CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Markéta Neplechová Olomouc 2014

2 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Informovanost žen o problematice domácího násilí a možnostech řešení Markéta Neplechová Vedoucí práce: Mgr. Pavlína Valouchová, Ph.D. Olomouc 2014

3 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne Podpis

4 Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat především Mgr. Pavlíně Valouchové, Ph.D za její odborné vedení mé práce, její čas a hodnotné připomínky. Rovněţ chci poděkovat své rodině a příteli, za jejich toleranci a podporu při psaní této práce. Mé díky patří i všem spoluţačkám a spoluţákům za jejich postřehy a rady k tvorbě této závěrečné práce.

5 Obsah ÚVOD DOMÁCÍ NÁSILÍ Formy a znaky domácího násilí Typy domácího násilí Příčiny domácího násilí Mýty o domácím násilí AKTÉŘI DOMÁCÍHO NÁSILÍ Charakteristika pachatelů domácího násilí Ţeny jako oběti domácího násilí Syndrom týrané ţeny POMOC OBĚTEM DOMÁCÍHO NÁSILÍ Právní rámec ochrany před domácím násilím v ČR Intervenční centrum Neziskové organizace METODOLOGIE VÝZKUMU Cíle výzkumu, hypotézy a jejich operacionalizace Metodologie sběru dat Reflexe sběru dat Výzkumný soubor ANALÝZA DAT Subjektivní hodnocení své informovanosti o problematice domácího násilí Nejčastější oběť domácího násilí Rozpoznání pachatele domácího násilí Projevy domácího násilí Názor ţen na výskyt domácího násilí Víra v mýty o domácím násilí... 33

6 5.7 Důvody bránící oběti v odchodu od násilníka Zkušenost s domácím násilím Znalost moţností pomoci v případě domácího násilí Názor ţen na stav informovanosti a osvěty proti domácímu násilí v médiích Diskuze ZÁVĚR SEZNAM ZKRATEK SEZNAM LITERATURY SEZNAM TABULEK SEZNAM GRAFŮ PŘÍLOHA 1 DOTAZNÍK ANOTACE... 54

7 ÚVOD Přestoţe problematika domácího násilí byla jiţ nesčetněkrát zpracována v nejrůznějších publikacích a je předmětem mnoha absolventských a bakalářských prací, je stále tabuizovaným tématem, o kterém je třeba vést diskuzi. Povaţuji za důleţitý úkol sociálních pracovníků a obecně sociálních sluţeb, aby šířili informace o moţnostech pomoci v nejrůznějších těţkých ţivotních situacích mezi širokou veřejnost. Těţkou ţivotní situací je bezesporu i zaţívání domácího násilí. Tento problém bývá natolik skryt za zavřenými dveřmi, ţe se oběť domácího násilí můţe poprvé setkat se sociálním pracovníkem v intervenčním centru či jiné sociální sluţbě aţ po několika letech tyranie. Je proto velmi důleţité, aby sama oběť měla dostatek informací o tomto jevu. Je potřeba, aby sama dokázala rozpoznat, kdy jde o partnerskou hádku a kdy uţ jde o domácí násilí a věděla, kam se můţe obrátit pro pomoc. I my se můţeme setkat s oběťmi domácího násilí mezi našimi blízkými, známými, ale pro svou necitlivost a neinformovanost si toho ani nemusíme všimnout a oběť podpořit, pomoci jí. Hlavním cílem mé práce bude zjistit, jaká je informovanost ţen o problematice domácího násilí (zda ţeny ví, jak se DN projevuje, kdo je nejčastější obětí, kam se mohou v případě potřeby obrátit ). Vedle tohoto cíle chci také zjistit, zda ţeny věří mýtům o domácím násilí a jak subjektivně hodnotí svou informovanost a informovanost veřejnosti. Rovněţ mě zajímá, jakou mají ţeny s domácím násilím zkušenost a jaký názor mají na rozpoznatelnost pachatele DN a na důvody, které brání obětem v odchodu od násilníka. Myslím si, ţe takto zvolené cíle mohou při jejich naplnění poslouţit jako podklad pro další práci s cílovou skupinou obětí domácího násilí v sociálních sluţbách, zejména v tom, jaké informace o domácím násilí zahrnovat do osvětových kampaní a předávat tak v této podobě potencionálním klientkám a všem, kdo se s domácím násilím téměř denně setkávají, jen o tom neví. Za výzkumný vzorek své práce jsem zvolila ţeny právě proto, ţe jsou procentuelně nejvíce zastoupeny mezi oběťmi domácího násilí. Pod pojmem domácí násilí v této práci chápu především partnerské násilí, a s ohledem na své cíle násilí směřované od partnera k partnerce, od manţela k manţelce, od druha k druţce či od ex-partnera k ex-partnerce. 3

8 Nejprve se budu věnovat krátkému zasazení problematiky domácího násilí do historického kontextu a poté vymezení pojmu domácího násilí jako takového. Dále popíšu formy a znaky domácího násilí, typy a moţné příčiny domácího násilí. Pokusím se nastínit i některé mýty, které o domácím násilí ve společnosti převládají. Dalším větším okruhem bude kapitola zaměřená na aktéry domácího násilí, kdy budu nejdřív charakterizovat pachatele domácího násilí. Oběti domácího násilí budu jiţ specifikovat jako ţeny, vzhledem k zaměření mé práce, a uvedu charakteristiku týrané ţeny. Rovněţ nastíním moţnosti pomoci, ať uţ legislativní nebo konkrétní sociální pomoci v takto zaměřených sociálních sluţbách (intervenční centra, jiné sociální sluţby neziskových organizací). Pro velikost populace a cíle této práce jako vhodnou metodologii volím kvantitativní výzkum a konkrétní techniku dotazníku, pro jeho vysokou standardizaci a snadné šíření. Získaná data budu následně analyzovat a jejich shrnutí uvedu v závěru své práce, kterému bude předcházet diskuze nad provedeným výzkumem. 4

9 1 DOMÁCÍ NÁSILÍ Dříve bylo domácí násilí pokládáno pouze za privátní záleţitost, která se děje v rodinném kruhu a v domácnostech tzv. za zavřenými dveřmi. Trestně byly stíhány pouze případy, které překračovaly meze, kdy následkem byla těţká ublíţení na zdraví nebo dokonce smrt. Dlouhou dobu převládal ve společnosti mýtus, ţe domácí násilí je jen okrajová záleţitost, která se týká jen sociálně nejslabších vrstev, minoritních skupin, duševně nemocných apod. Násilí na ţenách bylo společností vnímáno spíše jako norma, patřící k manţelství. Snahy o zlepšení situace ţen, obětí domácího násilí, přineslo aţ sílící feministické hnutí v USA. Vzhledem ke specifickým potřebám pomoci obětem domácího násilí, začalo vznikat specializované psychosociální poradenství a azylové domy pro ţeny, oběti domácího násilí. (Marvánová Vargová, 2008 : 7) Ve stejné publikaci se také dočteme, ţe od druhé poloviny 20. století začaly vznikat první výzkumy a statistiky, ze kterých vyplynulo, ţe se jedná o celospolečenský problém a ţe je tedy třeba jej řešit celoplošně, na více úrovních a vnímat jej v celé jeho šíři. Komplikace při řešení domácího násilí spočívají v tom, ţe násilné jednání probíhá v soukromí, za zavřenými dveřmi, beze svědků, mnohdy bez dostatku důkazů a oběti mají zábrany a strach o svých problémech mluvit. Z toho můţe vyplývat, ţe případy, o kterých se veřejnost dozví, jsou jen tou pomyslnou špičkou ledovce a skutečný počet týraných a zneuţívaných osob nelze bezpečně zjistit. Marvánová Vargová (2008, s. 7) dále podotýká, ţe v České republice se problematika domácího násilí a jeho důsledků více otevřela aţ s řešením širších sociálních otázek po roce Jako první na toto závaţné téma upozornily v devadesátých letech neziskové organizace, které se zaslouţily o to, ţe pojem domácí násilí vstoupil do povědomí široké veřejnosti. Voņková a Spoustová (2008, s. 9) nabízejí pohled na problematiku domácího násilí z oblasti práva. Pozitivní význam přikládají novele trestního zákona, který s účinností od sankcionuje domácí násilí jako Týrání osoby ţijící ve společném bytě nebo domě v 215a trestního zákona. Oporou obětem domácího násilí v českém právu je od také zákon č. 135/2006, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím. 5

10 Při definování domácího násilí lze vycházet z trestního zákona, ve kterém byl poprvé v roce 2004 zapracován pojem týrání osoby ţijící ve společně obývaném bytě nebo domě nebo osoby blízké. Přičemţ osobou blízkou se rozumí příbuzní v přímé linii, zpravidla manţel, manţelka, sourozenci nebo jiné osoby v poměru rodinném nebo jemu podobném (partnerský vztah druha a druţky). 1 Na domácí násilí je také moţno pohlíţet jako na uplatňování síly k překonání odporu. (Hartl, 1993, s. 118) Dle Huņkové a Voņkové (2004, s. 346) není pojem domácí násilí v našem právním řádu definován a neexistují ani platné předpisy, které by tento pojem pouţívaly. U Čírtkové (2008, s. 9) se dočteme, ţe domácího násilí chápe jako opakované, dlouhodobé a zpravidla eskalující násilí fyzického, sexuálního, sociálního a ekonomického rázu, které vytváří jednoznačně asymetrický vztah a vede ke stabilnímu rozdělení rolí na násilnou a ohroţenou osobu. Občanské sdruţení Bílý kruh bezpečí definuje domácí násilí jako komplikovaný a strukturovaný problém, do něhoţ zahrnuje fyzické, psychické anebo sexuální násilí mezi blízkými osobami, ke kterému dochází opakovaně v jejich soukromí a tím skrytě mimo kontrolu veřejnosti, intenzita násilných incidentů se stupňuje a vede ke ztrátě schopností včas tyto incidenty zastavit a efektivně vyřešit narušený vztah. 2 Ze všech těchto definic povaţuji pro svou práci nejvhodnější a nejpřesnější definici Bílého kruhu bezpečí, která tuto problematiku pojímá komplexně, ve všech jejích podobách. V následujícím textu se budu věnovat popisu všech forem a znaků domácího násilí a jeho typologii. Dále také uvedu příčiny vzniku domácího násilí a zmíním několik mýtů, které se v souvislosti s touto problematikou ve společnosti vyskytují. Všechny tyto informace poslouţí jako odborný teoretický základ pro sestavení dotazníku a jeho vyhodnocení. Výše popsaná teoretická východiska jsou nezbytnou částí mé práce, neboť právě na jejich znalost bude zaměřeno mé dotazníkové šetření. 1 Trestní zákoník. 199 Zákona č. 40/2009 Sb. v účinném znění ke dni DOMÁCÍ NÁSILÍ (2014): Domácí násilí [on-line]. Dostupné z 6

11 1.1 Formy a znaky domácího násilí K základním formám domácího násilí patří: násilí fyzické, psychické, sexuální a ekonomické. Toto rozdělení je zaloţeno na teoretické úrovni, a proto je nepřesné. Ale pomáhá nám pochopit, jak různorodě se násilí můţe vyskytovat a jak mnoho má tváří. V praxi se většinou tyto formy různě prolínají, protoţe spolu úzce souvisejí. 3 Koalice organizací proti domácímu násilí uvádí tyto druhy domácího násilí 4 : Fyzické násilí s sebou nese moţné riziko poškození zdraví, v extrémních případech aţ ohroţení ţivota. Mezi nejčastější projevy patří bití, kopání, pálení, řezání, trhání vlasů, škrabání, odpírání jídla či spánku Psychické násilí zahrnuje poniţování, hrubé nadávání, zesměšņování na veřejnosti, vyhroţování, uráţení, znevaţování schopností ohroţené osoby a vyuţívání mocenských privilegií a jiné další projevy. Emocionální násilí je orientováno na osoby, zvířata a věci, ke kterým má osoba citový vztah. Projevuje se vyhroţováním likvidací domácích zvířat či osobních věcí, ničením předmětů, ke kterým má ohroţená osoba citový vztah (např. fotografie, dárky od rodičů, zděděné předměty). Sociální násilí znamená izolování ohroţené osoby od ostatních lidí, zablokování telefonu, zákaz vycházení z bytu a neustálou kontrolu (času, sociálních kontaktů). Ekonomické násilí spočívá v tom, ţe násilná osoba odepírá ohroţené osobě veškeré finanční prostředky. Zakazuje jí docházet do zaměstnání, kontroluje peněţní výdaje (i pokud se jedná o malé částky), odebírá týrané osobě peníze nebo zablokuje přístup ke společnému účtu. V současné době se stále častěji vyskytují případy, kdy si násilná osoba vezme vysoké půjčky za doby trvání manţelství, ale dluhy nesplácí a ty jsou po rozvodu vymáhány po druhém z manţelů. Sexuální násilí můţe pro ohroţenou osobu představovat znásilnění, nucení k sexuálnímu styku či k sexuálním praktikám proti její vůli a zacházení pouze jako se sexuálním objektem. 3 ROSA-OS (2014): Formy domácího násilí [on-line]. Dostupné z 4 KOORDONA (2014): Druhy domácího násilí [on-line]. Dostupné z 7

12 Podle Aliance proti domácímu násilí musí být splněny tyto znaky, abychom mohli hovořit o domácím násilí 5 : Opakovanost a dlouhodobost Podle jednoho útoku nemůţeme určit, zda se jedná o domácí násilí. Není to jednorázový incident, byť se závaţnými následky, ale můţe to být jeho začátek. Eskalace (stupņování násilí, od uráţek aţ k psychickému násilí) Násilná osoba můţe nejprve vyuţívat slovních napadání, uráţek a výhruţek a poté přejít k fyzickým útokům. Ke stupņování násilí můţe přispět alkoholismus, patologické hráčství, závislost na nealkoholových drogách či chorobná ţárlivost. Jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí osoby násilné a osoby ohroţené domácím násilím Při hádkách, rvačkách, vzájemných napadáních či sporech se role oběti a agresora střídají, kdeţto při domácím násilí zůstávají role jasně zachovány a nemění se. Násilná osoba je stále tím, kdo uplatņuje moc a sílu nad osobou ohroţenou. Neveřejnost (násilí se odehrává za zavřenými dveřmi bytu či domu, stranou společenské kontroly) 1.2 Typy domácího násilí Čírtková (2008, s. 12) ve své knize uvádí typologii domácího násilí, ve které zohlednila i délku trvání násilí. Rozlišila nejčastější varianty domácího násilí na epizodu v minulosti, mentální mučení/psychické týrání, krátkou historii násilí a partnerský terorismus. Epizoda v minulosti Ze zmíněných vzorců je epizoda v minulosti nejméně závaţná. Domácí násilí se vyskytuje pouze ojediněle, epizodicky. Jedná se o uzavřenou kapitolu partnerského souţití. Oběť je schopna se svobodně rozhodnout zda ve vztahu pokračovat nebo jej ukončit. Psychické týrání V této podobě domácího násilí dochází výlučně k psychickému týrání, k fyzickému násilí nedochází. Tento typ se vyskytuje poměrně vzácně. Psychický teror způsobuje oběti emocionální újmu, narušení duševní rovnováhy, nezdravou závislost na partnerovi, ztrátu 5 DONALINKA (2014): Domácí násilí: Základní informace [on-line]. Dostupné z 8

13 schopnosti samostatně se rozhodovat a v extrémních případech aţ sebevraţedné myšlenky. Krátká historie násilí Jedná se o častější vzorec domácího násilí, vyznačující se časově rozloţeným cyklem. Dochází ke střídání období klidu a období vzrůstu napětí a násilí. Intenzita násilí zpravidla roste, také intervaly mezi jednotlivými fázemi se postupem času zpravidla zkracují. Cyklus zahrnuje tři fáze. V první fázi s názvem narůstání napětí partner partnerku neustále kritizuje, vyhroţuje jí, křičí na ni a nadává jí. Druhá fáze fáze násilí představuje samotné fyzické napadání spojené s psychickým nátlakem, jehoţ cílem je ohroţenou osobu pokořit. Velmi často bývá přidruţeno i sexuální zneuţívání. Třetí a poslední fáze nese označení fáze klidu či zdánlivých líbánek. Pachatel domácího násilí se oběti omlouvá a slibuje, ţe uţ se to nikdy nestane. Chce si oběť usmířit a tak jí kupuje dárky a jiné pozornosti. Partnerský terorismus Partnerský terorismus představuje vůbec nejzávaţnější podobu násilí v partnerských vztazích. Násilí je dlouhodobé, chronické a váţně traumatizuje oběť. Zároveņ také váţně psychicky poškozuje děti a jejich vývoj. Formy násilí jsou často kombinovány. Pachatelé domácího násilí bývají často psychicky narušení, s diagnostikovanou poruchou osobnosti a chování. Čírtková (2008, s. 13) dále zmiņuje přístup dvou autorek z USA, Johnson a Leone (2005), které rozdělily domácí násilí na dva vzorce a to podle motivace násilné osoby. Tyto vzorce označují jako intimní terorizování a situační či obyčejné párové násilí. Intimní terorizování Intimní terorizování se prakticky překrývá s výše uvedeným vzorcem partnerského terorismu. Násilí je pro pachatele nástrojem pro uplatņování vlastní moci, coţ značně podtrhuje asymetrii vztahu. Oběť nemá moţnost výbušnému jednání pachatele nějak předejít. Domácí násilí tohoto typu můţe pramenit z problematického postoje a despektu k ţenám. Rozvod či odloučení chápe partner jako ztrátu moci nad partnerkou a proto k němu nesvolí a snaţí se tomu jakkoli zabránit. To můţe být pro ohroţenou osobu velmi nebezpečné. 9

14 Situační či obyčejné párové násilí Vyvolávajícími faktory bývají obvykle vnější, situační okolnosti, kdy z vyhrocené krize uvnitř vztahu můţe dojít aţ k násilnému incidentu. I kdyţ pachatel jedná násilně, není jeho cílem ohroţené osobě ublíţit, degradovat ji. Z toho vyplývá, ţe tento typ domácího násilí není aţ tolik závaţný jako intimní terorizování. Přesto jej nesmíme zaměņovat za ostatní podoby vztahového násilí, jako jsou například slovní rozepře a hádky přerůstající do vzájemného fyzického napadání. Marvánová Vargová (2008, s. 39) nám předkládá rozdělení cyklu domácího násilí do šesti fází. Prví fází je fáze narůstání tenze, kdy se pachatelovo chování stává prudší a agresivnější bez ohledu na okolnosti. V překlenovací fázi oběť jasně pociťuje, ţe je pod agresorovou kontrolou a proţívá strach a bezmoc. Slovní nadávky a uráţky psychický stav oběti ještě zhoršují. Fáze násilí představuje explozi vlastního násilí s tendencí k eskalaci násilí jak v intenzitě, tak ve zkracování časových intervalů mezi jednotlivými útoky. Následuje fáze výčitek svědomí/lítosti, ve které pachatel můţe pociťovat vinu a zahanbení a můţe se obávat důsledků svých činů. Dochází ke zlehčování a popírání násilného chování a odmítání odpovědnosti za takovéto jednání. Oběť však nekriticky pachatelovo zdůvodnění přijímá. Pokud oběť pachatele opustí nebo chce vztah ukončit, pachatel se ji snaţí všemi moţnými způsoby získat zpět. Tehdy nastává přesvědčovací fáze. Největší riziko přináší situace, kdy oběť odolává a nevrací se zpět do domácnosti. Partner pouţívá nejrůznějších výhruţek směřovaných k dětem, k její osobě či hrozí sebevraţdou. S návratem oběti se pár dostává do fáze líbánek spočívající v usmiřování a oběť se snaţí na násilné incidenty zapomenout. Zároveņ také věří, ţe se násilí jiţ nebude opakovat. 1.3 Příčiny domácího násilí Příčiny domácího násilí se snaţí popsat nejrůznější jednofaktorové teorie. Soupeří spolu tyto přístupy (Ševčík, Špatenková a kol., 2011, s ): biologicko-genetické teorie psychologické teorie sociologické feministické multifaktoriální 10

15 Biologicko-genetické teorie Tyto teorie pojímají násilí, resp. agresivitu jako biologický produkt, genetickou dispozici či jakýsi instinkt. Zdůrazņují vliv biodromálních procesů, např. hladina serotoninu či testosteronu. Od těchto teorií se nyní upouští pro jejich jednostrannost a nekomplexnost. Psychologické teorie Vycházejí z předpokladu, ţe příčiny násilí tkví v povahových zvláštnostech pachatele. Příčiny násilí bývají svalovány na opakující se deprese, poruchu osobnosti nebo alkoholové excesy násilné osoby. Přeţitkem je i Freudovo vysvětlení příčiny násilí jako masochismu, kdy oběť touţí po tom, aby se s ním jednalo jako s bezmocným, závislým a neposlušným dítětem. Objevují se námitky, ţe psychologický přístup málo rozlišuje mezi zdravotní a sociální normou. U některých pachatelů se totiţ skutečně vyskytují psychopatologické poruchy, ale mnoho násilníků je bez klinických příznaků. Sociologické teorie V tomto přístupu je kladen důraz na postavení a fungování rodiny v současné společnosti. Za zdroj domácího násilí můţeme povaţovat proměny rodiny, ochranu soukromí, tlaky působící na partnerské souţití a především uplatņování moci a kontroly ve společnosti. Důleţitou roli hraje postoj společnosti k problematice domácího násilí a to, jaký význam mu která skupina přikládá. Feministické teorie Domácí násilí je vnímáno jako produkt typicky muţské společnosti a pramení z muţské touhy po nadřazenosti a kontrole reprodukce. Ţeny často přijímají submisivní postavení a tak umoţņují muţům jejich násilné chování. Manţelství staví ţenu automaticky do pozice oběti, která má ve svém ţivotě plnit hlavně role matky a manţelky. Ševčík a Špatenková konstatují, ţe patriarchální rodinná struktura legitimizuje nerovnost pohlaví. Pokud se ženy chtějí z tohoto kolotoče vymanit, jsou trestány za svoji smělost či spíše drzost. Když zůstávají pasivní, provokují manželovu nespokojenost. V patriarchální společnosti jsou ženy v pozici, kdy prostě nemají jinou šanci. 11

16 Multifaktoriální teorie Dnes jsou upřednostņovány spíše multifaktoriální teorie, které v sobě propojují jednofaktorové teorie. Tento model se skládá ze čtyř úrovní: makrosystémové, mikrosystémové, exosystémové a ontogenetické. Makrosystém (kulturní úroveņ) vnímá příčiny domácího násilí ve společnosti z pohledu převládající hierarchie hodnot, která spočívá v dominanci muţů, přičemţ společnost musí být hierarchicky uspořádána a vůdčí role náleţí muţům. Makrosystém vytváří vhodné prostředí pro vznik domácího násilí. Exosystém můţeme chápat jako prostředí, v němţ se jedinec pohybuje, formální a neformální skupiny, které ho ovlivņují. Příčiny vzniku násilí jsou zde konkrétní faktory jako např. nezaměstnanost, niţší úroveņ vzdělání, nedostatek financí, atd. Exosystém tedy generuje spouštěče domácího násilí. Mikrosystémová rovina představuje prostředí rodiny. V tomto systému existují mnohá rizika, která zvyšují moţnost výskytu domácího násilí. Mezi tato rizika patří privátnost, tedy znemoţnění sociální kontroly zvenčí, jasně definované role, neformální práva uplatņovaná v rodině a skutečnost, ţe se partneři velmi dobře znají a dokáţou předem odhadnout reakce toho druhého. Ontogenetickou úroveņ je moţno přirovnat k psychologickým teoriím, neboť hledá příčiny domácího násilí v individuálních charakteristikách násilné a ohroţené osoby. Ontogenetická teorie je schopna postihnout vývoj násilného jednání u pachatele domácího násilí. Buskotte (2008, s. 61) uvádí podněty ke vzniku domácího násilí podle četnosti výskytu: narození dítěte 19,5 % rozchod 17,1 % společné bydlení 13,5 % těhotenství partnerky 10,0 % nezaměstnanost partnera 7,1 % povýšení partnerky 5,8 % rozhodnutí partnerky k nástupu do zaměstnání nebo ke studiu 5,6 % 12

17 1.4 Mýty o domácím násilí Mýty o domácím násilí jsou ve společnosti značně rozšířené. Rovněţ představují významnou překáţku při řešení problémů domácího násilí a při poskytování účinné pomoci jeho obětem. Na stránkách občanského sdruţení ROSA 6 je uvedeno několik mýtů o domácím násilí, mezi něţ patří: Domácí násilí se týká jen sociálně slabších vrstev. Domácí násilí je jev prostupující celou společnost, bez ohledu na sociální či ekonomickou situaci. Domácí násilí není běžné, týká se jen několika málo rodin. Dle reprezentativního výzkumu z roku 2003 provedeného Sociologickým ústavem AV ČR a Filozofické fakulty UK, zaţije některou z forem domácího násilí za svůj ţivot 38 % ţen. Nejde tedy o jev, který by se vyskytoval jen zřídka. Domácí násilí jsou spíš hádky, italská manželství. Je nutné rozlišovat mezi běţným partnerským či manţelským konfliktem, kdy jsou si obě strany rovnocenné a mezi domácím násilím, kdy je jasně stanovena role oběti a násilníka. Mezi další znaky domácího násilí patří záměrnost a opakovanost. Příčinou domácího násilí je především alkoholismus partnera. Příčinou domácího násilí je snaha získat kontrolu nad partnerem. Alkohol může sloužit jako spouštěcí prvek nebo jako výmluva, není ale příčinou násilí. Za domácí násilí si mohou ženy samy, muže totiž provokují. Násilné osoby často pouţívají vyprovokování k omluvení svého jednání. Za násilí má vţdy odpovědnost ten, kdo se ho dopouští. Pouze na něm je rozhodnutí jak se bude chovat. Ženy mají násilí ve vztahu rády. Tento mýtus odkazuje na zkreslené vnímání submisivity ve vztahu, často propagované porno průmyslem. Ţádná ţena ve skutečnosti netouţí být ve vztahu bita nebo poniţována. Situace asi není tak strašná, jinak by partnerka od násilníka odešla. Setrvávání ve společné domácnosti s násilníkem má mnoho důvodů. Partnerka/manţelka chce dětem zachovat úplnou rodinu a k násilné osobě má silný citový vztah. Oběť se také můţe bát následků, které by s sebou její odchod přinesl (fyzické napadnutí, napadnutí blízkých osob, zastrašování ). 6 ROSA-OS (2014): Domácí násilí: Mýty o domácím násilí [on-line]. Dostupné z 13

18 V neposlední řadě hraje důleţitou roli i ekonomická závislost na partnerovi/manţelovi. Odchod od násilníka však není vţdy řešením, násilí se odehrává nadále a pachatel se snaţí získat ztracenou kontrolu nad obětí. Oběť a pachatele domácího násilí lze snadno rozpoznat. Rozpoznání rolí je znemoţněno privátností domácího násilí. Oběť se za násilí stydí nebo se obává reakce svého partnera, a proto svá zranění maskuje. Naopak násilná osoba můţe navenek působit mile a sympaticky, ale ve skutečnosti má dvě tváře. 14

19 2 AKTÉŘI DOMÁCÍHO NÁSILÍ Toufarová (2008, s. 115) říká, ţe neexistuje ţádný typický pachatel, ani typická oběť domácího násilí. Aktéry mohou být příslušníci všech socioekonomických vrstev společnosti, ať uţ jde o úroveņ vzdělání nebo ekonomický status rodiny. Prozatím nebyla ţádným výzkumem zjištěna ţádná souvislost mezi úrovní příjmů, sociálním zařazením a počtem pachatelů a obětí. Koalice organizací proti domácímu násilí uvádí fakt, ţe za aktéry domácího násilí je vţdy povaţován agresor a oběť. V mnoha případech se vyskytují svědci domácího násilí, jeţ jsou bráni jako nepřímé oběti. Těmito nepřímými oběťmi jsou nejčastěji děti, popřípadě další osoby ţijící ve společné domácnosti s obětí a agresorem. 7 Právě charakteristikou oběti, agresora a dětí, jako svědků domácího násilí se budu zabývat v následujících kapitolách. 2.1 Charakteristika pachatelů domácího násilí Pro pachatele domácího násilí je příznačné pouţívání manipulativních technik, jejichţ prostřednictvím si udrţují moc a kontrolu nad ţivotem oběti. Charakteristickým rysem je nedostatek empatie. Násilná osoba je člověkem dvojí tváře, který navenek působí mile, sympaticky a doma uplatņuje despocii. Pachatelé domácího násilí pocházejí ze všech socioekonomických vrstev. Mnozí pachatelé byli v dětství týráni nebo byli svědky násilí na své matce, naučili se jako děti, ţe násilí je legitimní způsob komunikace. Násilné jednání mohli spatřovat v jejich rodinách, kde byl pravděpodobně nedostatek úcty k ţenám a násilníci tak opakují zaţitý model chování, který přebrali jako vzor chování v raném dětství. To je přesto neospravedlņuje v uţívání násilí. U agresorů zcela převládá pohled na ţeny jako na své vlastnictví. 8 Hirigoyenová (2002) charakterizuje osobnost násilníka jako narcistu, špatně snášejícího neúspěch a pocit vlastní malé hodnoty. Z toho plyne i jeho vystupování ve společnosti, kde se chová velmi příjemně, laskavě a přátelsky. Vzbuzuje tak dojem, ţe takový člověk nemůţe své partnerce ubliţovat. 7 KOORDONA (2014): Specifika domácího násilí [on-line]. Dostupné z 8 ROSA-OS (2014): Statistika ROSA za rok 2008 verze pdf [on-line]. Dostupné z 15

20 V souborech násilníků evidovaných oficiálně (soudně) nebo viktimologicky (na základě výzkumů obětí domácího násilí) bylo v mnoha studiích zjištěno vysoké procento výskytu poruch osobnosti, jejichž symptomy vykazovalo až 80% násilníků zkoumaného vzorku. (Loseke, Gelles, Gavanaugh, 2004, s. 7) Čírtková (2008, s. 37) tuto statistiku doplņuje Duttonovou úvahou, ţe čím závaţnější je domácí násilí, tím větší je pravděpodobnost, ţe násilník vykazuje nějakou variantu poruchy osobnosti. Stejná autorka (2008, s. 38) se zabývá klasifikací násilných osob a zmiņuje dělení podle Gottmana (1995), který upozornil na dva základní typy násilníků: 1. Typ instrumentální, který se vyznačuje antisociálním zaloţením, agresivitou a sociálním sadismem, přičemţ krutost ve vztahu není podmíněna sexuálním vzrušením. 2. Typ impulzivní, jenţ je typický svou impulzivitou a špatnou schopností sebekontroly. U tohoto typu násilníka převládá úzkostná vazba k partnerce, na níţ je závislý. V ostatních sociálních kontaktech je spíše pasivní. S dalším rozlišením pachatelů domácího násilí přichází psycholoţka a konzultantka DONA linky, Pavla Vyhlídalová (2005, s ). Její typologie zahrnuje: - Násilnické osoby s výrazným emočním problémem, nezpůsobilé pro klasický ţivot ve vztahu. Jejich láska je ničivá a pro své nejbliţší jsou neštěstím. - Pachatelé ovlivnění situačně, například určitou ţivotní epizodou nebo souhrnem událostí, které výrazně podporují rozvoj partnerského násilí - Pachatelé dvojí tváře, kteří svou agresivitu zaměřují výlučně proti partnerce. Jedinec z této skupiny je často silně majetnický, ţárlivý a podezíravý. Snaţí se partnerku společensky izolovat a učinit ji tak na sobě závislou. Děti nenapadá, ale zároveņ nevnímá, ţe na ně tíţivá atmosféra v rodině také působí. U Čírtkové (2008, s. 39) se dočteme, ţe psychologický výzkum osob, které se dopouštějí domácího násilí, pokračuje i nadále. Zatím ale nepřinesl všeobecně akceptovanou a preferovanou typologii pachatelů. Pro účely orientačního posouzení se v praxi ustálila poměrně jednoduchá a obecně srozumitelná klasifikace. Nemá konkrétního autora a nevznikla jako produkt vědeckého nebo empirického zkoumání. Pochází zřejmě z diskusí expertů. Zahrnuje následující varianty násilníků. 16

21 Osoba dvojí tváře bez výrazných příznaků psychopatologie, která se chová problematicky a násilnicky pouze ve svém soukromí, ve vztahu k blízké osobě (partnerce). Osoba obecně násilná, u které se vztahové násilí kombinuje i s dalšími problematickými (antisociálními) sklony i mimo nukleární rodinu. Násilník se závislostními problémy, jako je alkoholismus, drogový abúzus, závislost na hracích automatech, s nimiţ je domácí násilí úzce spjato. Násilník s psychickou zátěží, tj. s výraznými symptomy poruch osobnosti. Tato klasifikace je oblíbená uţ tím, ţe je názorná a srozumitelná odborníkům z různých profesí a oborů. Lze ji také vyuţít pro řešení praktických otázek kolem domácího násilí, jako je strategie při intervenci nebo poradenství poskytované ohroţené osobě. Umoţņuje orientačně odhadnout rizikovost domácího násilí, plynoucí z motivace násilníka. Současně naznačuje, jakým směrem by se měla ubírat jeho terapie. Z těchto typologií mi přijde poslední uvedená typologie jako nejuţitečnější pro praxi. Zahrnutí kategorie násilných osob se závislostními problémy představuje nemalé mnoţství případů domácího násilí. Ze všech těchto klasifikací je patrné, ţe skupina pachatelů partnerského násilí není z hlediska osobnosti stejnorodým souborem. 2.2 Ženy jako oběti domácího násilí Vzhledem k tomu, ţe výzkumným souborem mé empirické práce budou právě ţeny a také proto, ţe jsou nejčastějšími oběťmi domácího násilí, chci se na specifika této skupiny zaměřit podrobněji. Cílem této podkapitoly je nabídnout obraz ţen jako obětí domácího násilí, kterému čelí ze strany pachatele manţela, partnera. Po definování násilí páchaného na ţenách krátce popíšu také historický kontext této problematiky a uvedu výsledky výzkumu, který sleduje četnost výskytu domácího násilí páchaného na ţenách. Samostatnou pozornost věnuji tématu syndrom týrané ţeny. 17