ISBN

Transkript

1

2 doktora Gordona Livingstona Příliš brzy snirý, příliš pozdí' moudrý přilákal desetitisíce čtenářů, kteří si třicet skálopevných pravd o životě vzali k srdci. V této své v pořadí druhé knize Naše životy ovládají paradoxy Gordon Livingston, vietnamsky válečný veterán, psychiatr a rodič, který přišel o dva syny, nabízí dalších třicet životné důležitých moudrostí. Doktor Livingston se mimo jiné zabývá následujícími pravdami: Odpuštění je dar. který dáváme sami sobě. Manželství ničí mnohé dobré vztahy. Formuje nás to. čeho se bojíme. Všichni plujeme po proudu řeky. Jeden z nejtěžších životních úkolů je vidět sami sebe lak. jak nás vidí druzí. Jak stárneme, krása se vytrácí dovnitř. Mnoho lidí umírá a jejich vnitřní hudba stále ještě hraje. /.novu se zde projevují ryzí kvality doktora Livingstona: hluboké porozumění našim emočním zmatkům - skrytému pokrytectví, touhám a výmluvám: neomylný smysl pro podstatné (neztrácí ani okamžik psaním o nedůležitých věcech): a vlastní schopnost uchovat si víru ve svět. o němž ví. že je schopen podrobit nás nespravedlivému celoživotnímu utrpení. Tyto kvality plus dokonale vyvážený sm\>-l pro humor přispěly ke vzniku další výjimečné knihy, která, stejné jako ta předešla, nabízí laskavou, velkorysou a nezvyklou alternativu k cestě pokusu a omylu, která činí moudrost tak drahocenným zbožím.

3

4 Copyright 2006 by Gordon Livingston Translation Viktorie Košnarová, 2007 Copyright for Czech edition Beta - Dobrovský Všechna práva vyhrazena. ISBN

5 Mým dětem Kirsten, Nině, Andrewovi, Michaelovi, Emily a Lucasovi O mnoho přicházíme, ale mnoho zůstává A vnoučatům Tatianě, Karlovi a Felipe našim darům 21. století

6 Na diskotéce v Tel Avivu zabila bomba dva tucty mladých lidí. Izraelská mládež se nedala zastrašit. Dále se oddávala čilému nočnímu životu. Dnes je na místě činu deska se jmény obětí a na ní prostý nápis: LO NAFSEEK LIRKOD. Znamená to A nikdy nepřestaneme tancovat". Gene Weingarten, The Washington Post

7 Obsah Poděkování Naše životy ovládají paradoxy 13 Víme, že většina našich myšlenek je nepravdivá 21 Odpuštění je dar, který dáváme sami sobě 25 Manželství ničí mnohé dobré vztahy 31 Hněvat se je snazší než truchlit 3 8 Činy hovoří za nás 44 Je lepší vyčerpat se než se šetřit 49

8 Máš-li co říct, řekni to hned, protože nevíš, kdy zmlkneš navždy 55 Naše obavy nás formují 60 Dobrý nevlastní rodiče zasahuje co nejméně 67 Jeden z nejtěžších životních úkolů je vidět sebe tak, jak nás vidí druzí 72 Odměnou pravého věřícího je morální jistota 77 Důstojnosti se vzdej až naposled 84 O mnoho přicházíme, ale mnoho zůstává 88 Na důležité otázky nenacházíme odpověď 97 Vztahy působí mnoho utrpení 102 Všichni plujeme po proudu 113 Můžete se změnit, aniž bystezanevřeli na to, jací jste byli dřív 119 Smysluplný život posiluje duši 124

9 Není dobře býti člověku samotnému 128 Hlavní rozdíl mezi inteligencí a hloupostí spočívá v tom, že inteligence má své hranice 134 Uši jsou hlavními orgány svádění 140 Na nespavost ještě nikdo nezemřel 148 Hrdinství je otázkou vkusu Všichni jsme schopni všeho 161 Topíme se v informacích, ale prahneme po vědění 164 Štěstí vyžaduje schopnost snášet nejistotu 170 Jak stárneme, krása se vytrácí dovnitř Každá sněhová vločka v lavině tvrdí, že je nevinná 183 Mnoho lidí umírá a jejich vnitřní hudba stále ještě hraje 187 O autorovi 191

10 Poděkovaní Tato kniha obsahuje myšlenky mnoha lidí. To, že je všechny nevyjmenuji, neznamená, že jsem nevděčný. Je jich tolik, že bych nevyhnutelně vynechal někoho, jehož myšlenky jsem si vypůjčil. Musím však vzdát hold vynikajícímu redaktorovi a vydavateli Matthewovi Loreovi. Za jeho přátelství, vlídnou podporu, nakladatelský ostrozrak a ochotu věřit v tuto knihu i v její předchůdkyni má můj nehynoucí vděk. Jen málo autorů mělo takové štěstí. Mé díky patří rovněž váženému Rafe Sagalynovi, mému agentovi, který mě podpořil i v době, kdy prožíval velkou osobní zkoušku. Dále jsem zavázán Jimu Finefrockovi, redaktorovi přehledu San Francisco Chronicle a Richardu Grossovi, redaktoru první stránky Baltimore Sun; oba mi laskavě poskytli

11 Naše životy ovládají paradoxy prostor, abych se v jejich listech mohl vyjádřit k věcem, které pro mě byly důležité. Děkuji příteli a kolegovi Tomu Fergusonovi, který si v mém výzkumu povšiml užitečných pravd a jako první mě vybídl, abych je sepsal. Své dceři Emily, která je sama nadaná spisovatelka, vděčím za kritické připomínky k rukopisu a za to, že mě inspiruje svým zaujetím a tolerancí k mým rodičovským slabostem. A nakonec děkuji své manželce Claře, jež ztělesňuje vše, co obdivuji, a po dvaatřiceti letech mě stále ještě každý den udivuje svou ochotou sdílet se mnou život.

12 1.Naše životy ovládají paradoxy Za třicet šest let naslouchání pacientům jsem zjistil, že většina z nás má potíže při zjišťování, co to znamená být šťastný a jak tohoto žádoucího stavu dosáhnout a udržet si ho. Člověk by řekl, že život v nejbohatším státě na světě se zajištěným blahobytem, prakticky žádnými přirozenými nepřáteli, kde je většina infekčních chorob, které ohrožují lidský život, potlačena, by nám měl zaručit štěstí a spokojenost. Fakt, že tomu tak není, poskytuje lidem, jako jsem já, živobytí. Jaký přesně je náš problém? Co nám brání žít tak, jak toužíme? Jako člověk, který pracuje hlavou a srdcem, jsem vždy obdivoval ty, kdo pracují rukama. Když jsem byl mladý, žil jsem delší dobu na farmě a mimo jiné 13

13 Naše životy ovládají paradoxy jsem se naučil proměňovat mrtvé stromy v palivo. Před pár lety jsem koupil dům na předměstí, pořídil jsem si do něj kamna na dřevo a začal jsem shánět dříví na topení. Jednoho dne jsem šel kolem domu, kde na předním dvorku usychal dub. Zeptal jsem se majitele, jestli by ho nechtěl pokácet výměnou za dřevo. Moje nabídka ho zjevně potěšila. Tak jsem strom pokácel a během dne jsem ho proměnil ve velkou hromadu polínek. Když jsem odvážel poslední náklad, majitel domu mi poděkoval a svěřil se mi, že jedna dřevařská firma za tuto službu požadovala 500 dolarů. A tak jsem se rozhodl, že se pustím do podnikání. Abych se stal koncesovaným odborníkem na stromy", musel jsem složit písemnou a ústní zkoušku. V určený den jsem odjel do hlavního města našeho státu a ocitl se v místnosti plné mladých mužů ve flanelových košilích a s třídenním strništěm na bradě. Písemná zkouška byla docela lehká, ale pak jsme museli chodit se zkoušejícím po městě a určovat stromy. Vždycky na jeden ukázal a my měli zapsat jeho název. Bylo to v zimě, takže zatímco ti, kdo na tom byli lépe než já, vesele psali, já se plazil po kolenou a hledal nějaký zatoulaný lístek. Zkoušku jsem nakonec udělal, dal jsem si inzerát 14

14 Naše životy ovládají paradoxy do novin a v příštích dvou letech jsem porazil spoustu stromů. Připadalo mi to jako daleko užitečnější cvičení než mučit se v posilovně. Později jsem zaplatil skutečnému odborníkovi, aby mě naučil lézt na stromy, což ještě znásobilo mé potěšení. Někteří majitelé zahrad se však dost divili, když se mi v kapse ozvalo pípátko a já musel slézt ze stromu a zatelefonovat do nemocnice. Mé exhibice na stromech a jejich prořezávání obvykle přilákaly dav čumilů. Jednou jsem lezl na bílý ořešák, větev, za kterou jsem se chytil, se ulomila a já sletěl z výšky devíti metrů na trávník. Měl jsem štěstí, protože jsem málem skončil na dlážděném chodníku mezi diváky. Jak jsem tam tak ohromeně ležel, přiskočil ke mně jakýsi muž a začal mi ohmatávat ohryzek, přičemž mě uklidňoval: Ničeho se nebojte, já jsem doktor." Jaký druh doktora?" zajímal jsem se. Dermatolog," odpověděl. To už se z dálky ozvala siréna přijíždějící sanitky. Krátce poté, co se mi zahojila zlomená páteř, jsem dřevařinu pověsil na hřebík. Vyprávím tuto historku proto, že obsahuje, stejně jako naše životy vůbec, spoustu dobrých i špatných zpráv. Sny o tom, že si budu vydělávat na chleba 15

15 Naše životy ovládají paradoxy v potu tváře, se sice naplnily, ale utrpělo tím mé zdraví. Abyste se mohli elegantně zhoupnout na lezeckém laně, musíte napřed vylézt na strom. Lidé se obdivují těm, kdo dokážou fyzicky riskovat, ale stejně zábavné je, když spadnou na zem. Mám spoustu dříví, ale bolavá záda mi brání odnést ho do domu. A tak dále. Nabyl jsem dojmu, že v lidských životech působí jedna mocná síla, kterou by bylo možné nazvat určující úloha paradoxu. Někdy se nám cosi přihodí a teprve po letech zjistíme, zda to bylo prospěšné, nebo katastrofální. Tuto pravdu vyjadřuje řada našich lidových rčení: Příliš mnoho dobrého škodí." Člověk, který chce všechno, riskuje všechno." Bůh nás trestá tím, že vyslyší naše modlitby." Jsme úspěšní v práci na úkor vlastních rodin. Lásky našeho mládí jsou zhoubou našeho stáří. Zkušenostmi moudříme, ale zdolává nás čas. Čím víc se věci mění, tím zůstávají stejnější. Největším rozčarováním je zjištění, že řídit se pravidly" nepřináší pokaždé, nebo alespoň většinou, uspokojení, ba právě naopak. Přicházíme na to, že mnohá z pravidel, jimiž se řídíme, mají chránit zájmy někoho jiného, než jsme my. Právě proto se řada lidí 16

16 Naše životy ovládají paradoxy cítí být v zajetí vlivů, které nedokážou ovlivnit: nepřehledné byrokracie, velkých společností, ekonomických sil - což jsou všechno společenské motory, které umožňují honbu za štěstím, ale na cestu k němu kladou mnoho překážek. Při definování normálnosti" a popisu přijatelného chování hrají svoji roli instituce pečující o naše mentální zdraví. Psychiatrie přispěla sestavením Diagnostické a statistické příručky mentálních poruch, nyní už ve čtvrtém vydání. Tento rozsáhlý seznam obsahuje popis různých druhů chování, které společnost pokládá za abnormální. Jsou zde definovány závažné duševní choroby - schizofrenie, maniodepresivní psychóza, deprese, různé formy chorobných obav a úzkostí, které nutí lidi vyhledat pomoc. Příručka rovněž popisuje obtížné a těžko přizpůsobitelné vzorce chování známé pod souhrnným názvem poruchy osobnosti" - což lze chápat jako diagnózu lidí, kteří dráždí, využívají a znepřátelují si své spoluobčany. Zřejmě jsme geneticky vybaveni pro nejrůznější varianty chování. Jednovaječná dvojčata vyrůstající odděleně budou pravděpodobně trpět stejnými duševními poruchami. Existuje rovněž svědectví o znač- 17

17 Naše životy ovládají paradoxy né shodě jejich charakterových vlastností, zejména asociálního chování. To, jakými jsme, určuje jak příroda, tak výchova, což není nijak překvapující. Mezi vším tím diagnostikováním a popisováním lidského chování jsme neustále konfrontováni se základními otázkami: jak žít, jak rozeznat, co můžeme ovlivnit a čemu se naopak musíme přizpůsobit. Dá se to přirovnat k náchylnosti k srdeční chorobě. Je jasné, že nás některé věci, především naše rodové a genetické zázemí, předurčují například k onemocnění srdeční chorobou, kterou nejsme schopni kontrolovat. Pokud jste muž a pocházíte z rodiny, jejíž člen předčasně zemřel na infarkt, udělal byste dobře, kdybyste nekouřil, hlídal si dietu a pravidelně cvičil. I přesto je dost pravděpodobné, že vás postihne infarkt. Takže si můžete říct K čertu s tím vším" a jíst, pít a kouřit po libosti? To záleží na vás. Jeden autor definoval štěstí jako poměr mezi výsledkem a očekáváním. Pokud je čitatel tohoto zlomku dostatečně vysoký - pokud jsme v životě dostatečně uspěli, ať už si pod tím představujeme cokoli -, máme naději, že bychom mohli být šťastní. Pokud jsou však naše očekávání příliš vysoká, mohou převážit nad našimi úspěchy a budeme nespokojení. Co 18

18 Naše životy ovládají paradoxy se týče subjektivního pocitu štěstí, jsou obě složky samostatně definovatelné. Co pro nás představuje uspokojující stupeň? Je v souladu s očekáváními, která v sobě chováme? Odpověď na tuto otázku nám umožní pochopit, proč lidé, které považujeme za materiálně hůře zajištěné, často žijí šťastněji než my - že tudíž za peníze štěstí nekoupíš. (Přestože Malcolm Forbes trvá na tom, že ten, kdo tomu věří, nenakupuje na správných místech.) Nejlepší životní strategií je proto kontrolovat jen to, co můžeme, a nedělat si přitom iluze, že můžeme kontrolovat úplně všechno. Snad je možné to vyjádřit dalším paradoxem: Maximální kontrolu získáme, když si přestaneme namlouvat, že můžeme kontrolovat vše. Pohybujeme se po tenké čáře mezi bezmocí a všemohoucností. Zní to jako obhajoba umírněnosti a asi tomu tak opravdu je. Raději o tom však uvažuji takto: Mámeli být šťastní ve světě plném špatných a nečekaných událostí, musíme uvažovat rozumně a vytvořit si vůči tragédiím odolnost, která nás ochrání před zoufalstvím. Musíme se naladit na paradox dobré zprávy/špatné zprávy a vytvořit si kapacitu pro přijímání nevyhnutelného. Musíme se také naučit věci vypouš- 19

19 Naše životy ovládají paradoxy tět - minulost, neřešitelné křivdy, chyby mládí. Z tohoto světa nikdo neodchází živý. Jestliže je pro nás realita důvodem k zoufalství, nebo nás nutí každý den ráno sebrat odvahu a vstát - to záleží na přístupu. A my v tomto případě máme možnost volby. 20

20 2.Víme, že většina našich myšlenek je nepravdivá Všichni máme svá bolavá místa - věříme o světě i o sobě něčemu, přestože skutečnost svědčí o něčem jiném. Podle mých zkušeností psychiatra má o sobě většina lidí přiměřené mínění. (Pochopitelně se rovněž setkávám s velkým počtem depresivních pacientů.) Když se někoho zeptáte, jak starý se cítí, většinou od svého skutečného věku odečte deset let, ale jen málokdo tím ošálí sám sebe. Dobře víme, jak jsme doopravdy staří. Víme, že lžeme, pokud to odmítáme přiznat druhým. Jen málo dospělých je o sobě přesvědčeno, že jsou výrazně přitažliví, že mají naprosto správnou výšku, jsou nadprůměrně inteligentní a čeká je velká budoucnost. Díky Freudovi máme pro lidi, kteří si o sobě moc myslí, příhodné slovo: narcisistický. (Neboj- 21

21 Naše životy ovládají paradoxy te se, nezapomínám na to, že za narcisistickou se tradičně pokládá jakákoli osoba, která vypadá lépe nez ja. S výjimkou těch, jimž platíme za to, že nás baví, má většina lidí sklon podceňovat svoje síly. Zvažte například, jak byste odpověděli na následující otázky: Jste bystrý/á? Máte smysl pro humor? Jste dobrý/á řidič/ka? Zkuste se zeptat své rodiny a přátel a povšimněte si, jak málo z nich na ně odpoví záporně. I ti nejméně sebezpytující lidé, s nimiž jsem se kdy setkal, si připisují obrovský dar introspekce. Nesnažte se jim to vymluvit. Slyšel jsem nejrůznější vysvětlení všemožných forem emočních nesnází, ale jen zřídka mi někdo přiznal: Domnívám se, že problém je v mé osobnosti, nikdy jsem se doopravdy nesnažil proniknout pod povrch svého života; jsem pouze autopilot." Někdy se mi podaří lidi přemluvit, aby uvažovali o takových věcech, jako jsou podvědomé motivy či nepřizpůsobivé chování, někdy se mi to nepodaří. Schopnost smát se (zejména sami sobě) je cenný obranný mechanismus a jedna z nejúčinnějších protilátek proti mnoha životním tragédiím. Byly doby, kdy jsem žádal pacienty, kteří o sobě tvrdili, že mají 22

22 Víme, ze většina našich myšlenek je nepravdivá skvělý smysl pro humor, aby mi řekli nějaký vtip. Bylo to nefér a vlastně to o ničem nevypovídalo, jen o paměti. Teď pouze nadhodím pár řádek ze slavných rozhovorů a požádám je, aby je dopověděli. Jen to zkuste: To neřeš." Nepotěšil jste mě, ani já vás nepotěším." Štěstí je muška jenom zlatá." Hliník se odstěhoval do Humpolce." Legrace, co? Ne pro každého. Pokud si nevíte rady, najděte si GordonLivingston.com a klikněte na vtipy". (Je to hra pro znalce humoru. Prosím, neriskujte nejbližší vztahy a nezkoušejte to doma.) O řidičských schopnostech není třeba dlouze mluvit. Lidé mi vyprávějí historky o tom, jak byli předvoláni k soudu za překročení rychlosti, o nejrůznějších řetězových nehodách, jak byli odsouzeni a uvězněni za řízení pod vlivem alkoholu. Všichni si jsou jistí, že jsou vynikající řidiči a že se stali obětí nešťastné náhody nebo příliš přísných dopravních předpisů. Kdo z vás někdy nejel po dálnici a neznervózňovala ho 23

23 Naše životy ovládají paradoxy představa, že ta žena vedle, která si zrovna maluje pusu, nebo ten chlap, co vám právě udělal myšku, jsou zaručeně o sobě přesvědčení, že jsou ti nejlepší řidiči? Stejně jako ony tři slavné lži ( Sek už je v poště", Miluji tě", a Let bude zpožděn asi o hodinu"), i ty tři otázky, které jsem uvedl, nám něco řeknou o nás samých a o životě vůbec. Můžeme toužit po výhře v loterii nebo po tom, abychom se objevili v televizi. Naše životy by se však o hodně zlepšily, kdybychom se víc smáli, častěji uvažovali o tom, proč na světě jsme, a s ostatním si nelámali hlavu. 24

24 3. Odpuštění je dar, který dáváme sami sobě Po masakru v roce 1999 stálo na kopci nad Columbinskou střední školou patnáct křížů připomínajících jména obětí i pachatelů. Pak otec a nevlastní otec jedné z obětí odstranili dva kříže se jmény viníků. Nezdálo se jim vhodné, aby se vrahové připomínali na stejném místě jako oběti. A tak zatímco jsme si stále ještě nedokázali poradit se smyslem této tragédie, pokud vůbec nějaký měla, museli jsme k ní zaujmout nějaké stanovisko. Po pohřbech a zádušních mších začaly události uvadat stejně jako moře květin u školy. Naši veřejní komentátoři se obrátili při hledání nových informací jinam a příběh o tom, jak se dva předměstští výrostci rozhodli oslavit Hitlerovy narozeniny, splynul s proudem událostí, které kolem nás neustále plynou, a upadl 25

25 Naše životy ovládají paradoxy v pozapomnění, snad jen s výjimkou rodin zabitých žáků. Jen pozůstalí vědí, jaké to je, žít ve světě, který si nevšímá jejich nezhojených ran. Pokud jsme stvořeni tak, abychom dokázali zapomínat, měli bychom uvažovat i o odpuštění. Nejsme příliš smířlivý národ. Většina našich zákonů, takříkajíc základy naší spravedlnosti, je založena na odplatě, na trestu. Naše kultura má v sobě hluboce zakořeněnou myšlenku vyrovnání, i když dosáhnout toho je zcela zřejmě nemožné. Dva příklady za všechny: sedmdesát čtyři procenta Američanů straní trestu smrti a dalo by se říct, že žijeme v nejsvárlivější společnosti světa. Netoleruje se žádná chyba, af" už skutečná či virtuální, která způsobila jiným škodu. Pronásledování a obviňování patří k národním radovánkám. Není divu, že odpouštět je v takovéto atmosféře nemoderní. Podle jedné definice toto slovo znamená vzdát se oprávněných důvodů ke stížnosti". Často bývá zaměňováno za zapomínání či smíření, ale není to ani jedno, ani druhé. Odpuštění je propuštění, odstoupení. Neuděláme to pro druhé, obdarováváme tím sami sebe. Střelci v Columbinské střední škole se odsoudili k smrti. Co jim máme ještě udělat? 26

26 Odpuštění je dar, který dáváme sami sobě Odpuštěním je trestu nezbavíme, jen se sami oprostíme od hořkosti. V tomto smyslu je odpuštění spíš sobecký než lidumilný akt. Lidé podstupují psychoterapii, protože jsou plni křivd. Zneužívání v dětství, rodiče alkoholici, špatná manželství, neštěstí všeho druhu - to vše nabízejí jako vysvětlení svého současného chování. Nevýhoda takovýchto formulací spočívá v tom, že i když nás všechny minulost do jisté míry formovala, není v našich silách změnit, co se již událo. Vyvázat se z moci minulosti od nás vyžaduje vědomou volbu a paradoxně k tomu není třeba žádné síly, jenom odvahy. Takové vyvázání nezbytně zahrnuje i odpuštění, nejen pro ty, kdo nás zranili, ale také pro nás samotné, za ta mračna chyb, nedostatků a promarněných příležitostí, která naše životy provázejí. Prostřednictvím televize jsme se všichni vykoupali v krvi neviňátek. Snímky z Colorada vystřídaly záběry z Dárfúru a Iráku. Existují hříchy, které nelze odpustit? Předpokládám, že ano. Kdo může mít za zlé otci, že odstranil kříže připomínající vrahy jeho dcery? V jistém smyslu však lze na onen masakr pohlížet jako na selhání schopnosti odpouštět. Protože oba ty chlapce jejich rodina nemilovala a zneužívala, 27

27 Naše životy ovládají paradoxy vypěstovali si v srdcích nenávist. Jejich zločiny jsou neomluvitelné, ale chceme-li správně porozumět tomu, co se opravdu přihodilo (tvrdíme, že ano), pak k tomu nesmíme přistupovat ve stejném duchu jako oni ke svému hrůznému činu. Odpuštění a spravedlnost nejsou neslučitelné cíle. Můžeme činit lidi zodpovědnými za jejich činy, aniž bychom si namlouvali, že zlo existuje jen mimo nás, nebo že je život tak jednoduchý, jak nám třeba tvrdili. V roce 2005 se šestadvacetileté svobodné matce Ashley Smithové podařilo vyprosit si život a současně pochopit pohnutky a ztotožnit se s emočními i duševními potřebami Briana Nicholse, který střílel v soudní budově v Atlante a toho dne už měl na svědomí čtyři lidské životy. Hovořila s ním několik hodin, načež ji nechal odejít a klidně se vzdal policii. Kdybychom zásluhu za její vlastní záchranu připisovali jen jí samotné, ignorovali bychom mezilidské vztahy, které vznikly mezi těmito dvěma velmi odlišnými lidmi. Její rozhodnutí spojit se s Nicholsem na základě rodiny a víry jí zachránilo život a zároveň se tím odhalila i složitost jeho osoby. (Její vlastní 28

28 Odpuštění je dar, který dáváme sami sobě složitý psychický stav vyšel najevo, když později přiznala, že se s ním podělila o svou malou zásobu ilegálních drog. Byl to údajně násilník a zcela jistě vrah, ale na ni nezaútočil. Stala se pro něj osobou zasluhující si život a úctu. Když ji propouštěl, byla si jistá, že je mu jasné, že zavolá policii. Pokud si má dotyčný uchovat podobu netvora bez svědomí, musíme ignorovat skutečnost, že jeho rukojmí přežilo. Abychom si my uchovali naši černobílou představu o životě (v tomto případě doslova), musíme v něm vidět ztělesnění vlastních obav ze zla a násilí a tu ženu považovat za hrdinku, třebaže se celou dobu chovala jen tak, aby zůstala naživu. Domnívala se, že když s ním bude zacházet jako s lidskou bytostí a získá jeho důvěru, mohl by ji propustit, což také udělal. Vypadá to, jako by Brian Nichols na svém útěku před zákonem cosi hledal, cosi, co se ukázalo být důležitější než jeho svoboda. V průběhu té dlouhé noci, kdy spolu rozmlouvali, pochopil, že za tím, že si tu ženu vybral jako rukojmí, je ruka Boží. Řekl, že jsem anděl, kterého mu seslal Bůh. Byla jsem jeho sestrou a on byl můj bratr v Kristu." Ve skutečnosti byla spíš jeho dobrá matka. Naslouchala mu, rozmlu- 29

29 Naše životy ovládají paradoxy vila mu sebevraždu, nabídla mu svého druhu odpuštění a uvařila mu jídlo. Náš výběr hrdinů o nás hodně vypovídá: hasiči, kteří vnikají do budov, které na ně mohou spadnout, vojáci nahodile umírající v boji, křesťanka, která si zachránila život díky své intuici a víře. Co s tím? Ashley Smithová nám poskytla důležitou lekci o schopnosti vcítit se a doufat v to nejlepší i v zoufalé situaci. Brian Nichols nám ukázal, že ani ti největší násilníci nejsou imunní vůči laskavosti, humánnosti a lívancům k snídani. 30

30 4.Manželství ničí mnohé dobré vztahy Toto je tyranie manželství: sliby, které nás vážou, nám umožňují chovat se co nejhůř. Házení nádobím, třískání dveřmi, grimasy jako u vzteklých dětí- to vše bývá součástí manželské smlouvy. Jenomže to nám nikdo neřekl. Nikdo nám neřekl, že na tomhle světě existuje jen jediná bezpodmínečná láska, a to láska mezi rodičem a dítětem... Vášeň mezi mužem a ženou však není nekonečná. Pokud vydrží tisíc dní, můžete se pokládat za šťastlivce... Neexistuje větší osamělost než v manželství. - Dani Shapiro, Picturing the Wreck Co to je, co nás tak neodolatelně táhne k manželství? Nepochybně je to očekávání, se kterým vyrůstáme: - že najdeme někoho, s nímž utvoříme 31

31 Naše životy ovládají paradoxy pár, což má celou radu praktických výhod - daňovými úlevami počínaje a konče dělbou práce, která zjednodušuje výchovu dětí. Manželství pro řadu lidí také znamená konec dlouhého hledání partnera a únik z neklidné oblasti plné úzkosti a sebepodceňování, v níž se pohybují nezadaní lidé. Ať už jsou výhody svobodného života jakékoli - nezávislost, pružnost, možnost vzrušujícího sexu s různými partnery -, pohled na kteroukoukoli populární seznamovací stránku na internetu prozradí, že prakticky každý touží navázat pevný vztah. Když už se nakonec rozhodneme, že skoncujeme se svobodou, všichni kolem nás se radují. Nastoupíme do svatebního rychlíku, který nás neúprosně odveze k tomu největšímu (a nejnákladnějšímu) dni našeho života. Setkal jsem se s mnoha lidmi, jejichž manželství se rozpadalo a oni stáli na pokraji rozvodu, a ti hovořili o tom, jak jejich obavy s blížícím se dnem svatby rostly. Jejich rodiny, které byly odhodlané je za každou cenu provdat nebo oženit, nad jejich úzkostmi mávly rukou. Slyšel jsem to znovu a znovu: Už jsme rozeslali pozvánky" nebo Květiny jsou zaplacené" - to bývá vysvětlení, proč tenkrát neposlechli onen tichý hlásek pochybností. 32

32 Manželství ničí mnohé dobré vztahy A tak tito nejistí ženichové a nevěsty pokračují ve svazku dál, aby posléze v nejméně polovině případů zjistili, že se z té osoby, kterou si vzali, stal někdo jiný, někdo, koho již nemilují. Co je vedlo k tomuto objevu? Nevěra, hrubost, někdy pouze nuda. Odcizili jsme se," říkají; Našel jsem si někoho jiného"; Už ty hádky nesnesu". A když se jich zeptám, o co se hádají, je to pokaždé to samé: děti, peníze, sex, tchán nebo tchyně, všechny ty věci, které ničí manželství, když už se partneři nemilují. Selhávající manželství je jako špatné jídlo: příliš málo toho, co máme rádi, příliš mnoho toho, co nesnášíme. Pak přijde hořký rozvod, při němž bojují najatí náhradníci v bitvě, kterou nikdo nevyhraje. Nakonec jsou bývalí milenci rozvedeni a mohou se znovu pustit do nejistého dobrodružství hledání spřízněné duše. Fakt, že se z celého toho bolestivého procesu nepoučí, je zřejmý ze skutečnosti, že druhá manželství selhávají ještě častěji než první. Proč je tak těžké udělat to správně? Možná za to mohou naše matky. Buď nás milovaly tak moc, že se s nimi žádný dospělý nemohl rovnat, nebo nás milovaly tak málo, že jsme nedospěli a stále ještě hledáme ten bezpodmínečný souhlas, který nám může poskyt- 33

33 Naše životy ovládají paradoxy nout jen velmi málo partnerů. Snad to vše souvisí s očekáváním nereálného. Možná za to může Hollywood. Mnohé z nás do manželství přivede romantická představa, že jsme našli osobu, která nás doplní. Vzhledem k tomu, že se jen málo z nás cítí být kompletní, není divu, že hledáme pomoc. Potíž je v tom, že v době, kdy pátráme po někom, kdo na sebe vezme ten náročný úkol, jsme ještě - jak to jen vyjádřit delikátně? - příliš hloupí. Nebo alespoň bez zkušeností, nevíme, jak to na světě chodí a co můžeme od jiných rozumně očekávat. Většinou nemáme dost informací o tom, jak poznat, který mládenec či dívka je dobrý/á či špatný/á, a tím hůř dokážeme odhadnout, jaký/á bude za dvacet let, ba i za deset nebo za pět. A tak děláme chyby. Když hodiny a hodiny poslouchám, jaký strašný člověk je něčí partner nebo partnerka, často nakonec řeknu něco jako: Patrně se změnil tak, jak byste to nikdy neočekával/a." Odpověď obvykle zní: Ano, přesně tak to je." Já na to: Oukej, tomu se říká chyba. Jedním z životních pravidel je, že za chyby se musí platit. To, co právě cítíte, je vaše splátka za tu chybu." 34

34 Manželství ničí mnohé dobré vztahy Tento druh rozhovoru nebývá vždycky přijímán dobře. Člověku, který si stěžuje na chyby druhých, je nepříjemné, když mu někdo připomene, že si tu osobu vybral sám z tisíců možných kandidátů. Tím, že na sebe vzal tuto zodpovědnost, zároveň udělal první krok k další zodpovědnosti za to, co se později v manželství přihodí. Všichni děláme chyby, které si musíme promíjet a z nichž se musíme snažit poučit, nicméně výběr nevhodného partnera patří k těm nejzávažnějším. Základní otázka svědčící o naší připravenosti k manželství zní: Je možné milovat jiného dospělého stejně jako sebe sama? Jak zjistíme, jestli jsme toho schopni? Nejlépe se to pozná z toho, jak se chováme v jeho přítomnosti. Můžeme pravdivě říct, že nikdy záměrně neuděláme nic, co by jej mohlo zranit? Příbuzná a stejně důležitá otázka je: Jak nás tato osoba nutí o sobě smýšlet? Chováme se v její přítomnosti co nejlépe? Následuje zhodnocení, jakou má ta osoba schopnost lásky. Hlavní kvality, které v tomto případě oceňujeme, je laskavost a nezištnost. Ta druhá vlastnost na první pohled vypadá jako sebeobětování, avšak v kontextu skutečně milujícího vztahu se hra- 35

35 Naše životy ovládají paradoxy nice mezi dáváním a přijímáním zamlží a přání a touhy toho druhého nabudou stejné závažnosti jako naše vlastní. Je na místě povšimnout si, že to, co se ve většině manželství pokládá za náklonnost, připomíná spíš smlouvu a naše ochota dávat závisí na tom, jak moc od partnera sami dostáváme. To vyžaduje hodně účtování: já byl nakoupit posledně, teď je řada na tobě. Takové rozhovory naznačují, že je vztah v krizi. Podobně když dochází k handrkování o sex, o jeho kvalitu či frekvenci, stojíte před velkým problémem. Stejně jako v jakékoli jiné oblasti mezilidských vztahů platí základní pravidlo: Máme nárok na stejný obnos, jaký jsme sami připraveni vydat. Obligátní moudrost o manželství říká, že každý intimní vztah je dřina a vyžaduje ochotu k nekonečným kompromisům. Tento názor mi vždycky připadal spíš jako banální výrok manželského experta" než jako cíl, jehož mají páry dosáhnout. Třebaže riskuji, že budu vypadat jako beznadějný romantik a snílek, trvám na tom, že dobré manželství závisí na tom, jak chytře si oba partneři vyberou. Pokud jsme si vybrali druha, který je laskavý a ochotný udělat z nás střed svého života, a pokud jsme tyto ctnosti 36

36 Manželství ničí mnohé dobré vztahy v dostatečné míře pěstovali i v sobě, můžeme tu teorii o manželství jako o dřině odmítnout, odhodit lopaty a krumpáče a ponořit se do nekonečné rozkoše stále se obnovující lásky. 37

37 5.Hněvat se je snazší než truchlit Standardním omylem populární psychologie je, že otevřený projev hněvu ve všech oblastech našeho života, zejména při psychoterapii, má být podporován. Přece bychom nechtěli, aby lidé potlačovali své pocity. Každý ví, jak je to škodlivé a dokonce nezdravé. Stěžujete si na něco? Poslechněme si to. Zlobíte se na někoho? Dejte mu to pocítit. Když se mu to nebude líbit, je to jeho problém. Tohle platí zejména pro terapii párů, k níž lidé přistupují s pocitem, že když dají průchod hněvu, který obvykle špatná manželství charakterizuje, pročistí se tím vzduch" a vydláždí cesta k usmíření. Pravdou je, že hněv plodí hněv. Když je někdo napaden, je pro něj velmi obtížné reagovat rozumně. Ptávám se lidí, jak spolu (a často i s dětmi) obvykle 38