eselýre ADER2 012 Vybrané texty k současnosti populární hudby

Transkript

1 KarelV eselýre ADER2 012 Vybrané texty k současnosti populární hudby 1

2 OB SA H: Sen o konci snu (současný český pop) 3 Být po celým interwebu (virální hity) 9 Žít si jako v Gangnamu (Gangnam Style) 13 Ten opojný pocit svobody (crowdsourcing) 16 Komu patří hudba? (OSA, ACTA) 19 Co přijde po ironii? (post-hipsterství) 22 Doba posedlá minulostí (retrománie) 24 Konec světa podle MTV (apokalyptické klipy) 27 Hip hop ain't dead! (renesance hip hopu) 29 Ambice už nejsou sprosté slovo (prog-rock) 32 Umění milovat stroj (Kraftwerk a electro) 35 Všechny texty jsou v uncut & raw verzi tedy ve stavu, v němž byly zaslány editorům. V příslušných médiích se často objevily v zkrácené či zeditované podobě. Předem se tak omlouvám za pravopisné chyby nebo překlepy. Poděkování editorům, kteří vznik článků iniciovali nebo schválili můj nápad Petr Kambreský, Pavel Klusák (LN Orientace), Pavel Kroulík (Respekt, Bel Mondo), Luboš Pavlovič (Živel), Klamm! (A2), Zbyněk Vlasák (Salon Právo), Apačka (Full Moon) a Ondřej Slačálek (Nový prostor). 2

3 Sen o konci snu (Živel 35) Několik odpovědí na otázku Proč skomírá česká hudba? Když si pustím rádio, tak se musím zout, abych mohla přebrodit ten náš střední proud." Divnej Pach - H.C. bába (Rebelie 2 Hardcore, 1991) Populární hudba má hodně špatnou pověst mezi lidma, kterým je víc než dvacet a vystudovali aspoň střední školu a teď mají najednou pocit, že by se měli chovat adekvátně svému věku/vzdělání. Klidně se těm tříminutovým dávkám slasti v podobě ušních červíků vysmívejte, stejně si pořád budu myslet, že pop říká hodně důležité věci nejen o těch, kteří ho dělají, ale i o těch, kteří ho poslouchají. Bryan Ferry někde tvrdil, že pop je stav duše a tenhle nejlepší kámoš transvestity Briana tím měl nejspíše na mysli, že náš duševní život se odvíjí od toho, jakou hudbu posloucháme. Klidně to můžeme zobecnit na celou kulturu nebo společnost a ptát se jaký obraz podává současný český pop o naší společnosti. Nebudu to nijak natahovat a rovnou napíšu odpověď. Je to obraz mizérie. I) Zkus to, vím, že úspěch klesá níž a s ním příběh snů je blíž a blíž! Přijde den stím správným pocitem no tak, co jsi zač? Ukaž pravou tvář! Pravda vítězí a sám to víš a sní příběh snů je blíž a blíž zařvi: to jsem já! Ewa Farná Maska (album Virtuální, 2009) Kdo si myslí, že pop je jenom pouhá zábava, měl by si trochu zopakovat historii. Nevznikly snad blues či soul jako tlampač utlačované černé menšiny v rasistických Spojených státech? Nebyl rock'n'roll hlasem mezigenerační vzpoury poválečných 'baby boomers' proti jejich konformním rodičům? A rave horečka konce osmdesátých by nikdy nepřišla bez hyperkapitalismu Margaret Thatcherové, podle níž žádná společnost neexistuje. Dalo by se pokračovat. Je pravda, že původní myšlenky, na nichž hudební subkultury vznikly postupně mizí pod nánosem marketingových triků průmyslu, do jehož struktur je hudba zapojená. Hip hopu už jde víc o zlaté řetězy než o vymazání rasismu a rock dávno přestal být hlasem mladické naštvanosti. Podvratný potenciál je ale přítomný pořád v každém uměleckém díle, dává nám obraz o světě, který je jiný než ten náš a tím narušuje naše omezené vidění svět. Aneb jak říká chilský bůh techna Ricardo Villalobos: Nejsem politicky aktivní člověk, ale všechno co dělám je politické. Když se hudební žánry vzniklé v konkrétních společenských podmínkách vydaly do světa, ztratila se nekonečným překódováním původní ideologie a tak dnes můžou náctiletí hopeři na YouTube sršet rasistické urážky na romského herce v klipu Nadzemí a staří pankáči volit TOP09. V Čechách se jednoduše žánry vesměs staly jen 3

4 pouhou módou; maskou, kterou si kdokoliv může libovolně nasazovat, aniž by znal celý kontext. Jejich ideologie se napojily do nepříliš kompatibilní společenské situace - žijeme v rasově i sociálně v podstatě homogenní zemi, kde kultura přestala hrát svoji roli projevu společenské neposlušnosti. Potřebu reflektovat vlastní životní situaci navíc rozředil relativní ekonomických blahobyt posledních let. Na tom, že pravé umění vzniká z hladu je bohužel něco velmi pravdivého. Platí to ale i o posluchačích - reálný kapitalismus zrodil novou generaci konzervativních konzumentů, kterým ke štěstí stačí předžvýkaný opiát masové popkultury. Termínem nová normalizace se v posledních letech ohání politici, kteří potřebují nahnat snadné body hraným rozhořčením nad omezením té či oné svobody. Toto spojení přitom docela pěkně sedí na celkový stav společnosti, v níž jsou po dvou dekádách nové mocenské struktury už definitivně pevně usazené na svých místech a síť kamarádských vztahů ucpala cestičky změn. Jen marxismus-leninismus vystřídalo vzývání kapitálu a kdekdo od komunálních politiků nachytaných při korupci až po pohlaváry Českého rozhlasu obhajující zahnívající hudební dramaturgii Radiožurnálu se ohání husákovským klidem na práci. Jestli se někde normalizované poměry ve společnosti opravdu pěkně odráží, pak je to v textech současného českého popu. Stejně jako v osmdesátkách se z rádia line vyprázdněný jazyk plný krasodušných frází a slovního hračičkářství reklamního newspeaku, jehož hlavní kvalitou je nic neříct a nikoho neurazit. Stejná bída ale provází i domácí alternativu, která už přestala formulovat názory a hledat vlastní jazyk, s nímž by popsala svět. Hudba se definitivně proměnila v pouhou kulisu, vyčištěnou od veškeré podvratnosti. Symbolem tohoto vyprázdnění jsou herecké kapely jako Mig21 nebo Nightwork. Svoji hudbu prezentují jako meta-pop, legrační parodii na upadlou formu kultury, čímž brak na druhou za ironického pomrkávání legitimizují na provinilé potěšení. V Čechách má tato tradice dlouhou historii, vždyť praotcové domácí populární hudby Suchý a Šlitr si v šedesátých letech v Semaforu na popové žánry také jen hráli. Nebrat věci příliš vážně pomáhala smějícím se bestiím Čechům přežívat těžké chvíle v historii, když jsme konečně nabyli svobody, zjistili jsme, že kromě vysmívání už nic jiného nemáme. II) Ledy tají a ticho bleskne tmou, procházíš se v mých snech a jsi zas mou, proměny barví svět a mý přání bez zaváhání se plní a v mých snech jsii zas mou. Ať naše sny se zdají a všechno změním jednou ranou, ať naše sny se zdají, nebo ať skutečností se stanou, ať naše sny se zdají a všechno bílý projde tmou, ať naše sny se plní a staneš se zas mou. Marek Ztracený - Ať se sny zdají (Pohledy do duše, 2009) Možná toho chceme po kultuře zapojené v mašině zábavního průmyslu příliš. Vždyť o moc lepší to není nikde ve světě. Angloamerický pop je dnes součástí televizní zábavy, která generuje umělohmotné hvězdičky z lidu v talentových soutěžích. V Japonsku dokonce už mainstreamová produkce operuje podobně jako wrestling - v nepsané tiché dohodě s konzumenty, že nic z ní není skutečné, ale zábavu nám to zkazit nemůže. Výrazným specifikem českého popu je nicméně bezčasí, ve kterém žije. Z masmédií se šíří prázdnota nekonečného tíživého teď, v němž se nemůže nikdy stát nic 4

5 nepředvídaného. Dějiny populární hudby jsou tvořeny posloupností žánrů, které infikují mainstream estetickými i názorovými variacemi. Každá z nich zachovává v hlavním proudu svůj svébytný otisk a tím ho dynamizuje. Ani ty nejtuctovější žebříčkové šlágry nejsou pořád stejné, tzv. nový pop osmdesátých let zněl jinak než hity v předchozí dekádě. V devadesátých letech přinesla do hitparád vlastní radikálnost taneční hudba a od poloviny stejné dekády i hip hop nebo r'n'b. Do monokultury českého středního proudu nic z toho neproniklo a proto zní stejně už třicet let. U většiny českých písní v rotacích velkých stanic nelze říct, z jakého roku pochází. Je to jako kdyby u nás skutečně už skončily dějiny, přesně jak si představoval Fukuyama po pádu Železné opony. Je to pohodlná a útěšná iluze, která nás chrání od chaosu vnějšího světa, v němž se přece odehrává tolik nebezpečných věcí. Český konzervativismus má samozřejmě kořeny v historických událostech, Střední Evropa si prožila tolik dějin, že teď už raději žije ve snu o bezčasí. Proč se vůbec znepokojovat tím, že historie pokračuje dál. Sledovat v televizi každoroční svátek hudby jménem Ceny Anděl je velmi poučné. Nejde zdaleka jen o to, jak se během poslední dekády vcelku respektované ocenění udělované lidmi z hudebního průmyslu proměnilo v úlisnou televizní estrádu oslavující průměr pod taktovkou Damoklova meče sledovanosti. Když budete důsledně pozorovat všechny ty hudební komety existující ve virtuálním hvězdném nebi televizní stanice Óčko nebo rádia Evropa 2, zjistíte, že stávající vizuální uniformou domácího středního proudu je image mladých rozervaných rockerů, kteří ale kromě dlouhých vlasů, džísky či černé kůže žádné další znaky žánru nevykazují. Je to provokování v rámci dobrých mravů, jakási oficiálně schválená image rebelství, s níž vás pustí do televize a budete se líbit i vaší babičce. Rock je pro Čechy něco jako náboženství a k jeho pivním rituálům se jich hlásí snad více než ke katolické víře. Historická hrdinská úloha rockového disentu v šedesátých a sedmdesátých letech předurčily žánr k tomu, aby se po revoluci stal součástí oficiální kultury. Přispělo to k jeho finálnímu zakonzervování, nicméně jeho síla vyvanula po celém světě rock už dnes existuje jen ve své megakorporátní podobě podobě (U2, Linkin Park). Pro českou kulturu bylo mnohem závažnější, že si rocková estetika na všech myslitelných frontách uzurpovala pojem toho, co je považováno za hodnotnou hudbu. Nic není směšnější než padesátiletí pantátové z ODS dokazující si na koncertech Rammstein svoji příslušnost k rebelské třídě. A nebo konzervativní politici jako ministryně kultury Hanáková bojující ještě jako starostka Vizovic srdnatě za festival Masters Of Rock. Tedy přesněji v tomto výjimečném případě nejsou k popukání zmínění lidé, ale rock samotný. Dlouhé dějiny jeho kontrakultury byly kooptovány do oficiálních struktur a rock byl odsouzen k replikaci svých kdysi revolučních gest. Z historického hlediska jsou rock i punk výsledkem generačního konfliktu, který ale v naší společnosti poslední dvaceti let zcela vymazal konzumní kapitalismus. Nový hodnoty jako luxus, bohatství a úspěch srovnaly všechny do jedný řady. Respektive všem už jde jen o to mít se dobře, říká Bonus v rozhovoru pro Aktuálně.cz a James Cole ve svém trefném útoku na kapelu Nightwork v časopise Reflex dodává: Mladí jsou staří, krotcí, jsou to dobří vnuci. Jeho slova by se dala vztáhnout na celou generaci nového českého popu (Langerová, Klus, Ztracený), která pokorně přijala místo vedle stárnoucích model establišmentu devadesátých let (Lucie Bílá). Rock umřel mnohem dříve než si Mirek Topolánek nasadil elektrickou kytaru kolem 5

6 krku a Ewa Farná oblékla metalovou džísku. Velkou tragédií domácí hudby je to, že v Čechách se nikdy nestal punk. Ta největší bílá hudební revoluce, která svojí radikální filosofií primitivismu zdemokratizovala tvorbu hudby. V Británii konce sedmdesátých letech nastartovala kreativní kvas post-punku, který pak vedl k novému popu další dekády. V zámoří punk skutečně promluvil do dění až na začátku devadesátých let s grunge rockem a celý systém hudebního průmyslu rozebral tak dokonale, že otevřel dveře do mainstreamu novým mládežnickým subkulturám, jako byl třeba hip hop. Do Čech punk pronikl vesměs jen ve svém konzervativním pub-rockovém revizionalismu a až na výjimky nikoho neinspiroval k tomu vyměnit elektrickou kytaru za syntezátor. A co je nejdůležitější - nikdy nekonfrontoval zavedené postupy rockové kultury, která degenerovala ve vyhaslou parodii. S punkem by se také rozbila v Čechách obecně vžitá představa, že hrát hudbu je výsada výjimečných talentů, které mají právo na produkci teprve po dlouholetém tréningu a přísné meditaci. Pop se přitom už třicet let podobá více modernímu výtvarnému umění, kde nemusíte umět namalovat koně do posledních detailů, na to aby jste mohli stvořit úchvatné a originální dílo. Aura jakéhosi transcendentálního kumštýřství (jak o něm báječně mluví prosťáček Vítězslav Jandák) už několika generacím úspěšně brání tomu vzít do ruky hudební nástroj a něco s ním dělat. Což je mimochodem ta nejjednodušší věc na světě. Hudební výchova na základní a střední škole prezentuje bohatou a vrstevnatou hudební kulturu jako nudnou zábavu pro šosáky a lásku k ní definitivně utlumuje. V severských zemích mají komunitní hudební centra, v nichž si každé dítě může osahat nástroje, v Čechách se posvátně zamykají do skříní kabinetů. A s nimi i přirozená hudebnost nových generací. III) Sen je víc než strach, tak sbal svůj vak přímo hleď, hned teď jeď a žádný až pak i když jen jako stín dál za tajemstvím já jdu s tebou. Lucie Vondráčková Bránou zázraků (Boomerang, 2010) Hudební průmysl, tak jak existoval posledních několik dekád, se pomalu hroutí. Nahrávek se prodává méně a méně a v Čechách navíc dlouhodobě doplácí na velmi rozšířené digitální pirátství. Tomu dlouho hrála do not absurdně neadekvátní cena hudebních nosičů i neexistence legálních internetových obchodů (itunes do Čech přišlo teprve na podzim 2011). Z velké čtyřky nadnárodních korporací zůstanou po nedávném zrušení místní pobočky Warner Music a chystaném prodeji EMI na českém trhu už jen dva giganti Universal a Sony. Na hudbě se už nedají vydělávat velké peníze jako dřív, což je příznivá zpráva pro menší hráče průmyslu, kteří nejsou tak zatížení technokratickým uvažováním. Ve světě už velké firmy nemůžou do podpory svých hvězd sypat takové prostředky a nezávislý sektor se najednou stává jejich výrazným soupeřem. A to i v prodejních kolbištích - nejúspěšnější deskou roku 2011 byla 21 britské zpěvačky Adele vydávající na nezávislé značce XL Recordings. Přetlačování majors a indies pomáhalo průmysl dynamizovat, v Čechách je ale svět velkých společností a nezávislého sektoru oddělený velkou zdí. Místo toho, aby menší vydavatelé atakovali status quo nahrávacího průmyslu jako na největších trzích, nůžky mezi oběma póly se u nás vzdalují. Mainstreamový pop si dál pěstuje svoje pohodlné bahýnko udržované roky prověřenými 6

7 marketingovými triky a domácí alternativa žije v dobrovolném ghettu s omezenými možnostmi zasáhnout do veřejného prostoru. Lidé kolem menšinových žánrů jsou dlouhodobě zvyklí budovat si soběstačné sítě, které velký establishment nepotřebují, ba se ho hrdě štítí. Komu by se chtělo špinit si ruce s pochybnými kartely rádiových či televizních dramaturgů, neustále přesvědčovat prodejné pisálky či promotéry festivalů. Vždyť život v ghettu je tak pohodlný! Pasivita má jeden nepřímý a jeden přímý důsledek. Nepřímo se tím umožňuje existenci umělých popových monster, jejichž kariéra je výsledkem kolotočářského handlování kapitánů průmyslu. Ten druhý je snad ještě závažnější kdysi tak agilní scény či partičky uvadají ve své aktivitě a obrušují svoji motivaci, jejich kreativita hasne za zvuku kamarádských plácanců po zádech. V bezpečí vlastní žánrové škatulky není potřeba svoji vizi konfrontovat s rušivými elementy okolního světa. I jejich undergroundový ráj existuje v bezčasí a je smutný pohled na někdejší hybatele alternativy, kteří se proměnili v rodinné podniky společně sdíleného malého štěstí, vesměs postavené na nostalgii po starých časech. V Čechách se hudba na okraji často vnímá přes žánrové škatulky, což posluchačům přímo vnucuje pocit, že je nutné si nasadit klapky na uši a nechat se uvěznit v jednom hudebním světě. Atomizovaný vesmír sociálních sítí tento starý neduh ještě podporuje vykouknout ze zajetých kolejí svého vkusu je ještě těžší než dříve. Jak je jednoduché najít na internetu kteroukoliv desku, jež byla natočená, je stejně snadné v chaosu ztratit víru v to, že nejlepší hudba je ta, kterou jsem ještě neslyšel. Kopírování toho, co se zrovna děje na žebříčcích v Británii nebo USA je trapné, na druhou stranu celkový přehled je dobrým předpokladem k vlastní originalitě. Aneb mysli globálně, jednej lokálně. Když jsme u toho, tak cesta do Evropy není pro muzikanty jen jediným způsobem, jak vydělat peníze, ale hlavně možností, jak otestovat svůj talent. K nedostatku konkurenceschopnosti české hudby samozřejmě přispívá i prakticky nulová podpora státu pro vývoz domácí kultury. IV) Chceš bejt něčím a nevíš čím Mou královnou jsi pavoučí Ze snů, co máš, vždy usnováš překrásnej svět ze slov a vět V tý nejsnovější z realit, v tý co na ní kde kdo nalít, jak já, mmm David Deyl - Lež a nech si lhát (text Ondřej Ládek, album Zásah, 2011) Kritizování po hospodách patří neodmyslitelně k české povaze a přesto profesionální kritiky nemá nikdo rád. Hudba je buď jenom zábava a proto nepotřebuje být intelektualizována a nebo je to vysoké umění, kterého se nemá právo nikdo dotýkat. V posledních letech se na tristní reflexi současného českého popu velmi výrazně podepisuje i krize médií. Čtenost, sledovanost či poslechovost se staly zaklínadlem, kolem něhož se točí provoz masmédií a určují, že je nutné, aby se každý člověk, který si kupuje noviny nebo zapíná televizi musel cítit jako v bavlnce. Znepokojovat je a nebo dokonce konfrontovat jejich vkus je krajně nežádoucí. Projektovaným cílovým konzumentem mediálního infotainmentu (zpráv, které mají především bavit) se stal nemyslící idiot. Ten je zároveň i jejich ideálním autorem. Kritické recenze na české desky už nevychází, 7

8 nahradily je PR články nebo lichotivé rozhovory. Smutnou pravdou je, že kýženou reflexi nemá kdo psát. Když už nejsou hudební publicisté poslušní oportunisté strachující se o své místečko, pak budou nejspíše zároveň muzikanty, vydavateli, promotéry, PR agenty, prostě jednotlivými součástky symbiotického organismu domácí alternativy. Tento systém postavený na vzájemné dobré vůli všech zúčastněných zdánlivě udržuje nezávislý sektor na živu jako spolek kamarádů, kteří se vzájemně podporují ve své bohulibé činnosti. Na živobytí se v ní vydělat nedá, takže jsme všichni na jedné malé lodi a na ní je lepší se vzájemně podporovat, než si podrážet nohy. Tenhle alibistický postoj ale scénu zároveň zabíjí, bez konkurence není vývoj a nakonec všechno usne spánkem spravedlivých. Do miniaturního ghetta alternativy je těžké proniknout bez osobních kontaktů a proto mají ztíženou pozici muzikanti z periférií. Nutno dodat, že je to negativní věc jen v tom nejběžnějším ohledu o těchto muzikantech se nepíše a nezvou se na festivaly, na druhou stranu se musí ze všech sil snažit prorazit zeď, což jim pomáhá v tom, aby nezlenivěli a nezastavili se ve svém růstu stejně rychle jako kapely z hlavního města, které mají díky kamarádům pěkně ušlapanou cestičku. Na geografické periférii se tak u nás tvoří skutečné ostrůvky originality, imunní vůči uniformnímu stylu malé pražské indie komunity. Pop je jenom tak zajímavý jako společnost, která ho produkuje. V textech popových rychlokvašek se často opakuje slovo sen. Není to jen proto, že je krátké a že se rýmuje s dalšími univerzálními vatovými výplňky jako den, jen či ven. Pro supermarketovou poetiku je sen bájným místem, do něhož se dá snadno odejít z našeho světa plného chyb, které už ani nemá cenu napravovat. Stačí jen zavřít oči a zmizet. Ve skutečnosti s texty českého popu žijeme v jenom velkém snu my všichni. Ve snu falešných iluzí o nás samých. Až jednou přijde probuzení, bude hodně tvrdé. Nejlepší české desky posledních pěti let: WWW Neurobeat (Bigg Boss, 2006) Lvmen Mondo (Day After, 2006) Sunshine Dreamer (Universal, 2007) ESGMEQ Esqmeg (Silver Rocket, 2007) DVA Fonók (Indies Scope, 2008) Vladimir 518 Gorila vs. Architekt (Bigg Boss, 2008) OTK Okolo (Silver Rocket, 2008) James Cole Je Kapitán Láska (Bigg Boss, 2009) Sporto More (Starcastic, 2009) Květy Myjau (Indies Scope, 2009) Bonus Konec civilizace (Starcastic, 2010) Hugo Toxxx Legální drogy (Hypno808, 2011) I Love 69 Popgeju Let's Gold Corridor (Vole Love, 2011) (Článek, který jsem chtěl napsat už dávno, ale teprve díky pravidelnému recenzování domácích popových novinek jsem pro něj získal dostatečné střelivo/materiál. S odstupem můžu říct, že nejzábavnější na něm bylo hledat ty úryvky z textů středního proudu. Téma snů v českém popu by si zasloužilo ještě přinejmenším jeden velký článek, ale pochybuju, že se k něčemu tak masochistickému někdy dokopu.) 8

9 Být po celým interwebu (Orientace / Lidové noviny ) Hudební virální fenomény poblázní internet, ale mají pak problém prorazit i mimo vesmír jedniček a nul. Ale třeba už fyzický svět ani nepotřebují. Říkali, že jsem lůzr, že jsem nikdo. Říkali, že jsem psychouš. Ale podívej se na mě teď: Jsem po celým interwebu, rapuje ve svém půvabném slangu Ninja z jihoafrické hiphopové skupiny Die Antwoord v průlomovém hitu Enter The Ninja. Komiksově laděný snímek na začátku roku 2010 obletěl internet, kde přes portál YouTube za necelý měsíc nasbíral milion diváků. Kdekdo tehdy mluvil o tom, že Ninja, Yo-Landi Vi$$er a DJ Hi-Tek jsou budoucí globální hvězdy a po podpisu nahrávací smlouvy s velkou a úspěšnou společností Interscope tomu zdánlivě nic nechybělo. Jenže internetová sláva je vrtkavá. O dva roky později už si Die Antwoord musí vydat nové album Ten$ion vlastním nákladem. Pop byl vždycky postavený na distribuci slasti s krátkou lhůtou spotřeby. Popularitu spoluurčovaly sezónní módní trendy, které za sebou v obchodech zanechávaly plné stojany s cedulkou "Super sleva". Internet tuto pomíjivost popového provozu ještě několikanásobně zrychlil. Hudební komety dnes po prvním singlu opěvují webové trendy portály Pitchfork nebo Stereogum a s chladnou krutostí je stejně rychle pošlou ke dnu po debutové desce. Zatímco většina dnes uznávaných hudebních ikon dostala příležitost pomalu umělecky zrát a s třetím či čtvrtým albem natočit svůj umělecký či komerční majstrštyk, dnes jsou kapely svými vydavateli odejity už po neúspěšném debutu a jejich kariéra je tak prakticky u konce. Die Antwoord dopadli stejně - po nízkých prodejích alba $O$ se Interscope hrdinů z internetu tiše zbavil. Byl to příběh jako z učebnice. Kariéru jihoafrických hiphoperů odstartovalo na konci roku 2009 záhadné video z YouTube, které trio Ninja, Yo-Landi Vi$$er a DJ Hi-Tek představilo jako hrdé burany z předměstí Kapského města, jež bydlí v dřevěných vilkách svých rodičů, prohání se na motorkách, rožní maso na otevřeném ohni a poslouchají americký hip hop z MTV. Přihlášení se k předměstské kultuře zefs zahrálo na strunu autenticity hip hopu jako hlasu rasových a sociálních menšin. O zbytek se postaral klip a chytlavý hit, postavený na refrénu švédské eurodanceové skupiny Smile.dk pěkně odrážející fascinaci brakovou kulturou. Všechno bylo snad až příliš dokonalé na to, aby to byla pravda. A také nebyla. Internetoví detektivové rychle odhalili, že Die Antwoord ve skutečnosti nejsou předzvěstí nové hiphopové revoluce z chudinských slumů, ale jen nový projekt jihoafrického rappera a baviče Watkina Tudora Jonese. Násilnický schizofrenik Ninja byl jen další postavičkou v portfoliu, jež obsahuje i rappera v obleku s přezdívkou MaxNormal.TV, který v jednom roztomilém klipu na Youtube učí rapovat manažery s pomocí prezentace v Power Pointu. Lolitka Yo-Landi je ve skutečnosti jeho dospělá manželka a DJ Hi-Tek, který dělá beaty z jinýho vesmíru (jak o něm mluví Ninja ve fiktivním dokumentu) je v reálu jen jejich trochu otylejší kamarád se zálibou v hiphopovém oblečení, který ani nevlastní počítač. 9

10 Odhalení pravé identity nicméně Die Antwoord vaz rozhodně nezlomilo, hip hop v poslední době uniká do světů fantazie celkem běžně, ať už je to opulentní pop Kanye Westa nebo gangsterské báchorky bývalého bachaře Ricka Rosse. Trio z Kapského města se jednoduše jen zařadilo do dlouhého seznamu internetových hvězdiček, které svoji slávu z virtuálního prostoru nedokázali přenést do reálného světa hudebního byznysu, kde se měří úspěch prodejem desek nebo vyprodanými koncerty. V panteonu padlých virálních senzací najdete třeba zpěváka Tay Zondaye (který se v roce 2007 proslavil hitem Čokoládový déšť), finské ničitele kuchyňských přístrojů Hurra Torpedo (známé i z jedné české reklamy) nebo pop-rockové kvarteto OK GO, které se více než svojí poněkud tuctovou hudbou proslavilo inovativními klipy. Tancují v nich na trenažérech z posilovny a nebo skládali monstrózní stroj Rube Goldberg, který funguje na efektu domina, v němž si padající věci předávají svoji kinetickou energii. Právě předloňský klip k písni This Too Shall Pass nasbíral za pár týdnů čtrnáct milionů přehrání. Jenže album album Of the Blue Colour of the Sky, které singl propagoval, si dodnes koupilo pouhých dvacet tisíc lidí a podle tradičních měřítek úspěchu tak skončilo fiaskem. Marketingové taktiky, při nichž se podněcuje šíření dobré pověsti nějakého výrobku jsou stejně staré jako samotné umění prodeje. Teprve internet ale poskytl samospádu reklamních informací ten správný inkubační prostor a tzv. virální marketing se stal jedním z nejpoužívanějších slov v slovníku prodejců. Podněcujte konzumentskou síť a pak zmizte a nechte je samotné mluvit, shrnul základy internetové reklamy americký publicista Seth Godin, v knize Unleashing the Ideavirus (Jak vypustit ideovirus). Údajně nejstahovanější elektronická kniha všech dob připodobňuje produkt či informaci o něm k viru, který své oběti infikuje v exponenciální řadě. Nejúspěšnější virální kampaně obvykle vůbec nevypadají jako reklama - například vymyšlená historka o jedovatých hadech na palubě letadla propagující akční snímek Snakes on a Plane nebo poněkud klaustrofobická webová stránka s mužem převlečeným v obleku slepice a plnícím rozkazy, jež mu dávají uživatelé na internetu, která se ukázala být reklamou na řetězec rychlého občerstvení. Internet se v minulé dekádě stal pro muzikanty velkou pomůckou v alternativních distribučních sítí. Sílu nového média jsme poprvé skutečně pocítili v polovině nultých let, kdy do žebříčků vtrhly senzace z MySpace - Arctic Monkeys a Lilly Allen. Udělejte ze své kapely virus! nabádali marketingoví rádcové mladé talenty, kteří pak často trávili budováním internetové slávy více času než tvořením hudby. S nástupem YouTube v roce 2006 dostaly tyto marketingové strategie poněkud známějších obrysů - klipové úložiště se stalo vlastně obdobou hudební stanice MTV, která v první polovině osmdesátých let výrazně zahýbala hudebním průmyslem. U nových hvězd jako Duran Duran nebo Madonna byla image stejně důležitá jako hudba. Na rozdíl od MTV se ale dá úspěch přes YouTube jen velmi špatně ovládat a tak je na ní pořád dost místa pro nezávislé desperáty. Z nově objevené discipliny se nicméně brzy stala nutná součást všech kampaní a s YouTube už dnes pracují i marketingové týmu velkých nahrávacích společností. Stále se cení vtipný nápad, ale přijít s něčím opravdu přelomovým není vůbec snadné. Pokud ze sebe skutečně muzikanti udělají virus, pak musí počítat s tím, že internet se na ně časem stane imunním. Poznala to i nekorunovaná královna internetového popu 2.0 Lady Gaga, jejíž manipulace se sociálními sítěmi připomíná Madonninu mistrovskou hru s médii v osmdesátých letech. Gaga pro YouTube točí opulentní vysokorozpočtové videoklipy s často šokézním obsahem, které následně vyrábějí skandály. Jenže fanoušci chtějí pořád víc a víc a poté, co s klipy k poslednímu albu Born This Way nedokázala 10

11 Gaga přijít s ničím opravdu překvapujícím, dočkala se deska výrazně menších prodejů než se čekalo. Pro šéfy společnosti Universal, která za klipové orgie Lady Gaga utrácí miliony dolarů, musel být pořádný šok, když zjistili, že i ten nejsledovanější klipy jejich hvězdy viděla sotva polovina lidí než skladbu Friday náctileté Američanky Rebeccy Black. Poloprofesionální klip stál jen dva tisíce dolarů, které zaplatili rodiče své třináctileté dceři jako dárek k narozeninám. Žvýkačková syntezátorová melodie a hloupoučký text ( Včera byl čtvrtek, dneska je pátek, zítra je sobota a pak přijde neděle ) zpívaný navíc s vydatnou pomocí samoladícího software napravujícího intonační chyby měl nejspíše pobavit jen pár spolužáků... nebýt portálů sbírajících internetový humor. Během pár týdnů začala Rebecca díky mixu ironického nadhledu a provinilého potěšení trhat rekordy sledovanosti na YouTube a klip z kategorie tak špatný až je dobrý nakonec vidělo 180 milionů lidí. A co na tom, že většina diváků se jen bavila nad tím, jak je nepovedený? Díky masivní rotaci na YouTube a slušným prodejům v digitálním obchodě itunes se Friday dokonce vyšplhalo na 58. místo oficiálního amerického žebříčku. Ještě většího úspěchu dosáhl Alex Day, který se na konci loňského roku probojoval na čtvrté místo britského žebříčku s písní Forever Yours, kterou proslavil bláznivý videoklip z YouTube natočený za pár liber s přáteli. Internetová celebrita z anglického Essexu se proslavil hudebními parodiemi nebo vtipně komentovaným předčítáním populární upírské ságy Svítání a jeho singl se stal historicky první skladbou v britské Top 5 od muzikanta, za nímž nestojí žádná nahrávací společnost. Rebecca Black i Alex Day si nejspíše jen prožili svých pověstných warholovských patnáct minut slávy a pár příštích let stráví učinkováním v reklamách či televizních estrádách. Možná jsou ale předzvěstí toho, jak bude vypadat pop, až ho definitivně ovládnou agilní kutilové z webu, kteří budou napůl baviči a napůl internetovými podnikavci. Prodeje desek a singlů, které ještě donedávna pevně určovaly hranice úspěchu a neúspěchu už v světě propojeném datovými dálnicemi přestávají stačit. Americký časopis Billboard, který už více než sedmdesát let zveřejňuje oficiální americké žebříčky začal před dvěma lety sestavovat hitparádu nového typu, která lépe odráží reálnou popularitu muzikantů v digitální éře. Jejich Social50 Music Chart se počítá podle toho, jak se o nich píše na sociálních sítích jako jsou Facebook či Twitter. Pohled do žebříčku nicméně potvrdí, že nejsou příliš vzdálené těm prodejním - i v nich suverénně vládne Adele. S podobnou iniciativou přišla i stanice MTV, která začala nedávno udílet speciální ceny za mimořádné internetové aktivity. MTVO Awards oceňují třeba inovativní užití sociálních sítí nebo nejaktivnější fanoušky a v souladu s duchem doby se koná ve virtuálním prostoru. Die Antwoord nejspíše udělali velkou chybu, že se nechali zlanařit nahrávací společností, která ještě stále počítá úspěch podle prodaných desek. Nakonec právě to, že se šéfové hudebního průmyslu nesnažili pochopit, jak může internet pomoci hudbě, dostalo jejich byznys na pokraj krize. Když jsme měli setkání se zástupci Interscope, tak si mi Jimmy Iovine postěžoval, jak internet škodí jeho byznysu... vypráví v rozhovorech Watkin Tudor Jones alias Ninja a dodává Chápal jsem jeho pohled, ale řekl jsem mu: Jimmy, dám ti jednu radu od samuraje: Staň se tím nepřítelem!. (Tady píšu o síle YouTube v roce Něco mi říká, že PSY a spol. skončí jako Die Antwoord za rok už o něm nebude nikdo vědět. A Adele a Mumford & Sons? Udělat hvězdu bude v budoucnosti čím dál obtížnější a it s fine by me, protože stars jsou 11

12 páteří toho systému hudebního průmyslu, který se nám hroutí před očima. Velké narace Beatles, Michaela Jackson nebo Madonny postupně nahrazují malé příběhy žánrových nebo lokálních hvězdiček.) 12

13 Žít si jako v Gangnamu (Orientace / Lidové noviny, listopad 2012) Jak korejský rapper PSY docválal do globálních popových žebříčků Generální tajemník OSN má obvykle na práci jiné věci než si třást rukou s hvězdami popových hitparád. Pan Ki-mun ale minulý týden udělal výjimku a v New Yorku přijal svého krajana jihokorejského rappera Park Jae-sang vystupujícího pod jménem PSY. Klip k jeho písni Gangnam Style shlédlo za čtyři měsíce na YouTube bezmála 600 milionů diváků, načež s ní PSY vzal útokem globální žebříčky tak, jak to dosud žádný hudební interpret z Asie nedokázal. Před kamerami tiskových agentur naučil čtyřiatřicetiletý bavič ze Soulu generálního tajemníka koňský taneček, který ho proslavil po celém světě a pak prohlásil: A teď tu máte v budově prvního i druhého nejslavnějšího Korejce. Který je který už ale neprozradil. Když se popkulturní virus jménem Gangnam Style začal na konci srpna šířit po sociálních sítích a sbírat první miliony diváků, napsal web College Humor: Taky vám neprozradíme, proč se nám to tak líbí. Můžeme jen říct, že si nemůžeme pomoci. Pěkně tak shrnuli pocity diváků čtyřminutového klipu, v němž PSY hraje rádoby světáka snažícího se oslnit dívku svých snů symboly přepychu, jenž ale tak úplně nejsou tím, čím se zdají být: místo pláže se opaluje na dětském pískovišti, flitry, které mu vítr vhání do vlasů jsou ve skutečnosti odpadky a svůj taneček pod disco koulí nerozbalí v klubu, ale v autobuse plném důchodců. Klip vlastně není zase tak vtipný a ani hudebně se píseň nevymyká současnému rádiovému popu s jeho zálibou v nekomplikovaných tanečních rytmech a blyštivých syntezátorových efektech, přesto má obtloustlý Korejec v slunečních brýlích v sobě něco neodolatelného, čím okouzlil celý svět. K dalšímu šíření viru pomohly parodie a když se Gangnam Style začal prodávat na itunes, ovládl žebříčky ve více než 25 zemích včetně Británie, Německa i České republiky. V USA zůstal PSY těsně pod vrcholem, přesto je Gangnam Style největší globální neanglicky zpívaný hit od poloviny devadesátých let, kdy svět postihlo taneční šílenství jménem Macarena. Cesta cválajícího pošuka do hitparád vypadá na první pohled jako zcela nepravděpodobný scénář, ve skutečnosti ale skrývá několik zajímavých podpříběhů o současné popkultuře. Úspěch Gangnam Style je v první řadě důkazem obrovské marketingové síly, kterou v současnosti disponuje internet. Rok 2012 byl vůbec plný neznámých interpretů, kteří vystřelili na vrchol žebříčků díky úspěchu svého klipu na YouTube. Zatímco dříve zahajovaly budoucí hity svoji cestu k hitparádové slávě v rotacích rozhlasových stanic, letos se už o první hitparádové krůčky šlágrů jako byly Call Me Maybe kanadské zpěvačky Carly Rae Jepsen nebo We Are Young newyorského tria Fun. postaral web. Je to jeden důsledků pokračující recese hudebního průmyslu, která způsobila slábnutí vlivu velkých nahrávacích společností. Zatímco ještě na konci devadesátých let ovládaly všechny mediální kanály, kterými se šířila hudba ke konzumentům a mohly tak formovat trh podle svých potřeb, v novém tisíciletí je čím dál častěji poráží agilní nezávislé společnosti, které lépe rozumí svým cílovým skupinám. Velké firmy ale ještě 13

14 pořád disponují nejlepším know-how pro masový úspěch, i PSY nakonec kvůli dobytí americké hitparády podepsal smlouvu s marketingovým týmem, který stojí například za úspěchem náctileté hvězdy Justina Biebera. Jen oni ho mohli dostat do populárních televizních show, odkud pak zaútočit na nejširší posluchačské spektrum. YouTube má dnes podobnou moc nad popem jako v osmé a deváté dekádě hudební stanice MTV. Ovšem s tím velkým rozdílem, že dramaturgie internetového portálu je zcela v rukou jednotlivých uživatelů. Průzkumy dokonce ukazují, že nejmladší generace dnes poslouchá hudbu nejčastěji právě přes YouTube, kompakty nebo rádia jsou až na dalších místech. Teenageři si z udělali z klipového skladiště jukebox a podle toho vypadá i seznam nejpopulárnějších klipů všech dob - tam kde dříve vládly žvatlající děti a kočky, jsou dnes popové hity (PSY je zatím třetí za Bieberem a Jennifer Lopez). Obrázkové zpracování je ale stejně důležité jako kdysi klip dotváří popkulturní balíček, k němuž lze vzhlížet či se s ním identifikovat. Zatímco dříve ale naplňovaly hvězdy především ideál sexuálního symbolu, dnes musí mít klipová prezentace v sobě i něco navíc. V nadprodukci kulturních artefaktů je potřeba zaujmout něčím, co se vymyká průměru, ale zároveň je to ještě pořád v rámci obecně přijatého vkusu. Extrémním případem je v tomto ohledu loňský virální fenomén s klipem Friday náctileté zpěvačky Rebeccy Black, jejíž poněkud bizarní a neumětelskou hru na popovou hvězdu si internetoví uživatelé posílali k pobavení tak vehementně, že ji tím dostali i do hudebních žebříčků. Samozřejmě, že klip střeleného korejského rappera je ideálním objektem, kterým se teenageři mohou triumfovat při hledání internetových bizarností. Výstřednost klipu ale nemusí být jediným vysvětlením popularity Gangnam Style. Pod lesklým povrchem popové odrhovačky lze překvapivě najít i subverzivní poselství o sociální nerovnosti, které je platné pro Jižní Koreu i kterýkoliv jiný stát. Nevěříte? Gangnam ze sloganu písně je bohatá čtvrť na jihovýchodě Soulu spojovaná se zbohatlíky a jejich luxusním životním stylem. V půlmilionovém okrsku plném mrakodrapů nejsou jen obchodní centra a věhlasné kluby, ale také zde sídlí většina velkých korejských firem a ceny nemovitostí vysoko převyšují okolní oblasti. Snaživý PSY z klipu je tak satirou na soulskou smetánku snažící se dávat ostentativně najevo svůj výjimečný sociální status. Korea zažívá obrovský růst v číslech HDP, ale tento růst není rovnoměrný. Myslím si, že mladí lidé si to konečně uvědomují. Existuje opravdové zklamání... A poslední dobou je vidět čím dál větší rozladění mladých z jejich ekonomické situace. cituje článek zpravodajského webu The Atlantic korejskou bloggerku Jea Kim, která text písně přeložila do angličtiny. Mám rád dámy, které si mohou dovolit šálek osvěžující kávy, rapuje třeba PSY a Kimová v nenápadné větě vidí narážku na konzumní hedonismus, kterému propadá i střední vrstva. V Koreji máme vtip o ženách, které si k obědu dají ze šetřivosti nudlovou polévku za 2000 wonů (asi 35 Kč), ale pak neváhají utratit třikrát tolik za kávu ve Starbucks. píše na blogu a připomíná, že Korejci patří k národům s největším zadlužením na kreditních kartách. Na dluh se prý naučili žít ke konci devadesátých let, kdy se vláda snažila vyvést zemi z celoasijské krize zvýšenou spotřebou domácností. PSY sám má ovšem daleko k revolucionářovi, vždyť ze čtvrti Gangnam pochází a jeho rodina zde vlastní úspěšnou firmu na polovodiče. Díky penězům svého otce a přípravě na místních prvotřídních školách mohl v zámoří vystudovat Berklee College of Music v Bostonu, prestižní hudební školu, kterou před ním absolvovali třeba slavní hudebníci Quincy Jones, Diana Krall či Jan Hammer. Jsem víc jako Mr. Bean nebo Austin Power nechal se PSY slyšet v rozhovoru na CNN, kde prozradil i svoje heslo: Oblíkej se nóbl, tancuj jako póvl. V čtyřiatřiceti letech už stihl vydat šest alb, nicméně jeho kariéra 14

15 trochu připomíná jízdu na horské dráze. Po návratu z USA se dlouho snažil prorazit nezávisle, teprve tváří v tvář osobnímu bankrotu podepsal smlouvu s velkou agenturou, které v Asii vládnou popovému provozu. Od běžné hitparádové produkce v zemi se ale hodně liší - od nepříliš fotogenické postavy, autorství vlastní hudby i textů, až po ujetý smysl pro humor, ostatně v Koreji je prý známý jako bizarní zpěvák. K jeho pověsti přispívají i problémy se zákonem: na začátku tisíciletí se dostal do vězení kvůli marihuaně a o pár let později si na něj došlápli za vyhýbání vojenské službě, která je v Jižní Koreji povinná. Nakonec narukoval ve třiceti a na dva roky doma nechal manželku a dvojčata. Comeback do žebříčků mu pak v roce 2009 zkazilo Ministerstvo rovných příležitostí a rodiny, které nakázalo stáhnout z obchodů singl Right Now kvůli údajně obscénním textům. Stejně jako jsou na globálním vzestupu jihokorejské značky Samsung či Hyundai, daří se i místní kultuře. Podle říjnové reportáže The Financial Times roste každý rok objem kulturního exportu o celou čtvrtinu a vloni činil už 4,2 miliard dolarů. Tzv. korejská vlna zatím vládne hlavně v Asii - na přelomu tisíciletí ji odstartovaly televizní seriály a o něco později se přidaly i velkorozpočtové filmy či popové nahrávky. Pro většinu jihokorejských herců i zpěváků je ale úspěch v Asii jen nutným předstupněm před skutečným cílem jejich kariéry, kterým je dobití amerických břehů. Korejské hudební agentury neváhají investovat velké peníze do amerických producentů, ale stejně jako je to u jejich japonských kolegů, žádný hmatatelný úspěch pořád nepřicházel. Dosáhl ho až PSY, skutečný opak romantických idolů atletických postav, které chrlí místní průmysl. Proč právě on a ne třeba futuristické Spice Girls 2NE1, jejichž kybernetický pop a opulentní klipy si nezadají ani s Lady Gaga? Jednou z mála zemí, v nich Gangnam Style neuspěl bylo Japonsko. Hvězdy k-popu jsou tady dávnojako doma a to nejen v žebříčcích, ale i v seriálech, filmech či reklamních kampaních, ale fanoušci příliš nechápou, čemu by se na Gangnam Style měli smát. Zatímco americký postoj k hitu se dá charakterizovat jako úžas, byť s příchutí záhady - Co to sakra je? To je šílený!, Japonci - třebas jim samotným nejsou podobné komentáře vůbec cizí - jsou natolik obeznámení se všemi zobrazovanými tropy, že na nich nevidí nic šíleného. Všechno chápou, ale nejsou schopní přijmout divnost jako háček, na který by se měli chytit. píše Iana Martina v The Japan Times a naznačuje i odpověď, proč úspěchu dosáhl zrovna PSY notabene s korejsky zpívanou písní. Západní vkus v zajetí tradičních stereotypů totiž podle něj stále není schopen přijmout asijského muže v roli romantického milovníka a hezouna, což je samozřejmě esenciální popová role. Přijatelné jsou jen typy zbavené sexuality - klaun (Jackie Chan, PSY) či bojovník (Bruce Lee, Jet-Li). Nakonec i obraz Afroameričanů byl dlouho zatížen stereotypem primitivních divochů, který jazzmani v šedesátých letech či gangsta rappeři o dvě dekády později převrátili ve svoji výhodu. Pomalu bychom si měli zvykat, že psychologická hranice jednou padne a i do popových žebříčků dorazí inovace z východu. Západ používá korejské telefony, nosí designové výrobky s Hello Kitty a čte japonské komiksy, takže není důvod, proč by jednou neměl také poslouchat asijský pop. (V aktuálním Živlu vyšel dlouhý text o japonském a korejském popu, který by se dal číst jako předmluva k výše zveřejněnému. V prosinci PSY překonal miliardu shlédnutí na YouTube a já jsem si znovu uvědomil, že se mi znovu splnila vize popu jako mašiny generující nepředvídatelné příběhy. Neříkám, že je to revoluční akt srovnatelný se singly Sex Pistols, přesto mě naplňuje radostí, že pop ještě umí překvapit.) 15

16 Ten opojný pocit svobody (Salon / Právo, ) Před dvěma lety se zpěvačka a klavíristka Amanda Palmer rozhádala se svojí nahrávací společností. Pohár trpělivosti přetekl poté, co ji doporučili přetočit klip k písni Leeds United, protože v něm údajně vypadala moc tlustá. Když se s tím naštvaná zpěvačka svěřila na svém blogu, zaplavily její ovou schránku fotografie nedokonalých břišních partií jejich fanoušků. Tehdy jí možná poprvé došlo, že lidé, kteří poslouchají její desky, chodí na koncerty a čtou internetové zápisky jsou jedinou věcí, na kterou se ještě dá v džungli hudebního průmyslu spolehnout. Firmě dala sbohem a vsadila na absolutní nezávislost. Od té doby se jí několikrát potvrdilo, že to byl dobrý nápad. Naposled, když přes webový portál Kickstarter, který požádala své příznivce o peníze na natočení nového alba. Akce stěží začala a zpěvačka už mohla na sociální síti Twitter vítězoslavně vykřiknout: dolarů získáno během šesti hodin. Žádný label, žádné idiotské mainstreamové rozhlasové pořady, žádné billboardy, žádné marketingové kraviny. LIDI + INTERNET. HOTOVO. O měsíc později už měla vybráno přes milion dolarů a do světa vyhlašovala: Tohle je budoucnost nahrávacího průmyslu. Svět, ve kterém už nebude mezi muzikanty a posluchači stát žádný prostředník je možná blíže než si myslíme. Velké nahrávací společnosti zažívají od začátku tisíciletí bídné časy a jejich výsadní pozice se otřásá. Každý rok hlásí další propady zisků, propouštějí zaměstnance, namísto investic do nových interpretů raději oprašují staré jistoty a ve snaze přežít cílí na nejnižší společný jmenovatel vkusu. Největší hvězdy typu Justina Biebera nebo Lady Gaga také využívají sociální sítě, ale zároveň těží z propracované strategie velkých firem, které mají na starost i jejich koncertní či reklamní aktivity. Pro interprety pohybující se ve vodách menšinových žánrů ale servis podle šablony docela ztrácí smysl. Proč by si nemohli sami vystačit ve světě, který stejně znají nejlépe? Doba přeje právě odpadlíkům, které internet osvobodil ze svazujících pravidel průmyslu. Je to strašně jednoduché: fanoušek miluje muziku, muzikant potřebuje peníze, fanoušek dá muzikantovi peníze a muzikant řekne díky, píše letos šestatřicetiletá Palmerová na svém blogu o novém modelu. A svým čtenářům vštěpuje do hlavy: Od teď budou muzikanti chodit přímo za vámi. Prosím, uvítejte je a pomozte jim. A nenechte je cítit se špatně, když žadoní o vaše peníze. Kampaň přes Kickstarter byla testem důvěry, který dopadl více než dobře. Podpořit album, které zatím existuje jen v její hlavě, přispěchalo na dvacet pět tisíc příznivců. Někteří si za symbolický dolar předplatili digitální download alba, jiní investovali padesát dolarů do vinylové verze desky. Našlo se ale i pár nadšenců, kteří si za deset tisíc dolarů zaplatili Amandu na společnou večeři či soukromý koncert. Lepší reklamu na metodu tzv. crowdsourcingu (davového financování) si snad ani nelze 16

17 představit. Úspěšných příběhů je ale mnohem víc. Za poslední rok přes Kickstarter podpořilo přes 260 tisíc lidí tři a půl tisíce hudebních projektů celkovou částkou devatenáct milionů. Portál využívají i vývojáři počítačových her, malá filmová studia, spisovatelé nebo komiksoví autoři. Těm všem umožnil sehnat peníze na projekty, které by jinak těžko hledaly jiné způsoby financování. Crowdsourcing se zástupy drobných osvícených dárců a příznivců je zhmotněním snů, jak najít nezávislost na mašinérii zábavního průmyslu, který vesměs zajímají jen vlastní zisky. A pro fanoušky je také šancí, jak přestat být pouhými pasivními konzumenty a vstoupit se svými oblíbenými hvězdami a hvězdičkami do ještě užšího styku. Oběma stranám jako kdyby konečně došlo, že jeden bez druhého nemohou přežít. Internet a s nim spojené možnosti udělali z korporací velkých labelů zbytečné instituce. Možnosti propagace, distribuce a tajemství výroby jsou dostupné všem. říká rapper a písničkář Bonus o změně, která nastala za poslední dekádu. Propagátor punkové metody udělej si sám souhlasí, že muzikanti jsou dnes o mnoho svobodnější. Velké hudební televize nahradily internetové kanály jako Youtube, hudba se dá prodávat přes nejrůznější portály jako Bandcamp, bez toho, aby většinu příjmu spolkla administrativa labelů a díky sdílení informací se můžete na internetových fórech naučit prakticky cokoliv, od nahrávání až po výrobu videoklipu. říká hudebník, který v únoru převzal inaugurační cenu českých kritiků Apollo. Jeho album Náměstí míru vyšlo, stejně jako další čtyři ze sedmi nominovaných alb nezávislou cestou a těsně po vítězství ho Bonus vypustil zdarma na síť. Vypadá to jako jeden velký ráj, ve kterém si muzikanti můžou dělat, co se jim zlíbí. Jenže vydělávat si peníze hudbou je pořád stejně těžké. Průvodním znakem digitální éry je totiž zároveň obrovský nadbytek hudby. Kapely dnes své desky sdílí na internetu zdarma; jsou totiž rády, že si je někdo vůbec poslechne, a místo prodejů alb musí vydělávat koncertováním, prodeji triček nebo licencováním svých písní pro reklamu či film. Ani crowdsourcing není samospasitelnou metodou podle statistik portálu Kickstarter se polovina projektů nepřehoupne ani přes dvacet procent cílové částky. Zbavit se vydavatelské firmy a jít se svojí kůží na trh vypadá velmi jednoduše. Nestát se ale jen jedním z tisíců bezejmenných interpretů stojí velkou námahu. Než vybrala svůj milion dolarů, strávila Amanda Palmerová spoustu času přímou komunikací s fanoušky. Psala příspěvky na sociální sítě, přenášela koncerty přes webovou stránku a nebo narychlo svolávala diváky na vystoupení přes svůj Twitter, který pravidelně čte přes půl milionu lidí. Všechno samozřejmě zadarmo. A to ještě měla před konkurencí určitý náskok předtím, než vyrazila na sólovou dráhu se v polovině dekády proslavila jako členka kabaretně-punkového dua Dresden Dolls a k popularitě nepochybně přispěl také fakt, že jejím manželem je úspěšný spisovatel Neil Gaiman. Nepadne nakonec talent muzikantů za oběť nekonečné sebepropagace? Nestanou se jen webovými podnikavci, kteří místo psaní nových písniček budou odpovídat dotěrným fanouškům na Facebooku? Naštvat pár kravaťáků ve firmách je něco jiného než ztratit důvěru fanoušků, kteří do vaší kapely vložili své peníze. Kdo jednou zklame, už nejspíše další šanci nedostane. Vždycky budou megahvězdy a kapely jednoho hitu. Ale pro muzikanty, fanoušky a hudbu vůbec je velkou nadějí, že konečně existuje také prostor pro střední třídu, která je pyšná na své umění a zůstává v úzkém kontaktu se svými posluchači. vysvětluje ve 17

18 svém Manifestu muzikantské střední třídy vlivný blog Hypebot. Se svobodou přichází i zodpovědnost - a té se musí učit nejen muzikanti, ale i posluchači či novináři, kteří o hudbě píší. Pokud chceme, aby dobrá hudba přežila, nic jiného nám nezbude. (Pořád si nejsem úplně jistý, jestli je Amanda spasitelkou hudebního průmyslu. V jistém pohledu na věc je její úspěch na poli crowdsourcingu děsivý i tady platí esenciální nerovnost. Vždyť kolik dalších skvělých desek mohlo vzniknout za ten milion? A neměl bych psát o těch, kterým se to nepodařilo? Jinak je z toho jen další příběh o těch, kteří to dokázali na úkor těch, kteří zůstanou zapomenuti. V jednom je ale Amanda předzvěstí velkých změn: muzikanti opouští potápějící se loď průmyslu, který se ale ze všech sil snaží přežít třeba s pomocí legislativních změn, které se snaží prosadit na mezinárodní úrovni. O tom je ale už další text... ) 18

19 Komu patří hudba? (Salon / Právo ) Je večer 19. ledna a na Nové scéně Národního divadla se rapper Bonus alias Martin Hůla právě dozvídá, že jeho deska Náměstí míru se stala prvním vítězem ceny českých hudebních kritiků Apollo. Když dorazí na pódium, aby převzal sošku z rukou moderátora Jakuba Koháka, na první pohled nevypadá zrovna nadšeně na to, že právě získal šedesát tisíc korun od Ochranného svazu autorského. Nemá problém s penězi, ale s tím, kdo mu je dává. Bonus se dlouhodobě angažuje v podpoře alternativ vůči OSA a jejich pojetí autorských práv. Možná by byla zrovna vhodná doba na nějaký zásadní projev, ale Bonus si jen vezme mikrofon, poděkuje své rodině a muzikantům, kteří se na albu podíleli. A pak ještě dodá: Album Náměstí míru bude od zítřka zdarma ke stažení na internetu v licenci Creative Commons! Spíš než dělat nějaká gesta jsem chtěl jsem přitáhnout pozornost k tématice, které je OSA proti srsti, říká mi o několik týdnů později dvaatřicetiletý hudebník, který dříve působil třeba ve skupinách Ememvoodoopöká či Sporto. Bonuse odkojila punková filosofie udělej si sám a pro ni je klíčová nezávislost na systému velkého nahrávacího průmyslu, který dělá z hudby především velký byznys. Bonusovy desky vydává na vinylových nosičích malá společnost Starcastic a většinu z nich poskytl zdarma ke stažení z internetu. Stejně jako pro tisíce jiných hudebníků po celém světě se i pro něj stal internet zbraní v boji proti zavedeným pořádkům v hudebním průmyslu. Myslím, že fenomén sdílení je jednou z nejpřevratnějších a nejdůležitějších věcí za posledních deset nebo patnáct let, říká. Sdílení informací, vědomostí, prostředků i hotových děl bere kulturu v tom nejširším slova smyslu obchodníkům a vrací jí lidem. Moje hudba není zboží. Ve stejný den, kdy Bonus získává cenu Apollo nechávají americké úřady zavřít obří digitální úschovnu Megaupload, která se stala synonymem ilegálního stahování dat. Média informují, že populární portál okradl nahrávací průmysl o 500 milionů dolarů a libují si v obrázcích otylého naboba Kim Dotcoma s jachtou a dívkami v bikinách. O dva týdny později je v Tokiu přijata mezinárodní protipirátská dohoda ACTA, k níž se podpisem připojuje i Česká republika. Kromě podstatně přísnějšího přístup k nelegálnímu sdílení dat umožňuje mimo jiné i detailní prohledávání přehrávačů na státních hranicích, za účelem odhalení nelegálně stažené hudby. Internet se následně otřese pod odvetnými útoky hackerské skupiny Anonymous, jejichž terčem se stanou i české stránky organizace OSA, která přijetí ACTA podporuje. Pro hudební průmysl byla první dekáda nového tisíciletí dobou temna. Za krátící se zisky ale nemohlo jen stahování z pirátských sítí, ale také neschopnost velkých společností vytvořit na internetu legální distribuční kanály. Vyrostla tak generace konzumentů, která si zvykla, že za hudbu se neplatí. Opravdovou ránou hudebnímu průmyslu ale nebyl ušlý zisk, ale celá nová situace, do níž se distribuce hudby a potažmo celá kultura dostala. Jakkoliv se reklamní kampaně snažily postavit zchudlé muzikanty proti jejich zlodějským fanouškům, internet ve skutečnosti obě skupiny zbavil otrockých pout. Prvním dal možnost jednat bez prostředníka nahrávacích firem, které je dlouhodobě zneužívaly a těm druhým zase nabídl neuvěřitelnou pluralitu s možností volby. 19

20 Na konci dekády bylo jasné, že zatímco nahrávací průmysl umírá, hudbě samotné se daří skvěle. Muzikanti už nevydělávají peníze na deskách, ale na licencování skladeb, merchandisingu a hlavně koncertování a nahrávací společnosti potřebují čím dál méně. Nahrávací společnosti ale odmítají jen tak jednoduše vyklidit pole. Není to náhoda, že mezi nejaktivnějšími lobbistickými skupinami, které se angažovaly za přijetí ACTA byla Americká asociace nahrávacího průmyslu (RIAA), která zastupuje zájmy velkých společností zábavního průmyslu. A jednou z páteří chystaného šešňěrování internetu je stávající podoba autorského zákona, jež se sveřepě drží zastaralých modelů. A tím se dostáváme zpět k OSA. Ochranný svaz autorský se zjednodušeně řečeno - stará o to, aby autoři hudebních děl dostali zaplaceno za veřejnou produkci svých děl ať už je hraje rádio, televize nebo kapela na vesnické zábavě. Na papíře je tato činnost pro umělce blahodárná, v praxi se ale zvrtla v plošné ždímání kultury, z něho profituje jen hrstka vyvolených. Praxe OSA je podobná mafii, která si vybírá svoje výpalné, nebere si servítky Bonus, který sám také pořádá koncerty nezávislých kapel, s jediným rozdílem OSA to dělá v intencích platné legislativy. Nezáleží na tom, jestli je kapela zastupována OSA, pořadatelé koncertu musí platit a to dokonce i za benefiční akce. V následném přerozdělování menšinová hudba většinou ostrouhá. Tento systém kluby i promotéry vysává a je celkem dost možné, že tyto akce řekněme střední velikosti budou postupem času ubývat, říká Michal Pařízek z promotérské skupiny Scrape Sound, jež do Prahy vozí indierockové kapely. Dalo by se říci, že OSA chudým bere a bohatým dává. Vybírá autorské odměny automaticky za každého českého autora, opravdu zásadní příjmy ale inkasuje jen hrstka členů, kteří si mezi sebe přerozdělují tzv. neidentifikovatelné příjmy jako jsou poplatky z rozhlasu a televize o které se nikdo nepřihlásil, u kterých nebyl dohledán autor a nebo nechvalně známé poplatky za prázdná CD a DVD. Členem se může stát autor, který v po sobě jdoucích letech můžou vykázat určitou minimální sumu autorských příjmů, vysvětluje hudební skladatel Marko Ivanovič, jehož operu Čarokraj právě uvádí Národní divadlo. Tato suma je pro nás, klasikáře, natolik vysoká, že na ní většina mých kolegů (včetně mě) nemá šanci dosáhnout. Jsem zastáncem ochrany duševního vlastnictví a jsem rád, že provozování mé hudby někdo hlídá a zpoplatňuje, dodává Ivanovič, na druhou stranu chci mít právo nakládat svobodně se svým dílem a mít možnost poskytnout ho k provozování bezúplatně. Modernější přístup k autorským právům nabízí licence Creative Commons, kterou před jedenácti lety vymyslel americký akademik a aktivista Lawrence Lessig. Umožňuje autorům nastavit si v jaký míře se s dílem dá dál nakládat - jestli ho smíte dál šířit, modifikovat nebo použít k nekomerčním účelům. Svoje nahrávky v CC vydávají třeba Trent Reznor a jeho Nine Inch Nails nebo kultovní brazilský hudebník a bývalý místní minstr kultury Gilberto Gil. Současný autorský právo a s ním i OSA nahlíží na hudbu čistě jako na zboží, komoditu, ne jako na umění, resp. podstatný kulturní element, říká Bonus, podle něhož je podstatou kulturní dynamiky výměna informací, kterou internet neuvěřitelným způsobem zjednodušil. Budoucnost distribuce hudby a filmu není v stahování souborů z internetu, ale v datovém streamu. Internetové jukeboxy na jejichž principu už pracují portály jako Spotify nebo u nás dostupné MusicJet a Deezer už brzy problémy s ilegálním stahováním marginalizují. Nové zákony ale už v té době možná přenesou na internet kriminalizaci jednotlivců ne nepodobnou americké válce proti drogám. Někde jsem četl, že kdyby byl vynález penicilinu chráněný podle současných autorských práv, 20