Kvasnice číslo 22, vyšlo v červnu Ze školních lavic

Transkript

1

2 Ze školních lavic V pátek 12. března jsme se vypravili do chrudimského divadla Karla Pippicha na divadelní představení Zlatovláska podle M. D. Rettigové. Hru uvedlo Divadlo Drak Hradec Králové. Neotřelá verze klasické pohádky se odehrávala mezi hrnci, mixery, vařečkami, pekáči či mlýnky na maso. Jak se baví tatínci, když zůstanou sami v kuchyni? Jeden z kuchtíků se začetl do pohádky o Zlatovlásce a připálil cibulku. Dál se známá pohádka odehrávala, jak se patří. Kouzelného hada ochutnal vedle krále i jeho sluha Jiřík. Aby si zachránil život, vydal se hledat Zlatovlásku - mezi hrnce a pekáče. Během hledání se vařilo a smažilo ostošest. Mimo typických divadelních zážitků jsme tak nasáli mnohé divadelní vůně. V pondělí 15. března jsme zahájili ve škole výstavu našich výtvarných prací. Na výstavě si návštěvníci mohou prohlédnout originály nejlepších žákovských prací vzniklých od září 2009 do poloviny března Část výkresů si můžete prohlédnout na schodišti školy, část je umístěna ve školní jídelně. Výstavu můžete navštívit až do března Naše škola se účastní evropského projektu Ovoce do škol s finanční podporou Evropské unie. Cílem projektu je zvýšit u dětí oblibu ovoce a zeleniny, přispět ke změně jejich stravovacích návyků a tím bojovat proti dětské obezitě. Druhotným efektem by mělo být celkové zvýšení spotřeby ovoce a zeleniny. Projekt druhé a třetí třídy Jak známe ovoce a zeleninu se zaměřil na poznávání známých i méně známých druhů ovoce a zeleniny. Nejdříve jsme vyhledávali informace, proč je důležité zařazovat ovoce a zeleninu do jídelníčku. Dozvěděli jsme se například, že ovoce je přírodním zdrojem celé řady ochranných látek, které potřebujeme pro svůj zdárný vývoj. V pestré nabídce ovoce nalezneme celý komplex vitamínů, minerálních látek, vlákniny a dalších složek. Vytvářeli jsme plakát na podporu naší zdravé výživy. Přitom jsme vyhledávali obrázky různých druhé ovoce a zeleniny, vystřihávali je - 2 -

3 a lepili. Zjistili jsme, že jsou druhy ovoce, které neznáme a ještě jsme je neochutnali. Ve středu 24. března jsme se pobavili a zasmáli při představení divadelního souboru Lukavánek v sále restaurace Na Křižovatce. Děti z naší mateřské a základní školy spolu s dospělými herci nám zahrály pohádku Jak čarodějnice Brožurína pletla pohádky. Svoji pohádku nám poté zahrál také hostující divadelní soubor Kvítko. Pobavil nás pohádkou Jak se chaloupka na kuřích nožkách zatoulala. V pátek 26. března v sedm večer se ve škole sešli všichni zájemci o společné nocování. Desátý ročník Noci s Andersenem k podpoře dětského čtenářství u příležitosti výročí narození známého pohádkáře proběhl také v naší škole. V celé České republice takto nocovalo třicet tisíc dětí a sedm tisíc dospělých. V Pardubickém kraji se nocovalo na čtyřiceti sedmi místech, nejbližší byla letos Základní škola Dr. Malíka Chrudim. Na všech třicet osm našich účastníků čekalo společné čtení pohádek, půlpohádek a vyprávěnek, pohádkový kviz, společné zpívání, malování, tvoření a pochopitelně nocování ve třídách. Každý nocležník obdržel speciální pohádkovou pohlednici. Ve středu 31. března jsme se, těsně před velikonočními prázdninami, sešli při společném tvoření. Vytvářeli jsme kraslice, voňavé pytlíčky, velikonoční závěsy, přání a velikonoční vazbu z živých květin. Každý žák si také uválel a upekl jidáše. Ve škole jsme přivítali Ilonu Kůpovou z květinářství Inspirace Chrudim, která spolu s dětmi vytvořila tři různé druhy aranží. Páťáci si připravili pro ostatní spolužáky zdobení kraslic, výrobu velikonočního mobilního závěsu a velikonočních přání. Na konci společného tvoření se žáci pochlubili tím, co dokázali sami vyrobit. Všichni si své výrobky odnesli domů k velikonoční výzdobě. Ve dnech dubna 2010 se čtyřicet žáků naší školy zúčastnilo školy v přírodě. Letošní pobyt jsme si užili v Jestřebích horách. Ubytováni jsme byli v penzionu Jívka. Celý týden jsme pracovali na projektu Malí archeologové. V pondělí odpoledne jsme se vypravili do Stárkova na - 3 -

4 prohlídku unikátní křížové cesty. Ve středu jsme uspořádali autobusový zájezd do Adršpachu - zde jsme si prohlédli skalní město (starý i nový okruh). Ve čtvrtek jsme si prošli pevnostní linii vybudovanou před druhou světovou válkou a vyšlápli si na nejvyšší vrchol Jestřebích hor, Žaltman. V pátek jsme v Polici nad Metují navštívili Muzeum stavebnice Merkur. Celkem jsme za celý týden našlapali třicet tři kilometrů. Program byl doplněn každodenním společným zpíváním, hodnocením činností, zápisy a kresbami do deníku, sportovními činnostmi, přírodovědnými aktivitami a poznáváním kvetoucích rostlin. Taneční obor Základní umělecké školy Slatiňany nás letos opět pozval na vystoupení tanečníků, kteří se účastní jeho činnosti. A protože oslavil patnáct let své činnosti, uspořádal své vystoupení v divadle Karla Pippicha v Chrudimi. Vystoupení se konalo ve středu 21. dubna. Na pódiu se vystřídali tanečníci od nejmenších elévů až po nejstarší žákyně. Všechna pódiová vystoupení se nám moc líbila a sklidila zasloužený potlesk. Na chrudimských divadelních prknech zvláště vynikla výborná choreografie a kostýmy. 22. dubna, u příležitosti Dne Země, jsme se zapojili do projektu Otvírání studánek. Rozhodli jsme se, že sebereme odpadky v katastru naší obce kolem potůčku, který vtéká do říčky Ležák. Mezi rozličným odpadem byly pneumatiky z osobních i nákladních automobilů, staré boty, trezor, pračka, záchodová mísa, fólie, sklo, dráty, plastové lahve a další bizarní odpad. Poté jsme se šli podívat k nádherné a pečlivě udržované Karlově studánce v chatové osadě Doly. Na Jahodnici nám členové divadelního souboru Lukavánek zahráli hříčku Otvírání studánek. V pondělí 26. dubna jsme v pořadu Lavice pro hosty přivítali příslušníka Policie České republiky, napraporčíka Michala Jinocha. V rámci prevence sociálně patologických jevů jsme si připomněli správné jednání a důsledky toho, když budeme jednat proti zákonům. Michal Jinoch pohovořil o významu policie, o jejích různých složkách a jejich zaměření. Přiblížil nám svou dvacetiletou práci v řadách policie

5 V další části se zaměřil na bezpečnost a ochranu našeho zdraví. Na konkrétních událostech nám ukázal význam bezpečného chování. Na konci setkání zodpověděl množství našich dotazů. Ve čtvrtek 20. května se prvňáci zúčastnili oslavy Dne dětí, kterou pořádal Vojenský útvar v Chrudimi. Zhlédli vystoupení chrudimských vojáků v boji muže proti muži, ukázku práce psovodů, vyzkoušeli si střelbu ze vzduchovky a také na střeleckých trenažérech. Obdivovali, jak brilantně vojáci zvládli přepadení objektu. V letošním roce většina žáků naší školy zvolila jako cíl školního výletu středočeské město Kutná Hora. K návštěvě jeho památek jsme se vypravili v úterý 25. května. Nejprve jsme si vyprávěli něco málo o historii Kutné Hory a prošli jsme si historické centrum. Prohlédli jsme si expozice Českého muzea stříbra na Hrádku. Poté jsme se vypravili do Vlašského dvora, kde jsme si prohlédli, jak byly vyráběny středověké stříbrné mince. Součástí expozie byl také přijímací sál krále Václava IV. a kaple Vladislava II. Jagellonského. Nedaleko Vlašského dvora jsme zašli na vyhlídku, z které je nejkrásnější pohled na chrám svaté Barbory s jezuitskými kolejemi. Naše další kroky už vedly do nejvýznamnější kutnohorské památky, chrámu svaté Barbory. Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v Kostnici v Sedlci. Noc s Andersenem Noc s Andersenem jsme trávili ve škole. Na úvod nám pan učitel řekl, že pan Andersen je známý pohádkář původem z Dánska, který psal pohádky se smutnějším koncem. Potom jsme dostali záložky s jeho obrázkem. Ve své třídě jsme si zahráli společně hry a potom jsme hádali hlášky z pohádek. Třeba: Našli moji rádcové, našli? a my jsme měli uhodnout, z jaké je to pohádky. Potom dva z nás měli zavázané oči, paní učitelka rozsypala po zemi osm ořechových skořápek a každý měl najít alespoň čtyři. Mezitím jsem četl prvňákům Malou mořskou vílu. Vrátil jsem se a všichni jsme se šli koukat na divadelní pohádku Mrazík. Velmi se mi líbil dědeček - 5 -

6 Hříbeček, ale baba Jaga taky nebyla špatná. Po dokoukání jsme už museli zalehnout. Paní učitelka nám přečetla ještě nějaké pohádky a pak jsme měli spát, ale Markovi se to nelíbilo. Začal hlasitě povykovat a všechny rušit ze spaní. Proto ho paní učitelka přemístila do kabinetu, ale Marek toho nenechal a začal zpívat. Jenže to už nebylo tak hlasité přes dveře, takže jsme usnuli. David Hájek Co vše jsme prožili ve škole v přírodě? V pondělí jsme chtěli jít na Žaltman, ale pan učitel spletl cestu. Místo toho jsme došli do Stárkova na Křížovou cestu. I to stálo za to. Bylo tu čtrnáct křížů - zastavení, kaple a hlavní kříž. Celou Křížovou cestu jsme společně prošli. Zpátky jsem scházeli ze strmého kopce, kde byly jen pařezy, trní, křoví, stromy a kořeny. Večer začal velký projekt o archeologii. V úterý jsme po snídani v lese sbírali lístečky po týmech. Byla jsem v týmu s Michalem Makešem, Dominikem Fuxou, Eliškou Horákovou a Martinem Vašákem. Když jsme lístečky vyluštili, běželi jsme zpátky do penzionu a zase zpátky do lesa hledat třetí lístek. Ale ten jsme nenašli, byl schovaný až na pozdější průzkum terénu. Od paní vychovatelky jsme dostali nápovědy ke zkoumání. Nakonec jsme odhadli, že bude schován u chatky číslo sedm. Našla jsem ho já. Odpoledne jsme po jednotlivých týmech využili plavky a zaplavali si v bazénu. Večer jsme hráli vybíjenou nebo fotbal, co kdo chtěl. Třetí den ve středu jsme po snídani pracovali na listech o pravěku. Každý tým předvedl ostatním vše, co jsme objevili a vyzkoumali. Po obědě jsme jeli autobusem do Adršpašských skal. Malý okruh jsme obešli s průvodkyní, novým okruhem nás provedl pan učitel. Viděli jsme pískovcové skály, které byly pojmenovány například Amorův šíp, Homole cukru, Cukrový komín, Malý vodopád, Milenci, Starostová, Starosta, Hlava lvice, Gotická brána, Čertův most, - 6 -

7 Eliščina věž, Mnich, Velký vodopád, Harfa či Sloní náměstí. Po návratu a po večeři jsme společně zpívali ve velkém kruhu. Večer jsme se mohli podívat v televizi na Comeback. Čtvrtý den po snídani jsme v lese na dalším archeologickém nalezišti hledali čtrnáct keramických misek. Já sama jsem našla čtyři. Po obědě jsme se vypravili pěšky na Žaltman - nejvyšší vrchol Jestřebích hor. Cestou jsme sledovali opevnění postavená před druhou světovou válkou a prohlédli si památník osvobození. Také jsme šli kolem vězení. Večer přijel z Prahy docent doktor kandidát věd z Archeologického ústavu Akademie věd pan Motyčka. Ten vyhodnotil naši práci na projektu a odměnil nás za ni. I my jsme hodnotili, jak se nám ve škole v přírodě líbilo, jak jsem prožili jednotlivé akce i celý projekt. Po hodnocení uspořádali páťáci pro všechny diskotéku. Nejlepší taneční pár byla Eliška a Zdeněk. Večerka byla tento den až v deset hodin. Pátý den po snídani jsme si sbalili věci do tašek. Přijel autobus a my jsme odjeli zpátky domů. Cestou jsme se ještě stavili v Muzeu stavebnice Merkur. Tady to bylo bezva hlavně pro kluky, ale i mně se výstava hodně líbila. Michal si hned koupil merkura. Moje hodnocení Výlet do Stárkova na dvojku. Znakové písmo na dvojku. Archeologické nálezy na dvojku. Ubytování a strava na dvojku. List o pravěku na jedničku. Pravěký deník na jedničku. Lovení mamuta na jedničku. Pravěké nádobí na jedničku. Pravěká osada na jedničku. Pevnosti a Žaltman na jedničku. Celkově byla pro mě škola v přírodě na jedničku. Otvírání studánek Veronika Dibelková Se školou jsme se vypravili do lesa u Žumberka. Šli jsme ten les čistit, ale když jsme přišli, před námi byla pěkně velká skládka. Učitelé nám řekli, ať tu skládku necháme být, jinak bychom se mohli i zranit. Šli jsme tedy o kus dál, kde nebyla skládka, ale bylo tam všude také hodně věcí a některé byly i skoro rozložené. Nacházeli jsme například skleněné lahve, pneumatiky, kluci našli dokonce záchod a pračku či plachty. Já jsem chodila především s Kristýnou a ona měla v ruce pytel a já jí do pytle vždy hodila nějaký odpadek. Byl tam také dlouho zašlý potůček, který teda - 7 -

8 pěkně smrděl. Po všem tom čištění jsme zašli ke studánce, ale v našem případě to tentokrát byl rybníček. Holky, které chodí do dramatického kroužku, nám zahrály divadlo. Poté jsme se všichni spokojeni vraceli do školy. Mně se výlet moc líbil, až na to, že jsem hned, jak jsem přijela domů, lehla únavou do postele. Tereza Holečková Ve čtvrtek 22. dubna jsem se vydali otvírat studánku. Studánka byla u Žumberka. Když jsme tam přišli, divili jsme se, že je tak špinavá a znečištěná. Dali jsme se do úklidu. Také jsme měřili teplotu a zkoumali síťkou, jestli je v ní nějaký život. Vytáhli jsme pneumatiky které zapáchaly, trezor, záchod a různé igelity. Když jsme to jakžtakž uklidili, šli jsme najít místo, kde nám začaly děti z dramatického kroužku hrát představení. Mysleli jsme, že to zahrají v Dolích u Karlovy studánky, ale tam jsme se nevešli. Tak nám to zahráli na Jahodnici u lomu. Pak jsme se vydali do školy na oběd. Michal Makeš Kutná Hora Odjeli jsme v osm od školy. Jeli jsme autobusem celá škola s učiteli kromě paní ředitelky. Cesta trvala asi jednu hodinu. Cestou v autobuse jsme s panem učitelem zpívali písničky. Zaparkovali jsme u chrámu svaté Barbory a šli jsme do Muzea stříbra. Viděli jsme mince a různá nářadí ze středověku. Nejlepší byl záchod - prévet. Když se obyvatelé domu vyprázdnili, spadlo to na ulici, třeba i na některého z měšťanů. Pak jsme šli do Vlašského dvora. Prošli jsme pokladnicí. Tady jsme viděli obrazy různých králů (podle nich byly vyrážené mince), Prohlédli jsme si kapli a mnoho dalších místností. Dále jsme zašli do chrámu svaté Barbory. Na zpáteční cestě jsme jeli do Kostnice a tam jsme viděli lebky a kosti lidí. Nejvíce se mi líbil chrám svaté Barbory. Domů jsme přijeli asi o půl čtvrté. Martina Janečková a Míša Šlitrová Kouřím nekouřím Páťáci v hodinách přírodovědy v malém miniprojektu přemýšleli nad výhodami a nevýhodami kouření. Ptali se také svých příbuzných, kteří - 8 -

9 kouří, na jejich názory pro a proti. Vše zpracovali a představili ostatním spolužákům. Jejich mnohé názory jsou zajímavé. Je to hnusný a škodí to zdraví. Když člověk kouří, smrdí mu z pusy, ruce i oblečení. A kdo opravdu hodně kouří, má i žluté zuby. Závislí kuřáci mohou vykouřit dvě až tři krabičky. Při kouření se zvyšuje krevní tlak, zrychluje se tep a hodnoty kyslíku v krvi klesají. Po několikaměsíčním kouření se mohou objevit příznaky jako je kašel, únava, zduření sliznic a někdy i dušnost. Dlouhodobě může vést kouření k rakovině plic, onemocnění srdce a k mozkovým příhodám. Spousta lidí na kouření umřela. Cigareta je droga. Závislý člověk se těžko odnaučí kouřit. Pokud člověk nekouří, neničí si zdraví a lépe se mu dýchá. Neotravuje kouřem lidi v okolí. Pokud člověk není nemocný nějakou jinou nemocí, dožije se vyššího věku. Nesmrdíš kouřem, nemáš žluté prsty a zuby. Netrpíš kašlem. Mně osobně se nelíbí, když někdo kouří. Nejhorší je, když jdu s rodiči do hospody. Každý tam má zapálenou cigaretu, není tu možné pořádně dýchat, slzí mi oči. Jak by to mohlo být? Začala jsem kouřit, když jednoho dne naši odjeli. Věděla jsem, že přijedou až večer, takže jsem měla na svou první cigaretu čas a klid. Už před tím mi spolužáci nabízeli cigaretu, ale já jsem odmítala, protože jsem se styděla. Teď jsem příležitost využila. Posadila jsem se na chodbu a před sebe postavila zrcátko, abych viděla, jak při tom vypadám. Vzala jsem cigaretu a zapalovač a zapálila jsem si svou první cigaretu. První vdechnutí nebylo vůbec dobré, ale jak jsem kouřila dál, už to tak hrozné nebylo. Pozorovala jsem se v zrcadle a připadala jsem si náramně dospělá. Při druhé jsem zlepšovala držení cigarety a vdechování tak, jak to dělají moji rodiče. Těším se do školy, až se spolužákům pochlubím, že už taky kouřím. Kouření s nimi bude fajn a já už budu rovnocenná. Těším se, až bude sobota a já s kamarády si půjdeme zakouřit do našeho úkrytu. A nebo takto? Jednoho dne jsem přišla domů ze školy a protože mám se svojí maminkou pěkný vztah, svěřila jsem se jí, že mí spolužáci kouří. Maminka se mě zeptala, jestli jsem to také zkusila. Odpověděla jsem, že ne, že se mi to nelíbí, ale že bych ráda věděla, jak to chutná. A tak jsem se s mamkou domluvila, že mi dá ochutnat svou cigaretu. Zkusila jsem to. Poprvé jsem popotáhla, ale začal se mi zvedat žaludek. V puse jsem měla hořko a chtělo se mi zvracet. Motala se mi hlava. V tu chvíli jsem věděla, že nikdy nebudu kouřit

10 Vlastivědné zamyšlení Ve vlastivědě jsme se učili o historii naší země. V čase jsme se přesunuli do 18. století, kdy české země patřily Rakousku, vládli nám Habsburkové, všude se mluvilo německy a výsadní postavení měla katolická církev. V tomto období vládla Marie Terezie a po ní její syn Josef II. Za jejich vlády se zrušilo nevolnictví, byla zavedena povinná školní docházka, prostý lid prosazoval český jazyk, začalo se překládat do češtiny, vznikla česká národní hymna a byla vynalezena spousta vynálezů, které usnadňovaly lidem život. V roce 1848 nastoupil na trůn František Josef I., který chtěl vládnout sám, tedy absolutisticky, ale to se lidem nelíbilo, a tak se bouřili. V roce 1867 tedy vznikly dva státy - Rakousko a Uhersko. V tomto období vznikl Sokol, v roce 1882 vznikla česká universita, kde vyučoval i náš pozdější první prezident T. G. Masaryk. V roce 1914 vypukla první světová válka. Trvala čtyři roky. Lidé statečně bojovali, vznikaly legie tento den slavíme každý rok jako den vzniku československého státu. V této válce zemřelo mnoho statečných lidí. Po válce se stal prezidentem T. G. Masaryk. Lidé se pomalu začali vzpamatovávat z hrůz války. Začali budovat továrny, rozvíjel se průmysl. Patnáct let nato ale vypukla druhá světová válka. Těžko říct, která byla horší. I nyní umírali nevinní lidé, snad možná ještě horším způsobem. Umírali v koncentračních táborech, byli mučeni. 8. května válka skončila porážkou Německa. Po válce byl naším prezidentem Klement Gottwald a po něm Gustav Husák. Bylo to období komunismu. Komunistický režim se ale spoustě lidí nelíbil. Vznikla Charta 77, lidé utíkali za hranice, vše bylo cenzurováno, soukromé vlastnictví zrušeno. Vše vyvrcholilo stávkou studentů 17. listopadu Studenty napadla brutálně policie, a tak se k nim přidávali další a další lidé. Komunistická moc padla. Prezidentem se stal Václav Havel a po něm Václav Klaus. Nyní žijeme v demokratickém státě, kde jsme svobodní. Nejvíce mě zaujalo vyprávění pana učitele o druhé světové válce. Nad čím budu přemýšlet? Asi nad tím, jaké máme obrovské štěstí, že žijeme ve světě bez válek a utrpení. A co pro nás naši předchůci, kteří všechny tyto hrůzy prožili, udělali a co si museli vytrpět. Informace na toto téma jsou dostupné na internetu. Já jsem nejvíc ale používala stránky, které vytváří náš pan učitel. Zajímavé jsou pro mě časopisy Epocha a Historie, které si

11 domů kupujeme. Tam jsou zajímavé články z osobního života lidí, o kterých jsme se učili. Kristýna Popílková Lidské tělo V přírodovědě jsem se dozvěděla, jak lidské tělo důmyslně funguje. Všechno v našem těle do sebe dokonale zapadá, a pokud ne, tak je člověk nemocen. Když je nějaký orgán poškozený nebo nemocný, vznikají těžko vyléčitelné nemoci, jako je například cukrovka, vysoký krevní tlak a mnoho dalších. Upoutala mě část učiva o mozku, protože hmota, která se vejde do dvou dlaní, řídí celé tělo. Přitom mu pomáhá mícha, nervy a hormony. Dále budu přemýšlet o tom, jak pracuje srdce a jak málo stačí k tomu, aby se zastavilo a člověk nežil. Proto bychom měli často sportovat a zdravě jíst. To je to nejlepší, co můžeme pro své srdce udělat, abychom co nejméně potřebovali lékaře. Zajímá mě všechno, co je spojeno se zdravým životním stylem, protože platí pravidlo, že ve zdravém těle je zdravý duch. Další informace získám z encyklopedií, knih a na internetu, nebo se zeptám rodičů, pana učitele nebo mojí paní doktorky. Sára Čtveráková V přírodovědě v tématu o lidském těle jsem se dozvěděla hodně věcí o člověku, třeba že většina svalů není chráněna kostmi. V páteři máme 33 nebo 34 obratlů, ale to člověk neví, kolik jich má. O našem těle jsme se učili spoustu soustav, například rozmnožovací soustava, dýchací soustava, nervová soustava, vylučovací soustava a trávící soustava. Brali jsme také zdravý životní styl a co do něj patří. Měli jsme také povídání o drogách a kouření, které jsou součástí nezdravého stylu. Pan učitel nám dával spoustu pracovních listů na procvičení toho, co jsme brali. Listy měly názvy například Narození, Kostra, Svaly, Kůže, Dýchání, Srdce, Trávení, Ledviny, Nervový systém a Mozek. Bavilo mě úplně všechno. Budu přemýšlet o svém zdravém a nezdravém životním stylu. Zajímá mě vše, co se týká mě a mých členů rodiny. Mohu se zeptat našeho pana učitele, který toho ví velmi hodně. Budu pátrat v přírodovědných encyklopediích a v muzeích. Zuzana Součková

12 Na začátku každé hodiny přírodovědy jsme byli napjati, co se v této hodině dozvíme. Pan učitel nám vždy ke každé soustavě řekl hodně zajímavostí. Dozvěděla jsem se například, že srdce v těle nevypadá jako obyčejné srdce, jak bychom si představovali, ale funguje jako pumpa. Bavilo mě všechno, protože jsem se ve všem poučila. Dále budu přemýšlet nad nezdravým životním stylem, protože se chci dozvědět více. Dále mě zajímá všecko ohledně mé rodiny a jejich nemocí. Můžu se zeptat našeho pana učitele, protože vím, že to nejspíš bude vědět. Pátrat budu v encyklopedii a na internetu. Dělali jsme projekt Zdravý životní styl, Nezdravý životní styl a Kouření. Podrobně jsme probrali soustavy rozmnožovací, trávicí, nervová, oběhová, dýchací a vylučovací. Denisa Sedláková Letní rozhovor Každý rok prověřujeme ve škole svou zdatnost v Lukavickém desetiboji. Reportérka Denisa Sedláková se zeptala osmi spolužáků, kdo podle jejich názoru v letošním ročníku desetiboje zvítězí. Na první místo všichni tipovali Gábina Nekuta, na druhém místě se většina shodla pro Honzu Bakeše, pro třetí místo se rozhodovali mezi Lukášem Bouškou a Zdeňkem Zástěrou. Protože pro první místo existuje jednoznačný tip, Denisa vyzpovídala pro čtenáře našeho časopisu Gábina Nekuta. A zajímal nás hlavně sport. Které z disciplín desetiboje jsou pro tebe nejlepší? Hod krikeťákem, skok do dálky, běh na dvanáct minut a běh na 50 metrů. To je moje silná stránka, tady jsem všechny porazil. Kdo je tvým největším soupeřem? Je to jednoznačně Honza Bakeš. Jaký máš ve sportu cíl? Sport je moje největší životní záliba. Letos chci být první v desetiboji a získat diplom. V budoucnu bych chtěl získat opravdovou medaili a možná si i sportem vydělávat. Který sport tě baví, co rád hraješ? Rád hraju florbal, fotbal, házenou. Florbal hraju také doma už od sedmi let a chtěl bych v něm pokračovat i ve Slatiňanech. Ve kterém sportu bys chtěl soutěžit na olympiádě? Kdybych se dostal až na olympiádu, chtěl bych soutěžit v některé z atletických disciplín, třeba v běhu. Možná bych zkusil závodit v hodu

13 S kým nejvíc kamarádíš? Můj největší kámoš je Honza Bakeš. Co bys popřál mladším spolužákům? Zdeňkovi bych přál, aby získal příští rok první místo v desetiboji. Gábinovi děkujeme a přejeme mu, aby se mu vše splnilo tak, jak si představuje. Posloucháme, čteme a poté sami tvoříme Malovodník a velkovodník Ve velikánské přehradní nádrži v Jizerských horách žil velkovodník jménem Vytahovač. Jak už sami poznáváte, nestačilo mu prosté jméno vodník. Všude rozhlašoval, že žije ve velké přehradě, proto je velkovodníkem. Měl takovou rozpolcenou povahu. V jednom okamžiku byl nesmírně hodný. Stačilo, aby se nějaké dítě při plavání zatoulalo dále od břehu a už ho začal sledovat. A pokud bylo třeba - dítě se například začalo topit - okamžitě přispěchal a pomohl mu. Na druhé straně byl nesmírně pyšný a nafoukaný. Stačilo, aby se sešel s kamarády vodníky v nábřežním bufetu, vypil dvě tři piva a už to začalo: Pánové, tak to jste ještě neviděli. Ta moje nádrž, ta je tak obrovská, že byste ji ani za týden neobešli. To nikdo z vás nemá. A divil se, že kamarádi jeden za druhým platí a odcházejí. Jednou Vytahovače napadlo navštívit svého kamaráda malovodníka, který se jmenoval Pidižvík. Ten už vlastně zůstal jeho jediným kamarádem. Tajně totiž Vytahovači záviděl. Chtěl žít jako on, ve velké vodní ploše. Zatím však přežíval v malinkém rybníčku, ve kterém on i jeho rodina jakoby zakrsli. Proto jim lidé z okolí začali říkat malovodníci. Tak tedy Vytahovač pískl a připlula jeho nejrychlejší posádka ryb, s kterými jezdil na výlety. Vytahovač nasedl na tu největší rybu a pluli. Pluli tak rychle, že Vytahovači až spadl klobouk z hlavy. Ale už byl u Pidižvíka, zazvonil na vodní zvonek a bránu mu otevřely dvě hlídací ryby. Vtom se z ničeho nic před ním objevil Pidižvík. Oba se pozdravili a Pidižvík ho pozval dovnitř. Sedli si spolu do vodního altánku. Chvíli mluvili o tom, jak se jim daří a jaké mají nové druhy ryb v rybníku. A pak to začalo

14 Vytahovač začal mluvit. Vytahoval se a vytahoval a nebyl k zastavení. Říkal, jaké má super ryby, že by nikdo na světě neměl lepší, že on je má ještě k tomu nejrychlejší. Pidižvík jen podotkl, že se zase vytahuje. A najednou vypukla ostrá hádka. Hádali se, hádali, až je napadlo poměřit své síly ve vodních závodech. Objednali si tedy postavení té nejtěžší závodní dráhy s těmi nejtěžšími překážkami. Zavolali na to pana Brčála, vodníka, který se specializoval na stavby závodních drah a byl ve svém oboru nejlepší. Ten se do toho hned dal, protože naši vodníci chtěli hned na druhý den vyrazit. Oba vodníci se mezitím připravovali, také si objednali co nejhezčí oblečení na ryby a pořád jenom cvičili na závod. Druhý den se oba sešli u Brčála. Kolem bylo plno obecenstva, protože na takový těžký závod si netroufl každý. Závod začal o deváté. Oba závodníci zprudka vyrazili a jeli jako šus pořád stejnou rychlostí. Najednou Pidižvík zpomalil, ale Vytahovač se hnal pořád rychleji. Pidižvík to ovšem nevzdal a zase zrychlil. Oba jeli, jeli a vůbec si nevšimli překážky - dvou klád na sobě. Oba do nich velkou rychlostí narazili a spadli. Ovšem rychle zase naskočili na své ryby a pokračovali v závodě. Vytahovač jel rychleji a rychleji. Vtom v dálce spatřil cíl. Ovšem zbývala poslední překážka projet trubkou. Vytahovač vjel do trubky, v polovině se zastavil a nemohl dál. Prostě se zasekl. Ohlédl se za sebe. Vidí, jak do trubky plnou parou najíždí Pidižvík. Ještě kousek a vráží do Vytahovače. Posunuje ho z trubky ven. Oba dva pomalu vyplouvají z překážky. Ovšem než Vytahovač nastartoval svou rybu, byl Pidižvík i se svým okounem v cíli. Tak neslavně dopadl velkovodník Vytahovač ve vodnických závodech Grand Prix Marie Špásová Mé štěstí Mé největší štěstí je moje rodina. Jsem ráda, že nežiji jako děti, které byly dané do dětských domovů. Jako své osobní štěstí bych také chtěla mít dobré známky ve škole. Vím, že vzdělání je pro můj další život hodně důležité, a i když známky tolik nepotřebuju, přece jen vypovídají o tom, co všechno dokážu. Dále jsem moc ráda, že nežiju ve městě v bytovce. Je tam horší ovzduší než na vesnici a neměla bych tam les, který máme hned za domem a zahradu a psy, se kterými si ráda hraju. Od malička jsem jedna z milovníků koní, a proto si moc a moc přeji koně plemene Hafling. To by mě potěšilo hodně, ale nikdy bych svou rodinu za koně nebo za cokoli jiného

15 nevyměnila. Mám moc ráda rodiče, prarodiče, tety i strejdy. Štěstí pro mě je taky, že se mnou mamka jezdí na nákupy a přitom mi občas koupí figurky koní značky Schleich, které sbírám. Moc mě potěšilo, že mi rodiče slíbili nové kolo k narozeninám a o prázdninách možná budu chodit do jezdeckého klubu s koňmi. Já mám tolik štěstí, které moc přeji i ostatním, ale to už bych ani všechno nevyjmenovala. Hlavní štěstí, které nosím pořád v sobě, je rodina a tu mám moc ráda. O vodnících z Těšilky Tereza Holečková V jedné malé vesničce v Pardubickém kraji, kde je pouze pár malých chaloupek, najdeme krásný rybník. Jmenuje se Těšilka. Kolem dokola samá vrba a olše, mezi nimi rákos a orobinec. Je tu božský klid, jak říkají mnozí obyvatelé z té vesnice. Žádná pořádná silnice sem totiž nevede. A tak sem nejezdí ani žádná auta. V tom rybníku se za ty dlouhé časy, co tu byl, vystřídalo plno nadpřirozených bytostí. V současnosti tady už několik roků bydlí drobný mužiček v zeleném fraku a červených botkách. Ano, hádáte správně, je to vodník. A protože žije v rybníku Těšilka, lidé mu neřeknou jinak než Těšítko. A ten Těšítko tady nežije sám. Má tu svou rodinu. S vodnicí Matyldou vychovávají šest malých vodníčků, tři kluky a tři holky. A to vám povím, to jsou pěkní nezbedníci. Není dne, aby neprovedli nějakou lumpárnu. Občas schovají nitě rakovi, čas od času prohánějí nezbedné rybky pod hladinou. Ovšem jakmile začali lekat staré babky, které chodily kolem rybníka na roští, došla Těšítkovi trpělivost. Děti by potřebovaly jít do světa, aby se něčemu pořádnému přiučily, povídá večer Matyldě. Jenže pro takového vodníka končí svět za poslední vrbou na hrázi. Dojdi za mlynářem, ten ti určitě poradí, odpověděla mu Matylda. A tak Těšítko vyrazil na druhý den za mlynářem Vondruškou na radu. Pro mlynáře to bylo lehké: Dej ty svoje vodníčky ke mně do služby a já už si s nimi poradím. A tak další týden musely vodnické děti točit mlýnským kolem a prát prádlo. Mlynář si jejich pomoci moc pochvaloval a i Těšítko byl spokojen. Děti neměly čas ani myšlenky na lumpárny a vodník je měl pěkně kousek od rybníka pod dohledem. Eliška Řezáčová

16 Markéta a její dobrodružství Markéta bydlela v domě spolu se svou starší sestrou Petrou a svými rodiči. Nedaleko od jejich baráku stál velký neobydlený dům. Říkalo se, že v něm straší. Proto se mu začalo říkat dům hrůzy. Oba Markétini rodiče pracovali u policie jako vyšetřovatelé. Jednoho dne však brzy ráno, téměř za úsvitu, museli odejít do práce. Byla totiž vyhlášena velká vyšetřovací akce. A právě tohoto dne se Markéta rozhodla, že chce prožít opravdové dobrodružství. Spolu se svou kamarádkou Luckou se rozhodly, že půjdou přespat do lesa pod širák. Vše si dokonale promyslely, aby nikdo nic netušil. Připravily si věci, spacáky, teplé oblečení a hlavně baterku. Obě dvě se bály, ale nechtěly to dát na sobě znát. Když se setmělo, vyrazily do lesa nedaleko domu hrůzy. Vůbec netušily, že se v domě budou dít tak strašné věci. Udělaly si malý táboráček a povídaly si. Vtom uslyšely nějaké divné zvuky, kvílení, kňučení, houkání. Strašně se bály. Markéta začala skoro brečet a křičela, že jde domů. Lucka ji sice utěšovala, ale bála se stejně jako ona. Chvíli to trvalo, ale nakonec si Markéta řekla: Chtěla jsem dobrodružství, tak ho mám. Musíme prozkoumat terén. Začaly se pomalu přibližovat k místu, odkud se zvuky ozývaly. Už to vidím, zakřičela Lucka. Něco se tam hýbe. Něco nebo někdo tam je! Šly stále blíž a blíž. Strašně se bály. Už se chystaly otevřít dveře. Ale znovu ty stejné zvuky. Obě zaječely. Petra mezitím doma zjistila, že Markéta není ve svém pokoji. Šla ji hledat. Věděla, kde asi bude, protože o svém dobrodružství často mluvila. Utíkala rychle k domu hrůzy. O holky se hrozně bála, měla je na starosti a teď tohle. Myslela na to nejhorší. Rychle vběhla do domu. A zase ven. Tady jsou! Prudké oddechnutí. Trochu Markétě a Lucce vynadala. Bála se o ně. Pojď s námi prosím tě dovnitř. V tom domě je určitě nějaké strašidlo. Anebo duch! Společně otevřely dveře a pomalu vstupovaly dovnitř. Začaly prohledávat dům, ale nemohly nic najít. Prohledávaly všechny místnosti. Už to skoro chtěly vzdát, ale vtom znovu ty stejné zvuky. Bylo to někde blízko. Už to mám, křičela Markéta a strašně se smála. Holky běžely k ní. Také se začaly smát. V koutku jedné místnosti byla schoulená malá mláďata divočáka. Ta jsou ale roztomilá. Šli k nim blíž. Asi zabloudila a nemohla se dostat ven. Dívky jim otevřely dveře a pustily je do lesa. Poté se rozběhly k domovu. Nakonec měly ze všeho dobrý pocit. Denisa Sedláková

17 Lukavická Příšerka 9. díl románu na pokračování Naši přátelé se stali v minulém pokračování našeho románu hosty kapitána Nema na tajemném ostrově někde v širém Atlantickém oceánu u Severní Ameriky. Kapitán Nemo je nejprve všechny provedl svým obrovským ocelovým domem. Tak to byl tedy zážitek. Technické vymoženosti, o kterých se nám ani nezdá, tu byly na denním pořádku. Polopropustné stěny, osvětlení, které lahodilo oku, nádherná výtvarná díla. O veškerý chod domu se starali roboti. Na konci je Nemo uvedl do obrovské haly a vyzval je, aby se cítili jako doma. Právě tady to bude jejich pokoj. Ihned s jemným vrněním přiběhli malí roboti a pomohli našim přátelům s převlékáním. Všechny věci hned odnesli, nejspíš na vyprání. Druhý den se Vojtíšek, Borek a Příšerka sešli s kapitánem Nemem u velkého stolu při snídani. Naši přátelé líčili svá dobrodružství, která zatím prožili. Nemo byl výtečný posluchač. Ani jednou je nepřerušil. Poté začal s vyprávěním on. A že jim hned předvede svou starou ponorku, s kterou se zamlada toulal po všech světových mořích a oceánech. Vešli společně do výtahu a bleskově sjeli asi o padesát pater níž. Po vystoupení je ovanul velmi chladný vzduch. Byli uprostřed ostrova hluboko pod horou u hladiny moře. Kolem dokola probleskovaly osvětlené korálové útesy, které tvořily obrovskou jeskyni. Na hladině moře spatřili podlouhlý stříbrný předmět ve tvaru doutníku. Tak to je ta známá ponorka kapitána Nema! Na břehu všichni nasedli do loďky, která se zde najednou objevila. Nikde neviděli žádného veslaře, ani kormidelníka. Loďka se s nimi s tichým šelestem rozjela a za malý okamžik přirazili k ponorce. Jakoby za pomoci dálkového ovladače se znenadání zvedl poklop na ponorce a naši přátelé mohli vstoupit dovnitř. Kapitán je provedl po celé lodi. Vojtíškovi, Borkovi a Příšerce přecházely z té krásy oči. Moc se jim zde líbilo. Osmělili se a zeptali se kapitána, jestli by se nemohli ponořit a prohlédnout si podmořský svět v okolí ostrova. Kapitán samozřejmě souhlasil. Loď se tiše ponořila až na dno oceánu. Znenadání se zvedly boky ponorky, takže naši přátelé se ocitli v jakémsi akváriu. Kolem bylo tolik života, že ani nestačili všechno sledovat. Najednou se loď otřásla s velkým rachotem. To víte, pravil kapitán, už je to vysloužilý typ. Čas od času takhle zazlobí

18 Příšerka si všimla, že se ponorka začíná naklánět přídí dopředu. Jakoby se chtěla zabodnout do mořského dna! V té chvíli se na pravoboku objevil mečoun. Přiblížil se až těsně k ponorce. Fascinovaně si ho prohlíželi. Borek otočil hlavu na druhou stranu. Chobotnice! zařval. Takovou příšeru ještě neviděli. Dlouhá snad padesát metrů, s mnoha chapadly. Blížila se k ponorce. Najednou vystřelila chapadla vpřed a přisála se k ponorce. Začala s ní prudce smýkat po dně oceánu. Všichni i s kapitánem Nemem si lehli na podlahu a křečovitě se drželi. Hrozilo, že se rozbijí skla. Naštěstí se kapitánovi podařilo stisknout ovladač. Pomalu a ztěžka se ponorka uzavřela do svého pláště. Byl nejvyšší čas! Sklo na levoboku už bylo naprasklé. Co teď? Jak se ubrání dalšímu útoku zběsilé chobotnice? Tereza Holečková, Lukáš Bouška a Zuzana Součková Volání rodu Co čteme? Několik mužů z Čechova rodu se bavilo v chýši, když uslyšeli poplašné troubení. Celý rod se seběhl ke stráži. Společně vyšli na vrch, odkud je vidět velká část země. Na protějším kopci, kde nikdo nežil, uviděli silný dým, a proto se tam několik mužů vypravilo. Zpět se vrátili s mladým hochem, s ženou a malým tříletým chlapečkem. Všichni vypadali jako mrtví. Vždyť byla také ukrutná zima. V chlapečkovi poznal stařešina Čech syna jejich slévače Vlka. Když se totiž Čechův rod vydal hledat nový domov, rodina Vlka s nimi nemohla jít, protože byl starý Vlk nemocný. Ovšem slíbili, že jen co se Vlk uzdraví, přijdou za svým rodem. Ale Vlk brzy zemřel a jeho žena Luba se dvěma syny, dvanáctiletým Vlčkem a tříletým Špulíčkem, zůstala sama. Byla zima a oni se měli stále hůř a hůř. Proto se i v tak chladné zimě vydali se svými psy hledat svůj rod. Vlček se o vše staral, stal se jejich vůdcem. Měli před sebou spoustu překážek. Jednou z nich byla přemoci hlad, zimu a hroznou cestu sněhem, do kterého se stále bořili. Museli také uprchnout kupcům, kteří je chtěli obětovat a spálit se svým mrtvým

19 kamarádem. Jen co přešli s mnohými nesnázemi přes zamrzlou řeku, jež je oddělila od zlých kupců, museli se bránit vlkům, kteří je napadli. Mezi nimi našel Vlček svého budoucího ochránce, divokého psa Divoše, který žil s vlky. Když už neměli co jíst, Vlček šel na lov. Tam ho zajal silný lovec, který ho odvlekl do tábora lovců. Když jim druhý den Vlček vyráběl z bronzu ostré hroty, což oni neuměli, a dělal, že je kouzelník, lovci se ho začali bát a on uprchl. Lovci ho ale pronásledovali. Proto šel k jeskyni, vstal a křičel na ně výhružně. Jeho hlas zaburácel. Řekl, že jsou tu s ním duchové. Ze skály se ozvaly divné zvuky, a proto lovci se strachem odešli. Vlček zjistil, že ony zvuky vydával Špulíček, jež se tu s matkou schoval. Společně vyrazili dále. Když ušli již pořádný kus cesty, na chvilku se zastavili. Tu na ně zaútočil kanec. Divoš se ještě s dalším psem vrhli na kance, když se přiřítilo několik vlků. Vlček svou rodinu chránil ohněm a o ostatní se postaral Divoš. Přešli ještě jeden kopec, ale Luba již dál nemohla. Vlček věděl od lovců, že jeho rod je blízko, proto řekl, aby Luba udržovala oheň, a on se vydá na cestu sám s Divošem. Ovšem daleko nedošel. Byl také již slabý, a proto zapadl do sněhu a neměl sílu vstát. A tady je našli lidé z Čechova rodu. Teď žijí společně se svým rodem a jsou šťastni. Je jaro a stařešina Čech vystoupil na horu Říp. Vyzval lidi, aby jich několik šlo do staré vlasti a přivedlo sem ostatní z rodu, sem, do nového domova. Přihlásil se i statečný Vlček, který je od svého příchodu velmi uznávaný. Zdeněk Zástěra Láska a smrt na potoce Ležák Českoslovenští parašutisté za druhé světové války přiletí z Londýna a seskočí nedaleko Poděbrad. Dostanou se s vysílačkou Libuše až do Ležáků, do úkrytu v lomu Hluboká. Spolupracují s místní odbojovou skupinou Čenda. Po počátečních obtížích s přijímačem se podaří navázat spojení s Londýnem. Parašutistům začala pomáhat stále větší skupina spolupracovníků. Gestapáci tuší, že se něco děje a udavač Mráček se činí. Vysílačka Libuše je odhalena a začíná zatýkání a vyslýchání. Lidi z Ležáků se přesto dál snaží žít své životy. Jana s Davidem se milují navzdory době. V předvečer vypálení Ležáků je Jana nešťastnou náhodou zastřelena pomateným pytlákem Krajánkem, který si ji ve tmě spletl se srncem. David přežívá a jako devadesátiletý stále připomíná, jak se jedna historická událost pojí s následující a že je na nás, výhradně na nás, jak to dopadne. Martin Vach

20 Záhada zelené rukavice Jsou velikonoční prázdniny a na návštěvu za svou sestřenicí Dianou a bratrancem Rogerem přijíždí Pajda se svým psem Ťulpou. Ještě ve vlaku se seznámí s pánem, který je Dianin a Rogerův prastrýček. Prastrýček vyprávěl dětem, že na zámku, ve kterém bydlel, se ztratily vzácné a staré písemnosti. Vždy ale za záhadných okolností. Lupič se tam nějak dostal zavřenými okny a zamčenými dveřmi. Pro všechny to byla veliká záhada. Do městečka, kde žili, přijela pouť, která mimo jiné měla i cvičené šimpanze a slony, na kterých se mohly děti vozit. Na pouti pracoval jejich velký kamarád Barny, se kterým se seznámili minulé léto. Vyprávěli mu o záhadách, které se stávaly v okolí pokaždé, když tam přijela pouť. Barny dětem říkal, že pouť vlastní podivný chlap jménem Tonnerr. On rozhoduje, kam pouť pojede. Děti napadlo, že zámek, ve kterém jsou cenné písemnosti, by mohl být vyloupen. Rozhodly se, že budou zámek sledovat, protože našly útržek papírku s nápisem O půlnoci na zámku. Zámek se nachází kousek od městečka, kde žijí. Tak se o půlnoci vydali na pátrací akci, a viděli, jak někdo šplhá po hromosvodu až na střechu. Pohybuje se velice mrštně, aniž by se musel přidržovat provazu. Najednou jim zmizel z očí. Děti běžely za správcem povědět mu, co se stalo, a že našly malou zelenou rukavici. Druhý den šly na pouť a uviděly jednoho ze šimpanzů, který se jmenoval Mágo, jak si hraje s podobnou rukavicí. Najednou se šimpanz splašil a někam utíkal. Děti se vydaly za ním a nevěřily vlastním očím. Šimpanz běžel na zámek, přelezl plot, vyšplhal se po zámku hbitě až na střechu, a komínem vklouzl dovnitř. Tam měl označené vzácné písemnosti, které po čuchu poznal a bral. Tonnerr naučil šimpanze krást. Záhada byla vyřešena. Dášenka, čili život štěněte Monika Kolářová Nejdřív to bylo takové nic, do hrsti se to nevešlo. Tak začíná knížka Dášenka čili život štěněte. Karel Čapek ji napsal, aby ukázal, že i zvířátka si zaslouží naši lásku. Autor popisuje průběh Dášenčina života od prvního dne jejího narození. O tom, jak nejdřív celé dny jen jedla a spala. O tom, jak se jí jednoho dne otevřelo jedno očko a druhý den to druhé. Každým dnem byla Dášenka větší a učenlivější. Zjistila, že nožičky má na to, aby mohla chodit. Ze začátku to pro ni bylo obtížné, ale protože pilně trénovala, zanedlouho se na ně postavila a začala vše prozkoumávat. Bylo to pro ni velké dobrodružství. Naučila se pít z misky, i když se jí to zprvu