Václav Břicháček Občanská společnost v roce 2010

Transkript

1 Václav Břicháček Občanská společnost v roce 2010 Moji milí, v roce 1862 vydal Henry David Thoreau, těsně před smrtí, knihu Walking což znamená chůze, putování která u nás vyšla ve 20. létech. Tato kniha vypovídá o tom, jak H. D. Thoreau chodil americkou netknutou přírodou a putování je zde vlastně jakýmsi symbolem filosofického hledání a nalézání vhodné cesty. Je to vlastně putování, kterému se dostalo v angličtině označení sauntering aneb putování do svaté země (sans terre), putování za něčím, co je ideálem, kam se chceme dostat, kde se chceme o něčem poučit, a pak se poučeni vrátit domů. Rád bych uvedl jeden citát z této knihy: Na cestě lze bloudit, ale nesmí se cesta opustit, jinak vznikne bezdomoví. Něco se na cestě ztrácí, něco se opouští, ale získává se něco nového, získává se nový domov a vznikne snad něco, co lze nazvat stranou budoucnosti, stranou lidí, kteří hledí vpřed. Zde se uvažovalo o občanské společnosti v konečné fázi letopočtu, který ještě začínal číslovkou jedna. Já bych se nyní pokusil o výhled do budoucnosti. O výhled, jak bych si představoval občanskou společnost za deset let. Ani ne tak občanskou společnost jako celek, ale také to, co byste za deset let měli být vy, čím byste se mohli zabývat a kam byste asi mohli směřovat. Pohled do budoucnosti je vždycky problematický co já vím, co bude za deset let, pro mě je to horizont značně vzdálený, ale pro vás je časový horizont deseti let horizontem, který stojí za uvažování. Pohled do budoucnosti je nezbytný. Pokud se díváme jenom zpět, do minulosti, můžeme získat mnoho informací a mnoho poučení pro analýzu současného je to nesmírně potřebné, ale potřebujeme vždy ještě majáčky, tedy něco, co svítí někde v dálce před námi, co svítí tam, kam se směřuje. A tyto majáčky, ke kterým směřujeme v životě osobním, rodinném, občanském, chcete li globálním, jsou nutnými body v lidském uvažování. Budoucnost je vlastně cosi jako naděje, že něco se nějak vyvine. Je to zároveň výzva, která nám říká, dělejme to a to. Je to zároveň tak trochu sen, jak bychom si přáli, aby věci vypadaly. Do jisté míry by tato úvaha o budoucnosti měla zaměřovat naše činnosti. Vypůjčím si nyní jednu velkou řeč, kterou pronesl Martin Luther King v Americe, v roce 1964 na velkém shromáždění občanů černé pleti, kteří tehdy konali velký pochod na Washington. Martin Luther King měl k tomuto ohromnému množství lidí, kteří tam zpívali staré černošské spirituály, řeč, která obsahovala vždy dva body a začínala slovy: I have a dream sním o tom. Sním o tom, že černý člověk bude vzdělán a bude mít patřičné postavení ve společnosti, o tom sním, a pak dodal, že pro uskutečnění tohoto snu je potřeba udělat to a to, a že je potřeba chodit do škol, vzdělávat se atd. Použiji tuto variantu slavné řeči Martina Luthera Kinga a zmíním se zde o čtyřech snech, které mám a pokusím se také odvodit co z nich plyne, co by se mělo dělat. Mám sen č. 1 I have a dream no. 1 Sen o rozumném a harmonickém rozvoji osobnosti. Je to sen, který se týká každého jedince, v tomto případě zatím ještě jedince izolovaného. Co nás spíše vás bude asi čekat v příštích deseti letech? Již se zde rýsuje něco, co se snad objevuje ve školách, a to jest, že nezbytným předpokladem rozvoje osobnosti je vzdělání. Dnes není pochyb o tom, že země, která nebude mít dostatek vzdělanosti, nemá šanci se v budoucnosti ve světě prosadit. Sen o vzdělání je vlastně snem, který říká cosi o celoživotním procesu. Vzdělání nekončí maturitou, ani vysokoškolským diplomem. Vzdělání je cosi, co vás bude provázet celý život, a běda tomu, kdo pro toto nebude mít pochopení. Je zde vlastně dvojí vzdělávání. Jedno vzdělávání je to, které dostáváte ve škole počítače, genové inženýrství atd. Avšak je zde i druhá stránka vzdělávání, která je osobní. Je to, řekl bych, vzdělání kulturní poznávání kultury, světové kultury, poznávání duchovních dějin, historie a podobných věcí a to už si každý musí obstarávat sám. Dříve či později musíte přijít na to, co se učit musíte a co se učit nemusíte, protože jsou od toho počítače a jiná technická zařízení, kterých bude za pár let jistě mnohem více. Jinými slovy zjistíte, co potřebujete umět a co vědět kde si seženu potřebné informace, jak si je opatřím. Toto hledání cest, jak si opatřovat informace, vás bude zřejmě čekat velice intenzivně. Uplatní se zde metody práce a zvídavost, která je znakem mladé mysli. Neříkám zvědavost, ale zvídavost. Hledám, co se dozvím nového, co je zajímavé, co mě zaujme, co objevím. Dokonce se někdy říká, že člověk má jít tou cestou, která jej zaujala. Jestliže studujete a něco vás v průběhu studia zaujme, tak vzhůru za tou cestou, za tím, co vás zaujalo, i když to třeba míří jinam, než jste původně chtěli. Tato zvídavost by měla být znakem osobnosti, která se ve vás bude formovat. Hledání vzdělání bude prvním předpokladem pro to, aby se sen o harmonické osobnosti uskutečňoval. Druhý předpoklad je cosi, čemu se říká vývoj jedince, mého já, vývoj osobnosti, hledání sebe sama. Někdy se tomu také říká sebepoznání, sebeuvědomění, pochopení co jsem, co umím, co neumím, na co jsem obratný, na co nejsem obratný, co dovedu jiným přinést, co nedovedu přinést, jak dovedu s jinými komunikovat, o čem dovedu hovořit, kdy dovedu pomáhat, kdy a za jakých okolností to nedovedu, kdy

2 mohu sloužit, kdy umím sloužit, a kdy to neumím. Každý se v tomto lišíme, každý něco umíme za jiných okolností, v jiných situacích, ale každý to musí o sobě vědět a hledat tu cestu. Je to vlastně cosi, co se dá nazvat každodenním všedním úkolem všimnout si, co jsem dnes vyvedl v tramvaji, s kým jsem se nepohodl, kdy mně šly myslí nějaké temné myšlenky, kdy mně šly myslí radostné myšlenky, kdy jsem byl schopen udělat pro někoho něco příjemného, podat někomu ruku, usmát se, kdy jsem toho schopen nebyl, kdy jsem na něco vrčel a zbytečně vrčel a proč vrčel atd. Přechod z dospívání do dospělosti, který je před vámi, před vás staví v demokratické a technologicky velmi vyspělé, proměňující se společnosti, šest výzev. Jsou to výzvy ke každému jedinci, který chce rozumně fungovat a prosazovat se v budoucnosti: 1. Osvojit si sociální dovednosti. Do této oblasti patří to, jak rozumně, klidně a mírumilovně řešit konflikty. Svět bude stále plný konfliktů, konfliktů interpersonálních mezilidských, tj. konflikty mezi vámi, mezi sebou, ve svých vztazích, v partnerských vazbách apod. Konfliktů bude stále mnoho a jde o to, umět je řešit přátelsky, v klidu, v pohodě a chcete-li, lze tomu říkat mírumilovně. Tento způsob řešení vznikajících konfliktů znamená, naučit se spolupracovat v malých skupinách. To si myslím, umí většina z vás velice dobře, protože jste se tomu učili v družinách, aniž vám to někdo říkal. Uvaření oběda, který se dal, řekněme použít, vždy předpokládalo nějakou spolupráci někdo musel topit, někdo připravovat knedlíky, někdo musel dávat rozumy. Ty, kteří vám říkali, jak to všechno máte dělat a práce jim nešla od ruky, jste měli vždycky rádi. Spolupráci se však učíte i v kmeni a ten bez spolupráce nemůže existovat. Zde máte velkou šanci a v malých skupinách, ve kterých se učíte spolužití, jste si vzájemně jeden druhému oporou. Jednomu něco nejde, druhý přiskočí tomu se říká sociální opora. Myslím si, že toto se umělo ve skautských oddílech pěstovat, pěstuje se to neustále a plyne z toho také tzv. chování spolupracující, které je někdy označováno jako chování prosociální nebo altruistické, kdy člověk dělá něco ve prospěch druhého ne proto, aby mu za to zaplatil, aby mu to vrátil, ale z potřeby, z principu. 2. Mít pocit vlastní důstojnosti a mít pocit toho, že každý ovládáte svůj život. Mám li pocit, že mám svůj život téměř vždy ve svých rukou, tak jsem na tom vždy lépe, než když žiji v pocitu, že život mnou strká sem a tam, že nejsem pánem svého života a že jsem do jisté míry jakousi obětí okolností. Tento pocit vlastní důstojnosti a schopnosti rozhodovat o svých osudech bude ve společnosti, která bude mnohem složitěji organizovaná čím dál důležitější. Jestliže nechceme být jen malým kolečkem v nějakém složitém systému, tak to chce hledat sebe sama, svou vlastní důstojnost, co umím, kam patřím, co dovedu, proč sem patřím apod. 3. Být zvídavý, zajímat se o okolí, o svět a neustrnout. Nejhorší je, když člověk zůstane stát a má pocit, že již všechno umí. Neví, co by se ještě měl učit dál uzlíky uvázat umím, stan postavím, zásobování, které mi přidělují také nějak zvládnu Jakmile mám pocit, že všechno umím, je zle! Jakmile mám pocit, že vazba, vztah, který jsem navázal, je pevný, definitivní, dokonalý, konečný je opět zle! Vše se nějak pozměňuje, vše se nějak vyvíjí. Předpokladem rozumného vývoje bude zajímat se o okolí, o svět a být zvídavý co se píše v novinách, časopisech, literatuře, co se děje v kultuře, co je nového ve vědě, v nových kmenech v okolí, kolem vás. 4. Respektovat rozličnosti navzájem mezi sebou. Každý jsme jiný a nemůžeme být všichni podle jednoho metru. Respektovat tyto rozličnosti jak v životě individuálním, tak v pluralitní společnosti, ve které může mít každý své vlastní názory, ve které nemohou být všechny názory stejné, ve které jsou různé kultury a různé pohledy na lidská práva jinak jsou tato práva viděna v Evropě, jinak v Indii, Číně, Africe, Pochopit či pokoušet se pochopit tyto různé pohledy na skutečnost, je jedním z velkých předpokladů harmonické osobnosti. 5. Zvládat požadavky pro odpovědné rodičovství. Tento předpoklad je pro vašich příštích deset let velmi důležitý. Bylo by velkým selháním, pokud bychom se toto nenaučili a nebyli schopni vytvořit pro generaci ještě nenarozených fungující a racionální prostředí. 6. Stát se eticky, čili morálně, mravně zralou osobností s pochopením pro duchovní vývoj. Jak se má člověk stát touto osobností? Není to jednoduché. Lze se k tomuto dopracovat reálnou činností, dobrými skutky, dobrými činy, hledáním cest k těmto dobrým činům, uvažováním o své, o cizí motivaci. Žádná z těchto šesti výzev sama o sobě nestačí. Je potřeba jakési jejich kombinace. Jestliže tyto výzvy budeme jakž takž zvládat a kombinovat je mezi sebou, je vyhráno a vývoj osobnosti je zaručen. Mám sen č. 2 I have a dream no. 2 Sen o vytvoření fungujících a pevných rodin. Dle mého názoru jsou zde tři aspekty. Opět je zde občanství, rodina, která, pevně doufám, bude opět základní jednotkou společnosti. Co je tedy třeba dělati ve snaze o vytváření pevných a fungujících rodin?

3 1. Vyrovnat se se svou výchozí rodinou. Vyrovnat se se svou výchozí rodinou, ať už se jedná o rodinu úplnou, neúplnou, fungující více či méně a vyrovnat se s tím, z jaké rodiny vycházíte. Usmířit se se svými rodiči, o kterých jste přesvědčeni, že vám nerozumí a rozumět nebudou a jsou dávno ustrnulí a jsou to fosilie atd. Vaši rodiče mají své ideály a měli své ideály, nějak vyrůstali a nějak na vás působili a vy budete své rodiče, ať chcete nebo nechcete, do velké míry napodobovat. Vytvořit rodinný mír, rodinné usmíření najít k tomuto cesty je velice potřebné. Co byste se měli dovědět od svých rodičů? Ledacos o svém dětství, které jste již zapomněli jak jste na tom byli, když vám byly dva roky, tři roky? Byli jste pěkní vzpurní pacholíci nebo děti věčně nemocné? Holčičky s krásnými, kudrnatými vlásky, chlapečkové také s kudrnatými vlásky; nebo jak to vlastně bylo? Byli jste opoždění ve vývoji, anebo jste naopak předbíhali? A jaká byla vaše první slova atd.? To všechno jsme my, ať chceme či nechceme! Toto dětství, těchto pár let se na nás odráží. My to již nevíme, ale rodiče nám mohou mnoho říci. Když bylo vašim rodičům dvacet let, tak také měli své ideály, chtěli něčeho dosáhnout, někam mířili. Kam to mířili? Co bylo jejich ideálem? Kam směřovali? Možná si to hned neuvědomíte, ale zjistíte, že je v něčem opět napodobujete, že ty ideály jsou v něčem podobné. Sem také patří to, jaké jsou vztahy ve vaší rodině, jaké jsou vztahy vašich rodičů. Kladné, záporné, je to rozházené, není to rozházené, je to fungující vztah, není fungující? Možná se již dávno rozešli, možná, že žijete v rodině neúplné nebo rekonstruované. Ale jaké byly vztahy vašich rodičů? Sledujte, jestli tyto vztahy v něčem nenapodobujete, ať v dobrém či ve zlém. Rád bych řekl ještě jednu věc a vím, že se vám nebude moc líbit. Stálo by za to uvažovat v roverských kmenech a byla by to také občanská společnost o občasných společných akcích s rodiči společný výlet, besedu. Já vím, že to zní hrozivě, že je to k zaplakání, ale zkuste to někdy. Možná, že z toho vznikne něco podivného, ale možná z toho vznikne něco velice smysluplného. Zkuste o tom někdy uvažovat, zda toto dát do programu. Přiznám se k jednomu z mých tajných snů, který se nikdy neuskuteční připravit kurz Fons, na kterém by byli společně děti a jejich rodiče. To by bylo dobrodružství! Za jistých okolností by to mohlo být nesmírně pozitivní pro obě strany. Nechci vám dávat návody, protože je sám neznám, ale zkuste uvažovat o nějaké společné akci. Občas se v oddílech dělávají zájezdy rodičů na tábor, kde si všichni pokazí žaludky, ale zkuste si někdy zahrát dohromady hru s rodiči! Co z toho vzejde? Možná, že něco pozoruhodného, možná že něco podivného. 2. Vytvoření vlastní rodiny. Jestliže se vyznáte ve své výchozí rodině, lépe se vám budou zakládat vaše vlastní rodiny. Vytvoření vlastní rodiny bude mít opět spoustu etap a fungující rodiny patří k občanství, protože bez nich obec nebude fungovat. Etapa hledání, kdy bloumáte světem a hledáte, který je ten pravý a která je ta pravá. Je to etapa nezbytná, potřebná, ale opět s jistou morální úrovní. Etapa nalezení, kdy najednou zjistíte, že jste objevili toho pravého nebo tu pravou. Nevíte proč, to se nedá zracionalizovat, nemohu říci z jakých důvodů, to nejde. To poznáte jednoho krásného dne a ten krásný den vám všem přeji. Ten krásný den samo sebou nemůže zůstat věčně stále stejný. Začíná to krásnou, romantickou láskou, která pomalu, ale jistě začne přecházet ve všednodennost, k pochopení toho, co jsou role mužské a ženské, jestli vůbec jsou nějaké nebo nejsou a popřípadě jaké, k domluvě a pochopení, čím vzájemně jeden druhému můžeme sloužit, prospět apod. Tento vztah pak dál pokračuje celým životem, ale musí se pořád měnit tak, jak se člověk vyvíjí, jak dochází k novým poznatkům apod.,čili pevná a fungující rodina má také svou dynamiku. 3. Výchova dětí. Toto je snad nejzodpovědnější úkol, který je člověku dán. Je to i úkol nejtěžší, protože člověk se zde z dobré vůle dopustí různých omylů a chyb. K tomuto zde chybí dosti vzdělání, poznatků. Výchova dětí znamená také vědět, kdy děti chceme, s kým je chceme, za jakých okolností, do jakých podmínek, jak se na to připravit, a také vědět, co se děje již v době těhotenství, jaká je role muže, co žena potřebuje v této fázi, jaké věci je třeba zařizovat, co je třeba změnit, jaká dramata, stresy je dobré v této etapě života vylučovat, a naopak jak budoucímu životu prospívat. O tomto tématu je dnes spousta literatury a předpokládám, že do roku 2010 bude lidstvo o etapě života ještě před narozením vědět mnohem více, než ví dnes. Raná výchova a co dělat s dítětem, když se narodí, co je základní vztah matka dítě, jak se vytváří, co je vztah otec dítě a kdy se vytváří, co může otec dělat v prvních týdnech? Často otec začne ihned vydělávat peníze, aby bylo co jíst, a chybí v rodině. To jsou otázky, které bude třeba do roku 2010 řešit a zápolit s nimi. To, že se pak z vás stane rodičovská opora pro dítě, to je váš nový úkol v životě, nová role, která je velmi obtížná, ale nezbytná. Rozšíříme li tuto myšlenku o rodinách, tak do ní bude patřit i skauting, protože i ten vytváří cosi jako rodiny, kde je dětí v oddíle. Je to jakási širší rodina a totéž je i v roverských kmenech. Mám sen č. 3 I have a dream no. 3 Život v obci. Jaké jsou jednotky, které organizují život v sociálním okolí? Jsou to jednotky politické co můžeme dělat v různých komisích mládeže, jak připravovat programy pro volný čas, kde tyto programy nalézt a jak je uskutečňovat? Jsou zde i jednotky různých spolků samozřejmě skauting, výchova ve volném čase dětí a všechny možné organizace kulturní, ekologické, zájmové, charitní, charitativní, filantropické a jiné. Snad pozor na jednu věc abychom se ve svých organizacích, třeba ve skautingu, neuzavírali příliš do sebe. Žijeme svými tábory, oddíly, akcemi, jamboree apod., ale to je jen jedna část. Celý skauting musí být otevřený a hledat spolupráci s jinými spolky, jinými

4 institucemi. Hledat, jak působit navenek, nejenom v rámci našich oddílů. To je vlastně občanství a život v obci působit dál. Samo sebou jsou zde celé řady velkých sociálních skupin, které potřebují zvláštní péči děti handicapované, děti nemocné, děti v domovech bez rodin, děti dlouhodobě nemocné, zanedbané či dokonce týrané, děti romské, děti z azylových domovů, děti utečenců, ale i domovy osob dospívajících a dospělých, handicapovaných, domovy osob stárnoucích. To vše jsou úkoly, které stojí v občanské výchově před společností a budou se zde vyskytovat ve větším množství, protože všichni lidé jsou našimi bližními. Kdykoliv se může stát, že kdokoli z nás skončí na vozíku, kdokoliv z nás může dlouhodobě onemocnět. Jestliže na toto zapomeneme a vytlačíme zájem o tyto sociální aktivity, pak se dopouštíme chyby a dopouštíme se čehosi, co občanský život oslabuje. Samo sebou přepokládám, že by bylo velice užitečné, kdyby se ten, kdo má trochu sílu, čas, ochotu a řekněme i nervy, pustil do komunální politiky v místě svého bydliště. Já občas jezdím na některá setkání Spolku pro povznesení venkova, což je setkání starostů z malých obcí z Čech a Moravy. Nemáte představu, kolik práce udělá na úrovni dané obce několik lidí z těchto malých obcí, když se spojí dohromady. Když v této obci opraví 150 let starou školu, povzbudí učitele a sdělí vám, že 80 % dětí z této vesnice se dostává na gymnázia, tak to již něco znamená. V této malé obci dokáží učitelé tyto děti ze zdánlivě zapadlých vesnic natolik připravit, že se dostávají na střední školy mnohem více než děti z měst. Zde vidíte, co všechno se dá na komunální úrovni udělat a s jakými úspěchy. Do této oblasti patří samozřejmě i zásahy za mimořádných okolností povodně, sbírky, filantropické aktivity apod. To všechno jsou služby, které patří do komunálního života, do života obcí. Riziko v této oblasti je v tom, že se uzavřeme do svých hradbiček. Hradbiček našich rodin, našeho kmene, skautské organizace a nevidíme věci kolem nás. Nevidíme, že kolem nás je třeba spousta věcí, kde bychom měli zasáhnout, a že toto uzavření do sebe je stejně tak chybné, jako když se sám do sebe uzavírá člověk jako jedinec. Činnost ve prospěch obce neznamená ukvapené těkání sem a tam. Chce to jistý systém, pravidelnost. T. G. Masaryk říkal, že práce není těkavé přebíhání, ale že práce je určité soustředění, vědomé zaměření se. T. G. Masaryk také říkal, že někdy naše svědomí ukolébáme čímsi, čemu se říká filantropická kost. Například: věnuji na nějakou sbírku sto korun, a tím mám čisté svědomí. Vložit tam nějakou korunu a odejít je trochu moc jednoduché. To je to, o čem se zmiňoval T. G. Masaryk jenom cosi hodím, nějakou kost a jsem mimo. Mám sen č. 4 I have a dream no. 4 Sen o globální službě. Tento sen je o službě globální, tedy o službě společnosti v nejširším slova smyslu, která by měla mít čtyři kategorie: 1. Něco, co se týká státu, země, ve které žijeme, někdy se tomu říká vlastenectví. Co to je stát? V prvé řadě je to vědomí jakési duchovní tradice, duchovních dějin. Je to duchovní alternativa, ze které jsem vzešli. Vzešli jsme z dějin této země a to znamená těmto dějinám trochu porozumět. Nejen odříkávat souslednost Přemyslovců a souslednost pražských arcibiskupů, jak nás kdysi učili, ale tyto dějiny pochopit. Co asi tato země vytvořila, v čem se mohla prosadit, kde to naopak kazila, kde to prohrávala? Jedná se o vědomí duchovní tradice, vědomí toho, co touto zemí myšlenkově šlo. Vědomí tradice v podstatě venkovského národa, kterým jsme a vědomí toho, jak říkal Masaryk že pokud jsme někde vyhrávali, tak to bylo zbraněmi ducha, ne řinčením zbraní to jsme nikdy moc neuměli. To jsme uměli za dob husitů, a to je již dávno pryč. Pak byly spíše ty tradice duchovní, myšlenkové. Proti velkým činům se umějí v Čechách dělat i malé činy starat se o školu, někde něco postavit, vymyslet. Pěstovat to, čemu se říká slušnost. Ne velké činy, ale slušnost. A proti politice dílčích zájmů, které dnes vidíte všude, je třeba mít schopnost postavit mravní cíle, mravní cítění co chceme? Chceme společenství postavené na přátelství. Jak to přátelství stavět? Jak stavět slušnost? To je pak velká služba této zemi, spojená s pocitem spoluzodpovědnosti za tuto zem. Není to věc několika lidí, kteří se sesedají ve Sněmovní ulici. Do jisté míry je to věcí nás všech. Je zde ještě jeden bod, který je ve hře, a to úcta k zákonům. Zákony se nám nemusí líbit, nemusí být ideální, ale přesto je musíme ctít. A to jsme se za ta léta dost odnaučili. A takovéto ctění zákonů a pravidel patří ke globální službě. 2. Lidská globální civilizace. Kdo jiný by měl toto umět než skauti? Máme mezinárodní skauting, jamboree setkávání skautů z celého světa. Kdo jiný než skauti by měl mít porozumění pro tyto mezinárodní vztahy, vazby a pro různé kultury než ty děti, které se setkávají a které poznávají různé civilizace. Do této humánní, globální lidské civilizace patří i starání se o to, co se děje v okolí co se děje v Kosovu, čím tam můžeme přispět? Někdo tam pošle nemocnici, někdo pár vojáků a co můžeme dělat dál? Můžeme pořádat nějaké sbírky, můžeme tam posílat něco pro děti, můžeme pozvat nějaké děti k nám na tábory? Co tedy můžeme dělat? Co můžeme dělat pro děti na Ukrajině, na Podkarpatské Rusi? Již tam jezdí různé roverské kmeny, občas tam vozí zásoby, dětské hračky, školní potřeby. To je globální služba v malém. Pro určitou obec, školu, pro jednu rodinu, která je na tom špatně. Proti velkým akcím, které může pořádat UNESCO, OSN a další velké instituce, my můžeme stavět drobné akce někde tam máme

5 kamarády, někoho navštívíme, udržujeme kontakt, něco pošleme, někoho pozveme, a tímto způsobem se dělá globální politika v malém. Usmíření Německa a Francie po druhé světové válce nebylo jen věcí Adenauera a de Gaulla, ale napomohlo tomu i otevření hranic, protože lidé pak chodili studovat a učit se za hranice, začaly výměnné pobyty dětí. A těmito drobnými kroky se zvládalo toto usmíření možná někdy lépe než velkými vládními usneseními. V tomto je skautská činnost pro globální službu lidské civilizace velice potřebná. 3. Dimenze přírody. Jan Patočka napsal, že největší bezdomovost je v našem vztahu k přírodě. My jsem zapomněli, že příroda je náš primární domov, z kterého jsme vzešli. A co je domov jiného než vzájemná důvěra, vzájemná výměna služby? Totéž je vlastně náš prvotní domov příroda. Vrátit člověku jeho domov a přírodě její posvátnost. To je zdánlivě fráze, ale z tohoto hesla se odvozuje to, co bychom měli nebo mohli dělat vrátit přírodě její posvátnost. Jak se to dělá, to já nevím, ale v tom je ta lidská síla a globální služba. S tímto souvisí i to, co také občas slýcháváte na kurzech úcta ke všemu živému, úcta ke všemu, co žije (A. Schweitzer). Když tuto úctu nebudeme mít, tak nám bude příroda umírat. Jedno staré pravidlo říká: Když jednoho krásného dne vyhubí velrybáři velryby, tak druhého dne vymřou velrybáři, protože nemají co chytat my sami si pak podřízneme větev. V této velké globální dimenzi můžeme opět pracovat na drobných, každodenních činech. 4. Dimenze, která zdánlivě přesahuje život, která přesahuje každodenní snažení cosi jako služba či péče o to, čemu se říká věčnost, transcendentno. Dimenze, která se stará o to, že naše činy se neztrácí naším odchodem, ale že naše činy jsou zde, v této zemi, jsou na této zemi zakalkulovány, jsou předány budoucím. Vy je předáváte dětem v oddílech, jednou je předáte i svým dětem a veškeré činy, které se tu odehrávají, zůstávají lidstvu zachovány. Snad ještě na závěr. Poslední věta Světové revoluce T. G. Masaryka zní: Ježíš, ne Caesar toť smysl našich dějin, toť smysl demokracie. Čili ne Caesar, ne ta sláva, ne vítězství, ne války, ale něco, co nás přesahuje. Něco, co je duchovní tradicí, něco, co je identitou této země nebo, řekněme, poselstvím této země. Nejde zde o moc světskou, ale o moc duchovní, o moc myšlenky, morálky a o moc lidského poznání. Riziko, ve kterém se pohybujeme a které vás všechny bude čekat v příštích deseti letech a jistě i v mnoha dalších, je to, že ohledy ekonomické, sociální, organizační a jiné zatemní rozměr humanity a pochopení duchovních dějin. Druhým rizikem je netrpělivost. My bychom chtěli mít všechno hned udělá se schůze a my chceme mít věci hotové již zítra, ale ono to nejde, všechno trvá nějakou dobu. Jen než dáte dohromady oddíl, než ty děti vycepujete, a když je vycepujete, tak vám odejdou, odtáhnou vám je roveři, jiní odejdou a vy začínáte znovu a chtěli byste je mít dokonalé. Samé hochy od Bobří řeky, ale ono to nejde. Je zapotřebí několika let. Netrpělivost je právě v usilování duchovním i v hledání občanství velice nebezpečná. Tuto přednášku bych ukončil použitím termínu, který se objeví v románu Stepní vlk od Hermanna Hesse. V tomto románu hovoří autor o lidech s jedním rozměrem navíc. O lidech, kteří, přestože nic nemají, tak vědí něco o věčnosti a vertikále života, to jest o tom, že život není jenom dnešní pozemský efekt, ale že efekty lidské činnosti jsou dlouhodobé, z generace na generaci předávané a že občanství je vlastně poselství našich otců a dědů, které vy prožíváte podle své vůle a podle své síly je rozmnožujete a předáváte dál. Takto vypadají mé čtyři sny o roce Já vám přeji, aby v tom drobném, kaž dodenním usilování tyto sny možná, že každý máte své vlastní sny přešly do skutečnosti a aby za těch pár let bylo možno říci, že alespoň některé z těchto snů jsme alespoň trochu uskutečnili. (Přednáška pronesená v roce 1999, publikováno v Mikulášský roverský seminář. Soubor vybraných přednášek z let 1999/2000, Junák - Svaz skautů a skautek ČR, Praha 2001, s ) Převzato z knihy: Václav Břicháček ( ): Setkání, vzpomínky, stopy Knihu vydalo TDC k prvnímu výročí úmrtí čestného náčelníka Junáka Václava Břicháčka, a lze ji zakoupit například přes internet na:

6