základě územněsprávního členění města. Při sběru dat pro svou studii budu následovat jejich přístup a budu pracovat s kresbou kognitivní mapy sousedství. Mapa poskytne představu o tom, kam lidé umísťují hranice svého sousedství, jak se v něm každodenně pohybují, která místa vnímají jako bezpečná nebo nebezpečná. Mapa tak vedle hlavního výzkumného cíle poskytne poznatky o způsobu vymezení sousedství. 3

4 II. KONCEPTUÁLNÍ RÁMEC 1. Environmentální psychologie zaměření na význam celků prostředí pro člověka Jak ve svém shrnujícím článku o vzniku a vývoji environmentální psychologie uvádí Stokols (1995), psychologické zkoumání lidského chování v podstatě vždy směřovalo k odhalení jeho vztahu k vnějšímu prostředí. V tomto směru nebylo vymezení environmentální psychologie ničím novým. Nové bylo pojetí prostoru a především vymezení výseku prostředí, na které se výzkumy zaměřily. Před zrodem environmentální psychologie se výzkumníci nezabývaly většími celky prostředí, jeho molárními vzorky. Stokols (1995) uvádí jako příklad výzkumy Lewina, které směřovaly k životnímu prostoru jedince (life space), tak jak ho sám jedinec subjektivně vnímá; nebo výzkumy Gibsona a Skinnera, kteří v duchu behaviorální psychologie zkoumali odezvy jedince na jednoduché stimuli jako mikro vzorky prostředí. 4 Environmentálně psychologické výzkumy zaměřené na interakce jedince se sociofyzickým prostředím, přicházející s pojmy jako osobní prostor, sociální klima nebo teritorialita, započaly v polovině šedesátých let s výzkumy Barkera, Halla, Ittelsona, Proshanského, Rivlina a dalších (pro přehled studií viz Stokols, 1995; Winkel et al., 2009). Vedle dosud užívaných metod přicházejí environmentální psychologové s novými. K zachycení schopnosti lidí vytvářet si komplexní představy měst kombinují výzkum rozpoznávání prostředí s kreslením map, hledáním cest z místa na místo, nebo

5 s rozpoznáváním fotografií. Barker pak v roce 1973 prvně provedl průzkumy zaměřené na zachycení vzorců chování v rámci budov, parků nebo celých komunit (pro přehled studií viz. Stokols, 1995). Už v sedmdesátých letech začali environmentální psychologové spolupracovat s vědci dalších oborů. Vedle sociálně, vývojově, kognitivně nebo experimentálně zaměřených psychologů to byli také architekti, geografové nebo urbánně zaměření sociologové a územní plánovači. Středem zájmu se stalo vnímání prostředí, vliv environmentálního stresu, zkoumání jevu přelidnění tzv. crowding. Většina výzkumníků se věnovala tomuto oboru se zájmem porozumět soudobým sociálním problémům a s cílem dojít k jejich možnému řešení. Vedle problému přelidnění a znečištění životního prostředí to byl také problém koncentrace chudoby nebo násilí v některých částech měst a z méně závažných například problémy nevyhovujících prostor kanceláří, školních areálů nebo obytných zón (přehled studií viz Stokols, 1995). 5 V důsledku interdisciplinární spolupráce se environmentální psychologie nevyhranila do jediného výzkumného paradigmatu nebo programu a stala se spíše souborem poznatků různorodých disciplín a výzkumných perspektiv, které spojuje jen jejich zaměření na vztah lidí k sociofyzickému prostředí. Interdisciplinarita a zmnožení perspektiv dle mého názoru přináší hlubší pochopení problému a jeho komplexnější vysvětlení. Ve své práci využiji možnost prolnout různé perspektivy a budu vycházet vedle psychologických poznatků o tématu i ze studií kriminologických nebo z výzkumů urbánní sociologie. Ve své práci také vycházím z toho, co vyjádřil Fowlers (1990), a sice že mezi mnoha disciplínami, které realizují studie o vztahu prostředí a chování, by měla mít psychologie klíčové

6 postavení, protože poskytuje poznatky a koncepty, které jsou nezbytné pro fungování ostatních disciplín (cit dle Stokols, 1995, s. 822). Pokud to byli v posledních letech především urbánní sociologové, kteří přinášeli nejvíce poznatků o vztahu městského prostředí a projeveného chování lidí, pak jsou to psychologové, kdo by měl poskytnout koncepty a teorie vysvětlující pozadí těchto zjištění. Vztahy mezi prostředím a chováním lidí v něm totiž nejsou čistě lineární a nemůžeme se domnívat, že by charakter prostředí sám o sobě určil lidské jednání. I když k takovému uvažování svádí celá řada statistik spojující například určitý typ čtvrti s mírou kriminality. Vedle podlehnutí vlivu prostředí je člověk schopen sám uplatnit svůj vliv a prostředí přetvářet. Mezi prostředím a lidským jednáním tak bude nejspíše existovat kauzální smyčka (nebo více možných smyček), v níž bude jedinec pod vlivem prostředí a sám ho bude také ovlivňovat. V této smyčce bude také možné nalézt více proměnných interpersonálních nebo intrapsychických, které určí vývoj vzájemného ovlivňování v čase. Které proměnné to jsou a jak jsou významné, ukáže právě jen psychologický výzkum. 6 Proto má práce směřuje právě k psychologickým proměnným, které je možné hledat za statistickými údaji o chování lidí ve městech nebo jeho částech. Směřuje přímo k prožívání spojenému s městským prostředím, konkrétně s významnou budovou v okolí. Toto prožívání, v mé práci uchopené úžeji jako prožívání vlastního bezpečí, může vystupovat jako významný vysvětlující prvek spojení mezi prostředím a lidským jednáním. Obdobně o problému uvažovala například Chicagská škola, jejíž poznatky představím v dalším textu.

7 2. Od perspektivy jednotlivce k perspektivě skupiny V počátcích se environmentální psychologie zaměřovala na to, jak celek prostředí vnímá jedinec. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let ale své zaměření upravila a ve výzkumech tak prostředí a lidé dosáhly vyváženého postavení proti komplexnímu celku prostředí stála skupina jedinců. Tímto posunem environmentální psychologie kopírovala trend v ostatních psychologických disciplínách, kde došlo ke kritice individualisticky zaměřených výzkumů a roztříštěného poznání a byl vznesen apel k větší snaze o formulování obecnějších teorií chování vycházejících ze sledování skupin (srovnej Stokols, 1995, s. 826). Environmentální psychologie se tak obrací ke zkoumání komunit, agregátů, organizovaných skupin a jiných kolektivů a formuluje řadu nových konceptů 1. Zaměření této práce je asi nejblíže zkoumání tzv. sociálního klimatu prostoru, coby kolektivního prožívání určitého místa. 7 V osmdesátých letech se také začíná rozvíjet výzkum v rámci sousedství (neighbourhood), který pokračuje dodnes a na který navazuje také má práce. Je zkoumán vztah prostředí k psychosociálním charakteristikám komunity jako je pocit zapojení do komunity (sense of community), koheze, zapojení do organizace života komunity, ale také takové specifické charakteristiky jako jsou sdílené obavy, mezi nimi nejvíce pocit ohrožení a strach z trestné činnosti (přehled studií viz Stokols, 1995). Charakteristiky prostředí a s nimi spojené charakteristiky komunity pak novější studie, a to především kriminologické a urbánně sociologické, 1 V sedmdesátých letech byly dle přehledu Stokolse (1995) vytvořeny koncepce environmentální dispozice (Craik, 1976), která představuje vzorec reakcí lidí vůči určitým typům prostředí; koncepce obranného prostoru (desenfible space, Newman, 1973); koncepce sociálního klimatu prostředí zformovaného z toho, jak skupina prostředí vnímá (Moos, 1976); ekologická koncepce vývoje člověka (Bronfenbrenner, 1979), která zohledňuje význam, který pro vývoj jedince má široký kontext prostředí; koncepce identity místa (place identity) jako složky identity jedince (Proshansky, 1978) nebo koncepce soukromí, osobního prostoru, teritoriality a přelidnění (vše Alman, 1975).

8 spojují s nárůstem negativních jevů v sousedství - od většího výskytu graffiti a vandalismu až po častější kriminální činnost. 3. Empirické poznatky o městských zónách a dezorganizace komunity 3.1.Prostředí města ve vazbě na vandalismus, výtržnosti a zločinnost Jednoduché spojení mezi prostředím určitého sousedství, spokojeností lidí v něm a mírou negativních jevů a kriminality, které jsou v něm hlášeny, je už dlouho předpokládané a stejně dlouho zkoumané. Stojí za ním totiž mnoho dalších jevů a intervenujících proměnných, které se výzkumníci snaží zmapovat, určit jejich význam a propojenost a navrhnout vhodný model použitelný pro budování ideálních sousedství (jeden z takových modelů, který shrnuje dosavadní poznatky, popsali například Ceccato & Haining, 2005, viz zde s. 14). 8 Linie úvah vychází z pozorování reálného prostředí měst. Sociologické studie ukázaly, že v některých čtvrtích je trvale více problémů než v jiných, ať už se jedná o nepořádek na ulicích, ničení majetku, problémové chování dospívajících, drobné přestupky nebo o kriminální činnost (pro přehled viz LaGrange, 1999). Nejvíce problematické se pro kombinaci více proměnných opakovaně ukázala centra měst (Hillier, 2004). Problémy jakoby zůstávaly svázané se čtvrtí i přes úplnou obměnu obyvatel (Shaw & McKay, 1942). Už v počátcích zkoumání geografie zločinu Shaw a McKay (1931, 1942) při sledování delikvence a zločinnosti v Chicagu

9 zjistili, že i přes dlouhá časová období a obměnu obyvatel, se míra těchto jevů v určitých částech města nemění. Hledali proto ekologický a na komunitu zaměřený vysvětlující model. Zjistili několik proměnných, které by se v něm měly objevit. Na úrovni komunity má nejvyšší pozitivní korelaci s kriminalitou sociální deprivace chudoba, špatné bydlení, vysoká mobilita. Jako ekologické faktory pak popsali důsledky rozrůstání měst. Zejména nucené a ve způsobu provedení i násilné připojování dříve samostatných zón nebo zástavby prostoru kolem nádraží, fungujících i opuštěných továrních hal nebo kolem dopravních tepen a obchvatů, které se podepíše na plánu čtvrti 2. Rozvržení ulic a veřejného prostoru se tak mění a tato změna má dopad na organizaci komunity. Výzkum, který provedl Andresen (2006) ve Vancouveru potvrdil, že na míru kriminality má vliv jak sociální deprivace čtvrti, tak charakter jejího uspořádání. Kriminalita byla nejvyšší v komerční zóně města, kde žijí chudí lidé a kde je večer a v noci mnohem méně lidí než během dne, kdy se tam naopak koncentruje mnoho cizích. Souvislost zástavby a zločinnosti konstatuje i Abrams (1992) komerční zóny a okolí nákupních center jsou podle něho spojeny s vyšší kriminalitou. 9 Se sociální deprivací čtvrtí pracovali nově také Ceccato a Haining (2005) ve své studii zaměřené na výskyt vandalismu ve švédském městě Malmӧ. Zopakovali zjištění Shawa a McKaye (1942), když zjistili, že se vandalismus pravidelně více vyskytuje v centrech měst (podle autorů proto, že jsou plná veřejných míst s nižším dohledem), u volnočasových zařízení a také v deprivovaných, nestabilních čtvrtích, kde je hlášena vysoká nezaměstnanost, chudoba nebo soupeřící gangy. 2 Na tyto úvahy o charakteru zástavby navazuje přístup označovaný jako Jazyk prostoru Space syntax.

10 Další studie pak přidaly souvislost zločinu s nezaměstnaností, vzděláním, hustotou osídlení v sousedství, heterogenitou obyvatelstva, rozpadem primární rodiny a stabilitou sousedství ve smyslu malé výměny obyvatel (pro přehled viz. Andresen, 2006; Fitzgerald & Carrington, 2008). Frye a kol. (2008) ve své studii poukazuje na to, že tyto charakteristiky komunity jsou spojené jak s násilnými, tak majetkovými trestnými činy. Nejvíce ale predikují násilí spáchané přímo na ulicích čtvrti, spojení s domácím násilím se mu nepodařilo prokázat. Tyto poznatky tedy poukazují na to, že pro páchání trestné činnosti i drobných přestupků jsou z pohledu pachatelů zřejmě nejvhodnější sousedství v centru měst, kde je vysoká nezaměstnanost, bydlí tam mnoho chudých lidí s nízkým vzděláním, kteří se často stěhují do čtvrti a zase pryč, a tak se navzájem neznají. Takové prostředí jim zřejmě poskytuje podmínky pro pouliční zločin, za kterých se nemusí tolik obávat dopadení. Vhodné jsou pro pachatele také čtvrti, které se liší co do charakteru zástavby jde o komerční zóny, nebo čtvrti obklopující například továrnu, nádraží apod. Jak shrnuje Ceccato & Haining (2005, s.1639): Fyzická struktura měst a kompozice užívání prostoru hrají důležitou roli pro rozložení vandalismu. A protože předpokládají, že vandalismus a kriminalita sdílejí vysvětlující rámec, a tedy i lokality výskytu, je možné shrnout, že fyzická struktura měst a způsoby využití prostoru v jejich čtvrtích jsou podstatné pro geografii negativních jevů obecně Dezorganizační teorie Andresen (2006) uvádí, že v literatuře o geografii zločinu, jsou Dezorganizační teorie zaměřená na sociální deprivaci a Teorie

11 rutinních aktivit (která přináší více praktických podnětů pro mou práci a přiblížím ji v následujícím oddíle textu) často citované a používané. Obsah Dezorganizační teorie byl v minulosti formován řadou studií (pro přehled viz. Ceccato & Haining, 2005), které navazují na prvotní úvahy a výzkumy tzv. Chicagské školy. Chicagská škola vnesla do výzkumu geografie zločinu kontextuální a ekologické proměnné. Dnes už z provedených výzkumů vyplývá celkem kompaktní představa o provázanosti prostředí a demografických charakteristik sousedství se sociálními procesy a fungováním komunity (viz model na s. 14). Tyto procesy potom spolu s individuálními dispozicemi pachatelů i obětí vysvětlují narušení pořádku, přestupky i kriminalitu čtvrti (srovnej s Cecceto & Haining, 2005). Shaw a McKay (1942) od začátku pracovali s pojmem sociální dezorganizace sousedství jako s následkem nevýhodných životních podmínek jeho obyvatel, které vymezovali socioekonomickými proměnnými - nízkým vzděláním, nezaměstnaností, nízkým ekonomickým statusem, vysokou mobilitou atd. Pojem sociální dezorganizace byl nicméně explicitně definován až v roce 1978 Kornhauserem a o deset let později Bursikem jako uspořádání komunity, které ji nedovoluje uvědomit si hodnoty jejích členů a dosáhnout účinné sociální kontroly a také uspořádání, v němž se členové komunity nezapojují do společných aktivit (cit. dle Ceccato & Haining, 2005). Sociální dezorganizace jako stav neuspořádanosti a nesoudržnosti komunity podle Fitzgeralda & Carringtona (2008) nastane jako důsledek rozrušování formálních i neformálních vazeb mezi sousedy, jako důsledek slabé komunikace a narůstající anonymity obyvatel. V počátcích tohoto vývoje stojí 11

12 právě znevýhodněné životní podmínky komunity, s nimiž se musí obyvatelé vypořádávat. Přestože je sociální dezorganizace komunity širokým pojmem, který zahrnuje mnoho dílčích procesů, bývá ve výzkumech reprezentován buď čistě skrze demografické charakteristiky sousedství, nebo užšími sociálně-psychologickými pojmy jako je sociální kapitál nebo koheze komunity. Tyto pojmy, i když si jsou významově blízké, mohou být pro výzkum různě operacionalizované, a tak je někdy těžké poznatky z dílčích studií propojit. Ceccato & Haining (2005) tento problém řeší návrhem přesného vymezení a operacionalizace všech relevantních pojmů, jako je attechement sousedů, sociální koheze, sociální kapitál či efektivita kolektivu. Souhrnně všechny tyto pojmy zařazuje pod koncept tzv. kolektivních zdrojů komunity, při jejichž nedostatku dochází k sociální dezorganizaci. 12 Sociální kapitál komunity vazby mezi sousedy a vzájemná důvěra i sepjetí s místem a ochota zapojit se do společných aktivit jsou, jak uvádějí Ceccato & Haining (2005) chápány jako protektivní faktory negativních jevů. Podle autorů jsou navázány na schopnost komunity stanovit a vymáhat normy chování, na ochotu sousedů zasáhnout a zabránit nežádoucímu jednání, tedy na efektivitu komunity (collective efficacy). Do vztahu ke kolektivním zdrojům tedy Ceccato & Haining (2005) dávají skutečnou sociální kontrolu v komunitě, následně negativní jevy jako vandalismus a kriminalitu, a pak kruh vztahů uzavírají prožitky stresu, ohrožení nebo konkrétně strachem ze zločinu, které jako výsledek stavu komunity zpětně ovlivňují její kolektivní zdroje. Model vztahů přehledně ukazuje Obr. 1.

13 Obr. 1 Model kolektivních zdrojů komunity Ceccata a Haininga Stach prožívaný komunitou v kontextu dezorganizační teorie 13 Obavy a strach, který komunita prožívá, může být zpracován dvěma způsoby. V případě jasně určeného a veřejně vyjádřeného a sdíleného strachu, např. v případě opozice proti výstavbě chemičky v blízkosti sousedství, může strach komunitu mobilizovat, sjednotit a organizovat v boji za společné zájmy. V tomto případě hovoří Ceccato & Haining (2005) o reakci ve formě rezistence. V případě, že se ale jedná o veřejně nevyjadřovaný strach nebo obavy, komunita jimi spíše trpí a autoři hovoří o akomodaci, přizpůsobení se. Lidé se stávají podezřívavými, více se stahují do soukromí, nemají chuť zapojovat se do dění. Santiago a kol. (2003) poukazuje na to, že pokud se obavy lidí vztahují k něčemu, co pociťují jako neovlivnitelné, nemají možnost kontrolovat nebezpečí nebo se mu nějak vyhnout, objeví se u nich ve vysoké míře nedůvěra vůči sobě navzájem.

14 V této souvislosti uvažuji i o strachu, který může v lidech vyvolávat stavba věznice v sousedství. V průběhu stavby mohou obavy z možných dopadů komunitu mobilizovat a sjednotit. V době, kdy už ale věznice stojí a není možné s její přítomností v sousedství nic udělat, mohou si obyvatelé připadat se svými obavami bezmocní. V této době už také ztratila význam jakákoli odbojová sdružení, a tak není kde se o obavy podělit, uvolnit je a pocítit podporu ostatních. Obavy tedy nejspíše zůstávají nevyslovené, bez pocitu kontroly nad situací a také bez důvěry v sousedy a jejich podporu. Podle McCrea (2005) sociální procesy v komunitě (vazby, podpora, důvěra, společné aktivity apod.) snižují pocity ohrožení. Ale na druhé straně jsou samy pocity ohrožení oslabované. V případě mé studie předpokládám, že pokud se někdo ze sousedství obává, že se kolem věznice mohou během dne pohybovat komplicové uvězněných, kteří přijeli na návštěvu a bojí se, že by mu mohli ublížit, nejspíše se to projeví ve větší ostražitosti a neochotě navazovat s někým u věznice kontakt, zapříst konverzaci na zastávce nebo vyjít neznámému člověku vstříc a pomoci mu. Jak uvádí Warnerová (2007) na pocit bezpečí má jasný vliv předpoklad lidí o tom, jestli by sousedé zasáhli, kdyby je potřebovali. Zdá se tedy, že fakt nesdílení obav veřejně a nedůvěra v lidi v okolí mohou obavy dál udržovat nebo i zvyšovat. Stejně jako Santiago a kol. (2003) předpokládám, že obavy lidí vedou k oslabení důvěry v sousedy a větší ostražitosti, a tak i k narušení soudržnosti komunity, snížení kolektivních zdrojů Dopady oslabení kolektivních zdrojů pro komunitu Jak z obrázku (Obr. 1, s. 14) vyplývá, výrazné oslabení kolektivních zdrojů, které se promítá do života komunity a může být patrné z nepořádku v sousedství, vandalismu nebo nepokryté

15 kriminální činnosti gangů, vyvolává vedle pocitu ohrožení i odezvy v chování obyvatel. Kdo má prostředky, má snahu ze sousedství se odstěhovat, kdo nemá tu možnost, zůstává, ale opouští sousedství psychologicky tím, že přeruší vazby k místu, ke komunitě, stahuje se do soukromí a přestává se angažovat. Narůstá tak mobilita, spolu s ní i socioekonomické znevýhodnění sousedství; mezi těmi, kdo zůstali, roste anonymita a nezájem. Výsledkem je ještě větší oslabení kolektivních zdrojů komunity (Ceccato & Haining, 2005). Stejně jako Ceccato & Haining (2005) shrnuje model dezorganizace sousedství i Warnerová (2007). Strukturální faktory sousedství, negativně ovlivňují sociální procesy sociální kohezi, vazby a důvěru které jsou podmínkou neformální sociální kontroly. Autorka také uvádí, že v sousedstvích, kde je hodně narušená soudržnost, mnoho obyvatel přijímá zákon ulice, podle něhož se každý má postarat sám o sebe, méně se volá na pomoc policie a častěji se sáhne k násilí. Popisuje tak proces obdobný psychologickému stažení ze sousedství do soukromí, o kterém píši Ceccato & Haining (2005). Santiago a kol. (2003) ve stejném duchu uvádí, že v dezorganizovaných sousedstvích, kde se cítí lidé izolovaní, je menší pravděpodobnost toho, že budou sdílet představu přijatelného chování, budou zasahovat proti tomu nežádoucímu, a nebo že budou společně pracovat na řešení problémů komunity. 15 Environmentálně psychologické výzkumy jsou spíše než teoreticky zaměřené na praktické využití a získané poznatky se také hojně uplatňují v praxi plánování městské výstavby, ať už v rámci úpravy exteriéru nebo interiéru. Plány komerčních i rezidenčních částí měst, školních areálů a hřišť nebo lékařských

16 zařízení mohou čerpat z poznatků o osobním prostoru, soukromí, teritorialitě, environmentálním stresu a jeho redukci, které jsou již dlouho známé 3. V současné době k těmto poznatkům, které směřují městské plánování spíše k prevenci negativních jevů, přibývá řada nových poznatků o možnosti nápravy v neprospívajících městských zónách. Snaha o pochopení vztahu mezi prostředím, jeho negativním prožíváním místní komunitou a jejím sníženým fungováním ve smyslu vzájemné spolupráce, vazeb a sociální kontroly směřuje zároveň k odhalení vhodné cesty nápravy tohoto stavu. Zájem o tuto oblast zkoumání je jistě z velké části ovlivněn Chicagskou školou, která dává do souvislosti sníženou sociální kontrolu a kohezi komunity s nárůstem kriminality. Zajištění spokojenosti komunity v prostředí vlastního sousedství, tak představuje předcházení zločinu. Stokols (1995) nicméně poznamenává, že takový plán upevňování koheze komunity a její spokojenosti musí být teprve vytvořen. Má práce následuje tento trend zkoumání a zaměřuje se na budovu věznice v sousedství jako na možný zdroj obav o vlastní bezpečí, zdroj pocitů ohrožení a s tím spojené nepohody komunity. Mohla by ukázat, zda má význam sledovat reakce lidí na podobné prvky v prostředí a zda je při plánování výstavby třeba umísťovat je uvážlivě Teorie o vztahu prostředí jednání 4.1. Space syntax Počátky přístupu označovaného jako Space syntax jsou datované do pozdních sedmdesátých let a jsou spojeny se jmény Bill 3 Konkrétní využití dílčích konceptů a teorií uvádí Stokols (1995, s. 827)

17 Hillier a Julienne Hanson. Tento přístup má své kořeny v architektuře, konkrétně ve výzkumu působení architektury na život člověka. Má za cíl poskytnout informace o dopadech rozličného designu měst, čtvrtí a domů na fungování městského života a na každodenní život člověka. Jak uvádí Hillier (1996) konfigurační analýzy městského prostředí se snaží zachytit vnitřní logiku fungování tohoto zbudovaného prostředí a také se snaží dospět k poznání, jak architektura ovlivňuje lidské životy. Vedle toho, že budovy slouží jako ochranný štít, plní podle Hilliera (1996, 2007) také dvě sociální role. Protože strukturují prostor, ve kterém žijeme a pohybujeme se, ovlivňují sociální organizaci každodenního života. Druhou sociální rolí je potom fyzická reprezentace existující sociální organizace. Obě tyto funkce architektura plní, aniž bychom si to uvědomovali jedná se o zpracování konfigurace prostoru a to podle autora provádíme nevědomě a intuitivně. Bohužel v důsledku tohoto intuitivního zpracování je těžké hovořit o významu konfigurace prostoru (o vlivu architektury), dokonce je těžké ho popsat, i když jsme s danou konfigurací v přímém kontaktu a aktivně ji užíváme. Struktura městské výstavby podle Hilliera (1996, 1999) ovlivňuje základní prvek městského života, a tím je pohyb lidí. Skrze pohyb působí na vlastní fungování města, promítá se do charakteru využití dílčích částí města (rezidenční, rekreační, komerční, průmyslové apod.), do vlastního členění města na části, do hustoty zalidnění a zformování rušných nebo klidných zón, promítá se do prostorového rozložení kriminality. Na základě studia sousedství za použití konfigurační analýzy, pozorování a sociologických dat bylo zjištěno, že komplexní a příliš složitá, nestrukturovaná zástavba, která je běžná v mnoha moderních obytných zónách, vede k oslabení tzv. virtuální komunity, chápané jako přirozenou a přes pozorovaný pohyb uvědomovanou přítomnost a dohled ostatních lidí v sousedství. 17

18 Veřejný prostor, aby podporoval dohled a virtuální komunitu, by měl být podle autora budován a ohraničen vchody domů, což umožní dohled nad prostorem. Samotné domy pak mají být zabezpečeny tak, že budou rozestaveny v lineární struktuře (vchody vedle sebe a naproti sobě), aby jejich vchody nebyly v místech, kam nikdo ze sousedů nevidí. Oslabená virtuální komunita, či jinak oslabený dohled a sociální kontrola vede podle autora k antisociálnímu užívání prostoru. Toto užití je potom v prostoru čitelné, vnímané a negativně prožívané komunitou, což podporuje postupující sociální úpadek (srovnej Hillier, 1996, 2004, 2007). Výzkum konfigurace měst nebo jeho částí ve vztahu k sociálnímu fungování musí být podle Hilliera (1996) nahlížen jako výzkum vnitřně provázaného celku jednotlivých prvků (budov, čtvrtí apod.). Konfigurace a struktura zástavby musí být řešeny jako globální problém, ve kterém lokální změny mohou změnit charakter celku a běžné fungování lidí v něm. Podle autora je významné zkoumat existující struktury měst a k normativním teoriím, které v designu převládají, přidat také teorie analytické popisující skutečné fungování a význam rozdílných uspořádání prostoru. Přímo v tomto duchu pracuje environmentální psychologie, a tímto směrem se také ubírá má studie významu areálu věznice pro pocit bezpečí prožívaný okolní komunitou, z něhož je možné na základě dalších psychologických poznatků vyvodit důsledky pro životní spokojenost komunity a pro její fungování Teorie rutinních aktivit Teorie rutinních aktivit se v literatuře poprvé objevila v článku Cohena a Felsona v roce Autoři se v něm snažili vysvětlit změny v kriminální činnosti skrze změny v rutinních činnostech

19 jejích obětí (rutinní činnosti zahrnují veškeré převládající a opakované činnosti uspokojující společenské a individuální potřeby). Předpokladem zločinu je podle Teorii rutinních aktivit společný výskyt potenciálního pachatele, vhodné oběti a vnímaného nedostatku dohledu nebo ochrany v místě zločinu. O zločinu se tedy uvažuje vzhledem ke kontextu trestného činu, nejenom vzhledem k vnitřní motivaci pachatele (srovnej Groff, 2007). Předpokládá se, že ti, kdo vykonávají rutinní aktivity doma nebo v blízkosti domova, jsou vzhledem k určitým zločinům v menším ohrožení, protože v okolí domova je vyšší míra dohledu. Ať už cesta vede do práce, na nákup nebo za zábavou, fakt opuštění domova staví člověka podle této teorie do pozice možné oběti. Při zvážení různých socio-demografických charakteristik a s nimi spojených rutinních aktivit, vychází najevo, že různí lidé jsou ohrožení s různou pravděpodobností. Tento fakt se zdá více samozřejmý než další předpoklad Teorie rutinních aktivit, a sice že rutinní aktivity nejsou v různých prostředích města v důsledku různých prostorových charakteristik a sociodemografických charakteristik tamějších obyvatel rozložené stejně, v důsledku toho není ani viktimizace v těchto prostředích rozložená stejně a zároveň ani zcela náhodně (srovnej s Andresen, 2006). Toto praktické zaměření Teorie rutinních aktivit a kontextuální výklad zločinu nabízí podle Groffové (2007) vhodný rámec pro politiku i praxi prevence zločinnosti. Andresen (2006) v souvislosti s odlišným zatížením městských čtvrtí trestnou činností uvažuje o sociální dezorganizaci sousedství, o níž jsem psala výše. Ta měla být podle některých autorů přímým následkem urbanizace a přelidnění měst. Přelidnění, které s sebou nese anonymitu, nedostatek komunikace a narušení vazeb mělo rozbít i sociální kontrolu a fungování komunity. Nicméně se ukázalo, že i ve velice 19

20 početných komunitách imigrantů může sociální kontrola být na dobré úrovni (viz např. Fitzgerald & Carrington, 2008, a jimi citované studie), a tak se potvrdilo, že je potřeba rozlišovat počet obyvatel (population size) a hustotu populace (population density). Zatímco vyšší počet obyvatel přináší více potenciálních obětí, a tak vyšší riziko zločinu. Vyšší hustotu populace Teorie rutinních aktivit spojuje se snížením rizika zločinu, protože s sebou nese zvýšení potenciálního dohledu a ochrany sousedů navzájem. Více lidí v sousedství tedy podle této teorie nevadí, pokud představují sjednocenou komunitu, která je připravena zasáhnout a poskytuje sociální kontrolu a dohled. Teorie rutinních aktivit tedy v této souvislosti také pracuje s kolektivními zdroji komunity sociální kohezí, sociálním kapitálem a efektivitou komunity (collective efficacy) protože jsou to právě tyto charakteristiky komunity, které sníží negativní vliv přelidnění sousedství. Mohou na druhé straně snížit i opačné riziko, a tím je negativní potenciál veřejného prostoru, který nikomu nepatří a ve kterém je malý dohledem a ochrana možných obětí. V případě tohoto prostoru může komunita obyvatele chránit organizovaným dohledem např. umístěním kamer, zavedením hlídek apod. 20 Dokladem toho, že množství lidí, které se v prostoru pohybuje je spojené s mírou kriminality, je například studie Andresena (2006), který zjistil vysokou míru kriminality v komerční zóně, kterou vysvětluje právě vylidněním zóny večer a v noci. V této době tak v zóně výrazně klesne dohled a sociální kontrola. Množství lidí, které se v prostoru pohybuje a poskytuje tak možnost kontroly a dohledu, ale nekolísá jen ve vztahu k denní době, ale jak uvádí Hillier (1999) je podmíněné i strukturou zástavby. Autor srovnává zástavbu s jednoduchou sítí ulic, po níž procházejí všechny sociální skupiny (muži, ženy, dospělí, děti, rezidenti i náhodní kolemjdoucí apod.), se složitou