Co je specifické pro filosofické poradenství?

Transkript

1 OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA FILOZOFIE Co je specifické pro filosofické poradenství? DIPLOMOVÁ PRÁCE Autor práce: Bc. Iveta Kopťová Vedoucí práce: doc. Mgr. Marek Petrů, Ph.D. 2014

2 UNIVERSITY OF OSTRAVA FACULTY OF ARTS DEPARTMENT OF PHILOSOPHY What is unique about philosophical counseling? MASTER THESIS Author: Supervisor: Bc. Iveta Kopťová doc. Mgr. Marek Petrů, Ph.D. 2014

3 ABSTRAKT Tato diplomová práce navazuje na mou bakalářskou práci a jejím hlavním cílem je čtenáři objasnit společné aspekty a rozdíly mezi filosofickým poradenstvím a různými druhy psychologické terapie. Zkoumám zde jednotlivé rysy filosofického poradenství a to, zdali z filosofického poradenství opravdu činí specifický obor, odlišný od psychoterapie. Nakonec zde objasňuji současnou situaci filosofického poradenství a snažím se navrhnout řešení, které by tomuto oboru poskytlo legitimní postavení vedle ostatních pomáhajících profesí, aniž by se filosofické poradenství muselo podřazovat pod rozsáhlou oblast psychoterapie. Klíčová slova: filosofické poradenství, psychoterapie, psychologické poradenství, terapie, terapeutické účinky, filosofie, diagnostika ABSTRACT This master thesis is a continuation of my bachelor thesis. The aim of this work is to clarify similarities and differences between philosophical counseling and various forms of psychological therapy to the reader. In this thesis I examine particular features of philosophical counseling and if these features in fact make philosophical counseling a unique discipline, different from psychotherapy. In conclusion I clarify current situation of philosophical counseling and try to propose a solution, which could make it possible for philosophical counseling to stand beside other helping professions, without subsuming under the broad domain of psychotherapy. Keywords: philosophical counseling, psychotherapy, psychological counseling, therapy, therapeutic effects, philosophy, diagnosis

4 OBSAH ÚVOD FILOSOFICKÉ PORADENSTVÍ A PSYCHOTERAPIE Filosofické poradenství a psychoanalýza Filosofické poradenství a racionálně emoční behaviorální terapie Filosofické poradenství a terapie založená na logice Filosofické poradenství a existenciální psychoterapie Filosofické poradenství a humanistická psychoterapie Carla Rogerse Filosofické poradenství a další přístupy CO JE VLASTNÍ FILOSOFICKÉMU PORADENSTVÍ? Světonázorová interpretace Filosofické schopnosti a vzdělání Filosofické poradenství není terapií Achenbachova metoda mimo-metodu a role filosofické kritiky ve filosofickém poradenství LIMITY FILOSOFICKÉHO PORADENSTVÍ ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM PŘÍLOH... 81

5 ÚVOD Filosofické poradenství či filosofická praxe je nový profesní obor, který v roce 1981 založil německý filosof Gerd B. Achenbach. Od té doby se tato profese rozšířila do mnoha zemí světa, mezi něž patří např. Holandsko, Británie, USA nebo Izrael. Tato disciplína však zatím postrádá jednoznačně vymezené přístupy a metody ve své praxi. To je dáno z velké části tím, že neexistuje jasná shoda mezi filosofickými poradci v tom, co filosofické poradenství je a co je jeho cílem. Ačkoli je tato situace značně kritizována jinými odborníky a také samotnými filosofickými poradci, můžeme přeci jenom nalézt určité podstatné rysy, které mohou sloužit jako charakterizace filosofického poradenství. Tímto jsem se zabývala především ve své bakalářské práci, která byla jakýmsi úvodem do problematiky filosofického poradenství a jejíž účel byl spíše deskriptivní. 1 V této práci se pak snažím řešit otázku, jestli je filosofické poradenství odlišné od psychoterapie, a pokud ano, čím. První kapitola je proto zasvěcena hledáním společných rysů a odlišností filosofického poradenství a jednotlivých druhů psychoterapie. Filosofické poradenství zde srovnávám s psychoanalýzou, kognitivními psychoterapiemi, logoterapií a daseinsanalýzou, ale také s humanistickými a alternativními přístupy, či psychologickým poradenstvím. Čtenář tak má možnost získat náhled na to, co filosofické poradenství sdílí s určitými formami psychoterapie, a také zjišťuje, že filosofie, se svými přístupy a metodami, je v dnešní době nedílnou součástí psychologických terapií. Následkem tohoto značného překrývání se objevují četné otázky, zdali není filosofické poradenství zbytečnou praxí, jestliže zde již existuje mnoho druhů terapie, které do velké míry funkci filosofického poradenství zastávají. V druhé kapitole proto zkoumám, zdali jednotlivé rysy, které jsou mnoha poradci chápány jako výlučně vlastní filosofickému poradenství, mohou legitimně odlišovat filosofickou praxi od psychoterapie. Zabývám se zde takovými aspekty, jako jsou světonázorová interpretace, filosofické schopnosti a vzdělání, tím, zdali je filosofické poradenství terapií, a metodou mimo metodu, která také zahrnuje filosofickou kritiku. Nakonec se snažím obhájit, že určité rysy filosofického poradenství opravdu mohou sloužit k účelu odlišení filosofické praxe od psychoterapie. 1 Kopťová, Iveta. Filosofické poradenství. Ostrava: Bakalářská práce. Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, Katedra filozofie,

6 S filosofickým poradenstvím se však pojí ještě jeden význačný problém. Jak může být filosofické poradenství legitimní praxí, která se zabývá i psychickými problémy člověka, jestliže po filosofických poradcích není vyžadováno žádné vzdělání v psychologii? Tato otázka a její řešení, které navrhuji, se objevuje v průběhu celé mé práce, ale hlavní pozornost jí věnuji ve třetí kapitole. Zde navrhuji několik možných způsobů, jak vyřešit tuto stávající situaci. Prosazuji zde myšlenku, že spolupráce s psychologickým poradenstvím by filosofickému poradenství umožnila stát se legitimním oborem, jenž je široce uznáván a akceptován mezi ostatními odborníky pomáhajících profesí. Zároveň však tvrdím, že by tímto činem filosofické poradenství neztratilo to, čím je opravdu specifické. 6

7 1 FILOSOFICKÉ PORADENSTVÍ A PSYCHOTERAPIE Peter Raabe, kanadský filosofický poradce, na začátku své knihy Issues in Philosophical Counseling 2 píše, že pokud by nebylo filosofického poradenství, antická koncepce filosofie jakožto něčeho, co má být praktickou péčí o lidskou duši, by dnes byla zcela bez významu. To proto, že zatímco filosofové po mnoho staletí vyučovali filosofii, za tuto dobu se jim podařilo systematicky rozdat ostatním disciplínám, jako je biologie, astronomie, a medicína, všechny praktické záležitosti svého oboru. Nejnedávnějším příkladem této bláhové štědrosti bylo, když filosofové darovali svou praxi psychoterapeutům. Co má ale co dělat psychoterapie s filosofií? 3 Jak to máme chápat? Od doby antiky, kdy filosofie byla nejenom vyučovaná, ale mnohými filosofy také praktikovaná, ať už epikurejci, stoiky, kyniky nebo pythagorejci, se s tímto obrázkem setkáváme čím dál méně, a v současnosti dokonce vůbec. S filosofií se dostáváme do kontaktu především na univerzitách a říci, že to je praktikování filosofie, by bylo hodně zavádějící. Z tohoto důvodu Raabe tvrdí, že současná filosofie disponuje širokou paletou různých teorií, ale praxe jí, tak nějak, chybí. 4 Bertrand Russell se vyjadřuje v podobném duchu, když říká, že filosofie se vzdala jakýchkoli praktických a řešitelných otázek, aby je mohla dát empirickým disciplínám. Z tohoto úhlu pohledu jsou potom otázky rozděleny na dva typy na ty praktické či řešitelné, a na ty filosofické (teoretické), tedy neřešitelné. Filosofie by se tak podle Russella měla zabývat pouze těmito neřešitelnými otázkami, osamělému rozjímání a věděním pro sebe samo, které je zbaveno veškeré užitečnosti pro praktický lidský život. 5 V tomto období, kdy byla filosofie chápána jako čistě akademické úsilí, Freud založil svou psychoanalýzu. Někteří jeho žáci důsledně pokračovali v jeho linii, někteří však na něj navázali kriticky, odmítli či pozměnili některá jeho tvrzení a založili nové přístupy, především psychoterapii. Psychoterapeutové následně začali používat filosofické přístupy, protože odhalili značný terapeutický potenciál filosofie, a označili své specifické metody názvy jako existenciální terapie, kognitivní terapie, logoterapie a racionálně 2 Raabe, Peter. B. Issues in Philosophical Counseling. Westport: Praeger Publishers, s Tamtéž, s Tamtéž, kapitola 1. 5 Russell, Bertrand. Contingency, Irony, and Solidarity. Cambridge: Cambridge University Press, Převzato z tamtéž, s. 6. 7

8 emoční behaviorální terapie. Zatímco však většina filosofů tento vývoj pouze sledovala ze svého akademického povzdálí a jednoduše nečinně seděla, dovolila, aby psychoterapeuti vyučovali filosofickou praxi v klinické a poradenské psychologii, i když mnoho z nich mělo malé nebo žádné vzdělání ve filosofii. Toto je i současná situace. Filosofická praxe, jež má pomoci lidem s jejich životními problémy, a jež má za vzor antickou představu filosofické péče o duši, je nyní majetkem psychologicko-poradenské oblasti. 6 Sókratés trval na tom, že pochopení lidského já a zlepšování lidské situace by mělo být cílem filosofické praxe, ale s příchodem psychoterapie se filosofové vzdali nejvlastnějšího srdce filosofie, když dovolili psychoterapeutům tvrdit, že je jejich vlastní. Akademická filosofie umístila dnešní filosofické poradce do nezáviděníhodné situace, kdy musí vysvětlit, proč nabízejí to, co již do velké míry dělají psychoterapeuti. 7 Objevuje se tak potřeba po vyjasnění vzájemných odborných kompetencí. To ale, jak uvidíme, rozhodně není lehkým úkolem. V současné době je totiž psychoterapie chápána jako disciplína, která vzdoruje jakémukoli širšímu konsensu. 8 Představuje širokou škálu přístupů, které zahrnují ať už tradiční psychoanalytickou terapii, Adlerovu či Jungovu psychoterapii, tak i gestalt terapii, racionálně emoční behaviorální terapii, kognitivní a behaviorální terapii, logoterapii, existenciální a humanistickou psychoterapii, terapii zaměřenou na klienta, atd. 9 Profesorka psychologie, Barbara Held 10, na svém výzkumu ukazuje, že jedna třetina až polovina současných klinických lékařů popírá jakékoli přidružení ke konkrétní terapeutické škole, přičemž preferují místo toho označení 'eklektický'. 11 Gerd Achenbach, zakladatel oboru filosofického poradenství, na tento problém reaguje a zdůrazňuje, že zatímco nemůžeme zatím mluvit o jednoznačném konceptu filosofické praxe či filosofického poradenství protože ještě není dostatečně rozvinut a stále postrádá jasnou definici člověk již nemůže mluvit o jasném, jednotném konceptu 6 Raabe (2002), s Tamtéž. 8 ( ) a discipline that resists any broad consensus. Viz Held, Barbara S. Back to Reality: A Critique of Postmodern Theory in Psychotherapy. New York: W. W. Norton, s. 13. Citováno podle Raabe, Peter B. Philosophical Counseling: Theory and Practice. Westport: Praeger Publishers, s. 80. Upozorňuji, že veškeré překlady citací z anglického jazyka, které v této práci uvádím, jsou mým vlastním počinem. 9 Raabe (2001), s Upozorňuji, že vědomě v této práci ženská jména nepřechyluji do české podoby. 11 ( ) one-third to one-half of present-day clinicians disawov any affiliation with a particular therapeutic school, preferring instead the label of 'eclectic.' Viz Held (1995). s. 30. Citováno podle Raabe (2001), s

9 psychoterapie. Oblast psychoterapie se totiž v posledních letech rozšířila do takové míry, že její hranice jsou natolik rozmazané, že jsou již nerozpoznatelné. 12 V roce 1959 existovalo na trhu pomáhajících profesí celkem 36 různých psychoterapeutických škol, v roce 1976 počet vzrostl na 130 systémů 13, a v roce 1986 to bylo již přes 400 odlišných, různorodých a soupeřících psychoterapií. 14 Takto si můžeme lehce představit onu rychle rostoucí křivku počtu vznikajících terapií. Podle amerických psychoterapeutů J. O. Prochasky a J. C. Norcrosse se však zdravá různorodost zvrhla v nezdravý chaos. 15 Z toho je tedy zřejmé, jak obtížným úkolem je poté rozlišit filosofické poradenství od psychologických terapií. Psychoterapie dnes prostupuje napříč tolika různými obory, a to především filosofií, do takové míry, že se hranice mezi filosofií a psychologií pomalu rozplývají. Můžeme říci, že psychoterapie jsou bohatě nasyceny filosofií a využívají mnoho nástrojů, které jsou filosofickému poradenství vlastní, jako např. sókratovský dialog, hermeneutika, sylogistika, odhalování nekriticky přijatých předpokladů, pátrání po pravdě, atd. Cílem této kapitoly bude tedy do jisté míry vyjasnit společné rysy a rozdíly mezi filosofickým poradenstvím a jednotlivými druhy psychoterapií. Nejprve se budu zabývat klasickou Freudovou psychoanalýzou (1.1), Ellisovou racionálně emoční behaviorální terapií (1.2) a Cohenovou logickou terapií (1.3), poté přejdu k existenciálním psychoterapiím, jako je logoterapie a daseinsanalýza (1.4), až k humanistické terapii Carla Rogerse (1.5) a nakonec uvedu psychologické poradenství, alternativní psychoterapie a eklektické směry (1.6). Půjde zde především o kritiku psychologických terapií, vůči kterým se snaží filosofické poradenství vymezit, a zamyšlení se nad tím, jestli se mu to vůbec daří. 1.1 Filosofické poradenství a psychoanalýza Jak jsem již v úvodu této kapitoly dala najevo, není vůbec jednoduché vyznat se v nespočtu různých druhů psychoterapií, které v současné době na trhu pomáhajících profesí existují. Nejenom, že je těžké nalézt jasné rozlišení mezi různými obory a přístupy psychoterapie, dokonce v samotné psychoanalýze, jednou z odnoží psychoterapie, není lehké nalézt 12 Achenbach, Gerd B. Philosophy, Philosophical Practice, and Psychotherapy. In Lahav, Ran, Da Venza Tillmanns, Maria. Essays on Philosophical Counseling. Lanham: University Press of America, s Prochaska, James O., Norcross, John C. Psychoterapeutické systémy. Praha: Grada Publishing, s Karasu, T. B. The Specificity Versus Nonspecificity Dilemma: Toward Identifying Therapeutic Change Agents. In American Journal of Psychiatry s Převzato z Raabe (2001), s Prochaska, Norcross (1999), s

10 jednotný koncept, který by sdíleli všichni. Psychoanalytici Morton Aronson a Melvin Scharfman píšou, že s odstupem od Freuda a generace jeho přímých následovníků, již neexistuje uniformita v přístupech týkajících se toho, co je psychoanalýza. Také tvrdí, že při mnoha příležitostech Americká psychoanalytická asociace (American Psychoanalytic Association) vytvořila samostatnou porotu, která měla vyjasnit rozdíl mezi psychoanalýzou a psychoanalytickou psychoterapií, avšak v diskusi nedošlo k žádnému jednotnému souhlasu. Tyto problémy odrážejí rozdíly, které mezi analytiky existují, co se týče povahy psychoanalytického procesu. 16 Nezanedbatelný počet Freudových žáků nesouhlasí s jeho přístupem, o kterém jsou přesvědčeni, že je klinicky chladný a pseudo-vědecký. Užívajíc této lékařské analogie, tvrdí, že se jeho terapie podobá chirurgické operaci lékař operuje pacienta v nevědomí, zatímco doktor Freud operuje v nevědomí pacienta. Mnoho psychoanalytiků přitom věřilo, že ne všichni duševně trpící lidé vyžadují takovou závažnou operaci. Proto se rozhodli vytvořit množství přístupů, které jsou od těch Freudových odlišné, tedy méně chirurgické a možná více podobné fyzioterapii. To se považuje za vznik psychoterapie. 17 I když je ale Freudova psychoanalýza kritizována za svůj medicínský přístup a většina současných psychoterapeutů ji považuje za dávno překonanou, určitě stojí za zmínku, že dokonce i Freud vychází z určitých filosofických východisek. Podle Jána Šulavíka je totiž důležité si uvědomit, že žádná psychoterapie nemůže vzniknout v tzv. filosofickém vakuu. Všechny druhy psychologické terapie mají tedy společné to, že vycházejí z filosofie, ať už explicitně nebo implicitně. Šulavík to vyjadřuje následovně: Sigmund Freud v čase vytváření základů psychoanalýzy popíral jakýkoli vliv filosofie na psychoterapii a zachovával si od ní odstup. I ostatní psychoanalytici v tomto duchu usilovali filosofii a filosofování vyloučit z psychoanalýzy i z psychoterapeutického procesu, filosofii chápou jako formu úniku před konkrétními osobními problémy, případně jako způsob 16 Aronson, Morton J., Melvin A. Scharfman. Psychotherapy: The Analytic Approach. Northvale, NJ: Jason Aronson Inc., ss. xv, xvi. Převzato z Raabe (2001), s Je třeba objasnit, že psychoanalýza je psychoterapeutickou školou (je tzv. hlubinnou psychoterapií), proto patří pod hlavičku psychoterapie. Tento odstavec dává najevo spíše vznik psychoterapie, která je odlišná především od tradiční Freudovy analytické psychoterapie, tedy vznik psychoterapie, jak ji známe dnes, a ne vznik psychoterapie jako takové. 17 Raabe (2002), s

11 racionalizace často nevědomých motivů a spontánních generalizací, které je třeba odhalit analýzou konkrétních osobních podmínek jejich vzniku. 18 Freud, ačkoli dává najevo, že se snaží filosofii vyhnout a chápe ji jako neužitečnou nebo dokonce pro pacienty škodlivou, z filosofie, podle Šulavíka, nevědomě vychází. Co se však týče Junga a Adlera, ti si byli dobře vědomi terapeutického potenciálu filosofie a zanedlouho se toto povědomí rozšířilo i do jiných psychoterapeutických směrů, jako jsou kognitivní terapie, existenciální psychoterapie nebo logoterapie: podobně jako Jung anebo Adler, i Frankl a další si dobře uvědomovali dominantní vliv filosofických názorů na život svých pacientů. 19 Nicméně mnoho druhů psychoterapie, i když užívají filosofických východisek, si později vytvoří svou vlastní teorii osobnosti, patologii a terapeutický proces. 20 Šulavík však nepředpokládá, že by se z terapie po vytvoření této samostatné psychologické koncepce filosofie vytratila. 21 Filosofii tedy zřejmě nemůžeme úplně odtrhnout od psychoterapie, dokonce i psychoanalýza implicitně z filosofie vychází. Avšak, jak uvidíme, psychoanalýza je filosofickým přístupům a především koncepci filosofického poradenství nejvíce vzdálená. Z tohoto důvodu se filosofové snaží své poradenství vymezit především vůči ní, protože zde jsou rozdíly nejvíce patrné. Nyní se proto pokusím uvést obecné principy klasické psychoanalýzy, které jsou považovány za nejvýznamnější. Gerald Corey ve své knize Theory and Practice of Counseling and Psychotherapy 22 popisuje jako předmět psychoanalytické terapie nevědomí nebo potlačené aspekty duševního života. Většina z nich se vytvořila během prvních šesti let pacientova života, a následně formuje jeho osobnost a ovlivňuje jeho chování. Psychoanalýza se zaměřuje na odchylky od normálního vývoje osobnosti, ve kterém hraje důležitou roli libido či sexuální pud. Id, ego a superego konstituují základnu osobnostní struktury. Nevědomé procesy jsou centrálně vztaženy k aktuálnímu chování, a oslovováním těchto nevědomých procesů můžeme pozměnit chování tak, aby vyhovovalo příslušným normám. 23 Právě tento přístup 18 Šulavík, Ján. Metafilozofické implikácie psychoterapie. Bratislava: Album, s Tamtéž, s Tamtéž, s Tamtéž, s Corey, Gerald. Theory and Practice of Counseling and Psychotherapy. 8th ed. New York: Brooks/Cole, Tamtéž, s

12 v psychoterapii se často užívá jako onen nežádoucí příklad, vůči kterému se filosofické poradenství vymezuje. Filosofičtí poradci dělají často ale tu chybu, že psychoterapii ztotožňují s psychoanalýzou. I když psychoanalýza je rodem, pod který spadají různé druhy, jako je psychoanalýza, existenciální psychoterapie, kognitivní a behaviorální terapie, atd., filosofičtí poradci, když kritizují psychoterapii a její přístupy, ve skutečnosti kritizují klasickou psychoanalýzu. Na to upozorňuje Eckart Ruschmann a zdůrazňuje, že spisovatelé v oboru filosofického poradenství si musí vyjasnit svá názvosloví a psát s uvědoměním, že psychoanalýza je mnohem více vztažena k lékařským diagnózám a medicínské léčbě, než je psychoterapie. Tvrdí, že existuje mnoho psychologicky zaměřených metod poradenství či terapie, které ve skutečnosti existují jako alternativa k psychoanalytické terapii. 24 Nyní se obraťme ke kritickému zhodnocení přístupů, které se pojí výlučně s psychoanalýzou, načež tyto přístupy srovnám s těmi, které užívá filosofické poradenství. 25 Mnoho psychoanalytiků věří, že lidské nevědomí obsahuje zážitky z dětství, které určují osobnost člověka a jeho jednání. Je předpokládáno, že nad těmito vlivy nemáme kontrolu, a pokud se v našem dětství nebo minulosti nachází nějaké traumatické zážitky, kdy nedošlo ke správnému vývoji v průběhu jednotlivých psychosexuálních stádií, vznikají stavy, jako jsou frustrace, úzkost, deprese, atd. Podle Rana Lahava Freud chápal lidské problémy jako vyjádření nevědomých přesvědčení, konfliktů, tužeb, strachů, a jiných mentálních událostí. 26 Psychoanalytik se tak snaží dešifrovat skutečný (nevědomý) význam, který je pacientovi skryt pod vědomými fenomény toho, co pacient sděluje terapeutovi. 27 To činí skrze techniky psychoanalytického procesu, jakými jsou interpretace, snová analýza, volná asociace, analýza odporu a přenosu, atd. Tímto se nevědomé skutečnosti stávají vědomými, což osvobozuje klienta od jejich vlivu. Poté může započít proces změny osobnosti pacienta a navrácení do normálního stavu. 24 Ruschmann, Eckart. Foundations of Philosophical Counseling. In Inquiry Vol. 17, No. 3, Spring s. 28. Převzato z Raabe (2001), s Vycházím zde především z výčtu rozdílů mezi psychoterapií a filosofickým poradenstvím Petera Raaba, který se nachází ve 3. kapitole a dodatku B, viz tamtéž, (2001), s , ( ) expressions of unconscious beliefs, conflicts, desires, fears, and other mental events. Viz Lahav, Ran. A Conceptual Framework for Philosophical Counseling: Worldview Interpretation. In Lahav, Tillmanns (1995), s Cohen, Hans W. Existential Through and Therapeutic Practice. London: Sage, s Převzato z Raabe (2001), s

13 Filosofičtí poradci obdobně věří, že existují neprozkoumaná (spíše než nevědomá nebo potlačená) přesvědčení, hodnoty a předpoklady, které se každý člověk naučil jako dítě, a které poté formují (ale neurčují) jeho osobnost a ovlivňují (ale nezapříčiňují) jeho jednání. Elliot Cohen tvrdí, že zatímco klient může cítit emoce vztahující se k problému, který se zdá plynout z nevědomí, musíme si pamatovat, že pocity jsou často založeny na našich přesvědčeních. Přesto přezkoumání těchto emocí může odhalit, že jsou ve skutečnosti založeny na určitých přesvědčeních a předpokladech, kterých si klient nemusí být vůbec vědom. Cohen ukazuje, že filosofický poradce může pomoci klientovi uvědomit si a artikulovat takováto nevědomá přesvědčení a předpoklady, aby tak mohlo dojít k jejich dalšímu prozkoumání. Jinými slovy nevědomí je považováno pouze za to neprozkoumané či zapomenuté. Filosofický poradce tak podobně jako psychoanalytik pracuje s nevědomím, ale děje se tak nepřímo, protože především klient zkoumá, čemu věří a jaká má přesvědčení. Tímto způsobem je nevědomí prozkoumáno s větším zapojením klienta, než jak je tomu v psychoanalýze. 28 Zatímco psychoanalytik sám vysvětluje nevědomé fenomény a ono neúmyslné, což může zbavovat pacienta zodpovědnosti za jeho problémy, filosofický poradce, společně s klientem, pomáhá klientovi poznat sebe sama a důvody, proč se cítí, tak jak se cítí, a zkoumat úmysly jeho myšlenek a jednání. 29 Psychoanalytický přístup je navíc chápán filosofickými poradci tak, že zbavuje problémy jejich sociálních, politických, ekonomických, historických a filosofických kontextů a kořenů. 30 Psychoanalýza totiž tvrdí, že některé události, o kterých klient věří, že se dějí, nejsou vůbec vnějšími událostmi, ale nachází se pouze uvnitř psýchy. Jinými slovy, klientovy každodenní zážitky mohou, podle tohoto modelu, být jednoduše událostmi zapříčiněnými a zažívanými pouze uvnitř, v jeho nevědomí. 31 Pokud ale problémy nepramení z nevědomí, ale z objektivních situací nebo kulturních kontextů, psychoanalýza je chápána jako zamezování tomu, čelit skutečným příčinám emoční strasti. 32 Život totiž 28 Cohen, Elliot D. Philosophical Counseling: Some Roles of Critical Thinking. In Lahav, Tillmanns (1995), s Více k tématu filosofického poradenství a nevědomí viz Raabe, Peter B. Philosophical Counseling and the Unconscious. New York: Trivium Publications, ( ) deprives problems of their social, political, economic, historical, and philosophical contexts and roots. Viz Schuster, Shlomit C. Philosophy As If It Matters: The Practice Of Philosophical Counseling. In Critical Review, Vol. 6, No. 4, s Raabe (2001), s Schuster (1992), s

14 v sobě nese významné filosofické, kulturní, sociální a politické aspekty, které nemohou být redukovány na psychologické mechanismy a procesy. Filosofické poradenství tak odmítá klasickou Freudovu teorii, která tvrdí, že nevědomí, nacházející se v lidské psychice, je jediným determinujícím činitelem motivace a pocitů člověka. Rachel Blass tvrdí, že pokud začneme s tím přesvědčením, že klient není kontrolován svým neměnným nevědomím, ale je schopen se rozhodnout podle sebe, filosofický poradce může svému klientovi umožnit přesáhnout jakékoli psychologické předsudky, tendence, potřeby, touhy nebo jiné procesy a mechanismy jej mohou motivovat. 33 Také Colin Clayton a Nick Dianuzzo vysvětlují, že filosofický přístup nechápe člověka jako determinovaného psychologickými či biologickými silami. Namísto toho je chápán jako svobodná a sebe-tvořící bytost. 34 Emoční problémy člověka mají podle mnoha psychoanalytiků biologickou příčinu, z toho důvodu se je snaží diagnostikovat a posléze léčit psychotropními léčivy. Jednou ze základních schopností psychoanalytika je schopnost vytvořit diagnózu, založenou na symptomatologii, kterou můžeme najít v Diagnostickém a statistickém manuálu mentálních poruch (DSM-5), 35 jež byl publikován Americkou psychiatrickou společností v roce Od psychoanalytika se poté předpokládá, že je schopen diagnostikovat např. těžkou depresi podle symptomů, jako jsou sebevražedné sklony, pocity beznaděje, bezvýznamnosti, atd. V souladu s tímto medicínským modelem, může své pacienty označit jako panické, schizofrenické, depresivní, atd., a určit příslušnou psychoterapeutickou nebo farmakologickou léčbu. Terapeut poté může určit, jestli je daný člověk normální či duševně zdravý, nebo jestli má duševní poruchu. Filosofičtí poradci ale odmítají představu, že by lidský projev či chování mimo společenské normy byly nutně symptomem skutečné nemoci nebo lékařskou abnormalitou. Neřídí se žádnými oficiálně schválenými, kodifikovanými, diagnostickými kritérii, které by jim diktovaly, co 33 ( ) transcend whatever psychological preconceptions, tendencies, needs, desires, or other processes and mechanisms may motivate the individual. Viz Blass, Rachel B. The 'Person' in Philosophical Counseling vs. Psychotherapy and the Possibility of Interchange between the Fields. In Journal of Applied Philosophy. Vol. 13, No. 3, s Citováno podle Raabe (2001), s Clayton, Colin, Nick Dianuzzo. The Community of Enquiry vs. Psychotherapy: The Process of Thinking in the Struggle to Free Ideas and Imagination and the Process of Rehabilitation and Preventing of Drug Abuse. (Článek prezentován na Das Philosophishe Denken von Kinden Proceedings of the 5th International Conference Academia Verlag, 1992), s. 10. Převzato z tamtéž, s Mezinárodně používaná příručka Americké psychiatrické společnosti (APA) pro klasifikaci a statistiku mentálních poruch. V Česku je užívána tzv. MKN-10 (Mezinárodní klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů). 14

15 mají považovat za psychopatologii, a které by určovaly, jak mají léčit daný případ. Filosofičtí praktici se tak nedrží žádných pevných koncepcí, které by definovaly, co je normální, a z tohoto důvodu nepotřebují mít schopnosti ani kvalifikaci k tomu, aby mohli rozeznat danou nemoc a následovat doporučené způsoby léčení. Tento přístup je však některými odborníky značně kritizován a považován za potenciálně nebezpečný pro klienta. 36 Tímto problémem se budu blíže zabývat ve třetí kapitole. Někteří filosofičtí poradci zdůrazňují, že pro ně není neobvyklé setkat se s klientem, který předtím, než navštívil filosofické poradenství, podstoupil nějakou psychoterapeutickou léčbu, během které byl označen diagnózou. Klienti se pak často identifikují s danou diagnózou a chápou sami sebe v jejích termínech. Podle filosofické poradkyně Shlomit Schuster, je tedy nutností od-analyzovat či od-diagnostikovat 37 klienty, kteří k ní přijdou. V tomto smyslu se potom zdá, že filosofický poradce musí mít schopnost reinterpretovat klientovy otázky nebo znepokojení z jazyka a vnímání psychoterapie do jazyka a vnímání filosofie. 38 Důležité také je, že ve skutečnosti někteří psychiatři chápou diagnostický manuál Americké psychiatrické společnosti jako velmi málo užitečný pro psychoterapii, protože pouze klasifikuje poruchy fenomenologicky tedy podle toho, co je pozorovatelné a měřitelné. 39 Podle nich neoslovuje sekundární jevy, jako jsou významy, které pacienti přidělují svým symptomům, postoje v pozadí jejich symptomatického chování, a co je možná nejdůležitější, sociální a historické příčiny jejich emocionální strasti. 40 Zde si můžeme všimnout podobnosti s již zmíněnou kritikou, kterou vznáší filosofické poradenství vůči psychoanalýze, v tom, že oslovuje pouze nevědomé procesy a naprosto opomíjí sociální, ekonomický či historický kontext problému klienta. To, že již delší dobu 36 Viz Horák, Otakar. Filozofické poradenstvo kritika. In Filosofie dnes, Vol. 5, No. 2, s Srovnej s Zinaich, Samuel, Jr. Diagnosis, Philosophical Counseling, and Culturally Recognizable Mental Illnesses. In Cohen, Elliot D, Zinaich, Samuel, Jr. Philosophy, Counseling and Psychotherapy. Newcastle: Cambridge Scholars Publishing, s De-analyze, de-diagnose viz Schuster, Shlomit C. Sartre s Words: A Paradigm for Self-Description in Philosophical Counseling. In Wim van der Vlist, ed. Groningen, Holland: Vereniging voor Filosofische Practijk, s. 24. Citováno podle Raabe (2001), s Tento přístup také zastává Raabe, přičemž upozorňuje, že je důležité rozeznávat tři druhy příčin vzniku duševních potíží, než někoho označíme za psychicky nemocného, viz třetí kapitola, s ( ) classifies disorders phenomenologically-that is, according to what can be observed and measured. Viz Frank, Jerome D. and Julia B. Frank. Persuasion and Healing. Baltimore: Johns Hopkins University Press, s. 10, 11. Citováno podle Raabe (2001), s Tamtéž. 15

16 nacházíme podobné rysy psychoanalýzy, kriticky vycházející z Freudovy terapie, a filosofického poradenství, ukážu na dalších řádcích. Většina psychoanalytiků ve své terapii zastává paternalistický postoj, ve kterém vystupují ve vztahu k pacientům jako autorita, která ví, co je pro ně nejlepší. V psychoanalytické terapii je analytik chápán jako odborník na emoční či duševní problémy pacienta, a proto přebírá zodpovědnost za vyřešení klientova problému. Pomocí volné asociace terapeut analyzuje a interpretuje nevědomé konflikty, které určují klientovo chování. Jürgen Habermas to vysvětluje následovně: Alespoň některá tvrzení pacienta nejsou chápána jako platná tvrzení a nejsou zkoumána pro svou pravdivost či správnost, ale je na ně spíše pohlíženo jako na patologické symptomy v pozadí. Pacient a terapeut nemají být nevázanými a rovnocennými partnery v dialogu; pacient je spíše částečně objektivizován: jeho nebo její platná tvrzení nejsou rozumově zkoumána; ale jsou spíše vysvětlena jako kauzální důsledky nebo symptomy událostí z raného dětství. 41 Vztah pacienta a terapeuta v psychoanalýze, ve které se předpokládá, že pacient je pod kontrolou svých symptomů, je protikladný vůči vztahu klienta a poradce ve filosofickém poradenství, ve kterém se spíše zkoumají klientovy myšlenky, přesvědčení a znepokojení, na které není důvod pohlížet jako na symptomy. Klient je ve filosofickém poradenství chápán jako aktivní činitel, jež stejnou měrou filosofuje, a jež má v rukou větší moc, než jakékoli jednotlivé přesvědčení, které může zastávat. 42 Filosofičtí poradci jsou opatrní v tom, nepřijímat paternalistický postoj. Povzbuzují klienta, aby s nimi nesouhlasil nebo pochyboval o tom, co se děje v poradenském procesu, jestliže se k tomu cítí nakloněn. Filosofické poradenství je oboustranný přístup, 43 který pomáhá klientovi samotnému získat lepší kontrolu nad svými myšlenkami, svým životem, a dokonce 41 At least some of the patient s claims are not taken as validity claims and examined for their truth or rightness but are rather regarded as symptoms of an underlying pathology. Patient and therapist are thus not meant to be free and equal dialogue partners; rather, the patient is partially objectified: his or her validity claims are not to be understood as claims tested discursively; they are rather explained as the causal results or symptoms of early childhood events. Viz Jürgen Habermas. Knowledge and Human Interests. Jeremy Shapiro. trans. Boston: Beacon Press, Citováno podle Raabe (2001), s ( ) who is more powerful that any particular belief she may happen to hold. Viz Mijuskovic, Ben. Some Reflections on Philosophical Counseling and Psychotherapy. In Lahav, Tillmanns (1995), s Srovnej s Kübler-Ross, Elisabeth. O smrti a umírání. Překlad Jiří Královec. Praha: Arica Turnov & Nadace Klíček,

17 poradenským procesem. 44 V tomto posledním bodě vidím jeden z významných rozdílů mezi psychoterapií a filosofickým poradenstvím. 45 Drew Westen, americký profesor psychologie a psychiatrie, však upozorňuje na to, že moderní psychoanalytické terapie pomáhají klientovi vnést do vědomí dříve nevědomé kognitivně-emoční motivační struktury ovlivňující chování, aby tak člověk mohl mít větší kontrolu nad svými myšlenkami, pocity a chováním. 46 To zajisté nenaznačuje, že by psychoanalýza byla jednoznačně zaměřena na léčbu nemoci, ale že se také pokouší povzbudit klienta, aby svůj problém oslovil sám cíl, který je všeobecně uznávaný jako centrální pro všechny formy filosofického poradenství. Nacházíme také zmínky, které poukazují na to, že psychoanalytikové podporují pacientovo porozumění jeho vědomých a nevědomých motivací, které ovlivňují jeho chování, skrze práci na přenosu a odporu. Jde tedy o to, aby pacient došel sebe-porozumění ze svého vlastního úhlu pohledu, což je zároveň prostředkem ke zvýšení jeho sebe-jistoty. 47 Vidíme zde tedy určité tendence zvýšit aktivní podíl pacienta v terapeutickém procesu, což je blízké filosofickému poradenství, ale zároveň si můžeme všimnout, že se zde opět opakují termíny jako nevědomí, motivační struktury, přenos a odpor, které se pojí s tradiční psychoanalytickou koncepcí, jenž, jak jsme již ukázali, je docela vzdálená koncepci filosofického poradenství. Navíc je zde ustáleným zvykem označovat jedince, kteří tento druh terapie navštíví, spíše jako pacienta, než jako klienta, což naznačuje formu paternalismu. Filosofické poradenství však zastává nepaternalistický postoj, kdy většinu lidí chápe jako v podstatě duševně zdravou, prostou psychologických patologií, a schopnou účastnit se a těžit z racionálního usuzování. 48 Avšak častým problémem je, že i když klient a poradce mají být rovnými partnery v dialogu, ve skutečnosti klient většinou 44 ( ) that helps the client herself gain better control of her thoughts, her life, and even the counseling process. Viz Raabe (2001), s Tématem klientovy kritické reflexe procesu filosofického poradenství se budu více zabývat v kapitole 2.4 Achenbachova metoda mimo-metodu a role filosofické kritiky ve filosofickém poradenství. 46 Westen, Drew. Cultural, Emotional, and Unconscious Aspects of Self. The Relational Self: Theoretical Convergences in Psychoanalysis and Social Psychology. Rebecca C. Curtis, ed. New York: Guilford Press, s Převzato z Raabe (2001), s McCall, Catherine. Jobs for Philosophers: Philosophical Inquiry-Origin and Development. In Wim van der Vlist, s. 86. Převzato z tamtéž, s ( ) basically sane, free of psychological pathologies, and capable of engaging in and benefiting from reasoning. Viz Pfeifer, Karl. Philosophy Outside the Academy: The Role of Philosophy in People-Oriented Professions and the Prospects for Philosophical Counseling. In Inquiry: Critical Thinking Across the Disciplines. Vol. 14, No. 2, Autumn, s. 67. Citováno podle tamtéž, s

18 předpokládá, že filosofický poradce je nenapadnutelným odborníkem. Je obvykle chápán jako mnohem lépe filosoficky zdatnější a klient věří, že je vybaven dokonalou schopností v jasném logickém uvažování. Poradce si je vědom, že plně autonomní lidé pravděpodobně nemají důvod navštívit filosofické poradenství ani psychologickou terapii. Současnou situací tedy je, že spíše než by si poradce nárokoval autoritu nad klientem, často se stává, že klient poradci tuto autoritu přiděluje, a dokonce ji často i od něj vyžaduje. Navíc David Jopling na výsledcích výzkumu ukazuje, že klientovo vnímání poradce jakožto odborníka často funguje jako pozitivní faktor během poradenského sezení a během klientova zotavení, 49 a proto nemusíme autoritu poradce chápat jako jednostranně škodlivou pro klienta. Je důležité si uvědomit, že poradce nemůže vnucovat rovnostářský přístup klientovi, pokud si to nepřeje. Filosofický poradce by totiž ve své praxi měl odlišovat mezi vlastními očekáváními a mezi těmi klientovými, a respektovat jeho rozhodnutí, což je vlastně předpoklad autonomie a nepaternalistického postoje. 50 Nadto, abychom se vyhnuli možnosti vytvoření dlouhodobé závislosti klienta na filosofickém poradenství, zdá se, že poradce opravdu musí vynaložit určité úsilí a určitým způsobem naučil klienta ty schopnosti, které přispějí jeho autonomii. Jde o schopnosti kritického a kreativního myšlení, díky kterým jsou pak jejich klienti schopni lépe nejenom vyřešit dané problémy, když se vynoří, ale také jsou schopni jim v prvé řadě předcházet. 51 To samozřejmě nutně vyžaduje předchozí předpoklad, že poradce není ve stejném postavení jako klient, ale spíše v postavení odborníka, který má znalosti faktů a technik, které klient jednoduše nemá, a které mu může předat prostřednictvím nějaké formy vyučování. Obdobný předpoklad do jisté míry existuje i v psychoterapii. 52 I když jsme v této podkapitole viděli, že se psychoanalýza od filosofického poradenství v podstatných bodech nepochybně liší, také jsme mohli získat určitý náhled v tom, že objevujeme v současné psychoanalýze určité aspekty, které se těm filosofickým 49 Jopling, David A. First Do No Harm: Over-Philosophizing and Pseudo-Philosophizing in Philosophical Counseling. Článek prezentovaný na Třetí mezinárodní konferenci filosofické praxe v New Yorku, července Převzato z Raabe (2001), s Podobný přístup zastává také Lydia B. Amir viz Amir, Lydia B. Three Questionable Assumptions of Philosophical Counseling. In International Journal of Philosophical Practice. Vol. 2, No. 1, Spring s Tímto tématem se také zabývám v kapitole 1.4 Filosofické poradenství a existenciální psychoterapie. 50 Amir (2004), s. 6. Výjimkou jsou situace, ve kterých klient porušuje nebo se chystá porušit zákon, či je nebo může nějak vážně ubližovat sám sobě nebo jiným. 51 Raabe (2001), s Tamtéž, s. 95. Na to poukážu v dalších podkapitolách. 18

19 podobají. Nejprve jsem zde ukázala, že filosofické poradenství, podobně jako psychoanalýza, zkoumá nevědomá přesvědčení, načež je filosofičtí poradci označují spíše jako neprozkoumaná či zapomenutá přesvědčení. Tato přesvědčení se následně snaží poradce artikulovat, ale s mnohem větším zapojením klienta, než jak je tomu v klasické psychoanalýze. Také jsem poukázala na to, že filosofičtí poradci nechápou nevědomí jako určující princip člověkova jednání, klienta nediagnostikují, a takto jej vlastně jaksi osvobozují, přisuzují mu autonomii. Nakonec jsem zde řešila otázku paternalismu v psychoanalýze, přičemž si v současnosti můžeme všimnout postupného zvyšování aktivního zapojení klienta v psychoanalytických terapiích. Uvedla jsem však, že do jisté míry nemusí být autorita poradce chápána vůbec jako škodlivá pro klienta. Především nesmíme zapomínat na to, že pokud si klient výslovně přeje, aby jej poradce vedl a radil mu, co má dělat, je to třeba respektovat. Navíc pro klienta je důležité, aby se od poradce naučil ty schopnosti, díky kterým bude do budoucna schopen řešit své problémy sám, což samo o sobě autonomii zakládá. Nyní se však pokusím blíže podívat na koncept racionálně emoční behaviorální terapie a kriticky jej zhodnotit srovnáním s filosofickým poradenstvím. 1.2 Filosofické poradenství a racionálně emoční behaviorální terapie Americký psychoanalytik a filosof vědy Albert Ellis vytvořil v 50. letech 20. století formu kognitivní psychoterapie, kterou nazval racionálně emoční terapie (RET), později ji však přejmenoval na racionálně emoční behaviorální terapii (dále jen REBT). Tato terapie byla v podstatě zamýšlena jako filosofická praxe u klientů se zaměřuje na odhalování iracionálních přesvědčení a nesprávného uvažování skrze relativně neformální diskusi. 53 Podle Ellise totiž klientova emoční znepokojení pramení z nelogického a iracionálního myšlení. Této duševní strasti se pak můžeme zbavit tím, že se naučíme maximalizovat své racionální myšlení. 54 Vychází z přesvědčení, že lidské myšlení a emoce nejsou dva 53 Robertson, D. Philosophical and Counter-Philosophical Practice. In Practical Philosophy, Vol. 1.3 December s Ellis, Albert. Reason And Emotion In Psychotherapy. New York: Lyle Stuart, s. 36. Převzato z Raabe (2001), s

20 oddělené procesy, ale že naše emoce jsou výsledkem toho, jaké přesvědčení máme o dané situaci. 55 Ellis chtěl původně svou terapii založit na psychoanalýze. Když si ale uvědomil, že psychoanalytické koncepce nejsou účinné tak, jak by chtěl, došel k závěru, že psychoanalýza je v podstatě pseudo-vědecká. 56 REBT se tak, v protikladu k psychoanalýze, nezaměřuje na minulost a nevědomí, ale na přítomnost na současně zastávaná přesvědčení, bolestivé emoce a špatně se adaptující chování, které může sabotovat klientovo bohatší prožívání života. 57 REBT poté pomáhá lidem reformulovat jejich dysfunkční přesvědčení na ty rozumnější, více realistické a užitečné pomocí diskuze sókratovského typu. Nakonec klientům umožňuje vytvořit si filosofii a způsob života, který zvyšuje jejich efektivitu a štěstí v práci, zlepšuje mezilidské vztahy a obohacuje jejich osobní pohled na svět. 58 Tyto rysy s REBT obecně sdílí do jisté míry také filosofické poradenství. Co mají také společné je, že REBT často užívá pojmy jako filosofie a logika, ačkoli mnohdy nereferuje k žádné specifické filosofické teorii nebo mysliteli. Nicméně Ellis uvádí, že jeho myšlení bylo ovlivněno filosofy, jako byli Marcus Aurelius, Epiktétos, Immanuel Kant, Karl Popper, Bertrand Russell, Martin Heidegger a Paul Tillich. Základní schéma, se kterým Ellis ve své terapii pracuje, je tzv. ABC model, který poskytuje kauzální vysvětlení patologických emocí a iracionálního chování. Proces tohoto schématu je následovný: Následuje-li po určitém vnějším podnětu A ('activating event') emočně nabitý důsledek C ('consequence'), vypadá to zdánlivě tak, jako by podnět či událost označená jako A byla příčinou důsledku C. Ve skutečnosti však jsou emoční důsledky do značné míry způsobeny systémem názorů, postojů a přesvědčení jedince, který Ellis označuje jako B ('belief system'). 59 V tomto modelu je tedy důležité, že klientova emocionální strast (C) není následkem situace (A), ale jeho hodnotící přesvědčení, týkající se situace (B). Dále je 55 Srovnej s přístupem Marthy Nussbaumové, viz např. Nussbaum, Martha C. Upheveals of Thought. Cambridge: Cambridge University Press, Robertson, Donald. REBT, Philosophy and Philosophical Counselling. In Practical Philosophy, Vol. 3.3, November, s Tamtéž, s Tamtéž. Jak definuje REBT Ellisův institut viz 59 Kratochvíl, Stanislav. Základy psychoterapie. 5. vydání. Praha: Portál, s