CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Možnosti léčby člověka závislého na alkoholu v Olomouckém kraji

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Možnosti léčby člověka závislého na alkoholu v Olomouckém kraji Lenka Topičová Vedoucí práce: Mgr. Hana Štěpánková Olomouc 2016

2

3 Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě použitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne Podpis:..

4

5 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Haně Štěpánkové za odborné vedení, odborné rady a za čas, který mi věnovala při tvorbě absolventské práce. Dále bych ráda poděkovala všem, kteří mi jakkoliv pomáhali a podporovali mě v psaní této práce a při studiu.

6

7 Obsah Úvod Závislost Syndrom závislosti Psychická a fyzická závislost Látkové a nelátkové závislosti Znaky závislostí Závislost na alkoholu Vznik a rozvoj závislosti Alkoholické psychózy Delirium tremens Alkoholická halucinóza Paranoidní alkoholická psychóza Alkoholová epilepsie Alkoholická demence a Korsakova psychóza Možnosti léčby Ambulantní léčba Rezidenční (pobytová) léčba Specifické způsoby léčby Terapeutické kluby a svépomocné skupiny Sociální služby Legislativní zakotvení sociálních služeb Sociální služby pro osoby závislé na alkoholu Terénní programy Kontaktní centra Terapeutické komunity (TK) Služby následné a doléčovací péče... 39

8 4.2.5 Sociální rehabilitace Sociální služby v Olomouckém kraji Jiné Jiné služby v Olomouckém kraji Chybějící služby Závěr Bibliografický seznam Anotace Abstract... 59

9 Úvod Závislosti jsou v dnešní době velkým tématem, jelikož přibývá stále více závislých jedinců. Lidé nemusí být závislí jen na látkových drogách. S postupným rozvojem technologií přibývají nelátkové závislosti, které postupem času a dalšího rozvoje mohou pro společnost znamenat velkou změnu. Nesmíme však opomínat ani závislosti látkové, které jsou také velmi rozšířené. Nejčastější látkovou závislostí je závislost na alkoholu, kterou jsem si vybrala pro svoji absolventskou práci. Téma závislosti na alkoholu jsem si vybrala proto, že se jedná o nejrozšířenější závislost a je proto důležité, aby byla společnost informována o tom, jak se pozná člověk závislý na alkoholu, jaké znaky závislosti u něj mohou pozorovat a v neposlední řadě také vědět, jaké má takový člověk možnosti vyléčení se ze závislosti, popřípadě jaké sociální služby může navštěvovat nejen závislý jedinec, ale také jeho rodina a blízcí. Pro svoji absolventskou práci jsem si vybrala závislost na alkoholu a možnosti léčby této závislosti. Jelikož je alkohol legální a nejvíce dostupnou návykovou látkou, stává se nejrozšířenější drogou naší společnosti, a proto je také výskyt osob závislých na alkoholu poměrně častý. V dnešní době je alkohol vyhledáván nejen dospělými osobami, ale i mladistvými a dětmi. U mnoha dětí již na základní škole se můžeme setkat se zkušeností s alkoholem. Dlouhodobé užívání alkoholu způsobuje celou řadu onemocnění, a to psychických i fyzických. Dlouhodobé užívání alkoholu vede také k sociálním změnám daného jedince, většinou spojeny s rozpadem manželství a rodiny, ztrátou zaměstnání a mnohým dalším, které mohou vést až k sociálnímu vyloučení. Cílem této teoretické práce je popsat možnosti léčby člověka závislého na alkoholu a také popsat možnosti využívání sociálních služeb v Olomouckém kraji. Práce je psaná kompilační metodou na základě studia odborné literatury v daném tématu. V práci se budu věnovat obecně závislostem a jejich dělením. Dále se zaměřím na závislost na alkoholu, kde popíši fáze vzniku závislosti na alkoholu a některé alkoholové psychózy, které jsou v některých případech velmi nebezpečné. V třetí kapitole se budu věnovat možnostem léčby člověka závislého na alkoholu. V neposlední řadě popíši sociální služby, které mohou lidé závislí na alkoholu využívat, dále v návaznosti na cíl práce uvedu sociální služby v Olomouckém kraji, ale i ostatní služby (například zdravotnické), které mohou osoby závislé na alkoholu v Olomouckém kraji využívat. Také se zamyslím nad chybějícími službami. 9

10 Mnoho sociálních pracovníků se v rámci své profese setká s lidmi, které tíží nelehká životní situace, která je mnohdy spojena i se závislostmi. Klient v důsledku své závislosti se pomalu stává sociálně vyloučeným, ztratí zaměstnání, rodinu, ocitne se v dluzích a právě tito lidé většinou požádají o pomoc až v těchto krajních případech, kdy ale sociální pracovník musí začít od samotného jádra všech problémů. Sociální pracovník tedy musí znát metody, jak pracovat s osobami se závislostmi. Problematice závislostí se věnuje mnoho předních českých autorů, které pokládám za důležité zmínit. Nejznámějším českým doktorem zabývajícím se závislostmi je MUDr. Karel Nešpor CSc., dalším známým doktorem, který se realizuje v oblasti závislostí je Doc. MUDr. Jaroslav Skála, který stál například u zrodu jedné svépomocné skupiny. V neposlední řadě musím zmínit psychiatra, psychologa a psychoterapeuta Doc. MUDr. PhDr. Kamila Kalinu CSc., který se také věnuje závislostem. Všichni tito přední doktoři také píší knihy o závislostech a z mnoha jejich knih budu čerpat v této práci. Pro psaní této práce mám i osobní motivaci, protože znám hodně lidí, kteří se závislostí na alkoholu mají zkušenosti, které ne ve všech případech končí šťastně. Proto jsem se rozhodla napsat teoretickou práci na téma závislosti na alkoholu, která bude souhrnem pojmů spojených se závislostí, vývojem závislosti na alkoholu, ale právě také možnostmi léčby či zdroje pomoci nejen pro závislého člověka, ale i pro jeho blízké. Tato práce může být materiálem pro mnoho organizací, které se zabývají právě prací s lidmi závislými na alkoholu. Dále tato práce může posloužit jako takový souhrn všech typů zařízení, které jsou dostupné pro osoby závislé na alkoholu v Olomouckém kraji. Takový souhrn může být nápomocný například rodině a blízkým osobám, které mají poblíž sebe člověka závislého na alkoholu, ale také například samotnému člověku, který ví, že má problém s pitím alkoholu, ale neví, jak takovou situaci řešit a kam se případně obrátit. 10

11 1. Závislost Jelikož je má práce zaměřená na závislost na alkoholu, pokládám za důležité zmínit pojem závislost, vysvětlím syndrom závislosti, který je s definicí závislosti úzce spjatý, poté popíši druhy a znaky závislostí. Závislost byla až do poloviny 20. století vyvíjena přes různé modely, jakožto sociálními a medicínskými modely, nyní je pojímána jako komplex modelu bio-psychosociálního. Od poloviny 20. století je závislost už pojímána jako nemoc, či syndrom nebo porucha. V posledních letech se ale u závislosti prosadil model medicínský, zabývající se neurobiologií. Tento model pohlíží na závislost jako na chronické onemocnění mozku s některými důležitými behaviorálními projevy. (Kalina 2008b: 25) Závislost rozlišuje terminologii úzus, abúzus, misúzus a škodlivé užívání a syndrom závislosti. Úzus znamená jen mírné požívání alkoholických nápojů, pokud je alkohol užíván v přijatelném množství, v přijatelném věku a zdravotním stavu a také ve vhodné době. Misúzus představuje zneužívání alkoholických nápojů, jedná se o takové situace, kdy se například řidič automobilu napije alkoholu a poté řídí, nebo když se napije alkoholu těhotná žena, tím tak ohrožují jak zdraví své, tak zdraví ostatních lidí. V takových případech se tudíž jedná o zneužití alkoholu. Abúzus je nadměrné užívání alkoholických nápojů. Úzus i abúzus mohou vést k závislosti, ale také nemusí. (Skála 1987: 17 18) Definice závislosti podle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí: Syndrom závislosti: Je to skupina fyziologických, behaviorálních a kognitivních fenoménů, v nichž užívání nějaké látky nebo třídy látek má u daného jedince mnohem větší přednost než jiné jednání, kterého si kdysi cenil více. Centrální popisnou charakteristikou syndromu závislosti je touha (často silná, někdy přemáhající) brát psychoaktivní látky (které mohou, avšak nemusí být lékařsky předepsány), alkohol nebo tabák. Návrat k užívání látky po období abstinence často vede k rychlejšímu znovuobjevení jiných rysů syndromu, než je tomu u jedinců, u nichž se závislost nevyskytuje. (Nešpor 2011: 9 10) Jak můžeme posoudit z definice závislosti podle Mezinárodní klasifikace nemocí, syndrom závislosti je velmi spojen s definicí závislosti, proto se něj zaměřím hned v další podkapitole. 11

12 1.1 Syndrom závislosti Syndromem závislosti se věnuje mnoho autorů ve svých knihách. Uvedu popis některých autorů, abychom měli širší náhled na tuto problematiku. Dle mého názoru níže uvedení autoři definují syndrom závislosti velmi podobně, definice se příliš neliší. Syndromem závislosti je považována skupina fenoménů jako jsou fyziologické, behaviorální a kognitivní fenomény, ve kterých má užívání nějaké látky větší přednost než užívání látky jiné, která pro daného jedince měla dříve větší vliv. Touha je nejzákladnější charakteristickou vlastností syndromu závislosti. Právě tato touha je velmi silná, vede člověka k tomu, aby bral psychoaktivní látky a také je touha důkazem, že lidé po zvládnutém období abstinence jsou náchylnější k znovuobjevení syndromu závislosti, než lidé, u kterých se závislost dříve nevyskytovala. (Nešpor, Csémy 1996: 32) Dle MKN-10 (in Vágnerová 2004: 548) lze syndrom závislosti lze popsat jako soubor změn, a to změn psychických a somatických. Mezi psychické závislosti patří změny emoční, kognitivní a behaviorální. Tyto změny, jak psychické, tak fyzické, se vytvoří po opakovaném užívání návykové látky. Závislost můžeme chápat jako životní styl, který se charakterizuje právě užíváním určité návykové látky a který se projevuje typickými příznaky, které trvají déle jak 12 měsíců. Dle WHO (in Fischer a Škoda 2014: 86) je syndrom závislosti provázen příznaky, které musí probíhat opakovaně po dobu jednoho či několika měsíců. Píší zde také o touze, která nutí jedince získat návykovou látku, poté přichází potíže, které jsou spojeny s užíváním návykové látky a tvoří se zvýšená tolerance na tuto látku, která může vyústit v somatické potíže, somatickou závislost. Orel (2012: 108) dodává, že pokud závislý člověk látku delší dobu nezíská, nastupuje tzv. odvykací stav, tento odvykací stav je velkým důkazem toho, že člověk je opravdu závislý. Také říká, že závislý člověk postupně nevěnuje pozornost svým vztahům, čím dál tím více se nezajímá o své zájmy a i přes tyto negativní důsledky užívání psychoaktivní látky pokračuje v užívání dál. 12

13 1.2 Psychická a fyzická závislost Pro lepší pochopení závislostí je dobré vysvětlit si základní dělení, v tomto případě na závislost psychickou a fyzickou. Každý, kdo si prošel závislostí, zažívá různé stavy svého těla, které je na drogu zvyklé, avšak každý takový tyto stavy prožívá jinak. V této podkapitole se tedy budu zabývat pohledy různých autorů na psychickou a fyzickou závislost. Závislost se dělí podle účinků, jaké mají psychoaktivní látky na lidské tělo. Fischer a Škoda (2014: 87) dělí závislost na biologickou a psychickou. Biologická závislost, nebo jinak nazývána fyzická závislost, je spojena se stavem, kdy se tělo snaží adaptovat na drogu, při vysazení či omezení návykové látky vyvolává v těle abstinenční příznaky. Psychická závislost souvisí s pocity, kdy jedinec má potřebu užívat návykovou látku k odstranění negativních pocitů a nahradit je pocity příjemnými. Psychická závislost znamená pro závislého člověka potřebu naladění sebe sama do příjemné nálady, vytvoření příjemného psychického stavu, nebo se člověk snaží odstranit negativní prožitky, které v sobě drží, jimiž jsou například úzkost, deprese a jiné. Avšak somatická neboli fyzická závislost se projevuje po vysazení psychoaktivní látky různými odvykacími symptomy. (Orel 2012: 109) Dle Dörner a Plog (in Vágnerová 2004: 549) je psychická závislost projevována u závislého jedince velmi obrovskou touhou po užití drogy, protože má potřebu psychoaktivní látku užívat pravidelně, a jakmile užívání není pravidelné, jedinec má pocit, že nastane doba, kdy se bude cítit psychicky špatně. Už jen pomyšlení na to, že by drogu neměl, vyvolává v jedinci pocit úzkosti a podrážděnosti. Je to spojeno s tím, že tento závislý jedinec se naučil vnímat to, že mu droga přináší něco, co jinak není schopen zažít. Dle Rahn a Mankopf (in Vágnerová 2004:549) je oproti tomu fyzická závislost vnímána jako stav, kdy si tělo zvyká na drogu, a poté se projevuje abstinenčním syndromem, pokud jedinec drogu vynechá, či úplně vysadí. Abstinenční syndrom může mít různé příznaky, vždy záleží na tom, o jaký druh psychoaktivní látky se jedná. Téměř pokaždé se ale objevují příznaky jako je neklid, napětí a potíže s nadměrným pocením a třesem těla. (Vágnerová 2004: 549) Jeřábek (2008b: 55) uvádí, že psychická závislost je komplex syndromů, které mají jádro v psychice člověka, kdy se člověk přestává kontrolovat v užívání látky a i přes škodlivé následky v užívání pokračuje. Fyzickou závislost vysvětluje jako růst tolerance a snahu o odvykací stav, přičemž při odvykacím stavu je součástí i patofyziologický craving. 13

14 Pojem craving ve svých knihách používá více autorů, já použiji definici z knihy Základy klinické adiktologie, kde autor charakterizuje tento pojem jako velmi silnou touhu užívat psychoaktivní látku. Jinými slovy se tento pojem dá vyjádřit jako tzv. bažení, dychtění. (Jeřábek 2008b: 55) 1.3 Látkové a nelátkové závislosti Tato kapitola se zaměřuje na látkové a nelátkové závislosti. Jedná se o další dělení závislostí, které je přehledné a srozumitelné. Také se zaměřím na novodobé nelátkové závislosti, které se rozvíjí postupně s moderní dobou, kdy jdou prudce dopředu technické výrobky. Například autoři Fischer a Škoda (2014: ) rozdělují závislosti na látkové a nelátkové. Látkové závislosti jsou takové závislosti, kdy jedinec je závislý na psychoaktivní látce. Nelátkové závislosti jsou spojeny s pokrokem společnosti a vývojem moderních technologiích. V této podkapitole vysvětlím, co to jsou látkové a nelátkové závislosti, jakými jsou ovlivňovány faktory, jaké mají škodlivé účinky, jak se dělí látkové i nelátkové závislosti. Látkové závislosti: Důležitým pojmem pro vysvětlení látkových závislostí je psychoaktivní látka. Dle Malé a Pavlovského (in Fischer a Škoda 2014: 81 82) se psychoaktivní látkou rozumí každá látka, která dokáže nějakým způsobem ovlivnit psychiku člověka. Některé látky mohou vyvolávat u člověku závislost, tudíž můžeme mluvit o látkách návykových. Návyková látka je každá chemická látka, která dokáže měnit psychický stav jedince, a na kterou si jedinec může vytvořit návyk, který vede k závislosti. S psychoaktivními látkami jsou spojeny pojmy jako je psychická a fyzická závislost, kterým jsem se věnovala v předchozí podkapitole. Zneužíváním psychoaktivních látek vznikají poruchy, těmi jsou poruchy duševní nebo behaviorální. Pokud člověk zneužil, tedy užíval jednu nebo více psychoaktivních látek, je k těmto poruchám náchylnější. Lidé mají psychoaktivní látku spojenou s pocitem uvolnění, radosti, nebo naopak proto, aby se vyhnuli bolesti, proto mezi psychoaktivní látky patří i ty, jež předepsal lékař. Užívání psychoaktivních látek vede k poruchám, které jsou uvedeny v Mezinárodní klasifikaci nemocí MKN-10, kde jsou uvedeny základní syndromy spojené s užíváním psychoaktivními látkami, těmi jsou například akutní 14

15 intoxikace, škodlivé užívání, syndrom závislosti, odvykací stav a mnoho dalších. (Fischer, Škoda 2014: 84) Psychoaktivní látky mají škodlivé účinky, které jsou závislé na mnoha faktorech. Důležitým faktorem je délka užívání psychoaktivní látky, také je důležitý počet užití těchto látek a kombinace více návykových látek. Škodlivé účinky, které nastávají, se dají rozdělit do čtyř hlavních kategorií. Do první kategorie můžeme zařadit akutní či krátkodobé stavy, které jsou charakterizovány intoxikací po užití psychoaktivní látky a dochází k přechodným změnám v psychickým, fyzickým a behaviorálních změnách. Druhá kategorie je charakterizována chronickým zdravotním poškozením, která vznikají při dlouhodobém užívání psychoaktivních látek, jenž podmiňují poškození v oblasti fyzické či psychické. Do třetí kategorie se řadí akutní sociální důsledky, jedná se o reakce společnosti na užívání psychoaktivních látek, například ukončení vztahu se závislým člověkem, uvěznění a podobně. Poslední kategorií jsou chronické sociální důsledky, které jsou spjaty s chronickými sociálními problémy v oblastech rodinného a profesního života jedince, jenž vedou k rozpadu rodiny, nezaměstnanosti a dalším sociálním problémům. Výše uvedené sociální důsledky jsou velmi závažné, zejména pokud se týkají nelegálních drog. (Fischer, Škoda 2014: 85-86) Dle Fischera a Škody (2014: 88 91) existují faktory, které ovlivňují zvyšující pravděpodobnost rozvoje závislosti na psychoaktivních látkách. Jedním z těchto faktorů jsou genetické predispozice, dosud není zcela jasné, zda existují nějaké geny, které by přenášely vznik závislosti na potomka, je ale prokázáno, že závislost na alkoholu je dědičná jak ze strany matky, tak i ze strany otce. Dalším faktorem jsou biologické predispozice, užívání psychoaktivních látek je spojeno s fyziologickými reakcemi každého jednotlivce, každý může mít jiné reakce na požití těchto návykových látek. Dalšími jsou psychické faktory, které mohou ovlivňovat osobnost, zvyšují způsob prožívání, uvažování a hodnocení. Posledními uvedenými jsou sociální faktory, sociální prostředí ovlivňují jedince, mezi hlavní sociální faktory patří vliv rodiny, vliv sociální skupiny, vliv životního prostředí a sociální konformita. Látkové závislosti se dále dělí na alkoholové a nealkoholové. Závislosti na alkoholu se budu věnovat v dalších kapitolách, proto nyní uvedu příklady nealkoholových závislostí. Mezi nealkoholové závislosti patří (Fischer, Škoda 2014: ): a) Závislost na nikotinu. Způsobuje závažné zdravotní i společenské důsledky. Nikotin má velice výrazné psychoaktivní účinky, působí změny nálad závislého 15

16 jedince, zvyšuje výkon a redukuje stres. Nejvíce je využíván způsob kouření cigaret. b) Závislost na opioidech. Opioidy jsou látky, které se získávají z máku. Nejznámějšími a nejzneužívanějšími látkami jsou opium a morfin a také jejich deriváty, jako jsou heroin, metadon a další. Tyto látky vyvolávají velmi silnou závislost, jak psychickou, tak i fyzickou. c) Závislost na kanabioidech. Základní návykovou složkou je konopí, z této rostliny se usušením získává marihuana, z ní je pak možné získat hašiš. Nejčastějším užíváním je kouření, ale může se i konzumovat. Po užití dochází u jedince k euforii a celkovému uvolnění. d) Závislost na sedativech a hypnotikách. V této době je užívání těchto látek velmi rozšířené. Závislost se vyvíjí dlouhou dobu, může být jak psychická, tak i fyzická. Po užití je jedinec spavý, má omezené kognitivní funkce. e) Závislost na stimulanciích. Mezi tyto látky patří amfetamin, v České republice je zvláště nebezpečné užívání matamfetaminu (pervitin). Občas se sem řadí i kofein. Užívání zvyšuje tep, metabolismus, pozornost a výkonnost. f) Závislost na organických rozpouštědlech. Nejvíce bývá zneužíván toluen. Látky jsou levné, a proto lehce dostupné. Po inhalaci nastupuje dezorientace, závratě a poté euforie. g) Závislost na halucinogenech. Halucinogeny jsou chemicky odlišné, vyvolávají změnu vnímání a myšlenkových procesů. Nyní je známo okolo 150 rostlin, které jsou považovány za halucinogeny. Nelátkové závislosti: Nelátkové závislosti jsou závislosti, které nejsou spjaty s užíváním látek, které by byly nějakým způsobem návykové, jedná se spíše o návykové a impulzivní poruchy osobnosti. Příčiny vzniku mají více faktorů, mezi ně patří faktory biologické (rysy temperamentu, raná poškození CNS, impulzivita a další) ve spojitosti s faktory psychologickými (citová deprivace, izolace, neuspokojené potřeby a jiné) a sociálními (naučené špatné vzorce chování, vliv vrstevníků, špatné hodnotové preference apod.). (Fischer, Škoda 2014: 115) 16

17 Nelátkové závislosti jsou spojeny s návykovým a nežádoucím chováním, nyní uvedu jednotlivé návykové a impulzivní poruchy. Mezi tyto poruchy patří (Fischer, Škoda 2014: ): a) Patologické hráčství (gambling). Jedná se o časté a opakující se hraní hazardních her, které vede k zadlužení, k poškození rodinných, pracovních, materiálních a sociálních hodnot. Jedná se o hrací automaty, rulety, karetní hry apod. Gamblerství se vyvíjí pomalu a po dobu několika let. b) Patologické zakládání požárů (pyromanie). Jedná se o poruchu, kdy jedinec zakládá požáry různých objektů bez jasného motivu. Tato porucha je spojena se stupňujícím se napětím před činem a vzrušení po činu. c) Patologické kradení (kleptomanie). Tato porucha je charakterizována neschopností odolat vnitřním impulzům k ukradení věcí, i když dotyčný tyto věci nepotřebuje. Chování je také spojeno se vzrušením před činem a uspokojení po činu. (Dle Tasmana in Fischer a Škoda 2014: ) d) Trichotillomanie. Jedná se o poruchu vypadávání vlasů v důsledku jejich vyškubávání. Škubání vlasů je taktéž spojeno s napětím a následnou uvolněním. Tato porucha má zdravotní rizika, ale pro jednotlivce jsou spíše závažnější sociální dopady. Dále bych chtěla uvést novodobé nelátkové závislosti, které udávají Fischer a Škoda (2014: ). Tyto novodobé nelátkové závislosti jsou součástí nynější moderní doby, jsou spjaty s fenomény, jako jsou počítače, mobilní telefony, internet, nebo i nakupování v obchodech. Nadměrné užívání těchto technologií může vyvolat v člověku závislost, odtud pochází nový výraz novodobé nelátkové závislosti. U těchto závislostí nevzniká závislost fyzická, ale spíše závislost psychická, která se vyznačuje velmi silnou touhou po určité věci. Zatím neexistují u těchto závislostí jednotná kritéria, podle kterých by se posuzovala diagnóza závislosti. Nyní popíši různé druhy novodobých nelátkových závislostí (Fischer, Škoda, 2014, s ): a) Netholismus (závislost na internetu). Jedná se o závislost, kdy jedinec zanedbává rodinné vztahy a pracovní povinnosti kvůli internetu. Objevují se poruchy chování, pozornosti, soustředí, poruchy zad, očí atd. Spouštěči závislosti na internetu jsou například sociální izolace, kdy si jedinec vynahrazuje reálný svět světem virtuálním. 17

18 b) Oniomanie (závislost na nakupování). Jedná se o neodolatelnou touhu po nakupování, závislý člověk nakupuje věci, které nepotřebuje, nakoupené věci potom leží doma a skladují se. U závislého jedince dochází k euforii, většinou při rozbalování koupených věcí, avšak poté přicházejí výčitky. c) Nomofobie (závislost na mobilních telefonech). Závislý člověk na mobilních telefonech se nevzdalují od tohoto zařízení na dlouhou dobu, i v noci ho potřebují mít u sebe a neustále kontrolují, zda nezmeškali hovor či zprávu. S příchodem smartphonů se lidé stávají více závislými, potřebují neustále komunikovat virtuálně přes různé aplikace. d) Workoholismus (závislost na práci). Práce je v podstatě kladná povahová vlastnost, ale pro člověka závislého na práci má velmi negativní důsledky, protože se stává závislým na moci a autoritě, usiluje o svůj prospěch a uznání. Workoholik si svoji závislost uvědomuje až pozdě, kdy nastávají zdravotní problémy. e) Dysmorfologie, bigorexie. Dysmorfologie souvisí se vzhledem, jedinec se zabývá svým vzhledovým nedostatkem, patologická péče o svůj vzhled a tělo, která zabírá čím dál více času a může tak vést k sociální izolaci. Bigorexie je formou Dysmorfologie, je charakterizována posedlostí vlastním tělem, nedostatky se snaží kompenzovat nadměrným cvičením. Röhr (2015, s. 127, 132) mezi nelátkové závislosti řadí mimo výše uvedené i chorobnou závislost na jídle, mentální anorexii a závislost na sportu. Člověk závislý na jídle ztrácí kontrolu nad jídlem, nedokáže ovlivnit, kolik toho sníst a pojídá obrovské dávky jídla, protože se v něm vyvíjí touha po jídle. Mentální anorexie je chorobným hladověním, které se může také stát pro člověka závislostí. Chorobná závislost na sportu se vyznačuje touhou závislého člověka po navození stavu opojení pomocí sportování. 1.4 Znaky závislostí Nešpor (2011: 12 22) popisuje znaky závislostí, těmi jsou silná touha nebo pocit puzení látku užívat. Objevují se jevy jako oslabení paměti, zhoršuje se paměť, změny na sítnici oka, zvyšuje se krevní tlak, u lidí závislých na alkoholu je příznačné nadměrné slinění. Druhým znakem je zhoršené sebeovládání. Bažení ovlivňuje sebeovládání člověka, špatně si uvědomuje sebe a své emoce. Třetím znakem závislosti je somatický (tělesný) odvykací stav. Užívání látky jedincem z důvodu zmenšení příznaků, které byly vyvolány užitím stejné látky předtím. Dalším znakem je růst tolerance. Tělo si zvyká na 18

19 látku, proto stoupá tolerance a závislý jedinec tak zvyšuje dávky návykové látky, aby látka dosáhla účinku, který měla dříve při nižší dávce použití. Závislost se vyznačuje také zanedbáváním jiných potěšení nebo zájmů. Klesá zájem jedince o aktivity, které měl doposud v popředí, protože jedinec tráví více času sháněním a užíváním látky. Znakem závislosti je v neposlední řadě pokračování v užívání přes jasný důkaz škodlivých následků. I přes to, že návykové látky mají špatný vliv na jedince, užívá látku dál. Definice závislosti podle Americké psychiatrické asociace (DSM-IV) se odvíjí od počtu příznaků, které má ve stejném období 12 měsíců, musí mít minimálně 3 ze 7 těchto příznaků (Nešpor 2011: 22 23): a) Růst tolerance na látku, kterou závislý člověk užívá. b) Odvykací příznaky u člověka, který látku vysadí. c) Člověk užívá větší množství látky, než původně měl v úmyslu, nebo ji užívá častěji, než původně chtěl. d) Snaha jedince dlouhodobě omezit užívání látky. e) Člověk tráví hodně času hledáním látky, jejím užíváním a zotavováním se z užití látky. f) Zanechání dalších aktivit, jako jsou práce, rodina a jiné, v důsledku užívání látky. g) Jedinec pokračuje v užívání návykové látky, i když ví, jaké špatné důsledky má na jeho život. 19

20 2. Závislost na alkoholu V této kapitole se zaměřím na samotnou závislost na alkoholu. Dále popíši psychické a somatické poruchy, které z této závislosti plynou, tedy alkoholové psychózy, které mohou být v některých případech velmi nebezpečné. Problémy s užíváním alkoholu můžeme kategorizovat podle závažnosti užívání. První kategorií je excesivní pití, kterým se dříve označovali lidé, kteří dokázali pít alkohol až několik dnů nebo i týdnů v kuse. Nyní tento pojem vyznačuje pití alkoholu, které dvojnásobně převyšuje doporučenou dávku alkoholu (tzn. dvě až tři jednotky 1 pro ženy denně, pro muže tři až čtyři jednotky denně). Dalším pojmem je zneužívání alkoholu, jedná se o těžké a trvalé pití alkoholu, které vede k negativním následkům, kterými jsou například nedocházení do zaměstnání, vynechávání důležitých schůzek, pokračování v pití alkoholu i v situacích, které mohou být nebezpečné (řízení automobilu), opakující se problémy se zákonem a v neposlední řadě závažné dlouhotrvající sociální problémy. Dalším stupněm je závislost na alkoholu, který se také vyznačuje těžkým pitím alkoholu. Za závislého se považuje člověk, který během jednoho roku splňuje alespoň tři ze sedmi kritérií, které jsou uvedeny výše v kapitole 1.4 Znaky závislostí. (McMahon 2013, 12 14) Alkohol je nejčastější a nejužívanější užívanou psychoaktivní látkou, která je v našem sociokulturním prostředí akceptována. Ve většině zemí světa je alkohol běžně dostupný a společně s cigaretami je propagován na veřejnosti prostřednictvím reklam, které jsou většinou cíleny na mladé lidi. Užívání alkoholu je také genderově odlišné, ve většině zemí pijí muži výrazně více než ženy. I přes své negativní účinky je alkohol i tradiční látkou užívanou na různých akcích, ať už neformálních, formálních, či náboženských. (dle Room in Fischer, Škoda 2014: 91) Alkohol má pro většinu jedinců účinky, které odstraňují úzkost, uvolňují psychické napětí, zlepšuje náladu a také zvyšuje pocit sebejistoty. Také byla prokázána souvislost mezi alkoholem a tvorbou endorfinů v těle. (dle Raboch, Pavlovský in Fischer, Škoda 2014: 92) 1 Konzumace alkoholu se měří v jednotkách alkoholu, protože je důležité vypité množství alkoholu, nikoliv jeho typ. Jedna jednotka alkoholu je tedy půllitr piva, sklenice vína a velký panák tvrdého alkoholu. 20

21 2.1 Vznik a rozvoj závislosti Dle Jellineka (in Skála 1987: 46 47) jsou stadia vývoje závislosti na alkoholu charakterizována několika příznaky, které se většinou neobjevují samostatně, ale často se objevují ve skupinách. I. stadium se nazývá počáteční (neboli iniciální či prealkoholické), ve kterém jedinec neboli piják zvyšuje své dávky i frekvenci pití alkoholu, protože si uvědomuje, že na jeho tělo alkoholické nápoje působí odlišně než na druhé a že mu alkohol přináší úlevu od problémů, které má. II. stadium je tzv. stadium varovné (prodromální), které trvá půl roku až pět let. V tomto stadiu je typické shromažďování zásob a schovávání si alkoholu, často jedinec na alkohol myslí, začíná se za alkohol stydět a začíná mít okénka. Poté dochází k výčitkám a pocitům viny. Ve III. stadiu - stadiu rozhodném (kritickém), jedinec ztrácí jakoukoliv kontrolu nad svým pitím, často má výkyvy nálad, snaží se opakovaně se zdržovat alkoholu, ačkoliv neúspěšně. Dále u takového jedince dochází ke ztrátě některých interpersonálních vztahů, ke konfliktům na pracovišti a k celkovému společenskému úpadku osobnosti. Posledním IV. stadiem je stadium konečné (chronické či terminální), ve kterém jedinci klesá tolerance na alkohol, každé ráno vypije doušek alkoholu, dochází k psychotickým stavům a ke stavům úzkosti a třesů. Často v tomto stadiu jedinec sahá po chemických prostředcích, ve kterých se nachází alkohol (Alpa, Okena aj.) a poté dochází k úplné bezmocnosti. V takovém případě je člověka snazší dostat na léčbu této závislosti. Skála (1988: 13 14) uvádí, že u každého člověka závislého na alkoholu můžeme pozorovat stadia opilosti, kterými daný jedinec prochází. V prvním stadiu, tedy v úplných počátcích alkoholického opojení u člověka vzniká stav sdílení a spokojenosti, které rozpoznáme i navenek veselým obličejem, výřečností, smíchem. Také rád uzavírá přátelství s dalšími lidmi a cítí se velmi sebevědomě. Právě tento stav vede člověka k tomu, že po alkoholu sáhne znovu, protože ho považuje za útěchu. Druhé stadium se vyznačuje netaktním chováním jedince, v rámci kterého je nepříjemný svému okolí, nedbá na ostatní lidi, projevuje se hlasitě, vrávorá, má neuspořádané pohyby a často vidí dvojitě. Třetí stadium pro jedince znamená těžkou akutní otravu alkoholem. Jedinec je unavený, ospalý, často zvrací. Při opravdu velkém množství alkoholu se opilost podobá narkóze, protože dochází k bezvědomí, necitlivosti a také samovolnému močení. 21

22 2.2 Alkoholické psychózy Alkoholické psychózy jsou důsledky závislosti na alkoholu v psychické oblasti. U lidí závislých na alkoholu se tyto psychózy projevují jako výsledek selhání adaptačních funkcí a v některých vážnějších případech mohou souviset i s vážným poškozením důležitých orgánových struktur. (Sokol 1987: 68) Alkoholické psychózy zahrnují alkoholovou halucinózu, alkoholovou žárlivost či alkoholickou paranoiu a také velmi často trvalý psychotický stav navozený alkoholem. Člověk s alkoholickou psychózou většinou nechápe příčinu svého stavu, proto je důležité po jeho odeznění ho o všem informovat. (Nešpor, Csémy 1996: 51) V následujících podkapitolách popíši některé alkoholické psychózy, které se u jedinců závislých na alkoholu vyskytují nejčastěji Delirium tremens Delirium tremens je jedna z nejčastějších a nejzávažnějších psychóz. Objevuje se ve vrcholné fázi vývoje závislosti na alkoholu. Vzniku této psychózy většinou předchází přerušení konzumace alkoholických nápojů, nebo právě naopak excesivní pití. Vyznačuje se poruchami spánku, třesem končetin a celého těla, vyčerpáním, pocením, nechutí k jídlu a neschopností polknout stravu. Před psychotickými projevy se dostavuje epileptický záchvat (někdy u celá série záchvatů), která předznamenává těžký průběh deliria. (Sokol 1987: 68) Delirium tremens je závažná psychóza, na kterou mohou lidé i zemřít. Pokud takový člověk zemře, stane se tak v důsledku rozkladu minerálního a vodního hospodářství, proto i léčba této psychózy vyžaduje spolupráci interních lékařů a odborníku na léčbu závislostí. Většinou se pacienti s deliriem léčí na jednotce intenzivní péče nebo na jednotce intenzivní péče s psychiatrickou službou s konziliem. (Nešpor, Csémy 1996: 52) Lehká forma této psychózy se projevuje nespavostí, nechutenstvím a nočními epizodami psychotických projevů. Lehká forma deliria se léčí medikamentózně. U rozvinutější formy deliria se pacient léčí na lůžku. Při léčbě odezní celkový neklid deliria a zdravotní stav pacienta se zlepší během dvou až pěti dnů. (Sokol 1987: 68 70) 22

23 2.2.2 Alkoholická halucinóza Objevují se ve většině případů po nadměrném užívání alkoholu u závislých osob. Při opakovaném vzplanutí se objevují však i po malé dávce alkoholu, a to často již po prvním napití se alkoholického nápoje. Při prvních atakách na člověka se projevuje neškodně, nezanechává trvalé následky a po několikadenní (výjimečně týdny abstinence) abstinenci od alkoholu odeznívá i bez léčby. Projevuje se sluchovými halucinacemi, kdy jedinec slyší hlasy, a to zpravidla nejméně dvou lidí či celých skupin lidí, ve kterých mluví o nemocném a o jeho pití alkoholu. Nemocný člověk se snaží zapojit do rozhovoru, obsahu konverzace rozumí a věří tomu. Trvání alkoholické psychózy lze zkrátit medikamenty. (Sokol 1987: 70 71) Lidé trpící alkoholickou psychózou zažívají změnu v jejich psychickém stavu. Největším rizikem pro nemocné je jednání pod vlivem psychotických příznaků, které mohou například vést i k suicidálnímu chování, a proto je velmi důležitý neustálý dohled a užívání medikamentů. (Nešpor, Csémy 1996: 53) Některé případy, kdy se léčba zanedbá, mohou mít pacienti sklony k chronickému průběhu psychózy a u nemocného se objevují paranoidní postoje s osobnostními změnami psychotického rázu, a pokud se nemocnému nepodaří úplná abstinence od alkoholu a užívání léků po dlouhou dobu, může se zdravotní stav nemocného velmi zhoršit a vést až ke ztrátě pracovní schopnosti a invaliditě. (Sokol 1987: 71) Paranoidní alkoholická psychóza Paranoidní alkoholická psychóza se projevuje hlubokým přesvědčením (bludy) závislé osoby o nevěře své/ho partnera/partnerky. Tato psychóza se objevuje většinou u mužů, kteří jsou na vrcholu jejich alkoholického vývoje, kterému předchází zpravidla odmítání a selhávání v partnerském životě, dále dochází k dalším faktorům, které vedou nemocného k tomu, že ze svého přesvědčení se stanou bludy, kterým sám věří. Po nemocném je tedy vyžadována úplná abstinence od alkoholu. Bludné chování je tlumeno medikamenty. (Sokol 1987: 72) Stav paranoidní alkoholické psychózy trvá často měsíce i roky, i když jedinec zcela abstinuje. Většinou se jedná o špatnou systematizaci bludů, která může pozastavit další příznivý vývoj této nemoci. (Skála 1988: 32) 23

24 2.2.4 Alkoholová epilepsie Alkoholová epilepsie se objevuje poměrně vzácně. Evokujícím činitelem je v tomhle případě etanol. Při odvykacím syndromu může docházet právě k epileptickým záchvatům, kam ale neřadíme epileptické záchvaty v průběhu alkoholického deliria. Pro léčbu alkoholové epilepsie postačí abstinence od alkoholu. (Sokol 1987: 72) Alkoholová epilepsie nevyžaduje dlouhodobou léčbu medikamenty. V období odvykání si na alkohol může být epilepsie velmi ohrožující na životě nemocného, a proto také vyžaduje intenzivní péči a spolupráci s neurologickým lékařem. Mohla by v případě recidivy i jedinci uškodit v kombinaci s alkoholem či náhlým vysazením léků. (Nešpor, Csémy 1996: 53) Alkoholická demence a Korsakova psychóza Alkoholická demence je celkové vyústění závislosti na alkoholu, které v sobě ve většině případů zahrnuje opakované a neúspěšné léčení alkoholických delirií či jiných alkoholických psychóz. Často se také jedná o terminální projev chronického poškození jak mozku, tak celého organismu právě v důsledku užívání alkoholu, kterým nemusí předcházet chronické epizody. Projevuje se postupnou ztrátou svých zájmů, celkovou sociální ztrátou a úpadkem jedince. Osoby s alkoholovou demencí potřebují plnou péči a dohled v sociálních zařízeních, v rámci léčby je také důležitá naprostá abstinence od alkoholu. (Sokol 1987: 72) Korsakova alkoholická psychóza se objevuje nepodmíněně v průběhu závislosti na alkoholu, či jako vyústění probíhajícího alkoholického deliria. Projevuje se poruchou paměti nových zážitků jedince a jeho dezorientací. Zpočátku má nemocný veselou náladu, je v euforii, ale postupně ztrácí celkově zájem a uzavírá se do sebe, až zcela rezignuje. Můžeme také pozorovat změny na periferních nervech, a to zvláště na dolních končetinách (alkoholická polyneuritida). Pro léčbu je důležitá abstinence od alkoholu a pomoc prostřednictvím medikamentů. (Sokol 1987: 70) Skála (1988: 32) uvádí, že nejvýraznějším příznakem této psychózy je ztráta krátkodobé paměti, která nemocnému způsobuje dezorientaci v čase i prostoru, ale starší události a znalosti si nemocný uchovává. Korsakova psychóza často postupuje v alkoholovou demenci. 24

25 3. Možnosti léčby V této kapitole uvedu základní dělení léčby, a to léčbu ambulantní a rezidenční (pobytovou). Poté se zaměřím na tzv. specifické způsoby léčby, jako jsou antabus, kontrolovaní pití a podpůrná medikace. V neposlední řadě uvedu základní informace o terapeutických klubech a svépomocných organizacích, které mohou být také dobrým nástrojem léčby závislostí, v rámci této kapitoly uvedu i některé organizace, například Anonymní alkoholiky. Důležité je zmínit, že klient (pacient) může podstoupit léčbu dobrovolně, tedy ze svého vlastního rozhodnutí, a nikdo ze svého okolí ho k tomuto rozhodnutí nemůže přinutit. Dalším způsobem podstoupení léčby je na základě příkazu soudu (tzv. detence), kterou už klient či pacient podstoupit musí. 3.1 Ambulantní léčba Dle Skály (1987: ) ambulantní péči poskytují ordinace protialkoholní a protitoxikomanické péče, které jsou zřizovány v rámci poliklinického psychiatrického oddělení nemocnic. Tyto ordinace poskytují péči osobám, které byli k péči navrženy rodinnými příslušníky, obvodními či závodními lékaři, dále také organizacemi, které danou osobu propustily například ze záchytné stanice či ze zdravotnických zařízení aj., ale také osobám, které se sami k léčení přihlásili. Hampl (2003: 172) uvádí, že v ČR po roce 1992 tyto lékařské služby začaly upadat, protože se zdravotnické služby začaly reorganizovat a docházelo k privatizování lékařských ordinací a lékaři se tak touto problematikou z různých důvodů přestali zabývat. Nyní se ambulantní služby poskytují především v ambulantních léčebných střediscích (ordinace AT 2 pro prevenci a léčbu závislostí), ve střediscích strukturované denní péče (denní stacionáře), ambulantní střediska zdravotně sociálních služeb a také v nízkoprahových zařízeních (kontaktní centra). Záchytné stanice mají dva hlavní úkoly, a to detoxifikaci zachycených osob a zasílání záznamu o každé zachycené osobě ordinaci AT. Osoby, které byly zachyceny pod vlivem návykových látek (dříve jen lidem pod vlivem alkoholu, nyní už i jiné drogy), například proto, že byly nebezpečny sobě i svému okolí, jsou ponechány v zařízení záchytné stanice tak dlouho, dokud neproběhne období intoxikace, které je pro tuto osobu nebezpečné, ale zpravidla se do procesu detoxifikace nezasahuje jinou osobou. Tento čas 2 Ordinace AT znamenají ambulance pro léčbu alkoholismu a jiných toxikomanií. 25

26 se pohybuje kolem hodin, než zachycená osoba může opustit takové zařízení. Pokud je stav intoxikace v některých případech vážný (stav bezvědomí), záchytné stanice vyžadují nejprve ošetření ve zdravotnickém zařízení. (Skála 1987: 122) Speciální ambulantní lékařská péče by měla být dostupná v plném rozsahu pro všechny, kteří potřebují pomoci s jejich závislostí na návykových látkách, a to nejen pro osoby závislé, ale také pro rodiče, příbuzné či spolužáky, kteří jsou ve styku s člověkem, který má problémy s užíváním návykových látek. Ambulantní zařízení by měl vést kvalifikovaný lékař s atestací v oboru AT. Určitě by součástí týmu měl být i sociální pracovník, psycholog a zdravotní sestry. (Hampl 2003: ) Ambulantní léčba má nezastupitelnou úlohu v léčbě závislostí, i když konečné úspěchy léčby většiny klientů jsou pečetěny až ústavní léčbou. Je ale pravda, že mnoho případů se vyřeší jen ambulantními aktivitami. Také je důležité, aby ambulantní péče byla co nejvíce specializovaná, profesionálně kvalitní, komplexní, snadno dostupná a ekonomicky účelná. (Profous 2011: ) Ambulantní léčba by měla podporovat a rozvíjet pacientovy schopnosti zvládnout rozhodnutí k abstinenci a přijetí programu k vytvoření určitých potřebných psychických i fyzických schopností. Na podkladě právě svého vlastního rozhodnutí o abstinenci by měl klient ambulantní léčby vydržet alespoň půl roku bez návykové látky. Léčebný program je tvořen psychoterapií, farmakoterapií, socioterapií, osvětou, různými informacemi atd. Klient by měl dostat podklady pro změnu svého životního stylu. Mezi ambulantní a ústavní léčbu můžeme zařadit stacionární léčbu, která je krátkodobá (několika týdenní), v rámci které klient dochází do celodenního léčebného programu, který umožňuje začátek abstinence i přes každodenní kontakt s domácím prostředím. (Heller 2011: ) Návaznost v systému péče o osobu závislou na návykových látkách na ambulantní službu mohou být nízkoprahová zařízení (kontaktní centra), která ale většinou bývají spíše prvním místem, kam klient přijde pro pomoc. Další návazností proto většinou bývá ústavní léčba, avšak právě využití ambulantních služeb může délku léčby v ústavním zařízení klientovi snížit. V oblast socioterapie a rehabilitace jsou poté návazné terapeutické komunity, chráněné dílny, chráněné bydlení atd. (Hampl, 2003: ) 26

27 a sport. 3 Rezidenční neboli pobytová léčba pro klienta znamená, že se účastní léčebných 3.2 Rezidenční (pobytová) léčba Mezi rezidenční služby patří krátkodobá a střednědobá ústavní léčba a pobyt v terapeutických komunitách (více kapitola Terapeutické komunity). V rámci rezidenčních služeb jsou poskytovány individuální a skupinové psychoterapie, rodinná a párová terapie, pracovní terapie, sociální práce a socioterapie a také volnočasové aktivity programů, při nichž žije v chráněném prostředí léčebného či rehabilitačního zařízení. Takové prostředí se snaží vytvořit pozitivní prostředí bez návykových látek a od klientů se očekává zapojení se na individuálním poradenství a na skupinové práci, která by měla rozvíjet jeho sociální schopnosti a dovednosti. Pojem residenční se nejčastěji užívá pro léčbu v terapeutické komunitě. 4 Ústavní léčba je forma rezidenční služby pro osoby závislé na návykových látkách. Tato forma léčby je nejčastěji poskytována ve zdravotnických zařízeních, a to v psychiatrických léčebnách a odděleních pro léčbu závislostí. Ústavní léčba trvá přibližně 3 6 měsíců, ale každý klient je jiný a potřebuje jiný čas na celou léčbu, proto je doba léčby velmi individuální. Ve většině případů navazuje na akutní lůžkovou péči, kam řadíme například detoxifikaci. 5 Heller (2011: ) uvádí, že ve chvíli, kdy člověk ztratil možnost vlastními silami zvládnout stav po odebrání drogy či alkoholu a vrací se neustále ke konzumaci návykových látek bez ohledu na škodu, kterou způsobují, je ústavní léčba nezbytná. Ústavní léčba je dlouhodobá, nejkratší doba terapie je 4 6 týdnů, což znamená dobu potřebnou k detoxifikaci (odstranění drogy či alkoholu z organismu). Nejčastějšími komplikacemi jsou alkoholické psychózy, a to nejčastěji delirium tremens (viz výše podkapitola Delirium tremens). Komplexní léčebný program nabízí detoxifikaci, psychoterapii i včetně rehabilitačních a resocializačních technik a podpůrnou farmakoterapii. 3 Alkohol pod kontrolou. Rezidenční služby [online]. Dostupné z: [posl. akt. neuvedeno] [cit ]. 4 Informační portál o ilegálních a legálních drogách. Rezidenční pobytová léčba (Residental care) [online]. Dostupné z: [cit ] [posl. akt ]. 5 Alkohol pod kontrolou. Rezidenční služby [online]. Dostupné z: [posl. akt. neuvedeno] [cit ]. 27

28 Délka léčby má dle Hellera (2011: ) velký význam a vždy se jedná o různé kombinace programů ústavní i ambulantní léčby. Celý léčebný systém by měl mít klienta v pozornosti asi 3 roky. V ČR se používá spíše krátkodobá ústavní léčba (3 4 měsíce), která pokračuje následným doléčováním (někdy taktéž ústavní formy) a ambulantními programy. Některé programy jsou déletrvající, obvykle 3 6 měsíců, které obsahují farmakoterapii, psychoterapii, informační systém, léčebný program s režimem a také socioterapeutické prvky, které jsou realizované v komunitním systému, protože právě komunitní systém (od 2. poloviny 20. století) zefektivnil vliv psychoterapie na klienta. Modelové situace z malých skupin a komunity se zpětnou vazbou pro každého tvoří významnou část změny struktury osobnosti a jejího chování. 3.3 Specifické způsoby léčby Alkohol je společně i s tabákem nejpoužívanější drogou a jejich užívání má negativní a škodlivé účinky na organismus. Při léčbě této závislosti se užívají postupy, které jsou zmíněné již výše. V některých případech se ale používá specifických způsobů léčby. (Nešpor, Csémy 1996: 119) Kontrolované pití Pro nácvik kontrolovaného pití se využívají přístroje, které měří hladinu alkoholu v krvi. Při kontrolovaném pití by se neměla překročit hranice půl promile alkoholu v krvi. Pokud chce člověk pít s mírou, měl by také naučit nepít alkohol vůbec, proto je dobré, když před začátkem kontrolovaného pití jedinec dodrží alespoň třicetidenní abstinenci od alkoholu. Poté jedinec může začít s touto léčbou, ale musí dodržovat určitá kritéria. Mělo by se dbát na druh alkoholického nápoje, které by mělo mít co nejnižší koncentraci alkoholu, také by si člověk neměl zvykat na jeden druh alkoholického nápoje a během jednoho dne by neměl kombinovat více druhů alkoholických nápojů. Dobré je také dbát na doušky a na jejich frekvenci, čím menší doušek a delší frekvence mezi doušky, tím lépe. Určitě důležitým prvkem je nepít nalačno, před pitím sníst jídlo s bílkovinami, protože bílkoviny pomáhají zpomalovat vstřebávání alkoholu. (Nešpor, Csémy 1996: ) Kontrolovanému pití by se ale měli vyhnout lidé, kteří jsou závislí na alkoholu a jejich dřívější pokusy o kontrolované pité se nezdařily. Této léčbě by se také měli vyhnout lidé, kteří mají onemocnění, které alkohol zhoršuje (nemoci jater, slinivky, epilepsie aj.) nebo lidé, kteří užívají léky, které se s alkoholem nesnášejí. Určitě tato 28

29 metoda není vhodná pro osoby, které mají sklony k násilí a zhoršené sebeovládání, v době těhotenství nebo u dětí či mladistvých (Nešpor, Csémy 1996: ) Antabus Antabus neboli disulfiram byl uměle vyráběn již v 19. století, ale jeho účinky byly objeveny až mnohem později, do praxe byl zaveden v roce Dříve se v České republice používal u pacientů, kteří byli nemotivováni a podstupovali nedobrovolnou léčbu. Účinek se jedinci dostaví okolo hodin od podání přípravku. Typickými příznaky této léčby je zčervenání, zarudnutí očích spojivek, bolesti hlavy, dušnost a při těžším průběhu i zvracení. Dříve byla zavedena tzv. disulfiram alkoholová reakce, v rámci které se po podání přípravku podával i alkohol, nyní se tento způsob již nevyužívá. Antabus se obvykle užívá po dobu jednoho roku, ale lze se tato doba zkrátit, popřípadě i prodloužit, lze také znovu nasadit, a to například v době krizí a nebezpečí recidiv. Při léčbě by se měl pacient vyvarovat alkoholu, a to i v různých lécích (například kapky na kašel). (Nešpor, Csémy 1996: ) Tato specifická léčebná metoda není vhodná pro jedince, kteří mají srdeční choroby (srdeční selhávání, ischemická choroba srdeční, arytmie, kardiomyopatie), ale také lidé s jaterní cirhózou, s jícnovými varixy, epilepsií, cukrovkou, dušností, hypertenzí a vředovou chorobou. Dále není vhodná pro těhotné ženy, jedince se suicidálními sklony, velký pozor se musí dát u osob trpících schizofrenií (kvůli lékům). (Nešpor, Csémy 1996: 121) Další podpůrná medikace Podpůrnou medikací jsou především vitamíny a hepatoprotektiva (látky, které chrání jaterní buňky). Tento způsob specifické léčby pomáhá jak farmakologicky, tak také může pomoci navázat a upevňovat terapeutický vztah a získat tak klienta pro další prvky léčebného programu. (Nešpor, Csémy 1996: 123) 3.4 Terapeutické kluby a svépomocné skupiny Socioterapeutické kluby a svépomocné skupiny představují zvláštní a specifickou nezdravotnickou pomoc a podporu lidem, kteří žijí v náročných životních situacích. Tyto skupiny sdružují osoby se stejným či podobným problémem, kteří se snaží vymanit se 29

30 z náročných životních situací. Právě tyto skupiny jsou specifické tím, že součástí léčebného procesu není terapeut ani jiný pracovník, ale sami členové, kteří řeší své problémy na bázi skupinové psychoterapie, v rámci které je přítomný pouze moderátor či koordinátor skupiny, jehož úkolem je jen zajistit místo, čas a pravidelnost setkávání. 6 Nyní se ve své práci zaměřím na nejznámější socioterapeutické kluby a svépomocné skupiny v České republice, které se týkají závislosti na alkoholu. Těmi jsou Hnutí Anonymních alkoholiků (AA), Sdružení KLUS a Modrý Kříž. Anonymní alkoholici (AA) Anonymní alkoholici je společenství žen a mužů, kteří spolu sdílejí své zkušenosti, sílu a naději, že dovedou vyřešit svůj společný problém a pomoci ostatním k uzdravení z alkoholismu. Jediným požadavkem AA je, aby měli členové touhu přestat pít. Členové nemají žádné povinné poplatky, jsou soběstační díky vlastním dobrovolným příspěvkům. 7 Skupinou AA mohou být například jen dva či tři pijáci, kteří se schází za účelem zůstat střízliví. AA mají svůj Program uzdravovaní se z alkoholismu. Tento Program se skládá z účasti na setkáních skupin AA (účelem je vzájemné sdílení členů svých zkušeností, síly a naděje, že mohou sami vyřešit jejich problém a pomoci také ostatním se uzdravit z alkoholismu), dále z Dvanácti Kroků společenství AA (na základě zkušeností prvních členů AA), Dvanácti Tradicí společenství AA (popisuje způsoby, díky kterým se zachovává Jednota společenství a formuje jeho vztahy s vnějším světem) a Práce ve Službě společenství AA (zahrnuje vše, co pomáhá AA přiblížit trpícímu alkoholikovi). Tyto části programu jsou dobrovolné, záleží na každém jedinci, kterou část si jedinec pro své uzdravování zvolí. (Informace pro veřejnost, nedatováno: 3 4 [online]) Nešpor (2007: 102) uvádí některé organizace, které vznikly po vzoru právě Anonymních alkoholiků. Jedná se o organizace Al Anon (pro manželky nebo partnerky závislých na alkoholu), Alateen (pro dospívající děti z rodin, kde se vyskytuje závislost na alkoholu), Parents Anonymous (pro rodiče, jejichž děti jsou závislé na alkoholu nebo na drogách). Také se jedná o další organizace, které se už nevztahují k závislosti na alkoholu, ale jde například o Anonymní narkomany, Anonymní kuřáci, Anonymní hazardní hráči a Anonymní přejídači. 6 Alkohol pod kontrolou. Rezidenční služby [online]. Dostupné z: [posl. akt. neuvedeno] [cit ]. 7 Anonymní alkoholici [hlavní webová stránka] [online]. Dostupné z: [posl. akt ] [cit ]. 30