Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva. Diplomová práce Střídavá péče ve světle judikatury Ústavního soudu

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva Diplomová práce Střídavá péče ve světle judikatury Ústavního soudu Adéla Hufová 2011/2012

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Střídavá péče ve světle judikatury Ústavního soudu zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Podpis: 2

3 Za cenné podněty a připomínky při zpracovávání této práce děkuji vedoucí své diplomové práce, doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph.D. 3

4 Obsah Přehled zkratek Úvod Vymezení některých pojmů Zájem dítěte Výchova vs. osobní péče Vyživovací povinnost rodičů k dítěti ve vazbě na střídavou péči Osobní styk Právo na rodinný život Právo dítěte vyjádřit se k záležitostem, které se jej týkají Vhodnost střídavé péče Neexistence zákonného modelu výchovy Kritéria vhodnosti střídavé péče Absolutní kritéria vhodnosti Relativní kritéria vhodnosti Překážky střídavé péče Skutečné překážky Zdánlivé překážky Realizace střídavé péče Dohoda rodičů Nesouhlas jednoho rodiče Nesouhlas obou rodičů Model střídání Intervaly střídání a jejich stanovení Frekvence střídání v české a slovenské soudní praxi Střídavá péče v novém občanském zákoníku a v evropském kontextu Nový občanský zákoník a střídavá péče Komise pro evropské rodinné právo Judikatura Evropského soudu pro lidská práva Závěr Resume Použitá literatura a další informační zdroje

5 Přehled zkratek ÚLP - Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ÚPD - Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte EÚSD - Sdělení MZV č. 91/2005 Sb. m. s., o Evropské úmluvě o styku s dětmi EÚVPD - Sdělení MZV č. 54/2001 Sb. m. s., o Evropské úmluvě o výkonu práv dětí Ústava - Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky LZPS - Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR ZÚS - Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ZOR - Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů OSŘ - Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ZSSP - Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů NOZ - Nový občanský zákoník, aktuální verze viz senátní tisk č. 259, 8. funkční období 1 1 K okamžiku dopracování této diplomové práce ještě nebyl nový občanský zákoník součástí Sbírky zákonů. 5

6 1 Úvod Střídavá péče ve světle judikatury Ústavního soudu je tématem, které svou povahou spadá pod oblast rodinného práva, a ta si vždy zasluhuje zvláštní pozornost a také obezřetnost ze strany soudů. Veškeré rodinné otázky totiž spojuje jeden základní charakteristický rys, a totiž emocionálnost. 2 Bohužel, emoce nezůstávají v rodinných vztazích stále stejně ideální jako na počátku, a právě proto, že pocit lásky se během let často změní v pocit nenávisti, je dobře, že i tuto citlivou oblast, tedy rodinné vztahy, reguluje právo. Ostatně rozvody jsou toho důkazem. Ještě bolestnější je však situace, kde se rozvádí rodiče nezletilého dítěte. Lze souhlasit s názorem, že dítě nelze před rozvodem manželství jeho rodičů uchránit, ledaže by byl rozvod manželů s nezletilými dětmi přímo zakázán, což je však představa zcela nereálná. Je však možné, a především nezbytné, chránit dítě v souvislosti s rozvodem rodičů. 3 Prostředků ochrany dítěte v souvislosti s rozvodem je v současném zákonném pojetí, tedy po novele zákona o rodině v roce 1998, 4 celá řada, např. oddělení rozvodového řízení od řízení ve věcech péče o nezletilé (srov. 25 ZOR), vedení řízení ve věcech péče o nezletilé před soudem péče o nezletilé (srov. 176 OSŘ), soulad veškerých opatření a rozhodnutí se zájmem dítěte, apod. Za určitý prostředek ochrany dítěte v rámci svěřování do péče lze chápat i možnost výběru mezi třemi typy porozvodové 5 péče tak, aby výběr nejlépe odpovídal celé situaci a zájmu dítěte. Jedním z těchto typů porozvodové péče je i péče střídavá. Střídavá péče byla do našeho právního řádu vnesena novelou zákona o rodině v roce Ačkoliv se zdá, že od roku 1998 uplynula dostatečně dlouhá doba na to, aby byla střídavá péče náležitě objasněna a přijata širokou veřejností, je tento institut ještě dnes předmětem rozsáhlých diskuzí. Střídavá péče má v současnosti své zastánce i své kritiky. Kritici střídavé péče argumentují tím, že dítě potřebuje stálé prostředí a jeden domov, což střídavá péče nenabízí (pokud se ovšem nestřídají v pobytu u dítěte rodiče), naopak zahrnuje neustálé změny prostředí, které jsou pro dítě velmi stresující. Zastánci střídavé péče pak poukazují zejména na fakt, že střídavá péče umožňuje dítěti pravidelný a zásadně rovnoměrný kontakt s oběma rodiči i po rozvodu. Oba rodiče tak zůstávají nadále v životě dítěte a podílí se 2 K tomu srov. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 2. přeprac. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2001, s HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy. 2. aktualizované vydání. Brno: Nakladatelství Computer Press, 2003, s Srov. HOLUB, M., NOVÁ, H., HYKLOVÁ, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 8. aktualizované vydání podle stavu k Praha: Nakladatelství Linde, 2007, s Ačkoliv ve své práci používám pojem porozvodová péče, neznamená to, že by se uvedené vztahovalo jen na svěřování dítěte do péče v souvislosti s rozvodem (srov. 25 ZOR). Otázka svěření dítěte do péče vyvstává i v případě faktické odluky či rozchodu rodičů, jež nejsou manželi (srov. 50 ZOR). Vzhledem k tomu tedy to, co platí pro porozvodovou péči, lze vztáhnout i na péči porozchodovou. 6

7 na jeho výchově. Střídavá péče také mění porozvodovou roli otce z návštěvníka a plátce výživného na plnohodnotného rodiče. 6 Argumentů na obou stranách neustále přibývá. Nikdy jich však nebude dost, aby jedna strana přesvědčila tu druhou, poněvadž každá strana si za svým názorem pevně stojí, reprezentuje ho a šiří, a v posledních letech za účelem šíření své pravdy zakládá i nejrůznější organizace a sdružení. Za kritiky střídavé péče lze uvést např. občanské sdružení Jeden domov, 7 za příznivce pak např. sdružení Spravedlnost dětem 8 nebo nevládní organizaci Children of Europe, o.p.s. 9 Právě proto, že střídavá péče představuje tak kontroverzní pojem, rozhodla jsem se poznat uvedený institut blíže prostřednictvím této své práce, která, s ohledem na danou problematiku, jistě bude mít i své kritiky. Svou práci přitom zamýšlím zaměřit nejen na teorii o střídavé péči, ale především na rozhodovací praxi Ústavního soudu, jež se daného institutu dotýká. Ústavní soud 10 je soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a jako takový není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ačkoliv se někteří stěžovatelé obrací na Ústavní soud jako na nejvyšší soudní instanci, jeho úkolem není přezkoumávat případy z věcného hlediska a rozhodnout o meritu věci, nýbrž chránit ústavnost a základní práva a svobody vyplývající z Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Ke své činnosti je Ústavní soud vybaven řadou pravomocí, mj. i pravomocí rozhodovat o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Konečná rozhodnutí Ústavního soudu pak mají značnou váhu. Přesto, že je český právní systém součástí kontinentálního typu právní kultury, který na rozdíl od angloamerického typu právní kultury neřadí mezi formální prameny práva soudní precedent, roste význam judikatury i u nás, a to hned z několika důvodů. Jednak je nemožné, aby zákon upravoval každou společenskou problematiku, a právě proto, že zákony nejsou dokonalé, je třeba respektovat judikaturu soudů, která zákon dotváří, a to buď tím, že v zákoně vyplní mezeru (chybějící právní úpravu) nebo tím, že poskytne výklad rozporného či nejasného zákonného ustanovení nebo pojmu. Judikatura má podstatný význam také proto, že Česká republika coby právní stát respektuje zásadu právní jistoty. Aby mohla být tato zásada dodržována, musí soudy rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem. Jednotlivá rozhodnutí soudů navíc nejsou psána právním jazykem zákona, ale jsou psána lidštější formou, pro laika mnohem srozumitelnější formou než je forma zákona. Jelikož se laikové dostanou během svého života 6 Srov. ČERNÁ, M. Rozvod, otcové a děti. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Eurolex Bohemia, 2001, s Blíže viz Jeden domov [online]. [cit ]. Dostupné z: 8 Blíže viz Spravedlnost dětem [online]. [cit ]. Dostupné z: 9 Blíže viz Children of Europe [online]. [cit ]. Dostupné z: 10 Blíže viz Ústavní soud ČR [online]. [cit ]. Dostupné z: 7

8 spíše do styku se soudním rozhodnutím než se zákony, je dán další důvod pro respektování judikatury soudů, na kterou laikové s důvěrou spoléhají a v určitých případech se na ustálenou judikaturu i odvolávají. Postupem doby se tak judikatura, zejména judikatura vyšších soudů, dočkala i u nás patřičného respektu, a stala se faktickým pramenem práva. Co se týče judikatury Ústavního soudu, je její podstatná váha potvrzena příslušným ustanovením Ústavy, které říká, že veškerá vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy), a tedy i pro samotný Ústavní soud, který je však svými rozhodnutími vázán nikoliv absolutně, ale podmíněně (srov. 23 ZÚS). Ačkoliv se sám Ústavní soud výslovně nevyjádřil v tom smyslu, že jeho rozhodnutí jsou závaznými precedenty, je zřejmé, že se postupně přece jen vyvíjí jakýsi precedentní systém Ústavního soudu svého druhu, jelikož závaznost rozhodnutí Ústavního soudu jsou nezbytnou podmínkou pro efektivní činnost Ústavního soudu při ochraně ústavnosti. 11 Pokud jde o rodinné právo coby nejcitlivější oblast regulovanou právem, tak ústavní soud opakovaně judikoval, že v rodinně-právních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, jestli jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, resp. do výlučné výchovy jednoho z nich a jestli je takový postup v souladu se zájmem dítěte, jsou zásadně věcí obecných soudů 12 Z uvedeného by se tedy mohlo zdát, že extrémních případů bude jen pomálu a Ústavní soud tak bude o rodinněprávních věcech rozhodovat spíše sporadicky. Opak je však pravdou. Zejména pokud jde o problematiku svěřování dětí do střídavé péče, vynesl Ústavní soud již řadu důležitých, někdy dokonce převratných rozhodnutí. Za cíl své práce si tedy kladu postihnout a analyzovat ta vůbec nejvýznamnější rozhodnutí Ústavního soudu v oblasti střídavé péče. Tomuto cíli odpovídají i mnou zvolené metody, a totiž metoda analyticko-deskriptivní, metoda historická a ve vztahu ke Slovenské republice také metoda komparace. Celá má práce bude orientována od obecných témat k těm nejkonkrétnějším. Nejprve se budu zabývat otázkou postavení a zařazení střídavé péče coby jednoho z typů porozvodového uspořádání. Ještě před tím však vymezím některé pojmy, jež jsou pro danou problematiku velmi podstatné. Následně si položím otázku, zda je střídavá péče vhodná pro každého a za všech okolností, případně, zda existují přesně stanovená kritéria, která musí být zohledněna. V samotném jádru práce se budu věnovat snad nejdiskutabilnějšímu tématu v rámci střídavé 11 Srov. KÜHN, Z., BOBEK, M., POLČÁK, R. Judikatura a právní argumentace: Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Auditorium, 2006, s Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. října 2011, sp. zn. I. ÚS 1653/10. 8

9 péči, a totiž otázce formy realizace střídavé péče. V zásadě proti sobě stojí dva názory, z nichž jeden uvádí jen jedinou formu realizace střídavé péče, a totiž dohodu rodičů na střídavé péči, a druhý názor pak vypovídá o možnosti realizovat střídavou péči buď na základě dohody rodičů, nebo na základě rozhodnutí soudu. V této části se tedy pokusím uvést, zda ten který názor má oporu v zákoně, jak se na danou problematiku formy realizace střídavé péče dívá Ústavní soud a nakonec, jaké stanovisko zastávám k danému tématu já osobně. I přesto, že střídavá péče není jenom o střídání pobytu dítěte, je to jeden z nejpodstatnějších rysů tohoto typu porozvodové péče, a právě proto se budu modelu střídání věnovat podrobněji. V tomto směru se zaměřím na zákonnou úpravu intervalů střídání, na dosavadní praxi českých soudů, ale i na komparaci této české praxe se slovenskou soudní praxí. S ohledem na nový občanský zákoník neopomenu ani pojetí střídavé péče v právním textu tohoto nového kodexu. 9

10 2 Vymezení některých pojmů Nejprve se ve své práci zaměřím na vymezení některých pojmů, které s tematikou střídavé péče úzce souvisí. Jedná se přitom o pojmy, které jsou v pramenech rodinného práva hojně používány, ale mnohdy nejsou nikde definovány. Aby byl postižen smysl těchto nedefinovaných pojmů, je třeba postupovat v souladu se zásadami soukromého práva a s ohledem na účel institutů rodinného práva. 13 Dále je nutné vycházet z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a z judikatury českých soudů, která se také zabývá interpretací některých pojmů. Určitý názor na výklad nedefinovaných pojmů poskytuje i odborná literatura, kterou je proto taktéž nezbytné respektovat. 2.1 Zájem dítěte Zájem dítěte neboli blaho dítěte je institut, který v zákoně o rodině najdeme hned v několika ustanovení. Samotný zákon o rodině (a ani žádný jiný český zákon) však neposkytuje výslovnou definici, která by obecně vymezila smysl tohoto institutu, a činí tak zcela záměrně. Zájem dítěte totiž může mít nejrůznější podobu a je zákonodárcem užíván v různých souvislostech. 14 S pojmem zájmu dítěte se setkáváme také v Úmluvě o právech dítěte, která se uvedenému pojmu věnuje ve svém ustanovení čl. 3. Z tohoto ustanovení sice opět nevyčteme definici pojmu, avšak je zde obecně deklarováno, že zájem dítěte musí být prioritním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, uskutečňované veřejnými nebo soukromými orgány. Tedy i při rozhodování o svěření dítěte do střídavé péče (srov. 26 odst. 4 ZOR). Význam čl. 3 ÚPD podtrhl i Ústavní soud, jenž uvedl, že jde o dominantní ustanovení Úmluvy o právech dítěte. Lze se tedy ztotožnit s konstatováním, že zájem dítěte jako přední hledisko při jakékoli činnosti týkající se dětí ve svém čl. 3 reflektuje skutečnost, že jakkoli lze považovat za přirozené a žádoucí, aby dítě bylo vychováváno svými rodiči, nelze odhlédnout od toho, že i dítě samo je bytostí jedinečnou, nadanou nezadatelnými, nezcizitelnými, nepromlčitelnými a nezrušitelnými základními právy a svobodami, tedy bytostí, které by se mělo dostat při jejím vývinu toho nejlepšího, totiž toho, aby výše uvedené atributy nezůstaly prázdnými slovy. 15 Pokud jde o výklad pojmu zájmu dítěte v souvislosti s rozhodováním o svěření dítěte do střídavé péče, je určitým vodítkem ustanovení 26 odst. 4 ZOR. To uvádí zájem dítěte jako klíčové kritérium při rozhodování o svěření dítěte do výchovy s tím, že tento zájem dítěte je 13 KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. Op. cit., s Nález Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/

11 nutné respektovat s ohledem na další zákonná kritéria. Lze tedy říci, že to, jaká výchova je v zájmu dítěte, lze zodpovědět až zohledněním všech ostatních zákonných kritérií. V souvislosti s výchovou používá pojem zájmu dítěte i Úmluva o právech dítěte, a to ve svém ustanovení čl. 18 odst. 1. Konkrétně se v daném ustanovení uvádí, že primární a společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte nesou oba rodiče, přičemž základním smyslem jejich péče o dítě je zájem dítěte. Z uvedeného můžeme dovodit, že oba rodiče mají právo na péči o dítě (srov. čl. 32 odst. 4 LZPS) a stejně tak má dítě právo na péči obou svých rodičů. Jelikož má být smyslem výchovy zájem dítěte, lze nakonec dospět k závěru, že zájmem dítěte zásadně je, aby bylo v péči obou rodičů, a to vždy, tedy i po rozvodu. Stejný postoj zaujala i odborná literatura, jež uvádí, že obecně je dán zájem dítěte na tom, aby rozvodem nepřicházelo o jednoho z rodičů. 16 Konečně, totožný názor zastává i Ústavní soud, který uvedl, že zájmem dítěte nepochybně je, aby bylo především v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady, mimo jiné uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem. 17 Netřeba dodávat, že zájem dítěte je velice důležitým institutem, který je při rozhodování o svěření do péče nezbytné vnímat jako institut klíčový, jenž nemůže být překonán jinými skutečnostmi Výchova vs. osobní péče Dalšími nedefinovanými pojmy nacházejícími se v zákoně o rodině, jsou pojmy výchova a péče o dítě. Zákonodárce tyto pojmy užívá bez bližšího vymezení, a co víc, uvedené pojmy zaměňuje, což činí právní úpravu nejasnou a v terminologii nepřesnou. Lapidární úpravu zákona však doplňuje odborná literatura, která tak alespoň do jisté míry pomáhá postihnout pravý smysl uvedených pojmů. Pokud jde o pojem výchovy, je třeba jej chápat jako výchovu v širším slova smyslu. Tuto výchovu mají oba rodiče a zůstává jim zachována i po rozvodu, jelikož jde o součást rodičovské zodpovědnosti, která se rozvodem nemění. Výchova v širším slova smyslu zahrnuje péči o nezletilé dítě spočívající zejména v péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (srov. 31 odst. 1 ZOR). Zákon tedy v ustanovení 31 odst HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3.vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005, s Nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/ Např. není možné nadřazovat nad zájem dítěte již zažité modely rozhodování o porozvodové péči. K tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03. 11

12 ZOR nepříliš šťastně používá pojem péče, kterou však nelze chápat tak, že by rodič byl povinen o dítě pečovat osobně. 19 Naopak v ustanovení 26, 45 a 50 ZOR zabývajících se svěřením do výchovy, nelze hovořit o výchově v širším slova smyslu. Zákonodárce měl namísto pojmu výchova použít raději pojem osobní péče, která je v této souvislosti mnohem přesnější. V rámci svěření do výchovy totiž soud rozhoduje o tom, s kým bude po rozvodu dítě skutečně žít ve společné domácnosti a kdo bude rozhodovat o jeho každodenních záležitostech. Osobní péčí o dítě tedy lze rozumět výchovu v užším slova smyslu Vyživovací povinnost rodičů k dítěti ve vazbě na střídavou péči Zákon o rodině upravuje vyživovací povinnost rodičů k dítěti ve svých ustanoveních 85 a n. ZOR. Jde však o obecnou úpravu, která nezohledňuje specifika střídavé péče ani společné péče. Zatímco u společné péče odborníci polemizují nad tím, zda je vůbec třeba rozhodovat o výživném, 21 v rámci střídavé péče odborná literatura shodně uvádí, že lze a je nutné rozhodnout (nebo se dohodnout) o výši výživného každého z rodičů, a to i v případě, že by intervaly pobytu dítěte u rodičů byly totožné a majetkové poměry rodičů byly podobné. 22 Ideální samozřejmě bude, pokud se rodiče na výši výživného sami dohodnou a zahrnou tak konkrétně stanovené částky výživného do vzájemné dohody o střídavé péči. Jestliže však bude o střídavé péči rozhodováno autoritativně, bude muset stanovit přesné částky výživného soud za zohlednění zákonných kritérií (srov. 85 a n. ZOR). 23 Soudním rozhodnutím je pak rodiči uložena povinnost platit výživné k rukám druhého rodiče v té době, kdy nemá dítě v osobní péči, tedy, kdy dítě právě pobývá u druhého rodiče. V rámci střídavé péče může nastat i situace, kdy bude vyměřena stejná výše vyživovací povinnosti oběma rodičům. V takovém případě je nutné podotknout, že ustanovení 97 odst. 19 Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 111; HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. Op. cit., s Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s. 111; KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s K tomu např. HOLUB, M., NOVÁ, H., HYKLOVÁ, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. Op. cit., s Srov. KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 84; GREGOROVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. Výchova, výživa a státní sociální podpora. Právní rozhledy. 1999, č. 4, s Ke způsobům výpočtu konkrétních částek výživného viz SCHÖN, M. Střídavá výchova a vyživovací povinnost rodičů. Právo a rodina. 2011, č. 9, s

13 3 ZOR zakazuje započtení vzájemných pohledávek rodičů na výživné, které je určeno nezletilému dítěti Osobní styk Pojem osobní styk nacházíme v ustanovení 26 odst. 4 ZOR coby kritérium při rozhodování o svěření do péče. Uvedené ustanovení vyžaduje, aby byl respektován pravidelný osobní styk rodiče s dítětem. I když uvedený pojem není v zákoně definován, je možné jej za pomoci gramatického výkladu poměrně snadno vyložit. Spojení osobní styk lze vyjádřit jako kontakt nebo setkání rodiče s dítětem, které je provedeno osobně, tedy tváří v tvář. Co se týče pojetí osobního styku v mezinárodních úmluvách, Evropská úmluva o styku s dětmi definuje pojem styk, zatímco Úmluva o právech dítěte používá pojem osobní kontakt. Na první pohled je zřejmé, že pojetí styku bude širší než pojem osobní styk. Konkrétně se pojmem styk rozumí pobyt dítěte u rodiče, jakákoliv forma komunikace dítěte s rodičem a informování rodiče o dítěti nebo dítěte o rodiči (srov. čl. 2 písm. a) EÚSD). Tedy můžeme říct, že styk v sobě zahrnuje osobní styk. Úmluva o právech dítěte pak hovoří o právu dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmem dítěte (srov. čl. 9 odst. 3 ÚPD). Odborníci rozdělují styk do různých skupin dle různých kritérií. Jedna z klasifikací styku hovoří o dělení styku na styk přímý a nepřímý. Přímý styk neboli osobní styk rodiče s dítětem je základním předpokladem pro realizaci práva na rodinný život. Právě prostřednictvím osobního kontaktu jsou totiž vazby mezi rodičem a dítětem citově upevňovány a dále rozvíjeny. Význam osobního styku dále spočívá také v možnosti rodiče vykonávat skrze něj svá rodičovská práva. 25 V rámci střídavé péče je osobní styk rodiče s dítětem realizován prostřednictvím dohodnutých nebo soudním rozhodnutím stanovených intervalů pobytu dítěte u rodiče. Nepřímý styk pak zahrnuje právo na informace a nikoliv osobní komunikaci mezi rodičem a dítětem. Taková nepřímá komunikace může probíhat v nejrůznější podobě např. ve formě dopisování, SMS zpráv, telefonických hovorů, ů, chatu, apod K tomu shodně viz KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s. 84; GREGOROVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. Výchova, výživa a státní sociální podpora. Op. cit., s Srov. KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s K tomu blíže KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s ; KORNEL, M. Přímý a nepřímý styk rodiče s nezletilým dítětem. In Sborník z konference COFOLA 2008 dostupný v elektronické verzi na [cit ], s

14 2.5 Právo na rodinný život Právo na respektování rodinného života je ústavně zakotvené právo, které je chráněno nejen na vnitrostátní úrovni ale i na té mezinárodní (srov. čl. 32 LZPS, čl. 8 ÚLP). Opět jde o pojem, který náš právní řád používá v celé řadě svých ustanovení, avšak, ať už používá spojení rodinný život nebo právo na rodinný život, neposkytuje nikde žádnou legální definici. Určitý smysl těchto pojmů lze postihnout s pomocí odborné literatury, podle které jsou rodinným životem míněny vztahy partnerské, rodičovské, příbuzenské a vztahy náhradní rodinné výchovy. 27 Podle judikatury Nejvyššího soudu pak spočívá právo na rodinný život v udržování a rozvíjení vzájemných citových, morálních a sociálních vazeb mezi nejbližšími osobami. 28 Právem na rodinný život však nelze rozumět jen rozvíjení vztahů současných, ale i možnost vytvářet a navazovat vztahy do budoucna. 29 S ohledem na výše zmíněné je tedy zřejmé, že jakýkoliv typ porozvodové péče, tedy i střídavá péče, úzce souvisí s uvedeným právem na rodinný život. Se soudním rozhodnutím o svěření dítěte do péče zpravidla nebývají spokojeni oba rodiče a jeden z nich se pak obvykle domnívá, že bylo soudním rozhodnutím porušeno jeho základní právo na rodinný život. K tomu je však třeba poznamenat, že zásah do práva je jedna věc a porušení základního práva je věc jiná; ne každý zásah do základního práva je současně jeho porušením. 30 Ústavní soud se pak s jednotlivými případy namítaných porušení práva na rodinný život vypořádává ve svých rozhodnutích a jeho judikatura tak poskytuje odpověď na otázku, co skutečně je a co není porušením práva na rodinný život. Výrazně mu v tom napomáhá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, kterou ve svých rozhodnutích Ústavní soud často cituje, především pokud jde o vymezení zásadních pojmů. V souvislosti s nařízením nebo naopak s odmítnutím střídavé péče je pak třeba zmínit následující stanoviska Ústavního soudu. Samotné nevyhovění návrhu jednoho rodiče na střídavou péči není porušením práva na rodinný život. 31 Právo na rodinný život však není porušeno ani v případě opačném, kdy je střídavá péče nařízena, a to i přes nesouhlas jednoho z rodičů HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. Op. cit., s Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/ K tomu srov. BUBELOVÁ, K. Porušení práva na rodinný život. Právní fórum. 2009, č. 7, s Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. III. ÚS 438/ Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2006, sp. zn. IV. ÚS 617/06 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 419/ Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. II. ÚS 2082/08. 14

15 2.6 Právo dítěte vyjádřit se k záležitostem, které se jej týkají Participační právo dítěte vyjádřit svůj názor k záležitostem, které se jej dotýkají, je výslovně obsaženo v ustanovení čl. 12 ÚPD, čl. 3 EÚVPD, a také v ustanovení 31 odst. 3 ZOR a 100 odst. 4 OSŘ. Uvedené prameny práva sice neposkytují zcela totožnou právní úpravu, přesto lze ze všech dovodit stejný závěr, a totiž že, je-li dítě schopné formulovat vlastní názory, má právo být slyšeno v každém řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech. Takovým řízením, je i rozhodování o svěření dítěte do péče. V rámci práva dítěte vyjádřit se ke všem záležitostem, má dítě právo na obdržení všech potřebných informací, které mu pomohou vytvořit si vlastní názor (srov. 31 odst. 3 ZOR, čl. 3 písm. a) EÚVPD). Poskytnutí jen příslušných informací však není dostačující. Evropská úmluva o výkonu práv dětí dále soudu ukládá povinnost poskytnout dítěti i informace o možných důsledcích jednotlivých opatření a rozhodnutí, což umožní dítěti, aby si vytvořilo představu o tom, jaké dopady bude mít jeho názor či přání (srov. čl. 3 písm. c) EÚVPD). 33 Své stanovisko pak dítě vyjádří přímo před soudem nebo ve výjimečných případech prostřednictvím zástupce, znaleckého posudku či příslušného orgánu (srov. 100 odst. 4 OSŘ). I tito prostředníci jsou však povinni informovat dítě o možných důsledcích jeho přání a je-li názor dítěte např. v rozporu s jeho zájmem, je povinností prostředníka náležitě dítěti objasnit nereálnost jeho přání (srov. čl. 10 EÚVPD). 34 Prioritní variantou zjišťování názoru dítěte je však jeho osobní slyšení před soudem, pokud totiž názor nezletilého dítěte vnímá soudce vlastními smysly, eliminuje se riziko dezinterpretace názoru nezletilého dítěte třetí osobou ( ), jsou tak dány větší garance objektivního posouzení názoru nezletilého dítěte. Současně je však třeba garantovat prostředí výslechu v co možná nejvyšší míře "příjemnosti" (snesitelnosti) pro nezletilé dítě. Je třeba, kupříkladu, vytvořit ze strany soudu poklidnou atmosféru. 35 To, že by mělo být pravidlem zjišťování názoru dítěte přímo před soudem, potvrzuje i nález Ústavního soudu, ve kterém Ústavní soud vytkl odvolacímu soudu neprovedení osobního slyšení dítěte. Bylo řečeno, že nešlo jen o opomenutí "přání" dítěte, nýbrž i o opominutí objektivně relevantního zdroje potřebných skutkových zjištění, jejž je výpověď nezletilé způsobilá představovat, s logickým následkem neúplnosti skutkového základu věci. 36 S oběma citovanými nálezy Ústavního soudu lze přitom plně souhlasit. Názoru dítěte musí být samozřejmě věnována určitá váha. Zatímco zákon o rodině v otázce hodnoty názoru dítěte mlčí, ustanovení 100 odst. 4 in fine OSŘ uvádí, že soud 33 K tomu srov. KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Op. cit., s Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s Nález Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/ Nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. III. ÚS 3007/09. 15

16 k názoru dítěte přihlédne s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost. Obdobný význam přikládá názoru dítěte i Úmluva o právech dítěte, která stanovuje povinnost soudu věnovat názoru dítěte patřičnou pozornost odpovídající jeho věku a úrovni (srov. čl. 12 odst. 1 ÚPD). Nejstručněji je důležitost názoru dítěte řešena v Evropské úmluvě o výkonu práv dětí, dle které má soud vzít názor dítěte náležitě v úvahu (srov. čl. 6 písm. c) EÚVPD). K otázce významu názoru dítěte, zaujal postoj také Ústavní soud, jenž uvedl, že i když právo nezletilého svobodně vyjádřit svůj názor ve všech věcech, které se ho týkají, je jeho nepopiratelným právem umožňujícím, byť jen do určité míry, vyrovnat nerovné postavení např. ve vztahu k jeho rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi, přesto konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého přísluší dospělým, resp. v projednávané věci obecným soudům, které musí korigovat představy i názory nezletilého o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli. 37 Ústavní soud tedy nepochybně uznává důležitost stanoviska dítěte, ovšem za prioritní hledisko považuje zájem dítěte, kterému nemůže být nadřazeno ani vyslovené přání dítěte. 37 Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. února 2006, sp. zn. III. ÚS 707/04. 16

17 3 Vhodnost střídavé péče Střídavá péče je typem porozvodového uspořádání a spočívá v tom, že po určitý časový úsek je dítě svěřeno do péče jednoho rodiče, a v dalším časovém úseku je svěřeno do péče druhého rodiče. Soud přitom vymezí práva a povinnosti obou rodičů. 38 Střídavou péči však zákon o rodině neumožňuje vždy a za jakýchkoliv okolností. Ustanovení 26 odst. 2 ZOR ukládá čtyři podmínky, které musí být splněny kumulativně, aby mohlo být dítě svěřeno do střídavé péče. Uvedené zákonné ustanovení vyžaduje, aby byli rodiče způsobilí dítě vychovávat, aby měli o výchovu dítěte zájem, dále aby byla střídavá péče v zájmu dítěte a aby tím byly lépe zajištěny jeho potřeby. Někteří oborníci však mají k ustanovení 26 odst. 2 ZOR své výhrady. Tyto výhrady spočívají především v zařazení prvních dvou podmínek do uvedeného ustanovení. Předpoklad výchovné způsobilosti rodiče a předpoklad zájmu rodiče o výchovu dítěte jsou totiž obecnými předpoklady pro svěření do jakékoliv porozvodové péče a v podmínkách pro střídavou péči se tedy objevují zcela nadbytečně. Naopak podmínka zájmu dítěte je v uvedeném ustanovení naprosto oprávněně, ovšem měla by být podle odborníků zařazena nikoliv na třetím místě, ale již na místě prvním. Zájem dítěte je totiž stěžejní podmínkou střídavé péče, která nesmí být jen řešením problémů rodičů. 39 Ostatně Ústavní soud sám uvedl, že svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. 40 Střídavá péče je relativně 41 novým institutem, který byl do zákona o rodině včleněn tzv. velkou novelou v roce 1998, a to spolu s institutem společné péče. 42 Se stávající individuální neboli výhradní péčí, tak zákon o rodině v současnosti nabízí tři možné typy porozvodové péče. Zákon však již dále nerozvádí, který typ péče je pro tu kterou porozvodovou situaci vhodný. Mlčení zákona je zde zcela na místě. Soud totiž musí k jednotlivým případům přistupovat individuálně a s ohledem na dítě i na specifika celého případu důkladně zvážit, zda je střídavá péče v dané situaci skutečně vhodná. 43 Klíčové je samozřejmě dítě, o něm se 38 K tomu srov. HOLUB, M., NOVÁ, H., HYKLOVÁ, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. Op. cit., s Srov. HRUŠÁKOVÁ, M., NOVÁK, T. Reálně o společné či střídavé porozvodové výchově. Bulletin advokacie. 1999, č. 3, s Nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. I. ÚS 48/ Z judikatury je zřejmé, že soudy svěřovaly děti do střídavé péče ještě před účinností novely zákona o rodině. Své rozhodování odůvodňovaly gramatickým výkladem zákona o rodině, jenž možnost střídavé péče nevylučoval. Možnost střídání rodičů ve výchově dítěte dále umožňovala i Úmluva o právech dítěte. (K tomu viz GREGOROVÁ, Z., HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. Výchova, výživa a státní sociální podpora. Op. cit., s ; BUREŠOVÁ, E. Střídavá výchova dětí po rozvodu. Rodinné právo. 1999, č. 11, s. 3-6.) 42 HOLUB, M., NOVÁ, H., HYKLOVÁ, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. Op. cit., s Srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. II. ÚS 363/03. 17

18 rozhoduje především. Ke každému dítěti je přitom nutné přistupovat jako k jedinečné bytosti, která se stále rozvíjí a nevhodný typ porozvodové péče by mohl na její budoucí vývoj zapůsobit velmi negativně. Souhlasím proto s myšlenkou, že střídavá péče nemusí být vhodná pro každé dítě. Jsou děti zvýšeně úzkostlivé, neurotické, kde střídavá péče přes dokonce dobrou vůli rodičů může napáchat nedozírné škody na psychice dítěte. 44 Soud si tedy musí při rozhodování počínat velmi zodpovědně a musí zohlednit celou řadu kritérií vhodnosti střídavé péče. Některá kritéria jsou výslovně uvedena v zákoně, jiná přinesla až soudní praxe. 3.1 Neexistence zákonného modelu výchovy Jak už jsem zmiňovala výše, zákon o rodině zahrnuje tři možné varianty porozvodové péče. V žádném z ustanovení uvedeného zákona však nenajdeme vymezení vztahů mezi těmito jednotlivými typy. Je tomu tak proto, že žádná hierarchie typů porozvodového uspořádání vlastně neexistuje. Nelze totiž zobecnit způsob rozhodování o svěření dítěte do péče. Je to problematika natolik citlivá, že vyžaduje maximálně individuální posouzení. I když by se ze soudní praxe mohlo zdát, že nadřazeným typem porozvodové péče je péče výhradní, není možné tento typ automaticky upřednostňovat před ostatními typy. Jde pouze o zažitou praxi obecných soudů, které jsou stále přesvědčeny, že dítě patří matce a proto jej v 90 % případů svěřují do výhradní péče matky a otci upraví styk s dítětem. Nejsou to ale jen biologické důvody, které vedou k častějšímu svěřování dítěte do výhradní péče matky, ale významnou měrou přispěla k této převažující praxi soudů i sama společnost svým postojem, kterým odsuzuje matky, jimž dítě nebylo svěřeno po rozvodu do péče. 45 Zažitá praxe obecných soudů už by však neměla výrazně ovlivňovat rozhodování o porozvodovém výchovném prostředí dítěte. Ústavní soud totiž jasně vyjádřil názor, že z ústavněprávního pohledu není možné nadřazovat modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi, které mají orgány veřejné moci zažité, nad zájem dítěte, který je definován v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Tyto modely, jakkoliv jsou v mnoha případech přínosné a použitelné, nemohou postihovat situaci každého jednotlivého nezletilého dítěte. Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními 44 HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy. Op. cit., s Srov. ČERNÁ, M. Rozvod, otcové a děti. Op. cit., s ; VESELÁ SAMKOVÁ, K. Trendy rozhodování soudů ve věcech svěření dětí do péče jednoho z rodičů. Právo a rodina. 2004, č. 3, s. 7-9; NOVÁK, T. Problematické představy o střídavé výchově dítěte po rozvodu. Právo a rodina č. 11, s

19 sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout. 46 Výše citovaný nález Ústavního soudu je řazen k vůbec nejdůležitějším rozhodnutím v oblasti rodinného práva, jelikož jej lze považovat za závazné potvrzení neexistence zákonného modelu výchovy. Opětovným citováním v odborných publikacích i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu význam uvedeného nálezu stále roste. Sám Ústavní soud své rozhodnutí znovu připomenul například v nálezu, ve kterém obecným soudům vytkl jejich rozhodování podle určité šablony, která nerespektovala specifika případu. 47 Význam uvedeného postoje Ústavního soudu však nespočívá jen ve vyslovení neexistence zákonného modelu výchovy, ale jeho přínosem je i vyzdvižení důležitosti individuálního přístupu obecných soudů k jednotlivým případům svěřování dítěte do péče. Ačkoliv se soudy péče o nezletilé v minulosti setkávaly především s péčí výhradní, která nakonec mezi rodiči a dítětem byla zavedena, neznamená to, že takový stav byl pro všechny děti vyhovující. Naopak, každé dítě je jiné a nemusí mu vyhovovat typ péče, který se soudu jeví jako rozumný. O vhodnosti a přínosu zvoleného typu péče pro dítě se musí obecné soudy přesvědčit v každém jednotlivém případě, a to především respektováním osobnosti dítěte a specifik daného případu. Vzhledem k tomu, potvrdil Ústavní soud ve svém usnesení správnost postupu obecných soudů, jelikož rozhodné skutkové závěry ohledně vhodnosti střídavé výchovy obou rodičů jsou věcné, logicky konzistentní a vycházejí z přiléhavých dílčích úsudků, přičemž adekvátně reagují nejen na aktuálně panující situaci mezi oběma rodiči a nezletilým, nýbrž věnují i patřičnou pozornost předpokládaným důsledkům zvolené úpravy výchovného prostředí. 48 Zmíněný postup obecných soudů před Ústavním soudem obstál, protože si soudy zcela správně položily nejdříve otázku, zda je střídavé péče v daném případě vhodná. Na tuto otázku si odpověděly prostřednictvím náležitého posouzení aktuálního stavu rodiny a všech okolností případu. Následně soudy zvolily typ porozvodové péče, který byl v dané situaci (s ohledem na získané informace) pro dítě nejpříznivější, a teprve poté se soudy zabývaly otázkou uskutečnění zvoleného typu péče s tím, že zvážily i jeho možné následky. Jednalo se tedy o příkladný postup obecných soudu, kterému neměl Ústavní soud co vytknout. 46 Nález Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. II. ÚS 363/ Nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. II. ÚS 554/ Usnesení Ústavního soudu ze dne 2. září 2010, sp. zn. III. ÚS 1486/10. 19

20 3.2 Kritéria vhodnosti střídavé péče Obecné soudy jsou nyní v rámci rozhodování o svěření dítěte do péče postaveny do nezávidění hodné pozice. Jsou totiž povinny přistupovat ke každému jednotlivému případu co možná nejvíce osobně, aby následně mohly zodpovědně rozhodnout o tom, zda je střídavá péče v tom kterém případě pro dítě vhodná. V tomto nelehkém rozhodování pomáhá obecným soudům řada kritérií, jejichž zohledněním mohou soudy spravedlivěji rozhodnout. Kritéria vhodnosti střídavé péče vznikala postupně a jejich základním zdrojem byla samozřejmě soudní praxe. Tzv. velkou novelou zákona o rodině v roce 1998 byla vnesena řada již užívaných kritérií do vlastního textu zákona, a nyní je najdeme v ustanovení 26 odst. 4 a odst. 5 ZOR. 49 Zákonný výčet kritérií však není taxativní. V současné době stále existují kritéria, jež jsou soudům v praxi užitečná, aniž by byla výslovně uvedena v zákoně. Taková hlediska jsou mnohdy od zákonných kritérií odvozena a představují jejich rozšířenou formu, jiná kritéria jsou však v soudní praxi respektována, aniž by je bylo možné ze zákona dovodit (např. věk dítěte). 50 Není vyloučeno, že zákonná i fakticky užívána kritéria budou do budoucna přibývat, jelikož společnost se neustále vyvíjí a na společenské změny musí právo nutně reagovat. Za účelem soudního zohlednění všech kritérií vhodnosti střídavé péče, musí obecné soudy nejdříve zjistit potřebné informace. V rámci získávání nezbytných zjištění jsou však na soudy kladeny zvýšené nároky. Zatímco některé informace lze získat poměrně snadno na základě důkazů, např. citová orientace dítěte získaná na základě příslušného znaleckého posudku, jiné informace jsou spíše předmětem spekulativních úvah soudu, např. stabilita budoucího výchovného prostředí či schopnost rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem. Tyto informace jsou totiž o rodičích dítěte získávány v době jejich manželského rozvratu, jenž je doprovázen silnými negativními emocemi a nepřátelskými postoji. Jakékoliv informace dotýkající se spolupráce rozvádějících se manželů by nebyly objektivní, pokud by je soud zjišťoval ke dni rozhodování. Naopak pro zodpovězení otázky vhodnosti střídavé péče se jeví účelnějším posoudit schopnost kooperace rodičů v době dřívější, kdy jejich vztah ještě nebyl rozvrácen Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s Srov. JONÁKOVÁ, I. Kritéria svěření nezletilého dítěte do výchovy. Právo a rodina. 2008, č. 4, s Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. Op. cit., s