Spiritualita a duševní zdraví

Transkript

1 Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Psychologie Bc. Eva Janštová Spiritualita a duševní zdraví Magisterská diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Alena Slezáčková, Ph.D. Brno 2015

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně Bc. Eva Janštová

3 Poděkování Ráda bych poděkovala doc. PhDr. Aleně Slezáčkové, Ph.D. za možnost zpracovávat téma podporující duševní zdraví. Děkuji za její trpělivé vedení, podporu, poskytnutou literaturu a nasměrování ve správný čas. Zároveň děkuji Mgr. Tatianě Malatincové za zasvěcení do statistického zpracovávání dat. Tato práce by však nikdy nevznikla bez opory a zázemí v mé rodině. Děkuji svým rodičům, že mi dali kořeny a křídla. Děkuji svým sourozencům - Magdě, Pavlovi a Tomášovi - za jejich přátelství.

4 OBSAH ÚVOD... 7 I. TEORETICKÁ ČÁST ŠTĚSTÍ A OSOBNÍ POHODA Vznik pozitivní psychologie Definice štěstí Ed Diener alias Dr. Happiness Martin Seligman osobní pohoda jako optimální prospívání C. L. M. Keyes duševní zdraví SPIRITUALITA Geneze spirituality v psychologii Definice religiozity a spirituality Religiozita Spiritualita Vztah religiozity a spirituality Vojtíškův model spirituality Měření spirituality a religiozity Spiritualita a pozitivní psychologie Spiritualita a osobní pohoda Spiritualita a zdraví Holistický přístup INTELIGENCE Definice inteligence Historický exkurz do studia inteligence Racionální inteligence Sociální inteligence Emoční inteligence Cesta ke spirituální inteligenci Danah Zohar & Ian Marshall propojení tří forem inteligence Yosi Amram ekumenický základ spirituální inteligence Frances Vaughan spirituální růst...42

5 3.4 David B. King adaptivní aplikace spirituální inteligence Kritické uvažování o existenciálních tématech Nalézání osobního smyslu života Vědomí přesahu, transcendence Schopnost rozšiřování svého vědomí Využití čtyř komponentů ve stresové situaci Smysluplnost a spiritualita Celoživotní vývoj spirituální inteligence SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI...54 II. EMPIRICKÁ ČÁST METODOLOGIE VÝZKUMU Výzkumný problém a cíl Výzkumné otázky Výzkumné nástroje a sběr dat Dotazník MHC SF Škála PFS SISRI Otevřené otázky Demografické údaje Způsob analýzy dat DESKRIPTIVNÍ CHARAKTERISTIKA Deskriptivní charakteristika výzkumného souboru Deskriptivní a psychometrické charakteristiky výzkumných nástrojů Dotazník Mental Health Continuum Short Form Dotazník Psychological Flourishing Scale Dotazník Spiritual Intelligence Self-Report Inventory ANALÝZA A PREZENTACE VÝSLEDKŮ Prezentace výsledků vztahů mezi dotazníkovými metodami Analýza výsledků vztahů mezi spirituální inteligencí a demografickými proměnnými Analýza odpovědí na otevřené otázky...89

6 8. DISKUZE Přednosti a limity výzkumu Další směr výzkumu Aplikace poznatků v praxi ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA...104

7 ÚVOD Spiritualita se jako oblast zájmu psychologického výzkumu objevuje v různých kontextech po celém světě. Její vliv na lidské smýšlení, chování a prožívání je tím prokazatelný. O tom nás přesvědčují i mnozí nejvyšší představitelé náboženství či lidé z našeho okolí. Opodstatněný výzkum nám odhaluje mnohé, mnohé však stále zůstává skryto. Ale určité tajemství k lidské spiritualitě snad i patří. U nás se o ní můžeme dovědět hlavně z pera P. Říčana, J. Křivohlavého, V. Smékala či Z. Vojtíška. Ateistické nastavení naší společnosti je všeobecně k této oblasti skeptické, otázkou zůstává, jak je spiritualitě otevřen každý sám před sebou. Rozkrytí konkrétních domén spirituality možná z kdekoho udělá rázem člověka spirituálního, neb např. otázku po smyslu své existence si snad položí alespoň jednou za život každý z nás. Pomalu se množí výzkumy i v českém prostředí, které mapují duchovní hodnoty a jejich vliv na optimální prospívání člověka. Souvislost se nabízí s nadějí, vděčností, odpuštěním, meditací, posttraumatickým růstem osobnosti, atd. Tato práce je dalším kamínkem do mozaiky. Jak název napovídá, snahou je propojení mezi spiritualitou a duševním zdravím. Teoretická část představuje tři hlavní oblasti: osobní pohodu, spiritualitu a inteligenci. První přibližuje oblast výzkumu osobní pohody od samého počátku vzniku oboru pozitivní psychologie. Obsahem jsou i koncepce E. Dienera a C. L. M. Keyese, jejichž dotazníky pro měření optimálního prospívání a duševního zdraví jsou použity pro výzkum v empirické části. Druhá část si klade za cíl přiblížit pojem spiritualita. Pro větší ujasnění terminologie jsme ho definovali spolu s pojmem religiozita, včetně jejich měření, jak je pojímá řada různých autorů. Kapitola klade do souvislostí spiritualitu s pozitivní psychologií, osobní pohodou a zdravím. Třetí část dává prostor inteligenci. Zprvu se to může zdát jako téma nezapadající do kontextu, ale propojení je nasnadě. Mnozí autoři povznáší spiritualitu na kognitivní konstrukt, který je měřitelný a splňuje podmínky pro uznání spirituální inteligence. Toto téma přirozeně naráží na kritiku a odlišné přístupy, jež jsou obsahem kapitol. Vše vrcholí v čtyřdimenzionálním modelu spirituální inteligence dle D. B. Kinga, jehož dotazník byl rovněž součástí testové baterie pro náš výzkum. Empirická část nejprve vymezuje výzkumný problém a cíl práce. Charakterizujeme výzkumný soubor podle demografických proměnných. Popisujeme metody sběru dat, včetně přiblížení výzkumných nástrojů. Na základě výzkumných otázek analyzujeme data a v rámci diskuze interpretujeme. Hlavním cílem práce je odhalit vztahy mezi optimálním 7

8 prospíváním, duševním zdravím a spirituální inteligencí. Zajímala nás síla vztahu celkových hodnot i hodnot v rámci subškál. Dále jsme se ptali, zdali můžeme predikovat vyšší míru optimálního prospívání a duševního zdraví na základě vyšší míry spirituální inteligence nebo jejích dimenzí. Zároveň jsme dávali do souvislostí míru spirituální inteligence a demografické proměnné jako je pohlaví, věk, vzdělání, rodinný stav, trvalé bydliště, příslušnost k náboženskému vyznání či subjektivně prožívané fyzické zdraví. Součástí testové baterie byla i trojice otevřených otázek ptající se, co člověku přináší největší pocit štěstí a naplnění; co je pro něj největší hodnotou; a za co je v životě vděčný. Výsadou této práce je možnost pracovat s novou dotazníkovou metodou pro zjišťování míry spirituální inteligence v českém prostředí. Stává se tím pilotní studií. Její použití se může stát předlohou a inspirací pro další výzkum v našem prostředí. 8

9 I. TEORETICKÁ ČÁST 1. ŠTĚSTÍ A OSOBNÍ POHODA Kéž bych mohl ponechati po sobě svědectví, že člověkův život je věcí pro něho velmi podstatnou, hodnou bojování, trápení i vděku, v podstatě krásnou a šťastnou! Josef Čapek Vznik pozitivní psychologie Psychologie jako obor byla původně zaměřena na odchylky od toho, co je považováno v dané společnosti za normální. Díky tomu máme vybudovanou klasifikaci nemocí a zkvalitnila se péče o duševně nemocné, včetně psychofarmakoterapie. V současné době jsme svědky přerodu psychologie orientující se na pozitivní aspekty lidského chování a fungování; aspekty života, které ho činí šťastnější, mírumilovnější a více žádoucí. (Jarden, 2012) Na zlomku milénia byl oficiálně založen obor pozitivní psychologie s vůdčími osobnostmi, jako je M. Seligman, Ch. Peterson či M. Csikszentmihalyi. Původní předmět studia, štěstí, se rozšířil na osobní pohodu, optimální prospívání člověka (Seligman, 2011). Myšlenky pozitivní psychologie tady byly již dávno před jejím vznikem. Současná věda se je však snaží postavit na vědecké bázi. Výzkumy se věnují kvalitě života, vlivu kladných stránek osobnosti, našemu charakteru či pozitivním aspektům, které mají vliv na fungování celých institucí a společností. (Slezáčková, 2012) 1.2 Definice štěstí Tematika štěstí nepřichází až s pozitivní psychologií. Snad každý chce být v životě šťastný a nebylo tomu jinak ani v době antiky, odkud pochází jeho dvojí základní vnímání: štěstí hédonické a eudaimonické. Jaro Křivohlavý (2013) hovoří o hédonickém štěstí jako o horizontálním, které jde po povrchu našich šťastných zážitků. Zvýrazněny jsou naše emoce, city, naše subjektivní prožívání. Jedná se o štěstí jednorozměrné ve smyslu jeho intenzity. Např. na škále od jedné do deseti tak můžeme určit míru našeho štěstí. Na druhou stranu autor popisuje štěstí vertikální, eudaimonické, v aristotelském významu (Aristoteles, 1996). V něm nejde , str. 5. 9

10 o momentální pocit, ale o kvalitu dobrého života. Ona vertikála štěstí vede jak do hloubky jedince, tak do výšky, kde jedince přesahuje. Důraz je kladen na hodnoty. Úroveň eudaimonického štěstí nemůžeme určit jedinou škálou, ale vícero dimenzemi, které dohromady určí kvalitu našeho života. Autoři pozitivní psychologie z těchto představ vycházeli. Hédonické štěstí bychom mohli přirovnat k subjektivní osobní pohodě (subjective well-being; Diener, 1999) či emocionální osobní pohodě (emotional well-being; Keyes, 2002). Eudaimonické pojetí stojí v jádru psychologické a sociální osobní pohody (psychological and social well-being; Keyes, 2002), zároveň v koncepci M. Seligmana a jeho cestě od Opravdového štěstí (2003) k Flourish (2011), které nejlépe vystihuje termín optimální prospívání. O těchto teoriích budou pojednávat následující řádky. 1.3 Ed Diener alias Dr. Happiness Ed Diener je profesorem psychologie na univerzitě v Illinois. Od počátku 80. let se plně věnuje výzkumu v oblasti osobní pohody (subjective well-being). Svá zjištění předal ve více než 300 publikacích, z nichž okolo 200 se věnovalo právě osobní pohodě. Subjektivní osobní pohoda představuje vědecký název pro štěstí. I díky tomu si vysloužil přízvisko Dr. Happiness. (Jarden, 2012) Vědecká disciplína subjektivní osobní pohody od 80. let rapidně rostla. Důvodů se nabízí několik. Jedním z nich je, že lidé v západním světě nabyli materiální hojnosti a zdraví, které je nutí jít za pouhé přežití a hledají dobrý život. Začínají mít obavy o kvalitu života namísto ekonomické prosperity. Další důvod má kořeny v globálně narůstajícím individualismu. Individualisté se zabývají svými pocity a přesvědčeními, a tak studie osobní pohody koresponduje se světovým nastavením. S tím souvisí demokratické zjišťování hodnoty osobní pohody, bez nároku na jednu pravdu. Nakonec téma narůstá na popularitě, protože vědci uspěli se svými metodami pro studium osobní pohody. (Diener, Lucas, Oishi, 2002) Zprvu se primárně spoléhali na sebehodnotící metody pro vyhodnocení štěstí jednotlivců, později své metody zvalidizovali s jinými metodami. Lidská úroveň subjektivní osobní pohody je ovlivněna jak vnitřními faktory, jako je osobnost člověka, životní postoj či odolnost, tak vnějšími faktory, např. vliv společnosti, ve které jedinec žije. Mezi hlavní determinanty subjektivní osobní pohody patří vrozený temperament, kvalita mezilidských vztahů, prostředí, kde člověk vyrůstá, a schopnost uspokojovat své základní potřeby. 10

11 Do určité úrovně se lidé adaptují na podmínky okolí, proto z dlouhodobějšího hlediska životní okolnosti neovlivňují naše štěstí tak, jak by se předpokládalo. Výzkumníci dále sledovali výstupy zkoumání subjektivní osobní pohody a zjistili, že šťastní lidé jsou zdravější a žijí déle, mají kvalitnější mezilidské vztahy a jsou produktivnější v zaměstnání. Jinými slovy, lidé s vysokou úrovní subjektivní osobní pohody se zdají být zdravější a fungují efektivněji ve srovnání s lidmi, kteří jsou dlouhodobě stresovaní, depresivní nebo naštvaní. Štěstí není jen cítit se dobře, ale štěstí přináší výhody lidem samotným a i jejich okolí. (Diener, 2014) Subjektivní osobní pohoda odkazuje na hodnocení svého života, jeho kognitivní i emocionální stránky, tedy kognitivní soudy o spokojenosti a naplněnosti života a emocionální reakce na události. Vědci, kteří studují osobní pohodu, došli k tomu, že esenciální ingredience dobrého života je, že člověk má svůj život rád. Proto si nečiní nároky na to mít patent na šťastný život, vyjadřují respekt k tomu, co si lidé myslí a cítí ve svém životě. (Diener, Lucas, Oishi, 2002) Každý člověk může ohodnotit svůj život jako celek nebo v jeho jednotlivých doménách jako je zaměstnání či manželství. Tím se vytváří jednotlivá komponenta osobní pohody: životní spokojenost (globální hodnocení lidského života, jeho částí), pozitivní emoce (zažívání mnoha příjemných nálad a emocí) a nízká úroveň negativních emocí. Diener upozorňuje, že při definování štěstí se běžně kombinuje frekvence a intenzita příjemných emocí. Proto jsou za nejšťastnější lidi považováni ti, kteří jsou šťastni co do intenzity prožitku. Diener však považuje prediktor času jako výstižnější. Tedy, pociťování příjemných emocí většinu času a málo často zažívat ty nepříjemné. I když příjemné emoce jsou pouze mírné, je to dostačující pro vysoký skór štěstí. (Diener, 2000) Později Diener do své koncepce osobní pohody začlenil pojem flourishing, jímž má na mysli doslova vzkvétání, všestranné optimální prospívání osobnosti. (Slezáčková, 2012) Ed Diener a jeho syn Robert Biswas-Diener v roce 2008 publikovali knihu, která posunula teorii osobní pohody, štěstí, ještě o kus dál. Hovoří zde o psychologickém (duševním) bohatství člověka (psychological wealth), o vysoké kvalitě života. Jde o víc, než jen zažívat více radosti než úzkosti. Jedná se o zážitek, že žijeme skutečně dobrý život že ho žijeme obohacujícím, angažovaným, smysluplným a radostným způsobem. Psychologické bohatství zahrnuje životní spokojenost; pocit životního smyslu; angažování se v zajímavých aktivitách; usilování a naplňování důležitých cílů; pozitivní postoj, emoce; spiritualitu, která propojuje lidi se skutečnostmi, které je přesahují; fyzické a duševní zdraví; dobré mezilidské vztahy a materiální zabezpečení. 11

12 Takové štěstí není výsledkem správné konstelace všech výše uvedených komponentů. Štěstí je neustálý proces, který vyvěrá z našeho pozitivního postoje, vnímání smyslu či spirituality. (Slezáčková, 2012) Způsob, jak lidé vnímají svět, je mnohem důležitější pro štěstí než objektivní okolnosti. 1.4 Martin Seligman osobní pohoda jako optimální prospívání Martin Seligman je ředitelem institutu pozitivní psychologie a profesorem psychologie na univerzitě v Pensylvánii. Od roku 1998 působil jako prezident Americké psychologické asociace a během tohoto období se zasloužil o vznik pozitivní psychologie jako vědeckého oboru. Ve své práci se věnuje tematice lidské odolnosti, naučeného optimismu, deprese a pesimismu. Má zájem o prevenci deprese, budování silných stránek charakteru a osobní pohodu. Je autorem 250 publikací a 20 knih, které byly přeloženy do mnoha jazyků. (Seligman, 2015) Martin Seligman v prvních letech pozitivní psychologie vydal knihu Authentic Happiness, u nás vyšla o rok později pod názvem Opravdové štěstí (2003). Jeho koncepce štěstí je složena ze tří složek: 1) pozitivní emoce, 2) aktivní zaujetí a 3) smysluplnost. Pokud člověk zažívá ve svém životě vyšší míru pozitivních emocí, jako jsou láska, vděčnost, naděje, vřelost, nadšení atd., stává se dle Seligmana jeho život příjemným (pleasant life). Obsah aktivního zaujetí nejlépe představuje koncepce flow, kterou rozpracoval Mihaly Csikszentmihalyi. Jedná se o stav plného zaujetí nějakou činností, která je pro nás zároveň výzvou, proto ji zároveň věnujeme patřičnou pozornost, neboť rozvíjí naše schopnosti. Flow můžeme zažívat na poli umění, v zaměstnání, ve sportu, při hře či v rámci mezilidských vztahů. Pokud je náš život flow více naplněn, lze hovořit o životní angažovanosti (engaged life). Vnímat smysl svého života znamená podívat se za horizont každodenních věcí. Neuspokojovat jen své běžné potřeby, ale pozvednout oči a věřit, patřit něčemu, co přesahuje vlastní já. Dávat smysl veškerému počínání svého života. Pokud člověk takto smýšlí a má tuto kapacitu naplněnou, lze jeho život nazvat smysluplným (meaningful life). Seligman (2011) v následujících letech kriticky zhodnotil svou dosavadní teorii. Pojmenoval si tři hlavní důvody nepokoje. První se týkal předmětu pozitivní psychologie. Pokud se ptáme lidí na spokojenost, zdali jsou šťastní, odpoví zpravidla dle své momentální nálady. Zjišťování nálady ovšem nebylo cílem celého hnutí. Seligman nechtěl vytvořit 12

13 happiologii. Předmět zkoumání, lidská spokojenost, se začal zdát zavádějícím. Druhý důvod velmi úzce souvisí s prvním. Jak můžeme změřit lidskou spokojenost, aniž bychom byli ovlivněni současnou situací? Samotné nasměrování otázky vypouští ze zorného pole složku smysluplnosti a aktivního zaujetí. Třetí důvod celou úvahu zastřešuje. Seligman došel k tomu, že původní tři složky nevyčerpávají vše, co lidé dělají pro cíl samotný, vycházel z aristotelského pojetí blaženosti. Přidal další dvě, kterými jsou pozitivní mezilidské vztahy a úspěšný výkon. Jednotlivé složky jsou na sobě nezávislé. Můžeme tedy dosahovat mistroství, aniž bychom měli uspokojivé vztahy nebo zažívali vyšší míru smysluplnosti. Původní koncepci stavěl Seligman (2003) na myšlence, že předmětem zkoumání pozitivní psychologie je štěstí, jehož hlavní proměnná je životní spokojenost, a cílem pozitivní psychologie je nárůst lidské spokojenosti. Od tohoto pojetí po mnoha letech zkušeností a bádání upustil (2011) a proměnil předmět pozitivní psychologie na osobní pohodu (well-being), kterou můžeme poměřovat optimálním prospíváním (flourishing). Cílem působení pozitivní psychologie, a každého člověka, je onen rozkvět osobnosti. Optimální prospívání je podle autora tvořeno pěti na sobě nezávislými složkami: 1) pozitivní emoce (Positive Emotions), 2) aktivní zaujetí (Engagement), 3) dobré mezilidské vztahy (Relationship), 4) smysluplnost (Meaning and Purpose) a 5) úspěšný výkon (Accomplishment). Podle počátečních písmen jednotlivých složek je tento model znám pod názvem PERMA. (Slezáčková, 2012) 1.5 C. L. M. Keyes duševní zdraví Corey Lee M. Keyes se ve své vědecké práci zabývá sociální psychologií a duševním zdravím. Svým výzkumem se snaží osvětlit pohled na zdraví a nemoc. Zdůrazňuje, že nepřítomnost mentální nemoci neznamená automaticky přítomnost duševního zdraví. (Keyes, 2015) Keyes sestavil mnoho faktorů, které se podílejí na duševním zdraví. Faktorovou analýzou poté došel ke třem samostatným složkám osobní pohody: psychologické, emocionální a sociální. Duševní zdraví popisuje jako syndrom symptomů, kterými jsou zažívání pozitivních emocí a dobré fungování v sociální i osobní oblasti. Tyto symptomy zařazuje do dimenze psychologické osobní pohody (psychological well-being). Obdobně jako v koncepci E. Dienera pracuje s nimi jako se sebehodnotícími položkami. Mezi pozitivní fungování řadí 13

14 šest dimenzí. Lidé fungují dobře, když se mají z větší části rádi (self acceptance); když mají vřelé a důvěrné vztahy (positive relationships); když se stávají stále lepšími lidmi (personal growth); když mají v životě nasměrování (purpose in life); když jsou schopni formovat své prostředí, aby uspokojili své potřeby (enviromental mastery) a mají určitý stupeň sebeurčení (autonomy). (Keyes, 2002) Emocionální osobní pohoda (emotional well-being) představuje nositelku symptomů přítomnosti pozitivních a nepřítomnosti negativních emocí. Vyšší hodnota vede k životní spokojenosti, ať už obecně v životě nebo v jeho jednotlivých oblastech. Obecně máme tendenci ke stabilní hladině emocionální osobní pohody (set point), ale dá se dlouhodobě navýšit vlivem životních událostí. (Lamers, 2012) Jmenované symptomy reprezentují více soukromá a osobní kritéria ohodnocení svého mentálního zdraví. Třetí trs symptomů doplňuje jeho obraz a ztělesňuje více veřejná a sociální kritéria, pomocí nichž lidé hodnotí své fungování v životě. Subjektivní osobní pohoda (subjective well-being) obsahuje 5 dimenzí. Lidé fungují dobře, když vnímají společnost, ve které žijí, jako smysluplnou a srozumitelnou (social coherence); když vidí, že společnost má potenciál k růstu (social actualization); když cítí, že náleží ke komunitě a jsou jí přijímáni (social integration); když přijímají většinu dění ve společnosti (social acceptance); a když vnímají sebe jako jedince podílejícího se na rozvoji společnosti (social contribution). (Keyes, 2002) Pokud hovoříme o symptomech, je třeba pojmenovat i diagnózu. Jedinec dosahující vysokých hodnot se stává plně prospívající (flourishing). Naopak jedinec dosahující nízkých skórů je chřadnoucí 2 (languishing). Keyes (2003) ve svých výzkumech zjistil, že méně než čtvrtina dospělých ve věku let splňuje kritéria optimálního prospívání v životě. Naopak absence duševního zdraví převládá nad přítomností depresivní poruchy. Člověka chřadnoucího můžeme popsat nejen jako jedince, který postrádá pozitivní emoce v životě a nefunguje dobře na osobní ani sociální úrovni, ale spadá sem i kritérium, že nebyl v posledních deseti letech depresivní. Lidé chřadnoucí nejsou ani duševně zdraví ani duševně nemocní a představují většinu dospělé populace. Na tento fakt se snaží Keyes ve své práci poukazovat. 2 Termín chřadnutí zavedla A. Slezáčková (2012). 14

15 2. SPIRITUALITA Zdálo se jednou Zhuang Zhouovi, že je motýl, jenž poletuje kolem, motýl se cítil motýlem, sám sebou spokojený, dělal, co se mu zlíbilo, nevěděl, že je Zhou. Náhle procitne a ustrne, je Zhou! Neví, zdálo se Zhouovi, že je motýlem, nebo se zdá motýlu, že je Zhou? Zhou a motýl, přece tu musí být rozdíl! Tomu se říká proměnlivost věcí! Mistr Zhuang Geneze spirituality v psychologii K oblasti spirituality se obraceli psychologové od samého vzniku oboru. Na počátku dvacátého století téma náboženské zkušenosti otevřel William James. Sigmund Freud kritizoval autoritářský, trestající obraz Boha. Víra pro něj byla iluze, kterou si kompenzujeme vztah k otci, jedná se o naši obranu, která je zdrojem úzkosti. Carl Gustav Jung, psycholog, který byl zároveň vzdělán ve filosofii a v mytologii, přichází s pojmy jako je kolektivní nevědomí, archetypy, maska, persona. Ve svém díle poukazuje na propojenost veškerého bytí, na nekonečnou kontinuitu horizontální i vertikální. Gordon Allport v polovině století vydává knihu Jedinec a jeho náboženství, kde rozděluje víru intrinsickou (přesvědčení, kterým jedinec věří) a extrinsickou (vnější projevy víry). Rovněž přichází s termínem sentiment, kterým označuje tu složku osobnosti, jež je zaměřená na určitou hodnotu. Na samostatnou kapitolu by vydali četní zástupci z řad humanistické a existenciální psychologie. Např. Abraham Maslow a jeho teorie sebeaktualizace zdůrazňuje hodnoty jako je spravedlnost, krása, pravda, celost a jednota. Carl R. Rogers staví na přirozené jedinečnosti každého jedince, která vede k tomu, že se člověk stává lepší osobou skrze otevřenost, péči o druhé, touhu po harmonii života, těla, mysli a ducha. Již více jak jednu dekádu můžeme sledovat navýšenou vlnu zájmu vědců o duchovní oblast v českém a slovenském prostředí. Nejvýraznějšími postavami jsou Pavel Říčan, jenž dosavadní znalost problematiky shrnul v knize Psychologie náboženství a spirituality (2007). V souvislosti s pozitivní psychologií se ke spiritualitě vyjadřuje Jaro Křivohlavý (2004) a na pole psychologie osobnosti ji přivedl Vladimír Smékal (2005). Vystudovaný religionista Zdeněk Vojtíšek, působící zároveň jako psychoterapeut, nabízí model spirituality v knize Spiritualita pro pomáhající profese (2012). Na Slovensku poukázal na spiritualitu jako na zdroj kultivace osobnosti D. Kováč. V kontextu osobnostní dynamiky , str

16 a spirituální inteligence rozebírá spiritualitu F. Machovec. Neopomenutelnými zástupci jsou Michal Stríženec či Peter Halama věnující se otázce smyslu života. 2.2 Definice religiozity a spirituality O tom, jak definovat či vymezit pojmy religiozita a spiritualita, nepanuje mezi odborníky shoda. Existuje nesčetné množství modelů, definic a posuzujících kritérií. Důvodem může být abstraktnost obou pojmů a jejich významová blízkost až propojení. Dále se nabízí zatížení doby, jež upřednostňuje tu či onu variantu Religiozita Etymologicky pochází slovo religiozita z latinského religio, což vyjadřuje vztah mezi člověkem a něčím, co je větší než on, co jej přesahuje. Stojí v základu kořenů slov v řadě cizích jazyků, které do češtiny překládáme jako náboženství. (Říčan, 2007) Stríženec (2006a) definoval religiozitu jako osobní a kladný vztah člověka k náboženství (transcendentnu, Bohu) zahrnující různý komplex jevů, různé formy myšlení (náboženská přesvědčení), prožívání (náboženské city) a jednání. Projevuje se postojem k náboženským obsahům, což má dopad na individuální hodnotový systém. Původně religiozita zahrnovala individuální i institucionalizované prvky, dnes se zdůrazňuje přesvědčení a rituály organizované církví či náboženskou institucí. (str. 131) Tato definice zahrnuje postoj, sociální složku, rovněž složku kognitivní a emocionální. Religiozitu tak můžeme navenek vyjádřit v rámci rituálů v mezích náboženství. Co pozitivního přináší náboženství člověku, shrnul Z. Chlewinski (1982, dle Stríženec, 2006b) do šesti bodů: 1) smysl života náboženství poskytuje odpovědi na základní existenciální otázky; dává příležitost přijmout skrytý význam událostí 2) systém hodnot náboženství dává morální hodnoty, udává směr našich rozhodnutí; posiluje skupinové cíle před individuálními 3) bezpečí a důvěra potřeba zachování života, vlastní identity, psychické integrity 4) sebeidentifikace náboženství nalézá odpověď na otázku kým jsem 5) identifikace se skupinou skrze společná setkání uspokojujeme potřebu mezilidských kontaktů 16

17 6) psychoterapie sebe díky příslušným rituálům osvobozuje náboženství člověka od viny, umožňuje rozlišovat podstatné od nepodstatného a tím odstraňovat zdroj neurotického napětí Spiritualita Kořen významu termínu spiritualita má křesťanské základy. Etymologicky vychází z latinského spiritus ( dech či duch), odtud poté spiritualis neboli duchovní. Duch svatý, jakožto třetí božská osoba, působí na činy jednotlivého člověka. Spiritualita je ta část člověka, která je naplněna Bohem, ovlivňuje jeho vnitřní duchovní život. V rámci křesťanství můžeme hovořit např. o kněžské nebo mystické spiritualitě. (Vojtíšek, 2010) Dnes se pojem duch jako zdroj inspirace pojí s oblastmi kultury, etiky, umění či filosofie, které umožňují jiný pohled, pohled vzhůru či kupředu. (Říčan, 2006, 2007) Postupem doby se stal pojem spiritualita nezávislým na náboženství jako instituci, pro nějž je charakteristická hodnota vnitřního zážitku a praktického, denního používání, jež by umocňovalo a rozšiřovalo schopnosti člověka. Pojem spiritualita se tímto způsobem postupně odpoutal od svého křesťanského základu a začal naopak vyjadřovat spíše inspiraci v mimokřesťanských duchovních tradicích. (Vojtíšek, 2010, str. 5) Stríženec (2006a) shrnuje spiritualitu jako osobní zaměření na hledání osobního spojení s transcendentnem, s tím, co nás přesahuje; nejčastěji se projevuje v náboženství (v religiozitě), které je spojené s vírou v existenci božstva a projevuje se rituály organizovaného náboženského společenství; krom toho existuje i tzv. sekulární spiritualita, kde transcendentním objektem (na který se váže subjektivní zážitek posvátna) může být Příroda, Vesmír aj; při spiritualitě jde spíš o individuální jev, v popředí jsou určité hodnoty (Bůh, božstvo), duchovní zkušenost. (str ) Psychologie vnímá spiritualitu jako způsob existence, při které si jedinec uvědomí svůj transcendentní rozměr osobnosti; zároveň s sebou nese určité hodnoty, které projevuje ve vztahu k sobě, druhým lidem, přírodě, životu a ke konečnému cíli. Reich (2000) v jádru spirituality nachází vztah; vztah mezi člověkem a přírodou, mezi člověkem a něčím vyšším než jsme my. Stejnou dimenzi popisuje Říčan (2007, 2010) jako vztahovou dispozici člověka, být nadšen druhou osobou. Přidává motivace, které člověka vedou ke spirituálním prožitkům a činům: okouzlení (půvab jiného člověka, uměleckého díla, básně ); respekt (úcta k druhému a smysl pro tajemství); 17

18 intimita (blízkost dvou lidí ve vztahu lásky, propojení Já a Ty - M. Buber, sebetranscendence A. Maslow); soucit (dominuje v buddhistické spiritualitě) Vztah religiozity a spirituality Někteří autoři z počátku dvacátého století ve svém díle hovoří o spiritualitě, jak ji dnes vnímáme, využívajíc své pojmosloví, nebo ji nahrazují termínem religiozita či náboženství, jak si to žádá doba. Teprve v 60. letech minulého století došlo k radikálnímu oddělení těchto dvou pojmů. Protest amerických hippies dal vzniknout heslu: I am not religious, but I am spiritual. Náboženství začalo být vnímáno jako něco zastaralého, instituce, nauka se svými rituály. Spiritualita naproti tomu jako subjektivní, spontánní, emoční stránka náboženství, která zaručuje svobodu a nedogmatičnost. (Říčan, 2007, 2010) Vzdor vůči náboženství měl svou alternativu ve spiritualitě. Stále více se posouval význam pojmu religiozita k duchovní tradici (převážně křesťanské) a jejím institucím. Zahrnoval dogmata, kolektiv, omezování, zastaralost oproti zážitkům, individualitě, svobodnému rozvoji a použitelnosti v životě spirituality. (Vojtíšek, 2010) Pargament (1999) považuje spiritualitu za prožitkové jádro náboženství, oproti Zinnbauerovi (Říčan, 2006), který tvrdí, že spiritualita je pojmově nadřazena náboženství. Pargament spolu s Mahoneyem (2002) definují náboženství jako hledání hodnoty ve vztahu k posvátnu. Vychází z předpokladu, že lidé jsou proaktivní, na cíl zaměření, hledající v životě to, co je pro ně hodnotné. Každé hledání se skládá z cesty a konečné destinace. Na své cestě čerpají ze svých názorů a přesvědčení, z praxe, vztahů, zkušeností směřujíc stále k důležitému cíli, který je hodnotný sám o sobě. Subjektivně dosahované cíle přináší pocit uspokojení po dosažení námi oceňované hodnoty. O objektivní cíle lidstvo jako takové v životě usiluje. Jedná se např. o sféru sociální (blízkost druhých lidí), fyzickou (zdraví), materiální (mít hezký dům) nebo spirituální. To, čím se spirituální sféra vymezuje od ostatních je předmět zájmu, hledání posvátna. Jaro Křivohlavý (2008) v recenzi Pargamentovy knihy shrnuje posvátné jako to, co je pro člověka nejen cenné, ba nejcennější, nejen hodnotné, ale dokonce nejhodnotnější, co je pro něho podstatně důležité, závažné, co má pro něj gruntovní význam a smysl co je mu nade vše vzácné. (str. 416) Pargament a Mahoney (2002) popisují, co může být považováno za posvátné v životě lidském: materiální předměty (např. kříž), konkrétní čas a místo (svátek šabat, kostely), typické události a přechodová období (Bar Mitzvah, smrt), kulturní produkty (hudba, literatura), lidé (svatí, náboženští vůdci), psychologické atributy (jáství, smysl), 18

19 sociální atributy (kasty) a role (manželství, rodičovství, zaměstnání). Posvátno může nabírat nesčetně forem, ale bez ohledu na způsob vyjádření, leží v srdci náboženství. Piedmont (1999) při svém uvažování vycházel z předpokladů, že existuje zastřešující paradigma pro porozumění jednotlivým okamžikům existence jako jednotné harmonie, a že všechny náboženské tradice zvou lidi k poznání svých vlastních omezení a učí cestě soucitu, která uspokojí naše přirozené základní potřeby. Svůj koncept nazval Spiritual Transcendence a na základě výzkumu ho představuje jako potenciální šestý pilíř osobnosti 4. Je sycen třemi hlavními faktory: propojenost (connectedness) - víra, že člověk je součástí většího lidského orchestru a jeho život je v dějinách lidstva nepostradatelný; univerzalita (universality) víra v jednotnou přirozenost lidstva; naplnění modlitbou (prayer fulfillment) radost a spokojenost, která pramení ze setkání člověka s transcendencí. Spirituální transcendence dále obsahuje toleranci k paradoxům (schopnost žít s nekonzistencí a rozpory v životě); neodsuzování (přijmout život svůj a druhých tak, jak je, nesoudit, být vnímavý k potřebám a bolesti druhých); existencialita (touha žít tady a teď, přijímat příležitosti, které život přináší, a využívat je pro svůj další růst); vděčnost (vrozený smysl žasnout a děkovat za svůj život). Spiritualita jako šestý faktor osobnosti může přinést odlišný pohled na fungování člověka; může prohloubit naše aspirace; může nás mírnit v interakcích s druhými i se sebou samými; a může napomoct reinterpretovat naše vnímání prostředí a redefinovat cíle, kterých dosahujeme. Navíc transcendence se vyvíjí po celý život. Belzen (2004) sdílí stejný pohled jako Pargament (1999) na to, že spiritualita představuje užší koncept než náboženství. Tvrdí, že člověk není přirozeně religiózní, tím se stává pod vlivem kultury, proto definuje náboženství v první řadě jako kulturní fenomén, na makro úrovni. Spiritualita v protipólu leží na osobní, mikro rovině. Dále říká, že náboženství vždy obsahuje jistý druh spirituality, zcela nereligiózní však může být spiritualita. V rámci náboženství je chování lidí více regulované, častěji se tvoří hierarchie a organizace, které se v mezích spirituality vytvářet nemusí. V neposlední řadě náboženství pojmenovává transcendenci konkrétním jménem (Alláh, Krišna, Ježíš) a vypráví o nich příběhy, které učí lidi vést jistou cestou. Belzen (2004) definuje transcendenci jako to, co přesahuje život člověka, dává mu pocítit smysl svého života. Pokud člověk nechce být religiózní, ale přijímá transcendenci 4 V psychologii je uznávaný pěti faktorový model osobnosti: otevřenost vůči zkušenosti, svědomitost, extraverze, přívětivost, emocionální stabilita. (Výrost, & Slaměník, 2011) 19

20 a k ní směřuje svůj život, je považován za spirituálního. Spirituální činy, to jsou jedincem definované činy jako smysluplné. Belzen zdůrazňuje, že bychom pojem spiritualita neměli vnímat jako podstatné jméno, ale jako sloveso, neodkazuje k něčemu, ale k činům a praktikování. Člověk se s transcendencí může setkat např. v náboženství, při kontemplaci krásy či v lásce k druhému člověku. Avšak ne každý, kdo se považuje za spirituálního, jím skutečně je. Belzen připomíná, že když s člověkem vnitřně hne pozorování západu slunce, nebo si někdy rád prohlédne náboženské umění, či si poslechne duchovní hudbu, z něj ještě nedělá člověka spirituálního. Analogicky srovnává jedince, který příležitostně jen několikrát do roka udělá pár cviků, proto ho ale nebudeme považovat za sportovce. I spiritualita vyžaduje čas, režim a vývoj. Řada autorů přichází s různými návrhy, co je či není spiritualita. Stává se to následně východiskem pro jejich začlenění do psychoterapie či do výzkumu. Šíře těchto definic je ovšem tak velká, že Belzen (2009) celou situaci vnímá jako bezvýchodnou. Oproti náboženství, které spadá do makro roviny, představuje spiritualita konkrétní chování, jednání jedince, a to může být tak pestré, že ji nelze jedním slovem, jednou větou, popsat. Jistou syntézu nachází v přístupu k oběma pojmům ohledně jejich nadřazenosti. Říká, že jde o dvě překrývající se oblasti. Nemůžeme proto říct o člověku, který nepatří k žádnému náboženství, že není ani spirituální. Psychologie se snaží svými výzkumy více porozumět člověku. Začleněním spirituality do výzkumu bychom se, dle Belzena (2009), měli začít soustředit na dvě oblasti zájmu. Za prvé na výzkum konkrétních lidí, jejich chování, jednání a zkušenosti se spiritualitou. Za druhé pak na výsledky tohoto chování, jednání a zkušeností. Tím máme možnost zjistit, v čem se člověk angažuje, jak své chování interpretuje, co stojí v pozadí jeho aktivit. Otázkou zůstává, proč lidé začleňují do svého života spirituální hodnoty. Odpovědi může dostát i otázka, proč někteří nevytváří tak oddané aktivity, které bychom mohli nazvat spirituálními. Psychologie však nemá soudit jedince a jeho činy, ale prozkoumávat svět člověka, který mu dává smysl a význam. 20

21 2.3 Vojtíškův model spirituality Není tomu tak dávno, kdy religionista Z. Vojtíšek (2012) přišel s mnohostranným modelem spirituality. Pojímá tento fenomén jako komplexní záležitost. Odmítá ryzí představu náboženství jako víry a spirituality jako prožitku emocí. Onu komplexnost popisuje v sedmi vzájemně propojených rovinách, v sedmi cestách k posvátnu. 1. Předpoklady Předpoklady jsou utvářeny naukami a filosofiemi udávajícími vysvětlení a smysl světa či života. Z různých úhlů o nich hovoří teologie, antropologie, kosmologie, atd. 2. Obřady Předpoklady jsou do praxe přenášeny skrze obřady. Svou formu získávají přes individuální praktiky (např. modlitba, meditace) či skupinové (např. poutě). Typické jsou pro ně posvátná místa, specifická období roku, charakteristická gesta, jazyk, roucha, hudba, atd. 3. Normy a hodnoty Systém hodnot a norem pro spirituálního člověka utváří kritérium pro své činy skrze své svědomí. Tyto hodnoty a normy totiž vnímá jako danost, která nepochází od člověka, ale z vyšší božské přirozenosti. Můžeme se setkat s tím, že zcela nahradí právní systém státu. 4. Vyprávění Skrze výrazné osobnosti, svaté a jejich životní příběhy, skrze mýty či legendy si lidé předávají po staletí svá životní přesvědčení. Tato vyprávění jsou inspirací pro nauky, obřady i hodnoty. 5. Zážitky Zážitky, které jsou nedílně spojeny se spirituálním životem, jsou cestou k nalezení duchovních hodnot. Jejich smysl je často vysvětlen v rámci konkrétních nauk, etiky a tím je zakomponován do praxe. Cesta k nim může vést např. skrze obřady, individuální praktiky či posvátná vyprávění. 6. Společenství Nauky, obřady, normy a hodnoty, vyprávění a i spirituální zážitky mají jeden společný jmenovatel, tím je společenství, ve kterém se odehrávají a zachovávají. Vnímat sebe jako součást společenství je dalším znakem spirituality. 7. Tvořivost Završení všech rovin spirituality je zastřešeno tvořivostí, ať už uměleckou nebo materiální. Míní se tím vztah k posvátnu v podobě hudby, obrazů, či obecně umění, které vyjadřují jednotlivci, nebo probíhá jejich stmelením. Svou roli sehrávají při obřadech či nejrůznějších společných setkáních, kdy podtrhují atmosféru ať už místa nebo zážitku samotného. Vojtíšek (2012) svým modelem chce poukázat na to, že spiritualita není statický fenomén. Spiritualita není jen filosofií nebo vyprávěním či zážitkem. Je pro ni 21

22 charakteristická dynamika na úrovni všech těchto rovin. Zároveň zaujetí, oddanost, či dokonce vědomí určitého poslání, jež se stává smyslem života, mohou v různé míře prostoupit všechny roviny spirituality. (Vojtíšek, 2012, str. 22) 2.4 Měření spirituality a religiozity Zájem v kruhu badatelů vzbudila i touha po zjištění úrovně spirituality a religiozity v člověku. Již zmiňovaný Pavel Říčan (2007), jehož přesvědčení, že každý člověk je spirituální, rezonuje i v naší ateistické společnosti. Vytvořil tzv. Pražský dotazník spirituality, škálu původně o 30 položkách, které byly syceny třemi faktory. Revidovaná verze skýtá 80 položek s dvěma faktory navíc: mysticismus, eko-spiritualita, spolupatřičnost, morální zaujetí a transcendentálno-monoteistická zkušenost. Michal Stríženec (2003, 2006c) představuje přehledný seznam způsobů měření od českých i zahraničních autorů, uvedeme několik z nich: Index spirituální zkušenosti (Genia, 2001): 23 položek zachytává spirituální zralost (podškály: spirituální podpora, spirituální otevřenost); výsledkem jsou čtyři spirituální typy Škála spirituální pohody (R. F. Paloutzian, C. W. Ellison, 1991): vysokou validitu a reliabilitu má všeobecná psychologická míra vnímání vlastní spirituální pohody, v náboženském i existenciálním smyslu; základem je 20 položek a 2 subškály - první subškála zachycuje vertikální dimenzi (vnímání pohody ve svém spirituálním životě, který je vyjádřený vztahem k Bohu) a druhá sociálně psychologická horizontální subškála se týká existenciálních otázek (smysl života, spokojenost se životem), přizpůsobení ke komunitě, prostředí. Soubor hodnocení osobních snažení (Emmons, 1998): základem je volný popis cílů, které se respondenti snaží uskutečňovat; získané údaje setřídí do 12 kategorií, včetně spirituální sebetranscendence; zjišťuje se poměr spirituálních k celkovému počtu vyjmenovaných snaženích Škála spirituální transcendence (Reker, 2003): 10 položek zachytává dimenzi vnitřní propojenosti (hledání smyslu v rámci sebe), 8 lidské spolucítění (integrace s jinými lidmi a se světem) a 6 propojenost s přírodou (integrace s posvátnou silou mimo sebe) 22

23 Škála spirituální transcendence (Piedmont, 1999): 24 položek zaměřených na 3 dimenze 1) naplnění modlitbou (radost a spokojenost skrze osobní setkání s transcendentní skutečností); 2) univerzalita (přesvědčení o jednotné podstatě života); 3) propojenost (přesvědčení, že člověk je neodmyslitelnou součástí dějin života na zemi) Inventář spirituálních projevů (MacDonald, 2000): původní verze obsahovala 98 položek, revidovaná verze 32 a sleduje tyto dimenze: 1) kognitivní orientace na spiritualitu (podstata a význam spirituality pro jednotlivce); 2) zkušenostně-fenomenologická dimenze (spirituální, mystické, vrcholové, transpersonální zážitky); 3) existenciální pohoda (smysl a účel existence, zvládání těžkostí života a omezení lidské existence); 4) paranormální přesvědčení (víra v mimosmyslové vnímání, přenos myšlenek ); 5) religiozita (zvnitřněná přesvědčení, náboženská praxe) MacDonald faktorovou analýzou došel k těmto pěti faktorům a podobně jako Pargament (1999) navrhuje spiritualitu jako šestou složku osobnosti. 2.5 Spiritualita a pozitivní psychologie Pozitivní psychologie od svých počátků měla snahu doplnit současnou psychologii, soustředěnou na to patologické v nás, o dimenzi člověka, která poukazuje na dobré fungování, která nás činí dobrými lidmi. V psychologii je již dlouhá léta zavedený manuál pro klasifikaci psychických nemocí (DSM-V; MKN-10), jenž shrnuje možné psychické poruchy. Je v něm popsán behaviorální projev poruch a pravidla pro rozpoznání poruchy, které umožňují jejich diagnostiku. M. Seligman a Ch. Peterson (2004) chtěli vytvořit obdobnou klasifikaci ovšem se zaměřením na to dobré v nás. Věřili, že dobrý charakter člověka je možné kultivovat, ale k tomu je zapotřebí vhodných empirických nástrojů, které poslouží správné intervenci. Jejich zájem se soustředil na silné stránky charakteru a vytvoření klasifikace silných stránek charakteru VIA (Virtues in Action). Klasifikace silných stránek je založena na dlouhé filosofické tradici od antiky, kdy se již lidé ptali, jak se člověk stává dobrým. Sokrates, Platon, Aristoteles, sv. Augustin či Tomáš Akvinský byli přesvědčeni o jistých ctnostech, které jsou nezbytné pro dobrý život člověka. Morální filosofie byla pozměněna s rostoucím vlivem křesťanství, pro které byl bůh ten, jenž dává pravidla, dle kterých by měl člověk žít. Nastal přesun od ctností k přikázáním. Jak vliv křesťanství slábl, uvolnila se cesta sekulárnímu ekvivalentu, morálnímu právu. 23

24 Přičemž zaměření na specifikování pravidel pro správné chování zůstalo. Filosofové posledních dekád volají po návratu etiky ctností. Soudobé zaměření filosofů na silné stránky charakteru hraje do karet psychologům. (Peterson & Seligman, 2004) Pozitivní psychologie se soustředí na 3 oblasti zájmu: 1) studium subjektivních zážitků a zkušeností, 2) studium pozitivních individuálních rysů, vlastností člověka, a 3) rozvoj institucí, které umožňují a podporují jejich rozvoj. (Seligman & Csizsentimihalyi, 2000). Klasifikace silných stránek charakteru spadá pod druhý bod její autoři doufají, že tak osvětlí i první. Eventuální prospěch klasifikace by mohl nastat při záměrném vytvoření instituce umožňující dobrý charakter. (Peterson & Seligman, 2004) Autoři klasifikace (Dahlsgaard, Peterson, & Seligman, 2005) začali pátrat v literatuře vlivných představitelů, nejen filosofické a náboženské tradice od dob antiky, po vlastnostech důležitých pro lidské optimální prospívání. Výstupem se stal seznam dvou set vlastností. Napříč kulturami, dobami a intelektuálními tradicemi bylo nalezeno šest tzv. jádrových ctností: moudrost, odvaha, lidskost, spravedlnost, umírněnost a transcendence. Ch. Peterson a M. Seligman (2004) formulovali deset kritérií, jež musely splňovat vlastnosti z vytvořeného seznamu. Výsledkem se stala klasifikace silných stránek o třech úrovních: 1. Nejvyšší stupeň abstrakce představují výše zmíněné jádrové ctnosti. 2. Střední úroveň je tvořena 24 silnými stránkami; rysy osobnosti, jež tvoří ctnosti. 3. Nejkonkrétnější jsou tzv. situační schémata; chování, jimiž se silné stránky projevují. Stručnou charakteristiku ctností a silných stránek charakteru nabízí následující tabulka (dle Slezáčková, 2012). Tabulka 1: Přehled jádrových ctností a silných stránek charakteru dle klasifikace VIA. Jádrové ctnosti Silné stránky charakteru Moudrost a poznání tvořivost; otevřenost novým zkušenostem; kritické myšlení, láska k učení; vhled či moudrost Odvaha Lidskost Spravedlnost Umírněnost Transcendence statečnost, pracovitost, autentičnost, vitalita láska; laskavost či soucit; sociální a emoční inteligence sociální zodpovědnost; spravedlnost; vůdcovství odpuštění a milosrdenství; pokora a skromnost; obezřetnost; sebekontrola smysl pro krásu a dokonalost; vděčnost; naděje a optimismus; smysl pro humor; spiritualita, zbožnost, víra a smysl 24

25 Spiritualita spadá do kategorie transcendence. Spolu s dalšími silnými stránkami dává přidanou hodnotu člověku tím, že má možnost posunout věci a situace do vyšších dimenzí. Smysl pro krásu v nás budí údiv a úžas; vděčnost povyšuje minulost na důležitou část našeho života; naděje nám dopřává pozitivní vyhlídky do budoucnosti; smysl pro humor nám umožňuje povznést se nad prožívané problémy, situace; a spiritualita jako nejlidštější ze všech stránek charakteru a zároveň nejvznešenější (Seligman & Peterson, 2004, str. 533) nás vede ke smyslu života. Na otázku, zdali se dají silné stánky našeho charakteru kultivovat, se snažili odpovědět svým výzkumem Ch. Peterson a M. Seligman (2006). Soustředili se na lidi, kteří prodělali fyzickou nebo psychickou nemoc, a na efekt změny jejich charakteru po rekonvalescenci. Pozitivní vztah nastal směrem k silným stránkám oceňující krásu, statečnost, zvídavost, spravedlnost, odpuštění, vděčnost, smysl pro humor, laskavost, lásku k učení a spiritualitu. Cesta lidí, jež si prošli fyzickou nemocí, vedla přes navýšení silných stránek jako je statečnost, laskavost a smysl pro humor, k celkové vyšší životní spokojenosti. Cesta z psychické nemoci k větší životní spokojenosti částečně souvisela s nárůstem v silných stránkách, jako je smysl pro krásu, dokonalost a láska k učení. Nižší životní spokojenost se objevila jen u lidí, kteří se plně z nemoci nezotavili. Autoři v diskuzi výzkumu nikomu nepřejí zažít psychickou nebo fyzickou nemoc, ale poukazují na fakt, že zotavení z nemoci může být možností jak nabýt lepších stránek charakteru. 2.6 Spiritualita a osobní pohoda Spiritualitu v souvislosti s osobní pohodou nahlédneme z perspektivy indických autorů (Husain & Khan, 2014). Ti, již o spiritualitě nepotřebují filosofovat a teoreticky z různých úhlů uchopovat tento pojem, o jeho existenci mají jasno, již ho prakticky začleňují do svých životů tak, aby co nejvíce přispíval jejich osobní pohodě a zdraví. Propojení osobní pohody a spirituality dává vzniknout spirituální osobní pohodě (spiritual well-being), jež slučuje dvě základní složky: náboženskou osobní pohodu (religious well-being) a existenciální osobní pohodu (existential well-being). Společným jmenovatelem obou složek je transcendence. Znamená to, že obě se vydávají za hranice svého já. Za transcendencí se skrývá vše, co v lidském vědění přesahuje naši zkušenost. (Hartl & Hartlová, 2000, str. 624) Náboženská osobní pohoda jedince otáčí vzhůru, po vertikální ose ho vede za božstvím, za vyšší mocí tak, jak ji vnímá. Existenciální osobní pohoda jedince vyvádí 25

26 ze sebe sama a vede ho horizontálně k druhým lidem a k prostředí, ve kterém žije. Dík y této složce jedinec zažívá smysl své činnosti, odpovídá si na otázky, kým je a kam patří. Byť oddělené, ale přesto propojené složky spirituální osobní pohody, působí v člověku jako integrovaný systém a vzájemně se ovlivňují. Pokud je člověk spirituálně zdravý, pociťuje naplnění a účel svého života a dokáže např. i transcendovat prožívané fyzické utrpení. Autoři (Husain & Kahn, 2014) uvádí několik výzkumů, které dokládají účinnost těchto složek a smysl péče o ně. Existenciální osobní pohoda silně koreluje s psychologickou osobní pohodou, obzvláště se sebeúctou (self-esteem). (Mohler, 1996) Pozitivně prožívaná spiritualita má vliv na kvalitu života člověka, zároveň existenciální osobní pohoda se významně vztahuje ke všem složkám v oblasti zdraví. (Lawler-Row & Eliot, 2009) Spirituální praxe podporuje osobní pohodu a může snižovat stres a navyšovat účel života a životní spokojenost. Dále pozitivně koreluje se zdravými náboženskými vyrovnávacími strategiemi, které dále korelují s vyšší úrovní osobní pohody. (Pargament, Tarakeshwar, Ellison & Wulff, 2001) Náboženská osobní pohoda se prokázala jako klíčová vyrovnávací strategie v dobách zvýšeného stresu. (Fox & Odling-Smee, 1995) Pozitivní vztah s Bohem, jak je prezentován v náboženské osobní pohodě, je spojován s přesvědčením, že Bůh je prostředník kontroly (Rivero, 2001) a tím je zprostředkovaně člověku poskytována naděje, optimismus, smysl života a bezpečí. (Moberg, 1979) Můžeme se setkat i s výzkumem (Steger, Brian, Hicks, Krueger, & Bouchard, 2011), který si položil otázku, zda vliv genetiky a prostředí stojí v základu našich existenciálních postojů. Tento předpoklad se na studii dvojčat středního věku potvrdil. Vede to k možnému závěru, že spiritualita, religiozita a hledání smyslu života, které ovlivňují naší osobní pohodu, jsou ovlivněny nejen zkušenostmi v průběhu života, ale i genetikou. Z uvedených výzkumů vyplývá, že spirituální složka, ať už manifestována v náboženství nebo jen v našem životním přesvědčení, zesiluje psychologické zdroje. Můžeme mluvit o vyrovnávacích mechanismech, pozitivním přístupu k sobě, k životu a lidem, což se poté odrazí na našem zdravém vystupování, na našem celkovém zdraví, včetně neuroendokrinního systému. 26